Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)

Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski)
  • Elérhető fájlok: Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski).pdf, Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski).epub, Kniha Čas opovržení (Andrzej Sapkowski).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Čas opovržení

kniha od: Andrzej Sapkowski

Už mi skoro připadá, že čtení Zaklínače pro mě není čtení. nějak se do tohoto světa teleportuju a se všemi postavami prožívám jejich životy. (Asi líp už to nevyjádřím 🙂

Nikdy jsem si nemyslel, že ty pocity, které mám teď, získám čtením knihy.

Ságu o Zaklínačovi ťahám už 2 roky, vždy prečítam jednu knihu a musím si dať pauzu. Tieto knihy majú vysoké hodnotenie a ja som si stále hovoril, že : “no ďaľší diel už bude lepší.” No, nemôžem si pomôcť aj keď sa mi príbeh ako taký páči, Sapkowskeho štýl písania mi jednoducho nesedí, nevyhovuje a tie skoky v deji ma rozčuľujú, využíva veľmi zložité, skoro nezapamätateľné mená, takže vo vedlajších postavách sa vždy strácam a tým aj pochopenie politiky a intríg ide mimo mňa. Na druhú stranu posledné dve kapitoly boli veľmi pekne prepracované a dynamické. Ďaľší diel, Krst ohňom, mám síce kúpený, ale uvidím kedy budem v čítaní pokračovať.

Opäť veľmi dobré. Svet sa ocitá vo vojne, čarodejníci intrigujú a Ciri zrazu zostáva sama.
Som zvedavá, čo bude ďalej. -)
Netradičné, dynamické, prepracované.

Sága o Zaklínačovi se urodila přesně do toho typu fantasy, který moc nemusím – válka několika království mezi sebou a jedním úhlavním nepřítelem, spousta spojenců, kteří přebíhají mezi oběma stranami a kupa jmen, která si nestačím zapamatovat, takže v podstatě většina politické situace jde kolem mě. Na tomto pozadí je ale pořád příběh několika hlavních postav, který se posouvá pomalým, ale (snad) jistým pohybem kupředu. Některé pasáže se mi četly dobře, jiné méně dobře, v podstatě je knížka složená z epizod, kdy některé situace popisují až moc obšírně (třeba banket), a některé jen tak přeletí. Tenhle díl nebyl úplně o Zaklínačovi, ale spíš o zbylých hlavních postavách. Opět jednoduše napsané dílo, s narážkami na různé kulturní objekty. Takže pokračuji dál.

Velice emotivní díl.

Úžasné.je teda pravda že ten rozjezd je takový pomali,některé pasáže co se politiky týká mě moc nebaví.ale pak to najednou vezme obrátky a prīběh se otočí doslova o 180 stupňů a to nejde nic jiného než číst se zatajeným dechem .

Pořád nevím, proč je kvůli Zaklínači takové haló. Ano, je to důkladně promyšlené, obsáhlé a originální, ale co ten děj? Co se tam vlastně za celou tu dobu stalo? Jako kdyby autor popisoval spíš jen ten svět a jeho politiku než události. Ne že by tam nebyly, jsou, jen prostě tak nějak v tom všem zanikají. Mnoho postav, mnoho osudů.

Původně jsem čekala, že celá sága bude buď o zaklínači, anebo o zaklínači a Yennefer. Nakonec vypráví o zaklínači a Ciri. Vím, že jde namítnout, že je tahle skutečnost napsaná i na obalu knihy, ale já si zásadně před čtením knihy nečtu obsah na zadní straně. Tento díl už byl chytlavější, zajímavější děj, ale pořád není její potenciál využity naplno, aspoň mám ten pocit. Třeba další díl.

E-kniha: Zaklínač IV. – Čas opovržení – Andrzej Sapkowski

Elektronická kniha: Zaklínač IV.
Autor: Andrzej Sapkowski
Podnázev: Čas opovržení

Titul je dostupný ve formě:


95% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
95 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 341
Rozměr: 18 cm
Úprava: 341 s: ilustrace
Vydání: Vyd. 6.
Název originálu: Czas pogardy
Spolupracovali: z polského originálu . přeložil Stanislav Komárek
ilustrace Jana Komárková
Skupina třídění: Polská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Petřvald, Leonardo, 2011
ISBN: 978-80-859-5170-7
Ukázka: » zobrazit ukázku

Světem zmítá krutá válka, králové staví armády a brojí, do konfliktu se zapojují i trpaslíci a mladí elfové v něm vidí šanci navždy si to vyřídit s lidmi. Nad tím vším čarodějové staví svoje frakce a intrikují ve víře, že jejich strana je jediná správná a bude ta vítězná.
V dívčí čarodějnické škole Arethuse na ostrově Thaneddu je plánován velký sněm všech mágů, na němž se chtějí rozhodnout o osudu světa. Yennefer s Ciri v utajení jsou na cestě na konvent, dívka by posléze měla zůstat na škole studovat magii. Dojde k vytouženému setkání s Geraltem a tak se šťastnou nákodou na banketu před konventem ocitá také.
Ale intriky čarodějů jsou neměřitelné stejně jako jejich ega a celá událost se ošklivě zvrtne v tragédii. Magickou bitvu na Thaneddu nakonec nikdo nevyhraje, protože všichni přijdou o to nejcennější – o Ciri. Nevyzpytatelná Věž racka zabrání jakýmkoliv dalším plánům s cintránskou princeznou. Ciri se ocitá sama opuštěná všemi milovanými v krajině tak nehostinné, že jí to málem stojí život. A svým způsobem vlastně stojí, protože už není Cirillou, princeznou z Cintry, stává se z ní loupežnice Falka.

Druhá část fantasy románu o osudech zaklínače Geralta a především princezny Ciri, určené osudem stát se matkou následníka trůnu Císařství. Hrdinka má mnoho nepřátel, kterým dlouho uniká za pomoci čarodějky Yennefer. Na konci dramatického útěku se pronásledovaná dívka spojuje s bandou Potkanů, s loupeživými dětmi válečného času. Napínavá kniha je psaná živým hovorovým jazykem a četné filozofické úvahy a psychologické pasáže jsou můstkem, který sugestivně vtáhne do světa autorovy představivosti i dospělého čtenáře.

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Polské romány

Katalog vybraných autorů > S > Sapkowski – Andrzej Sapkowski

Katalog nakladatelství > L > Leonardo

Elektronické knihy > Ostatní > Nezařazeno

O GERALTOVI A CIRI

Copyright © 1995 by Andrzej Sapkowski

Translation © 1996 by Stanislav Komárek

Cover Art © 2011 by Michal Ivan

Illustrations © 1996 by Jana Komárková

For Czech Edition © 2011 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN 978-80-7477-038-8 (PDF)

Od krve máš ruce, Falko,

od krve máš šat.

Shoř, shoř, Falko!

Za všechny svoje zlé činy,

v mukách, v ohni budeš plát!

Dětská písnička zpívaná při pálení loutky Falky

během svátku Saovine

Exorcisté; též zaklínači, pejor. vědmáci, u Nordlingů (odkaz)

tajuplná, elitářská kasta šamanů-bojovníků, původně patrně

odnož druidů (odkaz). V lidové představivosti byli e. nadáni

magickou mocí a nadlidskou energií, umožňující jim zápolit se

zlými duchy, netvory a temnými silami. Dle některých pramenů

bylo ve skutečnosti jejich mistrovství v ovládání zbraně druh

dy zneužíváno vladyky Severu ve vzájemných válkách, běžných

v oněch dobách. Při boji upadali e. do transu vyvolávaného

pravděpodobně autohypnózou a narkotiky. Bojovali pak se slepou

urputností, zcela necitliví na bolest a dokonce i na vážná zranění,

což posilovalo obecnou víru v jejich nadpřirozené schopnosti.

Naopak teorie, podle níž byli e. produkty mutací či genetických

operací, nebyly potvrzeny. U Nordlingů vystupují e. jako hrdi

nové četných pověstí lidové slovesnosti (srov. F. Delannoy: „Mýty

a legendy národů Severu“).

Effenberg a Talbot:

Encyclopaedia Maxima Mundi, sv. V

„Aby sis mohl vydělávat na živobytí jako jízdní posel,“

poučoval obvykle Aplegatt do služby nastupující mladíky, „potřebuješ hlavně dvě věci: zlatou hlavu a železný zadek.“

„Bez zlaté hlavy se neobejdeš,“ předával nezištně své zkušenosti novopečeným kurýrům, „poněvadž v koženém pouzdře nošeném pod oblečením na holém těle vozíš jen druhořadé zprávy, které lze bez obav svěřit zrádnému pergamenu či papíru. Skutečně důležité, přísně tajné informace, na nichž nejvíce záleží, si kurýr musí pamatovat a zopakovat pouze tomu, komu jsou určeny. Slovo za slovem, a že jsou to leckdy ošemetná slova, stěží se dají vyslovit a což teprve zapamatovat. Aby sis všechno vtloukl do hlavy a abys nic nespletl, až budeš vzkaz předávat, musíš mít tu hlavu doopravdy zlatou.

A co se týče železného zadku, ohó, to se záhy každý kurýr přesvědčí na vlastní kůži. Když budeš muset strávit tři dny a tři noci v sedle, trmácet se sto nebo i dvě stě mil po cestách a když není zbytí též po necestách, poznáš sám. Jistě, nebudeš v sedle v jednom kuse, čas od času sesedneš kvůli odpočinku. To proto, že člověk vydrží hodně, ale kůň míň. Jenže když bude po takovém odpočinku třeba znovu nasednout, bude se ti zdát, že tvoje prdel křičí o pomoc.“

„Komu jsou dneska zapotřebí jízdní poslové, pane Aplegatte?“ podivovali se někteří nováčci. „Vždyť například z Vengerbergu do Wyzimy se žádný z nich nedostane rychleji než za čtyři až pět dní, ani kdyby na sebeohnivějším oři rajtoval. A kolik času trvá čaroději z Vengerbergu poslat vzkaz čaroději ve Wyzimě? Půl hodiny, možná ani to ne. Kurýrovi může zchromnout kůň, můžou ho zabít lapkové nebo Veverky, můžou ho sežrat vlci anebo gryfové. Kde je pak poslovi konec. Avšak magická zpráva vždycky dojde, nezbloudí na cestě, neopozdí se ani neztratí. K čemu kurýři, když čaroděje dnes najdeš u dvora každého vladaře. K ničemu, pane Aplegatte.“

Jistou dobu se i Aplegatt domníval, že je k ničemu. Bylo

mu šestatřicet let, nebyl vysoký, ale sporý a šlachovitý a měl, jak jinak, zlatou hlavu. Mohl si najít jinou práci, aby uživil sebe a ženu, aby ušetřil něco na věno pro dvě svobodné dcery, aby mohl dál podporovat tu vdanou, jejímuž manželovi, beznadějnému nekňubovi, se v ničem nedařilo. Ale Aplegatt jinou práci nechtěl, ani si to nedovedl představit. Byl královským jízdním poslem.

A znenadání, po dlouhém čase zapomnění a pokořující nečinnosti, nastala změna. Na zemských stezkách i na cestách hvozdy opět zadusala kopyta. Jako za starých časů kurýři opět cválali zemí a vozili zprávy od hradu k hradu.

Aplegatt věděl, proč k tomu došlo. Hodně viděl, ještě více slyšel. Očekávalo se od něj, že obsah předaného poselství ihned zapomene, vymaže ho z paměti tak, aby ho z něj nebylo možno vypáčit popřípadě ani na mučidlech. Avšak Aplegatt si pamatoval. Poznal, proč králové náhle přestali komunikovat za pomoci magie a mágů. Informace, které předávali kurýři, měly před čaroději zůstat utajeny. Králové přestali mágům důvěřovat, přestali jim svěřovat svá tajemství.

Co bylo důvodem tohoto náhlého ochlazení jejich vzájemných vztahů, Aplegatt nevěděl a ani ho to příliš nezajímalo. Jak panovníci, tak i mágové byli pro něj tvorové nepochopitelní a nevypočitatelní – zvláště v těchto nelehkých časech. Posel, který křižoval zemi od hradu k hradu, od města k městu, od království ke království, si navíc nemohl nevšimnout, že nadcházejí časy ještě těžší.

Na cestách bylo plno vojska. Na každém kroku potkával jednotky pěchoty nebo jízdy, každý velitel byl tuze zaměstnaný, rozčilený, prchlivý a tak důležitý, jako by zrovna na něm záležel osud světa. Také hrady a tvrze se plnily zbrojným lidem, ve dne v noci v nich neustávala horečná činnost. Obvykle k nenalezení bývající purkrabí a kasteláni pobíhali nyní bez oddechu po hradbách a nádvořích, protivní jako vosy před bouřkou, utrhovali se, kleli, vydávali rozkazy a uštědřovali kopance. K pevnostem a posádkám teď

směřovaly zvolna se táhnoucí kolony plně naložených vozů, míjející cestou kolony, které se vracely – rychle a lehce, protože naprázdno. Na cestách vířila prach stáda bujných tříročků, hnaná rovnou z pastvin. Udidlu ani jezdci nenavyklí koníci si radostně užívali posledních dnů volnosti, zajišťujíce tak honákům spoustu práce navíc a ostatním uživatelům cest mnohé nesnáze.

Zkrátka v nehybném, horkém vzduchu visela válka.

Aplegatt se zvedl ve třmenech, aby se rozhlédl. Dole na úpatí návrší se zaleskla hladina vodního toku, vinoucího se mezi lukami a háji. Za řekou se k jihu táhly lesy. Kurýr pobídl koně, nesměl ztrácet čas.

Když okolo poledne stanul na břehu Ismény, byl na cestě již druhý den. Královský rozkaz a poštu dostal v Hagge, kde odpočíval po návratu z Tretogoru. Opustil hrad v noci cestou podél levého břehu Pontaru a temerskou hranici překročil ještě před úsvitem. Kdyby král Foltest byl ve Wyzimě, Aplegatt by mu doručil poselství následující noci. Jenže krále v sídelním městě nenašel – přebýval tou dobou na jihu země, v Mariboru, vzdáleném od Wyzimy téměř dvě stě mil. Aplegatt cestu dobře znal, proto poblíž Bílého Mostu opustil na západ se stáčející zemskou stezku a pokračoval lesy směrem na Ellander. Bylo to poněkud riskantní. Po lesích se neustále potloukaly Veverky; běda tomu, kdo jim padl do rukou anebo se jen přiblížil na dostřel luku. Leč královský kurýr se riziku nevyhne, taková je už služba.

Přes řeku se dostal bez obtíží. Od začátku června nepršelo, takže vody v Isméně značně ubylo. Držel se okraje lesa, dokud nedospěl na cestu vedoucí na jihovýchod, k trpaslickým osadám, hutím a kovárnám v mahakamském horském masívu. Po silnici putovaly vozy, předjížděné jezdci na koních. Aplegatt si úlevou oddechl, lidnatým místům se Scoia’tael vyhýbali. Tažení proti bojujícím elfům bylo v Temerii vedeno již rok, pronásledovaná elfská komanda se

v lesích rozdělila na menší skupiny, které se držely v povzdálí od rušných cest a neprováděly na nich přepady.

Navečer dosáhl západní hranice ellanderského knížectví, křižovatky u vesnice Závady, odkud vedla pohodlná a bezpečná cesta do Mariboru – čtyřicet dvě míle užívané kupecké stezky s pevným povrchem. Na rozcestí stál zájezdní hostinec. Rozhodl se dopřát odpočinku koni i sobě. Věděl, že když vyrazí za svítání, tak i bez zbytečného štvaní koně uvidí ještě před západem slunce černostříbrné praporce nad věžemi mariborského hradu.

Sám odsedlal a opatřil klisnu; podomka poslal pryč, královský kurýr se o svého koně stará sám. Povečeřel pořádnou porci míchaných vajec s klobásou, čtvrtku režného chleba a zapil to pivem. Poslechl si, co je kde nového, poněvadž v hostinci se zastavovali cestující z rozličných míst.

Jak se Aplegatt dozvěděl, v Dol Angra došlo k dalšímu pohraničnímu incidentu, oddíl lyrijské jízdy se znovu střetl s nilfgaardskými nájezdníky, královna Lyrie znovu obžalovala Nilfgaard z provokací a požádala o pomoc krále Demawenda z Aedirnu. V Tretogoru došlo k veřejné exekuci redanského barona, který se potají scházel s emisary nilfgaardského císaře Emhyra. V Kaedwenu komanda Scoia’tael, sloučená v silnou bojovou jednotku, dobyla a vyvraždila pevnost Leydu. Odvetou za tu řež uspořádalo obyvatelstvo Ardu Carraigh pogrom, při němž zase pobilo okolo čtyř set nelidí, nacházejících se v hlavním městě.

V Temerii, vyprávěli kupci jedoucí z jihu, drží smutek cintránští exulanti, shromáždění pod praporem maršála Vissegerda. Potvrdila se totiž trpká zpráva o smrti princezny Cirilly, poslední z krve královny Calanthé, řečené Lvice z Cintry.

Přetřásalo se ještě pár dalších, hrůzostrašnějších a zlověstnějších zvěstí. To, že ve vsích kolem Aldersbergu začaly krávy dojit krev a za časného jitra se v mlze zjevovala Morová panna, zvěstovatelka černé smrti. V Brugge, nedaleko

lesa Brokilonu, nepřístupného království dryád, se ukázal Divoký hon, oblohou se řítící kavalkáda duchů. Jak známo, také Divoký hon vždy věští válku. A z mysu Bremervoord byla zpozorována loď duchů a na její palubě přízrak – černý rytíř v helmě s křídly dravého ptáka.

Kurýr déle neposlouchal, byl příliš utrmácen. Odešel do společné noclehárny, svalil se na slámu a usnul jako když ho do vody hodí.

Vstal za úsvitu. Vyjda na dvůr, trochu se podivil: zřídkakdy se stávalo, že nebyl první, kdo se vydával na cestu. U studny stál osedlaný vraný hřebec a hned vedle, u koryta, se umývala žena v mužském jezdeckém oděvu. Když zaslechla Aplegattovy kroky, obrátila se a mokrýma rukama nabrala a hodila dozadu dlouhé černé vlasy. Kurýr se uklonil. Žena lehce kývla hlavou.

Když vcházel do stáje, div se nesrazil s druhým ranním ptáčetem, mladou dívkou v sametovém baretu, právě vyvádějící na dvůr jablečnatou kobylku. Děvče se opíralo o plece koně, zívalo a třelo si obličej.

„Ach jo,“ vzdychlo, míjejíc kurýra. „Nejspíš usnu na koni. Usnu za jízdy. Uaauaa. “

„Až ho pobídneš do klusu, chlad tě probere,“ řekl dobrosrdečně Aplegatt, sundávaje z trámku svoje sedlo. „Šťastnou cestu, panenko.“

Dívka se otočila a podívala se na něj, jako by si ho všimla teprve teď. Velké oči měla zelené jako smaragdy. Aplegatt se pustil do sedlání.

„Přeji ti šťastnou cestu,“ zopakoval. Obvykle nebýval příliš hovorný a přátelský, tentokrát však pocítil potřebu s někým si promluvit – i kdyby to měla být jen ospalá malá holka. Snad to způsobilo několik dlouhých, osamělých dní na cestě, snad že mu to děvče připomnělo jeho prostřední dcerku.

„Nechť vás bohové uchrání,“ pokračoval, „od úrazu a zlé náhody. Jste jenom dvě, a navíc ženy. Dnešní časy nestojí za nic, všude na cestách číhá nebezpečí. “

Děvče široce otevřelo zelené oči. Kurýr se zachvěl, po zádech mu přeběhl mráz.

„Nebezpečí. “ pronesla dívka. „Nebezpečí je tiché. Nezaslechneš nic, když přiletí na sivém peří. Zdálo se mi. Písek. Písek byl horký na slunci. “

„Cože?“ zarazil se Aplegatt se sedlem opřeným o břicho. „Co to povídáš, děvče? Jaký písek?“

Dívka sebou překvapeně trhla, přejela si dlaní přes tvář. Její klisna pohodila hlavou.

„Ciri!“ křikla zvenčí černovlasá žena, upravujíc postroj vraníka. „Pospěš si!“

Dívka zívla, pohlédla na muže a zamrkala, jako kdyby byla udivena jeho přítomností v maštali. Kurýr mlčel.

„Ciri!“ ozvala se znovu žena. „Neusnulas tam?“

„Už běžím, paní Yennefer!“

Když Aplegatt konečně osedlal koně a vyvedl ho na dvůr, nebylo tam již po ženě a děvčeti ani vidu, ani slechu. Pronikavě, chraptivě zakokrhal kohout, rozštěkal se pes, ze stromu se ozvala kukačka. Kurýr se vyhoupl do sedla. Připomněl si zelené oči ospalé dívky, její podivná slova: Tiché nebezpečí? Sivé peří? Horký písek? Asi to chuděra neměla v hlavě v pořádku, pomyslel si. Kolik se dnes světem toulá takových ubohých holek, na nichž se za války dopustili násilí nějací marodéři či jiná chamraď? Ba, nejspíš byla bláznivá. Anebo jen rozespalá, vytržená ze sna, náležitě neprobuzená. Lidé nezřídka pletou páté přes deváté při probouzení, na rozhraní mezi spánkem a bděním.

Znovu se zachvěl, zabolelo ho mezi lopatkami. Rozmasíroval si záda sevřenou pěstí.

Když vyjel na mariborskou silnici, vrazil koni paty do slabin a přešel do cvalu. Nesměl ztrácet čas.

V Mariboru Aplegatt odpočíval jenom jeden den – pak

už mu zase hvízdal vítr v uších. Nový kůň, šedivý hřebec z mariborského stáda, letěl jako vítr, napínal šíji a mával ohonem. Vrby u cesty se kolem jen míhaly. Na žebrech tlačila kurýra brašna s diplomatickou poštou. A zadek bolel.

„Tfuj, aby sis hlavu nesrazil, zatracenej lítavče!“ láteřil za ním vozka, když přitahoval opratě spřežení poplašeného sivákovým cvalem. „Žene se, jako by měl smrtku v patách! Jen si jeď, větroplachu, zubatý stejně neutečeš!“

Aplegatt si promnul oči, slzící ve větru.

Včera předal králi Foltestovi listiny, potom vyřídil tajnou zprávu krále Demawenda:

„Demawend Foltestovi. V Dol Angra vše připraveno. Přestrojení čekají na rozkaz. Plánovaný termín, druhá noc po červencovém novoluní. Lodě musí přistát na druhém břehu dva dny poté.“

Nad stezkou přelétala s hlasitým krákáním hejna vran. Směřovala na východ k Mahakamu a Dol Angra, k Vengerbergu. Během jízdy si kurýr v duchu opakoval slova poselství, jež jeho prostřednictvím poslal temerský král vladaři Aedirnu:

„Foltest Demawendovi. Za prvé: odlož akci. Chytráci svolali sněm, mají se sejít a radit na ostrově Thaneddu. Ten sněm může mnohé změnit. Za druhé: pátrání po Lvíčeti může skončit. Dohady o jeho smrti se potvrdily.“

Aplegatt kopl patou siváka. Nesměl ztrácel čas.

Úzká lesní cesta byla zablokována stojícími povozy. Aplegatt zpomalil a volným klusem se přiblížil k poslednímu vozu kolony. Na první pohled mu bylo zřejmé, že touhle zácpou neprokličkuje. Na návrat nebylo ani pomyšlení, ztracený čas by už nedohnal. A pokusit se objet zátaras močálovitou houštinou kolem cesty by nebylo moc šťastné řešení, tím spíše, že se už smrákalo.

„Co se tady přihodilo?“ zeptal se dvou staříků na kozlíku posledního spřežení. Zdálo se, že jeden podřimuje a druhý snad už ani nežije. „Přepadení? Veverky? Mluvte, pospíchám!“

Dříve než některý ze starochů stačil odpovědět, zepředu, od mezi porostem neviditelného čela kolony, se ozval povyk. Kočí a vozkové kvapně vylézali na vozy a s kletbami pobízeli tažné koně a voly. Karavana se hlemýždím tempem pohnula z místa. Dřímající stařík se probral, zamlaskal na muly a pleskl je otěžemi po hřbetech, stařík, budící zdání mrtvého, ožil, odšoupl si z očí slaměný klobouk a zamžoural na Aplegatta.

„Koukněme na něj,“ poznamenal. „Pospíchá. To se ti, synku, poštěstilo. Přiharcoval jsi sem v pravý čas.“

„Bať,“ pokýval bradkou druhý. „V pravý čas. Kdybys přijel o polednách, postál by sis s námi, počkal, až bude volno. Každý někam spěchal, ale museli jsme čekat. Nedalo se jináč, když byla stezka uzavřená.“

„Uzavřená stezka? Co je to za novotu?“

„Sveřepý lidožrout se tu ukázal, synku. Napadl rytíře, který jen s pacholkem cestoval. Rytíři prý netvor hlavu i s přilbicí ukousl a jeho koně rozpáral, až se střeva vyvalila. Pacholkovi se podařilo vyváznout, blekotal, co je to za hrůzu a jak je silnice celá červená od krve. “

„Co to bylo za bestii,“ zajímal se Aplegatt a přitáhl koni uzdu, aby mohl pokračovat v hovoru s vozky pomalu se vlekoucího vozu. „Nějaký drak?“

„Ne, drak prý ne,“ odvětil stařec ve slamáku. „Povídali, mandigora nebo tak nějak. Pacholek říkal, že to bylo ukrutně veliké hovado se lvím tělem a blanitými křídly. A jak zuřivé! Mysleli jsme, že rytíře sežere a odletí, ale zlatý oči. Sedla si, mrcha, doprostřed úvozu, kurva její mať, a sedí tam, syčí, zuby cení. Zacpala stezku jako špunt flašku, poněvadž každý, kdo přijel a potvoru zahlédl, zastavil potah a horempádem vycouval. Nastavělo se tu vozů na půl míle

a přitom všude vůkol, jak sám vidíš, houština a třasovisko. Objet se nedá, vrátit se nedá. Tož jsme stáli. “

„Tolik chlapů,“ frkl kurýr, „a stáli jako berani! Měli jste popadnout sekery a píky a zahnat šelmu z cesty anebo ubít.“

„Pár bláznů se o to pokoušelo,“ řekl první stařík a pobídl muly, neboť karavana se pohnula rychleji. „Tři trpaslíci z kupecké stráže a čtyři zverbovanci, co měli nastoupit k posádce na hradě Carrerasu. Trpaslíky ta obluda šeredně zrychtovala a rekruti. “

„Práskli do bot,“ doplnil druhý staroch a odplivl si přesně do mezery mezi hřbety tažných zvířat. „Vzali nohy na ramena, ledva netvora uviděli. Jeden z nich si přitom nadělal do nohavic. Heleď, koukej, synku, to je on! Támhle!“

„Co vy mně tady,“ vybuchl Aplegatt, „nějakého zasrance ukazujete? Nezajímá mě. “

„Ale né! Ten netvor! Zabitý! Knechti ho nakládají na vůz. Vidíš?“

Aplegatt se postavil ve třmenech. Přes houstnoucí šero a okolo se tísnící zvědavce spatřil, jak zbrojnoši zvedají mohutné plavé tělo. Netopýří křídla a škorpióní ohon příšery přitom vláčeli po zemi. Se sborovým výkřikem vojáci mršinu nadzvedli a hodili na plošinu vozu. Pachem krve znepokojení tahouni zaržáli a trhli zápřahem.

„Nestát!“ houkl na staříky u cesty stojící desátník. „Jeďte dál, nebraňte v průjezdu!“

Vozka popohnal muly, vůz poskočil ve vyjetých kolejích. Aplegatt s ním srovnal rychlost.

„Jak je vidět, vojáci nakonec přece jen obludu dostali.“

„Ale kdež,“ mávl rukou stařík. „Ti si umí akorát na poctivé lidi huby otvírat: ,Zastav se, nestůj, táhni pryč!‘ Na netvora jim odvaha, toť se ví, nestačila, poslali pro zaklínače. “

„Nachlup tak,“ ujistil ho druhý stařec. „Někdo si vzpomněl, že viděl zaklínače ve vsi zpátky po cestě, tož pro něj poslali. Projížděl potom okolo nás. Měl bílé vlasy, sinalý

kontrfekt a na zádech pořádné mečisko. Hodinu nato už někdo zepředu volal, že budeme moci jet dále, poněvadž zaklínač mandigoru zabil. Kolona se pohnula chvilku předtím, synku, než jsi sem dojel ty.“

„Ha,“ poznamenal v zamyšlení Aplegatt. „Tolik let se už po cestách honím, ale na zaklínače jsem ještě nenarazil. Viděl někdo, jak tu příšeru vyřídil?“

„Já, já jsem to viděl!“ zvolal chlapec s rozcuchanou čupřinou, klusající z druhé strany vozu. Cestoval po svých, jen za uzdu vedl hubenou nákladní herku. „Všechno jsem viděl! Stál jsem za vojáky, úplně vpředu.“

„Vida smrkáče,“ zavrčel vozka. „Ještě má mlíko na bradě a jak se naparuje. Mám tě počastovat bičem?“

„Jen ho nech, otče,“ zasáhl Aplegatt. „Zanedlouho musím odbočit, jedu na Carreras, a do té doby bych se chtěl dovědět, jak to bylo s tím zaklínačem. Mluv, kluku.“

„To bylo tak,“ začal chlapec rázující vedle spřežení. „Zaklínač přijel k vojenskému veliteli. Řekl, že se jmenuje Gerant. Hejtman na to, ať se jmenuje, jak je mu libo, jen ať se dá do práce. A ukázal mu, kde obluda číhá. Zaklínač šel blíž, aby se přesvědčil na vlastní oči. Koukl se jenom zpovzdálí a hned řekl, že je to mimořádně velká mantichora, ale že ji zabije, jestli mu zaplatí dvě stě korun.“

„Dvě stovky?“ zajíkl se stařík ve slamáku. „Copak mu přeskočilo?“

„To samé mu pověděl hejtman, akorát sprostěji. Jenomže zaklínač na to, že taková je cena a basta, jemu že je to fuk, ať si potvora sedí na cestě třebas do skonání. Velitel na to, že mu nedá ani groš, namísto toho si počká, až obluda sama odletí. Zaklínač zase na to, že hned tak neodletí, jelikož je hladová a zuřivá. A jestli odletí, tak se brzy vrátí zpátky, poněvadž je to její lovecké tero. teret. teretor. “

„Nekoktej, usmrkanče!“ rozhněval se starý vozka a neúspěšně se pokusil vysmrkat přes prsty, v nichž zároveň držel opratě. „Raději vyprávěj, jak to bylo!“

„Vždyť říkám! Zaklínač tvrdil, že příšera neodletí, protože bude přes noc požírat zabitého rytíře. Pomalu, poněvadž rytíř byl v brnění, tak jí bude trvat, než ho z něj vyloupne. Potom přišli kupci, složili se a že prý zaplatí zaklínači sto korun. Zaklínač na to, že se ta šelma nazývá mantichora a je hrozitánsky nebezpečná, můžou si tedy svých sto korun strčit někam, on pro ně život v sázku dávat nebude. To se velitel vojáků dožral a pravil, že to už je takový svinský osud zaklínače dávat život v sázku a že zaklínač je právě k tomu, stejně jako, s prominutím, prdel víte k čemu. Kupci ale dostali strach, že zaklínač ztratí trpělivost a půjde si po svých, tak mu nabídli sto padesát. Zaklínač vytáhl meč a šel po silnici k místu, kde se netvor usadil. Hejtman za ním ještě udělal znamení proti uhranutí, třikrát si odplivl a mumlal, že prý neví, proč takové prašivé proměněnce vůbec země nosí. Jeden kupec mu na to, že kdyby vojsko, místo po lesích elfy nahánět, raději ze zemských stezek strašidla vyhánělo, zaklínačů by nebylo zapotřebí a. “

„Neblábol,“ skočil mu do řeči stařík, „Vyprávěj, cos viděl!“

„Já,“ pochválil se rozcuchaný hoch, „jsem zaklínači hlídal koně. Kobylku kaštanku s bílou lysinou.“

„S kobylou pes tancoval! Jak zaklínač obludu zabíjel, tos viděl?“

„Eee. “ zajíkl se chlapec. „Neviděl. Odstrčili mě dozadu. Všichni křičeli a koně se plašili a. “

„Hned jsem věděl,“ řekl opovržlivě stařík, „že ten smrkáč viděl kulový.“

„Ale viděl jsem zaklínače, jak se vrátil,“ hájil se jinoch. „Velitel, který všechno sledoval, byl bílý jako křída a povídal potichu vojákům, že to jsou magické čáry nebo elfské triky, že se žádný člověk mečem tak rychle ohánět nedovede. Zaklínač sebral od kupců peníze, vyskočil na kobylku a odjel.“

„Hmmm. “ zahučel Aplegatt. „Kterým směrem? Na Carreras? Zkusím ho dohnat, ať si ho prohlédnu. “

„Ne,“ odvětil chlapec. „Z křižovatky jel cestou na Dorian. Zdálo se, že má naspěch.“

Zaklínači se zřídka cokoliv zdálo a ani na ty ojedinělé sny si po probuzení nevzpomínal. Ani když to byly noční můry – a bývaly to vlastně vždy jen noční můry.

Rovněž tentokrát ho tlačila můra, tentokrát si však zapamatoval alespoň část svého snu. Z víru nejasných, leč znepokojivých představ, podivných, leč zlověstných scén, nesrozumitelných, leč hrůzu vzbuzujících zvuků a slov se náhle vynořil čistý a zřetelný obraz. Ciri. Jiná než ta, kterou pamatoval z Kaer Morhen. Její v trysku vlající popelavé vlasy byly delší – takové nosila tehdy, když se s ní setkal poprvé, v Brokilonu. Když projížděla kolem něj, chtěl vykřiknout, ale z hrdla nevypravil ani hlásek. Chtěl se za ní rozběhnout, ale měl pocit, že jeho chodidla uvízla v lepkavé smůle. A Ciri ho neviděla, hnala se do noci mezi olše a vrby, které, jakoby oživlé, mávaly jí vstříc větvemi. Pak spatřil, že je pronásledována. Že se po její stopě řítí vraný kůň a na něm jezdec v černé zbroji, v helmě ozdobené křídly dravého ptáka.

Nemohl se pohnout, nemohl se ozvat. Mohl se jen dívat, jak okřídlený rytíř Ciri dohání, chytá ji za vlasy, strhává ji ze sedla a žene se dál – a dívku vláčí za sebou. Mohl jen přihlížet, jak se její tvář křiví bolestí a její ústa se otevírají k neslyšnému křiku. Probuď se, rozkázal si, nemoha vydržet děsivý sen. Probuď se! Okamžitě se probuď!

Dlouho ležel bez pohnutí a rozpamatovával se na obsah snu. Potom vstal. Vytáhl měšec, narychlo přepočítal desetikoruny. Sto padesát za včerejší mantichoru. Padesát za mlhavce, kterého zabil na objednávku fojta jedné vísky poblíž Carrerasu. A padesát dostal od osadníků z Burdorffu za vlkodlaka.

Padesát korun. Dobrý výdělek, neboť úkol byl snadný. Vlkodlak se nebránil. Uštvaný, zahnaný do jeskyně, z níž nebylo úniku, poklekl a čekal na ránu mečem. Zaklínači ho přišlo líto.

Avšak potřeboval peníze.

Hodinu poté už procházel ulicemi města Dorianu. Mířil k jisté firmě pod jistým vývěsním štítem.

Nápis na vývěsní tabuli hlásal: „Codringher & Fenn, právní služby a konsultace“. Geraltovi bylo pochopitelně známo, že to, co nabízeli Codringher a Fenn, mělo zatraceně málo společného s právem, zato však oba partneři mívali dostatek důvodů k tomu, aby se vyhýbali veškerým kontaktům jak s právem, tak s jeho představiteli. Měl taktéž vážné pochybnosti, zda kdokoliv z klientů uvedené firmy věděl, co znamená výraz „konsultace“. V průčelí budovy nebyly dveře, pouze pevně uzamčená vrata, vedoucí pravděpodobně do vozovny anebo do konírny. Kdo chtěl dovnitř, musel obejít dům, přejít zablácený, drůbeží podělaný dvorek a vystoupit po schůdcích na úzký ochoz, vedoucí k zastíněnému výklenku. Teprve pak se ocitl před bytelnými, okovanými dveřmi z tvrdého dřeva, opatřenými těžkým mosazným klepadlem ve tvaru lví hlavy.

Geralt zaklepal a rychle couvl. Věděl, že dveře jsou opatřeny mechanismem, který může z otvorů v kování vystřelit dvaceticoulové železné bodce. Teoreticky by měl spustit pouze tehdy, kdyby se někdo dobýval do zámku, případně kdyby někdo zevnitř domu zatáhl za spoušť, nicméně Geralt se nejednou přesvědčil, že není bezporuchových mechanismů a každý může spustit právě tehdy, když by to mělo být zcela vyloučeno. A naopak.

Ve dveřích bylo nepochybně nějaké zařízení ověřující totožnost návštěvníků, pravděpodobně magické. Po použití

klepadla se zevnitř nikdo nikdy na nic neptal a nedožadoval se odpovědi. Dveře se otevíraly a v nich se zjevoval Codringher. Pokaždé Codringher, nikdy Fenn.

„Vítám tě, Geralte,“ pozdravil Codringher. „Vstup. Nemusíš se tak lepit na futra, odmontoval jsem bezpečnostní zařízení. Něco se na něm pokazilo, před pár dny zčistajasna proděravělo cesťáka. Pojď bez obav dál. Čím mohu sloužit?“

„Ty ničím,“ vstoupil zaklínač do prostorné, leč temné předsíně, kde to jako obvykle zavánělo kočičinou. „Rád bych jednal s Fennem.“

Codringher se bez zábran zachechtal a podpořil tak zaklínačovo podezření, že Fenn je bytostí veskrze vymyšlenou, sloužící pouze k obalamucení vrchnostenských úředníků, výběrčích daní a jiných, vůči Codringherovi nepříznivě naladěných osob.

Vešli do kontoáru, kde bylo více světla, neboť důkladně zamřížovaná okna byla obrácená na průčelí zalité po většinu dne slunečním svitem. Geralt se posadil do křesla určeného zákazníkům. Naproti němu se na čalouněné sesli za dubovým psacím stolem uvelebil Codringher – člověk, který se nechal titulovat „advokát“, člověk, pro kterého nebylo věcí nemožných. Kdo měl těžkosti, obtíže, problémy, navštívil Codringhera. A zakrátko se přesvědčil, jakého formátu je osoba, na kterou se obrátil. Získal bankovní úvěr bez ručení a bez úroků. Jako jediný z dlouhé listiny věřitelů inkasoval pohledávku od bankrotující firmy. Bylo mu přiznáno dědictví, přestože bohatý strýc do smrti vyhrožoval, že mu neodkáže ani měďák, a přitom vyhrával dědické řízení, protože i nejtvrdohlavější z pozůstalých se nečekaně vzdávali svých nároků. Jeho nezdárného syna propouštěli z vězení, očištěného z obvinění na základě nezvratných důkazů, případně pro jejich nedostatek, poněvadž jestli dříve důkazy byly, tajemně zmizely a svědkové odvolali předchozí výpovědi. Dcerku balamutící lovec věna se odpodklonkoval.

Manželčin milenec nebo dceřin svůdce důsledkem nešťastné události přišel ke komplikovaným zlomeninám tří končetin, v tom přinejmenším jedné horní. A osobní nepřítel či nepohodlný konkurent přestal škodit – nezřídka se stávalo, že se po něm slehla země. Zkrátka a dobře: ten, kdo měl problémy, jel do Dorianu, pospíšil k firmě „Codringher & Fenn“ a zaklepal na její dveře. Přišel mu otevřít advokát Codringher, pomenší, hubený, prošedivělý, s nezdravou barvou člověka zřídkakdy vycházejícího na čerstvý vzduch. Zavedl klienta do kontoáru, usedl na sesli, vzal na kolena velkého černobílého kocoura a hladil ho. Oba dva – Codringher i kocour – si zákazníka měřili nepříjemnými, zneklidňujícími pohledy žlutozelených očí.

„Obdržel jsem tvůj dopis,“ Codringher a kocour upřeli na zaklínače žlutozelené pohledy. „Posléze mne navštívil Marigold. Projížděl přes Dorian před několika týdny. Vyprávěl mi o tvých nesnázích. Ale řekl mi toho málo, velmi málo.“

„Skutečně? Teď jsi mne zaskočil. Byl by to první známý případ, kdy Marigold něčeho nevyžvanil příliš.“

„Marigold,“ pousmál se Codringher, „málo prozradil, neboť málo věděl. A vyžvanil ještě méně než věděl, protože jsi mu prostě a jednoduše o některých věcech zakázal byť jen ceknout. Kde se v tobě vzal ten nedostatek důvěry? Dokonce ke kolegovi v oboru?“

V Geraltovi se něco vzpříčilo. Codringher mohl předstírat, že si ničeho nevšiml, avšak kocour by ho prozradil. Zablýskl očima, obnažil bělostné zoubky a zasyčel.

„Nedráždi mého mazlíčka,“ uklidňoval zvířátko hlazením advokát. „Rozhněvalo tě, že jsem tě nazval kolegou? Vždyť je to pravda. I já jsem svým způsobem zaklínač. Já také pomáhám lidem od příšer a příšerných potíží. A také to dělám za peníze.“

„Jsou určité rozdíly,“ zahučel Geralt, neustále sledován kocourovým nepřátelským pohledem.

„Jsou,“ potvrdil Codringher. „Ty jsi zaklínač anachronický, zastaralý, kdežto já jsem zaklínač pokrokový, jdoucí s duchem doby. Proto ty budeš zanedlouho bez práce, zatímco já budu prosperovat. Strigy, viverny, endriagy a vlkodlaci už brzy zmizí ze světa. Ale parchanti budou vždycky.“

„Ty přece pomáháš z malérů hlavně parchantům všeho druhu, Codringhere. Chudáci v nesnázích tvoje služby nemohou zaplatit.“

„Ani tvoje služby si chudáci nemohou dovolit. Chudáci si nikdy nic nemohou dovolit. Právě proto, že jsou chudáci.“

„To je neslýchaně logické. A objevné, až to vyráží dech.“

„Pravda obvykle vyráží dech. A pravdou je, že základem i náplní našich oborů je zparchantělost. Jen ta tvoje už je takřka reliktem, kdežto ta moje je čilá a stále nabírá na síle.“

„Dobrá, dobrá. Pojďme k věci.“

„Nejvyšší čas,“ pokýval hlavou Codringher a pohladil kocoura. Ten se protáhl, hlasitě zapředl a zaťal mu drápky do kolena. „Vyřídíme naše záležitosti po pořadí, podle jejich důležitosti. Věc první: můj honorář, kolego zaklínači, je dvě stě padesát novigradských korun. Disponuješ takovou částkou? Anebo tě mám zařadit mezi chudáky v nesnázích?“

„Nejdřív se přesvědčme, že sis tu částku zasloužil.“

„Přesvědčování,“ odsekl nedůtklivě advokát, „omezíš výlučně na vlastní osobu a na nejnižší míru zkrátíš. Až budeš přesvědčen, položíš peníze tady na stůl. Pak přejdeme k dalším, podružnějším věcem.“

Geralt odvázal měšec od pasu a hodil jej na stolní desku. Mince zachřestily. Kocour polekaně seskočil z Codringherových kolen a utekl. Advokát schoval váček do zásuvky, aniž se přesvědčil o jeho obsahu.

„Vyplašil jsi mi kocoura,“ řekl s neskrývanou výčitkou.

„Omlouvám se. Měl jsem dojem, že cinkání peněz je poslední věcí, která může tvého kocoura vylekat. Mluv, co ses dozvěděl.“

„Ten Rience,“ začal Codringher, „o kterého se tolik zajímáš, je dost záhadná postava. Podařilo se mi zjistit pouze to, že dva roky studoval ve škole čarodějů v Ban Ardu. Vyrazili ho odtamtud, když ho přistihli při drobných krádežích. A před školou už čekali verbíři z kaedwenské špionáže. Rience se dal zverbovat. Co dělal pro rozvědku, to se mi nepovedlo vyslídit. Ale zběhlí nebo vyhození studenti čarodějnictví jsou obvykle školeni na zabijáky. Souhlasíš?“

„Následující informace je z Cintry. Pan Rience tam seděl ve vězení. Za vlády královny Calanthé.“

„Představ si, že za dluhy. Nebručel dlouho, někdo ho vyplatil, vyrovnal jeho dluhy i s úroky. Transakce se uskutečnila prostřednictvím banky s utajením totožnosti toho dobrodince. Pokoušel jsem se vystopovat, od koho pocházely peníze, avšak po čtyřech za sebou jdoucích bankovních převodech jsem to vzdal. Ten, kdo Rience vykoupil, se vyznal a velice mu záleželo na anonymitě.“

Codringher zmlkl, přiložil kapesník k ústům a těžce zakašlal.

„Pak se zničehonic pan Rience hned po zakončení války objevil v Soddenu, Angrenu a Brugge,“ pokračoval po chvíli, když si otřel rty a prohlédl kapesník. „Změněn k nepoznání, alespoň pokud jde o chování a hotovost, kterou disponoval a kterou plnými hrstmi rozhazoval. Pokud jde o jméno, ten nestydatý lotr se vůbec nenamáhal a nadále užíval jména Rience. A pod jménem Rience začal intenzívně pátrat po jisté osobě, či spíše osůbce. Navštívil druidy z angrenského Kruhu, kteří se starali o válečné sirotky. Tělo jednoho z druidů bylo později nalezeno v blízkém lese. Zohavené, se stopami mučení. Následně Rience zamířil na Zaříčí. “

„Vím,“ přerušil ho Geralt. „Vím, co udělal s rodinou sedláka ze Zaříčí. Za dvě stě padesát korun jsem ale očekával více. Až do této chvíle byla pro mne nová pouze informace

o škole čarodějů a kaedwenské rozvědce. O všem ostatním už vím. Vím, že Rience je bezohledný vrah, arogantní padouch, který se ani neobtěžuje skrývat pod falešnými jmény. Jsem si také jist, že plní něčí příkazy. Čí, Codringhere?“

„Nějakého čaroděje. Z vězení pro dlužníky ho nepochybně vykoupil čaroděj. Sám jsi mne informoval a Marigold to potvrdil, že Rience užívá magii. Velkou magii, žádné triky žáka vyhozeného z akademie. Z toho vyplývá, že ho někdo podporuje, vybavuje amulety a pravděpodobně tajně školí. Leckteří oficiálně působící mágové mají takové tajné učedníky a agenty na vyřizování nelegálních, špinavých záležitostí. V žargonu čarodějů se to označuje jako práce na vodítku.“

„Při práci na takovém vodítku by Rience užíval kamuflážní magii. On však nemění jméno ani vzhled. Nezbavil se dokonce ani jizvy po popálenině.“

„I to je důkaz pro mé tvrzení, že je na vodítku,“ Codringher opět zakašlal do kapesníku. „Sám přece víš, že čarodějná kamufláž není žádné opravdové maskování, užívají ji jen diletanti. Kdyby se Rience ukrýval za magickou clonou anebo maskou, okamžitě by ho odhalilo kterékoli magické poplašné zařízení. Taková ochranná zařízení dnes najdeš bezmála v každé hradní bráně. A mágové prohlédnou jakoukoliv iluzi. V největším sběhu lidí, v největší tlačenici by na sebe Rience upozornil každého přítomného čaroděje stejně spolehlivě, jako kdyby mu z uší šlehaly plameny a ze zadnice se valil dým. Opakuji ti, že za Riencem stojí mocný čaroděj, snažící se uniknout pozornosti jiných čarodějů.“

„Někteří považují Rience za nilfgaardského špeha.“

„Vím. Například Dijkstra, šéf redanské rozvědky. Dijkstra se mýlí zřídkakdy, můžeme mu tedy dát za pravdu i tentokrát. Nicméně jedno nevylučuje druhé: čarodějův fámulus může být zároveň nilfgaardským špiónem.“

„To by znamenalo, že nějaký veřejně působící čaroděj pracuje pro Nilfgaard prostřednictvím svého agenta.“

„Blbost!“ prohlížel si Codringher bedlivě kapesník. „Čaroděj aby špicloval pro Nilfgaard? Proč? Pro peníze? K smíchu. Za příslib získání osobní moci pod panováním vševládného císaře Emhyra? K popukání. Vždyť není žádným tajemstvím, že Emhyr var Emreis drží své čaroděje tvrdě u huby. Mágové v Nilfgaardu jsou na stejné úrovni jako, dejme tomu, podkoní. A není jim přiznáno ani o chlup více moci než podkoním. Domníváš se, že by se kterýkoli z našich panovačných mágů rozhodl přičinit o vítězství panovníka, který by ho poslal do maštale? Filippa Eilhart, která diktuje Vizimirovi Redanskému královská nařízení a edikty? Sabrina Glewissig, která skáče do řeči Henseltovi z Kaedwenu, bouchá pěstí do stolu a rozkřikuje se, aby král zmlkl a poslouchal? Vilgefortz z Roggeveenu, který přednedávnem vzkázal Demawendovi, že se s ním nebude bavit, poněvadž na něj nemá čas?“

„Zkrať to, Codringhere. Jak je to tedy, podle tebe, s Riencem?“

„To je snadné. Nilfgaardská špionáž získá pro spolupráci fámula, aby skrze něj mohla proniknout k našemu tajemnému čaroději. Z toho, co o něm víme, je jasné, že Rience by nepohrdl nilfgaardským florénem a bez cavyků by zradil svého mistra.“

„Teď se mi snažíš namluvit blbost ty. Dokonce i naši panovační mágové jsou schopni rychle odhalit zradu. Rience by se zhoupl na šibenici než by řekl švec. A to by měl ještě velké štěstí.“

„Nebuď naivka, Geralte. Demaskované špióny nevěšíme, ty přece využíváme. Nakrmíme je dezinformacemi a obratem změníme na podvojné agenty. “

„Nebalamuť naivku, Codringhere. Nezajímá mě špionáž a zákulisní politika. Rience mi šlape na paty, tak chci vědět proč a na čí rozkaz. Dobrá, je ve službách nějakého čaroděje. Kdo je ten neznámý mág?“

„To zatím nevím. Ale již brzy to zjistím.“

„Brzy,“ ucedil zaklínač, „je pro mne pozdě.“

„To se nedá vyloučit,“ řekl vážně Codringher. „Dostal ses do šeredného maléru, Geralte. Ale já umím pomáhat z malérů. V podstatě jsem tě z něj už dostal.“

„Skutečně,“ zakašlal advokát do kapesníku. „Abys věděl, kolego, kromě toho mága a zřejmě i Nilfgaardu je ve hře ještě třetí strana. Navštívili mne, jen si představ, agenti tajné služby krále Foltesta. I oni byli v nesnázích. Král jim přikázal vyhledat jistou nezvěstnou princeznu. Když se ukázalo, že to není tak snadné, rozhodli se požádat o spolupráci odborníka na nesnadné záležitosti. Museli ho pochopitelně zasvětit do problému a přitom mu naznačili, že o hledané může něco vědět jeden zaklínač. Dokonce i to, kde ji lze nalézt.“

„Jakpak se zachoval ten odborník?“

„Zpočátku dal najevo překvapení. Udivilo ho, že zmíněný zaklínač nebyl uvězněn a podroben standardní proceduře, při níž by vyzpíval všechno, co ví, a ledacos, co neví, ale vymyslí si, aby uspokojil vyšetřovatele. Vyzvědači odvětili, že jim to jejich nadřízený kategoricky zakázal. Zaklínači, objasnili odborníkovi agenti, mají tak citlivý nervový systém, že při mučení neprodleně umírají, obrazně řečeno: praskne jim žilka v mozku. Měli zaklínače pouze sledovat, nicméně i tento úkol se ukázal být nad jejich síly. Odborník špióny pochválil za rozumné rozhodnutí a doporučil jim, aby se přihlásili za dva týdny.“

„No zdali. A tehdy odborník, jehož jsi náhodou klientem, předal agentům jednoznačné důkazy, že zaklínač Geralt neměl, nemá a ani nemohl mít nic společného s hledanou princeznou. Zkušený odborník totiž objevil očité svědky smrti princezničky Cirilly, dcery princezny Pavetty a vnučky královny Calanthé. Jmenovaná zemřela před třemi lety v uprchlickém táboře v Angrenu. Na záškrt. Před smrtí

nesnesitelně trpěla, věř anebo nevěř, temerští agenti měli slzy v očích, když se obeznámili s výpověďmi svědků.“

„Já mám taky slzy v očích. Tuším, že temerští vyzvědači ti nemohli nebo nechtěli nabídnout více než dvě stě padesát korun.“

„Tvoje ironie mi drásá srdce, zaklínači. Zbavil jsem tě potíží, a ty, místo abys mi poděkoval, se mi posmíváš.“

„Děkuji a omlouvám se. Pročpak Foltest pověřil své špehy pátráním po Ciri, Codringhere? Co jim rozkázal udělat, až ji najdou?“

„Jsi tak nedovtipný? Zabít ji, to se rozumí. Je považována za dědičku trůnu Cintry, jenže s tím jsou již jiné plány.“

„To nedává smysl, Codringhere. Ten trůn shořel spolu s královským palácem, městem a celou zemí. Dnes tam poroučí Nilfgaard. Foltest o tom dobře ví, ostatní králové jakbysmet. Jak by mohla Ciri zasednout na trůně, který už není?“

„Pojď,“ vstal advokát. „Pokusíme se společně najít odpověď na tvou otázku. Při té příležitosti se ti dostane projevu mé důvěry. Smím vědět, co tě tak zaujalo na tom portrétu?“

„To, že je v něm děr, jako by do něj celou zimu kloval datel,“ odvětil Geralt, prohlížeje si obraz v pozlaceném rámu, visící na stěně naproti psacímu stolu. „A to, že ten vašnosta vypadá na naprostého pitomce.“

„To je můj nebožtík otec,“ ušklíbl se Codringher. „Naprostý pitomec. Pověsil jsem jeho podobiznu tady, abych ho měl neustále na očích. Jako výstrahu. Pojďme, zaklínači.“

Vešli do předsíně. Na koberci ležel kocour a olizoval si tlapku natažené zadní nohy. Když se k němu zaklínač přiblížil, vyskočil a zmizel v tmavém zákoutí.

„Proč tě kočky tak nesnášejí, Geralte? Má to něco společného s. “

„Ano,“ uťal mu Geralt. „Má.“

Panel mahagonového obložení stěn se bezhlučně odsunul a odhalil tajný vchod. Codringher šel napřed. Panel byl bezpochyby ovládám magicky. Za jejich zády opět tiše zapadl na své místo. Avšak nezůstali potmě: z tajné chodby k nim pronikalo světlo.

V komoře na konci chodby bylo sucho a chladno a ve vzduchu se vznášel pach prachu a spálených svící.

„Poznáš mého spolupracovníka, Geralte.“

„Fenna?“ zasmál se zaklínač. „Není možná.“

„Ale je. Přiznej se, myslel sis, že Fenn neexistuje?“

Skříně a police s knihami dosahovaly k nízkému klenutému stropu. Za nimi se ozvalo skřípění a za okamžik odtamtud vyjelo neobyčejné vozidlo – vysoké křeslo opatřené koly. Seděl v něm zakrslík s obrovskou hlavou na tenkém krku a na nepoměrně úzkých ramenou. Skrček neměl nohy.

„Seznamte se,“ promluvil Codringher. „Fenn, učený jurista a archivář, můj společník a neocenitelný spolupracovník. A toto je náš host a klient. “

„Zaklínač Geralt z Rivie,“ dokončil s úsměvem mrzák. „Nemohl jsem se nedomyslet. Již pár měsíců pracuji na úkolu, jejž nám zadal. Račte za mnou, pánové.“

Vykročili za skřípajícím křeslem do labyrintu regálů, prohýbajících se pod tíhou svazků, za něž by se nemusela stydět ani universitní bibliotéka v Oxenfurtu. Nashromážděné inkunábule, jak Geralt usoudil, musely být hromaděny několika pokoleními Codringherů a Fennů. Potěšila ho projevená důvěra, rád konečně poznal tajemného Fenna. Byť se advokátův společník nakonec ukázal být tvorem z masa a kostí, nepřestal zároveň být osobou opředenou rozporuplnou pověstí. Bájný Fenn, Codringherovo alter ego, býval nezřídka vídáván na nejrůznějších místech, zatímco k pojízdnému křeslu upoutaný učený jurista a archivář s největší pravděpodobností nikdy neopouštěl budovu.

Střed místnosti byl dobře osvětlen. Stál zde nízký,

z pojízdného křesla dostupný pult, na němž se kupily knihy, pergamenové svitky, rozličná lejstra, láhve tuše a inkoustu, husí brky v celých svazcích a přehršle záhadných nástrojů a náčiní. Účel některých nicméně Geralt uhodl, například formičky na falšování pečetí či diamantové stěrky k odstraňování zápisů z úředních dokumentů. Uprostřed pultu ležel malý arbalet – samostříl na kule. Vedle něj byla na sametové látce uložena tlustá zvětšovací skla, vybroušená z nejčistšího horského křišťálu. Podobné lupy byly velkou vzácností a stály hotový majetek.

„Objevils něco nového, Fenne?“

„Moc toho není,“ usmál se mrzák. Měl milý, velice dojemný úsměv. „Zúžil jsem seznam Rienceových potenciálních zaměstnavatelů na dvacet osm čarodějů. “

„To zatím vynecháme,“ přerušil jej Codringher stroze. „Teď nás zajímá něco úplně jiného. Vysvětli Geraltovi důvody, pro něž je ztracená cintránská princezna objektem rozsáhlého pátrání špiónů Čtyř království.“

„Děvčeti proudí v žilách krev královny Calanthé,“ začal vysvětlovat Fenn, jakoby zaskočen nutností objasňovat něco tak očividného. „Je poslední z vládnoucího rodu. Cintra má mimořádný politický a strategický význam. Ztracená dědička koruny je nepohodlná; může být nebezpečná, jestliže se přestane zdržovat mimo dosah a dostane se pod něčí nežádoucí vliv. Například Nilfgaardu.“

„Pokud si dobře pamatuji,“ namítl Geralt, „cintránské právo vylučovalo ženy s následnictví.“

„To je fakt,“ souhlasil Fenn a opět se usmál. „Ovšem žena se vždycky může stát něčí manželkou a matkou potomka mužského pohlaví. Špionážní služby Čtyř království nemohly přehlédnout Rienceovo horečné hledání princezny a došly k názoru, že jeho příčinou je právě cintránské dědictví. Rozhodly se tedy znemožnit princezně stát se jak ženou, tak matkou. Prostým, avšak nejúčinnějším možným způsobem.“

„Ale princezna nežije,“ doplnil rychle Codringher, kterému neušly změny, jež v Geraltově tváři vyvolala slova usměvavého zakrslíka. „Vyzvědači o tom podali zprávu a ukončili pátrání.“

„Zatím pouze přerušili,“ opravil ho zaklínač s vynuceným klidem. „Každý klam může vyjít najevo. Kromě toho jsi sám řekl, že královské rozvědky jsou jen jednou ze stran v téhle hře, a Fenn mi teď potvrdil, že špióni hledali Ciri, aby zkřížili plány jiným čmuchalům. Ti jiní se nemuseli nechat obelstít. Najal jsem vás, abyste děvčeti zajistili bezpečí. Co navrhujete?“

Fenn vrhl krátký pohled na svého společníka, tentokrát však z jeho tváře nevyčetl příkaz k mlčení.

„Máme takovou koncepci. Chceme diskrétně rozšířit názor, že nejen princezna Cirilla, ale dokonce ani její případní potomci mužského pohlaví nemají žádný nárok na cintránský trůn.“

„V Cintře se dědívalo výlučně po meči,“ potlačil Codringher další záchvat kašle. „Nikdy po přeslici.“

„Geralt to před chvílí sám řekl,“ přikývl archivář. „Je to prastaré právo. Dokonce ani ta dračice Calanthé je nedokázala zpochybnit – třebaže se snažila.“

„Pokoušela se je tedy obejít,“ doplnil advokát přes kapesník. „Intrikovala. Vysvětli to, Fenne.“

„Calanthé byla jediným potomkem krále Dagorada a královny Adalie. Po smrti rodičů se vzepřela šlechtě, jež v ní viděla pouze ženu pro nového krále. Chtěla vládnout svrchovaně, nanejvýše pro zachování dynastie byla ochotna přistoupit na jakéhosi statutárního prince manžela, sedícího sice po jejím boku, leč s nicotným osobním vlivem a mocí. Staré rody byly proti. Calanthé měla na výběr boj, abdikaci ve prospěch jiné rodové linie anebo sňatek s Roegnerem, knížetem z Ebbingu. Vybrala si třetí možnost, vládla po Roegnerově boku. Nedala se zkrotit ani vystrnadit do babince. Byla přece Lvicí z Cintry.

Kraloval sice Roegner, ale jeho nikdo jaktěživ nenazval Lvem.“

„Calanthé,“ navázal advokát, „se ze všech sil snažila otěhotnět a porodit syna. To jí nevyšlo. Porodila dceru Pavettu, potom dvakrát potratila a posléze vyšlo najevo, že další děti už mít nemůže. Všechny plány vzal ďas. Velké ambice zmařila triviální jalovost.“

„Jsi nechutně triviální, Codringhere.“

„Vím. Protože to nechutně triviální bylo. Roegner se začal rozhlížet po mladé královně s dostatečně širokými bedry, nejlépe z rodiny s doloženou vysokou plodností až po praprabábu. Calanthé začala ztrácet půdu pod nohama; každé jídlo, každý pohár vína mohl obsahovat smrt, každý lov pro ni mohl skončit nešťastnou náhodou. Z toho, co se pak událo, však můžeme předpokládat, že Lvice z Cintry převzala iniciativu – Roegner nečekaně zemřel. V zemi tenkrát řádila epidemie neštovic, tudíž královo úmrtí nikoho zvlášť nepřekvapilo.“

„Začínám rozumět,“ prohlásil navenek klidně zaklínač, „co má být základem koncepce, kterou chcete diskrétně rozšířit. Ciri se stane vnučkou travičky a vražedkyně vlastního muže.“

„Nepředbíhej, Geralte. A ty pokračuj, Fenne.“

„Calanthé si zachránila život,“ pokračoval mrzák, „avšak koruna jí nadále unikala. Když se po Roegnerově smrti chopila vlády, panstvo se opět tvrdě postavilo proti porušování práv a zvyklostí. Na trůně Cintry chtělo mít krále, žádnou ženskou. Podmínky byly stanoveny jasně: sotva měla malá Pavetta začít jen trochu připomínat ženu, měla být provdána za někoho, kdo se stane novým vládcem. Druhé manželství neplodné královny nepřipadalo v úvahu. Lvice z Cintry pochopila, že může počítat nanejvýš s rolí královny matky. Ke vší smůle se Pavettiným mužem mohl stát někdo, kdo by tchyni od vládních záležitostí energicky odsunul.“

„Musím být opět nechutně triviální,“ varoval Codringher.

„Calanthé se snažila svatbu své dcery co nejvíce oddálit. Zmařila první pokus o zásnuby, když bylo dívence deset let, i druhý, když jí bylo třináct. Šlechta samozřejmě prohlédla její taktiku a vynutila si, aby Pavettiny patnácté narozeniny byly poslední, které oslaví za svobodna. Calanthé musela souhlasit, jenže již předtím dosáhla toho, s čím zřejmě tak trochu počítala. Pavetta byla už dlouho pannou. Nakonec se spustila s prvním přivandrovalcem, který se namanul, ke všemu zakletým v příšeru. Byly v tom nějaké nadpřirozené okolnosti, nějaké předpovědi a čáry a sliby. Nějaký Zákon Překvapení. Co ty na to, Geralte? O tom, co se tehdy přihodilo, bys měl něco vědět, že? Calanthé si najala zaklínače, který nevěda o tom, že je pouhou loutkou, sňal zakletí z šeredného Ježka a umožnil mu vzít si Pavettu. Tím zaklínač otevřel Calanthé cestu k trůnu. Panstvo, vyvedené z míry sňatkem princezny s odčarovanou ohavou, bylo ochotno uznat nenadálé manželství Lvice s Eistem Tuirseach. Jarl ze Skellige byl pro ně nakonec přece jen přijatelnější než přivandrovalý Ježek. Tak zůstala Calanthé vláda v rukou. Eist si jako všichni ostrované Lvice příliš vážil, než aby se jí pletl do kralování, které ho navíc prostě nudilo. A Calanthé se cpala medikamenty a elixíry a tahala nového manžela do postele v každou denní i noční dobu. Chtěla si udržet vládu až do konce svých dní, pokud už jako královna matka, tedy jako matka vlastního syna. Ale jak jsem říkal: velké ambice. “

„Tos říkal. Nemusíš se opakovat.“

„Naopak princezna, nevěsta odčarovaného Ježka, měla už během svatební ceremonie podezřele volné šaty. Calanthé se nevzdala, jen změnila plán. Když se nemůže dočkat syna, bude následníkem vnuk. Jenomže Pavetta porodila děvčátko. Smůla nebo prokletí, což? Samozřejmě princezna mohla mít více dětí. Pokud by se ovšem nepřihodila ta prazvláštní nehoda: ona i její podivný manžel totiž zahynuli při neobjasněném námořním neštěstí.“

„Nezacházíš příliš daleko, Codringhere?“

„Snažím se vyložit situaci, nic víc. Po Pavettině smrti se Calanthé zhroutila, ale ne nadlouho. Její poslední nadějí se stala vnučka. Pavettina dcerka Cirilla. Ciri, řádící po královském hradě jako pravý rarášek. Někteří, zvláště ti starší, ji zbožňovali, jako by prý z oka vypadla Calanthé, když byla dítětem. Pro některé byla proměněncem, dcerou šeredného Ježka, na kterou si ještě ke všemu činil nárok nějaký zaklínač. A teď přicházíme k věci: babiččina milovaná vnučka, považovaná téměř za její nové vtělení – Lvíče z krve Lvice – byla už tehdy pro mnohé jako nástupkyně nepřijatelná. Cirilla nepatřila mezi urozené, byla plodem Pavettiny mesaliance. Královská krev byla smíšená s krví vetřelce pochybného původu.“

„Chytré, Codringhere. Ale má to háček. Její otec nebyl pochybného původu. Byl přece králevic.“

„Nepovídej. Kdo by to byl řekl? A z jakéhopak království?“

„Z nějakého na Jihu. Z Maechtu. Ano, z Maechtu.“

„Zajímavé,“ ušklíbl se advokát. „Maecht je už dávno nilfgaardskou markou, součástí provincie Metinna.“

„Nicméně je to království,“ poznamenal Fenn. „Panuje tam král.“

„Panuje tam Emhyr var Emreis,“ odsekl Codringher. „Kdokoliv sedí v Maechtu na trůně, ocitl se tam z rozhodnutí císaře – a z jeho milosti. Když už jsme při tom, zjisti, koho tam Emhyr učinil králem. Já nemám ponětí.“

„Najdu to,“ mrzák se opřel do kol svého křesla, zajel k jednomu z regálů, vytáhl z něj tlustou roli lejster, rozvinul ji a začal studovat jednotlivé dokumenty. Prohlédnuté odhazoval ledabyle na podlahu. „Hmmm. Už to mám. Království Maecht. V erbu má stříbrné ryby a koruny v modrém a červeném poli. “

„Heraldika nás nezajímá, Fenne. Kdo je králem?“

„Hoet řečený Spravedlivý. Do čela státu byl zvolen. “

„Emhyrem z Nilfgaardu,“ napověděl Codringher jedovatě.

„. před devíti lety.“

„Ten ne,“ přepočítal si to advokát obratem. „O toho nám nejde. Kdo byl před ním?“

„Okamžik. Mám to. Akerspaark. Umřel. “

„Umřel na prudký zápal plic, proděravělých dýkou nějakého Emhyrova mordýře, ne-li přímo toho Spravedlivého,“ domýšlel se Codringher cynicky. „Geralte, říká ti něco jméno Akerspaark? Mohl to být otec tamtoho Ježka?“

„Ano,“ potvrdil zaklínač po chvíli zamyšlení. „Akerspaark. Vzpomínám, Duny tak nazval svého otce.“

„To bylo Ježkovo jméno. Byl to králevic, Akerspaarkův syn.“

„Ne,“ popřel Fenn, zahloubaný do listin. „Zde jsou uvedeni všichni potomci. Zákonití synové: Orm, Gorm, Torm, Horm a Gonzales. Zákonité dcery: Alia, Valia, Nina, Paulina, Malvína a Argentina. “

„Odvolávám obvinění proti Nilfgaardu a Spravedlivému Hoetovi,“ prohlásil zkroušeně Codringher. „Akerspaark nebyl zavražděn, on se prostě usouložil k smrti. Určitě měl i pancharty, co, Fenne?“

„Měl. Spoustu. Ale nikoho jménem Duny tady nevidím.“

„Ani jsem s tím nepočítal. Geralte, tvůj Ježek nebyl žádný králevic. I kdyby ho opravdu někde bokem zplodil ten kaňour Akerspaark, od takového titulu ho kromě Nilfgaardu oddělovala zatraceně dlouhá fronta zákonitých Ormů, Gormů a jiných Gonzálesů s vlastním, dozajista také početným potomstvem. Pavetta formálně uzavřela morganatický svazek.“

„A Ciri, její dítě, tak nemá nárok na korunu.“

Fenn přiskřípal k pultu.

„Je to jen argument,“ upozornil a pokýval velkou hlavou. „Pouhý důvod. Nezapomínejme, že neusilujeme ani

o korunu pro princeznu Ciri, ani o to, abychom jí korunu upřeli. Z fámy, kterou pustíme do oběhu, musí být zřejmé, že dívku nepůjde využít k uchvácení Cintry. Pokud se o to někdo pokusí, bude možno jeho nároky snadno vyvrátit. Děvče přestane být figurou v politické hře, stane se bezvýznamným pěšcem. A tehdy. “

„Ji ponechají naživu,“ dokončil nezúčastněně Codringher.

„Jak silný,“ otázal se Geralt, „je ten váš argument?“

Fenn se podíval na Codringhera, pak na zaklínače.

„Nepříliš silný,“ přiznal. „Tak jako tak má Cirilla v žilách krev Calanthé, třebaže poněkud zředěnou. Za běžných okolností by se snad na trůn ani nedostala, leč okolnosti nejsou zdaleka běžné. Krev Lvice má politický význam.“

„Krev, krev,“ třel si čelo Geralt. „Co to znamená Dítě Starší krve, Codringhere?“

„Nevím. Někdo Ciri takto označil?“

„Na tom nezáleží. Co to má znamenat?“

„Luned aep Hen Ichaer,“ pravil zamyšleně Fenn, odjížděje od pultu. „Doslovný překlad by nebyl dítě, nýbrž dcera Starší krve. Hmmm, Starší krev. S tím výrazem jsem se už někde setkal. Nevzpomínám si přesně. Mohlo by jít o nějaké elfské texty. Mám dojem, že v některých verzích Itlininy věštby, v těch ranějších, jsou zmínky o Aen Hen Ichaer čili Starší krvi elfů. Jenomže plné znění proroctví nemám ani já. Bylo by třeba obrátit se na elfy. “

„To odložíme,“ přerušil ho bez okolků Codringher. „Ne tolik hádanek najednou, tolik proroctví a tajemství. Drželi bychom trochu moc úhořů za ocas. Prozatím ti děkujeme, Fenne, a přejeme další úspěšnou práci. Geralte, my půjdeme.“

„Málo, že?“ ujistil se zaklínač, když se oba vrátili do advokátovy pracovny a usedli stejně jako předtím. „Níz

ANDRZEJ SAPKOWSKI

Andrzej Sapkowski je považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy. Je velice populární nejen v rodném Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. V roce 2006 se připravuje vydání jeho knih v Anglii (nakladatelství Gollancz), vydavatel slibuje, že část nákladu půjde do USA. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a pětidílná sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována, nicméně ohlasy filmu jsou spíše rozpačité a panuje obecná shoda, že polský film i navazující seriál Wiedźmin (Zaklínač) přes některé “světlé chvilky” ani zdaleka nedosahují kvalit předlohy.

Zaklínač – Čas opovržení – část 7. (načetl EKO)

Popis:
V roce 2009 načetl EKO. Věnováno památce tohoto skvělého předčítače.

“>

Leave a Reply