Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin)

Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin)

Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin)
  • Elérhető fájlok: Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin).pdf, Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin).epub, Kniha Rosemary má děťátko (Ira Levin).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Levin Ira (*27.08.1929 – †12.11.2007)

Rosemary má děťátko (5)

In Rosemary má děťátko; Stepfordské paničky. Vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1982 (2. vydání). Z anglického originálu Rosemary’s Baby přeložila Alena Jindrová-Špilarová. Celkový počet stran: 273.

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Ira Levin byl americký spisovatel, autor divadelních her a písní. Studoval filozofii a angličtinu na New York University, aby se po škole živil psaním televizních scénářů. První román napsal ve svých 22 letech a nazval jej Polib mne a zemřeš (A Kiss Before Dying). Levinovy knihy jsou čtivé především proto, že byl neobyčejně nadaným a přizpůsobivým autorem thrilleru i komedie. Jako největší divadelní úspěch je považován komediální thriller Osidla smrti (Deathtrap) – nejdéle běžící hra na Broadwayi. Nejznámější Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby) je dozajista nejznámější román či spíše novela tohoto newyorského autora. Tento hororový příběh o satanismu a matce, která zplodila antikrista, se stal jedním ze základních kamenů moderního okultního hororu. Byl zfilmován, stejně jako jeho další romány Polib mne a zemřeš, Hoši z Brazílie (The Boys from Brazil), Stepfordské paničky (The Stepford Wives) a Někdo se dívá (Sliver). Nejedno dílo bylo zfilmováno dvakrát. Za úspěchem na poli televizním i klasickém (čteném) stojí především vysoké realistické podání příběhů.

Rosemary má děťátko má i o třicet let mladší volné pokračování Rosemary a její syn.

Jedná se o psychologický román s prvky hororu a thrilleru. Příběh je rozdělen na 32 kapitol a vyprávěn er-formou z hrdinčina hlediska.

Šedesátá léta dvacátého století byla v USA dobou společenských změn. Válka ve Vietnamu, protesty, feminismus, vznik komunit, jako byly Hippies, příklon k přírodě a magii, rozmach sekt a radikálních hnutí, drogy, ztráta jistoty v křesťanskou víru a odpor mladých k formální autoritě, kterou pro ně představovala vláda, policie a generace jejich rodičů.
V této náladě napsal tehdy začínající spisovatel thrillerů a hororů Ira Levin příběh, který vystihl tíseň doby a stal se popkulturním fenoménem.

Kniha plná izolace, manipulace, paranoie či černého humoru a zrození antikrista. Chronologicky předkládaný děj plynoucí ideálním, středním tempem v běžných dnech měnící rychlost děje při klíčových zápletkách. Pointa je tu zde opravdu skvělá, málokterý čtenář by ji čekal – zrození antikrista z lůna pozemské ženy. Příběh začíná pomalu gradovat v okamžiku, kdy umírá Hutch a odkazuje Rosie knihu Všichni jsou čarodějníci a čarodějnice, ve které se má skrývat anagram. Funkce popisu zde jistá je, ale dozajista neplní hlavní funkci, jelikož popis není detailní.

Na začátku příběhu je Rosemary mladá a vyrovnaná žena. Nezvyklé události a podivné náhody, které se kolem dějí, z ní ale udělají nevyrovnanou trosku, která by nakonec byla schopná i vraždy, jen aby dostala zpět své dítě.

Rosemary a Guy (herec) Woodhausovi začínají nový život. Podepsali nájemní smlouvu na čtyřpokojový byt na První avenue, ale hned nato dostali nabídku na svůj vysněný byt v Bramfordu. Guyovi se podaří zrušit první smlouvu a jejich idylické budoucnosti nestojí již nic v cestě.
Starý přítel Rosie, Hutch, mladý pár sice odrazuje od koupě bytu 7E ve "velkokrálíkárně Bramfordu", jelikož to prý není vhodné místo pro bydlení (žili zde podivná individua jako pojídačky dětí, sestry Trenchovy, Keith Kennedy, Adrian Marcato, který vyvolal Satana. ). Avšak ani Guy ani Ro si z tohoto zjištění moc nedělali, vždyť už to je dávno a navíc, co by se jim mohlo přihodit.

Pár dní po nastěhování se Rosie potkává dole v prádelně s nájemnicí bytu 7A, kde žijí Castavetovi, které Ro – jako jediné ze sedmého patra – ještě neviděla, s Terry, na jejímž krku se skvěl talisman v podobě smradlavé kuličky plné jakési houby. Obě dívky se spřátelí a domluví, že budou chodit spolu prát, protože kdo by se nebál ve starém, pochmurném sklepení.

Nedlouho poté, v pátek 17. září, 21 dní po nastěhování, když se Woodhausovi vracejí z večírku, vidí, že před domem parkuje policejní auto a všichni stojí venku. Dozvídají se, že Terry spáchala sebevraždu skokem z okna. Poprvé potkávají Castavetovy, sousedy, a dávají jim upřímnou soustrast.

Rodiny Woodhausových a Castavetových se brzy seznamují, protože Minnie pozvala osadníky 7E na večeři, aby jim vyjádřila vděčnost, jak je minulý den podrželi v tak hrozné situaci s Terry. Guy si brzy padne do oka s Robertem a druhý den je přijde navštívit sám bez Ro. Rosie přesvědčuje Guye, že mají sousedy podivíny – obraz na stěně jim nepasuje na vybledlý flek po jiném obrazu, v bytě mají pouze dva obrazy, nábytek v obývacím pokoji mají okolo stěn. Ale Guy ji přesvědčuje, že všechno je v pořádku, Minnie to tak má zkrátka zařízené. A aby Rosie nebyla doma sama, dorazí za ní poklábosit Minnie a sousedka z vyššího patra Laura-Louisa. Paní Castavetová daruje Rosemary ten stejný přívěsek, jaký měla Terry, a poví jí, že to uvnitř je tanisový kořen nosící štěstí.

O pár dní později přinesl Guy domů dva lístky na představení Fantastů, které mu prý daroval Dominick, jeho hlasový instruktor. A protože on tu hru již viděl před lety, vyzval Ro, aby šla do divadla sama. Po návratu domů si Rosemary stěžuje na puch z tanisového kořene, a proto talisman natřikrát zavinuje do alobalu a uklízí z dohledu.

Uběhly dva dny a Guyovi volá pan Weiss, jelikož Guy dostal roli, o kterou se ucházel, avšak vyfoukl mu ji Donald Baumgart. Avšak teď Baumgart nečekaně oslepl a roli tak dostal právě Guy, druhý nejlepší v konkurzu.

Guy vybízí Ro, aby šla do kurzu modelování, kde už nějaký pátek nebyla. Po návratu domů ji zasypává růžemi a přáním, aby měli děťátko. Ro samozřejmě souhlasí, právě si plní jeden ze svých snů.

Den nato volá Rosie její sestra Margaret, se kterou moc nemluví. Telefonát se týká strachu Marge o Rosie, prý tuší, že se jí dnes něco stalo nebo se jí ještě něco stane, tak ať na sebe dává pozor. Ptá se také, jestli Rosemary viděla papeže, který je na návštěvě v New Yorku.
"Naživo ne, pouze v televizi," odpovídá Rosemary.

Krátce po šesté večerní přichází domů Guy s omluvou, že zapomněl koupit moučník. Díky bohu zazvonila paní Castavetová a v rukou "mousse au chocolat", čokoládovou myš, vynikající dezert. Rosemary je asi v jeho půlce, když si uvědomí, že čokoládová pěna chutná tak nějak křídově. Ro brzy přepadá závrať a Guy ji ukládá do postele, dnes se zřejmě nepomilují, ale mohou i zítra, kdy je další plodný den.

Křesťané na jachtě prezidenta Kennedyho, slunce, vítr, stahování kalhot, předstíraný spánek, prezident v námořnické uniformě, na přístavišti nekatolík Hutch, Guy stahující snubní prsten, sixtinská kaple, Bůh vztahující prst k Adamovi, spodní strana police částečně polepená vzorkovanou tapetou, Guy říkající: "Opatrně", tajfun, záhuba, mizící prezident, všichni pryč, první důstojník – černoch, taneční sál, hořící kostel, muž s černým plnovousem, postel, nazí muži a ženy, mezi nimi Guy, Minnie a Roman v černé mitře a černé říze kreslící jí rudou tekutinou na břicho nějaké vzorce, zpívající naháči, flétna nebo klarinet, Jackie Kennedyová, svázané nohy, nebezpečí vztekliny, lékaři, Guy hladící Ro, horké ruce s ostrými nehty, vniknutí, drsná kožená zbroj, nezvykle velký penis, žluté žhnoucí zraky, síra, tanis, vlhký dech, smutný papež, líbání filigránové kuličky s tanisem. To není sen, pomyslela si. To je skutečnost, to se opravdu děje.

Užitý jazyk je spisovný se zapojením přímé řeči. Jsou tu použity symboly – dítě (viz úvod) a náboženství (v posledním odstavci). Prostor pro čtenářovu fantazii přichází jak v průběhu příběhu, tak především na úplném konci, kdy si čtenář vlastně musí domyslet, jak to vše bylo doopravdy.

"Stiskla nůž pevněji a pokročila vpřed. Zastavila se a upřeně se zadívala na jedno místo.
Naproti v prostorném arkýři stála černá proutěná kolébka. Černočerná. Po stranách zdobená girlandovými závěsy z černého organtýnu. Na černé stuze, připevněné k černé stříšce, se točila stříbrná ozdoba. Mrtvé? Ale ne, ještě tu hroznou myšlenku ani nedomyslela, když tu se organtýn zachvěl a stříbrná ozdoba zahoupala. Je tam. V té příšerné, obludné čarodějnické kolébce.
Ta stříbrná ozdoba byl křížek s Kristem, visícím hlavou dolů, s černou stuhou ovinutou a zauzlovanou kolem kotníků. Pomyšlení na to, že tam její děťátko leží tak bezmocně v té svatokrádežné hrůze, vehnalo Rosemary slzy do očí a najednou ji popadla touha nepodnikat nic, jen se tam zhroutit a plakat a úplně se podrobit tomu důmyslnému, nevýslovnému zlu. Ale vzchopila se. Pevně semkla oči, aby zadržela slzy, rychle se v duchu pomodlila zdrávas a sebrala v sobě veškerou odhodlanost a taky veškerou nenávist; nenávist k Minnie, Romanovi, Guyovi, doktoru Sapirsteinovi – ke všem, kteří se spikli, aby jí Andyho ukradli a použili ho k svým odporným záměrům. Otřela si ruce o župan, trhnutím hlavy si odhodila vlasy z očí, uchopila silnou střenku nože pevněji a pokročila vpřed, aby ji všichni viděli. Ať vědí, že přišla."

Zabít je špatné, žádný tvor se nemá zabíjet. Vypila ještě trochu čaje. Děťátko začalo fňukat, protože Laura-Louisa drncala kolébkou příliš rychle, a tak jí začala houpat ještě víc, husa hloupá. Rosemary se už na to nemohla dívat. Vstala a šla ke kolébce. "Zmizte odtud," obořila se na ni Laura-Louisa a obrátila se na Romana. "Ať jde pryč. Vyžeňte ji." "Ona ho houpá moc rychle," řekla Rosemary, "proto naříká." "Starej se o sebe!" okřikla ji Laura-Louisa. "Ať Ho pohoupá Rosemary," řekl Roman. Laura-Louisa zůstala civět. "No tak, jdi si sednout k ostatním," vybídl ji a postavil se za stříšku kolébky. "Ať Ho houpá Rosemary." "Ona je schopná – " "Už ať sedíš tamhle u ostatních, Lauro-Louiso!" Uraženě odešla. "Kolébejte Ho," vyzval Roman s úsměvem Rosemary. Držel kolébku za stříšku a popojížděl jí sem tam, k ní a od ní.

Tuto knihu jsem měla vyhlédnutou už dávno před samotným čtením, avšak recenze na stejnojmenný film mne mnohokrát odradily od čtení "nechutného hororu". Avšak mohu jen litovat, že jsem si tento okultní příběh nepřečetla dříve. V knize jsem nikde neobjevila typické příklady hororu tak, jak jej známe z méně kvalitních snímků a knih, ale naopak mne překvapil cit pro mystično pana Levina. Člověk díky jeho psychologickému rozboru, především hlavní hrdinky Rosemary, zjišťuje mnohé o studené samotě velkoměsta v 60. letech dvacátého století i to, jaké je to je být sám proti celému světu. Opravdu mohu jen doporučit a vrhnout se na jeho neméně známý příběh Stepfordské paničky.

Zdroj: Veronika Synková, 02.09.2012

E-kniha: Rosemary má děťátko – Ira Levin

Elektronická kniha: Rosemary má děťátko
Autor: Ira Levin


85%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
85 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 251
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Rosemary’s baby přeložila Alena Jindrová-Špilarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 1.1
PDF velikost (MB): 3.5
MOBI velikost (MB): 1.6
ISBN: 9788075051158
Ukázka: » zobrazit ukázku

Kolem tohoto domu vytváří autor atmosféru tajemna a hrůzy s použitím všech typických prostředků hororu. Neblahá znamení, záhadné nájemníky i osudové náhody lze chápat jako zvláštní shodu okolností, avšak citlivější člověk, prožívající v dané chvíli nějaký stres nebo podvědomě zafixovaný strach, může pod tlakem takové přízračně odcizené životní situace snadno ztratit duševní rovnováhu. Tento stav prožívá i mladá těhotná žena, které okolnosti sugerují představu, že její budoucí dítě je již předem zasvěceno Satanovi. Psychologický román s hororovými prvky líčí vznik a průběh psychózy mladé těhotné ženy, která žije se svým mužem v obrovském a podivném newyorském domě.

Kultovní román Rosemary má děťátko balancuje na pomezí psychologického příběhu a hororu. Rosemary a její manžel Guy se nastěhují do vysněného apartmánu v New Yorku na slavné Park Avenue, kde se spřátelí se starším a trochu podivínským párem. Po nějakém čase Rosemary otěhotní a prožívá běžné radosti a starosti nastávající maminky. Její poklidný a spokojený život začnou narušovat zpočátku nevinné a zdánlivě bezvýznamné náhody. K tomu se přidají noční můry. Rosemary si z nich začíná skládat děsivý obraz, jemuž se dlouho zdráhá uvěřit. Její obavy jsou tím intenzivnější, čím více se blíží narození dlouho očekávaného dítěte. Jsou to jenom výplody její choré mysli? Nebo se stala obětí pečlivě propracovaného plánu samotného Satana? A co se stane s jejím chlapečkem? Podle románu byl natočen slavný film Romana Polanského a také se stal předlohou k filmu Agnieszky Holland z roku 2014. Ira Levin (1929–2007) Byl americký spisovatel, scenárista a dramatik. V rodném New Yorku vystudoval filozofii a angličtinu a hned poté začal psát scénáře. Už ve 22 letech napsal svoji první knihu Polib mne a zemřeš (1952), jeho nejznámějším dílem se bezesporu stal psychologický román Rosemary má děťátko z roku 1967, který v češtině vyšel poprvé v roce 1976. O třicet let později se k tomuto úspěšnému románu vrátil a napsal pokračování Rosemary a její syn (1997). Většina knih Iry Levina byla zfilmována (např. Hoši z Brazílie, Někdo se dívá nebo Stepfordské paničky) a některé z nich i dvakrát. Podle knihy Rosemary má děťátko natočil hned rok po jejím vydání film Roman Polanski a v roce 2014 se pro televizi HBO režie ujala Agnieszka Holland. (kultovní bestseller)

Rosemary má děťátko

Copyright © 1967 by Ira Levin. Copyright © renewed 1995.

Translation © Alena Jindrová-Špilarová c/o DILIA, 1976

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2015

Kapitola 1 Rosemary a Guy Woodhousovi podepsali nájemní smlouvu na čtyřpokojový byt v bílém hranatém mrakodrapu na První avenue, a hned nato dostali zprávu od jisté paní Cortezové, že se najednou uvolnil třípokojový byt v Bramfordu. Starý temný obrovitý Bramford je velkokrálíkárna bytů s vysokými stropy a s krby a zájemci se o ně perou hlavně kvůli jejich viktoriánskému stylu. Rosemary s Guyem se přihlásili do pořadníku, hned jak se vzali, ale už si přestali dělat naděje.

Guy si opřel telefon o hruď a oznámil tu zprávu Rosemary. „Ale ne!“ zaúpěla a bylo jí málem do pláče.

„Už je bohužel pozdě,“ řekl Guy do telefonu. „Včera jsme podepsali jinou smlouvu.“ Rosemary ho popadla za loket. „A nemohli bychom se z toho ještě nějak vykroutit?“ zeptala se ho. „Nějak se vymluvit?“

„Malý moment, paní Cortezová.“ Guy znovu zakryl telefon. „A jak, prosím tě?“ řekl.

Rosemary zmateně uvažovala a pak bezradně zvedla ruce. „Já nevím. Snad abychom jim řekli pravdu. Že máme možnost dostat byt v Bramfordu.“

„Jo, zlatíčko,“ řekl Guy,„na to se nebudou ohlížet.“

„Ty už něco vymyslíš, Guyi. Půjdem se tam aspoň podívat, co říkáš? Pověz jí, že tam zajdem. Prosím tě, než zavěsí.“

„Podepsali jsme smlouvu, Ro. S tím se nedá nic dělat.“

„Prosím tě! Ona zavěsí!“ fňukala Rosemary s komicky přeháněnou úzkostí. Rvala mu telefon od košile a pokoušela se mu ho strčit k ústům.

Guy se zasmál a už se nebránil. „Paní Cortezová? Vypadá to, že by snad byla nějaká možnost se z toho dostat. Ještě jsme ne

10 podepsali defi nitivní smlouvu. Došly jim formuláře, tak jsme podepsali jenom takovou provizorní dohodu. Můžeme se na ten byt podívat?“

Paní Cortezová jim vysvětlila co a jak: ať si zajdou do Bramfordu mezi jedenáctou a půl dvanáctou, vyhledají pana Micklase nebo Jeroma, a ať už tam bude ten nebo ten, mají mu říct, že je posílá ona, aby se podívali na byt 7E. Potom ať jí zavolají. Dala Guyovi své číslo.

„Tak vidíš, jak si umíš vymýšlet,“ pochválila ho Rosemary, když si obouvala žluté boty. „Lžeš, jako když tiskne.“

Guy před zrcadlem řekl: „Páni, uher.“

„Ne abys ho mačkal.“

„Ale jsou to jenom tři pokoje, víš? Žádný dětský pokoj.“

„Mně by rozhodně byly milejší tři pokoje v Bramfordu než celé patro v tom. v tom bílém kriminále,“ tvrdila.

„Včera jsi z toho byla celá pryč.“

„No, líbilo se mi to. Ale celá pryč jsem z toho nikdy nebyla. Dám na to krk, že ani sám architekt tím nemůže být nijak nadšený. Uděláme si jídelní kout v obýváku a můžeme mít nádherný dětský pokoj, ovšem když pánbůh dá.“

„To víš že jo,“ uklidňoval ji Guy. Jezdil si elektrickým holicím strojkem nad horním rtem a zkoumal se v zrcadle. Měl velké hnědé oči. Rosemary si natáhla žluté šaty a po perné gymnastice si na zádech zapnula zip.

Byli ve svém jediném pokoji, Guyově někdejším mládeneckém bytě. Vyzdobili si ho plakáty z Paříže a Verony a měli tam velký gauč a mrňavý kuchyňský kout.

Bylo úterý, třetího srpna.

Pan Micklas byl malý, slušně oblečený muž, ale na obou rukou mu chyběly nějaké prsty, což je uvedlo do rozpaků, když si s ním podávali ruku. Jeho zřejmě ne. „No vida, tak herec,“ řekl a jedním prostředníčkem přivolal výtah. „Herci tady bydlí velice rádi.“ Vyjmenoval čtyři, které v Bramfordu zrovna měli, samé známé osobnoosti. „V čem jsem vás mohl vidět?“

„Počkejte,“ řekl Guy, „před časem jsem hrál Hamleta, viď, Liz? A potom jsme dělali Mořského ptáčka. “

„Nevěřte mu, on si dělá legraci,“ vysvětlovala Rosemary. „Hrál v Osbornově Lutherovi, potom v Nikdo nemá rád albatrosa a v nějakých televizních hrách a reklamních fi lmech.“

„To se vyplatí, ne?“ prohodil pan Micklas. „Ty reklamy.“

„Ano,“ přitakala Rosemary a Guy dodal: „A jak přitom člověk umělecky roste, to je přímo vzrušující!“

Rosemary na něho vrhla úpěnlivý pohled a on se na ni podíval jako vtělená nevinnost, a potom na ni přes hlavu pana Micklase udělal obličej zavilého upíra.

Výtah, vykládaný dubovým dřevem a s naleštěným mosazným zábradlím kolem dokola, obsluhoval černošský chlapec v livreji, se strnulým úsměvem na tváři. „Sedmé,“ řekl mu pan Micklas. „Ten byt má čtyři místnosti,“ vysvětloval Rosemary a Guyovi, „dvě koupelny a pět přístěnků. Původně tu byly jenom samé ohromně velké byty – nejmenší osmipokojový –, ale teď jsou skoro všechny rozdělené na tří-, čtyřa pětipokojové. Sedm E má čtyři místnosti. Je to vlastně zadní část jednoho devítipokojového. Má původní kuchyni a hlavní koupelnu, ohromně prostorné, však za chvíli uvidíte. Hlavní ložnici předělali na obývací pokoj, pak je tam další ložnice, ta

12 zůstala jako ložnice, a dva pokojíky pro služky spojili dohromady na jídelnu nebo druhou ložnici. Máte děti?“

„Rádi bychom,“ odpověděla Rosemary.

„Tak to by byl ideální dětský pokoj s kompletní koupelnou a velkou komorou. Celá sestava je jako dělaná pro mladé manžele, jako jste vy.“

Výtah se zastavil a usmívající se černoch s ním popojel o kousek dolů, pak nahoru a zase trochu dolů, aby ho dostal přesně do úrovně chodby. S neměnným úsměvem zasunul vnitřní mosaznou mříž a otevřel vnější posuvné dveře. Pan Micklas ustoupil a Rosemary s Guyem vykročili – do šeré chodby s tmavě zelenými stěnami a koberci. U vyřezávaných zelených dveří označených 7B zasazoval nějaký řemeslník do vyříznutého otvoru kukátko. Podíval se po nich a zase se věnoval práci.

Pan Micklas je vedl klikatou tmavě zelenou chodbou kousek doprava, kousek doleva a Rosemary a Guy šlapali za ním. Viděli, že tapety jsou tu a tam odřené a na jednom místě se papír odchlípl a zkroutil. Všimli si prasklé žárovky v broušeném nástěnném svícnu a světle zelené záplaty na tmavém koberci. Guy se podíval na Rosemary: Záplatovaný koberec? Ona uhnula očima a zářivě se usmála: Mně se to děsné líbí. Je to všechno kouzelné!

„Předchozí nájemnice paní Gardeniová zemřela, je to pár dní,“ vykládal pan Micklas, aniž se ohlédl, „a zatím se z bytu nic neodstěhovalo. Její syn mě požádal, abych řekl zájemcům, co se přijdou podívat, že koberce, klimatizace a některé kusy nábytku jsou k mání prakticky zadarmo.“ Zahnul za další roh, do chodby se zachovalejšími tapetami, zeleně a zlatě pruhovanými.

„Ona umřela v tom bytě?“ zeptala se Rosemary. „Ne že by. “

„Ale kdepak, v nemocnici,“ ujistil ji pan Micklas. „Několik týdnů ležela v bezvědomí. Byla velice stará a vůbec se už neprobrala, než umřela. Sám bych si jednou přál takový konec, až přijde můj čas. Ale předtím byla pořád čiperka. Sama si vařila, chodila po nákupech do obchodních domů. Byla to jedna z prvních advokátek ve státě New York.“

Došli ke schodišti, kterým chodba končila. A vlevo, těsně u něho, byly dveře bytu 7E, bez vyřezávaných girland, užší než ty, které cestou míjeli. Pan Micklas stiskl bílý knofl ík zvonku nad ním – na černé plastikové tabulce stálo bílými písmeny „L. Gardeniová“ – a otočil klíčem v zámku. Zmrzačenou rukou zručně a elegantně otevřel dveře dokořán. „Až po vás, račte,“ zval je dál. Na špičkách se zhoupl vpřed a napřaženou paží jim přidržoval dveře otevřené. Rovně ode dveří se táhla úzká předsíň a po obou stranách od ní bylo po dvou místnostech. Hned vpravo kuchyně, a Rosemary připadalo hrozně k smíchu, že je velká jako celý jejich dosavadní byt, ne-li větší. Byl tam šestiplotýnkový plynový sporák s dvěma troubami, mamutí lednice, monumentální dřez, spousta skříněk, okno na Sedmou avenue, vysokánský strop, a dokonce tu bylo – když si člověk odmyslel chromovaný stůl a židle paní Gardeniové i převázané balíky časopisů Štěstí a Hudební Amerika – ideální místo, kde by se dal zařídit báječný jídelní koutek v krémové a modré barvě, něco jako na fotografi i, kterou si minulý měsíc vystřihla z Krásného domova.

Proti kuchyni byla jídelna nebo druhá ložnice, kterou paní Gardeniová používala zřejmě jako pracovnu kombinovanou se skleníkem. Na chatrných poličkách stály pod nerozsvícenými spirálovými svítidly stovky vadnoucích nebo uschlých rostlinek a uprostřed mezi nimi roletový psací stůl, zavalený knihami a papíry. Byl to pěkný stůl, široký a lesklý věkem. Rosemary poodešla od Guye, který u dveří mluvil s panem Micklasem, překročila poličku s nějakým uschlým hnědým kapradím a přistoupila ke stolu. Takové vídala ve výlohách obchodů se starožitnostmi. Opatrně si na něj sáhla a uvažovala, jestli je snad i ten k mání prakticky zadarmo. Zahlédla úhledný modrý rukopis na lila papíře a přelétla očima řádky „než pouhá kratochvilná milostná pletka, jak jsem se domnívala. Již si nedovedu vybaviti“ a pak se lekla, že strká nos do cizích věcí. Vzhlédla k panu Micklasovi, který právě přestal mluvit s Guyem. „Je tenhle stůl taky na prodej? Nezmínil se o něm syn paní Gardeniové?“ zeptala se.

„To nevím,“ řekl pan Micklas. „Ale můžu vám to samozřejmě zjistit.“

„Pěkný kousek,“ podotkl Guy.

„Viď?“ usmála se Rosemary a rozhlížela se po stěnách a oknech. Tady by se dal zařídit skoro přesně takový dětský pokoj, jak si ho představovala. Místnost byla trochu tmavá, okna vedla na úzký dvůr, ale žlutobílé tapety by ji zesvětlily. Koupelna byla malá, ale příhodná a šatna, plná sazeniček v květináčích, kterým se zřejmě docela dobře dařilo, taky vyhovovala.

Obrátili se ke dveřím a Guy se zeptal: „Co to je?“

„Skoro samé bylinky,“ odpověděla Rosemary. „Máta a bazalka. tyhle neznám.“

Dál v předsíni vlevo byla šatna pro hosty a pak vpravo široký klenutý průchod do obývacího pokoje. Před sebou spatřili dvě velká arkýřová okna složená z drobných tabulek a podél všech tří stran výklenku sedátka. Ve stěně vpravo byl malý krb s bílou mramorovou volutovou římsou a vlevo stála vysoká dubová knihovna.

„Ach, Guyi,“ vydechla Rosemary, vzala ho za ruku a stiskla mu ji.

„Hm,“ zabručel Guy bez zjevného nadšení, ale její stisk opětoval. Pan Micklas stál vedle něho.

„Ten krb samozřejmě funguje,“ řekl.

Ložnice za nimi byla přiměřeně velká – asi čtyřikrát šest – a okna vedla rovněž na ten úzký dvůr jako okna jídelny či druhé ložnice, popřípadě dětského pokoje. Koupelna za obývacím pokojem byla prostorná a plná baňatých instalací s mosaznými kohouty.

„Je to báječný byt!“ radovala se Rosemary, když se vrátili do obývacího pokoje. Točila se s rozpaženýma rukama, jako by to všechno chtěla obejmout. „Mně se strašně líbí!“

„Tím vám chce naznačit, že byste měl snížit nájem,“ zažertoval Guy.

Pan Micklas se usmál: „Jo, my bychom ho zvýšili, kdyby nám to dovolili. Kromě té patnáctiprocentní přirážky. To víte, takhle půvabné a svérázné byty aby dneska pohledal. Vždyť ty nové. “ zarazil se a oči upřel na mahagonový sekretář na konci předsíně. „To je zvláštní,“ řekl. „Za tím sekretářem musí být ještě komora. Docela určitě. Je jich celkem pět: dvě v ložnici, jedna u druhé ložnice a dvě v předsíni, tady a tamhle.“ Popošel blíž k sekretáři.

Guy se vytáhl na špičky: „Máte pravdu. Jsou tam vidět rohy dveří.“

„Přesunula ho, ten sekretář,“ řekla Rosemary. „Stával tady.“ Ukázala na špičatou siluetu, která se rýsovala jako duch na zdi blízko dveří ložnice, a hluboké otisky čtyř kulatých nožek na vínovém koberci. A od všech otisků se křivolace táhly a přetínaly lehce vyryté stopy až k nožičkám sekretáře u úzké příčné zdi, kde stál teď.

„Pomozte mi s tím, prosím vás,“ vyzval pan Micklas Guye.

Spojenými silami kousek po kousku dostrkali sekretář na původní místo. „Teď už chápu, z čeho se zhroutila,“ hekal Guy.

„Tohle nemohla přestěhovat sama,“ řekl pan Micklas. „Bylo jí osmdesát devět.“

Rosemary se pochybovačně zadívala na dveře komory, které odkryli. „Myslíte, že je můžeme otevřít?“ zeptala se. „To by snad měl udělat její syn.“

Sekretář zapadl přesně do všech čtyř vytlačených jamek. Pan Micklas si masíroval ruce s chybějícími prsty. „Mám pověření, abych vám ukázal celý byt,“ řekl. Šel ke dveřím a otevřel je. Komora byla téměř prázdná. Na jedné straně stál vysavač, na druhé pár prken. Na hořejší polici byly naskládané modré a zelené froté ručníky.

Jestli sem někoho zavřela, tak stejně upláchl,“ řekl Guy.

„Třeba všech pět přístěnků nepotřebovala,“ uvažoval pan Micklas.

„Ale proč by si tady zabarikádovala vysavač a ručníky?“ divila se Rosemary.

Pan Micklas pokrčil rameny. „To už se asi nikdy nedovíme. Třeba jí to už přece jenom trochu vynechávalo,“ usmál se. „Přáli byste si ještě něco vidět nebo se chcete na něco zeptat?“

„Ano,“ řekla Rosemary. „Jak je to s prádlem? Je tu dole prádelna?“

Pan Micklas je pak vyprovodil až na chodník. Poděkovali mu a pustili se zvolna po Sedmé avenue směrem do centra.

„Je levnější než tamten,“ řekla Rosemary, jako by jí v první řadě záleželo na praktické stránce věci.

„Má taky o jeden pokoj míň, miláčku,“ upozornil ji Guy.

Rosemary šla chvíli mlčky a pak řekla: „Je na lepším místě.“

„No, to jo,“ souhlasil Guy, „do všech divadel bych mohl chodit pěšky.“

Povzbuzená Rosemary nechala praktické zřetele plavat: „Guyi, pojď si ho vzít! Prosím tě! Prosím! Je to nádherný byt! Ona s ním nedělala vůbec nic, ta stará paní Gardeniová! Ten obývací pokoj by mohl být, no prostě překrásný a útulný a. Prosím tě, Guyi, viď, že si ho vezmem?“

„Ale to víš,“ usmíval se Guy,„jestli se nějak vyvlíknem tam z toho.“

Rosemary ho celá šťastná popadla za loket. „Určitě se vyvlíkneme!“ ujišťovala ho. „Ty už něco vymyslíš, já to vím!“

Z telefonní budky zavolal Guy paní Cortezové a Rosemary zatím stála venku a snažila se mu odezírat ze rtů. Paní Cortezová řekla, že počká do tří hodin. Pokud jí do té doby nedají zprávu, zavolá dalším čekatelům na pořadníku.

Zašli si do ruské čajovny a objednali si Bloody Mary a sendviče z černého chleba s kuřecím salátem.

„Třeba bys jim mohl říct, že jsem nemocná a musím do nemocnice,“ navrhla Rosemary.

Ale to neznělo moc přesvědčivě ani to nebyl dostatečný důvod. Guy si místo toho vymyslel historku o tom, že má jet s divadelní společností na čtyřměsíční turné do Vietnamu a na

18 Dálný východ. Budou hrát Tak už zatrub a herec, co hraje Alana, si zlomil nohu v kyčli, a jestli za něj nezaskočí Guy, který zná jeho roli nazpaměť, bude se muset zájezd odložit nejmíň o čtrnáct dní. A to by byla strašná komplikace. Jeho žena zatím odjede k rodičům do Omahy.

Dvakrát si to zopakoval a vypravil se hledat telefon.

Rosemary upíjela ze sklenice a pod stolem mu úporně držela palce. Myslela na byt na První avenue, o který nestála, a v duchu si svědomitě vypočítávala jeho přednosti: nová kuchyňka jako ze škatulky, myčka nádobí, výhled na East River, klimatizace.

Servírka přinesla sendviče.

Kolem prošla těhotná žena v tmavě modrých šatech. Rosemary ji pozorovala. Byla už jistě v šestém nebo sedmém měsíci a se šťastným výrazem ve tváři mluvila přes rameno se starší paní, ověšenou balíčky, možná svou matkou.

Přes místnost na Rosemary někdo zamával – rusovlasá dívka, která nastoupila u rozhlasové společnosti Columbia pár měsíců předtím, než Rosemary odešla. Zamávala na ni taky. Dívka se jí snažila něco říct, a když Rosemary nerozuměla, zopakovala to. Muž sedící tváří k dívce se po Rosemary otočil a ukázal jí tak svůj vyzáblý, jakoby voskový obličej.

A tamhle už jde Guy, vysoký a hezký, snaží se skrýt úsměv, ale celý září jasným ano.

„Ano?“ zeptala se Rosemary, když usedal proti ní.

„Ano,“ řekl, „nájemní smlouva je zrušená. Zálohu nám vrátí. Mám se poohlídnout, jestli se tam někde nepotkám s poručíkem Hartmanem od spojařů. Paní Cortezová nás čeká ve dvě.“

Rusovláska stála najednou u nich celá zardělá a v očích jí to jen hrálo: „Manželství ti jde k duhu, jen co je pravda. Vypadáš ohromně.“

Rosemary se zasmála, pátrajíc horečně v paměti po dívčině jméně: „Díky! Zrovna oslavujeme. Dostali jsme byt v Bramfordu!“

„V Bramfordu?“ užasla dívka. „No ten se mi šílené líbí! Jestli budete někdy uvažovat o podnájemníkovi, tak se hlásím jako první, a ne abyste zapomněli! Jsem úplně blázen do všech těch fantastických chrličů a obludek, co se tam plazí všelijak nahoru a dolů mezi okny!“

20 Kapitola 2 Hutch se jim to kupodivu pokoušel rozmluvit, že prý Bramford je „nebezpečné pásmo“.

Když v červnu roku 1962 přijela Rosemary do New Yorku, nastěhovala se do jednoho bytu na dolní Lexington avenue, kde už bydlela jiná dívka z Omahy a ještě dvě z Atlanty. Hutch byl jejich soused, a ačkoliv tvrdil, že dívkám nehodlá dělat náhradního otce na plný úvazek, jak by chtěly – vždyť už vychoval dvě vlastní dcery a děkuju pěkně, to snad stačí, v případě nutnosti byl vždycky po ruce, třeba „tu noc, jak někdo číhal na požárním žebříku“, anebo „tehdy, když se Jeanne skoro udusila“. Jmenoval se Edward Hutchins, byl to Angličan a bylo mu čtyřiapadesát. Pod třemi různými pseudonymy psal tři různé seriály dobrodružných příběhů pro chlapce.

Rosemary pomohl zase s jinými zapeklitými problémy. Byla nejmladší ze šesti dětí. Všichni sourozenci si brzy založili rodiny a usadili se blízko rodičů. V Omaze zanechala rozzlobeného, podezřívavého otce, zatrpklou matku a čtyři sourozence, kteří jí odjezd zazlívali. (Jedině Brian, druhý nejstarší bratr, který trochu moc pil, jí řekl: „Jen si jeď, Rosie, a koukej dělat, co tě baví,“ a podstrčil jí plastikové pouzdro s pětaosmdesáti dolary.) V New Yorku trpěla Rosemary pocitem viny a sobeckosti a Hutch ji povzbuzoval silným čajem a rozhovory o rodičích a dětech a o tom, jaké povinnosti má člověk sám k sobě. Ona se ho vyptávala na věci, o nichž se mezi katolíky vůbec nesmělo mluvit; on ji poslal do večerního kurzu fi lozofi e na Newyorské univerzitě.

„Z téhle špindíry udělám vévodkyni,“ prohlásil jako profesor Higgins a Rosemary reagovala Líziným: „Hernajs!“

Teď se Rosemary a Guy scházeli s Hutchem přibližně jednou za měsíc na večeři, buď u nich doma, nebo když byl na řadě on, v restauraci. Guy sice Hutche považoval za trochu nudného patrona, ale vždycky se k němu choval srdečně. Jeho žena byla sestřenice dramatika Terence Ra igana a Hutch s ním udržoval korespondenci. V divadelním světě mívají styky často rozhodující význam, to Guy věděl, i když to jsou styky z druhé ruky.

Ve čtvrtek poté, co se byli podívat na byt, večeřeli Rosemary a Guy s Hutchem v malé německé restauraci Klube na Dvacáté třetí ulici. V úterý odpoledne uvedli paní Cortezové Hutchovo jméno jako jednoho ze tří ručitelů, on už od ní dostal dotazník a poslal jí požadované informace.

„Měl jsem tisíc chutí napsat, že jste narkomani nebo bordeláři,“ řekl, „nebo něco takového, čeho se správci domů bojí jako čert kříže.“

Zeptali se ho proč.

„Nevím, jestli to víte nebo ne,“ řekl, když si mazal housku máslem, „ale začátkem století neměl Bramford nejlepší pověst.“ Poznal na nich, že o tom nic nevědí, a pokračoval. (Měl široký lesklý obličej, živé modré oči a pár pramenů ulízaných černých vlasů, sčesaných přes lysou lebku.) „Bramford poskytoval přístřeší nejen takovým Isadorám Duncanovým a Theodorům Dreiserům,“ vykládal, „ale i celé řadě dost pochybných existencí. Právě tam prováděly sestry Trenchovy své malé kuchařské experimenty a tam pořádal své večírky Keith Kennedy. Bydlel tam i Adrian Marcato. A zrovna tak Pearl Amesová.“

„A kdo byly ty sestry Trenchovy?“ zeptal se Guy a Rosemary se připojila: „A kdo to byl Adrian Marcato?“

„Sestry Trenchovy,“ začal vysvětlovat Hutch, „byly na první pohled dvě nóbl viktoriánské dámy, které se občas oddávaly kanibalismu. Uvařily a snědly několik dětí, včetně své vlastní neteře.“

„Rozkošné,“ řekl Guy.

Hutch se obrátil na Rosemary. „Adrian Marcato praktikoval černou magii,“ vysvětloval. „V devadesátých letech minulého století vyvolal poprask, když oznámil, že se mu podařilo vyčarovat živého satana. Ukázal lidem hrst chlupů a pár ulámaných drápů a dost mu jich uvěřilo. Ve vestibulu v Bramfordu ho pak napadl dav lidí a málem ho ubili.“

„Ty si z nás utahuješ,“ pochybovala o jeho slovech Rosemary.

„Mluvím naprosto vážně. Pár let nato začal řádit Keith Kennedy a ve dvacátých letech zel barák napůl prázdnotou.“

„O Keithovi Kennedym jsem slyšel,“ přiznal Guy, „i o Pearl Amesové, ale netušil jsem, že tam bydlel Adrian Marcato.“

„A ty sestry,“ dodala Rosemary a zachvěla se.

„Teprve druhá světová válka a bytová krize dům znovu zaplnily,“ pokračoval Hutch, „a teď získal pověst luxusní starobylé rezidence. Ale ve dvacátých letech se mu říkalo Černý Bramford a rozumní lidé se tam nijak nehrnuli. Ten meloun je pro dámu, viď, Rosemary?“

Číšník před ně předložil předkrmy. Rosemary se tázavě podívala na Guye. Ten stáhl obočí a rychle zavrtěl hlavou: To nic, nenech se zastrašit.

Číšník odešel. „Během let se v Bramfordu odehrálo víc než dost hrozných a hnusných událostí,“ ujal se zase Hutch slova. „A některé z nich ani ne tak dávno. V roce 1959 tam našli ve sklepě mrtvé nemluvně, zabalené v novinách.“

„Ale snad v každém domě se tu a tam stane něco hrozného,“ namítla Rosemary.

„Tu a tam,“ zdůraznil Hutch. „Jde však o to, že v Bramfordu se něco hrozného stává mnohem častěji než ,tu a tam‘. A vyskytují se tam taky méně okázalé abnormality. Bylo tam například víc sebevražd než v jiných domech přibližně stejně velkých a stejně starých.“

„V čem to asi tak podle tebe vězí, Hutchi?“ zeptal se Guy, který hrál vážného a zaujatého. „Musí pro to přece být nějaké vysvětlení.“

Hutch se na něj chvíli díval. „To nevím,“ přiznal. „Je to prostě možná tím, že proslulost takové dvojice, jako byly sestry Trenchovy, přitáhne dejme tomu Adriana Marcata, a jeho věhlas zase přivede nějakého Keithe Kennedyho, a dům se nakonec stane jakýmsi. jakýmsi shromaždištěm takových existencí, které mají obzvláštní sklon k určitému způsobu chování. Nebo se možná vyskytuje cosi, co ještě neznáme – magnetická pole nebo elektrony nebo vím já co – různé faktory, které způsobí, že nějaké místo je doslova zlomocné. Jedno však vím: Bramford rozhodně není ojedinělý případ. V Londýně v Praed Street stával dům, ve kterém bylo během šedesáti let spácháno nezávisle na sobě pět brutálních vražd. Ani jedna z nich v nejmenším nesouvisela s žádnou druhou. Každá vražda byla docela jiná a oběti nebyly nijak příbuzné a ty zločiny neměly žádný společný motiv, ani tentýž měsíční kámen, ani maltézského sokola. A přece se tam během šedesáti let odehrálo postupně pět brutálních vražd. Byl to malý domek. V přízemí měl krámek a nahoře v patře byl byt. V roce 1954 ho zbourali – bez jakéhokoli naléhavého důvodu, poněvadž pozemek zůstal prázdný, pokud vím.“

Rosemary se lžičkou vrtala v melounu. „Třeba existují i šťastné domy,“ řekla. „Domy, kde se lidi pořád zamilovávají a žení a mají děti.“

„A kde se z nich stávají fi lmové hvězdy,“ doplnil Guy.

„Možná že ano,“ připustil Hutch. „Jenomže o těch člověk nikdy neslyší. Zato o těch smolařích se hned všechno rozkřikne.“ Usmál se na ně. „Moc bych si přál,“ řekl, „abyste Bramford nechali plavat a poohlédli se po nějakém takovém šťastném domě.“

Rosemaryina lžička s melounem zůstala trčet ve vzduchu na cestě k ústům.

„Ty se nám to vážně snažíš rozmluvit?“ zeptala se nevěřícně.

„Holka zlatá,“ řekl Hutch, „měl jsem na dnes večer domluvené perfektní rande s půvabnou dámou, a zrušil jsem ho jenom proto, abych se sešel s vámi a pověděl vám, co mám na srdci. Já se vám to vážně snažím rozmluvit.“

„Prokristapána, Hutchi,“ začal Guy.

„Já netvrdím,“ pokračoval Hutch, „že hned jak vejdete do Bramfordu, spadne vám na hlavu piano nebo vás sežerou staré panny nebo zkameníte. Říkám jenom, že je tu několik ošklivých skutečností a že byste je měli taky zvážit, nejenom slušný nájem a fungující krb. Dům má velkou frekvenci nepříjemných událostí. Proč dobrovolně lézt do nebezpečného pásma? Nastěhujte se třeba do Dakoty nebo do Osbornu, když už jste se upjali na skvost z devatenáctého století.“

„Dakota je družstevní,“ řekla Rosemary, „a Osborne budou bourat.“

„Nepřeháníš trochu, Hutchi?“ ujišťoval se Guy. „Vyskytly se nějaké další ,nepříjemné události‘ v posledních několika letech? Kromě toho dítěte ve sklepě?“

„Loni v zimě tam přišel o život zřízenec od výtahu,“ řekl Hutch. „Při nehodě, o které se nesluší mluvit u stolu. Dnes odpoledne jsem byl v knihovně a zjistil jsem si všechno podle indexu Timesů a na tříhodinovém mikrofi lmu. Chcete slyšet ještě něco?“

Rosemary se podívala na Guye. Ten odložil vidličku a otřel si ústa. „Je to hloupost,“ řekl. „Dobrá, stala se tam řada nepříjemných věcí. Ale to ještě neznamená, že musí nutně následovat další. Nechápu, proč by Bramford měl být ,nebezpečněj- ším pásmem‘ než kterýkoli jiný barák v New Yorku. Člověk si třeba hodí korunou a pětkrát za sebou mu může padnout hlava, ale to ještě neznamená, že dalších pět hodů padnou zase hlavy, a taky to neznamená, že ta mince je jiná než všechny ostatní. Je to prostě náhoda, nic víc.“

„Kdyby bylo opravdu něco v nepořádku,“ připojila se Rosemary, „tak by ho snad zbourali, ne? Jako ten dům v Londýně.“

„Ten dům v Londýně patřil rodině posledního chlápka, co tam zamordovali,“ řekl Hutch. „Bramford patří nejbližšímu kostelu.“

„Tak vidíš,“ chytil se toho Guy a zapálil si cigaretu, „jsme pod ochranou nebes.“

„Zatím nebyla moc platná,“ poznamenal Hutch.

Číšník posbíral talíře a odnesl je.

„Nevěděla jsem, že to patří kostelu,“ podivila se Rosemary a Guy jí vysvětlil: „Církevním institucím patří celé město, zlato.“

„Nezkusili jste to ve Wyomingu?“ zeptal se Hutch. „Myslím, že je to ve stejném bloku.“

„Hutchi,“ řekla Rosemary, „zkoušeli jsme to všude. Není k mání nic, absolutně nic, kromě těch nových domů, s úhled

26 nými čtvercovými pokoji, všechny na jedno brdo, a s televizními kamerami ve výtahu.“

„A to je tak strašné?“ zeptal se Hutch s úsměvem.

„Je,“ odpověděla Rosemary a Guy dodal: „Jeden takový už jsme měli přiklepnutý, ale kvůli Bramfordu jsme se z toho vykroutili.“

Hutch na ně chvíli zíral, pak se opřel dozadu a bouchl na stůl roztaženýma rukama.

„Tak dost!“ řekl. „Už nebudu do ničeho strkat nos. Měl jsem to říct hned na začátku. Jen si hezky hrajte s ohníčkem v tom vašem fungujícím krbu! Já vám věnuju petlici na dveře a odteďka už držím jazyk za zuby. Jsem to ale trouba. Odpusťte mi.“

Rosemary se usmála: „Petlici na dveřích už máme, i řetízek a kukátko.“

„Tak to pěkně všechno využívejte,“ ukončil Hutch. „A ne abys bloumala po chodbách a s kdekým se dávala do řeči. Tady nejsi v Iowě.“

Číšník jim přinesl hlavní chod. O týden později v pondělí odpoledne podepsali Rosemary a Guy na dva roky nájemní smlouvu na byt 7E v Bramfordu. Paní Cortezové dali šek na pět set osmdesát tři dolary – nájem na jeden měsíc dopředu a další měsíční nájemné jako kauci – a ona jim řekla, že se tam mohou nastěhovat už před 1. zářím, budou-li chtít. Do konce týdne bude totiž byt vyklizený a malíři by mohli přijít už ve středu osmnáctého.

Týž den kvečeru jim zavolal pan Martin Gardenia, syn dřívější nájemnice. Dohodli se, že se v úterý v osm večer sejdou v bytě. Při setkání zjistili, že je to vysoký, asi šedesátiletý pán s veselým a přímým vystupováním. Ukazoval jim věci, které chce prodat, a uváděl jejich ceny, vesměs lákavě nízké. Rosemary a Guy se radili a prohlíželi, a koupili dva klimatizátory, toaletní stolek z vonného růžového dřeva s goblénovou sedačkou, perský koberec v obývacím pokoji, železné náčiní ke krbu a ohnivzdornou zástěnu. Psací stůl paní Gardeniové se zatahovací roletou na prodej bohužel nebyl. Zatímco Guy psal šek a pomáhal označovat předměty, které měly v bytě zůstat, Rosemary přeměřovala obývací pokoj a ložnici skládacím metrem, který si ten den dopoledne koupila.

Loni v březnu dostal Guy roli v odpoledním televizním seriálu Jiný svět. Teď dělali další tři pokračování, takže měl až do konce týdne plno práce. Rosemary probírala svou sbírku návrhů na zařízení bytu, kterou si dávala dohromady už od studentských let, vybrala z nich dva, které jí pro jejich byt připadaly vhodné, vzala si je s sebou jako inspiraci a vypravila se po obchodech s Joan Jellicovou, jednou z těch dívek z Atlanty, se kterými bydlela po příchodu do New Yorku. Joan měla průkaz bytové návrhářky, takže měly volný přístup do všech velkoobchodních skladů a nejrůznějších výstavních síní. Rosemary se dívala, dělala si poznámky a kreslila si náčrtky pro Guye a s plnými náručemi vzorků látek a tapet se hnala vždycky domů, aby stihla Jiný svět, a pak zase vybíhala koupit něco k večeři. Sochařský kurz tentokrát vynechala a šťastná jako malá holka se omluvila u zubaře.

V pátek večer byl byt jejich. Prázdnota pod vysokými stropy a nezvyklá temnota, do které přišli s jednou lampou a nákup

28 ní taškou, nečekané ozvěny ze vzdálenějších koutů. Zapnuli si klimatizaci a obdivovali svůj koberec a svůj krb a Rosemaryin toaletní stolek. Obdivovali taky svou vanu, kulaté kliky, panty, štukaturu, podlahy, sporák, lednici, arkýřová okna a výhled z okna.

Utábořili se na koberci a udělali si piknik, jedli toasty s tuňákem a pili pivo a vymýšleli, jak ve všech místnostech rozestaví nábytek. Guy vyměřoval a Rosemary kreslila. Pak se zase vrátili na koberec, vytáhli lampu ze zásuvky, svlékli se a milovali se v nočním přísvitu nezatažených oken. „Ššš!“ zasyčel potom Guy, s očima vyvalenýma hrůzou. „Slyším – sestry Trenchovy, jak žvýkají!“ Rosemary ho praštila po hlavě, a to pořádně.

Koupili si gauč a velikánskou manželskou postel, do kuchyně stůl a dvě židle z ohýbaného dřeva. Zavolali telefonní společnost, objednali si různé věci a řemeslníky a stěhovací fi rmu.

Malíři přišli ve středu osmnáctého, vyspravili, zasádrovali, natřeli a vymalovali a v pátek dvacátého už byli pryč. Použili barvy velice podobné těm, které měla Rosemary ve vzorníku. Pak nastoupil tapetář, jen jeden, a s velkým remcáním jim vytapetoval ložnici.

Obtelefonovali obchody a řemeslníky a zavolali Guyově matce do Montrealu. Koupili starožitnou vitrínu, jídelní stůl, hi-fi soupravu, nové nádobí a stříbrné příbory. Byli při penězích. V roce 1964 natáčel Guy reklamy na prášky Anacin, které se čas od času uváděly znovu a vynesly mu celkem osmnáct tisíc dolarů; stále mu z nich plynul slušný příjem.

Pověsili závěsy, police polepili papírem, dohlíželi na pokládání koberce v ložnici a bílého vinylu v předsíni. Dostali

přenosný telefon se třemi zástrčkami. Poplatili účty a na poště

uvedli svou novou adresu.

V pátek 27. srpna se přestěhovali. Joan a Dick Jellicovi jim

poslali velikou kytku v květináči a Guyův agent malou. Od

Hutche přišel telegram: „Z Bramfordu zmizí děs a příšery, když

tam teď bydlí Guy a Rosemary.“

30 Kapitola 3 Rosemary teď byla v jednom kole a zářila štěstím. Koupila a pověsila záclony, do obývacího pokoje sehnala viktoriánskou skleněnou lampu, v kuchyni zavěsila na zeď hrnce a pánve. Jednoho dne přišla na to, že ta čtyři prkna v komoře u předsíně jsou vlastně police a že přesně zapadají napříč, když se nasadí na dřevěné lišty na postranních stěnách. Potáhla je veselými samolepicími tapetami, a když Guy přišel domů, mohla se mu pochlubit vzorně upravenou šatnou s policemi plnými srovnaného prádla. Na Šesté avenue si našla velkou samoobsluhu a na Padesáté páté ulici čínskou prádelnu, kam bude dávat velké prádlo a Guyovy košile.

Guy měl taky hodně práce a podobně jako většina manželů byl skoro celý den pryč. Začátkem září se vrátil jeho hlasový instruktor. Guy s ním cvičil každé dopoledne a odpoledne měl většinou konkurzy na hry a reklamy. Když při snídani pročítal divadelní stránku, byl podrážděný – kdekdo si jezdí po zájezdech s populárními hrami, jako je Baldwinův Mrakodrap nebo třeba Zatracená kočka, Nemožná léta nebo Horké září – to jenom on trčí v New Yorku s několika štěky v reklamách. Ale Rosemary byla přesvědčená, že Guy určitě co nevidět dostane nějakou pěknou roli, a tak před něj jenom tiše postavila kávu a tiše si vzala druhou část novin.

Dětský pokoj sloužil prozatím jako pracovna – říkali mu kabinet – s ne zrovna sněhobílými stěnami a s nábytkem ze starého bytu. Žlutobílé tapety přijdou na řadu později, čisťounké a zbrusu nové. Rosemary měla vzorek založený v Picassových Picassech spolu s reklamním obrázkem dětské postýlky a prádelníčku z obchodního domu Saks.

Napsala Brianovi, protože se potřebovala se svým štěstím někomu svěřit. Nikdo jiný z rodiny by jí ho nepřál. Teď byli všichni proti ní – rodiče i sourozenci, protože jí nemohli odpustit, že si a) vzala protestanta, b) měla pouze civilní svatbu a c) má tchyni, která se dvakrát rozvedla, teď má za muže žida a žije v Kanadě.

Udělala Guyovi kuře à la marengo a pikantní telecí vitello tonnato a upekla moka dort a plnou mísu máslových sušenek. Minnie Castevetovou znali od slyšení, než se s ní seznámili osobně. Slýchali ji skrze stěnu ložnice, jak přichraptěle hýká středozápadním dialektem: „Romane! Už ať jsi v posteli! Máš málem půl dvanáctý!“ A pět minut nato: „Romane? Přines mi kapku piva, až sem pudeš!“

„To jsem nevěděl, že jsou Rendlíkovic fi lmy ještě dneska v módě,“ řekl Guy a Rosemary se nejistě zasmála. Byla o devět let mladší, takže některé jeho poznámky jí už nic neříkaly.

Seznámili se s Gouldovými z bytu 7F, příjemnými postaršími manželi, a s Bruhnovými a jejich synem Walterem ze 7C, kteří mluvili s německým přízvukem. Na chodbě se usmívali a kývli na pozdrav, když potkali Kellogovy ze 7G, pana Steina ze 7H a pány Dubina a De Vora ze 7B. (Rosemary si okamžitě zapamatovala jméno každého nájemníka podle cedulek u zvonků a podle pošty, pohozené adresou nahoru na rohožkách, kterou bez nejmenších skrupulí prohlížela.) Kappovi ze 7D, které ještě neviděli a kteří nedostávali žádnou poštu, byli zřejmě stále ještě na dovolené. A Castevetovi ze 7A, které slýchali („Romane, kdepak je Terry?“), ale dosud neviděli,

32 byli buď peciválové, anebo přicházeli a odcházeli v nezvyklou dobu. Dveře měli přímo proti výtahu, takže jejich rohožka byla dokonale čitelná. Chodily jim dopisy leteckou poštou z nejrůznějších koutů světa: z Hawicku ve Skotsku, z Langeacu ve Francii, z Vitórie v Brazílii, Cessnocku v Austrálii. Měli předplacený Life i Look.

Po sestrách Trenchových, Adrianu Marcatovi, Keithu Kennedym, Pearl Amesové ani jejich pozdějších následovnících neobjevili Rosemary a Guy sebemenší stopu. Dubin a de Vore byli homosexuálové. Všichni ostatní vypadali docela normálně.

Skoro večer co večer bylo slyšet chraplavé středozápadní hýkání ze sousedního bytu, který byl, jak si Rosemary a Guy uvědomili, původně zřejmě větší přední částí jejich vlastního bytu. „Ale na sto procent to přece nemůžeš tvrdit!“ halasil hašteřivý ženský hlas. „A jestli chceš vědět, co si o tom myslím já, tak by se jí to vůbec nemělo říkat. To teda je můj názor!“

Jednou v sobotu večer měli u Castevetových společnost: bylo slyšet nejmíň deset lidí, jak se baví a zpívají. Guy i tak za chvíli usnul, ale Rosemary nezamhouřila oči déle než do dvou hodin a doléhal k ní fádní, nemelodický zpěv doprovázený pískáním fl étny nebo klarinetu. Na Hutchovo zrazování si Rosemary vzpomínala, jedině když chodila přibližně každý čtvrtý den s prádlem do suterénu. Tehdy jí bývalo dost úzko. Už sám nákladní výtah byl nepříjemný – těsný, bez obsluhy a občas to v něm šeredně zaskřípalo a zaškubalo – a celý suterén byl podivně přízračný;

v cihlových chodbách, kdysi obílených, odpovídala krokům ševelivá ozvěna a bouchaly tam neviditelné dveře a pod prudkým světlem žárovek v drátěných klecích tam stály čelem ke zdi vyřazené ledničky.

Zrovna tady někde, připomínala si Rosemary, našli to mrtvé dítě, zabalené do novin, a není to ani tak dávno. Čí to bylo děťátko a jak umřelo? Kdo ho našel? Chytili a potrestali toho člověka, co ho tu pohodil? Uvažovala, že by si mohla zajít do knihovny a přečíst si o tom ve starých novinách, jako to udělal Hutch. Ale pak by to bylo ještě skutečnější, ještě hroznější než teď. Znát přesně místo, kde to děťátko leželo, muset procházet kolem něho cestou do prádelny a zase zpátky k výtahu, to by nesnesla. Kdo se moc ptá, moc se doví, řekla si. Čert aby vzal Hutche i s těmi jeho dobře míněnými radami!

Prádelna by se byla náramně hodila jako vězení: opocené cihlové zdi, zase žárovky v klecích a spousta hlubokých dvojitých výlevek v boxech, oddělených drátěnými sítěmi. Byly tam k dispozici automatické pračky a sušičky na mince a ve většině boxů s visacími zámky stály soukromé pračky. Rosemary chodila dolů v sobotu anebo ve všední den odpoledne po páté. Jindy se tam ometaly houfy černošek, které žehlily a klábosily, a když tam jednou nic netušíc mezi ně vpadla, rázem zmlkly. V jednom kuse se tehdy na všechny usmívala a snažila se co nejmíň překážet, ale pradleny už nepromluvily ani slovo a Rosemary se cítila trapně, připadala si tam jako hrom do police a jako rasistka.

Jednou odpoledne ve čtvrt na šest – to s Guyem bydleli v Bramfordu něco přes čtrnáct dní – seděla Rosemary v prádelně, četla si The New Yorker a čekala, až bude moct přidat do máchání aviváž, když přišla dívka přibližně v jejím věku –

34 tmavovláska s jemně řezanou tváří. Rosemary si s překvapením uvědomila, že je to herečka Anna Maria Alberghe iová. Na sobě měla bílé sandály, černé šortky a oranžovou hedvábnou blůzu a nesla žlutý prádelní koš z umělé hmoty. Kývla Rosemary na pozdrav, a pak už si jí nevšímala; šla k jedné pračce, otevřela ji a začala do ní cpát špinavé prádlo.

Anna Maria Alberghe iová přece v Bramfordu nebydlí, pokud Rosemary ví, ale třeba je u někoho na návštěvě a pomáhá kolem domácnosti. Ale když si ji Rosemary prohlédla pozorněji, zjistila, že se zmýlila; tahle dívka měla delší a špičatější nos a taky ve výrazu tváře a v držení těla byly některé méně nápadné rozdíly. Ty dvě si ale byly ohromně podobné – a najednou Rosemary zjistila, že se na ni dívka dívá s rozpačitým, tázavým úsměvem. Pračka vedle ní už byla zavřená a naplňovala se vodou.

„Promiňte,“ omlouvala se Rosemary. „Myslela jsem, že jste Anna Maria Alberghe iová, proto jsem si vás tak prohlížela. Promiňte.“

Dívka se začervenala, usmála a sklopila oči k zemi. „To se mi stává často,“ řekla. „Jen se neomlouvejte. Mě si s Annou Marií pletli, už když jsem byla malá, když prvně hrála v Ženichovi.“ Podívala se na Rosemary. Stále se ještě červenala, ale už se neusmívala. „Mně teda vůbec nepřipadá, že bychom si byly podobné,“ mluvila dál. „Já jsem původem sice taky Italka, stejně jako ona, ale fyzickou podobnost žádnou nepozoruju.“

„Ale ano, určitě jste si velice podobné,“ ujišťovala ji Rosemary.

„No snad ano,“ připustila dívka, „když mi to všichni říkají. Mně se ale nezdá. A docela bych si gratulovala, věřte mi.“

„Znáte se s ní?“ zeptala se Rosemary.

„Jak jste předtím řekla ,Anna Maria‘, tak jsem myslela. “

„Ale ne, to já jí jenom tak říkám. Nejspíš proto, že o ní s kdekým tak často mluvím.“ Utřela si ruku o šortky, pokročila vpřed a s úsměvem ji podávala Rosemary. „Já jsem Terry Gionoff riová,“ představila se, „ale jak se to píše, to vám sama pořádně nepovím, tak si s tím nelamte hlavu.“

Rosemary se usmála a stiskla jí ruku. „Já jsem Rosemary Woodhousová,“ řekla. „My jsme tady noví. Vy tady bydlíte už dlouho?“

„Já nejsem vlastně vůbec nájemnice,“ vysvětlovala dívka. „Jsem tady jenom u Castevetových, v sedmém, víte? Jako na návštěvě, od června. Znáte je?“

„Ne,“ řekla Rosemary s úsměvem, „ale náš byt sousedí s jejich. Původně s ním byl spojený.“

„No ne,“ zvolala dívka, „tak to vy jste se nastěhovali po staré paní! Paní. no po té stařence, co umřela.“

„Po paní Gardeniové.“

„Ano, správně. Ta byla s Castevetovými jedna ruka. Pěstovala všelijaké bylinky a paní Castevetové je nosila na vaření.“

Rosemary přikývla. „Když jsme se přišli poprvé podívat na byt, byl jeden pokoj plný rostlin.“

„A teď, co umřela, pořídila si paní Castevetová do kuchyně takový mrňavý skleníček a pěstuje si to sama,“ řekla Terry.

„Promiňte, musím tam dát aviváž,“ omlouvala se Rosemary. Vstala a vytáhla láhev z tašky s pracími potřebami, kterou měla položenou na pračce.

„A víte, komu jste zase podobná vy?“ řekla Terry. „Ne, komu?“ podivila se Rosemary. Odšroubovala uzávěr.

„Ale jděte,“ smála se Rosemary, „to je legrační, že to říkáte. Představte si, že můj manžel s ní chodil, než se vdala.“

„Fakt? V Hollywoodu?“

„Ne, tady.“ Rosemary nalila přípravek do odměrky. Terry jí otevřela dvířka pračky, Rosemary jí poděkovala a nalila tam změkčovač.

„On je herec, váš manžel?“ ptala se Terry.

Rosemary hrdě přikývla a láhev zase zašroubovala.

„No né! A jak se jmenuje?“

„Guy Woodhouse,“ řekla Rosemary. „Hrál v Lutherovi a v Albatrosovi a hodné dělá v televizi.“

„Jé, já koukám na televizi od rána do večera,“ řekla Terry. „To jsem ho zaručeně musela vidět!“ Někde ve sklepě bylo slyšet zvuk rozbíjeného skla. Rozbila se nějaká láhev nebo okenní tabulka. Terry vyjekla.

Rosemary se schoulila a neklidně se ohlédla ke dveřím prádelny. „Strašně nerada sem do toho sklepa chodím,“ řekla.

„Já taky,“ přiznala Terry. „Ještě že jste tady. Kdybych tu teď byla sama, asi bych strachy umřela.“

„Třeba nějaký poslíček upustil fl ašku,“ soudila Rosemary.

„Poslyšte, co kdybychom sem dolů chodily vždycky spolu?“ navrhla Terry. „Vy máte dveře u nákladního výtahu, viďte? Já bych na vás mohla zazvonit, a dolů bychom pak sjely společně. Napřed si třeba brnknem domácím telefonem.“

„To by bylo báječné,“ řekla Rosemary. „Mně se sem samotné nikdy nechce.“

Terry se šťastně zasmála, zdálo se, že hledá slova, a potom pořád ještě se smíchem řekla: „Já mám talisman pro štěstí, možná že poslouží nám oběma!“ Rozhrnula si límeček u blů

zy, vytáhla stříbrný řetízek a ukázala Rosemary stříbrnou fi – ligránovou kuličku asi tak dva centimetry v průměru.

„To je nádhera!“ zvolala Rosemary.

„Viďte?“ zářila Terry. „Předevčírem jsem to dostala od paní Castevetové. Je to prý tři sta let staré. To uvnitř vypěstovala sama ve skleníčku. Nosí štěstí, nebo aspoň má nosit.“

Držela přívěsek mezi palcem a ukazováčkem a Rosemary se na něj podívala zblízka. Uvnitř byla jakási zelenohnědá houbovitá hmota, která vykukovala mezi stříbrnými drátky. Zavanul z ní pronikavý zápach, až musela couvnout.

Terry se znovu zasmála. „Tím smradem taky nejsem nadšená,“„ale doufám, že to bude působit.“

„Je to překrásná práce,“ obdivovala šperk Rosemary. „V životě jsem nic takového neviděla.“

„Je z Evropy,“ řekla Terry. Opřela se bokem o pračku a sama si zálibně prohlížela kuličku, kterou natáčela hned na tu, hned na onu stranu. „Castevetovi jsou bez debaty nejskvělejší lidi na světě,“ prohlásila. „Sebrali mě rovnou na ulici – a to myslím doslova. Složila jsem se na Osmé avenue – a oni si mě vzali k sobě a starají se o mě jako máma a táta. Nebo spíš jako dědeček a babička.“

„Vy jste byla nemocná?“ zeptala se Rosemary.

„To je řečeno moc mírně,“ odpověděla Terry. „Byla jsem polomrtvá hlady a brala jsem drogy a dělala spoustu jiných pitomostí, za které se dneska stydím, že bych se propadla. A Castevetovi mě zase postavili na nohy. Odnaučili mě brát heroin a jiné drogy, vykrmili mě, oblíkli a dělají mi pomyšlení. Cpou do mě všelijakou speciální výživu a vitaminy, a dokonce ke mně chodí pravidelně doktor, abych byla pod kontrolou! To proto, že sami nemají děti. Jsem jako jejich dcera, které se nedočkali, víte?“

„Nejdřív jsem si myslela, že mají něco za lubem,“ vykládala Terry, „třeba že po mně budou chtít nějaké nemravnosti, buď oba, nebo aspoň jeden z nich. Ale oni se ke mně vážně chovají jako vlastní dědeček s babičkou. Žádná špatnost. Časem mě chtějí dát na školu pro sekretářky a později jim to splatím. Mám sice jenom tři roky střední školy, ale to se ještě dá dohonit.“ Spustila fi ligránovou kuličku zpátky za blůzku.

„To ráda slyším, že jsou ještě takoví lidé,“ řekla Rosemary, „když je všude kolem tolik lhostejnosti a každý se většinou bojí, aby si zbytečně nespálil prsty.“

„Takových, jako jsou Castevetovi, moc není,“ horovala Terry. „Nebýt jich, tak už bych tu nebyla. To je fakt. Byla bych mrtvá nebo v base.“

„Vy už nemáte žádné příbuzné, kteří by vám mohli pomoct?“

„Jednoho bratra, u námořníků. O tom lepší nemluvit.“

Rosemary přendala vyprané prádlo do sušičky a pak čekala s Terry, až bude i její hotové. Mluvily o Guyově příležitostné roli v Jiném světě („No jasně že si pamatuju! Tak to je váš muž?“), o historii Bramfordu (o které Terry nevěděla nic) a o nadcházející návštěvě papeže Pavla VI. v New Yorku. Terry byla stejně jako Rosemary katolička, ale do kostela už nechodila. Přesto však toužila sehnat lístek na mši, kterou měl papež sloužit na stadionu Yankees. Když bylo i její prádlo vyprané a sušilo se, šly spolu k výtahu a vyjely do sedmého podlaží. Rosemary zvala Terry, aby se šla podívat na byt, ale Terry se omlouvala, že to bude muset odložit: Castevetovi totiž večeří v šest a ona by se nerada opozdila. Slíbila, že večer Rosemary zavolá, aby mohly jít společně dolů pro suché prádlo.

Guy byl doma, chroupal z pytlíku brambůrky a díval se na fi lm s Grace Kellyovou. „To prádlo bude nejspíš jako sníh,“ prohodil.

Rosemary mu vyprávěla o Terry a o Castevetových a že si na něho Terry pamatuje z Jiného světa. On si z toho utahoval, ale zřejmě mu to dělalo dobře. Byl deprimovaný. Vypadalo to, že jeho kolega Donald Baumgart asi získá roli v nové komedii, na kterou si myslel on. To odpoledne četli na konkursu oba druhou ukázku. „Prokristapána,“ divil se, „co je to za jméno, Donald Baumgart?“ Sám se jmenoval původně Sherman Peden, než si dal jméno změnit.

V osm hodin zašly Rosemary a Terry pro prádlo a Rosemary pak přivedla sousedku k nim, aby se seznámila s Guyem a podívala se na byt. Dívka se červenala a před Guyem se cítila nesvá, a on se překonával v pozornostech, vysekával jí vzletné poklony, přinášel popelníky a zapaloval cigarety. Jejich byt Terry nikdy předtím neviděla. Paní Gardeniová se s Castevetovými krátce po jejím příchodu nějak rozkmotřila a brzy nato upadla do kómatu, z něhož se už neprobrala. „Máte to tu kouzelné,“ prohlásila Terry.

„Kouzelné to teprve bude,“ řekla Rosemary. „Ještě zdaleka nejsme zařízení.“

„Už to mám!“ zvolal Guy a zatleskal. Vítězoslavně ukázal na Terry: „Anna Maria Alberghe iová!“

40 Kapitola 4 Dostali balík od fi rmy Bonniers, který jim poslal Hutch: vysoký týkový kbelík na led, uvnitř jasně oranžový. Rosemary mu hned zavolala a děkovala mu. Jejich byt viděl, hned jak odešli malíři, ale od té doby, co se tam s Guyem nastěhovali, u nich ještě nebyl. Vysvětlila mu, že židle jim dodají teprve za týden a pohovku asi až za měsíc. „Prosím tě, s návštěvami si zatím vůbec nelámej hlavu,“ ukliňoval ji, „jen mi pěkně pověz co a jak.“

Rosemary mu celá šťastná všechno vyprávěla do nejmenších podrobností. „A sousedi rozhodně nevypadají nijak nenormálně,“ uklidnila ho, „leda normálně nenormálně, jako třeba homosexuálové. Bydlí tady dva a přes chodbu od nás jsou milí staří manželé, Gouldovi, mají prý nějaký domek v Pensylvánii a tam chovají perské kočky. Můžeme nějakou mít, kdykoli budeme chtít.“

„Pelichají,“ řekl Hutch.

„A pak jsou tu ještě jedni manželé, ale s těmi jsme se ještě doopravdy nesetkali, a ti si vzali k sobě děvče, narkomanku, tu už znám, a úplně ji z toho dostali a teď ji dají na školu pro sekretářky.“

„Tak mám dojem, že jste se nastěhovali mezi anděly,“ prohlásil Hutch. „To rád slyším.“

„Suterén mi ale nahání trochu strach,“ přiznala Rosemary. „Vždycky když jdu dolů, posílám tě ke všem čertům.“

„Proč proboha mě?“

„Kvůli těm tvým historkám.“

„Jestli myslíš ty, co spisuju, tak kvůli nim si taky nadávám. Jestli myslíš ty, co jsem ti vyprávěl, tak to bys mohla stejně

dobře nadávat hasičům za to, že hoří, a meteorologům, když je tajfun.“

„Teď už to nebude tak zlé,“ řekla Rosemary zkrotle. „Ta dívka, jak jsem ti o ní povídala, bude do suterénu chodit se mnou.“

„Je nad slunce jasné,“ prohlásil Hutch, „že se už začíná projevovat váš vliv, jak jsem to předpověděl, a dům už nebude dějištěm hrůzných činů. Užijte si ve zdraví ten kbelík na led, a že pozdravuju Guye.“ Konečně se objevili taky manželé Kappovi z bytu 7D, tělnatí třicátníci, se zvědavou dvouletou dceruškou Lisou. „Jak se jmenuješ?“ ptala se Lisa, sedící ve sporťáčku. „Spapala jsi vajíčko? A spapala jsi kapitána Chrupku?“

„Jmenuju se Rosemary. Vajíčko jsem snědla, ale kapitána Chrupku vůbec neznám. Kdo je to?“ V pátek 17. září večer šli Rosemary a Guy s dvěma dalšími manželskými páry na předpremiéru Paní Dallyové a potom na večírek, který pořádal fotograf Dee Bertillon ve svém ateliéru na Západní čtyřicáté osmé ulici. Guy a Bertillon se pohádali o politice Svazu herců, který blokuje angažování zahraničních herců – Guy to považoval za správné, Bertillon s tím nesouhlasil –, a i když ostatní zahladili toto střetnutí překotným přívalem vtipů a klípků, Guy brzy nato Rosemary odvedl, pár minut po půl jedné.

Noc byla vlahá a konejšivá, a tak šli pěšky. Když se přiblížili k obrovité siluetě Bramfordu, spatřili na chodníku před ním shluk asi dvaceti lidí, stojících v půlkruhu u zaparkovaného auta. Vedle sebe tam parkovaly dva policejní vozy s rudými světly na střeše, která se neustále otáčela a blikala.

Rosemary a Guy zpozorněli a ruku v ruce přidali do kroku. Projíždějící auta tázavě zpomalovala. V Bramfordu se skřípavě otvírala okna a vedle štukových hlaviček se vynořovaly hlavy nájemníků. Z domu vyšel noční vrátný Toby a nesl světle hnědou deku. Tu od něho převzal jeden policista.

Střecha zaparkovaného volkswagenu byla na jedné straně zmáčknutá a přední sklo popraskané na bezpočet střípků. „Mrtvá,“ řekl někdo a další dodal: „Kouknu nahoru a napadlo mě, že je to nějakej obrovskej pták, co padá střemhlav dolů jako orel nebo tak.“

Rosemary a Guy si stoupli na špičky a snažili se něco zahlédnout. „Ustupte, prosím,“ vyzval shromážděné policista stojící uprostřed toho shluku. Ramena se rozestoupila, záda v kostkované košili se posunula kousek dál.

Na chodníku ležela Terry a jedním okem vzhlížela k nebi. Půlku obličeje měla rozbitou na rudou kaši. Snesla se na ni hnědá deka. Jak se přitiskla k tělu, začala postupně na různých místech rudnout.

Rosemary se prudce otočila, zavřela oči a pravou rukou se automaticky pokřižovala. Křečovitě svírala ústa, aby nezvracela.

Guy sebou trhl a sykl, jak vtáhl vzduch mezi zuby. „Ježíši,“ zaúpěl, „kristepane.“

„Ustupte prosím,“ napomenul je strážník.

„My ji známe,“ řekl Guy.

Obrátil se k nim jiný policista a zeptal se: „Jak se jmenuje?“

„Terry a jak dál?“ Byl to asi čtyřicátník a potil se. Měl krásné modré oči s výraznými černými řasami.

„Ro? Jak se jmenovala?“ obrátil se Guy na Rosemary. „Terry jak?“

Rosemary otevřela oči a polkla. „Nevzpomínám si,“ řekla. „Italské jméno. Dlouhé jméno. Ještě si dělala legraci, že neví, jak se správně píše.“

„Bydlela u Castevetových,“ vysvětloval Guy modrookému policistovi, „v bytě 7A.“

„To už víme,“ řekl muž.

Přišel jiný policista, se světle žlutým dopisním papírem v ruce. Za ním se objevil pan Micklas se sevřenými rty, v baloňáku přes pruhované pyžamo. „Stručný a krásný,“ řekl policista modrookému kolegovi a žlutý papír mu podal. „Přilepila ho k okennímu pražci náplastí, aby neulítnul.“

Druhý policista zavrtěl hlavou.

Modrooký policista četl, co stálo v dopise, a zamyšleně posykával skrze přední zuby. „Theresa Gionoff riová,“ vyslovil to přesně jako Ital. Rosemary přikývla.

Rosemary’s Baby | Ira Levin | Horror stories Audiobook

Popis:
Rosemary’s

Leave a Reply