Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams)

Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams)

Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams)
  • Elérhető fájlok: Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams).pdf, Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams).epub, Kniha Volný pád do Podzemí (Brian Williams).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Volný pád do podzemí

kniha od: Roderick Gordon, Brian Williams

Před začátkem psaní tohoto komentáře jsem se dlouze zamyslela, kam se příběh vlastně posunul. Co se vlastně na té hromadě stránek odehrálo. A z toho, co mi hlava generuje, myslím, že by se děj dal zkrátit i o polovinu, nebýt všudypřítomných popisů a rozvodů okolností světa pod Povrchem. Někoho by to možná odradilo, ale já, jelikož jsem vždycky docela fascinována všelijakými zajímavými poznatky, jsem to brala spíš jako kladnou věc. A navíc mi kniha na to, jak rychle plynula, alespoň na nějaký čas vydržela, i když jsem se někdy přistihla, že úplně nevnímám, co čtu.
Většinou se to stávalo u opakovaných obsahově podobných myšlenkových pochodů, kde postavy dumaly o svých příštích činech. To se pak vždy přehouplo v nějaký primárně zajímavý zvrat s nachýleným rozuzlením, takže si mě k sobě příběh zase opakovaně přitáhl. Nelze tomu prostě ubrat body za to, že by to nebylo čtivé.
Sympatizovala jsem se stejnými postavami jako v předchozím díle, opatrně si dělala názor na ty nové a byla paranoidní z příliš mnoha Rebecc, protože jsem musela přemýšlet nad tím, o jakou se jednalo. A přestože jsem tak nějak tušila, jak to s nimi nakonec bude, přiznám se, že jsem stejně hledala skuliny v tom, jak se chovaly k Willovi.
Následky setkání otce se synem se vyjevily docela tak, jak jsem si to předem představila, ale to mi ani tak nevadilo. U té příležitosti mě hodně zaujaly rasy v ještě ‘větším’ Podzemí a jejich zvyky. A taky paní Burrowsová pořádněji zaválela. Docela se těším na to, co to pro ni v příštím díle bude znamenat.
Další díly ze série si rozhodně přečtu, protože se mi líbí se navracet do světa, který autoři vytvořili. A taktéž bych se ráda dozvěděla, jak je to nakonec s tím, co ‘expedice’ objevila na úplném konci knihy. Ale při tomhle rozsáhlém tempu odhaduji, že to bude patrně až minimálně na konci pětky, pokud se ještě něco nezmění. A jestli ano, tak asi až v šestce. Dřív se to podle mě asi neodehraje.

Tak nějak stejně kvalitní jako druhý díl.

Tento díl je jeden z těch lepších. Překvapilo mě chování doktora Burrowse – sobecký pitomec – jinak to nazvat nelze.

Asi už to nemá cenu zbytečně popisovat. Podle mě je tato série tragédie. Pokračuji jen ze setrvačnosti. Asocialita všech postav a literární sloh autorů je tristní. Pánové zřejmě neprošli přerodem z chlapců v muže. Psát napínavě o dobrodružství dětí přece neznamená psát dětsky.

Pořád je to velmi uspokojující průběh, který od knihy z této série čekáte. Už zde je dost znatelné napínání děje a vytváření otazníků, které se budou moci řešit v příští knize. Tato kniha je poslední ze série, která se vyplatí číst, další už budete pravděpodobně číst jaksi z donucení, zjistit jak to skončí a s nevěřícím úžasem budete sledovat, jak se pánům autorům tak skvělý potenciál povedlo naprosto poslat do kytek.

Tak třetí díl jsem přečetla rychleji než jsem čekala, možná kvůli termínu v knihovně. možná mě to tak bavilo. Kdo dnes ví 😀 . Ne, třetí díl pro mě zatím nejlepší.

Jsou to hezke pohadky, ale musim si uz dat od nich prestavku 🙂

Roderick Gordon

V dětství byl velmi plachým chlapcem a tak hledal útočiště v psaní a kreslení. Svůj první krátký příběh publikoval již ve věku dvanácti let ve školním časopise. Se svým budoucím spolupracovníkem se setkal v Londýně na univerzitě. V době studií na univerzitě v Londýně psal hudbu a také účinkoval v řadě kapel. Po studiu pracoval v oblasti podnikových financí. Roku 2001 byl propuštěn a od té doby se začal více scházet a spolupracovat s Williamsem. Jejich prvním projektem byl scénář k filmu Second Face. Posléze se pustily do knihy, která byla poprvé vydána pod názvem Highfiel Mole. Kniha měla velký úspěch, takže následovaly další.

Britský spisovatel fantasy. S Brianem Williamsem je spoluautorem série pro děti a mládež Podzemí.

V dětství byl velmi plachým chlapcem a tak hledal útočiště v psaní a kreslení. Svůj první krátký příběh publikoval již ve věku dvanácti let ve školním časopise. Se svým budoucím spolupracovníkem se setkal v Londýně na univerzitě. V době studií na.

VolnГЅ pГЎd do podzemГ­

TЕ™etГ­ dГ­l sГ©rie o podzemnГ­m svД›tД› zaДЌГ­nГЎ bezprostЕ™ednД› po CalovД› smrti a potГ©, co se Will s Chesterem a Elliott zЕ™Г­tili do obrovskГ© propasti zvanГ© PrЕЇduch. Oproti veЕЎkerГ© pravdД›podobnosti dlouhГЅ pГЎd do Гєtrob planety pЕ™eЕѕijГ­ a. VГ­ce

  • Skladem 2 ks
  • Doprava ZDARMA nad 699 KДЌ.
  • OsobnГ­ odbД›r na prodejnГЎch.

Anotace

TЕ™etГ­ dГ­l sГ©rie o podzemnГ­m svД›tД› zaДЌГ­nГЎ bezprostЕ™ednД› po CalovД› smrti a potГ©, co se Will s Chesterem a Elliott zЕ™Г­tili do obrovskГ© propasti zvanГ© PrЕЇduch. Oproti veЕЎkerГ© pravdД›podobnosti dlouhГЅ pГЎd do Гєtrob planety pЕ™eЕѕijГ­ a ocitnou se v nebezpeДЌnГ©m svД›tД› obydlenГ©m nevГ­danГЅmi dravГЅmi zvГ­Е™aty. Naleznou zde neДЌekanГ©ho spojence: Martu, kterou jejГ­ manЕѕel pЕ™ed lety shodil do PrЕЇduchu. ZГЎroveЕ€ vЕЎak na nД› ДЌГ­hГЎ hrozba v podobД› WillovГЅch nevlastnГ­ch sester, kterГ© u sebe majГ­ ampule se smrtГ­cГ­m virem Dominiem, urДЌenГЅm k vyhlazenГ­ PovrЕЎГЎkЕЇ. DokГЎЕѕe Will toto nebezpeДЌГ­ odvrГЎtit? A podaЕ™Г­ se mu koneДЌnД› nalГ©zt svГ©ho otce? Cesta ke stЕ™edu ZemД› a k zahradД› druhГ©ho slunce pokraДЌuje.

E-kniha: Volný pád do Podzemí – Roderick Gordon; Brian Williams

Elektronická kniha: Volný pád do Podzemí
Autor: Roderick Gordon ; Brian Williams

0 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025315958
Ukázka: » zobrazit ukázku

Záhadné PODZEMÍ odhaluje další hrozivá tajemství! Bezprostředně po Calově smrti a pádu Willa s Elliott a Chesterem do propasti zvané Průduch začíná další boj o přežití. Kromě tajemných dravých zvířat se musejí postavit Willovým nevlastním sestrám, které u sebe mají ampule se smrtícím virem určeným k vyhlazení Površáků. Dokáže Will toto nebezpečí odvrátit? A podaří se mu konečně nalézt svého otce? Cesta ke středu Země a k zahradě druhého slunce pokračuje.

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

Doporučujeme další e-knihy v edici:

R. Gordon, B. Williams – Ztracený svět v Podzemí

R. Gordon, B. Williams – Hlouběji do Podzemí

R. Gordon, B. Williams – Návrat z Podzemí

Roderick Gordon a Brian Williams

Volný pád do Podzemí – e-kniha

Copyright © Fragment, 2010

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Martin příbytek 82

Podzemní přístav 218

Zpátky v Highfieldu 266

Abyste se stali tím, čím nejste, musíte projít cestou, po níž nejdete. A to, co nevíte, je jedinou věcí, kterou víte. A to, co vlastníte, je tím, co nemáte. A místo, na kterém jste, leží tam, kde nejste.

East Coker, Čtyři kvarteta, T. S. Eliot Jen tudy procházíme cestou k další zastávce. Kam přesně jdeme, to vše už je dáno. Jen tudy procházíme, ale musíme prorazit. Měli bychom se pohnout dál, nebo se držet v bezpečí stranou?

Kam z bezpečí? Joy Division

errrrf,“ zasténal tiše Chester Rawls. Měl sucho v ústech, takže

mu nějakou chvíli trvalo, než dokázal promluvit. „No tak, mami,

nech mě bejt,“ podařilo se mu nakonec ze sebe vypravit, ale neříkal to nijak otráveně.

Něco ho šimralo na kotníku, přesně jako to dělávala jeho maminka, když nedbal na pípání budíku a nevstával z postele. A on věděl, že šimrání neustane, dokud neodhodí přikrývku a nezačne se připravovat do školy.

„Prosím, mami, ještě pět minut. “ škemral a stále nechával zavřené oči.

Cítil se tak blaženě, že chtěl jednoduše co nejdéle ležet a vychutnávat si každičkou vteřinu lenošení. Ve skutečnosti často jen předstíral, že budík přeslechl. Věděl, že za ním maminka přijde, aby dohlédla na jeho vstávání.

Cenil si okamžiků, kdy otevřel oči a ona seděla v nohách postele vedle něj. Zbožňoval její klidný výraz i úsměv, který zářil jako ranní slunce. A usmívala se tak každé ráno, a už byl nucený vstávat jakkoliv časně. „Já jsem ranní ptáče,“ říkala vesele, „zato tvůj nerudný starý otec do sebe musí nalít několik hrnků kafe, aby byl s to normálně fungovat.“ Pak vždycky nasadila mrzutý výraz, nahrbila ramena a začala bručet jako raněný medvěd. Chester udělal totéž a oba se rozesmáli.

Chester se usmál, ale vtom ucítil nějaký zápach a úsměv mu zmizel z tváře tak rychle, jako se tam objevil.

„Fuj, mami, co to je? To je ale hnus!“ zalapal po dechu a nedokázal si

ten hrozný puch nijak vysvětlit. Matčin obraz zmizel, jako kdyby někdo vypnul televizi. Chestera se náhle zmocnila úzkost a otevřel oči.

Obklopovala ho tma.

„Co to?“ podivil se. Okolní temnotu nenarušovala ani jiskřička svět

la. Vtom koutkem oka cosi zahlédl – jakousi slabou záři. Proč je tu tako­ vá tma? ptal se sám sebe. I když nic neviděl, jeho mozek se ho snažil ze všech sil přesvědčit, že leží v posteli ve svém pokoji. To světlo by mohlo vycházet z okna a ten zápach. Nespálilo se něco dole v kuchyni? Co se tu děje?

Pach byl nesmírně intenzivní, sirný, ale zároveň se v něm skrývala

jakási příměs. nakyslý zápach hniloby a rozkladu. Z té směsice se mu zvedal žaludek. Pokusil se zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe. Nemohl, něco mu ji drželo. A nedokázal pohnout rukama ani nohama. Jako by měl celé tělo k něčemu přilepené. V první chvíli ho napadlo, že ochrnul. Zadržel v sobě výkřik a několikrát se rychle nadechl, aby zaplašil svoji hrůzu. Opakoval si, že neztratil citlivost v končetinách, takže pravděpodobně není ochrnutý. Další dobrá zpráva byla, že dokázal hýbat prsty, by jen nepatrně. Byl zřejmě zabořený v nějaké pevné a nepoddajné hmotě.

Znovu ucítil šimrání na kotníku, jako kdyby se vrátil matčin přelud, a v duchu si opět vybavil její tvář.

„Mami?“ ozval se nejistě.

Šimrání ustalo a Chester zaslechl tiché, truchlivé kníknutí. Neznělo to jako zvuk vydávaný člověkem.

„Co je to? Kdo je tam?“ oslovil temnotu.

Ozvalo se nezaměnitelné mňouknutí.

„Bartleby?“ vykřikl. „Jsi to ty, Bartleby?“

Jakmile vyslovil kocourovo jméno, zaplavily ho vzpomínky na poslední události. Se zajíknutím si vybavil, jak jeho, Willa, Cala a Elliott obklíčili Likvidátoři u obrovské propasti. „Ach bože,“ zabědoval, když mu před očima oživla scéna u Průduchu, kdy čelili takřka jisté smrti. Ten obraz připomínal noční můru, která nepřestává působit ani po probuzení. Všechno si pamatoval tak jasně, jako kdyby se to odehrálo před pouhými několika minutami.

Vzápětí se mu vrátily další vzpomínky.

„Kristepane!“ vydechl, když si vybavil okamžik, kdy jim Rebecca – styxská dívka nasazená do Willovy rodiny – odhalila, že má jednovaječné dvojče. Vzpomněl si, jak se dvojčata nemilosrdně posmívala Willovi a s krutým potěšením mu popisovala styxský plán na vyhlazení obrovského množství Površáků s pomocí smrtícího viru zvaného Dominium. Pak obě dívky vyzvaly Willa, a se vzdá. V tom okamžiku ale vběhl na otevřené prostranství Willův bratr Cal a volal, že chce jít domů.

Chester si vybavil smrš kulek, které proděravěly chlapcovo tělo jako řešeto.

Chester se rozechvěl, ale přiměl se k tomu, aby si v hlavě promítl další události. Viděl svého kamaráda Willa – natahovali k sobě ruce, Elliott něco křičela a všichni byli spojeni lanem. Věděl, že v tom okamžiku stále cítil naději. Jenže proč? Z čeho ji čerpal. nedokázal si vzpo­ menout. Ocitli se v zoufalé, bezvýchodné situaci. Chesterově popletené mysli trvalo několik vteřin, než si uspořádal myšlenky. Ano! To je ono! Elliott se s nimi snažila sešplhat do Průduchu. Ještě měli čas. chystali se uniknout.

Všechno se ale hrozným způsobem zvrtlo. Zavřel oči, jako kdyby ho na sítnici dosud pálily ohnivé záblesky a palčivá bělost výbuchů, jimiž je bombardovaly výkonné zbraně Likvidátorů. Znovu v duchu prožil, jak se pod ním rozechvěla země, a v následující chvíli se mu vybavila další vzpomínka – rozmlžený obraz Willa, který mu proletěl nad hlavou a zřítil se přímo do Průduchu.

Vzpomněl si, jak se s Elliott zoufale pokoušeli zabránit tomu, aby je Will s Calem svou vahou strhli do Průduchu. Snažili se ale marně, protože všechny svazoval dohromady provaz, a vzápětí se už řítili do tmavé prázdnoty propasti.

Pamatoval si svištění větru, který mu odtrhával dech od úst, záblesky červené záře a neuvěřitelné horko. ale te.

. te by měl být mrtvý.

Tohle je tedy ono? Kde u všech všudy je?

Bartleby znovu zamňoukal a Chester ucítil na tváři teplý kocourův dech.

„Bartleby, jsi to ty?“ zeptal se Chester nejistě.

Obrovská klenutá hlava zvířete se nacházela jen pár centimetrů od něj. Chester si až te uvědomil, že kocour skočil přes okraj propasti s nimi. a nyní byl tady.

Vtom ucítil, jak mu tvář olizuje drsný jazyk.

„Nech toho!“ vyjekl. „Přestaň, Bartleby!“

Bartleby ho začal lízat ještě náruživěji – zjevně ho potěšilo, že Chester nějak zareagoval. „Běž ode mě pryč, ty pitomé zvíře!“ zaječel Chester vyděšeně. Nešlo jen o to, že tomu olizování nemohl nijak zabránit, ale Bartlebyho jazyk byl drsný jako smirkový papír a působil mu poměrně velkou bolest. S obnoveným úsilím se pokoušel vymanit z podivné hmoty, která ho poutala. Dal do toho veškeré síly a přitom křičel z plných plic.

Jeho řev kocoura ani v nejmenším neodrazoval, takže mu nezbývalo než na zvíře co nejdivočeji syčet a prskat. Nakonec to zabralo a Bartleby se stáhl.

Svět se opět ponořil do ticha a temnoty.

Chester se pokusil volat Elliott a potom Willa, i když netušil, jestli někdo z nich pád přežil. Narůstal v něm děsivý pocit, že zůstal naživu jen on, samozřejmě s Bartlebym, což mu ale připadalo ještě horší – možná je tu úplně sám s tou obří uslintanou obludou.

Najednou ho jako prudce letící tenisák zasáhla do hlavy nová myš

lenka. Co když nějakým zázrakem dopadl na úplné dno Průduchu? Pamatoval si, co jim říkala Elliott, že Průduch není jen kilometr široký, ale je i tak hluboký, a že se z něj prý podařilo vylézt jedinému člověku. I když neviditelná hmota, ve které vězel, mu toho příliš nedovolovala, neovladatelně se roztřásl. Prožívá tu nejhorší noční můru.

Je pohřbený zaživa!

Spočívá v jakémsi mělkém hrobě a je ztracený v útrobách Země. Jak se může ještě někdy dostat ven z Průduchu a vrátit se na Povrch? Byl ještě mnohem hlouběji, než se nacházely Hlubiny, a už ty byly dost zlé. Vyhlídka na návrat domů k rodičům a příjemnému, předvídatelnému životu se vzdálila ještě více. „Prosím, já chci domů,“ zakňoural sám pro sebe. Střídavě ho zalévaly vlny klaustrofobie a děsu a na čele mu vyrazil studený pot.

Pak se mu v hlavě ozval slabý hlas, který ho napomínal, že nemůže jen tak podlehnout strachu. Přestal si zoufat. Musí se vysvobodit z té hmoty, která ho svírala jako rychle tuhnoucí beton, a najít ostatní. Třeba potřebují jeho pomoc.

Postupně napínal svaly a kroutil se ze strany na stranu, až se mu během deseti minut podařilo částečně osvobodit hlavu a do jisté míry také jedno rameno. Pak zabral svaly na pažích. Uslyšel odporný mlaskavý zvuk a jedna ruka se náhle uvolnila ze sevření želatinové hmoty.

„Hurá,“ vykřikl. Měl sice stále omezenou volnost pohybu, ale alespoň si osahal obličej a hrudník. Nahmatal svůj batoh a rozepnul obě přezky, protože ho napadlo, že se pak možná osvobodí rychleji. Poté se soustředil na uvolňování zbytku těla, vrtěl se a hekal námahou při nepatrných pohybech, jako kdyby se klubal z nějaké formy. Zdálo se však, že jeho úsilí pomalu zabírá. Mnoho kilometrů nad Chesterem stál u okraje Průduchu starý Styx a nahlížel do propasti, zatímco kolem něj v drobných sprškách neustále padala voda a někde v dálce vyla smečka psů.

Měl tvář rozbrázděnou hlubokými vráskami a vlasy prokvetlé šedinami, ale nešlo o žádného vetchého starce. Vysoké, štíhlé tělo se pod dlouhým koženým kabátem upnutým ke krku napínalo jako luk, malé oči se ve světle třpytily jako dva korálky naleštěného černého jantaru a z celé jeho bytosti vyzařovala jakási síla, jež jako by prostupovala okolní temnotu a ovládala ji.

Na jeho pokyn k němu okamžitě přistoupil další muž a zastavil se vedle něj na samém okraji propasti. Tento člověk se starci výrazně podobal, i když neměl ve tváři žádné vrásky a jeho vlasy si dosud zachovávaly černou barvu a byly uhlazené a sčesané dozadu, takže na první pohled vypadaly jako přiléhavá čepička.

Oba patřili k tajné rase Styxů a právě vyšetřovali incident, k němuž došlo před krátkou chvílí. Starý Styx při tom incidentu přišel o své dvě vnučky, které byly smeteny do Průduchu.

Ačkoliv věděl, že naděje na přežití dvojčat je zcela zanedbatelná, neměl starý Styx ve tváři ani stopu po zármutku nebo lítosti nad jejich smrtí, zatímco štěkavě uděloval rozkazy podřízeným.

Likvidátoři kolem Průduchu se pustili do plnění starcových pokynů.

Tito vojáci patřili ke speciální jednotce cvičené v Hlubinách, která rovněž podnikala tajné operace na Povrchu. I přes vysoké teploty panující takto hluboko v nitru Země na sobě měli šedohnědé maskovací oděvy – těžké kabáty a objemné kalhoty. Jejich štíhlé obličeje neprozrazovaly žádnou emoci. Někteří hleděli skrz hledáčky pušek do hlubin Průduchu, jiní spouštěli do propasti zářící koule přivázané na lanech. Bylo nepravděpodobné, že by se dvojčatům podařilo zastavit jejich smrtelný pád do Průduchu, ale starý Styx potřeboval mít jistotu.

„Vidíte něco?“ vyštěkl nosovým, skřípavým jazykem Styxů. Jeho do

taz se ozvěnou šířil nad propastí a nesl se do svahu za ním, kde jiní vojáci s obvyklou výkonností rozebírali těžké zbraně, které způsobily takovou spouš v místech, kde te stál.

„Je zřejmé, že zahynuly,“ pravil starý Styx tiše svému mladšímu pobočníkovi a vykřikl další rozkaz: „Soustřete se na nalezení těch lahviček!“ Spoléhal na to, že alespoň jedno z dvojčat stihlo sejmout drobnou ampuli, kterou měly obě dívky zavěšenou na krku, ještě než se zřítily do propasti. „Ty ampule potřebujeme!“

Nesmlouvavým pohledem přejel Likvidátory, kteří lezli po zemi kolem něj a propátrávali každý čtvereční centimetr půdy. Pečlivě se dívali pod úlomky roztříštěné horniny a prosívali prach, z něhož dosud stoupal dým od zbytků výbušnin ze střel, které sem před chvílí dopadly. Tyto zbytky se každou chvíli vzněcovaly, ze země šlehaly plamínky a vzápětí zase pohasínaly.

Ozvaly se varovné výkřiky a několik Likvidátorů uskočilo, když se s temným burácením utrhl kus skály na okraji Průduchu, uvolněný kanonádou. Do propasti se zřítily tuny kamení a štěrku. Vojáci se zachránili na poslední chvíli, ale všichni se zvedli a dál se věnovali pátrání, jako by se jich zřícení kamenného bloku nijak netýkalo.

Starý Styx se otočil k temnotě na vrcholu svahu.

„Nepochybně to byla ona,“ řekl jeho mladý pobočník, který také obrátil pohled do svahu. „Dvojčata dolů srazila Sára Jeromeová.“

„Kdo jiný by to mohl být!“ odsekl starý Styx a zavrtěl hlavou. „Pozoruhodný výkon, když uvážíme, že byla smrtelně zraněná.“ Otočil se ke svému pobočníkovi. „Když jsme ji poštvali proti jejím vlastním synům,

zahrávali jsme si s ohněm a prostě jsme si spálili prsty. Nic není jen tak, jakmile jde o to Burrowsovo dítě. Pokud šlo o to dítě,“ dodal rychle. Předpokládal, že i Will musí být po smrti. Zamračil se a dlouze se nadechl. „Ale povězte mi, jak se Sára Jeromeová dostala sem dolů? Kdo měl na starosti tu oblast?“ Trhl ukazovákem k vrcholu svahu. „Chci, aby se viníci zodpovídali přímo mně.“

Mladý pobočník sklonil hlavu a vydal se splnit rozkaz.

Na jeho místě se okamžitě objevila jiná postava, natolik znetvořená a shrbená, že se na první pohled téměř ani nedalo poznat, zda se opravdu jedná o člověka. Zpod šátku ztvrdlého špínou se na světlo vynořily dvě zkroucené ruce. Trhavými pohyby zvedly látku, aby odhalily hlavu hrozivě zdeformovanou nádory, kterých bylo tolik, že to místy vypadalo, jako kdyby vyrůstaly jeden na druhém. Zplihlé chomáče plesnivých vlasů rámovaly tvář se dvěma naprosto bílýma očima. Chyběly jim duhovky i zorničky, ale přesto těkaly kolem, jako kdyby jimi muž viděl. „Hlubokou soustrast ke ztrátě vašich. “ zasípala postava a odmlčela se v uctivém tichu.

„Děkuji, Coxi,“ odpověděl Styx anglicky. „Každý je strůjcem svého osudu a stávají se i politováníhodné věci.“

Cox si hřbetem zápěstí rozmázl kapku hutných, mléčně zakalených slin ze začernalých rtů po šedivé pleti. Na vteřinu ponechal pokroucenou paži ve vzduchu a poté si drápovitým prstem poklepal na velký výrůstek na čele.

„Alespoň vaše holky vyřídily Willa Burrowse a tu mrchu Elliott,“ řekl. „Stejně vyčistíte zbytek Hlubin vod psanců, že jo?“

„Do posledního psance, na základě informací, které jsi nám dal,“ řekl Styx a vrhl po Coxovi pronikavý pohled. „Proč se vlastně ptáš, Coxi?“

„Jen tak,“ odpověděla beztvará postava rychle jako blesk.

„Já bych ale řekl, že k tomu máš určitý důvod. Dělá ti starosti, že nám Drake zatím uniká. A dobře víš, že se dřív nebo později vydá za tebou, aby vyrovnal skóre.“

„Jen a si příde. Sem na něj připravenej,“ prohlásil Cox sebevědomě, ale klikatá modrá žíla, která mu při těch slovech začala tepat pod okem, prozrazovala jeho neklid. „Drake nám může udělat čáru přes. “

Starý Styx ho umlčel pozvednutou rukou. Právě se spěšně vracel jeho pobočník se třemi Likvidátory. Trojice vojáků se vyrovnala do řady a stála v pozoru se zraky upřenými přímo před sebe a s dlouhými puškami u boků. Jeden z nich byl důstojník, veterán ostřílený mnoha lety služby, zbývající dva byli mladí nováčci.

Stařec se zaatými pěstmi pomalu prošel před trojicí a zastavil se u veterána, který stál jako poslední v řadě. Obrátil se přímo proti němu a ze vzdálenosti několika centimetrů mu hleděl přímo do očí. Pak sklopil zrak k vojákově bojovému plášti. Z látky těsně nad mužovou náprsní kapsou vyčnívaly tři krátké bavlněné stužky: vyznamenání za statečnost – styxská obdoba površáckých medailí. Starý Styx je sevřel v prstech, utrhl je a mrštil jimi veteránovi do tváře. Veterán zachoval dokonale nehybnou tvář a ani nezamrkal.

Styx ustoupil a ukázal k Průduchu stejně ledabylým gestem, jako kdyby odháněl dotěrnou mouchu. Trojice vojáků se ihned dala do pohybu. Opřeli svoje pušky do trojboké pyramidy, odepjali si objemné opasky, položili je na úhlednou hromádku vedle zbraní a bez jakéhokoliv dalšího pokynu se vydali k okraji Průduchu. Jeden po druhém vkročili přímo do propasti, aniž by třeba jen vykřikli. Nikdo z jejich druhů se ani na okamžik nezastavil, aby sledoval jejich pád do hlubiny.

„Tvrdej trest,“ poznamenal Cox.

„Nežádáme nic menšího než dokonalost,“ odvětil starý Styx. „Ti muži selhali. Už nám k ničemu nebyli.“

„Víte přece, že ty holky třeba mohly přežít,“ odvážil se dodat Cox.

Styx se k němu otočil čelem. „Tvoji lidé opravdu věří tomu, že jeden člověk pád přežil, že ano?“

„To nejsou mí lidi,“ ohradil se Cox neklidně.

„Narážíš na báji o nádherné rajské zahradě, která čeká na dně,“ pokračoval Styx posměšně.

„Snůška žvástů,“ zahučel Cox a rozkašlal se.

„Nikdy sis to nechtěl sám vyzkoušet?“ Starý Styx nečekal na odpově, tleskl dlaněmi v rukavicích a obrátil se k mladému poboč níkovi. „Pošlete jednotku do Bunkru, aby odebrala vzorky Dominia z mrtvých těl. Pokud se nám podaří virus znovu nakultivovat, můžeme pokračovat v původním plánu.“ Naklonil hlavu ke straně a zle se usmál na

Coxe. „Přece bychom nechtěli, aby se Površáci vyhnuli dnu zúčtování.“

Cox se hýkavě uchechtl a vyprskl před sebe kapky slin. Chester si zakázal další odpočinek. A už ho obklopovalo cokoliv, na dotyk to bylo olejovité a mastné a on si byl stále jistější, že je to zdroj onoho odporného zápachu. Jak napínal svaly, aby osvobodil druhou paži, náhle dokázal zvednout rameno a vzápětí si uvolnil celou horní polovinu těla. Vítězoslavně zaryčel a s hlasitým mlasknutím se posadil.

V naprosté tmě rychle ohmatal svoje bezprostřední okolí. Zcela ho obklopovala gumová hmota a Chester zjistil, že jen tak tak dosáhne na okraj důlku, kde se hmota vyrovnávala. Odtrhl si z boků nevelké pruhy hmoty, které k němu přilnuly. Šlo o vláknitý, mastný materiál jemu naprosto neznámý. V každém případě to ale podle všeho vstřebalo energii jeho pádu do Průduchu. Znělo to sice šíleně, ale pravděpodobně právě proto zůstal naživu.

„Ani náhodou!“ prohlásil nahlas. Byla to příliš divoká domněnka – muselo existovat ještě jiné vysvětlení.

Nikde neviděl svítilnu, kterou měl připevněnou k oblečení, a tak si rychle prohledal kapsy, jestli nenajde náhradní zářící koule.

„Kruci!“ vykřikl, když zjistil, že se mu utrhla kapsa u kalhot a veškerý obsah se spolu se zářícími koulemi vysypal.

Pokusil se zvednout na nohy a rychle si sám pro sebe drmolil, aby si dodal odvahy. „Ale no tak, dej už mi pokoj!“ zakvílel, když zjistil, že mu nohy stále pevně vězí v houbovité hmotě a nemůže je z ní vytáhnout. To však nebylo jediné, co ho drželo na místě.

„Co je tohle?“ řekl, jakmile nahmatal lano, které měl omotané kolem pasu. Byl to Elliottin provaz, jímž se přivázali jeden k druhému na vrcholu Průduchu a který ho nyní omezoval v pohybu, protože vlevo i vpravo od něj se nořil hluboko do želatinového materiálu. Bez nože mu nezbývalo než zkusit rozvázat uzel. To se ovšem snadněji řeklo, než udělalo, protože měl prsty pokryté mastnou tekutinou a pořád mu po laně klouzaly.

Po několika minutách neobratného zápolení a kleteb se mu konečně povedlo uzel rozplést a povolit smyčku kolem těla. „No sláva!“ vykřikl

a osvobodil si nohy. Mlasklo to, jako kdyby vysrkl zbytek koly brčkem. Jedna z bot zůstala trčet v hmotě a Chester musel zabrat oběma rukama, aby ji vyprostil a znovu si ji obul. Poté se zvedl.

V tom okamžiku si uvědomil, jak ho bolí každičká část těla, jako kdyby právě dohrál nejtěžší ragbyový zápas života, nejspíš proti týmu obzvláš útočných goril. „Jau!“ postěžoval si, zatímco si mnul paže i nohy a zjišoval, že má na krku a rukách odřeniny od provazu. S tichým zasténáním si protáhl záda a vzhlédl vzhůru, aby se pokusil rozeznat, odkud spadl. Nejzvláštnější bylo, že na dobu od začátku pádu, kdy se málem zalkl zběsilým prouděním vzduchu, do chvíle, kdy ho probudil Bartleby šimráním na kotníku, neměl skoro žádné vzpomínky.

„Kde to kruci jsem?“ zopakoval několikrát. Zůstával stát v prohlubni a po chvilce rozeznal několik oblastí velice matné záře. Přestože netušil, co je způsobuje, narušení naprosté temnoty mu alespoň trochu zvedlo náladu. Když se jeho oči ještě lépe přizpůsobily okolní tmě, dokázal rozeznat prchavý obrys kocoura, který ho obcházel jako lovící jaguár.

„Elliott!“ zavolal. „Jsi tam, Elliott?“

Všiml si, že zleva se vrací ozvěna, zatímco zprava neslyšel vůbec nic. Vykřikl ještě několikrát a pokaždé chvíli počkal na odpově. „Elliott, slyšíš mě? Wille! Haló, Wille! Jsi tam?“ Nikdo se však neozýval.

Usoudil, že tu nemůže celý den jenom stát a křičet. Uvědomil si, že jeden ostrůvek matné záře se nachází nedaleko od něj, a rozhodl se k němu vydat. Vyštrachal se z prohlubně. Jelikož byl celý pokrytý kluzkým slizem, netroufal si vstát a raději se po houbovitém povrchu pohyboval po všech čtyřech. Cestou postřehl ještě cosi dalšího. Připadal si podivně lehký, jako kdyby ho nadnášela voda. Napadlo ho, jestli ten pocit nezískal následkem úrazu hlavy, ale napomenul se, a se raději věnuje svému bezprostřednímu úkolu.

Chester pomaličku a opatrně lezl kupředu a natahoval prsty za světlem. Dospěl k místu, kde záře podle všeho vycházela přímo zpod jeho dlaně, a uvědomil si, že vychází z čehosi zapadlého hluboko do gumového materiálu. Vyhrnul si rukáv a zasunul ruku do důlku, aby svítící předmět vylovil. „Fuj!“ ulevil si, když vytáhl zdroj světla a ruku měl pokrytou mastnou kapalinou. Byla to styxská lucerna. Netušil, jestli patřila jemu nebo někomu z ostatních, ale na tom momentálně nezáleže

Roderick Gordon a Brian Williams: Útok z Podzemí

Popis:
Dobrodružství Willa Burrowse pokračuje! Styxové se znovu vynořili z

“>

Leave a Reply