Kniha Směšné lásky (Milan Kundera)

Kniha Směšné lásky (Milan Kundera)

Kniha Směšné lásky (Milan Kundera) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Směšné lásky (Milan Kundera)
  • Elérhető fájlok: Kniha Směšné lásky (Milan Kundera).pdf, Kniha Směšné lásky (Milan Kundera).epub, Kniha Směšné lásky (Milan Kundera).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Kniha Směšné lásky (Milan Kundera)

Rozhodně nic lehkého ke čtení, pokud Vám jde o to, vniknout do hloubky autorových vět. Tuhle knížku si jednou časem asi přečtu ještě jedou, což u mě není zvykem. Dílo je velice nadčasové.

Kniha špatná rozhodně není. Díky pohledům více postav se čtenář dobře vžije do doby, v které se děj odehrává.
Tuto knihu jsem si vybrala, protože mě naprosto nadchla Nesnesitelná lehkost bytí. Ovšem v Žertu je na můj vkus moc překomunismováno, takže Žert má ode mě o hvězdu méně.

Čtení bylo pro mě obohacující svým historickým pozadím a pohlcujícím příběhem. Milan Kundera mistrně ztvárnil život vysokoškolského studenta Ludvíka, kterému se kvůli 5minutovému mladickému rozmaru převrátil osud vzhůru nohama. Nejvíce je otřesena jeho mentalita; z komunistického nadšence se po ztracených ideálech stane cynický existencialista, žijící ze zášti ke své minulosti. Proto nebylo nijak překvapující, když se vším co měl, chytl příležitosti pomstít se jednomu z jeho nespravedlivých obviňovatelů.

Kniha byla čtivá pro svou plynulost a dramatičnost. Mnoho dějových zvratů mě překvapilo. Nicméně nutno podotknout, že se mi nejprve ani nechtělo věřit, že celý román bude vlastně jen o následcích jednoho žertu (i když to naznačuje i název knihy), takže moje schopnost očekávat děj byla mizerná. Příběh je podáván vždy z pohledu některých důležitých postav a děj není vyprávěn chronologicky; a opravdu jsem nečekal, že může být čtení tak přehledné, i když se nezachovává časová posloupnost – vždycky jsem se dobře orientoval v tom, co se právě děje.

Nejvíce jsem zbystřil, když se Ludvík ve svých myšlenkách snažil vypořádat se se svým osudem. Nejprve se snažil všechny přesvědčit o své pravdě. Nato musel pokorně uznat, že mu nikdo nevěří nebo věřit nechce a tak svou pravdu schoval hluboko do svého nitra, kde však nezmizela, ale stále byla schovaná a trýznila ho. To dalo vzniku jeho zášti, zničilo přátelství s Jaroslavem a indisponovalo ho milovat Lucii.

“Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž
jako žít v pekle."

Pro mě teda tato kniha byla neskutečným utrpením. Postavy se mi pletly dohromady, děj v podstatě žádný a pasáže o lidové hudbě jsem musela přeskočit, protože to fakt nešlo.

Kunderu jsem zatím asi nečetla. Sáhla jsem po něm díky výzvě a byla to dobrá volba. Podařilo se mu na příbězích několika lidí výborně zachytit to nadšení začátku komunismu u nás, hledání nepřítele i další změny. Nejvíc mě zaujal ten povinný optimismus, který museli všichni ukazovat, aby nebyli podezřelí, že se dostatečně neradují z nových pořádků. A také manipulace vším i sám sebou, kterou si ale nikdo neuvědomoval.

I když jsem měla dobrou půlku knížky pocit, že už jsem ji četla, tak mě to moc bavilo! Samozřejmě se nečetla s takovou lehkostí a rychlostí jako napínavé thrillery nebo romantické oddechovky, ale během pár dní jsem ji zvládla. Nejzajímavější byla první půlka, když byl Ludvík na "vojně". Naopak mě nebavily příběhy Kostky a Jaroslava. Helena mi byla hodně nesympatická a za to, co se jí stalo si mohla vlastní blbostí sama. Chyběl mi tam pohled Lucie. Na vyprávění Ludvíka mi vadilo jen to filosofování, to já nemusím.
Kunderovo zobrazení té doby na mě působí velmi ryze a autenticky, ve srovnání s jinou prózou odehrávající se za komunismu (napadl mě třeba Hotýlek. ) je Žert o třídu výš. Jestli se ke Kunderovi ještě někdy vrátím však nevím. I když třeba Směšné lásky bych kvalitou i tématem přirovnala k Žertu, Kniha smíchu a zapomnění se vůbec nedala číst.

Román se mi díky své strohosti zpočátku nelíbil. Nakonec mě děj strhnul díky všem zvratům a provázanosti životů postav. A zároveň svou jednoduchostí, děj byl velmi realistický.

"pozůstatky individualismu", "Ty se usmíváš, jako by sis pro sebe něco myslel."
"Zatrpkl jste do dna duše, přesvědčen o nesmírné křivdě."
"Ale co zplodí nenávist než odvratnou zášť a spoustu dalších záští? Žijete v pekle, Ludvíku, znovu vám to opakuji. Žijete v pekle a já vás lituji."
".. kdy jsou pro něho druzí jen pohyblivými zdracdly, v nichž s úžasem shledává svůj vlastní cit, své vlastní dojetí, svou vlastní cenu."
".. se zřejmě všude vědělo a on se musel všemožně bránit koruně nešťastně zamilovaného, koruně, jak známo, potupné."

Směšné lásky

kniha od: Milan Kundera

Když čtu zajímavou knihu, obvykle si někam bokem na papír píšu poznámky, které pak zmíním buďto v komentáři, nebo v literárním rozboru. U této jsem však narazila na problém. Kdybych si chtěla poznamenat každý okamžik, který na mě zapůsobil, nepřečetla bych bez přerušení nejspíš ani jednu stranu. Opravdu nepřeháním. Tohle je kniha, kterou rozhodně budu číst minimálně ještě jednou.

Dílo je rozděleno do 7 povídek. V každé figuruje pár hlavních postav a těmi nejdůležitějšími bývají muži. Jedni jsou svobodní a touží po všech ženách světa bez závazků, jiní naopak jsou již ve stádiu, kdy mají zázemí, lásku, ale svým chováním pomalu odtančí až na okraj propasti.

Několikrát se v knize objevuje motiv života. Ať už na začátku, kdy mladí lidé zkoušejí, co všechno jejich mladá srdce vydrží, nebo na konci, kdy si staří lidé uvědomují, že vášni ještě neodzvonilo. Jsou tu i momenty, kdy Kundera poukazuje na průběh života. Nikdy nevíme, do čeho se střemhlav vrháme, protože jsme to ještě nezažili. Na život se připravit nelze. A tak v knize vidíme hrdiny chybovat, nebo naopak vítězit. A vidíme, že to, co na první pohled vypadá jako prohra, může ve skutečnosti být právě to, co nás posune dál.

Z knihy je cítit Kunderův rukopis. Nevěra jako běžná věc, což mne v mém mladém věku, zamilovanou až po uši, občas dost děsí. Paradox, že muži, kteří nadevše milují své ženy, je přesto podvádějí, se také objevuje i v Nesnesitelné lehkosti bytí.

Prosím, přečtěte si tuhle knihu.

Hodnocení: 10/10
Poslední větu nemá smysl psát, a tak napíšu alespoň pár citátů, které mě zaujaly:

. smyslem života je bavit se životem, a že je-li život na to příliš lenivý, nezbývá nám, než ho postrčit.

". jsou-li lidé lidmi, musí musí se tomu přece smát."
"Jak myslíte. Ale poznáte, že buď lidé nejsou lidmi, anebo že jste nevěděl, co lidé jsou."

Ale tak už to v životě bývá: člověk se domnívá, že hraje svou roli v určité hře, a netuší, že na scéně se zatím nepozorovaně vyměnily dekorace, a on se nic netuše ocitá uprostřed poněkud jiného představení.

Já, bratře, musím lhát, nechci-li brát vážně blázny a stát se sám jedním z bláznů.

Pěkně napsané povídky, které se svižně čtou. Kniha prakticky hned přečtená. Možná pro mě smutné trochu v tom ohledu, že většinu mužů autor popisuje jako muže skoro pořád dychtící po erotickém zážitku nebo nějakém zážitku s tím spojeným.

Soubor povídek, které v jedno spojuje nejen erotická nevázanost jejích aktérů, ale i absurdní osudová nevyhnutelnost následků všech činů. Líbí se mi Kunderův styl psaní, sám jsem byl dokonce zaražen jak moc se mi líbí Směšné lásky ve veškeré své lascivnosti (ano, jestli přemýšlíte stejně jako já, slovo "lascivní" je se slovem "láska" etymologicky blízké) a často i povrchnosti. Je pravda, že některé povídky se mi zdály uvolněnější, takříkajíc "s malým přesahem" mimo povídku samu, ale jiné mně naprosto unesly do světa filosofie. Tak zejména je to nádherné osvětlení faktu, že člověku musí být řečeno po čem má toužit, protože sám je v tom bezradný. Tak Kundera v mnohém předběhl nynějšího filosofa Slavoje Žižka, který se o tom zmiňuje pravidelně a podrobněji. Kundera ukazuje, že naše svoboda v lásce (jakékoli, nejen erotické) je pouze iluzorní. Objekty svého uspokojení si nevybíráme podle jejich vlastností, ale často podle doporučení jiného (ať už jedince či celé společnosti), i tak ale věříme v pravost a původnost naší lásky, věříme, že ona osoba je opravdu ta pravá a že jsme na to přece přišli sami! Nejlépe je to ilustrováno v povídkách Symposion a Doktor Havel po dvaceti letech, ve kterých dva mladíci začnou toužit po ženě až "po pobídce".
Ve všech povídkách se humor mísí s tragikou, tužby se mění ve zhnusení a iluzorní absolutní svoboda lásky končí osudovým procitnutím. Ptáme-li se totiž proč si Kundera pro své povídky vybral zrovna erotickou tématiku, odpovědí nám nejspíše bude, že právě tam se lidé domnívají, že ještě mají svobodu (v nesvobodné zemi, ale i obecně v dějinném diskursu), Kundera ukazuje, že to není pravda, z čehož ale nevyplývá pouze to, že v sexu jsou lidé nesvobodní, vyplývá z toho to, že jsou nesvobodní všude. I když "nesvobodní" je špatný pojem, spíš jde právě o tu "radikální svobodu" (o které píše Sartre) se stejně radikálními následky vyplývající ze svobody druhých, aneb z osudu ve směšném a absurdním karnevalovém obleku.

Ještě poznámku "pod čarou" – ve vydání nakladatelství "Atlantis" je kniha zakončena opravdu úžasným doslovem Jiřího Opelíka.

Hlavně poslední povídka se mi fakt líbila. První byla taky super. Říkám si, že je škoda, že to byly jen povídky a že to nebylo tak nějak více rozvedené, protože pan Kundera rozhodně umí psát tak, že mě čtení jeho tvorby neskutečně baví.

Sedm povídek, některé lehčí a zábavnější (obě s doktorem Havlem), jiné vážnější a s hořkým vyzněním (Falešný autostop, Eduard a Bůh). Mám upřímně rád Kunderův styl, povídky jsou krátké a dobře vypointované, jazyk je strohý, a přitom jasný a přesný – opravdu v nich není ani slovo navíc. Chování postav je uvěřitelné a nečernobílé – je patrné, že Kundera lidem velmi dobře rozumí, je výborný psycholog a pozorovatel a jeho postavy jsou jen těžko zapomenutelné. Není to ale vypravěč, který by postavy vodil za ručičku a bez úhony je provedl strastmi života… Právě naopak, je to vypravěč nemilosrdný a krutý, vyžívá se v lidských slabostech a vrtoších, neváhá sympatické postavy použít jako „potravu“ pro postavy bezohledné, nebojí se trapnosti… Zároveň ale příběhy prostupuje skvělý smysl pro humor, místy až rošťáctví, díky čemuž mnohé povídky nejsou „z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů“. Jiří Opelík v doslovu vyzdvihuje, že Kundera se s oblibou vysmívá jak mládí – tak nesnesitelně nafoukanému a naivnímu –, ale také pocitu lidské svobody. Aneb není to k popukání, jak „svobodně“ se pohybujeme jak mezi holkami, tak uprostřed dějin? Celé vyznění knihy myslím celkem pěkně vystihuje tento citát z povídky Nikdo se nebude smát: „Domníval jsem se toho večera, že zapíjím své úspěchy, a vůbec jsem netušil, že je to slavnostní vernisáž mých konců.“ Je ale podle mě škoda, že autor vyřadil již z vydání v roce 1970 povídku Já, truchlivý bůh, takže dnešní čtenáři tento ironický skvost asi minou. Doporučuji tedy aspoň stejnojmenný film z roku 1969, ve kterém září Miloš Kopecký a zejména Pavel Landovský. (8/10)

Pět hvězd ne za jméno autora, dokonce ani ne za všechny povídky, ale už jen za tu první – Nikdo se nebude smát. Spisovatelé jsou obecně nejsilnější tam, kde to znají nejlépe. A to je případ onoho literárního vědce a kritika, v zásadě zbytečné a až parazitující existence (kolik jich asi ti spisovatelé potkávali a potkali), žijící svůj sobecky uspořádaný život v klidu a pohodě až do chvíle, kdy se musí projevit. Pak z nich najednou vytryskne takový proud zbabělosti, lží a bezohlednosti, že se člověk nestačí divit. A nic na tom nemění doba (viz. ona domovní schůze), nebo onen samozvaný a velice směšný učitel, toužící po vědecké kariéře a kompilující jenom myšlenky druhých. Bohužel, i když se to odehrává za reálného socialismu, to obecné, co chtěl povídkou M. Kundera ukázat, trvá pořád. Jinak ostatní povídky celkem výborné a dobré (fascinuje mě, jak v Eduardu a bohovi Kundera píše prakticky na stejné téma jako Josef Škvorecký) a nesporně zajímavé (obě s doktorem Havlem), snad s výjimkou onoho autostopu, ten mi příliš nesedl. No a tak jediné, co mě na knize z nakladatelství Atlantis mrzelo je, že zde není ona Já, truchlivý bůh.

Kunderovo psaní mám moc ráda, jeho smysl pro estitiku a humor! Některé povídky s jakoby nádechem melancholie a nutkáním čtenáře nenechat odejít od stránek. Líbí se mi, jak si autor umí pohrát s popisem krásna a ošklivosti. Jakoby nás chtěl dostat do své hlavy a my se dívali jeho optikou. Ačkoli souhlasím s názorem, že v povídkách je až dost povrchnosti, povídky jsou dobré. Plné lidskosti a reálnosti.

Moje druhé setkání s Kunderou jenom potvrdilo všechny negetavní recenze se kterými jsem se setkala. Směšné lásky totiž nedýchají oním nadhledem, který sjednocuje celý Žert. Kniha jakoby rozdělovala všechny na muže – ti neustále lačně hledají koho svést a ženy – kromě fyzické stránky nezajímavé objekty svedení. Žádná hluboká pointa, žádná komedie nebo tragika. Jen monotónně se otáčející stránky plné povrchnosti a často i nudy.

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

Kundera Milan (*01.04.1929)

Směšné lásky (3)

Společným tématem všech sedmi povídek je láska a věčné konflikty mezi dvěma pohlavími. Už při výběru této knihy vás zaujme její název – Směšné lásky. Určitě si řeknete, co je na lásce tak směšného. Autor však lásku nezesměšňuje či neshazuje, jen nám ukazuje, že láska nemusí být vždy vážná a seriózní, ale že může být i komická a dokonce i tragikomická. Téměř ve všech povídkách se také objevuje erotika, která zde hraje jednu z hlavních rolí. Ve Směšných láskách se vyskytují dva typy hrdinů. Těmi prvními jsou většinou mladí muži, kteří touží po nějaké ženě, ať už mladé nebo starší. Ve svých touhách však musí překonávat různé problémy a vnitřní pocity, což vede k různým situacím. Tyto povídky obvykle končí úspěchem, i když později si hrdinové uvědomují, že by bylo možná lepší, kdyby neuspěli. Druhým typem hrdinů jsou páry či muži, kteří se lehkovážně pohybují v milostných vztazích a nedbají na to, co může jejich počínání způsobit. Většina povídek má otevřený konec, takže se čtenář může jen domnívat o skutečných následcích zápletky. I když se jedná o příběhy s vážnou tématikou, tak na nás budou spíše působit groteskně a my si uvědomíme, že láska může být v některých situacích opravdu směšná. Možná celé vyznění příběhů spočívá na způsobu vyprávění, které je místy cynické, neočekávané a jinde zase rozverné. Dalo by se říci, že se autor na lásku dívá s velkým nadhledem. V díle dokonce můžeme postřehnout i autorovy názory na danou problematiku a společenskokritické podtexty.

Kompozice všech příběhů je chronologická, občas se nám v některém z nich objeví nějaká vzpomínka na minulost, která je do textu vhodně začleněna. Každá povídka má několik krátkých kapitol, které jsou buď číslovány nebo nesou určitý název, který souvisí s obsahem dané kapitoly. Kapitoly jsou dále členěny do odstavců. Milan Kundera je známý svými složitými rozvitými větami, které se objevují i v tomto díle. Tyto složitější věty se nejčastěji objevují v popisech událostí. Vyprávění je často oživováno krátkými dialogy, které posunují děj příběhu kupředu. Příběh bývá vypravován dvěma způsoby: buď je vyprávěn hlavním hrdinou v ich formě nebo se jedná o vyprávění v třetí osobě, kdy můžeme sledovat myšlenky a pocity daných postav.

Jazyk použitý v této knize je spisovný neutrální. Není užíváno mnoho nespisovných tvarů či vulgarismů. Příběhy jsou vyprávěný jednoduchým vypravěčským stylem, takže jsou srozumitelné téměř každému čtenáři.

Nikdo se nebude smát
Hlavní postavou a zároveň vypravěčem celého příběhu je mladý muž přednášející na fakultě dějiny umění. Jako recenzent interpretací dějin umění je jednoho dne požádán jistým panem Zátureckým, aby sepsal pozitivní posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi. Doufá totiž, že tento posudek ovlivní jiné lidi, práce bude otisknuta a vynese mu vědecké uznání. Jenže daná práce je nehodná otištění a vypravěč se nechce stát jeho katem. Protože však nemá odvahu mu to říci, neustále před neodbytným panem Zátureckým prchá. Začne překládát přednášky a na jeho hlavu se díky tomu valí problémy s vedením univerzity, které se domnívá, že přednášky ani neproběhly. Pan Záturecký je ovšem stále neoblomný a nadále požaduje o sepsání posudku. Vypravěč se však neodvažuje práci sepsat a stále před ním utíká a skrývá se. Nakonec pana Zátureckého obviní i ze sexuálního obtěžování jeho milenky Kláry a doufá tak, že se ho konečně zbaví. Tyto lži však potom mají velké následky – mladík se sice zbaví otravného vědce, ale příjde jak o svoji Kláru, tak i o místo na fakultě. I přes tento tragický konec má povídka spíše humorný podtext.

"Teprve po chvíli mi došlo, že (navzdory mrazivému tichu, jež mne obklopilo) není můj příběh z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů." 2

Zlaté jablko věčné touhy
Hlavními hrdiny příběhu jsou dva přátelé. Jedním z nich je vypravěč celého příběhu, druhým jeho přítel Martin. Martin je v očích vypravěče považován za profesionálního svůdníka žen. Mladík se tedy nechává táhnout za erotickými dobrodružstvími s Martinem a doufá, že mu bude také nějaká žena dopřána. A tak můžeme sledovat jeden z jejich pokusů, o dobrodružství s ženami. Martin má ale manželku, kterou nadevše miluje, a proto celou honitbu za ženami považuje spíše za jakousi hru.

"Tomu říká Martin registráž. Vychází ze svých bohatých zkušeností, které ho dovedly k názoru, že není ani tak obtížné dívku svést, jako je obtížné máme-li v tomto směru vysoké kvantitativní nároky, znát vždy dost dívek, jež jsme dosud nesvedli. Kontaktáž, to je pak už vyšší stupeň činnosti a znamená, že s určitou ženou vejdeme ve styk, seznámíme se s ní, otevřeme si k ní přístup." 3

Falešný autostop
Mladý pár se vydává na čtrnáctidenní dovolenou do Tater. On je něžný a ohleduplný mladík, ona stydlivá a jemná dívka. Uprostřed cesty se zastaví u čerpací pumpy, aby natankovali benzín. Dívka se mezitím vydá po silnici napřed a když ji mladík v autě dohoní, požádá ho o svezení a dělá, jako by se neznali. Oběma se tato hra zpočátku líbí a chovají se jako někdo úplně jiný. Dívka už není najednou stydlivá, ale vystupuje sebevědomě, mladík se zase s dívkou baví úplně bez zábran. Oba dva začnou na toho druhého žárlit, protože si myslí, že se takto ten druhý chová i normálně. Nakonec dojde k hádce, ale oba dva se stále chovají, jako by se neznali.

"A tak spolu jeli; cizí řidič a cizí stopařka." 4

Mladík později změní jejich trasu a najme pokoj v jiném hotelu. Během večeře se k ní začne chovat oplzle a ona dělá, že jí to nevadí, což ještě více mladíka pobouří. Nakonec se s ní vyspí jako s cizí ženou. Poté leží vedle sebe na posteli a oba ví, že jejich hra zašla až příliš daleko a že toto se nemělo nikdy stát.

Symposion
Děj se odehrává v noci během služby v nemocnici. Sledujeme rozhovory mezi 5 osobami: doktorem Havlem, sestrou Alžbětou, primářem, doktorkou a medikem Flajšmanem. Během diskuse se rozvíjí filosofické úvahy o lásce, ženách a erotice. Přiopilá sestra Alžběta začne předvádět fiktivní striptýz a poté, co se stane terčem posměchu, dotčeně odchází. Její představení dá nový podnět k debatě. Později najdou nahou a plynem přiotrávenou Alžbětu v pokoji. Naštěstí se jim podaří ji zachránit. Každý si ale o jejím činu myslí něco jiného. Podle doktorky se jednalo o nehodu; podle primáře to byla demonstrace, aby věděli, že Alžběta má krásné tělo; podle Havla se chtěla doopravdy zabít a podle Flajšmana to byl důkaz její čisté lásky k němu. Po této události se opět vracíme k diskusi a tentokrát se vynořují otázky života a smrti v podání ženy.

Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
Starší žena jede jako každý rok navštívit hrob svého manžela. Poté, co se dozví, že hrob byl zrušen, rozmrzele se prochází po neznámém městě. Shodou náhod narazí na bývalého milence, který je ovšem podstatně mladší než ona. Mladík ji pozve k sobě domů, kde nad sklenkou vzpomínají na staré časy. Žena si uvědomuje, že je podstatně starší než muž a vede debatu o stáří. Mladík jí její stáří popírá a tvrdí, že je stále krásná jako kdysi, i když sám je znechucen její proměnou ve starou ženu. I přes toto znechucení se s ní chce pomilovat. Žena odmítá; jednak kvůli svému stáří a jednak kvůli představám, co by si o ní pomyslel její syn. Nakonec ze sebe shazuje tyto pocity a mladíkovi se poddává.

". a oni jí odpověděli, že mají na hřbitově málo místa a že staří mrtví by měli ustupovat mladým mrtvým." 5

Doktor Havel po dvaceti letech
V této povídce se nám znovu objevuje postava doktora Havla z povídky Symposion. Tentokrát je Havel o dvacet let starší a za manželku má půvabnou herečku. Sledujeme jeho pobyt v lázních, kam se vydal kvůli problémům se žlučníkem. Až zde si pomalu začíná uvědomovat, že je opravdu starý a že o něj ženy nemají takový zájem jako dříve. V lázních se seznámí s mladým redaktorem místního časopisu, který chce napsat článek o jeho ženě. Postupně se spřátelí a doktor Havel mladíka poučuje o ženách a jejich kráse, s kterou se jako vyhlášený Casanova hojně setkával.

Eduard a Bůh
Eduard je vesnický učitel, který chodí s katoličkou Alicí. Chce získat její tělo, ona to však odmítá kvůli víře. Proto ze sebe začne dělat horlivého katolíka a doufá, že tak Alici získá. V době komunismu nejsou však katolíci moc vítáni, a tak Eduard začne mít problémy s vedením školy. Aby zabránil vyhození ze školy, začne lichotit ředitelce. Té se Eduard zalíbí a dojde k jejich bližšímu seznámení. Nakonec Eduard dosáhne svého i s Alicí, ale poté zjistí, že to byla velká chyba a že se tím jejich vztah pokazil. Rozloučí se s ní, i když toho v zápětí velmi lituje. Na tomto příběhu je paradoxní, že i když Eduard v Boha nevěří, dále se jím zabývá a přemýšlí o něm.

"Eduard sedí v dřevěné lavici a trápí se lítostí, že Bůh není." 6

INFORMACE O KNIZE:

Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991

1 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 204
2 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 39
3 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 46
4 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 68
5 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 120
6 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 196

Žert

Popis:
Seznam postav – bit.ly/zert-

Leave a Reply