Kniha Cizinec (Albert Camus)

Kniha Cizinec (Albert Camus)

Kniha Cizinec (Albert Camus) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Cizinec (Albert Camus)
  • Elérhető fájlok: Kniha Cizinec (Albert Camus).pdf, Kniha Cizinec (Albert Camus).epub, Kniha Cizinec (Albert Camus).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Cizinec

kniha od: Albert Camus

Vzhledem k tomu, že k předchozímu komentátorovi ad142 nemám co dodat a v podstatě vyjádřil vše za mne, vyjádřím své uznání Camusovi jen počtem hvězd.

“A to akoby som bol štyrmi krátkymi údermi zaklopal na bránu nešťastia”

Román Alberta Camusa Cudzinec je priam ukážková kritika pokrytectva ľudskej spoločnosti, ktorá človeka núti chovať sa “neprirodzene”. Názvom „Cudzinec“ vlastne Camus chcel vyjadriť fakt, že bežný človek, prijímaný spoločnosťou nemôže byť vôbec autentický a neustále musí byť zväzovaný nielen konvenciami morálky v spoločnosti, ale aj konvenciami u tých najintímnejších ľudských vzťahov. U Camusa je vlastne “Cudzinec” autentický človek, za každých okolností pravdovravný, ľahostajný k mnohým veciam, odmietajúci (alebo skôr neschopný?) hrať hru, ktorú mu vnucuje okolitá spoločnosť a morálka. Je to zároveň ukážka absurdity, alebo skôr nepochopiteľnosti mnohých vecí v živote. Práve preto sa v románe vyskytujú zdanlivo zbytočné a nevýznamné postavičky ako upätá, strojová dáma, či úbohý starček, ktorému utiekol pes, napriek tomu, že spolu prežili celý život a už sa aj podobali jeden na druhého.

Zatiaľ čo teda v prvej polovici čítame príbeh absolútne nepokryteckého hlavného hrdinu, jeho slová a činy, ktoré sú pre mnohých asi nepochopiteľné, v druhej sme už svedkami zmanipulovaného súdneho procesu na ktorom sa rieši netradičná osobnosť Mersaulta a nie jeho zločin. A práve preto musí Mersault zaplatiť tú najvyššiu cenu. Za to, že otvorene povedal svoje frajerke že si ju ochotne vezme, ale ju nemiluje, za to že neplakal na matkinom pohrebe, keďže vedel, že už spolu s matkou nemali žiadny vzťah a vlastne za to, že vždy robil, to čo skutočne len chcel.

no proste lepe napasny Proces (respektive dokonceny a lepe usporadany)

Mimořádně zajímavá kniha – sice chvíli trvalo zvyknout si na velmi expresivní, přerývavý a chrlivý styl vyprávění, ale stálo to za to. Hlavní hrdina žije nekonvenční život, odmítá se podřídit očekáváním společnosti, přátelům však vyhoví rád. Vše vrcholí v soudním procesu. Nelze se sice zbavit dojmu, že advokát nebyl příliš schopný – přesto je však patrné, že je odsouzen, resp. popraven, především kvůli tomu, že neplakal na pohřbu své matky. V komentáři se rozvíjely nějaké báchorky o rasismu – a to jen proto, že nepřátelé byli Arabové, a za předpokladu (avšak pouze domýšleného), že hlavní hrdina je asi Francouz. S tím nelze souhlasit – o národnost tu vůbec nešlo a je vcelku jedno, kdo přesně byla oběť – šlo o jejich (nepřátel) chování. To samozřejmě nic nemění na tom, že hlavní hrdina je vrah a potrestán být musel (za daných skutkových okolností je zjevné, že nešlo o nutnou obranu), zřejmě však méně přísně – vliv pohřbu byl patrný. Celkově i přes svou krátkost a lineárnost a málovrstevnatost zápletky zajímavá kniha, u níž je nad čím přemýšlet.

Camusův Cizinec je dle mého názoru veledůležitým dílem, protože klade otázky ohledně lidské existence, ohledně způsobu, jak lze na život jako takový nahlížet, a to z vnitřku i vnějšku. V komentářích je vidět, že se čtenáři zamýšlí nad Mersaultem. Jaký to byl člověk? Zasloužil si trest smrti? Jediné, co zjistíme je to, že na žádnou otázku, kterou Albert Camus klade, není jednoznačná odpověď – přesto, že jsou pro společnost i každého jedince velmi zásadní.

Dlouhá novela nebo krátký román o jednom cizinci. Budeme-li pátrat v čem spočívá “cizota” hlavního protagonisty, bílého Francouze žijícího v Alžíru jménem Mersault, můžeme dospět k mnoha rozdílným výsledkům. Dalo by se říci, že Mersault je člověk zbavený okovů společenské konvence. Nikdy neříká a nedělá něco jen proto, že by se to tak mělo říkat a dělat. Zároveň si nestaví falešné naděje, ke kterým by se upíral a ubíral. Snad by se dalo říci, že Mersault se tím, jak ze sebe shazuje všechny zásady, stává autentickým člověkem bez nesmyslné krusty, kterou společnost obalila duši člověka. Pocit originality jedince a nesmyslnosti společnosti paradoxně založené na tom, že všemu dává smysl, ještě podtrhuje soudní proces, který z Mersaulta neschopného říci cokoli jiného než to, co zažil, to co považuje za pravdu (protože “lhaní není jenom říkat to, co není pravda, ale i to říkat více než pravdu”), dělá v očích čtenáře i Camuse samotného nespravedlivě odsouzeného mučedníka.
To ale nic nemění na tom, že zabil. Zabil člověka, který byl v rámci mnoha pojmenován pouze jako “Arab” a jeho příběh se více nerozebírá, jako kdyby byl ničím. Nevím, mám z celého Cizince velmi zvláštní pocit. Život se prý dá lépe žíti, když nemá žádný smysl, stejně jako život Mersaultův.
Obdivuji Cizincovu cizotu, to, jak se vzpírá společnosti tím, že si na nic nehraje, ale na druhou stranu mě děsí to, jakým způsobem se dá zlehčit vražda. Nemějme to ale za zlé pouze Camusovi, který ze svého Mersaulta udělal svým způsobem mučedníka pravdy, ale spíše soudní procesy, protože ty se na zlehčování vraždy v knize podílejí ještě více. To, jakým způsobem bude posouzen trestný čin vraždy, nezávisí na tom, kdo řekne pravdu, ale spíše na tom, kdo k pravdě přidá mnoho pravdě-podobného svědčící v prospěch jeho strany. A v knize taky z velké části na tom, jaký vliv má proces na city porotců. A to vše rozhoduje nejen o posouzení vraždy, ale i o životě a smrti vraha.
Asi je třeba nepřestávat číst Cizince především proto, abychom stále vnímali absurdně pokrytecké uspořádání a očekávání ve společnosti, která si hraje na vážnou a schopnou rozhodnutí, ze kterého může vyplynout i naše smrt.
V zemích, kde je stále povolen trest smrti, bych shazoval výtisky Cizince z letadel. 🙂

Cizinec je napsaný velmi čtivým způsobem. Je psán z pohledu alžírského Francouze a to jednoduchými větami, které popisují pouze to co cítí, co si myslí nebo co vnímá smysly. A myšlení pana Mersaulta není nijak nezajímavé – ba naopak: je pozoruhodné. Protagonistovi je jedno spoustu věcí, na kterých každému člověku, tvrdím, z lidské přirozenosti záleží. Necítí lítost nad žádným svým jednáním, vlastně samotné lidské jednání je mu lhostejné, a tudíž je mu dozajista lhostejný i lidský život. Proč? Jednoduše nenachází v životě smysl. Nač je pak platné jestli se v životě snažíme, jestli uděláme to nebo ono? Je to příklad člověka zahloubaného ve svých myšlenkách hluboko do věcí, které nemůže uchopit. Například prosté otázky: “Proč jsem na světě? Jaký je můj účel?” si kladl snad každý člověk. Kniha mě varuje: člověk, který nedojde odpovědi, se může stát prototypem Mersaulta v dnešní době. Člověk bez cíle, zmítán v chaosu nesmyslnosti, kterou je pro něj existence. A já bych snad ještě dodal člověk s depresemi. Většina lidí si odpoví náboženstvím nebo svou vlastní verzí; oboje se shoduje v tom, že člověk pak jde dál životem s určitými hodnotami a s cílem. Na to vyvstává etická otázka kvality hodnot, která je nesmírně důležitá.

V souvislosti s existencialismem mě zaujala i myšlenka filosofa Wittgensteina, který svým “o čem se nedá mluvit o tom se musí mlčet”, odkrývá další alternativní postoj. Nerozumějme tím citátem eliminační útok na transcendentno a náboženství, nýbrž spíše důkaz že ne vše jde v lidském životě pochopit. A zabývat se pro člověka nepochopitelným je pak nejen zbytečné, ale i, jak mi dokazuje v Cizinci (ať už úmyslně či neúmyslně) Albert Camus, nebezpečné. Náboženství pak pochopit lze.

Tož to je nejdůležitější poznatek, který mi kniha poskytla. Mimoto z ní lze načerpat i spousta melancholie. nebo humoru, záleží na duševním rozpoložení čtenáře.

“Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju.”

Bohužel, pro mě bylo čtení Cizince zklamáním a ztrátou času (vzhledem k počtu stránek naštěstí ne moc velkou). Ani kafkovská absurdita celého dění příběh neprohloubila, namísto geniality jen samá netečnost.

Cizinec – rozbor díla k maturitě

Kniha: Cizinec

Přidal(a): Evžen

  • zasaďte ukázku do kontextu celého díla a vysvětlete její obsah

Hlavní hrdina tohoto románu je úředník Meursault. Děj začíná úmrtím Meursaultovy maminky, která byla již stará. Meursault ji dal do útulku pro přestárlé lidi v Marengu, neboť už neměl moc peněz na to, aby se o ni mohl dál starat, navíc už si neměli doma o čem povídat. Meursault tak jde na pohřeb, leč nejeví žádné známky toho, že by mu to bylo nějak líto i přesto, že všichni ostatní jsou zarmouceni. Dokonce ještě týž večer po pohřbu šel se svou milenkou Marií na veselohru do kina.
Posléze je pozván přítelem Raymondem do domku na pobřeží nedaleko Alžíru. Raymond se Mersaultovi svěří, že ho pronásledují Arabové kvůli jeho milostnému poměru se sestrou jednoho z nich.

Když na nádherné pláži u chaty skotačili ve vodě nebo se jen tak opalovali, zahlédl Meursault v dálce, jak se k nim blíží dva Arabové. Vydal se s Raymondem za nimi a když je dohnali, dal Raymond jednomu z nich ránu pěstí. A tak se strhla rvačka, ve které Raymonda pořezali a on musel k doktorovi. Posléze se Meursault sám vrací jakoby náhodou na místo, kde se ukrývá jeden z dvojice Arabů a pěti ranami z revolveru ho zabije.

Dostal se do vězení a byl mu přidělen advokát. Ve vězení trávil několik měsíců vzpomínkami, čas si krátil spánkem, dokonce se odnaučil kouřit. Jeho milenka Marie za ním byla pouze jednou, neboť jí zakázali za ním chodit, protože nebyla jeho manželkou. Pořád chodil po soudech, pořád ho jen vyslýchali. A nejen jeho, ale i jeho nejbližší, dokonce i lidi z útulku, kde bydlela jeho matka. Verdikt jeho odsouzení zněl: vinen. Do vězení ho chodil navštěvovat kaplan, avšak Meursault o něj neměl zájem, protože nevěřil v Boha. Nakonec byl popraven, a protože nechtěl být sám, tak měl na popravě dav diváků.

  • charakterizujte postavy ukázky a další postavy v díle

Hlavní postavou a zároveň vypravěčem příběhu je úředník Mersault. Jeho vztah ke světu není úplně nepřátelský — dokáže se radovat z přírody, z krásy své přítelkyně, z každodenních rituálů, ale pohlíží na své nejbližší, a dokonce i na své vlastní chování s odstupem, s jakousi odosobněnou lhostejností.

Camus podal svého hlavního hrdinu jako člověka, kterému je všechno lhostejné. Nemá žádný cit ani k mrtvé mamince, ani k zabitému Arabovi. Jako by si myslel, že jeho život nemá žádný určitý smysl, jakoby se něčím lišil od ostatních. A proto Camus správně nazval knihu Cizinec, neboť jeho hlavní hrdina je cizinec, “CIZINEC VE SPOLEČNOSTI”..

Soubor dalších postav je poměrně malý — je to především Mersaultova milenka Marie, jeho přítel Raymond a také účastníci soudního procesu – obhájce, kněz ad.

  • charakterizujte téma a hlavní myšlenku díla, dobu a prostředí, v němž se dílo odehrává

Děj knihy se odehrává v Alžíru v době, kdy byla země pod francouzskou správou.

Téma: Camus ve svém díle předkládá své pojetí existencialistické filozofie: Východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti, člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti.

Hlavní myšlenka: Camus ve svém díle naplňuje příběh člověka, který je ochoten bez jakéhokoliv hrdinství zemřít pro pravdu – odmítá boha, odmítá lidskou společnost a čeká na smrt jako jediné východisko ze své beznadějné situace.

Soud nemá potíže Meursaulta potrestat za vraždu, ale má problémy se začleněním Meursaultova chování do předem daných kategorií morálky. Proto je Meursault odsouzen za to, že “pohřbíval matku se srdcem zločince”.

  • literární žánr a kompozice díla

Literárním žánrem díla je román, i když není příliš rozsáhlý. Děj je rozdělen do dvou částí: v první Mersault absolvuje pohřeb své matky, seznamuje se s Marií a Raymondem a po potyčce s Araby se vrací na pláž a jednoho z nich zabije. Druhá část románu líčí soudní proces s Mersaultem — je nakonec souzen nikoli za čin vraždy ale za údajně společensky nepřijatelné chování bezprostředně po pohřbu matky.Ze svědectví správce starobince vyplyne, že Meursault je bezcitná stvůra, která nemá žádné morální zábrany kouřit nad rakví své matky. Příběh vyprávěn chronologicky (v ich-formě).

Meursault je oním cizincem hned dvakrát. Je cizincem co se týče původu; žije pouze v malé “bílé” komunitě mezi Araby. Podruhé je cizincem i mezi Francouzi, protože neuznává žádné společenské ani morální konvence.

  • jazykové prostředky, zvláštnosti autorova stylu

Celý román je psán lhostejným jazykem bez emocí v ich-formě z pohledu vypravěče Meursaulta. Autor užívá krátké úsečné věty, zaměřuje se na prostý popis děje bez emocí. Jenom místy se vyskytnou (lyrické) popisy-např. popis prostředí těsně před tím, než Meursault Araba zabije.

Camusův jazyk svou analytičností a chladností vystihuje nedůležitost hlavního hrdiny

a zesiluje tak jeho odcizení vůči okolnímu světu.

  • zasaďte dílo do tvorby autora

Albert Camus [7.11.1913-4.1.1960]

Francouzský spisovatel, esejista, publicista, dramatik a filosof narozený v alžírském Mondovi. Zakladatel a představitel moderního pasívního existencialismu. Na alžírské univerzitě brilantně vystudoval filosofii. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, zanedlouho ji však na protest proti její politice k arabskému světu opustil. Vystřídal různá zaměstnání, až se v roce 1938 stal novinářem. Hodně cestoval (navštívil např. Španělsko, Itálii a tehdejší Československo), v roce 1940 byl vyhoštěn z Alžírska a usadil v Paříži, kde se věnoval divadlu. Během druhé světové války působil v protifašistickém odboji, v letech 1945-47 ilegálně publikoval v časopise ‘Combat’, později se angažoval proti francouzské koloniální politice v Alžírsku. Tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu (1957) tragicky zahynul při vážné automobilové nehodě nedaleko města Sens.

Literární tvorba Alberta Camuse je žánrově bohatá. Vedle tvorby publicistické a esejistické, napsal úspěšné romány a povídky, věnoval se i dramatické tvorbě. Spolu s Jean – Paulem Sartrem se stali uměleckými interprety existenciální filozofie.

Próza:
Cizinec – 1942, román, kterým autor zahájil svou úspěšnou literární dráhu. Uplatnil v něm svou filozofii absurdity lidské existence. Navázal na díla Franza Kafky a F. M. Dostojevského. Hrdina Meursault při rekapitulaci svého života před popravou dochází k závěru, že je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě.

Mor – 1947, román, v němž Camus využívá své zkušenosti z odboje. Zvýraznil princip lidské solidarity a aktivní boj k projevům zla.

Filozoficky jsou laděny :
Pád – 1956, román
Šťastná smrt – 1971, román
Exil a království – 1957, sbírka povídek

Mýtus o Sisyfovi – 1942, filozofický esej založený na teorii absurdity
Člověk revoltující – 1951, eseje zabývajíci se různými projevy lidské vzpoury

Dramatická tvorba:
Camus vynikl i jako dramatik.

Caligula – 1944, představuje římského císaře jako vražedného tyrana

Nedorozumění – 1944, v tomto dramatu chladnokrevně vraždí matka s dcerou. Jednou zavraždí omylem syna ( bratra ), protože ho při svém hrůzném činu nepoznaly. Po zjištění skutečnosti, kterou však berou jako nedorozumění, spáchají sebevraždu.

Stav obležení – 1948
Spravedliví – 1949

Vedle další tvorby překládal a adaptoval divadelní hry cizích autorů (Dostojevskij, Lope de Vega, Calderón).

  • zasaďte autora do kontextu světové literatury

Světová literatura 2. poloviny 20. století

– 2. polovina 20. století je reakcí na to, co se děje ve světě
– válka, otázka tzv. třetího světa, globalizace, politické rozdělení
– reakce na válku, problém mezilidských vztahů (řeší se tu otázka neschopnosti lidí mezi sebou vzájemně komunikovat, v souvislosti s tím se objevuje deprese, pocity úzkosti), mladší generace, chtějí se distancovat od těch nahoře (Amerika – beatnici, Anglie – rozhněvaní mladí muži), literatura magického realismu (jsou věci odporující zdravému rozumu, krize vědy a techniky), fantasy lit. (mýty, legendy, pověsti), sci-fi (vědecko-fantastická lit., převládá téma katastrofických vizí), experimentální lit. (formální lit., zkouší nové formy lit. vyjadřování, ve Francii vznikající nový román), lit. komerční (dobře zvládnuté knihy z řemeslného hlediska, ale na rozhraní umělecké lit.), lit. postmoderní (balancuje na hranici mezi lit. uměleckou a komerční lit, jsou zaměřeni proti avantgardě, jsou psány s cílem, aby si tam každý našel něco pro sebe, pro širokou masu čtenářů)
– je zde mnoho nakladatelství, která vydávají tisíce knih
– charakteristickým znakem je chaotičnost
– knihy se stávají zbožím
– směry: literatura válečná, existencionalismus (západní lit. 40. a 50. let), neorealismus (Itálie, 50. léta), rozhněvaní mladí muži, beatnická generace, postmodernismus, humanitní lit. (lit vyjadřující ideály, ideje)

Deník Anny Frankové
– Anna byla Židovka
– s rodinou žili v Amsterodamu
– 1942 měla být rodina deportována
– přátelé jim pomohli
– přibyla k nim další rodina
– nakonec byla rodina prozrazena
– v koncentráku Anna zemřela na tyfus
– poprvé vyšlo r. 1947
– psala jej 12, 13letá dívka
– 1959 byl natočen film

William Styron
Sophiina volba
– Stingo
– 22letý Jižan, který chce dobýt svět
– setkává se s Židem Nathanem a jeho přítelkyní Sophií
– román je napsán ve dvou rovinách
– snaha napsat román
– druhou rovinou je vyprávění Sophiina příběhu

Norman Mailer
Nazí a mrtví
– hrůzné zážitky z Tichomoří
– chtěl se zbavit úzkosti a proto o tom psal

Winston Churchill
– memoáry týkající se 2. světové války
– byl za ně oceněn Nobelovou cenou
– Dějiny 2. světové války

Michal Šolochov
– nositel Nobelovy ceny za lit.
– r. 1965 mu byla udělena za knihu Osud člověka
– rozsahem je to spíše novela
– příběh člověka, který se dostává do německého zajetí

Humanistická a satirická literatura
– kritika války pomocí humorného, satirického tématu

Patrik Ryan
Jak jsem vyhrál válku
– hl. postava Ernest Goodbody
– nastupuje do armády
– zjišťuje, že nebude dobrým vojákem
– paralela mezi Švejkem a Goodbodym

Josef Heller
Hlava XXII
– hl. hrdina je Yossarian
– popisuje nesmyslnost armádní mašinérie
– letecký zákon předepisuje určitý počet letů
– tento počet může splnit jen blázen

Vladimír Vojnovič
Život a neobyčejná dobrodružství Ivana Čonkina

James Clavell
Král Krysa


Další podobné materiály na webu:

Cizinec – rozbor díla k maturitě (2)

Kniha: Cizinec

Přidal(a): Petra

◦ Jediné řešení nachází ve vzdorování osudu, ať je jaký chce, nutno snést i smrt.

Autor:

Albert Camus (1913 – 1960) byl francouzský spisovatel, filosof a publicista.

  • Je považován za čelního představitele existencionalismu (přestože sám toto označení odmítal).
  • Výrazně ovlivnil pozdější filosofické myšlení.
  • Ve svých dílech hledá odpověď, jak se má chovat člověk, který nevěří ani v Boha, ani v sílu rozumu.

◦ Život je nesmyslný, ale všichni se snaží nalézt smysl života. Jeho hlavní hrdinové ho nenaleznou, pociťují absrditu.

  • Pocházel z Alžíru, zde také po otcově smrti vyrůstal v chudinské čtvrti. Vystudoval zde filosofii a klasickou literaturu. (tato lokalita se objevu v jeho dílech)
  • Než se stal novinářem a spisovatelem, vystřídal mnoho profesí. Byl také rok členem komunistické strany, kterou však pro názorové neshody opustil.
  • Kvůli novinařině byl vyhoštěn z Alžíru, a tak odjel do Paříže.
  • V roce 1957 získal NC za literaturu. Zemřel při autonehodě.
  • Měl néstálé politické názory. (Neustále něco hledal. Přecházel například od komunismu k antikomunismu.)

Camus se ve svých dílech soustředil na problematiku odcizenosti a vzpoury, často se u něj objevuje téma strachu ze samoty. Jeho díla jsou reakcí na ztrátu tradičních hodnot a přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života.

Dílo:

  • Novela
  • Město je zamořené morem. Občané se mu snaží bránit, ale v každém to je.

Mýtus o Sisyfovi (1942)

  • Spíše filosofická esej- otázka hledání smyslu života a bytí.
  • Tato postava je obecně vnímána jako symbol nekonečné a nesmyslné práce, je bezmocný, což ho však zároveň osvobozuje, dává mu další rozměr. Sisyfos je vlastně šťastný člověk, pokaždé najde sílu k dalšímu pokusu.
  • dramata

Caligula

  • Caligula je bláznivý římský císař. Páchá zlo a zneužívá moci. Považuje bytí za zbytečné, a tak se ho rozhodne naplnit zlem. Tím získá jeho život smysl.

Nedorozumění, Stav obležení

Kontext

  • existencionalismus, Cizinec vydán v době 2. sv.v.
  • umělecký a filosofický směr
  • vzniká po 1. sv.válce v Německu, ale uchytil se až po 2. sv. válce
  • člověk si dostatečně neuvědomuje své já a svou volbu
  • jedna z možností při volbě je svoboda, ale musí se počítat s tím, že obnáší i záporné věci
  • to, že se člověk svobodně rozhodl si uvědomí až v mezní situaci, kdy musí jednat sám za sebe
  • pokud se člověk rozhodne musí za to nést následky
  • teprve až počítáme s následky, tak jsme se člověk svobodně rozhodl (nesmí k tomu být dotlačen)
  • lidé neustále hledají smysl života, ne vždy ho najdou
  • teprve až si člověk uvědomí svou existenci, může dojít ke spokojenosti
  • východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti, člověk opuštěný Bohem. V takové „nicotě“ se potom člověk pokouší překonat své zoufalství, dobírá se sebepoznání a sebeuskutečnění, volí si svými činy své bytí jako svobodu, protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí.
  • politicky lze existencialisty označit jako velmi levicové, jejich filosofické názory jsou poměrně pesimistické.
  • domnívali se, že existence předchází podstatu.
  • byl kladen velký důraz na aktivitu vůči budoucnosti a sobě, to je dovedlo k popření Boha a tím i křesťanské morálky.
  • tvrdili, že jediná jistota tohoto světa je smrt.
  • ukazují člověka zdecimovaného, na přelomu života a smrti
  • závislost bytí na čase
  • V literatuře se projevuje ve 40. letech 20. stol
  • pocit člověka, že je odcizen společnosti
  • vnímá absurditu života, pocit úzkosti a strachu
  • hl. hrdinové se dostávají do mezní situace (otázka života a smrti)
  • svými činy rozhodují o svém osudu, nesou za ně zodpovědnost
  • bouří se proti konvencím, okolnostem- svoboda
  • porovnání s Kafkou – Kafka viděl člověka jako odsouzeného, Camus odsouzení vnímá, ale přesto hodlá podstoupit boj. A není to boj, který by neměl smysl – vždyť jen člověk má v přírodě schopnost vzpoury.
  • Jean Paul Sartre
    • francouzský filosof, publicista, spisovatel (próza i drama)
    • odmítl NC, levicový radikál
    • dle něj je člověku dána schopnost svobody. Výrazem této svobody je čin, bez činu je lidská existence bez příčiny, je absurdní. Být svobodný znamená jednat. Činem vyjadřujeme to, že jsme zodpovědní za vlastní život. Má-li lidský život smysl, nemůžeme se stáhnout do neutrálního postoje
    • Román Hnus (Nevolnost)- deníkové zápisky, vlastní život považuje za nicotný a nesmyslný
    • Zeď– soubor kratších novel. Bariéra, kterou si okolo sebe staví hl. Hrdinové (svou vobou ji postaví mezi sebe a společnost)
    • Za zavřenými dveřmi– drama (v ČR pod názvem S vyloučením ze společnosti)
    • 3 hl. postavy (žena- zabila svého syna, žena s lesbickými skolony, spáchala sebevraždu a muž- desertér), které se schází po smrti. Jsou přesvědčení o své pravdě. Po rozhovorech mezi sebou si uvědomí, jaký byl jejich život ve skutečnosti.

      CIZINEC (1942)

      Cizinec je krátký román (novela) o dvou částech, první dějové, druhé úvahové. Je to kniha o osamocení člověka, o absurdním světě, kde žije a kde se cítí jako cizinec.

      Literární druh: epika, lyrika (myšlenky Mersaulta)

      Místo a doba děje:

      Alžírsko, polovina 20. století

      Námět, dějová osnova:

      poslední krátký úsek života úředníka Mersaulta

      téma – odvaha člověka, který je bez jakéhokoli hrdinství ochoten zemřít pro pravdu

      1. část:

      • dějová část – poslední část života Mersaulta na svobodě
      • pohřeb matky žijící ve starobinci – Mersault si bere dovolenou (čt, pá) u ředitele v práci („říká, že za smrt matky nemůže“), přijíždí, sedá si k rakvi, kde popíjí bílou kávu a kouří u matčiny rakve (matku nechtěl vidět naposledy), stráví u ní nejspíše noc spolu s ostatními ze starobince (poslouchá plačící paní, sám nepláče, je celkem bez zájmu; lidé jsou jeho chováním vyvedeni z míry)
      • Mersaultův návrat do Paříže Alžíru (práci v Paříži odmítl), koupání a biograf s Marií (s ní, v den po pohřbu matky, naváže milostný vztah)
      • „přátelství“ s Raymondem – pochybný skladník, který se nejspíše živí ochraňováním prostitutek; napíše pro něj dopis, kterým vláká k Raymondovi domů jeho asi nevěrnou milenku, kterou Raymond následně zbije. Později je svědkem u soudu, že mu zahábala.
      • Raymond zve Mersaulta k příteli Massonovi na chatu, kde se střetává se dvěma Araby (nejprve řezné poranění Raymonda); Mersault vyprovokován okamžitou situací (vliv potu, slunce, nože) chladnokrevně bez zvláštního důvodu a pocitů zabíjí (1+4 rány) jednoho Araba

      2. část:

      • úvahová část – popis zatčení, procesu a života ve vězení
      • zatčení a výslechy Mersaulta (nejdříve se soudcem), setkání s právníkem, výjevy od soudu (Mersault bývá znudění, bez zájmu,… někdy by rád něco dodal, ale právník mu „pro jeho dobro“ doporučuje mlčet), zdá se, že je souzen spíše pro to, že je jiný (cizinec) – chová se jinak, myslí jinak (nemluví, aby neřekl něco hloupého), cítí jinak (souzen za to, že nebrečel na pohřbu matky, že ji dal do starobince, bezprostředně navázal kontakt s Marií a neprojevuje lítost nad vraždou); hodnocen z vnějšku (projevy), ne zevnitř (pohnutky a příčiny vedoucí k tomu, co udělal)
      • výjevy ze žaláře (kobky) – autoreflexe (vnitřní komunikace se sebou samým, vcítění se do sebe sama) – rekapitulace života, úvahy o smyslu života, absurditě světa, v němž člověk žije osamocen
      • ve vězení občas pociťuje touhnu po předchozím životě
      • přemýšlí, jak by změnil osud. Jak by změnil chod věcí a mohl by dále žít svůj dosavadní život
      • po odsouzení je mu nabízen kněz, odmítá ho. Nakonec za ním příjde. Kněz je mu nepříjemný a nudí ho. Nakonec kněze napadne a podle mého názoru v tu chvíli stratí všechen zájem o další život (ukázka)
      • náznak citu: představoval si Mariininu tvář na stěnách vězení. Přemýšlí, co s ní je. Domnívá se, že si našla nového Mersaulta
      • jediné po čem na konci touží je smrt s hodně obecenstem. Chce, aby na jeho popravu přišlo hodně lidí
      • smrt přijímá s vyrovnaností a klidem

      Hlavní postavy a jejich charakteristika:

      Mersault

      • hlavní postava a vypravěč
      • mladý úředník
      • je cizinec ve společnosti – vybočuje z běžných společenských konvencí („co mi je do smrti druhých, do lásky k nějaké matce, co mi je do Boha, do životů, pro které se lidé rozhodli, do osudů, které si vyvolili, když mne samého si volil jeden jediný osud?…)
      • jeho život plyne – jeho osud určen souhrou náhod
      • necítí odpovědnost za vinu (důraz na svobodu volby sama sebe)
      • jeho život pozbývá smyslu – ztráta schopnosti orientace a rozumového hodnocení světa, pudové jednání, zbavení všech iluzí
      • „Nejdříve mi řekl, že mě lidé popisují jako člověka zamlklého a uzavřeného, a chtěl vědět, co si o tom myslím já. Odpověděl jsem: “Nikdy mě nenapadá nic tak zvláštního. Proto mlčím.“
      • je nezúčastněný. Do jeho života přicházejí a odcházejí události, se kterými se musí vypořádat
      • nedělá nic navíc (žije úsporně), dělá jen nezbytně nutné věci (pohyby), zbytečně ani neukazuje své pocity
      • kouká se na svět přes „clonu“, kterou se nesnaží překonat
      • i když nedává najevo své emoce, tak je má (raduje se z Marie, z maličkostí v pozorovaném světě)
      • bere věci takové, jaké se mu naskytnou (manželství s Marií)
      • neumí se obětovat pro druhé, ničeho nelituje (smrt matky a Araba)
      • nedokázal lhát (nechápal, proč by to měl dělat) a přetvařovat se, i kdyby mu to pomohlo (soud)
      • smrt je pro něj jedinou jistotou
      • v úryvku se zmiňuje, že dříve studoval (byl ctižádostivý, chtěl něčeho dosáhnout, měl ambice), ale musel zkončit kvůli finanční situaci rodiny
      • pokaždé když se dostane do kontaktu se sluncem (vedrem) má výpadky, „okna“. Neovládá se. Neví, co má dělat

      Marie

      • zamiluje se do Mersaulta
      • má ho ráda i přes jeho podivínství
      • touží po jeho lásce, kterou nenalézá
      • těší se z každého náznaku Mesultova citu k ní
      • ve vězení ho příjde navštívit jen jednou (později nemůže, protože nejsou manželé), od soudu s ní Mersault nemá žádný kontakt

      Raymond

      • soused
      • pochybný charakter, agresivní
      • má problémy s partou Arabů (jeden z nich je bratr jeho bývalé přítelkyně)
      • jednodušší
      • touží po přátelství s Mersaultem, příjde mu zajímavý a inteligentní

      Další symbolické postavy:

      • Salamano – soused, jeho příběh se psem, kterému nadává a mlátí ho (ty mrcho jedna…), pak se mu pes zaběhne a on bez něj nemůže být
      • Správce v útulku- u soudu z počátku vypovídá proti Mersaultovi (vypráví o jeho podivínství), pak se ho ale při výpovědi Mersault zastane a na správci je vidět, že je mu vděčný
      • žena jako automat- potká ji v restauraci u Célesta (Céleste má Mersaulta rád. U soudu se snaží vypovídat v jeho prospěch, až Mersaulta napadne, že je to poprvé, co by rád políbil muže)

      Osudová nahodilost ochromuje lidskou vůli (a tím pádem tvoří osud) a zbavuje člověka možnosti odpovědnosti.

      Hlavní myšlenka díla:

      Obraz mravní společnosti v první pol. 20. stol., absurdnost světa, který raději popraví člověka, než aby přijal, že je jiný.

      Absurdnost světa – soudní proces apod.

      Chování společnosti k jedinci, který je odlišný, neschopnost společnosti takového člověka přijmout

      A další.

      Umělecké a kompoziční prostředky:

      • román, ale tvarem a rozsahem podobný novele
      • první část dějová
      • druhá úvahová
      • chronologická kompozice (občas si vzpomene na minulost, také pronáší věty jako například to bylo dřív…)
      • název je symbolický- hlavní postava je cizinec ve společenském světě
      • spřízněnost s Kafkovým stylem
      • text je členěn na odstavce
      • 1. část 6 kapitol, 2. část 5 kapitol
      • Autorský postoj – obhajuje Mersaulta, sympatizuje s ním a stojí na jeho straně

      Jazyková vrstva:

      • spisovná čeština
      • krátké věty – zhušťují děj, gradace (Hemingwayova metoda ledovce)
      • nerozvinuté věty- suchý, informační dojem (naznačuje Mersaultovu nezúčastněnost ve světě), vede k odcizení od děje
      • ich- forma
      • přímá řeč
      • nepřímá řeč (maminka řekla, že…)

      Další:

      • Sám Camus popisuje Cizince jako “příběh člověka, který je bez jakéhokoli hrdinství ochoten zemřít pro pravdu”. Kdyby Meursault alespoň předstíral zájem o společnost a naoko se podřizoval jejím normám, zachránil by si život.
      • Velice důležitým jevem v tomto románu je slunce a také teplo, jelikož právě ve chvílích kdy svítí slunce, Mersault se dostává do nepříjemných situací. Můžeme si toho povšimnout během pohřbu Marsaultovy matky, ve chvíli, kdy jsou na pláži a on zabije jednoho z Arabů, či na konci během Mersaultova procesu.
      • Meursault je tedy skutečným cizincem jen vůči společnosti a jejím normám. Necítí potřebu vyznávat lásku a žádat o ruku ženu, se kterou spí; nezajímá ho žádný kariérní postup; nehodlá si z vlastní iniciativy vyhledávat přátele; nechápe, proč by měl před soudem předstírat, že lituje svého zločinu; nehodlá se kát ze svých hříchů. Každý (Marie, nadřízený, Raymond, soudce, zpovědník) za ním neustále chodí s nejrůznějšími požadavky a hodlá jej nějakým způsobem vtáhnout do společenské hry. Meursault na návrhy odpovídá někdy vlídnou, jindy podrážděnou lhostejností a i nadále dává přednost svému vlastnímu světu.
      • §Strana 41
        Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. “Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.” Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom, v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jako druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli…
      • §Strana 99
        “Dobrá, tedy zemřu.” Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí. V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celé tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projelo strašné škubnutí…
      • §Strana 102
        Kaplan se ve hře taky dobře vyznal, to bylo vidět hned: jeho pohled nezakolísal. Ani hlas se mu netřásl, když mi řekl: “Copak opravdu nemáte sebemenší naději a žijete smířen s myšlenkou, že zemřete a zmizíte beze stopy?” “Ano,” odpověděl jsem.


      Další podobné materiály na webu:

      EP72 albert camus – cizinec

      Popis:
      Čau! Dneska se podíváme na dílo francouzského myslitele a spisovatele Alberta Camuse. Probereme jeho filozofické dílo …

      “>

      Leave a Reply