Kniha Máj (Karel Hynek Mácha)

Kniha Máj (Karel Hynek Mácha)

Kniha Máj (Karel Hynek Mácha) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Máj (Karel Hynek Mácha)
  • Elérhető fájlok: Kniha Máj (Karel Hynek Mácha).pdf, Kniha Máj (Karel Hynek Mácha).epub, Kniha Máj (Karel Hynek Mácha).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Mácha Karel Hynek (*16.11.1810 – †06.11.1836)

Máj (rozbor)

Vydalo nakladatelství Práh v Praze roku 2012 (279. vydání). Ilustroval Miroslav Huptych. Počet stran: 70. ISBN: 978-80-7252-378-8.

CHARAKTERISTIKA LITERÁRNÍHO KONTEXTU:

Dílo bylo napsáno na přelomu roku 1835 a 1836 a je z období českého romantismu. Zprvu nebylo veřejností přijato, protože mu chybí uměleckost, vlastenectví (popravdě je to právě naopak) a hlavní hrdina je nevhodný – loupežník, otcovrah. Přijato je až po smrti autora, a to ve 2. polovině 19. století generací Májovců.

CHARAKTERISTIKA LITERÁRNÍHO DÍLA:

Lyrickoepická básnická skladba

TEMATICKÁ SLOŽKA LITERÁRNÍHO DÍLA:

Námět

Skutečná událost z českých vesnic

Záměr autora

Kritika tehdejší společnosti

Motivy

Láska, smutek, sebelítost, májová příroda, myšlenky smrti, myšlenky lepší budoucnosti

Téma

Nešťastný životní osud Viléma a Jarmily a zobrazení májové přírody

Hlavní postavy

Vilém – loupežník, zamilovaný do Jarmily; žárlivý, pomstychtivý, nešťastný, smutný, otcovrah
Jarmila – krásná, nešťastná; zamilovaná do Viléma; poctivá, oddaně čeká na Viléma; svedena otcem Viléma
poutník Hynek – vystupuje ve 4. zpěvu, sám autor; zamyšlený, vrací se k Vilémovu popravišti
otec Viléma – nečestný; svůdce Jarmily

Další postavy

Například zvířata, příroda – promlouvají v 1. intermezzu při přípravě Vilémova pohřbu: sbor duchů, žáby, krtek, rosa, noc, bouře a další

Děj

Stručný obsah zpěvů

Poté co se Vilém dozví, že jeho milá Jarmila byla svedena (ještě před tím, než se poznali), zavraždí svůdce, aniž by tušil, že je to jeho otec. Vilém je za tento skutek odsouzen na smrt. Za Jarmilou, která na Viléma čeká, přijíždí jeho druh a sdělí jí, že Vilém je uvězněn a čeká na smrt pro otcovraždu. Vilém je popraven a Jarmila pro žal a smutek skáče do jezera.

  1. intermezzo – příroda společně s duchy připravuje Vilémův pohřeb a volají ho k sobě
  2. intermezzo – je již po smrti Viléma a duchové loupežníků po něm truchlí

Děj se odehrává v prostředí Bezdězu a Máchova jezera.

KOMPOZIČNÍ SLOŽKA LITERÁRNÍHO DÍLA:

  • skladba se skládá z:
  • dedikace – předmluva, autor vysvětluje smysl díla
  • 4 zpěvů
  • 2 mezizpěvů (intermezz)
  • kontrasty:
    • líčení májové přírody X Jarmila po tom, co se dozvídá o Vilémovu zatčení, skočí do jezera (nachází se v závěru prvního zpěvu)
    • líčení májové přírody X vedení odsouzence na smrt (třetí zpěv)
    • paralely:
      • obraz májové přírody X láska (první zpěv)
      • temná noc X myšlenky Viléma na smrt (ve druhém zpěvu)
      • nepravidelnost jak ve verších (délka verše dána myšlenkou), tak v rýmech
      • jambický verš – verš začíná nepřízvučnou dobou – jednoslabičnými slovy (byl, o, a a dalšími)
      • postoj autora v díle je subjektivní; psáno er-formou
      • dílo je psáno jak chronologicky, tak retrospektivně (v mezizpěvech)
      • JAZYKOVÁ SLOŽKA LITERÁRNÍHO DÍLA:

        • básnický jazyk
        • lexikální prostředky:
        • archaismy (Ach – ona, ona! Anjel můj!)
        • hovorové (Vstříc mu běží, zaplesá. )
      • syntaktické prostředky (A větru ranního – co zpěvu – líbé vání)
      • slohový postup vyprávěcí, popisný
      • převažují monology (Vilém přemýšlí nad smrtí: A jestliže jsem vůli svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? Časně i věčně?), ale najdeme i dialog, např. když Jarmila rozmlouvá s druhem Viléma ("Kde Vilém můj?" "Viz," plavec k ní tichými slovy šepce praví: "Tam při jezeru vížka ční. )
      • metafora (strašný lesů pán – loupežník)
      • apostrofa (Ach zemi krásnou, zemi milovanou)
      • oxymóron (zbortěné harfy tón)
      • zvukomalba:
        • libozvučné (Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.)
        • nelibozvučné (řinčí řetězů hřmot)
        • epiteta (bělavé páry hynou)
        • inverze (v tiché se slzy celí rozplýváte)
        • gradace (Ó krásný – krásný věk!)
        • personifikace (Jako listů šepotání pode skálou při ozvěně, znělo kolem bez přestání, jednozvučně, neproměnně: "Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!")
        • gramatické zvláštnosti – autor neustále požívá pomlčky, ať už k vsuvce, ke zvýraznění nebo gradaci apod. (Zdaleka spěchá lid – vždy větší zástup ten – vždy větší – větší jest – vždy roste tento pluk; nesmírné množství již. – Vždy větší jeho hluk)
        • řečnická otázka (Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou?; Kdo srdci takému útěchy jaké dá?)
        • Dílo se mi velmi líbilo, ale při čtení jsem se musel hodně soustředit, protože skladba byla celkově napsána trochu složitě. Hodně věcí jsem si musel domyslet, protože nikde konkrétně vysvětleny nebyly, např. když Jarmila skočila do vody. Pro mé lepší pochopení jsem si Máj musel přečíst dvakrát.

          Ale co se týče formy a uměleckosti, v tom byl Mácha perfektní. To neskutečné množství básnických přívlastků vyvážilo tu mírnou složitost děje.

          Také si myslím, že i s dnešní dobou se to dá srovnat, například tragická láska, ale také vražda jako taková. Násilí je svět plný a neustále přibývá, a to by si měli lidé uvědomit a něco s tím dělat.

          Hodnocení díla musím rozdělit na dvě části – pro plné pochopení je potřeba se při čtení soustředit, nicméně, po umělecké stránce nemá chybu. Mácha se nebál v tomto díle projevit své pocity ze svého života, a to Máji hodně př >

          Zdroj: Lukáš S., 28.11.2013

          Kniha Máj (Karel Hynek Mácha)

          Máj jsem měla v ruce mnohokrát. Úryvky znám nazpaměť, vím i o čem Máj je, ale nikdy jsem ho nepřečetla celý. Díky čtenářské výzvě jsem se do toho pustila a mohu si tento svůj rest odškrtnout.
          S žádnou jinou básní nemám spojeno tolik příhod, jako právě s Májem. Úvodní část .. Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. jsem se naučila už na ZŠ a pak ho odříkávala u maturity. Pasáž . Po modrém blankytu bělavé páry hynou . cituji vždy, když jsem v cizině a stýská se mi po domově. A poslední verše – Hynku. na malém hudebním festivalu (cca 50 lidí) někdo volal kamaráda: Hynku. Na to se nedalo reagovat jinak, než mým zvoláním Viléme a z levé strany vpředu se ozvalo Jarmilo! Je to těžké popsat, aby to neznělo jako klišé, ale atmosféra toho místa se tímto souzněním změnila ve velmi přátelskou.

          Vzdor, tragédie, odsouzení k zániku. Kniha se kterou se čtenář musí zřejmě ztotožnit, aby plně docenil její skutečnou hodnotu.

          Tuto knihu jsem četla v podstatě z přinucení a možná právě proto k ní nemám moc vřelý vztah. Měla jsem v plánu si ji přečíst, ale neustálé vnucování a vychvalování ve škole mi ji spíše zhnusilo. Jde o velmi dobře zpracované dílo, co se týče básnické hodnoty, ale dle mého názoru je velmi přeceňované, už jen protože se o něm neustále mluví. Jediné štěstí této knihy je, že je krátká. Příběh jako takový není zlý, ale na první přečtení a bez předešlého rozboru Máje ve škole, bych asi hned nepochopila smrt Jarmily. Na můj vkus je v knize až příliš velké množství lyrických popisů a možná i proto se mi kniha moc dobře nečetla. Jedna z mála věcí, co se mi na knize líbila, byla velmi vkusná a hezká obálka, za kterou bych dala plný počet hvězd, avšak o tu tu vlastně nejde. Za mě tedy Máj není nic zas tak úžasného, ale možná časem změním názor a zalíbí se mi, až mi ho nikdo nebude vnucovat a čas uzraje.

          Knihu jsem četla hlavně kvůli povinné četbě, dílo se mi líbilo, ale dílo je celkem těžké na pochopení.

          2020/3
          Povinná četba, k maturitě dobrá, ke čtení moc ne.
          Máj mě příliš nezaujal. Příběh je negativní od začátku do konce a reakce Jarmily byla přehnaná. Bylo by zajímavé rozvinout spíše Vilémovu minulost, popřípadě věnovat větší část souboru duchů. Dávám plus za to, že se to vážně rýmuje.

          I udělala jsem jednu velkou chybu, odsoudila jsem knihu ještě předtím, než jsem se ponořila do jejích stran. Již od prvního listu mě tato malá knížečka do sebe vtáhla natolik, že jsem před sebou viděla poletovat hrdličku, tajemnou mlhu převalující se nad jezerem, drobné světélko zářící z vížky, kde byl uvězněn Vilém. Cítila jsem, jakoby se to všechno dělo právě teď.
          Tragický příběh, který je i přesto nádherný. Mácha mistrně líčil krajinu, vymyslel v té době neobvyklý motiv a předčil svou dobu o mnoho století. Myslím, že právem o sobě mohu říci, že jsem si otevřela dveře do českého literárního nebe.

          Knihu jsem přečetla v rámci povinné četby a moc mě nezaujala. Možná, že, až budu starší, změním názor.

          Kniha Máj (Karel Hynek Mácha)

          Byl pozdní večer – první máj –
          večerní máj – byl lásky čas.
          Hrdliččin zval ku lásce hlas,
          kde borový zaváněl háj.
          O lásce šeptal tichý mech;
          květoucí strom lhal lásky žel,
          svou lásku slavík růži pěl,
          růžinu jevil vonný vzdech.
          Jezero hladké v křovích stinných
          zvučelo temně tajný bol,
          břeh je objímal kol a kol;
          a slunce jasná světů jiných
          bloudila blankytnými pásky,
          planoucí tam co slzy lásky.

          I světy jich v oblohu skvoucí
          co ve chrám věčné lásky vzešly;
          až se – milostí k sobě vroucí
          změnivše se v jiskry hasnoucí –
          bloudící co milenci sešly.
          Ouplné lůny krásná tvář –
          tak bledě jasná, jasně bledá,
          jak milence milenka hledá –
          ve růžovou vzplanula zář;
          na vodách obrazy své zřela
          a sama k sobě láskou mřela.
          Dál blyštil bledý dvorů stín,
          jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
          jak v objetí by níž a níž
          se vinuly v soumraku klín,
          až posléze šerem v jedno splynou.
          S nimi se stromy k stromům vinou. –
          Nejzáze stíní šero hor,
          tam bříza k boru, k bříze bor
          se kloní. Vlna za vlnou
          potokem spěchá. Vře plnou –
          v čas lásky – láskou každý tvor.

          Za růžového večera
          pod dubem sličná děva sedí,
          se skály v břehu jezera
          daleko přes jezero hledí.
          To se jí modro k nohoum vine,
          dále zeleně zakvítá,
          vzdy zeleněji prosvítá,
          až v dálce v bledé jasno splyne.
          Po šírošíré hladině
          umdlelý dívka zrak upírá;
          po šírošíré hladině
          nic mimo promyk hvězd nezírá;
          Dívčina krásná, anjel padlý,
          co amarant na jaro svadlý,
          v ubledlých lících krásy spějí.
          Hodina jenž jí všecko vzala,
          ta v usta, zraky, čelo její
          půvabný žal i smutek psala. –

          Tak zašel dnes dvacátý den,
          v krajinu tichou kráčí sen.
          Poslední požár kvapně hasne,
          i nebe, jenž se růžojasné
          nad modrými horami míhá.
          „On nejde – již se nevrátí! –
          Svedenou žel tu zachvátí!“
          Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
          bolestný srdcem bije cit,
          a u tajemné vod stonání
          mísí se dívky pláč a lkání.
          V slzích se zhlíží hvězdný svit,
          jenž po lících co jiskry plynou.
          Vřelé ty jiskry tváře chladné
          co padající hvězdy hynou;
          kam zapadnou, tam květ uvadne.

          Viz, mihla se u skály kraje;
          daleko přes ní nahnuté
          větýrek bílým šatem vlaje.
          Oko má v dálku napnuté. –
          Teď slzy rychle utírá,
          rukou si zraky zastírá
          upírajíc je v dálné kraje,
          kde jezero se v hory kloní,
          po vlnách jiskra jiskru honí,
          po vodě hvězda s hvězdou hraje.

          Jak holoubátko sněhobílé
          pod černým mračnem přelétá,
          lílie vodní zakvétá
          nad temné modro; tak se číle –
          kde jezero se v hory níží –
          po temných vlnách cosi blíží,
          rychle se blíží. Malá chvíle,
          a již co čápa vážný let,
          ne již holoubě či lílie květ,
          bílá se plachta větrem houpá.
          Štíhlé se veslo v modru koupá,
          a dlouhé pruhy kolem tvoří.
          Těm zlaté růže, jenž při doubí
          tam na horách po nebi hoří,
          růžovým zlatem čela broubí.
          „Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
          To on, to on! Ty péra, kvítí,
          klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
          ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
          Vzhůru po skále lehký krok
          uzounkou stezkou plavce vede.
          Dívce se zardí tváře bledé
          za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
          zaplesá – běží – dlouhý skok –
          již plavci, již na prsou leží –
          „Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
          jí známou osvítila tvář;
          hrůzou se krev jí v žilách staví.
          „Kde Vilém můj?“
          „Viz,“ plavec k ní
          tichými slovy šepce praví:
          „Tam při jezeru vížka ční
          nad stromů noc; její bílý stín
          hlubokoť stopen v jezera klín;
          však hlouběji ještě u vodu vryt
          je z mala okénka lampy svit;
          tam Vilém myšlenkou se baví,
          že příští den jej žití zbaví.
          On hanu svou, on tvoji vinu
          se dozvěděl; on svůdce tvého
          vraždě zavraždil otce svého.
          Msta v patách kráčí jeho činu. –
          Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
          až tváře, jenž co růže květou,
          zbledlé nad kolem obdrží stán,
          až štíhlé oudy v kolo vpletou.
          Tak skoná strašný lesů pán! –
          Za hanbu jeho, za vinu svou
          měj hanu světa, měj kletbu mou!“

          Obrátí se. – Utichl hlas –
          Po skále slezl za krátký čas,
          při skále člůn svůj najde.
          Ten rychle letí, co čápa let,
          menší a menší, až co lílie květ
          mezi horami po vodě zajde.

          Tiché jsou vlny, temný vod klín,
          vše lazurným se pláštěm krylo;
          nad vodou se bílých skví šatů stín,
          a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
          V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

          Je pozdní večer první máj –
          večerní máj – je lásky čas.
          Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
          „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo. “

          Klesla hvězda s nebes výše,
          mrtvá hvězda siný svit;
          padá v neskončené říše
          padá věčně v věčný byt.
          Její pláč zní z hrobu všeho,
          strašný jekot, hrůzný kvíl.
          „Kdy dopadne konce svého?“
          Nikdy – nikde – žádný cíl.
          Kol bílé věže větry hrají,
          při níž si vlnky šepotají.
          Na bílé zdě stříbrnou zář
          rozlila bledá lůny tvář;
          však hluboko u věži je temno pouhé;
          neb jasna měsíce světlá moc
          uzounkým oknem u sklepení dlouhé
          proletši se změní v pološerou noc.
          Sloup sloupu kolem rameno si podává
          temnotou noční. Z venku větru vání
          přelétá zvražděných vězňů co lkání,
          vlasami vězně pohrává.
          Ten na kamenný složen stůl
          hlavu o ruce opírá;
          polou sedě a kleče půl
          v hloub myšlenek se zabírá.
          Po měsíce tváři jak mračna jdou,
          zahalil vězeň v ně duši svou;
          myšlenka myšlenkou umírá.

          „Hluboká noc! ty rouškou svou
          teď přikrýváš dědinu mou,
          a ona truchlí pro mě! –
          Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
          Ta dávno neví o mně.
          Sotvaže zítra jasný den
          nad její lesy vstane,
          já hanebně jsem odpraven,
          a ona – jak v můj první den –
          vesele, jasně vzplane.“

          Umlknul; po sklepení jen,
          jenž nad sloupy se zdvíhá,
          dál, dál se hlas rozlíhá;
          až – jakby hrůzou přimrazen –
          na konci síně dlouhé
          usne v temnotě pouhé.

          Hluboké ticho té temnosti
          zpět vábí časy pominulé,
          a vězeň ve svých snách dny mladosti
          zas žije dávno uplynulé.
          To vzpomnění mladistvých let
          mladistvé sny vábilo zpět;
          a vězně oko slzy lilo,
          srdce se v citech potopilo; –
          marná to touha v zašlý svět.

          Kde za jezerem hora horu
          v západní stíhá kraje,
          tam – zdá se mu – si v temném boru
          posledně dnes co dítko hraje.
          Od svého otce v svět vyhnán,
          v loupežnickém tam roste sboru.
          Později vůdcem spolku zván,
          dovede činy neslýchané,
          všude jest jméno jeho znané,
          každémuť: „Strašný lesů pán!“
          Až poslez láska k růži svadlé
          nejvejš roznítí pomstu jeho,
          a poznav svůdce dívky padlé
          zavraždí otce neznaného.
          Protož jest u vězení dán;
          a kolem má být odpraven
          již zítra strašný lesů pán,
          jak první z hor vyvstane den.

          Teď na kamenný složen stůl
          hlavu o ruce opírá,
          polou sedě a kleče půl
          v hloub myšlenek se zabírá;
          po měsíce tváři jak mračna jdou,
          zahalil vězeň v ně duši svou,
          myšlenka myšlenkou umírá.

          „Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
          on svůdce dívky mojí! –
          Neznámý mně. – Strašný můj čin
          pronesl pomstu dvojí.
          Proč rukou jeho vyvržen
          stal jsem se hrůzou lesů?
          Čí vinu příští pomstí den?
          Čí vinou kletbu nesu?
          Ne vinou svou! – V života sen
          byl jsem já snad jen vyváben,
          bych ztrestal jeho vinu?
          A jestliže jsem vůli svou
          nejednal tak, proč smrtí zlou
          časně i věčně hynu? –
          Časně i věčně? – věčně – čas –“
          Hrůzou umírá vězně hlas
          obražený od temných stěn;
          hluboké noci němý stín
          daleké kobky zajme klín,
          a paměť vězně nový sen.

          „Ach – ona, ona! Anjel můj!
          Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
          Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
          Má kletba –“ Léč hluboký žal
          umoří slova. Kvapně vstal;
          nocí řinčí řetězů hřmot
          a z mala okna vězně zrak
          zalétá ven za hluky vod. –
          Ouplný měsíc přikryl mrak,
          než nade temný horní stín
          vychází hvězdy v noci klín;
          i po jezeru hvězdný svit,
          co ztracené světlo se míhá.
          Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
          a v srdce bolný vodí cit.
          „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
          Jak světlo – stín se střídá!
          Ach – zítra již můj mrtvý hled
          nic více neuhlídá!
          A jako venku šedý mrak
          dál – dál se rozestírá:
          tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
          řetězů řinčí hřmot, a pak
          u tichu vše umírá.

          Již od hor k horám mraku stín –
          ohromna ptáka peruť dlouhá –
          daleké noci přikryl klín,
          a šírou dálkou tma je pouhá.
          Slyš! za horami sladký hlas
          pronikl nocí temnou,
          lesní to trouba v noční čas
          uvádí hudbu jemnou.
          Vše uspal tento sladký zvuk,
          i noční dálka dřímá.
          Vězeň zapomněl vlastních muk,
          tak hudba ucho jímá.
          „Jak milý život sladký hlas
          v krajinu noční vdechne;
          než zítřejší – ach – mine čas,
          tu ucho mé ach nikdy zas
          těch zvuků nedoslechne!“
          Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
          kobkou se rozestírá; – –
          hluboké ticho. – V hloubi muk
          se opět srdce svírá,
          a dálné trouby sladký zvuk
          co jemný pláč umírá. – – –
          „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
          Co přes něj dál, pouhý to sen,
          či spaní je bez snění?
          Snad spaní je i život ten,
          jenž žiji teď; a příští den
          jen v jiný sen je změní?
          Či po čem tady toužil jsem,
          a co neměla šírá zem,
          zítřejší den mi zjeví?
          Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –

          A opět mlčí. Tichá noc
          kol kolem vše přikrývá.
          Zhasla měsíce světlá moc,
          i hvězdný svit, a kol a kol
          je pouhé temno, šírý dol
          co hrob daleký zívá.
          Umlkl vítr, vody hluk,
          usnul i líbý trouby zvuk,
          a u vězení síni dlouhé
          je mrtvé ticho, temno pouhé.
          „Hluboká noc – temná je noc! –
          Temnější mně nastává – – –
          Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
          myšlenku překonává.

          Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
          kapka za kapkou splyne,
          a jejich pádu dutý hlas
          dalekou kobkou rozložen,
          jako by noční měřil čas,
          zní – hyne – zní a hyne –
          zní – hyne – zní a hyne zas.

          „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
          však delší mně nastává. – – –
          Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
          myšlenku překonává. –
          Hluboké ticho. – Kapky hlas
          svým pádem opět měří čas.

          „Temnější noc! – – – Zde v noční klín
          ba lůny zář, ba hvězdný kmit
          se vloudí – – tam – jen pustý stín,
          tam žádný – žádný – žádný svit,
          pouhá jen tma přebývá.
          Tam všecko jedno, žádný díl –
          vše bez konce – tam není chvíl,
          nemine noc, nevstane den,
          tam času neubývá. –
          Tam žádný – žádný – žádný cíl –
          bez konce dál – bez konce jen
          se na mne věčnost dívá.
          Tam prázdno pouhé – nade mnou,
          a kolem mne i pode mnou
          pouhé tam prázdno zívá. –
          Bez konce ticho – žádný hlas –
          bez konce místo – noc – i čas – – –
          to smrtelný je mysle sen,
          toť, co se ‚nic‘ nazývá.
          A než se příští skončí den,
          v to pusté nic jsem uveden. – – –“
          Vězeň i hlas omdlívá.

          A lehounce si vlnky hrají
          jezerní dálkou pode věží,
          s nimi si vlnky šepotají,
          vězně uspávati se zdají,
          jenž v hlubokých mrákotách leží.

          Strážného vzbudil strašný hřmot,
          jejž řetězů činí padání;
          se světlem vstoupil. – Lehký chod
          nevzbudil vězně z strašných zdání.
          Od sloupu k sloupu lampy svit
          dlouhou zalétá síní,
          vzdy bledší – bledší její kmit,
          až vzadu zmizí její moc,
          a pustopustá temná noc
          ostatní díl zastíní.
          Leč nepohnutý vězně zrak –
          jak by jej ještě halil mrak –
          zdá se, že nic nezírá;
          ač strážce lampy rudá zář
          ubledlou mu polila tvář,
          a tma již prchla čírá.
          On za kamenný složen stůl
          hlavu o ruce opírá,
          polou sedě a kleče půl
          znovu v mdlobách umírá;
          a jeví hlasu šepot mdlý,
          že trapnýť jeho sen i zlý.

          „Duch můj – duch můj – a duše má!“
          Tak slova mu jednotlivá
          ze sevřených ust plynou.
          Než však dostihne ucho hlas,
          tu slova strašná ničím zas –
          jakž byla vyšla – hynou.

          Přistoupí strážce, a lampy zář
          před samou vězně vstoupí tvář.
          Obličej vězně – strašný zjev –
          oko spočívá nehnuté
          jak v neskončenost napnuté, –
          po tváři slzy – pot a krev;
          v ustech spí šepot – tichý zpěv.

          Tu k ustům vězně ucho své
          přiklonil strážce bázlivé;
          a jak by lehký větřík vál,
          vězeň svou pověst šepce dál.
          A strážný vzdy se níž a níž
          ku vězni kloní – blíž a blíž,
          až ucho s usty vězně spojí.
          ten šepce tíše – tíš a tíš,
          až zmlkne – jak by pevně spal.

          Leč strážný nepohnutě stojí,
          po tváři se mu slzy rojí,
          ve srdci jeho strašný žal. –
          Dlouho tak stojí přimrazen,
          až sebrav sílu kvapně vstal,
          a rychlým krokem spěchá ven.
          On sice – dokud ještě žil –
          co slyšel, nikdy nezjevil,
          než navzdy bledé jeho líce
          neusmály se nikdy více.

          Za strážným opět temný stín
          zahalil dlouhé síně klín;
          hlubokou nocí kapky hlas
          svým pádem opět měřil čas.

          A vězeň na kamenný stůl
          složený – klečí – sedí půl.
          Obličej jeho – strašný zjev –
          oko spočívá nehnuté,
          jak v neskončenost napnuté,
          po tváři slzy – pot – a krev.

          A ustavičně kapky hlas
          svým pádem dále měří čas.
          A kapky – vod i větrů zpěv
          vězňovi blízký hlásá skon,
          jenž myšlenkami omdlívá. –
          Z dálky se sova ozývá,
          a nad ním půlnoc bije zvon.

          V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
          kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
          nad jezerem pahorek stojí.
          Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
          nad tím se bílá lebka míhá,
          kol kola duchů dav se rojí;
          hrůzných to postav sbor se stíhá.

          „V půlnočních ticho je dobách;
          světýlka bloudí po hrobách,
          a jejich modrá mrtvá zář
          svítí v dnes pohřbeného tvář,
          jenž na stráži – co druzí spí –
          o vlastní křížek opřený
          poslední z pohřbených zde dlí.
          V zenitu stojí šedý mrak
          a na něm měsíc složený
          v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
          i v pootevřené huby
          přeskřípené svítí zuby.“

          „Teď pravý čas! – připravte stán –
          neb zítra strašný lesů pán
          mezi nás bude uveden.“

          Sbor duchů
          (sundávaje lebku)

          „Z mrtvého kraje vystup ven,
          nabudiž život – přijmi hlas,
          buď mezi námi – vítej nám.
          Dlouho jsi tady bydlil sám,
          jiný tvé místo zajme zas.“

          Lebka
          (mezi nimi kolem se točíc)

          „Jaké to oudů toužení,
          chtí opět býti jedno jen.
          Jaké to strašné hemžení,
          můj nový sen. – Můj nový sen! –“

          „Připraven jestiť jeho stán.
          Až zítra půlnoc nastane,
          vichr nás opět přivane.
          Pak mu buď slavný pohřeb dán.“

          „Připraven jestiť jeho stán.
          Až zítra půlnoc nastane,
          vichr nás opět přivane.
          Pak mu buď slavný pohřeb dán.“

          „Rozlehlým polem leť můj hlas;
          pohřeb v půlnoční bude čas!
          Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“

          „Mrtvému rakví budu já.“

          „My odbudem pohřební zpěv.“

          Vichr po jezeru

          „Pohřební hudbu vichr má.“

          „Já bílý příkrov tomu dám.“

          „Já truchloroušky obstarám.“

          „Já černá roucha doručím.“

          Hory v kolo krajiny

          „Roucha i roušky dejte nám.“

          „A já vám slzy zapůjčím.“

          „Pak já rozduji vonný dým.“

          „Já rakev deštěm pokropím.“

          „Já k tomu věnce uviji.“

          „My na rakev je donesem.“

          „My drobné svíce ponesem.“

          Bouře z hluboka

          „Já zvonů dutý vzbudím hlas.“

          „Já zatím hrob mu vyryji.“

          „Náhrobkem já ho přikryji.“

          Přes měsíc letící hejno nočního ptactva

          „My na pohřební přijdem kvas.“

          „Slavný mu pohřeb připraven.
          Ubledlý měsíc umírá,
          Jitřena brány otvírá,
          již je den, již je den!“

          „Již je den, již je den!“

          Nad temné hory růžný den
          vyvstav májový budí dol,
          nad lesy ještě kol a kol –
          lehká co mlha – bloudí sen.
          Modravé páry z lesů temných
          v růžové nebe vstoupají,
          i nad jezerem barev jemných
          modré se mlhy houpají;
          a v břehu jeho – v stínu hory –
          i šírým dolem – dál a dál –
          za lesy – všude bílé dvory
          se skvějí; až – co mocný král,
          ohromný jako noci stín
          v růžový strmě nebes klín –
          nejzáz vrchů nejvyšší stál.

          Ledvaže však modré temeno hor
          brunatné slunce rudě zasvitnulo,
          tu náhle ze sna všecko procitnulo,
          a vesel plesá vešken živý tvor.
          V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
          a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
          modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
          Na břehu jezera borový šumí háj,
          z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
          mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
          veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
          A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
          tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
          tam řídí nad lesy divokých husí let,
          tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
          Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
          Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
          z nějž města malého i bílé věže stín
          hlubokoť stopený v zelený vody klín,
          náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
          a valný zástup se z bran mala města valí.
          Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
          vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
          nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.
          Nešťastný zločinec má býti vyveden.

          Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
          povolným krokem on zločince doprovází,
          jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
          Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
          a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
          „To on, to on! Ty péra, kvítí,
          klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
          Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
          Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
          a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
          čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
          Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
          z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
          Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
          Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.

          Na břehu jezera malý pahorek stojí,
          na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
          Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
          na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
          U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
          všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
          Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
          by ještě popatřil do lůna temných hor,
          kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
          by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
          na horu vyveden, před bílé kaple stín,
          nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
          Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
          a srdce každého zajímá vážný cit.
          V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
          slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
          kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
          před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.

          Vyšlého slunce rudá zář
          zločince bledou barví tvář,
          a slzy s oka stírá,
          jenž smutně v dálku zírá.
          Hluboko pod ním krásný dol,
          temné jej hory broubí kol,
          lesů věnec objímá.
          Jasné jezero dřímá
          u středu květoucího dolu.
          Nejblíž se modro k břehu vine,
          dále zeleně zakvítá,
          vzdy zeleněji prosvítá
          až posléz v bledé jasno splyne.
          Bílé dvory u velkém kolu
          sem tam jezera broubí břeh.
          V jezeru bílých ptáků sbor,
          a malých člůnků rychlý běh,
          až kde jezero v temno hor
          v modré se dálce níží.
          Loďky i bílé v břehu dvory –
          věž – město – bílých ptáků rod –
          pahorky v kolo – temné hory –
          vše stopeno v lůno vod,
          jak v zrcadle se zhlíží.
          Tam v modré dálce skály lom
          květoucí břeh jezera tíží,
          na skále rozlehlý je strom –
          starý to dub – tam – onen čas,
          kde k lásce zval hrdliččin hlas,
          nikdy se nepřiblíží. –
          Nejblíže pahorek se zdvíhá,
          na něm se kůl a kolo míhá.
          Po hoře – na níž stojí – háj
          mladistvý hučí – smutný stesk –
          nad šírým dolem slunce lesk,
          a ranní rosa – jitřní máj.

          To vše zločinec ještě jednou zřel,
          to vše, jež nyní opustiti měl,
          a hluboký srdce mu žel uchvátí;
          hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
          ještě jednou – posledně – vše probíhá,
          pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
          Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
          lehounký větřík s nimi hraje;
          a vysoko – v daleké kraje
          bílé obláčky dálným nebem plynou,
          a smutný vězeň takto mluví k nim:
          „Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
          co ramenem tajemným zemi objímáte,
          vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
          vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
          v tiché se slzy celí rozplýváte,
          vás já jsem posly volil mezi všemi.
          Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
          i tam, kde svého naleznete břehu,
          tam na své pouti pozdravujte zemi.
          Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
          kolébku mou i hrob můj, matku mou,
          vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
          šírou tu zemi, zemi jedinou! –
          A až běh váš onu skálu uhlídá,
          kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
          Umlkl již, slza s slzou se střídá.
          Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
          širokou stezkou v středu mlada borku,
          doleji – dole – již jsou na pahorku –
          a znovu ztichl šíra množství hluk.

          Přichystán již popravce s mečem stojí,
          jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
          pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
          spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
          Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
          poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
          pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
          v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
          upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
          i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
          Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
          v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
          v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
          v šírou tu zemi, zemi jedinou,
          v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

          Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
          u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
          i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
          tak skončil života dny strašný lesů pán;
          na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
          Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
          nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
          teprv až k západu schýlivši slunce běh
          veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
          utichl jezera šírý – večerní břeh.

          Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
          v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
          stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
          i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
          Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
          přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
          v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
          Daleko zanesl věk onen časů vztek,
          dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
          obraz co bílých měst u vody stopen klín,
          takť jako zemřelých myšlenka poslední,
          tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
          dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
          zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
          zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
          zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
          zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
          vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
          to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.

          Je pozdní večer – druhý máj –
          večerní máj – je lásky čas,
          hrdliččin zve ku lásce hlas:
          „Viléme! Viléme!! Viléme. “

          Stojí hory proti sobě,
          z jedné k druhé mrak přepnutý
          je, co temný strop klenutý,
          jednu k druhé pevně víže.
          Ouvalem tím v pozdní době
          ticho, temno jako v hrobě.
          Za horami, kde pod mrakem
          ve vzdálí se rozestupují –
          v temné dálce, něco blíže
          než hory se sestupují,
          takže siným pod oblakem
          skály ouzkou bránu tvoří.
          Za tou v dálce pode mrakem
          temnorudý požár hoří,
          dlouhý pruh v plamenné záři
          západní rozvinut stranou,
          po jehožto rudé tváři
          noční ptactvo kola vedší,
          jako by plamennou branou
          nyní v dálku zalétalo.
          Hasnul požár – bledší – bledší,
          až se šírošíré nebe
          noční rosou rozplakalo,
          rozesmutnivši zem i sebe.

          V hlubokém ouvalu klínu,
          ve stověkých dubů stínu,
          sbor u velkém kole sedí.
          Zahalení v pláště bílé
          jsou to druzi noční chvíle.
          Každý před se v zemi hledí
          beze slova, bez pohnutí,
          jak by kvapnou hrůzou jmutí
          v sochy byli proměnění.
          Večerních co krajin pění.
          tichý šepot – tiché lkání –
          nepohnutým kolem plynul,
          tichý šepot bez přestání:
          „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

          V kotouči jak vítr skučí,
          nepohnutým kolem zvučí:
          „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

          Jako listů šepotání
          pode skálou při ozvěně,
          znělo kolem bez přestání,
          jednozvučně, neproměnně:
          „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

          Zachvěly se lesy dalné,
          ozvaly se nářky valné:
          „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul. “

          Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
          a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
          podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
          až mnohá léta již přenesl časů let.

          Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
          hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
          právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
          jen blíže jezera slyšeti koně krok.
          Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
          a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
          dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
          po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
          Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
          po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
          co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
          co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
          V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
          časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
          a větrem na kole kostlivce rachocení,
          že strach i ňadra má i mého koně oužil.
          A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
          i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
          starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
          a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.

          Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
          mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
          leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
          až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
          S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
          nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
          smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
          až tam, kde po horách mlha plynula šedá.

          Byl opět večer – první máj –
          večerní máj – byl lásky čas;
          hrdliččin zval ku lásce hlas,
          kde borový zaváněl háj.
          O lásce šeptal tichý mech,
          květoucí strom lhal lásky žel,
          svou lásku slavík růži pěl,
          růžinu jevil vonný vzdech.
          Jezero hladké v křovích stinných
          zvučelo temně tajný bol,
          břeh je objímal kol a kol,
          co sestru brat ve hrách dětinných.
          A kolem lebky pozdní zář
          se vložila, co věnec z růží;
          kostlivou, bílou barví tvář
          i s pod bradu svislou jí kůží.
          Vítr si dutou lebkou hrál,
          jak by se mrtvý z hloubi smál.
          Sem tam polétal dlouhý vlas,
          jejž bílé lebce nechal čas,
          a rosné kapky zpod se rděly
          jako by lebky zraky duté,
          večerní krásou máje hnuté,
          se v žaluplných slzách skvěly.

          Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
          i mou i lebky té bledší činila tvář,
          a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá
          po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
          Časem se z daleka žežhulčino volání
          ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
          z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
          V kol suchoparem je koření líbá vůně,
          pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
          Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
          a mušky svítivé – co hvězdy létající –
          kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
          Časem si některá zasedši v lebku bledou,
          vbrzku zas odletí co slza padající.

          I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
          co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
          neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
          daleko odnesl divoký času vztek.
          Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
          obraz co bílých měst u vody stopen klín,
          takť jako zemřelých myšlenka poslední,
          tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
          dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
          zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
          zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
          zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
          zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
          vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
          mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
          to dětinský můj věk
          Nynější ale čas
          jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
          Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
          na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

          Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
          spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
          Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
          jak zajde za onou v obzoru skalinou,
          nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
          Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
          Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

          Je pozdní večer – první máj –
          večerní máj – je lásky čas;
          hrdliččin zve ku lásce hlas:
          „Hynku! Viléme!! Jarmilo. “

          Stránku vytvořil Borek Lupoměský (borek at lupomesky cz)
          Anglický text přepsal a sejmutí ilustrací provedl Adam Zbiejczuk (adamm at skylined org)
          Tato stránka používá kódování UNICODE a Cascading Style Sheets level 2

          Máj – Karel Hynek Mácha

          Popis:
          Máj je lyrickoepická skladba Karla Hynka Máchy vydaná roku 1836. Bývá považována za vrcholné dílo českého literárního …

          “>

          Leave a Reply