Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel)

Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel)

Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel)
  • Elérhető fájlok: Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel).pdf, Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel).epub, Kniha Zlatí úhoři (Ota Pavel).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Zlatí úhoři – rozbor díla k maturitě

Kniha: Zlatí úhoři

Autor: Ota Pavel

Přidal(a): Denny

Zasazení díla do literárně historického kontextu :

Povídkový soubor Oty Pavla s názvem Zlatí úhoři vyšel poprvé r. 1985 (tj. až po autorově smrti), znovu pak bez cenzurních zásahů r. 1991. Povídky jsou seřazeny v chronologickém sledu tak, aby vytvářely pásmo příběhů listujících jednotlivé etapy autorova dětství a mládí. Jedná se o příklad oficiálně vydaného díla, které je však prosté jakýchkoli ideologických prvků.

Povídka = krátký epický prozaický žánr; zaměřuje se pouze na jednu událost a na jednu zápletku, o předchozích událostech se čtenář dozvídá jen ve zkratce. Děj je jednoduchý, bez vedlejších epizod. Počet postav je omezený, do děje vstupují už zformované, v jeho průběhu se výrazněji nemění.

Povídka vznikla v období romantismu (tehdy označována jako obraz – viz např. K. H. Mácha – Obrazy ze života mého). Od pol. 19. stol. dochází k výraznému rozvoji povídkového žánru; podle obsahu rozlišujeme např. romaneto, humoresku či arabesku.

Významní tvůrci povídek v naší literatuře:

Božena Němcová: Divá Bára, Babička aj. (1. pol. 19. stol.)

Jan Neruda: Povídky malostranské (příklad realistických povídek)

Karel Čapek: Trapné povídky, Boží muka, Povídky z jedné a druhé kapsy (1. pol. 20. stol).

Milan Kundera: Směšné lásky (60. léta 20. stol).

Ota PAVEL (vl. jm. Ota Popper), 1930 – 1973

Český spisovatel a novinář, mistr povídky.

Syn židovského obchodníka, za okupace pracoval v kladenských dolech; po válce vystudoval střední školu. Zaměstnán byl jako sportovní redaktor (Československý rozhlas, časopis Stadion).

Knihy sportovních reportáží: Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského.

Povídkové soubory: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby; společně vydány pod názvem Fialový poustevník; necenzurované vydání Zlatí úhoři .

Povídky představují všední příběhy ze života autorovy rodiny a jeho známých. Můžeme je rozdělit do několika okruhů:

idylické vzpomínky na předválečné dětství prožité u řeky Berounky (Černá štika, Moje první ryba)

neradostné baladické prózy poznamenané tragickým osudem autorova otce a bratrů – byli odvlečeni do koncentračního tábora (Kapři pro wehrmacht, Můžou tě i zabít)

povídky zobrazující poválečné nadšení pro budovní „nové společnosti“ i postupnou ztrátu iluzí z nového režimu

lyrické povídky o řece, rybářích a rybách.

Smrt krásných srnců – starší bratři jsou povoláni do koncentračního tábora, otec pro ně chce ještě naposledy maso, s pomocí přátel uloví načerno srnce. Snad díky tomu chlapci Terezín i Osvětim přežili.

Můžou tě i zabít příběh chlapce (= autor), který po odvlečení otce a bratrů do koncentračního tábora pomáhá matce zajišťovat živobytí; autor líčí pytláctví, boj s udavači, útěky a pronásledování. Zajímavá postava porybný Záruba – navenek drsný, uvnitř dobrák.

Zlatí úhoři uzení úhoři měli být dárkem k otcovým narozeninám, řezník je však přesolí; v přeneseném smyslu zlatí úhoři = symbol čehosi vzácného, za čím se musí jít vytrvale celý život.

Povídky zakázané komunistickou cenzurou : Běh Prahou (spisovatelův otec se po válce stává nadšeným členem KSČ, stranu opustí poté, co se v Rudém právu se objeví informace, že osoby odsouzené za protistátní činnost jsou „židovského původu“), Prase nebude (poukazuje na stinné stránky kolektivizovaného zemědělství).

Charakteristika povídek O. Pavla : Většině povídek dominuje postava autorova poněkud svérázného otce. Jazyk próz čerpá ze spisovné i obecné češtiny (proto působí živě a přirozeně); autor nepostrádá smysl pro dějové napětí a pointu.

Podle povídek Oty Pavla byly natočeny filmy Smrt krásných srnců a Zlatí úhoři.


Další podobné materiály na webu:

Zlatí úhoři – rozbor díla k maturitě (2)

Kniha: Zlatí úhoři

Autor: Ota Pavel

Přidal(a): Martibull

Ota Pavel (Otto Popper)

  • narozen v roce 1930 v Praze, jako třetí nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera (bratři Hugo narozen 1924, Jiří narozen 1926)
  • prozaik, novinář a sportovní reportér
  • obecnou školu vychodil v Praze, měšťanku v Buštěhradu, kam se jeho rodina v roce 1939 z existenčních a rasových důvodů přestěhovala, zde se pod vlivem jeho otce začala rozvíjet Otova láska k přírodě, rodné zemi, sportu a rybaření
  • 1943 odchod bratrů Huga a Jiřího do Terezína, kam koncem roku 1944 odešel i jeho otec, setkávají se tam s Hugem a roku 1945 společně utíkají, vrací se i Jiří
  • 1945 – 1947 studuje na obchodní škole, hraje hokej za Spartu, je kapitánem hokejového týmu, o rok později se stává hokejovým trenérem žáků A.C. Sparta Praha
  • Na doporučení A. Lustiga se stává redaktorem Českého rozhlasu, kde působí až do roku 1956, téhož roku si celá rodina mění jméno z Popper na Pavel, krátce pracoval jako sportovní redaktor v časopisech Stadion a Československý voják, studoval střední školu pro pracující, kde v roce 1960 odmaturoval
  • 1964 na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku se u něj projevuje první záchvat maniodepresivní psychózy a ta ho roku 1966 natrvalo vyřazuje z práce a odchází do invalidního důchodu
  • 31. 3. 1973 umírá na srdeční selhání

Přehled tvorby:

  • Směr první – próza se sportovní tématikou

1964 Dukla mezi mrakodrapy

1967 Plná bedna šampaňského

1968 Cena vítězství

1971 Pohár od Pánaboha

1972 Syn celerového krále

1974 Pohádka o Raškovi – posmrtně

  • Směr druhý – próza s autobiografickými prvky

1971 Smrt krásných srnců

1974 Jak jsem potkal ryby

Rozhlasové dramatizace: vlastní povídka Omyl

  • Kladno hází
  • Alfréd Jindra
  • Pohár za první poločas

Charakteristika směru:

Poválečná česká próza reflektující válku s autobiografickými prvky

Podobná tvorba například:

Významní tvůrci povídek v naší literatuře:

  • Božena Němcová – Babička, Divá Bára
  • Jan Neruda – Povídky malostranské
  • Karel Čapek – Boží muka, Trapné povídky, Povídky z jedné a z druhé kapsy
  • Milan Kundera – Směšné lásky

Doba a místo děje:

-dětství vypravěče směřováno k období 2. sv. války a období po ni, (cca 1936 – 1968)

– kraj okolo Berounky, Křivoklátsko, Buštěhrad, Praha

Literární druh:

povídka / soubor povídek

Literární žánr:

epika s prozaickým textem a lyrickými prvky – popis přírody

Charakteristika postav:

Vypravěč – Ota – přímý účastník povídky – nejmladší syn Lea Hermíny, stává se po otci
vášnivým rybářem

Leo Popper – otec, hlava rodiny, český žid, šarmantní hrdý a vtipný muž, milovník rybaření, vlastenec, posedlý svými touhami a sny, obchodní zástupce firmy Elektrolux, kde byl i světově nejlepším prodejcem

Herma (Hermína) – matka, křesťanka, hodná, milá, velmi tolerantní ke všem Leovým prohřeškům

Hugo a Jiří – Otovi bratři, kteří byli později nuceni odejít do Terezína, Hugo hezký a jemný v obličeji, Jiří silnější, zlobivější, rád se pral

Karel Prošek – autorem k němu vzhlíží, převozník z Luhu pod Bránovem, člověk, který vše umí a zná, ničeho se nikdy nebojí, je excelentní ve všem na co jen sáhne, trochu hrubián s knírkem jako Hitler, bez jednoho prstu a se střepinou v boku, má vlčáka Holana – který v druhé části knihy sehraje významnou roly, když pomáhá Leovi chytit srnce, kterého potřebuje pro své syny, aby se pořádně najedli, než půjdou do koncentračního tábora

Děj:

Kniha je rozdělena do tří částí

První část zachycuje dětství Oty Pavla, nejrůznější rybářské příhody a příběhy jeho otce, který v tu dobu pracoval pro firmu Elektrolux. Čiší z nich bezstarostnost, kouzelné okamžiky.

Druhá část je vymezena druhou světovou válkou a doslova kontrastuje s první částí. Rodina Oty Pavla byla na půl židovská a proto povídky ztrácejí na lehkosti a poukazují na těžké osudy židů během druhé světové války. Celá rodina se musela z Prahy odstěhovat do Buštěhradu a poté byli nejprve Pavlovi dva starší bratři, později i jeho otec odvezeni do koncentračního tábora, odkud se později naštěstí všichni vrátili.

Návratem otce a bratrů začíná část třetí, která se odehrává v poválečném období. Ota Pavel je již dospělý a znovu se vrací do míst svého mládí. Celá kniha je zakončena smrtí Pavlova otce.

Jazyk:

psáno ich-formou, autobiograficky, chronologicky z pohledu autora – malého Oty,

použita spisovná i hovorová čeština, nalézáme vulgarismy, slang i cizí slova

Úryvek:

„ Holane, pojď semnou. Ty přece pamatuješ na ty buřtíky, co jsem ti vozil. Pojď, kamaráde “

Holan seděl, jenom mrkal očima a prohlížel si dál mého tátu. Bylo jasný , že s ním nikam nepůjde, nešel nikdy s nikým. Můj tatínek ho znovu prosil, jako neprosil nikdy nikoho, ale marně. Říkal mu Holane, Holanečku, ale bylo to zbytečný . Pak už začínal být zoufalý a byl na pokraji toho stavu, kterému se říká šílenství. Vyndal z kapsy tu malou plátěnou hvězdu JUDE a ukazoval ji Holanovi a křičel: „Já jsem teďka ž >žádný buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval . Jsem ž >potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!“

Pak mu tekly slzy, otočil se a šel k pěšince, vedla na ostrov. A posílal Proška i Holana ke všem čertům . Rozhodl se jít dál, už nikdy se nepodívat na tu bílou chalupu, sbalit celtu, nářadí a jet domů beze všeho. Ale na začátku cestičky to přece jen nevydržel a otočil se.

Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasínala a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví, protože jsou oba mrtví, a i kdyby byli živi, nikdo by se to nedověděl, protože oni sami to stejně nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako obyčejný převoznický pes za mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil.

citace: strana 66, povídka Smrt krásných srnců, rok vydání 1985, vydal Československý spisovatel

přímá řeč: „ Holane, pojď semnou. Ty přece pamatuješ na ty buřtíky, co jsem ti vozil. Pojď , kamaráde“

zdrobnělina: buřtíky, tatínek, Holanečku, cestičky

anaforická elipsa: Snad nadávali na psí život, snad na židovský,…

obecná čeština: bylo jasný, zbytečný, potřebuju pro mý, žádný buřty, nějaký potřeboval

metafora: posílal Proška i Holana ke všem čertům

cizí jazyk: JUDE


Další podobné materiály na webu:

Zlatí úhoři

Kniha ( pevná vazba )

Dnes již klasické dílo naší literatury, jehož autorem je populární český spisovatel a novinář, nyní vychází s půvabnými ilustracemi Františka Nového. Povídky Oty Pavla, jež patří ke klasickým dílům české literatury, popisují neklidnou dobu první poloviny minulého století a přinášejí vzpomínky na dětství naplněné láskou, rybařením, ale také krutou… Přejít na celý popis

Drobek má knížky pro všechny dětské zvídavé hlavičky. Právě teď je koupíte se 40% slevou Více informací

Dnes již klasické dílo naší literatury, jehož autorem je populární český spisovatel a novinář, nyní vychází s půvabnými ilustracemi Františka Nového. Povídky Oty Pavla, jež patří ke klasickým dílům české literatury, popisují neklidnou dobu první poloviny minulého století a přinášejí vzpomínky na dětství naplněné láskou, rybařením, ale také krutou realitou, a to vše s pochopením pro velká i malá lidská trápení. Jen málokdo dokáže vyprávět tak lehce a poutavě jako Ota Pavel, o čemž svědčí i obliba jeho knih, které opětovně vycházejí. V roce 1979 se dokonce dočkaly zfilmování. Karel Kachyňa, významný režisér naší kinematografie, na jejich motivy natočil hned dva filmy: Zlatí úhoři (1979) a Smrt krásných srnců (1986). „Důstojník vytáhl ze škopku kapra a hodil ho mezi sebe a tatínka do bahna, kde se kapr propadal do smrti. Všechny čtyři umrlčí lebky se rozchechtaly. Pak jeden z nich zmlkl a vykřikl: ‚Táhni, žide!‘Můj tatínek se otočil a šel zas tak vzpřímeně jako vždycky, nikdy se nikoho nebál a ani Němci ho ještě nenaučili plazit se. Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný…

Bestseller v knihy Dobrovský

29359. v e-shopu | 28850. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.4 z 5 6 hodnocení čtenářů

4× 5 hvězdiček 4× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

Hodnocení našich knihkupců: 4.5 z 5

4 z 5 hvězdiček Sára 3. září 2017

Velmi poutavé čtení, knihy Oty Pavla jsou prostě nutností.

Pomohla vám tato recenze? Ano 20

Kniha, Jota, 2013, 9788074623134

4 z 5 hvězdiček Kristýna Černocká 18. září 2017

Krásný autobiografický příběh. Film mě až tak nebavil. Ale knížku Doporučuji!

Pomohla vám tato recenze? Ano 19

Kniha, Jota, 2013, 9788074623134

5 z 5 hvězdiček Žakelinda 8. září 2017

Ùžasná kniha! Při čtení jste obklopeni tak velkou laskou ,ze se jen těžce otrhnete od knihy a chcete ji porad cist dal. Ota Pavel je proste uzasny spisovatel pro kazdeho!

Pomohla vám tato recenze? Ano 15

Kniha, Jota, 2013, 9788074623134

5 z 5 hvězdiček Jana H. 23. září 2017

Krásná poutavá kniha .Typický skvělý vypravěčský styl Oty Pavla.

Pomohla vám tato recenze? Ano 12

Kniha, Jota, 2013, 9788074623134

4 z 5 hvězdiček Martina B. 24. února 2019

Ota Pavel: Zlatí úhoři

Ota Pavel byl prozaik, publicista a sportovní redaktor. V oboru tzv. sportovní beletrie vynikl v první polovině 60. let a tímto žánrem se pak zabýval až do své smrti. Později se však začal věnovat i autobiografickým a rodinným příběhům. Postupně je zpracoval do dvou knih. První z nich byla sbírka povídek Smrt krásných srnců (napsal v roce 1971) v níž se soustředil především na osobu svého otce. Druhá, která na ní navázala, byl svazek Jak jsem potkal ryby (byla vydána posmrtně v roce 1974) kde se již zaměřil hlavně na své vlastní zážitky.

Své příběhy Pavel jakožto vypravěč podává jako své osobní vzpomínky někdy včetně citů, které prožíval. Například, když vstoupí na scénu Pavlova maminka, vypravěč se neudrží v citovém odstupu a projeví svou něhu a lásku, anebo když vypráví o tragických zážitcích z války, dá najevo melancholii a smutek, ale jinak v zásadě neprojevuje bezprostřední citový vztah k tomu, o čem vypráví. Pavlovy prózy jsou přitom silně emociální, chvílemi doslova až dojemné. Velikost a síla emocionality těchto vzpomínek však nespočívá právě v tradičních prostředcích prózy vzpomínkového charakteru, ale v samotném vyprávění, v citové naléhavosti vypravěčem zvolených a podaných motivů, aspektů a situací, jednání aktérů a jejich osudů. Vypravěč se tedy jako by spoléhal především na emocionalitu vybavovaných samotných vzpomínek, nikoli na emocionalitu svého vztahu k nim. Nelze si představit vhodnější příležitost k tomu, aby se vypravěč zpříma vyslovil ze svých citů, než je konec života skrytě milovaného obdivovaného otce. Navzdory tomu Pavel pouze vylíčí sebe sama ve svérázné scéně posledního loučení s otcem u řeky Berounky a cele se spolehne pouze na dojemnost této scény a jako vypravěč k ní však zpříma nedodává citově vůbec nic.

Další typická věc pro Pavlovy povídky je, že autor přímo nehodnotí události, o kterých vypravuje. Například, pro jiného autora by se vzpomínka na pobyt jeho blízkých v koncentračním táboře stala příležitostí k morálnímu rozhorlení nad světem a k odsudku těch, kteří tuto zkušenost lidem způsobili, ale Pavel jako vypravěč tuto zkušenost svého tatínka a svých dvou bratrů pouze hole konstatuje a spoléhá se, že i tak, to je bez odsuzujícího komentáře či soudu, se ukáže její hrůznost. Ovšem stejně bez výslovného vypravěčova hodnocení se v Pavlových prózách ukazuje i půvab a krása skutečnosti a života.

Pavel – vypravěč nezdůrazňuje v příběhu svou přítomnost a stvořitelskou aktivitu, nedává najevo, že příběh vytváří, naopak stále zdůrazňuje, že jej pouze sděluje a vypravuje, co se v minulosti skutečně stalo, a co tedy má jakoby zcela objektivní charakter: vše vidí a prezentuje jako v minulosti dané. Je tomu tak i v případě, že vypravěč vypráví o sobě samém i sebe sama vidí a ukazuje jako všechno ostatní, jako součást dění, které on jakožto vypravěč neurčuje, ale naopak je jím určován.

Pro Pavlovo pojetí postav a jejich osudů je nejpříznačnější postava tatínka a jeho příběhy. Tento člověk je životní outsider, vypracuje se však na světového rekordmana v prodeji ledniček, ale pak se znovu stává outsiderem a prožívá údobí své životní degradace. Chvílemi málem hladoví a spolu s ním i celá jeho rodina a pak zase Pavlovi prožívají období blahobytu, čas chudoby se střídá s časem zisku a naopak období životního rozmachu s obdobím úpadku a jakési beznaděje, a spolu s tím se v tatínkovi střídají pocity povznášející, optimistické s depresivními a stísněnými náladami. Svůj život tatínek prožívá jako svátek, ale i jako nejpustší všednost a naopak. V jeho celkovém životním příběhu, jak jej postupně poznáváme ze souhrnu jednotlivých próz, významně také kontrastuje obdivuhodná vitalita jeho vrcholných let a dojemný životní pokles před závěrem jeho života.

Pavel život ani neharmonizuje, ani ho nedramatizuje, nezesměšňuje ho, ani ho netragizuje. Svět v něm vzbuzuje úsměv, radost i smutek. Život v jeho prózách napořád obnáší vzestup a pád, pád i vzestup, chvíle radosti, krásu i hrůzu, komiku i tragiku, faleš, nespravedlnost i průzračnost a čistotu. Život je ráj i peklo zároveň. Svět zraňuje i hojí, přináší hrůzně nezapomenutelné zážitky, ale také dává příležitost k zapomnění, člověka pošpiňuje a vzbuzuje v něm tíseň, ale umožňuje mu i čistotu a sebeosvobození, dává mu možnosti a zase mu je bere, jsou v něm důvody k optimismu, radosti, ale i k nostalgii a smutku. Pavlovy prózy představují životní realitu v její objektivitě jako smutně krásný a krásně smutný svět, nechávají nám pocítit životní tíži a zároveň nás povznášejí – v této dvojznačnosti spočívá poslední příčina, proč jsou pro nás tak přitažlivé a proč se k nim stále vracíme. Nakonec rozpoznáme, že ustavují umělecký svět, který vyznívá útěšně. Pocity štěstí jeho aktéři sice většinou vyzískávají tvrdě a poměrně výjimečně a tyto pocity jsou navíc obestírány smutkem, protože jsou čímsi chvilkovým a snadno pomíjivým, nicméně jich dosahují, a to zde působí jako útěšný i nadějeplný fakt pro člověka vůbec.

Tolik k celkové charakterizaci Pavlova díla. A teď již ke knize Zlatí úhoři. Tato kniha je prezentací jádra Pavlovy autobiograficky založené tvorby, jak ji nacházíme ve sbírce Smrt krásných srnců a svazku Jak jsem potkal ryby. Vystává z ní relativně ucelený životaběh rodiny Pavlových, zejména však je z ní patrný autorův jednotný životní názor. Povídky jsou řazeny chronologicky, do tří na sebe navzájem navazujících oddílů, a to podle tří životních období, která se v autorových rodinných příbězích zjevně rýsují (jsou to období předválečné, válečné a poválečné).

Období předválečné: V této části autor vypravuje o svém raném dětství, o tom jak společně se svým otcem nebo bratry rybařil. Dále o svém otci, který prodával vysavače a to dokonce tak dobře, že pravidelně dostával ocenění za nejvíc prodaných vysavačů. Bylo to období štěstí a pohody. Ovšem potom znenadání přišla 2. světová válka.

Období válečné: Pavlův otec byl žid. Z toho plynulo, že i všichni jeho synové byli židi a podle toho se k nim také Němci za okupace chovali. Zabavili rodině její rybník a zakázali jezdit na Křivoklátsko, kde rodina lovila ryby a jezdila na dovolenou. V třetím roce války byli posláni do koncentračního tábora Pavlovi bratři Hugo a Jirka, zanedlouho i jejich otec. Naštěstí všichni kruté podmínky koncentráku přežili a i když v ubohém stavu, přesto se vrátili domů.

Období poválečné: V této části jsou popsány některé příhody, které se opět staly tatínkovi nebo Pavlovi samotnému. Jde, podobně jako v prvním oddílu, o příběhy z rybaření nebo z tatínkova obchodování, tentokrát již však hlavně s ledničkami vyrobenými ve Švédsku.

Celá knížka vyjadřuje humorně kritický obdiv syna k svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, lásku k rybaření, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl židovské rodiny.

Knížka se mi velice líbila, jsou v ní humorně a poutavě psané povídky. Doporučil bych ji všem, ovšem s tím, že by nesměl vadit mírně depresivní, přesto však nebo právě proto výborný, obsah zejména druhého oddílu knihy. Informace jsem čerpal z doslovu, který napsal Bohumil Svozil.

Zlatí úhoři

Anotace

Povídky Oty Pavla, jež patří ke klasickým dílům české literatury, popisují neklidnou dobu první poloviny minulého století a přinášejí vzpomínky na dětství naplněné láskou, rybařením, ale také krutou realitou, a to vše s pochopením pro velká i malá lidská trápení. Jen málokdo dokáže vyprávět tak lehce a poutavě jako Ota Pavel, o čemž svědčí i obliba jeho knih, které opětovně vycházejí. V roce 1979 se dokonce dočkaly zfilmování. Karel Kachyňa, významný režisér naší kinematografie, na jejich motivy natočil hned dva filmy: Zlatí úhoři (1979) a Smrt krásných srnců (1986).

„Důstojník vytáhl ze škopku kapra a hodil ho mezi sebe a tatínka do bahna, kde se kapr propadal do smrti. Všechny čtyři umrlčí lebky se rozchechtaly. Pak jeden z nich zmlkl a vykřikl: ‚Táhni, žide!‘ Můj tatínek se otočil a šel zas tak vzpřímeně jako vždycky, nikdy se nikoho nebál a ani Němci ho ještě nenaučili plazit se. Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný…

Ota Pavel (1930–1973), český prozaik, novinář a sportovní reportér, se narodil do smíšené židovské rodiny obchodního cestujícího Lea Poppera. Jeho otce a bratry poslali za války do koncentračního tábora a Oto s maminkou zůstali sami. I tyto krušné časy zvládal díky silnému vztahu k přírodě a rybaření, což se projevuje i v jeho prózách. Po válce se rodina šťastně shledala. Díky pomoci rodinného přítele Arnošta Lustiga získal místo ve zpravodajské a sportovní redakci rozhlasu, proto druhým velkým tematickým okruhem jeho próz je právě sport. Roku 1964 se u něj na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku projevila vážná duševní choroba, která ho později natrvalo vyřadila z práce, ale i přesto dále psal. Zemřel na srdeční infarkt ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze. Je pohřben na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích vedle svého otce.

">Dnes již klasické dílo naší literatury, jehož autorem je populární český spisovatel a novinář, nyní vychází s půvabnými ilustracemi Františka Nového.

Povídky Oty Pavla, jež patří ke klasickým dílům české literatury, popisují neklidnou dobu první poloviny minulého století a přinášejí vzpomínky na dětství naplněné láskou, rybařením, ale také.

Zlatн ъhoшi

Jednб se o vэbмr z Pavlovэch prуz, kterэ иerpб ze dvou autobiograficky ladмnэch knнѕek drobnэch pшнbмhщ „Smrt krбsnэch srncщ“ a „ Jak jsem potkal ryby“, tvoшнcн jбdro autorovy tvorby, a z nмkolika prуz z autorovy pozщstalosti.
Povнdky jsou chronologicky rozиlenмny do tшн ибstн na pшнbмhy pшedvбleиnй, z let vбlky a povбleиnй.

V prvnнm oddнle vyobrazujн povнdky №»astnэ ѕivot rodiny иeskйho ѕida Lea Poppra, Otova otce, velkйho snнlka a malйho dobrodruha nad№enйho pro rybolov, obdivovatele ѕenskй krбsy a pшнleѕitostnйho zбletnнka. Kromм tйto svйrбznй postavy zde vystupuje i milб a tolerantnн maminka, malэ Oto a jeho dva bratшi Hugo a Jiшн. Autor zde vzpomнnб na №»astnй dny svйho dмtstvн, kterй Popprovi trбvili na chalupм u Pro№kщ v Luhu pod Brбnovem, nбdhernй krajinм u шeky Berounky. Dozvнdбme se o prvnнch rybбшskэch ъspм№нch malйho Oty a poetickэch dobrodruѕstvнch, neodmyslitelnм spjatэch prбvм s rybolovem.
Otщv otec pracuje v Praze jako podomnн obchodnнk vysavaищ a ledniиek №vйdskй firmy Elektrolux a dнky osobnнmu kouzlu a №armu se stбvб mistrem svмta v prodeji elektrospotшebiищ (pov. Ve sluѕbбch ©vйdska). Je tajnм zamilovбn do krбsnй Irmy, manѕelky svйho №йfa pana Korбlka. Snaѕн se pшesvмdиit svмtovм uznбvanйho, ale podivнnskйho umмlce Nechlebu, kterйmu prodal ledniиku, aby panн Irmu namaloval. Ve№kerб snaha v№ak nakonec skonин fiaskem, kdyѕ umмlec prohlбsн, ѕe „takovouhle paniиku malovat nebude“ a na tatнnkovu hlavu se snese nejenom hnмv panн Irmy, ale i jejнho manѕela, kterэ se jiѕ v№em svэm pшбtelщm chlubil, ѕe Nechleba bude malovat jeho ѕenu.
V zбvмreиnй povнdce prvnн ибsti nasbнrajн Popprovi obrovskй mnoѕstvн bнlэch hшibщ. Oto najde maminku, jak nad pшinesenэmi houbami plбиe: „Kdyѕ je hodnм hub, bude vбlka!“ Pшн№tн rok zabrali Иeskoslovensko Nмmci.

Druhб ибst knihy se odehrбvб za okupace. Pшed odchodem Huga a Jirky do koncentraиnнho tбbora (Smrt krбsnэch srncщ) tatнnek rozhodne, ѕe se ho№i potшebujн poшбdnм najнst masa. S Davidovou hvмzdou v kapse opou№tн na kole domov v Bu№tмhradм a vydбvб se k Pro№kщm nachytat v Berounce nмjakй ryby. Protoѕe se mu to v№ak nepodaшн, odhodlб se k nebezpeиnйmu podniku: za pomoci Pro№kova vlибka Holana, se kterэm jeho majitel chodil pшed vбlkou na pytlaиenн srncщ, ulovн a po velkэch nesnбzнch doveze domщ jedno z tмch krбsnэch zvншat, jehoѕ masem se kluci naposledy шбdnм posilnн pшed odchodem do koncentrбku. Jirka, kterэ se vrбtil z Mauthausenu na pokraji svэch sil, Otovi jednou шekl: „Moѕnб ѕe ten srnec mi zachrбnil zrovna ѕivot. Moѕnб ѕe ty poslednн kusy poшбdnйho masa mi vystaиily akorбt do konce.“
Mistrovskэ kousek svйho otce popisuje Pavel v povнdce Kapшi pro wehrmacht. O vбnocнch, pшed svэm odchodem do koncentrбku, tatнnek za Otovy pomoci bмhem noci vylovн rybnнk, kterэ mu Nмmci zabavili. Rok nato je poшбdбn slavnostnн vэlov tohoto bu№tмhradskйho rybnнka, kde ov№em nenн ani jedinэ kapr, coѕ si nikdo nedokбѕe vysvмtlit. „. A jб tenkrбt myslel na to, ѕe ta muzika vlastnм hraje uѕ jenom na poиest mэmu tбtovi, kterэ s Davidovou hvмzdou na kabбtм vypбlil Nмmcщm rybnнk.“

Povбleиnй povнdky jsou opмt klidnмj№н a spн№e nostalgickй. Otovy rodiиe se stмhujн na Vranskou pшehradu za Prahou, kde si stavн chatu. Tatнnek stбrne, uѕ nenн mistrem v rybolovu a zaинnб chovat krбlнky (pov. Krбlнci s moudrэma oиima), kterй potй, co jsou odmнtnuti na vэstavм, vypustн do pшнrody. Jde celou noc pм№ky, domщ dorazн vyиerpбn, drѕн se za srdce.
„. Maminka zvolala sanitku. Pшijeli, vedli ho ven, ѕe ho povezou do nemocnice. Nadбval jim, u vrбtek se jim vytrhl, nмco si zapomnмl. Nevracel se pro malэ tranzistor, jak si ho lidi boru. Dal si jednou namalovat krбsnou cedulku, na kterou byl py№nэ. Teп ji povмsil na vrбtka, aby si to mohl kaѕdэ pшeинst. Stбlo na nн: PШIJDU HNED. A uѕ nikdy nepшi№el.“
V poslednн povнdce Zlatн ъhoшi Oto za bouшky nachytб jedenбct ъhoшщ. U шeznнka Franciho Janoucha je nechб vyudit a daruje je otci k narozeninбm. Шeznнk ryby ale pшesolн a nejsou proto vщbec k jнdlu.
Tatнnek se znova pustн do rybolovu a pravidelnм zve Otu do svй chatiиky, kde mu pшedklбdб pokrmy podle vlastnoruиnнho jнdelnнho lнstku se 42 jнdly z ъhoшщ. Potй, co Otovi takto splatн toho poslednнho, jedenбctйho zlatйho ъhoшe, mщѕe bez dluhщ zemшнt. Ota vysype trochu jeho popela do Berounky : „. Pшбl jsem si , aby ho шeka zanesla do krбsnэch a teplэch moшн, aby mu nikdy nebyla zima, tak jako je nмkdy zima lidem na tйto planetм, kterб se toин jak barevnэ kolotoи poшбd dokola.“

Z Pavlova vyprбvмnн vyzaшuje silnэ vztah k pшнrodм, k rybaшenн a k rodnй zemi, kterэ se utvбшel pod otcovэm vlivem; stшнdб se zde humornб nota s trpkou vбѕnostн, povнdky jsou silnм emocionбlnн, aѕ dojemnй, a to i pшesto, ѕe ve vмt№inм z nich neprojevuje autor bezprostшednн citovэ vztah k tomu, o иem vyprбvн. Je zшejmй, ѕe se spolйhб na citovou podmanivost vykreslenэch situacн jako takovэch.
Jazyk prуz je prostэ a hovorovэ, autor zde vhodnм vyuѕнvб vulgarismy.
Pavel je dokonalэ vypravми, kterэ dovedl najнt krбsu v nejv№ednмj№нch vмcech.

S Jakubem v přírodě-zlatí úhoři HD

Popis:
Tajuplná řeka Berounka a domov
vázaná Rozebráno

Leave a Reply