Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett)

Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett)

Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett).pdf, Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett).epub, Kniha Dámy a pánové (Terry Pratchett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Dámy a pánové

kniha od: Terry Pratchett

Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s řeřichou, kterou své Stařence vypěstoval čtyřletý Žuchlík Ogg. A Magráta Česneková, čarodějka, se má ráno vdávat. Hosté na královskou svatbu se už sj íždějí a od Ankh-Morporku se blíží dostavník, v němž jede pozvaná delegace mágů. Úžasná Zeměplocha, kniha 14., přeložil Jan Kantůrek. . celý text

Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem 14.

Literatura světová, Humor, Fantasy
Vydáno 1997 , Talpress Orig. název

Lords and Ladies , 1992

Komentáře (55)

Kniha Dámy a pánové

Takže Pratchettove čarodejnice idú zasa do Šejxpíra, teda aspoň to tvrdia, lebo ja by som to samozrejme nepoznal. Každopádne sa ale vracajú z ciest a Magráta sa musí pripravovať na svadbu z bývalým šašom, ktorá z nej urobí kráľovnú. Prvá polovica knihy ma teda moc nebavila, humor je veľmi riedky a decentný, dej nevýrazný a to že nadradené alfa samice Zlopočasná s Oggovou všetkých buzerujú tiež nie je vtipné len tak samo o sebe, skôr ma začali štvať. Jediné spestrenie tak boli mágovia na výprave za svadbou ktorých prepadol trpasličí zvodca Casanovlez, plus Lancreská jednočlenná armáda a pucflek v podobe snaživého mladého Ogga. V druhej polovici sa na humor konečne viac pritlačí, aj keď scény ako výročná kúpeľ strarenky Oggovej nie sú úplne dejonosné. Taktiež sa vylúpne hororová zápletka s elfami z inej dimenzie, čo sú strašný hnusáci na čele s kráľovnou mrchou. Tam to začne byť dosť drsné a dokonca aj presvedčená hipíčka Magráta si natiahne brnenie a strelí elfa šípom do oka cez kľúčovú dierku. Ostatne ako hovorí staré čínske príslovie, môžete byť sebehnusnejší mentálny elf, ale proti opičiemu knihovníkovi ste len mäso na špajdli. Takže nakoniec je hodnotenie solídne aj keď je to stále taká nevýraznejšia zemeplošská epizóda.

Opět další koncert čarodějek, které jsou vždy tam kde mají být.
Zprvu to vypadá, že si Magráta neví rady s tím, co to je být královnou, ale události se vyvinou takovým způsobem, že se bude muset vrátit ke starým praktikám.

Obdivuji jediného sloužícího na hradě Jasoně, který dělá vše od vylévání nočníků až po majordoma. Stejně tak lituji snachy stařenky Oggové, které se jí nemohou níčím zavděčit, protože je to přísná tchýně, ale jinak je to dobrotivá stařenka.

Při tom všem se mi nechce myslet na ty mizerné a škodolibé elfy.

Po Soudných sestrách, které parodovaly Shakespearova Macbetha, tu opět máme díl ze série o čarodějkách, který tentokrát paroduje Shakespearovu hru Sen noci svatojánské. Naštěstí není nutné znát hru, abyste si užili čtení této knihy.

Příběh volně navazuje na Čarodějky na cestách, kdy se Bábi, Stařenka a Magráta vrací ze svých cest zpět domů. Děj se nejvíce soustředí na Magrátu, která se chystá na svatbu s králem Verencem. Svatební přípravy však neustále narušuje hrozba pro celé království Lancre, kdy si na tuto zemi činí nárok elfové. A v tomhle světě nejsou elfové nic, o co byste stáli.

Líbí se mi, jak je zde vidět, že se tři čarodějky skvěle doplňují, jako by byly součástí jednoho soukolí, které pracuje, aby ochránilo Lancre před všemi hrozbami. Epizodní roličky tu má i několik mých oblíbených postav jako je Knihovník nebo Casanovlez. Příběh jako takový uběhne tak rychle, že si ani nevšimnete, že už se blížíte ke konci.

Ti elfové jsou prostě mizerové.

Pratchett! A on mu zase dává všech pět! To už je podezřelý. Jednak tenhle uživatel a s největší pravděpodobností i kniha.
Inu, na svou obhajobu uvedu jen pár slov: Nápady. Železo. Mravenec v kovárně. Čarodějky. Stařenka Oggová. Magráta. Bábi. Stařenka Oggová. Magráta-Krokuše. Bábi. Kvestor. Knihovník. A ještě Stařenka Oggová.
To musí stačit :-).
Tuhle knihu jsem četl před lety a nevím proč jsem si ji vnitřně řadil k horším z celého Pratchettova spektra knih. Četl jsem teď totiž po cca 20 letech (u všech holí mágů, co nejsou přeludy, je šokující si tohle uvědomit 🙂 ) a musím konstatovat, že jsem si to nějak blbě pamatoval – viz úvod, je to totiž paráda. Autor umí přejít z mrazivého napětí, o které v knize rozhodně není nouze, během pár vět do třeskuté srandy. Přitom to není násilné, prostě to ukazuje jeho záběr.
A nemohu se nepodělit o tyto krátké výstřižky (bez spoilerů) (výstřižky, ne výstřiky, nesnáším autocorrect!) :
"Od její pýchy by se odrazil i hozený kámen."

". byl to ten druh temnoty, která jak se zdá, přitéká odjinud. Byla tak hustá, plná, téměř hmatatelná, že možná kdybyste to zkusili, dokázali byste utrhnout kus vzduchu a tu noc z něj vymáčknout."

"Smrdí, jako kdyby se srazily dva cirkusy!"

". existuje mnoho pěvců, při jejichž zpěvu praskají sklenice. Stařenčino vysoké C dokázalo skleničky vyčistit."

"Co to tam máte?" ptal se troll.
"Já jsem obr," odpověděl trpaslík Casanovlez.
"Ale obři jsou mnohem větší."
"Já jsem byl nemocný."

„Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní …“
(Terry Pratchett)

Navždy budu Terryho Pratchetta obdivovat pro jeho naprosto přirozenou schopnost spojovat všemožné představy do rozmanitých situací pomocí logických postupů a přetavit je do geniálních dvojsmyslů a dvojznačností :-).

Dámy a pánové! V dalším z příběhů Zeměplochy se dozvíte, co se stane, když … "minulost přeskočí přímo do budoucnosti a vás unáší s sebou". 

Vše začíná „jedné modročerné noci, ve které zavládl onen nekonečně hluboký druh temnoty, který se nedá jednoduše vysvětlit pouhou nepřítomností měsíce a hvězd, protože za nocí, jako je tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že nastanou chvíle, které patří někomu jinému“.

Ale nebojte se! I po takové noci přijde ráno, kdy bude zase všechno normální … tedy, … skoro normální, nebo snad normální, alespoň tolik, nakolik to může v Lancre normální být. V kovárně Jasoně Ogga stále žije mravenec, kterého jednou ze žertu mladý Jasoň okoval, to tenkrát proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a kovadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku, a tak stále můžete občas zaslechnout, jak při chůzi ťuká nožičkama do kamenné podlaze … a král Verence II. stále vlastní nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih, a dokonce si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamená udělat z království místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím :-).

Jenže pak, jak správně očekáváte, se to všechno zvrtne … čarodějky se vrátily z cest, aby se zas pěkně mohly začíst starat lidem o jejich záležitosti, totiž, radši se ani neodvažujte představit si, co všechno by mohli lidé natropit, kdyby se o ně starali sami :-).

Takže, čarodějky se vrátily z cest, a jak je jejich dobrý zvykem, za neustálého dohadování jedné s druhou, druhé s třetí a třetí s první, se to stalo … "žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších" … vysvětlováním se čarodějky určitě unavovat nebudou, jsou jisté věci, které prostě víte…

„Ehmm“, odkašlala si Magráta, „všechny víme, co to znamená, že“… a kruhy v obilí nikdy nevěstí nic dobrého.
A navíc, Magráta se má brzy vdávat, v den letního slunovratu, po němž následuje svatojánská noc … „Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,” zavrtěla smutně hlavou Stařenka Oggová.

Jestli si Magráta vybrala opravdu špatně, to už budete muset zjistit sami, ale, jedním si můžete být jistí, … i když by dobromyslnou stařenku Oggovou, vždy usměvavou a s nekonečně dobrou náladou, španělská inkvizice nejspíš vyloučila ze svých řad pro přílišnou tvrdost, i když se Bábi Zlopočasná mračí a s jejím přísným, zlomyslným až pohrdlivým výrazem si není radno zahrávat, protože by se vám mohlo stát, že vám naroste nos délky a tvaru salátové okurky, a i když se Magráta na vás dívá s výrazem nekonečné dobroty a přitom řádně zmateně, … když půjde do tuhého, pak tyhle tři dámy začnou … SPOLUPRACOVAT, a to se teprve začnou dít věci :-).

A ještě jednu nevyžádanou radu vám dám … dejte si, prosím, cestou pozor … na jednoho zvláštního „sběratele“ 🙂 …

VILÉME SKŘUSKO. „Ano?”
BUDETE TAK LASKAV? PROSÍM TUDY.
„Vy jste lovec?”
JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADATELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE, Smrť se usmál.
Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu. „Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření… takové věci?”
Smrť si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně. MYSLEL JSEM TÍM, ŽE SBÍRÁM LIDSKÉ ŽIVOTY, NEBO PŘESNĚJI ŘEČENO JE LIDEM BERU.

Moje oblíbené postavy se vrátily. Bábi Zlopočasná, Stařenka Oggová, Magráta Česneková a knihovník Neviditelné univerzity spolu s dalšími bojují proti Královně Elfů.
Ještě že jsem si tuhle knihu nevzala do autobusu. Kolikrát jsem se smála nahlas. To by mě spolucestující měli za blázna.
Úžasná fantazie pana Pratchetta v kombinaci se skvělým překladem pana Kantůrka,to je prostě koncert.
Hlavně že to všechno dobře dopadlo!

Shakespeara miluju, a tak jsem se na Dámy a pánové moc těšila. Nakonec ho tam tolik nebylo, ačkoliv inspirace jeho dílem byla jasně cítit. Nedostatek anglického dramatika mi ale dostatečně vynahradil inteligentní humor, úžasný cit pro jazyk a neuvěřitelný, akcí a elfy nabitý příběh.

Kniha: Dámy a pánové – Terry Pratchett; Josh Kirby

Kniha: Dámy a pánové
Autor: Terry Pratchett ; Josh Kirby

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 20.2.2020
Česká pošta: 20.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 19.2.2020
Ostatní výdejny: 20.2.2020
Uloženka: 20.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu


73% 3 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
73 % celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » TALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2000
Počet stran: 399
Rozměr: 18 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Lords and ladies
Spolupracovali: z angličtiny přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
Vazba: brožovaná
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 1997
ISBN: 80-7197-103-0
EAN: 9788071971030

Ve fantastickém příběhu o malém půvabném královstvíčku Lancre se opět setkáváme se třemi čarodějnicemi. Zemička má svého krále, ale fakticky tu vládnou tři čarodějky. V Lancre se nachází magické místo, které může sloužit k prolínání vesmírů i jako brána pro vtup bytostí z jiných světů. Tudy se sem dostanou elfové, kteří představují vědomí chladu a lhostejno

Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s řeřichou, kterou své Stařence vypěstoval čtyřletý Žuchlík Ogg. A Magráta Česneková, čarodějka, se má ráno vdávat. Hosté na královskou svatbu se už sjíždějí a od Ankh-Morporku se blíží dostavník, v němž jede pozvaná delegace mágů. Úžasná Zeměplocha, kniha 14., přeložil Jan Kantůrek.

E-kniha: Dámy a pánové – Terry Pratchett

Elektronická kniha: Dámy a pánové
Autor: Terry Pratchett


90%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788071975373
Ukázka: » zobrazit ukázku

Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s řeřichou, kterou své Stařence vypěstoval čtyřletý Žuchlík Ogg. A Magráta Česneková, čarodějka, se má ráno vdávat… Hosté na královskou svatbu se už sjíždějí a od Ankh-Morporku se blíží dostavník, v němž jede pozvaná delegace mágů.

Copyright © 1992 by Terry Pratchett

Translation © 1997 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1992 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

Většina příběhů zachycených v knihách o Úžasné Zeměploše se d áčíst nez ávisle na ostatních; jsou to samostatné příběhy. Je lepší číst je v určitém pořadí, ale není to nezbytně nutné.

Tahle je jiná. Nemohu se v ní vyhnout tomu, co se stalo předtím. Bábi Zlopočasná se poprvé objevila v Čaroprávnosti. V Soudných sestrách se stala neoficiální náčelnicí malé skupiny čarodějek skládající se z klidné Stařenky Oggové, která vládne rozsáhlé rodině, a mladé Magráty, té s červeným nosem, věčně rozcuchanými vlasy a sklony projevovat rozbředlý sentiment nad deš6ovými kapkami, růžemi a ko6átky.

Příběh, který prožily, nebyl nepodobný tomu, z nějž vychází ona proslul áhra O skotském kr áli. Všechno to skončilo tím, že se Verence II. stal králem oné malé horské lesnaté zemičky Lancre.

Technicky se to stát nemělo, protože pravda je taková, že on nebyl pravý dědic, ale čarodějkám se zdálo, že je pro tuhle práci nejvhodnější, a jak s oblibou říkaly – dobrý konec, všechno dobré. Dopadlo to tak, že Magráta dosáhla velmi nejistého Porozumění s Verencem. skutečně velmi nejistého, protože oba byli tak stydliví, že když se setkali, okamžitě zapomínali, co chtěli jeden druhému říci, a když už se některému z nich něco říci podařilo, ten druhý si to chybně vysvětlil a urazil se. Oba strávili spoustu času přemýšlením o tom, co svými slovy myslel ten druhý. To, co se mezi nimi odehrávalo, by mohla být láska nebo něco skoro stejně skvělého.

V Čarodějkách na cestách se naše tři čarodějky vydaly přes

polovinu světadílu, aby se postavilyVíle kmotřičce, kter áudělala osudu nabídku, již nedokázal odmítnout.

Tohle je příběh o tom, co se stalo, když se vrátily domů*.

A TEĎ ČTĚTE DÁL. * Pozn. překl.: Příběh, který začnete číst, te# pro změnu využívá

vyprávění o tom, co se komu zdálo v noci svatojanské. Je potřeba

říci, že i beze znalosti velkého klasika si příhody zúčastněných

hrdinů užijete, ale některé narážky by vám mohly uniknout a v ně

kterých místech se patrně nezasmějete tak, jak byste mohli.

A teD čtěte dál.

Těch začátků je dokonce několik. Ó ano, některé věci jen vypadají jako začátky. Opona jde nahoru, pohne se první pěšák, je vystřelen první výstřel* – ale to není začátek. Představení, hra i válka jsou jen malé odbočky na široké cestě událostí, která se může táhnout celé tisíce let do minulosti. Podstatné je, že je vždycky nějaképředtím. Vždyckyje to případ onoho ,A teD čtěte dál‘.

Převážné množství lidské zvídavosti bylo vyplýtváno na nalezení konečného Předtím.

Současný stav vědomostí by se dal shrnout zhruba takto:

Na začátku nebylo nic, a to vybuchlo.

Další teorie o úplném začátku zahrnují bohy, kteří tvoří vesmír z žeber, vnitřností nebo varlat svého otce**. Je jich nekonečn ářada. Jsou zajímavé, ne snad tím, co říkají o kosmu, ale tím, co říkají o lidech. Hej, děti, z čeho myslíte, že udělali vaše město?

Tenhle příběh ale začín ána Zeměploše, kter ácestuje vesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy. Zeměplocha není vyrobena z žádných částí těl.

Před tisícem let? Ve chvíli, kdy se z oblohy s jekem vyřinula * Pozn. autora: Pravděpodobně na prvního pěšáka. ** Pozn. autora: I bohové si rádi zavtipkují, ostatně jako skoro každý.

kaskáda žhavých balvanů, udělala do Ploskolebčí hory obrovskou díru a pokácela prales na patnáct kilometrů kolem?

Trpaslíci balvany vyhrabávali, protože byly z jakéhosi podivného železa, a trpaslíci, navzdory všeobecnému přesvědčení, milují železo víc než zlato. Spočív áto v tom, že přestože je železa mnohem víc než zlata, o železe se mnohem hůř zpívá. Trpaslíci prostě milují železo.

A právě to ony kameny obsahovaly. Lásku k železu. Lásku tak silnou, že k sobě přitahovala všechny kovové předměty. Oni tři trpaslíci, kteří našli první z kamenů, se od nich dokázali odtrhnout teprve potom, co si svlékli své kroužkové kalhoty.

Mnoho světů se skládá ze železa, nebo alespoň jejich jádra mají velkou příměs železa. Jenže Zeměplocha m áj ádro asi jako lívanec.

Když na Ploše očarujete jehlu, ukáže vám ke Středu, kde je nejsilnější magické pole. Je to jednoduché.

Jinde, na světech, které byly navrženy s menší představivostí, se střelka otáčí díky své lásce k železu.

V tom čase byla láska jak trpaslíků, tak lidí k železu nezbytnou nutností.

A teD tedy přetočme čas o tisíc let kupředu, do chvíle tak padesáti let před tím neustále ubíhajícím te#, podívejme se na úbočí jednoho kopce a na mladou ženu, kter ápo něm prch á. Neutíká před něčím ani za něčím, ale prch ájen tak rychle, aby si udržela jistý náskok před mladým mužem, ale ne zase tak velký, aby ho to přestalo bavit. Vyběhne z lesa a ocitne se v krásném údolíčku, kde na mírném svahu stojí kameny.

Jsou vysoké asi jako dospělý muž a silné zhruba jako tlustý člověk.

Ty kameny tak nějak vypadají, že za moc nestojí. Když už někde stojí kamenný kruh, o němž vám vaše představivost říká, že se k němu nesmíte přiblížit, měly by to být obrovské megality a prastaré kamenné oltáře, které sténají temnými vzpomínkami na krví zalité oběti. Ne jen takové neohrabané kusy kamene.

Nakonec se ukáže, že dívka tentokrát přece jen běžela příliš rychle a mladý muž ve svém pronásledování plném smíchu jí nestačil, ztratil ji z dohledu a nakonec se sám vrátil do městečka. Ona to v té chvíli ještě neví a zůstane bezmyšlenkovitě stát na okraji svahu a upravuje si květy ve vlasech. Je to prostě už takové odpoledne.

Ví o kamenech. Nikdo se o kamenech nikdy nedozví z řeči, nikdo o nich totiž nemluví. Je to proto, že ti, kteří vědí o nebezpečí kamenů, o nich nic neřeknou, protože vědí, jak mocným magnetem je zákaz.

Je to prostě tak, že vstoupit mezi kameny. to je něco, co se nedělá. Zvláště ne, jsme-li půvabné dívky.

Jenže to, co tady máme, to není půvabná dívka, alespoň ne v tom běžném slova smyslu. Tak především není krásná. Našli bychom tady jistý úhel brady a křivku nosu, jež by za dobrého větru a příhodného světla mohl dobromyslný lhář nazvat hezkými. Je tady určitý lesk očí, jejž nacházíme u lidí, kteří zjistili, že jsou mnohem chytřejší než ostatní, ale zatím nepřišli na to, že nejchytřejší, co mohou udělat, je zabránit těm ostatním, aby na to přišli také. Spolu s oním nosem ve vás ta tvář vyvolává výjimečnou nejistotu. Otevřete ústa, a najednou zjistíte, že jste se stali cílem pronikavého pohledu, který jako by prohlašoval: snažte se, aby to, co řeknete, bylo opravdu zajímavé.

V téhle chvíli se osm nevelkých kamenů na mírném úbočí stalo středem pozornosti právě toho pronikavého pohledu, o němž jsme mluvili.

Pak se k nim opatrně přiblížila. Nebyla to opatrnost zajíce připraveného dát se na útěk, spíš ostražitost lovce.

Pak si dívka opřela ruce o boky, a6 už je měla jakékoliv.

Na horkém letním nebi zpíval skřivan. Kromě onoho ptačího zpěvu bylo naprosté ticho. O kus dál v malém údolí a na úbočí nedalekých kopců cvrkali cvrčci a bzučely včely a travnatý porost byl plný tichých zvuků. Kolem kamenů je však vždycky ticho.

„Jsem tady,“ řekne dívka. „Ukažte se mi.“

Uvnitř kruhu se objeví postava tmavovlasé ženy v rudých šatech. Kruh je nevelký, dal by se přehodit kamenem, ale tahle postava zdánlivě přichází z obrovské dálky.

Ostatní lidé by utekli. Dívka však ne, a to ženu v kruhu nesmírně zajímá.

„Takže jste skuteční.“

„Samozřejmě. Jak se jmenuješ, děvče?“

„Každý po něčem touží. Jestliže si nic nepřeješ, tak proč jsi přišla?“

„Chtěla jsem jen zjistit, jestli jste skuteční.“

„Pro tebe jistě. ty máš dobrý zrak.“

Dívka přikývne. Od její pýchy by se odrazil i hozený kámen.

„A teD, když jsi to zjistila,“ pokračuje žena v kruhu, „co si přeješ?“

„Skutečně? Minulý týden jsi šla velký kus cesty nad Ploskolebce, aby sis mohla popovídat s trolly. Co jsi od nich chtěla?“

Dívka nakloní hlavu ke straně.

„Jak víte, že jsem tam šla?“

„Vidím to na povrchu tvého vědomí, děvče. To by viděl každý. Každý, kdo má. dobrý zrak.“

„Jednoho dne to taky dokážu,“ odpoví dívka sebevědomě.

„Kdoví? Možná, že ano. Copak jsi chtěla od trollů?“

„Já. chtěla jsem si s nimi popovídat. Víte, že trollové si myslí, že čas běží pozpátku? Říkají, že když můžete vidět minulost, máte ji před –“

Žena v kruhu se zasmála.

„Jsou stejní jako ti hloupí trpaslíci! Jediné, co trolly zajímá, jsou oblázky. Na oblázcích není nic zajímavého.“

Dívka neurčitě trhne jedním ramenem, jako by chtěla nazna

čit, že oblázky mohou být pro někoho nekonečným předmětem zájmu.

„Proč nemůžete vyjít z kamenného kruhu?“

Na tváři ženy v červených šatech se mihl výraz, který naznačoval, že to byla nevhodn áot ázka. Ostentativně ji ignorovala.

„Mohla bych ti pomoci najít mnohem zajímavější věci, než jsou oblázky,“ řekla.

„Skutečně nemůžete vyjít z toho kruhu, že ne?“

„Dovol, abych ti dala to, po čem toužíš.“

„J ámůžu jít kamkoliv, ale vy jste uvězněn áve svém kruhu,“ řekla dívka.

„A ty snad můžeš jít kamkoliv?“

„Kdybych byla čarodějka, mohla bych jít kamkoliv.“

„Ale čarodějka nikdy nebudeš.“

„Říkají o tobě, že nikdy neposloucháš. Říkají, že se nedokážeš ovládat. Říkají, že nemáš žádnou sebekázeň.“

Dívka pohodila hlavou. „Takže vy víte i tohle, co? Dobrá, tak to říkají, a co? Jenže já mám v úmyslu stát se čarodějkou, a6 si říkají, co chtějí. Člověk se může naučit hodně věcí sám. Nemusí poslouchat spoustu hluchých starých žen, které vlastně nevědí, co je to skutečný život. A, dámo z kruhu, já budu tou nejlepší čarodějkou, jak ákdy žila.“

„S mou pomocí by ses jí mohla stát,“ řekla tmavovlasá paní. „Myslím, že tě hledá ten tvůj mladík,“ dodala přátelsky.

Další z těch nedbalých pokrčení ramen, kter ánaznačují, že pro ni za ni si ji ten mladík může hledat třeba celý den.

„Takže budu, že ano?“

„Může z tebe být velk áčarodějka. Můžeš se st át čímkoliv. Vstup do kruhu. A já ti ukážu jak.“

Dívka popojde o několik kroků kupředu, ale pak zaváhá. V ženině tónu je cosi podivného. Její úsměv je příjemný a přátelský, ale v tom hlase je něco – maličko zoufalé, příliš naléhavé, příliš hladové.

„Ale já se učím mnoho věcí už –“

„Vstup okamžitě do kruhu!“

Dívka znovu váhá. „Jak mám vědět, že –“

„Čas kruhů je už skoro u konce! Uvědom si, co všechno se teD můžeš naučit!“

Ale to se stalo před dlouhým časem, kdysi v minulosti*. A kromě toho, ta mrcha je teD.

Ne zima, protože tu musí předcházet podzim a následovat alespoň den jara. Tohle je země ledu, ne čas ledu.

Tři postavy na koních se dívají dolů, po svahu pokrytém sněhem, ke kruhu osmi kamenů. Z jejich strany vypadají kameny mnohem větší.

Možn ábyste ty postavy nějakou chvíli pozorovali, než byste si uvědomili, co je na nich podivného – tedy podivnějšího než jejich oblečení. Od nozder jejich koní se vznášejí obláčky dechu, které se srážejí v mrazivém vzduchu. Od tváří jezdců nikoliv.

„A tentokrát,“ řekla postava uprostřed, žena v rudých šatech, „neutrpíme porážku. Země nás přivítá. TeD už musí lidi nenávidět.“

„Ale byly tam čarodějky,“ řekl druhý jezdec. „Pamatuju si čarodějky.“

„Kdysi to tak bývalo,“ přikývla žena. „Ale dnes. chudinky, jsou to jen ubohé chudinky. Zbýv áv nich sotva nějaký zbyteček síly. A jsou ovlivnitelné. Poddajn ámysl. Plížila jsem se kolem, můj drahý. Plížila jsem se tam po nocích. Vím, jaké čarodějky tam teD mají. Ty nechte na mně.“

„Pamatuju si čarodějky,“ řekl třetí jezdec váhavě. „Měly myšlenky jako. jako kovové.“ * Pozn. autora: Což je úplně jiná země.

„Ale už nemají. Říkám vám, nechte je mně.“

Královna se shovívavě usmála na kamenný kruh.

„A pak sijemůžetevzít,“ řekla. „Co se mě týká, já dám mnohem raději přednost smrtelnému manželovi. Především smrtelnému. Spojení světů. Abychom jim ukázali, že tentokrát jsme rozhodnuti zůstat.“

„To se králi nebude líbit.“

„A kdy záleželo na tom, co se mu líbí?“

„TeD je ten správný čas, Hladhubene. Kruhy se otvírají. Už brzo se budeme moci vrátit.“

Druhý jezdec se opřel o hrušku sedla.

„A pak budu zase lovit,“ řekl. „Kdy? Kdy?“

„Brzo,“ odpověděla mu Královna. „Už brzo.“

Byla modročern ánoc, zavl ádl onen nekonečně hluboký druh temnoty, který se ned ájednoduše vysvětlit pouhou nepřítomností měsíce a hvězd, té temnoty, která, jak se zdá, přitéká odjinud – byla tak hustá, plná, téměř hmatatelná, že možná kdybyste to zkusili, dokázali byste utrhnout kus vzduchu a tu noc z něj vymáčknout.

Byla to jedna z těch nocí, při nichž ovce v panice přeskakují ohrady a psi strachem tiše skučí ve svých boudách.

Ale zajímav ávěc – vítr byl teplý a ani ne tak silný, jako hlučný. Ječel v lesích a kvílel v komínech.

Za nocí, jako byla tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že občas nastanou chvíle, kdy svět patří někomu jinému. Ráno bude všechno znovu normální, po zemi se sice budou válet ulámané větve, došky a šindele budou strhané ze střech, ale svět bude lidský. Zato teD. teD je nejlepší zalézt co nejdál pod peřinu.

A přece jeden člověk bděl.

Jasoň Ogg, mistr kovářský, zatahal za rukově6 měchů své výhně, jen tak, spíš pro efekt, a znovu se usadil na kovadlině.

V kovárně bylo teplo, přestože se pod střechou proháněl vítr.

Jasoň Ogg dokázal okovat cokoliv. Kdysi mu donesli mravence, jen tak, ze žertu, a Jasoň proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a kovadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku. Mravenec stále ještě žil někde v kovárně – občas mohl člověk zaslechnout, jak při chůzi 6uk ánožičkama po kamenné podlaze.

Ale dnes v noci. no, dnes v noci musel zaplatit nájem. Aby nebylo mýlky, kovárna mu patřila. Patřila jejich rodu už celé generace. Jenže kovárna, to je víc než hromada cihel, malty a železa. Nedokázal to pojmenovat, ale cítil to všude kolem. Byl to rozdíl mezi mistrem kovářským a obyčejným mužským, který složitým způsobem opracovává železo a vydělává si tak na živobytí. A tenhle rozdíl měl něco společného se železem. A taky s tím, že Jasoň měl dovoleno patřit ve svém umění k těm nejlepším. Byl to opravdu jistý druh nájmu.

Jednoho dne si ho vzal otec stranou a vysvětlil mu, co je v těchto nocích jeho povinností.

Nastane čas, řekl mu, nastane čas – a ty ho poznáš, aniž ti to bude muset někdo říkat –, nastane prostě čas, kdy přijde někdo s koněm, který bude potřebovat nové okutí. Ty je přivítáš. Okováš koně. Musíš se dokonale soustředit! A nepokoušej se myslet na něco jiného než na toho koně.

Za ty roky už si na to celkem zvykl.

Vítr zakvílel mnohem hlasitěji a odněkud sem dolehl praskot vyvráceného stromu.

Zaskřípala branka v plotě.

Pak někdo zabušil na dveře. Jednou. Dvakrát.

Jasoň Ogg si vzal širokou černou pásku z měkké látky a pečlivě si ji převázal přes oči. Otec mu vždycky říkal, že tohle je velmi důležité. Chránilo ho to před rozptylováním pozornosti.

Odsunul závoru na dveřích.

„Dobrý večer, pane.“

Jasoň ucítil mokrého koně, kterého majitel zavedl do kovárny, a uslyšel klapot jeho kopyt na dláždění.

„U výhně je přistavena konev s vařící vodou a naše Darka nám připravila nějaké sušenky. Jsou v té piksle z výprodeje, s obrázkem Ankh-Morporku, co stojí na krbu.“

DĚKUJU VÁM. DOUFÁM, ŽE SE CÍTÍTE DOBŘE.

„Děkuju, cítím se skvěle, pane. Nebude to trvat dlouho. Vím, že jste velmi. velmi zaměstnaný.“

Slyšel, jak podivně zvučné kroky přešly kovárnou ke staré kuchyňské židli vyhrazené zákazníkům, nebo přesněji řečeno spíše pro vlastníky zákazníků.

Jasoň si už zvečera rozložil na pracovní desku vedle kovadliny potřebné nářadí, podkovy a hřeby podkováky. TeD si otřel ruce do zástěry, vzal pilník a pustil se do práce. Nerad koval koně studenými podkovami, ale pracoval v kovárně od svých deseti let. Dokázal koně okovat i jen po hmatu.

Jednu věc musel přiznat. Byl to nejklidnější a nejposlušnější kůň, s jakým se kdy setkal. Škoda, že ho nikdy neviděl. Musí to být skvělý kůň, když je tak poslušný.

Otec mu říkal: „Ne, aby tě napadlo zkusit se na něj podívat.“

Slyšel, jak bubl ánalévan ávoda, pak zvonění lžičky v š álku a tiché zacinknutí, když ji někdo odložil na stůl.

Nikdy žádný zvuk, říkal mu otec. Kroky a slova ano, ale jinak neuslyšíš jediný zvuk. Žádné mlasknutí rty, žádné zafunění nosem, nic takového.

Oh, a ještě jedna věc. Když strhneš staré podkovy, neházej je do kouta k ostatnímu starému železu, určenému k roztavení a překování. Odlož je zvláš6. Roztav je zvláš6. Měj na ně zvláštní tyglík a z toho materiálu ukovej nové podkovy. Dělej si, co chceš, ale ani kousek z toho železa nesmíš přibít koni ani jinak spojit s žádným jiným tvorem.

Abychom už řekli všechno, Jasoň si jednu sadu starých podkov nechal, brával si ji na soutěže v házení podkovami a na

různé vesnické trhy v okolí, kde se házení podkov provozovalo. Občas se soutěžilo o nemalé částky. Vyhrával s nimi tak často, až z toho začal být nervózní, takže poslední dobou podkovy trávily většinu času na hřebu, na stěně za dveřmi kovárny.

Vítr občas zalomcoval okenicemi nebo se zatočil nad výhní, až uhlíky zapraskaly.

Několik tupých nárazů, praskot dřeva a vyděšené kvokání slepic dávaly tušit, že kurník na konci zahrady nadskakuje pod nárazy vzduchu.

Zákazníkův majitel si nalil další šálek čaje.

Jasoň dokončil další podkovu a pustil kopyto na zem. Pak nastavil ruku. Kůň přesunul váhu a zvedl poslední nohu.

Takový kůň – takový se našel jeden z milionu. Možn áani to ne.

Nakonec byl Jasoň hotov. Legrační věc. Tohle kování mu nikdy netrvalo dlouho. Jasoň nepotřeboval hodinky a také žádné neměl, ale provázel ho neodbytný pocit, že ta práce, která určitě zabrala přinejmenším celou hodinu, bylasoučasně hotova během několika minut.

„Ták,“ oznámil. „A je to.“

DĚKUJI VÁM. MUSÍM ŘÍCT, ŽE SUŠENKY BYLY SKVĚLÉ. JAK DO NICH DOSTANOU TY KOUSKY ČOKOLÁDY?

„To nevím, mylorde,“ odpověděl Jasoň a vrhl soustředěný pohled na vnitřní stranu černé pásky.

VÍTE, CO MYSLÍM? TA ČOKOLÁDA BY SE PŘECE MĚLA PŘI PEČENÍ ROZTOPIT, NE? JAK MYSLÍTE, ŽE TO DĚLAJÍ?

„To bude pravděpodobně nějaký výrobní tajemství,“ uvažoval nahlas Jasoň. „Na takový věci já se radši nikdy neptám.“

TAK MLUVÍ CHYTRÝ ČLOVĚK.VELMI MOUDRÝ POSTOJ.JÁ MUSÍM –

Musí se zeptat, když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby věděl, že se odvážil.

„Rád bych se vás na něco. měl bych jednu otázečku. “

Jasoň si olízl rty.

„Kdybych si. kdybych si sundal tu pásku, co bych viděl?“

Na dlažbě znovu za6ukaly ty podivné kroky, něco ve vzduchu se změnilo a Jasoň by byl přísahal, že jeho podivný návštěvník teD stojí přímo před ním.

JSTE VĚŘÍCÍ MUŽ, PANE OGGU?

Jasoň se nad tím rychle zamyslel. Co se týče různé víry, nebyli Lancreští právě horlivci. Byli tady Žasnoucí učedníci devátého dne a Přísní offliáni a všude v okolním kraji, na skrytých paloucích a ve skalách, bylo množství oltáříků a obětiš6 určených malým bohům. On sám nikdy necítil opravdovou potřebu takové víry, právě tak jako trpaslíci. Železo bylo železo a oheň byl oheň – začněte myslet na věci metafyzické, a za chvíli si budete seškrabávat vlastní palec z čela svého kladiva.

V CO VĚŘÍTE, ALE SKUTEČNĚ VĚŘÍTE PRÁVĚ TEĎ, V TÉTO CHVÍLI?

Stojí ode mě jen několik centimetrů, pomyslel si Jasoň. Mohl bych zvednout ruku a dotknout se.

Ve vzduchu se vznášel slabý odér. Nebyl nepříjemný. A navíc byl velmi slabý. Byl to pach, nebo snad vůně, kterou ucítíme ve starých, dávno zapomenutých a nevětraných místnostech. Kdyby měla staletí nějaký pach, pak by takhle byla cítit ta úplně nejstarší.

„No, abych řekl pravdu, mylorde,“ odpověděl nakonec, „tak zrovínka teD. ze všeho nejvíc věřím na tu černou pásku, co mám přes voči.“

JSTE MOUDRÝ ČLOVĚK, PANE OGGU.VELMI MOUDRÝ. A TEĎ. MUSÍM JÍT.

Jasoň slyšel, jak se zvedla západka na vratech. Ozvalo se zadunění, jak se jedno křídlo otevřelo a hnáno větrem narazilo do zdi. Pak na dláždění dvora zazvonily podkovy.

VAŠE PRÁCE JE, OSTATNĚ JAKO VŽDY, SKVĚLÁ.

„Děkuju vám, mylorde.“

MLUVÍM K VÁM JAKO JEDEN PROFESIONÁL K DRUHÉMU.

„Děkuju vám, mylorde.“

NEBUDE TO DLOUHO TRVAT A ZNOVU SE SEJDEME.

AŽ BUDE MŮJ KŮŇ ZASE POTŘEBOVAT NOVÉ PODKOVY.

Jasoň zavřel vrata a zasunul závoru, i když to, kdybyste se nad tím zamysleli, nemělo vlastně vůbec žádnou logiku.

Ale tak zněla dohoda – okováte,cokolivvám přivedou, a honorář za to spočívá v tom, že dokážete okovatcokoliv,covámpři- vedou. V Lancre byl kovář vždycky a široko daleko se vědělo, že lancreský kovář patří k těm nejlepším a nejdovednějším vůbec.

Byla to prastará smlouva a měla co dělat se železem.

Vítr se unavil a zeslábl. TeD, zatímco vycházelo slunce, sotva slyšitelně šeptal kdesi nad obzorem

Tohle byl kraj oktarínové trávy. Úrodná zem, úrodný kraj, kde se dařilo především kukuřici.

A tady jí vidíme hned celé pole, které se ve vánku mírně vlní mezi ploty. Není to velké pole. Ani nijak významné. Je to prostě obyčejné pole, na kterém teD roste kukuřice, i když v zimě bylo holé a poskakovaly po něm jen vrány a holubi.

Vítr utichl docela.

Kukuřice se však vlnila dál. To nebyl obyčejný pohyb vyvolávaný větrem. Vlny vycházely ze středu pole jako kruhy, které se vytvoří na vodě, když do ní vhodíte kámen.

Vzduch začal syčet a zanedlouho se naplnil vzteklým bzukotem.

Pak se ve středu pole začala mlad ákukuřice ohýbat a se šustěním se pokládala.

A ve vzduchu nad polem se hemžily včely, houfovaly se a zuřivě bzučely.

Do dne letního slunovratu chybělo několik týdnů. Království Lancre líně podřimovalo v horku, které se ve vlnách převalovalo nad lesy a poli.

Na nebi se objevily tři malé body.

Po nějaké době by v nich pozorovatel rozeznal tři ženské postavy na koš6atech, letící způsobem, který připomín áproslulé tři létající kachny, jejichž sádrovou podobu najdeme v mnoha domácnostech.

Prohlédněme si je pozorněji.

Ta první – říkejme jí vedoucí – letí v pyšně vzpřímeném sedu, pohrd áodporem vzduchu a zd á se, že nad ním skutečně vítězí. Její rysy by se daly všeobecně popsat jako velmi zajímavé, možná dokonce jako hezké, ale tvrdit o ní, že je krásná – to by si nikdo nedovolil. Rozhodně nikdo, kdo by nechtěl, aby mu vzápětí narostl nos délky a tvaru salátové okurky.

Druh áje mal á, kulat áa křivonoh á, s tv áří připomínající jablko, které někdo příliš dlouho zapomněl ve sklepě. V obličeji m ávýraz nekonečně dobré n álady. Hraje na bendžo a řekněme – protože v této chvíli nás lepší slovo nenapadá – zpívá. Je to jakási píseň o ježkovi.

Oproti koštěti první postavy, které je až na jeden dva menší pytle nezatížené, se koště té druhé téměř ztrácí pod spoustami věcí. Namátkou uveDme třeba červeného plyšového oslíka, vývrtku ve tvaru čurajícího chlapečka, několik lahví opletených slámou, větší počet panenek v národních krojích a mnoho a mnoho podobných nadnárodních kulturních skvostů. V proutí koštěte pak hnízdí nejsmrdutější a nejdivočejší kocour na světě, který většinou spí.

Třetí a poslední osoba pilotující koště je z trojice nejmladší. Oproti dvěma předchozím, které se barvou oblečení ze všeho nejvíce podobají havranům, je ta třetí oblečena do jasných, veselých barev, které jí ani trochu nesluší a pravděpodobně jí neslušely ani před deseti lety. Cestuje s výrazem neurčité do

brosrdečné naděje. Ve vlasech m ákvěty, ale ty už, stejně jako ona, začínají mírně vadnout.

Tři čarodějky přeletí hranice království Lancre a za kratičkou chvilku se ocitnou nad městem Lancre. Tam začnou klesat směrem k vřesovištím za městem, až nakonec přistanou u velkého menhiru, který označuje hranice oblastí jejich působnosti.

A všechno je zase v pořádku.

Asi tak na pět minut.

Na záchůdku se usadil jezevec.

Bábi Zlopočasná do něj š6ouchala násadou koštěte tak dlouho, dokud nepochopil, co mu naznačuje, a neodtáhl otráveně pryč. Pak vzala ze stěny klíč,který visel na hřebíku vedle loňského výtisku Almanachu a kalendáře pro rodinu a venkov, a vykročila po cestičce vedoucí k domku.

Celou zimu byla pryč! To zase bude práce! Musí zajít k panu Zkůženému a vyzvednout od něj kozy, vymést pavučiny a jejich majitele z komína, vylovit žáby ze studny a vůbec se celkově vrátit k práci. To znamená, že se musí ostatním lidem hezky začít znovu starat o jejich záležitosti, protože co všechno by mohli natropit, kdyby kolem sebe neměli čarodějku, aby na ně dohlídla, to si raději ani neodvažovala představit.

Ale ze všeho nejdříve si povolí hodinku klidu, v sedě a s nohama nahoře.

V konvici na vodu měla hnízdo červenka. Ptáci se dovnitř dostali otvorem v rozbité okenní tabulce. Bábi opatrně vynesla konvici ven, zaklesla ji nade dveřmi, v místě, kde se na ni nedostanou lasičky, a uvařila si trochu vody na pánvi.

Pak natočila hodiny. Čarodějky sice hodiny skoro nepotřebují, ale Bábi si je nechávala pro jejich tikání. tedy hlavně pro jejich tikání. Když v domku tikaly hodiny, muselo být každému jasné, že se tam žije. Patřily nebožce její mamince, kter áje každý den pravidelně natahovala.

Když maminka zemřela, nebylo to pro Bábi příliš velké překvapení. Jednak proto, že Esme Zlopočasn ábyla čarodějka a čarodějky vidí do budoucnosti, ale především díky tomu, že v té době už měla poměrně rozsáhlé léčitelské znalosti a poznala charakteristické příznaky. Proto měla čas se na to připravit a celý ten den neuronila ani slzu. Rozplakala se teprve o den později, když se přímo uprostřed pohřební hostiny zastavily maminčiny hodiny. Upustila podnos šunkových závitků s křenem, utekla ven, a dokud se nevyplakala, seděla na záchodě, aby ji nikdo neviděl.

Přišel čas myslet právě na takové věci. Přišel čas myslet na minulost.

Hodiny tikaly. Voda se vařila. Bábi Zlopočasná vylovila z jednoho ze skromných zavazadel, kter ápřivezla na svém koštěti, sáček s čajem a vypláchla konvici na čaj.

Oheň se hezky rozhořel. Neútulnost dlouho neobývaných místností začala rychle ustupovat. Stíny se prodlužovaly.

Přišel čas myslet na minulost. Čarodějky dokáží nahlédnout do budoucnosti. Věci, které se budou muset už brzo vyřešit, musí vyřídit ona sama.

A pak se podívala z okna.

Stařenka Oggov áse poněkud nebezpečně zakývala na židli a přejela prstem po horní ploše skříně. Pak prst důkladně prozkoumala. Byl dokonale čistý.

„Hmph,“ odfoukla si mírně zklamaně. „Zd áse, že je tady docela čisto.“

Její snachy se zatetelily úlevou.

„Zatím!“ dodala významným tónem Stařenka.

Všechny tři mladé ženy se k sobě přitiskly v němé hrůze.

Stařenčin poměr k ženám jejích synů byla jediná skvrna na její jinak velmi přátelské a dobrotivé povaze. Ze6ové – to bylo něco jiného – pamatovala si jejich jména, dokonce data jejich narozenin, a když vstupovali do rodiny, bylo to, jako když

zaběhl ápřerostl ákuřata najdou útočiště pod křídly dobromyslné kvočny. Vnoučata – to byly její poklady, milovala je do jednoho a bez rozdílu. Na druhé straně se každ ážena natolik neopatrná, že se odvážila provdat za Oggovic mládence, musela smířit s tím, že se její život změní v jedinou řadu duševních muk a nepopsatelného domácího poddanství hraničícího s otroctvím.

Stařenka Oggová nikdy nevykonávala žádné domácí práce, naopak, ona sama byla příčinou toho, že je muselo vykonávat mnoho ostatních lidí.

Slezla ze židle a usmála se na své snachy.

„Udržovaly jste dům opravdu celkem v pořádku,“ řekla. „Skutečně dobr ápr áce.“

Pak jí náhle úsměv z tváře zmizel.

„Ale okamžik! Co takhle pod postelí v pokoji pro hosty?“ řekla. „Tam jsme se ještě nedívaly, že?“

Španělsk áinkvizice by byla Stařenku vyloučila ze svých řad pro přílišnou krutost.

Otočila se, když do pokoje vproudil větší počet dalších členů rodiny, a její tvář se stáhla do zasněného úsměvu, který se objevil pokaždé, když se vítala s vnoučaty.

Jasoň Ogg postrčil kupředu svého nejmladšího. Byl to čtyřletý Žuchlík, který něco držel v ručičkách.

„Tak copak to tady máme?“ rozzářila se Stařenka naplno. „Ukaž Stařence.“

Žuchlík k ní natáhl ruce.

„No né, tak ty jsi pro mě vypěstoval –“

A pak se to stalo. Právě tam, přesně v té chvíli a přímo před jejíma očima.

A pak tady byla Magráta.

Byla pryč osm měsíců.

TeD se jí začala zmocňovat panika. Technicky vzato byla zasnouben ás kr álem Verencem II. No, ne tak docela zasnoubená. Došlo mezi nimi, a tím si byla téměř jistá, k nevyslovené

mu všeobecnému pochopení v tom smyslu, že zasnoubení je to, co si oba přejí. Připouštěla, že mu pak dala najevo, že ona sama je svobodný duch a v žádném případě se nechce dát jakýmkoliv způsobem spoutat, a samozřejmě to tak cítila, tedy víceméně, ale. ale.

Ale. tedy. osm měsíců je osm měsíců. Během osmi měsíců se mohlo stát cokoliv. Měla se z Genovy vrátit rovnou, ale když ty dvě se tak skvěle bavily.

Otřela prach ze zrcadla a prohlédla se kritickým zrakem. No, není toho mnoho, s čím by se dalo pracovat. Bez ohledu na to, co provedla se svými vlasy, stačily pouhé tři minuty k tomu, aby se jí zapletly jako zahradní hadice odložen áv kůlně*. Koupila si nové zelené šaty, ale ta věc, kter áse tak skvěle a dokonale klenula na sádrovém modelu v obchodě, vypadala na Magrátě jako špatně složený deštník.

A Verence tady zatím osm měsíců vládl. Je pravda, že Lancre bylo království tak malé, že když si člověk navečer lehl a chtěl si natáhnout nohy, potřeboval k tomu cestovní pas, ale Verence byl skutečný král a svobodný a takoví králové přitahují mladé ženy, které hledají pracovní příležitost v oddělení královen.

Oblékla se, udělala se šaty, co bylo v jejích silách, a pak s pomstychtivým výrazem několikrát protáhla svými vlasy kartáč.

Poté se vydala na hrad.

Strážní povinnost v lancreském hradě většinou vykonával ten, kdo právě neměl nic jiného na práci. Dnes stál u brány hradu Stařenčin nejmladší syn Jeník a na sobě měl velmi špatně padnoucí kroužkovou zbroj, kter ábyla, abychom tak řekli, putovní. Když Magráta procházela kolem, postavil se do postoje, který pravděpodobně považoval za pozor, ale pak odhodil píku a rozběhl se za mladou ženou. * Pozn. autora: Které se bez ohledu na to, jak pečlivě je stočíte, přes

noc rozvinou a důmyslně svážou sekačku na trávu s jízdními koly,

jež tam přes léto ukládáte.

„Mohla byste trochu zpomalit, slečno?“

Předběhl ji, tryskem vyběhl po schodech, chopil se trubky, kter átam visela na skobě ve zdi, a zatroubil amatérskou fanf áru. Pak se na jeho tváři znovu objevil výraz paniky.

„Počkejte tady, slečno, zrovínka tady na místě. počítejte do pěti a pak zaklepejte.“ Po téhle prosbě proběhl dveřmi a s bouchnutím je za sebou zavřel.

Magráta chvíli čekala a pak se chopila klepadla.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich se objevil Jeník Ogg. Byl celý zčervenalý a na hlavě měl obráceně nasazenou napudrovanou paruku.

„Próóósím? Cóóó si ráááčte?“ zazpíval protáhle nadutým tónem a pokoušel se při tom vypadat jako komoří.

„Zapomněl sis sundat helmu, než sis nasadil paruku,“ pomáhala mu Magráta.

Jeník splaskl a posmutněl. Zašilhal očima nahoru.

„Copak? Všichni jsou na senech?“ zeptala se Magráta s porozuměním.

Jeník zvedl paruku, sundal si helmu a paruku vrátil na hlavu. Pak si přes ni s nepřítomným výrazem nasadil helmu.

„No právě, a komoří, pan Vzorflok, má zase ty své potíže a je upoutaný na lůžko. Takže jsem tady zbyl jenom já, slečno. A to ještě, než půjdu domů, musím udělat večeři, protože paní Kurdějcov áje nějak ádaremn á.“

„Mě nemusíš uvádět a ohlašovat,“ usmála se na něj Magráta. „J áto tady přece zn ám.“

„Ne ne, to musí být přesně podle protokolu,“ bránil se Jeník. „Jen běžte hezky pomalu a důstojně a ostatní nechte na mně.“

Rozběhl se kupředu a otevřel velké dvojité dveře –

„Sléčnááá Mágratááá Čésnekóóvááá!“

– a rozběhl se k dalším dveřím, které jim stály v cestě.

U třetích dveří už mu docházel dech, ale snažil se, seč mohl.

„Sléčnnn. Mágráá-áá Čésnkóó-áá. Jé-óó Véličééns-óóó krá–. Ale k sakru, to mi řekněte, kam se zase vypařil?“

Trůnní sál byl prázdný.

Verence II., krále lancreského, nakonec našli na dvoře před stájemi.

Někteří lidé jsou zrození k tomu, aby byli vladaři. Jiní se po nějakém čase ve funkci dopracují k tomu, že se stanou vladaři. Nebo alespoň něčím jako vrchním generalissimem, tatíčkem národa a dobrodincem vlasti. Jenže Verencovi roli krále víceméně vnutili. Nebyl k ní ani zrozen, ani vychováván a dosedl na trůn jen díky jedné z oněch složitých zápletek kolem tajných náklonností, otcovství, sourozenectví a dědictví, tak běžných v každé královské rodině.

Aby bylo jasno, Verence byl vychováván jako dvorní šašek, člověk, jehož zaměstnáním bylo bavit společnost, vyprávět vtípky a polévat si kalhoty pudinkem. Díky téhle roli zcela přirozeně získal až hrobově vážný přístup k životu a došel k pochmurnému rozhodnutí, že se už nikdy v životě ničemu nezasměje, zvláště ne tehdy, bude-li někde na dosah pudink.

Do role vladaře tedy nastoupil jako dokonalý neznalec a ignorant. Nikdy mu nikdo neřekl, jak m ábýt kr álem, takže to musel postupně zjiš6ovat docela sám. Poslal si pro knihy, které se oním předmětem zabývaly. Verence totiž vlastnil nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih.

Nakonec si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamen áudělat z kr álovství místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím.

TeD právě zkoumal jakési složité zařízení. Mělo to dvě oje k zapřažení koně a zbytek vypadal jako vůz naložený několika větrnými mlýny.

Verence zvedl hlavu a nepřítomně se usmál.

„Ahoj, ahoj,“ řekl. „Takže jste už v pořádku zpátky?“

„No –“ začala Magráta.

„Tohle je univerzální sklizňostroj,“ přerušil ji Verence, „právě ho přivezli z Ankh-Morporku. Dech budoucnosti, chápeš? Začal jsem se vážně zajímat o zlepšení zemědělské výroby a půd

ních výnosů. Budeme muset urychleně přejít na ten nový trojpolní systém.“

Magrátu jeho řeč poněkud vyvedla z rovnováhy.

„Ale j ám ám dojem, že v celém Lancremámejen tři pole,“ řekla, „a vím taky, že tam není mnoho půdy, a navíc není příliš úrodn á–“

„Je velmi důležité dosáhnout správného poměru mezi obilninami, luštěninami a kořenovou zeleninou,“ pokračoval Verence zvýšeným hlasem. „Také velmi vážně uvažuji o jetelovinách. Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíš ty?“

„A taky si myslím, že je načase dělat něco s prasaty!“ vykřikl Verence. „Lancreské pruhované! Jak je otužilé! Ale my bychom mohli zvýšit jeho váhu, a tedy výtěžnost! Promyšleným chovem, a hlavně křížením! Třeba, řekněme, se stoským tulením! Nechal jsem si poslat kance – Jeníku, byl bys tak laskav a přestal hrát na tu zatracenou trumpetu?“

Jeník spustil trubku.

„To jsem troubil fanfáry, Vaše Veličenstvo.“

„No ano, to chápu, ale nikdo od tebe nečeká, že je budeš troubit pořád dokola. Pár jásavých tónů úplně stačí.“ Verence se zhluboka nadechl. „A taky se někde něco pálí.“

„Á jé. do háje, to je mrkev. “ Jeník odspěchal.

„To je lepší,“ přikývl Verence. „Kde jsme to skončili?“

„Mám dojem, že u prasat,“ napověděla mu Magráta, „ale já vlastně přišla kvůli –“

„Všechno to začín áu půdy,“ přerušil ji Verence. „Když budeš mít dobrou zem a zlepší se všechno ostatní. Jo, abych nezapomněl, svatbu plánuju na den letního slunovratu. Myslel jsem si, že by se ti to líbilo.“

Magrátiny rty vytvořily velké O.

„Můžeme to samozřejmě ještě posunout, ale ne o mnoho, kvůli sklizni, víš?“ pokračoval Verence.

„Taky jsem si myslel, že by bylo hezké uspořádat předtím nějaký velký trh nebo festival,“ svěřoval jí.

„Požádal jsem taky ankh-morporský salon Boggi, aby nám poslal svého nejlepšího krejčího a výběr látek, a jedna z dívek od dvora je asi tvé velikosti a myslím, že se ti bude výsledek moc líbit,“ sděloval jí dále.

„A pan Rudykopalsson, trpaslík, sešel z hor jen kvůli tomu, aby pro tebe vytvořil korunu,“ rozehříval se Verence čím dál tím víc.

„Můj bratr a společnost pana Ženi Vínozpěva nemohou přijet, protože jsou na turné v Klači, ale pan Mášrecht, hrotepec, napsal speciální hru pro svatební představení. Tvrdí, že je to něco takového, co nemůžou zkazit ani obyčejní venkované.

Takže všechno je dohodnuto, že?“

Magrátin hlas, mírně ochraptělý, se konečně vrátil z dalekých krajů.

„Poslyš, a nepředpokládá se, že se taky zeptáš mě?“ zajímala se mírně podrážděně.

„Cože? Ach tak. Hm. Ne, vlastně ani ne,“ odpověděl jí Verence. „Králové se neptají. Všechno jsem to promyslel. Jsem král, rozumíš, a ty jsi, bez urážky, přece jen moje poddaná. Nemusím se tě ptát.“

Magráta otevřela ústa ke vzteklému výkřiku, ale na poslední chvíli stačila do cesty této akci vkodrcat její soudnost.

Jistě, říkala, můžeš na něj chvíli ječet a pak odejít. A on za tebou pravděpodobně přijde.

Možn áale, že ne zase tak pravděpodobně. Protože on sice je drobný a příjemný človíček s laskavýma vodnatýma očima, ale je také král a snaží se starat o spoustu věcí. Ale pravděpodobně by přišel. Velmi pravděpodobně.

Chceš na to vsadit celý zbytek života? Nechtěla jsi to vlastně sama tak, jak to zařídil? Cožpak jsi nedoufala právě v něco takového, když jsi se sem vracela? No?

Verence se na ni díval s jistým zájmem.

„Jde o to tvé čarování?“ zeptal se nakonec. „Nemusíš toho samozřejmě úplně nechat. Já chovám k čarodějkám opravdovou úctu. Můžeš být královna-čarodějka, i když mám pocit, že v tom případě bys musela nosit dost odvážné oblečení, chovat si kočky a rozdávat lidem otrávená jablka. Někde jsem to četl. Je to ten problém, že? To čarování?“

„Ne,“ zamumlala Magráta, „v tom to není. hm. říkal jsi něco o koruně?“

„Musíš mít přece korunu,“ přikývl Verence. „To královny mívají. Ověřoval jsem si to v knihách.“

Znovu zasáhl její mozek. Královna Magráta, šeptal jí. Ta myšlenka jí nastavila zrcadlo představivosti.

„Nezlobíš se, že ne?“ řekl Verence.

„Cože? Oh. Ne. Já? To víš, že ne.“

„Výborně. Tak to bychom měli vyřízené. Snad je to všechno, co myslíš?“

Verence si spokojeně zamnul ruce. „S luštěninami už dokážeme skvělé věci,“ pokračoval tak klidně, jako by ani právě kompletně nepřeorganizoval Magrátin život, aniž se s ní o tom poradil. „Fazole, hrách. vždy6 víš. Vazači dusíku. A taky hnojíme a vápníme. Hospodaříme vědecky. PojD se podívat.“

A optimistickým krokem vyrazil.

„Víš,“ vykládal jí cestou spokojeně, „já si myslím, že dokážeme, aby tohle království začalo fungovat.“

Magráta mu kráčela v patách.

Takže všechno je vyřízeno a připraveno. Žádná nabídka, jen konstatování. Nikdy si nebyla jistá, jak bude ta chvíle vypadat, ani v tom nejtemnějším nočním čase, ale přesto měla jakousi neurčitou představu, že by v té události mohly hrát jistou roli růže a západ slunce a slavíci. Jetelovinám příliš velkou úlohu nepřisuzovala. Fazole a ostatní luštěninoví vazači dusíku rozhodně nevystupovali jako hlavní představitelé.

Na druhé straně byla Magráta ve své podstatě mnohem praktičtější, než by usoudili ti, kdož nedohlédli dál než k jejímu nepřítomnému úsměvu a sbírce více než tří set kusů okultní bižuterie, z nichž ani jeden ve skutečnosti nefungoval.

Tak takhle to vypadá, když se má dívka vdávat za krále? Všechno za vás vyřeší a vyřídí. Žádní bílí koně. Minulost přeskočí přímo do budoucnosti a vás unáší s sebou.

Možná že je to normální. Králové jsou velmi zaměstnané osoby. Magrátiny zkušenosti, co se vdavek za krále týče, byly velmi omezené.

„Do staré růžové zahrady.“

Á. tak to už bylo lepší.

Až na to, že tam nebyly žádné růže. Ze zahrady obehnané zdí zmizely pěšinky i besídky a teD byla pln ápo p ás vysokých zelených stonků pokrytých bílými květy. Na květech zuřivě pracovaly včely.

„Fazole?“ zaváhala Magráta.

„Správně! Vzorková setba. Vodím sem farmáře, aby si ji prohlédli na vlastní oči,“ vysvětloval jí nadšeně Verence. Pak ale posmutněl a těžce si povzdechl. „Oni přikyvují, mumlají a usmívají se, ale obávám se, že když se vrátí domů, pokračují ve svém hospodaření postaru jako předtím.“

„J ávím,“ přikývla Magr áta. „Se stejným přístupem jsem se setkávala, když jsem lidem dávala lekce v bezbolestném porodnictví.“

Verence pozvedl obočí. Představa toho, jak právě Magráta učí snědé a plodné venkovanky základy porodnictví, se zdála poněkud nereálná dokonce i jemu.

„Vážně? A jak rodily předtím?“ zeptal se překvapeně.

„No, prostě postaru,“ odpověděla Magráta.

Chvíli se dívali na bzučící fazolové políčko.

„Samozřejmě, až budeš královnou, nebudeš muset to –“ začal nejistě Verence.

Přišlo to tiše a měkce, skoro jako polibek, stejně lehce jako dotek slunečních paprsků.

Žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších.

Fazolové stonky se začaly ohýbat, lámat a rychle poléhaly ve velkém kruhu.

Včely divoce zabzučely a začaly rychle mizet v dálce.

Trojice čarodějek dorazila k menhiru společně.

Nějakým vyprávěním a vysvětlováním se ani neunavovaly. Jsou jisté věci, které víte.

„Věřily byste? Uprostřed těch mých zatracených bylinek!“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Přímo v palácové zahradě!“ mračila se Magráta.

„Chudáček malý! Akorát to zvedal, aby mi to ukázal!“ dodávala rozhořčeně Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se zarazila.

„Náš Žuchlík pěstoval semínka hořčice a řeřichy pro svou Stařenku,“ vysvětlovala Stařenka Oggov átrpělivě. „Donesl mi hezky ukázat mističku a přesně v té chvíli, kdy jsem se sehnula – pic ho! Polehlý kruh jako v obilí!“

„Tohle je vážná věc,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Už kolik let to nebylo tak špatné jako letos. Všechny víme, co to znamená, že. TeD ale musíme –“

„Ehm,“ odkašlala si Magráta.

„– udělat především jedno –“

„Promiňte,“ vskočila jí do řeči Magráta. Byly tady jisté věci, které potřebovala vysvětlit.

„Já nevím, o co jde,“ sdělila jí Magráta. „Tedy, jaksi, stará Dobračka Sejkonopn á–“

„– budižjízemělehk á–“ dodaly obě starší čarodějky sborem.

„– mi sice kdysi řekla, že ty kruhy jsou nebezpečné, ale nikdy mi nevysvětlila proč.“

Starší čarodějky si vyměnily významné pohledy.

„Nikdy ti nevyprávěla o Tanečnících?“ naklonila Bábi Zlopočasná hlavu ke straně.

„Nikdy ti neřekla o Dlouhém muži?“ dodala Stařenka Oggová.

„O jakých Tanečnících? To myslíte ty staré kameny tam na blatech?“

„Všechno, co v téhle chvíli potřebuješ vědět,“ odpověděla jí Bábi Zlopočasná, „je, že je musíme za každou cenu zastavit.“

Bábi se zatvářila jako nevinnost sama.

„No přece ty kruhy, samozřejmě,“ odpověděla.

„Ale ne,“ zavrtěla Magráta hlavou. „Poznám to podle způsobu, jak mluvíte. Řekla jste je, jako by to byla nějak áoškliv á nadávka. To nebyli nějací obyčejní oni, to byli Oni s velkým O.“

Jak se zdálo, upadly obě starší čarodějky do rozpaků.

„A kdo je Dlouhý muž?“ útočila dál Magráta.

„Ale my jsme přece o žádném Dlouhém muži nemluvily,“ kličkovala Bábi.

„No, když jí řekneme o Tanečnících, tak se asi nemůže nic stát,“ zabručela Stařenka.

„Asi ne. ale znáš to. tedy víš, jak to myslím. je to Magráta,“ odpověděla jí Bábi.

„Co to m ávšechno znamenat?“ mračila se na ně Magr áta.

„My si myslíme, že tvoje pocity k Nim budou poněkud jiné než naše, to je to, co se ti pokoušíme vysvětlit.“

„Rozuměj, mluvíme prostě o –“ začala Stařenka.

„Neříkej to jméno!“

„No jo, vlastně, vidíš. Promiň.“

„Vždy6 sama víš, že kruh nemusí Tanečníky pokaždé najít,“ obrátila se Bábi ke Stařence. „Vždycky je tady naděje, že je to jenom náhoda.“

„No jo, ale když se uděl áuvnitř –“ chtěla namítnout Stařenka.

Magráta jí vztekle skočila do řeči.

„To děláte naschvál! Celou tu dobu mluvíte v hádankách, abych vám nerozuměla! Děláte mi to vždycky. Ale až budu královnou, tak s tím budete muset přestat!“

Stařenka Oggov ánaklonila hlavu ke straně. „Takže mladý Verence se konečně vyjádřil, co?“

„A kdypak dojde k té š6astné události?“ zeptala se Bábi Zlopočasná odměřeně.

„Za dva týdny,“ odpověděla Magráta. „Na den letního slunovratu.“

„Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,“ zavrtěla smutně hlavou Stařenka Oggová. „To je přece nejkratší noc v roce –“

„A potom budete mými poddanými,“ ignorovala Magráta tu krátkou mezihru. „A budete se mi muset klanět a kdeco!“

Už když ta slova vypouštěla z úst, věděla, jak jsou hloupá, ale hněv jí nedovolil se zarazit včas.

Bábi Zlopočasné se zúžily oči.

„Hmm,“ zabručela. „Tak to všechno budeme muset dělat, povídáš?“

„Každopádně,“ zaplétala se Magráta víc a víc, „a jestli ne, mohla bych vás dát uvrhnout do hladomorny.“

„No tohle,“ zakroutila hlavou Bábi. „A to se podívejme. Ale to by se mi nelíbilo. To by se mi ale ani trošičku nelíbilo.“

Všechny tři znaly hradní podzemí včetně mučírny a hladomorny a věděly, že ty prostory v posledních letech sloužily svému účelu jen výjimečně a teD nebyly používány vůbec. Verence II. byl ten nejmírnější a nejmírumilovnější vládce v dějinách celého Lancre. Jeho poddaní ho přijímali s určitým dobromyslným pohrdáním, což je úděl všech, kdo tiše, cílevědomě a nezištně pracují pro veřejné blaho. Kromě toho Verence by si raději uřízl nohu, než by vsadil do vězení čarodějku, nebo6 by

mu to z dlouhodobého hlediska ušetřilo mnoho nepříjemností a pravděpodobně by to bylo i méně bolestivé.

„Královna Magráta, hm?“ řekla Stařenka Oggová, která se snažila alespoň částečně uvolnit ovzduší. „Božíčku. Fakt je, že ten starý hrad už potřeboval dávno trochu oživit a –“

„No, tak teD to bude to pravé,“ prohlásila významně Bábi.

„Myslím, že nemám zapotřebí se zatěžovat podobnými záležitostmi,“ ušklíbla se Magráta. „A6 je to, co je to. Je to vaše věc. Na takové hlouposti teD nebudu mít čas, to vím skoro určitě.“

„A já zas jsem si jistá, že si už nějakou tu zábavu najdete, Vaše rádoby Veličenstvo!“ usekla Bábi Zlopočasná.

„Pch!“ zvýšila Magráta hlas. „To jistě! Můžete si klidně najít nějakou jinou trou–, můžete si, ke všem čertům, najít v Lancre novou čarodějku! Rozumíte? Nějakou jinou hloupou holku, kter áuděl ávšechnu špinavou pr áci a nikdy jí nikdo nic nevysvětlí a před kterou si můžete trousit ty své polovičaté poznámky. Já mám na práci jiné věci. A lepší!“

„Lepší věci než být čarodějkou?“ nadhodila Bábi.

A Magráta se do toho vrhla po hlavě.

„No maucta,“ sykla Stařenka sama pro sebe.

„Aha. V tom případě předpokládám, že by ses chtěla urychleně vrátit na hrad,“ prohlásila Bábi hlasem, který řezal jako nůž.

Magráta zvedla své koště.

Bábina ruka vystřelila jako blesk a uchopila koště za násadu.

„Tak to zase prr,“ zasyčela. „Takhle ne. Královny jezdí ve zlatých kočárech a takových pitomostech. Každému, co jeho jest. Koš6ata jsou pro čarodějky.“

„Ale no, tak už toho nechte, vy dvě,“ začala Stařenka Oggová, která byla od přírody dobrotivým prostředníkem. „Koukněte, vždy6 královnou může být každý a čarodě–“

„Mně je to přece jedno,“ ušklíbla se Magráta a pustila koště. „J áuž nem ám zapotřebí starat se o takové hlouposti.“

Otočila se, podkasala si sukni a dala se na útěk. Její postava se rýsovala proti zapadajícímu slunci.

„Esme, ty pitom ástar áochechule,“ prohl ásila zvučným hlasem Stařenka Oggová. „Jenom proto, že se má vdávat.“

„Víš, jak by to dopadlo, kdybychom jí to řekly, Gyto,“ podívala se na ni Bábi. „Pochopila by to všechno špatně. Šlechta. Kruhy. Řekla by, že je to. nádherné. Bude nejlepší, když ji z toho vynecháme.“

„Vždy6 už o sobě nedali vědět roky a roky,“ uvažovala nahlas Stařenka. „Budeme potřebovat nějakou pomoc. Tím myslím. poslyš, kdy jsi byla naposled nahoře u Tanečníků?“

„No, víš, jak to chodí,“ odpověděla jí Bábi. „Když je pořád klid, tak si na ně skoro nevzpomeneš.“

„Měly bychom je pořádně vyčistit.“

„Nejlepší by bylo, kdybychom tam zašly hned zítra ráno,“ pokračovala Stařenka Oggová.

„A měly bychom si raději vzít i srpy.“

V království Lancre není mnoho míst, na kterých byste mohli upustit míč a on se od vás okamžitě nezačal kutálet dolů. Většinu království tvoří blata a strmá, hustě zalesněná horská úbočí, kter áse s výškou rychle mění v příkré a nepřístupné hory, kam nechodí ani trollové. V oněch místech jsou rokliny tak hluboké, že se tam musí sluneční světlo přivádět potrubím.

Stezka k vřesovišti, kde stáli Tanečníci, byla napůl zarostlá, i když byla jen pár kilometrů od města. Občas, ale vždycky jen náhodou, tam zabloudili lovci. Ne že by tam bylo málo zvěře, ale, no jednoduše –

– byly tam ty kameny.

Kamenné kruhy byly v horách dost běžná věc. Druidové je stavěli jako počítače pro předpovědi počasí, a protože bylo vždycky levnější postavit 33-mega-litový kruh, než doplňovat

a zesilovat ten pomalý starý, bylo těch starých na horských mýtinách až až.

K Tanečníkům se však žádný druid nepřiblížil.

Kameny nebyly opracované. Nebyly ani umístěny v nějakém důmyslném postavení. Netýkaly se jich dokonce ony obvyklé věci, jako že v určitý den ozářilo slunce určitý z nich. Někdo tady prostě a jednoduše vytvořil hrubý kruh z osmi narudlých balvanů.

Zato počasí se tam chovalo podivně. Lidé říkali, že když začne pršet, dopadnou první kapky v kruhu o několik vteřin později než ty vně kruhu, jako kdyby déš6 přilétal odjinud, z mnohem větší vzdálenosti. Když mračna zakryla slunce, trvalo to stejně dlouho, než světlo v kruhu zesláblo.

Vilém Skřuska během několika minut zemře. Je však třeba říci, že jelena, za kterým se hnal jako šílený, neměl štvát, když není sezona, zvláště ne toho překrásného, a už vůbec ne dokonalého zástupce červených jelenů beranohlavých, protože tento druh je vážně ohrožený, i když momentálně ne tolik jako Vilém Skřuska.

Zvíře mu stále unikalo, prodíralo se vysokým kapradím a dělalo tolik hluku, že ho mohl sledovat i slepý.

Skřuska se mu neustále držel v patách.

Kolem kamenného kruhu ještě stála mlha, ne v souvislém závoji, ale v dlouhých, potrhaných cárech.

Jelen doběhl k okraji kruhu a zastavil se. Jednou, dvakrát ustoupil a zase popošel kupředu, pak zvedl hlavu a podíval se přímo na Skřusku.

Ten pozvedl kuši.

Jelen se obrátil a vskočil mezi kameny.

Pak už začalo být všechno nezřetelné a zmatené. Tak především to byla –

– vzdálenost. Kruh měl jen pár metrů v průměru a nebylo možné, aby se v něm najednou našla tak obrovská vzdálenost.

– rychlost. Z kruhu se něco přibližovalo, bíl átečka, kter á rostla a rostla.

Skřuska věděl, že pozvedl kuši, a chystal se zamířit,alekdyž do něho ta věc narazila, vypadla mu zbraň z ruky a najednou měl jediný pocit –

– pocit věčného klidu.

Teprve pak si vybavil krátkou bolest.

Vilém Skřuska zemřel.

Vilém Skřuska se podíval mezi prsty na polámané kapradí. Kapradí bylo polámané, protože na něm leželo jeho vlastní tělo. Jeho právě zesnulé oči obhlížely okolí. Mrtví nepodléhají žádným sebeklamům. Umřít, to je něco, jako když se probudíte po skutečně skvělém flámu. Během několika málo vteřin si vybavíte všechny ty věci, které jste včera dělali, které byly v té chvíli tak logické, skvělé a vtipné. Vzpomenete si dokonce na tu úžasnou taškařici, kterou jste provedli s cylindrem od petrolejky a dvěma míči spojenými provázkem, ale současně vám dojde, že dnes se všem těm lidem musíte podívat do očí, a i když jste už střízlivý a oni také, všichni si to pamatujete.

„Oh,“ vypravil ze sebe.

Krajina kolem kamenů se podivně ohýbala. TeD, když kruh pozoroval zvenčí, to bylo tak jasné.

Naprosto zřetelné. Žádné zdi, jen dveře. Žádné hrany, jen samé rohy.

BUDETE TAK LASKAV? PROSÍM, TUDY.

JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADATELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE.

Smr6 se usmál. Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu.

„Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření. takové věci?“

Smr6 si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně.

MYSLEL JSEM TÍM, ŽE SBÍRÁM LIDSKÉ ŽIVOTY, NEBO, PŘESNĚJI ŘEČENO, JE LIDEM BERU.

„A kam je berete?“

TAK TO BUDEME MUSET TEPRVE ZJISTIT, ŽE?

Vilém Skřuska se už pomalu měnil v mlhavý obláček.

„Ta věc, co mě dostala –“

„Myslel jsem, že už dávno vyhynuli!“

ALE VŮBEC NE. JEN ODEŠLI.

Smrt natáhl kostěný ukazovák.

Magráta původně neměla v plánu přestěhovat se do zámku před svatbou hlavně proto, že nestála o všechny ty lidské řeči. Byla pravda, že v paláci, který měl nesmírné množství komnat, žil asi tucet lidí, ale přesto, byla by s ním pod jednou střechou, a to bylo pro lidi jako záminka dobré až až. Přesněji špatné až až.

Ale to bylo předtím. TeD v ní krev doslova pěnila. Jen a6 si lidé povídají. Dovedla si docela živě představit, kteří lidé to budou. No dobrá, a6 si klidně mluví.

Vstala časně a zabalila si všechen svůj majetek. Domek nebyl její a většina nábytku jakbysmet. Čarodějky přicházely a odcházely, ale jejich domky byly věčné a obvykle měly na střeše tytéž došky, kterými byly pokryty při stavbě.

Co jí patřilo, to byla sada magických nožů, tajemné barevné provázky, dva poháry, několik alchymistických zkušebních tyglíků a skříňka plná prstenů, náhrdelníků a náramků, které byly pokryty mystickými symboly alespoň tuctu různých náboženství. To všechno naházela do pytle.

Pak tady byly knihy. Dobračka Sejkonopn áplatila mezi ča

rodějkami za kni

TERRY PRATCHETT

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Terry Pratchett: Úžasná zeměplocha

Popis:
Pravidelne nové audioknihy, len kompletné diela. Ak máš tip na dobrú

Leave a Reply