Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett)

Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett)

Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett).pdf, Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett).epub, Kniha Válka za bílého dne (Peter V. Brett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Válka za bílého dne

2013

Ihned

Anotace

"E-kniha v grafické podobě dle tištěného vydání je k dispozici ve formátu PDF."

">Válka za bílého dne, dychtivě očekávaný třetí díl Brettova mezinárodního bestselleru Démonského cyklu, je pokračováním příběhu o poslední vzpouře lidstva proti démonským hordám, které noc co noc vycházejí na povrch a požírají jej. Zejména za novoluní povstávají démoni v plné síle a jejich kýženou kořistí jsou dva lidé. Každý jeden z těch dvou má.

E-kniha: Válka za bílého dne – Peter V. Brett

Elektronická kniha: Válka za bílého dne
Autor: Peter V. Brett

Titul je dostupný ve formě:


90% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 656
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Daylight war
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložila Mirka Polová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2013
ISBN: 978-80-738-7689-0
Ukázka: » zobrazit ukázku

Arlen Sedlák býval obyčejným člověkem, ale nyní je z něj něco víc – Tetovaný, posetý tajuplnými chranami tak mocnými, že z něj dělají rovnocenného soupeře pro jakéhokoli démona. Kudy Arlen chodí, tudy popírá, že je Osvoboditelem, ale čím více se snaží být stejným jako ostatní, tím horoucněji v něj ostatní věří. Jediný člověk, který má šanci udržet Arlena na pozemském světě nebo s ním sestoupit do světa démonů, je Renna Jirchářova, divá dívka, která však může sama podlehnout svodům démonské magie. Ahmann Jardir již sjednotil bojechtivé krasijské pouštní kmeny do velkého vojska a prohlásil se Osvoboditelem. Jeho vzestup zařídila jeho první manželka Inevera, chytrá a mocná kněžka, ovládající hrozivou magii démonských kostí, která jí umožňuje nahlížet do budoucnosti. Ineveřiny pohnutky i minulost jsou však zahaleny tajemstvím. Kdysi si byli Arlen s Jardirem blízcí jako bratři. Nyní jsou z nich úhlavní sokové. A zatímco nepřátelé lidstva sílí, jediné dva muže, schopné je porazit, znepřátelí ti nejvražednější a nejzáludnější ze všech démonů – ti, kteří číhají v lidských srdcích. Třetí díl Démonského cyklu je pokračováním příběhu o poslední vzpouře lidstva proti démonským hordám, které noc co noc vycházejí na povrch a požírají jej.

Válka za bílého dne, dychtivě očekávaný třetí díl Brettova mezinárodního bestselleru Démonského cyklu, je pokračováním příběhu o poslední vzpouře lidstva proti démonským hordám, které noc co noc vycházejí na povrch a požírají jej. Zejména za novoluní povstávají démoni v plné síle a jejich kýženou kořistí jsou dva lidé. Každý jeden z těch dvou má šanci stát se legendárním Osvoboditelem, mužem, jenž má podle proroctví sjednotit rozprášené zbytky lidstva ke konečnému tažení a zničit démonské plemeno jednou provždy.
Arlen Sedlák býval obyčejným člověkem, ale nyní je z něj něco víc – Tetovaný, posetý tajuplnými chranami tak mocnými, že z něj dělají rovnocenného soupeře pro jakéhokoli démona.
Ahmann Jardir již sjednotil bojechtivé krasijské pouštní kmeny do velkého vojska a prohlásil se Šar’damou Ka, Osvoboditelem. Jeho vzestup zařídila jeho první manželka Inevera, chytrá a mocná kněžka, ovládající hrozivou magii démonských kostí, která jí umožňuje nahlížet do budoucnosti.
Kdysi si byli Arlen s Jardirem blízcí jako bratři. Nyní jsou z nich úhlavní sokové. A zatímco nepřátelé lidstva sílí, jediné dva muže, schopné je porazit, znepřátelí ti nejvražednější a nejzáludnější ze všech démonů – ti, kteří číhají v lidských srdcích.

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > B > Brett – Peter V. Brett

Katalog nakladatelství > T > Triton

Válka za bílého dne

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována

ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

The Daylight War

Copyright © 2013 by Peter V. Brett

All rights reserved.

Translation © Mirka Polová, 2013

Cover © Larry Rostant, 2013

© Stanislav Juhaňák – Triton, 2013

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

Mapu dle Andrewa Ashtona překreslila Markéta Adamová.

Mým rodičům Johnovi a Dolores,

kteří si pořád ještě v noci spolu čtou na kanapi.

Jak jsem s přibývajícím věkem čím dál paranoidnější, nechával jsem si

tuto knihu pro sebe víc než jakoukoli jinou v minulosti. Jen pár lidí

mohlo nakouknout, jak práce postupuje, a jim jsem neskonale vděčný za

jejich názory a připomínky. Ze všeho nejvíc děkuji svému agentovi Jo

shuovi stejně jako Myke, Lauren a Dani, svým nakladatelkám Tricii

a Emmě, svým asistentkám Meg a Rebecce, redaktorce Lauře a zahra

ničním nakladatelům a překladatelům, kteří si dávají tu práci a neúnav

ně šíří mé příběhy do jiných částí světa. Zvláštní dík patří všem mým

čtenářům, zejména těm, kteří si našli čas a spojili se se mnou. Vaše dopi

sy, kritiky, tweety, maily, on-line komentáře, fanouškovské debatní vstu

py a podobně jsou pro mne tolik potřebným cepínem i jistícím lanem při

zlézání hory Démonského cyklu. Dík, že ji zlézáte se mnou.

Inevera a její bratr Soli seděli na sluníčku. Oba si mezi bosýma nohama přidržovali palmovou kostru, a zatímco ji prsty vyplétaly, nohy košíkem zručně otáčely. Den už hodně pokročil a v malém stánku zůstala jen skvrnka stínu. V něm seděla jejich matka Manva a pracovala na svém košíku. Pletli koš za košem a hromada tuhých datlovníkových listů uprostřed se postupně scvrkávala.

Ineveře bylo devět. Solimu bylo sice skoro dvakrát tolik, ale i tak byl na plnoprávného dal’šarúma poměrně mladý; ostatně jeho černý kaftan ještě svítil novotou. Vysloužil si ho ani ne před týdnem a teď u nich seděl na rohoži, aby si ho neušpinil od všudypřítomného prachu Velkého Bazaru. Kaftan si nahoře jen volně sepnul, takže pod ním byla vidět hladká, svalnatá hruď, lesklá potem.

Ovíval se vějířovým listem. „U Everamových koulí, v tom kaftanu je ale vedro. Kéž bych tak mohl zase běhat venku jen v bidu.“

„Můžeš jít sem do stínu, jestli chceš, šarúme,“ ozvala se Manva.

Soli si opovržlivě odfrkl a zavrtěl hlavou. „Tohle jsi čekala? Že se vrátím v černém a začnu tě sekýrovat jako. “ Manva se zachichotala. „Jen se ujišťuji, že jsi zůstal mým hodným chlapečkem.“

„Ale jen pro tebe a svou rozkošnou malou sestřičku,“ upozornil ji Soli, natáhl se k Ineveře a rozcuchal jí vlasy. Plácla ho po ruce, ale přitom se usmála. Kde byl Soli, tam bylo vždycky veselo. „Pro všechny ostatní jsem podlý jako písečný démon.“

„Pche,“ odfrkla si Manva a mávla nad tou představou rukou, ale Ineveře to stejně vrtalo hlavou. Pamatovala si, co udělal s těmi dvěma ma

džáhskými kluky, co ji škádlili na Bazaru, když byli ještě malí; ten slabý nepřežil noc.

Inevera dodělala svůj košík a postavila ho na jednu z mnoha hromad. Rychle počítala. „Ještě tři a budeme mít zakázku damy Badena hotovou.“

„Třeba mě Kašív pozve na oslavu Dorůstání, až si ty košíky přijde vyzvednout,“ napadlo Soliho. Kašív, kai’šarúm damy Badena, byl Soliho adžín’pal, válečník, který k němu byl za jeho první noci v Labyrintu připoután provazem a bojoval po jeho boku. Říkalo se, že silnějšího pouta mezi dvěma muži není.

Manva si odfrkla. „Jestli tě pozve, tak po tobě bude dama Baden chtít, abys na oslavě roznášel svlečený a pomazaný olejem, a Dorůstání měsíce budeš oslavovat nabízením vlastní zadnice jeho chlípným starým patolízalům.“

Soli se rozchechtal. „Podle toho, co jsem slyšel, tak zrovna s těmi starými si člověk lámat hlavu nemusí. Většina z nich se jen kouká. To ti mladší nosí za pasem lahvičky s olejem.“

Povzdechl si. „Ale co, na posledním kopinickém večírku obsluhoval Gerraz, a ten říkal, že mu dama Baden dal dvě stě draki. To už stojí za bolavou prdel.“

„Jen ať tě neslyší táta,“ varovala ho Manva. Soli střelil očima po zatažených závěsech do přístěnku v zadní části stánku, kde spal otec.

„Dříve či později stejně zjistí, že jeho syn je puš’ting,“ poznamenal Soli. „Já se přece neožením s nějakou ubohou holkou jen proto, aby na to nepřišel.“

„A proč ne?“ nedala se Manva. „Mohla by s námi plést košíky. A bylo by tak strašné ji párkrát oplodnit a dát mi vnoučata?“

Soli protáhl obličej. „S tím si budeš muset počkat na Ineveru.“ Podíval se na ni. „Zítra je Hannu Paš, drahá sestro. Třeba ti dama’ting najde manžela!“

„Neodváděj řeč!“ pleskla ho Manva palmovým listem. „Klidně čelíš tomu, co je mezi zdmi Labyrintu, ale toho, co je mezi ženskými stehny, se bojíš?“

Soli se zašklebil. „V Labyrintu jsem alespoň mezi pořádnými, zpocenými chlapy. A kdo ví? Třeba se zalíbím nějakému puš’tingskému damovi. Ti mocní jako Baden si berou své oblíbené šarúmy do své osobní stráže, která musí bojovat jen na Ubývání! Jen si představ, být v Labyrintu jen tři noci v měsíci!“

„I ty tři je moc,“ zamumlala Manva.

Inevera byla zmatená. „Copak není Labyrint posvátný? A není to čest?“ 12 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

Manva jen cosi zamručela a vrátila se ke košíku. Soli na ni dlouho hleděl, ale v očích měl vzdálený pohled a rozmarný úsměv z jeho tváře odplynul.

„Labyrint, to je bohumilá smrt,“ řekl nakonec sestře. „Muž, který tam zemře, má nebesa jistá, jenže já ještě po setkání s Everamem nijak zvlášť netoužím.“

„Promiň,“ hlesla Inevera.

Soli se probral ze zadumání a úsměv se mu vmžiku vrátil. „Lepší je se o takové věci nestarat, sestřičko. Labyrint není tvoje břímě.“

„Tohle břímě nese každá Krasijka, synu,“ poznamenala Manva. „Ono nesejde na tom, jestli vedle vás bojujeme, nebo ne.“

A zrovna v tu chvíli se zpoza závěsů v zadním přístěnku ozvalo hekání a šramot. O chvíli později se vynořil Ineveřin otec Kasád. Manva mu nestála ani za pohled, prostě ji těžkou botou vyšťouchl ze stínu, aby si to žádané místečko zabral pro sebe. Hodil si na zem pár polštářů, rozvalil se na ně a rovnou do sebe obrátil kalíšek couzi. Na ostrém denním světle zamžoural a hned si nalil další. Jeho pohled Ineveru jako vždy minul, jako by ani nebyla, oči spočinuly rovnou na jejím bratrovi.

„Soli! Okamžitě ten koš odlož! Teď jsi šarúm! Přece nemůžeš pracovat

rukama jako nějaký chaffit!“

„Tati, my musíme rychle dodělat zakázku,“ namítl Soli. „Kašív. “

„Pche!“ zachrčel Kasád a zamítavě máchl rukou. „Co je mi po tom, co

chce ten naolejovaný a navoněný puš’ting! Nech ten koš a zvedni se, než

si někdo všimne, jak si špiníš úplně nový černý kaftan. Dost na tom, že

musíme marnit den na tomhle špinavém bazaru.“

„On snad nemá ani ponětí, odkud se berou peníze,“ ulevil si Soli po

tichu, aby ho Kasád neslyšel, ale plést nepřestal.

„Ani jídlo, co má na stole.“ Manva zvedla oči k nebesům a povzde

chla si. „Raději ho poslechni.“

„Teď, když jsem šarúmem, tak si budu dělat to, co chci já. Co mi má on

co říkat, že nemám plést palmové košíky, když mi to přináší klid?“ Při

řeči pracoval dál, ale ruce se mu míhaly čím dál rychleji, prsty pletly

jako blesk. Už se blížil ke konci a chtěl košík dodělat. Inevera na to užas

le zírala. Soli uměl plést skoro tak rychle jako Manva.

„Je to tvůj otec,“ připomněla mu Manva, „a jestli ho neposlechneš,

budeme toho litovat všichni.“

Obrátila se ke Kasádovi a líbezně pravila: „Stačí, když tu se Solim zů

stanete, jen než dama vyhlásí soumrak, manželi.“

Kasád se kysele ušklíbl a hodil do sebe další kalíšek. „Čím jsem jen urazil Everama, že já, velký Kasád asu Kasád am’Damaj am’Kadži, který poslal nesčetně alagai do bezedných hlubin, se mám snížit k hlídání hromady košů?“ Otráveně máchl rukou nad vyrovnanými plody jejich práce. „Já už bych měl nastupovat na alagai’šarak, vzhůru k noční slávě!“

„Má na mysli pitku s ostatními šarúmy,“ zamumlal Soli k Ineveře. „Ty jednotky, které nastupují nejdřív, jdou do středu Labyrintu, kde je boj nejlítější. Čím déle se tu povaluje, tím víc klesá pravděpodobnost, že bude muset doopravdy čelit nějakému alagai, opilý couzi na velbloudí chcanky.“

Couzi. Inevera tu pálenku nenáviděla. Zkvašené obilí ochucené skořicí. Prodávalo se v malých hliněných lahvičkách a srkalo z ještě mrňavějších kalíšků. Jen z čichnutí k prázdné láhvi pálilo Ineveru v nose a motala se jí hlava. V tom zápachu nebylo po skořicové vůni ani stopy. Říkalo se, že ta chuť se vytříbí až po třech kalíšcích, jenže komu se dá věřit po třech kalíšcích couzi? Všichni přece vědí, že couzi probouzí touhu naparovat se a chvástat.

„Soli!“ zavrčel Kasád. „Nechej práci ženským a pojď se mnou popít! Připijeme si na smrt těch čtyř alagai, cos je včera v noci zabil!“

„Jeden by si myslel, že jsem zastal práci celé jednotky sám,“ zavrčel Soli. Prsty se mu míhaly ještě rychleji. „Já couzi nepiju, tati,“ zavolal. „Eveja to zakazuje.“

Kasád si jen odfrkl a hodil do sebe další kalíšek. „Manvo! Udělej tomu svému šarúmskému synovi trochu čaje!“ Znovu naklonil láhev s couzi nad kalíšek, ale tentokrát vyteklo jen pár kapek. „A přines mi další couzi.“

„Everame, dej mi trpělivost,“ zamumlala Manva. „To byla poslední láhev, manželi,“ zavolala.

„Tak jdi koupit další,“ odsekl Kasád.

Inevera slyšela, jak matka skřípe zuby. „Půlka stanů na bazaru už je beztak zavřená, manželi, a my ty koše musíme dodělat dřív, než přijde Kašív.“

Kasád rozhořčeně zašermoval rukou. „Koho zajímá, jestli bude muset nějaký ničemný puš’ting čekat?“

Soli zasykl a Inevera si všimla, že má na ruce krvavou šmouhu. Řízl se o ostrý okraj palmového listu, ale zaťal zuby a pletl dál.

„Odpusť, ctěný manželi, ale nákupčí damy Badena čekat nebude,“ řekla Manva a plést nepřestala. „Jestli ta zakázka nebude hotová, až Kašív 14 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

dorazí, tak půjde o dům dál a zase si koupí koše od Kriši. Bez téhle zakázky bychom neměli ani na válečné berně, natož na další couzi.“

„Cože?!“ zařval Kasád. „A co děláte s mými penězi? Nosím domů sto draki týdně!“

„Polovina z nich jde rovnou zpátky damovi jako válečné berně,“ sdělila mu Manva, „a dvacet dalších si vždycky bereš pro svoji kapsu. Zbytek jde na tvé couzi a kuskus, a to to ještě ani zdaleka nestačí, zejména když si každý sabat přivedeš domů půltucet žíznivých šarúmů. Couzi je drahé, můj milý. Když dama nachytá nějakého chaffita při prodeji couzi,

usekne mu palec, takže oni si to riziko připočítávají k ceně.“

Kasád si odplivl. „Chaffiti by prodali i slunce, kdyby ho dokázali stáhnout z oblohy. A teď mi běž nějaké couzi koupit, ať se mi při čekání na toho polomuže trochu uleví.“

Soli dodělal košík, vstal a praštil s ním na vršek své hromady. „Já pro něho skočím, mami. Čabin nějaké mít bude, a ten nikdy nezavírá dřív, než se odzpívá soumrak.“

Manva stísněně přimhouřila oči, ale hlavu od koše nezvedla. I ona začala plést rychleji, ruce se jí jenjen kmitaly. „Nevidím ráda, že odcházíš, když máme venku rozloženou práci za celý měsíc.“

„Když je tu s vámi táta, nikdo nás neokrade,“ řekl Soli, ale pak se zadíval na otce snažícího se vylízat z láhve poslední kapku couzi a povzdechl si. „Budu zpátky tak rychle, že si ani nevšimneš, kdy jsem odešel.“

„Do práce, Inevero,“ vybídla ji stroze matka, když Soli odběhl. Inevera sklopila oči zpátky ke košíku, a teprve v tu chvíli si uvědomila, že na něj v posledních chvílích dočista zapomněla. Rychle se zase pustila do pletení.

Neměla odvahu dívat se na otce přímo, ale nemohla si pomoci a alespoň po očku ho sledovala. Zíral na Manvu, jak bosýma nohama otáčí košíkem. Černý hábit se jí při práci vyhrnul, objevily se nahé kotníky a lýtka.

Kasád si promnul dlaní rozkrok. „Pojď sem, ženo, chci. “

„Já – teď – pracuju!“ Manva vytáhla z palmové hromady větev a rázně z ní olamovala vějířové listy, jen to lupalo.

Kasáda ta neochota očividně zaskočila. „Proč bys odmítala svého manžela, který ani ne za hodinu odchází do noci?“

„Protože si celé týdny lámu hřbet nad těmi koši,“ odsekla Manva. „Protože už je pozdě a celá ulička ztichla. A protože máme venku všechno zboží a není, kdo by ho hlídal, jen jeden nadržený ochlasta!“

Kasád se posupně zachechtal. „Před kým ho asi tak mám hlídat?!“

„Jistě, před kým vlastně?“ ozvalo se a všichni se otočili. Kriša obešla pult a vstoupila do stánku.

Byla to mohutná žena. Ne tlustá – v Pouštním Kopí si takový přepych mohlo dopřát jen málo lidí – ale byla to pravá dcera svého otce válečníka; statná postava, rázný těžký krok, mozolnaté ruce. Jako všechny daly’ting včetně Manvy byla i ona od hlavy po paty v černém. Také košíkářka, v Kadžiho kmeni patřila k Manviným úhlavním soupeřkám – sice nebyla tak zručná, ale o to byla ctižádostivější.

Za ní vešly do stanu další čtyři ženy v dal’tingské černé. Dvě byly její sestry-manželky, ty měly přes obličej černý závoj. Druhé dvě byly její neprovdané dcery, které obličej zahalený neměly, ale to případné manžele spíš odpuzovalo, než přitahovalo. Ani jedna nebyla nijak drobná a ve stánku se rozvinuly do rojnice jako šakalové pronásledující zajíce.

„Tak pozdě a ty ještě pracuješ,“ řekla Kriša. „Většina pavilonů už stáhla chlopně.“

Manva pokrčila rameny, ani nezvedla oči od pletení. „Vyvolávání zavírací hodiny ti času nepřidá.“

„Kašív chodívá vždycky večer před oslavou, kterou pořádá dama Baden na den Dorůstání, ne?“ zeptala se Kriša.

Manva ani nevzhlédla. „Tobě do mých zákazníků nic není, Krišo.“

„Ale je, když mi je ten tvůj puš’tingský syn odlákává k tobě,“ zasyčela Kriša výhrůžně. Její dcery přešly k Ineveře a oddělily ji od matky. Její sestry-manželky zamířily hlouběji do stánku směrem ke Kasádovi.

To už Manva vzhlédla. „Nikdo ti nic neodlákává, Krišo. Kašív ke mně sám přišel a říkal, že se tvé koše rozpadly, když je naplnil. Jestli jsi přišla o zakázky, vyčítej to svým košíkářkám, ne mně.“

Kriša přikývla a vzala košík, který Inevera právě přidala na hromadu. „Zato ty a tvoje dcera odvádíte vynikající práci,“ poznamenala a prstem přejela po košíku. Pak s ním praštila o zem a ještě na něj vší silou dupla.

„Co si to troufáš, ženská!“ zařval nevěřícně vyjevený Kasád. Vyskočil na nohy, či přesněji se pokusil postavit, ale místo toho se vratce kymácel. Alespoň se rychle rozhlédl po svém kopí a štítu, jenže ty měl vzadu v přístěnku.

A než se stačil vzpamatovat, Krišiny sestry-manželky se daly do pohybu. Z bohatě nabíraných rukávů se vynořily ruce třímající krátké rákosové hole obalené černou látkou. Jedna žena popadla Kasáda za ramena a obrátila ho tak, aby ho druhá mohla udeřit do břicha, a ještě ho pevně přidržela, aby měla jistotu, že schytá ránu naplno. Kasád zachrčel 16 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

bolestí, první rána mu vyrazila dech. Následoval kop rovnou do slabin a Kasád zavřískl.

Inevera zaječela a vyskočila na nohy, ale Krišiny dcery ji chytily a pevně držely. I Manva chtěla vstát, ale Kriša ji těžkým kopem do obličeje srazila zpátky na zem. Manva zoufale kvílela, ale už bylo pozdě a nikdo ji neslyšel.

Kriša se podívala na košík na zemi. Přežil její dupnutí a vrátil se do původního tvaru. Inevera se jízlivě pousmála, ale smích ji přešel, když na něj Kriša skočila. I tak na něj musela skočit třikrát, než se rozpadl.

Vzadu ve stánku Krišiny sestry-manželky ještě mlátily Kasáda. „Vříská jako ženská,“ rozesmála se jedna a znovu ho nakopla mezi nohy.

„A bojuje ještě hůř!“ zvolala druhá a pustila ho. Kasád se zhroutil na zem a lapal po dechu. Na tváři se mu mísila bolest a ponížení. Ženy ho nechaly být a šly rozkopat vyrovnané hromady a rozmlátit koše rákoskami.

Inevera se pokusila dívkám vykroutit, ale chytily ji ještě pevněji. „Klid, nebo ti zpřerážíme prsty a už si nezapleteš!“ Inevera se přestala vzpouzet, přimhouřila oči a maličko se napjala, že té bližší vší silou dupne na nárt, ale pak letmo zavadila pohledem o Manvu. Matka zavrtěla hlavou.

Kasád vykašlal krev a vzepřel se na loktech. „Děvky! Až se tohle dozví damové. “

„Damové?“ vysmála se mu Kriša. „Ty za nimi půjdeš, Kasáde, synu

Kasáda, a budeš jim vykládat, jak ses opil couzi a zbily tě ženské? Ty to

neřekneš ani svému adžínu’pal, až tě bude dnes večer píchat!“

Kasád se namáhavě snažil vstát, ale jedna žena ho opět nakopla do

břicha. Kasád se převalil na záda a už se nehýbal.

„Pche!“ zaječela žena. „Pochcal se jako mimino!“ Všechny se roze

„To je nápad!“ zvolala Kriša, šla k rozházeným košům a vykasala si

hábit. „Proč se dřít v potu tváře a snažit se tu nekonečnou hromadu

košů rozbít, když je můžeme zničit jinak?“ Přidřepla si, a zatímco si ule

vovala, houpala se v bocích ze strany na stranu, aby potřísnila močí co

nejvíce košů. Ostatní ženy se rozesmály a už si vyhrnovaly hábity, aby ji

„Chudinko Manvo!“ pošklebovala se Kriša. „Dva muži v rodině

a žádný pořádný chlap. Tvůj manžel je horší než chaffit a tvůj puš’tingský

syn má tolik práce s cucáním ptáků, že tu ani není.“

„Ne tak docela.“ Inevera se obrátila právě v okamžiku, kdy se kolem zápěstí jedné dívky, která ji držela, sevřela Soliho mohutná dlaň. Odtrhl

ji od Inevery a zároveň jí ruku zkroutil tak, že dívka zavřískla bolestí. Pak jediným kopem smetl její sestru, až se rozplácla na zemi.

„Sklapni,“ vyjel Soli na vřískající dívku a odstrčil ji. „Ještě jednou sáhneš na moji sestru a já ti tu ruku nezkroutím, ale rovnou utrhnu.“

„To se teprve uvidí, ty puš’tingu,“ rozlítila se Kriša. Její setry-manželky si urovnaly roucha a už se s holemi v rukou hnaly na Soliho. Kriša švihla zápěstím a rázem měla v ruce taky jednu.

Inevera vyjekla, ale neozbrojený Soli jim šel beze strachu vstříc. První žena se na něj rozpřáhla, ale Soli byl rychlejší, odklonil ránu stranou a chytil ženu za ruku. Luplo to, žena s nářkem upadla na zem a její hůl zničehonic třímal Soli. Zaútočila na něj druhá, ale Soli vykryl její útok holí a praštil ji do obličeje. Pohyboval se plynule a zkušeně, jako by tančil. Inevera už to viděla, když se na Ubývání vracíval domů z Hannu Paš a cvičil šarusahk. Žena šla k zemi a Inevera si všimla, že si spustila závoj a vykašlala velký krvavý chrchel.

Když se na něj vrhla Kriša, Soli hůl odhodil, jednou rukou chytil tu její a na místě ji znehybnil. Druhou rukou ji chytil za límec, obrátil ji, přehnul přes hromadu košů a návdavkem jí ještě hrubě přirazil hlavu obličejem na koše. Pak hmátl po lemu jejího roucha a trhnutím jí ho vykasal až k pasu.

„Prosím,“ kvílela Kriša. „Se mnou si dělej, co chceš, ale ušetři panenství mých dcer!“

„Pche,“ odplivl si Soli znechuceně. „To bych radši šoustal velblouda než tebe!“

„Ach pojď, puš’tingu,“ zavrkala jízlivě a zavlnila na něj boky. „Mysli si, že jsem muž, a užij si s mým zadkem.“

Soli popadl Krišinu hůl a začal ji bít. Měl hluboký hlas, který se jasně nesl nad hlasitým pleskáním dřeva o holé tělo a jejím bolestným vytím. „Muž nemusí být zrovna puš’ting, aby odmítl strkat ptáka do hromady hnoje. A pokud jde o tvé dcery, tak neudělám nic, co by mohlo zpozdit jejich sňatek s nějakým nebohým chaffitem, aby si konečně zahalily ty svoje šeredné obličeje.“

Nakonec ji pustil, ale bít ji nepřestal. Ráznými šlehy hnal Krišu i ostatní ženy ze stánku ven. Krišiny dcery pomohly jejím sestrám-manželkám a už všech pět klopýtalo uličkou pryč.

Manva se zvedla a oklepala si prach. O Kasáda ani pohledem nezavadila, šla rovnou k Ineveře. „Jsi v pořádku?“ Inevera přikývla.

„Prohlédni zboží,“ nařídila jí Manva. „Moc dlouho tu nebyly. Mrkni, jestli se dá zachránit. “ 18 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

„Pozdě,“ ozval se Soli a ukázal do uličky. Přicházeli k nim tři šarúmové v černých kaftanech bez rukávů a v černých ocelových kyrysech vykovaných tak, aby ještě zdůraznily už tak dokonale svalnatou hruď. Kolem vyboulených bicepsů měli uvázané černé hedvábné šerpy, zápěstí jim obepínaly kožené chrániče pobité cvočky. Na zádech měli zavěšené zářivě zlaté štíty, v rukou ležérně třímali krátká kopí a pohybovali se lehkým krokem vlka na stopě.

Manva popadla džbánek s vodou a vychrstla ho na Kasáda. Ten zasténal a nadzvedl se.

„Padej dovnitř!“ zasykla Manva a kopla do něj, aby ho popohnala. Kasád brblal, ale podařilo se mu odplazit se do stanu a zmizet z očí.

„Jak vypadám?“ Soli se oprašoval, popotahoval si kaftan, vepředu si ho rozevřel o trochu víc.

Byla to směšně nesmyslná otázka. Žádný muž, kterého kdy viděla, nebyl ani zpolovice tak hezký jako její bratr. „Skvěle,“ zašeptala mu Inevera.

„Soli, můj milý adžíne’pal!“ zvolal Kašív. Bylo mu pětadvacet, byl to kai’šarúm, a z těch tří byl zdaleka nejhezčí; krátce zastřižené vousy navoněné olejem, pleť dokonale opálená sluncem. Kyrys mu zdobilo vycházející slunce damy Badena – nepochybně z pravého zlata – a uprostřed turbanu se skvěl obrovský tyrkys. „Doufal jsem, že tě tu najdu, až si večer přijdeme vyzvednout. “ došel tak blízko, že už viděl to boží dopuštění ve stánku, „. zakázku. Ach můj milý. Prošlo snad tvým stanem stádo velbloudů?“ Začichal. „A cestou chcali?“ Zvedl noční závoj z bílého hedvábí, který mu volně visel kolem krku, a přetáhl si ho přes nos. Jeho společníci udělali totéž.

„Měli jsme trochu. starosti,“ řekl Soli. „Je to moje chyba, na pár minut jsem si odskočil.“

„To je patálie.“ Kašív došel až k Solimu, Inevery si ani nevšiml. Vztyčil prst a přejel s ním Solimu po svalnaté hrudi, kde se rozstříklo trošku krve. Zamyšleně mnul krev mezi palcem a ukazovákem. „Ale zdá se, že ses vrátil právě včas, abys to tady srovnal.“

„Ono zmíněné stádo velbloudů se už těžko vrátí,“ souhlasil Soli.

„Jenže své dílo již vykonali,“ řekl smutně Kašív. „Budeme si zase muset koupit koše u Kriši.“

„Prosím,“ naléhal Soli a položil Kašívovi ruku na loket, „my tu zakázku potřebujeme. Všechno zboží zničené není. Co kdybychom ti prodali alespoň polovinu?“

Kašív shlédl na ruku na svém lokti a usmál se, ale nad rozházenými košíky zamítavě máchl rukou. „Pche! Jestli je pochcaný jeden, tak jsou

všechny. Svému pánovi tak poskvrněné zboží vzít nemůžu. Dej na ně slevu a prodej je chaffitům.“

Přitočil se k Solimu blíž a znovu mu položil ruku na hruď. „Ale jestli potřebuješ peníze, třeba by sis je mohl vydělat zítra na sešlosti. Místo abys koše prodával, můžeš je nosit.“ Prsty zajely Solimu pod rozevřený kaftan a polaskaly rameno. „Domů se můžeš vrátit s trojnásobkem ceny za koše, jestli. budeš nosit dobře.“

Soli se usmál. „Koše jsou moje řemeslo, Kašíve. Nikdo je nenosí lépe.“

Kašív se rozesmál. „Tak zítra. Ráno sem zaskočíme a vyzvedneme tě na tu sešlost.“

„Sejdeme se na cvičišti,“ navrhl Soli. Kašív přikývl a společně se svými druhy se zvolna vydal uličkou ke Krišinu stánku.

Manva pohladila Soliho po rameni. „Mrzí mě, žes to musel slíbit, synku.“

Soli pokrčil rameny. „Jednou jsi dole, jednou nahoře. Mně jen vadí, že Kriša vyhrála.“

Manva si maličko nadzvedla závoj, aby si mohla odplivnout. „Kriša nic nevyhrála. Nemá žádné koše na prodej.“

„Jak to víš?“ užasl Soli.

Manva se uchichtla. „Před týdnem jsem jí do skladu nasadila šváby.“ Soli pomohl uvést stánek do pořádku, a když damové vyzpěvovali z minaretů Šarika Hory soumrak, už je doprovázel do malého vepřovicového domku, kde měli pronajaté světnice. Většinu košů zachránili, ale některé potřebovaly opravit. Manva si nesla na zádech velkou otep palmových listů.

„Budu muset běžet, abych stihl nástup,“ řekl Soli. Inevera a Manva ho vřele objaly a zlíbaly, a pak už se obrátil a utíkal do setmělého města.

Doma ve světnici odpečetily chraněné padací dveře a sestoupily na noc dolů do Podměstí.

Každá budova v Krasii měla pod zemí nejméně jedno patro s východem do chodby, která vedla do vlastního Podměstí – rozlehlé sítě sklepení a jeskyní, které se táhly celé míle. Tam každou noc hledaly útočiště ženy, děti a chaffité, zatímco muži bojovali v alagai’šaraku. Volnou cestu z Nieiných bezedných hlubin zahradily démonům velké kamenné kvádry, na nichž byly navíc vytesány mocné chrany na odpuzení těch, kteří by se snad dostali na povrch někudy jinudy. 20 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

Bylo to nedobytné útočiště, vybudované nejen jako úkryt pro veškeré městské obyvatelstvo, ale i jako město samo o sobě, kdyby snad došlo k té nemyslitelné pohromě a Pouštní Kopí by podlehlo alagai. Byly tam ložnice pro každou rodinu, školy, paláce, modlitebny a další.

Inevera a její matka měly v Podměstí jen malou kobku se slamníky, spižírnou a maličkou komůrkou s hlubokou jámou místo záchodu.

Manva rozžehla lampu, sedly si ke stolu a snědly studenou večeři. Když sklidily nádobí, rozložila si palmové listy a Inevera jí šla pomoci.

Manva zavrtěla hlavou. „Padej do postele. Zítra je tvůj velký den. Nechci, abys měla zarudlé oči a ospale mžourala, až se tě bude dama’ting vyptávat.“ Inevera se dívala na dlouhý zástup dívek a matek před sebou. Všechny čekaly před dama’tingským pavilonem, až přijdou na řadu. Nevěsty Everamovy vydaly nařízení, že když damové v den jarní rovnodennosti odzpívají rozbřesk, všechny devítileté dívky mají nastoupit na Hannu Paš, aby se zjistilo, jakou životní dráhu jim Everam předurčil. Hannu Paš pro chlapce trvala i roky, ale dívkám často stačila jedna věštba od damy’ting.

Většina byla prostě uznána plodnými a dostala první šál přes vlasy, ale pár dívek odejde z pavilonu již zasnoubených nebo budou povolány k jinému životu. Jiné, převážně ty chudé a negramotné, se prostě odkoupí od otců, vycvičí v polštářovém tanci a pak budou poslány do velkého harému sloužit krasijským válečníkům jako dživy’šarúm. Jejich ctí bude rodit nové válečníky jako náhradu za ty, kteří padli v každonočním boji s démony v alagai’šaraku.

Toho rána nemohla Inevera rozčílením dospat. Vzrušeně si oblékala hnědé šaty a kartáčovala husté černé vlasy. Přirozeně se vlnily a leskly se jako hedvábí, ale dnes tomu bylo naposled, kdy je svět uvidí. Do pavilonu damy’ting vstoupí jako dívka, ale opustí ho jako mladá žena, jejíž vlasy už budou jen a jen pro budoucího manžela. Hnědé šaty jí svléknou a ven vyjde v řádné černi.

„Rovnodennost sice je, ale hlavně je měsíc v úplňku,“ poznamenala Manva. „To je alespoň dobré znamení.“

„Třeba si mne vezme do svého harému damaji,“ zadoufala Inevera. „Mohla bych žít v paláci a tobě by dali tolik, že už bys nikdy nemusela plést košíky.“

„A ty už bys nikdy nevyšla ven na slunce,“ dodala Manva tak tiše, aby ji nikdo kolem neslyšel. „A nesměla bys mluvit s nikým kromě svých sester-manželek a čekala bys na potěchu od muže tak starého, že by mohl být tvým pradědem.“ Potřásla hlavou. „Ale berně jsme zaplatili a ty máš dva muže, kteří za tebe mohou mluvit, takže je jen malá pravděpodobnost, že budeš prodána do velkého harému. I když i to by byl lepší osud, než kdyby tě shledali neplodnou a vyhodili jako nie’ting.“

Nie’ting. Při té představě se Inevera otřásla. Těm, které byly shledány neplodnými, nebude nikdy dovoleno obléknout černou; celý život budou nosit tříslově hnědou jako chaffitky a – jaká hanba – nikdy si nebudou smět zahalit obličej.

„Třeba mě vyberou, aby ze mne byla dama’ting,“ napadlo Ineveru.

Manva zavrtěla hlavou. „Nevyberou. Nikdy nikoho nevyberou.“

„Babička říkala, že v tom roce, kdy se šla ukázat ona, nějakou dívku vybrali,“ namítla Inevera.

„To bylo před padesáti lety, pokud se to ovšem vůbec stalo,“ odpověděla Manva. „Ctěná matka tvého otce, Everam jí žehnej, často. přehání.“

„Tak odkud se všechny ty nie’damy’ting berou?“ podivila se Inevera a myslela na dama’tingské novicky, které si sice nezahalovaly obličej, ale chodily v bílém na znamení zasnoubení s Everamem.

„Říká se, že Nevěsty oplodňuje sám Everam a že nie’damy’ting jsou jejich dcery,“ odpověděla Manva. Inevera se na ni podívala a tázavě povytáhla obočí, jestli matka nežertuje.

Manva pokrčila rameny. „Je to stejně dobré vysvětlení jako každé jiné. Řeknu ti ale, že žádná matka z tržnice ještě nezažila, aby nějakou dívku vybrali, ani žádnou nepoznala podle obličeje.“

„Mami! Sestřičko!“ Nadšený úsměv se rozlil Ineveře po tváři, když uviděla, že k nim jde Soli, s Kašívem v patách. Černý kaftan měl ještě zaprášený z Labyrintu a na štítě, pověšeném přes rameno, byly vidět čerstvé šrámy. Kašív byl čistý a svěží jako vždy.

Inevera se rozběhla k Solimu a skočila mu kolem krku. Rozesmál se, jednou rukou ji popadl a zvedl a mával s ní sem a tam. Inevera ječela nadšením, ani na okamžik ji nenapadlo, že by se měla bát. Se Solim se nebála ničeho. Opatrně ji postavil na zem, jako by nic nevážila, a šel obejmout matku.

„Co tady děláš?“ zeptala se Manva. „Myslela jsem si, že už jsi na cestě do paláce damy Badena.“

„Jsem,“ souhlasil Soli, „ale přece jsem nemohl nechat svou sestru odejít na Hannu Paš a ani jí nepopřát všechna požehnání na Ale.“ Natáhl se 22 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

po ní a rozcuchal jí vlasy. Ohnala se po jeho ruce, ale jako vždy byl rychlejší a včas ucukl.

„Myslíš, že mi táta přijde taky požehnat?“ zeptala se ho Inevera.

„Eh. “ Soli zaváhal. „Pokud vím, tak táta ještě vyspává vzadu ve stánku. Včera večer to na nástup nestihl, a já jsem řekl kaprálovi, že už má zase bolení břicha.“ Soli bezmocně pokrčil rameny a Inevera sklopila oči, aby neviděl, jak je zklamaná.

Soli se k ní sklonil a jemně jí prstem zvedl bradu, aby si viděli do očí. „Jsem si jistý, že pro tebe otec chce všechna požehnání stejně jako já, jenom je pro něho těžké dát to najevo.“

Inevera přikývla. „Já vím.“ Ještě naposledy popadla Soliho kolem krku, než odejde. „Díky.“

Kašív se díval na Ineveru, jako by si ji všiml prvně v životě. Věnoval jí svůj hezký úsměv a uklonil se. „Požehnání tobě, Inevero va’Kasád, neboť se stáváš ženou. Přeji ti dobrého manžela a mnoho synů, všechny tak pohledné jako tvůj bratr.“

Inevera se usmála a ucítila, že jí rudnou tváře. Válečníci se obrátili k odchodu.

Konečně se řada dala do pohybu. Dívky s matkami stály a čekaly na horkém slunci, až je jednu po druhé přijmou, a den se pomalu vlekl. Některé byly uvnitř jen pár minut, jiné skoro hodinu. Všechny odcházely v černém, většina se sice tvářila uraženě, ale zároveň se jim očividně ulevilo. Některé nepřítomně hleděly do prázdna, roztržitě si třely paže a trpně se nechaly matkami odvádět domů.

Když se pomalu blížily na řadu, matka Ineveře stiskla rameno tak silně, že se jí nehty zaryly do kůže i přes šaty.

„Oči klop k zemi a jazyk drž za zuby, dokud tě nevyzvou, abys mluvila,“ zasyčela Manva. „Na otázku nikdy neodpovídej otázkou a nikdy nedávej najevo nesouhlas. Opakuj po mně: „Ano, damo’ting.“

„Ano, damo’ting,“ opakovala Inevera.

„Vtluč si tuhle odpověď do hlavy,“ nabádala ji Manva. „Urazit damu’ting je jako urazit vlastní osud.“

„Ano, mami.“ Inevera ztěžka polkla a ucítila, jak se jí svírají vnitřnosti. Co se jen bude v pavilonu dít? Copak máma neprošla stejným rituálem? Čeho se tak bojí?

Nějaká nie’dama‘ting odhrnula stanovou chlopeň a ven vyšla dívka, která šla dovnitř před Ineverou. Teď měla na hlavě šál, ale hnědý jako šaty, které jí zůstaly. Matka ji něžně držela kolem ramen a šeptem ji konejšila. Obě v slzách proklopýtaly kolem nich.

Nie’dama’ting je s kamenným výrazem sledovala, a pak se obrátila k Ineveře a její matce. Bylo jí asi třináct, byla vysoká a statná, hrubé lícní kosti a zahnutý nos jí dávaly dravčí vzhled. „Já jsem Melan.“ Pokynula jim, ať vstoupí. „Nyní vás přijme dama’ting Qeva.“

Inevera se zhluboka nadechla, společně s matkou se zuly, nakreslily do vzduchu chranu a prošly do dama’tingského pavilonu.

Vysokou plátěnou střechou pronikalo slunce a plnilo velký stan jasným světlem. Všechno tu bylo bílé, od stanových stěn přes lakovaný nábytek po hrubou plachtu na podlaze.

O to více a hrozivěji je zaskočila krev. Podlahu u vchodu potřísnily velké rudohnědé kaluže, mezi zástěnami napravo i nalevo vedla hustá cestička blátivě rudých šlépějí.

„To je šarúmská krev,“ ozvalo se a Inevera leknutím nadskočila. Teprve teď si všimla, že přímo před nimi stojí Nevěsta Everamova, tak dokonale splývalo její bílé roucho s pozadím. „Krev raněných, které nám přinesli za úsvitu z alagai’šaraku. Každý den se plátěná podlaha vyřízne a během svolávání k modlitbě se spálí na vrcholku minaretů Šarika Hory.“

A jako by mávl kouzelným proutkem, uslyšela Inevera kolem sebe bolestné sténání. Za silnými zástěnami trpěli lidé, prožívající smrtelná muka. Představila si mezi nimi svého otce – či ještě hůř, Soliho – a při každém výkřiku a zasténání sebou škubla.

„Everame, vezmi mne k sobě!“ naříkal zoufale nějaký muž. „Já nebudu žít jako mrzák!“

„Kráčejte opatrně,“ varovala je dama’ting Qeva. „Vaše chodidla nejsou hodna dotknout se krve, kterou ctihodní válečníci prolili kvůli vám.“

Inevera s matkou opatrně obešly zakrvácené plátno a předstoupily před damu’ting, zahalenou od hlavy po paty v bílém hedvábí tak, že z ní byly vidět jen oči a ruce. Qeva byla vysoká a hřmotná jako Melan, ale nepostrádala ženské křivky.

„Jak se jmenuješ, děvče?“ Nevěsta Everamova měla hluboký a strohý hlas.

„Inevera va’Kasád am’Damaj am’Kadži, damo’ting,“ odpověděla Inevera s hlubokou úklonou. „Dostala jsem jméno po první manželce Kadžiho.“ V tu chvíli se jí do ramene zaryly Manviny nehty a Inevera nedobrovolně vyjekla, ale dama’ting si toho patrně nevšimla.

„Nepochybně si myslíš, že díky tomu jsi výjimečná.“ Qeva si odfrkla. „Kdyby měla Krasia válečníka za každou bezcennou holku, která nosí tohle jméno, byl by šarak ka dávno vyhraný.“ 24 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

„Ano, damo’ting,“ řekla pokorně Inevera a znovu se uklonila. Matči

ny nehty povolily.

„Jsi hezká,“ poznamenala dama’ting.

Inevera se uklonila. „Děkuji, damo’ting.“

„Do harémů se hezká holka hodí vždycky, když už se nedá využít jinak,“ poznamenala Qeva a podívala se na Manvu. „Kdo je tvůj muž a čím se živíš?“

„Dal’šarúm Kasád, damo’ting,“ odvětila Manva s úklonou. „A já jsem košíkářka.“

„První manželka?“ zeptala se Qeva.

„Jsem jeho jediná manželka, damo’ting,“ odpověděla Manva.

„Muži si myslí, že si přiberou další manželky, až když se jim bude dařit, Manvo Kadžijská,“ řekla Qeva, „ale opak je pravdou. Pokusila ses zajistit si sestry-manželky, jak předepisuje Eveja, aby ti pomohly s košíky a jemu rodily další děti?“

„Ano, damo’ting. Mnohokrát.“ Manva zaťala zuby. „Jejich otcové. nedali souhlas ke sňatku.“

Nevěsta Everamova nevrle zamručela. Manvina odpověď jí řekla o Kasádovi mnohé. „Je ta dívka vzdělaná?“

Manva přikývla. „Ano, damo’ting. Inevera je mou učednicí. Velmi dobře plete košíky a naučila jsem ji i počítat a vést účetní knihy. Eveju přečetla jednou za každý ze všech sedmi nebeských pilířů.“

Z očí damy’ting se nedalo nic vyčíst. „Pojď za mnou.“ Obrátila se a zamířila do nitra pavilonu. Krvavých stříkanců na zemi si nevšímala ani v nejmenším a její splývavé hedvábné roucho po nich zlehka klouzalo, aniž by na něm ulpěla jediná kapka. Neodvážila by se.

Zato nie’dama’ting Melan, která šla za ní, se krvi obratně vyhýbala a Inevera s matkou se jí držely v patách. Pavilon, to byl jeden velký labyrint z bílých plátěných stěn, s mnoha zákruty, jimiž prošly dřív, než si jich Inevera vůbec stihla všimnout. Dál už na zemi žádná krev nebyla a dokonce i nářek zraněných šarúmů zněl tlumeněji. Za jednou zákrutou se stěny a strop náhle změnily z bílé na černou. Bylo to jako vstoupit ze dne do noci. Za další zatáčkou už byla taková tma, že matku v jejím černém dal’tingském rouchu skoro neviděla, a dokonce i bíle oděná dama’ting a její učednice vypadaly jako pouhé přízraky.

Qeva se najednou zastavila, Melan ji obešla a zvedla padací dveře, kterých by si Inevera vůbec nevšimla. Pod nimi matně rozeznala kamenné schodiště, vedoucí dolů do ještě hlubší tmy. Do bosých nohou zastudil otesaný kámen, a když Melan přitáhla padací dveře a zaklapla je

za nimi, rozhostila se kolem nich naprostá tma. Pomalu sestupovaly dolů a Ineveru jímala hrůza, aby snad neuklouzla a nestrhla Nevěstu Everamovu ze schodů s sebou.

Schodiště bylo milosrdně krátké, a Inevera překvapeně klopýtla, když došlápla na rovnou zem. Ale rychle se zase vzchopila a zdálo se, že si toho nikdo nevšiml.

Zničehonic se v Qevině ruce objevilo rudé světlo, které vrhalo ďábelskou zář, díky níž na sebe navzájem viděly, ale proti okolní tísnivé tmě zmohlo jen málo. Dama’ting je vedla dál, podél řady tmavých kobek vytesaných do holé skály. Do stěn po obou stranách byly vyryté chrany.

„Ty tady počkej s Melan,“ nařídila Qeva Manvě u jedné kobky a Ineveře pokynula, ať s ní vstoupí dovnitř. Pak se za nimi těžké dveře zabouchly, až sebou Inevera polekaně trhla.

V rohu stál kamenný podstavec a dama’ting na něj položila světlo, které nesla v ruce. Vypadalo jako hrouda spečených uhlíků s vyřezanými chranami, které zlobně žhnou, ale dokonce i Inevera věděla, o co jde. Tohle byla alagai-hora.

Qeva se obrátila zase k ní a v ruce se jí zableskl handžár. V rudém světle se zdálo, že je celý od krve.

Inevera zavřískla a couvala, ale kobka byla maličká a Inevera brzy narazila zády na kamennou zeď. Dama’ting jí strčila nůž přímo před nos a Inevera musela šilhat, aby na něj viděla.

„Ty se té dýky bojíš?“ zeptala se dama’ting.

„Ano, damo’ting,“ odpověděla bezmyšlenkovitě Inevera. Hlas jí přeskakoval strachy.

„Zavři oči,“ nařídila jí Qeva. Inevera se rozklepala hrůzou, ale poslechla. Čekala, až dýka zajede do těla, a srdce jí bušilo jako splašené.

Ale nůž nebodl. „Představ si palmu, dcero košíkářky,“ vyzvala ji Qeva. Inevera to moc nechápala, ale přikývla. Byla to tak snadná představa, vždyť den co den mrštně lezla na palmy a třásla kmenem, aby získala listy na pletení.

„Bojí se palma větru?“ zeptala se jí dama’ting.

„Ne, damo’ting,“ odpověděla Inevera.

„Ohne se, damo’ting,“ odpověděla Inevera.

„Eveja nás učí, že strach a bolest jsou jen vítr, Inevero, dcero Manvy. Nech ho odvanout.“

„Ano, damo’ting,“ řekla Inevera. 26 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

„Opakuj to třikrát,“ nařídila jí Qeva.

„Strach a bolest jsou jen vítr,“ pronesla Inevera a zhluboka se nadechla. „Strach a bolest jsou jen vítr. Strach a bolest jsou jen vítr.“

„Otevři oči a poklekni,“ vyzvala ji Qeva. Když Inevera poslechla, pokračovala: „Natáhni ruku.“ Ineveře se zdálo, že paže, kterou zvedá, jí snad ani nepatří, ale byla pevná a netřásla se. Nevěsta Everamova vyhrnula Ineveře rukáv a řízla ji do předloktí. Objevila se jasně krvavá čára.

Inevera se ostře nadechla, ale neucukla ani nevykřikla. Strach a bolest jsou jen vítr.

Dama’ting si maličko nadzvedla závoj a nůž olízla, aby Ineveřinu krev ochutnala. Pak ho zasunula do pochvy u pasu a vymačkala krev z rány na hrst černých, chraněných kostek.

Inevera zatínala zuby. Strach a bolest jsou jen vítr.

Jakmile krev dopadla na kostky, začaly žhnout a Inevera si uvědomila, že i to je alagai-hora.

Její krev se dotkla démonských kostí. To pomyšlení děsilo.

Dama’ting o krok poodstoupila, třásla kostkami, tiše nad nimi odříkávala zaklínání a kostky s každým pomíjejícím okamžikem žhnuly víc a víc.

„Everame, dárce světla a života, snažně tě prosím, dej své ponížené služebnici vědět, co přijde. Vyjádři se o Ineveře, dceři Kasáda, z kadžijského rodu Damajů.“

A s tím vrhla kostky na zem před Ineveru. Přišel oslnivý záblesk a Inevera slepě zamrkala, pak záře polevila a na zemi před ní ležely žhnoucí, mdle tepající symboly, z nichž se jako z vějířů palmových listů splétal její osud.

Dama’ting mlčela, pátravě mhouřila oči a dlouho si symboly zkoumavě prohlížela. Inevera nedokázala odhadnout, kolik času už uběhlo, ale svaly na nohou, neuvyklé tak dlouhému klečení, začaly vypovídat službu a Inevera se zakymácela.

Qeva při tom pohybu vzhlédla. „Sedni si na paty a nehýbej se!“ Vstala a začala obcházet po maličké kobce kolem dokola, aby si vrh prohlédla ze všech stran. Zář už pomalu pohasínala a dama’ting nad kostkami pořád ještě hloubala.

Palma nepalma ve větru, Inevera začínala ztrácet nervy. Svaly naříkaly bolestí, úzkost se s každou uplynulou vteřinou násobila. Co tam ta Nevěsta Everamova vidí? Má snad být odebrána matce a prodána do harému? Je snad neplodná?

Konečně se Qeva na Ineveru podívala. „Jestli se těch kostek jen dotkneš, zničí ti život.“ S tím ji opustila, na chodbě vyštěkla pár příkazů, a pak se ozvaly chvatné kroky – Melan odběhla.

O chvíli později vstoupila do kobky Manva. Opatrně obešla kostky a klekla si za Ineveru. „Co se stalo?“ zašeptala.

Inevera potřásla hlavou. „Já nevím. Dama’ting na ty kostky zírala, jako by si nebyla jistá, co znamenají.“

„Anebo se jí nelíbilo, co říkají,“ zamumlala Manva.

„Co se teď bude dít?“ zeptala se Inevera. Cítila, že jí tuhnou rysy.

„Posílají pro damaji’ting Kenevu,“ řekla jí Manva, a vysloužila si tím od Inevery další zděšené zajíknutí. „Ta bude mít poslední slovo. Teď se modli.“

Inevera se rozklepala a sklopila hlavu. Byla dost vyděšená už z damy’ting. Představa, že si ji přijde prohlédnout jejich velitelka.

Prosím, Everame, modlila se, ať jsem plodná a rodím Kadžijům syny. Kdybych byla nie’ting, má rodina by takovou hanbu neunesla. Splň mi toto jedno jediné přání a já se ti odevzdám navždy.

Dlouho klečely v kalném rudém světle a modlily se.

„Mami?“ ozvala se Inevera.

„Ano?“ řekla matka.

Inevera spolkla knedlík v krku. „Budeš mě mít pořád ráda, i když budu neplodná?“ Hlas se jí na konci zlomil. Nechtěla plakat, ale najednou zjistila, že mrká, aby potlačila slzy.

Vzápětí ji Manva přivinula do náruče. „Jsi moje dcera. Milovala bych tě, i kdybys zhasla slunce.“ Po nekonečném čekání se Qeva vrátila a za ní přicházela další Nevěsta Everamova – starší a hubenější, s přísným výrazem. Oděná byla v dama’tingské bílé, ale závoj a šál měla z černého hedvábí. Damaji’ting Keneva, nejmocnější žena v celé Krasii.

Damaji’ting letmo zavadila pohledem o schoulené ženy, a ty se rychle oddělily, utřely si slzy a vrátily se na kolena. Nic neřekla a šla rovnou ke kostkám. Dlouhé minuty vrh zkoumala.

Nakonec zavrčela: „Přijmi ji.“

Qeva rázně přistoupila k Ineveře, popadla ji za loket a vytáhla ji na nohy, až se Inevera leknutím zajíkla. Zoufale se podívala na matku a zjistila, že i Manva třeští oči strachy. „Mami!“ 28 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

Manva padla na zem a jako klíště se pověsila na lem Qevina bílého

roucha, divže ji dama’ting nevlekla za sebou. „Prosím, damo’ting,“ žeb

ronila. „Má dcera. “

„Ty už se víc o svou dceru nestarej,“ uťala ji Keneva a Qeva kopnutím

vyškubla svoje roucho Manvě z ruky. „Ta už teď patří Everamovi.“

„To musí být nějaký omyl,“ bránila se chabě Inevera, když ji Qeva vlek

la pryč. Měla pocit, že ji vedou spíš na pranýř než do paláce. Damaji’ting

Keneva a nie’dama’tingská učednice Melan šly s nimi.

„Kostky se nemýlí,“ odpověděla Keneva. „A ty by ses měla radovat.

Ty, dcera košíkářky a nijak významného šarúma, budeš zaslíbena Evera

movi. Což nechápeš, jak velké cti se dnes tvé rodině dostalo?“

„Tak proč jsem se s nimi nesměla rozloučit? Ani s matkou?“ Nikdy ne

odpovídej na otázku otázkou, nabádala ji Manva, ale Ineveře už to bylo jedno.

„Nejlepší je rozetnout to čistě a hned,“ prohlásila Keneva. „Oni jsou

teď pod tvou úroveň. Jsou bezvýznamní. Během výcviku se s nimi stejně nesmíš vídat, a než budeš připravená na zkoušku na bílou, už si to ani nebudeš přát.“

Na tak nesmyslné tvrzení neměla Inevera odpověď. Už nikdy nechtít

vidět matku? Bratra? Nemyslitelné. Dokonce i otec jí bude chybět, i když Kasád si s největší pravděpodobností ani nevšimne, že je pryč.

Brzy se objevil na dohled kadžijský dama‘tingský palác. Svými dvacet

stop vysokými chranovými hradbami, odolnými jak vůči nepřátelům za bílého dne, tak vůči alagai, se vyrovnal dokonce i palácům těch nejváže

nějších damaji. Inevera zdálky vídala vysoké štíhlé vížky a velkou palá

covou báň, která se tyčila nad vrcholky hradeb, ale uvnitř za hradbami

ještě nikdy nebyla. Velkými branami neprošel nikdy nikdo jiný než da

my’ting a jejich učednice. Žádný muž, dokonce ani samotný Andra, ne

mohl vstoupit na tuto posvátnou půdu.

Tak to alespoň Ineveře vždycky říkali, ale když se za nimi brána –

která se zdánlivě otevřela sama od sebe – zabouchla, uviděla, že veřeje

zavírá dvojice svalnatých mužů. Na sobě měli jen bílá bida a sandály

a celí, včetně vlasů, byli pomazaní olejem. Oba měli na kotnících a zá

pěstí zlaté okovy, ale žádné řetězy Inevera nikde neviděla.

„Myslela jsem si, že do paláce žádní muži nesmí,“ řekla, „aby nebyla

ohrožena dama’tingská cudnost.“

Nevěsty Everamovy propukly v smích, jako by řekla něco obzvlášť směšného. Dokonce i Melan se uchichtla.

„Tak trochu máš pravdu,“ řekla pak Keneva. „Ti eunuchové nemají koule, takže v očích Everamových to muži nejsou.“

„Takže to jsou. puš’tingové?“ zeptala se Inevera.

Keneva se zachichotala. „Bez koulí sice jsou, ale i tak jejich kopí stačí na to, aby odvedli řádnou mužnou práci.“

Inevera se ztrápeně pousmála. Stoupaly po širokém mramorovém schodišti, nablýskaném do svěže zářivé bělosti, a když jim obrovské veřeje otevírali další pohlední, svalnatí otroci ve zlatých okovech, držela Inevera ruce u těla a snažila se být co možná nejmenší a nejméně nápadná. Otroci se klaněli a Qeva vzala jednoho prstem pod bradou.

„Byl to úmorný den, Chavele. Přijď za hodinu do mých komnat a přines horké kameny a vonný olej, ať to vypětí vytlučeme z těla.“ Otrok nic neřekl, jen se hluboce poklonil.

„Oni nesmí mluvit?“ zeptala se Inevera.

„Nemůžou,“ odvětila Keneva. „Jazyk jim vyřízli spolu s koulemi a psát neumí. Ti nikdy nebudou nikomu vyprávět, jaké divy viděli v dama‘tingském paláci.“

A vskutku, množství přepychu a hojnosti v paláci přesahovalo veškerou Ineveřinu představivost. Všechno, všecičko – od sloupů a vysokých kopulí po podlahy, stěny a schodiště bylo vytesáno z bílého mramoru bez jediného kazu a vyhlazeno do zářivého lesku. Po chodbách se táhly silné tkané koberce, tak měkké, že se do nich bosé nohy rozkošnicky bořily, a oživovaly chodby pestrými barvami. Na stěnách visely tapiserie – mistrovská umělecká díla uvádějící do života příběhy z Eveji. Na mramorových podstavcích stály nádherné ukázky glazované keramiky spolu s předměty z křišťálu, zlata a leštěného stříbra; od jemných sošek a filigránu po těžké poháry a mísy. Na bazaru by si kupci takové věci bedlivě hlídali; i jedna jediná by vynesla tolik, že by to rodině vystačilo na deset let živobytí, ale kdo v celé Krasii by se odvážil okrást damy’ting?

V síních je míjely další Nevěsty, někdy samotné, jindy celá štěbetající skupinka. Všechny na sobě měly stejné splývavé bílé hedvábí a měly zahalené vlasy i obličej dokonce i tady uvnitř, kde je žádní muži vidět nemohli. Když kolem nich procházela Keneva, zastavovaly se a hluboce se klaněly, a i když se to snažily skrýt, každá si Ineveru měřila zkoumavým a nijak vstřícným pohledem.

Nejedna Nevěsta, kterou míjely, byla těhotná. Bylo divné vidět damu’ting v takovém stavu, tím spíš, že jediní muži, jimž bylo dovoleno po- 30 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

bývat v jejich blízkosti, byli vykleštění, ale Inevera ukryla své překvapení pod výraz trhovkyně zvyklé nedávat najevo, co si o kom myslí. Vyptáváním by stejně jen pokoušela Kenevininu trpělivost, a jestli tady bude žít, tak na to beztak brzy přijde sama.

Palác měl sedm křídel, jedno za každý pilíř nebes, přičemž hlavní křídlo mířilo k Anochu Slunci, místu Kadžiho posledního odpočinku. Teď se však nacházely v soukromém křídle damaji’ting, první Nevěsty,

a ta si Ineveru odvedla rovnou do své přepychové přijímací komnaty.

Qeva a Melan dostaly rozkaz počkat venku.

„Sedni si,“ vyzvala ji damaji’ting a ukázala na aksamitové divany ro

zestavěné před pracovním stolem z leštěného dřeva. Inevera se plaše

posadila; v tak důstojné a úctyhodné pracovně se cítila maličká a bezvý

znamná. Keneva usedla za stůl, sepjala prsty a upřeně se na Ineveru za

hleděla. Pod tím pichlavým pohledem ztratila Inevera poslední zbytky

„Qeva mi říkala, že víš, po kom jsi dostala jméno,“ pronesla nerudně,

a Ineveru mimoděk napadlo, jestli se jí damaji’ting nevysmívá. „Pověz

„Inevera byla dcerou Damaje, Kadžiho nejbližšího přítele a rádce,“ řekla Inevera. „V Eveje se říká, že byla tak krásná, že se do ní Kadži na první pohled zamiloval a prohlásil, že je Everamovou vůlí, aby byla první mezi jeho manželkami.“

Keneva si odfrkla. „Damaja byla víc než jen to, děvče. Mnohem víc. Když líhala s Kadžim v poduškách, našeptávala mu do ucha moudré rady, které ho vynesly na nevýslovné mocenské výšiny. Říká se, že skrz ni hovořil Everam, což je také důvod, proč se její jméno používá i jako výraz pro Everamovu vůli.

Inevera byla rovněž první damou’ting,“ pokračovala Keneva. „Přinesla nám léky i jed a hora-magii. Utkala Kadžimu plášť neviditelnosti a vyryla mocné chrany na jeho kopí a korunu.“

Keneva vzhlédla a zadívala se na Ineveru. „A až bude šarak ka blízko, přijde zas, aby nalezla příštího Osvoboditele.“

Inevera zalapala po dechu, ale Keneva jí věnovala jen shovívavý pohled. „Už jsem viděla stovky dívek tvého jména, které se takhle zajíkaly, děvče, ale žádná Osvoboditele nepřivedla. Kolik jich je jen v pouhém damajském klanu? Dvacet?“

Inevera přikývla a Keneva souhlasně zamručela. Z útrob stolu vytáhla těžkou knihu s odřeným koženým hřbetem. Kdysi ji zdobilo lístkové zlato, ale teď po něm zůstaly jen prázdné skvrny.

„Eveja’ting,“ poučila ji Keneva. „Tu si přečteš.“

Inevera se poklonila. „Jistě, damaji’ting, ale toto svaté písmo jsem četla již mnohokrát.“

Keneva zavrtěla hlavou. „Ty jsi četla Eveju, Kadžiho verzi, a ta se navíc v průběhu let měnila, aby vyhovovala záměrům damů. Ale Eveja je jen polovinou příběhu. Eveju’ting, její protějšek, napsala samotná Damaja a je v ní obsažena její osobní moudrost a zpráva o Kadžiho vzestupu. Naučíš se ji nazpaměť do poslední stránky.“

Inevera si knihu převzala. Stránky byly neuvěřitelně tenké a jemné, a přesto byla Eveja’ting stejně silná jako Eveja, z které ji učila číst Manva. Přitiskla si knihu k hrudi, jako by ji chránila před zloději.

Pak jí damaji’ting věnovala váček ze silného černého sametu. Když si ho Inevera přebírala, uvnitř něco zachřestilo.

„Tvůj hora-váček,“ poučila ji Keneva.

Inevera zbledla. „To jsou uvnitř démonské kosti?“

Keneva zavrtěla hlavou. „Bude trvat nejméně několik měsíců, než budeš natolik zkušená a ukázněná, aby ses mohla byť jen dotknout skutečné hory, a pravděpodobně roky, než ti bude dovoleno vstoupit do komnaty stínů, aby sis vyřezala vlastní kostky.“

Inevera rozvázala šňůrky a vysypala si váček do dlaně. Bylo v něm sedm hliněných kostek, každá s jiným počtem stěn. Všechny byly nalakované načerno jako démonské kosti a na všech stěnách měly vyryté rudé symboly.

„Ty kostky ti odhalí všechna tajemství světa, pokud se je naučíš správně číst,“ pokračovala Keneva. „Tyhle máš jako připomínku toho, oč usiluješ, a jako vzor k učení. Většina Eveji’ting je věnována jejich porozumění.“

Inevera nasypala kostky zpátky do váčku, pečlivě ho zavázala a opatrně si ho zastrčila do kapsy.

„ Budou tě nenávidět,“ dodala Keneva.

„Kdo, damaji’ting?“ užasla Inevera.

„Všechny,“ odpověděla Keneva. „Jak zaslíbené, tak Nevěsty. Tady nenajdeš jedinou ženu, která by tě vítala.“

„Proč?“ podivila se Inevera.

„Protože tvoje matka nebyla damou’ting. Nenarodila ses pro bílou,“ odpověděla Keneva. „Už je to dvě generace, co kostky povolaly nějakou dívku zvenčí. Budeš muset být dvakrát pilnější než jiné, jestli si chceš vysloužit závoj. Tvé sestry jsou cvičeny od narození.“

Inevera tu novinku pomalu trávila. Všichni mimo palác přece vědí, že 32 / Peter V. Brett • Válka za bílého dne

damy’ting jsou cudné, slušné a zdrženlivé. Zřejmě to vědí všichni kromě samotných dam’ting.

„Budou tě nenávidět,“ pokračovala Keneva, „ale také se tě budou bát.

Když budeš chytrá, dokážeš toho využít.“

„Bát?“ podivila se Inevera. „Ve jménu Everama, proč by se mě měly

„Protože poslední dívka, kterou povolaly kostky, teď sedí před tebou

jako damaji’ting,“ sdělila jí Keneva. „Tak tomu bylo vždy už od dob Ka

džiho. Kostky naznačují, že možná nastoupíš po mně.“

„Já že budu damaji’ting?“ užasla Inevera.

„Možná,“ zdůraznila Keneva. „Pokud se toho dožiješ. Ostatní tě budou sledovat a soudit. Některé tvé sestry ve výcviku ti asi budou podlézat, jiné se tě budou snažit ovládnout. Musíš být silnější než ony.“

„Já. “ začala Inevera.

„Ale nesmí to vypadat, že jsi příliš silná,“ přerušila ji Keneva, „nebo tě damy’ting v tichosti zabijí dřív, než získáš závoj, a nechají kostky vybrat jinou.“

Ineveře tuhla krev v žilách.

„Všechno, co znáš, se změní, děvče,“ pokračovala Keneva, „ale podle mne nakonec shledáš, že dama’tingský palác se od Velkého Bazaru zase tolik neliší.“

Inevera zvedla hlavu, nebyla si jistá, jestli Keneva žertuje, nebo ne, ale pro damaji’ting už sezení skončilo. Zazvonila zlatým zvonkem, který měla na stole, a do komnaty vstoupily Qeva s Melan. „Odveďte ji do krypty.“

Qeva opět hrubě popadla Ineveru v podpaží, zvedla ji z divanu a táhla ji pryč.

„Melan, ty ji povedeš na cestě zaslíbených,“ nařídila Keneva. „Po dvanáct dalších Ubývání budou její chyby přičteny tobě.“

Melan protáhla obličej, ale hluboce se uklonila. „Ano, babičko.“ Krypta nebyla v žádném ze sedmi palácových křídel. Byla umístěna dole, v podpalácí.

Jako téměř všechny velké stavby v Pouštním Kopí měl i dama‘tingský palác stejně pater dole jako nahoře. Podpalácí bylo skrovnější co do teploty i vybavení než nadzemní stavba. Taky tu nebylo ani stopy po palácových malbách, zlacení a lesku. Podzemí, kam slunce nikdy nezasvitlo,

nebylo vhodným místem pro okázale rozmařilý přepych. Nebylo to místo, kde by se měl člověk cítit dvakrát pohodlně.

Ale i tak nabízelo podpalácí více nádhery než těch pár místností z vepřovic, které Inevera a její rodina nazývaly domovem. Závratně vysoké stropy, obrovské sloupy a klenuté chodby dávaly majestát dokonce i holému kameni a dokonce i samotné chrany vytesané do stěn byly uměleckým dílem. I tady, bez slunce, bylo příjemně teplo díky měkkým kobercům na kamenných podlahách, s chranami vyšitými po okrajích. I kdyby alagai nějak pronikli na toto nejposvátnější z míst, nevěsty Everamovy by byly v bezpečí.

Nahý mezi vlky – celý film cz sk HD

Popis:
Nahý mezi vlky – celý film cz sk HD Nackt unter Wölfen Naked Among Wolves Nahý medzi vlkmi Historický / Válečný / Drama …

Leave a Reply