Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc)

Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc)

Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc)
  • Elérhető fájlok: Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc).pdf, Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc).epub, Kniha Dva proti Říši (Jiří Šulc).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Dva proti Říši

kniha od: Jiří Šulc

Super kniha, připadala jsem si, jak mě to vtáhlo do děje, že jsem skoro tam a v té době to sleduji vlastníma očima

Každý, kdo dával ve škole pozor tenhle příběh zná. Možná proto jsem čtení knihy Dva proti Říši neustále odkládala. Do teď. Upřímně, nečekala jsem, že mě to tak rozseká a budu u knížky bulet. Jiří Šulc naprosto precizně vystavěl příběh českého odboje během druhé světové války, výsadky parašutistů, přípravu a pak samotný atentát na Heydricha, šílené represe ze strany Němců (popravy, mučení, vypálení Lidic a Ležáků), zradu Karla Čurdy až po závěrečnou bitvu v kostele. Když k tomu máte za sebou i filmy jako Lidice, Operace Silver A nebo Anthropoid, události pak nabírají konkrétnějších představ. A je to vážně děsivý.

Teda, tohle je naprosto NEUVĚŘITELNÁ kniha v tom nejlepším smyslu slova. Musím říct, že jsem dlouho nečetla něco tak dobře zpracovanýho a zajímavýho. Ani nevím proč, ale dávala jsem si s touhle knihou načas a tak chci říct všem, kdo to má taky tak, aby neváhali a rychle po ni skočili, protože tohle je fakt skvost český literatury, podle mě. Mohla bych napsat x věcí, co je na ní tak skvělýho, ale to by tenhle komentář byl zbytečně dlouhý, takže já jenom říkám – s přehledem 5* a určitě se u mě zařazuje ke knihám, ke kterým se budu ráda vracet. Na konec komentáře jenom – ČEST VŠEM NÁRODNÍM HRDINŮM

Naprosto skvělá kniha popisující události atentátu na Reinharda Heydricha. Dle mého názoru velmi kvalitní zpracování této tématiky, které zaujme i čtenáře, kteří nevyhledávají literaturu z období 2. světové války. Od začátku do konce neztrácí kniha na tempu a co strana, to barvité líčení jedné z nejvýznamnější událostí, která se odehrála za 2. světové války na našem území. Tuto knihu vřele DOPORUČUJI.
. určitě si objednám další knihu tohoto autora.

Velmi hezky zpracovaná kniha.

Mrzi me, ze jsem si knizku vybrala v predvanocni dobe a nemela jsem tak cas cist kazdy den. I tak jsem knizku cetla jednim dechem v kazde volne minute, je velmi dobre napsana. Prestoze se jednotlive deje stridaji, celek je prehledny. Posledni stranky jsem vyslovene hltala a, i kdyz clovek vi, jak to vsechno skonci, stejne jsem fandila osazenstvu kostela. Tahle knizka mi zase jednou navodila pocit hrdosti na to, ze jsem Ceska.
Pribeh hrdinstvi a vlastenectvi, ktery proste musi znat kazdy.

O výsadcích i samotném atentátu mám už leccos přečteno a ani od této románové podoby jsem se nemohl odtrhnout. Během závěrečné scény, kdy počítáte ony poslední výstřely a Němci se doslova modlí, jsem cítil, jak mi buší srdce. Věrni zůstali.
ČTĚTE ČTĚTE ČTĚTE

Dva proti Říši

Anotace

Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa. Kromě známých faktů.

Čtenářské recenze

Gabčík a Kubeš jsou hrdinové. Škoda jen, že třeba my jsme se o nich v dějepise učili jen okrajově. Neumíme své hrdiny docenit. Až na Jardu Jágra. Jenomže ten nám svobodu vybojovat nepomohl. Ani tou “osmašedesátkou” na zádech. Přitom tento příběh by měl znát každý. Pak by asi nemohla naše společnost vypadat, jak vypadá. Takže pokud máte pocit, že o Operaci Anthropoid, která nemá v dějinách obdoby, nic nevíte, rozhodně si knížku přečtěte. A vezměte si na to pár dní volna.

Jiří Šulc dokázala výborně skloubit historická fakta se strhujícím barvitým vyprávěním příběhů nejen parašutistů, ale i lidí, kteří jim pomáhali a zaplatili za to životem.

Škoda, že nevznikl podle knížky konečně film, který by nebyl nijak ideologicky podbarvený. Podobný natočili nakonec Američani loni a premiéru má 1. července v Karlových Varech. No, i když nakonec je to takové české.
“>27.4.1942, tedy na den přesně před 74 lety, českoslovenští parašutisté v čele s Gabčíkem a Kubešem změnili osud Československa. Úspěšným atentátem na "Řezníka z Prahy" Reinharda Heydricha dost možná zvrátili osud země po válce. A ukázali, že nejsme jen pasivním divákem ve válce velmocí.O 65 let později o tom napsal knížku Jiří Šulc.

Funkce je dostupná pouze pro přihlášené

Omlouváme se, ale hodnotit a komentovat knihy můžete pouze jako registrovaný uživatel po přihlášení.
Přihlašte se, nebo se zaregistrujte, pokud nemáte účet.

Podělte se o vlastní zkušenost s knihou. Pomůžete tisícům nerozhodných čtenářů.

Dva proti Říši

RomГЎnovГ© zpracovГЎnГ­ atentГЎtu na Reinharda Heydricha. Popisuje scГ©nu domГЎcГ­ho odboje stejnД› jako exilovou vlГЎdu, vГЅcvik paraЕЎutistЕЇ v Anglii, pЕ™Г­pravu atentГЎtu, okolnosti i situaci po nД›m. NevyhГЅbГЎ se lГ­ДЌenГ­ soukromГ©ho. VГ­ce

  • Skladem > 5 ks
  • Doprava ZDARMA nad 699 KДЌ.
  • OsobnГ­ odbД›r na prodejnГЎch.

Anotace

RomГЎnovГ© zpracovГЎnГ­ atentГЎtu na Reinharda Heydricha. Popisuje scГ©nu domГЎcГ­ho odboje stejnД› jako exilovou vlГЎdu, vГЅcvik paraЕЎutistЕЇ v Anglii, pЕ™Г­pravu atentГЎtu, okolnosti i situaci po nД›m. NevyhГЅbГЎ se lГ­ДЌenГ­ soukromГ©ho Еѕivota hrdinЕЇ. Poskytuje realistickГЅ obraz o strukturГЎch nД›meckГ© moci, zabГЅvГЎ se vyЕЎetЕ™ovacГ­mi postupy gestapa. KromД› znГЎmГЅch faktЕЇ obsahuje i Е™adu nedГЎvno publikovanГЅch ДЌi mГЎlo znГЎmГЅch skuteДЌnostГ­. DГ­lo zaujme strhujГ­cГ­m dД›jem i vГЅbornou psychologiГ­ postav.

Dva proti Říši

StrhujГ­cГ­ romГЎnovГ© zpracovГЎnГ­ atentГЎtu na Reinharda Heydricha v mistrnГ©m podГЎnГ­ Ladislava Freje barvitД› i fundovanД› popisuje scГ©nu domГЎcГ­ho odboje stejnД› jako exilovou vlГЎdu, vГЅcvik paraЕЎutistЕЇ v Anglii, pЕ™Г­pravu. VГ­ce

  • NenГ­ skladem
  • Doprava ZDARMA nad 699 KДЌ.
  • OsobnГ­ odbД›r na prodejnГЎch.

Anotace

Strhující románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha v mistrném podání Ladislava Freje barvitě i fundovaně popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Všechny zúčastněné ve svižných dialozích ukazuje jako lidské bytosti s jejich slabostmi a touhami. Zároveň poskytuje realistický obraz i postoj představitelů Říše a odhaluje vyšetřovací postupy gestapa, přičemž historické události předkládá nečekaně napínavou formou

Dva proti Říši

Kniha ( pevná vazba )

Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa. Kromě známých faktů… Přejít na celý popis

Mrkněte se, na jaké knížky vám knihkupci zařídili slevu 30 %! Jejich výběr obsahuje samá slavná jména Více informací

Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm. Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa. Kromě známých faktů obsahuje i řadu nedávno publikovaných či málo známých skutečností. Dílo zaujme strhujícím dějem i výbornou psychologií postav.

Bestseller v knihy Dobrovský

84387. v e-shopu | 76683. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.9 z 5 10 hodnocení čtenářů

10× 5 hvězdiček 0× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

Hodnocení našich knihkupců: 4.9 z 5

5 z 5 hvězdiček Pett 9. prosince 2016

Silné. opravdové. dechberoucí. kruté. lidské. a navíc je to české. já. já. zírám a ani nedutám! Příběh nabitý akcí od prvního až po poslední písmenko. tolik silných momentů, že nestíháte ani dýchat. jste lapeni, jste pohlceni. máte tendence ty kluky varovat. ochránit je. a nejen ty dva, ale je všechny. cloumá vámi zlost, bezmoc, zoufalství a ve finále i obrovský obdiv jejich odvaze. nadáváte nahlas. při atentátu vás omejvají. proboha, vždyť vy jste tak mimo, že se bojíte, že to ten zmetek přežije. události poté jsou srdcervoucí. ta lidskost. proboha, ta lidskost. mě připravovala o rozum! Tohle vám zaměstná hlavu na hodně, hodně dlouho. zkrátím to tady na. bylo mi ctí.

Pomohla vám tato recenze? Ano 80

Kniha, Knižní klub, 2012, 9788024236193

5 z 5 hvězdiček Adéla 31. srpna 2017

Už jsem přečetla spoustu knížek, ale tahle ve mně zanechala asi největší dojem. Možná je to tím, že se to týká naší historie, ale kniha je opravdu dechberoucí. Četla jsem si asi 3krát a stále mě láká. Příběh je krásný, až dojemný. I když jsem již před knihou věděla, jak to celé dopadne, tak mě detaily o atentátu velice překvapili. Tuto knihu vřele doporučuji!

Pomohla vám tato recenze? Ano 38

Kniha, Knižní klub, 2012, 9788024236193

5 z 5 hvězdiček Dominika T 23. února 2017

Neskutečně silný čtenářský zážitek. Autor vás nenechá ani na chvilku vydechnout, natož knihu vůbec odložit.

Pomohla vám tato recenze? Ano 35

Kniha, Knižní klub, 2012, 9788024236193

5 z 5 hvězdiček Anna 30. září 2017

Dva proti Říši

Kniha ( pevná vazba )

  • Skladem 4 ks
  • Doručení ZDARMA od 899 Kč, ve středu 19.2. u Vás doma (Typy doručení)
  • Osobní odběr zítra po 15:00 ZDARMA, ( Vyberte prodejnu )

294 Kč s DPH
Ušetříte 35 Kč Běžně 329 Kč

  • Audiokniha ( CD ) 349 Kč s DPH Nedostupné
  • Kniha ( pevná vazba ) 0 Kč s DPH Nedostupné

Poznejte Monu Kasten, královnu romantického čtení. Její knížky teď objednáte za 149 Kč Více informací

Bestseller v knihy Dobrovský

2928. v e-shopu | 3153. minulý týden | 984. nejlepší dosažené 06.06.2018

2. v Události | 3. minulý týden | 2. nejlepší dosažené 24.01.2020

Hodnocení čtenářů

5.0 z 5 5 hodnocení čtenářů

6× 5 hvězdiček 0× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

5 z 5 hvězdiček Zuzi 15. září 2017

Smutný příběh parašutistů,kteří se postavili Heydrichovi. Jedná se o jeden z nejznámějších příběhů operace Athropod. Skvělé vykreslení postav!

Pomohla vám tato recenze? Ano 64

Kniha, Knižní klub, 2007, 9788024219356

5 z 5 hvězdiček Markéta Jáchymová 3. srpna 2018

Smutné, ale velmi čtivě a poutavě napsané. Doporučuji!

Pomohla vám tato recenze? Ano 17

Kniha, Knižní klub, 2018, 9788024259758

5 z 5 hvězdiček Alžběta Pávková 6. února 2019

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a také nejoblíbenější. Beletrizace atentátu na Heydricha mohla dopadnou katastrofálně, ale tady to dopadlo skvěle. Autor opravdu vychází z faktů, tudíž má kniha i vzdělávací prvky. Skvěle se čte. Podle mě by si ji měl přečíst každý, aby alespoň trochu pochopil danou dobu a situaci.

Pomohla vám tato recenze? Ano 1

Kniha, Knižní klub, 2018, 9788024259758

5 z 5 hvězdiček Michal Záboj 11. září 2019

Zatím nejlepší autentický příběh, který jsem kdy četl. Knihu doporučuji těm, kdo se zajímá o historii a národní hrdiny. Příběh jsem již znal před touto knížkou, ale právě v této knize je nejrozsáhlejší,takže za mě pět hvězdiček.

Dva proti Říši

vázaná
3. vydání, 2018
Skladem
Nakladatel: Knižní klub (EUROMEDIA GROUP, a.s.)
Jazyk: česky
Pořadí vydání: 1.
Počet stran: 480
Typ, vazba: Kniha, pevná
Formát, hmotnost: 132 × 207 mm, 444 g
Více podrobností
Běžná cena: 259 Kč
Toto vydání aktuálně nelze zakoupit,
protože jej nemáme na skladě, podívejte se na jiná vydání tohoto titulu Jiná vydání Není skladem Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.

Zboží bohužel momentálně není skladem . Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko "Sledovat titul" a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 17.02.2020 10:08

Anotace

Románové zpracování atentátu na Reinharda Heydricha. Popisuje scénu domácího odboje stejně jako exilovou vládu, výcvik parašutistů v Anglii, přípravu atentátu, okolnosti i situaci po něm.

Nevyhýbá se líčení soukromého života hrdinů. Poskytuje realistický obraz o strukturách německé moci, zabývá se vyšetřovacími postupy gestapa.

Kromě známých faktů obsahuje i řadu nedávno publikovaných či málo známých skutečností. Dílo zaujme strhujícím dějem i výbornou psychologií postav.

Kniha získala v roce 2007 Literární cenu Knižního klubu.

Další verze titulu

Specifikace

Název: Dva proti Říši

Autor: Jiří Šulc

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-242-1935-6

EAN: 9788024219356

Objednací kód:

Odborné recenze

Druhá světová válka

Další z bohatě vypravených knih zabývajících se druhou světovou válkou je svazek, který sestavil editor RICHARD HOLMES. Knihu Druhá světová válka – Unikátní obrazový průvodce od Blitzkriegu k Hirošiměvydal Knižní klub a šestiletý konflikt nabízí v opravdu atraktivním balení. Jsou zde časové přehledy, mapky s posuny vojsk, zbraně, dobové dokumenty.

Člověka až děsí, že tu všechnu hrůzu lze stlačit do tak pestře působícího souboru, kterým se příjemně listuje. Jistě je to ale způsob, jak udržet povědomí o válečných utrpeních a odvážných činech u mladších generací-a zbývá jen doufat, že s veškerými poznatky naloží správně. Na knize se jistě podepisuje to, že autor je Brit. V knize je tak Heydrich zmíněn dvakrát, o hrdinském činu Jana Kubiše a Josefa Gabčíka však ani slovo. Emil Hácha se také ve válečném mumraji vytratil ze scény a Edvard Beneš se objevuje jedinkrát. Lze to buďto pokládat za anglosaskou sebestřednost, nebo si musíme přiznat, že protektorát Cechy a Morava byl jen malým územím ve středu Evropy, z hlediska vývoje války nepříliš podstatným.

Knižní klub,stran 360, MOC 999 Kč

V roce 2007 se Jiří Šulc (1967) stal vítězem Literární ceny Knižního klubu. Oceněn byl jeho debutový román Dva proti Říši, který zpracovával atentát na Heydricha. O rok později pak navázal románem Operace Bruneval, který se zabýval jinou zdařilou parašutistickou operací během druhé světové války.

Novým románem Mosty do Tel Avivu (vydal Knižní klub) autor poprvé vykročil z rámce druhé světové války. Jiří Šulc je prozaikem, který vždy staví na perfektně nastudovaných historických faktech. A, což je nejdůležitější, vše podřizuje příběhu, respektive románu, jeho knihy nejsou ani v nejmenším exhibicí autorského ega. V Mostech do Tel Avivu vypráví o době krátce po válce, o vzniku státu Izrael, o československé podpoře těchto snah tím, že se zde školili izraelští piloti, o pražském únorovém puči i o přerušení podpory Izraele poté, co Stalinovi došlo, že nepůjde o další stát socialistického tábora. Aby se ale nezapomnělo na lidi-ti, kteří přežili holocaust, se chtěli po válce dostat do „své" země, do Palestiny, zažili při tom ovšem další utrpení, neboť území bylo pod britskou správou, která nové obyvatele rozhodně nevítala.

Knižní klub, stran 560, MOC 299 Kč

16.11.2010 Playboy str. 120 Knihy

Odkazy

Cenu Knižního klubu dostal román o vojenském prostoru

Druhá kniha letos jedenačtyřicetiletého Martina Sichingera, román nazvaný Cukrový klaun, zvítězila v soutěži, v níž nakladatelství Knižní klub již třináct let oceňuje nepublikované rukopisy. Podle členky poroty Terezy Brdečkové vzešel letošní vítěz z celkem 61 přihlášených prací. Zdroj: www.tyden.cz

V České republice je cena Knižního klubu jediná, která pamatuje na zatím nevydané texty. Jejich autory odměňuje prémií 50 tisíc korun a také vydáním knihy, které již několik let po sobě směřuje k oficiálnímu vyhlášení vítěze: dneškem je tedy Cukrový klaun k dostání v knihkupectvích.

V průběhu let se mezi vítěze dostala díla již zavedených spisovatelů (Rudolf Čechura, Ladislav Pecháček, Miroslav Stoniš) i prvotiny – právě ty většinou měly největší ohlas u odborné i laické veřejnosti: Šmausova romská balada Děvčátko, rozdělej ohníček následně v roce 2006 získala Literu pro objev roku, loňský vítěz, Šulcův thriller o Heydrichových atentátnících Dva proti Říši zase dosáhl na bestsellerové prodeje (26 tisíc prodaných výtisků).

Sichinger je někde mezi: jde o jeho druhou knihu, první román. Předtím v roce 2005 publikoval sbírku povídek Přes čáry a vlny, v edici pro začínající autory zavedené nakladatelstvím Petrov, které ovšem rok nato jeho majitel zrušil; ani Sichingerova sbírka velký zájem nesklidila. V Cukrovém klaunovi se inspiroval reportáží z Respektu, která líčila osamělé pátrání muže z Teplic po zmizelém šestnáctiletém synovi – ten navzdory nezájmu policie nakonec našel alespoň synovo tělo a přispěl i k odhalení jeho vraha.

Sichinger příběh přenesl na Šumavu, konkrétně do bývalého rozlehlého pohraničního vojenského prostoru Boletice s několika zmizelými vesnicemi, starousedlíky, kterým po listopadu 1989 mění život podnikání či restituce, a jejich dorůstajícími dětmi, které hledají zpestření i smysl života v cestách do zahraničí i v experimentování s drogami.

Jiří Šulc – Dva Proti říši

Titul historického románu (o 480 stránkách) o atentátu na Reinharda Heydricha 27. května 1942 je poněkud bombastický. Akce Josefa Gabčíka a Jana Kubiše sotva mohla ohrozit Hitlerovu říši, dosahující v roce 1942 vrcholu válečné rozpínavosti. Autor (1969) přečetl hodně dostupné literatury. Pochybuji, že proseděl nějaký čas v archivech. Zpracoval velmi obratně zveřejněná fakta o činnosti zahraničního a domácího odboje v 2. světové válce. Autor: Stanislav Berton Zdroj: Český dialog str. 31 Knihy, 16.6.2008

V nádherné osvěžující (zejména pro člověka dlouho žijícího v cizině) češtině, zobrazuje hlavní postavy výjimečné události bez příkras a morálních zábran. Vylíčení intimních soustyků mezi Gabčíkem, Kubišem a jejich milenkami nepřekračuje hranici mezi erotismem a pornografií. Román byl původně napsaný v angličtině. Dostal první cenu 12. ročníku Literární ceny Knižního klubu (Lidové noviny, 5. 9. 2007). Je to Šulcova prvotina, proto se nerozpakuji vyslovit poklonu autorově spisovatelskému nadání. Mnohý čtenář bude možná udivený, jak často Šulc vkládá do úst gestapáků i atentátníků, více než dva tucty vulgárních výrazů, dokonce i v němčině, které nelze slyšet ve slušné společnosti, anebo číst na stránkách klasického tragického románu. Hovorová i literární čeština během čtyřicetiletého komunistického režimu očividně značně zhrubla. Na stránce 185 používá autor nadávku „kurva“ čtyřikrát. Naplno. Nevytečkovanými slovy je kniha prošpikovaná více než je zapotřebí. Znehodnocují literární hodnotu zdařilého díla. Dva proti říši je ve skutečnosti prvotřídní scénář pro jinaký film, než předvedl před mnoha léty Hollywood, anebo Jiří Sequens. Zejména pokud jde o vztahy mezi pražskými gestapáky, kteří měli na starosti odhalování činnosti parašutistů a jejich domácích pomocníků. V tom je Šulcův román unikátní. Velkou pozornost věnuje autor komisaři Heinzovi Pannwitzovi, z jehož „krátké vzpomínky“ vyčerpal hodně informací, aniž by ji uvedl v pramenech na konci knihy.

Záložka knižního obalu slibuje „řadu nedávno publikovaných či málo známých skutečností“. založených na podrobném zkoumání pramenů a literatury“. Informovaný čtenář však snadno najde nemálo nesprávných tvrzení. Uvedu několik příkladů. Šulc převzal falešný údaj o Karlu Čurdovi, který prý prozradil úkryt parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v Resslově ulici v Praze. Čurda nevěděl, kde se parašutisté skrývali. To vychází najevo z jeho výslechu na gestapu, kam šel dobrovolně. Gabčík a Kubiš nebyli „skvělí s granáty a výbušninami“, „vynikající střelci“, „výrazně nadprůměrní“. Ve skutečnosti Gabčík musel jít na doplňovací výcvik, neboť šéf britské Special Operations Executive (SOE), generál Gubbins, nebyl spokojený s jeho střelbou. Kubiš musel jít na další výcvik v házení bomby. Oba parašutisté slíbili důstojníkům SOE, že Heydricha zlikvidují, i kdyby při tom měli padnout. Gabčík zřejmě nebyl s to zabít člověka, i když to byl krutý nepřítel. Na Heydrichova řidiče Kleina, který ho pronásledoval, několikrát vystřelil, aniž by ho zasáhnul. Nestřelil Kleina do prsou, ani když byl od něho vzdálen pouhý metr. Klein upadl a zranil si kyčel. To dokazuje nemocniční záznam o roentgenu jeho nohy. Šulc se dovede vžít do duševního rozpoložení parašutistů. Nerozpakuje se naznačit pochopitelné zklamání Gabčíka a Kubiše. Útok na Heydricha se oběma hrdinům nepodařil. Úkol nebyl splněn. Uvědomili si, že operaci „zvorali“ a „nezvládli“. Kdyby Kubiš nezachoval chladnokrevnost, a nehodil bombu na Heydrichovu mercedesku, pokus o atentát by skončil naprostým fiaskem. Střepina z karoserie prorazila neopancéřované sedadlo a zasáhla Haydricha do zad. Baktérie? dokončily úspěšně Kubišovu poloúspěšnou akci. Kdyby němečtí lékaři měli k disposici penicilín, Heydrich by přežil a pokračoval, ještě s větší zuřivostí a mstivostí, v odporném katovském řemesle.

Šulc doplnil román Poznámkami autora a údaji o hlavních postavách vyprávění. Bohužel neuvedl, buď z neznalosti anebo z opatrnosti, některé skutečnosti, známé badatelům i veřejnosti. Nejen Hana Krupková, ale také její manžel Václav, pardubičtí spolupracovníci s paraskupinou SILVER A, byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. Sokolský odbojář Ladislav VaněkJindra („muž s knírem“) nejenže po zatčení v září 1942 kolaboroval s gestapem, ale po únoru 1948 prokazatelně spolupracoval s StB. Jeho jméno je právem v Cibulkově -i úředním – seznamu. Podle televizního dokumentárního filmu Miroslava Ivanova byla Vaňkova ilegální fotka z doby protektorátu zhotovená až po válce. Knír přilepil pod Vaňkův nos maskér Národního divadla! Heinz Pannwitz vedl skupinu odborníků proti sovětské špionážní síti, která měla agenty po celé Evropě, nejenom ve Francii. Pannwitz byl na konci války zatčen francouzskou policií. Na vlastní žádost byl předán do SSSR, kde chtěl, podle vlastního záznamu (Záznam jsem zveřejnil ve studii DEPEŠE NA PŘÁNÍ JINDRY, 1987), pokračovat v desinformační hře a protihře, ve snaze posílit, v zájmu budoucího Německa, nedůvěru sovětských orgánů vůči západním válečným spojencům. Prožil si své v moskevské Ljublance a v sibiřském gulagu. Vrátil se do Západního Německa v r. 1965. Zemřel v r. 1975. KGB se pokusila, prostřednictvím agentů 1. správy Ministerstva vnitra, proniknout do Pannwitzova prostředí v Ludwigsburgu. V zájmu StB se Vaněk třikrát pokusil navázat s Pannwitzem kontakt, pod záminkou opoznámkování rukopisu pamětí. Vaněk končil dopisy bývalému komisaři gestapa, který ho na počátku září 1942 zatkl, „se srdečnými pozdravy“! Vaněk, baron Prášil vzpomínkové literatury, mátl svými báchorkami badatele a veřejnost po celý dlouhý život. Jednomu historikovi dokonce řekl, že jsem si vzal za manželku Pannwitzovu vdovu! Mezi mnoha autory, kteří Vaňkovi sedli na lep, je nejen Jiří Šulc, ale i moje maličkost. Shodou okolností byl Vaněk v září a říjnu 1941 mým profesorem chemie, na IV. Reálném gymnázium v Brně, Na Křenové. Nemohlo mně ani při nejbujnější fantazii, v nepředstavitelných přeludech snů, tehdy napadnout, že ho v předaleké budoucnosti první veřejně odhalím jako spolupracovníka gestapa a zrádce protinacistických bojovníků.

Národ proti Říši aneb O atentátu beletristicky.

Podívejme se do obou tváří. Tváří dvou hlavních hrdinů nového českého historického románu Dva proti Říši – Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Tak se s dobromyslným mladickým úsměvem zasněně dívali 18. prosince 1941 do fotografického aparátu kdesi ve Velké Británii. Naposledy ve svém životě. Příští snímky jejich (už nehybných) tváří pořídí až gestapo v pražské Resslově ulici, po osmihodinovém boji, který svede sedm československých vojáků s několika sty hitlerovců. Bylo to přesně o šest měsíců později, 18. června 1942. Z obou mladých tváří lze vyčíst radost ze života, stejně jako smysl pro rozhodnost, kterou navýsost projeví v následujících měsících, když se budou protektorátním houštím krůček za krůčkem probíjet k hlavnímu bojovému cíli své veleriskantní diverzní mise nazvané operace Anthropo > Metodou nevyšlapanou

Průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha, třetího nejmocnějšího muže v Říši, provedený v ohbí dvou kobyliských ulic v dopoledních hodinách 27. května 1942, byl po druhé světové válce mnohokrát převyprávěn, dokonce i zdařile zfilmován. Jiří Šulc, autor románu Dva proti říši, zvolil pro stejný příběh cestu zatím nevyšlapanou – jeho beletrizaci. Prostudoval zřejmě vše, co bylo o atentátu u nás napsáno, prošťoural mnohé archivy a seznámil se s osudy mnoha pamětníků, aby své vidění dramatického historického tématu oblékl do hávu krásné literatury (knihu vydal letos Knižní klub). Přijme-li to česká čtenářská obec, nechci předjímat. Každopádně jde o pokus, který stojí za to -možná, že právě touto uměleckou formou přitáhne k příběhu Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka mladou a nejmladší generaci. To za prvé.
A za druhé – hodnověrnost. Věřme Jiřímu Šulcovi (nar. 1969), jinak právníkovi s patnáctiletou praxí v bezpečnostních složkách a dnes pracovníkovi ve službách Evropské komise v Bruselu, co o své práci předeslal v autorské poznámce: >Příběh operace Anthropoid je skutečný. Skuteční jsou i lidé, kteří v ní sehráli své role, popis jejich charakterů a činů je založen na podrobném průzkumu dostupných pramenů. Sled událostí v této knize odpovídá skutečnosti.

Sedm mužů v pravoslavné kryptě

Operace Anthropoid, smělá akce exilové zpravodajské služby šéfované plukovníkem Františkem Moravcem, však neskončila jen kýženou smrtí kata Heydricha. Uzavřela ji až 18. června 1942 hrdinná smrt sedmi výsadkářů, které svedl osud do nehostinné krypty pravoslavného chrámu v pražské Resslově ulici. Jejich jména právem patří do galerie národních mučedníků: vedle Kubiše a Gabčíka to byl i třetí aktér atentátu Josef Valčík ze skupiny Silver A, Adolf Opálka ze skupiny Out Distance, Josef Bublík a Jan Hrubý, oba ze skupiny Bioscop, a Jaroslav Švarc ze skupiny Tin. Někteří výsadkáři, vycvičení ve Velké Británii, zahynuli na jiných místech nebo byli popraveni, někteří se sami vzdali svých životů, aby neohrozili kamarády nebo odboj. Dva, žel, zradili – Karel Čurda a Viliam Gavrik. Jiří Šulc věnuje pozornost jen některým z nich, nicméně na širším pozadí českého domácího odboje orientovaného na londýnský exil. Svěžím vypravěčským jazykem utkal o tom cenné poselství.

Masová vražda v Mauthausenu

Zcela mimořádnou autorovou zásluhou je však postavení literárního pomníku mnoha dalším, převážně civilním hrdinům příběhu. Jmenuje je poctivě jméno po jménu, leckde zcela objevně. Protože úspěch operace Anthropoid by nebyl možný, kdyby se svými činy nepostavili proti Říši čeští vlastenci z nejrůznějších vrstev protektorátní veřejnosti, včetně dětí. Neméně zasvěcenou sondu věnoval i druhé straně mince – ďábelské dílně gestapa a SS. Autor je i v tomto případě maximálně věrný pravdě, pokud si ji sám ověřil. Takže neujdou jeho pozornosti ani zbabělci. Za ukrývání výsadkářů stejně jako odbojových pracovníků ze všech politických směrů nacistický režim krutě trestal. V případě operace Anthropoid poslal do koncentračního tábora Mauthausen jak rodinné příslušníky výsadkářů, tak i celé rodiny lidí, kteří v sobě našli dostatek odvahy podat aktérům atentátu pomocnou ruku. V Mauthausenu se jim Říše 24. října 1942 krutě pomstila: v tento den v tomto likvidačním koncentračním táboře zavraždila 264 českých lidí. Jindřišce Novákové, která statečně dovezla domů ostře hledané Kubišovo kolo, bylo teprve čtrnáct. Jedna z hlavních, a řekli bychom i klíčových občanských opor operace Anthropoid – Jan Zelenka zvaný Hajský z odbojové skupiny Sokola, který vojákům zajistil dokonce i úkryt v kryptě – předešel svému zatčení, stejně jako výsadkáři, sebevraždou. Gestapo však – jak známo – posílalo po atentátu na popravu i za jeho pouhé schvalování mnoho dalších lidí, často i z jiných důvodů. Mezi popravenými byl například Vladislav Vančura, velký český spisovatel. Okupanti srovnali se zemí dvě české vesnice. Autor se odvolává na zpravodajské odhady, že po atentátu popravilo gestapo čtyři až pět tisíc lidí. Jiné zdroje hovoří dokonce o šesti tisících.

Bez vojáků bychom to nedokázali

Jiří Šulc se pokusil najít odpověď i na otázku, kterou si naše veřejnost kladla za protektorátu, kladla si ji po válce a leckdo si ji klade dodnes: nebyla Heydrichova smrt vykoupena za příliš vysokou cenu? Prezident Edvard Beneš se ve svých memoárech zmínkám o pozadí atentátu a o svém možném souhlasu s ním zdaleka vyhnul. Jiří Šolc nikoliv. Podle něho se oba hlavní aktéři operace Anthropoid s prezidentem osobně setkali a o jejím průběhu ho plukovník Moravec informoval. Když se domácí odboj pokusil atentátu zabránit, Beneš dává šéfovi zpravodajské služby k dokončení operace volnou ruku. Na závěr románu se autor pokusil jakoby epilogem vtáhnout prezidenta Beneše jednoho letního dne roku 1942 do příběhu ještě jednou. Dovolím si o této epizodě delší citaci:
Asi jste neslyšel dnešní řeč pana Edena v parlamentu, že?zeptal se Beneš. Pan ministr zahraničí vysoce ocenil statečný odpor československého lidu proti Němcům a ujistil, že podobná zvěrstva jako Lidice nikdy nebudou zapomenuta. Hlavní část jeho prohlášení byla doručena našemu ministrovi zahraničí jako oficiální diplomatická nóta britské vlády. Dokázali jsme to, Britové odvolali svůj podpis pod Mnichovskou dohodou. Jelikož Francouzi zřejmě brzy udělají to samé, je tohle záruka toho, že Československo bude po válce obnoveno ve svých původních hranicích. Moravec pozorně sledoval výraz starého muže. Nevypadáte příliš šťastně, pane, konstatoval. Já samozřejmě jsem šťastný, řekl (Beneš) potichu. Ale nemohu zapomenout cenu, jakou nás to stálo. Bude obtížné naše důvody jednou vysvětlit těm, kteří válku přežijí, řekl. Ale kdyby se to nestalo, nikdy bychom naše spojence nepřesvědčili. Bez našich vojáků bychom to nedokázali. A pochopitelně beze všech lidí doma, kteří jim pomáhali. I když to pro řadu z nich také znamenalo smrt. Jen díky jim dokážeme jednou Československo obnovit. Tohle všechno se podařilo jen díky těm mužům – oni vlastně zachránili budoucnost naší země. Je to zvláštní, plukovníku, pamatuji si, jak se oba pořád smáli, když jsme se setkali, ale nemůžu si vybavit jejich jména. Gabčík a Kubiš, pane. Ach ano, tak. Gabčík a Kubiš. Skupina Anthropoid, že? Beneš vzpomínal na rozesmáté tváře Gabčíka a Kubiše. Doufám, že budeme vaší oběti hodni, zašeptal.

Tajemství Ďáblického hřbitova

Jak Šulc uvádí, hlavy všech sedmi výsadkářů, kteří 18. června 1942 v Resslově ulici padli, gestapo nechalo oddělit od těl. Hlavy Jana Kubiše i Jozefa Gabčíka byly prý dokonce zakonzervovány, ale v dubnu 1945 se zřejmě navždy ztratily. Už za hranice románu dodejme, že ostatky hrdinů byly prý hozeny do anonymních jam na hřbitově v Ďáblicích. Jak uvedl deník MfD (3. října 2007), výzkum expertů Vojenského historického ústavu odhalil tajemství tohoto hřbitova, když objevil místo, kde těla sedmi statečných mužů spočinula. Výsadkářům i odbojářům má být podle tohoto deníku odhalen na ďáblickém hřbitově pomník. Život tak dopisuje i příběh románu Dva proti Říši. Příběh z jedné velké kapitoly československého protifašistického odboje. Příběh, ve kterém – jak to literárně zdokumentoval Jiří Šulc – ostatně stáli proti Říši nejenom ti dva.

Pomník pro dva statečné

Román Jiřího Šulce (1969) Dva proti Říši, oceněný Literární cenou Knižního klubu pro rok 2007, je literárním debutem autora, který po studiích právnické fakulty prožil patnáct let v bezpečnostních složkách České republiky a v současné době pracuje jako expert Evropské komise v Bruselu. Své zkušenosti služby pro stát mohl zúročit i při zpracování tématu, jež je v novodobých českých dějinách unikátní, ale zároveň obecně známé, probádané i „prospekulované“. Autor: Jiří Krejčí Zdroj: Host str. 19 Kritika, 3.3.2008

Český špionážní thriller

Literární cena Knižního klubu v průběhu svých dvanácti ročníků sklízela úspěchy střídavé, jedno jí však nelze upřít: jako jediná u nás se soustřeďuje na rukopis (porota přitom nezná jméno tvůrce) a vítězi kromě prémie padesát tisíc korun zajišťuje také jeho vydání. A s ním i patřičnou publicitu a distribuci – však je také společnost Euromedia Group, jejíž je Knižní klub jednou z divizí, suverénně nejsilnějším českým nakladatelským subjektem. I ty nejméně úspěšné knihy, které soutěž ocenila, se dočkaly nákladu tří tisíc výtisků, což je číslo, na které někdy nedosáhnou ani autoři, kteří si už u nakladatelů vybojovali stabilní pozici.

Cenu vyhrávali jak začátečníci, tak zkušení autoři (Miroslav Stoniš, Rudolf Čechura, Ladislav Pecháček). Nejlépe dopadla trojice prvotin: Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové (2001), Cesta na poledne filmového režiséra Václava Křístka (2004) a romská balada Děvčátko, rozdělej ohníček od Martina Šmause (2005). Jejich prodané náklady se pohybují od sedmi do deseti tisíc výtisků, knih si povšimla literární kritika i porota výročních knižních cen Magnesia Litera, která Andronikovu i Šmause odměnila Literou pro objev roku a Křístka nominovala. Zda se k nim přidá i Jiří Šulc, je nejisté, protože literární úrovní za zmíněnou trojicí spíše zaostává. To však neznamená, že by na českou literární scénu nevnášel některé nové prvky. První souvisí se samotnou osobou autora. Letos osmatřicetiletý Šulc totiž pracoval patnáct let pro Bezpečnostní informační službu neboli polistopadovou zpravodajskou agenturu. Pak se s manželkou (mimochodem také zaměstnankyní BIS) přestěhoval do Bruselu a zde se dal do psaní, přičemž se soustředil na operace tajných služeb za druhé světové války. Nejprve na úspěšný britský výsadek v jižní Francii roku 1942, kde se parašutistům podařilo ukrást dostatek součástek německého radaru, aby to Britům pomohlo upevnit vzdušnou převahu. Nikoli ovšem v češtině, ale v angličtině: Šulc si našel britského editora Bobbyho Gainhera, který román nabízel ostrovním nakladatelstvím. Marně; a nepochodil ani s druhým rukopisem, který se již věnoval nejslavnější české operaci, atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Podle Šulce se redaktorům zdál příběh paradoxně „příliš nepravděpodobný“. Text tedy přeložil do češtiny a poslal do Knižního klubu, odkud putoval mezi přihlášky do soutěže a jako jediný dle slov porotkyně Terezy Brdečkové „měl na to, být vydán“. Převážnou většinu dalších textů ze sedmdesáti soutěžících tvořily fantasy romány a románky pro pubertální dívky.

Šulc příliš nefabuluje, vychází z prověřených informací (jen jednou klesne k lidové legendě o tom, jak si Heydrich nasadil českou korunu) – na rozdíl od loni vydaného románu Lubomíra Kubíka Proč Gabčík nestřílel, kde autor spekuluje o tom, že důvodem neúspěšného prvního útoku Jozefa Gabčíka nebylo selhání samopalu, ale závazek silně věřící snoubence, že si neušpiní ruce cizí krví. Šulc psychologizuje střídmě, nejvíce když líčí stav zrádce Čurdy krátce předtím, než se rozhodl své spolubojovníky prozradit – a motivace záchrany početné rodiny (nakonec vlastně úspěšná) jej zčásti rehabilituje. Oba atentátníky trochu idealizuje, ale to patří k věci. Co knize škodí, je občasný přílišný vlastenecký patos vrcholící závěrečným šeptáním prezidenta Beneše: „Doufám, že budeme vaší oběti hodni.“
Dva proti Říši je kniha, po které by čeští nakladatelé sáhli i bez vítězství v soutěži Knižního klubu. S námětem, který je atraktivní navzdory notorické známosti i četnému zpracování historiky, publicisty i umělci. Čtenářsky přístupná, faktograficky věrná, celkově vyvolávající dojem solidnosti. Veledílo to není, ale pokud Šulc sám nebo někdo jiný bude v podobném duchu pokračovat, dost možná, že se dočkáme zrození žánru českého špionážního thrilleru.

Vítězná kniha 12. ročníku Literární ceny Knižního Klubu

Pokud někdo zamýšlí do románové podoby zpracovat jistou skutečnou událost, která se navíc týká poněkud citlivých témat z národní minulosti, a jde-li navíc o děj historicky i umělecky poměrně často a do detailů "opracovaný" a téměř po minutách zmapovaný – pak je jeho manipulační prostor dost zúžený a šance na úspěch se odvíjejí především od úhlu, který vůči příběhu nastaví a na pozici reflektoru, kterým vše osvítí.

Právník Jiří Šulc (1969), bývalý pracovník tajné služby a nynější úředník v Bruselu, uchopil skutečnou událost z českých dějin: atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, který uskutečnili Josef Gabčík a Jan Kubiš – parašutisté, jež na území protektorátu vyslala exilová vláda vedená Edvardem Benešem. Autor sklidil chválu, cenu Knižního klubu i pár výtek. Výsledek a reakce na něj jsou tedy vcelku vyvážené. Nedošlo k žádnému zásadnímu průlomu do zavedené interpretace, neobjevily se neznámé prvky ani nevyvstaly dosud ukryté vrstvy. V čem je tedy Šulcovo dílo úspěšné? Zřejmě v tom, že vznikl čtivý kus s potřebnou dávkou napětí. Žádné umělecké veledílo, nijaký literární zázrak. Ale na to si ani autor nehrál. Chtěl-li stvořit románovou fabulaci s akčními a detektivními prvky, pak se mu to podařilo.
Jen stěží lze očekávat, že autor nalezne nějakou novou, pokud možno šokující polohu. Jakou? Že by hledal "l .
Možná nejvěrnějším interpretačním klíčem k dílu Jiřího Šulce je formát klasické kovbojky. Vzpomene-li si čtenář na vzorec sedmi statečných, zjistí jak číst tuto knihu. Z neznáma (ze svobodné Anglie) přicházejí tajuplní hrdinové, kteří na samém začátku žádnými hrdiny nebyli a které dohromady svedly zvláštní okolnosti (odvolaná mobilizace, emigrace ze zabraného území). Parašutisté přicházejí do porobené země, kde obyvatelé neradi, ale v pudu sebezáchovy oddaně pracují pro suverénně a bez obav se roztahující podmanitele – a každý jejich pokus o odpor je dávno předem monitorován. Proč vzniká konflikt? Pro právo, nebo pro peníze? To se postupně stává vedlejším a do středu se staví boj. Beznadějný a předem prohraný. Odpor narůstá jako výraz svobodného ducha, jako odvážná pokerová partie. Také další srovnání funguje. Mezi porobenými domorodci se nalezne skupinka odvážných, ochotných pomoci a nasadit holý život, ale také zrádce. Po dlouhé době improvizovaných příprav zafunguje moment překvapení a nepřítel je zasažen ve velmi citlivém bodě. I dohra je jasná a přímá. Masivní útok, marná obrana ve znamení "svoji kůži jim nedarujeme zadarmo" – a konečná likvidace. Šulcova kniha nemá sentiment líčené legendy, i když nevybočuje ze zavedeného schématu. Snaží se postavy oživit běžnými lidskými vlastnostmi, váháním i slabostmi. Ale žádná psychologická analýza, žádné "nimrání se" ve svědomí. Román má spád. Střídání pozic útočných a obranných, pohledů hlavních aktérů s postranními rolemi, několik epizod do světů méně zásadních – a stačí, zase zpět k akci. Dialog je hybným momentem, střih důležitým nástrojem, napětí zaručené – kniha se podobá scénáři akčního filmu a také dramatická zápletka je důležitější než všechny propracované detaily. Okolnosti mají zapadat spíš potřebně a vypočítavě než náležitě. Historická pravda je sice respektovaná, ale také dostatečně pružná. "Klaďasové" občas naštvou svojí neprozřetelností, podceněním nepřítele, svojí naivitou. "Záporáci" udiví svou připraveností a tím, jak jsou (což je zřejmě oblíbené slovo J. Šulce) efektivní. Ale role i barvy jsou rozdané, ba i to, komu je třeba fandit. Zarážející je, že ve vrcholném okamžiku všem zúčastněným, bílým i černým, selžou zbraně. Tehdy se spád zastaví a jako by byl očekáván nějaký deus ex machina. Ale to už by pak šlo o nějaký muzikál či přímo frašku. Co dodat závěrem? Ceny jsou rozdány: a pokud byl román Dva proti Říši zamýšlen jako kreativní pokus o oživení tradovaného příběhu, o jeho čtivou formulaci, pak vcelku vyšel. Jestli měl odstartovat spisovatelskou kariéru, pak na sebe Jiří Šulc svojí literární prvotinou "ušil" dostatečně velkou past. Aplikoval nejpřitažlivější, "nejlepkavější" výrazové prostředky. Opakování použitého rastru by v příštím případě postrádalo moment překvapení. Následná estetická entropie by zcela pohřbila veškerý autorský šmrnc.

Hoši, trochu Hitlera kousneme

Když je možné zahlédnout, jak někdo ten román čte v metru, už se dá mluvit o velikém úspěchu. Řeč je o debutové próze Jiřího Šulce Dva proti Říši, díky níž se stal vloni autor vítězem Literární ceny Knižního klubu. Autor: Ondřej Horák Zdroj: L >

Románu, který umělecky zpracoval akci československých parašutistů, jejímž cílem byl atentát na Reinharda Heydricha, se prodalo více než pětadvacet tisíc výtisků. A to je o mnoho více, než prodávají leckteří autoři, kteří pro podporu svého díla udělají téměř cokoliv a kteří umějí nasadit grimasu „úspěšný spisovatel“. Zápas o radar U Jiřího Šulce (1969) tak mimochodem platí, že doma může být člověk prorokem. Naopak v Británii ale nepochodil. Dva proti Říši totiž napsal nejprve anglicky, vydání se však nedočkal. Zdá se to nepochopitelné, tak silný příběh – ale dá se to snad ještě nepříliš přesvědčivě zdůvodnit tím, že se jedná o „český problém“. V rozhovoru pro LN však Jiří Šulc uvedl, že již předtím se snažil v Británii publikovat román „o výsadkářích z operace Biting, kteří byli vysazeni ve Francii, sebrali Němcům jejich nejnovější radar a s ním se pak vrátili do Anglie“.

Autor proto nyní do češtiny přeložil i svůj první román Operace Bruneval. Po úspěchu Dvou proti Říši je to krok logický. A v knihkupectvích si jej patrně najdou minimálně ti, kteří si přečetli předchozí román. Neměli by být zklamáni, a to nejen proto, že Operace Bruneval nabízí další příběh parašutistů, tentokrát britských, kterým se povedl kousek, jenž nahlodal nacistické sebevědomí. Operace Biting byla naplánována poté, co se ztráty britského letectva začaly prudce zvyšovat. Bylo evidentní, že na vině je nový typ německého radaru. Jednalo se o Würzburg, který se podařilo lokalizovat a také vyfotografovat na francouzském pobřeží nedaleko vesničky Bruneval. Britské straně šlo nikoliv o zničení radaru, nýbrž o jeho prozkoumání. Proto byla propracována akce, během níž měl být Würzburg rozmontován a nejdůležitější součásti odvezeny. Sto dvacet mužů tuto operaci provedlo v noci ze 27. na 28. února 1942. Úspěšně a s minimálními ztrátami – a navzdory tomu, že při nácviku se nikdy nepodařila. Dokonce i místo seskoku bylo s výjimkou jedné skupiny výsadkářů trefeno přesně, což v souvislosti s příběhy parašutistických jednotek na území protektorátu zní téměř neuvěřitelně. Vedle dvou mrtvých vojáků se dalších šest po akci nenalodilo. Paradoxně právě oni se na rozdíl od mnoha dalších účastníků operace dočkali v zajetí konce války. Jako ve Dvou proti Říši Jiří Šulc střídal pražské prostředí, v němž se pohybovali parašutisté, s pátráním gestapa, v Operaci Bruneval je zas příprava na akci a její vykonání „prostříháváno“ paralelním příběhem, v němž se pátrá po vysílačce a německém agentovi na britském území. Co se stalo a co se nestalo Tento příběh si Jiří Šulc k historicky podrobně doložené operaci Biting přimyslel. Přesto se součásti románu výborně doplňují a ta fiktivní nepůsobí jako vycucaná z prstu, mohla by stát i samostatně – minimálně jako scénář k dalšímu dílu britského seriálu Foylova válka by uspěla velmi dobře. I v celkovém vyznění se ale zdá, že Jiří Šulc – už v původní anglické verzi, nebo až v českém „překladu“? – stvořil dílo ještě o mnoho zdařilejší, než byli Dva proti Říši. Dialogy nyní znějí daleko přirozeněji a prostřídávání různých prostředí působí dynamičtěji, takže si román na čtenáři vynucuje, aby byl přímo hltán. O to nepochopitelnější se tak zdá, že román v Británii neuspěl. Že by bylo tamní prostředí stále tak konzervativní? Nebo je problém v onom přidaném fiktivním příběhu? Pro srovnání – letos zde vyšel o heydrichiádě také román Marka Slouky Viditelný svět. Autor ve svém příběhu k historickým postavám parašutistů přidal ještě další, fiktivní. Což může být pro neobeznámené čtenáře matoucí a pro ty obeznámené zas poněkud iritující.

Jiří Šulc v autorské poznámce na konci Operace Bruneval uvádí románovou realitu na pravou míru, takže žádné zmatení nehrozí. A nehrozí ani žádné podráždění, a to nejen proto, že český čtenář patrně akci Biting nezná tak dobře jako čin Gabčíka a Kubiše. Operace Bruneval je totiž ve svém žánru knihou opravdu vynikající.

Nic napínavějšího, než co se stalo, vymyslet o Gabčíkovi a Kubišovi nejde

Teprve letos, šestašedesát let po Gabčíkově a Kubišově útoku na Heydricha a po marných iniciativách l > Jaké jsou vaše předchozí literární zkušenosti? Psal jste do šuplíku?

Dva proti Říši je skutečně publikovaná prvotina, ale zkoušel jsem psát už předtím – v šuplíku bych tedy určitě pár věcí našel. Když pominu krátké povídky, určené spolužákům na střední škole, leží někde hodně hluboko detektivka, kterou jsem zkusil napsat na vysoké. Pak jsem ovšem začal pracovat a na psaní mi nějak nezbýval čas. Vrátil jsem se k němu tak před šesti sedmi lety a tehdy jsem se pustil do příběhů z druhé světové války. Takže někde o trochu výš bych v tom šuplíku mohl najít i příběh o úspěšné operaci britských výsadkářů z února 1942 nebo špionážní román z frankistického Španělska z doby příprav spojenecké operace Torch.

Nechystáte se šuplík vyprázdnit a nabídnout nakladatelům další rukopisy?

Text držitele respektované nakladatelské ceny určitě nesmetou rovnou pod stůl… Taky jsem se dočetl, že rukopis Dvou proti Říši vznikl původně v angličtině a že jste ho neúspěšně pokoušel prosadit v zahraničí. Nezkusíte to teď znovu? Pochopitelně by se mi líbilo šuplík vyprázdnit, ale bude to určitě běh na delší trať. Všechny ty rukopisy potřebují ještě hodně upravit. Bohužel času mám teď málo, zaměstnání mě hodně zaneprázdňuje (Jiří Šulc pracuje v současné době v Evropské komisi v Bruselu – pozn. Š. K.), ale časem bych se o to pochopitelně rád pokusil. O možnosti vydat knihu o britské výsadkové operaci momentálně jednám s Euromedií, takže je možné, že si jej čtenáře budou moci v nějaké dohledné době přečíst. A rád bych také pokračoval v psaní nových příběhů. Co se týče zahraničního vydání Dvou proti Říši, nechávám další pokusy s důvěrou na nakladatelství Euromedia, které román vydalo a které v současné době zcela oprávněně drží autorská práva. Osobně pochopitelně doufám, že ten příběh zaujme i v zahraničí, protože památka těch statečných mužů by si to určitě zasloužila.

Ve svém románu se autorsky držíte spíš v pozadí, v první řadě sloužíte příběhu. Vůbec netvrdím, že je to špatně, ale stejně: Neměl jste chuť dát tam víc ze sebe, víc se literárně projevit?

Dva proti Říši mají ve výsledné podobě skoro pět set stran, takže bych řekl, že jsem se autorsky projevil až dost. Ale jestli se ptáte na „vlastní tvorbu“, fiktivní rovinu, musím přiznat, že jsem ji v počátku vážně zvažoval. Ve všech svých předchozích literárních pokusech jsem k fikci zcela logicky dospěl, i když například ony příběhy z druhé světové války vycházely striktně z reálných událostí a velká část z nich byla opět románovou rekonstrukcí skutečných dějů. Čím víc jsem ale studoval podklady k osudům skupiny Anthropoid, tím víc jsem si uvědomoval, že tenhle příběh žádné další roviny nepotřebuje. Je totiž sám o sobě tak dramatický, tak nabitý dynamikou, dějovými zvraty a osudovými rozhodnutími, že nic napínavějšího už prostě o Gabčíkovi a Kubišovi i těch ostatních vymyslet nejde. Jakýkoli pokus tento příběh nějak doplnit by musel zákonitě vyznít směšně. Proto jsem se nakonec odhodlal k onomu riskantnímu pokusu napsat dokumentární román – a dneska podle odezvy čtenářů soudím, že to bylo rozhodnutí správné.

Jaký je tedy ve vaší knížce podíl pravdy a fikce?

Zaujal mě třeba rozhovor parašutisty Valčíka s knězem Borákem o naději a smyslu ozbrojeného odporu – tahle scéna je, předpokládám, váš osobní vklad… Netroufnu si vyjádřit podíl pravdy a fikce v procentech, ale vymyšleného je tam jen minimum. Jak uvádím v doslovu, fiktivní jsou jen dvě vedlejší po -stavy, ostatní osoby a události jsou zachyceny tak, jak se odehrály. Mou fikcí je pochopitelně obsah jednotlivých rozhovorů, ty nikde zaznamenány nebyly – ale odehrály se. Například k setkání Valčíka s knězem Borákem o Velikonocích roku 1942 skutečně došlo – ale o čem si povídali, se už nikdy nikdo nedozví. Snažil jsem se představit si, co mohlo Valčíka v té době trápit, a pevně doufám, že to tak nějak mohlo být.

Nenapadlo vás jít víc do hloubky některého z vašich hrdinů?

Nemyslím si, že bych zůstal pouze na povrchu, lidské charaktery jsem se do příběhu snažil dostat také. Jen jsem zvolil jinou formu – místo dlouhých „ponorů do nitra“ jsem se charaktery snažil vystihnout v dialozích, které ostatně zabírají většinu knihy. Myslím, že z jednotlivých reakcí, vyřčených či zastávaných názorů a odhodlání udělat či neudělat určité věci se dá charakter člověka poznat možná lépe než dlouhými popisy vnitřních pochodů. Navíc jsem ono skutečně děsivé tempo celého příběhu nechtěl jakkoli brzdit. Ale netvrdím, že je to jediná možná cesta – například v případě Karla Čurdy (parašutisty, který Němcům vyzradil místo úkrytu ostatních – pozn. Š. K.) jsem tento postup zvolit nemohl. Čurda se rozhodoval sám, odříznut od svých kamarádů, schovaný někde ve své rodné vesnici. Pokud jsem ho neměl jen přeskočit nebo převzít šablonovitý náhled na jeho osobu, musel jsem se zkusit do jeho nitra ponořit. Nakolik se mi to povedlo, musí posoudit čtenáři.

Karel Čurda určitě patří k nejzajímavějším postavám nejen vašeho románu. Jak to s ním bylo dál? Píšete, že v době kolaborace zavrhl svoji přítelkyni s dítětem… Proč?

Myslel jsem, že hlavně kvůli nim původně zradil…Postava Karla Čurdy mě skutečně velmi zajímala. V českém povědomí se z něj stalo synonymum bezcharakterního Jidáše, ale já jsem od začátku cítil, že i on musel být komplikovanější. Je totiž třeba mu přiznat, že na rozdíl od tisíců jiných nezůstal v okupovaném protektorátu, ale uprchl, přidal se k zahraniční armádě a nechal se v noci vysadit padákem na nepřátelském území. Bohužel, drastické represe nacistů už nezvládl a v obtížné osobní situaci se rozhodl pro to, co zřejmě tehdy považoval za menší zlo. Do onoho zlomového okamžiku jsem ochoten na něm hledat ty pozitivní stránky. Od chvíle, kdy se přihlásil gestapu, už však pro něj neexistovala cesta zpátky. A tehdy se jeho charakter nezvratně zlomil. Přijal několikamiliónovou odměnu, změnil si jméno, vstoupil do služeb gestapa a stal se profesionálním udavačem. Začal pít. Kdo ví, možná si uvědomil, že se z něj stala zrůda. Možná, že se už své přítelkyni potom nedokázal podívat do očí. Každopádně po válce svůj trest přijal a na šibenici šel jako zlomený člověk.

Složitější byl i váš přístup k postavám Němců. Nelíčíte je jen jako stvůry, ale i jako lidi, kteří dělají svoji práci. Byl váš záměr podívat se na události kolem heydrichiády i očima druhé strany?

Tak především bych byl nerad, aby došlo k nedorozumění. „Moji“ Němci byli skutečně zrůdy, i když každá trochu jiná. Já jsem se jen pokusil o nový úhel pohledu. Termín gestapo je v podstatě anonymní. Ve většině zpracování je to jakýsi aparát, reprezentovaný zaměnitelnými figurami v dlouhých kožených kabátech. Mým cílem bylo ukázat, že to byli skuteční lidé – lidé, kteří chodili každé ráno do práce, měli své manželky, své každodenní pracovní starosti… Ovšem nechtěl jsem to demonstrovat proto, abych je jakkoli očistil – naopak. Pokud je někdo sadistický primitiv, kterého baví mučit lidi, je to pochopitelně zavrženíhodná figura. Ale jsem přesvědčen, že pokud to samé páchá distinguovaný, vzdělaný člověk, nepochybující, že dělá svou poctivou práci, která je nezbytná pro udržení pořádku a tedy vlastně pro dobro lidstva, je to mnohem horší. K tomuto úhlu pohledu mě inspiroval sám Heinz Pannwitz, vedoucí vyšetřovacího týmu. Ve svých krátkých vzpomínkách na vyšetřování se neustále označuje za obyčejného kriminalistu, který vědeckými metodami odhalil pachatele vraždy zastupujícího protektora Heydricha. Ani na vteřinu si ten člověk nepřipustil, že udělal něco špatně – nezmiňuje se o mučených lidech – on osobně nikoho neuhodil, o uřezaných hlavách obětí – on osobně to neudělal, o desítkách a stovkách popravených – on přece nikoho nezastřelil. Byl typickým představitelem lidí, kteří „jen dělali svou práci“. Ale doufám, že i z mé knihy je zřejmé, jak nebezpečné je zaštiťovat se podobným tvrzením.

V knize píšete, že Pannwitz zemřel v 70. letech v SRN. On nebyl nikdy souzen?

Bohužel nebyl, stejně jako většina takzvaně obyčejných nacistů. Nestalo se nic ani jemu, ani Fleischerovi, Schulzemu a dalším. Tohle je téma, které bylo donedávna v Německu tabu, a i současné pokusy se ptát, jak to bylo možné, jsou přijímány s podezřením. Já osobně pro tohle používám příměr z naší nedávné minulosti: Jak je možné, že nebyly souzeny podobné zrůdy, které mučily politické vězně a disidenty? Jak je možné, že se nic nestalo vysokým pohlavárům z komunistické partaje nebo lidem, kteří v padesátých letech vynášeli rozsudky smrti stejně jako o deset let dříve nacisté? Myslím si, že v národě postiženém poměrně dlouhým obdobím diktatury má skoro každý tak trochu máslo na hlavě a málokdo si chce dobrovolně klást dotazy typu: Co vlastně dělal dědeček na východní frontě, případně u nás v padesátých letech? Němci se na tohle teď pomalu, nesměle a s obavami začínají ptát – a řekl bych, že jen díky tomu, že ti dědečkové už jsou většinou mrtví a nemůže se jim nic stát. Nám to asi bude ještě nějakou chvíli trvat.

Jak si vysvětlujete krutost tehdejších německých elit? Známá je teorie, která tvrdí, že Hitler a jeho okolí propadli mysticismu a snažili se připravit svět pro příchod Nadčlověka… Nebo je v jejich chování něco obecně lidského, co se projeví v každém, kdo k tomu dostane příležitost?

Ona odosobněná zrůdnost nacistických elit je fenomén, který dosud nebyl obecně vysvětlen a který je velkým varováním historie do budoucnosti. Jak bylo například možné, že během konference ve Wannsee (kde se rozhodlo o „konečném řešení židovské otázky“ – pozn. Š. K.), která je v mém románu zmíněna jen okrajově, se sešlo asi dvacet vzdělaných mužů, aby u sklenky brandy a během krátké, věcné debaty rozhodli o něčem tak neuvěřitelném – o likvidaci několika miliónů lidí? V porovnání s touto absurdní myšlenkou nebylo zase až tak obtížné představit si policajta, který věří režimu a snaží se ze všech sil odvádět co nejlépe svou práci, aby ten režim ochránil a jeho rozvraceče dostal za mříže. Pakliže mu režim nechá volné ruce a povolí všechny prostředky, proč by jich nevyužil? Jak mě přesvědčoval Pannwitz ve svých vzpomínkách, takový policajt přece za nic nemůže, rozhodují ti nahoře, on jen dělá svou práci, plní rozkazy… Moc, zejména absolutní moc, je strašně svůdná a odolat jí, postavit se proti bezpráví, když můžete všechno, vyžaduje velmi silnou osobnost. Nepochybuji, že v každém z nás je kousek někoho špatného, a je taky na každém z nás, zda si v sobě dokáže uchovat úctu k sobě samému. Rozhodně bych zrůdnost nacistů nehledal v jejich mysticismu – to je kapitola sama pro sebe. Ano, mysticismem se intenzivně zabývali, zejména Himmler, ale příchod Nadčlověka – alespoň podle toho, co o tomto dosud nepříliš popsaném tématu vím já – je v tomto případě něco jiného: Nadčlověkem byl v jejich chápání Árijec, vyšší rasa, vyšší stvoření, které bylo na počátku lidstva, a postupem věků zdegenerovalo křížením s méně dokonalými a podřadnými rasami. Proto se nacismus tak zuřivě snažil o čistotu krve – aby se postupem doby podařilo tyto takzvaně podřadné příměsi z árijské – rozuměno v jejich pojetí německé – krve odstranit. I když svou roli v holocaustu důsledky těchto úchylných teorií určitě sehrály: Jakmile si režim mohl takto „vědecky“ zdůvodnit, že existují vyšší a nižší rasy, nebylo už tak obtížné se těch pod -řadných zbavovat…

Když už jsem u těch teorií, nebo spíš hypotéz: jedna z nich tvrdí, že Heydricha v nemocnici mohli nechat dorazit Němci, kteří se chtěli v hierarchii Třetí říše vyšplhat výš. Co si o tom myslíte?

Není to pravda, ale teorie je to hluboce zakořeněná. Je nutné si uvědomit, že Heydrich byl i v nacistických strukturách dost nepopulární – byl velmi schopný, spoustu lidí v hierarchii přeskočil, soustřeďoval pod sebou stále větší aparát na úkor jiných složek, a prostor pro takovéto úvahy byl od začátku široký. Těmto spekulacím dlouho nahrávala skutečnost, že neexistoval Heydrichův pitevní protokol a příčina smrti tak mohla být zpochybňována. Nicméně zhruba před dvěma lety se pitevní protokol podařilo Jaroslavu Čvančarovi ve státním archivu objevit, takže pro další spekulace už prostor není.

Materiály jste prý sbíral dva roky. Mluvil jste i s pamětníky?

Snažil jsem se najít „všechno“, co bylo k tématu v průběhu šedesáti let publikováno. S pamětníky jsem nemluvil. Nepovažuji se za historika a myslím, že řada českých historiků udělala v posledních asi patnácti letech tolik úžasné práce, že jsem si neuměl představit, že bych já dokázal vypátrat něco nového v relativně krátké době. Navíc mě trochu odrazovalo, kolik falešného nánosu dodaly reálným událostem právě pamětníci nebo spíš pseudopamětníci, případně lidé, kteří si raději vymýšleli pohádky, aby skutečná pravda o nich nevyšla najevo. Pro mě coby autora románu bylo mnohem zajímavější – a samozřejmě jednodušší – přečíst si řadu knih a časopisů, které obsahovaly jak původní chyby, tak pozdější polemiku s nimi a posléze třeba argumenty podepřené popřením omylů minulosti. Psal jsem román, nikoli historickou publikaci – chtěl jsem vyprávět příběh, a ne přijít s nějakou převratnou teorií.

Jiří Šulc (1969) vystudoval právnickou fakultu v Praze. Patnáct let působil v bezpečnostních složkách České republiky, v současné době pracuje v Evropské komisi v Bruselu. Dlouholetý zájem o události druhé světové války zúročil v této knize – román Dva proti Říši je jeho prvotinou. Loni dostal za román Dva proti Říši nakladatelskou Literární cenu Knižního klubu – tu dostává dílo na základě anonymní soutěže přihlášených rukopisů, porotci neznají autory a vítězná próza je pak vydána. Je to jediná soutěž, která v současné době takto prakticky v Česku podporuje hledání kvalitní tvorby bez ohledu na to, zda jde o spisovatele renomovaného či debutanta. Od září 2007 se Šulcova románu prodalo 26 000 výtisků, a kniha se tak stala bestsellerem. Moc je strašně svůdná a odolat jí, postavit se proti bezpráví, když můžete všechno, vyžaduje velmi silnou osobnost. Přidat komentář

Rozhovor s Jiřím Šulcem – držitelem literární ceny KK

Jiří Šulc vystudoval práva v Praze, poté byl 15 let zaměstnán v bezpečnostních složkách České republiky. Nyní pracuje v Bruselu v Evropské komisi. Za svůj první román Dva proti Říši získal nedávno Literární cenu Knižního klubu. Zdroj: Víkend HN, Literatura, 26.10.2007

Vzpomenete si, kterou knihu jste přečetl jako první?

Určitě ne. Jakmile jsem se naučil číst, četl jsem pořád a všechno, takže na jednu první knihu si vzpomenout nedokážu. Ale asi to byla některá z knih Ondřeje Sekory, ty jsem miloval.

Co jste četl naposledy?

Naposledy příběh z poválečné Vídně Třetí muž od Grahama Greena. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak Greene dokázal v neuvěřitelné zkratce vystihnout jak lidské charaktery, tak dobové i místní popisy.

Jak často si kupujete knížky – a kolik jich přibližně koupíte za rok?

Těžko říci. Většinou podle nálady nebo podle toho, co mě zaujme. Řekl bych, že průměrně tak dvě za měsíc, plus ty, které dostávám k různým příležitostem jako dárky.

Jakou knihu jste si koupil naposledy?

Naposledy jsem si koupil novou knihu povídek Woodyho Allena Mere Anarchy (česky právě vyšla pod názvem Čirá anarchie, pozn. red.). Koupil jsem si ji v originále, i když jsem věděl, že vzhledem k neuvěřitelné slovní zásobě autora to bude náročné čtení. Ale i když člověk rozumí třeba jen třetině, tak rozhodně stojí za přečtení.

Jakému typu četby dáváte přednost?

V poslední době čtu stále více faktografii, romány jsem hodně omezil. Většinou jsou to knihy o druhé světové válce, a pakliže se občas znovu vrátím k románu, je to většinou klasika – G. Greene, K. Čapek… Docela jsem si oblíbil i detektivky Quintina Jardina nebo některé historické romány Bernarda Cornwella.

Četl jste nějakou knihu víc než jednou? Proč?

Bylo jich několik, ale nejraději se vracím k Našemu člověku v Havaně od Grahama Greena. V té knize je všechno – humor, lidská odvaha, velká politika i lidská malost. Poprvé jsem ji četl možná před dvaceti lety, a pokaždé, když ji vezmu znovu do ruky, najdu v ní novou vrstvu, která mi dříve unikala.

Můžete uvést aspoň jeden důvod, proč by se měly číst knihy?

Neumím si představit, že by lidé knihy nečetli. Chápu, že ve věku internetu a elektronických médií může balík potištěného papíru někomu připadat archaický, ale i když obsah elektronického média a potištěného papíru může být stejný, nic vám nenahradí ten pocit otevření nové knihy, nebo okamžik, kdy ji po přečtení pomalu zavíráte.

A vaše tři nejoblíbenější knihy?

Rozhodně Náš člověk v Havaně od Grahama Greena, hluboce prožitý příběh obyčejných lidí vtažených do světa politiky a špionáže. Potom asi Remarqueův Černý obelisk, nádherná freska ztracené generace meziválečného Německa, a rozhodně Válka s mloky od Karla Čapka.
Nejraději se vracím k Našemu člověku v Havaně od Grahama Greena.
Přidat komentář

Heydrich si atentátníků všiml již dříve

12. ročníku Literární ceny Knižního klubu vybrala vítězný román ze 69 zaslaných rukopisů. Dva proti Říši jsou knižním debutem Jiřího Šulce 1969), jenž vystudoval práva, pracoval v Bezpečnostní informační službě, nyní je zaměstnancem Evropské komise v Bruselu. Autor: ONDŘEJ HORÁK Zdroj: L > LN Proč jste se rozhodl napsat zrovna o atentátu na Heydricha?

Měl jsem to v hlavě velmi dlouho, protože jsem chodil na střední školu do Resslovy ulice, tedy kolem toho kostela, kde byly stopy po kulometných dávkách, což na mě nemohlo nezapůsobit. Tehdy jsem psal jen krátké povídky, ale říkal jsem si, že jednou bych o tom mohl napsat, až přijde čas. A ten čas pak přišel. Postupně jsem začal vnímat, jak se málo vracíme k vlastním hrdinům, a uvědomil jsem si, že bych se mohl pokusit to trochu změnit. Nicméně v době, kdy jsem začal Dva proti Říši psát, ještě na toto téma nevznikl žádný román – což dnes už zdaleka není pravda. Jde o románovou rekonstrukci, protože do tohoto příběhu nemá cenu cokoliv přidávat, naopak jsem musel několik skutečných postav kvůli přehlednosti vynechat.

LN Jak jste se snažil čelit tomu, že čtenář už ví, jak to dopadne?

To nebylo snadné. To, co je v mém románu snad nové, je třeba úhel pohledu pražského gestapa. Snažil jsem nahlédnout příběh z obou stran. Na gestapu pracovali lidé, kteří měli své způsoby, své slabosti. Atentát je ale pozoruhodný i z hlediska politických špiček. Z jedné strany je třeba říci, že Heydrich byl velmi inteligentní člověk, který český národ dobře odhadl, ale zapomněl, že každé pravidlo má svou výjimku. A z druhé strany nikdo – ani Beneš, ani velitel české vojenské zpravodajské služby v exilu Moravec – nikdy nepřiznal, že by o atentátu rozhodl.

LN Dalším vaším příspěvkem jsou dialogy. Třeba Adolfu Opálkovi ve vašem románu Kubiš s Gabčíkem vykají, nebo Heydrich v nemocnici říká, že atentátníci byli ti dva, kteří se mu často u cesty z Panenských Břežan klaněli. Kam až jste si troufl?

To, jestli Opálkovi jako nadřízenému vykali, nevím, nikdo to nemohl potvrdit ani vyvrátit, protože nikdo nepřežil, to je tedy fikce. Ale o tom, že si Heydrich Kubiše s Gabčíkem, kteří dlouho hledali vhodné místo pro atentát, všiml, je zaznamenáno v krátké vzpomínce velitele pražského referátu gestapa Heinze Pannwitze.

LN A pak jste taky rozvinul psychologii parašutisty-zrádce Karla Čurdy – jeho myšlenky a vůbec povahu.

To byla velmi zajímavá součást románu. Je vnímán jako jednoznačně negativní figura, ale já si myslím, že člověk, který odešel do Anglie, dal se do armády a nechal se shodit na nepřátelském území, tak jednoznačně černý být nemůže. I když existují doklady, že již v Anglii měl potíže – s alkoholem a s nezapadnutím do kolektivu -, že to nebyl ideální člověk, ovšem těch v Anglii na druhou stranu moc nebylo, a on se snažil. Pokusil jsem se tedy do takového člověka vcítit, protože on vědomě začal zrazovat až po akci v kostele, přestoupil na druhou stranu a začal spolupracovat. Nejde o jeho ospravedlňování, protože skutečně udělal hroznou chybu, ale chtěl jsem nahlédnout, jací ti lidé asi byli. Ostatně Čurda se snažil po udání na gestapu otrávit, ale nepovedlo se mu to. Nicméně jeho krok uchránil pouze jeho rodinu, ani jeho v konečném důsledku ne a poslal na smrt mnoho lidí z odboje. Pomohl tedy především gestapu, které sice vedlo vyšetřování s největší intenzitou, ale do té doby, než přišel Čurda, nemělo v ruce nic. Nevím, co dalšího by gestapo ještě dělalo.

LN Vy Čurdu ale také po shození do protektorátu popisujete jako liknavého.

Ano, jsou doklady o tom, že vůči němu měl velitel paraskupiny Adolf Opálka výhrady. Což ale bylo dáno i celkovou situací v protektorátu a tím, že výsadek Out Distance měl od začátku potíže, ztratili kontejnery, shodili je někde úplně jinde – jak se to obvykle dělo. Také neměli jako Anthropoid a Silver A takové štěstí na kontaktní adresy.

LN A nebyla nakonec chyba Adolfa Opálky, že nedokázal Karla Čurdu také dostat do kostela?

Oni se po atentátu rozptýlili a už s Čurdou nedokázali obnovit kontakt. Navíc Čurdu rodina, na niž měl v Praze kontakt, po atentátu již ve svém bytě nechtěla. Pozoruhodné je, že Čurda těsně po atentátu přijel do Prahy od sestry z Kolína. A druhý den se mu povedlo zase z Prahy odjet domů do Staré Hlíny. Je pravda, že gestapo mělo Valčíkovu fotografii a Kubiš byl zraněný na obličeji, ale jinak by se možná povedlo z Prahy odjet i dalším parašutistům. Je zde zkrátka mnoho „kdyby“.

LN Nejen letci netrefovali místo seskoku, ale i parašutisté se při doskoku často zranili, navíc zbraně selhávaly.

Nikdy jsem s padákem neskákal, ale můj kamarád parašutista říkal, že když přijde při přistání vítr, tak je opravdu těžké s tím něco udělat – to se stalo Gabčíkovi. A ohledně jeho stengunu – i angličtí parašutisté, kteří jej používali, říkali, že to byla vynikající zbraň, pokud fungovala.

LN Celý atentát pak vypadá jako špatná komedie, protože se zbraní potom měl problémy i Heydrich a jeho řidič Klein.

Ano, v celé hrůze je to nakonec trochu komické, Heydrichovi vypadl zásobník, Klein si v běhu zřejmě uvolnil pojistku, takže pistole chvíli nefungovala. Alespoň Gabčíkova pistole, kterou postřelil Kleina, naštěstí byla funkční.

LN A proč Gabčík pistoli nepoužil hned po selhání samopalu?

To taky vlastně nechápu, ale je třeba si uvědomit, jak dlouho tam čekali a jak rychle se to pak všechno seběhlo. A ostatně, když jsme u těch selhání, tak Kubiš bombu také nehodil dobře a bylo velké štěstí, že se atentát povedl.

LN Román jste prý nejprve napsal anglicky.

Snažil jsem se ho vydat v Anglii, ale to se nepovedlo. Již předtím jsem totiž anglicky napsal příběh o výsadkářích z operace Biting, kteří byli vysazeni ve Francii, sebrali Němcům jejich nejnovější radar a s ním se pak vrátili do Anglie. Myslel jsem, že to by Čechy nezajímalo, že to má větší šanci v Británii – ale nevyšlo to. Nicméně už jsem měl anglického editora, tak jsem napsal anglicky také Dva proti Říši, ale úspěch se znovu nedostavil. Pak mě moje manželka přiměla k tomu, abych román přeložil do češtiny.

Leave a Reply