Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver)

Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver)

Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver)
  • Elérhető fájlok: Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver).pdf, Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver).epub, Kniha Sběratel kostí (Jeffery Deaver).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

E-kniha: Sběratel kostí — 2. vydání – Jeffery Deaver

Elektronická kniha: Sběratel kostí
Autor: Jeffery Deaver
Podnázev: 2. vydání


90%
5 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 513
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání čtvrté
Spolupracovali: z anglického originálu The bone collector . přeložil Jiří Kobělka
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8081-7
Ukázka: » zobrazit ukázku

Rutinovaně napsaný detektivní thriller amerického autora s originální postavou policejního vyšetřovatele. V New Yorku řádí šílený vrah, který při každé vraždě zanechá pro policii drobné stopy, ohlašující další zločin. Policie se obrátí na jednoho ze svých bývalých komisařů, zkušeného kriminalistu, který je po úraze natrvalo upoután na lůžko a vážně uvažuje o sebevraždě. Případ, který řeší pouze na základě analýzy a dedukce s pomocí mladé ambiciózní policistky, se mu podaří rozluštit a tím vyřeší i své mučivé pocity méněcennosti a deprese.

První p ř ípad legendárního Lincolna Rhyma .

Lincoln Rhyme býval brilantním kriminalistou, géniem na poli forenzní analýzy. Pak přišel nešťastný úraz, po kterém je Rhyme zcela nepohyblivý a emocionálně na dně.

Schopnost bravurního úsudku a dedukce mu naštěstí zůstala, a tak může policii pomáhat při pátrání po sériovém vrahovi, který děsí celý New York. Pachatel se zjevně rozhodl hrát s vyšetřovateli zvrácenou hru na kočku a myš: záměrně nechává na místě činu drobné stopy a pohřbívá své oběti typicky morbidním způsobem. Jako by byl přesvědčen o vlastní nepolapitelnosti; jako by pro něj byly spáchané vraždy prostředkem k souboji s vyšetřovateli. Vlastně jen s jedním z nich…

Lincoln Rhyme je sice ochrnutý, ale géniem zůstal. S pomocí špičkové laboratorní techniky a hlavně s přispěním začínající policistky Amélie Sachsové postupně prochází labyrintem stop a vodítek, které mu Sběratel kostí předložil. Rhyme se bude muset ponořit hodně hluboko do temnot šílencovy mysli, aby zachránil před krutou smrtí další nevinné oběti…

Copyright © 1997 by Jeffery Deaver

Translation © 1998, 2015 by Jiří Kobělka

Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BONE COLLECTOR,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 1997,

přeložil Jiří Kobělka

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Pacek

Korektura: Hana Pušová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Obálka: Radek Urbiš

Vydání čtvrté, v elektronické verzi druhé

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

Pro všechny členy mé rodiny:

Dee, Dannyho, Julii, Ethel a Nelsona.

Jablka nepadají daleko od stromu.

A také pro Dianu.

NA JEDEN DEN KRÁLEM

Přítomnost je v New Yorku tak silná,

že minulost je ztracená.

John Jay Chapman

pátek 22.30–sobota 15.30

Chtěla jenom spát.

Letadlo přistálo s dvouhodinovým zpožděním a čekání na zavazadla bylo úplný maraton. A ke všemu to ještě zpac­ kala taxislužba: limuzína, která na ně měla čekat, odjela už před hodinou. A tak teď čekali na obyčejný taxík.

Tammie Jean Colfaxová stála ve frontě zákazníků a štíhlé tělo měla poněkud nakloněné kvůli váze laptopu, který drže­ la v ruce. John mumlal cosi o výši úroků a nových způsobech restrukturalizace dohody, ale ona tenhle páteční večer do­ kázala myslet jen na jedno: jak ze sebe shodí propocené šaty a padne do postele.

Pohled na téměř nekonečný proud žlutých newyorských taxíků jí připomínal hemžení drobného hmyzu. Po zádech jí přeběhl mráz, když se jí vybavily vzpomínky z dětství: jak s bratrem našla zabitého jezevce s vyhřezlými vnitřnostmi plnými kroutících se larev nebo jak bratr rozkopl mraveniště a ona zděšeně zírala na vlhký chomáč odporně se hemžících tělíček. JEFFERY DEAVER 10

Ozvalo se zakvílení pneumatik a Tammie Jean Colfaxová vykročila kupředu, aby nastoupila do přistaveného taxíku.

Řidič otevřel kufr, ale zůstal sedět ve voze. Zavazadla si mu seli naložit sami, což Johna notně dopálilo. Většinou ho totiž lidé ochotně obskakovali sami. Tammie Jean se tvářila neutrálně – stále si nemohla úplně zvyknout, že má svého vlastního sekretáře, který pro ni píše dopisy a zakládá je do fasciklů. Hodila brašnu dovnitř, zabouchla kufr a nastoupila.

John vlezl do taxíku hned za ní. Práskl dveřmi a otíral si buclatou tvář a plešatějící temeno, jako by ho ukládání zava­ zadel bůhvíjak vyčerpalo.

„Nejdřív pojedete na Východní dvaasedmdesátou,“ za­ bručel přes přepážku.

„A pak do Upper West Side,“ dodala Tammie. Plexisklo mezi nimi a řidičem bylo neuvěřitelně poškrábané, takže sotva rozeznávala šoférovu tvář.

Taxík vyrazil od chodníku a zakrátko se už hnal po dálni­ ci směrem na Manhattan.

„Podívej,“ ozval se John, „proto je všude tolik lidí.“

Ukazoval na billboard vítající delegáty mírové konference OSN, která začínala v pondělí. Do města mělo přijet deset ti­ síc návštěvníků. Tammie pohlédla na plakát, ze kterého na ni mávali usměvaví černoši, běloši i Asijci. Tohle umělecké dílo se však moc nepovedlo. Barvy i proporce byly přitažené za vlasy a všechny tváře působily až nezdravě bledě.

„Vypadají jak mrtvoly,“ zamumlala.

Hnali se širokou dálnicí v záři podivně nažloutlých světel. Mi nuli starou námořní základnu a brooklynské přístaviště.

John se konečně odmlčel, vytáhl kalkulačku a začal do ní lá dovat nějaká čísla. Tammie Jean se uvelebila na sedadle

a sledovala scenerii za oknem. Sluncem rozpálené chodníky pomalu chladly a lidé posedávající na verandách domů ko­ lem cesty se tvářili mrzu tě – vedro jako by je napůl omámilo.

Taky uvnitř vozu bylo šílené dusno. Tammie stiskla knof­ lík, aby stáhla okénko. Ani ji nepřekvapilo, že spouštěcí me­ chanismus nefunguje. Naklonila se přes Johna, ale druhé okénko bylo rovněž pokažené. A současně si všimla, že na dve řích taxíku scházejí zámky.

Přejela rukou po dveřích a ucítila kousek chladného kovu. Někdo jako by kliku odřízl pilkou.

„Co je?“ zeptal se John.

„Koukni na ty dveře. Jak je otevřeme?“

John se právě chystal obě strany zkontrolovat, když proje­ li ko lem odbočky do tunelu vedoucího do středu města.

„Hej!“ zabušil na plexisklo. „Přejel jste odbočku! Kam to je dete?“

„Možná to chce vzít přes Queensboro,“ podotkla Tam­ mie. Znamenalo by to sice zajížďku, ale vyhnuli by se poplat­ ku za tu nel. Naklonila se a prstýnkem zaklepala na přepážku.

„Jedete přes most?“

Řidič ji ignoroval.

O chvíli později minuli i odbočku na Queensboro.

„Sakra,“ ulevil si John. „Kam nás to veze? Do Harlemu. Určitě nás veze do Harlemu.“

Tammie se podívala z okna. Vedle nich jel automobil a pomalu je předjížděl. Zabušila silně na okno.

„Pomoc!“ vykřikla. „Prosím. “

Řidič vedlejšího vozu na ni pohlédl, pak ještě jednou a za­ JEFFERY DEAVER 12 mračil se. Zpomalil a zařadil se za ně. V tu chvíli sebou taxík cukl, sklouzl po výjezdové rampě do Queensu, vjel do opuš­ těné ulice a řítil se pustou průmyslovou čtvrtí. Na tachometru měl dobrou stovku.

Tammie znovu začala bušit do plexiskla. „Zpomalte! Kam to. “

„Bože můj, to snad ne,“ zasípal John. „Koukni na něj.“

Muž za volantem si nasazoval kuklu.

„Co po nás chcete?“ křičela Tammie.

„Peníze?“ přizvukoval John. „Dáme vám, o co si řeknete!“

Vpředu bylo ticho.

Tammie popadla laptop a praštila jím do okna. Sklo vy­ drželo, ale řidič se při ráně vyděsil. Taxík divoce poskočil a téměř se otřel o cihlovou zeď budovy, kolem které právě projížděli.

„Kolik peněz chcete? Dáme vám spoustu prachů!“ drmo­ lil John a slzy mu stékaly po otylých tvářích.

Tammie znovu vší silou udeřila do skla. Tabule se otřásla, ale zůstala neporušená.

A znovu. Kufřík přenosného počítače tentokrát nevydržel a počítač z něj vypadl na zem.

Taxík smykem zastavil na konci neosvětlené slepé uličky.

Řidič vystoupil a v ruce svíral malou pistoli.

„Prosím, ne,“ naříkala Tammie.

Řidič přešel k zadní části vozu, naklonil se a zblízka na oba zí ral přes zašpiněné sklo. Stál tam docela dlouho, zatím­ co jeho pa sažéři se tlačili u protějších dveří.

Náhle se ozvala rána. Tammie sebou trhla a John vydal krátký skřek.

Kdesi v dálce za řidičem se nebe zaplnilo barevnou kyti­ cí blikajících světel. Ozvaly se další rány a svištění. Řidič se otočil a pozoroval, jak nad městem roztahuje nohy obrovský ohnivý pa vouk.

Ohňostroj, uvědomila si Tammie. Četla o tom přece v Timesech. Uvítací dar starosty a generálního tajemníka OSN delegátům konference v největším městě světa.

Muž v masce se otočil zpátky k nim. S hlučným cvaknu­ tím zatáhl za kliku a pomalu otevřel dveře.

Telefonát byl anonymní. Jako obvykle.

Nedalo se tedy zpětně ověřit, který prázdný pozemek měl vo lající na mysli. Centrála jen předala zprávu: Mluvil o Sedma třicáté poblíž Jedenácté. To je všechno.

Anonymové přece nikdy nepodávají podrobné údaje o místě činu nebo nálezu.

Bylo teprve devět hodin ráno, ale Amélie Sachsová už byla ce lá propocená. Postupovala vysokou trávou a stále nic nevi­ děla. Sklonila hlavu k mikrofonu přicvaknutému na modré blůze uniformy.

„Hlídka 5885. Nemůžu nic najít, centrálo. Nemáte něco bliž šího?“

I přes škvrčení zaslechla: „Moc toho není, 5885. Ale něco pře ce. ten anonym doufal, že oběť je mrtvá. Příjem.“

„Anonym doufal, že oběť je mrtvá. Prý kvůli ní samotné. Příjem.“

Doufal, že oběť je mrtvá?

Sachsová postupovala dál a prohledávala další prázdný

Měla chuť se na to vykašlat. Kolena ji bolela a celé tělo ji v tom hle příšerném srpnovém vedru pálilo jako čert. Nej­ radši by vy padla někam na pláž a lila do sebe ledový čaj. Při­ tom by stačilo nahlásit centrále 10 90, kód pro sdělení „ne­ podložená zpráva“, a vrátit se do kanceláře. Tam by si klidně mohla pomalu vyklízet skříňku a připravovat se na pondělní přesun na nové působiště.

Jenže tohle vypustit nemůže. Musí pokračovat, jít po rozpále ném chodníku, protáhnout se mezerou mezi dvěma opuštěnými budovami a dovléct se k dalšímu zaplevelenému pozemku.

Zastrčila dlouhý ukazováček pod okraj policejní čepice a nervózně se pošrábala v dlouhých zrzavých vlasech sto­ čených na zpocené hlavě. Po čele jí stekly další kapky potu, a tak si utřela i obočí.

Tohle jsou mé poslední dvě hodiny ve službě pochůzkář­ ky, pomyslela si. To už nějak přežiju.

Popošla do hustého křoví a v tu chvíli poprvé pocítila ja­ kýsi neklid.

Někdo ji sleduje.

Uschlé rostliny šustily v horkém větru a jejich zvuk se slé­ val s hlukem provozu v Lincolnově tunelu. Sachsovou na­ padlo totéž, co většinu pochůzkářů před ní: tohle město je tak zatraceně hluč né, že se za ní může objevit kdokoliv s no­ žem v ruce a ona si toho ani nevšimne.

Třeba jí právě míří na záda.

Bleskově se otočila.

Nikde nic; jen suché listí a rezavé kusy železa.

Vylezla na hromadu kamení a zkroutila se bolestí. V je­ dena třiceti letech – v pouhých jedenatřiceti, dodala by mat­ ka – už Amélie Sachsová trpěla artritidou. Zdědila ji po dědečkovi – stejně jako po matce štíhlou postavu a po otci pěkný vzhled a povolání.

Když se prodírala vysokou clonou suchého křoví, pocíti­ la dal ší nával bolesti. Měla štěstí, protože se zarazila jenom krok před deset metrů hlubokým srázem.

Hleděla do zejícího kaňonu vydlážděného po stranách kameny. Tudy, přes West Side, vedla železniční trať Amtraku spojující město se severem státu New York.

Přimhouřenýma očima pátrávě prohlížela široké štěrko­ vé lože, jehož středem se táhly dvoje koleje. A nedaleko od nich.

Hromádka štěrku, z jejíhož středu ční. není to nějaká větev? Ne, vypadá to.

Zachvěla se. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a po těle jí na­ skakuje husí kůže. Pak ji zalilo horko. S vypětím všech sil se jí podařilo umlčet slabý vnitřní hlas, který ji nabádal, aby se otočila a tvářila se, že nic nezahlédla.

Anonym doufal, že oběť je mrtvá. Prý kvůli ní samotné.

Amélie se rozběhla k nedalekému mostu nad tratí. Byl k němu připevněný žebřík spojující kolejiště se silnicí. Užuž se ho chytila, ale dokázala se včas zarazit. K čertu! Právě tudy přece mohl pa chatel opustit místo činu. Kdyby se teď něčeho dotkla, může setřít všechny otisky, které zde dotyčný mož­ ná zanechal. Marná sláva, musí zvolit komplikovanější ces­ tu. Několikrát se zhluboka na dechla ve snaze utlumit bolest JEFFERY DEAVER 16 v kloubech a teprve pak začala slé zat po balvanech dolů. Při tom si znovu ušpinila služební boty, nablýskané do stříbrné­ ho lesku a připravené na první den v nové práci. Těsně nad zemí seskočila a pospíchala k záhadné mohyle.

Ze země nevyčnívala větev, ale lidská ruka. Možná je tam za kopaná jen paže, možná je celá oběť pohřbená svisle – bylo vidět jenom předloktí, zápěstí, dlaň a prsty. Amélie nevě­ řícně zí rala na prsteníček – všechno maso z něj bylo servané a dámský prsten s diamantem se třpytil na krvavé holé kosti.

Amélie Sachsová padla na kolena a začala hrabat jako pes.

Zemina létala sem a tam, jak se policistka horečně snaži­ la po tvrdit svou domněnku. Pohlédla na křečovitě roztaže­ né prsty a náhle si uvědomila, že oběť v okamžiku pohřbení musela žít.

A možná žije ještě teď.

Amélie se pořezala o střep láhve. Vtom však objevila vlasy a pod nimi sinalé lidské čelo, které mělo nepřirozenou še­ domodrou barvu způsobenou nedostatkem kyslíku. Hrabala dál, až uviděla prázdný pohled a ústa zkroucená v hrůzné grimase při pokusu dostat se v posledních vteřinách života nad dusivou zeminu.

Díky prstenu si Sachsová nejdřív myslela, že obětí je žena. Byl to však obézní muž zhruba okolo padesátky. Jeho tělo nejevilo žádné známky života.

Sachsová ustoupila a nemohla od hrůzného nálezu od­ trhnout oči. Téměř zakopla o kolejnici. Celou minutu nedo­ kázala myslet na nic jiného, než že ten člověk zemřel neuvě­ řitelně děsivým způsobem.

Pak si ale řekla: seber se, holka. Dostala ses na místo kri­ minálního činu a jsi tady sama.

Však víš dobře, co dělat.

Z jako Zatčení pachatele, je- li na místě činu.

O jako Ohledání místa činu.

Z jako Zajištění materiálních důkazů a podezřelých.

Co znamená to druhé O?

Sklonila opět hlavu k mikrofonu. „Hlídka 5885 centrále. Hlá sím 10 29 u železniční tratě na Sedmatřicáté a Jedenácté. Potřebu ju kriminálku, někoho z laborky a doktora. Příjem.“

„Rozumím, 5885. Pachatel zajištěn?“

Sachsová zírala na prst bez masa, na prsten, na oči a na ten zděšený výraz ve tváři. Příšerná grimasa! Hrůzou se otřásla. Na letním táboře u řeky klidně plavala mezi hady a nedělalo jí pro blémy skočit na laně ze třicet metrů vysoké­ ho mostu. Ale při představě, že by se nemohla hýbat. že by se dostala do pasti. se jí okamžitě zmocnila panika, jako by ji zásahl elektrický proud. Také proto vždycky chodila velmi rychle – a za volantem se pohybovala téměř rychlostí světla.

Když se hýbeš, nemůžou tě chytit.

Zaslechla nějaký zvuk a bleskově otočila hlavu.

Rachot se přibližoval.

Kolem kolejí poletovaly cáry papíru a malé větrné víry zve daly prach jako vzteklí duchové.

A pak se ozvalo táhlé zavytí.

Sto sedmdesát centimetrů vysoká policistka stála tváří v tvář osmde sátitunové lokomotivě společnosti Amtrak – JEFFERY DEAVER 18 červenobílomodrá hora oceli se blížila dvacetikilometrovou rychlostí.

Strojvedoucí ji ignoroval.

Sachsová se postavila doprostřed kolejí, rozpažila ruce

a za čala divoce mávat. Ozval se pískot brzd a lokomotiva po­

malu za stavila. Strojvedoucí vystrčil hlavu z kabiny.

„Tudy nemůžete,“ oznámila mu Amélie.

Chtěl vědět proč. Na řízení tak obrovského vlaku jí připa­ dal příliš mladý.

„Nacházíte se na místě kriminálního činu. Vypněte mo­ tor, pro sím.“

„Já tady nic kriminálního nevidím, dámo.“

Sachsová ho však už neposlouchala. Dívala se nahoru, na me zeru v zábradlí mostu.

Tudy by se dalo protáhnout mrtvé tělo, aniž by ho kdo­ koliv spatřil – stačilo zaparkovat na Jedenácté a dovléct oběť úzkou uličkou ke srázu. Na Sedmatřicáté, která ji křižovala, by vraha mohl zahlédnout oknem kdokoliv z mnoha obyva­ tel téhle části města.

„Nechte ten vlak stát tady, pane.“

„Vypněte motor, prosím.“

„U těchhle lokomotiv se motor nevypíná, běží pořád.“

„Tak zavolejte dispečerovi. Nebo někomu jinému. Musí za stavit i vlaky směřující na jih.“

„Poslechněte mě. Zapsala jsem si číslo vašeho vozidla.“

„Radím vám, abyste mě okamžitě poslechl,“ vyštěkla Sach sová.

„A co uděláte, když vás neposlechnu, dámo? Dáte mi po­ kutu?“ V tu chvíli už ale Amélie Sachsová znovu šplhala naho­ ru po ka menném srázu. Klouby se opět ozývaly, na rtech cítila prach a vlastní pot. Proběhla uličkou a zastavila se až na chod­ níku Je denácté avenue. Rozhlédla se kolem sebe. V kongreso­ vém centru Javits to přímo vřelo; davy návštěvníků se mísily s týmy novinářů. Obrovský transparent hlásal: Vítáme delegáty OSN! Brzy ráno ovšem tahle ulice určitě zela prázdnotou, takže pachatel mohl svůj záměr celkem snadno uskutečnit. Sachsová vstoupila doprostřed Jedenácté avenue, šestiprou­ dového bulváru ucpaného pomalu se pohybující šňůrou aut.

Zvedla ruku a na místě zastavila kolonu aut směřujících na sever. Několik řidičů se pokusilo z kolony vycouvat, a tak bylo třeba uložit dvě pokuty. Nakonec Amélie postavila do středu uli ce několik odpadkových košů – posloužily jako barikáda, aby spořádaní občané za volanty aut museli splnit svou občanskou povinnost.

Náhle si Sachsová vzpomněla na poslední pravidlo hlíd­ kové směrnice ZOZO.

O jako Ochrana místa činu.

Hlasité zvuky klaksonů se mísily se vzteklými výkřiky ři­ dičů. O chvíli později se do vřavy obří manhattanské tepny ko nečně ozvaly zvuky sirén.

Během čtyřiceti minut zaplnili uniformovaní policisté a detektivové celou ulici. Sachsová se dozvěděla, že obětí byl jeden ze dvou pasažérů, kteří v noci přistáli na letišti J. F. Kennedyho, na sedli do taxíku a odjeli do města. Jenže domů se už nedostali.

„Je tady štáb CNN,“ zašeptal jí do ucha jeden uniformo­ vaný strážník. JEFFERY DEAVER 20

A tak ji ani nepřekvapilo, když zahlédla Vince Perettiho, šéfa Centrální vyšetřovací divize, který velel celému týmu na místě činu. Právě vylezl na kopec nad kolejemi a oprašoval si svůj drahý oblek.

K jejímu překvapení si jí nejen všiml, ale dokonce jí mávl ru kou na pozdrav a vyloudil na tváři chabý úsměv. Došlo jí, že to má být výraz vděčnosti za její téměř horolezecký kou­ sek. Za to, že nesmazala otisky ze žebříku. Poslední den ve službě se dostane na výsluní slávy.

Peretti ji ovšem zpražil pohledem. „Předpokládám, že ne­ jste žádný nováček, policistko.“

„Předpokládám, že nejste u sboru nová.“

Přísně vzato nebyla, přestože u policie sloužila teprve tři roky, zatímco kolegové v jejím věku už měli za sebou devět či deset let. Sachsová se totiž několik let před vstupem na aka­ demii jen tak poflakovala. „Nejsem si jistá, na co se ptáte.“

Tvářil se podrážděně a jeho úsměv pohasl: „Byla jste prv­ ní na místě činu?“

„Tak proč jste uzavřela Jedenáctou? Co jste tím sledova­ la?“

Pohlédla na bulvár, stále zatarasený odpadkovými koši. Na houkání si už zvykla, ale až teď si uvědomila jeho hlasi­ tost i ne uvěřitelnou frontu aut, táhnoucí se několik mil do­ zadu.

„Pane, první důstojník na místě činu se musí držet směr­

nic, pane. Zatknout pachatele, ohledat místo činu, zajistit. “

„Já znám ZOZO dobře! To jste uzavřela celou avenue,

abyste ochránila místo kriminálního činu?“

„Ano, pane. Na příčné ulici totiž pachatel zaparkovat ne­

mohl – všimli by si ho tady v těch oknech. Vidíte? Musel za­ parkovat na Jedenácté.“

„Tak to se pletete. Na téhle straně kolejí totiž nenechal žád­ né otisky. Ty byly jen na tom žebříku, který vede na Sedm­ atřicátou.“

„Sedmatřicátou jsem uzavřela taky.“

„To je právě to. Žádnou jinou ulici jste uzavírat neměla. A co ten vlak?“ pokračoval Peretti. „Proč jste ho zastavila?“

„Projížděl místem činu, pane. Myslela jsem, že by mohl po škodit stopy nebo důkazní materiál. Nebo něco jiného.“

„Nevyjádřila jsem se přesně, pane. Myslela jsem. “

„A co letiště Newark?“

„Ano, pane.“ Sachsová se rozhlédla kolem a očima hleda­ la pomoc. Poblíž stáli policisté, ale ti měli svou práci a rozho­ voru si nevšímali. „Co je s ním?“

„Proč jste ho taky neuzavřela?“

No prima. Bude přednáška. Amélie sevřela rty po vzoru Julie Robertsové a upjatě, ale rozumně řekla: „Dle mého od­ hadu se zdálo pravděpodobné, pane, že. “

„Jistě, ale dálnice na New Jersey je taky dost pravděpo­ dobná. A taky výpadovka na Long Island. A dálnice I 70 až někam do St. Louis. To všechno jsou dost pravděpodobné únikové cesty.“

Sachsová zaklonila hlavu a pohlédla Perettimu do očí. Oba byli stejně vysocí, ale on měl vyšší podpatky.

„Už mi volali od policejního ředitele, velitele Přístavní správy, z kanceláře generálního tajemníka OSN, šéfa támhle­ toho cirkusu. “ kývl hlavou k centru Javits. „Zmrvili jsme časovej rozvrh konference, projev jednoho senátora a celej provoz na West Side. Koleje vedou dobrých dvacet metrů od JEFFERY DEAVER 22 oběti a uzavřený bulvár je o sto metrů dál a navíc o deset metrů výš. Mám dojem, že ani hurikán Eva nenadělal v se­ verním koridoru spo lečnosti Amtrak takový bordel jako vy.“

„Opravdu jsem měla dojem. “

Peretti se usmál. Amélie byla velmi atraktivní – součás­ tí jejího „poflakování“ před vstupem na policejní akademii byla i práce pro módní agenturu Chantelle, která sídlí na Ma­ dison avenue. Snad proto se Peretti rozhodl jí odpustit.

„Poslyšte, policistko Sachsová,“ začal a mrkl na štítek se jménem na její hrudi stažené neprůstřelnou vestou, „pama­ tujte si: práce na místě kriminálního činu je vždy otázkou kompromisu mezi přáním a možnostmi. Obklíčit po každém zločinu střed města kordonem policajtů a zadržet při tom tři miliony lidí by bylo určitě prima. Něco takového ovšem dost dobře nejde. Propříště na to myslete.“

„Víte, pane,“ odvětila příkře, „já od pochůzkářů odchá­ zím. Poslední služba mi končí dnes v poledne.“

Peretti kývl hlavou a povzbudivě se usmál. „Jinými slo­ vy už mám toho poučování nechat, co? Takže zastavit vlak a uzavřít ulici bylo vaše rozhodnutí?“

„Ano, pane,“ řekla kousavě. „Přesně tak.“

Dlouhými tahy pera si to poznamenal do černého bloku.

„A teď odstraňte ty odpadkové koše. Než se ulice uvolní, bu dete řídit dopravu. Slyšela jste?“

Bez vyjádření souhlasu či nesouhlasu vstoupila na vozov­ ku Jedenácté avenue a pomalu z ní začala uklízet nádoby na odpadky. Žádný z řidičů projíždějících okolo si na její účet neodpustil uštěpačnou poznámku. Pohlédla na hodinky.

Sokol zatřepotal křídly, dosedl na římsu a pohodlně se na ní usadil. Vzduch byl uprostřed dopoledne horký a prů­ zračný.

„Už je tady,“ špitl muž a otočil hlavu směrem ke zvonku od domovních dveří v přízemí.

„Je to on?“ křikl ke schodům. „Je, nebo není?“

Odpovědi se Lincoln Rhyme nedočkal, a tak pohlédl zpátky k oknu. Dravcova hlava se rychlým a elegantním po­ hybem otočila a Rhyme si všiml, že jeho pařáty jsou zbroce­ né krví. Z černého zobáku mu visel cár žlutého masa. Natá­ hl krátký krk a přesunul se k hnízdu, kde maso upustil do nataženého zobáku ochmýřeného modrého ptáčete. Rhyme si pomyslel, že se možná právě dívá na jediné živé stvoření, které nemá v New Yorku přirozeného nepřítele. Kromě Boha všemohoucího.

Na schodech zaslechl pomalé kroky.

„Byl to on?“ zeptal se Thoma.

„Ne,“ odpověděl mladík.

„Tak kdo to byl? Někdo přece zvonil, ne?“ JEFFERY DEAVER 24

Thom sjel pohledem k oknu. „Ten sokol se vrátil. Podívej, na parapetu jsou skvrny od krve. Vidíš je?“

Sokolí samička se ukázala v celé své kráse. Její peří šedo­ modře pableskovalo a hlavu měla pozorně obrácenou k ob­ loze.

„Jsou pořád spolu. Oni se párují na celý život?“ divil se Thom. „Jako husy?“

Rhyme pozoroval mladíka, jak se naklání, aby lépe viděl do hnízda.

„Kdo to byl?“ zeptal se znovu. Thom ho zdržoval a Rhy­ ma to dráždilo.

„Návštěva? Ha,“ odfrkl Rhyme a snažil se vybavit si, kdy se tu naposled objevil nějaký host. Nejmíň před čtvrt rokem. Kdo to tehdy byl? Možná ten reportér nebo nějaký vzdále­ ný bratranec. Anebo Peter Taylor, jeden z jeho specialistů na míchu. A taky Blaine se tu párkrát zastavila. Ta se ovšem ne­ počítá mezi návštěvy.

„Je tu hrozná zima,“ stěžoval si ošetřovatel a hnal se k oknu, aby ho otevřel. Mladická zbrklost.

„Neotvírej to okno,“ zasyčel Rhyme. „A už mi konečně řekni, kdo to přišel, sakra.“

„Je tu fakt zima.“

„Vyděsíš sokoly. To nemůžeš trochu stáhnout klimatiza­ ci?“

„My jsme tu byli dřív než ti ptáci,“ ohradil se Thom a po­ malu nadzdvihl velké zasouvací okno. „Oni se sem nastěho­ vali jen kvů li tobě.“ Sokoli pohlédli směrem k pohybujícímu se sklu a nepřátelsky se na něj zadívali. To ovšem dělali po­ řád. Ani je nenapadlo odletět z parapetu.

„Tak kdo to přišel?“ opakoval Rhyme.

Mladík se rozhlédl kolem sebe. „Je tu pěkný binec.“

Rhyme neměl rád zmatek při úklidu – a zvuk vysavače přímo nenáviděl. Žil spokojeně v místnosti, kterou nazýval svou kance láří, v prvním patře řadového domku v Upper West Side s vý hledem na Central Park. Poměrně rozlehlý pokoj byl do posledního místečka zaplněný. Někdy se Rhy­ me bavil tím, že zavřel oči a snažil se rozeznat vůně různých předmětů naskládaných v pokoji. Tisíce knih a časopisů, spousta šikmo naházených a jen zázra kem držících hromad různých fotokopií, horké tranzistory věčně zapnuté televize, prachem pokryté žárovky a korkové nástěnky. Vůně vinylu, pe roxidu, latexu a čalounění.

A tří různých druhů skotské.

A sokolích výtrusů.

„Nechci ho vidět. Vyřiď mu, že nemám čas.“

„Je s ním nějaký mladý polda. Ernie Banks. Vlastně ne, tak se jmenoval ten baseballista. Neměl bych přece jen uklidit? Ten binec si pořádně uvědomíš, až když se někdo ohlásí.“

„Ohlásí? To zní směšně. Tak staromódně. Řekni jim, ať vypadnou. Tohle už zní moderněji, ne?“

Thom sice mluvil o pokoji, ale Rhyme si domyslel, že měl na mysli i svého šéfa.

Rhymovy vlasy byly sice černé a husté jako vlasy dvaceti­ letého mladíka – přestože mu bylo dvakrát tolik – ale slepené chomáče mu trčely na všechny strany a naléhavě potřebovaly JEFFERY DEAVER 26 umýt a ostříhat. Ve tváři měl Rhyme špinavě vyhlížející tří­ denní strnisko černých vousů. Lechtání v uších, se kterým se dnes ráno probudil, bylo neklamným znamením, že taky v těchhle partiích by byl zapotřebí zástřih. Nehty na rukou i nohou už přerostly únosnou mez a jeho oblečení – bíle pun­ tíkované pyžamo – po týdnu nošení získalo charakteristický zápach. Temně hnědé oči mu koukaly ze zanedbané tváře, o které Blaine několikrát prohlásila – v návalu vášně i mimo ni – že je jinak velmi pohledná.

„Chtějí s tebou mluvit,“ pokračoval Thom. „Prý jde

o něco moc důležitého.“

„Vždyť Lon už tu nebyl skoro rok.“

„To přece neznamená, že ho chci vidět. Nevyplašils ty

soko ly? Jestli jo, tak se naseru.“

„Je to důležité, Lincolne.“

„Říkal jsi moc důležité. Kde je ten doktor? Třeba už volal,

když jsi lítal venku a já spal.“

„Vždyť jsi vzhůru už od šesti.“

„Ne.“ Rhyme se odmlčel. „Sice jsem se vzbudil, ale pak

jsem zase usnul. Usnul jsem zdravým spánkem. Nenechal

„Ne. Na záznamníku nic nebylo.“

„Tvrdil, že se dopoledne staví.“

„Je teprv jedenáct. Na vyhlášení celostátního pátrání je

možná ještě čas.“

„A nevisel jsi zas na telefonu?“ zeptal se náhle Rhyme.

„Třeba sem volal zrovna, když jsi telefonoval.“

„Já ti nic nevyčítám,“ přerušil ho Rhyme. „Neurážej se.

Neřekl jsem přece, že odsud nesmíš volat. Klidně si volej. Jen jsem chtěl říct, že mohl volat, zrovna když jsi měl hovor.“

„Ne, tys chtěl spíš říct, že dnešní dopoledne bude stát za hovno.“

„No jasně. Hele, některé moderní telefony mají tohleto. čekání na hovor. Můžeš mít dva hovory zároveň. To kdyby­ chom měli. Tak co teda ten můj kámoš Lon chce? A ten jeho baseballista?“

„To se jich zeptej sám.“

„Já se ptám tebe.“

„Chtějí s tebou mluvit. To je všechno, co vím.“

„O něčem vééélmi důůůležitým, co?“

„Lincolne,“ povzdechl si Thom a prohrábl si blonďa­ té vlasy. Měl na sobě tmavé kalhoty, bílou košili a modrou květovanou kravatu s dokonalým uzlem. Když si ho Rhyme před rokem najal jako ošetřovatele, dovolil mu nosit džíny a tričko. Thom přesto chodil každý den ve slušném oblečení. Rhyme sám nechápal proč, ale ta hle skutečnost měla něja­ kým záhadným způsobem vliv na jeho rozhodnutí nechat si mladíka u sebe. Žádný z jeho předchůdců přitom u Rhyma nevydržel déle než šest týdnů. A počet těch, kteří to vzdali, se přesně rovnal počtu těch, které Rhyme propustil sám.

„Tak dobře, cos jim nabulíkoval?“

„Že mají pár minut počkat, než se ujistím, že jsi upravený a připravený na jejich návštěvu. Krátkou.“

„Tohles jim řekl a mě ses nezeptal? Vřelé díky.“

Thom ustoupil a zavolal přes úzké schodiště dolů. „Pojďte dál, pánové.“

„Určitě ti ještě něco řekli,“ naléhal Rhyme. „A ty mi to tajíš.“ JEFFERY DEAVER 28

Mladík neodpověděl a Rhyme útrpně sledoval příchod obou mužů. Jakmile vstoupili do pokoje, vzal si Rhyme slovo a otočil se k Thomovi. „Zatáhni závěsy. Už jsi ty ptáky vyděsil dost.“

Což ovšem neznamenalo nic jiného, než že ho otravují pro nikavé paprsky jasného slunce.

Odporná lepicí páska přes ústa jí nedovolovala vydat ani hlásku. Připadala si mnohem bezmocnější, než kdyby jí dal jen želízka na zápěstí. Než když jí před chvílí sevřel paži svý­ mi krátkými tlustými prsty.

Řidič taxíku, ještě stále v lyžařské kukle, ji vedl vlhkou chodbou podél trubek a kabelů. Nacházeli se ve sklepě něja­ ké kance lářské budovy. Neměla však ponětí kde.

Kdyby s ním tak mohla promluvit.

T. J. Colfaxová ovšem hrála dál. Je přece velké zvíře z fir­ my Morgan Stanley. Je zvyklá vyjednávat.

Peníze? Chceš peníze? Seženu ti jich plné pytle, člověče. Sna žila se zachytit únoscův pohled, jako by mu tím mohla vnutit své myšlenky.

Prosííím, žadonila tiše a začala přemýšlet, jakým způso­ bem proměnit svých 401 tisíc dolarů na hotovost a předat mu i svůj penzijní účet. Ach, prosím.

Vzpomněla si na události minulé noci. Ten chlap je vy­ táhl z taxíku a nasadil jim pouta. Pak je nacpal do kufru a znovu se rozjeli. Napřed po nerovném povrchu, ale pak se jízda zklidnila, až konečně zastavili. Řidič pravděpodob­ ně otevřel bránu nebo vrata. Zřejmě vjel do garáže, napadlo

Tam mie. Hluk velkoměsta naprosto utichl a Tammie nesly­ šela nic než bublání motoru.

Pak se kufr otevřel a muž ji vytáhl. Strhl jí z prstu diaman­ tový prsten, strčil si ho do kapsy a provedl ji kolem děsivých obrazů, z nichž na ni hleděly strašidelné tváře – řezník, ďá­ bel, tři nešťastné děti – vše vyvedené vybledlými barvami na opadávající omítce. Nato ji odtáhl do sklepa a tam ji hodil na zem. Potom zmizel. Tammie zůstala ve tmě sama, obklopená pouze příšerným pa chem – snad z hnijícího masa nebo z od­ padků. Ležela tu celé ho diny, na chvíli dokonce i usnula, ale většinu času naříkala. Pro brala ji až hlasitá rána. Ostré prásk­ nutí. Někde poblíž. A pak se znovu dostavil neklidný spánek.

Před půl hodinou si pro ni zase přišel. Hodil ji do kufru a po dvaceti minutách jízdy se ocitli tady. Ta d y. Bůhvíkde.

Vešli do matně osvětlené sklepní místnosti. Středem ved­ la tlustá černá trubka; muž ji k ní připoutal želízky, podebral jí nohy a sesunul do sedu. Nohy jí svázal provazem – trvalo to několik minut, protože pracoval v kožených rukavicích. Pak se vztyčil, dlouze se na ni zadíval, znovu se sehnul a roz­ trhl jí blůzku. Začal kolem ní obcházet, až zalapala po dechu. Cítila jeho ruce na ramenou; zkoumavě si ji přejížděly a mač­ kaly jí lopatky.

Dala se do pláče a přes lepicí pásku začala žadonit o po­ moc.

Věděla, co přijde.

Ruce se sunuly dolů, přejely jí přes boky a postupovaly stále dopředu. Ňader se však nedotkly. Spíš se zdálo, že pátra­ jí po žebrech. Píchaly do nich a hladily je. Tammie se otřásla a snažila se uhnout. Muž ji hrubě uchopil a znovu jí začal tlačit na kosti, ja ko by vychutnával jejich pružnost. JEFFERY DEAVER 30

Postavil se a Tammie zaslechla vzdalující se zvuk lid­ ských kroků. Nadlouho se všude rozhostilo ticho, které pře­ rušovalo jen hučení klimatizace a výtahů. Náhle sebou trhla a polekaně vykřikla, vyděšená zvukem přicházejícím zezadu z pravé strany. A zno vu: Ššš. Ššš. Ten zvuk se jí zdál povědo­ mý, ale nevěděla, kam ho zařadit. Snažila se otočit, aby vidě­ la, co únosce dělá, ale nemohla se pohnout. Co to jen může být? Zvuk se rytmicky opakoval, až v ní vyvolal vzpomínku na matčin dům.

Sobotní ráno v malém domku v Bedfordu ve státě Tennes­ see. Sobota byl jediný den, kdy matka nemusela do práce a věnovala se domácímu úklidu. Tammie se obvykle probou­ zela až do hor kého dne a sbíhala pak po schodech dolů, aby matce pomohla. Ššš. Ššš. Teď naslouchala známému zvuku a musela se nad tou vzpomínkou rozplakat: proč, proboha, musí ten chlap zametat podlahu s takovou pečlivostí – tak dokonale pravidelnými tahy koštěte?

Tvářili se překvapeně a byli celí nesví.

Což se členům newyorské kriminálky nestává právě čas­ to.

Lon Sellitto a mladý Jerry (ne Ernie) Banks se usadili tam, kam je Rhyme pohybem své rozcuchané hlavy poslal. Na dvě zaprášené a nepohodlné ratanové židle.

Rhyme se od doby, co ho Sellitto navštívil naposledy, dost změnil a detektiv nedokázal úplně zakrýt svůj šok. Banks na sobě nedal nic znát, ale i on byl vyvedený z míry. Špinavá

místnost, uprostřed které na ně z postele podezřívavě zírá jakýsi neupravený pobuda. A pak ten zápach. Kolem stvo­ ření jménem Lincoln Rhyme se šířilo nezaměnitelné aroma tělesných výměšků.

Rhyme okamžitě zalitoval, že je sem vůbec pouštěl.

„Proč ses neohlásil předem, Lone?“

„Protože bys nás odmítl.“

Thom vyšel po schodech k nim, ale Rhyme ho zarazil: „Ne, Thome, myslím, že tě nebudeme potřebovat.“ Nechtěl, aby se mladík jako vždycky zeptal hostů, jestli si dají něco k jídlu nebo k pití.

Je jak nějaká Matka Tereza.

Na chvíli zavládlo ticho. Rozložitý a zamračený Sellitto – starý vlk s dvaceti lety odkroucenými ve službě – pak pohlé­ dl na krabici vedle postele a chystal se promluvit. Pohled na papírové pleny pro dospělé mu však bohužel zcela vyrazil dech.

„Četl jsem vaši knihu, pane,“ ozval se Jerry Banks. Mla­ dý de tektiv asi neměl pevnou ruku a při holení se několikrát řízl. A ten okouzlující kačírek na hlavě! Dobrý Bože, vždyť mu snad není víc než dvanáct. Čím je svět sešlejší, uvažoval Rhyme, tím mladistvěji vypadají jeho obyvatelé.

„Kterou knihu jste četl?“

„Vaši příručku o postupu na místě činu samozřejmě taky. Ale teď jsem myslel tu obrazovou publikaci, co vyšla před pár lety.“

„Tam ale byla taky slova. Vlastně tam byla především slo­ va. Četl jste je vůbec?“

„No jasně, samozřejmě,“ zareagoval rychle Banks. JEFFERY DEAVER 32

Obrovský stoh zbylých výtisků Míst činu se nakloněný opíral o stěnu pokoje.

„Nevěděl jsem, že jste s Lonem přátelé,“ dodal Banks.

„Copak vám Lon ještě nepředváděl ročenku? Copak vám ne ukázal obrázky? Nevyhrnul si rukávy, neukázal si na jizvy a ne řekl: ,K tomuhle jsem přišel při práci s Lincolnem Rhy­ mem?‘“

Sellitto se nezasmál. Místo toho se začal hrabat v kufříku. Co pak to tam asi má, pomyslel si Rhyme jízlivě.

„Jak dlouho jste byli parťáci?“ vyzvídal Banks ve snaze udržet konverzaci.

„Řekni mu to ty,“ ozval se Rhyme a podíval se na hodiny.

„Parťáci jsme nebyli nikdy,“ řekl Lon. „Já dělal v oddělení vražd a on řídil Centrální vyšetřovací divizi.“

„No ne,“ hlesl ohromený Banks. Vedení Centrální vyšet­ řovací divize patřilo k nejprestižnějším funkcím v celém sbo­ ru.

„No jo,“ přitakal Rhyme a pohlédl za okno, jako by snad doktor mohl přiletět na sokolu. „Byli jsme jako dva muške­ týři.“

Trpělivým hlasem, který Rhyma dováděl k zuřivosti, za­ čal Sellitto vysvětlovat: „Pracovali jsme spolu s přestávkami sedm let.“

„A byly to krásné roky,“ napodobil ho Rhyme.

Banks se zamračil, ale Sellitto si ironie v Rhymově po­ známce nevšiml. Nebo spíš nevšímal. „Máme jistý problém, Lincolne. Po třebujeme pomoc.“

Na nočním stolku s plesknutím přistála složka papírů.

„Pomoc? Jakou pomoc?“ vyprskl Rhyme úzkým nosem, o němž se Blaine vždy mylně domnívala, že je výtvorem

plastic kého chirurga. Podobně uvažovala i o jeho rtech, které považo vala za příliš dokonalé. (Pořiď si jizvu, žertovala do­ konce – a bě hem jedné ze vzájemných potyček se mu o ni téměř postarala.) Proč se mu jen dneska pořád vybavuje ten její smyslný přízrak? Se vzpomínkou na svou bývalou se už probudil, a dokonce pocítil nutkání napsat jí dopis, jehož kon­ cept měl zrovna otevřený na obrazovce počítače. Rhyme zvedl hlavu a jediným pohyblivým prstem uložil dokument na disk.

„Lincolne?“ ozval se Sellitto.

„Ano, pane. Chcete nějakou pomoc. Ode mě. Slyšel jsem.“

Banks se pokoušel o zdvořilý úsměv, ale pod židlí nervóz­ ně šoupal nohama.

„Za pár minut budu mít nějaké jednání,“ upozornil Rhy­ me.

„Jo, přijde doktor.“

„Vážně?“ vydechl po chvíli Jerry, snad aby přerušil děsivé ti cho.

Sellitto nevěděl, jak pokračovat v rozhovoru. „A jak se ti vlastně daří?“ prohodil nejistě.

Banks ani Sellitto se Lincolna Rhyma do té chvíle na zdra­ ví nezeptali. Při pohledu na něj se lidé podobným otázkám raději vyhýbali – pravděpodobně by totiž dostali složitou a zcela jistě nepříjemnou odpověď.

„Docela dobře, díky,“ odpověděl Rhyme suše. „A co ty a Bet ty?“

„Rozvedli jsme se,“ řekl rychle Sellitto.

„Jí připadl dům a mně půlka dítěte.“ Rozložitý policista na sadil strojený úsměv, jako by tuhle frázi nepoužil poprvé, JEFFERY DEAVER 34 a Lin colnovi došlo, že za tímhle rozchodem se skrývá veli­ ce bolestný příběh, který teď rozhodně nehodlal poslouchat. Nicméně ho ne překvapilo, že Sellittovo manželství ztrosko­ talo. Sellitto byl dříč. Už léta byl jedním ze zhruba stovky de­ tektivů prvního stupně – a tuhle hodnost získal ještě v době, kdy se udílela skutečně za zásluhy, a ne jen za odsloužená léta. Pracoval téměř osmdesát hodin týdně. Rhyme prvních pár měsíců vzájemné spolupráce ani nevěděl, že je tenhle chlap ženatý.

„A kde teda bydlíš?“ vyzvídal Rhyme a doufal, že obvyklá společenská konverzace jeho hosty brzy znudí a oni vypad­ nou.

„V Brooklynu. Na Heights. Občas chodím do práce pěšky. Pamatuješ na všechny diety, co jsem vždycky držel? Vtip není v dietě, ale ve cvičení.“

Detektiv Lon Sellitto nevypadal ani tlustší, ani hubenější než před třemi a půl lety. Nebo před patnácti.

„Takže říkáte, že za vámi přijde doktor,“ vmísil se kole­ giálně Banks. „Kvůli. “

„Nové formě léčby?“ dokončil Rhyme nakousnutou otáz­ ku. „Uhodl jste.“

„To vám přeji hodně štěstí.“

Za dvacet minut bude poledne, pomyslel si Rhyme. Nedo­ chvilnost je u lékaře neomluvitelná.

Všiml si, že mu Banks dvakrát přejel očima po nohách. Rhyme ho podruhé probodl pohledem a vůbec ho nepřekva­ pilo, že mla díček zčervenal.

„Proto se obávám,“ začal Rhyme a na okamžik se odml­ čel, „že nemám čas vám pomáhat.“

„Ale doktor ještě nedorazil, ne?“ nadhodil Lon Sellitto stejně neprůstřelným tónem, jakým likvidoval falešná alibi lidí podezřelých z vraždy.

Ve dveřích se objevil Thom s konvicí na kávu.

Blbec, ušklíbl se Rhyme.

„Lincoln vám zapomněl nabídnout něco k pití, pánové.“

„Thom se o mě stará jako o dítě.“

„Bohužel poněkud přerostlé,“ odsekl ošetřovatel.

„No dobře,“ zabručel Rhyme. „Dejte si teda kafe. Já si dám tro chu mateřskýho mlíka.“

„Na to je brzo,“ upozornil ho ošetřovatel. „Bar ještě ne má otevřeno.“

Banks znovu očima přejel Rhymovo tělo. Možná očeká­ val jen kosti potažené kůží, ovšem úbytek svalů se zastavil nedlouho po úrazu a první terapeut Lincolna téměř vyčer­ pal neustálým cviče ním. Thom mu taky občas pěkně lezl na nervy a někdy se choval jako starostlivá kvočna, ale byl to zatraceně dobrý cvičitel. Pro vozoval s Rhymem řadu pasiv­ ních cviků, pečlivě si zaznamenával vývoj pohyblivosti jed­ notlivých kloubů a pozorně kontroloval mi movolné svalové stahy, když s rukama i nohama neustále opakoval cyklus cvi­ čení, která sice nevedla k žádným zázrakům, ale přesto udr­ žovala krevní oběh na poměrně slušné úrovni. Na člověka, který už tři a půl roku ovládá pouze svaly na ramenou, hlavě a na levém prsteníku, nebyl Lincoln Rhyme zase v tak špatné kondici.

Mladý detektiv se zadíval na černou krabičku kompliko­ vaně propojující jediný Rhymův pohyblivý prst s počítačem a ná stěnným panelem.

Pro lidi upoutané na lůžko jsou jedinou nadějí dráty, vy­ JEFFERY DEAVER 36 světlil Lincolnovi už před lety terapeut. Alespoň pro ty boha­ té. Pro ty šťastné.

„Dneska brzy ráno došlo ve West Side k vraždě,“ řekl Sel­ litto.

„Prošli jsme hlášení o bezdomovcích, kteří zmizeli bě­ hem po sledního měsíce,“ doplnil ho Jerry. „Napřed jsme si totiž mysleli, že obětí byl některý z nich. Ale kdepak,“ dodal drama ticky. „Obětí byl jeden z té dvojice.“

Rhyme hodil po pořezaném mladíkovi prázdným pohle­ dem. „Jeden z dvojice?“

„Nedívá se na zprávy,“ řekl Thom. „Jestli mluvíte o tom úno su, nic o něm neví.“

„Ty nesleduješ zprávy?“ zasmál se Sellitto. „Copak ty už ne čteš čtvery noviny denně a nenahráváš si místní zprávy, aby ses na ně podíval hned po příjezdu domů? Blaine mi do­ konce prozradila, žes ji při milování oslovil jménem jedné zprávařky.“

„Čtu už jenom literaturu,“ pronesl Rhyme s falešnou nabub řelostí.

„Literatura jsou zprávy, které se s časem nemění,“ dodal Thom.

Rhyme ho ignoroval.

„Jeden muž a žena se vraceli ze služební cesty z Kalifor­ nie,“ vysvětloval Sellitto. „Nastoupili do taxíku na letišti JFK. Domů už ale nedojeli.“

„Před půlnocí někdo volal z Queensu, že v jednom taxíku se jistý bělošský pár pokoušel vyrazit okno a dostat se ven. Ten člo věk si ale nevšiml čísla ani licence.“

„A podobu řidiče nezachytil?“

„A co ta žena v taxíku?“

„Po té se slehla zem.“

Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Rhyme zuřil na doktora Willia­ ma Bergera. „To je docela hnus,“ zamumlal nepřítomně.

Sellitto zhluboka vydechl.

„Pokračuj, pokračuj,“ pobídl ho Lincoln.

„Měl její prsten,“ řekl Banks.

„Kdo měl čí prsten?“

„Ten zavražděný. Našli ho dnes ráno. Měl na ruce dámský prsten. Patřil té jeho partnerce.“

„A určitě byl její?“

„Jsou tam její iniciály.“

„Takže máte nezpacha,“ pokračoval Rhyme, „který chce, aby ste věděli, že ta žena je u něj a je stále naživu.“

„Co je to nezpach?“ zeptal se Thom. Když ho Rhyme ig­ noroval, Sellitto odpověděl: „Neznámý pachatel.“

„A víte, jak to udělal, aby oběti ten dámský prsten seděl?“ na pínal Rhyma Banks s vytřeštěnýma očima.

„Nechám se poddat.“

„Ořezal tomu chlápkovi kůži z prsteníčku. Až na kost.“

Rhyme se lehce pousmál. „Chytrej maník, že jo?“

„Co je na tom tak chytrého?“

„Chtěl se pojistit, aby ten prsten nikdo neukradl. Bylo tam dost krve, ne?“

„Na první pohled není prsten vidět. Navíc tu hrozí AIDS nebo žloutenka. A i kdyby si prstenu někdo všimnul, těžko by chtěl vlastnit takovou trofej. Jak se jmenuje ta žena, Lone?“

Starší detektiv kývl hlavou a mladší okamžitě vytáhl zá­ pisník. JEFFERY DEAVER 38

„Tammie Jean Colfaxová. Osmadvacet let. Zaměstnána ve fir mě Morgan Stanley.“

Rhyme si všiml, že Banks má také na ruce prsten. Zřejmě s ná pisem nějaké školy. Jenže tenhle kluk byl na obyčejného absolventa akademie příliš uhlazený. A k armádě určitě ani nepřičichl. Rhyma by nepřekvapilo, kdyby měl na prstýnku název prestižní Yaleovy univerzity. A tenhle kluk dělá detek­ tiva v oddělení vražd? Kam tenhle svět spěje?

Mladý policista chytil šálek kávy oběma rukama, jako by si je chtěl ohřát. Rhyme se úsporným pohybem levého prs­ teníčku do stal do nabídkového menu na ovládacím panelu připojeném k vozíku a kliknutím vypnul klimatizaci. Na ob­ sluhu drobností jako topení nebo klimatizace obvykle příliš energií neplýtval – šetřil si ji na nezbytné věci, jako je ovlá­ dání světel, počítače a přístroje na obracení stránek. Když se ovšem v pokoji ochladilo až příliš, začalo mu téct z nosu. A to je pro kvadruplegika problém k posrání.

„Žádná žádost o výkupné?“ zeptal se.

„A ty na tom případu děláš?“ obrátil se Rhyme na Sellitta.

„Jo, pod Jimem Pollingem. Chceme ti přečíst zprávu z místa činu.“

Rhyme se znovu zachechtal. „Mně? Zprávu z místa činu jsem naposled viděl před třemi lety. Čím ti asi tak budu plat­ ný?“

„Spoustou věcí, Linku.“

„Kdo teď šéfuje oddělení?“

„Kongresmanův synek,“ prohodil Rhyme. „Tak ať vám pomů že on.“

Chvíle váhání. „My bychom radši tebe.“

„Náčelník. Tvůj oddaný přítel.“

„A copak to,“ začal Lincoln a usmíval se jako školačka, „že kapitán Peretti ztratil náčelníkovu důvěru?“

Sellitto vstal, začal přecházet po pokoji a prohlížel si při­ tom hromady časopisů. Soudní bulletin. Katalog laboratorního vybavení firmy Harding & Boyle. Pátrací ročenka New Scotland Yardu. Žurnál Institutu pro forenzní vyšetřování. Výroční zpráva Sdružení ředitelů policejních laboratoří. Zpravodaj Mezinárodního ústavu pro forenzní vědy.

„Klidně se podívej,“ řekl Rhyme. „Předplatné mi dávno vy pršelo. A všechny jsou zaprášené.“

„Všecko je tu děsně zaprášený, Linku. Co kdybys taky ně­ kdy zvedl ten svůj línej zadek a ten prasečák si uklidil?“

Banks se vyděsil. Rhyme se však rozchechtal a jeho podráž děnost se změnila v pobavení. Na chvíli téměř zali­ toval, že už spolu nepracují. Okamžitě však ten pocit v sobě zadusil. „Ne můžu ti pomoct. Sorry,“ zabručel.

„Od pondělka tu máme mírovou konferenci. To bysme. “

„V OSN. Velvyslanci, hlavy států. Ve městě se bude mo­ tat de set tisíc papalášů. A slyšels už o tý věci předevčírem v Londýně?“

„O jaké věci?“ zeptal se Rhyme sžíravě.

„Někdo se pokusil vyhodit do vzduchu hotel, kde se se­ šlo UNESCO. A náš starosta je teď posranej strachy, že mu někdo nabourá i tuhle konferenci. Prej nechce žádný ošklivý titulky v Postu.“

„A pak je tu taky malý problém,“ pronesl Rhyme úsečně. JEFFERY DEAVER 40 „Na příklad že slečna Tammie teď asi neprožívá nejšťastnější chvíle života.“

„Jerry, popiš mu pár detailů. Povzbuď mu trochu apetýt.“

Banks právě přesunul pozornost z Rhymových ochrnu­ tých no hou na postel, která – jak si Rhyme musel přiznat – byla daleko zajímavější než on sám. A zvláště pak ovládací panel. Připomínal součást nějakého vesmírného raketoplánu a stát musel nejspíš ta ky tolik. „Deset hodin po únosu jsme v kolejišti Amtraku neda leko Sedmatřicáté a Jedenácté našli jistého Johna Ulbrechta – toho pasažéra z taxíku. Nebo spíš jeho tělo. Byl totiž postřelený a pak pohřbený zaživa. Rána vyšla z dvaatřicítky.“ Banks vzhlédl a do dal: „Bouchačka šu­ páků.“

Tím myslel, že pachatel si neoblíbil nějakou exotickou zbraň, podle které by se dalo usuzovat na jeho charakter. Tenhle Banks má za ušima, pomyslel si Rhyme. Trpí snad jen mládím, ale z toho může vyrůst. Rhyme byl ovšem přesvěd­ čený, že on sám nikdy mladý nebyl.

„A co drážkování?“ zeptal se.

„Šest polí a drážek. Levotočivých.“

„Takže má kolt,“ poznamenal Rhyme a pozorně si znovu prohlédl nákres místa činu.

„Říkáte ,on‘,“ pokračoval mladý detektiv, „ovšem bylo jich víc.“

„Ti pachatelé museli být dva, protože jsme mezi hrobem

a koncem železného žebříku narazili na dva páry stop,“ řekl

Banks a ukázal na nákres místa činu.

„Našli jste na žebříku nějaké otisky?“

„Ne. Byly setřené. Čistá práce. Stopy vedou ke hrobu

a pak zpět k žebříku. A pachatelé museli být dva – oběť vážila přes met rák. Jeden by to nezvládl.“

„Dovlekli ho k hrobu, shodili ho tam, postřelili a zasypali. Pak vylezli po žebříku a ztratili se.“

„Myslíte, že ho postřelili až v tom hrobě?“ vyzvídal Rhy­ me.

„Jo. Nikde se nenašly žádné stopy krve – ani okolo žebří­ ku, ani u kolejového lože.“

Rhyme se přistihl, že ho případ přece jen trochu zaujal. Přesto se zeptal: „A k čemu potřebujete mě?“

Sellitto vycenil zažloutlé zuby. „Je to šílená záhada, Linku. Má me kupu důkazů, jenže nedávají žádnej smysl.“

„No a?“ Jen málo případů někdy dávalo smysl.

„No, je to fakt divný. Přečti si celou zprávu, prosím tě. Ne­ chám ti ji tady. Jak to vůbec funguje?“ podíval se Sellitto na Thoma, který právě rovnal zprávu do obraceče stránek.

„Nemám čas, Lone,“ protestoval Rhyme.

„To je teda věcička,“ poznamenal Banks a pozorně si za­ čal obraceč prohlížet. Rhyme ho ignoroval. Pohlédl na první stránku zprávy a pozorně se do ní začetl. Pak pohnul prs­ teníčkem o mi limetr doleva a gumová tyčinka mu obrátila stránku. Tohle je opravdu divné, pomyslel si.

„Kdo vedl vyšetřování na místě?“

„Sám Peretti. Jakmile se dozvěděl, že oběť je jedním z těch dvou unesených, hned tam vyrazil a vzal si to na starost.“

Rhyme četl dál. Zpráva ho zaujala, i když byla napsaná strohým policejním stylem. Náhle zadrnčel zvonek u dve­ ří. Rhy movi se rozbušilo srdce, otočil se na Thoma a chlad­ ným pohledem mu naznačil, že legrace skončila. Thom kývl a okamžitě se hnal dolů.

Veškeré myšlenky na taxikáře, důkazy a unesené makléř­ ky se z neklidné mysli Lincolna Rhyma rázem vytratily.

„Je tu doktor Berger,“ ozval se Thom v domácím telefo­ nu.

Konečně. To to trvalo.

„Je mi líto, Lone, ale musím vás požádat, abyste odešli. Jsem rád, že jsme se zase viděli.“ Usmál se. „Skutečně zají­ mavý případ.“

Sellitto zaváhal a pak vstal. „Pročteš si celou zprávu, Lin­ colne? A dáš nám potom vědět, co si o tom všem myslíš?“

„Spolehni se.“ Rhyme si položil hlavu na polštář. Kva­ druple gici jako on, kteří umějí hýbat krkem a hlavou, mohou pouhým trojrozměrným pohybem hlavy zadat dobrý tucet povelů. Rhyme je ovšem nevyužíval. Jeho tělo bylo schopné vnímat tak málo smyslových požitků, že si Rhyme nemohl odepřít rozkoš z polo žení hlavy na luxusní polštářek v ceně dvou set dolarů. Návštěv níci ho neuvěřitelně unavili. Ještě nebylo ani poledne a už se mu chtělo spát. Svaly na krku se mu bolestivě ozývaly.

Když však byl Sellitto s Banksem u dveří, Rhyme je zara­ zil. „Počkej, Lone.“

Detektiv se otočil.

„Jednu věc byste měli vědět. Zatím jste našli jen polovinu mís ta činu. Důležitá je ale ta druhá půlka – řekněme hlavní místo činu. Vrahův dům. Místo, kde má bezpečné útočiště. A to se bude hledat velice těžko.“

„Proč myslíš, že existuje další místo činu?“

„Protože oběť nepostřelil až v hrobě. Zranil ji na hlavním místě činu, kde pravděpodobně vězní i tu ženu. Zřejmě je to někde v podzemí nebo na velice osamělém místě ve městě.

Protože jinak, Banksi,“ předešel Rhyme otázku mladého de­ tektiva, „by se tam neodvážil střílet a držet rukojmí.“

„Třeba použil tlumič.“

„Na drážkách nebyly stopy gumy ani bavlny,“ odsekl Rhyme.

„Ale jak ho mohl postřelit někde jinde?“ odporoval Banks. „Vždyť nikde kolem místa nálezu nebyly žádné stopy krve.“

„Předpokládám, že oběť zasáhl do tváře,“ poznamenal Rhyme.

„Ano,“ přitakal Banks s přihlouplým úsměvem, „jak to víte?“

„Je to velmi bolestivé, velmi účinné a neteče při tom moc krve. Pokud kulka neproletí přímo mozkem, je dvaatřicítka jen málo kdy smrtelná. S takhle zasaženým člověkem si může vrah po chodovat, kam se mu zachce. Schválně používám jednotné číslo, protože ten zločin spáchal jen jeden člověk.“

Pauza. „Ale. vždyť jsme nalezli otisky dvou párů bot.“ Banks téměř šeptal, jako by odjišťoval minu.

Rhyme si povzdechl. „Podrážky jsou naprosto totožné. Patřily jednomu a témuž muži, který prostě tu trasu prošel dvakrát. Aby nás zmátl. Stopy vedoucí na sever jsou stejně hluboké jako stopy na jih – takže nemohl nést cestou tam metrákové břemeno. Byla oběť bosá?“

Banks horlivě zalistoval v notesu. „Měla jen ponožky.“

„Jasně, takže ten grázl si obul boty oběti, aby se mazaně prošel k žebříku a zase zpátky.“

„Ale jestli neslezl po žebříku, jak se na místo činu vůbec do stal?“

„Přivlekl toho chudáka po kolejích. Pravděpodobně od­ někud ze severu.“ JEFFERY DEAVER 44

„Tam ale žádné další žebříky nejsou, takže se neměl jak dostat k trati.“

„Ale jsou tam tunely, které vedou paralelně s tratí,“ po­ kračoval Rhyme. „Dokonce jsou propojené se skladišti sta­ rých prů myslových objektů podél Jedenácté. Za dob prohi­ bice je vykopal jistý gangster – Owney Madden –, aby mohl pohodlně pašovat zá silky whisky vlakem z newyorské želez­ niční stanice na sever do Albany a Bridgeportu.“

„Ale proč pachatel prostě oběť nezakopal někde poblíž tunelu? Proč riskoval, že ho někdo uvidí, když toho chlapa vláčel na místo nálezu?“

„Chápeš přece, co nám chce sdělit, ne?“ ozval se Rhyme netrpělivě.

Banks se chystal něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou.

„Musel umístit tělo někam, kde na něj bude vidět,“ vy­ světloval Rhyme. „Potřeboval, aby oběť někdo našel. Proto nechal tu ruku ve vzduchu. Oběť na nás mává. Poutá naši pozornost. Je mi líto: máte sice jednoho pachatele, ale chytré­ ho za dva. Někde tam dole jsou dveře, které vedou do tunelu. Běžte si tam prohlédnout otis ky prstů, ačkoliv asi těžko ně­ jaké najdete. Musíte udělat všechno podle předpisů, protože se do toho pustí tisk. Až

Na rybách (povídka Jeffery Deavera) trailer

Popis:
Trailer na připravovaný studentský film podle stejnojmenné krátké povídky Na rybách od

Leave a Reply