Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck)

Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck)

Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck)
  • Elérhető fájlok: Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck).pdf, Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck).epub, Kniha Hrozny hněvu (John Steinbeck).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Hrozny hněvu

kniha od: John Steinbeck

Rozsáhlý sociální román zobrazuje život amerických zbídačelých farmářů z Oklahomy, putujících v době hospodářské krize 30. let za výdělkem. Farmáři, kterým banky vyvlastnily půdu a vyhnaly je z jejich domovů, se vydávají na tragickou pouť za prací do Kalifornie. Dílo je označováno za jeden z největších sociálních románů 20. století. Grafická úprava: Oldřich Menhart . celý text

Literatura světová, Romány
Vydáno 1941 , ELK – Evropský literární klub Orig. název

The Grapes of Wrath , 1939

Komentáře (130)

Kniha Hrozny hněvu

Silné sociální téma. Z každé stránky čiší zoufalství a bezmoc chudých, ovšem také nezlomná síla jejich ducha. Kniha je tvrdou obžalobou bezohledného kapitalismu, který hledí jen na okamžitý zisk, ale nevidí, že je to zároveň jeho zkázou. Ideologický podtext knihy mi však občas trochu vadil, ovšem je třeba si uvědomit, v jaké době John Steinbeck žil a že o tom, jaký je komunismus ve skutečnosti, nemohl mít tušení. Téma mi připomíná některá díla či povídky Jacka Londona.

Skvělá záležitost v pomalém tempu, ale žádný Jirásek. Ohledně formy bych vypíchl třeba ten "monolog" obchodníka s ojetejma auťákama, tam prostě zvoní každé slovo a každá cihla nakonec najde své místo ve zdi:-) Skvost.
A takhle, milí čtenáři, začíná socialismus, komunismus. Na začátku je hněv hladových, nespravedlnost, dolar jako alfa i omega života. na konci v České republice komunisté, kteří drží u moci velkopodnikatele a oligarchu /psáno na podzim 2019/ a o obětech okupace roku 1968 mluví jejich představitel jako o obětech "dopravních nehod", předtím byly pracovní tábory, uran, popravy a ostnaté dráty na státní hranici. Ale to už je jiný příběh.

Docela silný čtení. Autor skvěle popsal bezmoc lidí,když je vyhodili z jejich domovů, naději na lepší život,když se vydali na západ. Ti farmáři sice byli nemajetní, ale zase byli stateční, lidští, pracovití a jen tak se nevzdali. I když se jim rodina postupně rozpadala, očekávané práce (a mzdy) se nedočkali, často hladověli a propadali zoufalství, nevzdali se a bojovali. A celou knihu provází silné přátelství a vzájemná pomoc utečenců.

Kniha chce trochu (trochu víc) trpělivosti – pokud čekáte rychlou akci, měl byste si vybrat něco jiného, u této knihy strávíte hodně času. Pokud však vytrváte, budete přebohatě odměněni. Kniha vás dokonale vtáhne do Ameriky v době velké hospodářské krize a sakra dobře si uvědomíte, co máte a mít byste vždycky nemuseli. Třeba kdyby došlo ke zničující válce nebo kdyby přišla zdrcující sucha. Mimochodem velmi zajímavý konec, konkrétně jeden obraz – pokud si chcete zkazit překvapení, přečtěte si poslední stranu.

Opravdu kruté čtení. v dnešní době si to člověk ani neumí přestavit. hodně mi to připomnělo třeba Jiskru života, kde se popisuje život v koncentračním táboře. tohle je asi ještě horší, protože tam byl člověk zavřenej, ale tady je na tom to horší, že ve finále může jít kam chce a stejně tomu neuteče.

Úžasně hrozná kniha! Rozhodně to není pěkné čtení, přesto ale považuji Hrozny hněvu za klenot v mé knihovničce. Při čtení jsem měla hlad a svírala mě úzkost.

Táto kniha sa nedá okomentovať, túto knihu si treba jednoznačne prečítať. Opis tej lásky k zemi, toho rozdielu keď sa o niečo staráš a keď to iba vlastníš – dokonalé. Kniha je ešte k tomu napínavá, postavy si obľúbite aj s ich chybami. Nie je to práve dielo pri ktorom by ste relaxovali, je skôr psychicky náročné. Takéto knihy ma po kúskoch menia. Ocenenie jej náležite patria.

Silně sociální román, který Steinbeck napsal, řekla bych, až s zuřivým vztekem. Tomu hlavně napomáhají krátké vsunuté kapitolky mezi hlavním dějem s údernými větami, až zoufalými výkřiky.
Nenadchlo mě to. Je to strašně rozvláčné, do detailu popisované banality, pro mě nudné. Ano, autorovi se nedá upřít obrovský spisovatelský um (o tom jsem se přesvědčila i na všech jeho ostatních knihách), ale tento jeho sociální zápal mě zkrátka neoslovil a kdyby to byla první kniha, kterou jsem od něho přečetla, po ostatních bych zřejmě nesáhla.
Tak teď nevím – za zpracování 4, za téma max. 1, takže 2,5 a protože mě to fakt nebavilo, tak 2 hvězdy.

Kniha: Hrozny hněvu – John Steinbeck

Kniha: Hrozny hněvu
Autor: John Steinbeck

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 18.2.2020
Česká pošta: 18.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 17.2.2020
Ostatní výdejny: 18.2.2020
Uloženka: 18.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu

Titul je dostupný ve formě:

0 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » ALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Počet stran: 518
Rozměr: 205mm x 135mm x 32mm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: z anglického originálu The grapes of wrath přeložil Radoslav Nenadál
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
Vazba: pevná
Novinka týdne: 2019-09
EAN: 9788075438102
Ukázka: » zobrazit ukázku

Krutá sucha zničila veškerou úrodu na farmě Tomovy rodiny. Zmámeni iluzí o šťastné budoucnosti odcházejí za prací do Kalifornie. Cesta za snem se ovšem promění v boj s větrnými mlýny, ve kterém naleznou někteří členové rodiny smrt a jiní se snaží navzdory situaci zachovat si víru v lidskost a naději na lepší zítřky.

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > S > Steinbeck – John Steinbeck

Katalog nakladatelství > A > ALPRESS

Vybrané knižní novinky

oadovic rodina se pomalu sunula na západ, vzhůru do hor Nového Me

xika, okolo štítů a pyramid vysočiny. Vyšplhali se až do náhorní země

Arizony a průrvou hleděli dolů na Malovanou poušť. Zastavila je pohraniční stráž.

„Do Kalifornie,“ odpověděl Tom.

„Jak dlouho chcete zůstat v Arizoně?“

„Jen co bychom projeli.“

„Vezete nějaké rostliny?“

„Měl bych vám všecko prohlídnout.“

„Říkám vám, rostliny nevezeme žádný.“

Stráž jim na ochranné sklo přilepila lísteček.

„Tak dobrá. Můžete jet, ale koukejte si pospíšit.“

„Jistě. Sami chceme.“

A plazili se vzhůru do svahů porostlých nízkými pokroucenými stromy. Holbrook, Joseph City, Winslow. A pak zase začly vysoké stromy a z vozů jen prskala pára, jak se plahočily do kopců. A přišel Flagstaff a ten byl nejvýš. Z Flagstaffu dolů přes velké pláně a silnice před nimi mizí v dálce. Voda začíná být vzácná, musí se kupovat, po pěti centech, po deseti i patnácti za galon. Slunce vysušilo kamenitý kraj a před nimi vystupují rozeklané rozpukané štíty, západní stěna Arizony. A teď prchají před sluncem a před suchem. Jedou celý večer, do hor dojedou uprostřed noci. Po rozeklaných ochozech se v horách plazí nocí a matné světlo jejich reflektorů se míhá po kamenném hrazení Hrozny hněvu

Hr o z n y H n ě v u

silnice. Vrcholek přejeli ve tmě a pak sjížděli pomalu dolů přes zvětralou kamennou tříšť Oatmanu: a když se rozednilo, spatřili pod sebou řeku Colorado. Dojeli do Topocku, zastavili před mostem a stráž jim smyla z ochranného skla nálepku. Pak přes most a do divočiny rozeklaných skal. A přestože byli k smrti unaveni a ranní žár stoupal, zastavili.

Táta Joad zahalasil: „Tak jsem tady – jsme v Kalifornii!“ Tupě zírali na rozervanou skálu blyštící se ve slunci a přes řeku na úděsné horské bašty Arizony.

„Máme před sebou ještě poušť,“ pravil Tom. „Musíme sehnat vodu a vodpočinout si.“

Silnice vede souběžně s řekou a bylo už hodně pozdě dopoledne, když rozžhavené motory dorazily k Needles, kde teče řeka prudce mezi rákosím.

Joadovi a Wilsonovi zajeli k řece, seděli v autech a hleděli na tu nádhernou tekoucí vodu a pozorovali, jak se zelené rákosí kolébá v proudu. U řeky se rozkládal malý tábor, asi jedenáct stanů u vody na bujném trávníku bujné louky. A Tom se vyklonil z okénka vozu. „Nevadilo by vám, kdybychom se tu na chvilku taky utábořili?“

Statná žena, která drhla v kbelíku šaty, k němu zvedla oči. „Nám to tady nepatří. Jestli chcete, klidně se zastavte. Za chvíli si vás sem přijde vomrknout policajt.“ A pustila se v slunečním žáru opět do drhnutí.

Obě auta zajela na prázdné místo na trávníku. Sundali z vozu stany, Wilsonovic jej postavili na tyčce a Joadovic přehodili plachtu přes šňůru.

Winfield a Ruthie pomalu odcházeli mezi vrbovím k rákosí. Ruthie řekla s tichým vzrušením: „Kalifornie. Tohle je Kalifornie a my už jsme tam!“

Winfield zlomil stéblo skřípiny, zdrhl z něho listí, vložil bílý stvol do úst a žvýkal. Vstoupili do vody a zůstali tam tiše stát a voda jim proudila kolem lýtek.

„Máme před sebou ještě poušť,“ poznamenala Ruthie.

„Jak vypadá taková poušť?“

„Já nevím. Jednou jsem viděla poušť v bijáku. Všude samý kosti.“

„Někerý jo, ale většinou kravský.“

„A my ty kosti taky uvidíme?“

„Možná. Já nevím. Pojedeme přes ni v noci. Aspoň Tom říkal. Tom taky povídal, že bychom byli na dranc spálený, kdybychom jeli ve dne.“

„To příjemně chladí,“ pravil Winfield a zaryl se palci do písku na dně.

Hr o z n y H n ě v u

Slyšeli, že na ně volá máma. „Ruthie! Winfielde! Pojďte zpátky.“ Otočili se a pomalu se vraceli rákosím a vrbovím.

V ostatních stanech bylo ticho. Když vozy přijely, objevilo se mezi chlopněmi stanů několik hlav, ale pak se stáhly. Stany obou rodin už byly postaveny a muži se shromáždili v hloučku.

Tom řekl: „Já se teďka vykoupu. To udělám – než půjdu spát. Jak je s babičkou, co jsme ji uložili do stanu?“

„Nevím,“ odpověděl táta Joad. „Nemohli jsme ji vzbudit.“ Naklonil hlavu ke stanu. Zpod plachty se ozývalo kvílivé blábolení. Máma rychle vešla dovnitř.

„Už se probudila,“ řekl Noe. „Celou noc zřejmě na voze proskuhrala. Má to v hlavě úplně popletený.“

Tom řekl: „Dyť je kruci strašně utahaná. Jestli si co nejdřív pořádně nevodpočine, dlouho nevydrží. Je hrozně unavená. Půjdete někdo se mnou? Já se umeju a pak zalehnu do chládku a vyspím se – celej den budu spát.“ Odcházel a ostatní muži za ním. Svlékli si ve vrbičkách šaty, vešli do vody a posadili se. A tak zůstali sedět dlouho a drželi se v proudu patami zabořenými do písku a nad hladinu jim vyčuhovaly jenom hlavy.

„Ježišikriste, todle jsem potřeboval,“ liboval si Al. Nabral si ze dna hrst písku a vydrbal se s ním. Leželi ve vodě a hleděli na ostré štíty, kterým se říká Needles, jehly, a na bílé skalnaté hory Arizony.

„Těma jsme přijeli,“ řekl táta Joad v úžasu.

Strýček John ponořil hlavu pod vodu. „Takže jsme tady. Todle je Kalifornie, ale že by to tady vypadalo bůhvíjak náramně, to nemůžu říct.“

„Máme před sebou ještě poušť,“ připomněl Tom. „A prej je to pěkná mrcha.“

Noe se zeptal: „Zkusíme ji přeject ještě dneska v noci?“

„Co myslíš, tati?“ zeptal se Tom.

„Já ti nevím. Trošku vodpočinku by nám udělalo dobře, zvlášť babičce. Ale na druhou stranu zas bych rád měl tu poušť za sebou a chtěl začít někde v nějaký práci. Zbejvá nám čtyrycet dolarů. Až budem všichni pracovat, budu mít lepší pocit, zvlášť když přece jenom pokapou penízky.“

Všichni se posadili do vody a cítili spodní tah proudu. Kazatel nechal ruce volně unášet na hladině. Těla měli až ke krku a k zápěstí bílá, na hřbetech rukou a v obličeji a do véčka pod krkem byli do temna opálení. Třeli se pískem.

Hr o z n y H n ě v u

A Noe řekl lenivě: „Já bych nejradši zůstal rovnou tady. Ležel bych tu navěky. Nikdy bych neměl hlad a nikdy by mi nebylo smutno. Celej život takle ležet ve vodě, jako svině v bahně.“

Tom, který hleděl po proudu na rozeklané štíty hor nad řekou a na jehly, poznamenal: „Takle krutý hory jsem eště v životě neviděl. Todle je přímo vražednej kraj. Vypadá, jako by to byla kostra země. Rád bych věděl, jestli se vůbec někdy dostaneme do místa, kde lidi můžou žít klidně a nemusejí se rvát se samejma šutrama a skálama. Viděl jsem na vobrázkách krásnou zelenou zem s malejma bílejma domečkama, jak to říká naše máma. Máma je takovým bílým domečkem úplně jatá. Tak si začínám myslet, že žádnej takovej kraj neexistuje. Ale vobrázky jsem viděl.“

Táta řekl: „Počkej, až dojedem do Kalifornie. To uvidíš krásnou zem.“

„Ježišikriste, tati! Todleto už je Kalifornie.“

Vrbičkami přicházeli dva muži v džínách a propocených modrých košilích a hleděli na naháče. Volali na ně: „Jak se tu plave?“

„Nevím,“ odpověděl Tom. „My jsme to nezkoušeli. Ale moc fajn se v tý vodě sedí.“

„Nevadí vám, když si tam taky vlezem a posadíme se?“

„To není naše řeka. Ale kousek vám pučíme.“

Chlapi shodili kalhoty, svlékli košile a vkročili do vody. Nohy měli pokryty prachem až ke kolenům, bílé a změklé potem. Lenivě se usadili ve vodě a omývali si boky. Sežehlí sluncem, otec a syn. Rozkošnicky ve vodě frkali a hekali.

Táta se zdvořile zeptal: „Jedete na západ?“

„Ne-e. Jedeme zpátky domů. Tam jsme se nemohli uživit.“

„A kde jste doma?“ zeptal se Tom.

„Panhandle, kousek vod Pampy.“

Táta se zeptal: „A tam se uživíte?“

„Ne-e. Ale aspoň chcípnem hlady s lidma, kerý známe. Nebudem kolem sebe mít haldu lidí, kerý vás nenávidějí, že musejí hladovět s váma.“

Táta řekl: „Víte, vy už jste druhej člověk, co takle mluví. Proč vás nenávidějí?“

„Nevím,“ odpověděl muž. Nabral do dlaní vodu a s frkáním a prskáním si třel obličej. Z vlasů mu stékala po krku v čůrcích voda špinavá od prachu.

„Vo tom bych si rád poslech víc,“ ozval se znovu táta.

„Já taky,“ přidal se Tom. „Proč vás ty lidi na západě nenávidějí?“

Hr o z n y H n ě v u

Muž se podíval pronikavým pohledem na Toma: „A vy jedete na západ?“

„Právě jsme na cestě.“

„V Kalifornii jste ještě nikdy nebyli?“

„Hm, tak to na mě nedejte. Běžte se přesvědčit sami.“

„No jo,“ namítl Tom, „ale člověk by rád věděl, do čeho jde.“

„Tak když to chcete po pravdě vědět, víte, já jsem člověk, kterej se na leccos přeptá a vo ledačems přemejšlí. Je to hezká země. Ale je už dávno rozkradená. Přejedete poušť a dostanete se do kraje kolem Bakersfieldu. Takovej krásnej kraj se hned tak nenajde, všude sady a vinice, já nic hezčího v životě neviděl. A jedete a kolem vás samá pěkná země, rovinatá, vody na třicet stop hluboko, a ta půda leží ladem. Jenže z tý země nemůžete dostat ani kousek. Patří Pozemkový a dobytkářský společnosti. A když ty nechtějí, aby se vobdělávala, tak se nevobdělává. Jen to zkuste a vosejte si ňákej plácek kukuřicí, pomašírujete do vězení!“

„Dobrá půda, říkáte? A voni ji nevobdělávají?“

„Jo, přesně tak. Dobrá půda a nevobdělávají. To člověka přece naštve, jenže todle všecko ještě nic není. Lidi mají ve vočích takovej divnej pohled. Kouknou na vás a z vobličeje jim čtete: ,Tebe tady moc rád vidím, ty hajzle.‘ Všude plno šerifů a jejich pomocníků a ty vás budou honit jako nadmutou kozu. Utáboříte se u silnice, a už vás poženou. Budete to vidět lidem na vočích, jak vás nenávidějí. A – já vám něco povím. Voni člověka nenávidějí proto, že se bojejí. Voni vědí, že hladovej člověk musí sehnat nějaký jídlo, kdyby ho měl ukrást. Vědí, že nechat půdu ouhorem je hřích a že si ji někdo jednou veme. Je to prostě peklo! Vám ještě nikdo nenadával Vokláči, co?“

Tom se zeptal: „Vokláč? Co to je?“

„Hm, Vokláč, to znamená, že jste jako z Oklahomy. Teď to ale hlavně znamená, že jste špinavej ludrák. Vokláč znamená, že jste chátra. Samo vo sobě to neznamená nic moc, ale jde vo to, jak voni to řeknou. Jenže co bych vám povídal. Stejně tam musíte doject. Už je tam prej na tři sta tisíc našich lidí – a žijou jako prasata, protože v Kalifornii všecko už někomu patří. Nezbylo nic. A ty lidi, kterejm to patří, na tom budou lpět, kdyby měli pozabíjet všecky lidi na světě. Mají strach, a proto tak šílejí. Musíte to vidět na vlastní voči. Musíte to slyšet. Nejkrásnější země na světě, ale ty lidi tam se k vám pěkně nechovají. Tak se bojejí a tak mají nahnáno, že se dokonce nechovají pěkně ani sami k sobě.“

Hr o z n y H n ě v u

Tom se zahleděl do vody a zaryl paty do písku. „A dejme tomu, že by člověk dostal práci a šetřil, to by si nemoh koupit kousek půdy?“

Starší muž se zasmál a podíval se po chlapci a mlčenlivý hoch se téměř vítězoslavně rozesmál. A muž řekl: „Stálou práci nedostanete. Denně se budete dřít, abyste se mohl navobědvat. A budete dělat u lidí, který na vás budou koukat skrz prsty. Budete česat bavlnu a budete přesvědčenej, že váhy nejsou poctivý. Někerý jsou, někerý ne. Ale vy si budete myslet, že všechny váhy jsou zmrvený, a porád nebudete vědět kerý, jenže proti tomu tak jako tak nic nenaděláte.“

Táta se pomalu zeptal: „A – to tam vůbec není hezky?“

„Ale jo, na podívání je tam moc pěkně, jenže z toho všeho vy nic mít nebudete. Jsou tam pomerančový háje, jenže u nich stojí chlápek s puškou, a kdybyste se jednoho pomeranče dotk, má právo vás zabít. Nedaleko pobřeží žije jeden chlap, novinářskej magnát, a tomu patří milión akrů – –“

Casy náhle zvedl oči: „Milión akrů? Co proboha může dělat s miliónem akrů?“

„Nevím. Prostě je má. Pěstuje trošku dobytek. Všude má nastražený stráže, aby mu na pozemky nikdo nemoh. Jezdí v neprůstřelným autě. Viděl jsem ho na vobrázkách. Tlustej, rozměklej chlap s malejma zlejma vočima a s hubou jako prdel. Má strach, že zemře. Patří mu milión akrů, a má strach, že zemře.“

Casy se znovu zeptal: „Co kruci může dělat s miliónem akrů? Na co vůbec chce těch milión akrů?“

Muž vyndal bělející svraštělé ruce z vody a roztáhl je, nasupil spodní ret a naklonil hlavu k jednomu rameni. „Nevím,“ odpověděl. „Asi je blázen. Musí bejt blázen. Viděl jsem ho na fotografiích. Vypadá jako blázen. Jako bláznivej zlej člověk.“

„Říkáte, že má strach před smrtí?“ zeptal se Casy.

„Aspoň se to povídá.“

„Má strach, že ho pámbů dopadne.“

„Nevím. Prostě má strach.“

„A vo co mu de?“ zeptal se táta. „Dyť si vůbec nic neužije.“

„Náš děda strach neměl,“ poznamenal Tom. „Když měl největší legraci, dycky mu nejvíc hrozilo, že se zabije. Jednou v noci dědeček s kámošem narazili na bandu Navachů. To bylo tóčo, pánové, ty si užili, ale musím říct, bejt v jejich kůži, to byste si sakra rozmysleli.“

Hr o z n y H n ě v u

Casy poznamenal: „Zdá se, že už to tak chodí. Když se člověk baví a užije si, je mu všecko fuk; ale když je zlej a vosamocenej, starej a zklamanej – jo, pak má strach před smrtí!“

Táta se zeptal: „A z čeho je zklamanej, když má milión akrů?“

Kazatel se usmál a zatvářil se rozpačitě. Plácl rukou do vody po plovoucí vážce: „Jestli potřebuje milión akrů, aby měl pocit, že je bohatej, pak si myslím je to proto, že je uvnitř strašně chudej, a je možná zklamanej, protože nemůže udělat nic, aby byl vopravdu bohatej – bohatej jako třeba paní Wilsonová, když vzala dědečka do stanu, jak umíral. Nechci tady kázat, ale v životě jsem neviděl nikoho, kdo se štval za věcma a hamounil jako vzteklej pes, a nebyl potom zklamanej.“ Pousmál se: „Vono to stejně ale vypadá jako kázání, že?“

Slunce krutě připalovalo. Táta řekl: „Radši se pořádně potopíme do vody. Nebo nás to upeče.“ A zaklonil se a nechal si vodu proudit kolem krku. „A když tam člověk chce vopravdu dřít, udrží se?“ zeptal se táta.

Muž se napřímil a otočil se k němu. „Podívejte se. Já nevím všecko. Můžete tam dorazit a náhodou padnout na stálý zaměstnání, a já bych vám pak připadal jako lhář. Ale taky nemusíte dostat vůbec žádnou práci, a to byste zas řek, že jsem vás nevaroval. Můžu vám říct jedno: lidi tam jsou na tom většinou moc mizerně.“ A znovu se položil do vody. „Jenže člověk nemůže vědět všecko,“ uzavřel.

Táta Joad otočil hlavu a podíval se po strýčkovi Johnovi: „Tys toho nikdá moc nenapovídal. Ať mě klepne, esli tys vodevřel za celou tu dobu, co jsme vyjeli, tu svou klapačku dvakrát. Co si o tom myslíš?“

Strýček John se zakabonil. „Já si vo tom nemyslím nic. Jedeme tam, ne? Tydle všicky lidi nás už nemůžou zadržet. Až tam dojedem, budem tam. Když dostanem práci, budem pracovat, a když práci nedostanem, budem dřepět na zadku. Todle je jenom mlácení prázdný slámy.“

Tom se položil na záda, nabral si do úst vodu, vyprskl ji do vzduchu a rozesmál se. „Strejda John toho vopravdu moc nenamluví, ale když promluví, má to hlavu a patu. Panebože, to má. Dává to smysl. Vyrazíme dneska večer, tati?“

„Mohli bychom. Ať už to máme za sebou.“

„Jo, tak já si jdu támle zdřímnout do křoví.“ Tom se zvedl a kráčel k písčitému břehu. Oblékl si šaty na mokré tělo a při dotyku horké látky se až ošil. Ostatní se sebrali za ním.

Hr o z n y H n ě v u

Muž s chlapcem hleděli z vody za Joadovými, kteří mizeli mezi křovinami. A chlapec poznamenal: „Rád bych je viděl za půl roku. Ježišikriste!“

Muž si ukazovákem protřel oční koutky. „Snad jsem to ani neměl dělat,“ prohlásil. „Člověk chce dycky dělat moc moudrýho a chce lidem říkat věci, tak jak jsou.“

„Panebože, tati! Dyť si vo to říkali.“

„Jo, vím. Ale jak to ten chlap povídal, voni tam musejí jet tak jako tak. Co jsem řek, na tom všem už nic nezmění, jenom že se budou cejtit mizerně dřív, než to bude nutný.“

JOHN STEINBECK

John Ernst Steinbeck, novinář, scénárista a především spisovatel, představitel kritického realismu, se narodil 27. února 1902 v Salinasu (Kalifornie). Pocházel z chudé rodiny a již v dětství vypomáhal jako dělník na farmách. Na Stanfordské univerzitě v letech 1919-1925 studoval historii a anglickou literaturu. Své první literární pokusy publikoval v různých univerzitních časopisech. Studia nedokončil a odešel do New Yorku, kde se snažil uchytit jako novinář – reportér. Pracoval také jako pomocný zedník, námořník na nákladním parníku a dělník v továrně na rybí konzervy.

Steinbeck a Salinas

Popis:
Četli jste Na Plechárně nebo Pláň Tortilla?

Leave a Reply