Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)
  • Elérhető fájlok: Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij).pdf, Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij).epub, Kniha Idiot (Fjodor Michajlovič Dostojevskij).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

ruská, 1821 – 1881 statistiky

Populární knihy

Komentáře (14)

Mistr psychiky člověka – i na pár stranách dokáže vykreslit hlubiny lidské duše.

“Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce.
Opravdu veliké lidi , jak se mi zdá , v životě provází veliký smutek "

Paustovskij vo svojej knihe "Zlatá ruža" (kde rozoberá problematiku tvorby autorov, medziiným okrem iných aj Dostojevského) prezradil o FMD, že písal hlavne počas noci. Čo je na tom zaujímavé je, že taký Tolstoj písal zrána. Výroky týchto osobností o svojej tvorbe: Tolstoj: "Príbeh sa najlepšie píše zrána, pretože tam spisovateľ nenapíše žiadne zbytočné keci, len fakty a dej je plynulý, neroztrhaný. " (neviem to presne z hlavy odcitovať, ale myšlienka je taká). Dostojevskij: "Spisovateľa najviac sklame, keď "vysnívaný" je na papieri, pretože ten správny a pravý príbeh je nutné nechať snívať a neustále prežívať. Napísaná forma ho ohraničí. " (taktiež to neviem odcitovať, ale myšlienka je taká). Keď som sa dostal ku knihe "Vojna a mier", prečítal som prvých 100 strán a nechal som toho. neviem, nejako mi to nesedelo. A keď som sa dočítal o tom, čo povedal Tolstoj o tvorbe (výrok Tolstoja v mojom komentári), tak som sa zasmial. Buď je výrok len fantáziou Paustovského, alebo ho Tolstoj povedal pred písaním diela "Vojna a mier", alebo si poriadne protirečil. Na rozdiel od Dostojevského (nedávam ich proti sebe, jeden aj druhý majú svoje kvality). Prvá kniha, čo som od Dostojevského čítal, bola Idiot. Len tak, kvôli názvu, z dlhej chvíle v autobuse. Aké to bolo moje prekvapenie, že som cestoval ja v autobuse a v tej knihe hneď na začiatku cestoval so mnou vo vlaku hl. hrdina Myškin. Nuž, po kúskoch som to čítal ďalej a zistil som, prečo ho nazvali idiotom. Kniha Idiot má moje uznanie. Postupne som sa neodtrhol od jeho všetkých kníh. a hoci mnohí hovoria, že najlepšia od autora je kniha "Bratia Karamazovi", musím oponovať. Dostojevskij NEMÁ zlú/horšiu knihu. Každá je originál, každá prispieva do človečieho vnútra, keď ju číta (okrem knihy "Besi", o tej by som vedel povedať, že mi povedala najmenej). A až by som mal posudzovať a odporúčať, ktorú knihu si nenechajte ujsť od autora, ak chcete začať čítať, alebo ktorá ma pichla pri srdci najviac, tak je to jednoznačne "Ponížení a urazení". Miestami aj "Zločin a trest", ale tú kvôli "masovej popularite" neodporúčam na začiatku. Každopádne, je vynikajúce prečítať si o autorovi aj životopis, ktorý napísala jeho druhá žena (Anna Grigorijevna Dostojevská – "Spomienky"). Tam zistíte dosť o autorovej povahe kým žil, tiež, ako tvoril, ako myslel. Dostojevskij je PÁN spisovateľ a prejde možno ďalších 1800 rokov, kým sa narodí ďalší taký. Položil základy beletriálnej morálky a sociológie a pritom len písal o biede, hlade, chudobe. O mladých, starých, bohatých, chudobných. Obyčajných i výnimočných. O. o všetkom. Nenájdete tam záchrancu superhrdinu, upíra, vlkodlaka, ktorý by všetko zachránil. ALE! Nájdete tam lásku blížneho. Jedného k druhému. Nájdete tam myšlienku, že ak si nepomôžu ľudia navzájom sami, že bieda bude trvať naďalej, lebo nepríde žiaden pozemský superhrdina, ktorý by všetko zmenil (ak za superhrdinstvo nepovažujeme "pokoru", "vstúpenie si do svedomia" a pod. ).

Josef Jedlička: "Já na tom Dostojevském nejvíce ocenuju tu jeho odvahu napsat na hřbet knihy: F.M.Dostojevskij, Idiot. "

in Zábrana Celý život, díl nevím.

F. M. Dostojevskij zcela nepochybně položil základy moderním vědám o lidské duši. Jeho stěžejními tématy charakteristickými pro většinu jeho děl je neustálá zmítanost člověka na hranici dvou světů, dvou sfér bytí – dobra a zla. A byl to právě on kdo definitivně ukončil spory o podstatě lidské přirozenosti, když zcela přesvědčivě dokázal, že dobro a zlo je s lidskou přirozeností nerozlučně spojeno. Nejen totiž duše jeho hrdinů, ale i duše současného člověka je rozvrácená, vše má dvojí podobu, člověk je vystavován mnohým pokušením, zlo se mu ukazuje v podobě dobra a svádí ho. Dostojevskij se zaobírá člověkem v okamžiku hluboké duševní krize. Právě tehdy je totiž možné dozvědět se mnoho o lidské přirozenosti. V duši jeho hrdinů se odehrává složitý a nerovný dialog mezi dobrem a zlem, stejně tak i dialektika vzahů mezi soucitem k utrpení lidí a egocentrickou touhou být pánem nejenom svého osudu, ale i strůjcem všeobecného blaha.

Dostojevského však vidím především jako velkého existencialistu a humanistu, který otevřeně, výstižně i předvídavě reagoval na problémy své doby. Množství otázek, které nastolil zůstávají otevřeny dodnes. Vzhledem na význam a hloubku tvorby i jeho myšlenek, je potřebné poukazovat na stále aktuální ideový odkaz jeho děl..

Jedna stránka a byla jsem zamilovaná.
Je čím dál tím méně knížek, které dočtu do konce. Snad je to tím, že jsem přehlcená, a potřebuji už určitou úroveň vyjadřování, nebo tím, že si jednoduše nedokážu nalézt cestu k většině novodobých autorů.
Ale Dostojevskij jako by místy popisoval mé vnímání světa. Neuvěřitelně strhující, přestože ne pro každého.

Vyborny autor, jedne z mojich top. Mam ho radsej aj ako Tolstoja.
V jeho tvorbe sa takmer vzdy odraza jeho osobna moralka a postoj k nabozenstvu s cim sa nie vzdy stotoznujem, ale napriek tomu mam jeho knihy velmi rada hlavne kvoli sposobu, akym opisuje a vytvara charaktery postav a sposobu, akym opisuje dej.
Viem pochopit, ak niekoho jeho knihy nezaujmu, je to take tazkopadnejsie citanie, ale kto si ho raz zamiluje a komu jeho styl sadne, ten nanho neda dopustit.
Paci sa mi atmosfera stareho ruska, ktoru vie velmi dobre navodit vo svojich romanoch.

V autobiografické vzpomínkové knize Zápisky kriminalistovy (česky 1962) líčí Lev Šejnin své setkání se slavným ruským kriminálním vyšetřovatelem , který se jmenoval Anatolij Fjodorovič Koni:

Po přestávce se Koni rozhovořil o Dostojevském. Vyprávěl o tom, jak se Dostojevského díla Zápisky z mrtvého domu, Zločin a trest a Bratři Karamazovi, nehledě na literárně uměleckou hodnotu, stala objevem pro kriminalisty celého světa. Tak například známý francouzský soudní pracovník Atalain nikdy neopomenul zakončit své přednášky mladým kriminalistům slovy: “Především, pánové, čtěte a znovu čtěte Dostojevského.“ Předseda pařížského apelačního soudu Bernard de Glayot citoval ve své knize zasvěcené problémům soudní praxe různá místa ze Zločinu a trestu jako příklad pronikavého psychologického rozboru tak speciálních otázek, jako je vznik zločinného úmyslu a příprava k jeho uskutečnění.
„Všichni tito utrápení, mravně skleslí, nervózní a chmurní lidé,“ řekl Koni, „které Dostojevskij dovedl tak geniálně vylíčit, nezaniknou mezi typy vytvořenými ruskou literaturou, dokud v ní bude žít přání nacházet v té nejnevlídnější, nejzatrpklejší duši schopnost láskyplného smíru … Proto, drazí přátelé, typy stvořené Dostojevským budou pro každého kriminalistu živé, budou příkladem onoho vzácného, ušlechtilého umění, které nalézá živoucí duši pod nejhrubší, nejtemnější a nejodpudivější formou, a když ji nalezne, dovede v ní s účastí a rozechvěním objevit onu jiskru hned tiše doutnající, hned planoucí smířlivým svitem …“

FMD. Fantasta. Magor. Démon.

Slušelo by se přidat nálepku Bůh ruské literatury, ale FMD by vás přesvědčil, že Bůh není. Takový fenomén, že všechny snahy jej popsat či snad zachytit, jaké dojmy ve mně zůstávají po čtení jeho knih, jsou marné. Mám střídavé chutě proskočit oknem s ikonou v ruce, děsivě se smát, kouřit cigára bez filtru a pak se třesoucí chovat pod stůl. Spor, jestli je lepší Tolstoj nebo FMD pro mě vyznívá jasně. Kde LNT řeší válku v obleženém Sevastopolu, FMD pomalu rozpitvává šílenství a olupuje první vrstvy cibule bláznovy duše, aby pronikl na samotné dno, nejčernější místo lidské duše a bez nejmenšího zachvění vám ho přehodil k nedělnímu obědu. Jeho postavy nemají přímý, nalinkovaný osud, ale horečnatě bloudí uličkami těch nejhorších petrohradských čtvrtí. Mohou si vybrat, co udělají. Zabijí? Nezabijí? Právě možnost výběru a následné přijetí odpovědnosti za vlastní volbu člověka znepokojují. Mučí se a válčí s osobními démony. FMD do detailů vylíčí příšerné zvíře, které čekalo na jednu z figurek Idiota v jeho pokoji, zná každou šupinu na apokalyptickém těle, abychom nakonec zjistili, že žádné takové zvíře není, je to jen představa. Žádný jiný autor nemá nade mnou takovou moc. Bojím se číst dál, ale nemůžu se odtrhnout. Můžu sice ve vzteku hodit proti stěně Bratry Karamazovými, protože nechápu, ale o pár minut později budu klečet na koberci a prosit za odpuštění.

FMD můžete milovat. Nebo nenávidět. Jenom se nebudete moci rozhodnout.

>Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Vynikající ruská klasika, ideální pro milovníky psychologického románu.

Tak tohle bylo těžké. Po všech stránkách – realismus 19. století čtenáře nešetří, pere do něj dlouhé pasáže filosofických myšlenek, dialogů, popisů, množství postav, ve kterých se vyznáte až ve druhé polovině knihy. a do toho smutný osud několika postav včetně hlavního hrdiny, který by mohl být mravním vzorem pro všechny, ovšem leda v nějaké utopii, neb ve světě reálném přivede sebe i své blízké spíš k utrpení než ke spáse. Krásný příklad toho, že páchat dobro na všech frontách a milovat bližního svého má taky své meze.
Zároveň však od samého začátku víte, že se před vámi odehrává něco mimořádného. Velké dílo.
Ta hvězda dolů je právě pro některé velmi rozvleklé pasáže a pro mě nelogické a hysterické chování některých aktérů.

No,není to určitě čtení pro netrpělivého čtenáře. U ruské klasiky ale většinou již počítáme dopředu s tím, že nás čeká náročnější čtení než jindy, žádná lehká oddechovka, ale spíše děj rozvleklý a pomalu plynoucí, zpravidla velké množství postav, a navíc řada obsáhlých a vyčerpávajících popisů i dialogů, mnohdy téměř nekonečných, a tak se musíme obrnit trpělivostí a číst s maximálním soustředěním, slabší nátury sem tam i se sebezapřením. Konkrétně v této knize se nám autor odmění zajímavým příběhem, který si jen tak pozvolna plyne a dává nám čas pomalu si osahávat, vstřebávat a vnímat život tehdejší ruské společnosti, pomalu se v ní rozkoukávat a postupně nahlížet do života a osudů jednotlivých postav. Popis ruské společnosti a samotného prostředí příběhu je velmi věrný, autentický a plastický, takže se čtenář brzy sám v příběhu zabydlí v pozici blízkého pozorovatele a svědka. Precizní a bohaté vykreslení psychologie postav, jejich opravdovost, uvěřitelnost a hluboké sondy do nitra jejich krásných velkých duší nemusím ani zmiňovat, protože v tomto je autor opravdu mistrem, ostatně jsou to atributy vlastní i dalším ruským mistrům klasického žánru (Tolstoj, Gončarov, Gogol..) .
Přesto jako trpělivý čtenář – který věděl do čeho jde a dlouho se na knihu chystal – musím říci, že zhruba druhá třetina knihy se z mého pohledu stráááášně vlekla, řada rozsáhlých dialogů byla mnohdy téměř nekonečná a co mi vadilo ještě více, občas jsem měl pocit, že vůbec nechápu, o co jde, o čem se ti lidé tak rozvláčně baví, a ač jsem se kolikrát v textu vracel a napínal svůj mozek sebevíc, abych chytil nějaký smysluplný počátek toho všeho, význam a smysl některých dialogů jsem prostě nepochopil a zůstal mi, zřejmě navždy, utajen.Kolikrát jsem si říkal, ach jo, ten název knihy je na tebe jak dělaný, kamaráde.
Jak jsem zmínil, vesměs všechny postavy jsou jak živé, hlavní postava kníže Myškin je krásná a výjimečně čistá duše, takže tak nějak podvědomě tušíme, že v kontextu s charakterem tehdejší ruské společnosti to s ním nemůže dobře dopadnout. Jako další charakter musím vyzdvihnout osobu Lizavety Prokofěvny, pro její neobyčejnou věrnost a osobitost, je prostě SVÁ a jak je na place, tak vždy pobaví a čtení se stává opravdovým požitkem.
To, co se stane v samotném závěru knihy, mi vyrazilo dech a jaksi jsem to nepobral, opět jsem nepochopil důvod, PROČ. Asi stárnu a hloupnu.
Náročné, výborné a svým způsobem i vyčerpávající čtení.

Trochu těžší než “Zločin a trest”, ale stejně fascinující. Zprvu jsem měl sice trochu zmatek ve jménech, skoro jsem se v těch otčestvech topil, ale když jsem si ujasnil, kdo je kdo, užíval jsem si. Myslím, že Dostojevskij je opravdu ten autor, který nám dává pochopit, co je to ruská duše, čím se liší od té naší a zejména od té anglosaské. A poslání tohoto románu je stále aktuální. Možná dnes ještě aktuálnější.

I pro mě jakožto pro čtenáře to bylo vcelku těžký přelouskat, hlavně já osobně na to potřebovala naprostej kli, abych se dokázala soustředit na to, co čtu. Ale tak jsem to měla i u Zločinu a trestu, přesto dávam 5 hvězd. Občas sice zdlouhavé, ale jinak zajímavý rozvětvený příběh, hodně různých postav. Mam ráda realismus a kdo se nebojí dlouhých monologů,popisů a úvah, směle doporučuji. Ale je to opravdu kniha pro čtenáře. A člověk k tomu taky musí dospět.

Ale, jo. Sice zdlouhavé, ale svým způsobem fascinující.

Obohacující, ale těžkopádné. S lehkou obavou jsem se pustila do své první knihy ruské literatury. Začátek a konec mě velice mile překvapil, hluboce jsem se začetla. Nicméně 400 stran mezi tím bylo trochu trápení. To, co mě vyvedlo mezi vleklým a zároveň chaotickým dějem až do konce, byly osvěžující pasáže zajímavých myšlenek. Nezavrhuji, jen možná ještě nejsem zralý čtenář?!

Stará dobrá klasika. Čas od času je dobré si ji připomenout.

Idiot – rozbor díla k maturitě

Kniha: Idiot

Přidal(a): Jenn.y

  • Autor – život, dílo, současníci zařazení do kontextu (směry),
  • Idiot – děj, hl. postava/y a charakteristika společnosti, kompozice a rozčlenění, motivy, jazykové prostředky (jazyk autora), hl. myšlenka díla, citace

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě, v rodině lékaře jako druhé ze sedmi dětí. Vystudoval vojenské technické učiliště (obor konstrukce mostů). Patřil do skupiny utopického socialisty Petrašovského (“Petrašovci”), která vystupovala proti carovi. V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Trest jim byl změněn na nucené práce na Sibiři (10 let). Byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií. Po návratu ze Sibiře 2 delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň ruské společnosti je špatná. On sám podléhal hráčské vášni. Bojoval za proměnu Ruska. Změnu viděl v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic.Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861–1863 časopis Čas (Vremja) a rok poté časopis Epocha. Michail zemřel a Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů.

Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností, lidi ho obviňovali a litovali zároveň. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Lidi ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století. Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.

Chudí lidé (1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.

Bílé noci (1848) – lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.

Zločin a trest (1866) – hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.

Bratři Karamazovi (1879) – poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec a myslí si, že může nad svými syny (Dmitrij, Ivan, Aljoša, nemanželský Smerďakov) vládnout, jak se mu zachce. Starší syn Dmitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Nemanželský syn Smerďakov, kterého starý Karamazov nepřijal za svého, zabije otce tak, aby byl z vraždy obviněn Dmitrij. Smerďakov pak spáchá sebevraždu a Dmitrij je odsouzen. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor.

ZAŘAZENÍ DO KONTEXTU, SOUČASNÍCI A SMĚRY

Vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy.

Realismus je umělecký směr, který střídá romantismus – zastoupil ho v 2. pol. 19. století. Byl odpovědí na tehdejší umění, které popisovalo život hlavně bohatých a spokojených lidí, nebo fiktivních či historických osob. Jako předstupeň realismu je považována renesance.

Charakteristické znaky realismu

Komplexní, pravdivé a věrné zachycení skutečnosti. Přesné a všestranné studium společenského života, nitra člověka, zobrazení každodenního života. Zobrazuje průměrného člověka, realistický román je zrcadlem společnosti, kronikou jejích mravů. Autor neužívá autostylizace – není v díle přímo účasten

Vztah autorů k tématu minulost – vyhýbají se jí, upřednostňují současnost (pokud se k minulosti vracejí, tak v případě posluhujícím současnému životu lidí)

Umělec už není ten, který umí zachytit jen krásu.Díla realismu jsou spíše studií společnosti.

Současníci: Balzac, Dickens, Gogol, Hugo, Puškin

Směry: realismus (Dostojevskij, Dickens), romantismus (Hugo, Puškin), kritický realismus

Román byl sepsán roku 1866. Dílo je řazeno ke kritickému realismu, i když Dostojevský do něj zakomponoval prvky romantické a naturalistické.Hlavní postava románu, kníže Myškin, se stala předlohou pro český film Saši Gedeona Návrat idiota, natočeného v roce 1999.

Děj této knihy se odehrává na konci devatenáctého století v carském Rusku. Hlavní postava-zchudlý kníže Lev Nikolajevič Myškin se vrací ze Švýcarska do Moskvy. Mladý Myškin trpí záchvaty epilepsie, které se po pobytu ve švýcarském sanatoriu zlepšily. Navštíví vzdálené příbuzné a seznámí se i s řadou lidí, z nichž nejvýraznější je krásná a tajemná Nastasja Filipovna. V této knize Dostojevskij vytvořil ideál vnitřně krásného člověka. Dobrosrdečného, milého a nezkaženého upadající společností, která ho považuje za idiota. I přesto k němu každý pocítí důvěru a nalézá útočiště. Nastasja Filipovna, která je vydržována Tockým, odmítne nabídku k sňatku od ziskuchtivého Gavrila Ardalioviče Ivolgina. A raději odejde s kupeckým synem Parfenem Rogožinem, i když jí kníže k údivu všech vyznává lásku. Nastasja Filipovna je nestálá a několikrát uteče Rogožinovi přímo od oltáře. Kníže Myškin se stane snoubencem Agláji Ivanovny, která si dopisuje s Nastasjou Filipovnou. Setkání obou ale vyústí v hádku a kníže zůstane u Nastasji Filipovny. Opouští Agláju a rozhodne se oženit právě s Nastasjou. V den svatby však Nastasja prchá s Rogožinem, u nějž nalézá smrt. U knížete po těchto zážitcích opět propuká jeho duševní nemoc a on se navrací do Švýcarska.

CHARAKTERISTIKA HL.HRDINŮ A SPOLEČNOSTI

Nastasja Filipovna Baraškovová – je to žena inteligentní, s velkým temperamentem a poškozenou pověstí. Společností je odsuzována, je ale zároveň krásná a dokáže poplést hlavu spoustě mužů. Byla dcerou chudého statkáře, který měl spousty dluhů. Jednou statek vyhořel a s ním uhořela i jeho manželka, takže zůstal se dvěma dětmi sám. Zanedlouho se pomátnul a v horečkách zemřel. Obou děvčat se ujal Afanasij Ivanovič Tockij, který se o ně staral jen pár let a pak je dal na výchovu. Mladší sestra brzy umřela na černý kašel, takže zůstala jen Nastasja. Postupně rostla do krásy, učila se a vzdělávala. Až dospěla, odjela za Tockim do Ruska, kterého nenáviděla za to, že je v mládí opustil. Tockij, tehdy už 55 – ti letý zámožný pán, ji zahrnoval, nejspíš s pocitu viny, blahobytem a penězi, čímž si ale právě získala svou nedobrou pověst – nechala se vydržovat. Sňatek s Rogožinem bere jako odčinění za hříchy, kterých myslí, že se dopustila, za život, jaký vedla. Miluje Myškina, ale sama v sobě nedokáže potlačit pocit, že by jej svou osobou a minulostí jen zneuctila a zničila.
Parfen Semjonyč Rogožin – je bláznivě zamilován do Nastasji, udělal by pro ni vše, ale v záchvatech chorobné žárlivosti je příliš impulzivní. A i když mu několikrát utekla od oltáře, podvedla ho a urážela, přesto se jí nedokáže vzdát. Miluje ji láskou, za to Myškin ji miluje neskonalou lítostí. A jak sám Rogožin řekl: “Tvá lítost je možná větší než má láska.”
Jelizaveta Prokofjevna – manželka Jepančina, nevyniká krásou ani vzděláním, zakládá si na svém původu z rodu Myškinů, před svým manželem budí respekt. Nicméně své dcery i jeho neskonale miluje. Sice jim to dává poněkud svérázným a osobitým způsobem najevo, ale každý z nich si je její lásky velmi dobře vědom.
Ivan Fiodorovič Jepančin – jeden z nespočetného množství ruských generálů, vysoké postavení, zbohatlík v důchodu, ale stále něčím zaměstnán se “spoustou povinností”. Raději se přizpůsobí cizímu názoru, podle požadavků doby. Ke své manželce chová velkou úctu, možná by se dalo říct, že se jí místy “bojí”, nechce se zabředávat do dlouhých a hádavých rozhovorů s ní.
Alexandra, Adelaida, Aglaja – dcery Jepančinových, Alexandra je nejstarší, hraje na klavír, Adelaida maluje portréty a krajiny, nejmladší Aglaja je z nich nejkrásnější. Vynikaly vzděláním, rozumem, nadáním a krásou. Aglaja je velice temperamentní, místy drzá, za žádnou cenu nedává znát své city.
Gavrila Ardalionovič Ivolgin – věrný přítel a zaměstnanec generála Jepančina, sází jen na jistotu, ziskuchtivý, majetnický, přesto ješitný a s určitou mírou hrdosti. Byl zamilovaný nejdříve do Nastasji a potom do Aglaji, jeho matka – Nina Alexandrovna, sestra – Varvara Ardalionovna a mladší bratr Kolja, který se později stává Myškinovým velmi dobrým přítelem
Ardalion Alexandrovič Ivolgin – vysloužilý voják, ani ne tak stářím jako alkoholem pomatený, s dobrým srdcem, nicméně se dostává do vězení dlužníků právě díky své domnělé dobrosrdečnosti dát i to, co nemá. Později ho kníže z vězení vykoupí. Otec Gavrily, Kolji a Varvary, ke konci příběhu umírá na mozkovou mrtvici
Lukjan Timofejevič Lebeděv – prostoduchý úředníček držící se Rogožina, podlézavý, falešný

Dostojevskij se stvořením knížete Myškina pokusil o téměř nadlidský úkol. Jako více soudobých autorů se snažil o vytvoření veskrze kladného hrdiny, o ztělesnění dobra v jediném člověku, zobrazení naprosté mravní čistoty a bezúhonnosti. Chtěl stvořit hrdinu, podobného svou „dobráckou“ povahou nejspíše Cervantesovu Donu Quijotovi, nebo dokonce až samotnému Kristu. Zobrazit „krásu, která nezná svou cenu“.

V románu Idiot je už od prvopočátku stavěna Myškinova povaha do ostrého kontrastu s tehdejší ruskou společností. Ta je v důsledku toho vystavena výrazné kritice. V carském Rusku v 19. století ve společnosti neexistovala střední vrstva, lidé se dali (téměř) striktně rozdělit na smetánku a „absolutní chudinu“. Kníže Myškin se dostává právě mezi nejvyšší společenské vrstvy (ostatně sám je knížetem, třebaže zchudlým a psychicky nemocným). S neuvěřitelnou lehkostí, hraničící až se samozřejmostí dokáže přesvědčit své okolí o prosté čistotě svého charakteru (aniž by si to díky své skromnosti příliš uvědomoval). Tak si postupně získává sympatie a úctu mnoha lidí ze svého okolí, až se sám nakonec stává jedním článkem oné „vznešené společnosti“.

KOMPOZICE A ROZČLENĚNÍ

Román rozdělen na 4 díly, chronologicky

Sebevražda, kritika společnosti,

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY (JAZYK AUTORA)

Spisovný jazyk s frázemi z cizího jazyka.

Básnické prostředky:
Slovní zásoba: spisovná, hovorová (upejpavost)
Archaismy: penězokaz
Historismy: gubernie
Francouzština: bone guerre
Latina: et nihil humanum
Zdrobněliny: Nastasjuško
Řečnická otázka: „Ale což je to, proboha, možné?“
Apoziopéze: „A on, on…“
Metafora: planoucí pohled
Přirovnání: třesouc se jak osika
Nomen omen (příznačné pojmenování): Raskolnikov – rozkol; Razumichin – rozum; Lužin – louže
Apostrofa: „Můj ty bože!“
Epizeuxis: „Ale právě, právě!“
Přechodník: „Jsa chud…“

HLAVNÍ MYŠLENKA DÍLA

V knížeti Myškinovi je Dostojevského odkaz. Proto přežil Idiot víc než sto let (vydán v r.1868), protože je stále platný. Všichni známe Aglaji, Lebeděvy, generálové Jepančinové… A všichni si tajně přejeme být trochu jako kníže Myškin. Jenže je to možné být jako on? Dostojevského Idiot není z červené knihovny. Dostojevskij nám nemaluje obraz společnosti, která se pod vlivem jedince změní v lepší. Ukazuje nám lidi v jejich nejčistší podobě a jejich snahu stát se lepšími. Kníže Myškin se objevuje zčistajasna a nevědomky lidi ovlivňuje. Probouzí v nich touhu po kráse a lásce. Myslím, že je možné přirovnat ho (kromě přirovnání k Donu Quijotovi) ke Kristu. Je ztělesněním dobra. Zmítá se ve společnosti, která ho nechápe, protože pochopit nechce. A kníže Myškin stejně jako Kristus trpí za lidi a pro ně. A kníže Myškin stejně jako Kristus prohráli svůj boj se společností. V tom je cena díla. V jeho objektivitě. V surové pravdě o (dnešním) světě.“…

“Abych ji učinil šťastnou? Ó ne! Prostě se jenom žením, ona si to přeje, a co na tom, že se žením já… Ale na tom vůbec nezáleží! Jenže ona by určitě umřela. Vidím, že její sňatek s Rogožinem by byl šílenství! Teď jsem pochopil všechno, co jsem nechápal dřív, věřte, že když tenkrát obě stály proti sobě, nemohl jsem snést tvář Nastasji Filipovny… Vy nevíte, Jevgeniji Pavloviči”, tajuplně ztlumil hlas, “nikdy jsem o nikomu neříkal, ani Agláje, ale já nesnáším tvář Nastasji Filipovny. Když jste před chvílí mluvil o tehdejším večírku u Nastasji Filipovny, měl jste pravdu, ale něco jste vynechal, protože to nevíte, díval jsem se na její tvář! (…) “Já, já se bojím její tváře!” dodal s nesmírným strachem. “Bojíte se?” “Ano, ona je šílená!” zašeptal a při tom zbledl. “Víte to určitě?” zeptal se Jevgenij Pavlovič s neobyčejným zájmem. “Ano, určitě. Teď již určitě, v těchto dnech jsem se o tom již určitě přesvědčil!” “Ale pak – co s sebou tropíte? Ženíte se tedy z jakéhosi strachu? To nechápu… Snad dokonce bez lásky?” “Ne miluji ji z celého srdce! Vždyť je to dítě, teď je to dítě, naprosté dítě. Ó vy nic nevíte!” “A současně jste ujišťoval o své lásce, Agláju Ivanovnu?” “Ano, ano!” “Jak to? Chcete tedy milovat obě.” “Ano, ano!” “Prosím vás, kníže, co to mluvíte, vzpamatujte se!” “Já bez Agláji… musím ji vidět! Ach, kdyby Aglája věděla všechno… to jest naprosto všechno. Protože hlavní je vědět všechno. Proč se nikdy o druhém nemůžeme dovědět všechno, když je to nejvíce zapotřebí, když je ten druhý vinen!”


Další podobné materiály na webu:

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: O dětské slze

Popis:
Z překladu Prokopa Voskovce připravil Václav Cibula. Účinkuje Josef Somr. Režie Jan Tůma. Vysílal: ČRo 3 Vltava Nahráno: 9.

“>

Leave a Reply