Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík)

Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík)

Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík)
  • Elérhető fájlok: Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík).pdf, Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík).epub, Kniha Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (Miloslav Švandrlík).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Kniha: Černí baroni — aneb Válčili jsme za Čepičky – Miloslav Švandrlík

Kniha: Černí baroni
Autor: Miloslav Švandrlík
Podtitul: aneb Válčili jsme za Čepičky

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 18.2.2020
Česká pošta: 18.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 17.2.2020
Ostatní výdejny: 18.2.2020
Uloženka: 18.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu


93%
3 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
93 % celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » EPOCHA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 475
Rozměr: 223,0×162,0x35,0 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: V Nakladatelství Epocha třetí vydání
Spolupracovali: ilustrace Jiří Winter-Neprakta
Skupina třídění: Česká próza
Hmotnost: 0,829kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná s přebalem lesklá
Datum vydání: 201609
ISBN: 978-80-7557-023-9
EAN: 9788075570239

Hrdinové příběhu jsou členové pomocných technických praporů, tzv. pétépáci. Složení těchto praporů bylo velmi nesourodé. Byli do nich zařazeni muži s kriminální minulostí i osoby fyzicky neschopné plnit vojenskou službu, ale také osoby kádrově nespolehlivé. Také důstojnictvo odpovídalo tomuto nesourodému složení. Byli zde důstojníci neschopní, kádrově v nemilosti, i důstojníci s politickým posláním. Toto prostředí, v němž hlavním krédem bylo přežít a vydržet, inspirovalo autora k napsání "Švejka padesátých let" – satirické grotesky, při niž se smějeme, ale zároveň si uvědomujeme, jak krutá to byla skutečnost. Humoristický román o "pétépácích" neboli černých baronech, kteří sloužili v 50. letech ve speciálních jednotkách pro "kriminálníky, diverzanty a kriply".

Další vydání známého a oblíbeného díla z pera renomovaného autora a osvědčeného vypravěče Miloslava Švandrlíka vychází opět se všemi původními ilustracemi, které na míru této knize nakreslil Jiří Winter – Neprakta.

Dnes již klasický titul připomínající doby nedávno minulé, v němž autor, který vojenskou prezenční službu vykonával v letech 1953–55 na pracovištích Technických praporů v západních a jižních Čechách, barvitým a osobitým způsobem popisuje všední absurdity nevšední doby Československo-sovětského poválečného přátelství a její odraz nejenom v životě vojenských branců – pétépáků.

Černí baroni – rozbor díla k maturitě

Kniha: Černí baroni

Přidal(a): Mand

Miloslav Švandrlík (1932 Praha -2009 Praha)

– byl český spisovatel a humorista, používal pseudonym Roman Kefalín

– po vystudování základní školy prošel několik zaměstnání, absolvoval studium na pedagogickém oddělení městské hudební školy a studoval dále, ale nedostudoval

– stal se asistentem režie ve Vesnickém divadle v Praze, po-té nastoupil vojenskou službu k Technickým praporům TP, po jejím ukončení se stal spisovatelem

– nejúspěšnější dílo Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, které znázorňovalo ironizující a satirickou formou absurdity v tehdejší socialistické armádě

– vše co psal, bylo humoristického až satirického charakteru

– spolupracoval i s celou řadou časopisů a divadel, napsal několik rozhlasových a televizních seriálů

Další díla : Hrdinové a jiní podivíni, Terazky na hrad, Dívka na vdávání…

Literární druh : epika

Literární žánr : vtipný román s historickým podkladem, založený na skutečných událostech

Doba vzniku : začátek 20. století

Jak život souvisí s dílem (okolnosti vzniku) :

Dílo ovšem vychází z reality Technických praporů (TP), nikoliv Pomocných technických praporů (PTP), která byla odlišná.

Knížka se stala velmi populární a pomohla do povědomí veřejnosti dostat samotný fenomén PTP/TP. Na druhou stranu vytvořila falešnou představu o PTP jako „veselé“ vojně plné absurdních situací s pologramotnými nadřízenými, kde vojákům nehrozilo žádné reálné nebezpečí. Realitou PTP však byly špatné ubytovací i pracovní podmínky a mnoho pracovních úrazů včetně smrtelných.

Zelená hora blízko Nepomuku, později Tábor v Janovicích nad Úhlavou

Nemá pevnou kompoziční strukturu, je spíš mozaikou drobných, chronologicky na sebe navazujících a anekdoticky pointovaných příhod. Mozaikovou skladbu textu podtrhuje i plochá psychologie postav, jež namnoze zůstávají pouhými komickými figurkami

Er-forma, vtipněnapsaná, dílo je psáno spisovnou češtinou a slovenštinou (v menší míře), ale ve velké míře se zde vykytuje přímá řeč, vojenské termíny a nezřídka i vulgarismy

Vojín Kefalín – hlavní postava režisér divadla v normálním životě, svobodník Halík, nadšený svazák Dušan Jasánek, kulak Vata …major Haluška zvaný Terazky, kapitán Ořech, poručík Hamáček, poručík Troník, nadporučík Mazurek, vajín Jasánek (všichni vojáci, nebyly pro společnost vyhovující a proto se staly černými barony…velitelé buď byly zaujatí proti památkám, nebo alkoholici, a nebo moc přísní..)

Poukázat na režim, když lidi rozdělují podle nevhodnosti do Pomocných technických praporů.

Další formy zpracování :

– seriál (na základě filmu)

– nejprve vycházelo dílo se 17 kapitolami, po-té vychází v zahradničí, teď už vychází s 29 kapitolami

Hlavní postavou příběhu je vojín Kefalín, v civilu asistent režie, který nyní nastoupil do povinné vojenské služby. Pro nedostatky ve zdraví byl zařazen k PTP. Ihned po nástupu na Zelenou Horu se setkává s majorem Haluškou, který je nazýván Terazky podle svého oblíbeného úsloví, a je vtažen do víru událostí. Jakými jsou např. vytvoření prasečího ráje na Zelené Hoře nebo “vychlastání” celé cisterny vína a následné opití celé roty i s velitelem.
Rota je rozdělena na různé části a posílána na pracoviště po celé republice. V Janovicích nad Úhlavou pod vedením poručíka Hamáčka a jeho zástupce pro věci politické poručíka Troníka začínají vojáci pracovat, ale také vymýšlet různé záminky pro vytracení se z pracoviště. Kefalín a jeho jednotka několikrát změní působiště a to se samozřejmě neobejde bez průšvihů. Změní se i velitelé a tím také morálka roty. Od nadporučíka Mazurka, jehož stále bije před zraky všech jeho manželka, po nadporučíka Pernicu. Alkoholika, který za láhev alkoholu promíjí všechny průšvihy vojínů. Civil už se sice blíží, ale nadřízené vojínů čeká ještě jedna rána. Na Zelenou Horu do Nepomuku přijede prověrková komise vedená samotným ministrem obrany Alexejem Čepičkou, který dal však přednost občerstvení pod zámkem od ztepilých servírek, a proto ho zastoupil jeden z mnoha přísných generálů s celou družinou vysokých šarží. Terazky, zmaten takovou návštěvou, zmohl se jen na větu, kterou denně slýchal od dozorčího roty:” Po dobu mojej služby sa nic zvláštnéhoneštalo!” “Ale stane se!” zavyl generál “A vám, soudruhu majore, z toho veselo nebude!”. A ihned se pustil do prohlídky kasárny. “Pétépáci” přežijí prověrkovou komisi a civil už je podle oblíbeného úsloví “za pár”, a tak kolem osmé ranní zastavil vlak na Hlavním nádraží v Praze. Novopečení civilové se s řevem hodným obyvatel méně vyvinutých krajin vyhrnuli z vagonu a řítili se k východu. Kefalín se ohlédl a spatřil majora Terazkyho. Stál opřen o vagon a smutně se usmíval. Zraky všemocného velitele a nejhoršího vojína u praporu se střetly. Kefalín se zastavil a major k němu váhavě přistoupil: “Čo bolo, to bolo”, podal mu pravici. “Terazky stě v civile a o pár týždňovbuděm i ja.”
“Ale stejně to bylo všechno absurdní, soudruhu majore”, usmál se Kefalín.
“Bolo”, přikývl Terazky. “Bože moj, bolo.”
Chvíli mlčel a teprve, když už Kefalín hodlal opustit nástupiště, překvapil ho otázkou, kterou měl delší dobu na jazyku.
“A čo si predstavujetě pod takým slovom absurdní?”

Slavný a pověstmi opředený zámek na Zelené Hoře u Nepomuku

byl proměněn v půvabná kasárna. V místnosti, kde byl kdysi

nalezen Lindův falzifikát Libušin soud, chlemtali nováčci za dozoru

svobodníka Halíka segedínský guláš.

„Baštím a nebavím se,“ kvičel svobodník a loupal kolem sebe

Dušan Jasánek se naklonil ke Kefalínovi a řekl: „Zde byl nalezen

Rukopis zelenohorský. Česká buržoazie se chtěla vyrovnat buržoazii německé, a proto se dopustila podvodu. Proletáři s tím ovšem

„Po tom guláši se asi pobliju,“ odvětil Kefalín.

„Nekecám a cpu se!“ vřískl svobodník: „Jestli si někdo myslí, že

je v hotelu, tak ať si to nemyslí! Za pět minut je nástup!“

„Buržoazie se vždycky snažila podvádět dělníky,“ zašeptal Jasánek, „což se jí dařilo za vydatné podpory sociální demokracie.

Sociálfašistické bojůvky byly vždy hlavním nebezpečím.“

„Kdo to hodil ten knedlík?“ pištěl svobodník. „Nechám vás zavřít,

až zčernáte. Tady jste na vojně, milánkové. Já s vámi zatočím!“

část kdy byl zámek proměněn na přání kapitána na kasárny…

– kniha se dobře četla, příběhy na sebe navazovaly, byla vtipná a nepřipomínala válku

– Černí baroni= říkalo se jim tak kvůli černým výložkám, bylo jim přezdíváno příslušníkům pomocných technických praporů – pétepákům (byly to: všechny možné individua, protistátní individua, inteligenti, faráři, tělesně slabí, platfusáci, krátkozrací a postižení padoucnicí “prostě samej lepší materiál”)

– černí baroni aneb válčily jsme za čepičku – se kniha jmenuje


Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.

Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky – 3.vydání

Posledná zmena: 17.02.2020 02:43

  • Sledovať titul
  • Informuj priateľa
  • Recenzie (0)
  • Komentáre (0)

Obsah knihy: Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky – 3.vydání

Další vydání známého a oblíbeného díla z pera renomovaného autora a osvědčeného vypravěče Miloslava Švandrlíka vychází opět se všemi původními ilustracemi, které na míru této knize nakreslil Jiří Winter – Neprakta.
Dnes již klasický titul připomínající doby nedávno minulé, v němž autor, který vojenskou prezenční službu vykonával v letech 1953–55 na pracovištích Technických praporů v západních a jižních Čechách, barvitým a osobitým způsobem popisuje všední absurdity nevšední doby Československo-sovětského poválečného přátelství a její odraz nejenom v životě vojenských branců – pétépáků.

Detaily o knihe

Názov: Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky – 3.vydání

Objednávací kód

Produkt je zaradený do žánrov:

ISBN: 978-80-7557-023-9

EAN: 9788075570239

Rok a mesiac vydania: 2016/09

Počet strán: 480

Väzba: Knihy viazané

Formát, hmotnosť: 160 × 222 mm, 847 g

Hodnotenie čitateľov

Knihu ešte nikto nekomentoval, budete prvý.

E-kniha: Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky – Miloslav Švandrlík

Elektronická kniha: Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky
Autor: Miloslav Švandrlík

Vydavateľ: Epocha
Jazyk: český
Formát: Kniha
Počet strán: 480
Poradie vydania: 3.

93%
7 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
93 % celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 475
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: V nakl. Epocha 2. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Jiří Winter-Neprakta
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5056-9
Ukázka: » zobrazit ukázku

Známé a oblíbené dílo z pera renomovaného autora a osvědčeného vypravěče Miloslava Švandrlíka vychází se všemi původními ilustracemi – kreslenými Mistrem Nepraktou knize na míru.

Dnes již klasický titul připomínající doby nedávno minulé, v němž autor, který vojenskou prezenční službu vykonával v letech 1953–55 na pracovištích Technických praporů v západních a jižních Čechách, barvitým a osobitým způsobem popisuje všední absurdity nevšední doby Československo-sovětského poválečného přátelství a její odraz nejenom v životě vojenských branců – pétépáků.

Dodejme, že kniha, respektive jejích 17 kapitol „prvního dílu“ vyšla poprvé v nakladatelství Vysočina v roce 1969 a dalších dvacet let se příběhy „druhého dílu“ mohly šířit jen ústním podáním nebo opisováním. Kompletního vydání se text dočkal až po změně politických poměrů v roce 1990.

Román Černí baroni byl rovněž úspěšně zfilmován v roce 1992 (režie: Zdeněk Sirový; scénář: M. Švandrlík, Z. Sirový) a v roce 2002 byl v brněnském studiu České televize byl natočen jedenáctidílný seriál, doplněný o příběhy z dalších románů: Říkali mu Terazky a Pět sekyr poručíka Hamáčka.

Copyright © Miloslav Švandrlík, 2010

Illustrations © Jiří Winter-Neprakta, 2010

Cover © Josef Kroupa, 2010

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2010

nastúpíte v prilbách do reky

a bojové jednotky

eprve vojna dělá z lidí chlapy! Asistent režie Kefalín stojí nahý

pod ledovou sprchou a třese se zimou. Je to však nutné, neboť

imperialisté číhají na hranicích! Hotovo – další! Asistent režie Kefalín, černovlasý mladík s tupozrakým levým okem a silným platfusem, přijímá ranec vojenských svršků. Povzbuzován ječivým hlasem svobodníka se navléká do uniformy.

„Chlape, vy v tom vypadáte jako ponocnej,“ piští svobodník, „čím jste v civilu?“

„Asistent režie,“ zajektá zuby Kefalín.

„To je něco jako profesor, že jo?“ zaraduje se svobodník. „Z toho vás, chlape, dostaneme. Dáte si dvě stě metrů plížení, pár klencáků do kaluže a bude po inteligenci!“ Svobodník se spokojeně usmívá a chlubí se svými výchovnými úspěchy. „To sem přišel jeden,“ říká, „kterej byl docent. Tak jsem ho zahnal kopat latrínu a řek jsem mu: Když seš docent, budeš makat na dvě stě procent! To je dobrý, co? Nebo tu byl farář. V civilu se flákal, chlastal mešní víno, tak jsem ho trochu protáh po poli. Měl, holomek, štěstí, že dostal zánět slepýho střeva a vodvezli ho do nemocnice!“

„To je znamenité,“ žasl Kefalín, „vás se tady určitě každý bojí.“ Svobodník je polichocen. „Vojna není kojná,“ zabručí, „a kdo seká latinu, má se u mne dobře.“

Přichází podmračený desátník. „Svobodník Halík – k veliteli roty!“ zařve. Svobodník srazí kufry a příkladným tempem odkvačí.

„Kecal, že jo?“ zeptá se desátník nováčků. „To je největší vůl u praporu. Teda z poddůstojníků. Dejte si, kluci, na toho kreténa pozor, ten už několika maníkům uplet prokurátora. Sám chtěl bejt lampasákem, ale nevzali ho pro křivý nohy.“

Miloslav Švandrlík: Černí baroni

Desátníkův zrak utkví na Kefalínovi.

„No nazdar,“ vzdychne, „ty taky, člověče, nemáš figuru do uniformy. To je zlý, to je moc zlý.“

„To už mi naznačil ten frajtr,“ řekne Kefalín, „a rovněž se mu nezamlouvalo, že jsem v civilu asistent režie.“

„Já jsem chemik,“ představí se desátník, „a při jednom pokusu s třeskavinami jsem přišel o dva prsty a boltec. Říkal jsem si, že mě aspoň neodvedou na vojnu. No a vidíš – odvedli! Dokonce ze mne udělali kaprála!“

Do řeči vpadne holohlavý, silně šilhající mladík. „Soudruhu desátníku, já šilhám a mám regma v ramenou,“ pochlubil se.

„Pánbu tě potěš,“ ušklíbne se desátník. „Na svý léta toho máš akorát!“

„Ale já nemohu střílet!“ triumfuje šilhavec.

„Tady se taky nestřílí,“ řekne desátník. „Jo, manšafte, vám asi ještě neřekli, k jakýmu veleváženýmu útvaru jste narukovali. Tak tedy dávejte bacha! Právě jste vstoupili mezi černý barony nebo též pétépáky,“ a rozhlíží se, jaký to udělalo dojem.

„To není možné!“ zaúpěl vychrtlý obrýlený blonďák. „Já jsem redaktor závodního časopisu Rudá vatra – Dušan Jasánek! Pétépáci jsou přece politicky nespolehliví!“

„U nás jsou jednak politicky nespolehliví,“ ochotně vysvětloval desátník, „ale na druhé straně i spolehliví, kterým by činilo potíže vládnout se zbraní. Tak se tu v jedný rotě sejdou lupiči, kulaci, amnestovaní diverzanti a špióni s platfusákama, obrejlenejma, polohluchejma nebo postiženejma padoucnicí. No a samozřejmě, je tu taky spousta farářů. Bez duchovenstva bysme snad ani nemohli existovat.“

Dušan Jasánek se zamyslil. A ihned dospěl k názoru, že tu je vlastně v bojové linii. Na přední výspě! Bude politicky působit a nedopustí, aby se neduživí vojáci stali obětí klerikálů. Neboť tam, kde se ostražitě nebdí, roztahuje své černé pařáty nepřátelská ideologie.

Vtom se vrátil svobodník Halík.

„Všechno na světnice!“ zapištěl. „Žádné flákání ve skladišti se netrpí! Vojna není kojná a armáda není holubník! Jedu, jedu, jedu!“

lavný a pověstmi opředený zámek na Zelené Hoře u Nepomuku

byl proměněn v půvabná kasárna. V místnosti, kde byl kdysi

nalezen Lindův falzifikát Libušin soud, chlemtali nováčci za dozoru svobodníka Halíka segedínský guláš.

„Baštím a nebavím se,“ kvičel svobodník a loupal kolem sebe očima.

Dušan Jasánek se naklonil ke Kefalínovi a řekl: „Zde byl nalezen Rukopis zelenohorský. Česká buržoazie se chtěla vyrovnat buržoazii německé, a proto se dopustila podvodu. Proletáři s tím ovšem nesouhlasili.“

„Po tom guláši se asi pobliju,“ odvětil Kefalín.

„Nekecám a cpu se!“ vřískl svobodník: „Jestli si někdo myslí, že je v hotelu, tak ať si to nemyslí! Za pět minut je nástup!“

„Buržoazie se vždycky snažila podvádět dělníky,“ zašeptal Jasánek, „což se jí dařilo za vydatné podpory sociální demokracie. Sociálfašistické bojůvky byly vždy hlavním nebezpečím.“

„Kdo to hodil ten knedlík?“ pištěl svobodník. „Nechám vás zavřít, až zčernáte. Tady jste na vojně, milánkové. Já s vámi zatočím!“

Miloslav Švandrlík: Černí baroni

A jelikož vrhač knedlíků nejevil ochotu přiznat se ke svému hanebnému činu, zapískal Halík nástup.

První rota pomocného technického praporu (neboť o tu nyní jde) naklusala do prostorné místnosti, jejíž stěny byly pomalovány husitskými vojsky s cepy a sudlicemi. Autorem byl patrně nedoučený malíř pokojů.

Před dosud přežvykující rotu předstoupil poručík Hamáček a pravil: „Soudruzi vojíni! Teď je každý z vás voják a voják musí být co? Voják musí být zdravej! Jedině zdravej voják odolá nepříteli! Proto nyní dostanete co? Proto nyní dostanete injekci! Doufám, že mi tu nikdo nebude omdlívat a nebude tak neuvědomělý, aby dostal horečku! To by byl padavka a padavkové nemám rád. Tak tedy svléknout do půli těla a jde se na věc!“

Nováčci se nepříliš ochotně svlékali a za pobízení svobodníka Halíka předstupovali před dva podmračené lapiduchy. První jim pomazal hruď jakýmsi hnědým neřádem a druhý jim vetknul nad pravou prsní bradavku injekční stříkačku. Nebylo to nic příjemného, ale málokdo v této konstelaci něco příjemného očekával. Vojíni bledli, zavírali oči, zatínali zuby a snažili se tento kus života těžkého přijmout, jak se na obránce vlasti sluší. Až na jednoho.

Když se dostalo na Jasánka, zkřížil redaktor ruce na prsou a hystericky zaštkal: „Ne! Ne! Mne nebodejte! Mne nesmíte bodat!“

„Jak se jmenujete?“ zahřměl poručík Hamáček.

„Jasánek,“ vzlykl nešťastník.

„Víte, Jasánek, že to je vzpoura?“ řval velitel.

To zapůsobilo. „Ne, ne,“ bolestně šeptal redaktor, „já jsem choulostivý na prsa.“

„Už jste viděli takové číslo!“ zeptal se poručík a rozhlédl se po polonahých vojínech. „Prej je choulostivej na prsa!“

„My mu to můžem klidně vrazit do zadnice,“ řekl jeden z lapiduchů, „to je dovolený.“

„Tak, Jasánek, svléknout kalhoty!“ vyzval redaktora poručík. „A žádné odmlouvání!“ Několik vteřin nato se dostalo Dušanu Jasánkovi první výsady v jeho vojenském životě. Byl bodnut jinam než ostatní.

Zaúpěl a klesl k zemi. Ve stavu hlubokého bezvědomí byl dopraven na ošetřovnu.

Když se jakž takž vzpamatoval, vyžádal si papír a tužku. Krátce

poté vznikla báseň, otištěná za několik dní v okruhovém vojenském časopise Rudá zástava.

Spi, děťátko kučeravé,

spánkem bez přeryvu.

Zadržíme vrahy dravé

ty, co hledí přes hranici

s rozšklebenou tváří.

Jak hráz jsme tu všici, všici

v lednu jako v září.

Hněv z našeho oka sálá,

srdce teple bije.

Píšem, pevní jako skála,

Miloslav Švandrlík: Černí baroni

bsolutním vládcem Zelené Hory byl major Haluška, zvaný

Terazky. Vysoký, štíhlý, s unylým pohledem, avšak nad jiné

obávaný. Nikdo nevěděl přesně, jaké byl národnosti. Snad Rusín, možná i Avar. Mluvil jazykem vzdáleně připomínajícím slovenštinu. V mládí býval dřevorubcem, ale sekyru brzy zaměnil za pušku, vstoupiv do armády Slovenského štátu. Bojoval proti Rusům, byl raněn a dostal řád. Ve čtyřiačtyřicátém roce se přidal k slovenskému povstání, byl raněn a dostal další řád. Po skončení války se pracně naučil číst, což mu spolu s tím, že zvolil správnou linii, umožnilo stát se důstojníkem. Po několika průšvizích u bojových jednotek byl převelen k pétépákům.

„Čo bolo, bolo,“ bylo jeho nejoblíbenější přísloví. „Terazky som majorom!“

Jeho nástup na Zelenou Horu byl velkolepý.

„Na čo také velké stromy?“ ukázal na několik stoletých cedrů, chráněných památkovým úřadem. „Popílit! Všetky popílit!“

Sám dohlížel na jejich kácení. „To je robota?“ křičel. „Klofetě do teho ako vrana do houna!“ Vytrhl jednomu vojínovi sekyru a připomněl si své dřevorubecké mládí. Šlo mu to znamenitě a mnozí z přihlížejících pak o něm nikoliv bez jistého respektu tvrdili, že by se jako jeden z mála důstojníků uživil i v civilu. Leč Terazky to neměl v úmyslu.

Po skácení cedrů vstoupil na nádvoří, kde ho upoutala krásná barokní kašna.

„Čo je to?“ zeptal se dychtivě nadporučíka, který ho doprovázel.

„Kašna,“ dostalo se mu odpovědi.

„Kášňa?“ podivil se. „Na čo je vojaku treba kášňa? Ja som bol dobrý vojak a nikedy som kášně něpotreboval! Vziť krompač a kášně rozbourovat!“

Rozkaz byl splněn.

Major Haluška vstoupil do zámecké kaple.

„Ajajaj, kostěl!“ zaradoval se. „Som veľa rád, že zdě je tiež kostěl! To bude skladisko pre šeucov aj krajčírov! Len tým anjelám je treba urážat hlavy!“

Miloslav Švandrlík: Černí baroni

Rovněž tento rozkaz byl splněn.

Teprve potom vešel velitel do samotného zámku, který měl z rozkazu ministra národní obrany Alexeje Čepičky sloužit jako kasárna.

Zde se nelíbil majoru Haluškovi nábytek.

„Som ja volajaká baronesa, aby som sedzel za takým stolikom!“ ukázal na šachový stolek. „S všetkým týmto buržoázným svinstvom do krbu!“

„Ale,“ odvážil se namítnout nadporučík, „to snad je škoda!“

„Škóda?“ podivil se major. „Aká škoda? Pracujúci lud zúčtuje s vy korisťovatelskými stolíkmi a nikto mu v tem nemóže zabránit! Súdruh nadporučík, splňte rozkaz!“

Během několika dní byl zámek vyklizen. Nákladní auta sem vozila těžký dubový nábytek, postele a slamníky.

Ještě jednou si major Haluška zaúřadoval. Poručil zabílit fresky na stěnách. „Na čo má vojak kúkat na také ženské?“ ukázal na jakousi šlechtičnu. „Zožeňtě maliára a hovortě mu, aby namaloval pokrokové tradície!“

Malíř si dal záležet a stvořil báječně senilního Žižku s palcátem. Major se zahleděl na slavného vojevůdce. „Prečo jstě, súdruh vojín, namalovali súdruha Žižku s takýmto klacíkom!“ osopil se na tvůrce. „To něbol kapelník lebo šafár! Dajtě mu do tej ruky lahký gulomet!“

„V té době, soudruhu majore, kulomety nebyly,“ bránil se vojín.

„V aké době?“ nechápal major.

„V patnáctém století,“ šeptal malíř.

„Čo bolo, to bolo,“ řekl major Haluška. „Terazky som majorom!“

ajor Haluška velel pomocnému technickému praporu již třetí

rok. I stupidní důstojníci sloužící pod ním se třásli před jeho

rozmary a svéráznými rozkazy.

Ale hlavní bylo, že první pomocný technický prapor byl nahoře dobře zapsán. Každý rok narukovalo do Nepomuku kolem patnácti

Leave a Reply