Kniha Lovci kostí (Steven Erikson)

Kniha Lovci kostí (Steven Erikson)

Kniha Lovci kostí (Steven Erikson) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Lovci kostí (Steven Erikson)
  • Elérhető fájlok: Kniha Lovci kostí (Steven Erikson).pdf, Kniha Lovci kostí (Steven Erikson).epub, Kniha Lovci kostí (Steven Erikson).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Lovci kostí

kniha od: Steven Erikson (p)

Povstání v Sedmiměstí bylo rozdrceno. Zůstává poslední povstalecký oddíl, zalezlý v Y’Ghatan pod velením fanatického Leomana S cepy. Vyhlídka na obléhání této prastaré pevnosti unavenou 14. malazskou armádu značně znepokojuje. Právě tady byl totiž zabit největší šampion Říše a bylo tu prolito moře malazské krve. Y’Ghatan je nebla hé místo a páchne smrtí. Přesto je to jen vedlejší představení. Agenti mnohem větších sil zahajují hru. Chromý bůh byl přijat do panteonu a hrozí schisma. Bohové musejí zvolit strany, ale ať už se rozhodnou jakkoliv, pravidla hry byla změněna – neodvolatelně, děsivě – a první krev bude prolita v říši smrtelníků. . celý text

Malazská Kniha padlých 6.

Literatura světová, Romány, Fantasy
Vydáno 2008 , Talpress Orig. název

The Bonehunters , 2006

Komentáře (28)

Kniha Lovci kostí

Zatím pro mě nejlepší díl celé série, konečně se dějové linky začínají propojovat dohromady. Vůbec nechápu, jak to mohl Erikson vymyslet. nejlepší postavy? Kalam Mechár, Gaenos Paran a Apsalar. Musím si teď akorát dat pauzu a číst něco jednoduššího.

Najväčší problém s celou sériou mám, že tam je veľmi veľa postáv, avšak väčšina z nich je nevýrazná a nezaujímavá, prípadne veľmi typovo podobná. Napríklad taký Flaška, úplne nudná postava a v tejto knihe zrazu vysvitlo, že je dosť schopný (aj keď to bol asi autorov zámer). Taktiež dostal viac priestoru a začal byť zaujímavejší. Kvôli tomu však Rychlej Ben a Kalam išli do úzadia a zasa tí toho moc nepredviedli. Celkovo aj keď v knihách sú silné postavy, tak akcie je tam málo. Namiesto toho sa iba rozprávajú a rozprávajú, až to začne nudiť, no medzi tým sa niečo udeje a mne osobne chvíľu trvá, kým to postrehnem a potom sa už mierne strácam a trvá mi, kým sa opäť zorientujem. Toto je môj najväčší a možno jediný problém s Malazskou ríšou. Veľa postáv (mnohé nezaujímavé), veľa rôznych príbehov, avšak nie úplne podrobné a veľa rozprávania a opisov namiesto akcie. Kniha je v podstate rovnaká ako všetky predchádzajúce, ale už by som čakal, že sa toho bude diať viac. Ale aspoň Stínupán a Kotilion boli v tomto diele častejšie. Pokračujem v čítaní, pretože som zvedavý, ako to dopadne.

Nechci dávat průměr, to bych knihu dala na rovinu Měsíčních zahrad, což si nezaslouží. Hlavně za ten závěr. Nicméně, oproti předchozím dílům opět překombinované. Četla jsem ji s přestávkou, protože mne moc v některých částech nebavila. Poslední třetinu jsem rychle dohltala, ale zpětně přiznávám, že bez toho, aniž bych si přečetla obsah, si z knihy nepamatuji víc než závěr, kdežto předchozí díly víceméně celé. Začíná to být takové – čtu super super a za 14 dní nevím polovinu. Můj přítel je velkým fanouškem ságy a ani on si u některých už pomalu nevybavuje, co se tam k čertu dělo. Takže dojem z Lovců kostí – závěr super, asasiny milujeme. Gradace famozní. Toť vše.

Veskrze pěkná, čtivá a vyrovnaná kniha. Závěr měl našlápnuto na skvělé vygrádování, ale ty anime bitvy jeden proti všem to nakonec poněkud srazily. Škoda.

Kniha, která konečně ukončuje dlouhou dějovou linku ohledně Smršti a propojuje příběh s pátým dílem. A jelikož Paliči mostů skoro zanikli a ti co přežili jsou na odpočinku, dává kniha vzniknout nové legendě – Lovcům kostí. Po pátém díle zatím druhá nejlepší kniha.

. Může obsahovat spoilery.

Na to že mě mariňáci čtrnácté armády ve čtvrtém díle celkem zklamali, zde měli rozhodně nejlepší dějovou linku. Vojenský humor jel naplno a hned ve třetině knihy jsem se dočkal obrovské bitvy. Prokleté město Y’Ghatan, noční můra všech Malažanů. Leoman pro Čtrnáctou vytvořil peklo, na které nikdy nezapomenou. Jen jsem měl dost zmatek ve jménech těch vojáků, bylo jich tam strašně moc. A mrtvých znovu přibývá.

Jsem rád za návrat Parana, který se ve třetím díle stal velice zajímavou postavou a zde to znova dokazuje. Jeho linie mě hned po mariňácích bavila nejvíce. Hodně se mi líbil nápad ohledně moru.

Karsova dějová linka mě moc nezaujala, přišlo mi, že se v ní toho moc ani nestalo.

Kvítkova linie byla asi z knihy nejslabší. Kvítko je dost průměrná postava a jeho doprovod mě nezaujal už vůbec. Heborik, nefritový obři a skoro konec světa byla část, kterou jsem při čtení moc nepochopil, snad pochopím o co šlo v dalších dílech.

U Icaria a Mappa mě překvapilo jejich rozdělení, jsem za to rád, jelikož to dává prostor pro Icaria, konečně ukázat svojí temnou část a linie Mappa, hledající svého kamaráda by mohla být taktéž zajímavá, uvidíme. Zášť bohužel dostala tak málo prostoru a v podstatě tam nemusela ani být, což je škoda, když si vzpomenu, jak “roztomilá” byla její sestřička.

Tak a ke sbíhání. Finále mně tentokrát mírně zklamalo, společně s čtvrtým dílem mi přišlo nejslabší z dosud přečtených knih. Bitva u přístavu byla skvělá, Koryk tam svým zápalem překvapil a zase jsem si oblíbil dalšího vojáka. Šumařův žalozpěv byla úžasná scéna, ale Kalamův boj proti Spárům mě nijak nebavil. Zvlášť, když už jsem to jednou četl ve sbíhání druhého dílu. Perela mi bylo líto, asi nejsmutnější smrt v téhle knize, Císařovnu nijak nehodlám řešit, zachovala se, jak se zachovala… Bylo vidět, že je v úzkých, ale mohla to vyřešit lépe. No co, stalo se. Myslím, že Malazská říše už moc dlouho nevydrží.
Útok na První trůn byl zajímavější, konečně Icarium ukázal co umí. Nakonec bitva o Y’Ghatan byla pro mě velkolepější, než finále knihy.

Docházejí mi slova chvály. kniha má opět několik "WTF" momentů.. tato sága je prostě nesmírně silné čtení a čtenáře smete tornádo pocitů, alespoň já u těchto knih zažívám emoce všech druhů a neobvyklé síly.. cesta ve starých základech hořícího města pro mě byla top tohoto dílu, hned poté zrod Lovců kostí..

Prostě jedna z těch knih, které chytnou a nepustí.
A svou náročností ten pocit jen prohlubuje.

Opravdu nechápu, jak to pan Erikson dělá, že každé finále jeho knihy je tak neuvěřitelně napěchované a epické. Celá finální pasáž ve městě Malaz, kde se toho děje tak šíleně moc a to celé za doprovodu žalozpěvu na padlé od Šumaře, je zkrátka dech beroucí.
Hltám každou stránku. Každý díl.

Steven Erikson

Vlastním jménem se jmenuje Steve Rune Lundin. Vystudoval antropologii a archeologii. Nějaký čas strávil na vykopávkách v Jižní a Střední Americe. Tam se také seznámil se svou ženou. Nyní se věnuje pouze psaní. Jeho bezpochyby nejvýznamnějším dílem je série Malazská kniha padlých, která si získala velkou popularitu po celém světě a Eriksona zařadila mezi přední současné autory epické fantasy.

Kanadský spisovatel sci-fi a fantasy.

Vlastním jménem se jmenuje Steve Rune Lundin. Vystudoval antropologii a archeologii. Nějaký čas strávil na vykopávkách v Jižní a Střední Americe. Tam se také seznámil se svou ženou. Nyní se věnuje pouze psaní. Jeho bezpochyby nejvýznamnějším dílem je série Malazská kniha padlých, která si získala velkou.

Lovci kostí

Šestá kniha série Malazské knihy Padlých. Povstání v Sedmiměstí bylo rozdrceno. Zůstává poslední povstalecký oddíl, zalezlý v Y’Ghatan pod velením fanatického Leomana S cepy. celá specifikace

Nejlevnější nabídky Lovci kostí

Cílem Heureky je co nejvíce vám usnadnit nakupování a poradit s výběrem toho správného obchodu.V tomto boxu najdete pouze ty obchody, ve kterých se nemusíte bát nakupovat, protože:

  • jsou ověřené a kvalitní,
  • zákazníci s nimi nemají problémy,
  • nabízí produkt za výhodnou cenu nebo mají produkt ihned k dispozici.

V případě, že výše uvedeného dosahuje více obchodů zároveň, vybereme až čtyři obchody systémem PPC biddingu.

Užijte si nakupování a nespoléhejte vždy jen na nejnižší cenu.

Tento nákup garantujeme.

Nákupem přes náš Košík získáte také naši záruku vrácení peněz, pokud nákup neproběhne tak, jak má.

Vše o Garanci nákupu najdete zde.

ShopRoku

Kompletní výsledky soutěže naleznete na www.shoproku.cz.

Alternativní produkty

Dobrá znamení – Pratchett Terry, Gaiman Neil, Pevná vazba vázaná

Malazská Kniha 1- Měsíční zahrady 2.vyd – Erikson Stev

Mistborn 3: Hrdina věků – Brandon Sanderson

Meč přísahy – Brandon Sanderson

Lovci kostí – Specifikace

Steven Erikson

sci-fi a fantasy

Talpress

876

2008

Šestá kniha série Malazské knihy Padlých. Povstání v Sedmiměstí bylo rozdrceno. Zůstává poslední povstalecký oddíl, zalezlý v Y’Ghatan pod velením fanatického Leomana S cepy. Vyhlídka na obléhání této prastaré pevnosti unavenou 14. malazskou armádu značně znepokojuje. Právě tady byl totiž zabit největší šampion Říše a bylo tu prolito moře malazské krve. Y’Ghatan je neblahé místo a páchne smrtí. Přesto je to jen vedlejší představení. Agenti mnohem větších sil zahajují hru. Chromý bůh byl přijat do panteonu a hrozí schisma. Bohové musejí zvolit strany, ale ať už se rozhodnou jakkoliv, pravidla hry byla změněna – neodvolatelně, děsivě – a první krev bude prolita v říši smrtelníků… Autor: Erikson Steven Rok vydání: 2008 Vazba: Paperback ISBN: 978-80-7197-334-8 Počet stran.

E-kniha: Lovci kostí – Steven Erikson

Elektronická kniha: Lovci kostí
Autor: Steven Erikson


95% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
95 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 876
Rozměr: 20 cm
Úprava: mapy
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Bonehunters
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 2008
ISBN: 978-80-719-7334-8
Ukázka: » zobrazit ukázku

Po potlačeném povstání stojí před vyčerpanými bojovníky malazské armády další těžký úkol. Poslední povstalci se ukryli v prastaré pevnosti, jež je odedávna neblaze proslulá množstvím krutých bojů a prolité krve. Mezitím nepřátelské síly zahájily rozhodující hru o moc. Bohové musí zvolit strany, ale ať se již rozhodnou jakkoliv, k říši smrtelníků se neodvolateně blíží děsivá zkáza. Šestá část cyklu epické fantasy Malazská Kniha padlých.

Povstání v Sedmiměstí bylo rozdrceno. Zůstává poslední povstalecký oddíl, zalezlý v Y’Ghatan pod velením fanatického Leomana S cepy. Vyhlídka na obléhání této prastaré pevnosti unavenou 14. malazskou armádu značně znepokojuje. Právě tady byl totiž zabit největší šampion Říše a bylo tu prolito moře malazské krve. Y’Ghatan je neblahé místo a páchne smrtí. Přesto je to jen vedlejší představení. Agenti mnohem větších sil zahajují hru. Chromý bůh byl přijat do panteonu a hrozí schisma. Bohové musejí zvolit strany, ale ať už se rozhodnou jakkoliv, pravidla hry byla změněna – neodvolatelně, děsivě – a první krev bude prolita v říši smrtelníků…

(příběh z malazské Knihy Padlých)

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Kanadské romány

Katalog vybraných autorů > E > Erikson – Steven Erikson

Katalog nakladatelství > T > TALPRESS

z malazské Knih yPadlých

Copyright © 2006 by Steven Erikson

Translation © 2008 Dana Krejčová

Cover design © 2006 Steve Stone

This edition is published b yarrangement with Transworld Publishers,

a division of The Random House Group Ltd. All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

Věnováno Courtne yWelch,

aE tě hudba neopouští, kamarádko.

Děkuji obvyklým podezřelým, včetně těch, kdo četli první koncept,

ted yChrisovi, Markovi, Courtne ya Billu Hunterovi za jeho neoce

nitelnou pomoc se zprovozněním a plným seznamem balíčku dra

ků – ale poslouchej, Bille, už žádné mílové procházk yv dešti, jo?

Camu Esslemontovi za důkladné pročtení – jsem rád, že aspoň jeden

z nás má správně časové posloupnosti. Clare a Bowenovi, jako ob

vykle. Pracovníkům Bar Italia za to, že mi pomohli vydržet další

šichtu – tři novely, čtyři romány a dvaadvacet tisíc kafí s mlíkem, což

byla pořádná fuška, že? Stevovi, Perrymu a Ross Donaldsonovým za

přátelství. Simonu Taylorovi, Patricku Walshovi a Howardu Morhai

movi za dobrou práci, kterou pokaždé odvádějí.

císařovna Laseen, vládkyně Malazské říše

pobočnice Tavore, velitel Čtrnácté armády

pěst Keneb, velitel divize

pěst Blistig, velitel divize

pěst Tene Baralta, velitel divize

pěst Temul, velitel divize

Nil, záchlumský zaklínač

Nether, záchlumská čarodějka

T’jantar, Tavořina pobočnice

Lostara Yil, Perelova zástupkyně

Nok, admirál Říšské flotily

Banaschar, bývalý kněz D’rek

Hellian, seržant městské stráže v Kartoolu, ž.

Urb, městský strážník v Kartoolu

Bezdech, městský strážník v Kartoolu

Truc, městský strážník v Kartoolu

Rychlej Ben, velemág Čtrnácté armády

Kalam Méchar, asasín

Vybraní vojáci Čtrnácté armády

kapitán Laskava, Ašókův pluk

poručík Pores, Ašókův pluk

kapitán Faradan Sort, ž.

vrchní seržant Braven Zub

Barathol Méchar, kovář

Noto Nežit, ranhojič (léčitel) setnin yv Jednorukého houfci

kapitán Ambroň, důstojník v Jednorukého houfci, ž.

kaprál Futhgar, důstojník v Jednorukého houfci

pěst Ryde Beud, důstojník v Jednorukého houfci, ž.

Gumble, jeho kritik

Apsalar, asasín, ž.

Samar Dev, čarodějka z Ugaratu

Karsa Orlong, teblorský válečník

ZášE, proměněnec a sestra paní Závisti

Corabb Bhilan Thenu’alas

Leoman S cepy, poslední vůdce povstalců

kapitán Šerana, y’ghatanská městská stráž, ž.

Karpolan Demesand, Trygallská obchodnická gilda

Torahaval Delat, kněžka Poliel

Řezník, kdysi Kvítko z Darúdžhistánu

Heborik Neviditelné ruce

Scillara, uprchlice z Raraku

Felisín Mladší, uprchlice z Raraku

Mappo Poříz, Trell

Iskaral Pust, kněz stínu

Mogora, d’ivers, ž.

Taralack Výd, Gral a agent Bezejmenných

Dežim Nebrál, d’iversí t’rolbarálové z První říše

Trull Sengar, Tiste Edur

Onrack Zlomený, Osvobozený T’lan Imass

Ibra Gholan, T’lan Imass

Monok Ochem, t’lanimasský kostěj

Minala, velitelka Stínové kumpanie, ž.

Tomad Sengar, Tiste Edur

Péřová čarodějka, lederská otrokyně

atripreda Yan Tovis (Šero), velitelka lederských oddílů

kapitán Varat Taun, důstojník pod velením Šero

Ahlrada Ahn, tisteandijský špeh mezi Tiste Edur

Sathbaro Rangar, arapajský zaklínač

Přese vše, co je skutečné

v tomto nastupujícím věku,

kde hrdinové zanechávají pouze

železný kruh svých jmen,

vycházející z hrdel bardů,

stojím ve ztichlém srdci,

toužím po slábnoucím tlukotu

životů rozpadlých v prach

a šustivém šepotu,

jak písně utichají

ve ztrácejících se ozvěnách,

přese vše, co je skutečné,

zejí prázdnotou na můj křik –

protože někdo musí

1164 spánku Ohnice Istral’fennidan, období D’rek, zmije podzimu Dvacet čtyři dny po popravě ša’ik na Raraku P

avučin ymezi věžemi, spředené ve velké výšce, připomínal ytřp y

tivé placht ya slabý vánek od moře rozechvíval obrovská vlák

na, takže se na město Kartool snášel drobný déšE, jako ostatně

každé ráno v čistém období.

Na většinu věcí si člověk nakonec zvykne, a protože žlutopruzí paraltové kdysi neblaze proslulé věže osídlili jako první poté, co ostrov před mnoha desetiletími dobyli Malažané, bylo dost času si na takové drobnosti zvyknout. Dokonce i pohled na racky a holuby, každé ráno nehybně zavěšené mezi dvěma desítkami věží, než jako pěst velcí pavouci vyběhli, aby si svou kořist odnesli, mezi občany Kartoolu vyvolával už nanejvýš jen mírnou nevolnost.

Seržant Hellian z městské stráže ve Čtvrti septarchů byla v tomto směru, žel, výjimkou. Měla podezření, že jistí bohové se třesou smích ynad jejím bídným osudem, za který jsou také bezpoch yb yzodpovědní. Narodila se zde ve městě a trpěla strachem ze všech pavouků, takže celých svých devatenáct let prožila v nesmírné hrůze.

Proč prostě neodejdeš? Na to se jí ptávali kamarádi a známí. Jenomže to nebylo tak snadné. Vlastně nemožné. Kalné vody přístavu byly zanesené svlečenými kůžemi, útržky pavučin a promočenými opeřenými mrtvolkami, pohupujícími se tu a tam na vlnách. A ve vnitrozemí to bylo ještě horší. Mladí paraltové unikali před staršími z města a do dospělosti zápasili o přežití na vápencových útesech lemujících ostrov Kartool. Ač mladí, nebyli o nic méně agresivní či jedovatí. I když jí obchodníci a sedláci tvrdili, že člověk může celý den chodit po cestách a pěšinách, aniž b ypotkal jediného pavouka, Hellian to nezajímalo. Věděla, že bohové jen čekají. Stejně jako pavouci.

Když byla střízlivá, všímala si věcí patřičně a přičinlivě, jak se sluší na městskou stráž. A ačkoliv nebyla opilá pořád, střízlivost přinášela hysterii, a tak se Hellian snažila chodit po vratkém laně neúplné

opilosti. Proto také nevěděla o divné lodi, kotvící nyní ve Volných docích, která dorazila před východem slunce a jejíž vlaječk yhlásal y, že připlula z ostrova Malaz.

Lodě z ostrova Malaz nebyly samy o sobě neobvyklé či zapamatováníhodné, nicméně začal podzim a větr ypřevládající v čistém období v podstatě znemožňoval yplavb yna jih nejméně na další dva měsíce.

Kdyby byly věci méně rozmazané, mohla si také všimnout – pokud b yse obtěžovala zajít dolů do přístavu, což b ymožná udělala, kd yb y jí někdo držel v zádech meč – že loT není obvyklá bárka či koráb ani vojenský dromón, nýbrž štíhlá, elegantní loT postavená ve stylu, jaký říšští stavitelé lodí nepoužívali už dobře padesát let. Čepeli podobnou příT zdobil ytajuplné řezb ymaličkých hadů a červů a táhl yse podél okrajníku do poloviny lodi. ZáT byla hranatá a dost vysoká, s kormidelním veslem na boku. Posádku tvořilo asi dvanáct mužů, na námořník ypříliš tichých, a nechtělo se jim opustit palubu. Jakmile b yla vyhozena lávka, odešla krátce před svítáním jediná osoba.

Hellian to vše zjistila až později. Běžec, který ji našel, byl místní spratek, a když zrovna neporušoval zákony, poflakoval se po přístavu v naději, že si ho návštěvníci najmou jako průvodce. Strčil jí do ruky útržek pergamenu, na pohmat dobré kvality. Na něm byla napsána strohá zpráva, nad jejímž obsahem se zamračila.

„Dobře, kluku, popiš mi muže, který ti to dal.“

Hellian se podívala na čtyři strážníky stojící na rohu za ní. Jeden z nich chlapce popadl zezadu za rozedranou halenu a zvedl ho do vzduchu. Rychle s ním zatřásl.

„Vrací se ti paměE?“ zeptala se Hellian. „Doufám, páč já neplatím.“

„Nemůžu si vzpomenout! Díval jsem se mu rovnou do obličeje, seržante! Akorát. nemůžu si vzpomenout, jak vypadal!“

Hellian si chlapce chvíli prohlížela, pak zabručela a otočila se. Strážník ho postavil na zem, ale nepustil.

„Nech ho jít, Urbe.“

Kluk odběhl. Hellian mávla na strážník ya v ykročila.

ČtvrE septarchů byla nejklidnější částí města, ač ne pro nějakou zvláštní přičinlivost z Hellianiny strany. Bylo tu méně obchodních budov a rezidence sloužil yakol ytům a laikům asi desítk ychrámů t yčících se na zdejší hlavní třídě. Zloději, kteří chtějí zůstat naživu, nekradou v chrámech.

Hellian vedla četu na třídu a znovu si všimla, jak nemalý počet chrámů chátrá. Paraltům se líbila zdobná architektura, kupole a nižší

věže a kněží zřejmě bitvu prohrávali. Cestou jim pod nohama křupaly zbytky chitinových krunýřů.

Před let yb yse po první noci Istral’fennidan na celém ostrově slavilo s obětinami a smírnými oběEmi k božské ochránkyni Kartoolu D’rek, zmiji podzimu, a polodrek, arcikněz Velkého chrámu, b yměstem vedl procesí po koberci zbytků z úrody a bosýma nohama by šlapal v červ ya larvami prolezlých odpadcích. Děti b yuličkami honil ychromé ps ya t y, které b yzahnal ydo kouta, b ys provoláváním jména bohyně ukamenovaly. Usvědčené zločince odsouzené k popravě b yveřejně zbičovali, zlámali b yjim dlouhé kosti a bezmocné oběti hodili do jam plných masožravých brouků a rudých ohnivých červů, kteří b yje během čt yř pěti dní pozřeli.

To vše se ovšem dálo před příchodem Malažanů. Císařovým hlavním cílem byl kult D’rek. Dobře věděl, že jádro kartoolské moci leží ve Velkém chrámu a zdejší mistři kouzelníci jsou kněžími a kněžkami D’rek, ovládanými polodrekem. Navíc nebyla náhoda, že během vraždění za noci předcházející námořní bitvě a následné invazi, jež vedli nechvalně proslulí Tanečník a Mrzena, mistra Spáru, byli vyhlazeni všichni kouzelníci kultu včetně polodreka. Arcikněz Velkého chrámu totiž teprve nedávno získal moc dík yvnitřnímu převratu, a vypuzeným rivalem nebyl nikdo jiný než Tayschrenn, v té době císařův nový velemág.

Hellian znala příběh yo oslavách jen z v yprávění, protože jakmile malazští dobyvatelé přehodili přes ostrov říšský plášE, byly zakázány, nicméně o slavných dnech za dávných dob, kd yb yl Kartool vrcholem civilizace, se vyprávělo často.

Všichni se shodovali, že za současný ubohý stav věcí nesou vinu Malažané. Na ostrov a jeho mrzuté obyvatele se skutečně snesl podzim. Nakonec nebyl rozdrcen jenom kult D’rek. Bylo také zrušeno otroctví, popravčí jámy byly vyčištěny a nadobro uzavřeny. Dokonce se v jedné budově usídlil ydvě desítk ypomýlených altruistů, kteří adoptovali chromé psy.

Minuli skromný Chrám královn ysnů i naproti němu dřepící a srdečně nenáviděný Chrám stínů. Na Kartoolu bylo povoleno jen sedm náboženství, šest podřízených D’rek – odsud jméno čtvrti. Soliel, Poliel, Beru, Ohnice, mistr Kápě a Fener. Od invaze se objevil ydalší kult y– dva výše zmíněné spolu s kultem Dessembrae, Togga a Oponn. A Velký chrám D’rek, stále největší stavba ve městě, byl ve skutečně ubohém stavu.

Muž stojící před širokým vchodem měl na sobě oděv malazských námořníků – vybledlou, vodě odolnou kůži a obnošenou, potrhanou

lněnou košili. Dlouhé tmavé vlas yměl stažené do culíku. Neměl žádné ozdoby. Když se při jejich příchodu obracel, spatřila Hellian obličej středního věku s pravidelnými, neškodnými rysy, třebaže měl něco podivného v očích, jakýsi horečnatý pohled.

Hellian se zhluboka nadechla, ab ysi pročistila hlavu, a zvedla ruku s pergamenem. „Předpokládám, že tohle je tvoje.“

Muž kývl. „T yjsi velitel strážníků v této čtvrti?“

Usmála se. „Seržant Hellian. Kapitán vloni zemřel na podebranou nohu. Pořád čekáme na náhradu.“

Ironick yzdvižené obočí. „Žádné povýšení, seržante? Dá se tudíž předpokládat, že střízlivost bude u kapitána rozhodující ctností.“

„Ve zprávě stojí, že ve Velkým chrámu jsou potíže,“ řekla Hellian, ignorujíc mužovu hrubost, a zadívala se na mohutnou stavbu. Všimla si, že dvoukřídlá brána je zavřená. To bylo právě v tento den neslýchané.

„Myslím, že ano, seržante,“ opáčil muž.

„Přišel jsi vzdát poctu D’rek?“ zajímala se Hellian a alkoholovým opojením pronikl ynejasné obav y. „Copak jsou dveře zamčený? Jak se jmenuješ a odkud jsi?“

„Jmenuju se Banaschar a jsem z ostrova Malaz. Připluli jsme dnes ráno.“

Jeden ze strážníků zabručel a Hellian se nad tím zamyslela. A vrhla na Banaschara ostražitější pohled. „Na lodi? A v tuto roční dobu?“

„Spěchali jsme, jak to jen šlo. Seržante, myslím, že do Velkého chrámu budeme muset proniknout násilím.“

„Proč prostě nezaklepeme?“

„Zkoušel jsem to,“ vysvětlil Banaschar. „Nikdo nepřišel.“

Hellian zaváhala. Vlámat se do Velkého chrámu? Za tohle bude chtít pěst moje cecky na pánvi.

„Na schodech jsou mrtví pavouci,“ oznámil náhle Urb.

„Pro mistra Kápě,“ zamumlala Hellian, „a je jich spousta.“ Zvědavě popošla blíž. Banaschar ji následoval a po chvíli se přidali i strážníci.

„Vypadají. “ Kroutila hlavou.

„Rozložení,“ řekl Banaschar. „Shnilí. Seržante, t ydveře, prosím.“

Stále váhala. Cosi ji napadlo, zamračila se na něj. „Říkal jsi, že jste sem spěchali. Proč? Jsi snad akolyta D’rek? Nevypadáš na něj. Co tě sem přivádí, Banaschare?“

„Předtucha, seržante. Kdysi. před mnoha lety. jsem byl knězem D’rek v jakatakanském chrámu na ostrově Malaz.“

„Předtucha tě přivedla až do Kartoolu? Považuješ mě za pitomce?“

Muži se v očích mihl hněv. „Očividně jsi příliš opilá, než abys cítila to, co já.“ Zadíval se na strážníky. „Máte stejné nedostatky jako seržant, nebo jsem v tom sám?“

Urb se zamračil a řekl: „Seržante, myslím, že bysme měli ty dveře vykopnout.“

„Tak to udělej, mor na tebe!“

Hellian se dívala, jak strážníci vyrážejí bránu. Hluk přivolal čumily a dopředu se protlačila vysoká žena v říze, očividně kněžka z některého chrámu. A co te/?

Žena však upírala oči na Banaschara. I on si jí všiml a nespouštěl z ní pohled.

„Co ty tu děláš?“ chtěla vědět kněžka.

„Copak nic necítíš, velekněžko? Samolibost je zřejmě rychle se šířící nemoc.“

Žena přenesla pohled na strážník ykopající do brán y. „Co se stalo?“

Pravé křídlo se naštíplo a po posledním kopanci se vyvrátilo.

Hellian poslala Urba dopředu a vydala se za ním. Banaschar ji následoval.

Uvnitř byl příšerný smrad a v šeru spatřili velké skvrny od krve na stěnách a na naleštěné dlažbě kousk ymasa a kaluže žluči, krve a výkalů a také útržk yoděvu a chomáče vlasů.

Urb se po dvou krocích zastavil a zíral na to, v čem stojí. Hellian se protáhla kolem něj a ruka jí sama od sebe sjela k čutoře u pasu. Banaschar ji zastavil. „Tad yne,“ štěkl.

Hrubě ho setřásla. „Běž k mistrovi Kápě,“ zavrčela, vytáhla čutoru a po několika pokusech vyrvala zátku. Hodila do sebe tři loky. „Kaprále, běž najít velitele Charla. Potřebujeme oddíl na zabezpečení oblasti. A pošli zprávu pěsti, chci tad ynějaký mág y.“

„Seržante,“ namítl Banaschar, „tohle je záležitost kněží.“

„NebuT blbej.“ Pokynula zbývajícím strážníkům. „Prohlídněte to tu. Jestli někdo přežil –“

„Nikdo nepřežil,“ oznámil Banaschar. „Velekněžka královn ysnů už odešla, seržante. Všechn ychrám ybudou informován y. Začne v yšetřování.“

„Jaký vyšetřování?“ zajímala se Hellian.

Zaškaredil se. „Kněžské.“

„Já už viděl dost,“ opáčil.

„AE tě ani nenapadne někam chodit, Banaschare,“ prskla a přelétla

pohledem jatka v chrámu. „První noc čistýho období ve Velkým chrámu se pořádávaly orgie. Tady se to zřejmě vymklo z ruky.“ Další dva rychlé hlty. Blížila se požehnaná otupělost. „Musíš zodpovědět spoustu otázek –“

Urb ji přerušil. „Je pryč, seržante.“

Hellian se otočila. „Hrome! Copak tys toho mizeru nehlídal, Urbe?“

Kolohnát rozhodil rukama. „T yjsi s ním přece mluvila, seržante. Já hlídal lidi venku. Kolem mě neprošel, to je jistý.“

„Sestav popis. Chci, ab yho našli.“

Urb se zamračil. „Ehm, nepamatuju se, jak vypadal.“

„Zatraceně, já tak yne.“ Hellian popošla k místu, kde předtím stál Banaschar. Zadívala se na jeho otisk yv krvi. Nikam nevedl y.

Kouzla. Hellian nenáviděla kouzla. „Víš, co teT slyším, Urbe?“

„Slyším pěst. Jak si hvízdá. A víš, proč si hvízdá?“

„Ne. Hele, seržante –“

„Kvůli tý pánvi, Urbe. Je šEastnej z toho roztomilýho prskání a syčení.“

„Kam nás pošle, co myslíš? Do Korelu? Tam je to vážně hnusný. Možná do Genabakis, i když tam se to trochu uklidnilo. Nebo do Sedmiměstí.“ Dopila zbytek hruškovice. „Jedno je jistý, měli bysme si začít brousit meče, Urbe.“

Z ulice zazněl dupot těžkých holínek. Přinejmenším půl tuctu čet.

„Na lodích není moc pavouků, co, Urbe?“ Přemohla otupělost a prohlížela si jeho výraz. „Správně. Tak mi řekni, že mám pravdu, mor na tebe.“

Asi před sto let yzasáhl obrovskou guldindhu blesk. Bílý oheň se jako oštěp zarazil do jádra a rozštípl prastarý kmen. Černé spáleniny na červotoči prožraném dřevě prudké pouštní slunce dávno vybělilo. Kůra se v pruzích loupala a kus yležel yna obnažených kořenech, ovíjejících se kolem vrcholku kopce jako obří síE.

Celému údolí vévodila mohyla, kdysi kruhovitá. Stála o samotě jako ostrov, schválně se odlišující od náhodně uspořádané krajiny. Pod balvany, písčitou půdou a rozeklanými suchými kořeny závěrný kámen, původně chránící kamennými deskami obloženou pohřební komoru, pukl a při pádu s sebou strhl hromadu hlíny, která zaplnila komoru. Na těle uvězněném v komoře spočinula nesmírná tíha.

Chvění kroků pronikající dolů k tělu bylo takovou vzácností – za nespočet tisíciletí k tomu došlo tolikrát, že byste to na prstech jedné

ruk yspočítali – až to dřímající duši okamžitě probudilo, zvlášE kd yž se jednalo ne o jeden pár nohou, ale tucet, sestupujících z prudkých svahů a obstupujících rozlomený strom.

Přadeno ochranných kouzel kolem tvora bylo zašmodrchané a pokroucené, přesto jeho vrstevnatá energie stále působila. Ten, kdo tvora uvěznil, byl důkladný, použil krvavé, chaosem krmené obřady a snažil se, aby kouzla vydržela navěky.

Takový byl záměr vycházející z pomýleného přesvědčení, že smrtelníci budou jednou dobří, budou jednat beze zlob yči zoufalství. Že budoucnost bude bezpečnější než krutá přítomnost a že minulost už nikd ynebude znovu navštívena. Dvanáct hubených postav zahalených do rozedraného, špinavého plátna, s kápěmi na hlavách a tvářemi zakrytými šedými závoji, dobře chápalo nebezpečí unáhlených činů. Žel, také znal yzoufalství.

Na tomto shromáždění měli promluvit všichni, pořádek určovalo postavení různých hvězd, planet a souhvězdí, dosud na modré obloze neviditelných. Jejich rozmístění však bylo dobře známo. Zaujali místa a rozhostilo se ticho. Nakonec promluvil první z Bezejmenných.

„Znovu stojíme před nutností. Jsou tu dávno předpovězené vzorce, ukazující, že veškeré naše snažení nebylo k ničemu. Ve jménu chodb yMockra, v yvolávám rituál osvobození.“

Na jeho slova ucítil tvor v mohyle, jak něco prasklo, a probuzené vědomí okamžitě nalezlo svou totožnost. Jmenoval se Dežim Nebrál. Narodil se v předvečer smrti První říše, kd yulice města hořel ya křik ohlašoval všeobecné vraždění. Protože přišli T’lan Imass.

Dežim Nebrál, zrozený k plnému vědomí, dítě se sedmerem duší, vylézající zakrvácené a třesoucí se z matčina chladnoucího těla. Dítě. Ohavnost.

T’rolbarálové, démoni stvoření rukou samotného Dessimbelakise dávno předtím, než si císař vymyslel ohaře noci. T’rolbarálové, znetvořené omyly v úsudku, vyhubení na přímý císařův rozkaz. Pijáci krve, pojídači lidského masa, a přece tak lstiví, že si to ani sám Dessimbelakis neuměl představit. A tak se sedmi t’rolbarálům dařilo nějakou dobu unikat lovcům, dost dlouho, ab yněco ze své duše vložili do smrtelné ženy, ovdovělé v trellských válkách a bez rodiny, ženy, které si nikdo nevšímal, která byla zlomená a jejíž tělo mohlo být použito jako nádoba, M’ena Mahybe, pro d’iversí t’rolbarálí dítě se sedmi tvářemi, které v ní rychle rostlo.

A zrodilo se v noci hrůz. Kdyby Dežima našli T’lan Imass, byli by jednali bez váhání. Vytáhli by z něj sedm démonických duší, spoutali b yje na věčnost plnou bolesti a pomalu, postupně b yz nich v ysávali

sílu, ab yve svých neutuchajících válkách s Jaghut ynakrmili t’lanské kostěje.

Dežim Nebrál však unikl. Jak se krmil, jeho moc rostla, noc za nocí, v troskách První říše. Neustále vskrytu, dokonce i před těmi několika málo převtělenci a d’iversy, kteří přežili Velké vraždění, protože ani oni b yjeho existenci nepřipustili. Nakrmil se i několika z nich, protože byl mazanější než oni, a rychlejší, a kdyby na jeho stopu nenarazili degarotové.

Ohaři noci měli v těch časech pána, chytrého pána, který vynikal v lapacích kouzlech, a jakmile se do něčeho pustil, nepovolil.

Stačila však jediná chyba, a Dežim přišel o svobodu. Pouta na pouta, zbavení vědomí, a s tím i veškerý pocit, že to kdysi bylo. jinak.

A teT. znovu při vědomí.

Promluvila jiná Bezejmenná: „Jihozápadně od Raraku je pláň, rozlehlá a rovná na celé líg ydo všech stran. Kd yž vítr odvane písek, objeví se střep ymilionu rozbitých nádob, a přejít ji bosk yznamená zanechat za sebou krvavou stopu. V této scéně se nalézají hrůzné pravdy. Na cestě z divošství. je nutné některé nádoby rozbít. A obyvatel musí zaplatit daň v krvi. Z moci chodb yTelas v yvolávám rituál osvobození.“

V mohyle si Dežim Nebrál uvědomil, že má tělo. Poničené maso, napínající se kost, ostrý štěrk, přesouvající se písky, nesmírná váha ležící na něm. Agonie.

„Když jsme vytvořili toto dilema,“ pravil třetí kněz, „musíme začít s jeho řešením. Tento svět i všechn ysvět yza ním pronásleduje chaos. Na mořích realit ylze nalézt množství vrstev, jedna existence se přelévá ve druhou. Chaos hrozí bouřemi a příval ya zbloudilými proud y a vše posílá do zmatku. Vybrali jsme si jeden proud, strašlivou, nespoutanou sílu – rozhodli jsme se ho vést, upravovat jeho směr z ústraní, nenapadnutelně. Hodláme pohnat jednu sílu proti jiné a způsobit jejich vzájemné zničení. Přijímáme v tomto obrovskou zodpovědnost, a přece jediná naděje na úspěch leží v nás, v tom, co tu dnes děláme. Ve jménu chodb yDenul v yvolávám rituál osvobození.“

Z Dežima opadla bolest. Stále byl lapený v mohyle a neschopný pohybu, avšak cítil, jak se mu tělo hojí.

Čtvrtý Bezejmenný pravil: „Musíme přiznat žal za blížící se odchod čestného služebníka. Můžeme však truchlit jen krátce, což zdaleka neodpovídá velikosti nešEastné oběti. Samozřejmě to není jediné truchlení, které se od nás žádá. S tím druhým, věřím, jsme se všichni smířili, jinak bychom tu nebyli. Ve jménu chodby D’riss vyvolávám rituál osvobození.“

Sedm duší Dežima Nebrála se od sebe oddělilo. D’ivers, a přece mnohem víc, ne sedm, kdo jsou jeden – ačkoliv to také platilo – nýbrž sedm oddělených totožností, nezávislých, a přece společných.

„Ještě jsme neviděli všechn ystránk ytéto cest y,“ pravila pátá kněžka, „a proto nesmí náš nepřítomný druh povolit ve svém pronásledování. Stínupána nemůžeme – nesmíme – podceňovat. Příliš toho ví. O azathech. Možná i o nás. Ještě není naším nepřítelem, ale to samo z něj nedělá našeho spojence. On. je znepokojivý. A já chci, abychom při nejbližší příležitosti zrušili jeho existenci, třebaže uznávám, že tento názor je u našeho kultu menšinový. Ale kdo jiný zná lépe než já Říši stínu a jejího nového pána? Ve jménu chodb yMeanas vyvolávám rituál osvobození.“

A tak Dežim pochopil moc svých stínů, sedmi zplozených lhářů, lovců číhajících na něj při nezbytném lovu, který ho živil, který mu poskytoval mnoho radostí krom toho, že mu plnil žaludek a dodával čerstvou, teplou krev do žil. Lov poskytoval. nadvládu a nadvláda byla úžasná.

Šestá Bezejmenná promluvila se zvláštním, nadpozemským přízvukem: „Vše, co se zjevuje v říši smrtelníků, dává tvar zemi, po níž kráčejí bohové. A tak si nikd ynejsou jistí svým krokem. Je na nás připravit jim pevnou půdu, vykopat hluboké, nebezpečné jámy, pasti a léčky, které vytvarují Bezejmenní, neboE my jsme rukama azathů, m ytvarujeme vůli azathů. Je naším úkolem držet vše na místě, v yléčit, co je rozerváno, vést nepřátele ke zkáze či věčnému uvěznění. Nezklameme. Přivolávám moc zničené chodb yKurald Emurlahn a v yvolávám rituál osvobození.“

Světem vedou oblíbené stezky, úlomky stezek, a Dežim je využil dobře. A znovu je využije. Brzy.

„Barghastové, Trellové, Tartheno Toblakai,“ pravil sedmý kněz dunivým hlasem, „toto jsou přeživší vlákna imasské krve, jakkoliv si činí nároky na čistotu. Takové nároky jsou vymyšlené, nicméně výmysly mají svůj cíl. Prosazují rozdíly, přesměrovávají stezku již použitou i tu příští. Tvarují znak yna zástavách v každé válce a tím ospravedlňují zabíjení. Jejich cílem tudíž je prosadit příhodné lži. U chodb yTellann, v yvolávám rituál osvobození.“

Oheň v srdci, náhlé bubnování života. Chladné maso se ohřívalo.

„V temnotě se ukrývají zamrzlé světy,“ zazněl chraplavý hlas osmého Bezejmenného, „a t ydrží tajemství smrti. Tajemství je jedinečné. Smrt přichází jako vědění. Poznání, pochopení, přijetí. Jen tohle, nic víc, nic míň. Přijde čas, možná brzy, kdy smrt objeví vlastní tvář

v množství faset a zrodí se něco nového. Ve jménu chodb ymistra Kápě vyvolávám rituál osvobození.“

Smrt. Pán ohařů noci mu ji ukradl. Možná b ypo ní mohl toužit. Ale ne teT.

Devátý kněz začal tichým, zvonivým smíchem, a pokračoval: „Kde všechno začíná, tam se vše nakonec navrátí. Ve jménu chodb yKurald Galain, pravé temnoty, vyvolávám rituál osvobození.“

„A z moci Rašan,“ sykl netrpělivě desátý Bezejmenný, „vyvolávám rituál osvobození!“

Devátý se znovu zasmál.

„Hvězd yse otáčejí,“ ozval se jedenáctý Bezejmenný, „a napětí roste. Ve všem, co děláme, je spravedlnost. Ve jménu chodb yTh yrllan vyvolávám rituál osvobození.“

Čekali. Ještě musela promluvit dvanáctá Bezejmenná. Jenže ona mlčela, jen natáhla štíhlou, rezavě červenou, šupinatou ruku, která rozhodně nebyla lidská.

A Dežim Nebrál vycítil přítomnost. Inteligenci, chladnou a krutou, pronikající shora, a najednou se polekal.

„Slyšíte mě, t’rolbarálové?“

„Osvobodíme vás, ale za svobodu nám musíte zaplatit. Odmítněte zaplatit, a my vás znovu pošleme do bezduchého zapomnění.“

Strach se změnil v hrůzu. Jakou platbu si žádáš?

Vysvětlila Dežimovi, co se od něj žádá. Vypadalo to jednoduše. Maličkost, snadno splnitelná. D’iversovi se ulevilo. Nepotrvá to dlouho, nakonec oběti byly nablízku, a až skončí, bude zbaven veškerých závazků a bude si moci dělat, co se mu zlíbí.

Dvanáctá a poslední Bezejmenná, kdysi známá jako sestra ZášE, spustila ruku. Věděla, že příchod tohoto krutého démona přežije ze všech dvanácti shromážděných jen ona jediná, protože Dežim Nebrál bude mít hlad. Politováníhodné, a stejně politováníhodný bude šok a úlek jejích druhů, až ji uvidí unikat – ve chviličce, než t’rolbarálové zaútočí. Měla k tomu samozřejmě své důvody. Prvním a nejdůležitějším byla prostá touha zůstat mezi živými, alespoň ještě o něco déle. A ostatní důvod yb yl yjen její.

„Ve jménu chodb yStarvald Demelain v yvolávám rituál osvobození,“ řekla. Z jejích slov vyšla skrze mrtvé kořeny, kámen a písek, rozpouštějíc jednu ochranu za druhou, síla entropie, známá světu jako otataral.

A Dežim Nebrál vstoupil do světa živých.

Jedenáct Bezejmenných začalo se závěrečnými modlitbami. Většina z nich je nikd ynedokončila.

O něco dál seděl se zkříženýma nohama před malým ohýnkem potetovaný válečník. Když z dálky zazněl křik, naklonil hlavu, podíval se k jihu a spatřil, jak z kopců na obzoru těžce vzlétá drak. Ve skomírajícím světle se mu leskl yskvrnité šupin y. Válečník ho sledoval pohledem na oblohu a zamračil se.

„Mrcha,“ zamumlal. „Měl jsem to uhádnout.“

Křik utichal a on zase sklopil zrak. Dloužící se stín yve skalách kolem jeho tábora byly najednou nepříjemné, husté a pošpiněné.

Taralak Výd, gralský válečník a poslední přeživší z erothské pokrevní linie, si plivl do dlaně levé ruky, spojil dlaně, aby se slina rovnoměrně rozmázla, a uhladil si černé vlasy. Tím vylekal spoustu much, které se mu na hlavě hemžily, a chvíli jim trvalo, než se znovu usadily.

Po nějaké době vycítil, že tvor skončil s krmením a vydal se na cestu. Taralak vstal. Vymočil se do ohně, aby ho uhasil, posbíral si zbraně a vydal se démonovi po stopě.

V chatrčích roztroušených kolem křižovatk yžilo osmnáct lidí. Stezka vedoucí rovnoběžně s pobřežím se jmenovala Tapúrská silnice a tři dn ycest yna sever odsud leželo město Ahol Tapúr. Druhá silnice, vlastně jen vyjeté koleje, procházela přes Path’Apúrské hory hluboko ve vnitrozemí, odsud vedla přímo k východu až k této vísce a po dalších dvou dnech cest ykonečně dorazila k pobřežní silnici u Otataralového moře.

Před čtyřmi stoletími tu stála prosperující vesnice. Hřeben na jihu byl porostlý stromy s výraznými vějířovitými listy, které se však již na sedmiměstském subkontinentu více nevyskytovaly. Dřevo stromů se používalo k výrobě sarkofágů a vesnice byla známá až ve vzdálených městech, jako Hissar na jihu, Karašiméš na západě a Ehrlitan na severozápadě. Výroba zahynula s posledním stromem. Podrost zmizel v žaludcích koz, svrchní vrstvu hlín yodnesl vítr a vesnice se během jediné generace smrskla do současného sešlého stavu.

Osmnáct zbývajících obyvatel nyní poskytovalo služby, o něž byl stále menší zájem – dodávali vodu karavanám, opravovali postroje a tak. Předloni tud ydokonce projel i malazský důstojník a mumlal něco o nově zbudované silnici a posádkové pevnosti, ale to bylo podníceno ilegálním obchodem se surovým otataralem, který však dík yjiným říšským snahám mezitím v yschl.

Nedávné povstání se obyvatel téměř nedotklo, jen když se občas objevil nějaký ten posel či psanec, ale ti už do vísk ynechodili. V každém případě bylo povstání pro jiné lidi.

Proto pět postav stojících krátce před polednem na silnici v místě nejbližší terénní vln yr ychle upoutalo pozornost a zpráva se brz y dostala k formální hlavě komunity, kováři Baratholovi Mécharovi. Jako jediný z vesničanů se tu nenarodil. O jeho minulosti ve velkém světě se vědělo jen to, co bylo nasnadě – podle tmavé, téměř onyxově černé pleti pocházel z kmene žijícího v jihozápadním koutě subkontinentu stovky, možná tisíce líg daleko. A zkroucené jizvy na tváři vypadaly jako z války, stejně jako přadeno svraštělých jizev od čepelí na rukou a předloktích. Moc toho nenamluvil a neměl téměř žádné vlastní názor y– alespoň žádné, o něž b yse chtěl s někým podělit – a tak se na neoficiálního vůdce vesničk ydokonale hodil.

S půltuctem zvědavých dospělých za patami došel po jediné zdejší ulici až na kraj vesnice. Budov ypo obou stranách b yl ydávno opuštěné, pobořené, střech yse propadl ya zdi se drolil ya zas ypával je písek. Asi o šedesát kroků dál stálo těch pět, nehybně, jak se jim vlnily cár ykožešinových plášEů. Dva drželi oštěp y, zbývající tři měli na zádech dlouhé obouruční meče. Několika očividně scházel yněkteré končetiny.

Barathol už neměl zrak tak dobrý jako kdysi. Přesto. „Dželime, Filiade, běžte do kovárny. Krokem, neběžet. Za závěsem je truhla. Je na ní zámek – rozbijte ho. Vezměte sekeru, štít, rukavice a přílbu – na drátěnou košili se vykašlete – na to není čas. Tak pohyb.“

Za jedenáct let, co mezi nimi Barathol žil, nepronesl tolik slov naráz. Dželim a Filiad ohromeně zírali na jeho široká záda, pak se jich zmocnil strach, otočili se a toporně, nemotornými, přehnaně dlouhými kroky, odcházeli.

„Banditi,“ šeptal Kulat, pastevec, který výměnou za láhev alkoholu od karavany, jež tudy prošla před sedmi lety, porazil svou poslední kozu a od té dob ynedělal nic. „Třeba jen chtějí vodu – nic jinýho nemáme.“ Kulaté oblázky, které nosil v ústech, do sebe při řeči narážely.

„Nechtějí vodu,“ prohlásil Barathol. „V yostatní si najděte zbraně – cokoliv – ne, zapomeňte na to. Prostě běžte domů a zůstaňte tam.“

„Na co čekají?“ zajímal se Kulat, když se ostatní rozprchli.

„Nevím,“ přiznal kovář.

„Podle mýho jsou z kmene, jakej jsem jaktěživo neviděl.“ Chvíli cucal kamínek a dodal: „T ykožešin y– nejni na to trochu horko? A t y kostěný přílb y–“

„Jsou kostěný? T ymáš lepší oči než já, Kulate.“

„Jediný, co mi ještě funguje, Barathole. Jsou dost podsaditý, co? Poznáváš je?“

Kovář kývl. Ve vesnici za sebou už slyšel funět Dželima a Filiada, spěchající zpátk ys nákladem. „M yslím, že jo,“ zabručel Barathol v odpověT na Kulatovu otázku.

Dželim přitáhl dvouhlavou sekeru s toporem zpevněným železnými kroužk ya řetízkem na zatížené hrušce, arenská ocel na v ybroušených břitech se stříbřitě leskla. Ze zbraně nahoře trčel ytři hrot y s ozub yjako šipk yz kuše. Mladý muž na ni civěl, jako b yto b ylo žezlo starého císaře.

Filiad vedle něj nesl rukavice se železnými plíšky, kulatý štít a přílbu s kroužkovým chráničem krku a mřížkovým hledím.

Barathol si natáhl rukavice. Vlnící se šupin yzakrýval ypředloktí až po loket chráněný tvarovaným chráničem, nad nímž se přivazovaly. Na spodní straně byl zčernalý, zprohýbaný železný pásek od zápěstí po loketní chránič. Poté si vzal přílbu a zamračil se. „Zapomněli jste vycpávku.“ Podal přílbu zpátky Filiadovi. „Dej mi štít – připni mi ho na ruku, Filiade, no tak. Pevněji. Dobře.“

Poté si vzal sekeru. Dželim potřeboval obě ruce a všechnu svou sílu, ab yji dokázal zvednout a Barathol mohl protáhnout prst yřetízkem, který si obtočil kolem ruky, než uchopil topor, a sekeru zdánlivě bez námah yzvedl. Oběma mužům řekl: „Padejte odsud.“

Kulat zůstal. „Už přicházejí, Barathole.“

Kovář neodtrhl zrak od postav. „Tak slepej nejsem, dědo.“

„Musíš být, když už tak stojíš. Říkals, že ten kmen znáš – přišli pro tebe? Nějaká stará vendeta?“

„Je to možný,“ usoudil Barathol. „V tom případě byste měli vy být v bezpečí. Jakmile se mnou skoncujou, potáhnou dál.“

„Ne.“ Barathol zvedl sekeru. „S T’lan Imass nikd ynevíš.“

K N I H A J E D N A

B Ů H S T I S Í C I P R S T Y

Já kráčela stezkou vinoucí se údolím, kde

nízké kamenné zídk yodděloval ystatk ya držb y

a každý vyměřený dílec měl své místo v plánu,

jemuž všichni, kdo zde žijí, dobře rozumějí,

neboE je vede při cestách a slávě za dne

a podává pomocnou ruku za nejtemnější noci

až k domovským dveřím a tančícím psům.

Já kráčela, dokud mě nezastavil jeden stařec,

jenž se přede mnou zvedl od práce, a já,

s úsměvem, abych zahnala jeho odhady a soudy,

jsem ho požádala, ab ymi řekl vše, co ví,

o zemích za údolím na západě,

a on mi s úlevou odpověděl, že tam leží města,

velká a překypující všemožnými podivnostmi,

s králem a svářejícími se kněžstvy, a jednou,

vykládal, viděl mračno prachu zvířené

vojskem procházejícím kolem do bitvy

někde, tím si byl jist, na mrazivém jihu,

a tak jsem od něj zjistila vše, co znal, a to nebylo moc,

údolí nikd yneopustil od svého narození

až doteT, nikd ynic nepoznal

a pravdou je, že ani poznat nechtěl, protože

takový je plán pro prosté lidi

všude po všechen čas, a zvědavost je nebroušena

a zrezavělá, ačkoliv se přece jen tázal,

kdo jsem, jak jsem sem přišla a kam se ubírám,

a já se slábnoucím úsměvem odpovídala,

že mířím do těch hemžících se měst, ale nejdřív

musím projít tudy, a on si přesto nevšiml,

že jeho psi leží nehybně na zemi, protože

jsem měla svolení odpovědět, víte, že přicházím,

paní moru, a toto byl, žel, důkaz

mnohem většího plánu.

K A P I T O L A J E D N A

Ulice jsou v dnešní době přecpané lžemi.

Velemág Tayschrenn, korunovace císařovny Laseen

zaznamenal říšský historik Kalous

1164 spánku Ohnice Padesát osm dní po popravě ša’ik Z

bloudilé závan yvětru zvířil yprach a každý, kdo vstoupil vý

chodní vnitrozemskou bránou do Ehrlitanu, jím byl pokrytý

celý, šat yi kůži měl barv yrudých pískovcových vrchů. Kupci, poutníci, poháněči a cestovatelé se před bránou zjevovali jakoby kouzlem, jeden po druhém se vynořovali z vlnícího se oparu a se skloněnými hlavami vstupovali do závětří v bráně, oči za špinavou látkou přimhouřené. Za poháněči klopýtaly rzí pokryté kozy, koně a volové přicházeli se svěšenými hlavami, s pískovými krustami kolem nozder a očí, a voz yšustil y, jak mezi omšelými prkn ypropadal písek. Strážní celou dobu jen mysleli na to, jak si po skončení služby dají koupel, jídlo a přitulí se k teplému tělu, což bude ta správná odměna za jejich služby.

Ženy, která přišla pěšky, si všimli, avšak ze špatného důvodu. Měla

na sobě těsně padnoucí hedvábí, hlavu zavinutou a tvář ukrytou pod šátkem, nicméně stála za druhý pohled, i kdyby jen pro půvabný krok a pohupování v bocích. Strážní, jak byli muži a otroci své představivosti, si domysleli zbytek.

Všimla si jejich chvilkové pozornosti a chápala ji natolik dobře, že

jí nedělala starosti. Větší potíže by nastaly, kdyby jeden či oba strážní byli ženami. Ty by se mohly podivit, proč do města vstupuje právě touto branou, pěšky, po této silnici, která se na lígy vinula mezi vyprahlými, doslova mrtvými pahork ya pak další líg yvedla podél zakrslého lesa. A její příchod byl o to nepravděpodobnější, že si nenesla žádné zásob ya měkkou kůži mokasínů měla stěží ochozenou. Kd yb ystrážní byli ženami, byla by čelila několika přísným otázkám, přičemž ona nebyla připravena na žádnou z nich odpovědět pravdivě.

Strážní měli štěstí, že byli muži. A také kvůli rozkošnému kouzlu mužské představivosti, když ji pohledem sledovali na ulici, zcela bez podezíravosti, a přece horečně svlékali její zaoblené tělo při každém zhoupnutí boků, které jen nepatrně zdůrazňovala.

Na křižovatce odbočila doleva a ve chvilce jim zmizela z dohledu. Vítr ve městě nebyl zdaleka tak prudký, nicméně i tady se z nebe sypal jemný prach a pokrýval vše jednobarevným pudrem. Žena procházela mezi lidmi a po spirále mířila k Džen’rábu, ústřednímu ehrlitanskému tellu – rozlehlé mnohovrstevné ruině obývané převážně jen havětí, a to jak čtyřnohou, tak dvounohou. Když konečně zahlédla zřícené budovy, našla si hostinec, skromný a bez ambicí být něčím víc než místním podnikem, s několika nevěstkami na poschodí a asi tuctem pravidelných hostů v šenku v přízemí.

Vedle vchodu do tavern yse klenutým průchodem vstupovalo na malou zahradu. Žena vešla, oprášila si šaty, přistoupila k mělké nádržce s bahnitou vodou u fontány, z níž voda tekla nejistým čůrkem. Odvázala si šátek a ošplíchala si obličej aspoň natolik, ab yji přestal y štípat oči.

Vrátila se zpátky a vstoupila do taverny. Šenk byl tmavý, pod nízkým, omítnutým stropem se válel kouř z ohňů, olejových lamp, durhangu, itralbu a rezlistí. Lavice byly ze tří čtvrtin obsazené. Chvíli před ženou přišel jakýsi mladík a nyní bez dechu líčil nedávné dobrodružství, které stěží přežil. Cestou kolem mladíka a jeho posluchačů se žena nepatrně usmála, možná smutněji, než zamýšlela.

Našla si místo u baru a přivolala šenkýře. Zastavil se před ní a pozorně si ji prohlížel, když si ehrlitsky bez přízvuku objednávala láhev rýžového vína.

Na její žádost sáhl pod pult a do cinkání láhví malazsk yřekl: „Doufám, že nečekáš nic zvláštního, holka.“ Narovnal se, oprášil hliněnou láhev a zadíval se na zátku. „Tahle je aspoň ještě zašpuntovaná.“

„To bude v pořádku,“ ujistila jej, stále hovoříc místním dialektem, a položila na bar tři stříbrné srpky.

„To hodláš vypít všecko sama?“

„Potřebuju pokoj nahoře, kam bych mohla zalízt,“ opáčila a vytáhla zátku. Šenkýř před ni postavil cínový pohárek. „Se zámkem,“ dodala.

„Oponn se na tebe usmívají,“ opáčil. „Jeden se právě uvolnil.“

„Patříš k Dujekovu vojsku?“ zeptal se.

Nalila si plný pohárek jantarového, trochu zakaleného vína. „Ne. Proč, je tady?“

„Zadní voj,“ odpověděl. „Hlavní voj vytáhl před šesti dny. Samozřejmě tu nechal posádku. Proto mě napadlo –“

„Nepatřím k žádnýmu vojsku.“

Její tón, podivně chladný a bezvýrazný, ho umlčel. Vzápětí šel obsloužit jiného zákazníka.

Napila se. Stmívalo se, hluk v šenku sílil, lidé do ní strkali častěji, než bylo nezbytné, a tekutiny v láhvi ubývalo. Občasného náhodného zašmátrání si nevšímala, oči upírala na víno v pohárku.

Konečně dopila, otočila se a na nejistých nohou se protlačila mezi piják ya dorazila ke schodům. V ystupovala opatrně, s rukou na chatrném zábradlí, a nejasně si uvědomovala, že ji někdo sleduje. Což nebylo divu.

Na podestě se zád yopřela o zeT. Cizinec dorazil, stále s připitomělým úsměvem – který mu zamrzl na tváři, když se mu o kůži pod levým okem opřel hrot nože.

„VraE se dolů,“ nařídila mu žena.

Po tváři mu stékala kapka krve a na bradě se mu zastavila. Třásl se a trhl sebou, když nůž zajel hlouběji. „Prosím,“ zašeptal.

Lehce zavrávorala, takže mu rozřízla líc, ale nůž naštěstí sjel dolů mimo oko. Vykřikl, couvl, zvedl ruce, aby zastavil krev, a seběhl ze schodů. Zdola se ozval křik a drsný smích.

Žena se zadívala na nůž v ruce. Říkala si, kde se tu vzal a čí krev se na něm leskne. Nebylo to důležité.

Vydala se hledat pokoj a nakonec ho našla.

Silná prašná bouře byla přirozená, zrodila se na Jhag Odhan a obloukem zamířila do srdce sedmiměstského subkontinentu. Vítr se z východní stran ykopců, útesů a starých hor lemujících Svatou poušE Raraku – poušE, jež se změnila v moře – hnal k severu, kde byl na hřebeni vtažen do válk yblesků, viditelné z měst Pan’potsun a G’danisbanu. Bouře se stočila k západu a roztáhla kroutící se ramena. Jedno zasáhlo Ehrlitan, než odlétlo nad Ehrlitanské moře, a další dorazilo k Pur Atrii. Hlavní část bouře se obrátila zpět na pevninu, znovu nabrala sílu a udeřila na severní stranu Thalaských hor, obklopila Hatru a Y’Ghatan a naposled yse otočila k jihu. Přírodní úkaz, možná poslední dar starých duchů Raraku.

Prchající vojsko Leomana S cep yten dar přijalo a celé dn yujíždělo v nepolevujícím větru. Nakonec se ze dnů stal ytýdn ya svět mimo bouři se scvrkl na hradbu zvířeného písku, o to hořčejší, že přeživším připomínala jejich milovanou SmršE, kladivo ša’ik a Drydžhny Apokalypsy. Avšak i v té hořkosti byl život, spása.

Malazské vojsko Tavore je stále pronásledovalo, neuspěchaně, bez zbrklé hlouposti, jakou projevilo po smrti ša’ik a zničení povstání. Nyní byl hon odměřený, taktické sledování poslední organizované síl ystojící proti říši. Síl y, která údajně měla mít ve svém držení Svatou knihu Drydžhny, jediný artefakt přinášející naději povstalcům ze Sedmiměstí.

Ačkoliv ji neměl, Leoman S cep ytu knihu každý den proklínal. S téměř náboženským zápalem a děsivou vynalézavostí plival kletby, jež mu hlasitý vítr naštěstí bral od úst, a tak ho slyšel jen Corabb Bhilan Thenu’alas, jedoucí vedle svého velitele. Když se už tirádou unavil, vymýšlel Leoman složité plány, jak dotyčný svazek zničit, jakmile se mu dostane do rukou. Ohněm, koňskou močí, žlučí, moranthskými výbušninami, v břiše draka. dokud Corabb unaveně neodbočil a nepřipojil se k ostatním, mnohem rozumnějším povstalcům.

Kteří ho zasypávali ustrašenými otázkami a vrhali neklidné pohled yna Leomana. Co říkal? Modlí se, odpovídal Corabb. Náš velitel se celý den modlí k Drydžhně. Tvrdil, že Leoman S cepy je zbožný muž.

Asi tak zbožný, jak se dalo čekat. Povstání se hroutilo, odnášel je vítr. Města jedno po druhém kapitulovala, jakmile se před nimi objevila říšská vojska a lodě. Občané se v zoufalé snaze ukázat prstem na zločince zodpovědné za množství ukrutností, napáchaných během povstání, obraceli proti vlastním sousedům. Před staronové okupant ypřiváděli bývalé hrdin yi bezvýznamné t yran ya všude vládla touha po krvi. Neradostné zpráv yzískávali od karavan, na něž při útěku narazili. A s každým útržkem informací se Leoman tvářil zachmuřeněji, jako b yse musel plně soustředit na to, ab yovládl hněv.

Corabb si opakoval, že je to zklamání, což pokaždé proložil dlouhým povzdechem. Lidé ze Sedmiměstí se rychle vzdali svobody získané za cenu tolika životů, a to byla vskutku hořká pravda, nejbídnější důkaz lidské přirozenosti. Bylo tedy všechno k ničemu? Jak může zbožný válečník nezažívat spalující zklamání? Kolik desítek tisíc lidí zemřelo? A k čemu?

Corabb si proto říkal, že velitele chápe. Chápe, proč toho Leoman nemůže nechat, ne teT, možná nikdy. Bude-li se pevně držet snu, dodá to smysl všemu, co se odehrálo.

Komplikované myšlenky. Corabbovi trvalo mnoho hodin zamračeného přemýšlení, než k nim došel, než zvládl ten neobyčejný skok do mysli jiného člověka, kdy viděl jeho očima, ač jen na chvíli, než odpadl v pokorném zmatku. Tehd yzahlédl to, co činí velkým vůdce v bitvě i ve státnických záležitostech. Schopnost vyznat se v měnících

se hlediscích, kd ymusí vidět věci ze všech stran. Pravdou b ylo, že Corabb sám měl co dělat, ab yse uprostřed tolika sporů, kd y hrozilo, že svět se před ním postaví na zadní, držel jediné vize – své vlastní.

Věděl, že nebýt velitele, byl by ztracen.

Leoman mávl rukou a Corabb pobídl koně a dojel k němu. Leoman k němu otočil zahalenou tvář, rukou v rukavici si shrnul špinavé hedvábí z úst a křikl, ab yho Corabb sl yšel: „Kde ve jménu mistra Kápě jsme?“

Corabb vytřeštil oči, okamžitě je zase přimhouřil a povzdechl si.

Její prst vytvořil drama, vyryl traumatizující brázdu přes vyšlapanou stezičku. Mravenci zmateně pobíhali sem a tam a Samar Dev je pozorovala, jak rozzuřeni tou urážkou tápou, vojáci zvedají hlavy, kusadla rozevřená, jako by vyzývali samotné bohy. Nebo v tomto případě ženu pomalu umírající žízní.

Ležela na boku ve stínu vozu. Bylo po poledni a vzduch se ani nehnul. Horko jí vysálo všechny síly. Nebylo pravděpodobné, že by na mravence znovu zaútočila. Na okamžik toho zalitovala. Dodat konflikt do jinak předvídatelných, krátkých a ubohých životů přece za něco stálo. No, možná ne, ale rozhodně to bylo zajímavé. Božské myšlenky pro její poslední den mezi živými.

Její pozornost upoutal pohyb. Prach nad silnicí a sílící dunění, jako bubn yv zemi. Cesta, na níž uvízla, neb yla tad yna Ugarat Odhan příliš používaná. Patřila dávné minulosti, kd yb yl ydesítk ysilnic mezi tuctem velkých měst, v jejichž středu stál Ugarat, plné karavan. Všechna ta města kromě Kajhúmu na březích řek ya samotného Ugaratu byla už přes tisíc let mrtvá.

Přesto osamělý jezdec nemusel znamenat spásu, protože byla ženou oplývající ženským kouzlem a byla sama. Říkalo se, že bandité a nájezdníci občas při cestách mezi karavanními stezkami používají nejzapomenutější silnice. A bandité byli známí tím, že zrovna neoplývají velkorysostí.

Kopyta zněla stále hlasitěji, pak zvíře zpomalilo a o chvíli později se přes Samar Dev převalil oblak horkého prachu. Kůň zafrkal, což znělo kupodivu zlomyslně, a vzápětí to žuchlo, jak jezdec sklouzl na zem. Blížil yse tiché krok y.

Kdo je to? Dítě? Žena?

Vedle stínu vozu se objevil další a Samar Dev otočila hlavu a dívala se, jak kdosi obchází vůz a shlíží na ni. Nebylo to dítě ani žena. Možná ani muž, usoudila. Zjevení v rozedrané bílé kožešině na neuvěři

telně širokých ramenou. Na zádech mělo meč z oprýskávajícího pazourku, jílec ovinutý kůží. Prudce zamrkala a hledala další podrobnosti, ale jasná obloha v pozadí jí v tom zabránila. Obr chodící tiše jako pouštní kočka, vidina z nočních můr, halucinace.

A pak promluvil, ale očividně to nebylo určeno jí. „Budeš na svoje jídlo muset počkat, Havoku. Tahle ještě žije.“

„Havok jí mrtvé ženy?“ zachraptěla Samar. „S kým to jezdíš?“

„Ne s kým,“ opravil ji obr. „Na kom.“ Popošel blíž a dřepl si k ní. Cosi měl v rukou – měch s vodou – ale nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Pravidelné, výrazné rysy, poničené tetováním skleněných střepů, značka uprchlého otroka. „Vidím tvůj vůz.“ Mluvil jazykem pouštních kmenů se zvláštním přízvukem. „Ale kde máš zvíře, které ho tahalo?“

„Na voze,“ opáčila.

Položil měch na zem, přistoupil k vozu a nahlédl přes postranici. „Je tam mrtvý muž.“

„Ano, to je on. Zhroutil se.“

„On táhl tenhle vůz? Není divu, že je mrtvý.“

Podařilo se jí uchopit oběma rukama měch. Vytáhla zátku a naklonila si měch nad ústa. Teplá, vynikající voda. „Vidíš ty dvě páky vedle něj?“ zeptala se. „Když s nimi pohybuješ, vůz jede. Je to můj vynález.“

„Je to těžké? Proč sis ted yk tomu najala starce?“

„Byl to možný investor. Chtěl vědět, jak by to fungovalo pro něj.“

Obr zabručel a prohlížel si ji. „Vypadalo to dobře,“ vysvětlovala. „Ze začátku. Jenomže pak se porouchal yspojk y. Plánovali jsme to jen na půl dne, ale on nás dovezl moc daleko, než padl mrtvý. Chtěla jsem jít pěšky, jenže jsem si zlomila nohu –“

„Kopla jsem do kola. No, na každý pád nemůžu chodit.“

Pořád se na ni díval jako vlk na chromého zajíce. Znovu se napila. „Chceš být nepříjemný?“ zajímala se.

„Ke znásilňování vede teblorského válečníka krevolej. Já žádný nemám. Celá léta jsem si nevzal ženu násilím. T yjsi z Ugaratu?“

„Musím do města pro zásoby. Nechci žádné potíže.“

„S tím ti můžu pomoct.“

„Nechci, ab ysi mě někdo všiml.“

„To půjde těžko,“ upozornila jej.

„Umožni mi to, a já tě vezmu s sebou.“

„To není spravedlivé. Jsi o polovinu vyšší než normální člověk.

Máš tetování a koně, který žere lidi – pokud to ted yje kůň a ne enkar’al. A vypadá to, že na sobě máš kožešinu bílého medvěda.“

Otočil se od vozu.

„No dobře!“ vyhrkla. „Něco vymyslím.“

Přistoupil k ní, zvedl měch a hodil si ho přes rameno. Potom ji jednou rukou popadl za opasek. Zlomenou nohou jí projela bolest. „U sedmi ohařů!“ zasyčela. „Jak moc nedůstojné to musíš udělat?“

Válečník ji prostě jen mlčk yodnesl ke koni. Viděla, že to není enkar’al, ale ani tak docela kůň. Vysoký, štíhlý a bledý, se stříbrnou hřívou a ocasem a očima rudýma jako krev. Jedna otěž, žádné sedlo či třmeny. „Stoupni si na zdravou nohu,“ přikázal jí válečník a postavil ji rovně, popadl provaz a vyhoupl se na koně.

Samar Dev zalapala po dechu a opřela se o koně. Podívala se, kam vedou dva provazy, jež válečník držel. Něco táhl za sebou – dvě obrovské tlející hlavy. Psí či medvědí, stejně nadměrné, jako byl sám.

Sklonil se a bez cirátů ji vytáhl za sebe. Další vlny bolesti, hrozící mrákoty.

„Nestojí za povšimnutí,“ utrousil.

Samar Dev se ohlédla na uEaté hlavy. „To je bez debat,“ opáčila.

Dusná temnota v malém pokojíku, vzduch zatuchlý a upocený. Dvě hranaté škvír yve zdi těsně pod nízkým stropem, kud ymohl chladný noční vzduch pronikat v ubohých závanech, jako vzdechy čekajícího světa. Na ženu schoulenou na podlaze vedle úzké postele bude muset počkat ještě o chvíli déle. Objímala si kolena přitažená k bradě, hlavu měla skloněnou a černé vlas yjí visel yv mastných pramenech. Plakala. A plakat znamenalo být zcela ve svém nitru, ve vnitřním světě mnohem bezcitnějším a nemilosrdnějším než cokoliv, co bylo k nalezení venku.

Plakala kvůli muži, kterého opustila, uprchla před bolestí v jeho očích, když ho láska k ní nutila klopýtat za ní, kráčet v jejích stopách, třebaže se nedokázal ani trochu přiblížit. Protože to ona nedovolila. Složité skvrn yna kápovém hadovi jsou okouzlující, leč jeho uštknutí není o nic méně jedovaté. Ona byla stejná. Neměla v sobě nic – nic, co b yviděla – co b ystálo za nesmírný dar lásk y. Nic, co b yho b ylo hodno.

On před tou pravdou zavíral oči, a to byla jeho chyba, kterou měl odjakživa. Ochotu, možná touhu věřit v dobro, kde žádné dobro nebylo. Takovou lásku nesměla dopustit, nechtěla ho strhnout s sebou.

Kotilion to chápal. On viděl jasně do hlubin této smrtelné temnoty, stejně jako Apsalar. Proto se ve slovech i mlčení mezi ní a božským

patronem asasínů nic neskrývalo. Vzájemné poznání. Úkoly, jimiž ji pověřoval, odpovídal ysvou povahou jeho aspektu a jejím vlohám. Když byl konečně vynesen rozsudek, nemělo smysl se rozčilovat kvůli trestu. Ona však nebyla bohem, natolik vzdálená lidem, aby jí amorálnost připadala uklidňující, útočiště před vlastními skutky. Všechno bylo stále. těžší, hůř se to zvládalo.

Dlouho mu scházet nebude. Nakonec prohlédne. Uvidí jiné možnosti. Ostatně, cestoval přece se dvěma dalšími ženami – tolik jí Kotilion prozradil. Tak. Uzdraví se a nebude sám dlouho, tím si byla jistá.

Dostatečné palivo pro oheň sebelítosti.

Nicméně ji čekala práce. Nemohla si v nevítané neukázněnosti libovat dlouho. Pomalu zvedla hlavu a prohlédla si ubohý pokojík. Snažila se rozpomenout, jak se sem dostala. Bolela ji hlava a v ústech měla sucho. Otřela si slz ya pomalu vstala. Za očima jí tepalo.

Zdola se sem nesl yzvuk ykrčm y, dvě desítk yhlasů, opilý smích. Našla svůj hedvábím podšitý plášE, obrátila ho a přehodila si ho přes ramena. Došla ke dveřím, odemkla a vyšla na chodbu. Dvě blikající olejové lamp yve výklencích, zábradlí a schod yna konci. Z protější stran yzazníval tlumený hluk milování, žena v ykřikovala příliš melodramaticky, aby to bylo opravdové. Apsalar ještě chvíli poslouchala a přemýšlela, co ji vlastně na těch zvucích tak rozrušilo. Nakonec prošla stín yke schodišti a zamířila dolů.

Bylo pozdě, pravděpodobně dávno po dvanáctém zvonění. V šenku pobývalo asi dvacet hostů, polovina z nich v livreji strážců karavan. Vzhledem k tomu, s jakým neklidem je pozorovali zbývající pijáci, sem nechodili pravidelně. Cestou k barpultu si všimla, že tři muži jsou Gralové a dvojice žen Pardúnky. Kotilionovy vzpomínky ji k mírnému znepokojení prozradily, že to jsou poměrně nepříjemné kmeny. Pozorovali ji s typickou neomaleností. Rozhodla se pro opatrnost a odvracela zrak.

Šenkýř k ní přistoupil. „Už jsem se pomalu bál, že jsi umřela,“ podotkl, vytáhl láhev rýžového vína a postavil ji před ni. „Než se do toho pustíš, holka, rád bych viděl nějaký penízky.“

„Kolik ti zatím dlužím?“

„Dva stříbrný srpky.“

Zamračila se. „Myslela jsem, že jsem ti už zaplatila.“

„Za víno. Ale strávila jsi v pokoji noc, den a večer – a za dnešní noc ti musím tak yúčtovat, páč je už moc pozdě, ab ych pokoj ještě pronajal někomu jinýmu. A nakonec,“ ukázal rukou, „je tu tahle flaška.“

„Neřekla jsem, že ji chci,“ namítla. „Ale jestli ještě zbylo něco k jídlu.“

Vytáhla měšec a našla dva srpky. „Na. Teda pokud to je i za pokoj za dnešní noc.“

Kývl. „Takže to víno nechceš?“

„Ne. Saw’racké pivo, prosím.“

Popadl láhev a odešel.

Z obou stran se k ní přitlačili lidé. Pardúnky.

STEPHEN KING. PYTEL KOSTÍ. AUDIOKNIHA. ČÁST 1/3

Popis:
Velký výběr sluchátek a headsetů ➥ http://bit.ly/2XtQxDs.

Leave a Reply