Kniha Malí bohové (Terry Pratchett)

Kniha Malí bohové (Terry Pratchett)

Kniha Malí bohové (Terry Pratchett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Malí bohové (Terry Pratchett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Malí bohové (Terry Pratchett).pdf, Kniha Malí bohové (Terry Pratchett).epub, Kniha Malí bohové (Terry Pratchett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Malí bohové

kniha od: Terry Pratchett

Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík, neumí číst. neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že oproti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmírem na hřbetě obrovské želvy, nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něj vyvolil někoho jiného. Úžasná Zeměplocha, kniha 13., přeložil Jan Kantůrek. . celý text

Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem 13.

Literatura světová, Humor, Fantasy
Vydáno 1997 , Talpress Orig. název

Small Gods , 1992

Komentáře (80)

Kniha Malí bohové

Pratchett po Pyramídach opäť rýpe do náboženstva. Nie je to nejaká typická ha-ha-ha zememeplošská zábavka, skôr taká drsnejšia, zádrapčivá záležitosť plná toxickej irónie. Omnia je teokratická totalita, kde sú ľudia tak moc oddaný náboženstvu, až ich "jediný a všemocný" boh Om stratil všetku moc a premenil sa na obyčajnú korytnačku. Vtip je totiž v tom že jeho uctievači už vlastne neveria v neho samého, ale iba v systém ktorý sami vybudovali. Omovi, tak ako všetkým bohom sú ľudia u jeho šupinatej zadnice, potrebuje iba niekoho kto by v neho zasa uveril a naštartoval ho tým ako nukleárny reaktor. Na to mu má poslúžiť mníšsky novic bruta, čo je dosť prostoduchý a naivný trololo s úžasnou pamäťou. Rozhodne ma bavilo sledovať dialógové konfrontácie prostého veriaceho s jeho bohom v podobe cynickej korytnačky, ktorý nikdy nepočul nič o vlastných prorokoch a prikázaniach ktoré im údajne zoslal on sám. Taktiež v súvislosti s dnešným konšpiračným hnutím reálnych plochozemcov pôsobilo ešte vtipnejšie že na Pratchettovej zemeploche pomätený fanatici veria že zem je guľatá, pričom ona je to placka položená na slonoch a korytnačke letiacej vesmírom. Každopádne úlohou predstaviteľov cirkvi je zničiť všetko čo odporuje ich učeniu a dej knihy neprekvapivo smeruje k revolúcii, kde hlavný záporák dostane korytnačkou do hlavy. Takže by táto kniha mal byť povinným čítaním pre všetkých biskupov, kardinálov a iných impotentátov. P.S imaginárne púštne hostiny pustovníka sv. Paznechtusa boli najlepšie!

Jedním slovem – boží! Už jen kvůli počtu želv a želviček 😀

V této knize Pratchett paroduje náboženství, kdy spíše než že by zesměšňoval víru jako takovou, zesměšňuje náboženský fanatismus a poukazuje na pokrytectví náboženských pohlavárů. Řeší i to, jak lidé své náboženské vůdce slepě následují, a že co řeknou či udělají, považují za vůli boží, přestože tomu tak není.

Podíváme se tak do Omniánské říše, která je teokratická a svou víru zneužívá k tomu, aby napadala okolní země, které jejich víru nesdílejí. Sledujeme zde osudy Bruty, mladého a bezelstného chlapce, který pevně věří ve svého boha Oma, kdy postupně zjišťuje, že je nejspíš ve své víře osamocen, protože zbytek lidí již nevyznává Oma, ale systém. Po knize Pyramidy také znovu navštívíme Efebe, které je plné filozofů jako tomu bylo ve starověkém Řecku. Závěr knihy, a vlastně celá kniha, pak mnohé čtenáře povede k zamyšlení ohledně náboženství, kdy není podstatné, zda je čtenář věřícím či ateistou.

Tak pan Pratchett si tentokrát smslnul na víře, náboženství a filozofii. Malí bohové jsou dalším důkazem toho, jak neuvěřitelně nadaný autor to je. Jen u něj jsem zatím narazila na tak dokonalé propojení humoru a vědomostí.

Má první kniha od Terryho. Chytlo mě to a budu pokračovat 🙂

Kniha: Malí bohové – Terry Pratchett; Kirby Josh

Kniha: Malí bohové
Autor: Terry Pratchett ; Kirby Josh

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 20.2.2020
Česká pošta: 20.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 19.2.2020
Ostatní výdejny: 20.2.2020
Uloženka: 20.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu


83% 4 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
83 % celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » TALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2002
Počet stran: 398
Rozměr: 110x175x26
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: z angl. orig. přel. Jan Kantůrek
Jazyk: česky
Vazba: brožovaná
Téma: fantasy
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 1996
ISBN: 80-7197-084-0
EAN: 9788071970842

Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že proti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmítem na hřbetě obrovské želvy. Nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něho vyvolil někoho jiného. Rozhodně se tedy v třináctém díle Zeměplochy máte opět na co těšit.

Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že proti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmítem na hřbetě obrovské želvy. Nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něho vyvolil někoho jiného. Rozhodně se tedy v třináctém díle Zeměplochy máte opět na co těšit.

Malí bohové

Kniha ( měkká vazba )

  • Skladem 5+ ks
  • Doručení ZDARMA od 899 Kč, ve středu 19.2. u Vás doma (Typy doručení)
  • Osobní odběr zítra po 15:00 ZDARMA, ( Vyberte prodejnu )

222 Kč s DPH
Ušetříte 26 Kč Běžně 248 Kč

Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se… Přejít na celý popis

Mrkněte se, na jaké knížky vám knihkupci zařídili slevu 30 %! Jejich výběr obsahuje samá slavná jména Více informací

Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že proti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmítem na hřbetě obrovské želvy. Nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něho vyvolil někoho jiného. Rozhodně se tedy v třináctém díle Zeměplochy máte opět na co těšit.

Bestseller v knihy Dobrovský

5971. v e-shopu | 4783. minulý týden

126. v Světová fantasy | 117. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.5 z 5 11 hodnocení čtenářů

6× 5 hvězdiček 4× 4 hvězdičky 1× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

Hodnocení našich knihkupců: 4.5 z 5

4 z 5 hvězdiček Jaroslava Otmanová 31. srpna 2017

Konečně mám přehled, jak to s bohy na Zeměploše vlastně chodí. Příběh mne bohužel nezaujal na 100%, ale byl zajímavý.

Pomohla vám tato recenze? Ano 46

Kniha, Talpress, 2002, 9788071970842

4 z 5 hvězdiček Vojtěch 2. září 2017

Příjemné čtení, které je u Pratchetta klasikou. Tentokrát si kniha střílí z bohů a náboženství.

Pomohla vám tato recenze? Ano 43

Kniha, Talpress, 2002, 9788071970842

3 z 5 hvězdiček Atlantis 28. září 2017

Zvláštní díl Zeměplochy, kde je opět vidět, že nejlépe to prostě funguje s osvědčenými postavami.

Pomohla vám tato recenze? Ano 32

Kniha, Talpress, 2002, 9788071970842

4 z 5 hvězdiček Darina Sejbalová 18. října 2018

První kniha Zeměplochy, kterou jsem četla. Chvíli mi trvalo než jsem se začetla, ale jsem ráda, že jsem vytrvala. Příběh mi přijde oproti jiným dílům trochu těžkopádný, ale i vtipný a opět smekám před brilantním překladem.

Pomohla vám tato recenze? Ano 3

Kniha, Talpress, 2002, 9788071970842

5 z 5 hvězdiček Ali 28. února 2019

Byť bohom na Zeměploche zjavne nie je med lízať. Vieru treba neustále oživovať, udržiavať svojich veriacich v strachu zo zatratenia a občas si vynútiť nejakú tú obeť. Naviac konkurencia je veľká.

E-kniha: Malí bohové – Terry Pratchett

Elektronická kniha: Malí bohové
Autor: Terry Pratchett


90%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788071975366
Ukázka: » zobrazit ukázku

Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst. Neumí psát. Umí vypěstovat skvělé melouny. Jeho potřeby jsou velmi skrovné. Chce svrhnout mocnou a zkorumpovanou církev. Chce zabránit strašlivé náboženské válce. Chce zabránit bezpráví páchanému na filozofovi, který se odvážil tvrdit, že proti všem církevním dogmatům Zeměplocha skutečně putuje vesmírem na hřbetě obrovské želvy. Nejvíc by si však Bruta přál, aby si jeho Bůh místo něho vyvolil někoho jiného.

Podívejme se spolu na želvu a orla.

Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné žít tak blízko země a nebýt pod jejím vlivem. Obzor naší želvy není dál než několik centimetrů. Do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelený salát. Zatímco se kolem hnala evoluce, přežila želva díky tomu, že je minimálně nebezpečná jako zvíře a maximálně nedostupná jako potrava.

A pak tady máme orla. Je to tvor vzduchu a vysokých míst, jehož obzor je až na okraji světa. Zrak má natolik bystrý, že dokáže zahlédnout zahemžení malého pištícího tvorečka z výšky stovek metrů. Zosobněná síla, vtělené ovládání. Blesková smrt na křídlech. Zobák a pařáty, které stačí k tomu, aby si pochutnal na čemkoliv, co je menší než on sám, a utrhl nějaké to sousto i z toho, co je větší.

A přece dokáže orel prosedět celé hodiny na skalní římse a pátrat pohledem v královstvích světa, dokud nezahlédne vzdálený pohyb. Pak začne zaostřovat, zaostřuje, až zaostří na malý krunýř, který se pracně posunuje kupředu mezi sporými křovisky tam dole v poušti. A pak se vznese.

O minutu později zjistí želva, že jí zem zmizela pod nohama. A poprvé v životě vidí svět ne z výšky pěti centimetrů, ale z výše sto padesáti metrů a pomyslí si: Jakého já to mám v orlovi skvělého přítele.

A vtom ji orel pustí.

A téměř pokaždé se želva zřítí a najde na zemi smrt. Každý

ví, proč to želvy dělají. Přitažlivost je zvyk, kterého se těžko zbavujete. Nikdo neví, proč to dělají orlové. Taková želva je skvělé jídlo, ale když vezmeme v potaz námahu nutnou k jeho získání, je jednodušší jíst prakticky cokoliv jiného. Orlové prostě nacházejí potěšení v trápení želv.

Faktem je, že je tady jedna věc, kterou si orlové neuvědomují. Podílejí se na poměrně drsném systému přirozeného výběru.

Přijde den, kdy se želvy naučí létat.

Tenhle příběh se odehrává v pouštních zemích a je orientován do odstínů tmavohnědé a oranžové. Kde začíná a končí, to je poněkud složitější, ale alespoň jeden z jeho začátků můžeme umístit nad úroveň sněhu, tisíce kilometrů daleko, do hor v okolí Středu*.

Jedna z filozofických otázek, které se neustále vracejí, zní:

„Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“

To nám zároveň říká velmi mnoho o podstatě filozofů, protože v každém pralese se někdo najde. Může to být třeba jen jezevec, který se zamyslí nad tím, co to zapraskalo, veverka, kterou zaskočí, že její momentální svět se obrátil vzhůru nohama, ale vždycky je tam někdo. A je třeba říci, že i kdyby to bylo v samém srdci pralesa, uslyší ten zvuk miliony malých bohů.

Věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou. Nestarají se, kdo je při tom přistihne. Ale historie. ach, historie, to je něco docela jiného. Historii je třeba hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie. Jinak je to jen. jsou to pak jen věci, které se odehrávají jedna po druhé.

A samozřejmé je, že ji musíme kontrolovat. Jinak by se mohla změnit prakticky v cokoliv. Protože navzdory všeobecným teoriím, to jsou králové a data a bitvy. A tyhle věci se musí stát v příslušný čas. Je to velmi těžké. Je velmi jednoduché, aby ge* Pozn. autora: Nebo, jste-li vyznavači omnianismu, v okolí pólu.

nerálův kůň ztratil podkovu v nevhodném okamžiku, aby někdo v podobném okamžiku přeslechl správný rozkaz nebo aby byl posel nesoucí životně důležité poselství sveden na scestí lidmi, kteří mají jak zbraně, tak nedostatek užívaného oběživa. Pak ovšem existují ještě divoké příběhy, které se na těch výše uvedených přiživují, které se přiživují na stromu historie a pokoušejí se ho ohnout podle svého.

Proto má i historie své správce.

Ti žijí. když tohle soudíme podle přirozeného běhu věcí, žijí tam, kam jsou vysláni, ale jejich duchovní domov je ve skrytém údolí, vysoko v horách Beraní hlavy, kde jsou ukládány knihy zabývající se historií.

Nejsou to spisky, kde by byly minulé události napíchány jako motýli na špendlíky. Jsou to naopak knihy, ze kterých se historie odvozuje. Je jich více než dvacet tisíc, každá z nich je tři metry vysoká, vázaná v deskách z olova a písmo v nich je tak drobné, že je musíte číst přes zvětšovací sklo.

Když lidé tu a tam říkají „je psáno. “, je psáno tady.

Metafor totiž existuje mnohem méně, než si lidé myslí.

Každý měsíc putuje opat a dva vybraní mniši do jeskyně, kde jsou knihy uloženy. Kdysi tuto povinnost vykonával opat sám, ale od jisté doby s ním chodí dva spolehliví mniši. Došlo k tomu po onom nešSastném případu s 59. opatem, který stačil vyhrát milion tolarů, než ho jeho druhové, mniši, našli a zastavili.

Kromě toho je nebezpečné, když člověk vstupuje do jeskyně sám. Možnost koncentrovatelnosti historie, která se jako plískanice tiše snáší na svět, je nepředstavitelná. V některých případech může být zdrcující. Ča sje droga. Když ho užíváte příliš mnoho, zahubí vás.

493. opat složil vrásčité ruce a oslovil Lu-Tzeho, jednoho ze svých nejstarších mnichů. Čistý vzduch a pravidelný, klidný život v tajném údolí působily natolik blahodárně, že byli všichni mniši nejstarší, a kromě toho, když denně pracujete s časem, víte, jak na něj.

„To místo se jmenuje Omnia,“ řekl opat. „Leží na klačském pobřeží.“

„Vzpomínám si,“ přikývl Lu-Tze. „Mladý člověk jménem Janerad, nebyl to on?“

„Věci tam se musí. velmi pozorně sledovat,“ řekl opat. „Jsou tady jisté tlaky. Svobodná vůle, předurčení. moc symbolů. bod, ze kterého není návratu. vždyS to znáš.“

„Už jsem nebyl v Omnii. no. snad sedm set let,“ pokýval hlavou Lu-Tze. „Vyprahlé místo. Člověk by si myslel, že v celé té zemi by se dohromady nenašla ani tuna dobré země.“

„Takže se vydej na cestu,“ řekl opat.

„Vezmu si s sebou své hory,“ řekl Lu-Tze. „To podnebí tam jim udělá dobře.“

Vzal si také koště a svou rohož na spaní. Mnichové historie neinklinují k vlastnictví předmětů. Dávno už zjistili, že jim většina věcí stejně nevydrží déle než nějaká ta dvě, tři století.

Cesta do Omnie mu trvala čtyři roky. Musel na ní přihlížet několika bitvám a atentátům, protože jinak by to byly jen náhodné události.

Psal se rok Rozmarného hada neboli rok dvě stě od Prohlášení proroka Hluboklese.

To ovšem znamenalo, že osmý prorok už má nejvyšší čas. To byla jedna z těch naprosto spolehlivých věcí v učení Velkého boha Oma. Jeho proroci byli velmi přesní. Člověk by si podle nich mohl řídit kalendář, kdyby ho měl ovšem patřičně rozsáhlý.

A jak už to tak pravidelně bývá v časech, kdy se další prorok očekává, Církev zdvojnásobila svou snahu dokázat, že je svatá. Byl to podobný zmatek, jaký byste objevili v každém velkém podniku, kde každou chvíli očekávají auditory, ale směřoval spíš k tomu, najít všechny lidi podezřelé z toho, že nejsou dostatečně svatí, a odsoudit je k smrti tisíci co nejvynalézavějšími způsoby. Ve většině skutečně oblíbených náboženství je to spolehlivý barometr jejich všeobecné svatosti. Převládnou sklony

k sebe-, ale hlavně k tebeobviňování. Zjistí se, že všude kolem je více šikmých ploch, než byste našli na sáňkařském mistrovství, že musí být zničeny nejen kořeny a větve kacířství, ale i jeho paže, nohy, oči a jazyky. Že prostě nadešel čas pořádně spláchnout všechny bludy a hříchy. A že jedním z nejdokonalejších čisticích prostředků vhodných k tomuto účelu je krev.

A stalo se v té době, že Velký bůh Om promluvil k Brutovi, vyvolenému:

Bruta se zarazil s motykou napůl pozvednutou a rozhlédl se po chrámové zahradě.

Byl překrásný den na začátku prvojara*. Modlitební mlýnky se šSastně otáčely ve svěžím horském větru. Po fazolových květech se líně potloukaly spokojené včely a hlasitě při tom bzučely, aby v každém náhodném přihlížejícím vyvolaly dojem, že tvrdě pracují. Vysoko na nebi kroužil orel.

Bruta nakonec pokrčil rameny a vrátil se ke své práci.

A tehd yznovupromluvil Velký bůh Om k Brutovi, v yvolenému:

Bruta zaváhal. Někdo na něho zcela nepochybně mluvil ze vzduchu. Možná to byl démon. Bratr Nimrát byl velmi vzrušený a horlivý, došlo-li na démony. Na démony a nečisté myšlenky. Jedno prý vede k druhému. Bruta měl nejistý a velmi nepříjemný pocit, že ho navštívil jeden z těch dlouho diskutovaných démonů. * Pozn. překl.: Vzhledem k celkové dispozici Zeměploch ynejsou na

ní čtyři, ale osm ročních období (prvojaro, prvoléto, prvopodzim,

prvozima, druhojaro, druholéto, druhopodzim a druhozima. Bližší

informace viz poznámk yv knize Barva kouzel, str. 9–10, Talpress,

Praha 1993). Důležité je, že slunovrat na přelomu prvojara a prvo

léta je svátkem Malých bohů.

Bylo nutno zachovat se rozhodně a opakovat si Devět základních aforismů.

A ještě jednou promluvil Velký bůh Om k Brutovi, vyvolenému: „Jsi hluchý, mladíku?“

Motyka dopadla na suchou, popraskanou zem. Bruta se otočil. Byly tady včely, orel a na vzdáleném konci zahrady starý bratr Lu-Tze, který se zasněným výrazem přehazoval hromadu hnoje. Bzukot modlitebních mlýnků, točících se kolem zdí, vléval Brutovi do mysli jistotu.

Udělal posuněk, kterým prorok Regmaau zaháněl zlé duchy.

„Odstup, démone, v myšlenkách tě nechávám za sebou,“ zamumlal.

„Já jsem za tebou.“

Bruta se znovu pomalu otočil. Zahrada byla prázdná.

Mnoho příběhů začalo dávno před svým začátkem a Brutův příběh se zrodil o tisíce let dříve než Bruta sám.

Na světě existují biliony bohů. Je jich víc než sledích jiker. Většina z nich je příliš malých, než aby byli vidět, a nikdy je nikdo neuctíval, tedy rozhodně nic většího než, řekněme, třeba bakterie. A je známo, že bakterie se nemodlí a požadují jen velmi málo ve věcech zázraků. Jsou to malí bohové – duchové míst, kde se křižují dvě mravenčí stezky, bohové mikroklimat mezi stonky trav. A většina z nich takovými zůstane.

Je to způsobeno tím, že jim nikdo nevěnuje víru.

Hrstka z nich se ale přece jen dostane k lepšímu postavení. Ten proces může spustit cokoliv. Pasák hledající zaběhlé jehně je najde hluboko v trnitém křoví a obětuje pár minut času, aby postavil malou mohylku z kamení jako poděkování duchu onoho místa. Někdo spojí podivně tvarovaný strom, pod nímž se vyspal, se zázračným vyléčením z vleklé choroby, která ho dlouho a úporně sužovala. Někdo vyryje spirálu do osamělého kamene. Protože bohové chtějí, aby v ně někdo věřil, a lidé zase chtějí bohy.

Tím to často končí. Jenže někdy to pak jde mnohem dál. Přibudou další kameny a na místě, kde kdysi stával strom, se vybuduje chrám. Bohové nabývají na síle a víra jejich uctívačů je žene vzhůru jako tisíce tun raketového paliva. Některé z nich zastaví až nebe.

A některé ani to ne.

Bratr Nimrát právě zápasil v soukromí své skromné cely s nečistými myšlenkami, když zaslechl vzrušený hlas ze společné ložnice noviců.

Stála tam socha znázorňující Velkého Oma v okamžiku, kdy se převtělil v blesk. Před ní teX ležel mladý Bruta, třásl se a z úst se mu draly útržky modliteb.

Na tom chlapci je občas něco strašidelného, pomyslel si Nimrát. Byl to ten způsob, jakým se na vás díval, když jste mluvili. Vypadal při tom, jako když vá sopravdu poslouchá.

Vyšel z cely a strčil do mladíka koncem své hole.

„Vstaň, hochu! Copak děláš tady v ložnici uprostřed dne? Hmm?“

Bruta se jakýmsi zázračným způsobem dokázal otočit vleže na podlaze a teX chytil kněze za kotníky.

„Hlas! Ten hlas! Promluvil na mě!“ zakvílel.

Nimrát si vydechl. Aha. Tohle pro něj byla důvěrně známá půda. Hlasy, to byla přesně Nimrátova chrámová lavice. Slyšel je neustále.

„Vstaň, chlapče,“ řekl mnohem laskavějším tónem.

Jak už si Nimrát předtím několikrát stěžoval, byl Bruta na novice příliš starý. Popravdě byl příliš starý o celých deset let. Dokážu to jen schlapci do sedmi let, říkal vždycky Nimrát.

Bruta také jako novic zemře. Když se sestavovala nařízení, nepočítalo se s někým, jako byl Bruta.

Jeho široká, červená a poctivá tvář vzhlížela k představenému noviců.

„Sedni si na své lůžko, Bruto,“ řekl Nimrát.

Bruta okamžitě poslechl. Bruta neznal význam slova neposlušnost. Bylo to ovšem jen jedno z mnoha slov, jejichž význam neznal.

Nimrát si sedl vedle něj.

„Tak a teX, Bruto,“ začal laskavě, „víš, co se stane těm, kteří lžou, že ano?“

Bruta zčervenal a přikývl.

„Výborně. Tak mi řekni o těch hlasech.“

Bruta v rukou žmoulal lem svého klášterního roucha.

„On to byl spíš jen jeden hlas, pane,“ vypravil ze sebe nakonec.

„– jeden hlas, pane,“ přikývl bratr Nimrát. „A co ten hlas říkal, hmm?“

Bruta upadl do rozpaků. TeX, když o tom přemýšlel, uvědomil si, že ten hlas neřekl nic moc. Jen promluvil. V každém případě to bylo velmi těžké vysvětlit bratru Nimrátovi, který měl zneklidňující zvyk zírat mluvčímu na rty a jako ozvěna opakovat jeho poslední slova. Také se neustále něčeho dotýkal – stěn, nábytku, lidí –, jako by měl strach, že vesmír zmizí ve chvíli, kdy se ho přestane dotýkat. Navíc měl tolik nervózních tiků, že když se chtěly uplatnit, musely se postavit do fronty. Bratr Nimrát se ale jistě zdál zcela normální každému, kdo v Citadele přežil déle než padesát let.

„No. “ začal Bruta trochu zeširoka.

Bratr Nimrát zvedl kostnatou ruku. Bruta viděl, jak se pod kůží křižují modré žilky.

„A jsem si jistý, že víš i to, že existují dva druhy hlasů, které k tobě mohou v duchu hovořit,“ pokračoval představený noviců. To už mu začalo cukat jedno obočí.

„Ano, pane. Bratr Mordák nám o tom vyprávěl,“ přikývl Bruta pokorně.

„– o tom vyprávěl. Ano. Někdy, tak jak Om ve své nekonečné moudrosti uzná za vhodné, promluví k tomu, který byl vyvolen, a z toho se pak stane velký prorok,“ pokračoval Nimrát.

„Tak, a já teX musím předpokládat, že nemáš v úmyslu považovat se za vyvoleného, za člověka předurčeného stát se velkým prorokem, hmm?“

„– ne, pane. Ale pak jsou tady ještě ty druhé hlasy,“ naklonil se k Brutovi bratr Nimrát a jeho hlas se začal chvět. „Žadonící, přemlouvající a svádějící, že? Takové, které číhají, aby nás zastihly nepřipravené?“

Bruta se trochu uklidnil. O tomhle už něco věděl.

Všichni novici věděli o těchhle hlasech. Jenže ty obvykle hovořily o zcela jasných věcech, jako jsou jisté noční manipulace nebo všeobecná přitažlivost děvčat a žen. Bratr Nimrát slýchával ten druh hlasů, které v porovnání s tímhle zněly jako celé oratorium. Někteří z mazanějších noviců rádi přiváděli bratra Nimráta do stavu, kdy o hlasech mluvil. Říkali ostatně, že je to pro ně poučné; zvláště tehdy, když se Nimrátovi v koutcích úst začala objevovat bílá pěna.

Bratr Nimrát byl představený noviců, ale nebyl představený všech noviců. Byl představený jen té skupiny, ve které byl Bruta. Byli tady ještě další. Možná že někdo v Citadele věděl, kolik jich opravdu je. Byl tam někdo, jehož povinností bylo vědětvšechno.

Citadela zabírala celý střed města Kom ležícího v poušti mezi klačskými pouštěmi a pláněmi a džunglemi Jakazačistánu. Táhla se celé kilometry, chrámy, kostely, školy, dormitáře, zahrady a věže, prorůstající se navzájem tak, že to v člověku vzbuzovalo představu tisíců termitů, kteří si chtějí postavit termitiště na jednom a tom samém místě.

Když vyšlo slunce, jeho odraz ve dveřích ústředního chrámu plál jako požár. Byly bronzové a třicet metrů vysoké. Na nich, vyvedena zlatými literami zasazenými do olova, byla Přikázání. Zatím jich tam bylo pět set dvanáct a nebylo pochyb, že nový prorok k nim také připojí svůj díl.

Odražená sluneční záře letěla dolů, nad desítky tisíc lidí, kteří v Citadele pracovali pro větší slávu Velkého boha Oma.

Pravděpodobně nikdo nevěděl, kolik jich tady bylo. Některé věci mají občas sklony stát se kritickými. Ale jisté bylo, že tady byl pouze jediný Nejvyšší patriarcha neboli Nejvyšší jásem. To bylo jisté. A šest arcikněží. A třicet nižších jásemů. A stovky biskupů, diákonů, poddiákonů a kněží. A noviců jako krys v obilním skladišti. A řemeslníci a chovatelé býků a mučitelé a panny vestálky.

Nezáleželo na tom, co umíte, v Citadele se našlo místo pro každého.

A jestliže vaše nadání spočívalo v tom, že jste měli dar klást ty nesprávné otázky nebo prohrávat spravedlivé války, pak se pro vá sto mí sto mohlo změnit v hranici očištění, nebo v pekelnou jámu patřící kvizici.

Místo pro každého. A každý na svém místě.

Slunce pražilo do chrámové zahrady.

Velký bůh Om se pokoušel ukrýt ve stínu melounových listů. Byl tady, v těchto stěnách, a s modlitebními věžemi, které se tyčily na všech stranách, pravděpodobně v bezpečí, ale jeden nikdy nemůže být dost opatrný. Už jednou měl nesmírné štěstí, ale kdyby se teX spolehl na to, že ho bude mít znovu, to už by chtěl trochu mnoho.

Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.

Cílevědomě lezl směrem ke staříkovi, který přehazoval hnůj, a téměř vyčerpán se dostal na místo, kde už byl podle svého názoru na doslech.

Nabral dech a zvolal: „Hej, ty!“

Žádná odpověX. Dokonce ani jediná známka, že by ho stařec zaslechl.

Om ztratil božskou trpělivost a zaklel Lu-Tzeho v hnusného

červa v nejhlubší žumpě pekelné a málem se zalkl zuřivostí, když viděl, že ho stařík nevzal na vědomí a klidně si dál kydá hnůj.

„AS Xáblové nekonečna naplní tvé kosti sírou!“ zaječel.

Ale ani to mu nijak nepomohlo.

„Hluchý starý pitomec,“ zavrčel si sám pro sebe Velký bůh Om.

Je však možné, že tady byl někdo, kdo znal všechno, co se o Citadele znát dalo. Vždycky se najde někdo, kdo shromažXuje vědění ne z lásky k tomuto zboží, ale z téhož důvodu, z něhož straka sbírá všechno, co se leskne, nebo jepice shromažXuje malé úlomky dřeva a zrnka písku. A vždycky se najde někdo, kdo musí udělat všechny ty věci, které musí být udělány, ale které ostatní lidé dělat nechtějí, nebo o nichž dokonce předstírají, že neexistují.

Třetí věc, které si lidé u Vorbise všimli, byla jeho výška. Byl pře sdva metry vy soký, ale hubený jako lunt. Vypadal jako člověk normálních proporcí, kterého dítě vymodelovalo z jílu a pak vyválelo do délky.

Druhá věc, které si lidé u Vorbise všimli, byly jeho oči. Jeho předkové pocházeli z hlubin pouště, z jistého kmene nomádů, kteří si vypěstovali velmi zvláštní rodový znak – měli tmavé oči. Nejen tmavé zorničky a duhovky, ale téměř černé celé oko. Bylo velmi těžké odhadnout, kam se vlastně dívá. Vypadalo to, jako kdyby měl pod víčky nasazené brýle proti slunci.

Ale první věc, které si lidé všimli, byla jeho lebka.

Diákon Vorbis byl holohlavý úmyslně. Většina služebníků církve si v okamžiku, kdy byli vysvěceni, nechala narůst tak dlouhé vlasy a vousy, že by se jim v nich klidně mohl zaběhnout kozel. Ale Vorbis si všechno pečlivě holil. Zářil. A zdálo se, že nedostatek vlasového porostu mu dodává moc a sílu. Na nikoho nebyl zvlášS zlý. Nikdy nikomu nevyhrožoval. Ve většině lidí však vzbuzoval pocit, že jeho vnitřní vesmír dosahuje několik

metrů za obal jeho těla a že každý, kdo se k němu přibližuje, vniká do nějakého velmi důležitého prostoru. Když za ním přicházeli jeho o padesát let starší nadřízení, cítili se většinou velmi provinile proto, že ho ruší v jeho důležitých myšlenkách.

Bylo téměř nemožné odhadnout, na co Vorbi smy slí, a nikdo se ho na to nikdy nezeptal. Nejprostší důvod, proč to tak bylo, spočíval v tom, že Vorbis byl hlavou kvizice, a byl to právě on, kdo vykonával všechny ty věci, které bylo třeba vykonat, ale které by většina lidí raději nedělala.

Takových lidí se neptáte, na co myslí, už jen proto, aby se náhodou neotočili a neřekli „na tebe“.

Nejvyšší postavení, které mohl kdo v kvizici zaujímat, byla hodnost diákona. Toto pravidlo vzniklo před mnoha sty lety a mělo zabránit téhle odnoži Církve, aby náhodou nevyrostla ze služebních bot*. Jenže jak všichni říkali, kdyby byl Vorbis chtěl, se svou hlavou už dnes mohl být klidně arciknězem, nebo dokonce Nejvyšším jásemem.

Vorbis se takovými maličkostmi nezatěžoval. Znal svůj osud. Což mu ho nevyjevil sám Bůh?

„Tak,“ řekl bratr Nimrát a poklepal Brutovi na rameno. „Jsem si jistý, že teX uvidíš všechny věci v jasnějším světle.“

Bruta cítil, jaká odpověX se od něj čeká.

„Ano, pane,“ přikývl, „určitě ano.“

„– určitě ano. Je tvou svatou povinností takovým hlasům neustále vzdorovat,“ pokračoval Nimrát a přitom ho poklepával po rameni.

„Jistě, pane, budu jim vzdorovat. Zvláště když mě budou vybízet, abych udělal některé z těch věcí, o kterých jste mi říkal.“

„– říkal. Výborně. Vý-bor-ně. A kdyby sje za slechl znovu, co uděláš? Hmm?“ * Pozn. autora: Což byly boty univerzální velikosti známého typu

„stačí přitáhnout šrouby“.

„Přijdu a řeknu vám to,“ odpověděl poslušně Bruta.

„– vám to. Výborně. Vý-bor-ně. To rád slyším,“ přikyvoval spokojeně Nimrát. „To vždycky říkám svým chlapcům. Pamatujte si, že jsem vždycky tady, abych vám pomohl se vypořádat se všemi těmi malými problémy, které by vám mohly komplikovat život.“

„Ano, pane. Mohu se teX vrátit do zahrady?“

„– do zahrady. Řekl bych, že ano. A už žádné hlasy, jasné, hochu?“ Nimrát zahrozil prstem té ruky, kterou nepoklepával Brutu po rameni.

„A co jsi vlastně dělal v zahradě?“

„Okopával jsem melouny, pane,“ odpověděl Bruta.

„Melouny? Aha, melouny,“ přikývl Nimrát pomalu. „Melouny. Melouny. No, tak to by věci samozřejmě tak trochu vysvětlovalo.“

A víčka mu bláznivě zakmitala.

Nebylo to jenom v tom, že k Vorbisovi v hloubi jeho hlavy promlouval Velký bůh. K exkvizitorovi dříve nebo později promluvil každý. Byla to jen otázka vytrvalosti.

Vorbi sv těchto dnech chodil pozorovat vý slechy jen výjimečně. Exkvizitoři nemuseli. Poslal tam dolů pokyny a dostal zprávu. Jenže zvláštní okolnosti občas vyvolaly jeho zvláštní zájem.

Je potřeba říci jednu věc. ve sklepeních kvizice bývalo málo důvodů k smíchu. Ještě méně, když jste měli normální smysl pro humor. Nebyly tam dokonce ani malé cedulky snápi sy typu: Nemusíte být registrovaní sadisté, abyste tady mohli být zaměstnáni, ale pomůže vám to v práci!

Existovaly však jisté věci, z nichž bystře uvažující člověk snadno usoudil, že Stvořitel lidstva měl rozhodně velmi pokřivený smysl pro humor. Toto poznání by v srdci bystře uvažujícího člověka snadno vyvolalo zuřivost, která vybízí ke zdolání nebeských bran.

Například hrnky. Inkvizitoři neboli vyšetřovatelé dvakrát denně ustali v práci, aby si dali kávu. Jejich hrnky, které si každý z mužů donesl z domova, stály i s konvicí na vodu kolem ústřední výhně, ve které se současně rozpalovala železa, nože a ostatní nástroje.

Hrnky měly nápisy jako Na památku z posvátné jeskyně Velkého Janerada nebo Nejlepšímu tatimu na světě. Většina z nich už měla oSuknutý okraj a ani dva nebyly stejné.

Na stěně byly pohlednice. Bylo tradicí, že když jel někdo z vyšetřovatelů na dovolenou, poslal pohlednici zhotovenou otiskem z hrubého dřevořezu. Ty se v poledních letech hodně rozšířily a pravidelně zachycovaly nějakou místní scenérii, kterou jejich odesilatel navíc doplnil nějakým vtipným a většinou košilatým textem. Vedle nich byl na stěně připevněn dojemný dopis inkvizitora první třídy Ošmejda „Táty“ Kvákola. Děkoval v něm všem mládencům za to, že sebrali celých sedmdesát osm obolů na dar, který dostal při příležitosti odchodu do penze, a za kytici, kterou při téže příležitosti zaslali paní Kvákolové. Dále psal, že nikdy nezapomene na dny strávené v mučírně č. 3 a že se těší na to, jak občas zajde na návštěvu. UjišSoval bývalé kolegy, že kdyby měli nedostatek personálu nebo někdo potřeboval na dovolenou, rád zaskočí a vypomůže.

Z toho všeho vyplývá, že: ani ten nejšílenější psychopat nedokáže udělat nic, co by nemohl pravidelně a oficiálně provozovat laskavý otec rodiny, jenž denně chodí do zaměstnání a vykonává svou práci.

Tohle si Vorbis vždy znovu a znovu s nadšením uvědomoval. Člověk, který věděl tohle, věděl všechno, co o lidech vědět potřeboval.

V tomto okamžiku seděl na konci lavice, na níž bylo připoutáno to, co se v technickém slova smyslu stále ještě dalo nazvat roztřeseným tělem bratra Saši, donedávna jeho sekretáře.

Zvedl oči k vyšetřovateli ve službě, a ten přikývl. Vorbis se naklonil k sekretáři spoutanému řetězy.

„Tak mi je jmenuj,“ opakoval.

„Vím, že jsi jim dával opisy mé korespondence, Sašo. Jsou to zrádní kacíři, kteří se budou navěky smažit v pekle. Chceš se k nim připojit i ty?“

„Tolik jsem ti důvěřoval, Sašo. A ty jsi mě špehoval. Zradil jsi Církev.“

„Pravda jest koncem bolesti, Sašo. Mluv.“

Vorbis si povzdechl. A pak si všiml, že se ukazováček Sašovy ruky v těžkém okovu ohnul, narovnal a zase ohnul. Jako by ho volal.

Vorbi s se naklonil blíže k tělu.

Saša otevřel to oko, které mu ještě zbývalo.

Vorbis se narovnal a ve tváři se mu nepohnul ani sval. Tvář se mu ostatně nepohnula nikdy, pokud sám nechtěl. Inkvizitor ho shrůzou pozoroval.

„Rozumím,“ řekl Vorbis. Vstal a kývl na inkvizitora.

„Jak dlouho je tady dole?“

„A dokážete ho ještě udržet při životě?“

„Pravděpodobně ještě další dva dny, pane.“

„Udělejte to. Udělejte. Koneckonců,“ dodal, „je naší povinností uchovat život tak dlouho, jak jen je to možné. Nemám pravdu?“

Inkvizitor na něj vrhl nervózní úsměv člověka, který ví, že jediné chybné slovo by ho v okamžiku mohlo uvrhnout v řetězech na skřipec.

„Rouhání a lži, kam se člověk podívá,“ povzdechl si Vorbis. „A teX abych hledal jiného sekretáře. Je to příliš bolestné.“

Po dvaceti minutách se Bruta uvolnil. Zdálo se, že mámivé hlasy smyslného Xábla jsou ty tam.

Pokračoval v okopávání melounů. Cítil, že je schopen melounům porozumět. Melouny vypadaly mnohem pochopitelněji než většina ostatních věcí.

Bruta se narovnal.

„Neslyším tě, ó hnusný succube*,“ odpověděl pevným hlasem.

„Ale jasně, že jo, hochu. Poslyš, víš, co od tebe chci? Musíš –“

„Vstrčím si prsty do uší a neuslyším tě.“

„Jen si posluž. Klidně. Vypadáš při tom jako váza. Tak a teX poslyš –“

„Broukám si melodii! Já si hlasitě broukám melodii!“

Bratr Breptil, který vyučoval hudbě, kdysi prohlásil, že Brutův hla smu připomíná zklamaného supa, který objevil padlého osla příliš pozdě. Sborový zpěv byl pro novice povinný, ale po mnoha úpěnlivých žádostech bratra Breptila byla Brutovi udělena speciální výjimka. Pohled na Brutovu kulatou červenou tvář, svraštělou v úsilí potěšit, už stačil sám o sobě, ale naslouchat mu bylo mnohem horší. Brutův hla sbyl mocný a plný upřímného přesvědčení a točil se kolem melodie sem a tam, aniž se jí ve skutečnosti nějak dotkl.

Místo zpěvu mu byly přiděleny melouny navíc.

Vrány poposedávající na vrcholcích modlitebních věžiček se najednou rozlétly na všechny strany.

Když Bruta odzpíval celý chorál On dupe po hříšných pod* Pozn. překladatele: Succubové jsou neviditelní démoni, kteří po

nocích s muži obcují a sílu pohlavní z nich tak vysávají. Z žen pak

sílu tuto vysávají incubové.

kovami ze žhavého železa, rozhodl se riskovat. Vytáhl si prsty z uší a rychle se zaposlouchal do okolních zvuků.

Kromě vzdalujících se protestů odlétajících vran bylo všude ticho.

Zabralo to. Odevzdej se do rukou božích, říkali. A on to vždycky dělal. Alespoň po celou tu dobu, co si pamatoval. Zvedl svou motyčku a s úlevou se obrátil ke svým melounům.

Motyka měla už už dopadnout, když Bruta zahlédl želvu.

Byla malá, z větší části žlutá a pokrytá nánosem prachu. Její krunýř byl ošklivě poškrábán. Měla jedno korálkové oko – druhé už padlo za oběS některému z nesčetných nebezpečí, neustále ohrožujících pomalého tvora, který navíc vidí vše z výše pouhých pěti centimetrů nad zemí.

Rozhlédl se. Zahrada byla hluboko v komplexu chrámových budov a navíc obklopená vysokou zdí.

„Jak jsi se sem dostal, ty malý tvorečku?“ řekl. „Cožpak umíš létat?“

Želva na něj vrhla monopohled. Bruta náhle pocítil stesk po domově. U nich doma v písečných kopcích bývalo takových želviček až až.

„Mohl bych ti dát kousek salátu,“ řekl Bruta. „Ale nevím, jestli mají želvy přístup do chrámových zahrad. Nejsi ty vlastně škůdce?“

Želva na něj dál upírala své korálkové oko. Téměř žádné jiné zvíře nedovede upírat pohled tak jako želva.

Bruta cítil, že něco musí udělat.

„Taky jsou tady hrozny,“ řekl. „Myslím, že to nebude hřích, když ti jednu bobulku dám. Jak by se ti líbilo dát si bobulku hroznu, želvičko?“

„Jak by se ti líbilo být něčím velmi hnusným v nejhlubší žumpě chaosu?“ odpověděla mu želva.

Vrány, které se mezitím napůl cesty vrátily a posedávaly na vnějších zdech zahrady, se daly na útěk, tentokrát aby se vyhnuly svaté písni Život hříšníků jest trnité hnízdo.

Bruta otevřel oči a znovu si opatrně vytáhl prsty z uší.

„Jsem tady pořád,“ upozornila ho želva.

Bruta zaváhal. Velmi pomalu mu začalo docházet, že démoni a succubové se nezjevují v podobě malé staré želvy. To by jim nebylo k ničemu. Dokonce i bratr Nimrát by musel přiznat, že když má dojít na bezuzdný erotismus, potřebujete k tomu víc než tělo jednooké želvy.

„Nevěděl jsem, že želvy umějí mluvit,“ řekl.

„Taky že neumějí,“ odpověděla mu želva. „Zku smi odezírat ze rtů.“

Bruta se sklonil níž.

„VždyS ty žádné rty nemáš,“ podivil se nakonec.

„Nemám, stejně jako nemám hlasivky,“ souhlasila želva. „Posílám ti slova rovnou do hlavy, rozumíš?“

„Rozumíš tomu, že?“

Želva obrátila oko k nebesům.

„To jsem měl hned vědět. No, na tom vlastně nezáleží. Nemusím plýtvat časem se zahradníky. Běž a okamžitě mi přiveX vašeho hlavouna. Vašeho nejvyššího nadřízeného, jasné?“

„Nadřízeného?“ nechápal Bruta. Pak mu ruka vyletěla k ústům. „Nemyslíš. bratra Nimráta?“

„Co je to zač?“ řekla želva.

„To je představený noviců!“

„Oh, pro mě!“ vykřikla želva. „Ne,“ začala napodobovat zpěvavou intonaci Brutova hlasu. „Nemyslím představeného noviců. Myslím nejvyššího kněze, nebo jak si ten člověk říká. Předpokládám, že nějakého máte?“

Bruta nechápavě přisvědčil.

„Tak nejvyššího kněze, jasné?“ oznamovala mu želva. „Nejvyššího. Kněze. Nejvyššího kněze!“

Bruta znovu přikývl. Věděl, že existuje nějaký nejvyšší kněz. Jenže potíž byla v tom, že sotva dokázal pochopit vztahy v hie

rarchii mezi sebou a bratrem Nimrátem, natož aby byl schopen najít jakoukoliv spojitost mezi novicem Brutou a Nejvyšším jásemem. Teoreticky věděl, že jeden existuje, že tady někde funguje obrovská pyramida nadřízených, na jejímž vrcholku spočívá Nejvyšší patriarcha, a že on, Bruta, leží kdesi hluboko v jejích základech. Jenže to celé chápal asi tak, jak by mohla měňavka chápat postup řetězu evoluce mezi sebou a – například – soudním znalcem. Samé chybějící články. Až nahoru.

„Já nemůžu jít a požádat –“ váhal Bruta. Dokonce pouhá myšlenka na to, že by měl oslovit Nejvyššího jásema, ho vyděsila tak, že ztratil řeč. „Neznám ani nikoho, kdo by mohl nejvyššího kněze oslovit a požádat ho, aby si sem přišel promluvit s želvou!“

„Kéž by ses změnil v bahenní veš a svíjel se navěky v plamenech odplaty!“ zaječela želva.

„Není třeba nadávat,“ uklidňoval ji Bruta.

Želva se zalykala vztekem a zuřivě dupala nohama.

„To nebyly nadávky! To byl rozkaz! Já jsem Velký bůh Om!“

Nakonec řekl: „Ne, to tedy nejsi. Já jsem Velkého boha Oma viděl,“ pokračoval, pak mávl rukou a nevědomky naznačil velké tělo a svaté rohy, „a ten nemá podobu želvy. Zjevuje se jako orel nebo lev nebo jako mocný býk. Ve Velkém chrámu je jeho socha. Je sedm loktů vysoký. Má na sobě bronz a takové ty věci. A zadupává do země hříšníky. Ty nemůžeš zadupávat hříšníky, když jsi želva. Rozumíš, jediné, co bys mohl dělat, by bylo vrhat na ně výhrůžné pohledy. Má rohy z opravdického zlata! Tam, co jsem bydlel předtím, tak tam byla ve vedlejší vesnici taky Omova socha, byla vysoká jen jeden loket, ale taky to byl býk. Proto vím, že ty nejsi Velký bůh – svaté rohy – Om.“

Želva se vzdala.

„Kolik mluvících želv jsi už potkal?“ prohlásila jízlivě.

„Nevím,“ odpověděl Bruta.

„Co to má znamenat, to tvoje ,nevím‘?“

„No, třeba mluvily všechny,“ odpověděl Bruta a demonstroval

tak svou osobní,velmi svéráznou logiku, která ho dostala až k „melounům navíc“. „Třeba zrovna nic neříkaly, když jsem tam byl.“

„Já jsem Velký bůh Om,“ trvala želva na svém velmi výhrůžným a nebezpečným tónem hlasu, „a brzo z tebe bude velmi nešSastný kněz. Okamžitě běž a přiveX mi ho.“

„Novic,“ odpověděl mu Bruta.

„Novic, ne kněz. Oni mi nikdy nedovolí, abych se –“

„Ale já si myslím, že Nejvyšší jásem do zeleninové zahrady nikdy nechodí,“ zavrtěl Bruta pochybovačně hlavou. „Já si myslím, že on ani neví, co to meloun je.“

„To je mi úplně jedno,“ odpověděla mu želva. „Okamžitě ho přiveX, nebo rozpoutám strašlivé zemětřesení, vyjde krvavý měsíc, lidstvo postihne zimnice a vředy a jiné všeliké a rozličné choroby. To myslím smrtelně vážně,“ dodala.

„Uvidím, co v tom můžu udělat,“ odpověděl Bruta a pomalu ustupoval.

„A to jsem za těchto okolností ještě velmi slušný!“ křičela za ním želva.

„A taky jsem chtěl říct, že nezpíváš tak docela špatně,“ vykřikla za Brutou, co ji dodatečně napadlo.

A „už jsem slyšel horší zpěv!“ ve chvíli, kdy Brutovo rozevláté roucho mizelo v bráně.

„To mi připomíná dobu, kdy Pseudopolis zachvátila ta strašlivá epidemie,“ řekla si želva tiše pro sebe, když Brutovy kroky zanikly v dálce. „Jaký pláč a jaké skřípění zubů tam nastalo!“ Pak si povzdechla: „To byly časy! Jó, to byly časy!“

Mnoho mužů si myslí, že do kněžského stavu byli povoláni z vyšší moci, ale ve skutečnosti je tam povolal jejich vlastní vnitřní hlas, který říkal: „Je to lehké zaměstnání, v teple, pod střechou, nebo by s snad chtěl být oráčem jako tvůj otec?“

Jenže Bruta nebyl typ, který by jen tak věřil. On skutečně

Věřil. Když se taková věc stane v bohabojné rodině, bývá to obvykle velmi trapné, ale Bruta měl jenom babičku, a ta Věřila také. Věřila jako železo, které věří v ocel. Každý kněz se obává, aby se mu v jeho náboženském shromáždění podobná žena neobjevila. Je to ona, kdo vždycky zná všechny modlitby a zpěvy. V omniánské Církvi byly ženy trpěny na pobožnostech jen jako nutné zlo, musely tam zachovávat přísné mlčení a ukrývat se v oddělené části chrámu. To proto, aby náhodou pohled jedné poloviny lidstva nevyvolal v myšlenkách mužských příslušníků náboženského společenstva myšlenky podobné těm, které sužovaly bratra Nimráta dnem i nocí. Potíž byla v tom, že Brutova babička byla ten typ osobnosti, která se dovede promítnout i za olověnou desku a jejíž zatrpkle kousavá úcta má sílu a pronikavost vrtáku s diamantovou korunkou.

Kdyby se byla narodila jako muž, byl by omnianismus našel svého osmého proroka dřív, než ho vůbec očekával. Za této situace však s téměř strašlivou efektivností organizovala zapálené skupinky pro úklid chrámu, leštění svatých soch a kamenování žen podezřelých ze smilstva.

Tak Bruta vyrostl v jistotě a bezmezné víře v existenci Velkého boha Oma. Bruta vyrůstal ve vědění,žeOmovyočinaněmspo- čívají neustále, zvláště pak na takových místech, jako je záchod. Věděl, že na něho ze všech stran útočí démoni a nezmocnili se ho jen proto, že jsou udržováni v uctivé vzdálenosti silou jeho víry a vahou babiččiny hole. Hůl bývala v těch vzácných okamžicích, kdy ji babička právě neužívala, ukryta za dveřmi. Mohl zpaměti citovat každý verš ze všech sedmi knih proroků a každé jednotlivé přikázání. Znal všechny zákony a písně. Zvláště zákony.

Omniánci byli bohabojní lidé.

Bylo mnoho toho, čeho se museli bát.

Vorbisův pokoj byl v horní Citadele, což bylo u obyčejného diákona velmi neobvyklé. On o to nežádal. Málokdy musel o něco žádat. Osud měl způsob, kterým vytvářel sám sebe.

Také ho obča snavštěvovali muži úřadující na nejvyšších stupíncích církevní hierarchie.

Samozřejmě že ne některý z šesti arcikněží, nebo dokonce sám Nejvyšší jásem. Nebyli natolik důležití. Ti jednoduše jen seděli nahoře. Lidé, kteří pohánějí celou organizaci, se obvykle nacházejí o několik stupňů níž, kde se dá stále ještě nejen ovlivnit, ale i změnit chod věcí.

Lidé se rádi považovali za Vorbisovy přátele, a to hlavně kvůli už zmíněnému mentálnímu poli, které jim mnoha nenápadnými cestičkami naznačovalo, že nechtějí být jeho nepřáteli.

Právě teX s ním dva z nich seděli. Byl to nižší jásem generál Zape-č’, člověk, který bez ohledu na to, co tvrdily oficiální listiny, řídil převážnou část Božské legie, a biskup Ožunka, sekretář rady nižších jásemů. Většina lidí si pomyslí, že to není nijak zvlášS vlivné postavení, ale v radách starých hluchých mužů není malých sekretářů.

Ani jeden z obou mužů tam ve skutečnosti nebyl. Oni s Vorbisem nemluvili. Bylo to jedno z těch posezení. Mnoho lidí s Vorbisem nemluvilo a mnozí sešli ze své cesty, aby se mu vyhnuli. V nedávné době bylo do Citadely povoláno několik opatů ze vzdálených klášterů. Cestovali tajně celé týdny nebezpečnou krajinou, jen aby se nemuseli s konečnou platností připojit ke stínům, které navštěvovaly Vorbisův pokoj. V posledních několika měsících měl Vorbis méně návštěv než proslulý Muž se železnou maskou.

Návštěvníci ani nemluvili. Ale kdyby byli přítomni a kdyby mluvili, vypadal by jejich rozhovor asi takto: „A teX tedy k problému Efebe.“

Biskup Ožunka pokrčil rameny*.

„Říká se, že to je zcela bezvýznamné. Ti nejsou nebezpeční.“

Oba muži upřeli pohledy na Vorbise, na člověka, který nikdy * Pozn. autora: Nebo, přesněji řečeno, byl by pokrčil rameny. Kdyby

tam byl. Ale nebyl. Tak nepokrčil.

nezvýšil hlas. Bylo velmi těžké uhodnout, co si Vorbis myslí, mnohdy dokonce i potom, co vám to řekl.

„Skutečně? Tak k tomu jsme došli?“ řekl. „Nejsou nebezpeční? Potom, co udělali ubohému bratru Mordákovi? Po těch urážkách, kterými zahrnuli Oma? To jim nesmí projít. Co navrhujete?“

„Už žádný boj,“ řekl okamžitě generál Zape-č’. „Bojují jako šílenci. Ne. Už jsme ztratili příliš mnoho mužů.“

„Mají silné bohy,“ připojil se k němu biskup Ožunka.

„Mají ještě silnější luky,“ zamračil se Zape-č’.

„Není boha kromě Oma,“ upozornil je Vorbis. „Ta sebranka v Efebe věří, že uctívá bohy, ale neuctívají vlastně nic jiného než džiny a démony. Pokud se o tom vůbec dá mluvit jako o uctívání. Viděli jste tohle?“

Postrčil k nim po stole roličku pergamenů.

„Co je to?“ nadhodil Zape-č’ opatrně.

„Lež. Historie, která neexistuje a která nikdy neexistovala. ty. věci. slova. “ Vorbis zaváhal a pokusil se vybavit ten správný výraz, který u něj během dlouhých let neužívání upadl do hlubin zapomenutí, „jako. pohádky pro děti, které jsou příliš malé. slova, která říkají ti lidé. to. “

„Aha. Divadlo,“ pochopil Zape-č’. Vorbisův pohled ho přišpendlil ke stěně.

„Ty o těch věcech něco víš?“

„Já – když jsem kdysi cestoval Klačem –“ zakoktal se Zape-č’. Pak se ale viditelně sebral. Velel v boji statisícům mužů. Tohle neměl zapotřebí.

Zjistil, že nemá dost odvahy podívat se Vorbisovi do obličeje.

„Oni tančí tance,“ řekl nevýrazně. „Ve dnech, které považují za sváteční. Ženy mají rolničky na. svých. na těch. a zpívají písně. Všechny jsou o prvních dnech světa, kdy byli bohové –“

Hlas se mu vytratil. „Bylo to nechutné,“ dodal nepřesvědčivě. Luskl prsty, což byl zvyk, který se ho zmocnil vždycky, když měl nějaké starosti.

„Tahle. hra. v sobě měla i jejich bohy,“ pokračoval Vorbis. „Lidi v maskách. Věřili byste tomu? Oni mají boha vína. Opilého tlustého starce! A lidé budou tvrdit, že Efebe nás nijak neohrožuje, že není nebezpečné! A tohle –“

Hodil na stůl další, ještě silnější roličku pergamenů.

„Tohle je mnohem horší. Jestliže omylem uctívají falešné bohy, spočívá jejich omyl ve volbě falešných bohů, ale ne v jejich uctívání. Dobrá. Ale tohle –“

Ožunka pergameny pečlivě prostudoval.

„Jsem přesvědčený, že kopií je mnohem víc a jsou i v Citadele,“ pokračoval Vorbis. „Tahle patřila Sašovi. Myslím, že jste to byl vy, generále, kdo mi ho doporučil, že?“

„Vždycky na mě působil dojmem inteligentního a bystrého mladíka,“ odpověděl Zape-č’.

„Ale nebyl loajální,“ zavrtěl Vorbi shlavou. „A teX se mu dostalo zasloužené odměny. Můžeme litovat jen jediného – nepodařilo se nám ho přesvědčit, aby nám oznámil jména svých spolurouhačů.“

Zape-č’e zaplavil náhlý pocit úlevy. Jeho oči se setkaly s Vorbisovým pohledem.

První přerušil ticho biskup Ožunka.

„De chelonian mobile,“ přečetl nahlas. „‚Želva kráčí.‘ Co to znamená?“

„Už jen tím, že bych vám to řekl, bych mohl způsobit, že se vaše duše budou smažit tisíc let v pekle,“ odpověděl mu Vorbis. Nespouštěl oči ze Zape-č’e, který teX nehybně seděl a upřeně hleděl na stěnu.

„Myslím si, že to je risk, který si klidně můžeme dovolit,“ rozvažoval Ožunka.

Vorbis se otřásl. „Ten člověk, který to napsal, se tady odvažuje tvrdit, že celý náš svět. cestuje nekonečnem a leží přitom na hřbetech čtyř velkých slonů,“ řekl nakonec.

Ožunkovi spadla dolní čelist.

„Na hřbetech slonů?“ nechtěl věřit svým uším.

„Tvrdí to,“ přikývl Vorbi sa přitom neu stále pozoroval Zape-č’e.

„A na čem stojí ti sloni?“

„Autor říká, že ti sloni stojí na krunýři obrovské želvy,“ odpověděl mu Vorbis.

Ožunka se nervózně zašklebil.

„A na čem stojí ta želva?“ vydralo se mu z úst.

„Nevidím důvod, proč bychom se měli dohadovat, na čem stojí nějaká želva,“ vyštěkl na něj Vorbis, „když víme, že neexistuje!“

„No jistě, jistě,“ pospíšil si Ožunka s odpovědí. „To byla jenom ta moje hloupá zvědavost.“

„Většina zvědavosti je hloupá,“ přikývl Vorbis. „Často zavádí vědomí a myšlenky na nejisté cesty. A přesto muž, který tyhle věci napsal, si ještě teE chodí zcela volně po Efebe.“

Ožunka se znovu podíval na pergamen.

„Tvrdí tady, že se plavil na lodi, která doplula k ostrovu na Okraji světa. Tam prý se podíval dolů a –“

„Samá lež,“ řekl Vorbi s sneochvějným pře svědčením. „A i kdyby to nebyly lži, nebude v tom žádný rozdíl. Pravda leží uvnitř, ne někde venku. Ve slovech Velkého boha Oma, jak nám je sdělují jeho vybraní proroci. Oči ná smohou klamat, ale náš bůh nikdy.“

Vorbi s se znovu zadíval na generála. Zape-č’ovi vyrazil na čele pot.

„Nuže. Efebe. Místo, kde mají šílení lidé šílené nápady. To každý ví. Možná že by bylo moudřejší nechat je se utopit ve vlastním bláznovství?“

Vorbis zavrtěl hlavou. „Naneštěstí mají divoké a nejisté myšlenky znepokojivý zvyk se rychle šířit a ještě rychleji zapouštět kořeny.“

Zape-č’ musel v duchu připustit, že to je pravda. Ze své vlastní zkušenosti věděl, že uspořádané a častokrát prověřené

pravdy, jako je Omova neochvějná moudrost a spravedlnost, se mnoha lidem zdály poněkud nejasné. Bylo třeba je nejdříve zabít, než si uvědomili, po jak chybných cestách putovali, zatímco nebezpečné a mlhavé myšlenky a tušení měly často neodolatelný půvab pro jisté lidi, kteří se pak – pohladil si zamyšleně jizvu – ukryli v horách a shazovali na vás kamení, dokud jste je nevyhladověli. Ale i potom raději zemřeli, než by pochopili ten správný smysl. Zape-č’ správný smysl pochopil brzo. Pochopil, že je nesmysl zbytečně umřít.

„Co navrhujete?“ řekl.

„Rada chce sEfebe vyjednávat,“ ozval se Ožunka. „Pověřili mě, abych sestavil výpravu, která by se už zítra vydala na cestu.“

„Kolik vojáků?“ zeptal se Vorbis.

„Jen osobní stráž. Byl nám přece zaručen bezpečný průjezd,“ odpovídal Zape-č’.

„Byl nám zaručen svobodný průjezd,“ ušklíbl se Vorbis. Jeho slova zněla jako dlouhá kletba. „A jakmile za vámi zapadnou vrata jejich pevnosti. “

Zape-č’ chtěl dodat: „Jednal jsem s velitelem efebské posádky a vím, že je to čestný muž, přestože je to odporný hříšník a stvoření nižší než červ.“ Jenže to nebyly věci, které by považoval za moudré Vorbisovi říkat.

Místo toho řekl: „Budeme na stráži!“

„Dokázali bychom je překvapit?“

Zape-č’ zaváhal. „My?“

„Jsem ochoten vést celou skupinu,“ přisvědčil Vorbis. Pozorný člověk by si snad všiml krátké výměny pohledů mezi ním a sekretářem. „Já. rád bych zase alespoň nakrátko opustil Citadelu. Změna vzduchu. Kromě toho bych byl nerad, aby v Efebe nabyli dojmu, že nějakým způsobem vyvolali pozornost vyšších členů naší svaté Církve. Samozřejmě mě také napadlo, jaké bychom asi měli možnosti, kdyby nás vyprovokovali –“

Zape-č’ovo lusknutí prsty zaznělo malou místností jako rána bičem.

„Dali jsme jim slovo –“

„Není míru snevěřícími,“ upozornil ho Vorbi s.

„Jenže jsou tady praktické důvody,“ upozornil ho Zape-č’ tak ostře, jak si jen troufl. „Efebský palác je stavěný jako bludiště. To vím. Je plný pastí. Nikdo se do něj nedostane bez zkušeného místního průvodce.“

„A jak se dovnitř dostane průvodce?“ naklonil Vorbis hlavu ke straně.

„Předpokládám, že provede sám sebe,“ odpověděl generál.

„Podle mých zkušeností vždycky existuje nějaká jiná cesta. A Bůh nám ji v pravý ča sukáže, o tom není pochyb.“

„Jisté věci by byly mnohem snazší, kdyby v Efebe vznikl chaos a nejistota,“ ozval se biskup Ožunka. „Nacházejí tam útočiště rozličná. individua.“

„A Efebe pro nás současně představuje klíč k celému posměrnému pobřeží,“ přikývl Vorbis.

„Mžil a pak Tsort,“ pokračoval neochvějně Vorbis.

Ožunka se pohledem vyhýbal Zape-č’ově tváři.

„Je to naše povinnost,“ uzavíral Vorbis. „Naše svatá povinnost. Nesmíme zapomenout na ubohého bratra Mordáka. Byl sám a neozbrojen.“

Brutovy velké sandály poslušně pleskaly o kameny dlážděnou chodbou ke dveřím cely bratra Nimráta.

Pokoušel si v hlavě sestavit vhodnou zprávu. Pane, je tam želva, která vzkazuje – pane, ta želva se dožaduje – pane, hádejte, co mi řekla ta želva, co se schovává mezi melouny –

Brutu by ani ve snu nenapadlo si o sobě myslet, že je prorokem, ale měl celkem jasnou představu o tom, jak by dopadl každý rozhovor, který by zahájil nějakou podobnou větou.

Mnoho lidí předpokládalo, že je Bruta idiot. Vypadal jako idiot – širokou červenou tváří počínaje, pře skřivé nohy až po špičky plochých nohou. Měl také ve zvyku pohybovat rty, když

se zabral do myšlenek, jako kdyby si každou větu opakoval. A to dělal proto, protože přesně to dělal. Myšlení nebylo nic, co by k Brutovi přicházelo snadno. Většina lidí myslí automaticky a myšlenky tančí jejich mozkem jako statická elektřina bouřkovým mračnem. Alespoň jemu to tak připadalo. Na druhé straně on musel myšlenky budovat kousek po kousku, stejně jako někdo buduje zeX. Ve svém krátkém životě už vyslechl tolik posměšků a narážek na své tělo podobné soudku a na své nohy, které jako by se chystaly každou chvilku vydat na opačnou stranu, že měl velmi silný sklon dokonale si rozmyslet všechno, co se chystal říci.

Bratr Nimrát ležel nehybně na zemi před sochou boha Oma, dupajícího po nehodných, a v uších měl zastrčené prsty. Už zase ho obtěžovaly hlasy.

Bruta zakašlal. Zakašlal znovu.

Bratr Nimrát zvedl hlavu.

„Bratře Nimráte?“ zkusil to Bruta.

„Ehm. bratře Nimráte?“

Bratr Nimrát si opatrně vytáhl prsty z uší.

„No?“ nadhodil opatrně.

„Ehm. Je tam něco, co byste měl asi vidět. Tam. V zahradě. Bratře Nimráte?“

Představený noviců se posadil. Brutova tvář byla jediný, rudě zářící obraz účasti.

„Co tím chceš říct?“ podíval se na něj bratr Nimrát.

„V zahradě. To se těžko vysvětluje. Ehm. Já jsem zjistil to. odkud vycházejí ty hlasy, bratře Nimráte. A vy jste mi řekl, abych vám něco takového určitě přišel ohlásit.“

Starý kněz vrhl na Brutu přísný pohled. Ale jestli kdena světě existovala osoba bez viny a jakéhokoliv postranního úmyslu, byl to Bruta.

Strach je podivná půda. Rodí hlavně poslušnost, která se podobá kukuřici, protože roste v řadách, a tak umožňuje snadno odstranit plevel. Jenže občas zplodí odpor, a ten, stejně jako brambory, roste a dozrává pod zemí.

Citadela měla rozsáhlé podzemí. Byly tady mučírny a chodby kvizice. Pak tady byly sklepy a odpadní stoky, zapomenuté místnosti, slepé uličky, tajné prostory za prastarými zdmi a v samotném kamenném podloží dokonce několik přírodních jeskyní.

Tohle je jedna z takových jeskyní. Kouř z ohně uprostřed mizí skulinou v kamenné klenbě, stoupá vzhůru a nakonec se ztrácí ve spleti komínů, světlíků a větracích průduchů kdesi v komplexu Citadely.

Kolem ohně sedí několik postav, které vrhají tančící stíny na okolní stěny. Všechny mají na hlavách masky a jsou oblečeny do nepopsatelných věcí – do hrubých šatů vyrobených ze starých hadrů. Nemají na sobě nic, co by se nedalo okamžitě po schůzce spálit, takže ani zkoumavé prsty všudypřítomné kvizice by nenašly nic podezřelého. Na způsobu, jakým se většina z nich pohybovala, bylo něco, co dávalo tušit, že se jedná o muže zvyklé nosit zbraň. Malé náznaky, tu a tam. Poloha těla. Slovní obrat.

Na jedné stěně jeskyně byla kresba. Byl to zhruba ovál se třemi malými výběžky na horním konci – prostřední z nich byl o maličko větší než ostatní dva – a se třemi výběžky na konci dolním. I na dolním konci byl střední výběžek nejdelší, ale zatímco ten horní byl zaoblen, tenhle vybíhal do špičky. Dětská kresba želvy.

„Samozřejmě že pojede do Efebe,“ řekla jedna maska. „Neodváží se tam nejet. Bude muset přehradit řeku pravdy přímo u jejího pramene.“

„Pak z ní ovšem musíme vylít tolik, kolik jen dokážeme.“

„Musíme Vorbise zabít!“

„Ne v Efebe. Jestli se to má stát, musí se to stát tady. Aby se to lidé dozvěděli. Ale až budeme dost silní.“

„Budeme vůbec někdy dost silní?“ řekla další maska. Její nositel nervózně luskl prsty.

„I obyčejní pastevci už vědí, že něco není v pořádku. Pravda se zastavit nedá. Přehradit řeku pravdy? Vždycky se najde skulina, kterou pravda prosakuje, a ta skulina se neustále zvětšuje. Cožpak jsme se nedozvěděli pravdu o Mordákovi? Pch! Zabit v Efebe! To říká Vorbis.“

„Jeden z nás se musí vydat do Efebe a zachránit Mistra. Pokud skutečně žije.“

„Jistěže žije, jeho jméno je na Knize.“

„Didactylos. Zvláštní jméno. Víte, myslím, že to znamená Dvouprstý.“

„V Efebe si ho musí velmi vážit.“

„PřiveXte ho sem, pokud to bude jen trochu možné. A vezměte sním Knihu.“

Zdálo se, že jedna z masek váhá. Znovu hlasitě luskla prsty.

„Ale půjdou lidé opravdu za Knihou? Lidé většinou potřebují víc než Knihu. Jsou to venkované. Neumějí ani číst.“

„Ale umějí naslouchat!“

„Ale i tak. potřebují příklad. potřebují nějaký symbol. “

Jako na povel se všichni přítomní otočili a upřeli pohledy na nezřetelnou kresbu, která se sice na stěně v nejasné záři ohně téměř ztrácela, ale o to jasněji jim vystupovala v myslích.

Vůdce skupiny přikývl.

„A teX,“ řekl, „budeme losovat. “

Velký bůh Om se rozlítil k nepříčetnosti, nebo se o to alespoň velmi oduševněle pokusil. Jenže když nemáte hlavu v oblacích, ale jen pět centimetrů nad zemí, má míra nepříčetnosti jisté hranice. Musíme však přiznat, že on jich téměř dosáhl.

Tiše proklel brouka, což ovšem bylo jako nalít sklenici vody do rybníka. Stejně to nemělo žádný význam, protože brouk se klidně pachtil dál.

Proklel až do osmého kolena nejbližší meloun, ale nestalo se ani to nejmenší. Zkusil na něj přivolat strupovitost. Meloun si klidně seděl na své stopce a pomalu si dozrával.

Jen proto, že byl momentálně v nesnázích, myslel si celý svět, že se na něho může vytahovat. Dobrá, až se Om dostane zpět na své právoplatné místo a ke své původní moci, pomyslel si, budou podniknuty Kroky. Brouci a melouny si budou přát, aby nikdy nebyli stvořeni. A všem orlům se stane něco příšerného. A. a okamžitě bude vydáno svaté přikázaní, které se bude týkat rozšíření záhonů se zeleným salátem.

Ve chvíli, kdy se ten velký červený kluk vrátil s voskově vyhlížejícím mužem, nebyl Velký Om naložen na žádné společenské řečičky. Kromě toho, z želvího pohledu vypadá i ten nejkrásnější člověk jako pár obrovských nohou, na něž kdesi vysoko nasedá špičatá hlava s nozdrami obrácenými nesprávným směrem.

„Co je to?“ zavrčel.

„To je bratr Nimrát,“ odpověděl mu Bruta. „Představený noviců. Je velmi důležitý.“

„Cožpak jsem ti neříkal, že nechci, abys mi přivedl nějakého tlustého starého pederasta?“ zaječel hlas v jeho hlavě. „Tvoje oči za to budou nabodnuty na žhavé hřeby!“

„Nemohu jít za nejvyšším knězem,“ vysvětloval s pokornou trpělivostí. „Novic nesmí vstoupit ani na půdu Velkého chrámu, jen při výjimečných příležitostech. Kdybych byl přistižen, byl bych o svých chybách poučen kvizicí. Tak praví zákon.“

„Ty pitomý idiote!“ vykřikla želva.

Nimrát došel k názoru, že nadešel čas, aby promluvil.

„Novici Bruto,“ řekl, „z jakého důvodu mluvíš na tu malou želvu?“

„Protože –“ Bruta se odmlčel, „protože ona mluví na mě. nebo ne?“

Bratr Nimrát vrhl pohled na malou jednookou hlavičku, která vyhlížela z krunýře.

Nimrát byl ve své podstatě laskavý člověk. Občas mu sice démoni a Xáblové vložili do hlavy znepokojující myšlenky, ale on už si dal pozor, aby mu tam ty myšlenky zůstaly, a nezasloužil si ani v nejmenším nadávku, kterou ho želva počastovala. Abychom řekli pravdu, i kdyby to slovo slyšel, byl by si pravděpodobně myslel, že má nejspíš něco společného s nohama. Kromě toho si velmi dobře uvědomoval, že je možné slyšet nejen hlasy démonů, ale obča si hla sboží. Hla sželvy – to bylo něco i pro něho nového. Želva v něm vyvolala obavy o Brutu, kterého vždycky považoval za přátelského nekňubu, jenž bez nejmenšího odporu a stížností udělá přesně to, co se mu řekne. Samozřejmě že se mnoho noviců hlásilo dobrovolně například k čištění odpadních jímek a býčích klecí v podivné víře, že svatost a pokora mají něco společného s tím, že se člověk brodí po kolena ve špíně. Bruta se nikdy dobrovolně nehlásil, ale když se mu řeklo, aby něco udělal, udělal to, ne snad proto, aby se zavděčil, ale jednoduše proto, že se mu to řeklo. A teX tady rozmlouval se želvou.

„Myslím, že ti to musím říct, Bruto,“ ozval se nakonec Nimrát. „Ta želva nemluví.“

„Vy ji neslyšíte, bratře Nimráte?“

„Já ji neslyším, Bruto.“

„Ona mi řekla, že je. “ Bruta zaváhal, „ona mi tvrdí, že je Velký bůh.“

Trhl sebou, protože babička by ho v téhle chvíli udeřila tím nejtěžším, co by měla po ruce.

„Aha. Dobrá, Bruto, tak se na to podívejme,“ odpověděl bratr Nimrát a několikrát zamrkal. „Takové věci nejsou u mladých mužů povolaných Církví tak docela neznámé. Skoro bych se odvážil říci, že i ty js

TERRY PRATCHETT

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Terry Pratchett Zeměplocha Malí bohové Audiokniha

Popis:
Bruta je vyvolený. Jeho Bůh k němu promluvil, i když se momentálně nacházel ve vtělení želvy. Bruta je prostý mladík. Neumí číst.

Leave a Reply