Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda)

Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda)

Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda)
  • Elérhető fájlok: Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda).pdf, Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda).epub, Kniha Povídky malostranské (Jan Neruda).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Povídky malostranské

kniha od: Jan Neruda

Na knize mě zejména zajímá krásný jazyk, kterým je kniha napsána.

Na svou dobu supermoderní pojetí.

Některé povídky mi byly bližší, některé méně – nicméně celkově na tuto knihu vzpomínám s radostí. Krásný jazyk, mistrně zachycený genius loci Malé Strany, skvěle vykreslené figury. Nejvíc mne asi dojímala povídka o panu Vorlovi, který tak moc chtěl zapadnout mezi obyvatele. a tak moc mu to nešlo. Určitě se k této klasice ještě někdy vrátím.

Pan Neruda mě bezpečně svým poetickým vyprávěním zavede, aspoň v mojí fantazii, do svého mládí.
Mohu spolu s básníkem stoupat Ostruhovou ulicí a sledovat, zda se někde nemihne zelený kabátek pana Rybáře, jestli již pan Vorel sobě nakouřil pěnovku nebo, zda se konečně paní Ruska odstěhovala na Újezd.
Nezapomenu vždy pozdravit pana Vojtíška. Jen ,,babě Miliónové“ se vyhnu obloukem.
A pravidelně postávám před domem U Dvou slunců. Co kdyby se náhodou otevřelo okno…
,, …v oku cítil nevýslovný tlak. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo, jak rozpuštěný démant. Vše se vlnilo až k samému oknu, až do jeho oka. Moře. Moře.
Dál už povídat nemohu. Dál už neumím…”

P.S: Víte, kdy nastanou lepší časy? Dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.
P.P.S: Co by asi tak pan Neruda napsal dnes.

Něco psaného tak krásným jazykem a přitom tak obyčejně a jednoduše k pochopení si dnes člověk v moderní literatuře už fakt nepřečte. Tak bohatá slovní zásoba, žádná věta se neopakuje, prostě nádhera.

Kdybych to bejval aspoň byl sehnal někde v antikvariátu! Tohle nevkusný vydání z levných knih tomu totiž taky nepřidalo.

Na malé straně jsem se za mých mladých let párkrát ztratil v ulici jägermeistrova a proto jsem si řekl, že by nebylo od věci, přečíst si tuhle českou klasiku.

Po dvou povídkách jsem z tím chtěl zatopit. Konec recenze. 3/10. Nedočteno, po větě “obličej tak zdravě svítivý a do červená lesklý jako nedělní pečínka, politá čerstvým máslem” jsem knihu odložil.

Vzpomínám, jak se mi líbila asi před 45 lety četba z knihy na pokračování v rozhlase. Ráda jsem si to znovu připomněla. Hezky se čte a, když se člověk začte, nevadí ani stará slova a skladba vět. Mám ale raději ty kratší povídky.
Pěkné, lidské.
Citát:
"Záviděl bych kominíkům, kdyby neměli přece jen tak jednostranně černý názor do lidského života."

Vrátila jsem se k nim po asi 15 letech a musím říct, že jako dítě mě bavily víc. Asi jsem jako dítě nevnímala lítost a úzkost, kterou na mě některé z nich působily.

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Neruda Jan (*09.07.1834 – †22.08.1891)

Povídky malostranské (rozbor) (5)

Vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1978 (3. vydání tamtéž). Ilustroval Petr Dillinger. Počet stran: 428.

Jan Neruda se narodil roku 1834 v Praze na Malé Straně v dnes již známém domě U Dvou slunců. Po maturitě na gymnáziu, kde se seznámil s Vítězslavem Hálkem (Májovec), studoval pod nátlakem otce práva, ale neúspěšně. Vystřídal několik zaměstnání, zkoušel studium na filosofické fakultě (také bez úspěchu). Jako spisovatel začínal v mladočeských Národních listech, později se uchytil v deníku Hlas. Přispíval také do časopisu Květy, s Hálkem vydával časopis Lumír. V sedmdesátých letech hodně cestoval (Egypt, Itálie, Řecko), nevydal však žádný cestopis. Ke sklonku života měl problémy s alkoholem i penězi, zemřel v roce 1891 na rakovinu.

Jakožto jeden z hlavních autorů almanachu Máj se Neruda řadí mezi Májovce. Jeho básnické dílo se vyznačuje pesimismem a skepsí, což odráží jeho životní zkušenosti (alkohol, problémy v práci, záporný vztah k lidem, nikdy se neoženil).

Jeho nejznámější sbírky: Hřbitovní kvítí, Prosté motivy, Zpěvy páteční, Balady a romance, Písně kosmické.
V próze se věnoval především popisu života ve městě: Arabesky, Povídky malostranské.
V publicistice se proslavil jako zakladatel fejetonu v Čechách, jako dramatik se neuchytil.

Jednotlivé povídky původně vycházely v časopisech Lumír, Květy aj. Jako ucelený soubor byly vydány v roce 1877. Nejznámější povídka Týden v tichém domě byla převedena na filmové plátno režisérem Jiřím Krejčíkem (1947).

Náměty k povídkám čerpal Neruda ze svých zážitků z dětství na Malé Straně. Jednotícím prvek všech povídek je tedy prostředí a čas (přelom první a druhé poloviny 19. století). Dalším společných charakteristickým rysem je autentické vyobrazování každodenního života měšťanů i chudšího obyvatelstva doprovázené detailním popisem prostředí, důraz je kladen jak na vnější, tak i na vnitřní charakterizaci postav. Autorův postoj vůči chování postav je obvykle kritický, odsuzuje povýšenost, přetvářku, maloměšťáctví, striktní rozřazení do společenských vrstev atp.

STRUČNÉ SHRNUTÍ DĚJE JEDNOTLIVÝCH POVÍDEK A JEJICH HLAVNÍ TÉMATA + NĚKTERÉ KOMPOZIČNÍ PRVKY:

Týden v tichém domě

Rozděleno do 25 kapitol. Odehrává se, jak název napovídá, v rámci jednoho týdne. Vyskytuje se v něm velký počet hlavních i vedlejších postav. Ústřední roli zde hraje rodina Bavorových – syn Václav má zobrazovat mladého Nerudu, jeho matka si musí přivydělávat praním u domácích, ale i tak nemá syn na studia. Pracuje proto prozatím v úřadě u pana domácího. K dalším nájemníkům patří slečna Žanýnka (umře na začátku povídky) a slečna Josefínka, o kterou má zájem pan Loukota, avšak jeho láska k ní není opětována. Václav má být později propuštěn z úřadu a vzájemné vztahy jednotlivých postav se postupně zamotávají. Určité rozuzlení přichází na konci, když paní Bavorová vyhraje loterii, čímž její rodina stoupne v očích ostatních lidí z ulice a Václav může dostudovat.

Povídka nemá jedno hlavní téma, autor prostě popisuje všední život na Malé Straně.

Pan Ryšánek a pan Šlégl
Kratší povídka, zápletka se odvíjí od dlouholetého nepřátelství pánů Ryšánka a Šlégla. Oba kdysi měli zájem o stejnou ženu, s níž se nakonec oženil pan Šlégl. Bývalí sokové spolu nyní nepromluví ani slovo, ačkoli každý večer navštěvují stejný hostinec. Když jednou Ryšánek onemocní, uvědomí si pan Šlégl, že si na něj po těch letech již vlastně zvykl. Poté, co se Ryšánek uzdraví, mu Šlégl nabídne tabák a začnou spolu opět hovořit.

Povídka naráží na malichernost některých lidských rozepří a na neochotu tyto antipatie překonávat. Vypravěč (autor) zde vystupuje pouze jako nejmenovaný host, jedná se proto o ich-formu, ačkoli to není v některých částech povídky zcela zjevné. Kompozičně je rozdělena na dvě části – první část rozebírá zápletku, druhá postupně směřuje k rozuzlení.

Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek, slušný a proto oblíbený malostranský žebrák, se potká před chrámem sv. Mikuláše s žebračkou, jež se chce přiživit na jeho popularitě. Vojtíšek ji odmítne a ona o něm ze zlosti začne rozšiřovat klepy, že má na Starém Městě nemovitosti a na chudáka si jen hraje. Drby se brzy rozšíří, Vojtíšek přestane dostávat almužny a přesune se do jiné čtvrti. V zimě ho najdou umrzlého na Újezdě, vyhublého a v chatrném oblečení.

Autor se v této povídce připomíná, jakou sílu mohou mít pomluvy, obzvláště pokud je šíří pomstychtivá osoba.

O měkkém srdci paní Rusky

Podobně jako předešlá povídka se i tato zaměřuje na pomluvy. Hlavní postavou je zde vdova po hostinském paní Ruska, jejíž jedinou zábavou je chodit na pohřby a pomlouvat nebožtíky. Jednou dojde pozůstalým trpělivost a zavolají na ni policii. Od té doby je paní Ruska terčem posměchu. Nepříjemnou situaci vyřeší přestěhováním k Újezdské bráně, kudy prochází smuteční průvody a kde může dále šířit klepy.

Večerní šplechty

Zde Neruda (v povídce pod pseudonymem Hovorka) vzpomíná na svá vysokoškolská studia a schůzky se spolužáky z ročníku, které pořádali na střeše domu U Dvou slunců. Na rozdíl od ostatních povídek tu najdeme velké zastoupení přímé řeči, hovorový jazyk, studentský slang. Rozhovor mladíků končí, když zjistí, že je celou dobu tajně poslouchala děvčata, za nimiž se ihned vydají.

Doktor Kazisvět

V této povídce hraje majoritní roli maloměšťácký strach z cizinců a jakékoli odlišnosti. Hlavní postava, doktor Heribert, je podivín, jenž odmítá léčit a vůbec stýkat se s lidmi. Ostatní ho nezdraví a nemají ho v úctě. Když však během pohřbu rady Scheplera došlo k nehodě a nebožtík vyklouzl z rakve, zjistil kolemjdoucí Heribert, že je starý pán ještě živý. Pan Kejřík, který měl ze smrti rady prospěch, ho okamžitě nazval Kazisvětem. Tato přezdívka doktorovi zůstala, ačkoli nyní ho již lidé zdravili a vůbec u nich stoupl v ceně. On se však nijak nezměnil a nemocné stále odmítal.

Hastrman

Jediná vskutku pozitivně laděná povídka. Hlavním hrdinou je zde pan Rybář, přezdívaný hastrman kvůli svému zelenému kabátku. Doma si uchovává sbírku kamenů, o které se jeho známí domnívají, že má vysokou cenu. Když se pan Rybář dozví, že se nejedná o drahokamy, zesmutní a rozhodne se sbírky zbavit. Všimne si ho však jeho synovec a ujistí ho, že ho rodina bude mít ráda stále, i když není bohatý ("Strýčku," pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, "copak nejsme vámi bohati?").

Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku

Krátká povídka s námětem podobným Doktoru Kazisvětovi, ale s tragickým koncem.
Krupař pan Vorel se přistěhoval do Ostruhové ulice a zřídil si v ní malý obchod. Místní jsou však zvyklý na zaběhnutý řád a odmítají k němu chodit nakupovat. Po návštěvě slečny Poldýnky se rozšíří zvěst, že je jeho zboží cítit kouřem – od té doby k němu již nikdo nepřijde. Pan Vorel přestane splácet dluhy a nakonec se oběsí.

U tří lilií

Vzhledem k rozsahu dvou stránek se nejedná o povídku, ale spíše o črtu.
Autor si na taneční zábavě vyhlédne jednu dívku, ale když se s ní chce blíže seznámit, přijde pro ni její sestra a dívka odchází. Zanedlouho se však vrací a překvapenému vypravěči oznámí, že důvodem její nepřítomnosti byla smrt její matky.

Romantická a depresivní atmosféra povídky je dotvářena silnou bouřkou, která nabývá v závěru příběhu svého vrcholu.

Svatováclavská mše

Další z povídek psaná v ich-formě.
Neruda vypráví svůj příběh z dětství, když se nechal přes noc zavřít v katedrále svatého Víta, neboť věřil, že zde v noci slouží mši duchové králů. Ze strachu a hladu však v chrámu usne a probudí se až na ranní mši, kde spatří svoji matku a tetu a jde za nimi.

Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

Spíše delší povídka, v níž autor opět v první osobě popisuje, jak chtěl jako čtrnáctiletý spolu s kamarády svrhnout Rakousko. Chlapci měli v úmyslu koupit si za našetřené peníze bambitku a střelný prach od hokynáře Pohoráka a začít revoluci z Prahy. Pohorák však nepřijde na smluvené místo, revoluce se tedy nekoná. Později se kluci dovědí, že se hokynář na trhu opil a policie ho odvedla. Když po něm chtějí zpět peníze, kterými mu předem zaplatili, Pohorák vše zapře.

Psáno o letošních Dušičkách

Neradostný příběh o slečně Máry, která každý rok nosila smuteční věnce na hroby dvou mužů. Jednalo se o její bývalé nápadníky, rozhazovačné mládence a dobré přátele, mezi nimiž si Máry nemohla vybrat. Když po nich chtěla, ať se nějak vyjádří, řekli oba, že nemohou zradit kamaráda a přebrat mu dívku. Ani jeden z nich o ni dále nejeví zájem. Dva roky nato jeden z nich, Jan Rechner, zemřel. Slečna Máry se poté domnívala, že se s ní ožení ten druhý, pan Cibulka, který ovšem zemřel o několik měsíců později. Od té doby chodí slečna Máry vždy o Dušičkách na oba předčasně zesnulé mládence vzpomínat.

Povídka má retrospektivní kompozici stejně jako Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku (zde je více výrazná).

Figurky

Po Týdnu v tichém domě nejdelší povídka.
Hlavním protagonistou je koncipient Krumlovský, který si před advokátskými zkouškami hledá klidný podnájem na Malé Straně (autobiografické prvky). Postupně se začíná seznamovat s dalšími obyvateli svého nového domu a pomalu se zapojuje do společenského dění, třebaže zprvu velmi neochotně. Po čase zjišťuje, že ho hašteřiví a hluční sousedé akorát ruší od studia a dochází k závěru, že by se měl vrátit zpět na Staré Město. Ještě před odchodem se však dostane do souboje kvůli své bytné, k níž si dovolil neuctivou poznámku – souboj naštěstí vyhraje.
V závěru Neruda naráží na mírnou idealizaci svých povídek, když hlavní postava pronese: Ať mě přijde Neruda ještě jednou s nějakou "povídkou malostranskou"!

Figurky jsou Nerudovou nejkritičtější povídkou, boří zde veškeré představy o poklidné Malé Straně a vlídném chování tamějších občanů.

Jedná se o soubor třinácti krátkých i delších povídek řazených podle doby vzniku. Z hlediska rozvětvenosti děje lze Týden v tichém domě a Figurky považovat za novely, navíc se na rozdíl od ostatních povídek nevyznačují výraznou pointou. Kompoziční postupy jednotlivých povídek se liší, obvykle je dodržována chronologická výstavba, čtenář je do děje postupně uveden.

Pásmo řeči vypravěče je psáno spisovným, ale ne výhradně knižním jazykem (tak něco přes dvacet let stará zní velmi hovorově). Ze současného pohledu obsahuje mnoho anachronismů (kalmuček; krupař) a archaismů (dvéře), často se vyskytuje inverze slovosledu (svítila se moučka; o hodině osmé; příznak svůj zvláštní). Vypravěčem je vždy sám autor, v některých povídkách se stylizuje do hlavní postavy – ich-forma, jinak er-forma. Popisné části jsou bohaté na přirovnání (chůze její se podobala dlouhé epické básni; moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď), najdeme zde i personifikace (výraz se vkrade; moučka se svítila). Ve většině povídek je přímá řeč použita zřídka, postavy promlouvají hovorovou češtinou, zástupci vyšších společenských vrstev používají germanismy nebo přímo němčinu ("Hörst du, Poldi!").

Povídka Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku:

Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám u Zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
"Však oni přijdou," řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé.
"Jen kdybych měl už první počinek," řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.
O deváté hodině pak vstoupil skoro až mezi dvéře a vyhlídl netrpělivě do ulice, nejde-li konečně počinek ten první. Tu šla ulicí vzhůru setníkovic slečna Poldýnka. Slečna Poldýnka byla dámička buclatá, nevysoká, ale silných ramen a boků, tak něco přes dvacet let stará. Vypravovalo se o ní již asi čtyřikráte, že se bude vdávat, a světlé oči její měly onen výraz lhostejnosti, vlastně unavenosti, jaký se vkrade do očí všech dam, když čepec nejde trochu dlouho. Její chůze byla poněkud batolivá, ale přitom měla ještě příznak svůj zvláštní. V určitých rozměrech časových totiž slečna Poldýnka vždy klopýtla a sáhla si přitom vždy po šatech, jako by si byla na ně šlápla. Mně se chůze její podobala dlouhé epické básni, rozdělené v zcela určité sloky po stejném počtu stop. Zrak krupařův spočinul na slečně Poldýnce.

Povídky malostranské – rozbor díla k maturitě

Kniha: Povídky malostranské

Přidal(a): Ver93

Jan Neruda (autor)

(9. července 1834 Praha na Újezdě – 22. srpna 1891 Praha)

  • Byl významný český básník a novinář, člen družiny májovců.
  • Pocházel z Malé Strany, z ulice Ostruhová (později byla přejmenována na Nerudovu), z domu U Dvou slunců, kde prožil celý život. Jako novinář začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír. Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudu coby dobrého pozorovatele.
  • Novinář:Neruda je zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání měl v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhmen. V roce 1859 vstoupil do redakce vilímkovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.
  • Spisovatel: Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou. Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.
  • Básník: Jeho básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
  • Sběratel: Neruda měl jednu sběratelskou zálibu, sbíral staré pečetě a mince a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.
  • Nevyrovnané vztahy k ženám, neoženil se, zamiloval se do Aničky Holinové, věnoval jí plno básní, otálel se svatbou, rozešli se, chtěla aby se vdala za někoho úspěšnějšího, ve 30 vztah s Terezkou Macháčkovou (18let). Onemocněla a zemřela, pak vztah s neteří Annou Tichou o 22 let mladší, Neruda vztah ukončil, nešťastnost v životě –> hořkost v básních

Další díla:

1) Sbírky

  • Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická, střídavý verš, trochej, ponurá, smutná nálada,motivy: smrt, sociální bída, nesvoboda navazuje na Máchu – světobol, první básnická sbírka 1858 pohřbená naděje, boj o přežití, odrazem atmosféry ve společnosti, jejímž synonymem je A. Bach( bachův absolutismus) drsnost a neuhlazenost básnického projevu → stručný, střízlivý
  • Písně kosmické (1878) –básnická sbírka, optimismus, víra v pokrok lidstva, rozvoj vědy, motiv kosmu, vesmíru
  • Balady a romance (1878–1883 – sbírka 18 básní, ze života, tragické věci prolnuty s komickou situací, aktuální témata, mezilidské vztahy, povahové rysy českého národa, žánry převrátil – smutné přiběhy ->romance, humorné příběhy -> balady
  • Zpěvy páteční- elegické verše (- žalozpěvy) o těžkém údělu a utrpení národa, také vzkříšení utrpení o Velkém pátku (Kristus)

2) Próza

  • Arabesky 1864 – soubor črt, povídek 50. a 60. let, kde vykresluje pražská prostředí, typičtí pražáci
  • Trhani – povídka o dělnících na železnici
  • Pražské obrázky – zachycují život chudých.
  • Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
  • Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za Nerudovo vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. Neruda uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonem a povídkou).

3) Divadelní hry

Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtip.

  • Prodaná láska (1859)
  • Žena miluje srdnatost (1863)
  • Já to nejsem (1863)

4) Fejetony

Fejeton je literární realistický žánr v publicistice, menšího rozsahu, zaměřený na aktuální problémy doby. Jeho fejetony byly sebrány do knížek:

  • Žerty dravé a hravé
  • 1. máj 1890
  • Kam s ním?
  • Obrazy z ciziny
  • 5) Novinařina

    Jako žurnalista napsal:

    • Obrazy ze života
    • Rodinná kronika

    6) Nerudův antisemitismus

    Antisemitské motivy se v Nerudových fejetonech objevují již od 60. let 19. století. Roku 1869 Neruda publikoval v Národních listech pamflet Pro strach židovský (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru Studie krátké a kratší).

    V textu Neruda píše, že zatímco v mládí se Židy sympatizoval, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu. Židy popisuje jako národ Čechům zcela cizí, šíří představu židovského finančního spiknutí, popisuje historický útisk Slovanů i ostatních národů a především požaduje hospodářskou emancipaci Čechů “od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce”.

    Emancipace od Židů je Nerudou zdůvodňována tím, že poznal „nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“.Zhudebněné dílo

    Literární směr a společensko-historický kontext

    • Česká literatura 2. poloviny 19. století (Májovci)
    • Májovci-součást české realistické literatury, literatura ovlivněná realismem, cíl: přiblížit se ke světové literatuře, vydán almanach Máj r. 1858, líbila se jim nespoutanost, neomezenost, dokonalost básnického jazyka, proti historismu, Národní listy – neprestižnější noviny

    Další autoři:

    • Vítězslav Hálek – básník a prozaik (povídky)Večerní písně, V přírodě, Poldík rumař, Muzikantská Liduška
    • Jakub Arbes – Ukřižovaná, Newtonův mozek, Svatý Xaverius
    • Karolína Světlá – Frantina – próza, Černý Petříček – povídka

    Historické události:

    • 1848 –porážka revoluce, 1849-1859 – Bachův absolutismus, posílil tajnou policii->nedůvěra mezi lidmi 1859 – Alexandr Bach ( ministr vnitra) padá jeho vláda(politické uvolnění), 1867 – ústava-> základní občanská práva a svobody, oživení politického a kulturního života, vznikají umělecké, společenské, politické spolky, 1.politické strany – Mladočeši-radikálnější, proti habsburské monarchii, Staročeši – ochotnější, víc spolupracovali s habsburskou monarchií
    • Z uměleckých spolků – umělecká sdružení čeští malíři , sochaři, architekti, založena r. 1843, pořádala různé výstavy, 1862 – založeno prozatímní divadlo
    • 1868 – myšlenka o založení Národního divadla, základní kámen Národního divadla
    • Architektura – ovlivněna historismem, novorenesance(Národní divadlo, Rudolfinum), novogotika (Chrám svatého Víta)
    • Malířství a sochařství ovládáno realismem
    • malíři: Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Vojtěch Hynais(opona Národního divadla), Josef Mánes
    • sochaři: Josef Václav Myslbek
    • hudba: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foersten

    Obecný charakter literatury – témata autorů

    • 2. polovina 19. století (- i ruchovci a lumírovci) – témata
    • realismus a idealismus (Neruda a Hálek) – satirická díla (Havlíčkovy básně)
    • typické postavy, pro autory známá prostředí
    • společenské problémy (Hálek – Muzikantská Liduška, Pohádky z naší vesnice), sociální problematika (Arbes)
    • idylický život na venkově (Němcová – Babička)
    • ideální láska (Vrchlický) a příroda (Hálek)
    • národní historie (Zeyer) nebo fantazie (- záhady Arbes)
    • romány, veršované eposy
    • tvorba pro děti (Sládek) a mládež (Krásnohorská)
    • alegorie (Čechova politická lyrika)
    • almanachy (Máj, Ruch), časopisy
    • poprvé se u májovců objevuje téma dělníků (Neruda, Arbes)

    Politické situace:

    • Začátek 19. století se nese v duchu stále se šířící germanizace, krásná i odborná literatura se píše německy.
    • Období úpadku českého jazyka a literatury. Pak ale česká šlechta i měšťanstvo žádají znovu navrácení a ustálení češtiny, protože jazyk je jedním ze základních znaků národa.
    • V prvním desetiletí 19. století proběhnou dvě vlny Národního obrození. (První v čele s JOSEFEM DOBROVSKÝM, kdy se píší hodně almanachy (sborníky obsahující literární příspěvky různých autorů, často poprvé publikujících), a druhá, podstatně optimističtější a také úspěšnější, s JOSEFEM JUNGMANNEM, FRANTIŠKEM PALACKÝM a dalšími.)
    • Kolem r. 1800 se začíná formovat nový, mohutný, vnitřně rozdílný kulturní a společenský proud, kladoucí do popředí jedince, jeho zájmy a potřeby, které nadřazuje nad společnost a příkazy. ROMANTICKÁ LITERATURA

    Rozbor díla: Povídky malostranské

    Literární žánr:

    • Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877.
    • Povídka = kratší vyprávění s jednoduchou dějovou zápletkou časově i místně sevřenou, v níž vystupuje pouze několik postav, jejichž charakter se nevyvíjí. Často konec s pointou. Žánr střední epiky.
    • Sbírka povídek Povídky malostranské je vrcholné prozaické dílo Jana Nerudy a jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec.

    Literární druh:

    Jazyk:

    • Archaismy, kontakt se čtenářem, německá a latinská slova, krátké věty, pomlky, přímé řečí a satiry.
    • Jsou zde využity formy dopisu, deníku a zápisníku.
    • Vyskytují se autobiografické rysy.
    • Jazyk je lidový, nespisovný a prostý.

    Tématická výstavba:

    • Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na Malé Straně. Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají.

    Motivy

    • obraz každodenního života obyvatel města
    • kritika maloměšťáctví (nadřazenost, pokrytectví, touha po majetku, pomluvy, lhostejnost – psáno bez idealizace) a přetvářky

    Vypravěč:

    • Vypravěčem je zde sám Jan Neruda, autor jako vypravěč děje, komentuje ho a nebo jen pozoruje
    • Většinou er-forma, v některých povídkách (třeba „U tří lilií“) ich-forma, charakteristika postav posílena

    Čas a prostor:

    • první polovina 19. století
    • hostince, ulice, domácnosti…. na Malé straně v pol. 19. st

    Význam a sdělení (hlavní myšlenka):

    • Přiblížení každodenního života měšťanů i prostých obyvatel Malé strany. Autor zde ukazuje realistický obraz života. Kritizuje maloměšťáctví a jeho projevy (povýšenost, pomluvy…).

    Hlavní postavy:

    • Různé postavy z Malé Strany (doktoři, žebráci, vdovy, …), příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář), chudina, žebráci (Vojtíšek), autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo)
    • podrobně vylíčeny a charakterizovány
    • vytvářejí obraz typických lidských rysů a vlastností
    • často inspirované vzpomínkami
    • převaha vypravování v ich-formě, autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě) mnohé postavy podivínské (povídka Hastrman, Doktor Kazisvět)

    Kompozice (části):

    • Kompoziční podobnost novel: detailní popis a charakteristika postav na začátku, vysvětlení přezdívek, pak příběh s úvodní větou o počasí,překvapivý závěr
    • 13 povídek, některé dále rozděleny (Týden v tichém domě – 15 kapitol, Pan Ryšánek a pan Schlegl – 2 kapitoly)

    Jazyk a styl:

    • Pečlivé popisy postav, přesný místopis, archaismy, slova z cizích jazyků (němčina, latina), krátké věty, přímá řeč, satira, kritika společnosti

    Ohlas díla:

    • Neruda si vysloužil pověst ironika

    Děj jednotlivých povídek:

    Přivedla žebráka na mizinu

    Pan Vojtíšek byl velmi milým, oblíbeným a čistotným malostranským žebrákem. Chodil od dveří ke dveřím a lidé s ním rádi několik slov promluvili, sem tam nějaký peníz dali nebo na jídlo pozvali. Ani místní strážníci jej nepronásledovali. Měl se tedy relativně dobře, o jídlo a milá slova neměl nouzi. Osudným se mu stalo setkání s žebračkou žebrající na schodech u chrámu svatého Mikuláše. Ta nebyla tak dobře upravená a nikdo ji na jídlo nezval. Zřejmě panu Vojtíškovi záviděla, a tak aby si polepšila, chtěla to s ním dát dohromady. Jenže on odmítl. Zakrátko se pak po Malé Straně rozšířilo, že pan Vojtíšek není tak chudý, jak se dělá, že snad na Starém Městě za řekou má dva domy a další podobné řeči. Lidé jej tedy přestali mít rádi, nikdo mu nechtěl dávat peníze, ani jej nezval na oběd. Pan Vojtíšek musel tedy opustit Malou Stranu a jít žebrat za řeku do Starého Města. Tam jej nikdo neznal, nikdo jej do domu nepouštěl a on musel sbírat jen peníze do čepice na ulici. Vedlo se mu tam ale špatně. Až jednou jej našli na Újezdě bez košile, jen v kabátu a kalhotách umrzlého.

    Hlavní myšlenka: V této povídce z dětství autor ukazuje, co všechno zmůžou nepravdivé řeči a pomluvy o nějakém člověku a jak moc mu mohou ublížit.

    Hlavní postavy: Pan Vojtíšek – milý, čistotný, oblíbený malostranský žebrák,upřímný, dobrosrdečný, hodný; Baba Miliónová – žebračka, byla odmítnuta panem Vojtíškem, proto o něm roznesla, že je bohatý, nedostalo se jí toho, co chtěla, proto se mstila.

    Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

    Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Na rozdíl od místních však v domě, kde dříve býval byt a nikdy žádný obchod, což místní považovali za nedobré znamení. Lidé jej mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali, aby tam něco koupili. Tak bylo možné vidět vždy pana Vorla, jak kouří v prázdném krámě ze své pěnovky. Jednou tam přece zavítala slečna Poldýnka. Pak všude vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že i mouka načichla, a tak tam již nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření dveří na ně vypadla převrácená stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi. Strážníci pak jen pochválili jeho dobře prokouřenou pěnovku.

    Hlavní myšlenka: Povídka ukazuje, jak tragicky může skončit člověk, když jako cizí a nově příchozí nezapadne mezi původní obyvatele.

    Hlavní postavy: Pan Vorel – mladý, pěkný chlapík, kulatých tváří, modré oči, štíhlý, svobodný šarmantní, k zákazníkům se choval slušně, lidé ho neuznávali, protože se přistěhoval, v jeho domě se nikdy krupice neprodávala, nepochopil zvyky na Malé Straně

    Týden v tichém domě (1867) –rok prvního časopiseckého publikování

    Povídka ukazuje krátké obrázky a úryvky života a prolínající se osudy lidí, které spojuje život v jednom malostranském měšťanském domě. V nejrozsáhlejší povídce sbírky autor pečlivě popisuje prostředí, ve kterém se děj odehrává, a však děj samotný a jednání postav je zachyceno často velmi úryvkovitě a zvláště v přímé řeči místy pouze naznačuje směr vývoje děje a nechává na čtenáři domyslet si svoji obrazotvorností důvody k určitému jednání postav. Celou povídkou prochází kritika měšťanstva a přetvářky společnosti té doby.

    Povídka má následující dějovou linii: V přízemí domu bydlí přímo v hokynářském krámě manželé Bavorovi se synem Václavem, který miluje Márinku, dceru hostin. Paní Bavorová jako náruživá vykladačka snů se v noci budí a zaznamenává si sny a s pomocí snáře s nimi související číslice. Aby si přivydělala, chodí paní Bavorová prát domácím. Ti mají dvě dcery. Starší Matylda si stále hledá vhodného partnera k sňatku, mladší Valentina se snaží být zpěvačkou. Celá rodina se staví jako velké panstvo, i když paní domácí si přivydělává špatně placenou prací spravování hadrů pro chudé. Pan domácí je úředníkem a zároveň nadřízeným Václava. V druhém patře domu bydlí slečna Josefínka, která se pomáhá starat o nemocnou slečnu Žanýnku z přízemí. Když ji však první den ráno nese jídlo, nachází ji mrtvou. Slečnu Josefínku má rád pan Loukota, a tak ji posílá milostné básně a sní o sňatku s ní. Bydlí v domě jako podnájemník u hospodářského úředníka ve výslužbě pana Lakmuse. Jeho manželka se domnívá, že jejich podnájemník miluje jejich dceru Klárku, a proto se s ním snaží sjednat svatbu. Její snaha se s pomocí šťastné náhody nemine úspěchem. Pan Loukota píše žádost úřadům o svatbu s Josefinkou, aniž se jí na cokoli zeptal, ale právě v momentě, kdy má vepsat její jméno přichází Václav, od kterého se dozví, že slečna Josefinka miluje strojmistra Bavoráka a má s ním nadcházející neděli svatbu. Nedopsanou žádost najde paní Lakmusová a přiměje nešťastného pana Loukotu, aby na ni doplnil jméno její dcery Klárky. Jednoho dne pan domácí sděluje paní Bavorové, že musí vyhodit z úřadu jejího syna Václava, protože psal hanebné básně o panu prezidentovi a vůbec je v úřadě nedůsledný, nepořádný a nechová se dostatečně uctivě ke starším a výše postaveným úředníkům. Následného pohřbu slečny Žanýnky se kromě jejího nenadále objeveného příbuzenstva účastní i někteří obyvatelé domu, jež se dělí na ty „lepší“ – jedoucí v pohřebním průvodu v kočáře – a na ty „horší“ – jdoucí pěšky (paní Bavorová s Václavem). Jenže v dalších dnech paní Bavorová s pomocí čísel ze snáře vyhrává v loterii několik tisíc, které použije na studia syna Václava, jenž je musel právě kvůli nedostatku financí přerušit. Když se o tomto nečekaném zbohatnutí dozví domácí, snaží se za přes velké přátelství ssBavorovými sblížit a následně provdat Matyldu za Václava. Václav na tuto „hru“ přistupuje a v závěru naznačuje, že se naoko blízkým vztahem s Matyldou pomstí domácímu za vyhození z úřadu.

    Pan Ryšánek a pan Schlegl (1875)

    Vypráví příběh vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k návštěvníkům malostranského hostince U Štajniců. Oba tam jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Pan Ryšánek přestal do hostince chodit, avšak kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto si pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství nabídkou vlastního tabáku ke kouření. A tak na sebe po letech prvně promluvili.

    pan Ryšánek – starší, vyšší, slabý, bledý, kvůli jedné ženě nemluví s panem Schleglem

    pan Schlegl – zavalitý, fyzicky silnější, nesnáší pana Ryšánka, vede s ním tichou válku

    O měkkém srdci paní Rusky (1875)

    Paní Ruska byla vdova po nebožtíkovi Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály, jejíž jedinou zábavou bylo, že chodila na funusy a to i úplně cizím lidem. Tam o nich, jejich životě i jejich blízkých roznášela ošklivé řeči. Protože se to nelíbilo, tak na pohřbu měšťana a kupce Josefa Velše na ní zavolali policii. Ta jí pak zakázala na pohřby chodit vůbec. Aby paní Ruska nepřišla o svoji zábavu, přestěhovala se do bytu k Oujezdské bráně, kudy musel každý pohřeb jít na hřbitov a tehdy vycházela před dům.

    Večerní šplechty (1875)

    Krátká vzpomínka na dobu vysokoškolských studií, kdy se autor (jako postava Hovorka) za hezkých večerů schází na střeše domu za vikýřem se svými kamarády, aby kouřili a probírali různá témata. V daný den vybírá téma k diskusi Jäkl. Mají společně s Kupkou a Novomlýnským vyprávět nejstarší vzpomínku ze svého života. Pak Jäkl vypravuje o svém vztahu k Lízince Perálkové, která nečekaně porodila kluka. Nakonec zjistí, že je za střechou poslouchala děvčata, vyběhnou s výjimkou Jäkla za nimi.

    Doktor Kazisvět (1876)

    Příběh podivínského doktora Heriberta, který nikdy neprovozoval lékařskou praxi a lidé se mu vyhýbali stejně jako on jim. Na jedné procházce potká pohřební průvod pochovávající pana Schepelera, váženého a bohatého rodu. Když míjí průvod, spadne rakev s tělem z vozu a otevře se. Doktor Heribert ji míjí a všimne si, že pan rada není mrtvý. Nechá jej zanést do nejbližšího domu, kde pana radu křísí. Ten přijde k sobě a za dva měsíce se vyléčený vrátí do úřadu. Tuto událost noviny zmíní, jen příbuzní, kteří měli dědit jeho velký majetek, nemají radost a pojmenují doktora Heriberta Kazisvětem, což mu zůstane.

    CHARAKTERISTIKA DOKTORA KAZISVĚTA:

    Vnější – malé postavy, nedbalý a vousatý

    Vnitřní – nekomunikativní a uzavřený (bydlel sám); bojácný, nedůvěřivý, šetrný; podivín; šetřil na sobě

    Hastrman (1876)

    Povídka se týká pana Rybáře, kterému nikdo neříkal jinak než „hastrman“, protože při své malé výšce nosil zelený kabátek s dlouhými šosy a široký klobouk. Bydlel u své dcery a zetě, kteří měli tři děti. Často se procházel s cizinci či kanovníky a toužil po moři. Říkalo se o něm že je velmi bohatý, že má doma velkou sbírku drahých kamenů. Jednou se rozhodl zjistit, jak drahé ty kameny jsou. Zašel tedy s krabicí kamenů za profesorem matematiky a přírodopisu. Tam se dozvěděl, že kameny nemají velké ceny, rozhodně se nejedná o drahokamy. Zklamaný pan Rybář se rozhodl zbavit se své sbírky a začal ji vyhazovat oknem. Přišel za ním zeť a přesvědčil ho, aby to nedělal, že ty kameny jsou pro něj samotného bohatstvím a cenné, jako vnoučata a on cenný pro ně.

    U tří lilií (1876)

    Autor zde popisuje překvapivý moment ze svého života, kdy se při bouřce zdržel v hostinci, v němž se tančilo. Upoutala jej jedna dívka s velkýma očima a bylo zřejmé, že i on upoutal ji. Celý večer ji pozoroval, tak viděl, jak za ní přiběhla jiná dívka. Ona pak zmizela do deště, ale za chvíli se vrátila a zcela lhostejným hlasem oznámila své kamarádce jako důvod své krátké nepřítomnosti, že jí právě umřela matka. V závěru se autor s dívkou za zuřící bouřky společně vytrácejí z taneční zábavy a dochází k jejich tělesnému sblížení.

    Svatováclavská mše (1876)

    Povídka je vzpomínkou kdy se autor nechal přes noc sám zavřít v Katedrále svatého Víta. Slyšel legendu, že vždy o půlnoci se koná ve svatováclavské kapli mše, které se kromě všech králů a svatých účastní i sám svatý Václav. Jenže s přibývající pozdní hodinou jej začali sužovat hlad a chlad a do jeho mysli se vloudily hrůzostrašné představy o mši a vše si představoval tak živě, až se strachy rozplakal. Pak usnul a probudil až ráno na mši, kde uviděl svoji velmi smutnou matku s tetou, u které měl přes noc spát. Po mši na ně počkal před vchodem a s pláčem políbil matce ruku.

    Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (1877)

    Čtyři čtrnáctiletí chlapci, mezi nimiž nechyběl ani autor, si vytvořili plán, jak zahájí revoluci a svrhnou Rakousko. Označili se přezdívkami významných českých vojevůdců historie: Jan Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husi. Revoluce měla být zahájena dobytím Citadely na hradbách hradu nad Prahou, následně vyhlášením revoluce, boji Čechách a zakončena měla být dobytím Vídně. Za tím účelem koupili si z našetřených peněz bambitku a prach do ní měl obstarat hokynář Pohorák, přivážející na trh každý den čerstvá kuřata, který již dostal předem 6 zlatek na něj. V uvedený den se chlapci dostavili na svá místa kolem Citadely a čekali, až se objeví Pohorák s prachem. Jenže ten se neobjevil, naopak se chlapci dozvěděli, že jej sebrala policie, a tak se zalekli a utekli ze svých míst před bojem. Následně se dozvěděli, že Pohorák ten den přišel na trh opilý, navíc kvůli vysoké ceně nic neprodal, a tak ve špatné náladě zmožen pitím usnul pod svým vozem přímo na trhu. O několik dní později se prvně našla u kašny nová bambitka a pak Pohorák zapíral, nebo si nevzpomínal, že by od kluků obdržel těch 6 zlatek na nákup prachu.

    Psáno o letošních Dušičkách (1876)

    Vypráví příběh osamělé slečny Máry, která přijíždí každý rok, o svátku Dušiček na hřbitov s malým děvčátkem zapůjčeným ze sousedství, chodí mezi hroby a na dva z nich položí bílé věnce. O její ruku se ucházeli dva muži najednou – rytec Jan Rechner a kupec Vilém Cibulka. Oba byli dobří přátelé a o obou kolovali pověsti, že jsou „flamendři“ a návštěvám hospod věnují více času než své práci. Se zájmem těchto mužů svěřila se Máry své dobré přítelkyni, stejně staré vdově paní Nocarové. Ta jí pomáhala s výběrem, oba pánové zaslali slečně Máry dopisy, že je jim líto, ale nemohou přebírat známost svému příteli, takže o ni již nemají zájem. Slečna Máry z toho byla velmi špatná a na radu paní Nocarové čekala, zda si to některý z nich nerozmyslí,nevyjádří. Nevyjádřil se žádný, přestože se spolu potkávali. Za dva roky zemřel pan Rechner. Slečna doufala, že se nyní již pan Cibulka vyjádří, jenže on zemřel o čtyři měsíce později. Slečna Máry pak každý rok na Dušičky nosila k jejich hrobům věnce. .

    Figurky (1877)

    Tato povídka je poskládaná z drobných útržků života mladého muže a sám autor sebe v ní několikrát zmiňuje z pohledu hlavní postavy.

    Hlavní postavou povídky je advokátní koncipient Krumlovský, který se připravuje na advokátní zkoušky. Hledá proto na Malé Straně klidné bydlení v podnájmu u konduktorky, aby se připravil na zkoušky. Postupně se seznamuje se všemi obyvateli domu: malířem, jeho ženou šišlající pouze v době, kdy měla peníze, a velmi zlobivým a často trestaným malířovým synem Pepíkem, trochu hypochondrickým panem domácím a jeho dcerou Otýlií, podivínským komentátorem všeho dění v domě a provokatérem Provazníkem léčeným v ústavu pro choromyslné. Zpočátku se Krumlovský rychle a hodně učí a odráží všechny snahy ostatních obyvatel domu o nějaké sblížení. Jenže časem si více a více všímá dění v domě a čím dál se jej také více účastní. Navštěvuje sousedy, hovoří s nimi, tráví s nimi odpolední hodiny v besídkách v zahradě domu. Počne během setkání pociťovat náklonnost k slečně Otýlii, ale v tom smyslu se nikdy nevyjádří. A díky všem těmto aktivitám se stále méně a méně připravuje na advokátní zkoušky. Stále jej v domě něco vyrušuje a on si uvědomuje, že zde nemá potřebný klid na rozdíl od Starého Města, odkud se přistěhoval. Navštěvuje a potkává své dřívější kamarády a pomalu spěje k rozhodnutí z malostranského domu se odstěhovat. Vrcholem všeho je pak vystupování jeho bytné konduktorky, která o svém manželovi pouze mluví, ale Krumlovský jej nikdy neviděl. Konduktorka se zpočátku stále vtírá do přízně Krumlovského, aby později poněkud ochladla, když i jeho vztah k ní je stále chladný. Místo toho se záletná konduktorka stýká s nadporučíkem Rybáckým, který vyzve Krumlovského na souboj o čest šavlí, kvůli jeho neuctivé poznámce o něm a konduktorce. Krumlovský souboj šťastně vyhrává lehkým zraněním soupeře a definitivně odchází zpět do svého někdejšího bytu na Starém Městě.

    Filmové zpracování:

    • Povídka malostranská 1981 – filmová komedie podle povídky Jana Nerudy “Figurky”.
    • Povídky malostranské 1984 (Režie: Pavel Háša)
    • Slečna Máry – československý film režiséra Pavla Háši z roku 1984
    • Hastrman – československý film režiséra Iva Paukerta z roku 1955
    • Týden v tichém domě – československý film režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1947
    • Vzhůru nohama – československý film režiséra Jiřího Slavíčka z roku 1938 natočený na motivy povídky Figurky
    • některé povídky zfilmovány (Hastrman, Přivedla žebráka na mizinu, …)

    Zdroje:

    • http://cs.wikipedia.org/wiki/Pov%C3%ADdky_malostransk%C3%A9
    • Licence textu: http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs


    Další podobné materiály na webu:

    Jan Neruda – Povídky malostranské (Mluvené slovo, Audiokniha, AudioStory)

    Popis:
    Pro informace o dalších audioknihách a novinkách navštivte naše stránky http://www.audiostory.cz/ . Vrchol prozaického …

    Leave a Reply