Kniha Pokání (Ian McEwan)

Kniha Pokání (Ian McEwan)

Kniha Pokání (Ian McEwan) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Pokání (Ian McEwan)
  • Elérhető fájlok: Kniha Pokání (Ian McEwan).pdf, Kniha Pokání (Ian McEwan).epub, Kniha Pokání (Ian McEwan).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Pokání

kniha od: Ian McEwan

Knížku jsem přečetla na doporučení a jsem za to ráda. Hlavní postava mi sice nebyla úplně sympatická, ale ke konci si moje sympatie získala. Příběh je poutavý, vůbec mi nepřipadá zdlouhavý. Určitě se podívám i na film, abych mohla srovnávat 🙂

Máme zatraceně dobré překladatele. Často dokážou s naším jazykem diví a vytvarují tak příběh a knihu do ještě bohatší podoby než je možná i sám originál. Vracím se k této knize poměrně často a k napsání tohoto komentáře mě nyní přimělo spíš to že jsem při nynějším čtení zjistila jak bohatý jazyk máme, a jak výborné překladatele ( oproti jiným překladům) v této linii. Jsem za to ráda.Děkuji.

Ke knize jsem se vratila po dlouhych 11 letech a to jen kvuli vyzve 2019, kterou jsem stejne nestihla, protoze jsem se nemohla do knihy zacist Tenkrat jsem skoncila na asi 30.strane a i tentokrat jsem mela chut knihu odlozit. Prvni cast knihy jsem se nemohla vubec zacist a stale jsem ji odkladala, misty jsem se ztracela, co tim chtel autor rici Druha cast knihy me nadchla a ten tam byl autoruv tezky styl psani Treti cast knihy trosku sklouzla ke stylu psani v prvni casti, ale konec prekvapil Zajimavy pribeh i postavy, ale uplne mi nesedi autoruv styl a salodlouhe popisky

Naprosto strhující příběh o jednom dětském “uklouznutí”, které má nedozírné následky.

Čtení McEwana je vždy během na dlouhou trať. Jeho styl je dost těžký a člověk se v jeho knihách občas ztrácí. Ze začátku se mi nedařilo do knihy začíst, ale pak se něco zlomilo a dočetla jsem skoro jedním dechem a ten konec, ten mě opravdu dostal.

Oprášeno a přečteno jako Výzva 2019 Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu.

Dobře, tak za 3 😉 Ale uvažovala jsem, že dám i méně.

Tuhle knihu jsem odkládala skoro tři roky, než jsem se odhodlala začít ji číst. A jak už někdo pode mnou napsal, četla se zle. Ztrácela jsem se v tom nepřehledném klubku slov jako se moucha ztrácí v pavučině, topila jsem se v informacích, a tak moc se mi ke knize nechtělo vracet. Jenže jsem si pořád říkala – přece to nevzdám.

Příběh sám o sobě je vynikající, což o to. Nápad je skvělý. Ale forma člověka zkrátka nakonec utopí. A znovu musím podotknout co mnozí přede mnou: Někdy je více spíše méně.

Prostě: Ten nekonečný proud slov, ve kterém čtenář uvízne, vás nakonec umlátí a vy jste rádi, že se konečně, konečně!, doplácáte ke břehu (ke konci) a můžete to všechno nechat za sebou. Měla bych mít takový pocit po dočtení knihy? Myslím, že ne.

Hm, a jak to tedy nakonec dopadlo? Fakt jsem se v tom bludišti myšlenek, náznaků, dedukcí a protimluv ztratila. Já prostě nevím.

A záleží na tom?

Záleží především na Briony a jejím “pokání”. ale – je tu zkrátka to naše ale. Ale, které vzbuzuje další otázky, na něž mi zřejmě nikdo neodpoví.

Každopádně autora na jedné straně obdivuji (ono popsat situaci, která se dá říct třemi větami na třech stranách je vážně umění – bez ironie) a na té druhé tak úplně nechápu.

Nebylo to špatné, ale bylo to zdlouhavé a nějak se mi nechtělo ke knize vracet. Není to zrovna můj šálek kávy a četla jsem hlavně kvůli výzvě. Kdysi jsem viděla i film a ten mě asi bavil o trochu více než kniha, což je u mě opravdu vyjímka.

Do knihy jsem se pustil po takřka “povinném” shlédnutí filmu nařízeném ženskou částí rodiny, ale neřekl bych, že mě knižní podoba zklamala. Ba spíše naopak, přesvědčil jsem se o tom, že i ženské v naší rodině nečtou jen produkty “červené” knihovny. Tohle se skutečně dalo přečíst.

V první části knihy jsem si připadala jako tonoucí, který se marně snaží doplavat ke břehu klidné zátoky. Málem jsem se v těch všech vjemech a postavách utopila. Uf. Jediné, co mě upoutalo, byl vnitřní život postavy Briony. Druhá část se mi četla lépe, což je možná způsobeno tím, že ráda čtu o druhé světové válce. Pořád jsem čekala na to pořádné pokání a nic. Ano postava Briony toužila po odpuštění, ale trýznivé pokání si představuju jinak. Bylo fajn ukázat, jak jedna jediná chyba, jeden krok stranou, může změnit celý život. Některé úvahy o životě byly krásné a metafora s vojákem, kterému Briony před jeho smrtí šeptá své jméno dokonalá. Možná si budu muset titul přečíst ještě jednou, abych pochopila vše, co bylo skryto mezi řádky, ale dnes už ne. Jsem absolutně vyčerpaná.

Kniha: Pokání – Ian McEwan

Kniha: Pokání
Autor: Ian McEwan

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 21.2.2020
Česká pošta: 21.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 20.2.2020
Ostatní výdejny: 21.2.2020
Uloženka: 21.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);” onmouseout=”hide_help();”>Kdy zboží dostanu


96% 7 hodnocení
100% 2 recenze počet hodnocení
97 % celkové hodnocení
7 hodnocení + 2 recenze
Nakladatelství: » ODEON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 328
Rozměr: 207 x 135 x 22 mm
Vydání: Vyd. 3.
Název originálu: Atonement
Spolupracovali: přeložila Marie Válková
Vazba: Vázaný
Hodnocení: 82. nejlépe hodnocená kniha
Datum vydání: 1. 11. 2013
Nakladatelské údaje: Praha, Odeon, 2013
ISBN: 978-80-207-1519-7
EAN: 9788020715197

Strhující psychologický příběh o důsledcích tragického omylu vnímavé, ale svět dospělých dosud nechápající dívky na osudy lidí kolem ní i jí samotné. To, co se odehrálo jednoho letního dne poloviny třicátých let ve venkovském domě jedné středostavovské rodiny, nás v mistrovské psychologické drobnokresbě vtáhne do vztahů a atmosféry, v níž tušíme, že se stane něco, co zcela rozvrátí dosavadní řád a poklid. Tragédie nastává jako důsledek omylu třináctileté hrdinky, která si chování lidí okolo sebe špatně vyložila a v touze po pozornosti a uznání ze strany dospělých obviňuje nevinného. Po této ouvertuře se příběhy jednotlivých postav rozvíjejí až v průběhu 2. světové války. Nyní již dospělé hrdince dochází, jak se mýlila a snaží se napravit, co způsobila. Postupem času se rozvine a uplatní její literární talent, a tak se jejím osobním pokáním na závěr života stává příběh, jímž oživuje to, co jejím přičiněním nemohlo nastat ve skutečnosti. Stylisticky bravurní dílo se skvěle propracovanou strukturou, přesvědčivou psychologií postav a velmi silým příběhem je také zamyšlením nad rolí spisovatele a nad vztahem literatury a skutečnosti.

Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti. Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti, dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století. Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá – společně s Briony, s jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr, stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání, jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se knihou prolíná – zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím – motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a odzbrojující bravurou.

Pokání

Nakladatel: Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.)
Edice: Světová knihovna
Jazyk: česky
Pořadí vydání: 3.
Počet stran: 328
Typ, vazba: Kniha, pevná
Formát, hmotnost: 135 × 207 mm, 435 g
Více podrobností
Klubová cena: 259 Kč
Běžná cena: 299 Kč
Ušetříte: 40 Kč
Kolik zaplatím za dopravu?
Poslední kusy skladem Připraveno k expedici.

Zboží skladem předáváme dopravci do 1-2 pracovních dnů.

Doba přepravy dopravcem:

  • 1 den

Poslední změna: 17.02.2020 10:38

  • Sledovat titul
  • Recenze (2)
  • Odkazy a akce (0)
  • Komentáře (0)

Anotace

Další verze titulu

Specifikace

Název: Pokání

Originální název: Atonement

Překladatel: Marie Válková

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-207-1519-7

EAN: 9788020715197

Objednací kód: NA036439

Čtenářské recenze

Ve skořápce zranitelného l >26.9.2016

Proměna Iana McEwana z „básníka perverze“ v soucitného pozorovatele l >

McEwan makabrózní

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety.

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.
A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které – řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži – „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

McEwan smířený

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, česky 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, česky 2000). A nakonec i román Nevinný (The Innocent, 1989, česky 1997), jeden „z nejzdařilejších hororů současné britské prózy“, jak ho označil Martin Hilský ve své studii Současný britský román (1991), je odlehčený humornou nadsázkou.

V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu – ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež – jak se v závěru knihy dozvídáme – sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá – jako je tomu u McEwana nejednou – v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel – zapálený veřejný bojovník za svobodu slova – se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

Zdroj: Host – Ladislav Šenkyřík 22.9.2016

Čtenářská recenze – Ian McEwan: Pokání

Mám ráda příběhy, ve kterých můžu sledovat neustále se vyvíjející postavy a můžu s nimi strávit i třeba několik let jejich života nebo dokonce celý jejich život. Když jsem se nedávno rozmýšlela, po které knize sáhnout, věděla jsem, že chci nějakou, kterou si budu dlouho pamatovat. Už kdysi dávno mi byl doporučený film Pokání. Ale protože já, zatvrzelý knihomol, jsem vysazená na knihy, tak jsem sáhla na jeho knižní předlohu.

Autorem Pokání je anglický prozaik Ian McEwan (narozený roku 1948). Ten patří k nejvýznamnějším anglickým spisovatelům současné generace. Vystudoval na Suffolk University, absolvoval kurzy tvůrčího psaní a do literatury vstoupil svými povídkovými soubory. Ian je známý díky tomu, že se ve svých dílech nebrání kritice lidských nedostatků. A přesně to je tím důvodem, proč ho čtenáři zbožňují.

O Ianu McEwanovi jsem toho už spoustu slyšela, ale jeho kniha Pokání pro mě byla seznámení se s tímto autorem. Tak mi učaroval, že už na mě doma na čtení čeká jeho prozatím nejnovější kniha, Mlsoun, na kterou se už strašně těším.

Při rozčítání Pokání jsem tak trochu věděla do čeho jdu. Ale co mi učarovalo na první pohled, bylo autorovo vyjadřování a správná volba slov. Hlavní hrdinkou příběhu je Briona Tallisová. Poprvé se s ní setkáváme jako s jedenáctiletou.

Briony má zálibu ve psaní a právě v jedenácti letech napsala svou první povídku. Briony má starší sestru Cecilii, na kterou ve skrytu duše žárlí, i když si to nechce otevřeně přiznat. Do toho ještě matka holek, Emily, která je neuvěřitelně apatická vůči svému okolí a jejím nejoblíbenějším místem je její postel, ve které kvůli neustálým migrénám, tráví nejvíce času. Od Emily není cítit žádná láska k holkám, žádná radost, žádné typické holčičí rozhovory a svěřování se matce. Zdá se, že holky rostou divoce jako houby v lese.

Když se Cecilie zamiluje do Robbieho Turnera, vypukne teprve ta pravá bitva. V tu chvíli stačí vyslovit pouze falešné obvinění někoho, kdo je zcela nevinný a události se dávají do pohybu.

Robbiemu se zdá, že musí být celé rodině Tallisových do konce života dlužníkem. Jeho otec se vypařil neznámo kam, matka pracuje u Tallisových a právě pan Tallis do Robbieho vložil spoustu cílů a snaží se mu usnadnit život jak nejvíce dovede. Ale jak moc musí Robbie snášet a jak moc se musí podvolit? A jaké to musí být, když je neprávem obviněn z něčeho, co vůbec neudělal? Kdo z tohoto boje vyjde jako vítěz? Kdo poražený? Jak se vztah těchto osob vůči sobě navzájem změní?

Kniha je rozdělena do dvou částí. V první části se seznámíme s rodinou Tallisových a se všemi důležitými postavami. Nejvíce se zde seznámíme s Briony, která je pro celý příběh tou klíčovou postavou.

S ní zůstaneme až do jejích sedmasedmdesáti let. Ve druhé části si prožijeme druhou světovou válku. Spolu s Briony se stěhujeme na spoustu míst. Briony má v hlavě spoustu myšlenek, ale již od jejích jedenácti let jí v srdci tíží jedna věc, která se nikdy neměla stát. Nařčení, které nemělo být nikdy vysloveno. Bude jí jednou odpuštěno a nebo se bude ve svém vlastním pekle smažit do konce svého života?

Na závěr knihy je část, která je nazvána Londýn 1999. Ta je nejkratší ze všech a je celá vyprávěná v první osobě. Kdo ji vypráví? A co nám chce sdělit?

Životní osudy více lidí, které jsou však spojeny v jeden. Líbilo se mi, že na některé otázky nám autor nedává jednoznačné odpovědi, ale my díky němu můžeme více uvažovat nad tím nejlepším řešením. Hlavní postava, Briony mi byla sympatická ze dvou důvodů – její láska ke psaní a láska ke knihám. To mám s hlavní postavou společné. Mimochodem psaní a knihy jsou druhým nejdiskutovanějším tématem v knize.

Pokání jsem se přidala mezi nadšené čtenáře McEwanovy tvorby. Už se těším, až si smlsnu na jeho Mlsounovi.

POKÁNÍ ( Ian McEwan , Atonement )

Popis:
Pokání –

Leave a Reply