Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek)

Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek)

Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek)
  • Elérhető fájlok: Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek).pdf, Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek).epub, Kniha Povídky z druhé kapsy (Karel Čapek).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy

kniha od: Karel Čapek

Krásné povídky k zamyšlení.

Knihy od Karla Čapka nikdy nezklamou. Geniálně napsané, moc milé.

Hezké, některé povídky dokonce krásné.

Naprosto úžasné povídky s nečekaným rozuzlením. Je v nich pobavení, pohlazení, napětí i poučení. Nikdy neomrzí a nezklamou a navíc jsou krátké. Prostě GENIÁLNÍ!

Úžasné Čapkovy detektivní povídky. I když trochu krátké. Ale krásně vyřešené pragmatismem.

Z povídek přímo dýchá atmosféra starých časů. Napsáno krásným jazykem. I když jsou povídky vesměs kriminálního charakteru, nechybí jim i humor. Dobře se četly, líbily se.

Výborné čtení, ke kterému se dá s chutí opakovaně vracet. Za mě jde o literární klenot, ve kterém Čapek mistrně využívá bohatosti českého jazyka. Povídky jsou místy humorné, jindy trochu napínavé a zároveň se v nich nevtíravým způsobem objevují myšlenky o samotném žití.

“Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.”

Povídky z druhé kapsy

kniha od: Karel Čapek

Opět nádherné počteníčko. Jsou trochu temnější než z té první kapsy. Čapek tu otevírá těžší témata jako je smrt, vina, snění, odpuštění, ale také láska, vtip a víra. Nechybí neotřelé vyprávění příběhů, které jsou jedinečné a opět nečekané. Moc jsem si to opět užila.

Většina lidí si řekne "Klasika, nuda"
Já si ale dovolím nesouhlasit, Čapkovi knihy jsou podle mě ohromně inspirativní a vtipné. Je to pro všechny lidi, kteří se rádi zamýšlejí nad maličkostmi světa, ve kterém žijí, takže má cenu přečíst.

Úžasné Čapkovy detektivní povídky. I když trochu krátké. Ale krásně vyřešené pragmatismem.

Moc se mi líbil ten prostý způsob, jak na sebe povídky a příběhy navazovaly. Hodnotím stejně jako u jedničky a vypíchnu povídku Ukradena vražda, ta je nesmírně propracovaná a opravdu hluboká. A přidám jeden z nejlepších úryvků z jiné povídky –

"Co s tím Seppem bylo dál, to nevím; ale tak si myslím, jaký by z toho uličníka mohl být hvězdář nebo fyzik. Vždyť to mohl být druhý Newton nebo co, ten zatracený kluk! Ale ono na světě přichází nazmar tolik zvláštního důmyslu a takových těch krásných schopností – Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od Pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba."

Tohle je prostě geniální a dneska ještě pravdivější než tehdy.

Tak jsem v rámci prázdnin zatěkala rozličnými žánry, a mezi jiným že si zopáknu nějakého lehčího Čapka. Jenomže holenkové, Čapka si jen tak "zopáknout" nelze, víme? On vás totiž přinutí žasnout. Posadí vás na zadek nepřeberným slovníkem, myšlenkami i aktuálností svých formulací, a já se jenom – ohromená – ptala, vážně? vážně jsem to už párkrát četla? Tak jak to, že mě to tak komplexně odkecává. No prostě typickej "lehčí" Čapek. 🙂

Dobré pokračování Povídek z jedné kapsy.

V rámci prokrastinace (nebo odpočinku, budeme-li milosrdní) během přípravy na magisterské přijímačky jsem sáhla po Povídkách z druhé kapsy. Četla jsem je už v prváku na střední a patřily k dílům, která založila moji trvalou úctu ke Karlu Čapkovi. Už tehdy mi přišly geniální.

Teď mi přijdou geniální ještě víc. Jako patnáctiletá jsem asi ještě nedovedla pochopit jemně odstíněné pointy, které, jak se mi zdá, mají někdy i víc těžišť. Je úžasné, co všechno čtenář v těchto Povídkách najde: povahopis lidstva a konkrétních jeho exemplářů, obraz první republiky, pozoruhodné, a přece vesměs všednodenní děje, a k tomu svrchovaného génia jazykového (kdo by býval řekl, že čeština posluhovaček a strýců od dráhy může být tak libá, jako bylo obrozencům nářečí). Realistickou, a přesto poetickou vivisekci života.
A neúnavnou lásku k člověku. Je podivuhodné, že Karel Čapek dovede lidi milovat i znát současně; k tomu jsou obyčejně potřeba intelekty dva.

Připojím se k ostatním čtenářům, kteří uvedli svoje oblíbené povídky; pro mě je to Povídka starého kriminálníka, Případ s dítětem a Historie dirigenta Kaliny. Nejvíc mě ale pobavil Soud pana Havleny a hlubokým, dojímavým kouzlem na mě zapůsobila Balada o Juraji Čupovi. A také Obyčejná vražda ve mně zanechala silný dojem – no, už dost, nebo přepíšu prostě celý obsah.

Půjdu prokrastinovat dál u Povídek z jedné kapsy nebo Podpovídek, jelikož pan Čapek, jak už tu mnoho lidí napsalo, hladí po duši. A přesně to moje přijímačkami zmučená duše potřebuje.

S povídkou Ukradený kaktus jsem se setkala již na gymnáziu, kdy jsme dělali její rozbor. Uchvátila mě natolik, že jsem si musela přečíst celou knihu. Některé povídky jsou k pobavení. Zajímavé, jak se člověk může nevědomky usmívat u knihy, která je zároveň detektivního rázu. Zbožňuji Čapkovu tvorbu a jeho lidskost.

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Čapek Karel (*09.01.1890 – †25.12.1938)

Povídky z druhé kapsy (souhrn) (2)

Čapkova současnost, různá místa, nejvíc české prostředí, ale také Anglie a Itálie

Ukradený kaktus
Vrchní zahradník Holbenovy zahrady pan Holan vypráví o tom, jak se z veřejně přístupného skleníku pana Holbena začaly ztrácet kaktusy. Nejprve v malém množství, později ve větším a stále vzácnější exempláře. Když se ztratil kaktus "Pilocereus", pan Holan se rozhodl zloděje najít.
Dal do novin článek, že Holbenovy sbírky kaktusů jsou ohroženy nebezpečnou chorobou. Za pár dní uveřejnil článek, že choroba se dá léčit pomocí speciální tinktury, která je dostupná i u pana Holbena. Vzápětí se přihlásil pan Ráček, který všechny kaktusy ukradl, a sháněl se po tinktuře. Ukázalo se, že rostliny bral už celá léta v přestrojení za starší ženu.
Pan Holben ho chtěl potrestat, ale když zjistil, že pan Ráček je odborník a blázen do kaktusů, začal s ním spolupracovat. Poslal ho do Mexika, aby odtud přivezl nové druhy kaktusů, ale pan Ráček zde zemřel mučednickou smrtí, protože chtěl tamějším Indiánům ukrást jejich posvátnou rostlinu.

Povídka starého kriminálníka
Pan Bobek vypráví příběh, který se udál v Palermu. Policie tam chytila muže se zakrvavenou dýkou v ruce. On tvrdil, že někoho zabil, ale nechtěl přiznat koho. Byl tedy zatčen a uvězněn, ale policisté stále nemohli najít žádnou mrtvolu.
Vrah se jmenoval Marko a toužil po trestu, ale dokud se nenašlo tělo oběti, nemohl být odsouzen. Policisté mu umožnili útěk z vězení, ale on se stále vracel. Když mu řekli, že ho druhý den propustí, Marco takovou "nespravedlnost" neunesl a ve své cele se oběsil!
Od té doby v ní strašilo a každý člověk, který tam strávil noc, se druhý den obrátil na správnou cestu. Jednou tam na zkoušku zavřeli Čecha pana Bobka a od té doby přestala "nápravná cela" fungovat.

Zmizení pana Hirsche
Pan Hirsch obchodoval v Praze s kůží a perskými koberci. Jednoho dne se beze stopy ztratil.
O dva dny později si úřednice z úschovny zavazadel stěžovala na zápach vycházející z jednoho kufru. Když zavazadlo otevřeli, našli v něm uškrcenou mrtvolu pana Hirsche. Na jeho těle byly stopy po anilinových barvách a pan Mejzlík podle toho poznal, že pana Hirsche zabil jakýsi Arab, který s ním obchodoval, a jeho mrtvolu pak odnesl z krámu zabalenou v nekvalitně obarveném koberci.
Koberce, které pan Hirsch koupil, byly pašované a nekvalitní, takže kdyby žil a přišlo se na to, šel by do vězení.
Z této povídky vyplývá poučení, že obchodníci by měli prodávat kvalitní zboží, jinak se jim to vymstí.

Čintamani a ptáci
Pan doktor Vitásek sbíral kvalitní staré perské koberce. Často navštěvoval paní Severýnovou. Ta s koberci obchodovala a občas se u ní objevil nějaký vzácnější kousek. Kromě toho měla tlustou fenku jménem Amina, která lehávala v kuchyni na starém hadru.
Pan Vitásek ovšem zjistil, že je to převzácný koberec ze sedmnáctého století o unikátních rozměrech s božským vzorem "čintamani a ptáci". Dozvěděl se, že patří paní Zanelliové. Chtěl koberec za každou cenu získat – smlouval, prosil, nabízel, ale paní Zanelliová mu ho neprodala, protože šlo o rodinnou památku.
Rozhodl se proto, že koberec ukradne. V noci se vloupal do bytu paní Severýnové, ale na koberci opět ležela Amina a nechtěla se za žádnou cenu hnout. Pan Vitásek neměl to srdce, aby ji zabil, a proto se vrátil domů.
Když paní Severýnová zjistila, že se jí do bytu vloupal někdo cizí, dala si na okna mříže.
Pan Vitásek se rozhodl, že loupež zopakuje, až Amina pojde, ale do té doby se musí naučit pilovat mříže!

Příběh o kasaři a žháři
Kasař pan Balabán byl velice zručný a šikovný. Kdysi při skoku z okna přišel o zuby a nosil umělé. Byl pověstný tím, že nevěřil na pověry.
Rozhodl se, že završí svou zlodějskou kariéru vyloupením kasy u firmy Scholle a spol. Podařilo se mu vše provést na jedničku, ale nakonec ho prozradilo, že si na místě činu vyndal z úst falešné zuby, které mu překážely, a ty se otiskly do prachu. Navíc na místě činu nezanechal svůj exkrement, což ostatní kasaři z pověrčivosti dělali.
Druhý příběh se odehrál ve Štýrsku. Sedlář a řemenář pan Anton slavil s rodinou svůj svátek a najednou začala hořet střecha chalupy a celá stavba lehla popelem. Od ní chytlo ještě čtrnáct dalších budov.
Při vyšetřování se zjistilo, že požár zapálil sluneční paprsek, který procházel skrz lupu umístěnou v trámu. Anton si vzpomněl, že v lednu vyhodil jednoho učedníka, který stále prováděl nějaké pokusy.
Policisté si dali chlapce zavolat a zjistili, že i bez astronomických přístrojů dokázal spočítat, v jaké poloze bude slunce v den Antonova svátku. Pak pomstychtivě umístil lupu tak, aby v ten den zapálila chalupu.

Ukradená vražda
Pan Houdek bydlel na Vinohradech v poklidné Krucemburské ulici. Jednoho dne zaslechl několik výstřelů. Na ulici ležel zastřelený Rus Kopytenko. Hned se seběhli dva četníci. Náhodou byl poblíž i taxík, a tak řidič odvezl mrtvého do nemocnice.
Všichni obyvatelé se těšili, že se o vraždě bude psát v novinách a o jejich ulici se bude mluvit. Protože však žádný článek nevyšel a ani policie nepřišla nic vyšetřovat, šel si pan Houdek stěžovat na komisařství. Tam o vraždě nikdo nic nevěděl, a když pan Houdek řekl, v kolik hodin se událost stala, komisař Bartoška mu odpověděl, že v tu dobu četníci dělají obchůzku v jiné části města, a tak by nemohli tak rychle přispěchat na pomoc.
Byla to plánovaná vražda! Dva muži se převlékli za četníky, Rusa zastřelili a pak předstírali, že přišli pomoci. Jejich komplicem byl i taxikář.

Případ s dítětem
Mladé paní se ztratila tříměsíční holčička jménem Růženka v kočárku. Komisař Bartošek nevěděl, jak by měl dítě najít, zkoušel různé metody, ale žádná z nich nebyla ta pravá. Až pomohla náhoda.
Jeho fence se narodila štěňátka a ona na ně byla náležitě hrdá – jako každá máma. Komisař proto vyslal do ulic policisty, aby maminkám chválili miminka v kočárcích, a ta, která nebude chtít dítě ukázat, je zlodějka.
Nakonec ženu našli. Růženku ukradla, protože vlastní děťátko nešťastnou náhodou zalehla.

Grófinka
Do Curuchu chodily jistému muži špionážní listy a vzápětí to někdo udal anonymním dopisem. Písmo však bylo totožné.
Zjistilo se, že autorkou špionážních i anonymních dopisů je grófinka Mihályová. Za svůj čin byla odsouzena k ročnímu trestu vězení. Do cely za ní přišel pan Poglár. Zjistil, že se grófinka zamilovala do hrdinného majora Westermanna, a tak se mu chtěla vyrovnat nějakým statečným činem.
Pan Poglár jí řekl, že major je ženatý muž se třemi dětmi, původním povoláním pekař, ale hrdá grófinka se rozhodla, že si svůj trest odsedí a dopisy nezapře!

Historie dirigenta Kaliny
Dirigent Kalina řídil jednou orchestr v Liverpoolu. Bohužel neuměl ani slovo anglicky. Šel se projít k moři a tam slyšel hádku muže a ženy. Usoudil, že muž se chystá provést nějaký zločin.
Chtěl to oznámit policii, ale protože neznal cizí řeč, byl bezmocný.
Druhý den byl v novinách článek o vraždě staré paní.

Smrt barona Gandary
Významného barona Gandara nalezli zastřeleného v jeho zahradě. Vyšetřováním byl pověřen pan rada Pitr, který neměl rád záhadné zločiny a přílišné "komplikace". Zastával názor, že loupeže konají profesionální zloději a vraždy jsou obvykle páchány pro peníze někým z rodiny.
Do vyšetřování se zapojil i mladý komisař Mejzlík, který měl několik zajímavých hypotéz, co se mohlo přihodit. Ale pan Pitr tvrdil, že vraždu spáchal někdo z rodiny.
A měl pravdu. Barona zabil jeho synovec a ukradl mu 50 000 korun.

Příběh sňatkového podvodníka
Na policii dostali několik trestních oznámení na sňatkového podvodníka. Detektiv Holub odhalil, že oním zločincem je pan Plichta, několikrát trestaný kriminálník. Chytili ho a muž dostal 5 měsíců. Pak byl propuštěn, ale nedal si pokoj a opět tahal z cizích žen peníze.
Pan Holub na něj náhodou narazil ve vlaku a chtěl ho předat pardubické policii. Ale Plichta chtěl jít jedině s ním.
Detektiv ho tedy nejdříve vzal na svůj letní byt, kam právě mířil. Rodině ho představil jako svého kamaráda.
Když měli odjíždět do Prahy, potřeboval ještě něco vyšetřit, a tak Plichtu nechal v restauraci. Ten si tam mezitím nabalil další ženu, ale pan Holub mu řekl, že je to sňatková podvodnice Lojzička.
Pan Plichta se rozzlobil nad tím, že už se nikomu nedá věřit a nechal se v klidu odvést do vězení.

Balada o Juraji Čupovi
Příběh se odehrává na Podkarpatsku a vypráví ho četnický kapitán Havelka.
Jednou za ním ve sněhové bouři přišel muž a řekl mu, že zabil Marynu Matejovu. Ušel třicet kilometrů ze své vesnice v šílené zimě jen kvůli tomu, aby se přiznal. Tvrdil, že mu zabití Maryny přikázal Bůh.
Pan Havelka celkem věřil, že mluví pravdu, ale druhý den našel v jeho pokoji dolarové bankovky, které Maryna dostávala od svého muže z Ameriky.
Juraj Čup byl proto odsouzen k trestu smrti.

Povídka o ztracené noze
Synovec pana Krále Lojzík byl za války odveden na vojnu. Vojna ho bavila, ale nechtělo se mu jít bojovat na frontu. Proto simuloval a dostal se do nemocnice. Při vizitě náhodou skrčil nohu v koleni, takže to vypadalo, jako že ji má amputovanou.
Doktor na něj koukl, označil ho za "mrzáka" a poslal ho domů.
Lojzík začal pobírat invalidní rentu a byl celkem spokojený. Ale pak se mu začalo zdát, že noha, kterou úředně neměl, mu chřadne a dokonce se zkracuje. Byl z toho celý špatný a nakonec už to nevydržel a vyběhal si na úřadech, aby mu uznali, že má obě nohy zdravé.

Závrať
Ovdovělý fabrikant Gierke se znovu oženil a se svou mladou ženou jel na svatební cestu do Itálie. Vyšli si tam na rozhlednu a od té doby začal továrník trpět strašnou závratí, která ho nejen neopouštěla, ale dokonce se stupňovala až málem zešílel.
Pomohl mu teprve neurolog doktor Spitz pomocí metody potlačených představ. Dokázal zjistit, že Gierke svrhl svou první ženu ze skály a zdědil po ní velké peníze. Když se znovu oženil, bál se, že by totéž mohl udělat i své druhé ženě, a proto trpěl závratí.
Po doktorově verdiktu se Gierkemu úžasně ulevilo, ale když lékař odešel, vrhl se ze schodů a zabil se.

Ušní zpověď
Tento příběh je o vrahovi, který se v kostele vyzpovídal faráři, protože ten nemohl nikomu vyzradit jeho děsivé tajemství.
Totéž zopakoval u dalších farářů, aby ulehčil svému svědomí. Protože se ale nechtěl kát, žádný duchovní už ho nechtěl vyslechnout.
Když už nebyli k dispozici kněží, platil si vrah konzultace u právníků a zpovídal se jim.
Nakonec svěřil své tajemství doktoru Vitáskovi, a protože už byl skoro šílený, píchl mu lékař smrtelnou dávku morfia.

O lyrickém zloději
Zloděj vyloupil obchod a na místě zanechal vlastnoručně napsanou báseň. Šéfredaktor Zach ji otiskl, protože byla originální a zloděj, povzbuzen úspěchem, psal další básně a nechával je na místech, kde kradl.
Protože ale jeho další verše byly příliš "vykalkulované" a psané s touhou po zveřejnění, v novinách už je neotiskli.
Zloděj si na pana Zacha počkal v jeho bytě a ten mu dal přečíst báseň od slavného autora pro inspiraci.
Za dva dny pak zloděje chytli, protože si na místě činu lámal hlavu s novou básní.
Uvěznili ho, ale on psal básně o vězení. Jenže si v nich musel vymýšlet, protože v kriminále nebylo nic zajímavého, o čem by mohl psát.

Soud pana Havleny
Pan Havlena byl nedostudovaný právník a v okurkové sezóně vymýšlel pro novináře fiktivní případy ze soudní síně. Vždy byly velice originální a trest odpovídal platným zákonům. Jednou ale vymyslel případ o tom, že jakýsi muž naučil svého papouška nadávat sousedce a za to dostal 14 dní vězení.
Proti článku ale vzneslo kritiku ministerstvo a označilo trest za nesmyslný.
Havlena nechtěl uznat, že se v rozsudku zmýlil, a toužil dokázat, že ho soud potrestá tak, jak to napsal.
Koupil si papouška, dlouho ho učil nadávat, ale i když na něj sousedka podala trestní oznámení, byl shledán nevinným.
Následkem toho zatrpkl a zmizel z veřejného života.

Jehla
Domovnice paní Mašková si koupila žemličku a našla v ní jehlu. Šla si stěžovat na policii a policie předala případ Chemickému ústavu. Tam pomocí pokusů zkoumali, zda se jehla dostala do housky před, v průběhu, nebo až po upečení. Nakonec zjistili, že jehlu do žemle někdo strčil, až když byla upečená.
Dal ji tam učedník, který měl vztek na svého mistra.
V Chemickém ústavu se chemikům pečení housek zalíbilo a nakonec pekli nejlepší žemle v celé Praze.

Telegram
Rodina Kalousových dostala z Francie telegram od dcery Věry. Protože byl napsán chybně, nerozuměli mu a domnívali se, že se jí stalo něco hrozného.
Matka, otec i syn chtěli vzít Věřinu záchranu do svých rukou a všichni byli odhodláni jet na vlastní pěst do Paříže, ať to stojí, co to stojí.
Nakonec jim pomohl soused Horvát, který se zabýval dešifrováním. Řekl jim, že Věra potřebuje poslat peníze, protože jí ukradli kabelku.

Muž, který nemohl spát
Doktor Mandel chtěl mluvit s panem Musilem, ale ten byl zrovna pryč, a tak se rozhodl, že mu napíše vzkaz. V polovině si to ale rozmyslel a odešel.
Pan Kavka zkoušel napodobit doktorovo velice nečitelné písmo a jen tak si čmáral po papíře, aniž by chtěl napsat nějaké slovo.
Pan Musil si pak myslel, že počmáraný papír je vzkaz pro něj, a protože odjížděl na hory, vzal se lístek s sebou. Rád se ve věcech "šťoural", a tak celou dovolenou nespal a snažil se vyluštit text z nesmyslně počmáraného papírku. A kupodivu tam opravdu našel smysluplnou větu.

Sbírka známek
Pan Kraus měl v dětství nelepšího přítele, chudého chlapce jménem Lojzík.
V dětství vášnivě sbíral známky, ale otec to neviděl rád. Jednou byl delší čas nemocný a pak zjistil, že sbírka není v jeho tajné skrýši. Myslel si, že mu ji ukradl Lojzík, a proto s ním přestal kamarádit. Zatrpkl a stal se z něj protivný a nepřátelský člověk.
Po padesáti letech našel sbírku na půdě v krabici, kam ji dal jeho otec.

Obyčejná vražda
Stará paní Turková byla zabita ve svém obchůdku. Pan Hanák ji litoval a došel k názoru, že zavražděný člověk je jako "pohaněný a zpustošený chrám" a křičí do světa svou křivdu.
Nakonec chytili vraha a pan Hanák si uvědomil, že je to jen obyčejný člověk a bylo mu ho líto.

Porotce
Pan Firbas seděl v porotě v případu nešťastně vdané Lujzy Kadaníkové, která zabila svého o dvacet let staršího muže.
Došel k názoru, že vina byla na obou stranách. Uvědomil si, že jeho manželka by ho také mohla zabít a byla by souzena stejně, jako ubohá Lujza.
Nevěděl, jak má hlasovat, ale nakonec porota Lujza odsoudila k trestu smrti všemi dvanácti hlasy.

Poslední věci člověka
Pan Kukla vypráví o svém snu. Zdálo se mu, že má být popraven, a tak přemýšlel o tom, že bude zabit neprávem a až se na to přijde, budou mít jeho kati ostudu. Pak si uvědomil, že kdyby zemřel, zanechal by na světě svou ženu a dítě! Zjistil, jak moc je má rád. A pak se probudil.
Pan Skřivánek měl zánět trojklanného nervu a trpěl strašnou bolestí, dokonce uvažoval o sebevraždě.
Ale přemýšlel a uvědomil si, že bolest život posvětí. Že stojí za to žít, i když musíme občas snést bolest a trápení.

V "Povídkách z první a druhé kapsy" se objevuje mnoho různých postav, které mají rozličné lidské vlastnosti. Například četníci jsou většinou dobrosrdeční a spravedliví, zloději mají smysl pro humor. U některých lidí se objevuje pokrytectví, u druhých faleš a přetvářka, další jsou naopak hodní a vlídní.
Čapek zachytil mnoho různých společenských vrstev a zobrazil reálně mnoho lidských povah!

Karel Čapek se zabývá lidskou povahou a uvažuje nad některými motivy lidského chování.

Oba soubory povídek se mi velmi líbily, považuji je za jedny z nejhezčích knih doporučené četby. Soubor "Povídky z druhé kapsy" je podle mého názoru mnohem filozofičtější než "První kapsa". Příběhy nejsou sice tak dějové, ale jsou v nich mnohem zajímavější myšlenky, o kterých Čapek píše. Dost citátů mě zaujalo, jsou často velmi pravdivé.

E-kniha: Povídky z druhé kapsy – Karel Čapek

Elektronická kniha: Povídky z druhé kapsy
Autor: Karel Čapek

0 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 132
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-3111-9
Ukázka: » zobrazit ukázku

Soubor povídek s detektivní zápletkou, obsahující témata z černé kroniky. Zdánlivě neřešitelné záhady jsou tu často logicky vysvětleny, ale nenaznačeno, na čí straně je zlo, což je výsledek autorova vyznávání filozofie relativismu. Povídkám je vlastní živý hovorový styl, srozumitelnost, zaměření na detail. Příběhy propojuje postava komisaře Mejzlíka či vypravěče. Kniha je doporučenou školní četbou.

Katalog vybraných autorů > Č > Čapek – Karel Čapek

Katalog nakladatelství > C > CARPE DIEM

Elektronické knihy > Ostatní > Nezařazeno

Povídky z druhé kapsy (1929) – soubor povídek s detektivní záplet

kou, obsahující témata z černé kroniky. Zdánlivě neřešitelné záhady

jsou tu často logicky vysvětleny, ale nenaznačeno, na čí straně je zlo,

což je výsledek autorova vyznávání filozofie relativismu. Povídkám je

vlastní živý hovorový styl, srozumitelnost, zaměření na detail. Příbě

hy propojuje postava komisaře Mejzlíka či vypravěče.

KAREL ČAPEK (1890–1938) – prozaik, dramatik, žurnalista, pře

kladatel, kritik a filozof, důsledný demokrat a humanista. Narodil se

v Malých Svatoňovicích, dětství prožil v Úpici v Podkrkonoší. Stu

doval filozofii. V jeho vile se v pátek scházeli tzv. „pátečníci“, přátelé

z kulturní a politické sféry, a diskutovali o politice, kultuře, událos

tech. Čapek měl zálibu v cestování, v práci na zahradě. Jeho literární

práce se vyznačují bravurním zacházením s jazykem. Dílo je značně

rozsáhlé a zahrnuje jak dramata (Loupežník, R.U.R., Ze života hmy

zu, Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka), romány (Továrna na ab

solutno, Krakatit, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život aj.), povídky

(Boží muka, Trapné povídky, Povídky z jedné kapsy, Povídky z dru

hé kapsy), tak cestopisné prózy, překlady, fejetony, stati, tvorbu pro

děti či společné práce s bratrem Josefem.

– autor světové úrovně, 1938 navržen na Nobelovu cenu – stylistické

mistrovství – myšlenková žávažnost výpovědi – vytříbený jazyk –

tvůrce sloupku, krátkého textu v pravém sloupci první strany novin

– přispěl k rozvoji fejetonu, causerie

POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické

knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či

jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neo

právněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která

ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu

stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový sou

bor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout

z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její

části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímá

ní, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obcho

dování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána

jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo ce

lého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento

soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení

umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným

osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elek

tronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také

není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické za

bezpečení elektronické knihy.

© Carpe diem, 2012

Made in Moravia, Czech Republic

ISBN 978-80-87631-11-9 (PDF)

ISBN 978-80-87631-10-2 (MOBI)

ISBN 978-80-87631-09-6 (ePUB)

Ukradený kaktus. 6

Povídka starého kriminálníka. 12

Zmizení pana Hirsche. 17

Čintamani a ptáci. 22

Příběh o kasaři a žháři. 30

Ukradená vražda. 36

Případ s dítětem. 42

Historie dirigenta Kaliny. 54

Smrt barona Gandary. 59

Příběhy sňatkového podvodníka. 63

Balada o Juraji Čupovi. 69

Povídka o ztracené noze. 74

O lyrickém zloději. 88

Soud pana Havleny. 94

Muž, který nemohl spát. 108

Sbírka známek. 113

Obyčejná vražda. 118

Poslední věci člověka. 127

POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 6 KAREL ČAPEK

7 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

„Tak já vám povím,“ pravil pan Kubát, „co se mně letos v létě stalo.

Byl jsem na letním bytě, jak už ty letní byty jsou: bez vody, bez lesa, bez ryb, vůbec beze všeho; ale zato je tam silně zastoupena lidová strana, okrašlovací spolek s čilým jednatelem, perleťářský průmysl a poštovní úřad se starou a nosatou poštmistrovou; zkrátka je to tak jako všude jinde. Tedy když jsem se tam asi čtrnáct dní oddával blahodárným a hygienickým účinkům takové té ničím nerušené nudy, začal jsem větřit, že mne mají místní klepny a vůbec veřejné mínění nějak v prádle. A protože mé dopisy mně docházely nápadně dobře zalepené, až se celá obálka na rubu zrovna leskla arabskou gumou, řekl jsem si: Aha, někdo otvírá mou poštu; hrom do té poštmistrovské báby! To víte, tihle pošťáci prý dovedou rozlepit každou obálku. Počkej, řekl jsem si; a už jsem seděl a začal jsem svým nejúhlednějším písmem psát: Ty strašidlo poštmistrovské, ty nosatá fuchtle, ty kometo, ty treperendo zvědavá, ty zmije, ty rašple, ty ježibabo a tak dále, s úctou veškerou Jan Kubát. Poslouchejte, tahle čeština je bohatá a přesná řeč; jedním dechem jsem na ten papír vysypal čtyřiatřicet výrazů, kterých může přímý a počestný muž užít vůči každé dámě, aniž by se stal osobním nebo dotěrným; pak jsem to spokojené zalepil, napsal jsem na obálku svou vlastní adresu a jel jsem do nejbližšího města dát to do schránky. Den nato běžím na poštu a strčím s nejlíbeznějším úsměvem hlavu do okénka. Paní poštmistrová, povídám, není tady pro mne nějaký dopis? – Já vás budu žalovat, vy ničemo, zasršela na mne paní poštmistrová s tím nejstrašnějším pohledem, který jsem kdy viděl. – Ale paní poštmistrová, povídám jí soucitně, snad jste nečetla něco nepříjemného? A pak jsem raději ujel.“

„To nic není,“ pravil kriticky pan Holan, vrchní zahradník Holbenovy zahrady. „Tahleta lest byla příliš jednoduchá. Já bych vám mohl povídat, jak jsem nalíčil na toho zloděje kaktusů. To víte, starý pan Holben je náramný kaktusář, a jeho sbírka kaktusů, já nelžu, může mít cenu tři sta tisíc, když nepočítám unikáty. Na to si starý pán potrpí, aby ta sbírka byla veřejně přístupná. Holane, říká, to je POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 6 KAREL ČAPEK

7 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

ušlechtilá záliba, to se má v lidech živit. Ale já si zas myslím, když

nějaký malý kaktusář vidí, řekněme, takového zlatého Grusona za

dvanáct stovek, tak ho jen zbytečně bolí srdce, že ho nemá. Ale když

to starý pán chce, nu dobrá. Ale tuhle vloni jsme začali pozorovat,

že se nám ztrácejí kaktusy; a to ne nějaké ty na oko, co kdekdo chce

mít, ale zrovna takové ty speciality; jednou to byl Echinocactus Wi

slizenii, podruhé Graessnerii, pak jedna Wittia, import přímo z Kos

tariky, pak jedna species nova*, kterou poslal Frič, potom jeden

Melocactus Leopoldii, unikát, který nikdo v Evropě neviděl už přes

padesát let, a nakonec Pilocereus fimbriatus ze San Dominga, první

kus, který kdy přišel do Evropy. Poslouchejte, ten zloděj musel být

nějaký znalec! – To nemáte ponětí; jak starý pán zuřil. Pane Holbe

ne, říkám mu, jednoduše své skleníky zavřete, a bude po ptákách. –

A to zas ne, křičel starý pán, taková ušlechtilá záliba je pro všecky;

musíte mně chytit toho prašivku zloděje; vyhoďte hlídače, najměte

nové, alarmujte policii a takové ty krámy. To je těžká věc; když má

me třicet šest tisíc hrníčků, nemůžeme postavit ke každému jednoho

hlídače. Tak jsem aspoň najal dva revírní inspektory od policie na

penzi, aby dávali pozor; a zrovna tehdy se nám ztratil ten Pilocereus

fimbriatus a zbyl nám po něm jenom důlek v písku. Teda to jsem se

dožral a začal jsem pást sám po tom zloději kaktusů.

Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů;

já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do to

ho zažraní. U nás máme dvě takové sekty: Spolek kaktusářů a Sdru

žení kaktusářů; čím se od sebe liší, to nevím, – myslím, že jedni věří,

že kaktusy mají nesmrtelnou duši, kdežto druzí jim přinášejí krvavé

oběti; ale zkrátka ty dvě sekty se navzájem nenávidí a pronásledují

se ohněm a mečem na zemi i v povětří. Teda jsem si zašel k předse

dům těch dvou sekt a ve vší důvěrnosti jsem se jich zeptal, nemají-li

nějaké zdání, kdo by – třeba z té druhé sekty – ty Holbenovy kak

tusy mohl ukrást. Když jsem jim řekl, které vzácné kaktusy se nám

ztratily, prohlásili s největší určitostí, že teda je nemohl ukrást žádný

člen té nepřátelské sekty, protože tam jsou jenom takoví svrabaři,

hudlaři a nezasvěcenci, kteří nemají ani ponětí, co je to takový Wi

slizen nebo Graessner, neřkuli Pilocereus fimbriatus; a co se týče

jejich vlastních členů, že ručí za jejich poctivost a ušlechtilost; že

*) species nova – nový druh POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 8 KAREL ČAPEK

9 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

ti nejsou schopni něco ukrást, ovšem krom nějakého toho kaktusu; ale kdyby někdo z nich takového Wislizena měl, že by ho jistě ukázal těm ostatním k uctívání a náboženským orgiím; ale o tom jim, předsedům, není nic známo. Načež oba ti ctihodní páni mně řekli, že kromě těchto dvou veřejně uznaných nebo trpěných sekt jsou ještě divocí kaktusáři, a ti prý jsou ze všech nejhorší; to jsou ti, kteří se pro svou náruživost nemohli snést s těmi umírněnými sektami nebo vůbec holdují různým bludům a násilnostem. A tihle divocí kaktusáři prý jsou schopni všeho.

Když jsem tedy u těch dvou pánů nepochodil, vylezl jsem na takový pěkný javor v našem parku a přemýšlel jsem. Já vám říkám, nejlíp se přemýšlí v koruně stromu; tam je člověk tak jaksi odpoután, trochu se to s ním houpe a přitom se díváte na všechno z vyššího stanoviska; já myslím, tihle filozofové by měli žít na stromech jako žluvy. A na tom javoru jsem si vymyslel takový plán. Nejdřív jsem si oběhl své známé zahradníky a povídám: Mládenci, nehnijou vám nějaké kaktusy? Starý pan Holben by je potřeboval na ty své pokusy. – Takhle jsem sehnal pár set marodů a přes noc jsem je nastrkal do Holbenovy sbírky. Dva dny jsem byl zticha, a třetího dne jsem dal do všech novin tuhle zprávu:

Holbenovy světoznámé sbírky ohroženy!

Jak se dovídáme, byla velká část jedinečných Holbenových skleníků zachvácena novou a dosud neznámou chorobou, zavlečenou nejspíše z Bolívie. Nemoc napadá zejména kaktusy, probíhá po nějaký čas latentně a pak se projevuje jako hniloba kořenů, krčku i těla. Jelikož se zdá, že tato choroba je velmi nakažlivá a rychle se šíří dosud nezjištěnými mikrosporami, byly Holbenovy sbírky zavřeny.

Asi za deset dní – po těch deset dní jsme se museli skrývat, aby nás kaktusáři neroztrhali samými dotazy – jsem poslal novinám druhou zprávu:

Podaří se zachránit Holbenovy sbírky?

Jak se dovídáme, určil profesor Mackenzie v Kew chorobu, jež vypukla ve světoznámých Holbenových sbírkách, jako zvláštní tropickou plíseň (Malacorrhiza paraguayensis Wild.) a doporučil postřikovati zachvácené exempláře tinkturou

POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 8

9 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

Harvard-Lotsenovou. Dosavadní pokusy s tímto lékem, které se nyní ve velkém měřítku provádějí v Holbenových sbírkách, jsou velmi úspěšné. Harvard-Lotsenův roztok lze dostat i u nás v tom a tom závodě.

Když tohle vyšlo, seděl už jeden tajný v tom závodě a já jsem se uvelebil u telefonu. Za dvě hodiny mně telefonoval ten tajný: Tak pane Holan, už ho tu máme. – Za deset minut jsem držel za límec takového malého človíčka a třepal jsem jím.

Ale pane, protestoval ten človíček, co se mnou třepete? Já sem jdu jenom koupit tu známou Harvard-Lotsenovou tinkturu –

Já vím, povídám mu, jenže ona žádná není, tak jako není žádná nová nemoc; ale vy jste nám chodil krást kaktusy do Holbenovy sbírky, vy čerchmantský taškáři!

Zaplaťpánbůh, vyhrkl ten človíček, tak ona žádná taková nemoc není? A já jsem deset nocí nespal strachem, že ji dostanou mé ostatní kaktusy!

Tak jsem ho za límec vynesl do auta a jel jsem s ním a s tím tajným do jeho kvartýru. Poslouchejte, takovou sbírku jsem ještě neviděl; ten človíček měl jediný kumbálek v podkroví ve Vysočanech; no, asi třikrát čtyři metry, v koutě na zemi deku, stoleček a židli, a to ostatní byly samé kaktusy; ale jaké exempláře a v jakém pořádku, to teda aby člověk pohledal.

Tak kterépak kousky vám ukradl, povídá ten tajný; a já jsem koukal na toho taškáře, jak se třese a polyká slzy. Poslouchejte, řekl jsem tajnému, ono to nemá takovou cenu, jak jsme mysleli; řekněte na direkci, že ten pán toho odnesl za padesát korun a že si to s ním vyřídím sám.

Když tajný odešel, povídám: Tak přítelíčku, nejdřív mně spakujte všechno, co jste si od nás odnesl. – Ten človíček vám mrkal, protože měl slzy na krajíčku, a šeptá: Prosím vás, pane, nemohl bych si to raději odsedět?

Nic, křičím na něj, nejdříve musíte vrátit, co jste nám nakradl. – Tak on vám začal vybírat jeden hrnéček po druhém a dával je na stranu; bylo jich asi osmdesát, – my jsme neměli ani ponětí, že nám toho tolik chybělo; ale nejspíš to odnášel už po dlouhá léta. Pro jistotu jsem se na něho rozkřikl: Co, tohle že je všechno? POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 10 KAREL ČAPEK

11 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

Tu mu vyhrkly slzy; vybral ještě jeden běloučký De Laitii a jeden corniger, dal je k těm ostatním a vzlykal: Pane, na mou duši, víc už jich od vás nemám.

To se ještě ukáže, hromoval jsem, ale teď mně řekněte, jak jste je od nás mohl odnášet.

To bylo tak, breptal a přitom mu takhle skákal rozčilením ohryzek. Já. já jsem si totiž vzal na sebe ty šaty.

Jaké šaty? křičím já. Tu se vám začervenal samými rozpaky a koktal: Prosím, ženské šaty.

Človíčku, divím se, a proč zrovna ženské šaty?

Protože, zajíkal se on, prosím, takové obstarožní ženské si nikdo pořádně nevšimne, a pak – dodával skoro vítězně – to přece dá rozum, že nikdo nebude z něčeho takového podezřívat ženskou! Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale jakživy si nedělají sbírky! Viděl jste už někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků nebo inkunábulí nebo takových věcí? Nikdy, pane! Ženské nemají tu důkladnost a – a – takovou tu náruživost. Ženské jsou tak děsně střízlivé, pane! Víte, to je ten největší rozdíl mezí námi a jimi: že jen my si děláme sbírky. Já si tak myslíte, že vesmír je jenom sbírka hvězd; on je nějaký mužský bůh, a ten si dělá sbírku světů: proto jich je tak strašně mnoho. Hergot, kdybych já měl tolik místa a prostředků jako on! Víte, že si vymýšlím nové kaktusy? A v noci se mi o nich zdá; třeba takový kaktus, který má zlaté vlasy a hořcově modré květy – já ho nazval Cephalocereus nympha aurea Racek – já se totiž jmenuju Ráček, račte vědět; nebo Mamillaria colubrina Racek; nebo Astrophytum caespitosum Racek; pane, tady jsou takové zázračné možnosti! Kdybyste věděl

Počkejte, přerušil jsem ho; a v čem jste ty kaktusy odnášel?

Prosím za Hadry, řekl stydlivě. Ono vám to tak krásně píchá.

Poslouchejte, já už jsem neměl to srdce ty kaktusy tnu vzít. Víte co, řekl jsem mu, já vás dovezu k starému panu Holbenovi a ten už vám utrhne obě uši. – Lidi, to vám bylo, když se ti dva sčuchli! Celou noc zůstali ve skleníku, než obešli těch šestatřicet tisíc hrnéčků. Holane, řekl mně starý pán, to je první člověk, který dovede ocenit kaktusy. A než uběhl měsíc, starý pan Holben s pláčem a žehnáním vypravil toho Ráčka do Mexika, aby tam sbíral kaktusy; oba svatoPOVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 10 KAREL ČAPEK

11 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

svatě věřili, že tam někde roste Cephalocereus nympha aurea Ra

cek. Do roka jsme pak dostali takovou divnou zvěst, že pan Ráček

tam zahynul krásnou a mučednickou smrti. Přišel tam nějakým In

diánům na jejich posvátný kaktus Čikulí, který je, abyste věděli,

vlastní bratr Boha Otce, a buď se mu nepoklonil, nebo jej dokonce

ukradl; zkrátka milí Indiáni pana Ráčka svázali a posadili ho na

Echinocactus visnaga Hooker, který je veliký jako slon a posetý

ostny dlouhými jako ruské bajonety, následkem čehož náš krajan,

odevzdán ve svůj osud, vypustil duši. Tak to je konec zloděje kak

tusů.“ POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 12 KAREL ČAPEK

13 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

POVÍDKA STARÉHO KRIMINÁLNÍKA

„To nic není,“ řekl pan Jandera, spisovatel. „Honit zloděje, to známe; ale zvláštní je, když zloděj hledá, koho vlastně okradl. Abyste věděli, to se stalo mně. Tak tuhle jsem napsal povídku a dal jsem ji do tisku; a když jsem ji četl vytištěnou, obešlo mě takové nepříjemné tušení. Člověče, řekl jsem si, něco podobného jsem už někdy někde četl. Hrom aby do toho, komupak jsem tuhle látku ukradl? – Tři dny jsem chodil jako vrtohlavá ovce, a ne a ne na to přijít, od koho jsem si tu látku, jak se říká, vypůjčil. Konečně jsem potkal kamaráda a povídám mu: Člověče, tak se mně všechno zdá, že ta má poslední povídka je od někoho kradená. – To jsem přece poznal na první pohled, řekl kamarád, tos ukradl z Čechova. – Tu se mně zrovna ulevilo, a když jsem potom mluvil s jedním kritikem, říkám mu: Pane, to byste nevěřil, někdy člověk udělá plagiát a ani o tom neví; například má poslední povídka byla kradená. – Já vím, povídá ten kritik, ta je z Maupassanta. – Tak jsem si obešel všechny své dobré přátele; poslouchejte, jak se jednou člověk octne na šikmé dráze zločinu, tak neví, kdy přestat; představte si, tu jedinou povídku jsem ukradl ještě z Gottfrieda Kellera, Dickense, d‘Annunzia, Tisíce a jedné noci, Charles Louis Philippa, Hamsuna, Storma, Hardyho, Andrejeva, Bandinelliho, Roseggera, Reymonta a celé řady jiných. Z toho je vidět, jak člověk zapadá do zla hloub a hloub.“

„To nic není,“ pravil odchrchlávaje pan Bobek, starý kriminálník. „To mě upomíná na jeden případ, kdy měli vraha, ale nemohli k němu najít žádnou vraždu. Totiž abyste si nemysleli, to se nestalo mně; ale já jsem půl roku bydlel v tom samém kriminále, kde předtím seděl ten vrah. To bylo v Palermu,“ vysvětloval pan Bobek a skromně dodával: „Já tam byl jenom skrz nějaký kufr, který mně přišel do rukou na lodi, co jezdí z Neapole. Ten případ s tím vrahem mně vypravoval vrchní dozorce z toho domu; já jsem ho totiž učil hrát francefús, křížový mariáš a boží požehnání, taky zvané gotýsek; on to byl totiž moc pobožný člověk, ten dozorce.

Teda jednou v noci viděli poldové – oni v Itálii vždycky chodí po dvou – jak po via Butera, co vede k tomu smradlavému přístavu, ze vší síly pádí jeden člověk. Tak ho čapli, a porco dio, on má v ruce

POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY 12

13 POVÍDKY Z DRUHÉ KAPSY

zkrvavenou dýku. To se rozumí, dovedli ho na policii, a teď, chlapče, řekni, kohos to zapích. Ten mládenec se dal do breku a povídá: Zavraždil jsem člověka, ale víc vám neřeknu; kdybych řekl víc, byli by nešťastní ještě jiní lidé. A taky z něho víc nedostali.

To se ví, hned se začalo pátrat po nějaké mrtvole, ale žádná se nenašla. Tak nařídili prohlídku všech drahých zemřelých, kteří byli v tu dobu hlášeni jako nebožtíci; ale všichni, jak se ukázalo, zemřeli křesťansky na malárii a takové věci. Tu teda se znovu pustili do toho mládence. Udal, že se jmenuje Marco Biagio z Castrogiovanni a je truhlářský tovaryš; dále udal, že zasadil asi dvacet ran křesťanskému člověku a zabil ho; ale komu to udělal, že nepoví, aby nepřivedl do neštěstí ještě jiné lidi. A dost. Jinak jen volal na sebe boží trest a tloukl hlavou do země. Takovou lítost, říkal ten dozorce, jakživ nikdo neviděl.

To víte, tihle poldové nevěří člověku ani slovo; oni si řekli; že ten Marco třeba nikoho nezabil a jen tak lže. Tak poslali tu dýku na univerzitu, a tam řekli, že ta krev na té čepeli je z člověka a že to muselo propíchnout srdce. Prosím vás, já nevím, jak se to tak může poznat. No jo, ale co teď měli dělat: vraha měli, ale vraždu ne; a to přece nejde, postavit člověka před soud pro neznámou vraždu; víte, to musí být corpus delicti. Zatím se ten Marco pořád jenom modlil a brečel a prosil, aby už ho dali na soud, aby odpykal svůj smrtelný hřích. Ty porto, řekli mu, když chceš, aby tě mohla spravedlnost odsoudit, tak se musíš přiznat, koho jsi zabil; my tě nemůžeme jen tak pověsit; aspoň nám, ty zatracený mezku, jmenuj nějaké svědky. – Já sám jsem svědek, křičel ten Marco, a já odpřisáhnu, že jsem zavraždil člověka! – Tedy takhle to bylo.

Ten dozorce mně říkal, že on ten Marco byl takový hezký a hodný člověk; jakživi tam neměli takového hodného vraha. Číst neuměl, ale bibli měl pořád v ruce, třeba obráceně, a brečel do ní. Tak mu poslali takového dobráka pátera, aby ho duchovně posílil a přitom šikovně vyzpovídal, co a jak s tou vraždou. Ten páter vám chodil od toho Marca a otíral si oči; říkal, že jestli si to ten Marco ještě nějak nezkazí, tak jistě dojde veliké milosti; a že to je duše žíznící po spravedlnosti. Ale krom těch řečí a slz z něho ten páter taky víc nic nedostal. Ať mě pověsí, a basta, říkal ten Marco, abych už měl

KAREL ČAPEK

Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře, posléze do Prahy k rodičům, kde také nakonec maturoval. Po gymnáziu studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakult Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V Praze nakonec obhájil doktorát a zůstal v Praze se svým bratrem Josefem.

Čapkovy povidky, pět povídek v celovečerním filmu (1947)

Popis:
Propuštěný, Případ s dítětem, Balada o Juraji Čupovi, Ukradený spis a Poslední soud. V roce 1947 sáhli filmaři poprvé po …

Leave a Reply