Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett)

Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett)

Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett).pdf, Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett).epub, Kniha Pouštní kopí (Peter V. Brett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

E-kniha: Pouštní kopí – Peter V. Brett

Elektronická kniha: Pouštní kopí
Autor: Peter V. Brett

Titul je dostupný ve formě:


90%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 613
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Desert Spear
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložila Mirka Polová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2010
ISBN: 978-80-738-7402-5
Ukázka: » zobrazit ukázku

Druhý díl fantasy série, ve které jsou hroziví démoni Jadrnci odvěkými nesmiřitelnými a krutými nepřáteli lidí. Čtivý příběh přináší pokračování dobrodružství tří hrdinů, kteří se rozhodnou obětovat vše, aby Jadrnce v cestě za zničením lidské rasy zastavili. Dochází zde ke střetu dvou odlišných kultur, z nichž pro jednu je život jedince nepodstatný a pro druhou naopak tím nejvýše ceněným. Zemské Jádro však stále skrývá toho nejhrozivějšího nepřítele – démony z něj zrozené. Příběh se částečně vrací do doby před událostmi v prvním díle a líčí část událostí i souběžně. Hlavní slovo v příběhu dostává Jardir. Ten, se kterým se Arlen seznámil na své pouti do Krasie. Ten, který se stal jeho přítelem i zrádcem.

Pouštní Kopí, pokračování románu Tetovaný, líčí střet dvou kultur, dvou světů. V jednom z nich, pohlceném válkou s démony, je nejvíce ceněna schopnost bojovat a život jednotlivce je bezvýznamný, druhý si lidského života váží nadevše a brání každého člověka. Ano, Osvoboditel přichází, ale který to je?
Arlen narozený do světa spoutaného strachem z démonů se rozhodl vzepřít osudu. Stal se z něj Tetovaný, osamělý bojovník, na něhož lidé hledí jako na spasitele. Arlenovou snahou je však lidem dokázat, že každý je za svůj osud i život zodpovědný především sám.
Kdo je tedy bojovník z pouště, který sám sebe prohlásil za Osvoboditele a vydal se na válečné tažení s cílem sjednotit národy v boji proti démonům? Kdo z nich má větší šanci, když démonské řady rovněž posilují…?
Démonská trilogie – kniha druhá.

Ukázka:
„Ale co velká válka s démonským plemenem?“ ozval se Rojer. „Musíš vést lidi do boje.“
„Do Jádra, chlapče, já přece nejsem žádný zatracený Osvoboditel!“ zavrčel Tetovaný. „Tohle není žádná báje z pastýřského kánonu a já jsem nebyl seslán z nebes, abych sjednotil lidstvo. Já jsem jen Arlen Sedlák z Tibbetské Říčky, pitomý kluk, co měl víc štěstí než rozumu.“
„Ale tady nikdo jiný není!“ vyhrkl Rojer. „Jestli nepovedeš lidi ty, tak kdo?“
Tetovaný pokrčil rameny. „Co je mi po tom. Já nikomu válku nevnucuju. Já chci jen zařídit, aby mohl bojovat každý, kdo bojovat chce. A jakmile se ten balvan dá do pohybu, tak mu uhnu z cesty.“

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > B > Brett – Peter V. Brett

Katalog nakladatelství > T > Triton

Copyright © 2010 by Peter V. Brett

Translation © Mirka Polová, 2010

Ward symbols © Lauren K. Cannon, 2009

Cover © Larry Rostant, 2010

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2010

Stanislav Juhaňák – Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

Dani a Cassii za to, že jsou stálicemi, které mne kotví.

Pouštní Kopí je zatím nejdelším a nejnáročnějším dílem, o jaké jsem se

kdy pokusil. Splétání soudržného příběhu z pohledu osmi hlavních po

stav napínalo můj nebohý mozek do krajnosti a rozhodně bych to ne

zvládl bez podpory přátel a rodiny a především pokusných čtenářů,

kteří si našli čas číst tuto knihu v raných stadiích a poskytovat mi kriti

ku a rady, díky nimž jsem ji mohl dopracovat do příběhu, který nyní

držíte v rukou. Díky patří Myke, Mattovi, Dani, Stacy, Amelii, Jay,

mámě, Denise, Cobiemu, Jonovi, Nancy, Sue, mému agentovi Joshuovi,

nakladatelkám Anně a Emmě, redaktorce Lauře, zahraničním naklada

telstvím a překladatelům a všem fanouškům prvního dílu, kteří si našli

čas mi psát a povzbuzovat mne v době, kdy jsem se ze všech sil snažil

udělat z Pouštního Kopí své nejlepší dílo, zatímco ostatní můj život ob

racelo mé povolání a nové miminko vzhůru nohama. Díky vám všem.

Vy jste pro mne vším.

Stalo se v noci před novoluním, za těch nejtemnějších hodin, kdy i poslední tenounký srpeček klesne pod obzor. V malé kaluži tmy nejčernější pod silnými větvemi v hustém lese vyvřelo z Jádra nejryzejší zlo.

Černá mlha se pomalu shlukla do dvojice obřích démonů s drsnou hnědou kůží, boulovatou a sukovatou jako stromová kůra. Vestoje devět stop k ramenům; čenichali, větřili, hákovité pařáty se zarývaly do lesní půdy, zmrzlé kleče a borovicového dřeva, černé oči propátrávaly okolí, v hrdlech rachotilo temné vrčení.

S uspokojením se rozestoupili, přidřepli, přikrčili se, připravili ke skoku. Kaluž nejtemnější tmy za nimi zčernala ještě víc, po lesní prsti se plížila temná zhouba, zhmotňovala se další dvojice přízraků.

Tihle byli štíhlí, sotva pět stop na výšku, s jemným uhlovým tělem naprosto nepodobným sukovatému krunýři jejich větších soukmenovců. Drápy na konci štíhlých prstů na pařátech předních i zadních působily křehce – tenké a rovné jako vypilované ženské nehty. V tlamě bez čenichu jen jedna řada zubů, ostrých, leč krátkých.

Zato hlavy měli neúměrně velké; protáhlé, kuželovité lebky s obrovskýma očima bez víček. Kolem zakrnělých rohů pulsovala boulovatá, účelně tvarovaná tkáň.

Ti dva noví na sebe dlouho upřeně hleděli, čela jim tepala, vzduchem se mezi hlavami přenášelo vlnění.

Jeden z těch větších démonů zahlédl v houští pohyb, hnát se mihl, vytáhl z úkrytu krysu. Jadrnec si zvedl hlodavce k očím a zvědavě si ho

prohlížel. A zatímco si krysu prohlížel, nabral jeho čumák krysí tvary, nos a vousky se cukaly, v čenichu vyrašil pár dlouhých hlodáků. Vysunul se jazyk a zkoumal, jak jsou ostré.

Jeden z těch štíhlých démonů se obrátil, pozorně se na to zadíval, tkáň na čele zatepala. Mihl se spár, proměnlivý démon krysu rozpáral a odhodil. Na příkaz jadrnských princů změnili oba měňavci tvar a přijali podobu obrovitých větrných démonů.

Mozkoví démoni nevrle zasyčeli, když opustili kaluž černé tmy a dopadlo na ně světlo hvězd, ale nijak je nerozladilo, že ve sněhu zůstávají drápaté otisky a v mrazu se mlží dech. Měňavci se sklonili k zemi, jadrnští princové vystoupili po křídlech nahoru, usadili se jim na zádech a měnliví démoni se vznesli k obloze.

Křídla je nesla na sever, nad mnoha raby. Velcí i malí, všichni se krčili strachy, dokud jadrnští princové nepřeletěli, a pak uposlechli volání, které se neslyšně zachvívalo v jejich brázdě.

Měňavci přistáli na vysokém návrší, mozkovci sklouzli na zem a obzírali krajinu pod sebou. Na pláni se rozložila obrovská armáda. Sníh rozdupaný na blátivou kaši zase zmrzl a zledovatělou břečku tečkovaly bílé stany. V silových kruzích stála obrovská hrbatá nákladní zvířata se svázanýma předníma nohama, proti mrazu přikrytá dekami. Chrany kolem ležení byly mocné a po obvodu obcházely hlídky s obličeji zahalenými černou látkou. Dokonce i na tu dálku cítili mozkovci sílu chraněných zbraní.

Bitevní pláň vně táborových chran byla posetá mršinami rabů, čekajícími, až je světlonoš sežehne.

Jako první dorazili na návrší, kde přistáli princové, ohniví rabi. Už na dálku předváděli bohoslužebné tance a zbožně vřískali.

Další zatepání a rabi ztichli. Přestože se zde na volání jadrnských princů shromáždilo obrovské démonské vojsko, rozhostilo se ve tmě mrtvolné ticho. Lesní a ohniví rabi tu stáli bok po boku, větrní rabi kroužili na nebi nad nimi, druhová zášť byla zapomenuta.

Mozkoví démoni si jich nevšímali, dál upírali oči dolů na pláň a lebky jim tepaly. Po chvíli jeden letmo střelil pohledem po svém měňavci a přenesl na něj své přání. Tělo netvora roztálo, nabobtnalo a přijalo podobu mohutného skalního démona. Shromáždění rabi ho bezhlesně následovali z kopce dolů.

Dva princové a zbývající měňavec vyčkávali na pahorku. A dívali se. 12 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Když se pod rouškou tmy přiblížili k ležení, měňavec zpomalil a nahnal dopředu ohnivé raby.

Ohnivým rabům, těm nejmenším a nejslabším z jadrnců, zažhnuly oči i tlamy vnitřním žárem a hlídky je okamžitě zaznamenaly, ale rabi byli rychlí a než stačily hlídky spustit poplach, už byli u chran a plivali oheň.

Kde dopadl ohnivý plivanec na chranu, tam zasyčel, ale na pokyn mozkovců se rabi soustředili hlavně na hromady sněhu u kraje ležení a svým dechem je rázem změnili na horkou páru. Ohnivé plivance sice hlídkám za chranami neublížily, ale ta horká, hustá pára je pálila do očí a dusila dokonce i skrz závoje.

Jeden strážný už pádil ležením a hlaholil na zvon. Ostatní se mezitím bez bázně vrhli za chrany a nabodávali nejbližší ohnivé démony na chraněná kopí. Zbraně prorážely šupinaté jadrnské pancíře, jen magie jiskřila.

Ze stran zaútočili další rabi, ale hlídky srazily chraněné štíty k sobě a postupovaly v sevřeném šiku. V ležení se ozývaly výkřiky, do boje už se hnali další válečníci.

Ale pod rouškou mlhy a tmy postupoval dál měňavcův voj, a když se vynořil z mlhy, vítězný pokřik strážných se rázem změnil ve zděšený řev.

Prvního člověčího tvora, na kterého měňavec narazil, dostal snadno; těžkým ocasem mu podrazil nohy a když padal, chytil ho za kopající nohu a zvedl bezmocného válečníka do vzduchu. Páteř lupla, jako když práskne bičem. Další nešťastné válečníky, kteří se mu postavili, umlátil měňavec mrtvolou jejich padlého druha.

Ostatní rabi následovali jeho příkladu se smíšenými úspěchy. Těch pár strážných přemohli rychle, ale mnozí pak nevyužili šance, nepřipravovali se na další vlnu válečníků a místo toho ztráceli drahocenný čas trháním mrtvol.

Z ležení se valili další a další zahalení muži, rychle se řadili do šiků a zabíjeli – hladce, surově, úsporně. Do tmy se opakovaně blýskaly chrany na jejich zbraních.

Shora z pahorku netečně sledovali bitvu mozkovci; neprojevovali žádnou starost o raby klesající pod nepřátelskými kopími. Pak jednomu zatepala lebka – vyslal na bitevní pole povel svému měňavci.

Měňavec okamžitě mrštil mrtvolou na jeden chranový kůl, jimiž bylo ležení obehnáno, kůl se roztříštil a vznikl průlom. Na pahorku znovu zatepala lebka, jadrnci nechali válečníky vně chran být a průlomem se valili do nepřátelského ležení.

Prolog • Mozkoví démoni /13

Zaskočení válečníci se obrátili a viděli hořící stany, mezi nimiž se třepetali ohniví démoni, slyšeli křik svých žen a dětí; skrz ohořelé, spálené vnitřní chrany se už prolomili i větší jadrnci.

Válečníci zařvali a rozběhli se ke svým drahým, veškeré zdání řádu bylo ztraceno. Sevřené, nezdolné jednotky se vmžiku rozpadly na tisíce jednotlivých tvorů, nic víc než snadný úlovek.

Už se zdálo, že ležení bude dobyto a spáleno do základů, ale pak se z pavilónu uprostřed vynořila nějaká postava. Muž byl v černém stejně jako válečníci, ale svrchní háv, šál kolem hlavy a závoj byly čistě bílé. Hlavu obepínal zlatý kroužek, ruka třímala obrovské kopí z lesklého kovu. Při tom pohledu jadrnští princové zasyčeli.

Jakmile se muž objevil, ozvaly se výkřiky. Mozkoví démoni se přezíravě ušklíbali nad tím primitivním chrchláním a jekotem, jímž se lidé musejí domlouvat, ale význam byl jasný. Ti ostatní jsou rabi. Tento je jejich mozkem.

Pod jeho velením se válečníci upamatovali na svou stavovskou čest a opět zavládl předešlý řád. Jedna jednotka se rozběhla uzavřít vnější průlom. Další dvě hasily požáry. A další odváděla bezbranné do bezpečí.

Tím se ostatním uvolnily ruce, začali pročesávat ležení a rabi už proti nim neměli naději. V několika minutách bylo ležení poseto jadrnskými mršinami stejně jako bitevní pole venku. Brzy zbyl ze všech jadrnců jen měňavec, stále v podobě skalního démona, příliš rychlý na to, aby ho dostalo nějaké kopí, ale neschopný prolomit se skrz hradbu štítů, aniž by odhalil svou pravou podstatu.

Další zatepání na pahorku a měňavec se rozplynul v pouhý stín, odhmotnil se a maličkou škvírkou mezi chranami prosákl z ležení ven. Když se vrátil po bok svého pána, nepřítel po něm stále ještě pátral.

Ještě několik minut stáli ti dva štíhlí jadrnci na vrcholku pahorku a probíhalo mezi nimi neslyšné vlnění. Pak jadrnští princové jako jeden obrátili zraky k severu, kde podle všeho dlel ten druhý člověčí mozek.

Jeden mozkovec se obrátil na svého měňavce, který už zase klečel na zemi v podobě obřího větrného démona a vyšel po roztaženém křídle nahoru. Když se rozplynul ve tmě, pozůstalý mozkový démon se opět vrátil k pozorování doutnajícího nepřátelského ležení. 14 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Rizonské hradby, to byl jen vtip.

Sotva deset stop vysoké a jen jednu silné; veškerá městská obrana byla slabší, než měl nejubožejší z damajských paláců. Pozorovatelé ani nepotřebovali okované žebříky, většinou prostě vyskočili, chytili se za okraj nízké zdi, vytáhli se nahoru a přelezli.

„Lid tak slabý a nedbalý zaslouží porobu,“ prohlásil Hasik. Jardir cosi zabručel, ale neřekl nic.

Pod rouškou tmy vyrazil předvoj Jardirových elitních válečníků a brázdy zasněžených lad obklopujících město zakřupaly pod tisícovkami sandálů. Zatímco se Žírňané zbaběle krčí za svými chranami, Krasijci odvážně táhnou nocí zamořenou démony. Tolika božím válečníkům na pochodu se dokonce i jadrnci vyhnou na sto honů.

Zahalení válečníci se sešikovali před městem, ale nezaútočili hned. Lidé nenapadají jiné lidi za noci. Až když oblohu začalo sytit jitřní světlo, spustili si roušky, aby jim nepřítel viděl do tváří.

Když pozorovatelé zdolávali stráže ve strážnici u brány, ozvalo se jen pár krátkých zachrčení, a pak skřípot městské brány, když se otevírala dokořán vstříc Jardirovu vojsku. Do města se s řevem vevalilo šest tisíc dal‘šarúmských válečníků.

Než si Rizoňané vůbec uvědomili, co se děje, byli už Krasijci v domech, rozkopávali dveře, tahali lidi z postelí a nahé je vyhazovali na sníh.

Hradiště Rizon se svými zdánlivě nekonečnými lány orné půdy bylo mnohem, mnohem lidnatější než Krasie, jenže Rizoňané nebyli válečníci,

takže podléhali Jardirovým vycvičeným šikům jako tráva kose. Ti, kdo se vzpírali, to odnesli potrhanými svaly a zlámanými kosti. Ti, kdo bojovali, zemřeli.

Na ty všechny hleděl Jardir se zármutkem. Každý zmrzačený či zabitý muž znamená dalšího, který nenajde slávu v šaraku ka, velké válce, ale to je nutné zlo. Nemůže ukovat ze severských mužů zbraň proti démonskému plemeni, aniž by je nejdříve zpracoval, jako když kovářské kladivo ková hrot na kopí.

Ženy ječely, když jim Jardirovi muži nutili jiné mravy. Další nutné zlo. Šarak ka je blízko a další generace válečníků musí vzejít ze semene mužů, ne zbabělců.

Po nějaké době poklekl před Jardira do sněhu jeho syn Jayan. Hrot jeho kopí byl rudý od krve. „Město je naše, otče,“ sdělil mu.

Jardir přikývl. „Ovládáme-li město, ovládáme i pláně.“

Jayan si při svém prvním velení vedl dobře. Být to bitva s démony, byl by Jardir vedl útok osobně, ale lidskou krví Kadžiho kopí neposkvrní. Jayan byl na bílou velitelskou roušku sice ještě mladý, ale byl to Jardirův prvorozený, krev samotného Osvoboditele. Byl silný, pohrdal bolestí a všichni, jak válečníci, tak duchovní, kolem něj chodili s úctou.

Za ním se objevil jeho bratr Asome. „Hodně jich uteklo,“ poznamenal. „Budou varovat vesnice, ty se také rozprchnou a uniknou očistě evejským zákonem.“

Jardir se na něj zahleděl. Asome byl o rok mladší než jeho bratr, menší a štíhlejší. Nosil bílý damský kaftan a žádnou zbraň či brnění, ale Jardira to neošálilo. Z těch dvou může být klidně ctižádostivější a nebezpečnější jeho druhorozený, jakože oba jsou mnohem ctižádostivější a nebezpečnější než kterýkoli z tuctů jejich mladších bratrů.

„Zatím unikají,“ souhlasil Jardir, „ale nechávají tu zásoby potravin a prchají do toho těžkého, mokrého sněhu, který v zimě pokrývá celé Žírné kraje. Slabí zemřou a ušetří nás starostí s jejich pobíjením, a ty silné si mé jařmo v pravý čas nalezne. Vedli jste si dobře, synové moji. Jayane, nařiď mužům, ať najdou budovy vhodné pro umístění zajatců, než nám umrznou. Chlapce dejte zvlášť, na Hannu Paš. Jestli z nich dokážeme vymlátit severskou slabost, snad se někteří dokážou povznést nad své otce. Silné muže využijeme v bitvě jako futr, ze slabých budou otroci. Veškeré ženy v plodném věku mohou být oplodněny.“

Jayan se udeřil pěstí do hrudi a přikývl.

„Asome, dej ostatním damům znamení, že mají začít,“ nařídil Jardir a Asome se uklonil. 18 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Jardir se díval, jak jeho bíle oděný syn rázným krokem odchází splnit

pokyn. Duchovní budou šířit mezi chiny slovo Everamovo a těm, kdo ho

nepřijmou srdcem, ho nacpou do krku.

Nutné zlo. Toho odpoledne přecházel Jardir po měkkých kobercích v sídle, které si zabral jako svůj rizonský palác. Ve srovnání s jeho paláci v Krasii bylo ubohé, ale po odchodu z Pouštního Kopí, po měsících cestování a spaní ve stanech to byl vítaný dotek pohodlí.

V pravici svíral Kadžiho kopí a opíral se o ně jako o vycházkovou hůl. Jistě, žádnou oporu nepotřeboval, ale ta starobylá zbraň ho vynesla k moci a Jardir se od ní nikdy neodlučoval. Spodek ratiště s každým krokem tupě zaduněl o koberec.

„Abban se zpozdil,“ poznamenal Jardir. „I když cestuje s ženami a vyráží až po rozbřesku, tak by tu už měl být.“

„Nikdy nepochopím, proč toho chaffita trpíš ve své blízkosti, otče,“ poznamenal Asome. „Ten vepřožrout by měl být vydán na smrt už jen za to, že pozvedne zrak a pohlédne na tebe, a ty přesto přijímáš jeho rady, jako by byl roven tvým dvořanům.“

„I sám Kadži využíval chaffity na práci, k níž se hodili,“ odvětil Jardir.

„Abban ví o Žírných krajích víc než kdokoli jiný a takové znalosti musí

moudrý vůdce využít.“

„Co je tady k vědění?“ opáčil Jayan. „Tihle Žírňané jsou do jednoho

zbabělci a slaboši o nic lepší než chaffiti. Ti se nehodí k boji ani jako otro

„Neukvapuj se tolik s tvrzením, že všechno víš,“ pokáral ho Jardir. „Jen Everam ví všechno. Eveja nám přikazuje poznat své nepřátele a my toho víme o severu velmi málo. Mám-li je přimět k účasti ve velké válce, musím učinit něco víc než je jen zabíjet, víc než jim jen vládnout. Musím jim porozumět. A jestliže nejsou všichni muži ze Žírných krajů o nic lepší než chaffité, kdo lépe než chaffit mi objasní jejich duši?“

A právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti se vbelhal Abban. Zženštilý oděv toho sádelnatého kupce jako vždy hýřil hedvábím a kožešinami – křiklavá nádhera, očividně oblékaná záměrně kvůli pohoršení, které vyvolávala u strohých damů a dal‘šarúmů.

Když procházel kolem strážných, jízlivě se mu pošklebovali a strkali do něj, ale nebyli tak hloupí, aby ho nevpustili vůbec. Myslet si mohli, co

Část první • Jardir /19

chtěli, ale bránit Abbanovi vstoupit znamenalo přivolávat na sebe Jardirův hněv a o to nikdo nestál.

Chromý chaffit se ztěžka, o berli belhal k Jardirovu trůnu a na brunátném, odulém obličeji navzdory chladu perlil pot. Jardir na něj hleděl s odporem. Bylo jasné, že Abban přináší důležité zprávy, ale místo aby je sdělil, jen stál, funěl a snažil se popadnout dech.

„Tak co je?“ vyjel na něj Jardir, když mu došla trpělivost.

„Musíš něco udělat!“ zasupěl Abban. „Oni pálí sýpky!“

„Cože?!“ rozčílil se Jardir, vyletěl na nohy a chytil Abbana za loket tak tvrdě, až chaffit vykvikl bolestí. „Kde?“

„V severní čtvrti,“ sdělil mu Abban. „Kouř můžeš vidět už ode dveří.“

Jardir vyběhl na průčelní schodiště a okamžitě zaznamenal stoupající sloup. Obrátil se k Jayanovi. „Běž,“ nařídil mu. „Nech uhasit požáry a předvést viníky!“

Jayan přikývl a vyrazil do ulic. Vycvičení válečníci se za ním vinuli jako spořádané hejno ptáků. Jardir se obrátil zpátky k Abbanovi.

„Ty to obilí potřebuješ, jestli chceš v zimě nasytit lidi,“ poznamenal Abban. „Každé zrnko. Každý drobek. Já jsem tě varoval.“

Asome po Abbanovi skočil, chytil ho za zápěstí a hrubě mu zkroutil ruku za záda. Abban zaječel. „Takovým tónem se Šar‘damou Ka mluvit nebudeš!“ zavrčel Asome.

„Tak dost,“ zasáhl Jardir.

Jakmile Asome Abbana pustil, Abban padl na kolena, rukama se opřel o schod a čelo přitiskl mezi dlaně. „Desettisíckrát prosím za odpuštění, Osvoboditeli,“ kál se.

„Poslouchal jsem tvé zbabělé námitky proti tažení do severské zimy,“ řekl Jardir, zatímco Abban skučel na zemi. „Ale nebudu odkládat Everamovo dílo kvůli nějaké. “ rozkopl sníh na schodech, „zledovatělé písečné bouři. Když budeme potřebovat jídlo, vezmeme si ho od chinů z okolních lánů, ti si žijí v hojnosti.“

„Jistěže, Šar‘damo Ka,“ mumlal Abban do země.

„Dal sis s příjezdem pěkně načas, chaffite,“ dodal Jardir. „Potřebuji, abys mezi zajatci vyhledal své kupecké známosti.“

„Pokud jsou ještě naživu,“ poznamenal Abban. „Na ulicích leží stovky mrtvých.“

Jardir pokrčil rameny. „Tvoje chyba, že se tak loudáš. Jdi, vyzpovídej ty své kupce a najdi mi vůdce tohoto lidu.“

„Jakmile vydám nějaký rozkaz, byť by to bylo tvým jménem, nechají mne damové zabít, velký Šar‘damo Ka,“ zakvílel Abban. 20 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Byla to vcelku pravda. Podle evejského zákona byl každý chaffit, který si troufl velet výše postaveným, okamžitě vydán na smrt a Abbanovi mnozí záviděli účast na Jardirových poradách a rádi by viděli jeho konec.

„Pošlu s tebou Asoma,“ řekl Jardir. „S ním tě nebude obtěžovat ani ten nejzbožnější duchovní.“

Abban zbledl, když Asome předstoupil, ale přikývl. „Jak Šar‘dama Ka poroučí.“

Část první • Jardir /21

Jardirovi bylo devět, když ho dal‘šarúmové odebrali matce. Bylo to brzy dokonce i na Krasii, jenže kadžijský kmen ztratil toho roku hodně válečníků a potřeboval posílit své řady, aby ho z výsadního postavení nevystrnadil nějaký jiný kmen.

Jardir s třemi mladšími sestrami a matkou Kadživou bydleli společně v jedné místnosti ve špinavé chudinské kadžijské vepřovicové čtvrti u vyschlé studny. Otce Hoškamina mu dva roky předtím zabili Madžáhové při studničním nájezdu. Bylo zvykem, že si vdovy po padlém válečníkovi vezme za manželky nějaký jeho druh a postará se o jeho děti, jenže Kadživa porodila tři dcery za sebou a takové zlé znamení si žádný muž do svého domu nepřivede. A tak žili z malé potravinové podpory od místního damy, a když už neměli nic jiného, měli alespoň sami sebe.

„Ahmanne asu Hoškamine am‘Jardire am‘Kadži,“ pravil kaprál Keran, „půjdeš s námi do kadži‘šaraje, abys nalezl svou Hannu Paš, cestu, kterou ti Everam vyvolil.“ Stál ve dveřích s kaprálem Kavalem, dva vysocí válečníci v černých kaftanech s rudými kaprálskými rouškami, a šla z nich hrůza. Lhostejně se dívali, jak Jardirova matka pláče a objímá syna.

„Teď musíš být mužem naší rodiny, Ahmanne,“ nabádala ho Kadživa, „kvůli mně a svým sestrám. Nikoho jiného nemáme.“

„Budu, matko,“ slíbil Jardir. „Stanu se velkým válečníkem a postavím ti palác.“

„O tom vůbec nepochybuji,“ odvětila Kadživa. „Lidé říkají, že jsem prokletá, když jsem po tobě porodila tři dívky, ale já říkám, že Everam

požehnal naší rodině synem tak velikým, že žádné bratry nepotřebuje.“ Pevně ho objala a její slzy mu smáčely tvář.

„Dost fňukání,“ ozval se kaprál Kaval, popadl Jardira za loket a táhl ho ze světničky. Jardirovy malé sestřičky jen vyjeveně zíraly, jak jim odvádějí bratra.

„Takhle je to vždycky,“ poznamenal Keran. „Matky je nikdy nechtějí nechat jít.“

„Nemá žádného muže, který by se o ni postaral,“ namítl Jardir.

„Nikdo ti nedovolil mluvit, kluku,“ vyjel na něj Kaval a vlepil mu takový pohlavek, že si Jardir odřel koleno o písek na ulici a skousl bolestný výkřik. Ze srdce rád by mu tu facku vrátil, ale ovládl se. I kdyby Kadžijové potřebovali nové válečníky sebevíc, tihle dal‘šarúmové by ho za takovou drzost klidně zabili a neznamenalo by to pro ně nic víc, než rozšlápnout štíra pod sandálem.

„Všichni muži v Krasii se o ni starají,“ poučil ho Keran a trhl hlavou zpátky ke dveřím, „když v noci cedí krev, aby ji ochránili, zatímco ona si může oči vyplakat žalem kvůli synovi.“

Zahnuli na ulici vedoucí na Velký Bazar. Jardir znal cestu dobře, protože i když neměl žádné peníze, chodíval na trh často. Opájel se vůněmi koření a parfémů, díval se na kopí, handžáry a šavle ve zbrojířských stáncích a někdy se pral s jinými kluky – připravoval se na den, kdy se stane válečníkem.

Dal‘šarúmové na bazaru, to byla vzácnost, protože chodit na takové místo bylo pod jejich úroveň. Ženy, děti i chaffité prchali kaprálům z cesty. Jardir válečníky bedlivě sledoval a ze všech sil se je snažil napodobit.

Jednoho dne, pomyslel si, budou i přede mnou lidé prchat hlava nehlava, aby mi uvolnili cestu.

Kaval rychle mrkl na křídový nápis na břidlicové tabulce a pohledem si změřil velký stan pokrytý proudy pestrobarevných vlajek. „Tady je to,“ prohlásil a Keran zamručel. Ani se neobtěžovali ohlásit, rovnou zvedli chlopeň, rázně vstoupili dovnitř a Jardir šel poslušně za nimi.

Stan byl provoněný kouřem z kadidla, bohatě vyložený koberci a přecpaný hromadami hedvábných polštářů, stojany s goblény, malovanou keramikou a dalšími poklady. Jardir přejel prstem po štůčku hedvábí a zatetelil se nad tou hebkostí.

Do takové látky by se měla oblékat máma a sestry, pomyslel si. Podíval se na své hnědé šalváry a vestu, umouněné a potrhané, a zatoužil po dni, kdy bude moci obléknout válečnickou čerň.

Část první • Jardir /23

Žena za pultem při pohledu na kaprály vyjekla. Jardir se na ni podíval právě v okamžiku, kdy si přetahovala závoj přes obličej.

„Omara va‘Haman va‘Kadži?“ zeptal se Keran. Žena přikývla. Oči měla vytřeštěné strachy.

„Přišli jsme si pro tvého syna Abbana,“ sdělil jí Keran.

„Není tady,“ špitla Omara, ale oči neklidně těkaly a ruce, to jediné co vykukovalo zpod těžké černé látky, se třásly. „Dnes ráno jsem ho poslala ven rozvážet zboží.“

„Prohledej to vzadu,“ řekl Keran Kavalovi. Kaprál přikývl a zamířil k závěsu za pultem.

„Ne, prosím!“ vyhrkla Omara a zastoupila mu cestu. Kaval ji opovržlivě odstrčil a zmizel vzadu. Ozval se jekot a o chvíli později se kaprál zase vynořil a za loket táhl chlapce v hnědé vestě, čapce a šalvárech – i když z mnohem lepší látky, než měl Jardir. Byl tak o jeden dva roky starší než Jardir, podsaditý a pěkně vykrmený. Za ním vyběhlo ven hejno starších dívek, dvě v hnědé a tři v černé, se zahalenými vlasy a odkrytým obličejem; znak neprovdaných žen.

„Abbane am‘Hamane am‘Kadži,“ pravil Keran, „půjdeš s námi do kadži’šaraje, abys našel svou Hannu Paš, cestu, kterou ti Everam vyvolil.“ Chlapec se při těch slovech rozklepal.

Omara zakvílela, chytila syna a táhla ho zpátky. „Prosím! Je ještě moc malý! Ještě rok, snažně prosím!“

„Ticho, ženská,“ vyjel na ni Kaval a odstrčil ji, až upadla na zem. „Kluk je už tak dost starý a vypasený. Jestli ti ho necháme ještě jeden den, skončí jako chaffit, jako jeho otec.“

„Měj trochu hrdosti, ženská,“ pokáral ji Keran. „Tvůj syn dostává šanci povznést se nad svého otce a sloužit Everamovi a Kadžijům.“

Omara zatínala pěsti, ale zůstala schoulená na zemi a jen sklopila hlavu a tiše plakala. Žádná žena se neodváží odmlouvat dal‘šarúmům. Abbanovy sestry se na matku křečovitě pověsily a lkaly s ní. Abban chtěl jít k nim, ale Kaval ho strhl zpátky. Když ho vlekli ze stanu, plakal a kvílel. Jardir slyšel ženský pláč ještě nějaký čas poté, co těžký stanový závěs klesl, uzavřel stan a znovu je obklopil lomoz na tržišti.

Válečníci si jich dál nevšímali, zamířili na cvičiště a chlapce nechali povlávat za sebou. Abban za chůze pořád plakal a třásl se.

„Proč brečíš?“ zeptal se ho Jardir. „Čeká nás cesta ověnčená slávou.“

„Já nechci být válečník,“ bědoval Abban. „Já nechci zemřít.“

Jardir pokrčil rameny. „Třeba budeš povolán být damou.“

Abban se oklepal. „To by bylo ještě horší. Jeden dama mi zabil tátu.“ 24 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

„Proč?“ podivil se Jardir.

„Táta mu nešťastnou náhodou polil kaftan inkoustem,“ odpověděl Abban.

„A jen za to ho ten dama zabil?“ podivil se Jardir.

Abban přikývl, do očí mu znovu vhrkly slzy. „Na místě zlomil tátovi vaz. Seběhlo se to tak rychle. Sáhl po něm, luplo to a táta se svalil.“ Ztěžka polkl. „A já jsem zůstal jako jediný muž své matky a sester.“

Jardir ho vzal za ruku. „Můj táta je taky mrtvý a o mámě se říká, že je prokletá, protože měla tři dcery po sobě. Ale my jsme kadžijští muži. My dokážeme překonat své otce a vydobýt svým ženám zase čest.“

„Ale já se bojím,“ popotáhl Abban.

„Já trochu taky,“ přiznal Jardir a sklopil oči. Po chvíli se rozzářil. „Pojďme uzavřít dohodu.“

Abban, vychovaný hrdlořezským smlouváním na bazaru, se na něj podezřívavě podíval. „Jakou dohodu?“

„Budeme si při Hannu Paš navzájem pomáhat,“ prohlásil Jardir. „Když klopýtneš, já tě chytím, když spadnu já, tak ty,“ sladce se ušklíbl a poplácal Abbana po kulaťoučkém břichu, „můj pád ztlumíš.“

Abban vyjekl a chytil se za břicho, ale nerozčílil se, jen se na Jardira užasle zadíval. „To myslíš vážně?“ zeptal se a hřbetem ruky si otřel oči.

Jardir přikývl. Dosud se drželi ve stínu bazarových markýz, ale teď chytil Abbana za loket a vytáhl ho na slunce. „Přísahám na Everamovo světlo.“

Abban se usmíval od ucha k uchu. „A já přísahám na Kadžiho démantovou korunu.“

„Hoďte sebou!“ křikl na ně Kaval a chlapci utíkali za ním, ale teď už klusal Abban sebevědoměji.

Když míjeli velký chrám Šarika Hory, kreslili kaprálové do vzduchu chrany a mumlali modlitby k Everamovi, Stvořiteli. A za Šarikem Horou už se rozkládalo cvičiště. Jardir s Abbanem se snažili dívat všude naráz a vidět všechny válečníky při výcviku zároveň. Někteří bojovali se štítem a kopím nebo se sítí, jiní pochodovali či běhali v sevřeném útvaru. Na vrchních příčlích žebříků, které se o nic neopíraly, stáli pozorovatelé a zdokonalovali se v balancování. A další dal‘šarúmové kovali chraněné štíty a hlavice na kopí

a ještě jiní si procvičovali šarusahk – umění boje holýma rukama.

Cvičiště obklopovalo dvanáct šarajů čili škol, pro každý kmen jeden.

Jardir a Abbanem patřili do kadžijského kmene, a tak byli odvedeni do

kadži‘šaraje. Tady nastoupí na Hannu Paš a odtud vyjdou jako damové,

dal‘šarúmové nebo chaffité.

Část první • Jardir /25

„Kadži‘šaraj je o tolik větší než ostatní,“ poznamenal Abban, když se zahleděl na obrovský stanový pavilón. „Tomu se nevyrovná ani madžáh‘šaraj.“

„Ovšemže ne,“ ozval se Kaval. „Myslíš si snad, že je to náhoda, že náš kmen nese jméno Kadžiho, Šar‘damy Ka, Osvoboditele? My jsme potomci tisíce jeho manželek, krev jeho krve. Madžáhové,“ odplivl si, „jsou jen krví slabochů, kteří vládli poté, co Šar‘dama Ka opustil tento svět. Ostatní kmeny jsou oproti nám podřadné ve všem všudy. To mějte vždycky na paměti.“

Odvedli je do pavilónu, kde dostali bida, prosté bílé bederní roušky. Hnědé šaty jim odebrali na spálení. Teď z nich byli nie‘šarúmové, ještě ne válečníci, ale už ne chlapci.

„Měsíc řídké ovesné kaše a tvrdého výcviku z tebe to sádlo spálí, kluku,“ poznamenal Kaval, když si Abban sundal košili, a znechuceně šťouchl Abbana do kulatého břicha. Ten se zlomil v pase, ale Jardir ho chytil dřív, než upadl, a držel ho, dokud Abban nepopadl dech. Když se převlékli, vzali je kaprálové na sál.

„Posily!“ křikl Keran, když je strkal do rozlehlé nezařízené místnosti plné dalších nie‘šarúmů. „Ahmann asu Hoškamin am‘Jardir am‘Kadži a Abban am‘Haman am‘Kadži! Nyní to jsou vaši bratři.“

Abban zrudl a Jardir, stejně jako všichni ostatní chlapci v místnosti, okamžitě věděl proč. Vynecháním otcova jména Keran jako by rovnou vyhlásil, že Abbanův otec byl chaffit, ta nejnižší a neopovrhovanější kasta v krasijské společnosti. Chaffité byli zbabělci a slaboši, muži, kteří se nedokázali udržet na válečnické cestě.

„Cha! Vy jste nám přivedli sádelnatého vepřožroutského synáčka a vychrtlou krysu!“ zaječel největší nie‘šarúm. „Hoďte je rovnou zpátky!“ Ostatní chlapci se rozesmáli.

Kaprál Keran zachrčel a pěstí praštil nie‘šarúma do obličeje. Chlapec ztěžka dopadl na kamennou podlahu a vyplivl chuchvalec krve. Veškerý smích ustal.

„Trop si žerty, až odložíš bido, Hasiku,“ sjel ho Keran. „Do té doby jste všichni vychrtlé vepřožroutské chaffitské krysy.“ A s tím se Keran s Kavalem na patě obrátili a odkráčeli ven.

„Za tohle zaplatíte, vy krysy,“ zasyčel Hasik. Poslední slovo skončilo prapodivným hvizdem. Vytrhl si z úst viklavý zub a hodil ho po Abbanovi. Zasáhl a Abban sebou škubl. Jardir si stoupl před něj a vztekle zaprskal, ale Hasik se svou kohortou se už obrátili k odchodu. 26 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Brzy po příchodu jim rozdali misky a přinesli kotel řídké kaše. Vyhladovělý Jardir se hrnul rovnou ke kotli a Abban spěchal ještě víc, ale jeden starší chlapec jim zastoupil cestu. „Myslíte si snad, že budete jíst dřív než já?“ vyjel na ně. Strčil Jardira na Abbana a oba upadli na zem.

„Seberte se, jestli se chcete najíst,“ řekl jim kaprál, který přinesl kaši. „Kluci na konci fronty chodí o hladu.“

Abban zaječel a oba se rychle vyhrabali na nohy. Většina chlapců už se seřadila zhruba podle velikosti a síly, s Hasikem v čele. Nejmenší chlapci se vztekle rvali na konci fronty, aby nezůstali poslední.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Abban.

„Zařadíme se do fronty,“ prohlásil Jardir, popadl Abbana za loket a vlekl ho doprostřed, kde stáli chlapci, proti nimž byl dobře živený Abban alespoň statnější. „Můj táta říkal, že dát najevo slabost je ještě horší, než být slabý.“

„Ale já se neumím prát,“ bránil se rozklepaný Abban.

„Tak se to teď naučíš,“ sdělil mu Jardir. „Až někoho srazím, padneš na něj a veškerou svou vahou ho zalehneš.“

„To zvládnu,“ uznal Abban. Jardir je vedl rovnou na jednoho chlapce, který se na ně vyzývavě ušklíbl. Nadmul hruď a postavil se proti Abbanovi jako většímu z těch dvou.

„Padejte na konec fronty, krysy nováčkovské!“ zavrčel.

Jardir neřekl ani slovo, praštil ho pěstí do břicha a podrazil mu kolena. Chlapec šel k zemi, Abban se ujal své role a padl na něj jako pískovcový sloup. Než Abban vstal, tak už Jardir stál ve frontě na místě toho chlapce. Výhrůžně sjel pohledem kluky za sebou a ti udělali místo i Abbanovi.

Odměnou jim byla jedna jediná sběračka řídké kaše, plesknutá do misky. „To je ono?“ zeptal se vyjeveně Abban. Slouha ho zpražil pohledem a Jardir ho rychle odvedl pryč. Kouty místnosti už obsadili starší chlapci, a tak se stáhli k jedné zdi.

„S takovou umřu hladem,“ postěžoval si Abban a zakroužil vodnatou kaší v misce.

„Pořád jsme na tom líp než někteří jiní,“ poznamenal Jardir a ukázal na dva potlučené kluky, kteří neměli k jídlu vůbec nic. „Můžeš si vzít ode mě,“ dodal, když viděl, že to Abbana nerozveselilo. „Já jsem toho doma nikdy o moc víc nedostal.“

Část první • Jardir /27

Spali na holé pískovcové podlaze v ubytovně a proti zimě měli jen tenké deky. Jardir, zvyklý na teplo matky a sester, se zahnízdil u Abbanova mohutného trupu. V dálce slyšel válečný roh šaraku a věděl, že bitva začala. Trvalo mu dlouho, než odplul do spánku a snil o slávě.

Leknutím se probudil, když mu někdo hodil přes obličej tenkou deku. Vzpouzel se ze všech sil, ale zkroutili mu látku za hlavou a pevně ji drželi. Slyšel, že vedle něj tlumeně sténá Abban.

Ze všech stran na něj začaly pršet rány; kopance a pěsti vyrážely dech z těla a mátly smysly. Mlátil kolem sebe rukama nohama jako šílený, ale i když cítil, že několikrát zasáhl, nijak to neubralo výprasku na síle. Zanedlouho ochabl a zůstal v dusivé dece jen bezvládně viset.

Když si myslel, že už to déle nevydrží a určitě zemře a nikdy si nedobude ráj ani slávu, známý hlas pronesl: „Vítejte v kadži‘šaraji, krysy,“ i s tím hvízdavým ‚s‘ skrz díru po vyraženém zubu. Deky se uvolnily, chlapci dopadli na zem.

Jardir s Abbanem se schoulili do klubíčka a plakali do tmy a ostatní kluci se s chechotem vrátili pod své deky. „Stůj rovně,“ syčel Jardir na ranním nástupu.

„Nemůžu,“ kvílel Abban. „Ani chvilka spánku a všechno mě bolí.“

„Nedávej to na sobě znát,“ napomenul ho Jardir. „Můj táta říkal, že ten nejslabší velbloud vždycky přitahuje vlky.“

„Ten můj mi říkal, abych se schoval, dokud vlci neodejdou,“ odtušil Abban.

„Dost řečí!“ zaburácel Kaval. „Přichází si vás prohlédnout dama, darebáci mizerní.“

Když Kaval s Keranem procházeli kolem nich, nevěnovali jejich ránám a podlitinám nejmenší pozornost. Jardir měl levé oko oteklé, že na ně skoro neviděl, ale jediné, čeho si kaprálové všimli, byl skleslý Abban. „Stůj rovně!“ vyjel na něj Keran a Kaval zdůraznil rozkaz koženým řemenem, kterým práskl Abbana přes nohy. Abban zaječel bolestí a snad by upadl, kdyby ho Jardir včas nechytil.

Ozvalo se chichotání, Jardir vztekle prskl na Hasika, ale ten se na něj jen sladce ušklíbl.

Popravdě řečeno se Jardir necítil o moc jistěji než Abban, ale nechtěl to na sobě nechat znát. I když se mu hlava točila a údy ho bolely, vypnul hruď a zdravým okem ostražitě sledoval damu Chevata, který se 28 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

už blížil. Kaprálové ustoupili duchovnímu z cesty a pokorně se uklo

„Smutný den, kdy Kadžiho válečníci, pokrevní linie Šar‘damy Ka, sa

motného Osvoboditele, zchátrali na tak bídnou veteš,“ zavrčel dama

a odplivl si do prachu. „Vaše matky musely smísit s mužským semenem

„To je lež!“ vyhrkl Jardir. Vyletělo to z něj, ani nevěděl jak, a Abban na

něj nevěřícně vytřeštil oči. Jenže takovouhle urážku Jardir prostě nedo

kázal strpět. Keran k němu vyrazil jako blesk a Jardir rázem věděl, že

udělal strašlivou chybu. Na holou kůži dopadl kaprálův řemen, vyťal

palčivý šrám a srazil Jardira na zem.

Ale u toho dal‘šarúm nezůstal. „Když ti dama říká, že jsi synem chcanek, tak je to pravda!“ řval a bičoval ho znovu a znovu. Jardira, oblečeného jen v bidu, před ranami nic nechránilo. Ať se kroutil a natáčel sebevíc, aby si kryl zraněná místa, Keran si vždycky našel k bičování nový kus kůže. Jardir řval, ale tím trest jen zhoršoval.

„Dost,“ zarazil to Chevat. Rány okamžitě ustaly.

„Jsi synem chcanek?“ otázal se Keran.

Jardir se silou vůle zvedl. Nohy měl jako sulc, ale aniž spustil oči z řemene, narovnal se a připravil se na další ránu. Věděl, že jestli se nepřestane vzpírat, tak ho kaprál zabije. Zemře bez slávy a jeho duše bude celá milénia čekat s chaffity před branami ráje a dívat se na ty, kdo v Everamově objetí čekají na nové vtělení. Ta představa ho děsila, ale otcovo jméno bylo to jediné, co na tomto světě měl, a on se ho nevzdá.

„Jsem Ahmann, syn Hoškaminův z rodu Jardirova,“ řekl tak klidně, jak jen dokázal. Slyšel, jak se ostatní chlapci zajíkli, a obrnil se proti dalšímu bičování.

Keran vzteky svraštil obličej a zvedl řemen, ale nepatrný pokyn od damy ho zkrotil.

„Já jsem tvého otce znal, chlapče,“ řekl Chevat. „Patřil mezi muže, ale za svůj krátký život si žádnou velkou slávu nezískal.“

„Pak získám slávu za nás oba,“ prohlásil Jardir.

Dama zamručel. „Možná to dokážeš. Ale ne dnes. Dnes jsi míň než chaffit.“ Obrátil se ke Keranovi. „Hoďte ho do žumpy, ať na něj opravdoví muži kadí a močí.“

Kaprál se usmál a praštil Jardira pěstí do břicha. Jardir se zlomil v pase a Keran ho popadl za vlasy a vlekl k žumpě. Cestou Jardir ještě zahlédl Hasika, čekal další přezíravý úšklebek, ale starší chlapec byl stej

Část první • Jardir /29

ně jako všichni ostatní nastoupení nie’šarúmové popelavě bledý strachy

a jen nevěřícně zíral.

Everam viděl chladnou černotu Nie a nijak ho to neuspokojilo. A tak stvořil

slunce, aby dávalo světlo a teplo a zažehnalo prázdnotu. Stvořil Alu, zemi, roz

točil ji a poslal kolem slunce. Stvořil člověka, stvořil zvířata, aby mu sloužila,

a hleděl, jak jim jeho slunce dává život a lásku.

Ale polovinu času Ala tonula v Nieině tmě a Everamovi tvorové se báli. A tak

stvořil měsíc a hvězdy, aby odrážely sluneční světlo a v noci jim připomínaly, že

To Everam učinil a byl spokojen.

Ale i Nie měla svou vůli. Pohlédla na výtvor, který hyzdil její dokonalou černo

tu, a rozezlila se. Vztáhla ruku, aby Alu rozdrtila, leč Everam neustoupil a její

Ale Everam nestihl odvrátit Niein dotyk úplně. Jen nepatrně zavadily její temné

prsty a zhouba se rozšířila po jeho dokonalém světě jako mor. Inkoustová čerň je

jího zla se rozlézala po skalách a písku, roznesly ji větry, jako olejnatá skvrna se

rozpíjela na Alině průzračné vodě. Plížila se přes lesy, vsákla do žhavého ohně,

který vybublal zpod světa.

A v těch místech zakořenili alagai a rozrostli se. Tvorové temnoty s jediným

cílem ničit, s jedinou radostí zabíjet Everamovy tvory.

Ale ejhle, země se otočila, na Nieiny tvory chladné tmy zasvitlo jasné, teplé

slunce a byli zničeni. Životadárce sežehl jejich nežití a alagai naříkali.

V zoufalé touze uniknout prchali do stínů, vsakovali se do hlubin země a zamo

řovali samotné jádro.

A tam, v temných bezedných hlubinách v srdci stvoření, vyrostla Alagai‘ting

Ka, Matka démonů, služebnice samotné Nie, a čekala, až se země otočí, aby

mohla své děti znovu vyslat pustošit dílo stvoření.

30 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Everam to viděl a vztáhl ruku, aby očistil svůj svět od zla, leč Nie neustoupila a jeho ruku zadržela. Ale i on se ještě naposledy dotkl světa a dal lidem prostředky, jak obrátit alagaiskou magii proti alagai. Dal jim chrany. Everam, upoután v boji o spásu všeho, co stvořil, pak neměl jinou možnost, než obrátit se ke světu zády, cele se upnout na Nie a donekonečna bojovat proti její chladné síle. A jak nahoře, tak i dole. Každý den Jardirova prvního měsíce v šaraji byl stejný. Za úsvitu vy

vedli kaprálové nie‘šarúmy ven, kde je nechali celé hodiny stát na prud

kém slunci, zatímco jim dama kázal o slávě Everamově. Břicha měli

prázdná, kolena se jim podlamovala únavou a nevyspáním, ale nevzpí

rali se. Pohled na Jardira, který se vrátil z odpykaného trestu smradlavý

a zkrvavený, všechny naučil poslouchat bez odmlouvání.

Kaprál Keran ostře švihl Jardira řemenem. „Proč trpíte?“ vyštěkl na něj.

„Alagai!“ zařval Jardir.

Keran se obrátil a švihl Abbana. „Proč je Hannu Paš nutná?“

„Alagai!“ zaječel Abban.

„Bez alagai by byl celý svět rájem nebeským, spočívajícím v Everamově objetí,“ dodal dama Chevat.

Kaprálův řemen znovu dopadl na Jardirova záda. Po troufalosti prvního dne dostával dvě rány místo jedné, kterou by schytal jiný chlapec.

„Co je tvým cílem v tomto životě?“ zvolal Keran.

„Zabíjet alagai!“ zařval Jardir.

Vystřelila ruka, chytila Jardira pod krkem a přitáhla si ho blíž. „A jak zemřeš?“ zeptal se Keran tiše.

„Ve spárech alagai,“ zasípal Jardir. Kaprál ho pustil, Jardir zalapal po dechu a rychle se postavil zase do pozoru, než si Keran najde další důvod ho bít.

„Ve spárech alagai!“ zvolal Chevat. „Dal‘šarúmové neumírají v posteli

stářím! Nepodléhají nemocem či hladu! Dal‘šarúmové umírají v bitvě

a dojdou do ráje, kde se vyhřívají na výsluní Everamovy slávy, koupají

se v řekách čerstvého chladného mléka a je jim dáno nesčetně panen.“

„Smrt alagai!“ zaječeli všichni chlapci naráz a zamávali pěstmi. „Sláva

Část první • Jardir /31

Po těchto shromážděních jim rozdali misky a přinesli kotel kaše. Nikdy jí nebylo dost pro všechny a každého dne chodil nejeden chlapec o hladu. Starší a větší chlapci zavedli pod Hasikovým vedením přísné pořadí a plnili si misky první, ale i oni si brali jen po jedné sběračce. Vzít si víc nebo ve strkanici u kotle kaši rozlít znamenalo přivolávat na sebe hněv všudypřítomných kaprálů.

Zatímco starší chlapci jedli, tak se ti nejmladší a nejslabší nie‘šarúmové mezi sebou rvali o místo ve frontě. Po bití z první noci a následně dnu v žumpě nebyl Jardir několik dní ve stavu se prát, ale Abban s úspěchem využíval svou tělnatost jako zbraň a vždycky jim nějaké to místo zajistil, třebas to bylo blíž ke konci.

Když byly misky prázdné, začal výcvik.

Běhali přes překážky, aby získali vytrvalost, a dlouhé hodiny cvičili šarukin, pohybové sestavy, které tvořily základy šarusahku. Učili se pochodovat a sladit krok i za běhu. S břichem prázdným až na hubenou kaši začali chlapci brzy sami připomínat kopí, hubení a tvrdí jako zbraně, s nimiž cvičili.

Občas posílali kaprálové skupiny chlapců, aby si počíhali na nie‘šarúmy ze sousedních šarajů a pořádně je zmlátili. Nikde nebylo bezpečno, dokonce ani vsedě nad žumpou. Starší chlapci jako Hasik a jeho kumpáni si někdy osedlali poražené chlapce z jiných kmenů a zezadu přiráželi, jako by to byly ženy. Byla to těžká potupa a Jardir byl nucen nejednoho útočníka nakopnout mezi nohy, aby se sám takovému osudu vyhnul. Jednomu madžáhskému chlapci se dokonce jednou podařilo stáhnout Abbanovi bido, ale Jardir ho nakopl do obličeje, až mu z nosu vytryskla krev.

„Madžáhové na nás mohou kdykoli zaútočit, aby si zabrali studnu,“ sdělil Kaval Jardirovi, když šli po tom přepadení za ním, „nebo Nandžijové, aby nám odvedli ženy. Každý okamžik každého dne musíme být připraveni zabít nebo být zabiti.“

„Já to tady nenávidím,“ kvílel Abban, když kaprál odešel. Neměl daleko k slzám. „Už se nemůžu dočkat Ubývání, až půjdu domů za mámou a sestrami, třebas jen na novoluní.“

Jardir potřásl hlavou. „On má pravdu. Jak si přestaneš dávat pozor, třebas jen na chviličku, koleduješ si o smrt.“ Zaťal pěst. „Tátovi se to stát mohlo, ale mně se to nestane.“

Každého dne, když kaprálové ukončili výuku, dohlíželi starší chlapci na opakování a neváhali trestat o nic míň než dal‘šarúmové.

„Přidřepni si při obrátce, kryso,“ zachrčel Hasik, když Jardir provedl 32 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

složitý šarukin. Radu zdůraznil kopem pod kolena, čímž odeslal Jardira do prachu.

„Ten syn chcanek se nezmůže ani na prostou obrátku!“ křikl rozchechtaný Hasik na ostatní chlapce. Jeho sykavky pořád hvízdaly dírou po zubu, který mu vyrazil Keran.

Jardir zachrčel a skočil po něm. Damy a dal‘šarúmy sice poslouchat musí, ale Hasik je jen nie‘šarúm a takoví jako on tátu urážet nebudou.

Jenže Hasik byl v šaraji o pět let déle a brzy měl odložit bido. Byl daleko statnější než Jardir a s vražedným uměním boje holýma rukama měl léta zkušeností. Chytil Jardira za zápěstí, zkroutil mu ruku, natáhl mu ji a při obrátce ho do znehybněné ruky tvrdě udeřil loktem.

Jardir uslyšel, jak to křuplo, uviděl, že z kůže volně trčí kost, ale teprve po dlouhém okamžiku, kdy mu v hrůze svítalo, co se to stalo, ho ochromila pronikavá bolest.

Hasik mu přirazil dlaň na ústa, aby zarazil to vytí, a přitáhl si ho blíž.

„Ještě jednou mě napadneš, ty synu chcanek, a zabiju tě,“ slíbil. Abban se vecpal Jardirovi pod zdravou ruku a napůl ho odtáhl, napůl odnesl přes celé cvičiště do dama’tingského pavilónu. Ledva se přiblížili, stan se otevřel, jako by byli očekáváni. Vysoká žena oděná od hlavy až po paty v bílé, z níž byly vidět jen ruce a oči, jim podržela chlopeň odhrnutou, ukázala dovnitř na stůl a Abban tam Jardira rychle dovlekl a uložil ho u dívky, která byla celá v bílém stejně jako dama‘ting. Jen tvář, mladou a krásnou, zakrytou neměla.

Damy‘ting s nie‘šarúmy nemluví.

Abban Jardira uložil a hluboce se poklonil. Dama‘ting mu pokynula ke chlopni a Abban se div nepřerazil, jak se hnal k východu. Říkalo se, že damy‘ting vidí do budoucnosti a že jim stačí na někoho se podívat a vědí, jak zemře.

Žena doplula k Jardirovi, ale pro jeho bolestí zamžený zrak to byla jen bílá šmouha. Nedokázal posoudit, je-li mladá či stará, krásná či ošklivá, strohá či laskavá. Ostatně ona byla nad takové malichernosti povznesená, oddanost Everamovi přesahuje všechny pozemské starosti.

Dívka vzala malou hůlku silně ovinutou bílou látkou, vložila ji Jardirovi do úst a jemně mu zatlačila na čelist. Jardir pochopil a skousl.

Část první • Jardir /33

„Dal‘šarúmové přijímají bolest,“ zašeptala dívka, když se dama‘ting přesunula ke stolu, aby si vybrala nástroje.

Když dama‘ting ránu čistila, protivně to štípalo, a když zakroutila rukou, aby srovnala kost, vzplanula oslepující, mučivá bolest. Jardir hryzal hůlku a snažil se poslechnout tu dívku a otevřít se bolesti, i když tomu úplně nerozuměl. V první chvíli měl pocit, že tu bolest nevydrží, ale pak, jako by prošel dveřmi, se stala něčím vzdáleným, utrpením, jehož si byl vědom, ale netýkalo se ho. Povolil čelisti, nepotřebná hůlka vypadla.

Když se Jardir poddal bolesti, začal pozorněji sledovat damu‘ting. Ošetřovala ho klidnou, jistou rukou a při šití svalů a kůže mumlala modlitby k Everamovi. Pak roztloukla byliny na kaši, hojně ránu potřela a ovázala mu ji čistou látkou namočenou do husté bílé směsi.

Projevila překvapivou sílu, když ho zvedala ze stolu a ukládala na tvrdé lůžko. Pak mu přiložila ke rtům lahvičku, Jardir pil a rázem mu bylo teplo a mdlo.

Dama‘ting se obrátila k odchodu, ale dívka se ještě chviličku zdržela. „Zlomené kosti srůstem zesílí,“ zašeptala, aby ho utěšila, zatímco Jardir odplouval do spánku. Když se probudil, shledal, že dívka sedí vedle jeho lůžka. Přiložila mu na čelo vlhký šátek. To byl ten chlad, který ho probudil. Očima se vpíjel do odhalené tváře. Kdysi si myslel, že jeho matka je krásná, ale to bylo nic ve srovnání s touto dívkou.

„Mladý válečník se probouzí,“ řekla a usmála se na něj.

„Ty mluvíš?“ vypravil Jardir skrz vyprahlé rty. Ruka byla jako zapuštěná do bílého kamene; zatímco spal, obvazy od damy‘ting ztvrdly.

„Jsem snad zvíře, že bych neměla?“ opáčila dívka.

„Myslel jsem na mě,“ řekl Jardir. „Já jsem jen nie‘šarúm.“ A nemám ani zpoloviny takovou cenu jako ty, dodal v duchu.

Dívka přikývla. „A já jsem nie‘dama‘ting. Brzy si vysloužím závoj, ale zatím ho ještě nenosím a tak mohu mluvit, s kým chci.“

Odložila šátek a zvedla mu ke rtům misku kaše, z níž se ještě kouřilo. „Předpokládám, že vás v kadži‘šaraji trápí hlady. Jez a zaříkávání damy‘ting tě snáze uzdraví.“

Jardir rychle spolykal horké jídlo. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když dojedl. 34 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

Dívka se usmála a jemným šátkem mu utřela ústa. „Troufalé na chlapce sotva dost starého na bido.“

„Promiň,“ omluvil se Jardir.

Rozesmála se. „Troufalost ještě není důvodem k omluvám. Everam nemiluje bázlivce. Jmenuji se Inevera.“

„Jak si Everam přeje,“ přeložil si to Jardir. V Krasii to bylo běžné rčení. Inevera přikývla.

„Ahmann,“ představil se Jardir, „syn Hoškaminův.“

Dívka přikývla, jako by to byla významná zpráva, ale oči se jí pobaveně třpytily. „Je silný a může se vrátit do výcviku,“ sdělila dama‘ting druhý den Keranovi, „ale musí pravidelně jíst, a jestli si tu ruku znovu zraní dřív, než mu sundám obvazy, tak si to s tebou vyřídím.“

Kaprál se uklonil. „Stane se, jak dama‘ting nařizuje.“ Jardir dostal svou misku a bylo mu dovoleno chodit na začátek fronty. Žádný chlapec, dokonce ani Hasik, si na něj nic nedovolil, ale Jardir cítil v zádech jejich záštiplné pohledy. Raději by se o jídlo rval, i s rukou v sádře, než aby ty pohledy snášel, ale dama‘ting nařídila. Když nebude jíst dobrovolně, tak mu kaprálové tu kaši bez váhání nacpou do krku násilím.

„Dostaneš se z toho?“ zeptal se Abban, když jedli na svém obvyklém místě.

Jardir přikývl. „Zlomené kosti srůstem zesílí.“

„Radši bych si to neověřoval,“ zamumlal Abban. Jardir jen pokrčil rameny. „Alespoň že zítra začíná Ubývání,“ dodal Abban. „Můžeš pobýt pár dní doma.“

Jardir se podíval na sádru a sevřel ho stud. Tohle před matkou a sestrami neutají. Sotva měsíc v šaraji a už jim udělal ostudu. Ubývání bylo třídenní období kolem novoluní a říkalo se, že v tu dobu je Nieina moc nejsilnější. Chlapci na Hannu Paš trávili tyto dny doma

s rodinou, aby mohli otcové své syny vidět a připomínat si, za co v noci

Jenže Jardirův otec byl mrtev. Ostatně Jardir tak jako tak pochyboval,

že by naplnil jeho srdce pýchou. Když přišel domů, tak se matka Kadži

Část první • Jardir /35

va o jeho zranění slůvkem nezmínila, ale jeho mladší sestry její ohleduplnost postrádaly.

Mezi nie‘šarúmy si Jardir zvykl chodit jen v bidu a sandálech. Mezi sestrami zahalenými od hlavy po paty v hnědých hábitech, které odhalovaly jen ruce a obličej, se cítil nahý a navíc neměl jak schovat sádru.

„Co se ti stalo s rukou?“ vyzvídala nejmladší sestra Hanya, sotva dorazil.

„Zlomil jsem si ji při výcviku,“ odtušil Jardir.

„Jak?“ zajímala se Imisandre, nejstarší sestra, která byla Jardirovi nejbližší, a položila mu ruku na zdravou paži.

Její soucitný dotek, kdysi pro Jardira balzám, teď jen znásobil hanbu desetkrát. Odtáhl se. „Zlomil jsem si ji při výuce šarusahku. Nic to není.“

„Kolik kluků na tebe bylo?“ zeptala se Hanya a Jardir si vzpomněl, jak jednou na bazaru zmlátil dva starší kluky za to, že se jí jeden posmíval. „Vsadím se, že nejmíň deset.“

Jardir se zachmuřil. „Jeden,“ odsekl.

Hošva, jeho prostřední sestra, potřásla hlavou. „Musel mít alespoň deset stop.“ Jardirovi se chtělo řvát.

„Přestaňte bratra otravovat!“ zasáhla Kadživa. „Prostřete mu u stolu a nechte ho na pokoji.“

Hanya sundala Jardirovi sandály a Imisandre mezitím vytáhla lavici v čele stolu. Žádné polštáře neměli, ale položila mu na dřevo čisté plátno, aby měl na čem sedět. Po měsíci sezení na zemi v šaraji mu i to připadalo jako přepych. Hošva rychle nanosila oprýskané hliněné misky a Kadživa jim do nich naložila z kouřícího hrnce.

Jardirova rodina jídala večer většinou jen prostý kuskus, ale Kadživa s příděly podpory šetřila a na Ubývání do něj vždycky přidala zeleninu a koření. O tomto Ubývání, jeho prvním od Hannu Paš, měl Jardir v misce navíc dokonce i pár tvrdých kousků neurčitého masa. Tolik jídla naráz Jardir už hezky dlouho neviděl. Vonělo mateřskou láskou, ale Jardir zjišťoval, že má pramalý hlad a ještě menší, když si všiml, že v miskách matky a sester kousky masa chybí. Přinutil se to spolykat, aby matku neurazil, ale skutečnost, že musí jíst levačkou, jeho stud ještě znásobila.

Po jídle se modlili jako rodina, dokud z minaretů Šarika Hory nezaznělo volání oznamující soumrak. Evejský zákon nařizoval, aby po volání z minaretů Šarika Hory sešly všechny ženy a děti dolů.

Dokonce i Kadživina ubohá vepřovicová chatrč měla chraněné sklepení, které se zavíralo zevnitř na závoru a odkud se v případě průlomu 36 / Peter V. Brett • Pouštní Kopí

šlo do Podměstí, rozsáhlé sítě propojených jeskyní pod celým Pouštním Kopím.

„Jděte dolů,“ nařídila Kadživa jeho sestrám. „Chci si s vaším bratrem promluvit o samotě.“ Dívky poslechly a Kadživa pokynula Jardirovi do rohu, kde viselo otcovo kopí a štít.

Jako vždy mu připadalo, že na něj ty zbraně zpytavě shlížejí. Sádra ho ostudně tížila, ale bylo tu něco, co ho tížilo ještě víc. Podíval se na matku.

„Dama Chevat říkal, že si táta před smrtí nevydobyl žádnou čest,“ řekl.

„Pak dama Chevat neznal tvého otce tak jako já,“ odpověděla Kadživa. „Mluvil jen pravdu a nikdy na mne nezvedl ruku ve zlosti, i když jsem mu porodila tři dcery po sobě. Vždycky jsem chodila s outěžkem a vždycky jsme si měli čím naplnit břicha.“ Zahleděla se Jardirovi do očí. „V těchto věcech tkví čest stejně tak jako v zabíjení alagai. Zopakuj si to na slunci a pamatuj na to.“

Jardir přikývl. „Budu.“

„Teď nosíš bido,“ pokračovala Kadživa. „To znamená, že už nejsi malý chlapec a nemůžeš jít s námi dolů. Musíš počkat u dveří.“

Jardir přikývl. „Já se nebojím.“

„Možná bys měl,“ podotkla Kadživa. „Eveja nám říká, že o Ubývání kráčí po povrchu Aly Alagai Ka, otec démonů.“

„Ani ten by nedokázal proniknout přes válečníky z Pouštního Kopí,“ prohlásil Jardir.

Kadživa vstala a sundala Hoškaminovo kopí ze zdi. „Možná že ne,“ souhlasila a vložila mu zbraň do zdravé levačky, „ale kdyby přece, bude na tobě, abys ho udržel dál od našich dveří.“

Ohromený Jardir si zbraň vzal, Kadživa mu pokynula na rozloučenou a sešla za jeho sestrami dolů. Jardir se okamžitě přesunul ke dveřím, rovně jako svíčka u nich stál celou noc a stejně tak i dvě noci další. „Budu si muset vyhlédnout nějakou oběť,“ prohlásil Jardir, „protože až mi dama‘ting sundá sádru, tak se budu muset zařadit zpátky do fronty na jídlo.“

„Společně to zvládneme,“ odvětil Abban, „stejně jako předtím.“

Jardir zavrtěl hlavou. „Když mi budeš pomáhat, budou si myslet, že jsem slabý. Musím jim ukázat, že jsem po uzdravení silnější než předtím, jinak se stanu terčem pro kohokoli.“

Část první • Jardir /37

Abban přikývl a zadumal se. „Budeš muset vrazit do fronty blíž, než jsi byl původně, ale zase ne tak blízko, aby to dráždilo Hasika a jeho kumpány.“

„Uvažuješ jako kupec,“ podotkl Jardir.

Abban se usmál. „Vyrostl jsem na bazaru.“

Několik dalších dní bedlivě sledovali frontu a očima brousili poblíž středu, kde Jardir čekával předtím, než byl zraněn. Tamní chlapci byli v šaraji o pár let déle a byli mnohem statnější než on. Vyhlédli si případné oběti a začali je pečlivě sledovat během výcviku.

Výcvik probíhal víceméně stejně jako předtím. Při běhu přes překážky držela Jardirovi ruku znehybněnou tvrdá sádra, při výcviku s kopím a sítí ho kaprálové nechali házet levičkou. Žádného zvláštního zacházení se mu nedostalo a ani by si to nepřál. Řemen nedopadal na jeho záda o nic méně často než předtím a Jardir to bral s povděkem a bolest přijímal s vědomím, že každá rána ostatním chlapcům dokazuje, že navzdory svému zranění nezeslábl.

Týdny míjely a Jardir na sobě pilně pracoval; při každé příležitosti si procvičoval šarukin a v duchu si ho ještě opakoval večer co večer, když odplouval do spánku. Ke svému překvapení zjistil, že dokáže levačkou házet a bít stejně dobře jako pravačkou. Protivníky mlátil dokonce i sádrou a záchvat bolesti přijímal jako závan h

Nové knihy 19.týdne roku 2018 v břeclavské knihovně

Popis:
Městská knihovna Břeclav přináší nové

Leave a Reply