Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš)

Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš)

Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš)
  • Elérhető fájlok: Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš).pdf, Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš).epub, Kniha Konec punku v Helsinkách (Jaroslav Rudiš).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Konec punku v Helsinkách

kniha od: Jaroslav Rudiš

Příběh mě nijak zvlášť neoslovil, stejně jako punk v době mého dospívání. Jako adolescent jsem z punkových kapel poslouchal snad jen Telex a Ucházim, což byly regionální kapely. Jinak jsem svou rozervanost a hudební entuziasmus projektoval do death metalové kapely, kde jsem sjížděl hmatník kytary od zhora dolů a naopak. Byl jsem prostě metalák. To jsou totiž mnohem lepší kytaristi, než punkáči. 🙂
60%

Má osobní zkušenost osciluje mezi Olem a jeho dcerou, tedy asi spíše k té dceři, a tak tahle kniha nemohla v mém čtenářském žebříčku propadnout. I když musím přiznat, že přibližně do půlky jsem si říkal, že zatím od Rudiše nejslabší, a pomyslel si něco o vyčerpaném stylu. Ale pak se děj rozjede a ve finále jsem chrochtal blahem. Zarámování příběhu koncertem pro Olafa Palmeho v Plzni 1987 super nápad (mimochodem ta druhá německá kapela byli industriální Einstürzende Neubauten a v Plzni si ani nevrzli), stejně jako dělení vyprávění mezi starého, unaveného německého punka a deník pubertální punkerky, která se musí probíjet nástrahami socialistického zřízení i nepochopením svého okolí. A umně rozvinuté konstatování, že jestliže státní socialismus tzv. komunistického bloku stál za houby, ani v kapitalismu není život žádná selanka .

v Punkovejch letech tedy jako teenage by me srdce plesalo ale s odstupem času 20let aha hmm. neříkam že je špatná jen to protnutí postaf bych dal o něco drív.

četla jsem ji vícekrát. Čte se skvěle a moc mě bavila 🙂

Skvěle napsané hovorové pasáže obou hrdinek.Příjemná připomínka toho proč nezapomenout že jsem byl někdy dříve pankáč.

Miluju tento styl psani. Svezi, ctive a hlavne verohodne.

Libi se mi vykresleni postav a hlavne to, jak autor pracuje s jejich jazykem. Pro me timto uplne vystupuji z knizky a vidim je jako by stali prede mnou. Bavi me s nimi prozivat jejich osudy.
Navic to nevyzniva naplano, protoze nakonec se vsechno hezky propoji, vsechno dava smysl a myslim, ze prave proto si tuto knizku velice rada nekdy prectu znova.

Rudiš mě vždy hodně bavil a stejné je to i s touhle knihou. Skvělé nakouknutí na punkovou generaci ,pomocí dvou dějových linek. Hodně dobrá kniha ,která mě hodně bavila.

“Vzpomínky jsou kaše, někdy řídká, jindy hustá. Nikdy ne celé věty, ale jen poztrácená písmena na dně talíře, kde nakonec číhá vždycky jen vlastní rozsypaný a překvapený obličej.”

To je moje první knížka od Rudiše a těší mě, že se mi dostala do ruky. Melancholické vzpomínky na mládí, plného vzpoury, deziluze, naděje, prášku proti smrti, hezkých lidí, punku, holek a toluenu. Taky mě donutila vzpomínat.

str.187
“Pěkně zkurvená doba.”
“Ale stejně bych ji chtěla zažít. Bylo tam podle mě nějaký napětí, nějaký jasně definovaný nebezpečí. A taky dobrodružství. A moh si emigrovat.”
“Jo jasně, to tedy bylo úplně snadný.”
“Nebo si aspoň moh snít o emigraci.”
Ole natáhnul a pomyslel si, zase ty její holčičí sny, to nikdy neskončí.
“Moh jsi o něčem pořádným snít.”
“A o čem jako?”
“O všem. S kapitalismem veškerý sny skončily. Kapitalismus je jen tvrdá realita, jen výkon, boj. A taky tam podle mě aspoň byla nějaká naděje, že to skončí, že se to zlepší, že se něco změní. Ne jak teď.”
“Bylo tam hovno. A byla to depka.”
“A teď je jako co? Taky depka. Stejně jde všechno do hajzlu. Po kapitalismu už nic nepřijde. Leda čínskej komunistickej kapitalismus.”

Konec punku v Helsinkách

Anotace

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé dívky, která svou soukromou revoluci v rytmu punkových písní zaznamenává do autentického deníku. Román o popraskaných vztazích, neustávající touze a míjení, o světě, který se tak rychle proměňuje, že jsme mu už dávno přestali rozumět.

A jak knihu uvádí sám autor? Podívejte se:
“>Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo.

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují.

DALŠÍ TITULY V SÉRII: romány o poslední punkové generaci

Čtenářské recenze

Funkce je dostupná pouze pro přihlášené

Omlouváme se, ale hodnotit a komentovat knihy můžete pouze jako registrovaný uživatel po přihlášení.
Přihlašte se, nebo se zaregistrujte, pokud nemáte účet.

Podělte se o vlastní zkušenost s knihou. Pomůžete tisícům nerozhodných čtenářů.

Konec punku v HelsinkГЎch

Ole toho od Еѕivota uЕѕ moc nechce. Je mu ДЌtyЕ™icet, kouЕ™Г­, pije a veДЌer stojГ­ za pultem malГ©ho zaplivanГ©ho baru Helsinky v jednom vГЅchodonД›meckГ©m velkomД›stД›. OtluДЌenГЅ bar je poslednГ­ oГЎzou pro jeho starГ© kamarГЎdy, lГЎsky i. VГ­ce

  • NenГ­ skladem
  • Doprava ZDARMA nad 699 KДЌ.
  • OsobnГ­ odbД›r na prodejnГЎch.

Anotace

Ole toho od Еѕivota uЕѕ moc nechce. Je mu ДЌtyЕ™icet, kouЕ™Г­, pije a veДЌer stojГ­ za pultem malГ©ho zaplivanГ©ho baru Helsinky v jednom vГЅchodonД›meckГ©m velkomД›stД›. OtluДЌenГЅ bar je poslednГ­ oГЎzou pro jeho starГ© kamarГЎdy, lГЎsky i potrhlГ© ЕЎtamgasty. HlavnГ­ho hrdinu pronГЎsledujГ­ zakouЕ™enГ© vzpomГ­nky a oДЌi mladГ© dГ­vky, kterГЎ svou soukromou revoluci v rytmu punkovГЅch pГ­snГ­ zaznamenГЎvГЎ do autentickГ©ho denГ­ku. RomГЎn o popraskanГЅch vztazГ­ch, neustГЎvajГ­cГ­ touze a mГ­jenГ­, o svД›tД›, kterГЅ se tak rychle promД›Е€uje, Еѕe jsme mu uЕѕ dГЎvno pЕ™estali rozumД›t.

Konec punku v Helsinkách

Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo.

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo.

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé dívky, která svou soukromou revoluci v rytmu punkových písní zaznamenává do autentického deníku. Román o popraskaných vztazích, neustávající touze a míjení, o světě, který se tak rychle proměňuje, že jsme mu už dávno přestali rozumět. . more

Get A Copy

Friend Reviews

Reader Q&A

Be the first to ask a question about Konec punku v Helsinkách

Lists with This Book

Community Reviews

Jedno velike, prevelike prekvapeni. Aneb pohadka o tom, jak se clovek muze dostat k sakra dobre knize.

Uz je to nejaky patek, co jsem na ceskou literaturu zanevrela. Znate to, clovek se prestehuje do zahranici a pokud sahne po knizce psane v rodmen jazyce, automaticky se ozve jeho cerne svedomi. Ted jsem ovsem nemohla jinak. Nahoda, nebo rikejme tomu treba hezky poeticky knizni osud, me na severu severniho Nemecka jednoho podvecera nahnala ke stolu ceskeho muzikanta, ktery se vecer mel sejit s Jedno velike, prevelike prekvapeni. Aneb pohadka o tom, jak se clovek muze dostat k sakra dobre knize.

Uz je to nejaky patek, co jsem na ceskou literaturu zanevrela. Znate to, clovek se prestehuje do zahranici a pokud sahne po knizce psane v rodmen jazyce, automaticky se ozve jeho cerne svedomi. Ted jsem ovsem nemohla jinak. Nahoda, nebo rikejme tomu treba hezky poeticky knizni osud, me na severu severniho Nemecka jednoho podvecera nahnala ke stolu ceskeho muzikanta, ktery se vecer mel sejit s kapelou Jaroslava Rudise. Ceskou moderni literature jsem na gymplu tehdy uz nestihla, ale Alois Nebel pro me byl i tak pojem natolik, ze jsem na pozvani na pivo samozrejme nemohla rict ne. Mam pocit, ze mi v tu chvili ani nedoslo, s kym vsim jsem si tehdy pripijela. Nasledovala navsteva koncertu Kafka Band a promitani Aloise, ktere mi poprve otevrelo oci. Do toho dne jsem si pod pojmem “ceska moderni literature” predstavila maximalne Viewegha. Timto se vsem postizenym omlouvam. Nejvice potom Jaroslavu Rudisovi, ktereho jsem ten prvni vecer nebrala dostatecne vazne. Konec punku v Helsinkach je… ojedinely. Nadherny priklad toho, jak se da zkombinovat nemecka a ceska mentalita, jak je mozne moderne a presto s uctou pracovat s ceskym jazykem a jak lze napsat na prvni pohled nedulezity pribeh par nedulezitych lidi a propujcit tomu zaroven neocekavanou hloubku.

Nahoda, nebo rikejme tomu treba hezky poeticky knizni osud, ale tato knizka mi jednoduse sedla tak, jako uz strasne dlouho zadna jina. Smekam a dekuji. Dusanovi, Jardovi a univerzitni knihovne :-).
. more

"Дні повільно минають.
Двері бару «Гельсінкі» відчиняються і знову зачиняються, а земля під ними напружується й тремтить. Ніхто вже не в силах пригадати, як довго все це триває. Склянки танцюють три секунди, по трубах шумить вода."

Сумна й дуже ностальгійна історія про парубка, який в юності мав свій панк-гурт, а тепер має бар «Гельсінкі», названий на честь міста, куди той гурт так і не доїхав. Його старі друзі, його нові дівчата, майже доросла донька, яка не хоче з ним знатися ("гроші надішли "Дні повільно минають.
Двері бару «Гельсінкі» відчиняються і знову зачиняються, а земля під ними напружується й тремтить. Ніхто вже не в силах пригадати, як довго все це триває. Склянки танцюють три секунди, по трубах шумить вода."

Сумна й дуже ностальгійна історія про парубка, який в юності мав свій панк-гурт, а тепер має бар «Гельсінкі», названий на честь міста, куди той гурт так і не доїхав. Його старі друзі, його нові дівчата, майже доросла донька, яка не хоче з ним знатися ("гроші надішли поштою"). Зрештою, бюрократія, коли будинок оголошують аварійним, і Оле мусить "обкрадати" власний заклад, щоб врятувати хоча б улюблену італійську кавоварку і "романтичні" фільми (там з тими фільмами історія в стилі пана Винничука). Настрій упіймано дуже правильний, мені ця книга нагадала "Депеш Мод" і взагалі ранню прозу Жадана. А ще захотілося переслухати The Ramones, хоча в самій книзі набагато частіше згадуються Die Toten Hosen.
Книжка випадкова, бо я нічого не знала про неї, коли купувала, але серія "Сучасна проза" від видавництва "Темпора" — це просто диво, що не книга — то нове приємне відкриття. Ця вже в мене третя, обов’язково придбаю собі ще щось. . more

Konec punku v Helsinkách

Kniha ( pevná vazba )

  • Poslední kusy lze odebrat pouze na vybraných prodejnách
  • Doručení Doručení domů není možné
  • Osobní odběr ZDARMA, zítra po 15:00 ( Vyberte prodejnu )

285 Kč s DPH

Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo. Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují… Přejít na celý popis

Poznejte Monu Kasten, královnu romantického čtení. Její knížky teď objednáte za 149 Kč Více informací

Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo. Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé dívky, která svou soukromou revoluci v rytmu punkových písní zaznamenává do autentického deníku. Román o popraskaných vztazích, neustávající touze a míjení, o světě, který se tak rychle proměňuje, že jsme mu už dávno přestali rozumět. A jak knihu uvádí sám autor? Podívejte se:

Bestseller v knihy Dobrovský

36244. v e-shopu | 36385. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.6 z 5 6 hodnocení čtenářů

5× 5 hvězdiček 0× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

Hodnocení našich knihkupců: 4.4 z 5

5 z 5 hvězdiček Tonda Anděl 1. srpna 2016

Pokud má někdo talent popisovat svět kolem sebe, je to Jaroslav Rudiš. Jeho dílo Konec punku v Helsinkách považuji za jeho nejpovedenější. Kniha přináší čtenářům naprosto živé postavy i náhled na historii a současnost punkovo-sudetské kultury. Autor má dar vidět do hloubky lidí i prostředí v němž se pohybují a famózní cit pro jazyk a styl.

Pomohla vám tato recenze? Ano 36

Kniha, Labyrint, 2010, 9788087260173

5 z 5 hvězdiček 7. září 2017

Pokud jste už četli nějakou Rudišovu knihu, nepřekvapí vás už syrovost, s jakou autor píše. Normálně mi dost vadí vulgarismy, ale ne zde, tady hlavní hrdina patří do pajzlu, jeho život nemá velký smysl, a proto dokonale splývá řeč s dějem.

Pomohla vám tato recenze? Ano 26

Kniha, Labyrint, 2010, 9788087260173

5 z 5 hvězdiček Lucie Pelčáková 13. září 2017

Tohle je opravdové umění. Rudiš má dar popisovat lidi, svět a pocity – to všechno najdete právě zde. Kniha je plná pocitů, toho, co si lidé myslí a toho, jak se svět mění. Kniha opět obsahuje vulgarismy a nějakou tu erotickou scénu, ale to k Rudišovi konec konců patří. Konec punku v Helsinkách určitě řadím mezi mé nejoblíbenější knihy a bude vás nutit, abyste si ji přečetli za jeden den.

Konec punku v Helsinkách

2012

vázaná
1. vydání,
Rozebráno Ihned

Anotace

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé dívky, která svou soukromou revoluci v rytmu punkových písní zaznamenává do autentického deníku. Román o popraskaných vztazích, neustávající touze a míjení, o světě, který se tak rychle proměňuje, že jsme mu už dávno přestali rozumět.

A jak knihu uvádí sám autor? Podívejte se:
">Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo.

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují.

Konec punku v Helsinkбch

Kniha Konec punku v Helsinkбch byla vydбna v roce 2010, иeskэm nakladatelstvнm Labyrint.

Jaroslav Rudi№ vyrostl v Lomnici nad Popelkou.Vystudoval pedagogickou fakultu Technickй univerzity v Liberci. V letech 2001 – 2002 bydlel v Berlнnм, kde zнskal novinбшskй stipendium na Svobodnй univerzitм. Pracoval jako uиitel, DJ, manaѕer punkovй skupiny, hotelovэ portэr, novinбш v denнku Prбvo a momentбlnм je spisovatelem (na volnй noze) a textaшem (pro skupiny Umakart a Lety mimo).
Jeho prvnн kniha (Nebe pod Berlнnem – 2002) byla ocenмna jako Nejkrбsnмj№н kniha roky a zнskala Cenu jiшнho Ortena.

CHARAKTERISTIKA HLAVNНCH POSTAV:
Ole – Ole je starэ punker s vшelэm srdcem. Byl mojн nejoblнbenмj№н postavou, i pшes to, jakэ ѕivot vedl. Vlastnм to byl spн№e smolaш, kterэ byl vѕdycky ve №patnэ иas na №patnйm mнstм. Je velmi milэ, nechбvб si v№echno lнbit a poшбd si nemщѕe najнt pшнtelkyni. Kdyѕ uѕ si ji najde, vѕdy mu to nмco pшekazн.

Nancy – Nancy je pouze jejн pшezdнvka. Шнkб si ta podle pшнtelkynм zpмvбka Sida Viciouse ze svй oblнbenй kapely Sex Pistols. Je to punkerka, kterб se nebojн nikoho a niиeho. Je velmi drzб, neotшelб, nebojбcnб, ale zбroveт se velice rychle zamiluje. A» uѕ do svйho momentбlnнho pшнtele Helmuta, nebo pozdмji do Oleho.

Eva – Evina ибst mб sice jenom nмco okolo 30 strбnek, ale stejnм se toho o nн hodnм dozvнme. Je mladб (jejн vмk nenн pшesnм uveden, ale vzhledem k okolnostem je jн okolo №esnбcti let), ale stejnм skoro dvojnicн Nancy (chovбnнm u vzhlede). je velmi drzб, provokuje a niин vмci "krбsnejm lidem" (ta шнkб zbohatlнkщm z jejнho mмsta). Je stejnм jako Nancy velmi nebojбcnб a na svщj vмk se chovб (a ѕije ѕivot) jako dospмlб (kromм niиenн vмcн).

STRUИNЭ DМJ:
Dмj tйto knihy je vнce nмѕ komplikovanэ. Jako prvnн a nejdel№н ибst se nбm pшedstavuje Oleho ѕivot. Vyprбvн svй zбѕitky, vzpomнnky a v№echny vмci, kterй se mu staly a nминm ho poznamenaly. Ole jede se svэm nejlep№нm kamarбdem Frankem z NDR do Plznм na koncert punkovй kapely Die Toten Hosen. V Praze se seznбmн s Nancy, do kterй se Ole okamѕitм zamiluje. Mladб Nancy se rozhodne, ѕe uѕ se domщ nevrбtн, ale pшejde s Olem a Frankem hranice (pro nм pouze zpбtky domщ) do Nмmecka. Nane№tмstн je chytн a Nancy pшi ъtмku zajede auto. Ole s Frankem jsou deportovбni zpбtky do NDR, jsou ale vyhozeni ze №koly. Po dlouholetй prбci v pivovaru zaloѕн punkovou skupinu Automat, kterб je velice proslavн. Malcom, jejich producent, se v roce 1990 ukбѕe jako иlen tajnй policie STASI a skupina se okamѕitм rozpadne a zru№н svщj plбnovanэ koncert v Oleho tak milovanэch Helsinkбch. Pozdмji si Ole s pomocн svэch pшбtel zaloѕн bar Helsinki, kde se schбzн v№ichni jeho znбmн a "normбlnн" lidй tam ani nepбchnou. Jeho dcera Eva je taky punkerka. Nesnб№н hezkй a bohatй lidi a poшбd jim niин vмci (podpaluje auta, sprejuje po domech atd.). Pшi jednй takovйhle akci auto vybouchne a Eva je jak zranмnб, tak zadrѕenб policiн. Po tйto udбlosti se Ole zhroutн a odjede pryи. Je zdrcen jednak z dcery a jednak se mu vracejн vzpomнnky na jeho prvnн lбsky Nancy. Aby si alespoт nмjak zlep№il nбladu, odhodlб se splnit si svщj sen – podнvat se do Helsinek.
Po nбvratu se mu zase vracejн vzpomнnky a tak jede je№tм na ©umavu, zavzpomнnat na jejich tamмj№н pobyt. Vrбtн se do senнku, ve kterйm s Nancy pшebэvali a shodou nбhod tam objevн jejн ta№ku s denнkem. Prбvм tento denнk je dal№н (a poslednн) ибstн.
Nenavazuje na Oleho pшнbмh, ale prolнnб se v prщbмhu celй knihy. Popisuje Nancyin ѕivot v roce 1987. Nancy ѕije v punkovй komunitм, kterб je vмиnм pronбsledovбna komunistickou policiн. Po nмkolikanбsobnэch provokacнch je vylouиena ze №koly a pracuje v zбvodnн jнdelnм. Po vэbuchu Иernobylu mб vбѕnй zdravotnн problйmy zpщsobenй radioaktivnнm prachem. V zбшн mб jet do nemocnice do Prahy, av№ak jede na Die Toten Hosen do Plznм. Zpбtky se uѕ bohuѕel nevrбtн.

VLASTNН NБZOR:
Tato kniha se mi velice lнbila, patшн k jednй z mэch nejoblнbenмj№нch. Je psanб velice volnэm stylem a иte se hroznм rychle. Mnм vмt№inou trvб dlouho, neѕ pшeиtu nмjakou knihu dle svйho vэbмru, protoѕe se mi do toho motб povinnб иetba a dal№н knihy. Av№ak Konec punku v Helsinkбch mi trvala pшeинst ani nй tэden.
Tйma mi sice tak blнzkй nenн (Protoѕe se pohybuji v ъplnм jinй skupinм lidн. Myslнm, ѕe Ole, Nancy, ani Eva, by nemмli v lбsce ani mм, ani nikoho z mэch pшбtel.), ale stejnм jsem si knihu dнky autorovu poutavйmu vyprбvмnн mohla skvмle uѕнt.
Jedinб vмc, co se mi nelнbila, byla pшehnanб dramatiиnost. Poшбd nмkdo umнral, nмkdo se zblбznil ap.
Jinak to byla vбѕnм skvмlб kniha, kterou bych doporuиila ke иtenн kaѕdйmu.

E-kniha: Konec punku v Helsinkách – Jaroslav Rudiš

Elektronická kniha: Konec punku v Helsinkách
Autor: Jaroslav Rudiš


90%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: LABYRINT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 260
Rozměr: 20 cm
Úprava: 8 stran barevné obrazové přílohy: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Labyrint, 2010
ISBN: 978-80-872-6017-3
Ukázka: » zobrazit ukázku

Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo. Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé dívky, která svou soukromou revoluci v rytmu punkových písní zaznamenává do autentického deníku. Román o popraskaných vztazích, neustávající touze a míjení, o světě, který se tak rychle proměňuje, že jsme mu už dávno přestali rozumět. Kniha vyšla letos v překladu s úspěchem ve Francii a na podzim se připravují vydání v Polsku a Finsku.

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > České romány

Katalog vybraných autorů > R > Rudiš – Jaroslav Rudiš

Katalog nakladatelství > L > Labyrint

KONEC PUNKU V HELSINKÁCH

Copyright © Jaroslav Rudiš, 2010

Czech edition © Labyrint, 2010

Für Christine Musí to být už blízko. Jdu po úzké lesní cestě. Tenkrát nebyla

zalitá asfaltem, jen štěrk, bláto a na zarostlých krajích poházené obří osekané klády. Na stromech žádné turistické značky. Kdo by sem tenkrát chodil.

Zastavím na rozcestí, zelená a žlutá zahýbají do tmavého lesa, každá běží na jednu stranu. Stál tady ten kříž? Měl tenkrát Ježíš ulomenou hlavu? Červená pokračuje dál po asfaltce. Musí to být tímhle směrem.

Mám žízeň. Ze všeho nejvíc bych si ale chtěl zapálit, nebyl to rozumný nápad přestávat. Mohl jsem to nechat na někdy jindy, na nějakou jinou dobu. Jdu dál, les je zavalený tichem, jen někde v dálce slyším motorovou pilu a traktor.

Najednou šílený zvuk. Leknu se a uskočím do příkopu. Kolem se prožene pět cyklistů. Rychlá jednotka vosí armády, co sem spadla z Marsu. Svalnaté nohy monotónně ukrajují kusy cesty. Poslední jezdec secvičený pohyb naruší, když na chvíli přestane šlapat a plivne do borůvčí. Lesklá těla mizí v dálce mezi stromy.

Pořád si nejsem jistý, zda jdu dobře, je to přece jenom dobrých dvacet let. Mám sice v batohu mapu, ale jsem líný ji vytáhnout. Tenkrát jsme ji měli a stejně jsme zabloudili. Schovávali jsme se v lese a nikdy nešli po cestě. Příliš jsme se báli. Teď je to jedno. Přes asfalt přebruslil had. Užovka.

Jdu dál a poslouchám vítr, rozechvívá koruny stromů, skoro samé jehličnany, občas bříza nebo osika. Najednou dostávám 9 strach. I tenkrát jsem ho měl, taky se to dalo docela dobře pochopit. Ale proč teď, když už o nic nejde? Když nehrozí, že by za každým stromem mohl být voják se samopalem a v křoví čokl s vyceněnými zuby. Hučí mi v hlavě. Vítr fouká a nakonec mě vyprovází na kraj lesa.

Jsem rád, že jsem venku. Rozhlížím se a myslím na přírodu kolem, na všechny ty staleté stromy. Snažím se uklidnit, že tady byly dlouho přede mnou a budou i po mně, že ty stromy jsou to, čemu se říká nekonečno. Hlavně si nutně potřebuju zapálit. Sakra. Krabička poslední záchrany, kde je?

Slunce mě najednou prudce pálí v očích. Dívám se na pozvolné kopce pohraničních hor. To je určitě Německo. Támhle ten kopec už musí být Bavorsko – neříkali jsme si tenkrát?

Jdu dál a rozhlížím se. Velká letní louka vlnící se ve větru jako hladina moře. Stodola, kde jsme kdysi přespali. Tady jsem měl svoji první holku. Nízký plot a stavení. Hrubě sekaná horská dřevěnice s ostře červenou plechovou střechou, pod malými okny pečlivě vyskládaná polínka. Na jižní straně satelitní anténa. Chalupa se leskne ve slunci, je opravená, vypadá jako z pohádky. Určitě ji teď na léto koupili lidé z města. Nikde nikdo.

Kráčím k chalupě, a pak ho uvidím. V ruce má kosu a seká trávu. Chvíli váhám, jestli je to on. Musí to být on! Zestárl, je víc nahrbený, ale to byl tenkrát přeci taky, levé rameno výš než pravé. Může mu být přes osmdesát, ale kosu drží v rukou pevně a jistě, stejně jako tehdy, když nám nabídl vodu, a jeho žena chleba, špek a pivo. Tráva si pod údery kosy lehá, jde na smrt docela klidně a odevzdaně.

Pak se hubený stařec uprostřed švihu zastaví. Narovná se, protáhne a podívá se do slunce. Rukávem kostkované flanelové košile si otře zpocené vrásčité čelo, z kapsy montérek vytáhne brousek, plivne na něj a začne brousit.

Díváme se na sebe. Docela dlouho. Vítr mu čechrá zbytky

šedých vlasů, do rukávu si otře rty, levou rukou opřen stále

o kosu. Má modré, trochu vybledlé oči a žluté polámané zu

by. Shodím ze zad batoh. Pořád bych dal dva roky života za

cigaretu. Nic neříkám, on také ne. Prostě se na sebe jen tak

díváme. Přerostlá tráva se vlní a po silnici projede těžký ná

klaďák plný dřeva.

Tenkrát léto končilo a teď teprve začíná.

Krabičky cigaret Zapálí si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušť. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí. Větve a kmeny stromů jako holé šedé tyčky podpírají popraskaný strop tmavých mraků.

Ole chvíli přemýšlí, jestli vypnul sporák, a desetkrát se ujistí, že jo. Ani on, ani Pražák na něm nevařili celé měsíce, ale i tak pochybuje. Jde dál, listí pod nohama šustí a Ole se snaží rozpomenout, kdy si vlastně něco naposledy doma uvařil, ale vzpomenout si nedokáže.

V pokroucených trubkách nad jeho hlavou to hučí. Chvilku se mu zdá, že se ty trubky musí každou chvíli protrhnout. A pak mu přijde, že se mu protrhne asi hlava. Že ne nad ním, ale v něm nějak divně hučí. Nebyl by první, komu by v tomhle rozervaném městě hráblo. Tady to tak nějak prostě patří k věci.

Je na hlavní třídě. Mohl by vzít tři zastávky tramvají, ale rád ráno chodí pěšky. Navíc by nemohl kouřit. Když jde, tak chce kouřit. Jde, jednu ruku v kapse, v druhé cigaretu a dívá se na ostré špičky svých okopaných kožených bot.

Kolem profuní těžký náklaďák naložený vykopanou hlínou a pískem. Jednu dálnici postavili už před válkou v kruhu kolem města a dělníci měli radost, že jim někdo dal po letech práci. I když je vzápětí nechal postřílet a pochcípat někde v Rusku, jako dědova bratra a taky jejich bratránka a určitě ještě někoho. A teď dělníci budují další dálnici pod městem, aby z kruhu byl půlkruh. A taky mají radost, že mají práci, protože od té doby, co všechno obsadili Poláci, to tady za nic nestojí. Inženýři se chystají postavit ještě jeden tunel a přeříznout jeho město 13

teď jeho čtvrť plná. Neví proč, ale její čistá, nadupaná,

ostře řezaná tvář mu připomene nový vlčí design bavo

„Co když nám to příště hodí do okna?“ stěžuje si. Chlá

pek přikyvuje, nic neříká. Když mačká spoušť, křiví levou

Ole jde dál, zapálí si ještě jednu cigaretu a ví, že po ní

ucítí jemný tlak na plicích, jako by mu někdo šlápnul na

hrudník. Je rád, když něco cítí. Cestou do práce vytáhne

vždycky tři. Někdy ho napadne, že jeho čas neurčují ho

diny, ale cigarety. Krabičky cigaret. Kartony vyhulených

cigaret jedné staré značky, která existuje od války. A když

se ohlédne, nevidí za sebou hlavní třídu, ale hromadu

prázdných zmačkaných krabiček od cigaret, na kterou se

marně snaží vyšplhat slunce a prokousnout mraky.

Křižovatka. Ještě přejít široký bulvár, dát si bacha na

tramvaje a už je tam.

Nejdřív zapne krásnou Italku, co si vzal na půjčku. Čeká,

až se mašina nažhaví, a mezitím vykouří další cigaretu.

Rozkašle se, pořádně, protože teď už ho na plicích netlačí,

ale bodá. Dívá se na lahve za barem a přemýšlí, co doob

jednat. A co už hlavně nikdy neobjednat. Třeba melouno

vý bols, ten už asi nikdy. Banánový a pomerančový taky

nejsou žádná hitparáda. Když to jednou zkoušeli omylem

pít, žaludky jim vyskočily oknem na ulici a zachránila je

až vodka s rajčatovým džusem. Že to dávno nevyhodil.

Pak se otevřou dveře, dovnitř vlétne trochu větru a Ole

ví, kdo to je. V Helsinkách se zastaví párkrát za měsíc, jako pizzu. Nikdo už neví, jak dlouho jsou dělníci pod zemí zalezlí. Možná tři roky, možná deset, možná dvacet. A nikdo neví, jak dlouho tam ještě budou.

Inženýři vytáhli plány, dělníci kopli do země, ale všich

ni zapomněli na moře vody, na němž se tohle město vznáší jako obří ostrov. A tak ji teď musí trubkami z podzemí hnát daleko za paneláky na kraji, aby se to na ně nehroutilo a město se nepropadlo. A aby se tam dole zase někdo neutopil. Proto betonují a ženou vodu nahoru za město a voda v trubkách hučí v létě v zimě. Říká se, že v tunelech prý mají velké kotle, které vodu ohřívají, aby venku nezmrzla.

Ole jde dál pod linkami trubek. Kouří a ví, že tady bylo

kožešnictví, tamhle kadeřnictví a vedle malé ušmudlané potraviny s tetou v modrém plášti. Má před očima všechny ty krámky, co tu byly, a teď se tu místo nich tlačí butiky. Jde a míjí jednu z těch nových klidných nekuřáckých restaurací. Jde dál a město se napíná a skřípe. Ole si představuje, jaké by to bylo podívat se na všechno shora, zapomenout na město a vidět jen ty linky oranžových a modrých trubek. Vidět ty oloupané barevné žíly vyrvané z těla města na povrch tak, jak to dělají v nemocnici při operacích, když chtějí vytáhnout lidské srdce, aby ho vyměnili za jiné, jak to jednou viděl v televizi.

Míjí další z novostaveb, co vyrostla na místě malé, kdysi

slavné fabriky na jízdní kola. Fabriky, co přežila všechny režimy až na tenhle inženýrsko-tunelový. Autem se tady dá výtahem dojet až ke dveřím bytu.

U jednoho vchodu stojí plešatý chlápek v šedém baloňá

ku a něco si fotí. Jsou to tři fleky od červené barvy, co na nové fasádě nedávno přistály. S trochu unaveným ksichtem chlápka se baví asi třicetiletá hezká čerstvá bioholka s čerstvým a hezkým biomiminem v kočárku, kterých je 15 často jako první ještě před dvanáctou, kdy se oficiálně otevírá. Slyší, jak jde rovnou k baru. Poznal by ho, i kdyby byl slepý, podle těžkopádné chůze.

Sáhne Italce na bok. Má už správnou teplotu. Naplní

páku dvěma porcemi kávy, zacvakne ji, přisune dva šálky a zmáčkne tlačítko. Pak se otočí a Franka pozdraví.

Ole ví, že kdyby byl srpen, Frank řekne srpen, a kdyby

byl duben, řekne duben. Teď je ale listopad. Takže trochu depka.

Chvíli mlčí a Ole vidí, že Frank za poslední měsíce hod

ně zestárl. Kouty mu vyžraly pořádný kus vlasů, černé kruhy pod očima jako by mu někdo každé ráno obtahoval tlustým fixem. A ten pohublý obličej. Jako by ho nějaký vysavač uvnitř jeho hlavy čím dál tím silněji vsával do sebe. A pak ty jeho oči, nebo spíš jen trochu opuchlé štěrbiny, za kterými je možné oči tušit. Věčně unavené bledé oči, protože Frank nespí. Už několik let. To všechno ty jeho experimenty.

„Vypadáš úplně hotovej,“ rozrazil ticho Frank.

„Já?“ řekl překvapeně Ole.

„Ty. Máš úplně šedivý vlasy, kamaráde. A seš taky pěk

ně pohublej v ksichtě. Jíš vůbec?“

„Podívej se někdy do zrcadla. Úplně vyřízenej. Kruhy

pod očima, vrásky, kouty. Všechno souvisí se vším. Skoro bych řek, že nemůžeš usnout.“

„Kouty? Já? Nikdy jsem neměl kouty,“ přejede si Ole po

vlasech a dívá se na Frankovy kouty a jeho bledý pohublý obličej.

„Nikdy neříkej nikdy. No jo, nikdo prostě nemládneme.“

„Co tvý dějiny světa, furt se valej?“

„Makám na tom,“ usměje se Frank, ale Ole ví, že to zas

taková legrace není, že dějiny světa bloudící ve Franko

vě hlavě jsou jeho všechno a nic. Začátek jeho konce. „Už

brzy to bude hotový. Ještě pár dní, nanejvýš pár týdnů.“

„To už říkáš několik let.“

„Dějiny světa nejsou prdel!“

A najednou se ozve velká tlumená rána. Země pod Hel

sinkami se zachvěje a skleničky v policích se na vteřinu

s cinkotem políbí.

„Tohle je válka, ty vole,“ řekne Ole.

Odstřel v tunelu pod městem. Ole podle něj vždycky po

zná, že je pravé poledne. Nejen cigarety, ale i podzemní

výbuchy mu vyměřují čas. Pustí muziku. Káva je dávno

hotová. Vezme oba šálky a položí je na bar, jeden před

sebe, druhý přistrčí k Frankovi. Mezi ně šoupne popel

ník, nabídne mu cigaretu a připálí.

„To se mi líbí. Normální je dneska nekouřit, ale tady se

hulí. Kočárkům navzdory,“ řekne Frank a Gabi mu přine

„Jedna dětská porce soljanky jako vždycky,“ řekne Ole

a Frank něco zavrčí a do polévky si nejdřív nadrobí hous

ku. Jí pomalu, každé sousto pofouká. Ole si všimne, jak

silné a zdrsnělé má prsty.

„Bude zas nějaký kino?“ zeptá se Frank, když dojí.

„Tak já se zas nějak stavím. A koukej pořádně jíst, vy

padáš fakt strašně,“ dodá Frank.

„Vlez mi na záda.“

„Jestli tě ty tvý dějiny světa nezavalej,“ zavolá Ole. Frank

se otočí ve dveřích a odpoví: „Tak kdybysme se už nikdy

neviděli, bylo to krásný.“

Ole vidí, jak k Helsinkám na kolech přijíždí Lena a Ul

rike. Uhýbají znavenému Frankovi, který jim nešikovně stojí venku v cestě a dívá se dlouze do nebe, které na něj padá, jako by se v něm začetl.

Lena s Ulrike strčí kola do stojanů a Ole ani dneska

neví, jestli s Lenou spal, nebo ne. Je mu to fuk, protože už toho všeho bylo prostě dost. Před časem se rozhodl, že na holky kašle, protože už ho nebaví pořád chodit do slepých uliček a hrát ty jejich pitomé hry. Všechno bylo pokaždé stejně špatně. Hlavně, aby si Lena zase nechtěla povídat, což bude. Bože můj, určitě jo. Kde se to v tomhle průsvitném typu holek bere? A proč se chtějí svěřovat vždycky jenom jemu?

Lena položí na stůl foťák a Oleho napadne, kolik těch

úchylných fotek během týdne, co se neviděli, zase nalovila. Obě si objednají kafe a soljanku, nic jiného taky dneska k jídlu není. A když Gabi kouřící talíře přinese a Ole před ně postaví dvě kávy, uslyší, jak Lena řekne: „Čím hezčí chlap, tím labilnější. Tohle nebrat.“

„Přesně, tohle maso nebrat,“ přitakává Ulrike.

Sakra, o jakém masu to zas melou? O něm? O Frankovi?

Nebo si prostě jen tak samy sobě radí, jak se zase nespálit, a mluví o všech chlapech tak nějak obecně? Možná má Lena recht. Ale možná to platí i o holkách. Čím hezčí holka, tím labilnější. Tohle nebrat.

Ole je rád, že už ho holky nezajímají. Že po letech váhá

ní, pokusů a omylů dospěl k tomuhle zásadnímu rozhodnutí, k nejzásadnějšímu ze všech rozhodnutí vůbec, že ho holky zajímat nebudou, protože si už nechce komplikovat život, protože se prostě cítí nejlíp sám. A jestli někdo může za všechny jeho průsery, a není to jenom on sám, což opravdu není, tak to jsou holky.

To rozhodnutí nebylo lehké, ale je rád, že to udělal. Ole

navíc brzy zjistil, že bez holek se dá dělat tolik skvělých

věcí. Nemusí se třeba uklízet, protože nehrozí, že se u něj

nějaká staví. Nebo chystat někomu snídani. Nemusí být

pozorný, citlivý a chápavý, když bloudí v sentimentalitě

a podrážděnosti těch jejich svatých nedotknutelných dní,

co jim vadí, ale na které jsou zároveň tak hrdé. Nemusí

být vnímavý, když se mu prostě nechce. Nemusí být vtip

ný a pořád někoho bavit, protože to holky chtějí po chláp

kovi úplně nejvíc. Ale kde pořád ty fóry brát? Může být

celé dny zticha. Může být protivný. Může nechat trenýrky

i ponožky válet na podlaze v koupelně. Může kouřit v po

steli a sedět na záchodě, jak dlouho chce, na nic nemyslet

a číst si tam detektivky.

A ještě se dá bez holek určitě podniknout spousta dal

ších skvělých věcí, na které si teď honem nemůže vzpome

nout nebo je ještě prostě neobjevil, protože to není ještě

tak dávno, co se k nejdůležitějšímu rozhodnutí za posled

ní léta odhodlal.

Lena a Ulrike se na něho usmějí, pak k sobě nakloní

hlavy a zase si něco tajnosnubně povídají, a nakonec si ob

jednají pomerančový džus. Nejradši by je někam poslal,

Helsinky přece nejsou holčičí čekárna na to, až se v jejich

životě něco stane. A tenhle typ holek pořád na něco čeká

a nikdy se přitom nedočká. Obě jsou ale trochu kámošky

a mají i své světlé chvilky. A tak se Ole usměje taky. Při

nese jim džus a navíc trochu zmateně řekne, že je moc

pěkný den, i když venku právě začíná pršet.

A holky se podívají, jako by spadl z Měsíce. Jasně, ne

Za oknem se Frank pořád dívá do nebe. Asi mu opravdu

hráblo. Po kolejích se přežene stará československá tram

vaj, co vypadá jako přerostlý sršeň a stejně tak i hučí. 19

Ulrike sedne na kolo a zmizí v dešti. Pracuje v Muzeu

moderního umění, v té nové betonové kostce v centru,

co tam dříve stály tři paneláky s vyhlášenou cukrárnou

a kde Ole pořád ještě nebyl.

Lena nikam nemusí. Pracuje jen občas, protože už asi

pět let píše práci o vlivu ptačích motivů v mayské mytolo

gii na německý expresionismus.

Půjčuje si kartu a jde ven k automatu. Vrátí se s krabič

kou lehkých cigaret, ale nejde ke stolu. Sedne si přímo na

bar. Ole si pro sebe řekne, ty vole, už to zase začne, proč

A aniž si Lena něco objedná, nalévá jí rosé, protože už

„Můžu ti něco říct?“ „Když to nebude trvat dlouho.“ Nejradši by se vymluvil, že ho bolí hlava, jenže lhaní

mu nikdy dobře nešlo.

„Tak si trhni.“ Napije se a na jeden zátah vytáhne polovinu skleničky. „Leno, já jen, že tohle je bar a ne psychologická porad

„Říkám, trhni si.“ „Já si trhnu, ale ty mi to stejně řekneš, protože už tě

znám, a já se musím samozřejmě zeptat, proč pořád já.“

„Protože tě to zajímá.“ „Mě že to zajímá? Mě zajímaj úplně jiný věci.“ „A co třeba?“ „Prostě. všechno mě zajímá. Hromada jinejch věcí.“ „Čekám, až si vzpomeneš aspoň na jednu věc, co má ně

Ole leští skleničku a přemýšlí. Muzika? Jeho staré filmy,

co pouští ve svém tajném kině? Holky, co byly? Detek

tivky? A pak si natočí šnyt, napije se, podívá se na ni a

„Já nepotřebuju s ničím poradit, chci ti prostě jenom

„Ale proč pořád mně?“

„Protože tady nikdo jinej momentálně není.“

Neví, proč jí nikdy neřekne ne. Asi nějaká deprivace

z dětství nebo co. Nebo tohle polámané město, co taky

nikdy neřeklo ne a málem už párkrát zmizelo v prachu.

Povídat by si s ním chtěl pořád i Pražák. On pořád něco

žvaní, ale s ním si zase úplně nechce povídat Ole, protože

to nakonec vždycky skončí u kuchařských receptů a Pra

žákových problémů se ženskými.

„Docela často si vzpomínám na něco, na co si úplně ne

pamatuju. Vybavuje se mi to jenom v takovejch tichejch

náznacích a já vždycky musím dávat bacha, abych tu

vzpomínku neztratila, abych ji vytáhla celou,“ začíná

Lena, když před ni postaví druhou skleničku rosé. A Ole

si v duchu řekne, panebože, v tichejch náznacích. proč

Lena sedí na baru. Nohu přes nohu, pravou ruku nata

ženou přes stoličku vedle sebe, jako by někoho objímala,

ale nikdo vedle ní nesedí. Pak se napije.

„Táta měl bílej wartburg. Ten nejlevnější turistickej

model, akorát na ty naše cesty nahoru k moři a dolů do

hor. Dneska vím, že to auto miloval víc než moji mámu,

víc než mě. Párkrát jsem ho přistihla, jak s ním v garáži

mluvil, když ho leštil jelenicí, no nekecám.“

Lena žene kouř z plic vysoko ke stropu. Ten šedivý

paprsek je ještě tenčí než její štíhlé prsty a úplně naho

ře u stropu se prudce zlomí. Pak cigaretu típne, přesně

v polovině, tak jako vždycky, protože má úplně ujetý po- 21 cit, že takhle to má pod kontrolou, není závislá a neumře tak brzo.

Ole leští skleničky, myslí si o tom svoje a nechce nic ří

kat. Ale pak mu to nedá a řekne, že to není nic zas tak zvláštního, že jeho táta wartburgu říkal Honecker. A že ho taky miloval jako nic na světě, a tak ho každý rok rozebral na součástky a zase složil. Že miloval i všechna další auta, co si koupil. Že láska k autům je asi nějaká podivná německá nemoc, co se šíří Evropou a celým světem jako zvláštní německý vir, co je nebezpečnější než ptačí a prasečí chřipka, ale že to snad nebude dědičné, protože jeho tahle nemoc třeba nepostihla. To všechno jí říká a trochu se u toho směje, ale Lena ho úplně neposlouchá. Ostatně jako vždycky.

Lena se na chvíli otočí a podívá se z okna. Pak pohladí

hrbolatou zelenou vázičku s kytkami, které Gabi každé ráno odněkud přinese, a zem pod Helsinkami se neviditelně nadzvedne a pak si zase sedne, někde dole to tlumeně zaduní a skleničky na baru se zase na vteřinu políbí a Ole řekne kurva, už zase. Někde pod městem utrhli další kus skály, ale Lena si toho ani nevšimla a dál vypráví.

„Táta dovnitř koupil docela malý polštářky, ale on to

nedělal pro nás, ale kvůli tomu autu z Eisenachu. Pořád opakoval: Ten dvoutakt má duši. Vedl si i takovej milostnej deník, zapisoval si spotřebu, ujetý kilometry a všechny města, hrady, zámky, co jsme navštívili, a taky, co jsme tam jedli, a hlavně, co papal náš warťas, kterému říkal Karl po dědečkovi, co byl učitel dějepisu a hulil taky jako dvoutakt a utopil se v Labi, když chtěl ukázat žákům, kde byl brod, kudy jednou přešel Karel IV. Byl jsi někdy v Tangermünde?“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Jo. Jasně. Jen prostě mám taky trochu práci, ale v po

hodě, povídej dál,“ řekne Ole a myje hromadu sklenic od

piva, co tu zbyly od večera.

„Tak byl, nebo nebyl?“

„O nic jsi nepřišel. Máma mě tam donutila jet, abych

viděla, kde děda umřel. Byli jsme tam asi pět minut, pro

tože hrozně foukalo. Východoněmecká pampa. Prostě ko

„Ale taky Karel IV.“

„Historie se s koncem světa přece nevylučuje. Dokonce

s blížícím se koncem světa nabývá na pomíjivý význam

Ole si často není jistý, jestli jí úplně rozumí. Pomíjivá

významnost, můj ty bože, to je celá Lena, pomíjivě pře

chytralá a nepomíjivě krásná, takže tím pádem trochu

ztracená. A ty její baltský oči. Přikývne, jako že jasně.

Vlastně ani přesně neví, co to Lena celé ty roky studuje.

Jestli to je historie, kulturologie, dějiny umění nebo filo

zofie. Ale možná to je tohle všechno dohromady, plus ještě

určitě něco k tomu.

„S tímhle tvým pohledem je i tohle město, kde žijem,

konec světa. A taky to vlastně je asi pravda,“ řekne nako

„Ale s mým příběhem, co ti vyprávím, tohle nesouvisí.“

„Jen jsem se pokusil taky zformulovat nějakou pomíjivě

„Já ti vůbec nerozumím.“

„To je v pohodě. Ty ses mě zeptala, jestli jsem někdy byl

u Labe na místě, kde ho překročil Karel IV. Nebyl. Ale kdo

byl Karel IV., trochu vím. Zas tak blbej nejsem.“

„Hele, zajímá tě vůbec, co ti tady vykládám?“

Ole roznese dvě hodně pozdní snídaňové soljanky a utře

umakartové stoly, co sehnal ze staré školní jídelny. Lena si zapálí další cigaretu a on zase musí myslet na to, že pořád neví, jestli ji měl, nebo ne. Ne že by s ní chtěl spát, tenhle čekací snivě romantický model holek už má za sebou v několika jiných, ale vlastně pořád stejných vydáních, z nichž nikdy nic nebylo – ale z čeho taky bylo – ale prostě ho tahle otázka nějak trápí. I když si ji vzhledem ke svému rozhodnutí jít dál životem bez holek klást zakázal. Ale proč si to sakra nepamatuje? Možná má prostě strach, jestli mu vůbec funguje paměť.

„Větrat jsme mohli jen z kopce, nikdy ne do kopce, pro

tože to zvyšovalo spotřebu a ničilo motor. Takže jsme se v létě jako magoři potili v těch stoupáních v Durynským lese, ale táta byl šťastnej, jak si Karl vesele šlape. A pak se to stalo.“

Za okny Helsinek duní staré poloprázdné českosloven

ské tramvaje, kterým Oleho táta říkal Husákova pomsta, protože byly tak těžké, že zničily všechny koleje. A kapela Automat natočila kdysi stejnojmennou písničku. Tvrdý pouliční industriál, co spolehlivě ničil ušní bubínky. Město měkne v dlouhém, šedém dešti. Tři stárnoucí rockeři v rohu si objednali odpolední vodku. Ole se chvíli dívá na Lenina drobná prsa lehce se pohupující sem a tam a tam a sem pod volným tmavomodrým tričkem. Hladil je, nebo ne? Pitomá paměť. Jsou na tohle nějaký prášky?

„Jo, jasně, poslouchám.“

„Já jen, že mi čumíš na prsa.“

„Hele, co to je za blbý hry, tohle? Já už jsem všechny

prsa, co jsem vidět chtěl, viděl, jasný?“

Na tenhle typ holek funguje jen protiútok, to je zažene

do kouta. Ale jasné mu to nebylo ani trochu.

„Teď bych se asi měla urazit, že jo?“

„Dělej si, co chceš, máš občanku, ne? Ještě jedno?“

„Bylo to v srpnu. Rok 87. Dovolenková nálada, takovej

ten moment, jestli víš, kdy si přeješ, aby se to zaseklo, aby

to bylo napořád. Letěli jsme dolů, naše auto lehký jako

plachetnice. Dívala jsem se z okna. Mraky na nebi, les,

skály, starej mlýn a najednou rána a všechno se zastavilo.

Jen ty mraky nahoře letěly dál, to mám tak nějak ještě

před očima. Našemu Karlovi nedal přednost jinej warťas,

stejnej bílej turistickej model se stejnou enderáckou ro

dinkou uvnitř, jak jsem se dozvěděla v nemocnici. Moje

máma má z tý bouračky v lokti pořád kousky skla. Říká,

že ty střepy, kterých se nemůže zbavit a občas ji píchnou,

že to je Německá demokratická republika. Její život v ní.“

A chvíli je ticho a město se rozpouští v dešti a po bulvá

ru přejede další tramvaj.

„A co říká tvůj táta?“ ztuhne najednou Ole a zaparkuje

před ní další rosé. Sleduje, jak pár kapek stéká pomalu

po těle skleničky na stůl. Vezme do ruky popelník plný

cigaret dokouřených jen do poloviny a dívá se do jejích

velkých šedomodrých očí, co se lesknou jako dvě Baltská

moře – i když Baltu jeho táta říkal Špekatý moře kvůli té

spoustě tlustých Čechů, co tam dřív jezdili.

Lena neřekne nic. Zapálí si další cigaretu, kouřový pa

prsek se prudce napne ke stropu, praskne, rozplyne se.

A ona si prohrábne dlouhé jemné vlasy. Úplně pomalu,

toho si Ole stihne ještě všimnout, protože najednou jsou

Helsinky plné lidí. Jsou tu Ramone, Tom a Cindy, všichni

chtějí pivo a kafe a víno a taky Gabinu soljanku.

A Lena už na baru nesedí, její modrobílé staré kolo je

taky pryč a Ole má najednou zničehonic na rukou husí

kůži. Možná ale jen kvůli otevřenému oknu v rohu. 25

Jasně, hlavně se nedojímat, každý má v sobě nějaký pro

blém, řekne si. Jde a okno zavře. Průvan dokáže být svinstvo, když vám táhne na čtyřicet. Střepy a další střepy Když Ole dlouho po půlnoci usne, rozbolí ho břicho. Zdá se mu o střepech bloudících rozeklanými ulicemi města, bloudících tepnami jeho těla a hledajících jeho srdce. Možná v sobě každý nějaké střepy má, určitě, alespoň mu to ve snu říká doktorka, k níž se svým bolavým problémem zajde.

Vypadá jako Lena a asi to i má být Lena. Prohlíží si jeho

břicho, co kdysi bylo úplně ploché a vychrtlé, že si jeho máma myslela, jestli nemá tasemnici, a poslala ho na vyšetření. V poslední době se ale dole zakulacuje a hruškovatí, takže by asi nějakou tasemnici potřeboval. Tahle Lena má pod bílým rozepnutým pláštěm jen modré průhledné tričko a kalhotky a jinak nic. Ole se ve snu brání, panebože, říká si, nechci si nechat zdát něco o pitomém sexu s doktorkou, nechci vůbec žádný sex, chci se dozvědět něco o střepech ve svém těle. Snaží se to doktorce nějak vysvětlit, ale ta ho neposlouchá, něco mu vypráví, ale on jí nerozumí, hladí ho po břiše a osahává mu místa, kde střepy vylézají na povrch. Prohlíží břicho i hrudník hlavicí s ultrazvukem a na obrazovce nakonec Olemu ukazuje jen jeden velký střep v jeho neustále se nafukujícím břiše, najednou těch střepů je ale zase víc a všechny ve stejnou chvíli zabolí. A v ten moment doktorka už není Lena, ale Connie. A pak ani to, Ole vidí tváře dalších holek. Možná to jsou všechny holky, s nimiž spal nebo

chtěl spát. Se kterými byl a pak zas nebyl, které podvá

děl a které podváděly jeho. Všechny ty holky tančí divoce

kolem něj a Ole si přeje, aby už mu daly konečně pokoj,

a křičí, že už s žádnou holkou být nechce.

A nakonec se sen, co možná není sen, zastaví na tváři

jedné malé holky, kterou neznal dýl než tři dny. Ole se

potí. Cítí, jak její příběh je ten největší střep v jeho břiše,

co ho bolí a pronásleduje od té chvíle, kdy ji viděl umírat.

Cítí, jak řeže, jak narůstá, jak se dere ven. Je to k nesne

sení, jak ho to pálí.

A nakonec nevidí ani tuhle holku, ale vidí svoji dceru,

kterou neviděl rok, ale možná už to taky jsou dva roky

nebo pět. Prostě od poslední velké citové války, kdy ji

představil své tehdejší přítelkyni, snad Sandře nebo Kris

tin, a ona to nějak špatně vzala. Strašně to všechno pálí.

V břiše, v krku, v něm.

Probudí se. Pálí ho žáha. Za to může to levné maďarské

víno, co po návratu z Helsinek vypil omylem s Pražákem,

který mu při tom přemlel další z průšvihů zase ze své

ho života. A Ole pak přemýšlel, jestli ho nevykopne, ať

si najde jiný podnájem, protože Ole po práci potřebuje

Podívá se na mobil. Jsou čtyři ráno. Ulicí se žene policej

ní auto a za ním hasiči. Blikačky vykusují do noci modré

a oranžové díry, které hned zase zalévá černá barva.

Otře si zpocené tělo, popadne mobil a píše zprávu své

dceři, jestli je v pořádku. Je jí sedmnáct, nebo už osm

náct, nebo ještě pořád šestnáct? Sakra, jak to, že neví ani

tohle? Jaký je teď rok? Dobře. Klid. Teď je jí sedmnáct

a brzy jí bude osmnáct. A spala už s někým? A není třeba

v tom? A co vlastně dělá? Jasně, gympl. A jinak? A kdy že

ji viděl naposled? Jednou za ním byla v Helsinkách. Vzala

Jaroslav Rudiš – Konec punku v Helsinkách

Popis:
Konec punku

Leave a Reply