Kniha Zeď (Jean Paul Sartre)

Kniha Zeď (Jean Paul Sartre)

Kniha Zeď (Jean Paul Sartre) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Zeď (Jean Paul Sartre)
  • Elérhető fájlok: Kniha Zeď (Jean Paul Sartre).pdf, Kniha Zeď (Jean Paul Sartre).epub, Kniha Zeď (Jean Paul Sartre).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Kniha Zeď (Jean Paul Sartre)

Sbírka novel vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně, avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.

Literatura světová, Povídky
Vydáno 1992 , Odeon Orig. název

Le Mur , 1939

Komentáře (36)

Kniha Zeď

Z některých povídek na mě dýchá syrový existencialismus se svou palbou situací přivádějících k prožitku existence, z některých bohužel nuda (Mládí vůdce, Intimita).

Filozofické dílo. Ach, ten existencionalismus. Sartre dokázal oslovit nejednoho člověka. Má na svědomí spousty lidí a jejich myšlení. To vše spojeno dohromady činí i tento soubor jeho menších počinů a děl. Některé zcela za mne nezáživné, některé už trochu napínavější a jednodušší. Ale stále s myšlenkou. A ta druhá věc mi jednoduše vyhovuje více. Není to úplně můj šálek kapaliny, ale přečíst si to určitě stálo za to.

Tři lidé, tři hrdinové, kteří ještě žijí, ale na úsvitu je čeká smrt. Jak je asi člověku, který ví o nevyhnutelnosti svého brzkého konce? Je možné přijmout, smířit se, oprostit se od vnějšího světa? A co když pak podivná náhoda zamíchá karty a pošle jednomu z nich odklad? Je možné něco takového po probdělé noci svíravého strachu vůbec přežít?

Pohled z nitra člověka, který je v každém příběhu v jiné mezní situaci. Pocity, vnímání, myšlenky a jistota, že jsi v tom definitivně sám.

Od napínavého Múru s neočakávaným koncom, cez bláznovstvo Izby a zmätené vzťahy ešte zmätenejších protagonistov v Intimite sa čitateľ prepracuje k Herostratovi a pôsobivému Šéfovmu detstvu. Radostný pocit však z knihy nečakajte.

Existencialismus od Sartra se mi líbí stejně jako Camusův. Až na poslední příběh jsem knihu zhltla na jeden nádech, sic to byl pomalý, velmi promyšlený nádech. Příběhy, které vás úplně zaskočí, po kterých vám zůstane na tváři velmi trpký a ironický úsměv, při nichž soucítíte s postavami natolik, že je vám to líto.
Nerada bych vše vyzradila, tak pouze doporučím, aby si každý tuto útlou knížečku přečetl a sám si na ni vytvořil názor.

Kniha se mi líbila. Povídka Zeď a Místnost se mi líbila nejvíce. Ty ostatní byly na mě moc úchylné, ale jinak kniha pěkná. Člověka to nutí se občas nad tématem zamyslet.

Ukazuje člověka v krajních situacích, kdy už není možné nice předstírat, vyjímečné jedince uzavírající se do sebe. Hlavní postava žije v očekávání smrti a snaží se s tím vyrovnat. Zeď může být fyzická nebo i psychycká, zkrátka odděluje jedince od společnosti.
„Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit.“ JPS

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Sartre Jean-Paul (*21.06.1905 – †15.04.1980)

Zeď (3)

Dramatik, filozof, spisovatel, významný francouzský intelektuál. Odmítl Nobelovu cenu za literaturu. Svou tvorbou se řadí do existencialismu.

Další díla:
Bytí a nicota; Hnus (Nevolnost)
S vyloučením veřejnosti (Za zavřenými dveřmi)
Kean

Nakladatelství: Gallimard
Místo a rok vydání: Paris, 1939
Překlad: Eva Musilová, Josef Čermák
Doslov: Zdeněk Hrbata

Forma: soubor povídek
Žánr: epické příběhy
Kompozice: Na začátku je poznámka autora o existencialismu, na konci knihy je doslov napsaný Zdeňkem Hrbatou.
Jazyk: Některé povídky jsou napsané v ich, některé v er-formě. Jazyk dobře vystihuje prostředí, kde se děj odehrává, bez problémů můžeme poznat vězení, nebo prostředí bohaté rodiny.

Lyrika – popis pocitů, prostředí, symboly
Existencialismus – uvědomování si života v mezních situacích, ve svém nebytí přemýšlí člověk o svém bytí

V knize je pět povídek, které na sebe navzájem nenavazují, všechny spojuje pouze jeden symbol – zeď – podle čehož je také pojmenovaný celý soubor.
Všechny povídky jsou členěné na očíslované kapitoly, ale to v knize nehraje žádný význam.

Zeď – symbol, objevuje se v každé povídce, ale v každé v jiné podobě; zeď na popravišti, komunikační bariéra, pokoj, který nás dělí od světa, překážka, mezník, nepochopení.

Postavy z povídky Zeď
Pablo – vypravěč příběhu; cítí se být něco víc, ostatními spoluvězni je znechucený
Tom – dobrák, snaží se utěšovat ostatní; je tlustý, hodně se potí, neovládá svoje tělo
Juan – mladý, hysterický, vystrašený, působí jako slaboch

Zeď
Příběh tří vězňů, kteří jsou neprávem odsouzeni k trestu smrti a čekají teď na popravu. Všichni byli nařčeni z vlastizrady, nebo ze spoluúčasti, když údajně schovávali hledané osoby a tím jim napomáhali.
Spolu s dalšími vězni a ještě belgickým doktorem sedí v nemocničním sklepě předělaném na provizorní vězení. Nikdo z nich nemá dostatek oblečení, protože jim bylo zabaveno pro vojáky, všichni mají pouze nějaké nemocniční svršky. Je jim strašná zima, že ani necítí prsty u nohou, přesto se potí strachy.
Poslední noc před popravou nikdo z nich nemůže spát. I když jsou všichni úplně rozdílné postavy, myslí na to samé, přemýšlí o smrti. O tom, jak budou postaveni před zeď, kde budou čekat na kulky do týla, a oni se budou chtít někam ukrýt, aby nebyli vidět a nemohli být popraveni. Snad by se chtěli vmáčknout do zdi, než aby se jim zavrtaly kulky do těla.
Druhý den časně ráno začíná popravování snad ještě před svítáním. Juan s Tomem jsou odvedeni a popraveni mezi prvními. Pablo je po několikahodinovém čekání předveden znovu k výslechu. Vyšetřovatelé chtějí vědět, kde se nyní nachází Ramon, kterého Pablo ukrýval ve svém domě. Pablo byl plný beznaděje a chtěl si z nich vystřelit, proto jim řekl tu největší hloupost, jež ho zrovna napadla – že Ramona najdou na hřbitově.
Vyšetřovatelé se tam okamžitě vydali a Ramona tam opravdu našli. Pablovi tato náhoda zachránila život těsně před popravou.

Místnost
Pan a paní Darbédatovi mají dceru Evu. Paní Darbédatová je těžce nemocná a nevychází z domu. Pan Darbédat chodí každý čtvrtek navštěvovat svojí dceru a zetě. Eva je velmi milá a oddaná žena, stará se o svého duševně nemocného manžela, který už dlouho blouzní a říká jí Agáto. Pierre nikdy nevychází ze svého pokoje ani vyvětrat v něm nenechá. Chová se jako blázen a rozum má jako čtyřleté dítě, přesto Eva chce, aby se sním zacházelo jako s dospělým člověkem a podporuje ho v jeho rozmarech.
Otec se pokouší Evu přesvědčit, aby dala Sierra do ústavu a sama se přestěhovala do menšího a světlejšího bytu, protože by jim to oběma prospělo.
Eva nenávidí svého otce za to, že odsuzuje jejího muže a za to, jak s ním jedná. Ona si uvědomuje, že sama patří mezi normální lidi, ale radši žije se svým mužem zavřená v jednom pokoji – za zdí, kde o ni nikdo nestojí. Moc dobře ví, že Pierrovi na ní nezáleží, že ji ani nepotřebuje.
Největší strach měl Pierre z létajících soch, které viděl při halucinacích. Říkal, že sochy na něj útočí a bzučí, ovšem někdy si jenom vymýšlel. Vyprávěl své ženě příběhy, kde se svou Agátou byl a co všechno prožili. Ona si snažila představovat to co on, a občas jí připadalo, že už taky začíná bláznit.
Eva moc dobře ví, že se z jejího manžela jednou stane nezvladatelné zvíře, a stejně tak dobře ví, že ho zabije dřív, než se to stane.

Hérostratos
Hlavní postava této povídky je muž, který žije v šestém patře v ulici Delambre. Jeho jméno nám během celého příběhu není prozrazeno. Celé dny se baví pozorováním lidí z okna. Uvědomuje si jejich bezbrannost, vidí je zkresleně a přemýšlí, jestli lidé znají pohled na sebe z ptačí perspektivy. Má strach z lidí, bojí se jít mezi ně na ulici a kvůli tomu si koupil revolver, který nosí s sebou v kapse u kalhot, kdykoliv opustí svůj byt.
Tento muž má zvláštní zálibu – velmi ho vzrušuje pozorovat nahé ženy, ale nic víc. Jedna prostitutka před ním nechtěla chodit nahá, zdálo se jí to divné. Pohrozil jí revolverem a když viděl její vystrašený výraz, velice se mu to zalíbilo. Od té doby ze svého bytu pozoroval záda lidí a přemýšlel, kdo by jak upadl podle rychlosti jejich chůze, kdyby je střelil.
Díky tomu se rozhodl, že někoho zastřelí. Má šest nábojů, může tedy zastřelit pět lidí a potom ještě sebe. Začal proto chodit trénovat na jednu střelnici.
Kolegové v práci mu vyprávěli příběh o Hérostratovi, který zapálil chrám v Efesu, jeden ze sedmi divů světa. On byl potěšen, protože lidé i po dvou tisíci letech mluví o činu, kterým se chtěl Hérostratos zviditelnit. Připadalo mu, že je dva spojuje stejný cíl, což ho utvrdilo v jeho činu.
Přestal chodit do práce a napsal 102 exemplářů dopisu, kde píše, jak nenávidí lidi, a že by jich několik rád zastřelil. Dopisy jsou určeny spisovatelům, aby mohl světu sdělit, jakou bude mít radost, až někomu vpálí kulku do hlavy.
Předem si pečlivě naplánoval svůj čin a sledoval, jak se s jeho dovršením mění nejenom jeho obličej. 27. října v šest večer si vzal svůj revolver a balíček dopisů a byl přesvědčen, že naplní svůj plán. Nakonec se k tomu činu neodhodlal. Tři dny nevyšel z domu, neotvíral dveře, ani k oknu se nepřiblížil.
Až po několika dalších dnech vyšel ven. Dlouho se rozmýšlel, než hodil všechny dopisy do schránky. Potom si vybral tlustého muže a vpálil mu tři rány do břicha. Jeho plán byl narušen, začal utíkat ulicí plnou lidí a ještě dvakrát se pokusil vystřelit. Nakonec se zaběhl schovat do kavárny, kde se zavřel na toaletě. Zbyla mu ještě jedna kulka a on přemýšlel, jestli se má zastřelit. Personál kavárny ho přemlouval, aby vylezl ven.
Od dostal strach, na jejich přání zahodil revolver a vylezl ven.

Intimita
Tuto povídku vypráví mladá Lulu, která žije v Paříži se svým impotentním mužem, který není nijak zvlášť přitažlivý ani čistotný, navíc je tlustý. Ona je sním nešťastná, přesto od něj nedokáže odejít a začít žít nový život.
Nejlepší kamarádka Lulu – Riretta – pro ni chce jen to nejlepší. Neustále jí radí, ať od něj odejde a najde si někoho, kdo o ni bude mít zájem a kdo se o ni bude starat tak, jak si zaslouží.
Jednoho dne ráno přijde Lulu na schůzku s Rirettou se sbaleným kufrem. Riretta nevěří tomu, že Lulu dokázala od Henriho odejít. Obě mají z toho činu radost a baví se tím celé dopoledne v kavárně. V poledne se Lulu setkává se svým milencem Pierrem, který ji ubytuje v jednom neznámém hotelu ve městě. Nemůže ji vzít k sobě a druhý den navíc odjíždějí do Nizzy.
Pierre je naprostý opak jejího manžela. Vysoký, tmavovlasý, svalnatý a navíc milý a pozorný. Přesto se s ním necítí dobře a stále musí myslet na Henriho.
Předvečer odjezdu, když od ní odchází Pirre z hotelu, nemůže Lulu stále usnout. Neustále musí myslet na manžela. Nakonec se uprostřed noci oblékne a vypraví se za ním. Zůstane u něj přes noc, během které si uvědomí, že ho má ráda a nedokáže ho opustit.
Druhý den najde Pierre v hotelovém pokoji dopis, že se Lulu vrací ke svému manželovi, protože on bez ní nedokáže žít a určitě se kvůli ní změní.

Pokud bych měla porovnat existencialistické knihy, které jsem četla – Malý princ a Zeď, řekla bych, že to jsou naprosté protiklady. Zeď je oproti pohádkovému příběhu o Malém princi drsná, někdy až nechutná a zvrhlá. Je to přesný protiklad lepší strany bytí. Ukazuje odvrácenou tvář mezní hranice života – tu horší, drsnější.
Tento soubor povídek mě nijak zvlášť neoslovil. Povídky nespojuje pouze symbol zdi, ale také zvrácenost a násilnické sklony. Tato kniha mě šokovala a určitě bych ji nezařadila mezi díla, která mě kladně obohatila. Ovšem jako ukázka existencialistické tvorby je to výborný kousek – mezní situace, velké rozhodnutí, drsné scény, brutalita násilí, uvědomování si života.
Jak už jsem zmínila – ve všech povídkách se objevuje zeď jako symbol. V jedné povídce je to zeď na popravišti – to poslední, co vidíte těsně před smrtí. Váš poslední pohled na život před smrtí je do zdi. Ve druhé povídce symbolizuje bariéru mezi normálním životem a bláznovstvím a to, jak snadno se přes ni můžeme přehoupnout. Touto bariérou může být partner, který si nás k sobě pevně připoutal. V dalším příběhu je bariérou strach z lidí, strach z kontaktu s lidmi. Před touto bariérou se můžete bránit třeba revolverem, který budete nosit neustále v kapse. Nebo může být bariérou impotence vašeho manžela, která může vytvořit neporozumění mezi partnery.
Všichni máme kolem sebe určité zdi, které si ani plně neuvědomujeme. Pro každého z nás může být bariérou něco jiného, záleží na naší psychice. Možná kdybychom se na své životy podívali z ptačí perspektivy, v >

Zeď – rozbor díla k maturitě

Kniha: Zeď

Přidal(a): Kumar

JEAN PAUL SARTRE

  • spisovatel, filozof
  • hlavní dvě témata jeho prací: – absurdita (i když se člověk snaží sebevíc, může se vše obrátit proti němu)
  • zhnusení
  • dílo: Bytí a nicota, Hnus (Nevolnost)
  • francouzská próza mezi dvěma světovými válkami
  • metoda proudu vědomí (M. Proust)
  • existencialismus (A. Camus – Cizinec, Mýtus o Sisyfovi, J. P. Sartre)
  • umělecký a filozofický směr
  • vznik 20. léta 20. století Německo, největší rozmach 50. a 60. léta Francie
  • zabývá se existencí člověka, jeho hledáním místa mezi lidmi i ve společnosti
  • motivy zhnusení, nicoty, samoty, mezních situací (situace, která vede člověka ke změně jeho hodnotového žebříčku)
  • román o románu (A. Gide)
  • další francouzští autoři (R. Rolland, A. de Saint-Exupery, A. France, A. Maurois)
  • motivy zhnusení a absurdity
  • Ibbieta je zajat a má být popraven, pokud neprozradí úkryt svého přítele Grise. Ibbieta žertem řekne, že se ukrývá na hřbitově. Vojáci tam hledají Grise, který se s bratrancem nepohodl a šel se schovat na hřbitov do márnice. Vojáci ho opravdu najdou a zastřelí. Ibbieta se tak nechtěně stal zrádcem a prožívá pocit absurdity. Ví, že smrt jednoho dne stejně přijde, teď se jedná pouze o odklad.
  • chtěl si ze svých věznitelů vystřelit, protože už byl na smrt připraven
  • pocit naprosté absurdity, zobrazoval člověka v krajních situacích, kdy už člověk nedokáže nic předstírat, výjimečné jedince, kteří se uzavírají do sebe
  • postava žije v očekávání smrti a snaží se s touto skutečností vyrovnat
  • absurdita a zhnusení
  • Eva žije s Pierrem, který je duševně nemocný, vidí sochy. Nevychází ven z bytu, lékař tvrdí, že Pierre do roka zešílí,ale Evě to nevadí
  • Paul nesnáší lidi, chce do nich střílet. Lekne se a uteče do restaurace, kde se chce sám zastřelit, ale nenajde k tomu odvahu
  • Lulu nemiluje svého muže, ale je jí ho líto. Zjišťuje, že se jí hnusí intimní sblížení, ale její manžel je impotentní a to jí vyhovuje
  • Lucien jako malé dítě přijde na to, že svět neexistuje, vše je jen iluze. Uvažuje o sebevraždě, setkává se s drogami, nakonec vstupuje do politiky a rozhodne se vést národ


Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Sartre Jean-Paul (*21.06.1905 – †15.04.1980)

Zeď (2)

Hlavní postavy: Pablo Ibieta, Juan Mirbal, Tom Steinbock, lékař

Děj se odehrává během španělské občanské války. Vypravěčem je Pablo Ibieta, jeden ze tří vězňů odsouzených k trestu. Tím je zastřelení u zdi. Jsou považováni za anarchisty, a proto jim nepošlou faráře ale belgického lékaře, který jim má ulehčit poslední hodiny života. Pablo ale vůbec nemá pocit, že by jim nějak pomáhal: "Věděl jsem, proč sem přišel, nezajímalo ho, co si myslíme, přišel pozorovat naše těla, těla za živa překonávající agonii uprostřed života."
Vše okolo se jim zdá cizí, nové. Potom co si uvědomili, co s nimi bude, svět se pro ně změnil a budoucnost skončila: "Dívali jsme se na něj všichni tři, protože byl živý. Měl pohyby živého. Třásl se zimou, jako se třesou živý, tělo měl poslušné a dobře živené. My jsme však už necítili svoje těla – určitě ne tak jako on." ". hleděl jsem na Belgičana, který stál rozkročený na pevných nohách, ovládal si svaly – a který mohl myslet na zítřek."
Uvažují o tom, jak je zastřelí, mají strach z bolesti i ze smrti. Pablo se snaží vzpomínat na krásné chvíle svého života, ale jeho myšlenky vždy přerostou v obavu ze smrti. Před popravou myslí na to, jaká bude jejich poslední chvíle, cituji: "Budeme asi ustupovat ke zdi, budeme se zády zapírat o zeď ze všech sil, ale zeď nepovolí jako ve zlém snu."
Ráno odvedou Juana a Toma a popraví je. Pablovi ještě dají poslední šanci, ale jen pod podmínkou, že prozradí místo, kde se ukrývá Ramon Gris – jeho přítel. Neměl v úmyslu jeho skrýš prozradit (radši by zemřel), a tak jen z legrace pověděl, že se ukrývá na hřbitově. Když se vojáci vrátili ze hřbitova, čekal, že ho hned popraví, ale nestalo se tak. Až na to se dozvídá, že Ramon se pohádal se svým bratrancem a odešel se skrýt na hřbitov. Neuvěřitelnou shodou okolností se z člověka připraveného obětovat se stává zrádce.

Toto je typické existencionalistické dílo, soustředěné na osamělost člověka mezi lidmi a kritizuje dehumanizaci společnosti. Autor zobrazením člověka v krajní situaci poukázal na to, že život jednoho člověka nemá větší cenu než život jiného člověka.

Hlavní postavy: Eve, Pierre, pan a paní Darbédatovi

Manželé Darbédatovi mají strach o svou dceru Eve, která žije s duševně chorým manželem Pierrem. Mívá halucinace, že ho navštěvují sochy a zahrávají si s ním. O jejich skutečnosti přesvědčí také Eve, která je sama začne "vidět". Eve ani Pierre nechodí vůbec ven. Přemluvit ji chce i její otec pan Darbédat, který jí navrhne, aby dala Pierra do ústavu, ale Eve si myslí, že se pomátl on a ne její manžel. Po dobu jeho návštěvy si z něj Pierre dělá blázny. Lékař Franchot Eve prozradí, že do dvou let Pierre úplně zešílí, ale jí to nevadí a chce s ním nadále žít. Nechápe, proč se do jejich života vměšují jiní a nerozumí jim.
Pierre ji oslovuje Agáto, mluví o jejich zážitcích, které se nikdy nestaly. Eve si myslí, že Pierre už úplně zešílel: "Jsem to hlupák." Říkala si: "nezačne to dříve než za rok; jak řekl Franchot." Ale úzkost ji neopouštěla; rok; zima, jaro, léto, začátek jiného podzimu. Jednoho dne jeho tvář ztuhne, čelist mu zůstane viset, pootevře uslzené oči. Eve se sklonila k Pierrově ruce a přitiskla k ní rty: "Dřív tě ale zabiju."

Tak jako ve všech povídkách v této sbírce mezi lidmi anebo okolo nich stojí zeď, někdy hmotná z malty a cihel jako zdi pokoje, ve kterém se izoluje mladá žena se svým duševně nemocným mužem, nebo pomyslná, neviditelná zeď, vytvořená potrhanými vztahy dcery a jejími rodiči.

Hlavní postavy: Paul Hilbert

Příběh vypráví Paul Hilbert, introvert, který nesnáší lidi. Hnusí se mu celá společnost, v davu se cítí obklopený nepřáteli. Aby si dodal alespoň trochu sebevědomí, koupí si revolver. Jednoho dne ho napadlo, že by mohl střílet do lidí. Už nemyslí na nic jiného než na zabíjení. Vzpomíná si na příběh o Herostratovi, který se chtěl stát slavným a nepřišel na nic moudřejšího než podpálit chrám v Efezu, jeden z divů světa. Hérostratos byl "černý hrdina" a od toho dne se jím chtěl stát i Paul. Začne si namlouvat, že jeho osud bude krátký a tragický:

"Když jsem vyšel na ulici, pocítil jsem v sobě zvláštní sílu. Nečerpal jsem už jistotu z revolveru, nýbrž ze sebe samého: jsem tvor z rodu revolverů, rozbušek a bomb. Také já jednou, až nadejde konec mého temného života, vybuchnu a ozářím svět prudkým a krátkým plamenem jako magnéziový blesk."

Celý svůj čin naplánuje. Od rozeslání stovky dopisů známým francouzským spisovatelům, ve kterých vysvětluje svůj zločin (zastřelení lidí na ulici a jednu kulku si nechá pro sebe), přes únikovou cestu až po sebevraždu. S radostí sleduje, jak se jeho tvář mění na tvář vraha. Když už má dojít k jeho zločinu, zalekne se: "Na co zabíjet všechny tyto lidi, když už jsou vlastně mrtví." Rozhodne se tedy jít domů, ale zastřelí chodce vylekaného revolverem. Zpanikaří, vystřelí párkrát do davu a uteče do kavárny, kde se chce zamčený na toaletě zastřelit. Jenže v sobě nenašel tu odvahu, a tak se vzdává.

Hlavní postavy: Lucienne Crispinová – Lulu, Henri Crispin, Riretta

Povídka zobrazuje manželskou krizi Lulu a Henriho Crispinových. Lulu je mladá, hezká a temperamentní žena, která nemiluje svého muže, ale je jí ho líto. Její manžel Henri je lenivý, impotentní a ne nejkrásnější. Jí to vlastně ani nevadí, ale když nafackuje jejímu bratrovi, pomstí se mu tak, že ho po čas návštěvy jejich přátel zavře na balkóně. Po jejich odchodu ho pustí. Henri je tak naštvaný, že dá facku i Lulu, což jí definitivně přesvědčí o tom, že od něj má odejít. Henri je z jejího odchodu zdrcený a neví, co má dělat a co řekne rodičům. "Náhodou" se potkají ve městě a i když si s ním chce Lulu promluvit, její kamarádka Riretta jí táhne pryč od Henriho.
Lulu se sejde se svým nápadníkem Pierem, se kterým chce utéci, ale po společně strávené noci si to rozmyslí a znovu touží po tom vrátit se k Henrimu. Nakonec to i udělá, ale píše milostný dopis Pierrovi, kde mu slibuje věrnost. Lulu cítí zodpovědnost za Henriho a bojí se ho opustit, protože by se trápil. Proto zůstane s ním, i když miluje Pierra.

Hlavní postavy: Lucien Fleurier, paní a pan Fleurier, Berger

Lucien Fleurier je synem továrníka z Férolles, který se celý život připravuje na to, že nahradí svého otce. Povídka zachycuje období ranného dětství až do adolescenčního věku. Lucien se snaží najít sám sebe, jako každý v tomto věku. Nechává se ovlivňovat množstvím zajímavých a známých lidí, například Freudem, nebo Platónem. Ještě jako malé dítě přijde na to, že svět vlastně neexistuje, že všechno je jen iluze. Uvažuje i o sebevraždě, protože podle něj nemá život smysl, chtěl se jen probudit ze snu. Na to se dostává do společnosti "zatracených", kde se jeho idoly stávají prokletí básníci (Charles Baudelaire, Paul Verlaine). Setkává se s drogami, je obtěžovaný starším kamarádem. Uvědomuje si, že ani zde nenajde sám sebe, a proto zkouší stále něco nového. Zapálil se do politiky. Po každém přechodu na jinou univerzitu se jeho charakter více či méně mění. Neustále si klade otázku: "Kdo jsem?" Ale odpověď je pro něho zahalená v mlze.
Nakonec se mu podaří přijít na to, kdo vlastně je. Přišel-li na svět, bylo to jen proto, aby toto své místo zaujal: "Existuji, protože mám právo existovat." A snad poprvé v životě měl ohromující a slavné vidění svého budoucího osudu. Bude jeden z těch, kteří povedou tento národ.

Sartre často zobrazoval člověka v krajních situacích, kdy už nedokáže nic předstírat, výjimečné jedince, kteří se uzavírají do sebe. Postava žije v očekávání smrti a snaží se s touto skutečností vyrovnat. Tento způsob odhalování charakteru využívá nejen v této sbírce. Zeď, ať už jako fyzická nebo jako psychická, odděluje jedince od společnosti. Ten si kolem sebe staví pod vlivem pocitů nesmyslné l >

Zdroj: Michal Jen, 17.05.2005

EP99 jean-paul sartre

Popis:
Čau! Dnes se podíváme na život a dílo francouzského filozofa Jean-Paul Sartra. Probereme základy jeho filozofie a také jak …

Leave a Reply