Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek)

Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek)

Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek)
  • Elérhető fájlok: Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek).pdf, Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek).epub, Kniha Vyhlídka na věčnost (Jiří Kulhánek).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Vyhlídka na věčnost

kniha od: Jiří Kulhánek

Asi mnoho z vás nepotěším. Přijde mi to strašně, taková šílenost. Během knihy sem se mnohokrát ztratil. Dialogy jsou takové toporné, ne, jsou přímo strašné, jako kdyby to psalo dítě. Autor míchá vše se vším. Že začátku jsem v tom viděl Resident Evil, pak přišlo náboženství a peklo, démoni, upíři, no prostě všehochuť. No měl jsem chuť to vzdát. Teď se z toho budu muset léčit nějakou oddechovkou. Vůbec mám štěstí na české autory, kteří píši takto těžkopádně. Kniha Asfalt od Štěpána Kopřivy byla dost podobná.

Strašná kravina – ale strašně zábavná!

S lehkým odstupem musím říci, že to byla parádní jízda. Hned po přečtení jsem byla příliš nadšená – běžný efekt Mistrových knih. Peklo jsem si doteď představovala jako místo pro špatné lidi ve stylu zvrácené ghotic párty, nicméně Kulhánkovo peklo vás donutí svou dosavadní představu pořádně přehodnotit, stejně tak jako vaše posmrtné vyhlídky.
Hned úvodní kapitola mě uvedla do stavu naprosté blaženosti. Kdo umí – umí. U přípravy na peklo kniha ztratila svou dynamiku a částečně i vtip, nicméně v Pekle mi to Kulhánek zcela vynahradil. Pan mluvčí mi seděl více než svatý Tobiáš z Nočního klubu (ale stále je to příliš dobrý člověk) a zvlášť duo Mluvčí a Devlin bylo perfektní!! Trochu mne mrzí, že autor použil Karolínu jako tak důležitou postavu. Co mi ale vadilo nejvíc je, stejně jako u Nočního klubu II., dramatičnost – nevím jak lépe to definovat. Strýčky a všechny jejich přisluhovače i zbraně bych z knihy nejraději vypustila. Stejně tak způsob očištění planety byl příliš “velký” a dramatický. Vždy jsem si řekla “To jako vážně, Mistře?”

Nicméně Vyhlídka na věčnost je geniální počin, který jsem si neskutečně užila. Určitě se k tomuto zlatu na papíře znovu vrátím. Děkuji autorovi a smekám až k zemi. Pokračujte prosím – pište, Mistře, pište.

Za mne nejlepší Kulhánkova kniha na kterou nezapomenete. Kulhánkovo peklo je top.

Neskutečná jízda. Kdo má rád Kulhánka, tak si tohle prostě musí přečíst. A vlastně i kdo nemá .

Vyhlídka na věčnost

Anotace

Žijí mezi námi – známe je z televize, z rozhlasu i z novin – mluvčí. Ovšem pouze jeden z nich je pan Mluvčí, ale na toho v hromadných sdělovacích prostředcích nenarazíme. Pan Mluvčí totiž příliš nemluví, pan Mluvčí pouze vyřizuje vzkazy, a když s tím začne, slunce skryje tvář a pohřební služby přecházejí na dvojsměnný provoz.
Trojsměnný.

Vyhlídka na věčnost – nová kniha autora Nočního klubu.

Čtenářské recenze

Funkce je dostupná pouze pro přihlášené

Omlouváme se, ale hodnotit a komentovat knihy můžete pouze jako registrovaný uživatel po přihlášení.
Přihlašte se, nebo se zaregistrujte, pokud nemáte účet.

Podělte se o vlastní zkušenost s knihou. Pomůžete tisícům nerozhodných čtenářů.

Kniha: Vyhlídka na věčnost – Jiří Kulhánek

Kniha: Vyhlídka na věčnost
Autor: Jiří Kulhánek

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 19.2.2020
Česká pošta: 19.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 18.2.2020
Ostatní výdejny: 19.2.2020
Uloženka: 19.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);” onmouseout=”hide_help();”>Kdy zboží dostanu

brožovaná
1. vydání, 2011
Skladem

91%
22 hodnocení

100%
1 recenze
počet hodnocení
92 % celkové hodnocení
22 hodnocení + 1 recenze
Nakladatelství: » Crew
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011
Počet stran: 550
Rozměr: 181 x 110 x 35 mm
Vazba: Paperback
Hodnocení: 132. nejlépe hodnocená kniha
Datum vydání: 1. 11. 2011
Nakladatelské údaje: Praha, Crew, 2011
ISBN: 978-80-7449-058-3
EAN: 9788074490583

Fantasy českého autora, v níž není o zombie, upíry či pekelníky nouze. Upíři, zombíci a jako novinka i pekelní démoni. Potoky krve a hrdinové, co dostávají pořádně do těla. Čekání na Kulhánka je u konce. Částečně pobudeme i v drsném světě Nočního klubu, kde vedle starých známých čekají i nové tváře. Vévodí jim pan Mluvčí, jenž však přes řečičky moc nebude. Své záležitosti řeší razantněji a jaksi s konečnou platností. Pohřební služby pak většinou musí podstatně zvýšit efektivitu svého provozu. Román však není pokračováním věhlasného Nočního klubu a jede si po své rovině. Neboť se zdá, že Mluvčí bude muset doručit vzkaz do horoucích pekel a to samotnému panu L.

Žijí mezi námi – známe je z televize, z rozhlasu i z novin – mluvčí. Ovšem pouze jeden z nich je pan Mluvčí, ale na toho v hromadných sdělovacích prostředcích nenarazíme. Pan Mluvčí totiž příliš nemluví, pan Mluvčí pouze vyřizuje vzkazy, a když s tím začne, slunce skryje tvář a pohřební služby přecházejí na dvojsměnný provoz.
Trojsměnný.

Vyhlídka na věčnost – nová kniha autora Nočního klubu.

E-kniha: Vyhlídka na věčnost – Jiří Kulhánek

Elektronická kniha: Vyhlídka na věčnost
Autor: Jiří Kulhánek

Titul je dostupný ve formě:


90%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » Crew
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 535
Rozměr: 18 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Crew, 2011
ISBN: 978-80-744-9058-3
Ukázka: » zobrazit ukázku

Fantasy českého autora, v níž není o zombie, upíry či pekelníky nouze. Upíři, zombíci a jako novinka i pekelní démoni. Potoky krve a hrdinové, co dostávají pořádně do těla. Čekání na Kulhánka je u konce. Částečně pobudeme i v drsném světě Nočního klubu, kde vedle starých známých čekají i nové tváře. Vévodí jim pan Mluvčí, jenž však přes řečičky moc nebude. Své záležitosti řeší razantněji a jaksi s konečnou platností. Pohřební služby pak většinou musí podstatně zvýšit efektivitu svého provozu. Román však není pokračováním věhlasného Nočního klubu a jede si po své rovině. Neboť se zdá, že Mluvčí bude muset doručit vzkaz do horoucích pekel a to samotnému panu L.

Žijí mezi námi – známe je z televize, z rozhlasu i z novin – mluvčí. Ovšem pouze jeden z nich je pan Mluvčí, ale na toho v hromadných sdělovacích prostředcích nenarazíme. Pan Mluvčí totiž příliš nemluví, pan Mluvčí pouze vyřizuje vzkazy, a když s tím začne, slunce skryje tvář a pohřební služby přecházejí na dvojsměnný provoz.
Trojsměnný.

Próza – beletrie > Romány > Vědecko-fantastické romány

Próza – beletrie > Sci-Fi

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Sci-Fi

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Vědecko-fantastické romány

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > České romány

Katalog vybraných autorů > K > Kulhánek – Jiří Kulhánek

Katalog nakladatelství > C > Crew

Napsáno v Praze 1. 11. 2007 až 29. 11. 2007.

Copyright © 2011 Jiří Kulhánek

Illustration © 2010 Jan Doležálek

Publisher © Nakladatelství Crew, s. r. o., 2011

ISBN 978-80-7449-058-3 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7449-126-9 (PDF)

Knihy Jiřího Kulhánka:

Vládci strachu (1995)

Cesta krve I. – Dobrák (1996)

Cesta krve II. – Cynik (1997)

Divocí a zlí I. – Čas mrtvých (1999)

Divocí a zlí II. – Hardcore (1999)

Divocí a zlí III. – Temný prorok (2000)

Divocí a zlí IV. – Kříže (2000)

Noční klub – díl první (2002)

Noční klub – díl druhý (2003)

Ať se ti splní všechny sny!

Byl to největší člověk, jakého jsem kdy viděl – byl dokonce větší než náš pán hrabě Frederick, a nebylo v Dolních Sasích nikoho většího nad našeho pána hraběte Fredericka. Když mu náš nový pán hrabě Heinrich nechal useknout ruce, nohy a nakonec hlavu, byl jsem také větší než náš pán hrabě Frederick, ale to už pak byl kdekdo.

Ve dveřích se musel hluboko sklonit, a když se narovnal, jeho kápě zmizela ve stínech pod stropem – ještě že je v naší krčmě tak vysoký – otec vždy říká, že ve správné krčmě musí jít tancovat na stole a Černý mlýn je správná krčma.

Oba švédští marodéři přestali prznit mou sestru a vzhlédli.

Cizinec měl plášť z tmavozeleného brokátu, kápi hluboko do čela, a nad levým ramenem jílec meče. Plášť byl promočený deštěm a zastříkaný blátem – z lemu padaly hojné špinavé kapky. Divné, podle pláště je bohatý, a přesto jsem v nekonečném bubnování vody nezaslechl kopyta. I podle

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

zabahněných bot přišel pěšky. Přejel pohledem po marodérech a usadil se k vedlejšímu stolu, aby měl zeď za zády a aby viděl na všechny dveře a obě okna.

Švédové zase začali prznit mou sestru. Už se těším, až vyrostu, abych také mohl prznit svou sestru.

„Co si budete přát, vzácný pane?“ přispěchal otec a otíral si ruce do mastnotou pročernalé zástěry. Má velké silné ruce, a stejně jako já si krom meče všiml i krunýře pod cizincovým pláštěm – a každý, kdo má zbroj a meč, je v naší krčmě vzácný pán.

„Kuře. Střední. Přines ho, zabij, oškubej – zbytek zvládnu sám.“ Cizinec mluvil sice po našem, ale s takovým přízvukem, že mu bylo sotva rozumět. „A džbán vody.“

„Máme vynikající víno, vzácný pane, a. “

„Džbán vody,“ hlas zledovatěl a cizinec si shodil mokrou kápi z hlavy – otec až ucukl. Cizinec byl vychrtlý, tváře propadlé únavou, bledé jak smrt, ale v očích mu hořely plameny lojových svic, jako by hořely samy oči.

„Jak si přeješ, vzácný pane. zaplatit máš jistě čím?“ Na to by se otec zeptal, i kdyby u stolu seděl sám Lucifer.

Cizinec odstrčil umáčený vak, sáhl pod plášť a pak to zazvonilo. Marodéři opět přestali prznit mou sestru a opět vzhlédli. I moje sestra vzhlédla. Když zazvoní zlato, vzhlédne každý.

Je to divné – každý peníz by měl cinknout stejně – měďák, stříbrňák i zlaťák, ale není to tak. Všichni to máme v uchu.

Otec se uklonil, až se nosem dotkl stolní desky, zvedl obrov

skou zářivou minci a řekl: „Cokoli si přeješ, převzácný pane.“

„Počkej,“ přerušil otce cizinec a položil na stůl meč, „kde je tu nejbližší hřbitov?“

„Hřbitov? Aha. Myslíš jako krchov. Proč. “

„Kde?!“ cizincův hlas opět zledovatěl.

„Daleko, až ve vsi, v Schätzendorfu, i na voze to trvá skoro čtvrt dne.“

Sestra sklouzla ze stolu, stáhla si sukně, otřela rty a pořád se dívala na místo, kde před okamžikem leželo malé zlaté slunce. I oba marodéři se na to místo dívali: jako by tam pořád tančil hřejivý žlutý odlesk. Marodéři si sedli na lavice proti sobě a má matka jim donesla po korbeli piva.

„Zlato, to se v dnešních dobách nevidí,“ řekl vyšší ze Švédů – oba mluví po našem skoro tak dobře jako my. Menší ze Švédů vytáhl dýku, začal špičkou cinkat o stůl a začal se usmívat – má černé vykotlané zuby, tak to nevypadá moc přátelsky. Něco syklo, zablesklo se, a cizincův meč najednou neležel na stole, ale obnažený se vznášel v cizincově ruce. Je to zvláštní meč, dlouhý, prohnutý, šedý, měkce lesklý, nikdy jsem takový neviděl, a bylo znát, že cizinec je s ním srostlý.

„Nevidí. A neuvidí,“ teď se usmál cizinec, a přestože má nevídaně bílé zuby – a co jsem viděl všechny! – oba marodéři zbledli. Ten menší pomalu a opatrně schoval dýku, a vykotlaný úsměv mu přimrzl k líci. Zdálo se mi, že se skutečně ochladilo – nepokojné stíny svic na okamžik strnuly, pak se natáhly k cizincovi.

Jistě se mi to také jen zdálo.

Pokřižoval jsem se.

„Krásná zbraň,“ řekl vyšší Švéd – jmenuje se Lars, „nipponská, že?“

„Nipponská, ano,“ zase to syklo a sametový lesk čepele zmizel. „Hospodo,“ cizinec nezvedl hlas, „pánové dnes pijí na mne.“

„Prosit!“ švédské korbele vylétly ke stropu, zaklokotání, dvojhlasé říhnutí, pěna na plavých vousech.

Později, když se promáčený podzimní večer přelil v promáčenou podzimní noc, když otec zamkl dveře a zabednil

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

okna a když cizinec dojedl kuře, které si sám vykuchal, okořenil a které jsem já opekl na rožni v krbu, tak tehdy se trochu uvolnil – sundal si plášť a dal ho sušit. Takovou zbroj jsem v životě neviděl – ani Švédové takovou zbroj neviděli – ti dokonce přestali pít – dosud do sebe lili pivo za pivem a močili do slámy pod stolem. Zbroj byla matně černá a zdála se být lehoučká jako lněná halena – přesto, předivo záseků, důlků a škrábanců jistě bylo od mečů a mušket; kusy drátěné košile zakrývaly měkkou černou kůži spodního kabátce, kde pancéře nedoléhaly.

Švédové nic neříkali, jen zírali. Není zbroje, která by zastavila kuli z moderní muškety.

„Taky nipponská,“ řekl cizinec a napil se vody ze džbánu – dobře jsem si všiml, sotva mu ji otec donesl, že do ní něco hodil, něco malého bílého. Jed to nebyl, sebevražda je smrtelný hřích.

Plameny v krbu praskaly, světla lojovic tančila a nachmelení Švédové začali zpívat nekonečnou smutnou švédskou baladu. Cizinec sáhl k opasku a vytáhl pistolku – směšnou a malinkatou – do hlavně bych nestrčil malíček, a to mám malé malíčky. Oba naši psi hryzali kosti z kuřete a Švédové – zase jak jeden muž – přestali zpívat a začali se opile smát:

„Pistole! Nipponská pistole! To je na myši?!“ Lars až kuckal.

„I jeho druhá pistole je jistě nipponská,“ chytil se druhý Švéd za rozkrok, „proto na nás tak zíral, když sem vlez!“

„Važ slova, pijeme za jeho,“ dunivě zašeptal Lars, ale cizinec si jich nevšímal a rozložil malinkou pistolku na ještě menší kousky. Kovově to cvakalo. Nikdy jsem neviděl takové věcičky, tak přesně hranaté, oblé a kulaté, ani u mistra Ludwiga v Hamburku ne, a ten krom hodin dělá i různé ďábelské instrumenty pro vrchnost: podíváte se do mosazné trubky a všechno je najednou na dosah ruky. Pokřižoval jsem se. Cizinec ty věcičky pečlivě čistil a natíral olejem; to s pisto

lemi dělají všichni vojáci, i Švédové si ty své vyčistili a přeládovali, než začali prznit mou sestru.

Cizinec zrovna dokončil olejíčkování a měl vše rozložené na klůcku před sebou, když se otevřely dveře ze sklepa.

Je to divné, protože krom mě, mého otce, mé matky, mé sestry, Švédů a cizince u nás v krčmě nikdo není.

Byl to jeden z oněch dvou kupců, co u nás spali dva dny před svatým Cyprianem. Tehdy ráno nepřišli na snídani a otec říkal, že v noci narychlo odjeli. Kupec byl úplně nahý, úplně modrý, v obličeji oteklý a na krku měl hlubokou ránu plnou mokré hlíny. Od mokré hlíny byl úplně celý. Asi kvůli té ráně mu hlava ležela na levém rameni, a jak šel, hlína mu opadávala z nevídaně vzdutého břicha – plesk, plesk – takhle to dělalo. Poznal jsem ho vlastně jen podle směšné pleše, kolem které mu rostlo kolečko vlasů do půli zad. Teď je měl promáčené a také celé od hlíny.

Toporně se otočil a stejně toporně vykročil k cizincovi.

Jeho holé paty vydávaly zvuk, jako by do podlahy bouchal topůrkem.

Sláma vlhce šustila.

Jestli jsou ve sklepě všichni, kdo nepřišli na snídani, protože v noci museli narychlo odjet, za chvíli bude plno.

Jsem chytrý hoch, říká otec Bernhard, farář naší farnosti. Chytrý, jen trochu pomalejší.

„Bože na nebesích. “ zařval Lars, a oba Švédové byli rázem dočista střízliví – a rázem byli bledší než cizinec. Lars tasil bambitku, hromová rána, a pak nebylo nic slyšet ani nic

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

vidět – krčmu naplnil modrý dým. Chvíli jsem kašlal, a ani mé kašlání nebylo slyšet, a tekly mi slzy, jako když ráno rozfoukávám krb. Pak z dýmu vyšel kupec a v hrudi měl díru jako pěst. Bylo mi divné, že pořád jde, ale zas to z něj oklepalo všechnu hlínu. Pod nadmutým břichem bylo vidět, že mu někdo uřízl moudí – jako se to dělá koním.

„Do hlavy! Musíš do hlavy!“ Pronikl mi zvonečky v uších cizincův hlas. „Zataras ty dveře, chlapče!“ Pak jsem zase nic neslyšel, protože vystřelil i. Hjalmar. Druhý Švéd se jmenuje Hjalmar. Obtížné jméno, ale vzpomněl jsem si. Jak měl kupec hlavu na rameni, divně mu odskočila na záda a rázem byl všude mozek.

Než jsem se dostal ke dveřím do sklepa, přišel i druhý z kupců a ještě asi tři, co u nás spali dřív a co také odjeli v noci. Na těch už visely cáry nazelenalé kůže, a z hlíny v obličeji jim svítily zuby.

Zčernalé rty visely na bradu.

Zabouchl jsem dveře a zastrčil závoru. Další z hostů, co teď bydlí ve sklepě, je rozrazil, že zlomené břevno odlétlo ke krbu.

Začal jsem se trochu bát.

Druhá Larsova bambitka, druhá Hjalmarova. Teď už byl mozek úplně všude. Ještě že je na podlaze sláma, jinak by to klouzalo. Rozhrábl jsem oheň v krbu, aby tah komína odsál dým z výstřelů. Někdy jsem chytrý, až překvapuju sám sebe.

Do ramene se mi zasekla ledová ruka – kosti trčící z konců prstů mi protrhly kytlici i kůži.

Zablesklo se a stisk povolil. Cizincův meč mi musel prolétnout tak těsně kolem ucha, že jsem se začal opravdu bát.

Protože Švédové neměli čas naládovat bambitky, zase za čalo být slyšet. Otec, matka a sestra klečeli pod křížem s naším Pánem Ježíšem Kristem, kvíleli a modlili se. Psi kňučeli hrůzou.

Švédové se bili se zástupem pomalu se potácejícím ze sklepa a jejich meče hluše zvonily o kosti. Šlo to těžko, protože se nemohli řádně rozmáchnout, a tak je hosté ze sklepa tísnili do rohu. Cizinec skládal malinkou pistolku a zároveň mečem odsekával ruce, které se po něm natahovaly přes stůl. Hosté ze sklepa se tlačili tak, že stůl posunuli, a ten ho sevřel v koutě a málem se převrhl. Cizinec zachytil věcičky na pistolku v poslední chvíli. Proč to jen dělá, proč se tím zdržuje, říkal jsem si a zalezl pod lavici. Jeden z hostů ze sklepa se mačkal za mnou, tak jsem lavici podlezl a vyšplhal za komín krbu. Je tam horko a kameny pálí do dlaní.

Pak cizinec pistolku složil, jenže ji nenaládoval, jen do ní zespoda zarazil takové černé hranaté. něco.

Hjalmar s Larsem byli v úzkých.

Bojovali s hosty ze sklepa dýkami a okovanými pažbami bambitek, ale hostům nevadilo nic krom nadobro rozčísnuté lebky. Hosté ze sklepa se naštěstí pohybovali velmi pomalu, tak mozku bylo tolik, že se podlaha začala vážně smekat, takže hosté padali i po nepodařených ranách. Plazili se ale po zemi a snažili se Larsovi a Hjalmarovi zakousnout do nohou. Pak jsem se musel přestat dívat, protože jeden z hostů ze sklepa lezl ke mně za komín. Škoda, že jsem si nevzal pohrabáč.

Máme fortelné pohrabáče.

Rameno mě bolelo a krev mi promáčela kytlici.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Něco divně puflo a křuplo a hostovi zmizela hlava.

Nebylo to, jako když stříleli Hjalmar nebo Lars – to se v čele objevila díra a zadem vylétl mozek, jako když se před Velkou nocí vyfukují vejce. Teď hlava prostě zmizela a mozek s vlasy a kousky lebky stékal po stěně a po našem Pánu Ježíši Kristu. Otce ani matku ani sestru už jsem neviděl, protože na nich klečeli hosté ze sklepa, ale hosté ze sklepa se pod křížem s naším Pánem Ježíšem Kristem nemodlili.

Otec ani matka ani sestra už nekřičeli.

Zajímalo mě, za jak dlouho dokáže cizinec naládovat nipponskou pistolku. A pak náš Pán Ježíš Kristus učinil zázrak: nipponská pistolka střílí bez ládování.

Během chvilky byl mozek úplně, ale úplně všude, a všichni hosté ze sklepa leželi na zemi a jen někteří se trochu škubali.

„Zakryjte si uši a otevřete pusu,“ řekl cizinec, hodil do sklepa rozměrné zelené vajíčko a zaklínil naštíplé dveře židlí. Udeřil hrom a dveře i s židlí se rozlétly na třísky.

Ze sklepa už žádný host nepřišel.

Hjalmar byl ošklivě pokousaný. Z paží mu crčela krev a třásl se. Lars si ani na prznění ani na pití nesundal pláty z předloktí ani kyrys, a navíc si před bojem stihl navléci šermířské rukavice pobité mosaznými plíšky, tak pokousaný nebyl.

„. co to pro Boha svatého bylo?! Proto ses ptal na ten krchov?! Jsi snad sám ďábel?!“ Lars docela křičel.

Já bych na cizince s nipponskou pistolkou v ruce nekřičel.

„Ďábel? Ne. A ano, proto jsem se ptal na ten krchov.“

„Kurva! Do řiti!“ řekl Lars a ztěžka se posadil: „Krchov je sice míle daleko, ale tady hned za lesem byla začátkem podzimu tuhá bitva. Císařské i naše mrtvé jsme jen naházeli do děr,“ vytáhl dýku, prořízl Hjalmarovi hrdlo, utrhl mu od

opasku váček s penězi a pokřižoval se. Také jsem se pokřižoval.

„Kolik mrtvých?“ Cizincovi se ve tváři nehnul sval.

„Kurva drát,“ řekl cizinec. „Vojáku, nechceš si vydělat nějaké zlato?“ schoval pistolku a zavěsil meč na záda.

„Potřebuju se dostat do Itá. do Welschlandu,“ cizinec si plácavě přehodil mokrý plášť přes ramena a srovnal ho, aby mu jílec zbraně trčel dírou za krkem. Z pláště opadávaly kousky mozku.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Tajemství jsou moc.

Konec světa si každý představuje jinak.

Obvykle ale tak, že svět sice skončí, nicméně, že on sám bude žít dál.

Mladí muži si představují, jak se v černém (decentně ošoupaném) koženém oblečení chmuří do krajiny, v ruce zbraň, která nikdy neselže, a v očních důlcích těch, kteří za Velké Katastrofy neměli štěstí, teskně kvílí vítr. Vyhaslé zraky padouchů, kteří neměli štěstí před malým okamžikem, hledí k temné obloze a ze zbraně, která opět neselhala, stoupá proužek dýmu – zachráněná (polonahá) krasavice se už už vrhá do náruče.

Nikdo si nepředstavuje, že zrovna sedí na záchodě.

Nebo si mydlí záda ve sprše.

Já byl ve sprše.

„Mann gegen Mann. – Uááá!“ zpíval jsem spolu s Rammsteiny a horká voda šlehala do obličeje. Člověk, který vynalezl sprchu, by zasloužil Nobelovu cenu – ráno bez sprchy, den v háji. I když ráno. i když deset hodin je pro rentiéra vhodné ráno.

Voda rachotila, Rammsteini neméně, sprchový šampón voněl, všude samá pára. Agenty Ef-Bí-Áj neuvěřitelně zajímá, kde se vzaly peníze na mou rentu, ale ani s místním daňovým úřadem zvaným Áj-Ár-Es na mě pořád nemůžou nic vyšťourat. Vzpomínka na FBI mi pokazila čirou ranní radost – včera mi zase dvě hodiny seděli v obýváku, s těmi jejich milými tvářemi a řečmi typu: „Pozvete nás dál? Povolení sice nemáme, ale. “ významný úsměv.

„Ale jistě,“ řekl jsem a zkysli mi tu již zmíněné dvě hodiny. Ptají se vždy na totéž, pořád dokola a dokola: na zdroj mých peněz, na to, kde přesně sloužil můj otec, na mé dřívější zaměstnání, na mé kontakty v cizině, proč jsem se nikdy neoženil, proč chodím do buddhistického chrámu. Chtějí mě znervóznit, chtějí, abych udělal nějakou nepředloženost.

„Kruci!“ vyklouzla mi lahvička se šampónem. Jak jsem se sehnul, zazdálo se mi, že jsem v dramatické zámlce mezi dvěma zaburáceními kytary zaslechl klapnutí dveří.

Je to možné, tady na předměstí San Antonia se domy nezamykají a soused Greg ke mně často zajde jen tak na řeč. Je to podivín – má pod domem atomový kryt a ve sklepě zbrojnici, že by s ní – sám – zvládnul převrat v Burkině Faso. Tedy, pokud by nevážil poctivé dva metráky poctivého amerického hamburgerového špeku. Manželka mu utekla už dávno, syn zmizel do New Yorku, ale řekl bych, že Greg je šťastný člověk.

Zvedl jsem lahvičku.

Týden, co jsem se nastěhoval, přišla FBI poprvé. To povolení měli, a měli i zásahovou jednotku: chvíli po mně šlapalo

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

pět chlapů v černých kuklách a strkali mi hlaveň samopalu do ucha, zatímco jiných deset chlapů rozbíjelo všechny dveře v domě a řvalo: „Čistý!“ Zatkli mne za držení ilegální zbraně – třiceticentimetrového sekáčku na maso. Při výslechu mi ani nestrkali ruce do vařící vody, ani mi nepíchali séra pravdy, jen mě trochu mlátili telefonním seznamem. Kdo si FBI představuje jako ony televizní slušňáky v obleku, pak mám radu: míň televize.

Nabral jsem trochu šampónu a začal si mydlit vlasy: „Áááá!“ – svinsky štípe v očích. Tentokrát jsem klapnutí (bouchnutí) dveří slyšel docela jasně – buď byly od tělocvičny, nebo od pokoje pro hosty.

„Gregu?!“ Vypnul jsem hudbu a zvedl hlas nad šumění vody: „Jsi to ty?! Jsem ve sprše, počkej v obýváku – vem si pivo!“ Chvíli jsem poslouchal, ale nic neslyšel, tak jsem pokračoval v mytí vlasů. Greg může pít pivo kdykoli, kdekoli, v jakémkoli množství – místní rozvoz Budweiseru u něj má zastávku jako u hospody a Greg má na krabice s šestnáctiuncovými plechovkami pěkný bytelný rudlík.

Domydlil jsem si hlavu a přešel na mydlení obličeje – před zavřenýma očima se mi vlnily rudé a žluté vlnovky a pěna tekla po hrudníku.

Tehdy jsem uslyšel kroky.

Zvláštní – Greg neustále nosí vysoké šněrovací boty pro speciální jednotky – mají měkkou gumovou podrážku, takže na své dva centy chodí jako duch. do schodů jako funící, mrtvičnatý duch. Tohle byly tvrdé dopady dámských podpatků. Že by mi paní Burnsová nesla ten slíbený páj? Paní Burnsovou znám z fronty od pojízdného zmrzlináře tady u nás v ulici: syn jí padl v Zálivu, manžel se pak upil k smrti, takže má neodbytnou potřebu pořád se o někoho starat – militaristu Grega nenávidí, všude kolem jinak samé rodinky, takže zbývám já – mé první a jediné Vánoce v Americe se u mě v obýváku sťala čokoládovým likérem a v záplavách slz mi

všechno vyškytala. Paní Burnsová s oblibou nosí obrovské triko se zachmuřenou zelenou tváří mistra Yody a rumunským nápisem: STAR WARS – EPISODUL II: ATACUL CLONELOR.

„Paní Burnsová?!“ řekl jsem a otřel si pěnu z očí – přes rachot sprchy jako bych zaslechl další kroky, a zvenčí dokonce i něco jako výkřiky a snad i výstřel.

Zavřel jsem vodu a poslední kapky hlasitě pleskaly o protiskluzové dlaždice.

Přes zapocené dveře sprchového koutu jsem uviděl obrys postavy.

„Paní Burn. “ opatrně jsem pootevřel.

Nebyla to paní Burnsová, byla to paní Hortonová. Paní Hortonovou jsem naposledy viděl před sedmi dny, okamžik potom, co ji přejela zadní dvojmontáž kamionu, který vozí zboží do místního Wal-Martu.

Balzamovač si sice dal práci, ale dvojmontáž je dvojmontáž a plně naložený kamion je plně naložený kamion. Černý kostýmek byl trochu od hlíny, ale docela jí sluší – jen boty jsou jí malé, ale nevypadá, že jí to vadí. Nalakovaný šedý účes držel v decentních vlnách, jen zezadu ho měla spláclý, jak v rakvi ležela na polštářku.

Sekla po mně pravou rukou.

Minula, ale vyrazila ze zatahovacích dveří sklo a zdemolovala nerezový rám. Paní Hortonová má ránu jako Muhammad Ali na steroidech. Pak mi pěna znovu zatáhla oponu – fakt to štípe kurevsky.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Sklo dopadlo na dlažbu a rozstříklo se na miliardu větších či menších skalpelů.

Ještě než mne šampón oslepil, stihl jsem to nejdůležitější:

stihl jsem se paní Hortonové podívat do očí: má zapadlé, hnilo

bou zkalené bulvy – přesně jak se dá od sedm dní staré mrtvoly

Takže mám kliku.

Pravda, daleko větší kliku bych měl, kdyby jí dvojmontáž nepřekroutila páteř tak nešťastně, že první obraz, který se jí po smrti opřel o sítnice, jsem byl já.

Sice jí to trvalo nezvykle dlouho a nemá všechny příznaky,

ale stejně mě našla – můžete dávat pozor, jaký chcete, můžete

bydlet na nejklidnějším předměstí na světě, nejlépe hlídaném

na světě, s nejnižší úmrtností na světě, ale náhodě neunik

Kde jsou lidé, je smrt.

Poslepu jsem nahmátl kartáč na záda a druhý úder paní Hortonové mi sklouzl po rameni. Kosti vydržely, ale modřinu budu mít až k lopatce. Levým loktem jsem si otřel oči a zároveň levou dlaní z kartáče ulomil kartáčovací hlavici.

Levé oko pořád nešlo (že ty šampóny tak štípou!), pravé jakž takž.

Paní Hortonová se rozmachovala k třetí ráně a tentokrát to vypadalo na těžké k. o. Za paní Hortonovou jsem zahlédl další dvě nebo tři toporné postavy.

To jsem to dopracoval – zlomený kartáč na záda – ještěže tu není FBI – zas by mě zatkli za držení ilegální zbraně.

Vrazil jsem ostrý konec paní Hortonové do levého očního důlku a prudce zakvrdlal – asi jako když rozmícháváte hodně zatuhlou barvu. Plastová násada sice napraskla, ale paní Hortonové se podlomila kolena – ne, ani zdaleka neměla dost, jen jsem jí zničil ovládání nohou.

Než se sem dostanou další, musím vypadnout. Ze sprchového koutu. Z koupelny. Z Texasu. Šampón mi zase zatáhl i pravé oko.

Hrábl jsem po osušce, setřel (sedřel) si pěnu z čela a očí a hodil ji na rozbité sklo na podlaze.

Dveřmi už to nešlo – dvě nebo tři postavy se namnožily na sedm nebo osm.

Sklo pod osuškou hlasitě skřípalo a musel jsem jít velmi opatrně. Nejbližší z postav (všechny měly slušivé černé obleky a všechny páchly hnilobou a studenou hlínou) byla tak blízko, že mi její prsty sklouzly po zádech – inu, kdybych nebyl namydlený, byl bych namydlený.

Šel jsem pomaličku a našlapoval zvysoka jako mim při exhibici.

I mrtvým sklo skřípalo pod nohama.

Venku je pořád to krásné modré texaské dopoledne jako před čtvrthodinkou, kdy jsem se šel sprchovat.

Mrtví sice nebyli všude, ale i z okna jsem jich viděl dost na to, abych neskočil dolů a nezačal pobíhat. Určitě tu bude

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

alespoň jeden, který nemá zapadlé, hnilobou zkalené bulvy, ale oči, které vypadají, jako by do nich někdo nalil hustou tmavou krev.

Ten mě za žádnou cenu nesmí vidět.

Otevřel jsem, krok na parapet, chvilka nerovnovážných stavů, chytil se za okap, pověsil se na něj, a okap kupodivu vydržel. Přeručkoval jsem, aby na mě mrtví nedosáhli, rozhoupal se a vymrštil na střechu – je naštěstí skoro plochá. Jak se po mně mrtví sápali, začali padat dolů – z prvního patra sice výška nic moc, ale oni padali jako klády: hlavy jim dutě pukaly a mozky na betonovém chodníčku vytvářely zajímavé plastické kompozice.

Rychle jsem se dokulil ke komínu uprostřed střechy – když zůstanu ležet, nemůže mě z ulice nikdo (a hlavně nic) vidět; musím vydržet do tmy.

Z blankytné oblohy pražilo obrovské zlaté texaské slunce, a zasychající šampón praskal a tahal za chlupy.

Čeká mě dlouhý den.

Bylo jasné, pokud něco neudělám, do večera mi sleze kůže – stín komínu je značně úzký, navíc, jak slunce poputuje k zenitu, bude se stále zkracovat.

Ale slunce není to nejhorší – nejhorší jsou vrtulníky: nejprve místních, pak státních a nakonec federálních zpravodajství. Jen chvíli po nich přirachotili záchranáři, a co může být pro zpravodajství cennější než bohatýr v přilbě odnášející ubohé, k smrti vyděšené obyvatele ze střech.

Nemusel jsem si ani představovat, jak vždy, když stoupal závěs s hrdinou a roztřesenou obětí, jak všichni mrtví v ulicích zvedají hlavy a upírají na ně skelné pohledy.

A jak zvedají hlavy i ti, kteří nemají skelné pohledy, ale oči, do kterých jako by někdo nalil hustou tmavou krev.

Naštěstí byla střecha pokrytá narezlým pouštním prachem, který se na zasychající šampón krásně lepil – než vrtulníky zhoustly, obalil jsem se v tom jako vanilkový rohlíček v cukru. Pak jsem se skrčil a natáhl jednu nohu, a posouval se tak, aby mne stín komínu co možná zakrýval, ale hlavně půlil – je to zajímavé, pokud si rozbijete siluetu, jste pro lidské oko téměř neviditelní. Hu, ještěže tu není FBI – takovéhle věci nemůže usedlý rentiér znát.

Bylo mi sice pekelné vedro, ale vrstva prachu měla i pekelný UV filtr, tak jsem se neusmažil.

S prvními hvězdami se k žízni přidala zima – po celodenní výhni vážně nepříjemné – jazyk jen chřestil, k tomu teď i drkotání zubů.

Hvězdy během několika minut zmizely – podezřelé černé mraky zakryly nebe a ještě se ochladilo – noci v San Antoniu jsou v tomhle ročním období obvykle velmi teplé, teď šla pára od pusy.

Světlomety vojenských vrtulníků zametaly ulice – armáda a Národní garda už ráno obsadily strategická místa, ze kterých se celý den ozývalo rachocení automatických zbraní a práskání odstřelovačských pušek. Jasně, není to poprvé, co mrtví vstali z hrobů – i když na americkém kontinentě ano –, takže ozbrojené složky přesně vědí, co dělat – jak vytvořit novou Zónu.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

V Evropě už jsou tři. Jedna v Německu, jedna v Čechách, jedna v Itálii.

Vydržel jsem do půlnoci – trpělivost a potlačení osobního pohodlí jsou při skrývání základní taktika.

Sesmekl jsem se ze střechy, pověsil za ruce, rozhoupal

a dopadl na trávník za chodníčkem. Teď hlavně rychle – byl

jsem si dost jistý, že u mě doma čeká někdo s krvavýma očima –

někdo značně nepříjemný a značně mrtvý – navíc, i ten ilegální

sekáček hromadného ničení mi FBI zabavila.

Gregův dům měl dveře dokořán.

Odlesky reflektoru policejního vrtulníku studeně blýskly na sklech aut zaparkovaných podél obrubníků, ale já moc světla nepotřebuju. Přikrčeně jsem běžel a krusta prachu se šampónem na mně hlasitě praskala – tahalo to jako čert.

Proklouzl jsem ke Gregovi – v domě hnusně páchla zapařená krev a zkažené vnitřnosti a hlasitě hrál Gregův audiovizuální aparát – to bylo celý den nejhorší – horší než slunce, než žízeň, než helikoptéry: dokola a dokola jedno jediné cédéčko – příšerná moderní americká umňoukaná country: „Joe Stetson a jeho The Stetsons zpívají vaši oblíbenou Mám nový stetson, jipi-jipi-jou!“ Největší hit všech stanic ve městě – stokrát za den, tisíckrát za den – otevřeš rádio a Jipi-jipi-jóóóu! A dnes jsem nasládle kvákavý hlas Joe Stetsona poslouchal celý proklatý milion nejproklatějších hodin.

Vypil jsem půl galonu vody, vytáhl duhového country-nepřítele z přístroje a rozlomil ho.

Vodu měl Greg na zalévání pelargonií, tak byla pěkně zvětralá.

Z ulice se ozývaly šouravé kroky mrtvých, vzdálené klapání rotorů a ještě vzdálenější střelba; zdálo se mi, že vojáci ustupují – inu, mrtví rozšiřují Zónu, jak jen lze.

V domě byl oproti tomu naprostý klid – člověk se ale nesmí nechat ukolébat: mrtví dokážou být úplně nehybní, celé dny – nedýchají, nekašlou, nic.

Zaprvé potřebuju zbraň. Zadruhé boty. Zatřetí smýt prachovou krustu. Začtvrté oblečení.

Pomalu jsem se plížil chodbou a puch krve a vnitřností houstl. Vykoukl jsem za další roh a.

. a nic. Žádný nehybný stín v zádveří, žádný odlesk v nahnilém bělmu. Jen koberec pod nohama začal čvachtat a lepit se.

Grega mrtví zastihli na záchodě.

Střeva byla roztahaná až ke schodům do sklepa a všude se válely oschlé hroudy žlutého podkožního tuku.

Zazdálo se mi, že někde z domu slyším lehké kročeje. Natočil jsem hlavu, ale. ale tma byla tichá. Mrtví sice běžně lehké kročeje neovládají, ale někteří ano. Pod krustou prachu se mi zježily vlasy. Pokud by. a zrovna teď. To by byl konec. Takže jsem trochu zrychlil a trochu nezdravě přestal dávat pozor.

Naštěstí velmi dobře znám kódy k pancéřovým dveřím Gregova sklepního arzenálu. Odklopil jsem kryt nad klávesničkou:

„Sedm, dva, nula. “ tiše jsem si šeptal, když se za mnou rozsvítilo ostré bílé světlo.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

„Ef-Bí-Áj! Lehněte si tváří k zemi! Ruce a nohy od sebe! Hned. “

„Pane bože! Ne tak nahlas! A zhasněte to!“ zasyčel jsem, když se mi opět rozeběhlo srdce.

„Okamžitě tváří k zemi! Jane Sandbergu, jste zatčen za vloupání a pokus o krádež zbraní! – A za veřejné obnažování!“ Agentka mi svítila do obličeje velkou baterkou, v druhé ruce pistoli, glock desítku, a řvala, jako bych stál na druhé straně fotbalového stadionu, ne dva metry před ní. Vypadala v černém Ef-Bí-Áj kalhotovém kostýmu trochu jako mrtvola.

Co není, může být, pokud se neztiší.

„Dobře, už ležím. Jen se proboha ztlumte, agentko, prosím. Oni jdou po zvuku.“

„Jak to víte?!“ zaryla mi koleno do páteře a secvakla zápěstí pouty.

„Celý den se tu schovávám a mám oči.“

Ona tu musela být také celý den – v jedné z těch dodávek

venku. Přes mohutný nástřik parfému byla cítit potem, ale kupo

divu to nebylo nijak nepříjemné – to, že jsem obličejem ležel

v Gregových vnitřnostech, bylo daleko nepříjemnější. Věděl

jsem, že mě FBI sleduje, ale že jsou až takhle důkladní.

„Ano. a konečně tě máme, hajzle,“ řekla agentka temně a sklonila baterku.

Opatrně jsem vstal – šlo to dost špatně, s rukama spoutanýma za zády a nohama smekajícíma se v Gregově podkožním tuku.

„Neznáme se?“ poprvé jsem jí uviděl do obličeje – přátelsky jsem se zakřenil.

„Ještě jednu takovouhle sexistickou narážku a kopnu vás do rozkroku,“ informovala mě.

„Omlouvám se,“ řekl jsem. Ne, neznal jsem ji. Ji ne. Ale. „Nemáte starší sestru. Hm. Neměla jste starší sestru?“

Neodpověděla, ale viděl jsem, jak to s ní škublo. Usmál jsem se. Tentokrát dost ošklivě. Naštěstí to neviděla.

„Neměli byste vy agenti chodit ve dvou?“ rozhlédl jsem se.

„Drž hubu! Drž hubu!“ Opřela mi pistoli o bradu a znovu posvítila na druhou stranu chodby, jako by někoho čekala.

„Jestli se váš parťák odkráčel před hodinkou vymočit a doteď se nevrátil, nečekal bych na něj. Opravdu ne,“ řekl jsem.

Zřetelně došla ke stejnému závěru.

„Jdeme,“ chytla mě za ukazováček a ohnula ho a stiskla – i slabý člověk tak dokáže ovládat i velmi silného člověka – zabolelo to, až mi vyhrkly slzy. Prachovou krustu na hrudi mi před chvílí rozpustila Gregova krev (doufám, že ne jiné tělní tekutiny), ale už to zase začalo zasychat a krunýřovatět. Jak mnou smýkla, prasklo to.

A tehdy se vrátil pan parťák.

„Franku!“ jen vydechla.

„A doprdele!“ jen jsem vydechl já.

Ve světle baterky bylo jasně vidět vykousnuté místo na krku. – A rudé, tmavou krví zalité oči.

„Dostaňte mě odtud! Rychle! Hned!“ Ne že bych křičel, ale hlas jsem trochu zvedl.

„Franku!“ jen zopakovala a stisk na mém ukazováku povolil.

Frank šel k nám, ale vůbec ne tak ztuhle jako normální mrtví. Jestli do teď nestál dnešek za nic, tak přesně teď začal stát za hovno.

„Střelte ho! Do hlavy! Dělejte!“ zvedl jsem hlas ještě o kousek víc.

„Už to není Frank! Střelte ho! Vzpomeňte na výcvik!“

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Samozřejmě vím, že americké ozbrojené složky – všech ny – prošly cvičením typu Jak zničit exživého, kterého dobře znám. To po zkušenostech z Evropy, kdy neochota střílet po bývalých spolubojovnících a bývalých příbuzných způsobila největší ztráty.

Frank už byl na dosah ruky – a co horšího – v očích mu začaly žhnout zlaté runy, v každém jedna: SS.

„Střel ho! Dělej! Střílej, ty káčo. Stříííléééj. “

Teď už jsem křičel.

A agentka konečně vystřelila.

Naštěstí od vzniku evropských Zón nosí všichni američtí policisté minimálně jeden (preventivní) zásobník s výbušnou municí a agentka si (naštěstí) přebila: Frankovi z hlavy zbyla jen kůže, jinak vše vylétlo ven.

Ta kůže vypadala jako velká vytahaná ponožka.

Prsty mrtvého – teď už nadobro mrtvého – se sevřely sotva pár centimetrů před mým obličejem.

„On šel po vás,“ agentka si toho bohužel všimla. „Proč šel po vás?!“

„Rád vám to povím, někde v klidu, u kávy, v centrále FBI plné ozbrojených agentů, kteří nebudou váhat položit život za nespravedlivě obviněného. Hm. Naproti tomu, tady někde kolem,“ ukázal jsem bradou, „musí být onen někdo, kdo si z Franka ukousnul.“

Až na ulici to šlo snadno.

Agentka mě nastrkala do auta, zamkla pouta ke kruhu ve stropě, zabouchla, otevřela, nasedla.

Pak to začalo jít nesnadno.

Klíčky měl samozřejmě Frank.

V zrcátku jsem viděl ulici za sebou, hlasitě jsem dýchal a svědila mne záda – zatímco jsem byl u Grega, rozsvítilo se pouliční osvětlení, protože normální lidé mají přece jen větší šanci za světla než potmě – od městské rady to bylo rozumné. Tedy nemají větší šanci proti mrtvým, mají větší šanci, že je nepostřílejí vojáci.

Agentka vběhla zpátky ke Gregovi a během chvilky se za ní vpotáceli tři mrtví. Mne mezitím pojalo neodbytné nutkání podívat se do toho zrcátka pořádně.

Ulicí se klátilo několik postav, po chodníku před mým domem se plazila paní Hortonová s kartáčem na záda v mozku a vzadu u zatáčky na hlavní stál jeden z nich.

Jestliže posledních pět minut stálo za hovno, teď to začalo být vážně zlé.

Nikdy by se sem neměl dostat takhle rychle.

„Kurva!“ zapolykal jsem. Slíďáka si nelze splést. Zelenošedý plášť na paty, ocelové rukavice, ocelová přilba se dvěma malými hranatými růžky, a tam, kde by člověk měl obličej, věčný stín, ze kterého se lesknou zuby bez rtů.

A měří tři metry.

Zacloumal jsem pouty a z Gregova domu se třikrát zablesklo.

Slíďák se rozeběhl a silnice se začala otřásat pod nárazy obrovských okovaných bot.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Agentka opatrně vykoukla z Gregových dveří – jako v nějakém debilním filmu.

„Děléééj. “ zařval jsem, až okénko zbublinkovatělo slinami. Jen jsem doufal, že se nebude zdržovat střílením – střílet po Slíďákovi obyčejnou desítkou.

Naštěstí velmi rychle pochopila a rozběhla se ze všech sil.

Slíďák to měl mnohem dál, ale běžel mnohem rychleji.

Agentka otevřela, hodila pistoli na sedadlo spolujezdce, přesným strojovým pohybem zasunula klíčky a nastartovala.

Řadicí páka pod volantem, plný plyn, automatická převodovka zabrala, dvířka se zabouchla, ale to už bylo zrcátko plné Slíďákových zubů.

Agentka strhla volant vlevo, už tak vyjící pneumatiky k vytí i zakvílely, auto se naklonilo na dvě, naprosto zběsilá klička na druhou stranu, pouta mi málem vykloubila zápěstí, do jazyka štípla odlomená sklovina, ale povedlo se – Slíďák nás minul – proběhl před nás. Na zemi platí fyzika i pro ně.

„Ne!“ zařval jsem, když mne pojal pocit, že ho agentka chce přejet – na něco takového je třítunová dodávka málo.

Další klička, zhoupnutí, kola zabubnovala po obrubníku, smyk, naše záď odhodila parkující japonský sedan a zase jsme se vyhnuli.

Slíďák brzdil, až mu od bot létaly jiskry – agentka pro změnu akcelerovala, až kousky gumy z pneumatik bušily do

podběhů – Slíďák nabral nový směr a začal zrychlovat také, ale na americký pětilitrový osmiválec nestačil.

„Agentka Konradová!“ zaječela agentka do mikrofonu pa lubní vysílačky. „Jedeme po San Pedro na jih – uvolněte nám ces tu! V patách máme kód X! Opakuji! V patách máme kód X!“

„Tak je to tady, hoši,“ zapraskalo z vysílačky, „v Zóně je kód X. Klid, Konradová,“ hlas zesílil, „jsme na něj připravení – jen se pokuste odpoutat, ať něco neschytáte.“

A neschytali jsme.

V autě smrděla spálená guma, skočili jsme přes hromadu rozstřílených mrtvol, Konradová bravurně vybrala zatáčku, prosmekli jsme se průjezdem v zátarasu, a pak ulice za námi zmizela v plamenech a oceli: někde v černi visel útočný vrtulník a pustil to do Slíďáka ze všech hlavní, výmetnic a raketometů naráz.

Nevím, jestli to bude stačit.

Tak na pět minut.

Konradová mrkla do zrcátka.

„Jeďte radši co nejdál – jestli ho to nezastaví, tak hranice Zóny určitě jo,“ řekl jsem. Každá Zóna má nějaké hranice – tedy alespoň ty v Evropě ano – mrtví, a naštěstí ani Slíďáci, se přes ně nedostanou.

Škoda, že to nejde říci o všem, co přichází ze Zón.

Třičtvrtěhodinka klidné jízdy a dorazili jsme k nenápadnému věžáku s nenápadným kamerovým systémem a nená

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

padnými strážemi. Přiběhli dva nenápadní ramenatí chlapíci, nenápadná sluchátka v levém uchu, a nasadili mi na hlavu sametový pytel, který byl neprůhledný i pro mě.

Aspoň jsem si nepřipadal tak nahý.

Jeli jsme výtahem – devět pater nahoru, pak chodba se studenou podlahou a klimatizovaným vzduchem, kolem kroky, ale žádný údiv ani nejapné poznámky k mému vzhledu. Těžké dveře se zámkem s velmi silnou pružinou, agentka Konradová mne za ohnutý ukazovák dovedla dalších šest kroků, otočila, vrzlo to a zezadu se mi o kolena opřela hrana židle.

Sedl jsem si a někdo mi skrz pouta provlékl řetěz, připnul ho k něčemu řinčivému v dlažbě, utáhl a pak mi zacvakl okovy i kolem kotníků.

Pak mi sundali pytel z hlavy.

Ledové, bledé světlo zářivky.

„Vítejte na Speciálních operacích, pane Sandbergu,“ usmála

se agentka Konradová, „udělejte si pohodlí. Zatím.“

Ramenáči jí uctivě podrželi dveře, ještě jednou se na mne ohlédli a odešli také.

Speciální operace – trochu mě zamrazilo. Tady se vyslýchají teroristé a neplatí tu spousta zákonů, které jsou jinak pro FBI svatější než Kristus.

Kdyby se bylo čemu smát, smál bych se.

Ve stole přede mnou byly zažrané fleky od krve; jinak to byla standardní strohá výslechová místnost – hnědé kachlíky až ke stropu, omlácené židle, velké jednosměrné zrcadlo, za ním zvukotěsná kukaň.

Zvukotěsná možná pro teroristy. Ne pro mě.

„Šéfe, chci ho – chci vést výslech,“ řekla agentka Konradová. „Přišla jsem kvůli němu o parťáka, a už vím, že ten hajzl ví o Zónách daleko víc než my všichni dohromady. jak dopadnul kód X?“

„Masakr,“ odpověděl hluboký chraplavý hlas – šéf je podle všeho černoch. „Apač na něj vystřílel půl tuny munice, silnice v tahu, půl bloku domů v tahu, kód X bez poškození. Pozabíjel všechny na tom zátarasu. Čtyřicet chlapů na kusy. Na cáry.“

„Jak jste ho teda. “

„My ne. Zastavil se sám, o dvě křižovatky dál – ani mrtví se nedostanou blíž k centru. Zatím.“

„Tak, šéfe, necháte mi ho?“ vrátila se Konradová k původnímu tématu a úplně jsem viděl, jak za sklem bodla prstem.

„Hmmm. Jestli to poděláte, Konradová, budete do smrti pucovat hajzly – a ne tady ve slunném Texasu – Medvědí prdel, Aljaška.“

„Opravňuji vás použít všechny prostředky. Opakuju, všechny. Vy dva hlídejte a všechno točte. Chci tři kamery. Po půlhodinách mě informujte a nikdo si nevypínejte vysílačku ani telefon – to kdyby se v tomhle podělaným městě náhodou podělalo něco, co se doteď nepodělalo.“

V rádoby zvukotěsné kukani klaply dveře.

Konradová mne nechala ještě deset minut podusit, pak přišla, v rukou dva kelímky s kávou. Ten můj postavila přede mě a zapíchla do něj brčko.

Naklonil jsem se: „Jo. Díky.“

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Usmál jsem se: „Takže tady vyslýcháte teroristy? I Usámu, kdybyste ho lapli v Texasu?“

Posadila se, napila se a zkoumavě se mi zahleděla do očí –

moje vazby na Araby je vždycky zajímaly taky docela hodně –

ne sice nejvíc ze všeho, ale docela dost.

Kafe vonělo a kolem brčka prdlala pára.

„Vy o nich něco víte? O těchhle lidech?“

„Ano, něco ano. Ale stejně byste mi nevěřila,“ zazubil jsem se. Proč si dávat pozor, když je tak jako tak všechno v hajzlu. Jestli mě Slíďák v tom zrcátku poznal, jsou celé Speciální operace i celá FBI jen smítkem mezi kládami v mé krušné cestě. A kdyby mě nepoznal, proč by se za námi tak hnal. Že.

„Zkuste to, naschvál,“ agentka se znovu napila a káva zavoněla ještě silněji.

„Nepustíte mi ani lampu do obličeje?“

„Jste na mě hodná.“

„Ano, jsem. Zatím. Teď o těch teroristech.“

„Všimla jste si někdy, že se ti největší padouši vždycky jmenují Al? Al Capone, Al Kajda, Al Bunda. “

Agentka Konradová se zaklonila a výraz jí ztvrdl: „Takhle ne, pane Sandbergu.“

„Promiňte, jen jsem chtěl odlehčit situaci.“

„Kdo je Al Bunda?“

„Vy jste Američanka? Vážně? Rodilá? Inu, jako bych nic neřekl,“ znovu jsem se zazubil: „Co chcete slyšet – odkud mám začít?“

„Od začátku?“ naklonila se nad stůl a oči jí zažhnuly zájmem. Měla by si na to dávat pozor – na ten zájem –, ale hlavně na ten nával sympatií, který jsem na okamžik zahlédl – měla by se lépe ovládat –; i když pro ni mohu být nejstrmější kariéra v dějinách FBI, stejně by se měla ovládat.

A já skutečně mohu.

„Od začátku? To by byl ale dlouhý příběh,“ řekl jsem.

„Zbožňuju dlouhé příběhy.“

„Opravdu? To bych ale musel začít tím, jak zemřela vaše sestra. Jak dlouho to trvalo a jak strašně ji to bolelo.“

Zasáhlo ji to jako granát z kanónu – úplně se scukla dovnitř a vyhrkly jí slzy. Na protivníkovi vždy musíte najít nejměkčí místo a udeřit, když to čeká nejmíň.

Kdo tady kdy říkal, že jsem hodný člověk?

Když mi přerazila nos, vykloubila oba ukazováčky a nalila žhavé kafe do klína, vešel do místnosti vysoký mohutný černoch a odvolal ji.

„Agentko Konradová?“ zahuhňal jsem přes krev, která mi z nosu tekla do úst.

„Ano, pane Sandbergu?“ otočila se ve dveřích.

„Pozdravujte lední medvědy. A Aljašku.“ Jak jsem se smál, poprskal jsem krví celý stůl.

„Odpočiňte si, pane Sandbergu. Pak teprve začneme s pravým výslechem,“ usmál se černoch.

Konradová mi předtím, než mi vykloubila ukazováky, přitáhla řetěz kolem pout tak, že se mi vskutku nesedělo pohodlně. Ani vystydlá káva pod hýžděmi tomu nepřidávala. V kukani nikdo nebyl, ani z chodby se nic neozývalo, takže vzruchů málo a času nadbytek.

Konradová chtěla všechno od začátku – vida vida: začátek – ne že bych chtěl vzpomínat, ale nějak se to vrátilo samo.

„Mohly bychom si tykat, agentko?“

„Ráda, agentko,“ zazubila se mladá žena za volantem na mladou ženu na sedadle spolujezdce.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

„Alice, těší mě.“ Dva úsměvy plné bělostných zubů bleskly nazelenalým svitem palubní desky.

„A-li-cé?“ řekla rozlámanou češtinou agentka na sedadle spolujezdce, „co to znamená?“ pokračovala už anglicky.

„Eliss, po vašem,“ další úsměv nad volantem.

„Aha – tohle jméno už znám,“ zasmála se i druhá mladá žena. Když se dozvěděla, že poletí tady do té minizemě uprostřed Evropy a poprvé ji viděla na mapě, iracionálně ji napadlo, že se sem boeing Delta Air Lines prostě nemůže vejít. „Česká republika. Méně obyvatel než velké Los Angeles, polovina z nich má pocit, že je děd Vševěd, druhá, že velitel světa,“ lakonicky ji informoval vrchní agent, když jí dával letenku.

Na letišti v Praze byla zima, pršelo, vypadalo to na sníh, a všude samý kyselý zamračený obličej. Vynikající angličtina agentky, která pro ni přijela, byla prvním příjemným překvapením.

Brífink v kanceláři Sekce zvláštních úkolů ji pro změnu

překvapil svou strohostí a profesionalitou – to, že se Sekci

říká Třinácté patro nebo Třináctka, také: „Ve spoustě budov

tohle poschodí neexistuje – stejně jako v té naší – stejně jako my.“ Úsměv, pokoj v zapadlém hotelu, pět hodin spánku, sprcha a vzhůru do akce. Takže nyní sedí v nepohodlném evropském autě (kde se musí ručně (a pořád!) řadit), kolem hluboká noc rozmazaná deštěm, který chvílemi zesiluje a chvílemi zesiluje ještě víc.

Ještěže nesněží, řekla si agentka Konradová a protáhla si zá da; v Evropě budou muset dlouho napínat mozky, než vynaleznou pohodlnou autosedačku. Její obličej – obličej smrtelně nebezpečné agentky Natalie Konradové – se odrážel v bočním okénku.

Mladá žena běžela rozmočeným nočním lesem a déšť ji šlehal do čela. Chrčela, chroptěla, ale nezpomalila. Bylo jí jedno,

že je obalená mokrými pavučinami a jehličím, bylo jí jedno, že jí větve rvou oblečení i prameny vlasů – běžela ze všech sil. Když narazila do stromu, vyskočila a běžela dál. Bylo jí jedno, že si o pařez zlomila palec na pravé noze, znovu vyskočila a znovu běžela dál – ze všech sil.

Příšera běží za ní.

„Můžeme si to probrat ještě jednou, Natalie, prosím?“ řekla česká agentka za volantem.

„Jistě, Alice.“ Agentku Konradovou to potěšilo – byla si sice jistá, že si Alice pamatuje z brífinku vše – stejně jako ona –, ale alespoň už si byla i jistá, že její spolupracovnice není jeden z místních velitelů světa:

„Takže. Jediný cíl dnešní mise je zastavit pana Mluvčího. Jakýmikoli prostředky. Vaše rozvědné oddělení získalo informace, že dnes v noci bude mít práci někde tady na Vysho. Vajšho. “

„Vysočině,“ pečlivě vyslovila agentka za volantem.

„Ano, Vyzočíííně,“ stejně pečlivě vyslovila agentka na místě spolujezdce. „Nevíme, kam přesně jede, ale víme, kde odbočí z téhle silnice,“ Američanka se znovu podívala bočním okénkem, „a hlavně víme kdy – plus minus půl hodiny.“

„Cíl mise – pan Mluvčí – je vrah – přesněji zabiják – zaměstnanec Distribuované banky.“

„Ano,“ vzala si slovo Češka: „My jsme zjistili, kdy a kde bude, vy, jak vypadá.“

„Ano.“ Jedinou existující momentku vysokého štíhlého muže se sympatickým úsměvem, polehlým tmavým ježkem a smutnýma inteligentníma očima měla bedlivě zašifrovanou v kapesním počítači; celý brífink ji promítala na velké plátno.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

Auto se zhouplo na výmolu – na miliontém výmolu – pomyslela si Američanka. Cesta už se nějaký čas klikatila hlubokými lesy, ze kterých se nocí a deštěm valila mlha. Potkávací světla z ní vytínala dva žluté kužely, a mlhové reflektory jí dávaly zlatavý neprůhledný spodek. Za celou dobu nepotkaly jediný vůz – kdo by tady také co o půl dvanácté v noci dělal.

Stroj se znovu zhoupl – místní tomuhle automobilu říkají „oktávie“ nebo tak nějak a. V mlze na krajnici se červeně zablesklo.

„Hele! Trojúhelník!“ řidička se napřímila, nohu z plynu, a zabodla oči do vířící tmy. Za okamžik uviděla i rudou záři mlhovky a vedle obrysu zádě stojícího vozu i vysokou postavu v dlouhém plášti a reflexní vestě – jak zoufale mává oběma rukama.

„Proč ne – tohle Mluvčí určitě není.“

Postava, přestože vysoká, byla i skoro stejně široká. Jak oktávie brzdila, ve světlech oslněně pomrkával obrovsky tlustý, úplně plešatý chlapík v obleku: kravatu nakřivo, promáčený svrchník z kvalitního kašmíru táhl kulatá ramena k zemi.

Ani jednu agentku nenapadlo, že by měly mít strach. Zpravodajské služby nemohly na Mluvčího poslat zásahovou jednotku – té by si všiml a zmizel by jako už tolikrát. Na zabijáka musely poslat své zabijáky – a do dvou mladých štíhlých žen by to nikdo neřekl – jejich nadřízení doufali, že to do nich neřekne ani Mluvčí.

Mokré brzdy zasyčely a auto zastavilo. Okénko sjelo a obě agentky automaticky nahmátly pažby pistolí.

Strach ne, ostražitost vždy.

„Bože, to jsem rád!“ sklonil se tlusťoch k okénku a Alice mu posvítila baterkou do tváře – jak mu drkotaly zuby, skoro mu nebylo rozumět a na špičce nosu se kývala kapka.

„Dobrý večer. Můžeme nějak pomoci, pane?“ Pro Američanku zněla čeština jako projev ošklivé krční nemoci, jak se s oblibou říkává.

„Dobrý večer. Ten můj křáp nejede a není tu signál!“ tlusťoch oslepeně mrkal a strčil jí pod nos drahý mobilní telefon.

Rodilý Čech, typický Čech, automaticky registrovala česká agentka, uvolnila se a sklonila baterku. Kotouče lezavé mlhy se valily přes silnici a o střechu a tlusťochovu holou lebku hlasitě klepal déšť – z otevřeného okénka mrazilo: „Můžeme vás hodit do nejbližší vesnice – máme něco na práci, takže bo hužel víc. “

„Stačí, to stačí! Jste strašně hodný. Jen to zamknu.“ Tlusťoch ze sebe strhl reflexní vestu, zmuchlal ji do kufru, zmáčkl klíč, a auto na krajnici zablikalo blinkry a zacvakalo zámky.

„Pojďte ke mně,“ řekla řidička – Američanka, aniž o tom přemýšlela, vystoupila a sedla si dozadu. Instinkt – cizí člověk v týlu, nepřijatelné.

„Bože, ty auta jsou malý,“ tlusťoch se s hlasitým hekáním a funěním soukal na sedadlo, nešlo to, tak si ho posunul a vrazil Natalii do kolen, až se bolestivě nadechla.

„Nerozumí vám, je to Američanka.“ Tlusťoch strašně zdržoval a agentka za volantem už litovala, že zastavila. Měla vysílačkou zavolat odtahovku a.

„Jéžiš, promiňte,“ zopakoval tlusťoch anglicky s těžkým středoevropským přízvukem.

„Nic se nestalo,“ ozvalo se ze tmy a tlusťoch se konečně naložil.

Jeli a tlusťoch funěl jako parní stroj, šířil kolem sebe pach mokré vlny a vůni kvalitní kolínské a byl mu krátký pás. Když ho konečně zacvakl, přestal do ní (konečně!) šťouchat a omlouvat se, že do ní šťouchá.

VYHLÍDKA NA VĚČNOST

„Promiňte, nepředstavil jsem se,“ zafunění, „Karel Lakota, jméno mé.“

Českou i americkou agentku napadla v tentýž okamžik tatáž myšlenka: Nesnáším žoviální tlusťochy!

Dál jeli mlčky, pokud se hvízdavé obézní funění, smrkání a kýchání dá považovat za mlčky.

Právě když agentka Fajtová klepla prstem do ovladače navigace a právě když tlusťoch varovně prohlásil „Jedna ruka na volantu, jedna noha v hrobě!“, něco se stalo.

Jako kdyby jim naráz vybuchly obě pneumatiky na levé straně.

Bylo to tak nečekané, že to nezvládla ani tak dobře vycvičená řidička jako agentka Fajtová. Navíc, protože je tlus ťoch zdržel, jela o dost rychleji, než bylo v mlze a dešti rozumné.

Vůz se stočil doleva, od holých ráfků zasršely jiskry, zapíchl se předkem do příkopu, airbagy explodovaly, v pi ruetě se vymrštil do výšky, náraz na dveře, přední sklo odlétlo, do obličejů bodla mokrá hlína a kamínky, vůz se znovu otočil dokola, odrazil zádí od stromu, dopadl zpět na silnici, převalil na střechu a ještě kus se smýkal.

Páchl benzín, horká guma, rozžhavený kov a rozrytá zem. Déšť bubnoval na orvaný plech a někde hlasitě syčel. Agentka Fajtová cítila mastnou páru a kyselinu z rozbité baterie, a jak visela hlavou dolů, pás se jí zařezával do levého ramene.

Pak se v mlze objevila světla.

Agentka se právě pokoušela promluvit, ale nešlo to; všimla si, že ono auto nepřijelo po silnici, ale že vyjelo z lesa – musí tam být téměř neviditelná cesta. Agentku zalil pocit blaženosti – záchrana! – a tak rychle! – jestli měla z něčeho opravdovou, nefalšovanou hrůzu, pak z toho, že uhoří zalisovaná v tuně a půl beztvarého železa.

„Pomoc!“ zašeptala, když bouchly dveře a o mokrý asfalt pleskly podrážky několika párů bot. Pak ty boty v rozbitém okénku i uviděla a pak uviděla i obličej. Přesněji, uviděla černou koženou masku pobitou chromovanými cvoky.

Najednou si nebyla jistá, jestli by přece jen nebrala ten oheň.

Agentka Fajtová visela na řeznickém háku. Za ruce. Měla je vyvrácené dozadu, spoutané, a hák byl zakleslý za pouta – naštěstí. Visela tak, že nohama nedosáhla na zem, a na kotnících měla pověšené desetikilové závaží z nějaké činky. Visela tak už půl hodiny a bolest v ramenou byla strašná.

Strašná byla i místnost, ve které visela – krom výkalů, potu a staré lidské moči v ní nejvíc páchla krev, takže nebylo třeba spekulovat, od čeho jsou zaschlé cákance po zdech, po podlaze, po stropě.

Na vedlejším háku visel pan Karel Lakota – byl v bezvědomí, a agentka Fajtová byla ráda, že je v bezvědomí – to, jak předtím, když je věšeli, škemral, plakal a žebronil, ji naleptalo víc než vlastní strach.

Před několika okamžiky si obludná ženština narvaná v černých kožených kalhotkách, černé kožené podprsence a černých kožených kozačkách přišla pro Natali

Leave a Reply