Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek)

Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek)

Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek)
  • Elérhető fájlok: Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek).pdf, Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek).epub, Kniha Povídky z jedné kapsy (Karel Čapek).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy

kniha od: Karel Čapek

Krásné povídky k zamyšlení.

Knihy od Karla Čapka nikdy nezklamou. Geniálně napsané, moc milé.

Hezké, některé povídky dokonce krásné.

Naprosto úžasné povídky s nečekaným rozuzlením. Je v nich pobavení, pohlazení, napětí i poučení. Nikdy neomrzí a nezklamou a navíc jsou krátké. Prostě GENIÁLNÍ!

Úžasné Čapkovy detektivní povídky. I když trochu krátké. Ale krásně vyřešené pragmatismem.

Z povídek přímo dýchá atmosféra starých časů. Napsáno krásným jazykem. I když jsou povídky vesměs kriminálního charakteru, nechybí jim i humor. Dobře se četly, líbily se.

Výborné čtení, ke kterému se dá s chutí opakovaně vracet. Za mě jde o literární klenot, ve kterém Čapek mistrně využívá bohatosti českého jazyka. Povídky jsou místy humorné, jindy trochu napínavé a zároveň se v nich nevtíravým způsobem objevují myšlenky o samotném žití.

“Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst.”

Povídky z jedné kapsy / Povídky z druhé kapsy

kniha od: Karel Čapek

Velmi příjemné čtení, dokonale propracované postavy, plné obyčejné lidskosti. Ze všech povídek na mě dýchala atmosféra té doby a vtáhla mě do děje. Ráda se k Čapkovým povídkám zase vrátím.

Z druhé kapsy mě bavily víc. Oba díly jsou ale super Čapek odhaluje lidskou povahu v její pravé podobě často maloměšťácké a přízemní motivy jednání lidí.

Čapek s každým dílem ve mě něco nechá. Předá nějakou myšlenku či emoci, které se né a né zbavit. A stejně jako u mnohých dalších děl od tohoto autora, jsem nadšen. Karel Čapek je velikán, který se narodí jednou za dobu. Jeho styl psaní je naprosto perfektní. Lidské vyprávění postav mi sedlo a já se dokázal vždy vžít do povídky. U povídkových knih se často stává, že vám nějaké povídky nesednou: pomalé, nudné, bez nápadu. To zde není, ze všech povídek jsem byl rozpačitý jen u jedné, a to se zatím žádnému spisovateli nepovedlo.
Povídky z jedné a druhé kapsy jsou milé, originální a skvěle vyprávěné dílo, co stojí za přečtení.

Velice čtivé, chytré, plné moudrosti a místy dost humorné, místy zase dost hluboké k zamyšlení, až záhadné a to vše na malém prostoru. A to se vůbec nevyjadřuji k jazyku. Tyto povídky se dají číst stále a stále dokola a pořád budete do knihy a příběhů ponořeni. Geniální počin.

Je pravda, že Čapka miluju spíš pro jeho cit pro jazyk, než pro děj jeho povídek a hlavně chování postav – tolik lidskosti v jedné povídce, to je pro mne jako pohádka pro dospělé.

Sice jsem to louskala pár měsíců, protože mě povídky moc nebaví, netáhne mě to zpět ke čtení, ale Čapkův styl je skvělý. Krásně si hraje se slovy a hlavně s lidskými osobnostmi.

Od Čapka mám nejraději jeho povídky a z povídek ty Z jedné a druhé kapsy, asi si je budu muset pořídit do své knihovny. Obzvlášť Poslední soud a Případ s dítětem mi utkvěly v paměti.

Pro mě tak krásná knížka, kterou miluju už od základky. Pamatuju si, jak jsem ji četla na táboře a hrozně se mi to líbilo. Čapek je prostě Čapek. Tady asi není třeba nic dodavat. Ten vytříbený jazyk, náměty. A ty ilustrace Cyrila Boudy (vydání Československý spisovatel, 1978)! Dnes uz knihy s ilustracemi moc nevycházejí. Škoda. Vychází naopak příliš knížek a dost často nevalné kvality po obsahové stránce a taky jsou nyní moderní tzv. tlusté knihy, které mají roztažené řádkování a silné nažloutlé stránky. To aby měl zákazník pocit, že peníze nedává za malou knížku. To je jako když si koupíte velkou krabici sušenek a vevnitř je sáček, který sahá tak do poloviny té krabice.

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Čapek Karel (*09.01.1890 – †25.12.1938)

Povídky z jedné kapsy (souhrn) (4)

Vydalo nakladatelství Fragment v Praze roku 2007 (1. vydání tamtéž). Počet stran: 150. ISBN: 978-80-253-0516-4.

Případ dr. Mejzlíka
Policejní úředník dr. Mejzlík jde pro radu za starým kouzelníkem, panem Dastychem, aby mu vysvětlit, jak je možné, že se souhrou náhod povedlo, aby Mejzlík chytil obávaného kasaře, Rosenbauma, jenž vykradl kasu v jednom židovském dobročinném spolku. Postupně vysvětluje panu Dastychovi, jak přišel na to, že našel viníka. Šel ten den z noční služby domů, ale místo, aby se odebral starou známou cestou domů, nějakým instinktem se odebral do Dlážděné ulice, kde je známý lokál U Tří panen, kde se zdržují podezřelé osoby. Pak si všiml podezřelé osoby a začal si ji prohlížet. A všiml si, že ten muž má na botách popel. Pak mu nějakým způsobem došlo, že popel vypadl z ocelového plátu, když se vloupal do domu. Tak ho šel zkontrolovat, zavolal své kolegy a našli u něho hasáky a uloupené peníze. Doteď ale nemohl pan dr. Mejzlík přijít na to, jak na ten případ vlastně přišel. Pan Dastych mu řekl, že to byla šťastná náhoda, ale pan Mejzlík z toho byl nešťastný, celá stanice si teď myslí, že je to geniální detektiv a přijde na jakýkoliv případ.

Modrá chryzantéma
Tato povídka se zabývá otázkou, kde rostou záhadné modré chryzantémy, které každý den nosí postižená Klára panu Fulinusovi, zahradníkovi pana barona. A protože se pan Fulinus o květiny velmi zajímal, nedalo mu spát, odkud Klára modré chryzantémy bere, protože jak věděl, nikde v blízkém okolí nic tak krásného a vzácného neroste. Udělal z toho hotový případ a nechal Kláru hlídat a prohledat celé okolí, aby našel modrou chryzantému, kterou chtěl začít pěstovat a vydělat si tak jmění. Když už to vzdal, s baronem se pohádal a chtěl odjet vlakem pryč do Lubence, koukal se smutně z okna a myslel na modrou chryzantému. A v ten moment viděl modré květy na zahradě u trati, kde byl zákaz vstupu. Okamžitě zatáhl za poplašnou brzdu a rozjíždějící se vlak zastavil. Musel za to zaplatit pokutu, ale to mu bylo jedno – konečně zjistil, kde kvetou modré chryzantémy. Nakonec květiny tajně vyryl a začal je pěstovat, modré květy mu ale už nikdy nevykvetly.

Věštkyně
Policejnímu komisařovi, panu Mac Learymu, nešla z hlavy záhadná žena Mrs. Myersová, jež si přivydělávala neznámým způsobem a každý den doma přijímala desítky návštěv. Svěří se s tím své ženě. Ta mu nabídne, že se půjde k Meyersové sama podívat. Přijde za ní jako slečna Jonesová a chce si nechat vyložit budoucnost. Kartářka jí budoucnost vyloží a tvrdí, že má jet na delší cestu, bude jí bránit starší muž a za rok bude mít svatbu. Když to doma řekne manželovi, ten věštkyni přivede k výslechu a vyptává se jí na pochybné vykládání karet. Pak přivede svou ženu a nařkne ji z toho, že si budoucnost vymýšlí, protože paní Mac Leary už je vdaná a žádná cesta ani svatba ji jistě nečeká. Paní Myersová za to dostane pokutu a vykážou ji ze země. To ale pan Mac Leary netuší, že věštkyně měla pravdu – jeho žena se s ním opravdu po roce rozvedla, našla si mladého milence a odletěli spolu do Austrálie.

Jasnovidec
Pan vrchní státní zástupce dr. Klapka vyšetřuje případ, kdy použije muže jménem Karadagh, jenž je proslulý tím, že dokáže odhadnout povahu jen z toho, že sáhne na nerozbalený dopis v obálce, který ten člověk napsal. Ukáže mu dopis, jenž měl napsat Hugo Muller, úkladný vrah. Pan Karadagh na dopis sáhne a popíše osobu s odporným charakterem. Díky tomu muže zatknou, protože mají důkazy, že zabil svého bratra Otu a pak ho utopil v doksanském rybníku. Když ale dr. Klapka dorazí domů, zhrozí se, neboť dopis, který panu Karaaghovi předložil, nenapsal Hugo Muller, ale on sám. Díky tomu se dozvěděl, jakou má příšernou povahu.

Tajemství písma
Novinář Rubner musí napsat článek o grafologu Jensenovi a ukáže mu dopis své ženy. Jasnovidec ji vylíčí v hrozném světle. Rubner přijde domů úplně opilý a vyčítá ženě vše, co mu Jensen o ní napovídal. Ona je z toho zoufalá a rozpláče se. Pak mu ale v hospodě chlapi řeknou, že Jensen je lhář a jeho mrzí, jak se k ženě zachoval.

Naprostý důkaz
Vyšetřující soudce Mates popisuje, jak řeší případy. Vypráví, že lidem se nedá věřit a jediné, co vždy spolehlivě udá pachatele, je náhoda. Jako příklad uvádí svůj vztah se ženou, léta ji podezříval, že ho podvádí s jistým mužem, jehož pan Mates jmenuje Artur, aby ho nikdo nepoznal. Mates jako žárlivý muž dělal všechno pro to, aby ženu nachytal při nevěře. Jednoho dne mu přijde dopis, který mu žena odeslala z lázní. Na adrese je jeho jméno, ale oslovení zní: Drahý Arture! To pana Matese rozruší a už si myslí, že má v rukou důkaz o její nevěře, ale jakmile si dopis přečte, hned se uklidní, protože dopis je naprosto neosobní a o žádné lásce nebo nevěře nemůže být ani slovo. Jenže to netuší, že jeho žena to na něj narafičila schválně, aby byl klidný a už ji nepodezíral. A přitom ho vesele podváděla dál.

Experiment profesora Rousse
Povídka pojednává o Američanovi, jenž se jmenuje Profesor Rousse a dělá vědecké experimenty se slovy. Profesor řekne slovo a klient mu musí říct první slovo, které ho napadne. Tak se mu povede usvědčit vraha Suchánka a zjistí, kam schoval mrtvolu, autodrožkáře, Josefa Čepelku – zakopal ho na zahradě u plotu.

Ztracený dopis
Ministr spravedlnosti dostal důležitý dopis, jenž chtěl ukázat své ženě Božence. Jenže jakmile se pro něj vypravil do pracovny, nemohl ho najít. Hledal ho celý den, večeře mu zatím vystydla. Hledal i celou noc, pracovnu přehrabal úplně vzhůru nohama, ale dopis nikde. Byl z toho nešťastný, ten dopis byl vskutku velice důležitý a neměl by se dostat do nepovolaných rukou. Najal si skupinu detektivů, aby přišli k němu do domu a dopis našli – ale ani oni nebyli úspěšní. Dopis nenašli. Pak ale se ale jednou v noci probudila jeho žena Boženka a slyšela kroky v knihovně, šla se tam podívat a viděla svého muže, jak stojí u jedné z knih a něco si drmolí. Druhý den mu to připomene, ale on si na nic nemůže vzpomenout. Pak jim to dojde, ministr byl náměsíčný a dopis vložil do té knihy, kterou v noci držel v ruce.

Ukradený spis 139/VII, odd. C
Plukovníku Hamplovi někdo ukradl důležitý spis, jenž dostal na starosti. Tento spis byl velmi důležitý, a proto na něm pan Hampl spal, první noc jej však zmuchlal, jak se na matraci, pod níž spis schoval, vrtěl, a tak se s manželkou poradil a dal ho do krabice na špagety ve spíži. Tam ho ale někdo vyštrachal. Zavolal si komisaře, aby to vyšetřili, ale nevěděli co s tím. Až přišel pan Pištora, který znal nejlépe celé město a jakmile se podíval, jakým způsobem se zloděj dostal do domu, bylo mu to hned jasné – udělal to Andrlík, u něhož se vzácný spis také našel. Pan Pištora znal totiž všechny zloděje v okolí jako své boty.

Muž, který se nelíbil
Pan Pacovský měl hostinec Na Vyhlídce a přišel říci panu strážmistru Koldovi, že je u něj na čtrnáct dní ubytovával takový divný člověk. Nedokázal přesně popsat, co je na něm zvláštního, jen se mu prostě nelíbil. O den později se četník Hurych rozhodl, že se zastaví Na Vyhlídce, když tu viděl nějakého člověka, jak vyskočil z okna. Hurych ho vzal s sebou na stanici a zdůvodnil to tím, že se mu ten Roedl nějak nelíbil. A nelíbil se ani strážmistru Koldovi, a to proto, že na něm bylo vidět, že něco skrývá. Roedl se přiznal, že se jmenuje Ferdinand Rosner a že zpronevěřil peníze v depozitní bance ve Vídni. Poté byl zatčen.

Básník
Dr. Mejzlík dostal na starost vyšetřit, které auto srazilo v Žitné ulici opilou stařenu a ujelo. Žádný svědek si však nepamatoval, jak to auto vypadalo. Jako svědek byl také předvolán básník Jaroslav Nerad. Ani on si nemohl na nějaký detail vzpomenout. Uvědomil si ale, že o té nehodě napsal básničku. Dr. Mejzlík jí sice vůbec nerozuměl, ale když mu básník vysvětlil, co jednotlivá slova znamenají, oba s překvapením zjistili, že tam našli barvu a číslo onoho auta.

Případy pana Janíka
Pan Janík byl majitelem obchodu s papírem a celulózou. Kvůli několika šťastným náhodám se ho policisté snažili přemluvit, aby se k nim přidal. Měl totiž velké štěstí a podařilo se mu několikrát přispět k vyřešení detektivního případu (přispěl k nalezení mrtvoly, poté pomohl dopadnout padělatele bankovek, . ). Od místa u policie ho zachránilo až zjištění, že ho už pět let okrádal jeho prokurista, a tak se na detektiva určitě nehodil.

Pád rodu Votických
Archivář Divíšek se přišel poradit za dr. Mejzlíkem ohledně jedné historické záhady. Přestože Mejzlík dějiny vůbec neovládal, společnými silami, kdy mu Divíšek vysvětloval situaci a Mejzlík ji svým logickým myšlením rozebral, zjistili, jak padl rod Votických za vlády Jiřího z Poděbrad.

Rekord
Pan Pudil byl zraněn šestikilovým kamenem, který po něm někdo hodil. Začalo vyšetřování, kdo to udělal, ale spíše než aby byl útočník spravedlivě potrestán, se lidé zajímali o to, kdo byl schopen hodit kámen až do vzdálenosti devatenácti metrů. Kdyby útočník, jímž měl být Václav Lysický, znovu hodil kamenem a dokázal tak, že to spáchal on, mohl se zachránit od vězení, protože by tak překonal světový rekord. Jenže on tvrdil, že to nedokáže, dokud tam znovu nebude stát pan Pudil. Nakonec ho opravdu zavřou do vězení.

Případ Selvinův
Slavný básník Leonard Unden vypráví o svém největším úspěchu. Přispěl tehdy k osvobození Franka Selvina z vězení. Frank byl bez pádných důkazů odsouzen za to, že zavraždil svou tetu. Korunním svědkem byla Anna Solarová – duševně méněcenná žena, jež u soudu tvrdila, že ho poznala, když utíkal z pokoje zavražděné. Leonard Unden po několik let psal články, v nichž dokazoval, že rozhodnutí soudu nebylo podloženo jasnými důkazy. Před smrtí se svědkyně vyzpovídala, že si vůbec není jistá, zda tehdy viděla právě Franka Selvina. Frank byl po sedmi letech propuštěn a uznán nevinným. Když přišel Undenovi poděkovat, přiznal se, že svoji tetu opravdu zabil. Později začal Undena dokonce vydírat, že se udá a udělá mu tak ostudu.

Šlépěje
Pan Rybka si cestou domů všiml šlépějí, které jen tak končily uprostřed ulice. Snažil se přijít na to, kam se ten člověk mohl ztratit. A protože by to velice rád zjistil, zavolal komisaři Bartoškovi. Jenže ten mu řekl, že o to se nemůže starat, protože se nestal žádný trestný čin. Prohlásil, že ten člověk mohl třeba odletět a dál už ho to nezajímalo. Panu Rybkovi stále vrtalo v hlavě, jak mohl jen tak zmizet, ale trochu ho uklidní, když si všimne, že strážník, co byl na pravidelné obchůzce, na šlépěje navázal a ony teď klidně pokračovaly dál.

Kupón
Minka a Pepa si přisedli v restauraci k panu Součkovi, který pracoval u policie a který jim začal vyprávět o jednom zvláštním případu: Našli mrtvou ženu, jež se nedala identifikovat, neboť ležela skoro dva měsíce na slunci. Jediné, co se u ní našlo, byl lístek z tramvaje číslo 7 a kupón z obchodu s porcelánem na 55 korun. A podle venkovské košile poznali, že to byla asi služka. Díky těmto chabým indiciím se však podařilo určit totožnost té ženy a najít jejího vraha. Od té doby Minka nevyhazovala všechny papírky z kapes, nikdy totiž nevíte, co se může stát.

Oplatkův konec
Jistý pan Oplatka zastřelil několik strážníků. K pátrání se připojili četníci pomalu z celých Čech, železničáři, tajní z Prahy a hajní. Když ho našli, kolem obávaného Oplatky udělali kruh. Pan Oplatka byl zahnán do malého lesíka, pět lidí se vrhlo za ním a zastřelili ho. Když ho vynesli z lesa, celá skupina těch silných, ozbrojených mužů nemohla uvěřit, jaký malý a houževnatý ten Oplatka byl.

Poslední soud
Ferdinand Kugler se po smrti dostal před poslední soud a velice ho překvapilo, že soudci jsou obyčejní lidé a Bůh je pouze svědek. Ten soudcům vypoví, že Kugler zavraždil osm lidí, jak žil a jaký byl. Soudci ho odsoudí k doživotí v pekle. Když se Kugler otáže Boha, proč nesoudí přímo on, odpoví mu, že nemůže soudit, protože ví o lidech všechno, ne jenom o jejich zločinech.

Zločin v chalupě
Pan Vondráček byl souzen za to, že zavraždil svého tchána. U soudu se snažil vysvětlit, proč to udělal – jeho tchán měl kus pole, který chtěl prodat, ale Vondráček ho chtěl sám, protože měl v plánu ho připojit k tomu svému.

Zmizení herce Bendy
Druhého září záhadně zmizel herec Jan Benda. Bylo po něm vyhlášeno pátrání, ale našli jen mrtvolu jistého zarostlého a špinavého tuláka. Pak ale jeho příteli Goldbergovi došlo, že si pamatuje, že se Benda celý týden předtím válel doma, byl špinavý, nechal si narůst vousy a vlasy měl zacuchané. Připravoval se tak na natáčení nové role, kde měl hrál tuláka a chtěl se vžít do role.

Vražedný útok
Když pan Tomsa poslouchal rádio, vyrušila ho rána – rozbilo se okno v jeho pokoji. Až za chvilku si všiml, že oknem proletěla kulka, která teď zela ve zdi naproti oknu. Přivolaný inspektor prohlásil, že ho asi někdo chtěl zabít a nechal ho přemýšlet, kdo to mohl být. Pan Tomsa si nejprve nemohl vzpomenout na nikoho, kdo by ho mohl nenávidět, postupně se mu však začaly vynořovat obličeje lidí, kterým kdy ublížil. Poprvé si uvědomil, co všechno svou lhostejností a snad sobectvím způsobil. Druhý den na komisařství prosil, aby se celá záležitost nechala být.

Propuštěný
Záruba byl konečně po dvanácti letech propuštěn z vězení. Když vyšel na ulici, byl zmatený – všude kolem byla spousta lidí a všechno bylo úplně jiné než dřív. Chtěl se dostat na nádraží, aby mohl jet za svou rodinou, ale připletl se do davu, jenž protestoval proti vládě. Přestože nerozumí slovům, nechá se davem strhnout a jde a zpívá si s nimi. Netrvá dlouho a je zatčen. K soudu už se však nedostal – v noci se v cele oběsil.

Zločin na poště
Strážmistr Brejcha vypráví, jak vykonal spravedlnost ve věci sebevraždy slečny Helenky. Helenka pracovala na poště a při inspekci se zjistilo, že jí chybějí dvě stovky a ona se z hanby utopila. Brejcha přišel na to, že ty peníze ukradl jistý Houdek, aby Helenku propustili a na její místo mohla nastoupit jeho milá, která až do této doby pracovala v Pardubicích. Brejcha svá zjištění nikam nehlásil, zařídil ale, aby se vědělo, že to nebyla Helenka, kdo ukradl ty peníze.

Kniha: Povídky z jedné a z druhé kapsy – Karel Čapek

Kniha: Povídky z jedné a z druhé kapsy
Autor: Karel Čapek

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 19.2.2020
Česká pošta: 19.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 18.2.2020
Ostatní výdejny: 19.2.2020
Uloženka: 19.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu


76%
11 hodnocení

100%
1 recenze
počet hodnocení
78 % celkové hodnocení
11 hodnocení + 1 recenze
Nakladatelství: » LEDA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 299
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Hmotnost: 0,388kg
Jazyk: česky
Datum vydání: 201510
Nakladatelské údaje: Voznice, Leda ; Praha, Rozmluvy, 2009
ISBN: 978-80-7335-177-9
EAN: 9788073351779

První část obsahuje příběhy z první republiky, ve kterých se Čapek snaží odpovědět na některé problémy lidského jednání ve vztahu ke skutečnosti a psychologii člověka postihuje v celé její mnohotvárnosti. Povídky z druhé kapsy jsou koncipovány spíše jako poutavá četba pro chvíle oddechu a vedle různých kriminalistických zajímavostí obsahují i črty a úvahy o obecných problémech lidské existence. Souborné vydání filozoficky laděných kriminálních povídek, v nichž se autor zamýšlí nad otázkami práva a spravedlnosti, dobra a zla, zločinu a trestu.

Karel Čapek (1890-1938) patří mezi těch několik literárních velikánů, jejichž díla nic neztratila ze své čtivosti ani tři čtvrtě století po té, co byla napsána. Ze všech jeho románů, próz i skvělých fejetonů patří Povídky z první a druhé kapsy k tomu nejlepšímu. Povětšinou detektivní příběhy, jejichž hrdiny jsou policejní komisaři, agenti, strážníci, četníci, ale také sňatkoví podvodníci, zločinci či fanatičtí sběratelé, přinášejí daleko více, než se na první pohled zdá. Čapek v nich uplatnil všechny stránky svého výjimečného talentu. Nejenže je skvělým vypravěčem napínavých příběhů, ale zároveň mistrem paradoxů, autorem, který jednou uplatní svůj smysl pro jemnou ironii (básník ve svých verších podvědomě zachytí číslo auta, které srazilo ženu), jindy přiblíží své pojetí spravedlnosti, kterou nelze vtěsnat do žádných zákonů, jindy napůl vážně napůl s tichým úsměškem předvede novou psychoanalytickou metodu jak usvědčit vraha i rychle rozpoznat novináře. Čapkovy povídky jsou přeloženy do všech myslitelných jazyků, většina z nich bezesporu obstojí ve srovnání s dílem největších mistrů drobných próz ve světové literatuře; přiznávám, že nikdy jsem žádnou knihu nečetl tolikrát a s takovým potěšením jako právě tuto.

Leave a Reply