Kniha Čarodějův synovec (C. S. Lewis)

Kniha Čarodějův synovec (C. S. Lewis) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Čarodějův synovec (C. S. Lewis)
  • Elérhető fájlok: Kniha Čarodějův synovec (C. S. Lewis).pdf, Kniha Čarodějův synovec (C. S. Lewis).epub, Kniha Čarodějův synovec (C. S. Lewis).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Čarodějův synovec

kniha od: C. S. Lewis (p)

Krásný pohádkový příběh o vzniku Narnie 🙂 teď už některé věci příběhu dávají větší smyl

No, nějak jsem z toho nebyla úplně u vytržení. Hezké, čtivé, ale asi jsem čekala trochu víc.

Že by mě to úplně uchvátilo se asi říct nedá. Cílovou skupinou jsou mladší čtenáři, mezi které už nepatřím. Přesto to s Narnií ještě nevzdávám a jdu na další díl.

Zo začiatku trochu nepresvedčivé, no s pribúdajúcimi stranami stále lepšie a pútavejšie. Má to príjemnú atmosféru, vtip a um, nie nepodobný dielam od ďalších fantastiku píšucich autorov z ostrovov, ako Dahl, Pratchett či Gaiman. Zo záveru bolo cítiť, že ikeď je kniha chronologicky prvá, bola písaná medzi poslednými a je ťažké posúdiť, aké poradie je na čítanie najvhodnejšie. Tak či tak, ako lákadlo na ďalšie diely kniha jednoznačne funguje. Tá britská fantastická škola veru má niečo do seba.

Vždycky jsem si myslela (zmýlená filmovými zpracováními), že prvním dílem Narnie je Lev, čarodějnice a skříň. A pak jsem se dostala ke knižním předlohám a nesmírně mě potěšilo, že všechny ty nevysvětlitelné věci (jako byla lampa, dřevěná skříň apod.) vlastně mají své opodstatnění, proč v Narnii nebo i mimo ni, existují. Jsem ráda, že autor tuhle knihu napsal až zpětně.

Re-reading
Teď bych kecala, kdybych řekla, že jsem napoprvé byla z knihy nadšená. Po druhém přečtení po několika letech můžu říct, že to byla příjemná pohádka a úvod do světa Narnie.
Bylo to kouzelné a lehce napsané, po tolika letech mi celá série začala dávat opět smysl.
Odkud pochází Jadis, jak vznikla Narnie a jak se poprvé tenhle svět navštívil.
Určitě budu pokračovat a znovu si připomenu dětská léta.

Knihu jsem četla poprvé a moc se mi líbila! Škoda, že jsem jí nečetla, když jsem byla dítě, protože by na mě zapůsobila asi i víc (ale zapůsobila na mě i tak :)). Zítra začnu číst další díl, který jsem viděla pouze zfilmovaný, ale věřím, že i kniha bude skvělá!

Prenádherný začiatok dobrodružstiev v Narnii! Príbeh písaný s poznaním (vzniku, stvorenia a fungovania svetov a dimenzií, vstupov do nich atď., čo sa mi veľmi u autora ráta), istotou, vľúdne, láskavo a hravo, s prihováraním sa deťom – čitateľom, s krásne a priamo vykreslenými postavami (dobrými i zlými a, samozrejme, s jedinečným Aslanom), s akurátnou dávkou napätia, ktorá núti čítať a čítať, až pokým nedôjdete na koniec a zároveň začiatok ďalšieho príbehu :-).
Veľmi sa mi tiež páči nadväznosť tohto prvého príbehu na ďalší – v podobe vstupu Jadis do Narnie, “zasadenia” lucerny či vzniku zázračnej skrine z dreva kúzelnej jablone.
A teraz, hor sa na diel “Lev, čarodějnice a skříň”! 🙂

E-kniha: NARNIE – Čarodějův synovec – C. S. Lewis

Elektronická kniha: NARNIE – Čarodějův synovec
Autor: C. S. Lewis


80% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
80 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 208
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 3. vyd.
Spolupracovali: ilustrovala Pauline Baynesová
z anglického originálu . přeložila Veronika Volhejnová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2015
ISBN: 978-80-253-2324-3
Ukázka: » zobrazit ukázku

Je spousta dveří, ale pouze jedny vedou do jiného světa. Projděte s námi do země zázraků a kouzel – do Narnie! Staňte se spolu s Digorym a jeho kamarádkou Polly svědky zrození pohádkové země! Seznamte se s bájným lvem Aslanem, který ji chrání, a poznejte zlou čarodějnici Jadis, která chce všechny ovládat.

Podivínský strýc pošle svého synovce Digoryho a jeho kamarádku Polly objevovat jiné světy, do kterých si sám netroufá vstoupit. Oba kamarádi se musejí hodně ohánět, aby unikli nástrahám, které jim přichystá zlá čarodějnice Jadis. Jenže nebýt toho, nikdy by se nesetkali s bájným lvem Aslanem a neviděli by zrození nového světa jménem Narnie – a v Narnii je možné všechno…

Nenechte si ujít fantasy bestseller, který nadchl miliony čtenářů po celém světě.

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Další formy prózy > Příběhy

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Další formy prózy > Příběhy > Fantasy příběhy

Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Další formy prózy > Příběhy > Příběhy dle národů > Anglické příběhy

Katalog vybraných autorů > L > Lewis – C.S. Lewis

Katalog nakladatelství > F > FRAGMENT

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

Letopisy Narnie – Čarodějův synovec – e-kniha

Copyright © Fragment, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

„Je to velice důležitý příběh,“ zdůrazňuje autor knihy hned

na začátku, „protože vysvětluje, jak se náš svět poprvé set­

kal se zemí zvanou Narnie.“

Takhle mokré a studené léto nebylo už roky. Polly a Di­

gory se z nudy rozhodli prozkoumat půdu jednoho staré­

ho domu. Opatrně překročili trámy a plížili se temnou

chodbou, která spojuje jejich domy s neobydleným do­

mem za nimi. Co tam najdou? Straší tam? Nebo tam do­

konce objeví utajenou bandu všeho schopných zločinců?

A tak nebo tak, nějaká záhada v tom být musí!

Jaké je jejich zklamání, když při svém pátrání objeví jen

tajnou pracovnu Digoryho strýčka Andrewa. Jenže pak

strýc při jednom svém šíleném pokusu nechá zmizet Pol­

ly a je nad slunce jasnější, že se nudné léto změní v úžas­

né a vzrušující dobrodružství.

v edici Letopisy narnie vychází také:

Lev, Čarodějnice a skříň

kůň a jeho chLapec

pLavba jitřního poutníka

Ilustrovala Pauline Baynesová

The Magician‘s Nephew

Copyright © C.S. Lewis Pte Ltd. 1955

Inside illustrations by Pauline Baynes; copyright © C.S. Lewis Pte Ltd., 1955

Cover art by Cliff Nielsen; Copyright © C.S. Lewis Pte Ltd. 2002

The Chronicles of Narnia

and all book titles, characters and locales original

to The Chronicles of Narnia are trademarks of C.S. Lewis Pte Ltd.

Use without permission is strictly prohibited.

Published by Fragment under license from the C.S. Lewis Company Ltd.

Z anglického originálu The Magician’s Nephew

přeložila Veronika Volhejnová.

Jazyková korektura Vladana Hallová

Odpovědná redaktorka Helena Klečková

Technická redaktorka Alena Suchánková

Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Pujmanové 1221/4, Praha 4,

jako svou 1070. publikaci.

Sazbu zhotovilo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o.

Copyright © Albatros Media, 2015

Translation © Veronika Volhejnová, 2005

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

ISBN tištěné verze 978-80-253-2324-3 (3. vydání, 2015)

ISBN e-knihy 978-80-253-2676-3 (1. zveřejnění, 2016)

Věnováno rodině Kilmerových

1. Nesprávné dveře 9

2. Digory a jeho strýc 25

3. Les mezi světy 37

4. Zvonek a palička 51

5. Osudné slovo 65

6. Začátek strýcových potíží 79

7. Co se stalo před vchodem 93

8. Rvačka u pouliční lampy 107

9. Založení Narnie 119 10. První vtip a jiné záležitosti 133 11. Digory i jeho strýček mají potíže 147 12. Jahodovo dobrodružství 161 13. Nečekané setkání 175 14. Zasazení stromu 187 15. Konec tohoto příběhu a začátek všech

ohle je vyprávění o tom, co se stalo hodně

hodně dávno, tenkrát byl váš dědeček ještě

dítětem. Je to velice důležitý příběh, protože vy­ světluje, jak se náš svět poprvé setkal se zemí zva­ nou Narnie.

Bylo to v době, kdy na Baker Street bydlel Sher­ lock Holmes a dospělá Alenka vzpomínala na svá dobrodružství za zrcadlem. Chlapci tenkrát nosili na škrobený a strašně nepohodlný límec a školy by ly obvykle mnohem nepříjemnější než te. Jíd­ lo ale bylo mnohem lepší a pokud jde o sladkosti, ani vám nebudu říkat, jak byly dobré a levné, je­ nom by se vám zbytečně začaly sbíhat sliny. V těch dobách žila v Londýně holčička, která se jmeno­ vala Polly Plummerová.

Bydlela v jednom z domů, které stály pěkně v řadě a byly propojeny půdou. Jedno dopoledne si hrála v zahrádce za domem, když najednou se ve vedlejší zahradě vyšplhal na ze nějaký kluk a díval se na ni. Velice ji to překvapilo, protože

v tom domě nikdy žádné děti nebyly, bydlel tam jenom pan Ketterley a slečna Ketterleyová, bratr a sestra, starý mládenec a stará panna, kteří žili spo lu. Zvědavě se tedy ohlédla. Ten kluk byl straš­ ně špinavý, jako kdyby se hrabal rukama v hlíně, pak dlouho brečel a nakonec si těma rukama otřel obličej. Ostatně právě tohle ten kluk před chvílí udělal.

„Ahoj,“ řekla Polly.

„Ahoj,“ kývl kluk. „Jak se jmenuješ?“

„Polly,“ odpověděla Polly. „A ty?“

„Digory,“ řekl chlapec.

„To je legrační jméno!“ podivila se Polly.

„Není ani z poloviny tak legrační jako Polly,“ odsekl Digory.

„Ale je,“ nedala se Polly.

„Ale není,“ trval na svém Digory.

„No, ale já si aspoň myju obličej,“ na to Polly. „A ty bys to měl dělat taky, zvláš když. “ nedo­ pověděla. Původně chtěla říct: zvláš když brečíš, ale pak si pomyslela, že by to nebylo zdvořilé.

„No jo, tak jsem brečel, no,“ přiznal nešastně Di gory a řekl to tak nahlas, jako by mu bylo jedno, jestli se někdo dozví, že plakal. „Ty bys brečela taky,“ pokračoval, „kdybys celý život bydlela na ven kově a měla poníka a za zahradou hned řeku,

a pak by tě najednou zavřeli do takovéhle příšerné

díry a řekli ti, že tady od teka budeš žít.“

„Londýn není díra,“ ohradila se dotčeně Polly.

Ale Digory byl tak rozčilený, že si toho vůbec ne­

všiml a pokračoval: „A kdyby tvůj tatínek byl v In­

dii – a ty bys musela bydlet s tetou a se strýčkem,

který je asi blázen, to by se ti líbilo? A kdyby to bylo proto, že se starají o tvoji maminku, a kdyby tvoje maminka byla nemocná a měla. a měla. umřít?“ A pak se zašklebil, ale bylo to proto, že se snažil zadržet slzy.

„To jsem nevěděla. Promiň,“ špitla zkrotle Pol­ ly. Protože nemohla přijít na to, co by řekla, a ta­ ké aby Digoryho přivedla na jiné myšlenky, zepta­ la se: „A pan Ketterley je vážně blázen?“

„No, bu je blázen,“ odpověděl Digory, „nebo je v tom nějaká záhada. Má pracovnu v nejvyšším patře a teta Letty říkala, že tam nikdy nesmím chodit. Už to je divné, no ne? A to není všechno. Vždycky, když se mi u oběda pokusí něco říct – mlu vit s ní se nikdy ani nesnaží – tak ho okřikuje. Říká: Nepřidělávej tomu chlapci starosti, An­ drewe. Nebo: Tohle Digoryho určitě nezajímá. Ne bo se zeptá: Digory, nechceš si jít hrát na za­ hradu?“

„A co se ti pokouší říct?“ zeptala se Polly.

„To já nevím. Nikdy to nestihne. Ale to ještě po­ řád není všechno. Jednou večer – vlastně zrovna včera večer – jsem šel do svého pokoje, a to mu sím jít kolem schodů, co vedou nahoru na pů du. Moc rád tam kolem nechodím nikdy, ale včera jsem ur­ či tě slyšel někoho vykřiknout.“

„Třeba tam má zavřenou šílenou manželku.“

„Taky mě to napadlo.“

„Nebo je penězokaz.“

„Nebo třeba býval pirát, jako ten člověk na za­ čátku Ostrova pokladů, a pořád se schovává před ostatními společníky.“

„To je něco!“ vykřikla Polly. „To jsem netušila, že je váš dům tak zajímavý.“

„Tobě možná připadá zajímavý,“ namítl Digo­ ry , „ale ono by tě to přešlo, kdybys tam musela bydlet. Jak by se ti líbilo večer ležet v posteli, ne­ spat a čekat, kdy se strýček Andrew začne plížit po chod bě až k tvým dveřím? A taky se hrozně divně dívá.“

Tak se Polly a Digory seznámili. A protože byl teprve začátek prázdnin a ani jeden z nich ten rok nejel k moři, scházeli se skoro denně.

Jejich dobrodružství začalo především proto, že ten rok bylo protivné deštivé a studené léto a oni nemohli ven. Museli se proto nějak zabavit doma. Začali tedy podnikat dobrodružné výpravy na půdu. To byste nevěřili, kolik tajemných zákoutí se dá objevit s kouskem svíčky v jednom domě, nebo v řadě domů. Polly už dávno přišla na to, že když otevře jedna malá dvířka v komoře na půdě svého domu, najde tam nádrž na vodu a za ní i ta­

kové tmavé místo, kam se dá při troše opatrnosti

vlézt. To temné místo vypadá jako dlouhý tunel

s cihlovou zdí na jedné straně a se šikmou stře­

chou na druhé. Štěrbinami mezi břidličnými taš­

kami sem občas pronikne proužek světla. Tunel

nemá podlahu, musíte překračovat z trámu na

trám. Mezi nimi je jenom malta. Na ni kdybyste

šlápli, tak se propadnete stropem do místnosti

pod půdou. Polly někdy ten kousek chodby těsně

za nádrží používala jako pašeráckou jeskyni. Na­

nosila si sem kusy starých beden a sedadla z roz­

bitých kuchyňských židlí a další věci, rozložila je

hezky od trámu k trámu, takže pak měla jakousi

podlahu. Měla tam krabičku s nejrůznějšími po­

klady, povídku, kterou psala, a obvykle také pár

jablek. Často si tam v klidu vypila lahvičku zázvo­ rové limonády a prázdné lahve tam nechávala stát, protože to pak vypadalo víc jako pravá paše­ rácká jeskyně.

Digorymu se jeskyně docela líbila, i když po­ vídku mu Polly neukázala, ale ze všeho nejvíc to chtěl všechno prozkoumat.

„Poslyš,“ řekl, „jak daleko ten tunel vede? Mys­ lím, jestli končí tam, co končí dům.“

„Nekončí,“ zavrtěla Polly hlavou. „Žádná ze ne vede až ke střeše. Chodba pokračuje dál. Ale ne vím, jak daleko.“

„Tak to by asi šlo projít nad celou tou řadou do mů, ne?“

„To ano,“ kývla Polly. „Jé, a páni!“

„Mohli bychom se dostat i do těch domů.“

„Hm, a nechat se chytit jako lupiči! Děkuju, ne­ chci.“

„Ty jsi nějak chytrý. Já myslela ten dům vedle vašeho.“

„No, je přece prázdný. Tatínek říkal, že je prázdný celou tu dobu, co tu bydlíme.“

„Tak to bychom se tam asi měli podívat,“ sou­ hlasil Digory. Z té představy byl celý nažhavený,

i když podle toho, jak mluvil, byste to nepoznali. Samozřejmě ho hned napadlo plno důvodů, proč asi je dům tak dlouho prázdný. Stejně jako by napadly vás. A jako napadly Polly. Žádný z nich ale nevyslovil nahlas slovo „strašidelný“. Oba to­ tiž cí tili, že když už se jednou rozhodli výpravu do ved lejšího domu uskutečnit, bylo by slabošské couvnout.

„Zkusíme to hned?“ zeptal se Digory.

„Můžeme,“ souhlasila Polly.

„Ale jestli se ti nechce, tak nemusíš,“ ujišoval ji Digory.

„Jestli ty jsi pro, tak já taky,“ odpověděla.

„A jak poznáme, že už jsme v tom druhém domě?“

Rozhodli se, že vylezou zpátky do komory a pře­ jdou ji kroky tak dlouhými, jak vzdálené jsou od sebe trámy. Pak budou vědět, kolik trámů asi je v jednom pokoji. K tomu se pak připočítají další čtyři trámy na místnost mezi dvěma půdami v Pollyině domě a stejný počet jako na komoru pak i na pokojík pro služku. Tím zjistí přibližně celou délku domu. A když tuhle vzdálenost dva­ krát přejdou, musí být na konci Digoryho domu. Potom už stačí otevřít nejbližší dveře a budou na půdě toho prázdného domu.

„Jenže já si nemyslím, že je doopravdy prázd­ ný,“ podotkl Digory.

„A co myslíš, že tam je?“

„No, třeba tam někdo tajně bydlí a chodí ven je nom v noci, se zakrytou lucernou. Nebo tam ob­ jevíme bandu všeho schopných lupičů a dostane­ me odměnu. Žádný dům by přece nezůstal tak dlouho prázdný, kdyby v tom nebyla nějaká záha­ da. To je hloupost.“

„Táta říkal, že tam nejspíš zatéká,“ podotkla Polly.

„Pche! Dospělí si vždycky vymyslí nějaké nudné vysvětlení,“ ušklíbl se Digory. Te, když si po vída­ li v denním světle půdy, a ne při svíčce v pašerác­ ké jeskyni, připadalo jim mnohem míň pravděpo­ dobné, že by v prázdném domě strašilo.

Když pak změřili půdu, vzali si tužku a všech­ no sečetli. Napoprvé to vyšlo každému jinak, a i když se nakonec shodli, není vůbec jisté, že to měli správně. Už se nemohli dočkat, až se vydají na výpravu.

„Musíme být úplně zticha,“ varovala Polly, když znovu lezli za nádrž. A protože to byl důležitý okamžik, vzali si na to každý svou svíčku. Polly jich měla v jeskyni zásobu.

Chodba byla velice tmavá, zaprášená a táhlo

tam. Přelézali z trámu na trám beze slova, jen

občas jeden druhému šeptli: „Te jdeme kolem

vaší půdy.“ Nebo: „Už budeme asi v polovině na­

šeho domu.“ Ani jeden z nich nezakopl a niko mu

nezhasla svíčka. Nakonec došli až k malým dve­

řím v cihlové stěně. Na dveřích nebyla ani závo­

ra, ani klika, sloužily k tomu, aby se někdo mohl dostat sem, do chodbičky, ale ne dovnitř. Na dve­ řích byla jen taková malá západka, jako bývají na dveřích kredence. A Polly a Digory byli pře­ svědčeni, že s ní dokážou pootočit.

„Mám?“ zeptal se Digory.

„Jestli ty jsi pro, tak já taky,“ odpověděla Polly stejně jako předtím. Oba cítili, že celá ta věc za­ číná být velice vážná, ale ani jeden z nich by ne­ couvl. Digory trochu obtížně odstrčil jazýček zá­ padky. Dveře najednou povolily a obě děti musely přimhouřit oči před denním světlem. Pak jim do­ šlo, že nejsou na žádné půdě, ale že se dívají do zaříze ného pokoje. Vypadalo to, že je prázdný; rozhodně tam bylo úplné ticho. Polly byla zvěda­ vá, sfouk la svíčku a vstoupila do toho cizího po­ koje. Byla přitom tiše jako myška.

Místnost sice měla tvar půdy, ale zařízená byla jako obývací pokoj. Na všech stěnách visely poli ce plné knížek. V krbu hořel oheň (nezapomeňte, že toho roku bylo hodně chladné léto) a před krbem, otočené zády k nim, stálo křeslo s vysokým opě­ rad lem. Uprostřed místnosti stál veliký stůl, vlast­ ně ji vyplňoval skoro celou, a na něm ležela hro­ mada věcí – tištěné knihy a takové ty knihy a sešity, do kterých člověk sám píše, a taky lahvič­

ky inkoustu, pera, pečetní vosk a mikroskop. Nej­ dřív ze všeho si však Polly všimla jasně červeného dřevěného tácu. Na něm leželo po dvojicích něko­ lik prstenů – žlutý a zelený spolu a pak další zele­ ný a další žlutý. Nebyly větší než obyčejné prste­ ny, ale nešlo si nevšimnout, jak zvláštně září. Byly to ty nejkrásnější lesklé věcičky, jaké si umíte představit. Kdyby byla Polly jen o malinko mlad­ ší, určitě by si některý z nich strčila do pusy.

„Tak poj,“ pobídl ji Digory. „Čím dřív. “

Ale to, co chtěl říct, už nedopověděl, protože v té chvíli se něco stalo. Křeslo s vysokým opěra­ dlem se náhle pohnulo a z něj – jako když na diva­ dle vyletí čert z padacích dveří – se zvedla děsivá postava strýčka Andrewa. Vůbec nebyli v prázd­ ném domě, byli v Digoryho domě a v té zakázané pracovně! Obě děti vykřikly, uvědomily si, jakou hroznou chybu udělaly. Mělo je napadnout, že ješ­ tě nejsou dost daleko.

Strýc Andrew byl vysoký a velice hubený. Měl dlouhou hladce oholenou tvář a špičatý nos, jasné oči a rozcuchanou hřívu šedých vlasů.

Digory úplně ztratil dech, protože strýc Andrew vypadal tisíckrát děsivěji než kdykoliv předtím. Polly zatím vyděšená nebyla, ale brzo to přišlo. Protože strýc Andrew došel ke dveřím, zavřel je

a zamknul. Pak se obrátil k dětem, zabodl do nich pohled a usmál se, až mu byly vidět všechny zuby.

„Tak! A te už se k vám ta moje hloupá sestra nedostane!“

Něco takového byste určitě od žádného dospělé­ ho nečekali, a proto to bylo tak děsivé. Polly cítila srdce až v krku a ona i Digory začali couvat k těm malým dvířkům, kterými se sem dostali. Strýc Andrew byl ale rychlejší. Předběhl je a stačil za­ mknout i ta malá vrátka. Postavil se před ně, za­ mnul si ruce a zapraskal klouby. Měl velice dlou­ hé a bílé prsty.

„Ani nevíte, jak rád vás vidím,“ řekl. „Dvě děti, to jsem přesně potřeboval.“

„Prosím, pane Ketterley,“ začala Polly. „Za chvilku bude oběd a já musím domů. Pustil byste nás ven, prosím?“

„Ještě ne,“ řekl strýc Andrew. „Takovouhle pří­ ležitost nemůžu propásnout. Dvě děti jsem právě potřeboval. Víte, zrovna totiž ověřuju jeden po­ kus. Zkoušel jsem ho s morčetem a zdá se, že to funguje. Jenže morče vám nic nepoví. A taky mu nevysvětlíte, jak se má vrátit.“

„Podívejte, strýčku Andrewe,“ zkusil to Digory, „už je vážně čas jít na oběd. Za chvilku nás budou hledat. Musíte nás pustit.“

„Musím?“ opakoval strýc Andrew.

Digory a Polly se po sobě podívali. Neodvážili se nic říct, ale ty pohledy znamenaly: „To je hrůza, ale nesmíme mu odporovat.“

„Když nás te necháte jít na oběd,“ řekla Polly, „tak se potom vrátíme.“

„Ano, jenže můžu vám věřit?“ řekl strýc An­ drew s vychytralým úsměvem. Pak se ale zdálo, že si to rozmyslel.

„No tak dobrá, dobrá,“ řekl, „jestli opravdu musí­ te jít, tak musíte. Nemůžu si přece myslet, že dvě děti bude nějak zvláš těšit povídat s takovým sta­ rým bláznem, jako jsem já.“ Povzdechl si a pokračo­ val. „Nemáte tušení, jak jsem občas osamělý. No, to nevadí. Jděte pěkně na oběd. Ale než půjdete, mu­ sím vám něco dát. Nestává se každý den, aby se v mé skromné staré pracovně objevila holčička. Zvláště, smím­li to říci, taková půvabná mladá dáma, jako jsi ty.“

Polly si pomyslela, že možná přece jenom není tak šílený.

„Chtěla bys prstýnek, děvenko?“ zeptal se strýc Andrew Polly.

„Myslíte některý ten žlutý nebo zelený?“ zara­ dovala se Polly. „Moc ráda!“

„Ten zelený ne,“ řekl strýc Andrew. „Ty zele né

bo hužel rozdávat nemůžu. Ale velice rád ti vě nu ji některý ten žlutý, na památku. Poj a jeden z nich si zkus.“

Polly se už dočista přestala bát. Byla si docela jistá, že ten starý pán není blázen, a prsteny se jí opravdu moc líbily. Přistoupila k podnosu.

„No to mě podržte,“ řekla. „Slyším tady něja­ ké divné bzučení, skoro jako by to dělaly tady ty prsteny.“

„To je ale legrační nápad, moje milá,“ řekl strýc Andrew se smíchem. Vypadalo to jako velice při­ rozený smích, ale Digory zahlédl ve strýcově tváři divný výraz.

„Polly! Neblázni!“ křikl. „Nedotýkej se toho!“

Už bylo pozdě. Právě když to řekl, natáhla Pol­ ly ruku k jednomu z prstenů. A v té chvíli, na pros­ to neslyšně a bez jakéhokoliv varování tam najed­ nou žádná Polly nebyla, zmizela. Digory a jeho strýc zůstali v místnosti sami.

Digory a jeho strýc

ylo to tak náhlé a tak strašlivě jiné než všech­

no, co dosud Digory zažil, třeba i ve snu, že se

neovládl a zaječel. Strýc Andrew mu okamžitě ucpal ústa rukou. „Nech toho!“ sykl na Digoryho. „Jestli budeš dělat rámus, uslyší tě tvá matka. A víš moc dobře, co by se mohlo stát, kdyby se vylekala.“

Bylo to od strýce neuvěřitelně kruté a Digory poz­ ději vyprávěl, že se z toho div nepozvracel. Ale po­ druhé už samozřejmě nevykřikl.

„To je lepší,“ pochvaloval si strýc Andrew. „Mož­ ná ses nemohl ovládnout. Je to pořádný šok vidět někoho takhle zmizet. Dokonce i mě to vyvedlo z mí­ ry, když se to tuhle večer podařilo s morčetem.“

„Proto jste tak křičel?“ zeptal se Digory.

„Tys to slyšel? Doufám, že jsi mě nešpehoval?“

„To tedy ne,“ urazil se Digory. „Ale co se stalo s Polly, kde je?“

„Můžeš mi gratulovat, chlapče,“ řekl strýc An­ drew a zamnul si ruce. „Můj experiment se podařil. Ta holčička je. zmizela ze světa pryč.“

 digory a jeho strýc 

„Co jste s ní provedl?“

„Poslal jsem ji, řekněme, na jiné místo.“

„Na jaké jiné místo?“ zeptal se Digory.

Strýc Andrew se posadil a tajemně řekl: „Tak já ti to povím. Slyšel jsi někdy o staré paní Lefayové?“

„To byla moje prateta nebo tak něco, ne?“ vzpo­ mínal Digory.

„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou strýc. „Byla to moje kmotra. To je ona, tadyhle na zdi.“

Digory se podíval na vybledlou fotografii. Byla na ní tvář staré ženy v čepci se širokým okrajem. A Digory si vzpomněl, že jednou viděl podobnou fo­ to grafii ještě doma, na venkově. Ptal se tehdy ma­ minky, kdo to je, ale ona o tom nechtěla moc mluvit. „Nijak mile nevypadá,“ pomyslel si Digory, „i když na těch hle starých fotografiích se to nepozná.“

„Byla. nebyla nějaká divná, strýčku?“

„No,“ pokrčil strýc rameny a zahihňal se, „to zá­ leží na tom, čemu říkáš divná. Lidé toho napovídají. Je pravda, že ve stáří byla dost zvláštní. Dělala dost nerozumné věci. Proto ji zavřeli.“

„Myslíte do blázince?“

„Ale ne, ne, ne!“ ohradil se strýc. „Nic takového. Jenom do vězení.“

„No páni!“ zvolal Digory. „A co provedla?“

„Chudinka,“ povzdechl strýc Andrew. „Byla vel­

mi neopatrná. Stalo se ledacos, různé věci, ale to te nemusíme rozebírat. Ke mě byla vždycky velice milá a laskavá.“

„Ale strýčku, co má tohle všechno společného s Polly? Opravdu už chci. “

„Dočkej času, chlapče,“ zarazil ho strýc Andrew. „Krátce před tím, než stará paní Lefayová zemře­ la, propustili ji, a já jsem byl jeden z posledních, kdo ji směli navštívit. Ona neměla ráda obyčejné a nechápavé lidi, rozumíš? Ani já je nemám rád. Ale mě si oblíbila. Zajímaly nás stejné věci. Jen pár dní před svou smrtí mě požádala, abych jí donesl z tajné zásuvky ve starém sekretáři krabičku, kte­ rou tam najdu. Jen jsem tu krabičku vzal do ruky, začaly mě brnět prsty. Hned mě napadlo, že to ne­ bude jen tak a že držím v rukou nějaké veliké ta­ jemství. Tu krabičku mi dala. Musel jsem jí slíbit, že až zemře, tak ji ještě neotevřenou s určitými ob­ řady spálím. Ten slib jsem ale nedodržel.“

„Ale to bylo od vás pěkně podlé,“ skočil mu do řeči Digory.

„Podlé?“ opakoval udiveně strýc Andrew. „Aha, rozumím, ty si myslíš, že malí chlapci mají sliby do­ držovat. To je pravda a je moc dobře, že tě to nauči­ li. Jenže pochop, tohle pravidlo platí pro malé kluky a holky, pro sluhy, ženy a vůbec pro obyčejné lidi,

 digory a jeho strýc 

ale těžko můžeš chtít, aby se jím řídili i učenci a vel­ cí myslitelé a mudrci. Ne, Digory. Pro lidi jako já, pro zasvěcence tajné moudrosti, neplatí vžitá pravi­ dla. Stejně tak nám nejsou dopřány běžné radosti. Náš osud, chlapče, je vznešený a osamělý.“

Když o tom všem mluvil, tvářil se tak vážně, slav­ nostně a záhadně, že Digory na chvilku doopravdy věřil, že strýček říká něco ušlechtilého. Jenže pak si vzpomněl, jak se tvářil těsně předtím, než Polly zmi zela, a okamžitě strýce prokoukl. „Tím chtěl asi říct,“ pomyslel si, „že si vlastně může dělat, co ho na padne, a vzít si všechno, co chce.“

„Samozřejmě,“ pokračoval strýc Andrew, „dlouho jsem se neodvážil tu krabičku otevřít, protože jsem věděl, že v ní může být i něco nebezpečného. Moje kmotra totiž byla zvláštní žena. Popravdě řečeno, byla jednou z posledních smrtelnic, kterým kolova­ la v žilách krev vil. Říkala mi, že zároveň s ní žily ještě dvě další. Jedna vévodkyně a jedna posluho­ vač ka. Vlastně, Digory, te mluvíš nejspíš s posled­ ním člověkem na světě, co měl ještě kmotřičku vílu! Budeš mít aspoň co vyprávět, až budeš jednou sám starý.“

„Vsadím se, že to byla zlá víla,“ myslel si Digory, a nahlas řekl: „Ale co Polly?“

„Ty s tím nedáš a nedáš pokoj!“ obořil se na něj

strýc. „Jako by na ničem jiném ani nezáleželo! Mým prvním úkolem samozřejmě bylo prostudo­ vat tu krabičku. Byla velice stará. A už tehdy jsem poznal, že není řecká, staroegyptská, babylónská, chetit ská nebo čínská. Byla mnohem starší než ty­ hle národy. Ach – to byl velký den, když jsem ko­ nečně objevil pravdu. Ta krabička byla atlantská. Pocházela z Atlantidy, z toho zmizelého ostrova. To znamená, že byla o hodně století starší než všechny ty objevy, co pocházejí z doby kamenné. A přitom vůbec neby la tak primitivní a hrubá jako ony. Už strašně dáv no bývala Atlantida veliké měs­ to s paláci a chrá my a moudrými učenci.“

Na chvilku se odmlčel, jako by čekal, že Digory něco řekne. Ale Digory měl na něj čím dál větší vztek, a tak mlčel.

„Kromě toho jsem se i jinými způsoby věnoval magii,“ pokračoval strýc Andrew, „proto jsem tušil,

 digory a jeho strýc 

co by asi mohlo v té krabičce být. Postupně jsem

zkouškami zúžil okruh možností, mluvil jsem se

spoustou velice podivných lidí, zažil jsem hodně ne­

příjemných situací. Proto mi zešedivěly vlasy. Člo­

věk se ne stane mágem jen tak snadno. Ale byl jsem

stále lepší a lepší a nakonec jsem věděl.“

I když je nikdo nemohl slyšet, naklonil se dopře­

du a skoro šeptal: „Ta krabička z Atlantidy skrýva­

la cosi z jiného světa, cosi, co sem bylo přineseno,

když náš svět byl na samém počátku.“

„Co?“ zeptal se Digory, proti své vůli zaujatý vy­

„Jen prach,“ řekl strýc Andrew. „Jemný suchý

prach. Napohled nic moc. Skoro bys

řekl – na celoživotní dřinu hube­

ný výsledek. Ale když jsem si ten

prach prohlížel – dával jsem si dob­

rý pozor, abych se ho nedotkl – mys­

lel jsem na to, že každé to zrnko bý­

valo součástí jiného světa. Nemyslím

jiné planety – ty jsou součástí na­

šeho světa a kdyby člověk cestoval

dost daleko, mohl by se k nim

dopravit – ale skutečně jiné­

ho světa, jiné příro­

dy, jiné ho vesmíru, kam by se člověk nikdy normál­ ně ne dostal, i kdyby cestoval prostorem tohoto vesmíru ce lou věčnost. Ten prach byl odněkud, kam se lze dostat jen díky magii. A to už je něco.“

Nato si strýc Andrew zamnul ruce tak, až mu za­ praskaly klouby, jako když se odpaluje ohňostroj.

„Tušil jsem,“ pokračoval, „že kdybych dokázal to mu prachu vtisknout vhodnou podobu, donesl by mě na místo, odkud pochází. Ale jak to udělat? Mo je první pokusy nedopadly nijak slavně. Zkou­ šel jsem to na morčatech. Některá zemřela, ně­ která vybuchla jako malé bomby. “

„To je ale kruté!“ vykřikl Digory, který měl kdysi také morče.

„Ale ty se pořád staráš o nějaké hlouposti,“ okři­ kl ho strýc Andrew. „Od toho ta zvířata jsou. Sám jsem je koupil. Počkat – kde jsem to byl? Ano, už vím. Nakonec jsem dokázal vytvořit ty prsteny, ty žluté. Jenže vyvstal další problém. Věděl jsem už skoro jistě, že žluté prsteny dokážou poslat všech­ ny, kdo se jich dotknou, do jiného světa. Ale k če­ mu by to všechno bylo, kdyby se nedostali zpátky a nemohli mi o všem vyprávět?“

„To tedy ano!“ připomněl Digory. „Byli by v pěk­ né kaši, kdyby se nemohli vrátit.“

Strýc Andrew už začínal ztrácet trpělivost: „Ty

 digory a jeho strýc 

se zkrátka na všechno díváš ze špatné strany. Co­ pak nechápeš, že to byl jedinečný pokus? Šlo přece o to, abych věděl, jak to tam vypadá! K čemu by to bylo jinak dobré?“

„Tak proč jste se tam nešel podívat vy sám?“

Digory snad ještě neviděl nikoho, kdo by se za­ tvářil tak překvapeně a dotčeně jako jeho strýc po téhle prosté otázce.

„Já? Já?“ vykřikl. „Ty ses asi zbláznil, chlapče! Muž v mém věku, s mým zdravím nebude přece riskovat, že se ocitne kdesi v jiném vesmíru! Něco tak absurdního jsem v životě neslyšel! Víš vůbec, co říkáš? Uvědom si, co to znamená. Jiný svět, tam může být doslova cokoli – cokoli!“

„Tak proto jste tam místo toho poslal Polly?“ sykl Digory. Tváře mu hořely hněvem. „Můžu říct jenom jedno,“ dodal, „i když jste můj strýček: jenom zba­ bělec pošle malou holku někam, kam se sám bojí.“

„A dost!“ uhodil strýc Andrew do stolu. „Takhle se mnou žádný mrňavý ušmudlaný školáček mluvit nebude! Vůbec nic nechápeš. Já jsem přece velký učenec, mág a zasvěcenec, který provádí experi­ ment; je samozřejmé, že potřebuji někoho, na kom bych ho mohl provádět. Za chvíli mi tady ještě za­ čneš vykládat, že jsem měl požádat o dovolení ta morčata! Žádné velké moudrosti nelze dosáhnout

bez obětí. Myšlenka, že bych tam snad měl jít sám, je přece směšná. To je jako bys chtěl po generálovi, aby bojoval jako úplně obyčejný voják. Co kdybych náhodou přišel o život, co by se pak stalo s mou ce­ loživotní prací?“

„Nechte už toho žvanění! Přivoláte Polly zpát ky, nebo ne?“

„Ne,“ řekl strýc Andrew s krutým úsměvem.

„Takže ona se nemůže vrátit!“ rozkřikl se Di­ gory. „To je úplně stejné, jako kdybyste ji zavraž­ dil.“

„Může se vrátit jedině tehdy,“ pokračoval strýc Andrew, „když někdo jiný půjde za ní, sám si na­ vlék ne žlutý prsten a v kapse bude mít připravené další dva zelené. Jeden, aby se mohl vrátit on sám, a ten druhý pro Polly.“

V té chvíli Digory pochopil, do jaké pasti se to do­ stal. Stál s otevřenou pusou, zíral na strýce, neříkal vůbec nic a hrozně zbledl.

„Já doufám,“ prohlásil po chvíli stařec velmi po­ výšeným hlasem, jako by byl dokonalý strýček, kte­ rý právě Digorymu udělil skvělý tip a dobrou radu, „že se neprojevíš jako zbabělec. Velice by mě mrze­ lo, kdybych si musel myslet, že někdo z mé rodiny v sobě nenašel tolik rytířské cti, aby přispěchal na pomoc, ehm, dámě v nesnázích.“

 digory a jeho strýc 

„Mlčte!“ obořil se na něj Digory. „Kdybyste měl v tě le alespoň kouska cti a toho všeho, o čem tady mluvíte, šel byste tam sám. Já ale moc dobře vím, že to neuděláte. Nedá se nic dělat, budu tam muset já. Vy jste ale mizera! Možná jste si to přesně takhle od začátku plánoval. Polly se tam dostane, aniž cokoli tuší, a mně potom nezbude nic jiného, než se vydat za ní. “

„Samozřejmě,“ připustil strýc Andrew se svým odporným úsměvem.

„Dobře. Já tam tedy půjdu, ale jednu věc vám předtím ještě řeknu. Na magii jsem až dodnes nevě­ řil. Te ale vidím, že doopravdy existuje. Jestli to tak ale skutečně je, pak je možné, že staré pohádky nelžou, hlavně ty o vílách. Vy jste prostě ten zlý a krutý čaroděj z pohádek. Nikdy jsem ale nečetl žádnou, ve které by někdo jako vy nakonec za všech­ no nezaplatil, a vsa dím se, že vy skončíte stejně. A dobře vám tak!“

Ze všeho, co Digory dosud řekl, byla tahle věta jediná, která bezpečně zasáhla cíl. Strýc Andrew se­ bou nejdřív trhl a pak se mu na tváři objevil výraz takové hrůzy, že by ho člověku bylo skoro líto, i když to byl takový ničema. Vzápětí se ale ovládl a s poně­ kud nuceným smíchem řekl: „No, asi je normální, že si dítě něco takového myslí, a zvláš ty, protože tě

vychovaly jenom samé ženy. Babské povídačky. Mys­ lím, že s tím, jestli něco hrozí mně, si ty hlavu lámat nemusíš, Digory. Neměl by ses raději zajímat, jak je na tom tvoje kamarádka? Už je docela dlouho pryč. A jestli jí tam opravdu hrozí nějaké nebezpečí, ne­ měl bys otálet!“

„Vám na tom tak záleží,“ odsekl zuřivě Digory. „Už mám těch vašich žvástů plné zuby. Co mám udělat?“

„Opravdu se musíš naučit trochu ovládat, chlap­ če,“ napomenul ho klidně strýc Andrew. „Jinak bu­ deš jako tvoje teta Letty, až budeš velký. A te mě dobře poslouchej.“

Vstal, natáhl si rukavice a došel k podnosu s prs­ teny.

„Fungují jen tehdy,“ vysvětloval, „když se přímo dotýkají kůže. V rukavicích je můžu klidně vzít – takhle – a nestane se nic. A kdybys je měl v kap se, nestalo by se také nic, ale nesmíš do té kapsy strčit omylem ruku. Jakmile si navlékneš žlutý prsten, zmizíš z tohoto světa. Až budeš jinde, předpoklá­ dám – samozřejmě to ještě není vyzkoušené, ale předpokládám – že jak se dotkneš zeleného prste­ nu, zmizíš z tamtoho světa a objevíš se znova tady. Te vezmu tyhle dva zelené a dám ti je do pravé kapsy. Dobře si zapamatuj, ve které kapse ty zele­

 digory a jeho strýc 

né máš. Z pravé kapsy – do pravého světa. Tím mys lím tenhle, rozumíš? Z pravé kapsy. Jeden pro tebe a jeden pro tu holku. Ten žlutý si te vezmi sám. Být tebou, navléknu si ho na prst – aby ti ně­ kam nespadl.“

Digory už už navlékal žlutý prsten, ale zarazil se.

„Počkat,“ řekl. „Co maminka? Co když se zeptá, kde jsem?“

„Čím dříve vyrazíš, tím dřív budeš zpátky,“ pro­ hlásil strýc Andrew.

„To přece není jisté, že se můžu vrátit zpátky.“

Strýc Andrew pokrčil rameny, došel ke dveřím, odemkl je, otevřel a řekl: „No dobře, jak chceš. Jdi dolů a dej si oběd. Nech tu holčičku třeba sežrat di­ vokými zvířaty nebo utopit nebo umřít hlady někde v jiném světě, nech ji navěky ztracenou, jestli chceš. Mně je to jedno. Ale před jídlem by ses možná měl zastavit u paní Plummerové a připravit ji na to, že svoji dceru už nikdy neuvidí, protože ty ses bál.“

„Krucinál,“ procedil Digory mezi zuby, „jak já si přeju, abych byl už velký a mohl vám dát jednu po­ řádnou pěstí!“

Pak si zapnul sáčko, zhluboka se nadechl a ucho­ pil prsten. V té chvíli i kdykoli potom byl přesvědče­ ný, že kdo má v sobě jen trochu slušnosti, neudělal by nic jiného.

trýc Andrew i pracovna okamžitě zmizeli.

Chvilku bylo všechno nejasné. První, co Di­ gory zase vnímal, bylo, že odněkud shora na něj dopadá měkké zelené světlo a pod ním je tma. Ne­ měl pocit, že by na něčem stál, seděl nebo ležel. Zdálo se, že se ničeho nedotýká. „To vypadá, že jsem ve vodě,“ řekl si Digory. „Nebo pod vodou.“ To ho na chviličku vyděsilo, ale skoro okamžitě cítil, že se řítí vzhůru. Najednou měl hlavu na vzduchu a za chviličku už se škrábal na břeh, na hladký travnatý břeh jezírka.

Když vstával, uvědomil si, že z něj nekape voda,

ani že nelapá po dechu, jako když se člověk vynoří z vody. I šaty měl úplně suché. Stál na břehu ma­ lého rybníčku – od jednoho břehu ke druhému ne­ mohlo být víc než tři metry – uprostřed lesa. Stro­ my tu rostly hustě u sebe a měly tolik listí, že nebylo vidět nebe. Světlo bylo zelené, jak prochá­ zelo listím, ale nahoře muselo svítit hodně žhavé slunce, protože i tohle zelené světlo bylo jasné

a teplé. Byl to ten nejtišší les, jaký si jen dokážete představit. Nebyli tu žádní ptáci, žádný hmyz, žádná zvířata a také žádný vítr. Člověk skoro cí­ til, jak stromy rostou. Jezírko, ze kterého se prá­ vě vynořil, nebylo jediné. Byly jich tady desítky – každých pár metrů jedno, kam až dohlédl. Člověk skoro cítil, jak stromy svými kořeny pijí vodu. Ten les byl rozhodně živý. Když se to Digory pokoušel později popsat, říkal vždycky: „Bylo to takové syté místo – tak syté jako švestkový koláč.“

Nejzvláštnější na tom bylo, že ještě dřív, než se Digory stačil rozhlédnout, napůl zapomněl, jak se sem dostal. Každopádně nemyslel na Polly, na strýce Andrewa, dokonce ani na maminku. Ani v nejmenším nebyl vyděšený, rozčilený nebo zvě­ davý. Kdyby se ho někdo zeptal, odkud přišel, byl by pravděpodobně odpověděl, že je tu odjakživa. Tak mu to totiž připadalo – jako by tady byl pořád a jako by se nikdy nenudil, i když se tady nikdy nic nestane. Mnohem později na to vzpomínal: „To nebylo místo, kde se něco děje. Jen stromy ros tou – a to je všechno.“

Když se Digory rozhlížel po lese, najednou uvi­ děl malou holku. Ležela na zádech pod stromem, oči měla skoro zavřené, ale ne úplně, jako by byla právě na hranici mezi spánkem a bděním. Nako­

nec otevřela oči, dlouho se na něj dívala a pořád nic neříkala. Pak najednou promluvila takovým zasněným, spokojeným hlasem.

„Myslím, že tě odněkud znám,“ řekla.

„Já mám taky ten dojem,“ souhlasil Digory. „Jsi tady už dlouho?“

„Odjakživa,“ řekla holčička. „Nebo aspoň – já nevím – hodně dlouho.“

„Já taky,“ odpověděl Digory.

„Ne, ty ne,“ namítla. „Zrovna jsem tě viděla vy­ lézat z toho jezírka.“

„No, to máš pravdu,“ uvědomil si Digory pře­ kvapeně. „Zapomněl jsem na to.“

Hodně dlouho pak nikdo z nich nemluvil.

„Poslyš,“ řekla nakonec holčička, „vážně by mě zajímalo, jestli jsme se už někdy setkali. Mám ta­ kový dojem – takový obrázek v hlavě – kluk a hol­ ka, docela jako my dva – bydleli někde úplně jin­ de – a dělali všechno možné. Třeba to byl jenom sen.“

„Tak to mně se asi zdál stejný sen,“ přikývl Di­ gory. „O klukovi a holce, co bydleli v sousedních domech – a pak se tam plazili někde mezi trámy. Vzpomínám si, že v tom mém snu měla ta holka špinavý obličej.“

„A nepleteš si to? V mém snu měl špinavý obli­ čej ten kluk.“

„Na jeho obličej se nepamatuju,“ řekl Digory a pak dodal: „Koukej! Co je tohle?“

„To je přece morče,“ odpověděla dívka. A měla pravdu – jedno malé vypasené morče čenichalo v trávě. Kolem břicha mělo omotanou pásku a na ní přivázaný žlutý prsten.

„Podívej! Podívej! Ten prsten! A koukej! Ty máš na prstě taky takový. A já taky.“

Dívka si te sedla, konečně ji to začalo zajímat. Upřeně se na sebe dívali a ze všech sil se snažili si vzpomenout. A pak ona najednou vykřikla: „Pan Ketter ley!“ A on sou časně zvolal: „Strýček An­ drew!“

No a pak už věděli, co jsou zač, a začali se roz­ pomínat na všechno, co se stalo. Trvalo jim něko­ lik minut, než si to všechno důkladně vypověděli a vysvětlili. Digory vyprávěl, jak odporně se strýc Andrew zachoval.

„Co uděláme te?“ ptala se Polly. „Vezmeme morče a vrátíme se domů?“

„Není spěch,“ prohlásil Digory a zeširoka zívl.

„Já myslím, že je,“ nesouhlasila Polly. „Tady je moc velký klid. To morče je hrozně ospalé. Ty už taky skoro spíš. Jak se tomu jednou poddáme, budeme tady jenom ležet a dřímat navždycky.“

„Je tady moc hezky,“ namítl Digory.

„To je,“ souhlasila Polly. „Ale musíme se vrá­ tit.“ Vstala a opatrně se přiblížila k morčeti. Pak ale najednou řekla: „To morče tady radši nechá­ me. Vůbec nic mu tu nechybí, a kdybychom ho vzali domů, tak s ním tvůj strýček nejspíš prove­

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

Wrap up – září a říjen 2014

Popis:
Klikněte pro všechny informace*** Wrap up – aneb jaké

“>

Leave a Reply