Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry)

Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry)

Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry)
  • Elérhető fájlok: Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry).pdf, Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry).epub, Kniha Citadela (Antoine de Saint-Exupéry).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Antoine de Saint-ExupГ©ry: Citadela

Nedotkl jsem se Boha, ale bЕЇh, kterГЅ dovolГ­, abychom se ho dotkli, nenГ­ uЕѕ bohem. StejnД› tak jestliЕѕe vyhovГ­ modlitbД›. PoprvГ© jsem pochopil, Еѕe velikost modlitby spoДЌГ­vГЎ pЕ™edevЕЎГ­m v tom, Еѕe na ni nepЕ™ichГЎzГ­ odpovД›ДЏ, a Еѕe podobnГЎ smД›na nemГЎ nic spoleДЌnГ©ho s nechutnГЅm obchodem. A Еѕe uДЌit se modlitbД› znamenГЎ uДЌit se tichu. ЕЅe lГЎska zaДЌГ­nГЎ teprve tam, kde uЕѕ nelze ДЌekat ЕѕГЎdnГЅ dar. LГЎska je pЕ™edevЕЎГ­m modlitba a modlitba je ticho.

Bibliografie:

  • Antoine de Saint-ExupГ©ry: Citadela, VyЕЎehrad spol. s r. o., Praha 1994, pЕ™ekl. VД›ra DvoЕ™ГЎkovГЎ, vГЅbД›r
  • Antoine de Saint-ExupГ©ry: Citadelle, Gallimard, France 1997, kompletnГ­ vydГЎnГ­
  • Antoine de Saint-ExupГ©ry: Citadela, VyЕЎehrad spol. s r. o., Praha 2002, pЕ™ekl. VД›ra DvoЕ™ГЎkovГЎ, kompletnГ­ vydГЎnГ­

Citadela

kniha od: Antoine de Saint-Exupéry

Básnické meditace, filozofické úvahy a fiktivní rozhovory o smyslu života a světa. V této knize Saint-Exupéry spojil posledních deset let svého života. Přestože zůstala nedokončena, má váhu celistvého a významného duchovního odkazu. Po velkém zájmu čtenářů a celé kulturní společnosti přistoupilo nakladatelství Vyšehrad k vydá ní úplného překladu Saint-Exupéryho Citadely. Text, který se našel v Saint-Exupéryho pozůstalosti, byl z poloviny autorem neupravovaný a na mnoha místech docházelo k opakování myšlenek. Při krácení textu byly vybrány metafory, které byly nejvíce výstižné a které nejpřesněji vyjadřovaly Exupéryho myšlení. Neupravený text bude zvlášť kladně hodnocen milovníky Citadely, protože budou moci patrněji sledovat vývoj myšlenkových pochodů a vytváření básnické řeči. V tomto komplexu je také nejvíce zvýrazněna duchovní linka autorovy básnické meditace. Úplné vydání jistě zaujme i vlastníky zkráceného vydání, které v Čechách vycházelo doposud. 3. vydání . celý text

Literatura světová, Romány
Vydáno 2006 , Vyšehrad Orig. název

Citadelle , 1948

Komentáře (72)

Kniha Citadela

Pokud uvažujete o tom, že si tuto knihu přečtete, měli byste vědět, že je to velmi náročné čtení. Na 430 stranách kniha nemá děj, zápletku ani postavy. Je to volný sled úvah o společnosti, vztazích a Bohu.

Tak prosté to ale není. Krása kniha spočívá v tom, že všechny myšlenky jsou podány ve vznešených metaforách a alegorických příbězích, a navíc přenádherným, patetickým, lehce archaickým jazykem. Užil jsem si každou stránku.

Budete číst o žízni, která dává krásu studni, o tíhnutí k moři, o tom, jak se strom i člověk uskutečňují, o modlitbách, na něž není odpovědí.

„Má samota mne, Pane, někdy mrazí.“

Zprvu jsem byl potěšen existenciální tematikou a přesností, s jakou autor téma uchopuje, následně mě však zarážel autorův vztah k ženám a dokola opakující se metafory. Knihu jsem ani nedočetl a nevím, jestli se k ní někdy vůbec vrátím.

Chápu vysoké hodnocení knihy. Je skvělá, dostala jsem ji darem a udělala mi velkou radost. Nedala jsem pět hvězdiček jen proto, že jazyk není v dnešní době snadno srozumitelný, tím pádem jsem se musela zamýšlet víc nad formou, než obsahem. Přesto doporučuji..

Nechce se mi věřit, že jsem tuto knihu opravdu přečetla. Uf. Ale jsem opravdu ráda. Mohla jsem nahlédnout do spletitého myšlení Exuperyho, který je především znám Malým princem. Kdo by řekl, že má takové názory na svět. Tato kniha má být shrnutím jeho myšlenek. A já jsem byla ze začátku v šoku. O čem to vůbec píše. Ale pokračovala jsem. Je to nezvyklá kniha a nezvyklá slovní spojení. Uznávám, že po prvních čtyřiceti stránkách člověk ví, o čem je kniha, neboť se zde stále opakují stejné motivy pouště, studně, oázy, města, žen. Jen se postupně více rozvíjejí. Mám v knížce hodně záložek. Některé věty jsou opravdu perly, ačkoli pro mě mají cenu hlavně, když jsou vytržené z kontextu. Hlavní myšlenka knihy pro mě byla ta, že věci a skutečnosti nemají cenu, pokud jim člověk nedá smysl. Moc se mi líbí myšlenky o lásce a milování. Na to uměl Antoine používat krásné věty, ačkoli možná to je dost zničeno jeho pohledem na ženy, které třeba chce občas zmrskat a polygamie mu zřejmě taky nevadí. Na posledních stránkách vnímám odpor k lepší rase či člověku . 211 kapitola je úplně vysvětlením, proč neexistuje nějaký lepší člověk. Zdá se mi, že král se jakoby více umírňuje. Na otázku Boha si Exupery odpovídá dosti zmateně. Ještě potřebuji zpracovat to, jak to myslí. Po dočtení jsem ráda, že jsem to dočetla. Nevím, jestli se někdy k tomuto dílu vrátím, ale záložky si v něm určitě nechám, abych se mohla inspirovat některými myšlenkami.

Kniha podobná Platónově Ústavě: čirá hrůza, když se to čte jako návod na politiku, ale neocenitelné pro toho, kdo sám za sebe hledá, co si počít s tím podivným faktem, že je na světě. Na pár stránkách víc moudrosti než v sebraných spisech leckterého katedrového filosofa.

Citadela mě od Expériho příjemně překvapila a patrně je to jeho nejlepší kniha.

Citadela se rozhodně nečte lehce a některé pasáže jsou vysloveně pobuřující, kruté a provokující. Ale stejně nemůžete přestat. Potom narazíte na větu, která vámi otřese do morku kostí tím, jak je pravdivá.
Citadela je knížka, kterou můžete číst po částech celý život. Je krásná a neuchopitelná.

Antoine de Saint-Exupéry byl skutečně nebývale obdařen talentem tvořivé fantazie. Dokáže několika větami vytvořit v hlavě obraz, kterého je těžké se zbavit. Dokáže několika obrazy vyvolat spoustu myšlenek. A vše to dělá tak něžně, že čtenář téměř fyzicky cítí, jak se jeho duše obohacuje.
Tak jsem vnímal i Citadelu, jako poezii v próze, jako volný sled metafor. Brzy po otevření knihy mně bylo jasné, že s Exupérym-filozofem se nepotkáme, že mi jako tvůrce nějakého komplexního myšlenkového schématu nemá co dát – a tak jsem se jen nechal okouzlovat tím, jak mistrně dokáže poskládat slova jedno za druhé.

Neseděl mi rámec příběhu, dvojice vládců (otec a syn), kteří staví svůj uzavřený svět na základě svých vědomostí o lidech. V jednu chvíli nám vypravěč říká, že každý člověk je jeho přítel, to je pěkné, častěji ale padají slova jako chátra, lůza, paraziti, hlubci a tupci. To mě nebavilo, jednak nemám s podobně smýšlejícími lidmi (ve stylu: jen já jsem moudrý a ostatní by měli dobrovolně žít, jak jim předepíšu) pozitivní zkušenost, a potom si také nemyslím, že by takto budovaná společnost mohla fungovat. Jako každá utopie, i Exupéryho svět by se, při pokusu o převedení do reálného života, proměnil v peklo na zemi.
Protivné mi bylo vyzdvihování bezohledné tvořivosti (Nestyďte se za svou nenávist. Povzneste se nad svůj soucit. Pohrdám každým, kdo se dá k něčemu donutit argumenty. ), to bylo spíš jako od Nietzscheho nebo Ayn Randové – Exupéry v této poloze, zdá se mi, nepotvrzuje svoji pověst humanisty (univerzální lidství? boj proti partikularismu? Nevšiml jsem si.)
Zbývalo mi tak Citadelu brát jako jakousi „příručku osobnostního rozvoje“, spíš psychologicky než sociologicky, jeho svět jako alegorii vnitřního života člověka. Při vykročení tímto směrem nabídne Exupéry řadu zajímavých myšlenek (aktivní zapojení jednotlivce do práce pro komunitu jako zdroj jeho štěstí, například), jen bylo hodně z nich spíš opakováním známých frází poetických jazykem (třeba že překonávání obtíží nás posiluje, to je jen jinak řečená floskule o tom, že co nás nezabije, to nás posílí – to dospělého čtenáře sotva může obohatit). A také jsem, bohužel docela často, narazil na věty, které jsem považoval za, ehm, no řekněme dost nechytré. (Starat se o budoucnost je klam a marnost. Vytvářet řád nikdy neznamená něco zamítat. Věřící člověk má pocit, že pochybnost druhého nic neznamená. Bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už bohem. A další. Hodně dalších.)

Mnohé z toho, co nám Saint-Exupéry sděluje, zůstává na úrovni (řečeno slovníkem fact checkingu) neověřitelných tvrzení. Třeba když říká: Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky. Hm. Krásná věta, určitě. Umím si živě představit, že kdybych na podobný výrok narazil před dvaceti lety, napsal bych si ho do deníčku a pak s ním pokoušel oslňovat děvčata a chlapce ve své restaurační společnosti. Ale je ten výrok opravdu hluboký a chytrý? Nebo jen vyvolává iluzi moudrosti? Není to nakonec jen takové barevné sklíčko, které se hezky třpytí, ale hodnotu nemá valnou?

Procházet se Exupéryho knihou je jako navštívit opuštěný starožitníkův obchod. Hromada krásných věcí, hromada obyčejných věcí. A hromada takových, u kterých přesně nevím, k čemu vlastně slouží, ale ani moc nemám chuť je blíž zkoumat. Kladl jsem si při čtení mnohokrát otázku, jak by asi tohle dílo vypadalo, kdyby měl Exupéry prostor pro to, aby dal svému klubíčku myšlenek tvar a řád (mimochodem, takhle kniha je také důkazem toho, jak důležitá – i když málokdy oceněná – je redakční práce). Třeba by mi pak Citadela dala mnohem víc (takhle je mi sice k požitku, ale málo k užitku), než ve své současné podobě. Je mi líto, že monsieur Antoine neměl možnost své dílo dokončit.

Citadela

Vydavateľ: Vyšehrad Jazyk: český Formát: Kniha Počet strán: 440 Vydanie: 2018/10 Poradie vydania: 6.

Posledná zmena: 17.02.2020 02:44

Lepšia cena: 13,85 € (vrátane DPH) Vaša cena: 14,18 € (vrátane DPH) Bežná cena: 16,49 € Ušetríte: 2,31 € (zľava 14%) Lepšia cena

  • Sledovať titul
  • Informuj priateľa
  • Recenzie (0)
  • Komentáre (0)

Obsah knihy: Citadela

Bohatství Citadely spočívá především v neobyčejné intenzitě a hloubce, do níž Saint-Exupéry postupně proniká neustálými návraty k základním tématům lidské existence – lásce, přátelství, věrnosti, službě, společenství a tvorbě. V dnešní době, tak poznamenané rozptýleností, spěchem a přebytkem slov a obrazů, zakrývajících vnitřní prázdnotu, zní poselství Citadely zvláště aktuálně. Kniha významného francouzského autora vychází již v 6. vydání.

Detaily o knihe

Názov: Citadela

Objednávací kód NA607152

Produkt je zaradený do žánrov:

ISBN:

EAN: 9788076010307

Rok a mesiac vydania: 2018/10

Počet strán: 440

Väzba: Knihy viazané

Formát:

Hodnotenie čitateľov

Knihu ešte nikto nekomentoval, budete prvý.

Citadela

V edici SvД›tovГЎ prГіza vychГЎzГ­ ГєplnГЅ pЕ™eklad Saint-ExupГ©ryho Citadely. Text, kterГЅ se naЕЎel v Saint-ExupГ©ryho pozЕЇstalosti, byl z poloviny autorem neupravovanГЅ a na mnoha mГ­stech dochГЎzelo k opakovГЎnГ­ myЕЎlenek. PЕ™i. VГ­ce

  • NenГ­ skladem
  • Doprava ZDARMA nad 699 KДЌ.
  • OsobnГ­ odbД›r na prodejnГЎch.

Anotace

V edici SvД›tovГЎ prГіza vychГЎzГ­ ГєplnГЅ pЕ™eklad Saint-ExupГ©ryho Citadely. Text, kterГЅ se naЕЎel v Saint-ExupГ©ryho pozЕЇstalosti, byl z poloviny autorem neupravovanГЅ a na mnoha mГ­stech dochГЎzelo k opakovГЎnГ­ myЕЎlenek. PЕ™i krГЎcenГ­ textu byly vybrГЎny metafory, kterГ© byly nejvГ­ce vГЅstiЕѕnГ© a kterГ© nejpЕ™esnД›ji vyjadЕ™ovaly ExupГ©ryho myЕЎlenГ­. TakГ© nebyly vytiЕЎtД›ny texty, kterГ© nemohly vyjГ­t z ideologickГЅch dЕЇvodЕЇ. NeupravenГЅ text bude zvlГЎЕЎЕҐ kladnД› hodnocen milovnГ­ky Citadely, protoЕѕe budou moci patrnД›ji sledovat vГЅvoj myЕЎlenkovГЅch pochodЕЇ a vytvГЎЕ™enГ­ bГЎsnickГ© Е™eДЌi. V tomto komplexu je takГ© nejvГ­ce zvГЅraznД›na duchovnГ­ linka autorovy bГЎsnickГ© meditace. ГљplnГ© vydГЎnГ­ jistД› zaujme i vlastnГ­ky zkrГЎcenГ©ho vydГЎnГ­, kterГ© v ДЊechГЎch vychГЎzelo dЕ™Г­ve.

Kniha: Citadela – Antoine de Saint-Exupéry

Kniha: Citadela
Autor: Antoine de Saint-Exupéry


100% 5 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
100 % celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 440
Rozměr: 130 x 200 mm
Vydání: Páté úplné vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Citadelle . přeložila Věra Dvořáková
Skupina třídění: Francouzská próza
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Datum vydání: 1. 1. 2018
ISBN: 9788074297946
EAN: 9788074297946
Ukázka: » zobrazit ukázku

Formou podobenství a stylem staré arabské litanie vyčerpává autor nejpodstatnější obecně lidské náměty – smysl života, podstata člověka, účel věcí, smysl oběti, láska, svoboda, naděje a štěstí – které podávají důkaz o hloubce jeho nejniternějších úvah. Volné pásmo úvah, podobenství, fiktivních rozhovorů a příběhů z nedokončeného díla francouzského autora je souhrnem meditací o lidském údělu.

V edici Světová próza vychází již v 5. vydání úplný překlad Saint-Exupéryho Citadely. Text, který se našel v Saint-Exupéryho pozůstalosti, byl z poloviny autorem neupravovaný a na mnoha místech docházelo k opakování myšlenek. Při krácení textu byly vybrány metafory, které byly nejvíce výstižné a které nejpřesněji vyjadřovaly Exupéryho myšlení. Také nebyly vytištěny texty, které nemohly vyjít z ideologických důvodů. Neupravený text bude zvlášť kladně hodnocen milovníky Citadely, protože budou moci patrněji sledovat vývoj myšlenkových pochodů a vytváření básnické řeči. V tomto komplexu je také nejvíce zvýrazněna duchovní linka autorovy básnické meditace. Úplné vydání jistě zaujme i vlastníky zkráceného vydání, které v Čechách vycházelo dříve.

Antoine de Saint-Exupéry

© Éditions Gallimard, 1948

Translation © Věra Dvořáková, 2002

BYLJSEM AŽ PŘÍLIŠ ČASTO svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si ji opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejně tak nad mrtvými. Avím proč.

Vjedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To všechno až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrabou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboM ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. Apřijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboM už svým tělem nic neživili. Aprvní jejich starostí bylo vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. Avyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví, vraceli se s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné.

Byla i doba, kdy jsem měl soucit s mrtvými. Domníval jsem se, že člověk, kterého obětuji v poušti, upadá v beznadějnou samotu. Neměl jsem ještě potuchy, že není samoty pro toho, kdo umírá. V té době jsem ještě neznal jejich odevzdanost. Potom jsem však zažil, jak sobec nebo lakomec, kdykoli ochotný křičet, že ho okrádají, v poslední hodince žádal, aby se kolem něho shromáždili

jeho blízcí, a s pohrdavou rovností jim rozděloval majetek jako bezcenné hračky dětem. Nebo jak raněný ve chvíli, kdy byl skutečně zlomen, odmítl jakoukoli pomocnou ruku, protože by to mohlo být pro jeho druhy nebezpečné, ačkoli jindy by ve zcela nepatrném ohrožení malomyslně křičel o pomoc. Podobné sebezapření obdivujeme. Já však itady nalezl jen skrytou známku pohrdání. Vím, že se člověk dokáže podělit o polní láhev, třebaže sám už usychá vslunci, anebo okůrku chleba vnejhorším hladu. Hlavně však proto, že už je nepotřebuje, a tak s královskou lhostejností nechává kost ohryzat druhému.

Zažil jsem, jak ženy oplakávaly padlé bojovníky. Ale to jsme je oklamali my sami! Víš přece, s jakou slávou a hlukem se navracejí ti, kdo přežili, jak vykřikují o svých úspěších a jako důkaz nebezpečí, které podstoupili, přinášejí smrt těch druhých, smrt, které říkají strašlivá, protože mohla potkat je. I mně se v mládí líbilo nést kolem čela tuhle aureolu sečných ran, jež utržili druzí. Vracel jsem se a oháněl mrtvými kamarády a jejich strašnou beznadějí. Avšak koho si vybrala smrt, kdo už jen zvrací krev nebo si přidržuje vnitřnosti, ten jediný odhaluje pravdu – že totiž hrůza ze smrti neexistuje. Vlastní tělo mu náhle připadá jako zbytečný nástroj, který dosloužil a on ho odhazuje. Zničené tělo, které se ukazuje ve svém opotřebení. Akdyž to tělo žízní, pro umírajícího už je to jen žízeň, jíž bude dobré se zbavit. Azbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož je už jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu.

V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv apříliv aodnášejí azase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutelnými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv, srdce se vyprázdní a vlny i se všemi svými zásobami se navrátí v Boha.

Ano, viděl jsem, jak lidé před smrtí utíkali, už předem zděšení tím setkáním. Avšak neklamte se, nikdy jsem neviděl, že by propadl hrůze ten, kdo umírá.

Proč bych je tedy měl litovat? Proč bych měl mařit čas a plakat nad jejich dokonáním? Poznal jsem až příliš dobře, co je to dokonalost mrtvých. Nemohlo být nic křehčího než smrt oné zajatkyně,

kterou mi dali pro potěšení, když mi bylo šestnáct; umírala, už když ji přinášeli, měla tak krátký dech a v pokrývkách dusila kašel jako uštvaná gazela, už přemožená, ale dosud nic netušící, protože se ráda usmívala. Ale ten úsměv byl jako vítr na řece, stopa snu, brázda labutě, a den ze dne byl čistší, vzácnější, prchavější, až z něho zbyla jen prostá, přečistá linka po labuti, která odlétla.

Stejně i smrt mého otce. Mého otce, který dosáhl naplnění a proměnil se v kámen. Říká se, že prý vrahovi zbělely vlasy, když jeho dýka, místo aby to pomíjivé tělo zbavila obsahu, je naplnila takovou vznešeností. Za svítání vraha nalezli, jak ukrytý v královské komnatě, lapený do léčky ticha, které sám způsobil, tváří v tvář ne své oběti, nýbrž mohutné žule sarkofágu, sražený pouhou nehybností mrtvého, pokorně leží na tváři.

Tak se můj otec skrze královraždu ocitl rázem na věčnosti asjeho posledním zaškytnutím uvázl na tři dny dech všem. Ajazyky se nerozvázaly a s ramen nespadla tíha, dokud jsme ho neuložili do země. A třebaže nikdy nevládl, nýbrž tvrdě doléhal a vrýval svou stopu, ve chvíli, kdy jsme ho spouštěli na skřípějících provazech do jámy, připadal nám tak plný významů, že se nám zdálo, jako bychom ani nepohřbívali mrtvolu, ale ukládali sklizeň do stodoly. Byl na těch provazech těžký jako první dlaždice chrámu. Amy ho nepohřbili, ale zabudovali do země, konečně proměněného v to, čím je: v základ.

To on mě poučil osmrti apřinutil mě ještě vmládí hledět jí zpříma do tváře, protože on nikdy neklopil oči. Můj otec byl z krve orlů. Bylo to v onom prokletém roce, kterému se pak říkalo „sluneční hody“, protože slunce v tom roce rozšířilo poušM. Žhnulo na písek mezi hromadami kostí, na suchá křoviska, průsvitnou kůži mrtvých ještěrek, na trávu pro velbloudy, změněnou v žíně. To slunce, pod kterým vyrůstají stvoly květin, pohltilo, co samo stvořilo, a trůnilo nad těmi rozesetými mrtvolami jako dítě mezi hračkami, jež rozbilo.

Vysálo dokonce i podzemní zásoby a vypilo vodu ze studní, i tak už vzácných. Vysálo dokonce i zlatou barvu písku, až natolik zbělel a ztratil obsah, že jsme tu končinu nazvali Zrcadlo. Protože ani zrcadlo nic neobsahuje a obrazy, jimiž se naplní, jsou bez váhy i trvalosti. Protože jako solné jezero, i zrcadlo někdy spaluje oči.

Když někdy zbloudí velbloudáři a chytí se do téhle léčky, jež nikdy nevrátí, co jednou má, zprvu to nepoznají, protože není ničím nápadná, a vlekou tudy svůj vlastní přízrak jako stín v slunci. Myslí, že jdou, a zatím už jsou přilepeni k té světelné pasti, myslí, že žijí, a zatím už je pohltila věčnost. Pobízejí svou karavanu kupředu, tam, kde už žádné úsilí nezmůže neživou dálku. Jdou k studni, která neexistuje, těší se svěžím soumrakem, a zatím je to už jen zbytečný odklad. Možná si, ach, ti bláhoví, naříkají na délku nocí, a noci nad nimi už brzy poplynou jako mžikání víček. Hrdelními hlasy si spílají pro různé drobné nespravedlnosti a nevědí, že spravedlnost je už nad nimi vykonána.

Zdá se ti, že tu vidíš spěchající karavanu? Jen počkej dvacet století a potom se přij podívat! Přízraky pohlcené zrcadlem, propadlé v čas a změněné v písek, tak jsem je našel já, když mě vzal tehdy otec na koně a vyjeli jsme, abych se poučil o smrti.

„Zde byla studna,“ řekl.

Na dně jednoho z těch svislých komínů, tak hlubokých, že se v nich zračí jen jediná hvězda, bylo ztvrdlé i bláto a zajatá hvězda tu zhasla. Ajedna jediná zmizelá hvězda dokáže zničit putující karavanu stejně spolehlivě jako nepřátelská léčka.

Marně se muži izvířata namačkali okolo těsného ústí jako okolo přervané pupeční šňůry, aby vydobyli z břicha země vodu pro svou krev. Spustili až na samé dno propasti nejspolehlivější dělníky, ti však nadarmo ryli ve ztvrdlé kůře. Jako zaživa přibodnutý hmyz, který ve smrtelném třesu roztrousil okolo sebe hedvábí, pel a zlato svých křídel, karavana, přibitá k zemi jedinou prázdnou studnou, začínala už bělet v nehybnosti rozbitých spřežení, vysypaných vaků, diamantů rozházených jako smetí a těžkých zlatých prutů napůl už zavátých pískem. Jak jsem tak na ně hleděl, otec hovořil:

„Představ si svatební hostinu, když hosté i milenci odejdou. Za svítání vyvstane nepořádek, který tu zanechali. Rozbité džbány, převržené stoly, vyhaslý oheň, na všem je ustrnulý otisk zmatku. Ale z těch známek,“ řekl, „se o lásce nic nedozvíš.

Když bude nevzdělanec převracet v rukou korán a potěžkávat

ho, prohlížet kresbu písmen a zlato iluminací, nikdy tím nezachytí podstatné. Protože podstatným tu není nicotný předmět, nýbrž božská moudrost. Tak jako není na svíci podstatný vosk, který zanechává stopu, nýbrž světlo.“ Protože jsem se však roztřásl při pohledu na ty zbytky božího hodování na širé, pusté rovině, podobné dávným obětním stolům, otec dodal:

„To, co má význam, nelze vpopelu vidět. Už se nad těmi mrtvolami nezdržuj. Není tady nic jiného, než povozy navěky uvízlé v blátě, protože neměly vůdce.“

„Ale kdo mě tedy poučí?“ vykřikl jsem.

„Podstatu karavany odhalíš, když se karavana octne v nesnázi. Nehle na marný šum hlasů a dávej pozor: když se jí položí do cesty propast, obejde ji, když před ní vyroste skála, vyhne se jí, když je písek moc jemný, zamíří tam, kde je tvrdý, ale vždycky se zase vrátí do původního směru. Když praská v solném údolí sůl pod váhou břemen, pohle, jak se všichni činí, jak pomáhají zvířatům z bláta a tápavě hledají pevnější vrstvu, ale i tentokrát se zase rychle a v pořádku navrátí v původní směr. Když sklouzne nějaký náklad, lidé se zastaví, posbírají rozbité bedny, naloží je jinam, přitáhnou uzel skřípějícího provazu, aby je lépe upevnili, a zase pokračují stejnou cestou. Někdy se stane, že vůdce zemře. Obklopí ho. Potom ho zahrabou do písku. Začnou se dohadovat. Nakonec dosadí nového vůdce a zase vykročí za stejnou hvězdou. A tak se karavana pohybuje stále tím jedním nutným směrem, kterým je ovládána. Je jako kámen, který se sune po neviditelném svahu.“ Městští soudci jednou odsoudili jakousi mladou ženu pro nějaký zločin a dali ji přivázat v poušti ke kůlu, aby tu na slunci vysvlékla svou něžnou tělesnou schránku.

„Ate ti ukážu, k čemu směřují lidé,“ řekl otec.

Avzal mě zase na koně.

Zatím co jsme jeli, přes mladou ženu se překlonil den a slunce pilo její teplou krev, sliny ipot zpodpaží. Ivláhu světla zočí. Když jsme s otcem dojeli na okraj vyhrazené pláně, snášelo se už krátké milosrdenství noci a žena čněla u paty skály bílá a nahá, křehčí než stéblo, které se živilo vláhou a te je odříznuto od hutných vodních

zásob, hluboce mlčících pod zemí. Lomila rukama jako popínavý stvol, který už praská v ohni, a usedavě volala k Bohu o smilování.

„Poslechni si ji,“ řekl otec. „Odhaluje podstatné. “

Ale já jsem byl dítě a měl jsem strach:

„Možná že trpí,“ řekl jsem, „a možná se i bojí. “

„Bolest a strach jsou nemoci chléva, příslušející pokornému stádu,“ řekl otec. „Ona je přesáhla. Odhaluje pravdu.“

Slyšel jsem ji, jak naříkala. Zajatá v noci bez hranic, přivolávala večerní lampu v domě, světnici, která by jí zase navrátila celistvost, dveře, jež by se za ní pevně zavřely. Vydána všanc vesmíru bez tváře, volala po dítěti, jež člověk před spaním obejme, po dítěti, které je trestí světa. Vystavená na pusté pláni každému, kdo jde kolem, zpívala o známém, uklidňujícím zvuku manželova kroku večer na prahu. Rozprostřená v nesmírno bez jediného záchytného bodu, prosila, aby jí vrátili hráze, v nichž jediných lze existovat, ten jeden jediný uzlíček vlny, aby ji učesala, misku, aby ji umyla, dítě, aby je uspala, to jedno jediné a žádné jiné. Zpitá večerní modlitbou spolu s ostatní vsí, dovolávala se svým nářkem věčnosti domova.

Když odsouzené sklesla hlava na rameno, vysadil mě otec zase na koně. Aujížděli jsme pryč.

„Uvidíš, jak budou večer pod stany reptat a vyčítat mi krutost,“ řekl otec. „Já jim však každý pokus o vzpouru tvrdě zarazím. Já člověka kuji.“

Přesto jsem tušil, že je můj otec dobrý.

„Chci, aby milovali živé vody studánek,“ řekl nakonec. „Azelenou hladinu ječmene, slitého nad letní popraskanou zemí. Chci, aby slavili koloběh ročních dob. Aby se živili tichem a pomalým rytmem, jako když dozrává ovoce. Aby dlouho oplakávali a dlouho uctívali mrtvé, protože dědictví přechází z jednoho pokolení na druhé jen zvolna a já nechci, aby svůj med cestou poztráceli. Chci je mít jako větev olivovníku. Jako větev, jež čeká. Teprve pak se v nich projeví mocný a vyrovnaný boží rytmus, přicházející jako vánek do větví stromu. Ten rytmus je vede a navrací od jitra k noci, od léta k zimě, od zrání ke sklizni, od mládí k stáří a od stáří pak zase k novým dětem.

NeboM tak jako o stromu, ani o člověku se nic nedozvíš, pokud ho rozložíš v jeho trvání a rozdělíš v jeho různosti. Strom není

nejprve semeno, pak stvol, pak pružný kmen a nakonec mrtvé dřevo. Máš-li ho poznat, nesmíš ho dělit. Strom je síla, která se pozvolna snoubí snebem. Atak je to istebou, můj malý človíčku. Bůh ti dal život, dává ti růst, plní tě postupně touhami, smutky, radostmi, bolestmi, hněvem i odpuštěním, a pak tě navrací v sebe. Ty ale nejsi jednou školák, pak manžel, jednou dítě, pak stařec. Jsi ten, kdo se naplňuje. A dokážeš-li pochopit, žes větví, která se houpe, jsouc pevně připoutána k stromu, pak ve svém pohybu okusíš věčnost. A všechno kolem tebe stane se věčným. Věčná bude zpívající studánka, jež napájela tvé předky, věčné bude světlo v očích tvé milé, až se na tebe usměje, věčná bude svěžest nocí. Čas není stroj, v němž se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.“

ATAK JSEM POCHOPIL, že ani utrpení, ani smrt v lůně božím, dokonce ani žal nad mrtvým nejsou z vrcholku nejvyšší věže citadely k politování. NeboM když uctíváme něčí památku, pak ten, kdo odešel, je přítomnější a mocnější než živý. Apochopil jsem lidskou úzkost a zželelo se mi lidí.

Arozhodl jsem se je uzdravit.

Mám soucit jen s tím, kdo se probudí uprostřed velebné noci v domnění, že je pod ochranou božích hvězd, a náhle pocítí, že putuje.

Zakazuji se ptát, neboM vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast. Trestám neklid, který žene zloděje k zločinu, protože dovedu v zlodějích číst a vím, že je nemohu spasit, zbavím-li je bídy. Myslí si, že touží po cizím zlatě, ale mýlí se. Zlato se skvěje jako hvězda. Ajejich láska, neznalá sebe samé, jde jenom za tím světlem, a to se nikdy nedá polapit. Jdou od odlesku k odlesku a rabují statky, které k ničemu nejsou, jako kdyby chtěl blázen polapit měsíc a nabíral by černou vodu ze studně, v níž se zrcadlí. Jdou a házejí ten nanicovatý nakradený popel do krátkého ohně radovánek. Abledí jako před milostnou schůzkou, strnulí strachem z poplachu vracejí se

opět na svá noční stanoviště a domnívají se, že někde tady je uloženo to, co je snad jednou naplní.

Když takového člověka propustím na svobodu, zůstane věrný své modle a druhý den ho moji zbrojnoši za praskotu větví znovu najdou v cizích zahradách. S bušícím srdcem a naplněného pocitem, že právě tuhle noc se k němu štěstěna skloní.

V první řadě je ovšem zahrnuji láskou, neboM v nich nacházím víc horoucnosti než upočestných kramářů. Jsem však stavitel měst. Rozhodl jsem se položit tady základy citadely. Sevřel jsem do hranic putující karavanu. Byla jen zrnem na loži větru. Vítr unáší semeno cedru jako vůni. Já větru vzdoruji a zasazuji semeno do země, aby se cedry košatily pro slávu boží.

Lásce je třeba předmětu. Jen toho mohu zachránit, kdo miluje, čím je, a koho lze nasytit.

Proto také uzavírám ženu do manželství a cizoložnou manželku dávám kamenovat. Chápu zajisté její žízeň a vím, jak veliká je přítomnost, které se dovolává. Umím v ní číst, když stojí večer, v době otevřené zázrakům, opřená na terase, ze všech stran obklopená širým obzorem a vydaná mukám své něhy jako osamělému katu.

Cítím ji, jak se všecka chvěje, vyvržená sem jako pstruh na písek, ačeká na sytivou plnost mořské vlny, na modrý kabát kavalíra. Obrací se svým voláním do širé noci. Aby je vyslyšel kdokoli, kdo se objeví. Marně však bude střídat jeden kabát za druhým, nikdo se nenajde, kdo by ji naplnil. Jako když volá břeh, aby se na něj rozlily osvěžující vlny moře, avlna vlnu střídá donekonečna. Ajedna za druhou mizí. K čemu by tedy bylo, kdyby zákon dovoloval měnit manžela. Kdo kolem lásky rád jen krouží, ten nikdy nezažije skutečné setkání.

Zachránit mohu jen tu ženu, která je schopná se uskutečnit a uspořádat okolo vnitřního dvora, tak jako narůstá cedr okolo svého zrna a košatí se ve svých mezích. Zachránit mohu jen tu, která nemiluje v první řadě jaro, nýbrž uspořádání určitého květu, v němž je jaro uzavřeno. Která nemiluje v první řadě lásku, nýbrž tu a tu určitou tvář, do níž se láska oblékla.

Pro onu manželku rozptýlenou do večera znám proto bu smrt nebo pouta. Určím jí hranice v podobě ohřívadla a kotlíku a mísy ze zlaté mědi, aby v tom seskupení pozvolna odhalila určitou tvář,

kterou pozná, která ji bude blízká, určitý úsměv, patřící jen sem. Tak se jí pomalu objeví Bůh. Bude tu křičící dítě, aby je nakojila, vlna pro její prsty, aby ji učesala, bude tu oheň, aby ho rozdýmala. Od toho okamžiku bude spoutaná a připravena sloužit. NeboM jsem ten, kdo kolem vůně buduje schránku, aby se nerozptýlila. Jsem zvyk, jenž přináší ovoce. Jsem ten, kdo nutí ženu, aby nabyla tváře a existovala, abych později nepředal Bohu pod jejím jménem jen slabý, větrem rozvátý povzdech, nýbrž určitou horoucnost, určitou něhu, určitou bolest.

Dlouho jsem takto rozjímal, co je to mír. Jeho pramenem není nic jiného než zrozené děti, svezené sklizně, uspořádaný dům. Jeho pramenem je věčnost, kam se navracejí dokonalé věci. Mír plných stodol, spících ovcí, urovnaného prádla, mír dokonalosti, mír toho, co je dobře uděláno a odevzdáno Bohu jako dar.

Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí. NechM vystaví svou pravdu na vůni pražícího se révoví nebo na ovci, kterou je třeba ostříhat. Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha. A mnohem víc než cizoložná manželka, otevřená příslibům noci, toho ví o Bohu moudrý člověk, který našel svou celistvost a nezná nic než váhu rouna.

Citadelo, vystavím tě v srdci člověka. NeboM je čas vybírání zrna, ale když bylo jednou vybráno, je také čas radování z rostoucí setby. Je čas tvoření, ale je také čas pro stvořené. Je čas šarlatového blesku, který protrhne nebeské hráze, ale je také čas cisteren, do nichž se protržené vody shromáždí. Je čas dobývání, ale pak přichází čas trvání říší: a já, služebník boží, miluji, co je věčné. Nenávidím to, co se mění. Zacpávám ústa člověku, jenž se v noci zvedá a vrhá do větru svá proroctví jako strom zasažený nebeskou setbou, který se láme a praská a zapálí svým ohněm les. Děsí mne, když se Bůh hýbe. Jen aM zas usedne nehybný na věčnosti! NeboM je čas geneze, ale je také čas, šMastný čas, zvyku!

Je třeba usmiřovat, vzdělávat a zušlechMovat. Jsem ten, kdo spájí rozpukanou zemi a zahlazuje lidem stopy po sopce. Jsem trávník sklenutý přes propast. Jsem sklep, jenž zlatí plody. Jsem pramice,

které Bůh svěřil do péče jednu generaci, a převážím ji z jednoho břehu na druhý. Bůh ji pak zase přijme z mých rukou takovou, jak mi ji svěřil, možná o něco zralejší, moudřejší, zkušenější v cizelování stříbrných konvic, jinak však nezměněnou. Uzavřel jsem svůj lid do své lásky.

Proto držím ruku nad tím, kdo převzal v sedmé generaci křivku lodního kýlu či linku štítu a vede ji dál k dokonalosti. Držím svou ruku nad tím, kdo po svém předku pěvci podědil anonymní báseň a sám ji recituje dál a sám se dál mýlí a tak jí přidává svou šMávu, svůj otisk, svou pečeM. Miluji těhotnou ženu, či ženu, která kojí, miluji stádo, které se množí, miluji návrat ročních dob. NeboM jsem především ten, který bydlí. A tebe, citadelo, můj příbytku, zachráním před záměry písku a kolem dokola tě vyzdobím polnicemi, které budou troubit proti barbarům!

NEBOŤ JSEM ODHALIL velkou pravdu. Že totiž lidé bydlí a smysl věcí se pro ně mění podle smyslu domu. A že cesta, ječmenné pole i křivka kopce jsou pro člověka jiné podle toho, jestliže vytvářejí či nevytvářejí panství. NeboM všechna ta různorodá hmota se potom rázem sjednotí a dolehne k srdci. Ačlověk neobývá stejný vesmír, jestliže bydlí anebo nebydlí v království božím. Mýlí se nevěřící, když se nám smějí a domnívají se, že dosáhnou hmatatelných bohatství tam, kde jich není. NeboM když touží mít stádo, pak je to z pýchy. Aradosti pýchy už samy rozhodně nejsou hmatatelné.

Podobně ti, kdo se domnívají, že vypočítáváním jednotlivých částí objeví mé království. „Jsou tam ovce a kozy,“ říkají, „a ječmen, příbytky a hory – a co víc?“ Jsou chudí, neboM nic víc nemají. Aje jim zima. Jsou jako člověk, který čtvrtí mrtvolu a říká: „Tady se podívejte, co je život: jen směsice kostí a krve, svalů a vnitřností.“ Zatímco životem bylo světlo v očích, a to už nelze vyčíst z jejich popela. Zatímco mým královstvím zdaleka nejsou ovce a pole a příbytky a hory, nýbrž to, co jim vládne a co je spojuje. Nýbrž vlast mé lásky. A když to vědí, jsou šMastní, protože bydlí v mém domě.

A zvyky jsou v plynutí času totéž co domov v prostoru. Je dobré, když nám plynoucí čas nepřináší pocit opotřebování a zmaru, nýbrž naplnění. Je dobré, je-li čas stavbou. Kráčím pak od jedné slavnosti ke druhé, od svátku k svátku, od vinobraní k vinobraní, jako jsem kráčíval v dětství od poradního sálu k sálu odpočinku v rozlehlém otcově paláci, kde každý krok měl smysl.

Zákon mnou přikázaný je cosi jako tvar zdí a rozložení nábytku v mém domě. Hlupák mi přišel říci: „Zbav nás svého útlaku a staneme se většími.“ Věděl jsem však, že by tím především ztratili vědomí určité tváře, a tím, že by ji přestali milovat, i vědomí sebe samých, a proto jsem se rozhodl obohatit je o tu lásku i proti jejich vůli. NeboM mi navrhovali, aby se jim tam lépe procházelo, strhnout zdi otcova paláce, kde každý krok měl smysl.

Bylo to rozlehlé obydlí s jedním křídlem vyhrazeným pro ženy a skrytou zahradou, kde zpíval vodotrysk. (Atakto přikazuji vybudovat srdce každému domu, aby tam bylo možné něčemu se přibližovat a něčemu vzdalovat. Aby tam bylo možné vcházet i vycházet. Protože jinak by člověk nebyl nikde. A jestliže člověk není, rozhodně to neznamená, že je svobodný.) Také tam byly stodoly a chlévy. Stalo se někdy, že stodoly byly prázdné a chlévy bez dobytka. Otec však zakazoval, aby se jedněch použilo místo druhých. „Stodola,“ říkal, „je především stodola, a jestliže přestaneš vědět, kde jsi, pak už nebydlíš v domě. Nezáleží na tom,“ říkal také, „je-li užitek větší nebo menší. Člověk není dobytek na výkrm a láska pro něj znamená víc než užitek. Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“

Byl tam sál vyhrazený jen pro velká poselstva a jeho dveře se otvíraly pouze v den, kdy na obzoru vyvstal písečný prach zvířený jezdci a v dálce se objevily rudé praporce rozvlněné větrem jako moře. Pro drobná, bezvýznamná knížata zůstával zavřený. A byl tam jiný sál určený soudu a jiný pro mrtvé. A jeden pokoj byl prázdný a nikdo nikdy neodhalil, k čemu je – a možná k ničemu, jen k tomu, aby upozornil, že existuje tajemství a že nikdy nelze všechno proniknout.

Po chodbách běhali otroci s břemeny a odhrnovali těžké závěsy, které jim klouzaly po ramenou. Stoupali do schodů, otvírali dveře a po jiných schodech kráčeli zase dolů, a podle toho, jak se přiblížili anebo vzdálili ústřednímu vodotrysku, hleděli se chovat více či

méně tiše, až potom na hranicích ženského království znejistěli jako stíny, neboM by je stálo život, omylem tam vstoupit. A ženy samotné: mírné, drzé či plaché, podle toho, jaké místo v domě zaujímaly.

Slyším, jak hlupák říká: „Kolik promarněného místa, kolik nevyužitého bohatství, kolik pohodlí, ztraceného z nedbalosti! Ty zbytečné zdi je třeba zbourat a zrušit ty strmé schody, po kterých se tak špatně chodí. Pak bude člověk volný.“ A já mu odpovím: „Potom se lidé promění v dobytek na trhu a ze strachu, aby se nenudili, začnou si vymýšlet stupidní hry, jež budou zase podléhat pravidlům, ale ta pravidla budou postrádat velikost. Protože palác může být půdou poezie. Jakou však napsat báseň nad nicotnou hrou v kostky? Ještě dlouho by možná žili ze stínu těch zdí, jejichž nostalgickou připomínku by jim přinášely básně, pak by však zmizel i stín a přestali by básním rozumět.“ Av čem by potom našli potěšení?

Podobně by byl člověk ztracen v týdnu, který by neměl dny, anebo v roce, který by neměl svátky, který by neměl tvář. Apodobně i člověk bez řádu, který by žárlil na svého souseda, kdyby ho soused v něčem převyšoval, a hleděl by ho strhnout na svou úroveň. Kdyby lidé vytvořili takový nehybný močál, jakou radost by potom měli?

Snažím se znovu vytvořit silová pole. Buduji v horách přehrady, abych zadržel vody. Jsem nespravedlivý, neboM se stavím na odpor přirozeným sklonům. Nastoluji znovu řád tam, kam se lidé nakupili jako vody, vody, které se rozlily v močál. Spínám oblouky klenby. Na dnešním bezpráví buduji zítřejší spravedlnost. Znovu vytyčuji směry tam, kde se každý uvelebil na místě a nazývá to zahnívání štěstím. Pohrdám hnijícími vodami takové spravedlnosti a přináším svobodu pro člověka, zrozeného z krásné nespravedlnosti. Takto zušlechMuji říši.

NeboM dobře vím, jak uvažují. Obdivovali člověka, tak jak ho zformoval otec. „Kdo by si dovolil utlačovat takovou dokonalost?“ řekli si. A ve jménu člověka takovým útlakem zformovaného zrušili útlak. Pokud trval ještě v srdci, působil dál. Potom se na něj pozvolna zapomnělo. Aten, kdo měl být zachráněn, zemřel.

Nenávidím proto ironii, neboM není z člověka, nýbrž z darmochleba. Darmochleb říká: „Jinde vypadají vaše zvyky jinak. Proč je tedy nezměnit?“ Tak jako by řekl: „Kdo vás nutí ukládat sklizeň do stodoly a stádo zahánět do chléva?“ Ale je to on sám, kdo se dal oklamat slovy, neboM neví nic o tom, co slova nemohou zachytit. Neví, že lidé bydlí v domě.

Ajeho oběti začnou dům bourat, protože už ho nepoznávají. Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí. A připadají si báječní, když o svátcích nedodržují zvyky, když zrazují své tradice a slaví nepřítele. Jistěže při té svatokrádeži v nitru přece jen cosi pociMují. Pokud je to ještě svatokrádež. Pokud je to ještě vzpoura proti čemusi, co na ně vyvíjí určitý tlak. Ažijí z toho, že jejich nepřítel ještě dýchá. Stín zákonů jim dosud vadí natolik, aby měli pocit, že jsou proti zákonům. Brzy však zmizí i stín. A oni už potom nepocítí vůbec nic, protože zapomněli i na to, jak chutná vítězství. A zívají. Proměnili palác v tržiště, ale když vyprchala radost z toho, že tady mohou hulvátsky dupat, nevědí náhle, co na tom tržišti dělají. Azačnou neurčitě snít o stavbě domu s tisíci dveřmi, se závěsy, jež kloužou po ramenech, s lenivými předpokoji. Adokonce sní o tajné místnosti, která by vtiskla tajemství celému obydlí. Anevědomky, protože už na něj zapomněli, oplakávají otcův palác, kde měl každý krok smysl.

A protože jsem tohle pochopil, nehodlám připustit, aby se věci takto drolily, a neposlouchám ty, kdo mi vykládají o přirozených sklonech. Vím příliš dobře, že přirozeným sklonem se ledovec rozlévá v močál, horské výčnělky ztrácejí ostrost a říční proud se v ústí do moře rozbíjí v tisíc protichůdných vln. Vím příliš dobře, že moc se přirozeným sklonem rozpadá a jeden člověk se stává rovným druhému. Já však vládnu, a tedy volím. NeboM vím, že i cedr vítězí nad působením času, který by ho měl rozložit v prach, a v odporu k síle, která ho táhne dolů, buduje z roku na rok pyšný chrám svého listí. Jsem život a přináším řád. Buduji ledovce navzdory úmyslům bažin. Co mi záleží na tom, kvákají-li žáby o bezpráví. Vyzbrojuji člověka, aby opět existoval.

Nestarám se proto o hloupého žvanila, který vyčítá palmě, že není cedrem, a cedru, že není palmou: směšuje smysl knih a míří k chaosu. Vím, že má žvanil ve svém nesmyslném vědění pravdu, protože palma i cedr by skutečně splynuly vjedno a rozpadly se

v prach, kdyby nebylo života. Ale život se staví na odpor zmatku i přirozeným sklonům. Az prachu pozvedá cedr.

Pravdou mých příkazů je člověk, který se z nich zrodí. Nehledá smysl zvyků, zákonů a jazyka své říše v nich samých. Když člověk klade kámen ke kameni, vytváří tím ticho. Ato se z kamenů vyčíst nedalo. Vím, že lásku oživují právě břemena a pouta. Vím, že člověk, který rozčtvrtí mrtvolu a zváží kosti a vnitřnosti, nemůže nic poznat. NeboM kosti a vnitřnosti samy o sobě nejsou k ničemu, stejně jako inkoust a hmota knihy. Cenu má pouze moudrost, která je v knize uložená, není však téže podstaty s knihou. A přít se nemíním, neboM tu není nic, co by se dalo dokázat. Jazyku mého lidu, chci tě zachránit před hnilobou. Vzpomínám, jak jednou navštívil otce nevěrec:

„Přikazuješ, aby ve tvé zemi používali k modlení růženec o třinácti zrnkách. Proč zrovna třináct? Když ten počet změníš, se spásou člověka to přece nemá co dělat?“

A dokazoval rafinovanými důvody, proč by se lidé měli modlit s růžencem o dvanácti zrnkách. Byl jsem dítě, řečnická obratnost na mne působila a snesené argumenty se mi zdály tak skvělé, že jsem hleděl na otce s pochybností, dokáže-li pádně odpovědět.

„Řekni mi,“ pokračoval ten člověk, „v čem může mít růženec o třinácti zrnkách větší váhu. “

„Růženec o třinácti zrnkách,“ odpověděl otec, „má váhu všech hlav, které jsem dal v jeho jménu stít. “

ABůh nevěrce osvítil a on uvěřil.

PŘÍBYTKU ČLOVĚKA, jak by bylo možné založit tě na rozumové úvaze? Kdo by tě mohl vybudovat cestou logiky? Existuješ i neexistuješ. Jsi i nejsi. Jsi složen z různorodých látek, ale kdo tě chce poznat, musí tě objevit. Jako kdyby chtěl člověk poznat svůj dům, a proto by ho zboural. Zbude mu hromada kamení, cihel a tašek, ale ten chládek, ticho a soukromí, které v nich nacházel, už nenajde a nebude vědět, co si s tou hromadou cihel a kamení a tašek počít, neboM tu bude chybět objevitelský duch, který jim vládl, srdce a duše stavitele. NeboM kamení chybí srdce a duše člověka.

Ale protože lze rozumovat pouze o cihlách, kamení a taškách, a ne o duši a srdci, které jim vládnou a svou mocí je proměňují v ticho, protože pravidlům logiky a zákonům čísel se duše a srdce vymykají, jsem tu já a má vůle. Já, stavitel. Já, který mám duši a srdce. Já, který mám jediný tu moc proměnit kámen v ticho. Přicházím a hnětu ono těsto, které je pouze hmotou, podle tvůrčího obrazu, který mi vnuká Bůh a který leží mimo cesty logiky. Buduji svou civilizaci, veden představou jejího budoucího tvaru, tak jako jiný buduje svou báseň a hledá odstín věty a jedno slovo mění za jiné, aniž musí ten odstín či záměnu zdůvodňovat, neboM je veden jen jejím budoucím tvarem, který má uložený v srdci.

NeboM já vedu lid. Aurčuji zákony a stanovím svátky a přikazuji lidem obětovat, a z jejich ovcí, koz a příbytků a hor dobývám civilizaci podobnou otcovu paláci, kde měl každý krok smysl.

Co by beze mne vytvořili z hromady kamení přenášené sem a tam, než zas jen hromadu kamení, a ještě hůře uspořádanou? Já vládnu a volím. Avládnu jediný a sám. Aoni se pak mohou modlit v tichu a stínu, za který vděčí mým kamenům. Kamenům, uspořádaným podle obrazu mého srdce.

Já vedu lid. Jsem vládce. Na mně leží odpovědnost. Ana nich žádám, aby mi pomáhali. Pochopil jsem, že vládcem není ten, kdo zachraňuje druhé, nýbrž ten, kdo je žádá, aby byl od nich zachráněn. NeboM jednota, kterou jsem vydobyl z ovcí a koz a příbytků a hor, je založena na mně, na obraze, který vsobě nosím. Aoni se do něho zamilují, jako by před nimi rozepjal v slunci své svěží paže jakýsi mladý bůh, kterého zprvu nepoznali. A náhle milují i dům, který jsem vytvořil podle své touhy. Askrze dům i mne, stavitele. Tak jako člověk nemiluje na soše hlínu, cihlovou červeň anebo bronz, nýbrž sochařův postup. Apřipoutává svůj lid kdomovu, aby ten domov poznávali. A nebudou ho znát, dokud ho nenapojí vlastní krví. Dokud ho nevyzdobí vlastními oběMmi. Budou mu muset obětovat všechno až po krev, po vlastní tělo, protože jejich smysl bude spočívat v něm. Potom ta božská stavba dostane pro ně tvář a nebudou ji moci nepoznat. Apocítí k ní lásku. Ajejich večery budou naplněny horoucností. A jednou, až začnou synové otvírat oči a uši, první starostí otců bude odhalit jim onu tvář, aby se nepropadla v rozličnost věcí.

Adokázal-li jsem vybudovat svůj příbytek dost rozlehlý, aby dal smysl i hvězdám, pak vyjdou v noci na práh a zvednou hlavu děku

jíce Bohu, že ta plavidla vede tak dobře. Ajestliže ho zbuduji dost trvalý, aby obsáhl i život v celém trvání, pak půjdou od svátku k svátku, jako by šli z jedné síně do druhé, vědouce, kam jdou, a v rozličnosti života budou odhalovat tvář boží.

Citadelo, vybudoval jsem tě tedy jako lo. Sbil jsem tě hřebíky, vystrojil a pustil po proudu času jako po větru, který už vane jen příznivým směrem.

Plavidlo lidí, bez něhož by se nesetkali s věčností!

Ale vím, jaká nebezpečí mé lodi hrozí. Věčný nepokoj temného moře tam venku. A možnost jiných obrazů. NeboM strhnout chrám a z jeho kamenů vystavět jiný je vždycky možné. A ten jiný není o nic pravdivější ani falešnější, správnější ani nesprávnější. A nikdo katastrofu nepozná, protože ticho se nedá z hromady kamení vyčíst.

Přeji si proto, aby hlavní žebroví lodi pevně sklenuli. Jen tak ji mohu uchovat od jednoho pokolení k druhému. Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.

PŘEJI SI PROTO, aby hlavní žebroví lodi pevně sklenuli. Stavba lidí. NeboM okolo lodi je slepá příroda, dosud beztvará a plná síly. A kdo zapomene na sílu moře, tomu se může dostat klidu až přespříliš.

Domnívají se, že příbytek, který jim byl dán, je absolutní sám o sobě. Natolik se stává samozřejmým, co bylo jednou ukázáno. Když člověk bydlí na lodi, přestává vidět moře. Anebo když je zahlédne, je to jen ozdoba lodi. Taková je moc ducha. Moře se mu zdá stvořené k tomu, aby unášelo lo.

Klamou se však. Určitý sochař jim ukázal vkameni určitou tvář. Ale jiný jim mohl ukázat jinou. Ostatně znáš přece souhvězdí: toto je LabuM. Někdo by ti v ní ukázal ležící ženu. Ale přichází pozdě. Už nikdy neunikneme Labuti. Objevená LabuM nás drží v moci.

Ale považovat ji omylem za absolutní znamená přestat ji chránit. A já vím, odkud mne ohrožuje hlupák. A žonglér. Ten, který příliš lehkými prsty modeluje tváře. Kdo vidí do hry, tomu se ztrácí smysl panství. Dávám ho proto zajmout a rozčtvrtit. Jistěže ne

kvůli právníkům, kteří mi dokazují, že je v neprávu. V neprávu totiž není. Nemá však ani pravdu, a já mu proto nedovolím, aby se považoval za chytřejšího, bližšího pravdě než moji právníci. Neprávem si totiž myslí, že má pravdu. NeboM i on vydává nové, pomíjivé a třpytivé výtvory vlastních rukou za absolutní, ale chybí jim váha, čas, prastarý řetěz víry. Jeho stavba se dosud neuskutečnila. Má ano. Aproto odsuzuji kejklíře, a tím zachraňuji svůj lid od hniloby.

NeboM ten, kdo přestane být pozorný a zapomene, že bydlí na lodi, je už předem odzbrojen a brzy spatří, jak se moře vzedme a smete svou vlnou jeho hlupácké hříčky.

Přesně takový obraz mé říše se mi jednou ukázal, když jsem se za jedné výpravy plavil s částí svého lidu po širém moři. Byli uzavřeni na palubě korábu uprostřed moře. Občas jsem se mezi nimi mlčky procházel. Krčili se nad mísami s jídlem, dávali pít dětem nebo se hroužili v modlitbu nad zrnky růžence. Stali se obyvateli lodě. Lo se jim stala příbytkem.

Jednu noc se však živly zvedly. A když jsem v tichu své lásky mezi ně přišel, spatřil jsem, že se nic nezměnilo. Cizelovali prsteny, soukali vlnu anebo tiše hovořili a neúnavně tkali to společenství lidí, to předivo svazků, v němž potom stačí, aby jeden zemřel, a každý cosi ztrácí. Naslouchal jsem jejich hovoru v tichu své lásky, nedbaje na slova, na jejich rozklady o kotlících či nemocech, neboM jsem věděl, že smysl věcí nespočívá v předmětu, nýbrž vcestě. Abyl tu člověk, který se dovedl tak vážně usmát, že se tím celý dával. a jiný se zase nudil a neměl tušení, že to je z úzkosti anebo z nepřítomnosti Boha. Atak jsem na ně hleděl v tichu své lásky.

Těžké, nepoznatelné rameno moře je zatím prostupovalo svým pomalým a strašným pohybem. Byly okamžiky, kdy všechno utkvělo na vrcholu vzedmuté vlny jakoby v nepřítomnu. Acelá lo se chvěla, jako by kování puklo, jako kdyby se už byla roztříštila, a dokud tohle rozplynutí věcí trvalo, ustávali v modlení, hovoru, krmení dětí i cizelování ryzího stříbra. Dřevem pokaždé projelo z jednoho konce na druhý jediné zaskřípění jako úder hromu. Lo jako by se zhroutila do sebe, nalehla do základů, div nepopraskaly, a lidé při tom drtivém pádu vrhli.

A tiskli se k sobě pod odporným kymácením olejových lamp jako ve stáji, která se hroutí.

Aby nepropadli strachu, poslal jsem jim vzkaz:

„Ti, kteří pracují se stříbrem, aM mi zhotoví cizelovaný džbán. Ti, kteří připravují jídlo pro ostatní, aM si dají víc záležet. Zdraví aM pečují o nemocné. Ti, kdo se modlí, aM se ještě víc pohrouží v modlitbu. “

A člověku, jehož jsem našel, jak se opírá bledý o trám a skrze silnou ucpávku naslouchá zakázanému hlasu moře:

„Běž do podpalubí spočítat mrtvé ovce. Když jsou tak poděšené, snadno se stane, že jedna druhou zadusí. “

„Bůh hněte moře. Jsme ztraceni. Slyším, jak hlavní žebra lodě praskají. Ty nemá nikdy být slyšet, neboM jsou základ a výztuž. Stejně tak svěřujeme základům zeměkoule své domy a řady olivovníků a něhu chundelatých ovcí, které za večera zvolna přežvykují boží trávu. Je dobré pečovat o palmy, ovce a jídlo a lásku vdomě. Ašpatné je, když nás leká sám základ. Když to, co je hotové, začne být znovu tvarováno. A te začíná hovořit to, co má mlčet. Co se z nás stane, jestliže začnou blekotat hory? Já to blekotání jednou slyšel a nikdy na ně nezapomenu. “

„Jaké blekotání?“ řekl jsem.

„Kdysi, pane, jsem bydlel ve vsi postavené na klidném temeni kopce, pevně zasazené mezi nebem a zemí, ve vsi zbudované, aby trvala. Ataké trvala. Roubení studní, kamenné prahy, oblý lem kašen se dlouhým užíváním nádherně leskly. Jedné noci se však v našich podzemních základech cosi probudilo. Pochopili jsme, že nám země pod nohama ožila a kypí. Co bylo hotové, začalo být znovu tvarováno. A dostali jsme strach. Nebáli jsme se ani tak o sebe, jako o to, co bylo předmětem naší práce. O to, v co jsme se během života proměňovali. Já jsem byl cizelér a strachoval jsem se o veliký džbán, na němž jsem pracoval už celé dva roky. V ten džbán se proměnily dva roky mého bdění. Jiný se třásl o tlusté vlněné koberce, které s potěšením tkal. Denně je na slunci rozvinoval. Byl pyšný, že cosi ze svého zkornatělého těla směnil za tohle vlnění, které se zdálo tak hluboké. Jiný se strachoval oolivovníky, které zasadil. Vím určitě, že nikdo znás se nebál smrti, ale chvěli jsme se o drobné, hloupé předměty. Uvědomili jsme si, že život nemá smysl, leda když je postupně směňován. Smrt zahradníka se stromu nedotkne. Je-li však ohrožen strom, zahradník

umírá dvakrát. Abyl mezi námi i starý vypravěč, který znal ty nejhezčí příběhy z pouště a sám je ještě zkrášlil. Aznal je jen on sám, neboM neměl synů. Akdyž se země začala hroutit, chvěl se o ubohé příběhy, které už nikdo nezazpívá. A země žila a kypěla a začal se tvořit mohutný okrový příval a valit se dolů. Řekni mi, co může člověk ze sebe výměnou nabídnout, aby tím dodal krásy okrovému přívalu, který se pomalu sune a všecko pohlcuje? Co může na tom pohybu vybudovat?

Domy se pod tím náporem pomalu stáčely a trámy, takřka nepostřehnutelně zkroucené, rázem pukaly jak sudy černého prachu. Jinde se začaly zdi nejprve chvět a pak se naráz sesuly. A ti z nás, kdo to přežili, ztratili smysl sebe samých. Krom vypravěče, který zešílel a zpíval.

Kam nás to vezeš? Ta lo se potopí i s ovocem naší práce. Cítím, jak čas tam venku ubíhá naprázdno. Cítím ubíhat čas. Běh času nikdy nemáme takto cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout. Má zvolna shromažovat dílo. Zpevňuje však nyní něco, co by pocházelo od nás a co přetrvá?“

ODEBRAL JSEM SE mezi svůj lid a myslel na směnu, která už není možná, jestliže v průběhu generací nezůstává nic stálého, a na čas, který pak ubíhá nadarmo jako přesýpací hodiny. A říkal jsem si: ten příbytek není dost rozlehlý a dílo, za něž se ten lid směňuje, ještě pořád není dost stálé. Myslel jsem na velká, nezničitelná, mnohoúhelná mauzolea faraónů, postupující oceánem času, který je zvolna drolí v prach. Myslel jsem na panenské rozlohy písku, po kterých putují karavany a ze kterých někdy vyvstane prastarý chrám, zpola už potopený a se stožáry strženými neviditelnou modrou bouří, napůl ještě plující, ale už odsouzený. A říkal jsem si: dost stálý není ani ten chrám s celým tím nákladem zlacení a vzácných předmětů splacených dlouhými lety lidských životů, ta schrána medu tolika pokolení se všemi zlatými filigrány, s posvátným zlacením, za něž se zvolna směnili někdejší tvůrci, s vyšívanými pokrývkami, nad kterými si stařeny po celý dlouhý život ničily oči, aby pak svraštělé, kašlající a podlomené smrtí nechaly po sobě

tuhle královskou vlečku. Tu rozvinující se pláň. Když ji dnes lidé spatří, říkají: „Jak je ta výšivka krásná! Jak je krásná. “ A já vidím, že ty stařeny vetkaly ve svou proměnu své vlastní hedvábí. Aniž tušily, že jsou tak nádherné.

Ale na to, co po nich zbude, je třeba zhotovit velikou truhlu. Apovoz, aby to odvezl. NeboM si vážím především toho, co trvá déle než člověk. A tím uchovávám smysl jeho směny. A buduji velikou svatyni, do které uloží vše, co z něho přetrvá.

Dodnes ta pomalá plavidla nacházím v poušti. Ještě pořád pokračují v cestě. A pochopil jsem ono podstatné, že je především nutno vybudovat lo, vystrojit karavanu a vystavět chrám, který je trvalejší než člověk. A plni radosti se potom budou směňovat za cosi cennějšího, než jsou oni sami. Zrodí se malíři, sochaři, rytci a cizeléři. Nečekej však nic od člověka, jestliže nepracuje pro věčnost, ale jen pro vlastní život. Zbytečně bych je pak učil stavitelství a jeho pravidlům. Jestliže staví domy jen proto, aby v nich žili, k čemu je dobré směňovat život za dům? Za dům, který má sloužit jen jejich životu a dál už ničemu? Říkají, že je dům užitečný, a nehledí na dům jako takový, nýbrž jen na pohodlí. Dům jim slouží a oni se v něm zabývají shrabováním bohatství. Ale umírají jako žebráci, neboM po sobě nezanechali ani vyšitou pokrývku, ani posvátné zlacení v úkrytu kamenné lodi. Místo aby se směňovali, chtěli, aby se jim sloužilo. Když potom odejdou, nezůstává nic. Procházel jsem se tedy na sklonku večera, kdy všechno ztrácí soudržnost, mezi lidmi svého národa a pozoroval je, jak v ošumělých, starých šatech postávají na prahu svých skrovných chatrčí a odpočívají po své včelí práci. Anezajímali mě ani tak oni samotní, jako spíš dokonalost medového koláče, na němž po celý den společně pracovali. Nad jedním z nich jsem se zamyslel. Byl slepý a navíc přišel o nohu. Byl velmi starý, blízek smrti, při každém pohybu zasténal jako kus starého nábytku a odpovídal jenom pomalu, protože při svém vysokém stáří už nedokázal jasně hovořit, ale v tom, zač se směňoval, byl čím dál tím zářivější, jasnější, chápavější. Dosud totiž pokračoval roztřesenýma rukama v práci, jež se změnila v elixír čím dál tím jemnější chuti. Anádherně tak unikal ze svého starého, zkornatělého těla a byl čím dál tím šMastnější, nezranitelnější. Čím dál tím nesmrtelnější. Ruce měl plné hvězd a vůbec netušil, že umírá.

Po celý život pracovali, aby zvětšili bohatství, které ničemu nesloužilo, a se vším všudy se proměnili v nezničitelnou výšivku. neboM jen jednu část práce obětovali užitku a všechny ostatní části cizelování, nádheře kovu, dokonalosti kresby, něze křivky, věcem, které k ničemu nejsou, leda k tomu, aby do sebe pojaly směněnou část, jež je trvalejší než tělo.

A tak se večer zvolna procházím mezi svým lidem a halím ho v ticho své lásky. A pouze o ty se strachuji, kdo hoří marným plamenem, o básníka plného lásky k básním, ale neschopného napsat tu svou, o ženu zamilovanou do lásky, ale neschopnou volit, a proto neschopnou se uskutečnit, o lidi naplněné úzkostí, které bych mohl z úzkosti vyléčit, kdybych jim umožnil onen dar, vyžadující oběM a volbu a zapomnění na vesmír. NeboM jeden určitý květ je v první řadě odmítnutím všech květů ostatních. A jen za té podmínky je krásný. Podobně tomu je s předmětem směny. A hlupák, který stařeně vyčítá, že místo výšivky by mohla tkát něco jiného, dává přednost nicotě před tvorbou. Tak jdu a cítím, jak nad vůněmi tábora, kde všechno zraje avtichosti nabývá tvaru, pozvolna askoro neuvědoměle stoupá modlitba. Aby se plod, výšivky anebo květina uskutečnily, musí se nejprve vykoupat v čase.

Během těch dlouhých procházek jsem pochopil, že kultura mé říše naprosto nespočívá v hodnotě potravy, ale v požadavcích a horoucnosti práce. Nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru. Kulturním člověkem je především tvůrce, který se obrozuje skrze svůj předmět a stává se věčným, a proto se nebojí smrti. Kulturním člověkem je také ten, kdo bojuje a směňuje se za říši. Ale ten, kdo sám nic nevytvořil, může své oči živit samou dokonalostí a obklopit se přepychem nakoupeným u kupců, a stejně to bude marné. Znám takové pokleslé rasy. Sami už básně nepíší, pouze je čtou, sami už neobdělávají půdu, ale spoléhají na své otroky. Právě proti nim a jejich tvůrčí ubohosti se znovu a znovu objevují v jižních pouštích živoucí kmeny, aby dobývaly jejich mrtvé bohatství. Nemám rád lidi lenivého srdce. Ti, kdo výměnou nic nenabízejí, nemohou se ničím stát. Život jim nedá uzrát. Čas pro ně plyne jako hrst písku a vede je k zmaru. Aco mám jejich jménem předat Bohu?

Poznal jsem jejich bídu, když se rozbila nádrž, dřív než se naplnila. NeboM smrt děda, který se stal zemí, když předtím sebe celého směnil, je cosi nádherného a pohřbíván je nástroj, jenž přestal

sloužit. Viděl jsem však mezi svým lidem umírat děti, jež mlčky, s přivřenýma očima lapaly po dechu a uzamykaly pod svými dlouhými brvami poslední zbytek ohně. NeboM Bůh se podobá ženci a spolu se zralým ječmenem sebere někdy i květy. A když pak sváží snopy plné zrní, najde v nich i tenhle zbytečný přepych. „To umírá Ibrahimův chlapec,“ říkali lidé. A já se vydal, jimi nepoznán, svým volným krokem do Ibrahimova domu, neboM jsem věděl, že kdo se uzavře do ticha lásky, ten může pochopit i skrze šalebná slova. A oni byli tak zaujati sledováním jeho agónie, že si mne vůbec nevšimli.

V domě se mluvilo tiše a papuče se jen šouraly, jako by tu byl kdosi velice vystrašený, koho by mohl polekat každý jasnější zvuk. Báli se pohnout, otevřít anebo zavřít dveře, jako by tu hořel lehký, třepotavý olejový plamínek. A když jsem spatřil jeho krátký dech, drobné zaMaté pěsti, horečný, křečovitý spěch a tvrdohlavě zavřené oči, jež odmítaly hledět, skutečně jsem poznal, že už uniká. Hleděl jsem, jak se ho všichni kolem snaží zkonejšit, jako by ochočovali divoké zvířátko. Podávali mu hrnek mléka jakoby súzkostí. Třeba zatouží po mléce, třeba ho dobrá vůně mléka na jeho cestě zastaví aon se napije. A domlouvali se s ním jako s gazelou, která chodí jíst z ruky. Ale on zůstával nesmírně vážný a nepohnutý. To, co te potřeboval,nebylo mléko. Stařeny tedy potichu, tak tiše, jako by hovořily k hrdličkám, začaly zpívat píseň, kterou míval rád – tu o devíti hvězdách, jež se koupají ve studánce, – on však už byl zřejmě příliš daleko a neslyšel. Ani se ve svém běhu neotočil. Tak nevěrný byl, neboM umíral. Žebrali alespoň o jeden pohyb, o jeden pohled, jakým se cestující ohlédne po příteli, aniž zpomalí cestu. Ojedno znamení, že je poznává. Obraceli ho na loži, otírali mu zpocenou tvář, nutili ho, aby se napil, – a to vše patrně proto, aby ho probudili ze smrti. Odcházel jsem, zatím co mu dál strojili léčky, jen aby zůstal na živu. Ach, jak snadno jim ten devítiletý chlapec unikal! Apodávali mu hračky, aby ho připoutali pomocí radosti. Když je však položili příliš blízko k němu, neúprosně je svou drobnou rukou odstrčil, jako když člověk odhrne křoví, které ho zadržuje v běhu.

Vykročil jsem pryč a na prahu se otočil. To všechno zde byl pouze okamžik, záblesk, jedna tvář města mezi ostatními. Omylem

tu bylo zavoláno na malé dítě a ono se usmálo a odpovědělo. Právě se otočilo ke zdi. Jeho přítomnost tady byla už křehčí než přítomnost ptáka. a zanechal jsem je, aby dál udržovali ticho, kterým se snažili ochočit umírající dítě.

Kráčel jsem uličkou. Skrze dveře jsem slyšel, jak lidé peskují služebné. V domech se uklízelo, připravovala se zavazadla na cestu nocí. Nezajímalo mne, zdali je to peskování spravedlivé nebo ne. Slyšel jsem pouze horoucnost. O kus dál u kašny plakala malá dívenka, čelo zabořené do lokte. Položil jsem jí zlehka ruku na vlasy a zvedl její tvář k sobě, ale po příčině jejího smutku jsem se nezeptal, neboM jsem věděl, že ji nemůže znát. Smutek vždy vzniká z plynutí času, který nezformoval svůj plod. Je smutek nad tím, že dny utíkají, nebo nad ztraceným náramkem, a tedy nad časem, který ztratil směr, anebo nad smrtí bratra, a tedy nad časem, který už k ničemu není. Asmutek téhle dívenky, až jednou doroste, bude smutkem nad odchodem milého, a tedy, aniž si to bude uvědomovat, smutkem nad ztracenou cestou ke skutečnosti, ke kotlíku a pevně zamčenému domu a dětem, volajícím po mléce. A čas náhle poběží skrze ni naprázdno jako v přesýpacích hodinách.

Náhle se ukázala na prahu jakási žena a zářivýma očima mi pohlédla rovnou do tváře. Celá prostoupená radostí snad nad tím, že jí usnulo dítě, nebo nad voňavou polévkou, nebo prostě nad něčím návratem. A že má náhle čas na sebe. A šel jsem kolem onoho ševce, který měl pouze jednu nohu a zdobil zlatým vyšíváním papuče, a přestože už neměl hlas, pochopil jsem, že zpívá:

„Čím je to, ševče, že jsi tak šMastný?“

Odpově jsem však už neposlouchal, věděl jsem, že by se mýlil, že by hovořil o tom, kolik vydělá peněz, anebo o jídle, které ho čeká, anebo o odpočinku. NeboM nevěděl, že jeho štěstí spočívá v tom, že se on sám proměňuje ve zlaté papuče.

OBJEVIL JSEM TOTIŽ ještě jinou pravdu. Asice tu, že je marnou iluzí, když se lenivci domnívají, že mohou v klidu obývat svůj dům. NeboM každý příbytek je ohrožen. Tak jako onen chrám vydaný severnímu větru, který jsi vybudoval na horách a který postupně

zchátral jako stará lodní pří a začíná se hroutit. A stejně jako

chrám už zanesený pískem, jenž se ho pozvolna zmocní. Na mís

tech jeho základů najdeš jen poušM, širou jako moře. Podobně je to

mu i s každou jinou stavbou a především s mým neviditelným pa

lácem sestávajícím z ovcí a koz a příbytků a hor, s mým palácem,

který je však vystavěn především z mé lásky, a zemře-li král,

vněmž je ona tvář soustředěna, palác se opět rozpadne v hory ako

zy a příbytky a ovce. Aztracen v rozličnosti věcí, bude od té chví

le už jen neuspořádanou hmotou, připravenou pro nové sochaře.

Apřijdou sochaři tam z pouště, aby mu znovu zformovali tvář. Při

jdou s určitým obrazem v srdci a stará písmena knihy uspořádají

podle nového smyslu.

Já sám jsem jednal podobně. Nádherné noci mých válečných vý

prav, nikdy vás nemohu dost oslavit! Postavil jsem na panenském

písku trojúhelník tábora a pak vystoupil na vyvýšené místo, abych

tu vyčkal noci. Měřil jsem potom pohledem tu černou skvrnu, sot

va větší než náves, na níž jsem utábořil své vojáky, výstroj a zbra

ně, a myslel hlavně na to, jak jsou křehcí. Ano, co mohlo být běd

nějšího nad tu hrstku lidí, polonahých pod modrým plátnem,

ohrožených mrazivou nocí, v níž se už ukazovaly hvězdy, ohrože

ných žízní, neboM s měchy se muselo šetřit devět dnů, dokud nepři

jdeme k studni, ohrožených pouštním větrem, který se dovede

zvednout jako bouře, ohrožených konečně i možností ran, jež zane

chají lidské tělo jako nahnilý plod. Ačlověk je pak dobrý leda kza

hození. Co mohlo být bědnějšího nad ty ranečky modré látky sotva

vyztužené kovem zbraní a ležící nahé na nepřátelské pláni?

Co však záleželo na tom, že byli křehcí! Já jsem je svazoval

a chránil, aby se nerozptýlili a nezhynuli. Už jenom tím, že jsem

dal na noc postavit ten trojúhelníkový útvar, rozlišil jsem jej od

okolní pouště. Můj tábor se zavřel jako pěst. Jako když se uchytí ve

skalnaté zemi cedr a zachraňuje před zkázou košaté větve. Protože

ani cedr nezná, co je to spánek, a dnem i nocí uvnitř svého mohut

ného těla bojuje a v nepřátelském vesmíru se vyživuje právě prvky

vlastní zkázy. Cedr se každým okamžikem sám znovu vytváří. I já

jsem každým okamžikem znovu vytvářel svůj příbytek, aby trval.

A z toho seskupení, jež by se dalo rozptýlit pouhým fouknutím,

jsem vydobyl ležení ve tvaru trojúhelníku, nezničitelné jako věž

a trvalé jako lodní pří. Az obavy, aby tábor neusnul a v zapomenutí se zase nerozložil, dal jsem kolem něho rozestavět hlídky, aby naslouchaly zvukům z pouště. A stejně jako cedr, který pohlcuje kámen a proměňuje ho v cedr, živil se můj tábor hrozbami zvenčí. Bu pochválena ona za noci probíhající směna, při níž se tiší poslové nikým neslyšeni sesedají okolo ohňů a hovoří o kmenech, které postupují od severu, anebo o pohybu jižních kmenů, pronásledujících ukradené velbloudy, anebo o rozruchu, který někde vznikl kvůli nějaké vraždě, anebo, a to hlavně, o plánech těch, kdo mlčky čekají pod svými stany na to, až přijde noc. I ty jsi zažil příchod takových poslů, vyprávějících o tomto mlčení! Chvála bu těm, kdo náhle vyvstanou okolo našich ohňů a hovoří slovy tak pochmurnými, že jsou ohně rázem zasypány pískem a muži nalehnou na pušky a začnou tábořiště zdobit věncem střelného prachu.

NeboM tou chvílí, kdy nastane noc, dějí se neobyčejné věci!

Každý večer jsem takto pozoroval své vojsko a viděl, že je zajaté v pláni jako lo, ale lo, která trvá, protože den ji odhalí zas nedotčenou a rozjásanou probuzením jako kohoutí zpěv. A když pak opět sedlají k jízdě, je slyšet výkřiky hlasů, zvonící ve svěžím ránu jako mě. Amuži, opojení rodícím se dnem, se zhluboka nadechují jako znovuzrození a vychutnávají drsnou rozkoš širé pouště.

Vedl jsem je dobýt oázu. Každý, kdo nerozumí lidem, hledal by náboženství oázy v oáze samotné. Ale ti, kdo v oáze žijí, nic o svém příbytku nevědí. Musí být objeven v srdci pirátské tlupy rozežrané pískem. Té lásce jsem je učil.

Říkal jsem jim: „Najdete tam voňavou trávu, zpěv studní a ženy v dlouhých pestrých závojích, jež budou před vámi prchat, podobné stádu hbitých laní, sladko je však bude polapit, neboM jsou k zajetí stvořené. “

Říkal jsem: „Ony si myslí, že vás nenávidí, a zuby nehty vás budou odstrkovat. Stačí však, aby vaše dlaň spočinula v modrých prstencích jejich vlasů, a budou vaše!“

Říkal jsem: „Stačí, když užijete své síly se vší něhou, a už se nepohnou z místa. Ještě pořád o vás nebudou chtít nic vědět a budou zavírat oči, vaše mlčení však na ně nalehne jako stín orla. Teprve potom k vám konečně otevřou oči a vy je naplníte slzami.

Stanete se jejich nekonečnem, jak by pak na vás mohly zapomenout?“

Na závěr jsem ještě řekl, abych je pro ten ráj nadchl:

„Uvidíte tam palmové háje a ptáky všech barev. Oáza se vám vzdá, neboM si náboženství oázy přinášíte v srdcích, kdežto ti, jež odtud vyháníte, nejsou už oázy hodni. Dokonce i jejich ženy si myslí, že plní jen smutnou, běžnou povinnost, když perou prádlo v potoce, zurčícím přes kulaté bílé oblázky. Azatím je to slavnost. Ale vy, zkornatělí pískem avysušení sluncem aprosolení žhavou kůrou solných údolí, vy je pojmete za manželky a s rukama v bocích budete potom hledět, jak pe

Antoine de Saint Exupéry – Myšlenky (1939)

Popis:
Myšlenky, napsané již před osmdesáti lety, jsou stále aktuální, autor Malého prince patří k mým velkým idolům. Existuje jediný …

Leave a Reply