Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas)

Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas)

Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas)
  • Elérhető fájlok: Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas).pdf, Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas).epub, Kniha Dvůr mlhy a hněvu (Sarah J. Maas).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Dvůr mlhy a hněvu

kniha od: Sarah J. Maas

Dokonalost sama!! Tak jak vás první díl pohltí, tak tenhle vás doslova sežere. Stránky knížky vás spolknou takovým způsobem, že vůbec nevnímáte a celý kouzelný Prythian vás obestře svojí magií tak silně, že svět a realita okolo jsou na míle vzdálené. Postavy jsou tak dokonale vykreslené, že se dostanou pod kůži, jsou s vámi celý den a v noci vám nedají spát. Autorka dokáže mistrně pracovat jak s popisem, tak s napětím a dějovými zvraty, že jen lítáte očima po řádcích. Romanticko – flirtující dějová linka je přímo božská!! A vy nedokážete nic jiného, než toho mrazivě krásného a kouzelného zmetka s pronikavýma, fialovým očima, prostě milovat.
Přeji si jediné. alespoň na pár dní vidět a zažít krásu Velarisu. A taky aby tahle sága nikdy neskončila, protože až tohle někdy dočtu, tak asi umřu nad tou prázdnotou a strachem, že žádná knížka už nikdy nebude takhle dokonalá.

Lepší než první díl. Rhysand byl úžasný:-) i všichni ostatní. Nádherně popsané, strhující, napínavé, zamilované, frustrované, kamarádské.

Z této knihy jsem tak MOC nadšená! Sarah opět nezklamala (to ona ani nedokáže), ale po prvním dílu, který pro mě nebyl úplně dokonalý, bych nečekala, že mě ten vílí svět tak pohltí! Ale opak byl pravdou – autorka mě znovu dokázala posadit na zadek.

Dvůr mlhy a hněvu je o dost lepší než jeho předchůdce. Od začátku je kniha zajímavá a jen těžko se od ní dá odtrhnout. Trochu mě mrzelo, co Maas provedla se vztahem Feyre a Tamlina a že se z Tamlina, kterého jsme si v prvním díle tak oblíbili a který by pro Feyre udělal první poslední, stala negativní postava. A že Feyřina láska k němu skončila nenávistí. Ale kdyby se tento zvrat nestal, nemohla by tam autorka vměstnat tu novou (úžasnou!) romantickou linku, která byla ještě lepší než ta v prvním díle. Obohatilo to celý příběh a posunulo na jinou úroveň.

Už v prvním díle jsem měla tušení, že mezi Feyre a Rhysem něco bude (naznačoval to ten slíbený týden v měsíci s ním), ale odmítala jsem si připustit, že vztah s Tamlinem skončí. V prvním díle to totiž vypadalo, že Tamlin je její pravá láska. Ale Sarah prostě umí tvořit dramata – bez nich by ty knihy nebyly tak skvělé.

Feyřino jednání jsem plně chápala a myslím, že nejsem sama, kdo s ní dokázal soucítit. Topila se v depresích, ztratila chuť do života a neznala své místo ve světě. Nedokázala si představit ten nevýrazný život s Tamlinem, který o ní měl takový strach, že jí vše zakazoval. Bylo tedy zcela přirozené, že hledala útočiště jinde. Velmi mě zaujal nápad se schopnostmi, která Feyre získala od všech sedmi vladařů. Když ji v té magické oblasti porovnám s Aelin (jejíž oheň byl samozřejmě skvělý), Feyre má rozhodně větší potenciál a těším se, v čem se předvede v dalších dílech. Líbilo se mi, že nám autorka ty její schopnosti představovala postupně.
Rhyse jsem si oblíbila už ve Dvoře trnů a růží; přitahovalo mě zejména to jeho tajemno. V tomto díle jsem se do něj úplně zamilovala. Je úplně jiný než Tamlin – Feyre nikde nezamyká, ale naopak jí dává tolik volnosti, kolik potřebuje pro svůj rozvoj. Ukáže se, že všechno jeho jednání v předchozím díle mělo nějaký smysl a že vůbec není takový, jaký se zdál. Ukáže se, že si z minulosti nese své vlastní démony, se kterými bojuje. Má dobré srdce a pro svou rodinu a lid by udělal cokoliv. Můžu říct, že bezpochyby patří mezi nejsilnější knižní postavy, které znám.
Zaujaly mě také nové postavy – Cassian, Azriel, Mor a Amren. Autorka měla jejich charaktery a minulost do detailu promyšlené a mně opět nezbývá než ji za to obdivovat. Každá její postava má něco do sebe a je svým způsobem výjimečná.

Dramatický závěr se dal čekat, ovšem nečekala jsem, že Feyre skončí opět na Jarním dvoře – tam, kde celý příběh začal. Těším se na sestry Archeronovy, jak se budou chovat jakožto víly, které odjaživa nesnášely; je to opravdu zajímavý zvrat. A nakonec musím zmínit i to, jak se ty postavy začínají párovat a začíná být jasné, kdo s kým nakonec bude.

V knize nechyběla akce, magie, vášeň ani pořádné zvraty. Celý příběh je zkrátka kouzelný a já se nemůžu dočkat, až si přečtu další díly, o kterých jsem už teď přesvědčená, že mě nezklamou.

Dvory se staly mou novou nejmilovanější sérií. Feyre je v tomte díle mnohem sympatičtější a více chápu její rozhodování.. No o Rhysovi ani nemluvím. Bože můj. Opravdu jsem zvědavá jak se to vše bude vyvíjet v dalším díle. Víc takových knížek prosím. Jsem jedna z mála, která je z obou dílů nadšená stejně.

Nádherné pokračovanie, pri konci som mala až strach, čo sa všetko udeje ešte, no hoci som mala obavy, či sa príbeh nebude zbytočne naťahovať, tak moje obavy boli zbytočné. Teraz čítam už tretiu časť a neviem sa od toho odtrhnúť. Pre mňa TOP séria

Hned na úvod – nejkrásnější kniha, kterou jsem dosud přečetla (a že jich nebylo málo). Dynamické, poutavé, propracované, a hlavně – přestože se jedná o rozsáhlou publikaci, nenašli byste v ní ani jedinou nudnou pasáž. Příběh krásně graduje, postavy si vás získávají a celkové vyznění je jednoduše dokonalé. Knize bych dala bez rozmýšlení 100%. Sarah J Maas je zkrátka “spisovatelské eso!”

Spoustu času se nic nedělo, mohlo by to být aspoň o dvě třetiny stran kratší.
Evidentně nejsem cílová skupina a jak psala Ryorka, “nevím jestli je výhra cpát do hlavní role takovou sebestřednou blbku. pak nevím jestli je to pro pláč, zlost nebo smích. A mládí je taaak krásné a naivní. ” No krásné a naivní ano, ale s tímto jako s výukovým materiálem nevím nevím. Za mě dvě hvězdičky za příběh.

Trochu se odkloním od dějové linky příběhu. Totiž myslím, že se nebudu tolik plést, když řeknu, že obrovská síla této knihy je její romantická stránka. Jak i ve spoustě jiných příběhů, moderních, pohádkových, v rozpadajících se červených knihovnách po babičce, je tu ON, temný rytíř. Ponurý, zachmuřený, mocný, silný, movitý, arogantní parchant, kterému se ženy plazí u nohou..samozřejmě hluboko v duši citlivý, zranitelný a s drásající, beznadějnou touhou po té jediné, která ho zachrání. Takové klišé. Tolikrát ohrané, tisíckrát opsané totéž a přesto to zatraceně funguje. Když se k tomu přidají křídla, zuby nebo třeba rohy a nějaká ta nadpřirozená schopnost, je vymalováno 🙂
Jinak ke knize – fantastická!

E-kniha: Dvůr mlhy a hněvu – Sarah J. Maasová

Elektronická kniha: Dvůr mlhy a hněvu
Autor: Sarah J. Maasová

Titul je dostupný ve formě:


97% 3 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
97 % celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 657
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4306-9
Ukázka: » zobrazit ukázku

Druhý díl young adult fantasy série na pohádkový námět krásky a zvířete staví hrdinku Feyre před nová rozhodnutí a hrozby. Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klid, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid. A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

Feyre překonala překážky, které jí bránily k návratu na Jarní dvůr. Ovšem za příliš vysokou cenu. Dle dohody musí trávit vždy část roku u Rhysanda, knížete Půlnočního dvora. A ač je nyní nesmrtelnou vílou, její srdce je stále lidské, a ona se tak musí rozhodnout, komu vlastně patří její oddanost.

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Pro děti a mládež > Publikace pro mládež

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Elektronické knihy > Pro děti a mládež > Publikace pro mládež

Elektronické knihy > Pro děti a mládež > Publikace pro děti

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy > YA fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > M > Maasová – Sarah J. Maasová

Katalog nakladatelství > C > COOBOO

Dvůr mlhy a hněvu

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

Sarah J. Maasová

Dvůr mlhy a hněvu – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

SAR AH J. MAASOVÁ

Přeložila Ivana Svobodová

© 2016 by Sarah J. Maas

This translation of A Court of Mist and Fury is published by

Albatros Media a. s. by arrangement with Bloomsbury Publishing Inc.

All rights reserved.

Translation © Ivana Svobodová, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544-306-9

ISBN e-knihy 978-80-7544-337-3 (1. zveřejnění, 2017)

Pro Joshe a Annie –

můj vlastní dvůr snů

Dvůr nočních můr

Možná jsem odjakživa měla zlomenou a temnou duši.

Někdo, kdo by byl od narození celý a dobrý, by možná odložil dýku z jasanu a přijal by smrt místo toho, co leželo přede mnou.

Všude byla krev.

Měla jsem co dělat, abych dýku udržela, jak se mi krví zmáčená ruka chvěla. Jak se mé nitro kousek po kousku tříštilo, zatímco bezvládné tělo mladíka z rodu vznešených víl vychládalo na mramorové podlaze.

Nedokázala jsem dýku pustit. Nedokázala jsem se pohnout z místa před mrtvým.

„Dobře,“ zavrněla Amarantha ze svého trůnu. „Znovu.“

Čekala mě další jasanová dýka a další klečící víla. Žena.

Věděla jsem, jaká pronese slova. Modlitbu, již odříká.

Věděla jsem, že ji zabiju stejně, jako jsem zabila mladíka ležícího přede mnou.

Přistoupím na to, abych je všechny osvobodila. Abych osvobodila Tamlina.

Byla jsem řezníkem nevinných a spasitelkou země.

„Samozřejmě až budeš připravená, spanilá Feyre,“ podotkla lhostejně Amarantha a její vlasy se leskly jako krev na mých rukou. Na mramoru.

Vražedkyně. Řezník. Zrůda. Lhářka. Podvodnice.

Netušila jsem, koho mám na mysli. Hranice mezi mnou a královnou se od té doby ztenčila.

Mé prsty upustily dýku a ta s třeskem dopadla na podlahu, až se narůstající kaluž krve rozstříkla. Kapky potřísnily mé ošoupané boty – vzpomínku na smrtelný život, který jsem nechala daleko za sebou, až mi připadalo, že byl jen jedním z mých horečnatých snů v uplynulých několika měsících.

Stála jsem tváří v tvář ženě čekající na smrt. Kápi měla přetaženou přes hlavu a její útlé tělo zůstávalo nehybné. Sebrala jsem sílu, abych ukončila její život. Abych přinesla oběť, jíž se žena měla stát.

Natáhla jsem se pro druhou dýku z jasanu na polštáři z černého sametu. Její rukojeť mě ledově bodla do horké, vlhké dlaně. Strážci ženě strhli kápi.

Znala jsem tu tvář, která ke mně vzhlédla.

Znala jsem ty modrošedé oči, hnědozlaté vlasy, plné rty a výrazné lícní kosti. Znala jsem ty uši, jež teď byly půvabně protažené, údy, jež se zaoblily a staly se ztělesněním moci. Veškeré lidské nedokonalosti zahladila jemná nesmrtelná záře.

Znala jsem prázdnotu, zoufalství a zkaženost, které mi sálaly z tváře.

Když jsem namířila dýku, ruce se mi už netřásly.

Uchopila jsem svou oběť za útlé rameno a zahleděla se do té nenáviděné tváře – do své tváře.

A vrazila jsem jasanovou dýku do nastaveného srdce.

Vyzvracela jsem se do záchodu. Přidržovala jsem se chladné mísy a snažila se ovládat zvuky dávení.

Do obrovské mramorové koupelny pronikaly měsíční paprsky jako jediný zdroj světla, zatímco jsem potichu vyprazdňovala obsah žaludku.

Tamlin se ani nepohnul, když jsem se s trhnutím probudila. Nedokázala jsem odlišit tmu v mé ložnici od nekonečné noci Amaranthina žaláře a zbrocená studeným potem jako krví těch víl jsem vtrhla do koupelny.

Byla jsem tu už čtvrt hodiny, během níž jsem čekala, až se mi přestane zvedat žaludek a neodbytný třas povolí a rozplyne se jako vlny v tůni.

Opřela jsem se o mísu a lapala po vzduchu. Přitom jsem počítala každé nadechnutí.

Byla to jen noční můra. Jedna z mnoha, které mě poslední dobou pronásledovaly ve spánku i bdění.

Od našeho návratu z kraje pod Horou uběhly tři měsíce. Tři měsíce, kdy jsem si zvykala na nesmrtelné tělo i na svět, který se snažil zotavit poté, co ho Amarantha rozbila na kusy.

Soustředila jsem se na dýchání – vdechovala jsem nosem a vydechovala ústy. Stále dokola.

Když se zdálo, že už se mi přestal zvedat žaludek, odtáhla jsem se od záchodu, ale nevydala jsem se daleko. Jen k sousední zdi poblíž prasklého okna, odkud jsem viděla noční oblohu a kde mi vánek laskal zpocenou tvář. Opřela jsem se hlavou o zeď a přitiskla ruce na studenou mramorovou podlahu. Skutečnost.

Tohle byla skutečnost. Přežila jsem. Dostala jsem se ven.

Pokud to ovšem nebyl sen – jen horečnatý sen v Amaranthině žaláři, z něhož se probudím v té cele a.

Přitáhla jsem si kolena k hrudi. Tohle je skutečné. Skutečné.

Neslyšně jsem ta slova pronesla.

Opakovala jsem si je, až jsem zvládla pustit nohy a zvednout hlavu. Dlaněmi mi projela pronikavá bolest.

Sevřela jsem ruce v pěst takovou silou, že mi nehty skoro probodly kůži.

Nesmrtelná síla byla spíš prokletím než darem. Po návratu zpod Hory jsem pokřivila a ohnula každý příbor, kterého jsem se dotkla, a na svých delších a rychlejších nohách jsem zakopávala tak často, že Alis z mých komnat odnesla veškeré nenahraditelné cennosti (obzvlášť ji rozladilo, že jsem převrhla stolek s osm set let starou vázou). A rozbila jsem ne jedny či dvoje, ale patery skleněné dveře jen tím, že jsem je nedopatřením zavřela příliš velkou silou.

Dlouze jsem si povzdechla a roztáhla jsem prsty.

Má pravá ruka byla nepoznamenaná, hladká. Dokonale vílí.

Otočila jsem levačku, na níž mi prsty, zápěstí a celou délku předloktí pokrývaly spirály černého inkoustu, jenž nasával temnotu z místnosti. Oko, které jsem měla nakreslené ve středu dlaně, jako by mě sledovalo, klidně a prohnaně jako kočka. Jeho úzká zornička teď byla roztaženější než během dne. Jako kdyby se přizpůsobovala světlu stejně jako obyčejné oko.

Zamračila jsem se na něj.

Na toho, kdo by mě mohl prostřednictvím mého tetování pozorovat.

Po tři měsíce, co jsem tu byla, se mi Rhys neozval. Ani slovem. Neodvážila jsem se na něj zeptat Tamlina, Luciena ani kohokoli jiného, abych vladaře Nočního dvora nějak nepřivolala. Nechtěla jsem mu připomínat bláhovou dohodu, kterou jsem s ním uzavřela pod Horou, podle níž s ním mám trávit jeden týden v měsíci výměnou za to, že mě zachránil, když jsem byla na pokraji smrti.

Ovšem i kdyby na to Rhys nějakým zázrakem zapomněl, mně se to nikdy nepodaří. A stejně tak Tamlinovi, Lucienovi a všem ostatním. Ne když jsem označená tím tetováním.

Dokonce i když Rhys nakonec. dokonce i když nebyl tak úplně nepřítel.

Pro Tamlina ano. Pro všechny ostatní dvory taky. Jen málo víl překročilo hranice Nočního dvora a přežilo dost dlouho na to, aby o tom mohly vyprávět. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, co se nacházelo v nejsevernější části Prythianu.

Hory, temnota, hvězdy a smrt.

Jenže já si nepřipadala jako Rhysandův nepřítel, když jsem s ním mluvila naposledy, pár hodin po Amaranthině porážce. Nikomu jsem o tom setkání neřekla. Ani o tom, co mi prozradil a s čím jsem se mu svěřila.

Buď vděčná za své lidské srdce, Feyre. Lituj ty, kdo necítí vů­ bec nic.

Zatnula jsem prsty, abych to oko i tetování zakryla. Spustila jsem nohy na zem, spláchla záchod a vydala se k umyvadlu, kde jsem si vypláchla pusu a omyla obličej.

Přála bych si nic necítit.

Přála bych si, aby se mé lidské srdce změnilo spolu se zbytkem mého těla a stal se z něj nesmrtelný mramor místo svraštělého cípu tmy, která mi do žil neustále napouštěla svou jedovatou mízu.

Tamlin se nevzbudil, ani když jsem se přikradla zpátky do setmělé ložnice. Jeho nahé tělo leželo roztažené na matraci. Chvíli jsem jen obdivovala mocné svaly na jeho zádech, po nichž láskyplně klouzalo světlo měsíce, zlaté vlasy rozcuchané spánkem i mými prsty, které jsem do nich zabořila, když jsme se večer milovali.

Udělala jsem to pro něj – pro něj bych s radostí zničila sebe i svou nesmrtelnou duši.

A teď jsem s tím měla žít navěky.

Kráčela jsem k lůžku a každý krok mi připadal těžší a namáhavější. Prostěradlo a pokrývka už byly vychladlé a suché, když jsem mezi ně vklouzla, otočila se k Tamlinovi zády a objala se rukama. Dýchal hluboce, poklidně. Jenže já získala vílí sluch. a někdy jsem měla dojem, že jsem zachytila, jak zatajil dech, byť jen na okamžik. Nikdy jsem neměla odvahu zeptat se ho, jestli je vzhůru.

Nikdy se nevzbudil, když mě noční můry vyštvaly ze spánku; nikdy se nevzbudil, když jsem noc co noc v bolestech zvracela. Pokud o tom věděl nebo mě uslyšel, nezmínil se o tom slovem.

Věděla jsem, že ho ve spánku pronásledují podobné sny stejně často jako mě. Když se to stalo poprvé, procitla jsem a snažila se s ním promluvit. Jeho kůže byla pod mými prsty zvlhlá. On se mi však vymanil a vzal na sebe podobu zvířete, samá srst, drápy, rohy a tesáky. Zbytek noci strávil natažený v nohách postele a pozoroval dveře a řadu vysokých oken.

Od té doby tak trávil mnoho nocí.

Choulila jsem se na posteli a přitáhla si pokrývku výš, aby mě její teplo ochránilo před nočním chladem. Uzavřeli jsme mezi sebou nevyřčenou úmluvu – nedopřejeme Amaranthě vítězství tím, že přiznáme, jak nás trýzní ve snech i bdění.

Beztak bylo snazší nemuset nic vysvětlovat. Nemuset mu přiznat, že ačkoli jsem ho osvobodila a zachránila z Amaranthina područí jeho lid i celý Prythian, něco se ve mně zlomilo.

Pochybovala jsem, že mi věčnost postačí k tomu, abych se dala znovu dohromady.

„Chci jet s vámi.“

Založila jsem si ruce na prsou, skryla jsem potetovanou ruku pod pravou paži a mírně jsem se rozkročila na ušlapané podlaze stájí. „Uběhly tři měsíce. Nic se nestalo a vesnice je necelých pět mil. “

„Ne.“ Paprsky dopoledního slunce proudící dovnitř otevřenými dveřmi dodávaly Tamlinovým zlatým vlasům matný lesk, zatímco si na hrudi upínal bandalír. Na jeho tváři – drsně krásné, přesně jak jsem si ji vysnila během těch dlouhých měsíců, kdy nosil masku – byl kamenný výraz a rty měl přísně sevřené.

Lucien, který čekal na své šedě grošované klisně ve společnosti tří dalších strážců z vílího rodu, za ním mlčky varovně zavrtěl hlavou a přimhouřil kovové oko. Jako by mi radil: Ne­ dráždi ho.

Jenomže když Tamlin vykročil ke svému černému hřebci, kterého pro něj už osedlali, zatnula jsem zuby a hnala se za ním. „Ve vesnici potřebují veškerou možnou pomoc.“

„A my Amaranthiny netvory nepřestaneme lovit,“ ujistil mě, když se jediným plavným pohybem vyhoupl na koně. Někdy mě napadlo, jestli koně používal, jen aby udržoval zdání zdvořilosti – nebo obyčejnosti. Aby budil dojem, že nedokáže běžet rychleji než oni, a nežil jednou nohou v lese. Jeho zelené oči byly jako úlomky ledu, když hřebec vykročil. „Nemám dost strážců, kteří by tě doprovázeli.“

Zachytila jsem uzdu jeho koně. „Já doprovod nepotřebuju.“ Sevřela jsem kožený popruh silněji, přiměla jsem hřebce zastavit a zlatý kroužek na mém prstě – se čtvercovým smaragdem – se zaleskl na slunci.

Před dvěma měsíci mě Tamlin požádal o ruku a za ty dva měsíce jsem musela vystát přehlídky květin a šatů, plánování toho, kde bude kdo na svatbě sedět a co se bude jíst. Před týdnem mi byla dopřána chvíle odpočinku díky zimní rovnodennosti, pro kterou jsem místo krajek a hedvábí vybírala věnce a řetězy ze zelených větviček. Ale aspoň to byla změna.

Třídenní oslavy a pitky, během nichž jsme si předávali drobné dárky, vyvrcholily dlouhou a dost ohavnou slavností na úpatí kopců, kdy jsme měli prožít nejdelší noc roku, v níž se jeden rok překlenul v druhý a slunce zemřelo, aby se opět zrodilo. Nebo něco v tom smyslu. Oslava zimního svátku na místě, kde panovalo věčné jaro, příliš nepomohla mému celkovému nedostatku slavnostního nadšení.

Neposlouchala jsem příliš pozorně vyprávění o původu svátku a samy víly se mezi sebou dohadovaly o tom, jestli vzešel ze Zimního nebo Denního dvora. Oba dvory ovšem tvrdily, že je původně jejich. Já věděla jen to, že budu muset vydržet ještě dvě slavnosti. Jednu při západu slunce, kterou započne nekonečná noc plná dárků, tance a popíjení na počest smrti starého slunce, a druhou za úsvitu následujícího dne, kdy s opuchlýma očima a bolavýma nohama přivítám jeho znovuzrození.

Už tak bylo dost zlé, že jsem musela stát před shromážděnými dvořany a nižšími vílami, zatímco Tamlin pronášel četné přípitky a zdravice. Příhodně jsem se zapomněla komukoli zmínit o tom, že na nejdelší noc v roce také připadají moje narozeniny. Beztak jsem dostala dost darů a o svatebním dnu jich zaručeně obdržím ještě daleko víc. Vždyť jsem tolik věcí ani nemohla využít.

Nyní do svatebního obřadu zbývaly pouhé dva týdny. Jestli se nedostanu ven ze sídla, jestli aspoň jeden den nebudu dělat něco jiného než utrácet Tamlinovy peníze a přijímat poklonkování.

„Prosím. Obnova probíhá hrozně pomalu. Mohla bych pro vesničany lovit, sehnat jim jídlo. “

„Není to bezpečné,“ odpověděl Tamlin a znovu pobídl koně vpřed. Hřebcova srst se leskla jako temné zrcadlo dokonce i ve stínech stáje. „Zvlášť pro tebe.“

Opakoval to pokaždé, když došlo na tuhle hádku. Pokaždé, když jsem ho snažně prosila, aby mi dovolil navštívit nedalekou vesnici vznešených víl, kde bych mohla pomoct znovu zbudovat to, co Amarantha před lety spálila.

Vyšla jsem za ním ze stáje do jasného bezmračného dne. Tráva pokrývající okolní kopce se vlnila ve slabém vánku. „Lidé se tam chtějí vrátit. Chtějí někde žít. “

„A právě tito lidé v tobě vidí požehnání – symbol stability. Pokud by se ti mělo něco stát. “ Zarazil se a zastavil koně na kraji pěšiny vedoucí do lesa, na níž o pár yardů dál čekal Lucien. „Nemá smysl cokoli obnovovat, pokud Amaranthiny stvůry táhnou zemí a mohou to zase zničit.“

„Ochranná kouzla už znovu účinkují. “

„Některým se podařilo přes ně proklouznout, než jsme je posílili. Lucien včera zabil pět nágů.“

Rychle jsem pohlédla na Luciena, který se zatvářil rozpačitě. Včera se o tom u večeře nezmínil, a když jsem se ho zeptala, proč kulhá, dokonce mi lhal. Sevřel se mi žaludek – nejen kvůli té lži, ale. nágové. Někdy se mi ve snu vracelo, jak na mě stříkala jejich krev, když jsem je zabíjela. Jak se na mě jejich hadí tváře šklebily, když se mě v lese pokusili rozcupovat na kousky.

Tamlin tiše dodal: „Nemohu vykonávat své povinnosti, když mám plnou hlavu starostí, zda jsi v pořádku.“

„Jistěže budu v pořádku.“ Coby vznešená víla jsem měla díky své síle a rychlosti velkou šanci uniknout, kdyby se něco stalo.

„Prosím – prosím udělej to pro mě,“ naléhal Tamlin a pohladil hřebcův svalnatý krk, když zvíře netrpělivě zaržálo. Ostatní už koně popohnali do lehkého klusu a první jezdec byl téměř ve stínu lesa. Tamlin rázně kývl k alabastrovému sídlu tyčícímu se za mnou. „V domě určitě budou potřebovat pomoc. Nebo bys mohla malovat. Vyzkoušej tu novou sadu, kterou jsem ti dal o zimním slunovratu.“

V domě mě nečekalo nic než svatební přípravy, protože i Alis odmítala, abych vykonávala sebenepatrnější práce. Ne kvůli tomu, co jsem pro Tamlina znamenala a kým jsem se pro něj měla stát, ale za to, co jsem udělala pro ni, pro její chlapce a pro Prythian. Všichni sluhové se chovali stejně. Někteří se ještě pořád dávali do pláče, kdykoli jsme se potkali na chodbě. A co se malování týkalo.

„Dobře,“ vydechla jsem. Přiměla jsem se pohlédnout mu do očí a nasadila jsem úsměv. „Buď opatrný,“ dodala jsem a myslela jsem to vážně. Představa, že se vydá lovit příšery, které kdysi sloužily Amaranthě.

„Miluji tě,“ řekl tichým hlasem.

Přikývla jsem a zopakovala jsem tlumeně jeho slova, když koně v poklusu navedl za čekajícím Lucienem, který se už mračil. Nesledovala jsem, jak odjíždějí.

Dávala jsem si na čas, když jsem se vracela mezi houštinami v zahradě, kde vesele štěbetali ptáci a pod podrážkami tenoučkých střevíců mi vrzal štěrk.

Nenáviděla jsem pestré šaty, jež se staly mou každodenní uniformou, ale neměla jsem to srdce svěřit se s tím Tamlinovi. Ne když jich tolik nakoupil. Ne když vypadal tak šťastně, když mě v nich viděl. Ne když jeho slova nebyla daleko od pravdy. V den, kdy bych si oblékla kalhoty a halenu, v den, kdy bych si připjala zbraně jako vzácné klenoty, bych do všech zemí vyslala jasnou zprávu. A tak jsem chodila v šatech a nechala Alis, aby mi vytvářela účesy – už jen proto, abych zdejšímu lidu poskytla trochu klidu a útěchy.

Alespoň že Tamlin nic nenamítal proti dýce, kterou jsem nosila u boku zavěšenou na drahokamy zdobeném opasku. Obojí mi věnoval Lucien – dýku pár měsíců před střetem s Amaranthou a opasek několik týdnů po jejím pádu, kdy jsem s sebou tuhle zbraň i mnohé další nosila všude, kam jsem se hnula. Když už máš být po zuby ozbrojená, tak ať aspoň vypadáš k světu, prohlásil tehdy.

Ovšem i kdyby stovku let vládl klid a mír, nejspíš by neuběhlo jediné ráno, kdy bych se po probuzení neozbrojila dýkou.

Tu jsem nyní měla před sebou. Měla jsem před sebou celá staletí. Staletí, která prožiju s Tamlinem. Staletí na tomto překrásném, poklidném místě. Možná se v průběhu let dám do pořádku. A možná taky ne.

Zastavila jsem se před schodištěm vedoucím do domu pokrytého růžemi a břečťanem a vyhlédla jsem doprava k upravené růžové zahradě a oknům za ní.

Od svého návratu jsem do té místnosti – mého starého malířského ateliéru – vkročila jen jednou.

Všechny ty obrazy, všechno vybavení a všechna ta prázdná plátna na mě čekala, až do nich vložím své příběhy, pocity a sny. A já to nenáviděla.

Chvíli nato jsem odtamtud odešla a už jsem se nevrátila.

Přestala jsem si v hlavě třídit barvy, pocity a tvary. Přestala jsem je vnímat. Sotva jsem se dokázala podívat na obrazy visící v domě.

Z otevřených dveří sídla na mě zavolal sladký ženský hlas a napětí v mých ramenou poněkud povolilo.

Ianthe. Velekněžka, šlechtična z rodu vznešených víl a Tamlinova přítelkyně z dětství, která se ujala organizování svatebních oslav.

A která mě a Tamlina začala uctívat, jako bychom byli nově stvořenými bohy, jimž požehnal a ustanovil je samotný Kotlík.

Já si ale nestěžovala. Ne když Ianthe znala všechny členy dvora – našeho i jakéhokoli jiného. Při slavnostech a večeřích se zdržovala po mém boku, vyprávěla mi zajímavosti o tom či onom hostu a byla hlavním důvodem, proč jsem přečkala rozpustilý vír zimního slunovratu. Koneckonců vedla nejrůznější obřady a já jí s radostí přenechala výběr věnců a řetězů pro výzdobu sídla a jeho okolí i příborů vhodných pro jednotlivé chody.

Mimo to. ačkoli Tamlin platil všechny mé šaty, jejich výběr se řídil Ianthiným vkusem. Byla srdcem svého lidu, ustanovená Bohyní, aby je vyvedla ze zoufalství a temnoty.

Neměla jsem právo o jejích rozhodnutích pochybovat. Nikdy mě nezklamala a já si uvědomila, že se děsím dnů, kdy bude mít plno práce ve svém chrámu na pozemcích sídla, kde se bude věnovat poutníkům a svým akolytům. Ale pro dnešek – ano, trávit čas s Ianthe bylo lepší než všechny ostatní možnosti. Povytáhla jsem vzdušnou sukni svých červánkových šatů a vyšla jsem po mramorových schodech do domu.

Příště, slíbila jsem si. Příště Tamlina přesvědčím, aby mi dovolil vydat se do vsi. „Ach, tu nemůžeme posadit vedle něj. Rozsápou se na kusy a krev nám zničí ubrusy.“ Ianthe nakrčila čelo pod světlou modrošedou kápí a spolu s ním se pohnulo tetování zobrazující fáze měsíce, jež na něm měla vyvedené. Vyškrtla jméno, které před chvilkou načrtla na jeden ze zasedacích pořádků.

Dnešní den byl teplý a v pokoji bylo trochu dusno navzdory vánku, který sem pronikal otevřenými okny. Ianthe si přesto nesvlékla těžké roucho s kápí.

Všechny velekněžky nosily rozevlátá, důvtipně zamotaná a navrstvená roucha, i když měly do usedlých žen daleko. Ianthin útlý pas zdůrazňoval hezký opasek s průzračnými, nebesky modrými kameny, jež měly dokonale oválný tvar a byly zasazené ve stříbře. Na kápi měla vkusně posazený kroužek – úzký proužek stříbra s velkým drahokamem ve středu. Kroužkem byl přichycený široký pruh látky jako tajný závoj, který si přetahovala přes čelo a oči, když se potřebovala modlit, obrátit se na Kotlík či na Matku nebo prostě jen přemýšlet.

Ianthe mi jednou ukázala, jak závoj vypadá, když ho stáhne dolů. Byl jí vidět pouze nos a smyslná ústa. Hlas Kotlíku. Připadalo mi to znepokojivé – stačilo zakrýt horní část tváře a živá, prohnaná žena se náhle stala náhrobním reliéfem, něčím jiným. Naštěstí chodila Ianthe většinou s odhrnutým závojem. Občas si kápi dokonce sundala úplně, aby si slunce mohlo hrát na jejích dlouhých, jemně kudrnatých zlatých vlasech.

Ianthiny stříbrné prsteny se zaleskly na prstech s dokonale upravenými nehty, když psala další jméno. „Je to jako hra,“ poznamenala a znaveně vydechla pěkným nosíkem. „Všechny figurky soupeří o moc a nadřazenost a jsou připraveny prolít krev, pokud to bude třeba. Možná ti to přijde jako podivná věc, na kterou je třeba si zvykat.“

Víly vynikaly elegancí a bohatstvím a přitom v nich zůstávala divokost. Vznešené víly nebyly chichotající se šlechta ze světa smrtelníků. Ne. Když mezi nimi vypukl svár, nevyhnutelně končil tím, že někoho roztrhaly na kusy. Doslova.

Kdysi jsem byla celá roztřesená už jen z toho, že jsem s nimi dýchala stejný vzduch.

Pohnula jsem prsty, přičemž se tetování vyryté v mé kůži natáhlo a svraštilo.

Teď jsem mohla bojovat po jejich boku, nebo proti nim. Ne že bych se o to pokusila.

Na to mě příliš sledovali – příliš mě pozorovali a odhadovali. Proč by se měla nevěsta vladaře učit bojovat, když se k nim vrátil mír? Tak mi to zdůvodnila Ianthe, když jsem se dopustila té chyby, že jsem se o tom zmínila u večeře. Musela jsem Tamlinovi přiznat, že chápal obě strany. Naučila bych se sice bránit. ovšem zavdala bych důvod k šíření nejrůznějších dohadů.

„Lidé nejsou o moc lepší,“ pověděla jsem Ianthe nakonec, a protože byla asi tak jediná z mých nových společníků, kdo se nezdál být mnou obzvlášť vyděšený nebo ohromený, zkusila jsem s ní zapříst rozhovor. „Má sestra Nesta by sem nejspíš dokonale zapadla,“ nadhodila jsem.

Ianthe naklonila hlavu a modrý kámen na vršku její kápě se rozzářil ve slunečních paprscích. „Připojí se k nám tvá smrtelná rodina?“

„Ne.“ Ani mě nenapadlo je zvát. Nechtěla jsem je vystavovat Prythianu. Ani tomu, čím jsem se stala.

Ianthe poklepala dlouhým útlým prstem o stůl. „Žijí přece tak blízko zdi. Pokud je pro tebe důležité, aby tu byli, Tamlin a já bychom jim mohli zajistit bezpečnou cestu.“ Během hodin, které jsme spolu strávily, jsem jí pověděla o naší vesnici a o domu, kde teď moje sestry bydlely, o Isaacu Haleovi a Tomasi Mandrayovi. Nedokázala jsem se zmínit o Clare Beddorové ani o tom, co se stalo její rodině.

„O mé sestře se dá říct leccos,“ prohodila jsem a potlačila přitom vzpomínku na tu lidskou dívku a na to, co jí udělali, „ale ne, že by měla váš rod v lásce.“

„Náš rod,“ opravila mě Ianthe tiše. „Už jsme o tom mluvily.“

Jen jsem přikývla.

Ona však pokračovala: „Jsme prastaří a prohnaní a s radostí užíváme slova jako zbraně a drápy. Každé slovo z tvých úst, každý tón věty bude posuzován – a nejspíš i využit proti tobě.“ Jako kdyby chtěla dopad svého varování zmírnit, dodala: „Měj se na pozoru, paní.“

Paní. Nesmyslný titul. Nikdo nevěděl, jak mě oslovovat. Nenarodila jsem se jako vznešená víla.

Byla jsem stvořená – oživená sedmi vladaři Prythianu, kteří mi dali nové tělo. Podle všeho jsem nebyla Tamlinovou družkou. Tohle pouto mezi námi nevzniklo – zatím.

Abych pravdu řekla. Abych pravdu řekla, Ianthe se svými zářivými zlatými vlasy, modrozelenýma očima, elegantními rysy a pružným tělem by se v té roli vyjímala lépe. Našel by v ní ženu, která by mu byla rovna. Svazek s Tamlinem – svazek vladaře a velekněžky – by vyslal jasnou zprávu o jejich síle všem, kdo by naše území mohli ohrozit. A zajistil by moc, kterou pro sebe Ianthe nepochybně toužila získat.

Kněžky mezi vznešenými vílami dohlížely na průběh slavností a rituálů, sepisovaly jejich dějiny a legendy a radily šlechticům a šlechtičnám v důležitých i nepodstatných záležitostech. Nezažila jsem, že by používala magii. Když jsem se na to však zeptala Luciena, zamračil se a odpověděl, že jejich magie pochází z obřadů, a pokud by si přály, mohla by být krutá a smrtící. Sledovala jsem Ianthe při zimním slunovratu, zda nezachytím nějaké náznaky kouzel. Všímala jsem si, jak se postavila, aby jí vycházející slunce zaplavilo pozvednuté ruce, ale nezachytila jsem jediný záchvěv ani zamravenčení moci. Z ní ani ze země pod nohama.

Těžko říct, co jsem od Ianthe – jedné z dvanácti velekněžek, které společně vládly svým sestrám po celém Prythianu – vlastně čekala. Když mi Tamlin oznámil, že se do rozpadajícího chrámového komplexu na našem území brzy přistěhuje jeho stará přítelkyně, která chce budovy obnovit, tak jsem pod vlivem legend, které si šeptem předávali smrtelníci, očekávala dávnověkou, tichou ženu žijící v celibátu. Jenže jakmile Ianthe ráno nato vplula do našeho domu, má očekávání vzala okamžitě za své. Zvlášť ta, co se týkala celibátu.

Kněžky se mohly vdávat, rodit děti a zaplétat se, jak se jim zlíbilo. Ianthe mi jednou vysvětlila, že kdyby pohřbily své instinkty, svou vrozenou ženskou magii, jež dává život, znesvěcovaly by tím dar plodnosti udělený Kotlíkem.

Zatímco sedm vladařů řídilo Prythian ze svých trůnů, dvanáct velekněžek vládlo od oltářů a jejich děti se těšily stejné moci a úctě jako potomci všech šlechticů. Ianthe, nejmladší vele kněžka za posledních tři sta let, zůstávala neprovdaná, bezdětná a dychtivá užívat si vše, co jí ti nejlepší muži v zemi mohou nabídnout.

Často jsem se v duchu ptala, jaké to je mít takovou volnost a být si tolik jistá sama sebou.

Když jsem neodpověděla na její jemnou výtku, dodala: „Přemýšlela si o barvě růží? Bílé? Růžové? Žluté? Rudé. “

Tu barvu jsem nenáviděla. Víc než cokoli jiného. Všechna ta krev, rány na zlomeném těle Clare Beddorové přibitém na zdi pod Horou.

„Červenohnědé by mohly být hezké se vší tou zelení. Ale možná by to příliš připomínalo Podzimní dvůr.“ Znovu poklepala prstem o stůl.

„Vyber barvu, jakou chceš.“ Pokud bych k sobě měla být upřímná, musela jsem připustit, že se Ianthe stala mou pravou rukou. Ona tu roli ovšem ochotně přijala a věnovala pozornost věcem, o které jsem nedokázala projevovat zájem.

Přesto teď mírně pozvedla obočí.

Ačkoli byla velekněžkou, unikla hrůzám přicházejícím z kraje pod Horou díky tomu, že včas uprchla společně se svou rodinou. Její otec, jeden z Tamlinových nejsilnějších spojenců, vycítil hrozící nebezpečí a poslal Ianthe, její matku a dvě mladší sestry do Vallahanu, jednoho z nesčetných vílích území za oceánem. Padesát let žily na cizím dvoře, kde vyčkávaly, zatímco jejich lidé byli pobíjeni a zotročováni.

Ianthe se o tom nezmínila a já měla dost rozumu na to, abych se jí na to nevyptávala.

„Každý bod této svatby vysílá zprávu nejen Prythianu, ale i světu mimo něj,“ řekla. Přemohla jsem povzdech. To jsem věděla – už o tom se mnou mluvila. „Vím, že se ti ty šaty nelíbí. “

Mírně řečeno. Nenáviděla jsem tu zrůdnou hromadu tylu, kterou pro mě vybrala. Tamlin stejně tak, i když se mohl potrhat smíchy, když jsem se mu v ní předvedla v soukromí své komnaty. Slíbil mi však, že přestože podle něj ty šaty byly směšné, kněžka věděla, co dělá. Chtěla jsem se bránit. Protivilo se mi, že se mnou souhlasí a přitom stojí na její straně, jenže. Úsilí, které bych na to vynaložila, za to nestálo.

Ianthe pokračovala: „Vyjadřují ale správné poselství. Strávila jsem hodně času na různých dvorech, takže vím, jak to u nich chodí. V tomto mi můžeš věřit.“

„Já ti věřím,“ odpověděla jsem a mávla jsem rukou k papírům před námi. „Na rozdíl ode mě víš, co se všemi těmihle věcmi.“

Na Ianthiných zápěstích se zalesklo stříbro velmi podobné náramkům, které nosily Požehnané děti na opačné straně zdi. Někdy jsem si říkala, jestli ti blázniví lidé neukradli ten nápad prythianským velekněžkám – jestli nějaká kněžka jako Ianthe mezi lidmi tenhle nesmysl nerozšířila.

„Je to důležitá chvíle i pro mě,“ pronesla Ianthe opatrně a upravila si přitom kroužek na hlavě. Její zelenomodré oči se upřely do mých. „Ty a já jsme si velmi podobné – mladé a nezkušené mezi těmito. vlky. Jsem tobě a Tamlinovi vděčná, že jste mi dovolili vést obřad a pozvali jste mě, abych pracovala na vašem dvoře. Abych byla jeho součástí. Ostatní velekněžky mě nemají ve zvláštní oblibě a já je také ne, ovšem. “ Zavrtěla hlavou a kápě se jí zavlnila kolem šíje. „Společně,“ zašeptala, „všichni tři tvoříme skutečnou sílu. Všichni čtyři, pokud počítáš Luciena.“ Pobaveně se zasmála. „Ne že by se mnou nějak toužil mít co do činění.“

Tím chtěla přejít na nové téma.

Často nacházela způsob, jak se o Lucienovi zmínit, připojit se k němu při slavnostech, dotknout se jeho lokte nebo ramene. On jí však nevěnoval pozornost. Před týdnem, když jsem se ho konečně zeptala, jestli si na něj Ianthe brousí zuby, na mě však jenom vrhl pohled, tiše zavrčel a odkráčel pryč. Vyložila jsem si to jako ano.

Svazek s Lucienem by byl téměř tak dobrý jako s Tamlinem: Byl pravou rukou jednoho vladaře a synem druhého. Jeho potomci by byli mocní a zajímaví pro ostatní dvory.

„Víš, že je to. pro něj těžké, když jde o ženy,“ odpověděla jsem nicneříkajícím tónem.

„Po smrti své milenky byl s řadou žen.“

„Možná je to v tvém případě jiné. Třeba to znamená, že není na vztah připravený.“ Pokrčila jsem rameny a snažila jsem se najít správná slova. „Možná proto si drží odstup.“

Ianthe o tom zauvažovala a já se modlila, aby ji má polopravda přesvědčila. Velekněžka byla ambiciózní, chytrá, krásná a odvážná, ale já měla dojem, že jí Lucien neodpustil a třeba nikdy neodpustí, že během Amaranthiny vlády uprchla. Někdy mě dokonce napadlo, jestli by jí za to můj přítel nechtěl rozsápat hrdlo.

Ianthe nakonec přikývla. „Těšíš se aspoň na svatbu?“

Zakroutila jsem svým smaragdovým prstenem. „Bude to nejšťastnější den mého života.“

Ten den, kdy mě Tamlin požádal o ruku, mi to tak každopádně připadalo. Radostí jsem se rozplakala a odpověděla jsem ano, ano, tisíckrát ano a pomilovala jsem se s ním na louce plné květin, kam mě při té příležitosti zavedl.

Ianthe přikývla. „Vašemu svazku požehnal sám Kotlík. To, že jste přežili hrůzy pod Horou, to jen dokazuje.“

V ten okamžik jsem si všimla, jak sklouzla pohledem k mé levé ruce a tetování na ní.

Měla jsem co dělat, abych nestáhla ruku pod stůl.

Tetování na jejím čele bylo vyvedené inkoustem v barvě půlnoční modři, přitom jí však slušelo. Podtrhávalo ženskost jejího roucha a doplňovalo šperky z lesklého stříbra. Na rozdíl od elegantních, surových linií na mé ruce.

„Mohly bychom ti obstarat rukavice,“ nabídla mi nenuceně.

To by vyslalo další vzkaz – možná tomu, kdo jak jsem zoufale doufala, zapomněl, že žiju.

„Popřemýšlím o tom,“ odpověděla jsem s mdlým úsměvem.

Div jsem nevyskočila z křesla, když uplynula hodina a Ianthe odvlála do své soukromé modlitebny, kterou jí věnoval Tamlin, aby o poledni přednesla díky Kotlíku za osvobození naší země, za mé vítězství a za to, že Tamlin znovu získal vládu nad zdejším krajem.

Někdy mě napadlo, že ji požádám, aby se modlila taky za mě.

Aby se modlila za to, abych si jednoho dne zamilovala šaty, slavnosti a svou úlohu hezké uzardělé nevěsty. Už jsem ležela v posteli, když Tamlin vešel do ložnice, tiše jako jelen v lese. Zvedla jsem hlavu a hmátla po dýce, kterou jsem ponechávala na nočním stolku, ale uklidnila jsem se při pohledu na jeho široká ramena a na snědou pokožku pozlacenou světlem svíček z chodby, které vrhaly stín na jeho tvář.

„Jsi vzhůru?“ broukl. V jeho hlase jsem zaslechla zamračení. Po večeři se odebral do pracovny, kde se probíral kupou listin, které mu Lucien naložil na stůl.

„Nemohla jsem spát,“ řekla jsem a sledovala, jak se jeho svaly pohybují, když se vydal do koupelny, aby se umyl. Snažila jsem se usnout už hodinu, jenže pokaždé, když jsem zavřela oči, mé tělo ztuhlo a stěny pokoje se na mě začaly tlačit. Dokonce jsem otevřela okna, ale. Čekala mě dlouhá noc.

Lehla jsem si zpátky na polštáře a naslouchala jsem sporým, rázným zvukům, s nimiž se chystal do postele. Ponechal si vlastní komnaty s tím, že je nezbytné, abych měla prostor sama pro sebe.

Každou noc ovšem spal tady. Ještě nikdy jsem neulehla na jeho lůžko, i když mě napadlo, že se to o svatební noci změní, a modlila jsem se, abych sebou nezmítala, dokud se neprobudím, a nepozvracela povlečení, když nepoznám, kde to jsem. Když nebudu vědět, jestli tma pomine.

Možná proto se mnou o tom zatím nemluvil.

Vynořil se z koupelny, shodil ze sebe halenu a košili a já se zvedla na loktech a dívala se upřeně na něj, když se zastavil u kraje postele.

Mou pozornost ihned zaujaly silné bystré prsty, kterými rozepínal kalhoty.

Tamlin souhlasně zavrčel a já se kousla do rtu, když si stáhl kalhoty spolu se spodním prádlem a odhalil mohutné vztyčené mužství. V puse mi vyschlo. Přejela jsem pohledem po jeho plochém břiše, svalnaté hrudi a pak.

„Pojď ke mně,“ zavrčel tak drsně, že jsem ta slova sotva rozpoznala.

Odhrnula jsem pokrývku, odhalila své nahé tělo a on zasyčel.

Když jsem sklouzla přes postel k němu a zvedla se na kolena, na tváři se mu objevil hladový výraz. Vzala jsem jeho tvář do dlaní. Z jedné strany jsem jeho nazlátlou kůži držela prsty bílými jako slonovina a z druhé prsty poznačenými spirálami. Políbila jsem ho.

Při polibku mi hleděl do očí, i když jsem se k němu přivinula blíž, a polkla jsem tiché zasténání, jakmile jsem na břiše ucítila jeho úd.

Jeho mozolnaté prsty mi přejely po bocích, pase. Držel mě na místě, sklonil hlavu a oplatil mi polibek. Když jsem ucítila dotek jeho jazyka mezi rty, otevřela jsem ústa a začali jsme se líbat ještě vášnivěji. Nárokoval si mě a prohlašoval mě za svou.

V ten okamžik jsem zasténala a naklonila jsem hlavu, aby mě mohl zahrnout ještě prudšími polibky. Jeho ruce mi sevřely pas a pak se pohnuly – jednou mě chytil za zadek a druhou vklouzl mezi nás.

Teď – v tuhle chvíli jsme tu byli jen on a já a naše těla nic nedělilo.

Jeho jazyk mi přejel po patře, když mě pohladil prstem v rozkroku. Zalapala jsem po dechu a prohnula záda. „Feyre,“ vydechl mi na rty a vyslovil mé jméno jako modlitbu horoucnější, než jakou kdy Ianthe promlouvala ke Kotlíku v to temné ráno po slunovratu.

Jeho jazyk mi opět přejel po ústech, v okamžiku, kdy do mě vklouzl prstem. Mé boky se zavlnily. Chtěla jsem víc, toužila jsem, aby mě naplnil, a jeho zavrčení mi znělo ozvěnou v hrudi, když přidal další prst.

Tančila jsem s ním. Žíly mi protínaly blesky a soustředila jsem se pouze na jeho prsty, ústa, na jeho tělo na mém. Dlaní mi zatlačil na uzlíček nervů mezi nohama a já zaúpěla jeho jméno, když jsem se roztříštila na tisíc kousků.

Se zakloněnou hlavou jsem prudce vdechovala chladný noční vzduch a pak už mě něžně, opatrně a láskyplně pokládal na postel.

Natáhl se nade mnou, sklonil hlavu k mému ňadru a stačilo, aby mi jedinkrát stiskl zuby bradavku, a já mu zatnula nehty do zad. Potom jsem ho objala nohama a on se uvelebil mezi nimi. Tohle – tohle jsem potřebovala.

Zarazil se a paže se mu chvěly, když vyčkával nade mnou.

„Prosím,“ vyhrkla jsem.

On mi však jen přejel rty po čelisti, krku a ústech.

„Tamline,“ prosila jsem. Uchopil můj prs do dlaně a palcem mi pohladil bradavku. Když jsem vykřikla, mocným pohybem do mě pronikl.

Na chvíli jsem nebyla ničím a nikým.

Když jsme splynuli a naše srdce tloukla jako jediné, slíbila jsem si, že to vždycky bude takové, a on se maličko odtáhl, svaly na zádech se mu pod mýma rukama napjaly a pak ke mně přirazil. Znovu a znovu.

S každým jeho pohybem jsem se o něj tříštila, zatímco on šeptal mé jméno a řekl mi, že mě miluje. Když ta bouře znovu naplnila mé žíly i mou mysl, když jsem zasténala jeho jméno, nechal se unést rozkoší. Držela jsem se ho s každou strhující vlnou a vychutnávala si jeho tíhu, dotek jeho kůže a jeho nezměrnou sílu.

Hodnou chvíli bylo v ložnici slyšet jen náš uštvaný dech.

Když se nakonec odtáhl, zamračila jsem se, jenže on se nechystal nikam odejít. Natáhl se na bok s hlavou opřenou o ruku a začal mi lenivě kreslit kruhy na břicho a kolem prsou.

„Ten dnešek mě mrzí,“ zamumlal.

„To nic,“ špitla jsem. „Chápu to.“

Nebyla to lež, ne tak docela.

Jeho prsty zamířily níž a zakroužily mi kolem pupku. „Jsi. jsi pro mě všechno,“ ujistil mě sevřeným hlasem. „Musím. musím se o tebe postarat a vědět, že se k tobě nedostanou – že už ti nikdy nikdo neublíží.“

„Já vím.“ Zajel prsty ještě níž. Ztěžka jsem polkla a zopakovala jsem: „Já vím.“ Odhrnula jsem mu vlasy z obličeje. „Ale co ty? Kdo ochrání tebe?“

Semkl rty. Když se mu vrátila jeho moc, nepotřeboval, aby ho někdo bránil a hájil. Téměř jsem viděla, jak cení nevidi telné tesáky – ne na mě, ale při pomyšlení, čím byl před pouhými pár měsíci, kdy byl bezbranný vůči Amaranthiným rozmarům a jeho moc byla pouhým potůčkem v porovnání s vodopádem, který jím nyní proudil. Pomalu se nadechl, sklonil se a políbil mě na srdce přímo mezi ňadra. To byla dostatečná odpověď.

„Už brzy,“ zabručel a jeho prsty se vrátily k mému pasu. Málem jsem nesouhlasně zaúpěla. „Brzy se staneš mou ženou a všechno bude v pořádku. Necháme to všechno za námi.“

Prohnula jsem záda a přiměla ho, aby zajel rukou níž. Tamlin se drsně zasmál. Pomalu jsem neslyšela vlastní hlas, když jsem se soustředila na prsty, jež uposlechly můj tichý příkaz. „Jak mi budou ostatní říkat?“ Pohladil mě po pupíku, když se sklonil a uchopil vrcholek mého prsu do úst.

„Hm?“ zamumlal a ten hrdelní zvuk se mi přelil do bradavky, až jsem se zazmítala.

„Všichni mě budou prostě nazývat ‚Tamlinovou ženou‘? Obdržím nějaký. titul?“

Zvedl hlavu dost vysoko na to, aby mi pohlédl do očí. „Chtěla bys nějaký?“

Než jsem stihla odpovědět, hravě mě kousl do ňadra a pak to citlivé místo olízl – a přitom mi prsty konečně zajel mezi nohy a lenivým kroužením mě dráždivě hladil.

„Ne,“ vyjekla jsem. „Ale nechci, aby mi lidi. “ Kotlík mě spal, ty jeho proklaté prsty. „Nevím, jak se srovnám s tím, že mi budou říkat ‚vladařka‘.“

Jeho prsty do mě znovu pronikly a Tamlin spokojeně zamručel, když nahmatal vlhko mezi mými stehny, mé i jeho vlastní. „To nebudou,“ řekl mi a jeho dech mě zahřál na kůži. Opět se zvedl nade mě, a zatímco klouzal dolů, zanechával mi na těle polibky. „Žádné vladařky nejsou.“

Chytil mě za stehna, aby mi široce roztáhl nohy, sklonil se a.

„Jak to myslíš, že žádné vladařky nejsou?“

Horko, jeho doteky – všechno pominulo.

Vzhlédl mezi mýma nohama a já při tom pohledu málem dosáhla vrcholu. Jenže to, co řekl, co naznačoval. Políbil mě na vnitřní stranu stehna. „Vladaři mají pouze ženy. Manželky. Žádná vladařka nikdy nebyla.“

„Ale Lucienova matka. “

„Je paní Podzimního dvora. Ne jeho vladařkou. Stejně jako ty budeš paní Jarního dvora. Budou tě oslovovat stejně jako ji a budou ti projevovat stejnou úctu.“ Znovu sklopil zrak k tomu, co bylo jen několik palců od jeho úst.

„V tuhle chvíli nechci z tvých úst slyšet jméno žádného jiného muže,“ zavrčel a sklonil ke mně ústa.

Při prvním pohlazení jeho jazyka jsem se s ním přestala dohadovat.

Na Tamlina musela tvrdě dolehnout vina, protože i když následující den odjel, čekal na mě Lucien s nabídkou, že se spolu podíváme, jak probíhají opravy v nedaleké vesnici.

Nenavštívila jsem ji víc než měsíc. Ani jsem nepamatovala, kdy jsem naposledy opustila sídlo a okolní pozemky. Několik vesničanů bylo pozváno na oslavy zimního slunovratu, jenomže já je kvůli davu návštěvníků sotva stihla pozdravit.

Před hlavními dveřmi stájí stáli osedlaní koně a já počítala strážce opodál u bran (čtyři), po stranách domu (dva na každém rohu) a ty, kteří nyní hlídkovali v zahradě, odkud jsem právě vyšla (dva). Ačkoli nikdo nepromluvil, provrtávali mě očima.

Lucien se chtěl vyšvihnout na svou šedě grošovanou klisnu, avšak já mu zastoupila cestu. „Ty že jsi spadl z toho svého zatraceného koně?“ sykla jsem a šťouchla ho do ramene.

Lucien naneštěstí klopýtl vzad, klisna vystrašeně zaržála a já překvapeně zamrkala na svou nataženou ruku. Nedovolila jsem si uvažovat o tom, co si musejí myslet strážci, a než Lucien stihl cokoli říct, obořila jsem se na něj: „Proč jsi mi lhal o těch názích?“

Lucien si založil ruce na hrudi, přimhouřil kovové oko a setřásl si vlasy z obličeje.

Na okamžik jsem musela odvrátit zrak.

Amaranthiny vlasy byly tmavší a její tvář byla krémově bílá, nijak nepodobná Lucienově sluncem nazlátlé pokožce.

Místo toho jsem se zadívala na stáj za ním. Aspoň že byla velká, otevřená a stájníci teď pracovali v jiném křídle. Obvykle mi nepůsobilo velkou potíž zdržovat se uvnitř, což se stávalo většinou, když jsem se nudila natolik, že jsem zašla za zdejšími koňmi. Bylo tu spousta místa, kde jsem se mohla pohybovat a kudy jsem mohla uniknout. Zdi nepůsobily zrovna. trvale.

Na rozdíl od kuchyně, která se nacházela příliš hluboko. Její stěny byly moc tlusté a okna nebyla dost velká, aby se jimi dalo prolézt. Na rozdíl od pracovny, kde byl nedostatek přirozeného světla a míst, odkud by se dalo lehce dostat ven. V duchu jsem si sestavila dlouhý seznam prostor, které jsem v sídle dokázala a nedokázala snést, a seřadila jsem je přesně podle toho, jak moc mi v nich tuhly svaly a jak jsem se potila.

„Nelhal jsem,“ bránil se rázně Lucien. „Opravdu jsem spadl z koně.“ Poplácal klisnu po boku. „Potom, co mě z něj jeden z nich srazil.“

Typické vílí uvažování a lhaní. „Proč?“

Jen se obrátil zpět ke své trpělivé klisně. Já však postřehla výraz na jeho tváři, tu. lítost v jeho oku.

Vyhrkla jsem: „Můžeme se místo toho projít?“

Pomalu se otočil. „Jsou to tři míle.“

„Což uběhneš za několik minut. Chtěla bych zjistit, jestli s tebou udržím krok.“

Jeho kovové oko zabzučelo a já věděla, co řekne, ještě než otevřel pusu.

„To nic,“ předběhla jsem ho a zamířila ke své bílé klisně, která se vyznačovala mírnou povahou i sklony k lenošení a rozmazleností. Lucien se mi nepokoušel nic rozmlouvat, a když jsme odjížděli od sídla na lesní cestu, neřekli jsme půl slova. Jaro bylo jako vždy v plném květu, vánek byl prodchnutý vůní šeříků a keře lemující cestu šelestily životem. Nikde nebylo ani vidu po Boggem, názích ani jakýchkoli dalších tvorech, kvůli nimž se kdysi les pohroužil do ticha.

Nakonec jsem Lucienovi sdělila: „Nestojím o tvou zpropadenou lítost.“

„To není lítost. Tamlin mi zakázal ti to říct. “ Maličko provinile sebou trhl.

„Nejsem žádná křehotinka. Pokud na tebe zaútočili nágové, zasloužím si to vědět. “

„Tamlin je můj vladař. Když mi dá rozkaz, uposlechnu ho.“

„Já jen že jsi takhle nesmýšlel, když jsi našel způsob, jak jeho rozkazy obejít, abys mě poslal za Surielem.“ A já za to málem zaplatila životem.

„Tehdy jsem byl zoufalý. Jako všichni ostatní. Jenže teď – teď potřebujeme řád, Feyre. Potřebujeme pravidla, systém a řád, pokud máme mít naději, že zemi obnovíme. Co Tamlin řekne, platí. Jsem první, na koho se obracejí zraky ostatních – musím jít příkladem. Nechtěj po mně, abych ohrožoval stabilitu tohoto dvora tím, že bych se zpěčoval příkazům. Ne teď. Dává ti tolik volnosti, kolik může.“

Musela jsem se přimět dlouze nadechnout, abych naplnila bolestivě sevřené plíce vzduchem. „Na to, že se odmítáš stýkat s Ianthe, mluvíš podobně jako ona.“

„Netušíš, jak těžké to pro něj je tě vůbec nechat odejít z pozemků kolem sídla. Je pod větším tlakem, než si dokážeš představit,“ ucedil.

„Vím přesně, jaký tlak musí snášet. A nedošlo mi, že se ze mě stal vězeň.“

„Nejsi. “ Krátce zatnul zuby. „Tak to není a ty to víš.“

„Když jsem byla pouhým člověkem, nedělalo mu problémy nechat mě lovit a potulovat se o samotě. A tehdy byly hranice podstatně míň bezpečné.“

„Tehdy mu na tobě nezáleželo tolik jako teď. A potom, co se stalo pod Horou. “ Ta slova se mi hlasitě rozezněla v hlavě a zatnula se mi do příliš napjatých svalů. „Má hrozný strach. Strach z toho, že skončíš v rukou jeho nepřátel. A oni to vědí také. Vědí, že k tomu, aby nad ním získali moc, stačí, aby se zmocnili tebe.“

„Myslíš, že to nevím? To ale vážně čeká, že strávím zbytek života v sídle, budu dohlížet na služebnictvo a nosit hezké šaty?“

Lucien se díval na věčně mladý les. „Copak po tomhle netouží všechny lidské ženy? Aby se s nimi oženil pohledný šlechtic z vílího rodu a po zbytek života je zahrnoval přepychem?“

Sevřela jsem opratě své klisny tak silně, že pohodila hlavou. „Je hezké vědět, že jsi pořád stejný hajzlík, Luciene.“

Opět přimhouřil kovové oko. „Tamlin je vladař. Budeš jeho manželkou. Musíš dodržovat tradice a plnit jistá očekávání. Jako my všichni, aby bylo znát, že stojíme neochvějně při sobě, překonali jsme Amaranthino běsnění a jsme odhodlaní zničit protivníky, kteří by se pokusili vzít, co nám patří.“ Ianthe ke mně včera měla skoro stejný proslov. „Brzy proběhne platba desátku,“ pokračoval a zavrtěl přitom hlavou, „to je první, kterou svolal od. od toho, co nás proklela.“ Téměř neznatelně se zachvěl. „Dopřál našemu lidu tři měsíce na to, abychom si uspořádali své záležitosti, a chtěl počkat do začátku nového roku, ale příští měsíc bude požadovat desátek. Ianthe mu řekla, že už je čas – že je lid připravený.“

Lucien čekal a já bych na něj nejraději plivla, protože věděl – věděl, že netuším, o co jde, a chtěl, abych to přiznala. „Co je to?“ zeptala jsem se příkře.

„Dvakrát ročně, obvykle okolo letního a zimního slunovratu, musí každý člen Jarního dvora, ať jde o vznešenou, nebo nižší vílu, zaplatit desátek podle svého příjmu a postavení. Takto udržujeme panství v chodu, získáváme peníze pro strážce, na jídlo a pro služebnictvo. Tamlin je na oplátku ochraňuje, vládne jim a pomáhá jim, jak jen může. Tak to u nás chodí. Letos Tamlin odložil desátek o měsíc, aby dopřál poddaným čas shromáždit peníze a oslavovat. Brzy však dorazí vyslanci ze všech usedlostí, vesnic nebo rodů s desátkem. Od tebe jako Tamlinovy ženy se očekává, že budeš sedět po jeho boku. A pokud nebudou moct zaplatit. Bude se od tebe očekávat, že budeš přitom, když jim vyměří trest. To nemusí být hezké. Já budu ověřovat, kdo dorazí a kdo ne, tedy kdo nezaplatí. A pokud desátek neuhradí do tří dnů, které jim Tamlin oficiálně poskytne, má právo je začít lovit. K lovu mu dávají svolení samy velekněžky, takže Ianthe.“

To bylo příšerné a kruté. Chtěla jsem to říct nahlas, ale když se na mě Lucien tak díval. Už beztak mě posuzovalo dost lidí.

„Dopřej mu čas, Feyre,“ požádal mě Lucien. „Odbudeme tu svatbu, měsíc nato desátek a pak. pak vyřešíme zbytek.“

„Já mu dávám čas,“ namítla jsem. „Ale nemůžu zůstat nadosmrti zavřená v domě.“

„On to ví. Nemluví o tom, ale ví to. Věř mi. Musíš mu odpustit, jestli kvůli vyvraždění své rodiny nedokáže být ve věci tvé bezpečnosti velkorysejší. Ztratil příliš mnoho blízkých. Jako my všichni.“

Každé jeho slovo bylo olejem, který přiléval do vřící jámy v mém nitru. „Já si nechci vzít vladaře. Chci si vzít jen jeho.“

„Jenže jedno nemůže být bez druhého. Je tím, kým je. Vždyck y, vždycky tě bude chtít chránit, ať se ti to líbí, nebo ne. Promluv si s ním o tom – vážně si s ním promluv, Feyre. Spolu to zvládnete.“ Když se naše pohledy setkaly, na Lucienově tváři se pohnul sval. „Nechtěj po mně, abych si vybral, na čí stranu se přidám.“

„Úmyslně mi tajíš věci.“

„Je mým vladařem. Jeho slovo je zákon. Feyre, máme šanci obnovit náš svět a změnit ho v takový, jakým by měl být. Nevstoupím do tohoto nového světa tím, že zklamu jeho důvěru. I když jsi. “

Zbledl a pohladil klisnu po hřívě barvy pavučiny. „Byl jsem nucený přihlížet, jak můj otec vraždí ženu, kterou jsem miloval. Moji bratři mě donutili se na to dívat.“

Sevřelo se mi srdce nad bolestí, která ho neustále pronásledovala.

„Nebylo žádné kouzlo, žádný zázrak, které by ji přivedly zpět. Nebylo přitom shromáždění vladařů, kteří by ji vzkřísili. Díval jsem se, jak umírá, a nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem uslyšel, jak jí přestalo tlouct srdce.“

„Tamlinovi bylo dopřáno něco, co mně ne,“ dodal Lucien tiše a rozechvěle se nadechl. „Všichni jsme slyšeli, jak ti zlomila vaz. Ale ty ses vrátila mezi živé. Pochybuji, že Tamlin na ten zvuk někdy zapomene. A udělá vše, co je v jeho moci, aby tě ochránil od podobného nebezpečí, i když to znamená, že před tebou máme tajemství a že se musíš řídit pravidly, která se ti nezamlouvají. V tomto je neústupný, tak ho o to nežádej. aspoň prozatím.“

V mysli ani v srdci jsem nenacházela slov. Dopřát Tamlinovi čas, aby se přizpůsobil. To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.

Halas provázející stavbu přehlušil štěbetání lesních ptáků dlouho předtím, než jsme vkročili do vsi. Kladiva tloukla do hřebíků, lidé halekali příkazy, dobytek bučel.

Když jsme vyjeli z lesa, uviděli jsme, že vesnice už je z poloviny postavená. Obklopovaly nás malé domky z kamene a dřeva, dočasné přístřešky pro zásoby a dobytek. Jediná věc, jež se zdála být zcela hotová, byla velká studna uprostřed návsi a budova, která byla podle všeho hostinec.

Někdy mě stále překvapovalo, jak je Prythian obyčejný a jak moc se podobá zemi smrtelníků. Klidně bych mohla být ve vsi u nás doma. Tahle byla hezčí a novější, ale rozmístění budov a ústřední část byly naprosto stejné.

Také jsem si tu úplně stejně připadala – jako cizinka –, když jsme s Lucienem vjeli do srdce toho zmatku a všichni ustali v práci, obchodování nebo potloukání kolem a dívali se na nás.

Jako by se na ves snesla vlna ticha. Zvuky práce odezněly i v nejvzdálenějších zákoutích.

„Feyre Ničitelka kleteb,“ zašeptal kdosi.

To tedy bylo mé nové jméno.

Byla jsem vděčná za dlouhé rukávy zdobného jezdeckého obleku a rukavice, které jsem si navlékla, než jsme přijeli na území vesnice.

Lucien zamířil s klisnou k muži z rodu vznešených víl, který podle všeho řídil stavbu domu vedle zastřešené studny. „ Přijeli jsme se podívat, jestli nepotřebujete pomoct,“ pronesl hlasitě, aby ho všichni slyšeli. „Pro dnešek jsme vám k službám.“

Muž zbledl jako stěna. „Jsme vám vděční, můj pane, ale žádnou pomoc nepotřebujeme.“ Hltal mě vykulenýma očima. „Dluh je splacen.“

Připadalo mi, že mám dlaně celé zpocené a horké. Má klisna hrábla kopytem po udusané narudlé hlíně ulice.

„Prosím,“ naléhal Lucien, když s grácií sklonil hlavu. „Chceme s vámi sdílet břemeno obnovy vašich domovů. Byla by to pro nás čest.“

Muž zavrtěl hlavou. „Dluh je splacen.“

Takto to pokračovalo na každém místě, kde jsme se zastavili: Lucien sesedl z koně, nabídl vesničanům pomoc a ti ho zdvořile a se zbožnou úctou odmítali.

Po dvaceti minutách jsme zamířili zpátky do stínů šelestícího lesa.

„Nechal tě, abys mě dnes vzal s sebou,“ řekla jsem ochraptěle, „abych se přestala dožadovat, že pomůžu s obnovou?“

„Ne. Bylo to moje rozhodnutí, ale důvod jsem měl stejný. Oni tvou pomoc ani nechtějí, ani nepotřebují. Tvá přítomnost je rozptyluje a připomíná jim, čím si prošli.“

Zatrnulo mi. „Ale oni pod Horou nebyli. Nikoho z nich jsem nepoznala.“

Lucien se otřásl. „Ne. Amarantha pro ně zbudovala. tábory. Šlechtici a víly, na které se usmálo štěstí, mohli žít pod Horou. Pokud však lidé z některého dvora nepracovali a nezásobovali ji zbožím a potravinami, zavřela je do táborů v síti tunelů v hlubinách Hory. Byly tam tisíce vězňů namačkaných v síních a chodbách bez světla a vzduchu a takto tam strávili padesát let.“

„Nikdo mi nikdy neřekl. “

„Bylo zakázáno o tom mluvit. Někteří zešíleli a začali se živit spoluvězni, když Amarantha zapomněla strážím nařídit, aby je nakrmili. Někteří utvořili skupiny, které procházely tábory a. “ Promnul si čelo palcem a ukazováčkem. „Páchaly strašné věci. Teď se všichni snaží rozpomenout na to, jaké to bylo předtím. Na to, jak mají žít.“

V krku mě pálila žluč. Jenže ta svatba. ano, třeba to bude začátek uzdravování.

Přesto jako by mé smysly zastírala jakási pokrývka, která vytěsňovala všechny zvuky, chutě a pocity.

„Vím, že jsi jim chtěla pomoct,“ omlouval se Lucien. „A mrzí mě to.“

Mě to mrzelo taky.

Má nová nekonečná existence se přede mnou prostírala jako široká propast.

Nechala jsem se jí pohltit.

Několik dní před svatebním obřadem začali přijíždět hosté a já byla ráda, že nikdy nebudu vladařkou a nikdy nebudu co do zodpovědnosti a moci rovna Tamlinovi.

Malá zapomenutá část mé duše při tom pomyšlení ječela a řvala, ale.

Jedna večeře střídala druhou a pak tu byly slavnostní obědy, pikniky a lovy.

Byla jsem představována a předváděna různým vílám a tvář mě bolela od toho, jak jsem se dnem i nocí musela usmívat. Začala jsem se na svatbu těšit už jen při představě, že po ní tohle všechno skončí a já nebudu muset být milá, s nikým se bavit nebo cokoli dělat třeba celý týden, měsíc, rok.

Tamlin to všechno snášel tím svým tichým, rázným způsobem a stále mi opakoval, že večírky jsou možností, jak mě uvést k jeho dvoru, a dávají jeho lidu důvod k oslavám. Ujistil mě, že ta setkání nesnáší stejně jako já, jenže. někdy jsem ho přistihla, jak se spokojeně usmívá. A abych pravdu řekla, zasloužil si to a měl na to právo. Stejně jako všichni ostatní.

Proto jsem se překonávala a držela jsem se v blízkosti Ianthe, když Tamlin zrovna nebyl po mém boku, případně i když jsme byli spolu, nechala jsem ty dva, aby hovořili s hosty, zatímco já potají počítala hodiny, které zbývaly, než v

DVŮR MLHY A HNĚVU (Sarah J. Maas) | recenze

Popis:
Vítám vás všechny u nového videa, ve kterém jsem se dlouze rozpovídala o knížce Dvůr mlhy a hněvu. Budu moc ráda, když mi …

“>

Leave a Reply