Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva)

Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva)

Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva)
  • Elérhető fájlok: Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva).pdf, Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva).epub, Kniha Asfalt (Štěpán Kopřiva).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Asfalt

kniha od: Štěpán Kopřiva

Odposloucháno jako audio kniha při běhání a musím říci, že lepší oddechovou literaturu jsem si vybrat nemohl. Pořád se něco děje a i když je ten příběh vlastně dost stupidní tak to pozornost rozhodně udrží. Jediné co trochu zamrzí je závěr.

Prostě boží (nebo tedy spíše pekelné). Díky Asfaltu jsem získala dva nové knižní oblíbence, aneb vítej Holofauste a Kuffenbachu. A takový Holofaust by si zasloužil svou vlastní knihu.
Představa pekla, kde lidí fungují jako základní materiál, je prostě skvělá. Autor vytvořil jak zajímavé prostředí, tak charaktery – ať už je to vskutku divný Holofaust, drsný Kuffenbach, nerd Lambert, nebo démon Chorozon alias Pan Pudink. Čtivé, nechuťácké a prostě suprácké. Konec trošku slabší, ale nemůžu si stěžovat, zábavy jsem dostala dost. Skvělý nápad, dát hlavní hrdiny do prostředí, kde se jim víceméně nemůže nic stát a může se do nich řezat, střílet, mlátit. Prostě geniální nářez 😀

Jsem ohromen. Holomráz měl spoustu hezkých nápadů, ale něco mi tam chybělo. Tady ne. Od začátku do konce napínavé. Jakoby se smíchal Pratchettův Barbar Conan s Duškovým Čarodějem. První budou poslední a poslední budou první, luzři dostanou svou šanci, nedopsělí dospějí, machři ostrouhají. Ta jména: Kuffenbach, Ostranski, Vorošilov, Holofaust a Lukas mi budou chvíli v hlavě znít. Děkuji za zážitek, který ne každý uvítá a ocení.

Kenneth Blix si nalije panáka. Tuplovaného.
To je noc.
Kolem jedné se vrátil od Ba´al Zebuba a nastoupil druhou směnu.
Hodí to do sebe na ex.
Alkohol vystřelí do hrdla jako trifidí žahadlo.

Kniha je brutálně krvavá, bolestná a skoro celá se odehrává v Pekle.
Obsahuje málo humoru, což mě docela štve. Je tu však spousta pasáží k zamyšlení.
Líbí se mi, jak mistr Kopřiva do svého příběhu celkem nenuceně vložil popkulturní filmové odkazy. V tomto příběhu jich rozhodně několik najdete. Skoro pokaždé mají něco společného s Peklem.

Malá ochutnávka:
. opře se rukou o strom, předkloní se, chrchlá, plive, třpytky hlenů pleskají do trávy a –
– ostrý dotek zubů, dlaň se propadne do kmene, něco se do ní zakousne a Lukas se podívá a volnou rukou si ucpe ústa, aby ztlumil zaječení, protože –
– jeho ruka vězí po zápěstí v kmeni a Lukasův zpitomělý mozek vříská “kously mě úvodní titulky z Rocky Horror Picture Show”, ale není to Patricia Quinnová, je to ten strom, do ruky se mu zakusuje jen strom, v černé kůře se rozevírají šedé rty, do trávy cákají sliny a Lukasova krev.”

Neodolal jsem, a když jsem nedavno dočetl jednu z nových knih, při rozhodování, co si vzít do práce na čtení, jsem zvolil jistotu. Asfalt je perfektní příběh a nikdy neuškodí, si jej zvopáknout.
Místo tradičního citátu na konci komentáře jsem zvolil spíš takový monolog, který ale rozhodně stojí za zamyšlení.

Monolog:
"Tak dost. Dost. Mysli na něco jinýho.
Třeba. Jakej film natočil Stanley Kubrick v roce 1968 ?
A John Landis v roce 1992 ?
To nemá cenu. I kdybych si vybavil kompletní filmografie, rok nedám.
Dobře jinak. Otázka: Co mají Stanley a John společnýho ?"

PS – Tento příběh vřele doporučuji!

Lze ocenit autorovu fantazii, perfektní vystižení psychologie postav a smysl pro suchý humor, škoda, že to v poslední třetině už trochu "přescénoval" – zkrátka v této fázi knihy už měl vymyslet nějaký zásadní zvrat, který by udržel pozornost a nebo o třetinu knihu zkrátit – obdobné chyby se dopustil i Glukhovski v Metru 2033.

Když jsem si Asfalt přečetl jako mladej, moc mě to zas nebavilo. Čekal jsem jednoduchej nářez ála Zabíjení. Ale tohle bylo jiné, propracovanější, složitější. Vrátil jsem se ke knížce po pár letech, co jsem všechno zapoměl a čuměl, co je tohle za skvost. Skvěle propracované, akční, brutální a zároveň strašná sranda.
Pak jsem si ještě pořídil audioknihu, kterou čte L. Král a to už je pak ta nějvětší bomba!

Bezúčelové násilí mě nějak nezpůsobuje orgasmy, to neplatí tady, prostě to sem patří jako nekrofil na hřbitov. Pokud se nechutně pozastavíte u vyrvání orgánů z vagíny malé holky asi jste moc normální a je mi vás líto, raději si běžte moralizovat svět na FB kde to každého hrozně zajímá.

Kopřivovo Zabíjení se mi svého času (asi tak v 17 letech) dost líbilo a někdy v tom věku bych možná ocenil i Asfalt, ale v současnosti (lehce přes 30 let) jsem ho dočetl jen s největším sebezapřením. Když pominu, že je celá kniha "o ničem" (což by ještě nemuselo tak vadit), tak jde o výplod nenapravitelného grafomana, takže cca ve 2/3 knihy jsem začal nemilosrdně přeskakovat, jen abych to dočetl, což jsem nikdy, NIKDY v životě neudělal, nech si to všici zapamatujů, ale tady nešlo jinak, vždyť je to furt dokola totéž, akční scéna rozkouskovaná na vteřiny, stránka rozkouskovaná na mini odstavce, z nichž každý musí končit vtipem nebo slovní hříčkou, ufff, to se dá číst jen chvíli, ale ne 600 stran. Snad bude příště editor (ne)milosrdnejší a rukopis třeba o polovinu zkrátí.

Kniha: Asfalt – Štěpán Kopřiva

Kniha: Asfalt
Autor: Štěpán Kopřiva

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 20.2.2020
Česká pošta: 20.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 19.2.2020
Ostatní výdejny: 20.2.2020
Uloženka: 20.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu


80%
6 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
80 % celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » Crew
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2009
Počet stran: 638
Rozměr: 180 x 110 x 36 mm
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: Paperback
Datum vydání: 1. 3. 2009
Nakladatelské údaje: Praha, Crew, 2009
ISBN: 978-80-87083-40-6
EAN: 9788087083406

Bývalí členové rozpuštěného žoldnéřského komanda se protloukají, jak kdo umí, až na jedinou výjimku nijak úspěšně. Když dostanou nečekanou nabídku, ani příliš neváhají svou skupinu obnovit a vrhnout se do nové akce. Ta se ale stane všem osudnou a mrtví žoldáci se ocitají v samotném pekle. Peklo je tu vylíčeno s hrůznou imaginací jako podivná továrna, jejímž produktem i stavebním materiálem jsou těla mrtvých, zpracovaná na kompaktní hmotu podobnou asfaltu. Žoldáci se nehodlají stát takovým materiálem a tak nasadí všechen svůj um, aby tomuto osudu unikli. Proti sobě mají jednotky strážných démonů a pekelný bezpečnostní systém, který je nutno přelstít. Autor nezapře svou filmovou a komiksovou průpravu. Jednak střídá čistě vizuální scény s rychlostí filmového střihu, ale také nešetří odkazy a narážkami na filmovou klasiku. Temná sci-fi o bandě starých žoldáků, kteří se snaží za každou cenu dostat ze samotného pekla.

Žoldáci neumírají. Odcházejí do pekla, kde se spojují.

Že je toto známé rčení pravdivé, se členové Kuffenbachova komanda přesvědčí po jedné nepříliš povedené akci.

Jenže peklo není žádná pohádková idylka – ale temná industriální dimenze, kde jsou mrtví degradováni na mazlavou hmotu, na pouhý materiál.

Svět, kde je lidská rasa jenom něco jako asfalt.

Problém je v tom, že Kuffenbachovi vojáci se s touto rolí odmítnou smířit. A jelikož mají výcvik, zkušenosti i potřebnou dávku šílenství, situace se poměrně rychle zvrhne.

Pět žoldáků proti celému peklu.

Noe může rovnou začít stloukat nový škuner.

E-kniha: Asfalt – Štěpán Kopřiva

Elektronická kniha: Asfalt
Autor: Štěpán Kopřiva

Titul je dostupný ve formě:


85%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
85 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » Crew
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2009
Počet stran: 634
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Crew, 2009
ISBN: 978-80-870-8340-6
Ukázka: » zobrazit ukázku

Bývalí členové rozpuštěného žoldnéřského komanda se protloukají, jak kdo umí, až na jedinou výjimku nijak úspěšně. Když dostanou nečekanou nabídku, ani příliš neváhají svou skupinu obnovit a vrhnout se do nové akce. Ta se ale stane všem osudnou a mrtví žoldáci se ocitají v samotném pekle. Peklo je tu vylíčeno s hrůznou imaginací jako podivná továrna, jejímž produktem i stavebním materiálem jsou těla mrtvých, zpracovaná na kompaktní hmotu podobnou asfaltu. Žoldáci se nehodlají stát takovým materiálem a tak nasadí všechen svůj um, aby tomuto osudu unikli. Proti sobě mají jednotky strážných démonů a pekelný bezpečnostní systém, který je nutno přelstít. Autor nezapře svou filmovou a komiksovou průpravu. Jednak střídá čistě vizuální scény s rychlostí filmového střihu, ale také nešetří odkazy a narážkami na filmovou klasiku. Temná sci-fi o bandě starých žoldáků, kteří se snaží za každou cenu dostat ze samotného pekla.

Žoldáci neumírají. Odcházejí do pekla, kde se spojují.

Že je toto známé rčení pravdivé, se členové Kuffenbachova komanda přesvědčí po jedné nepříliš povedené akci.

Jenže peklo není žádná pohádková idylka – ale temná industriální dimenze, kde jsou mrtví degradováni na mazlavou hmotu, na pouhý materiál.

Svět, kde je lidská rasa jenom něco jako asfalt.

Problém je v tom, že Kuffenbachovi vojáci se s touto rolí odmítnou smířit. A jelikož mají výcvik, zkušenosti i potřebnou dávku šílenství, situace se poměrně rychle zvrhne.

Pět žoldáků proti celému peklu.

Noe může rovnou začít stloukat nový škuner.

Protože tenhle svět utone v krvi.

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > České romány

Katalog vybraných autorů > K > Kopřiva – Štěpán Kopřiva

Katalog nakladatelství > C > Crew

Davidu Horákovi, Pavlu Hönigschmiedovi, Petru Litošovi,

Jiřímu Pavlovskému, Ľudovítu Platovi a Jiřímu W. Pro

– za efektivní brutalitu jejich připomínek

Štěpán Kopřiva v Nakladatelství CREW:

Nitro těžkne glycerínem

(2006, komiksové album, společně s Jiřím Grusem)

© Štěpán Kopřiva, 2009

© Nakladatelství Crew s.r.o., 2009

První úder utrhne Kuffenbachovi obličej.

To není dobrý začátek.

Kuffenbach necítí bolest – jen horké mravenčení. Jako kdyby strčil hlavu do mikrovlnky. Stiskne spoušť. Dávka z hecklera & kocha dutě lupne. Kuffenbach slyší, jak jeho zmuchlaný obličej pleskne o linoleum. Slyší, jak Ostranski řve. Vzduch hučí krví a peřím.

Stejně jako většina lidí nemyslí Kuffenbach na konec moc často. Stejně jako většina lidí smrtelnost ignoruje. Vlastně ani neví, jestli má ze smrti strach. Nikdy oní pořádně nepřemýšlel.

Teď už je pozdě s tím začínat.

Rozervané obličejové svaly zavalí bolest – a Kuffenbach ji vítá s jakousi paradoxní úlevou. Kolem srdce se sevře ruka s ledovými nehty.

I po úplném odříznutí přívodu krve funguje lidský mozek ještě šest sekund.

Notorické klišé říká, že před smrtí se člověku promítne celý život. Není to pravda.

Tedy alespoň ne v Kuffenbachově případě. Během těch šesti sekund se mu promítnou pouze poslední tři týdny.

Poslední tři týdny

Bylo špatné znamení, když chlap jako Handy začne chtít

vlastnit věci a začne si myslet, že si může dovolit luxus přátel

ství. Majetek člověka svazuje a přátelství ho oslepuje. Parker

nevlastnil nic a chlapi, se kterými pracoval, byli prostě jen

chlapi, se kterými pracoval, nebyli to jeho přátelé, a také nic

nevlastnili. Jistě, pod aliasem Charles Willis měl tu a tam

nějaké investice, ale to bylo kvůli daním. Nikdy se k těm inves

ticím nepřiblížil, neměl s nimi nic společného, nesnažil se na

nich vydělávat. Ale Handy dělal něco jiného – kupoval si věci,

aby je měl. A spolupracoval s Parkerem ne kvůli zisku, ale

protože ho měl rád.

Když chlap jako Handy začne toužit po věcech a přátelství,

znamená to, že začíná ztrácet ostří. Bylo to špatné znamení.

Richard Stark: The Outfit

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.

Janovo evangelium 15, 14

„Jednoznačnej bambus,“ tvrdí Bergson. Ostranski zkoumá monitor.

Kuffenbach se je snaží nevnímat. Už poosmé se prokousává titulkem na první straně Skanska Dagbladetu a stále nemá ponětí, co čte. Buď to znamená Muž ze Stockholmu (37) znásilnil sousedův volkswagen, nebo Návštěvníci z vesmíru nutili důchodkyni sledovat film Tři muži a nemluvně (37x). Ne že by Kuffenbach tak dychtil po informacích – snaží se jen naučit líp švédsky. Když už ve Švédsku žije. I když by samozřejmě nemusel. Mohl by se na Ostranského vykašlat a vrátit se do Německa. Ať se v tom plácá sám. Jasně, myslí si Kuffenbach. To bych klidně mohl. Úplně klidně. Začne číst titulek podeváté.

„Jednoznačnej bambus. Ten se nedostane ani k totálce, vole,“ prohlásí Bergson. Obrazovka monitoru je rozdělena na čtyři části. Každá zachycuje jiný úsek hypermarketu. Monitorů je dvanáct. Bergson a Ostranski se dívají na pětku, kde se potlouká jednoznačný bambus. Připojí se k nim Lenijonhufvud, jehož jméno Kuffenbach nedokáže vyslovit, a tak mu v duchu říká „Lenin“. Rád by mu říkal nějak vtipně, ale jako obvykle nedokáže nic vtipného vymyslet. Raději se o to nepokouší ani teď a pouští se podesáté do titulku.

Jednoznačný bambus – mladík v teplákové soupravě Reebok aoranžových teniskách – se rozhlédne anacpe si za zip čokoládu Sahne Nuss (značka Nestlé, vyráběná v chilské čokoládovně Hucke). Monitorovací místností bezpečnostní služby Aberg se rozlehne potlesk.

„Máte recht, šéfe. Tenhle bambus se nedostane ani k totálce. Přesnej odhad,“ říká Lenin.

Ostranski neříká nic a Bergson se na něj podívá.

„Co? Ty snad s mym hodnocenim situace nesouhlasíš, Adame?“

Adam Ostranski se s Bergsonem nesnáší od chvíle, co sKuffenbachem nastoupili. Samozřejmě že Kuffenbach Ostranskému říká, aby se na to vykašlal, ať mají klid. Samozřejmě že mu to Ostranski vždycky slíbí.

„Je úžasný,“ řekne Ostranski, „jak lidskej úsudek ovlivňujou zkušenosti.“

Samozřejmě že to nedokáže dodržet.

„Svět si přizpůsobujeme tomu, co jsme sami prožili. Takže například když ty tvrdíš, že se někdo někam nedostane, v podstatě do toho jenom promítáš vlastní zážitky.“

Kuffenbach dospěje k názoru, že titulek nejspíš zní Supermodelka si při sexu urvala z klitorisu piercing (všech 37 cvočků). Je mu jasné, že když bude na titulek zírat dál, slova ztratí smysl a rozpustí se v louži liter. Tohle nemá cenu. Otočí na sport: Farjestads BK – Malmö Redhawks 2:0. Tomu rozumí. Hurá, umím švédsky.

„Jenže tady nejde o to, že ses v IQ testu nedostal ani přes otázku Jak se jmenujete? nebo žes svýho gumovitýho racochejla nedostal do svatyně tý sexice z lahůdek.“ Ostranski si posune brýle. „Musíš tu situaci posuzovat odděleně. Musíš to rozškatulkovat.“

Bergsonovi naskáčou na tváři rudé fleky. Odšoupne kolečkovou židli avztyčí se. Je vysoký skoro jako Ostranski. „Takže podle tebe ten bambus skrz totálku projde?“

Kuffenbach zvedne oči od novin. Dojde mu, kam chce Bergson Ostranského vmanévrovat. A než si stačí rozmyslet, jestli se do toho plést, nebo ne, uslyší svůj hlas: „Adame.“

Ostranski se neotočí. „No?“

Ostranského selektivní hluchota je ovšem pověstná. „Víš ty co, zázraku moderního fastfoodu,“ usměje se na Bergsona, „je to náhodou přesně obráceně. Já si totiž myslím, že při troše dobrý vůle ten bambus k totálce ani nevyrazí.“

„Vsadíš se?“ vypálí Bergson. A je to tady, pomyslí si Kuffenbach s pochmurným uspokojením: O to mu celou dobu šlo. A Adam mu to sežral jako největší bašťoun.

„Vsadíš se, že se ho podaří zastavit regál před totálkou?“

Totálka neboli totální linie je pomyslná čára mezi regálem s čaji a mrazákem se zmrzlinou. Pro každého své cti dbalého člena bezpečnostní služby je to poslední místo na odchycení zlodějů. Jistě, skutková podstata krádeže v tu chvíli ještě jaksi není naplněná, ale kdo bude bambuse potupně nahánět za kasami nebo dokonce, nedej bože, na parkovišti?

„Co takhle dva regály před totálkou?“ navrhuje Ostranski a odepíná si z uniformy visačku se jménem.

„O dva tácy?“ zkusí to Ostranski.

Vzpomínka zacvakne do paměťového slotu a Kuffenbachovi v lebce zazní včerejší rozmluva:

Pět let. Pět let, rozumíš? Půlkulatý výročí. Do týhle chvíle nejdůležitější datum v jeho životě, vysvětluje Ostranského hlas ze včerejška.

V tomhle věku jsou pro něj každý narozeniny důležitý, namítne Kuffenbachův hlas ze včerejška.

Hele, řeknu ti to takhle: Jak by bylo tobě, kdyby ti bylo pět a dostal bys od fotra hovno?

Asi bych se divil. Hlavně proč ten dárek tak smrdí.

A to jenom proto, že jeho táta je neschopnej debil a nemá ani na to, aby mu koupil Lego –

Koupíš mu něco jinýho.

Mně ho fotr koupil. Byl to ten nejlepší dárek, co jsem od něj kdy dostal.

Myslel jsem, že nejlepší dárek byla ta ballantinka k jedenáctým narozeninám.

Tu jsem nedostal, tu jsem mu šlohnul. Navíc jsi ji tenkrát stejně celou vychlastal ty. To byla myslím tvoje první –

Aha. No, každopádně mi fotr k narozeninám to blbý Lego dal. Chápeš, co to pro pětiletýho fakana znamená?

Tak mu kup to malý levný Lego – Z pohádky do pohádky. Rytíř a zeman.

Seru na dvoučlennej feudální systém! Tys to nepochopil: on chce starwarsovskej Turbo tank klonů! Ten s těma dvanácti kolama! Osm set jedna kostiček! Jeden z pajduláků má svítící laserovej meč!

Ten stojí dva tácy.

Současně se Kuffenbachovi vybaví jiná věc. Během toho rozhovoru stál Bergson před šatnou a kouřil. To znamená, že je slyšel.

To znamená, že je to bouda.

To znamená, že by se na to měl Ostranski vysrat. Neradil mu to náhodou před čtyřiceti sekundama někdo?

Kuffenbach se dívá, jak Adam odkládá vysílačku a klíče, aby mu nepřekážely v běhu, a najednou – jako když přepnete z normálního vidění do infra – nevidí dlouholetého parťáka ani bývalého žoldnéřského drsňáka. Vidí fotříka, který sklouzává po sociálním žebříku a snaží se udržet poslední zbytky sebeúcty. Které mají občas hodně divnou podobu.

Občas dokonce vypadají jako starwarsovský Turbo tank klonů s dvanácti koly.

Kuffenbacha zčistajasna přepadne splín. Chlápek, který patřil k nejlépe placeným žoldákům Evropy, tady šaškuje kvůli dvěma tisícům švédských korun.

A nemá cenu mu to vymlouvat. Natolik Kuffenbach Ostranského zná. Dostane, o co si koleduje, pokrčí Kuffenbach v duchu rameny. Je to blbej koledník. Já za to nemůžu.

To, že jste oba skončili tady, je tvoje vina.

Výčitka vyskočí naprosto nečekaně, zastudí v lebce a sklouzne po páteři.

Je to tvoje vina.

„Tak jo.“ Ostranski mrkne na monitor, jestli se bambus nedostal moc blízko ke kasám. „Jdeme na to. Čili přesný znění sázky zní, že ho dostanu dva regály od totálky –“

„Ne,“ zahákne palce za opasek Bergson. „O tom, že ho máš dostat ty, nepadlo ani slovo.“

Kuffenbach ví, jaká bude další věta, ještě než zazní.

Na Bergsonově tváři se objeví úsměv. „Já chci, aby ho dostal von.“ Ukáže na Kuffenbacha.

A je to v hajzlu, pomyslí si Ostranski.

Je mu jasné, co Kuffenbach Bergsonovi odpoví. Když s někým proděláte šedesát sedm ostrých akcí, dokážete mu číst v obličeji jako ve slabikáři. I když je ten obličej nehybný jako Kuffenbachův.

Takže se Ostranski raději dívá na Bergsona.

Velitel směny sice z Ostranského řečí efektně pění, ale Kuffenbach mu leží v žaludku daleko víc. Sice proti Bergsonovi nikdy neřekl jediné slovo a ponižující příkazy plní bez mrknutí oka, ale stačí je postavit vedle sebe, a je jasné, kdo by měl být šéf. Kuffenbach na rozdíl od Bergsona působí dojmem, že si nemusí nic dokazovat – ale kdyby na supermarket zaútočila armáda vágusů rozběsněných nedostatkem krabicového vína, skope je na jednu hromadu, aještě si přitom stačí přečíst Skanska Dagbladet. ABergson to cítí.

Je logické, že se pokouší Kuffenbacha shodit. Jenže na to, aby ho vyprovokoval, prostě nemá, ví Ostranski.

Takže je to v hajzlu.

Chtěl jsem jenom blbý Lego pro Filipa. To toho vážně požaduju od života tolik?

Kuffenbach odloží noviny na spacák, předpisově složený do tvaru zvaného video. Vstane z bidla pro noční směnu.

Má přes metr devadesát, a přestože mu za tři roky bude padesát, na jeho pohybech to není znát. Působí, jako by obden dřel tři hodiny v posilovně (ve skutečnosti je to jenom hodina a není to v posilovně, protože na tu nemá). Ostranského mimoděk napadne, že Kuffenbach díky neexistu

jící mimice vypadá jako bojový robot. Jediné, co naznačuje věk a lidský původ, je tuk ukládající se kolem pasu a strojkem zastřižené vlasy: úplně bílé.

„Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat,“ odpoví Bergsonovi.

Ostranski uhne očima. Balónek dětinské naděje praskne a s prdícím zvukem odkličkuje do psychického vakua. Bergson roztáhne ústa aodhalí dvě řady překvapivě bílých zubů. „Já taky ne.“

Kuffenbach si odepne plastovou visačku. „Takže to udělám bezdůvodně. Dostanu ho tři regály od totálky. Za dva a půl.“

Aniž na kohokoli pohlédne, vyjde ze dveří.

Místností chvíli duní absolutní ticho.

Pak se všichni vrhnou k monitoru.

Půl metru za dveřmi si začne nadávat. Na co si to jako hraješ? ptá se Kuffenbach sám sebe kysele. To jako myslíš, že Adamovi stačí vrazit dvanáctikolový Turbo tank klonů a říct sorry, kámo, že jsem ti posral život, ale hele, tímhle jsme si kvit, jo? Nebo chceš ještě X-Winga?

Copak fakt nechápeš, jak je to idiotský?

Ale jo, pomyslí si Kuffenbach. Jasně že chápu.

Tak co to teda sakra děláš?

Na monitoru se bambus v oranžových teniskách šine podél pytlíkových polévek. Předstírá uhranutí nudlovým vývarem a snaží se působit nenápadně.

Ke kase mu zbývají čtyři regály.

„Kuffenbach nemá šanci,“ shrne to Lenijonhufvud.

Jakmile za sebou Kuffenbach zaklapne dveře s nápisem Tilltrade forbjudet a vnoří se mezi regály, myšlenky se vypa

ří. Jistě, Kuffenbach ví, že tohle je parodie na ostrou akci. Jenže jeho podvědomí to neví a aktivuje instinkty. Během sekundy přeberou kontrolu nad Kuffenbachovým tělem.

Prosmýkává se mezi zákazníky tiše a rychle.

„Ty vole,“ řekne Lenijonhufvud. Kuffenbach urazí během čtyř sekund polovinu cesty k bambusovi. Bergson vytáhne z kapsy stříbrnou nokii a zvolí naposledy volané číslo.

Bambus na obrazovce přiloží k uchu mobil.

„Bacha, je od tebe jenom patnáct metrů,“ oznámí mu Bergson. „A je celkem čipernej, tak na ty svý platfusy přitlač.“

Bambus přikývne a zaklapne véčko.

„Seš zasranej, zkurvenej, křiváckej prasomrd,“ informuje Bergsona Ostranski. Právě ztratil glanc, ale je tak vytočený, že je mu to jedno. Vztek mu stoupá do hlavy – je tmavý a hořký jako čokoláda pro diabetiky.

„Pro takovýho borce jako Kuffenbach to přece nebude problém, ne?“ řekne bez úsměvu Bergson. „Copak je pro něj předloňskej malmöskej mistr ve sprintu na sto metrů, kterej je momentálně na kokainu atak trochu psycho, rovnocennej soupeř? Pro Pana Slavnýho Velitele Elitního Komanda? Jen ať předvede, co vněm je, frajer. Když si myslí, že je lepší než my.“

Bambus v teplákové soupravě se dává do pohybu.

Velmi rychlého pohybu.

Kuffenbach zabočí do uličky a zjistí, že tam bambus není. Je tam pouze rozmazaná čára s oranžovými teniskami, která mizí za rohem.

Reaguje bez přemýšlení.

Místo aby vyrazil za bambusem a s dojemnou zaťatostí absolvoval předem prohraný souboj, vrhne se proti regálu. Samozřejmě ne proti dvoumetrové polici, ale do zeleninových přepravek, které sahají jen do výše pasu.

Odrazí se a skočí do rajčat, pod levou podrážkou mu pšoukne protlak, pravou se odrazí od samoobslužné váhy – přístroj zabliká a vyplivne samolepku s EANem – a Kuffen

bach se vznese k zářivkám a přeletí celý úsek perfektně vykrouženým obloukem.

Dopad zaduní tak, že sebou všichni v hypermarketu trhnou. Kuffenbach se pokusí plynule přejít do běhu a kupodivu se mu to povede. Sedm metrů před sebou vidí záda v červené reebokové bundě. Do totálky zbývá tři a půl regálu.

Bambus se ohlédne a zrychlí. Kuffenbach akceleruje.

Oba se řítí uličkou, hlasitě funí, podlaha vibruje a lidé jim uskakují z cesty. Kuffenbach málem porazí matrónu s fialovým přelivem – vyhne se jí na poslední chvíli. „Pardon,“ zasípe.

„Ty nekulturní hovado!“ vříská za ním fialová dáma.

Bambusovy oranžové tenisky kvíkají o podlahu. Jsou možná úžasné pro běh na škváře nebo na povrchu se vsypanou granulí – ale pro běh po čerstvě napastovaném linoleu se nehodí. V zatáčce u třetího regálu bambusovi podjedou nohy, Kuffenbach máchne rukou a chytne ho za bundu.

Zůstane mu vruce kus červené látky – tak akorát pro liliputánského toreadora. Bambus se rozplácne na zemi.

Ale hned se jako pravý sportovec drápe na nohy. Kuffenbachovy ruce se pohybují rychleji než jeho myšlenky: popadne bambusovu levačku, zkroutí ji a pěstí udeří do loketního kloubu. Hlasitě to praskne. Bambus zavyje. Zákazníci třeští oči.

Co blbneš? Chceš ho zmrzačit? Kuffenbach zaskočený sám sebou povolí stisk. Chyba. Bambus se mu vytrhne.

A vyrazí ke konci uličky.

Kuffenbach mu podmete zezadu nohy a švihne s ním dozadu.

Rovnou do pyramidy zlevněných plechovek Pedigree Pal.

Rozletí se s monumentálním rachotem, který by musel vzbudit i Arneho Saknussemma ve středu Země. Kdyby nebyl fiktivní.

„Do prdele,“ hekne Bergson.

„A cos jako čekal, vole?“ ptá se Ostranski.

„Ale já nemyslím do prdele,“ ukáže Bergson na bordel voddělení domácích mazlíčků, zdravé výživy ahygienických potřeb, „já myslím do prdele!“ namíří okousaným nehtem na monitor trojku, kde za hlukem míří Rhea Jakobssonová, denní manažerka. Bradu má vytrčenou tak, jako by chtěla někoho uklovat k smrti.

„Do prdele!“ zaúpí Lenijonhufvud.

Ostranski neříká nic, protože už je na půl cesty ke dveřím.

„Neblbni,“ vyhrkne Bergson. „Nechoď tam, nemá to cenu. Stejně už mu nepomůžeš.“

Má pravdu, uvědomí si Ostranski. Co tam Martinovi budu platnej? A než si stihne odpovědět, kanál podvědomí se otevře naplno a všechno se vyvalí ven: Proč se mám nechat taky vyhodit, když potřebuju prachy víc než on? Z pubertální solidarity? Jinej flek už v Malmö neseženu. Ostranski se těsně přede dveřmi zastaví.

Za očima se mu cosi převrátí. Cosi zaprášeného a obaleného pavučinami, cosi, o čem Ostranski netušil, že to ještě má: stud.

Seš tak trochu sobecká sviňka, co, kámo?

Vyrazí z místnosti, jako by ho někdo nakopl.

Kuffenbach stojí uprostřed uličky a snaží se v předklonu vychrchlat plíce. Každý nádech projíždí hrudí jako cirkulárka. Vždyť to bylo jenom pár metrů.

A kolik si myslíš, že ti je? V odlesku zářivek se na čele blýskají kapky potu.

Podá bambusovi ruku apomůže mu na nohy anevěří vlastní očím, protože ten nezmar si to namíří rovnou ke kase!

Přes regál s kukuřičnými lupínky.

Začne na něj šplhat s messnerovskou zavilostí.

Kuffenbach zafuní, popadne ho za nohu a zatáhne.

Bambus po něm začne metat krabice s kornflejky. Rozprskávají se v kukuřičných explozích.

Zákazníci vřeští aprchají, zdravá výživa vybuchuje. Regál praská a naklání se. Ovocné müsli detonuje Kuffenbachovi v tváři jako handgranát. A dost. Aniž by přemýšlel, napálí bambuse pěstí do ledvin. Bambus se pouští regálu, padá na podlahu a svíjí se.

Pak se Kuffenbachovi zakousne do nohy.

Do uličky se vřítí Ostranski. „Bacha, Jakobssonová!“ Regál s obilninami zaúpí a skácí se do vedlejší uličky.

Kuffenbach se snaží bambuse setřást, ale ten je jak somálské klíště.

Ostranski improvizuje: popadne zlevněný mop a práskne bambuse po hlavě. Bohužel přesně ten okamžik si Rhea Jakobssonová ajejí brada vyberou ktomu, aby vkročily do uličky.

Situace z jejich pohledu vypadá jednoznačně.

Zhroucený regál. Podlaha pokrytá obilninami a pomačkanými plechovkami. Knokautovaný zákazník. Ostranski s mopem jako baseballovou pálkou. A Kuffenbach se zaťatými pěstmi.

„Vy jste zešíleli!“ zasyčí Jakobssonová. „Vy jste se normálně zbláznili!“

Ostranski upustí mop asnaží se ho zakopnout pod regál.

„Co si myslíte, že děláte? Máte chránit zboží! Ne ho ničit!“

„My –“ pokusí se Kuffenbach, ale Jakobssonová ani brada – trčící v úhlu devadesáti stupňů – ho nepustí ke slovu.

„Máte chránit zákazníky! Ne je zabíjet!“

„Totiž –“ řekne Kuffenbach.

„Máte zajišťovat bezpečnost! A ne rozpoutat třetí světovou válku!“

Bambus na zemi zasténá.

„Upozorňovali mě, abych lidi s vaší minulostí nezaměstnávala, ale já se nad vámi slitovala, když jsem viděla, jak na tom jste! A to mám za to?“

„Kdybych to mohl nějak –“ řekne Kuffenbach.

„Nemůžete! Nijak! Máte výpověď! Oba!“

Kuffenbach otevře ústa a zase je zavře. Ostranski vypadá, jako by filmovým trikem z dílny ILM zestárl o deset let.

„Na hodinu! Jděte si vyklidit skříňky!“

Kuffenbach zatouží po panáku tak zoufale, až ho to vyděsí.

„Vy jste neslyšeli? Co tady stojíte? Vypadněte!“ řekne Jakobssonová. Najednou působí spíš vyčerpaně než naštvaně. „Ať už vás tu nevidím.“ Brada poklesne, jako by na ni někdo zavěsil dvacetikilové závaží. „A smutný kokršpanělský pohledy si házejte do zrcadla. Copak vám ještě nedošlo, že někdo jako vy prostě nemůže dělat normální práci?“

Kuffenbach neví, co je horší. Jestli to, že zase dostali padáka – nebo že má Jakobssonová asi pravdu.

Vyklidí si skříňky.

Lenin je vypustí služebním východem. Jdou přes parkoviště převlečení do civilu, v igelitkách špinavé spodní prádlo, vlhké ručníky a laciné pánské deodoranty.

„Můžeme být rádi, že nám nestrhla zplatu celou škodu,“ říká Kuffenbach. Podívá se na Ostranského. Ostranski nevypadá, že je nějak zvlášť rád.

Otočí se. Od supermarketu k nim cválá Bergson.

„Ne aby tě napadlo ho praštit,“ řekne Kuffenbach. „Toho si beru já.“ Ostranski vážně přikývne.

Než k nim Bergson doběhne, v podpaží má tmavé kruhy potu a obličej se leskne, jako by vylezl ze sauny. Je tak zadýchaný, že mu dělá potíže ze sebe dostat větu. „Tady. “ funí. „Tady. “ Podává něco Kuffenbachovi.

Vypadá to jako dva tisíce švédských korun.

„Dostal jsi ho přece tři regály od totálky,“ zasípe Bergson a snad poprvé, co ho Kuffenbach zná, neuhne pohledem. „Řekl bych, že se ti dva tácy teď budou hodit.“ Potom zamrká. „Počkej, my jsme říkali dva a půl, že jo?“

Hrabe se po kapsách a dává dohromady pětistovku ze zmačkaných stokorun. Kuffenbach se dívá, jak prsty sokou

sanými nehty narovnávají srolované bankovky, a najednou je mu Bergsona podivně líto.

Zvedne se chladný vítr, přivane roztrženou igelitku a omotá ji Ostranskému kolem nohy. Ostranski se nepohne, aby ji setřásl.

„Dva apůl,“ říká Bergson apodává Kuffenbachovi chuchvalec bankovek. Ohnuté rohy se třepotají ve větru.

Kuffenbach se na svého bývalého nadřízeného mlčky dívá.

Pak peníze převezme.

Bergson něco zamumlá. Kývne špatně oholenou bradou a vyrazí zpátky.

Kuffenbach strčí peníze do kapsy. Vítr nepřestává. Ostranski se zachvěje.

Jo, začíná být docela zima.

Vystoupí z autobusu na Munkersivej, zastávku před RoCentem a malmöskou mešitou, a zbytek cesty dojdou. Ostranski se na rasengardské sídliště přestěhoval potom, co je vyhodili z džobu s obrněným vozem. Jsou tu nejnižší nájmy v Malmö. Aby taky ne.

Kuffenbach se asi před měsícem Ostranského zeptal, jak se mu tu bydlí, ale místo rasistické tirády prokládané překombinovanými urážkami se dočkal jen pokrčení ramen. Nejvíc je tam Arabů, ale ti jsou v klidu. Stejně tak Turci. Horší je to s Rusákama, ale i s těma to jde, když moc neprovokuješ. Kuffenbach neví, co ho znepokojilo víc: jestli absence sprostých slov, nebo smíření s osudem, které pod větami jedovatě pableskuje.

Aniž by se domlouvali, zamíří k Reismanovi – nonstop baru s herními automaty. Nad vchodem je nasprejováno SATAN NENÍ ČLOVĚK, SATAN JE BŮH. Dveře nemají kliku, musí se zvonit.

Barman sšedými vlasy, šedým obličejem, bílou košilí ačernou duší jim bzučákem otevře. Vyšplhají na stoličky aOstranski položí krabici s Turbo tankem klonů na pult. „Pro mě pivo akolegovi jablečnej džus.“ Kuffenbach těká zrakem po místnosti, která se nikdy nevymaní ze stínu toho, čím byla původně: brutálně undergroundovou kočárkárnou.

Pod stropem mžourá přisleplý televizor; opakují Miami Vice. Ostranski má pro Sonnyho Crocketta slabost, ale právě proto barmana požádá, aby přepnul. V momentě, kdy na obrazovce naskočí fotbal, přestane televizi vnímat. Sedí s lokty opřenými o pult a zírá do klesající pěny Spendrups Julbrygdu, jako by doufal, že se vynoří pivní panna a splní mu tři přání. Nebo mu aspoň vykouří.

„Pamatuješ, jak jsme tady seděli posledně?“ zeptá se, když pěna klesne a nezanechá na stěnách kelímku ani náznak kroužkování.

„Motal se kolem nás takovej ožrala. Strašně smrděl. Vzpomínáš si?“

„Říkal, že jsme prima kluci a že se mu líbíme.“

„Ne. Říkal, že se mu líbíš ty.“

Ostranski se pokusí o úšklebek. „A divíš se mu?“

Kuffenbach se zamyslí. „Jo.“

„Každopádně, říkal, že by nás ze známosti – když jsme ti prima kluci a já sexuální magnet – přibral do party.“

A Kuffenbachovi dojde, že je na tom Adam opravdu hodně špatně. Co mu na to mám říct? Mám dělat jako že nic? Jako že je to rozumnej nápad? Jako že „dobře, pojďme o tom chvilku uvažovat“? Nebo mu mám natvrdo připomenout, o čem to mluví? Bez velkého rozmýšlení volí druhou alternativu. Jako vždycky. „Vole, ten chlápek je popelář.“

Ostranski přikývne, jako by se nechumelilo. „No jasně.“

„A přibráním do party myslel do party svýho kukavozu,“ snaží se Kuffenbach vysvětlit, že se chumelí pěkně hustě,

kámo, tohle je psychická kalamita, vem si pivní sněžnice, nebo zapadneš a umrzneš.

„Já vím. Ale říkal, že to není špatná práce. Že seš na čerstvym vzduchu a tak.“

Kuffenbach na svého parťáka zírá a cítí bezmoc jako už dlouho ne.

„A že prachy jsou lepší, než by člověk čekal. Navíc se můžeš dohodnout s maníkama na smeťáku, že když přivezeš něco zajímavýho, šábnete se fifty fifty. A že prej v popelnicích se najde spousta zajímavejch věcí, říkal. Stačí to jenom prohrabat.“

Kuffenbach neví, co má dělat, takže prostě ještě jednou zopakuje to, co předtím, jako by doufal, že se tím informace proleptá Ostranského mozkovou kůrou. „Ale ten chlápek je popelář.“

„Do prdele, já vím, co je to popelář!“ rozkřikne se Ostranski nečekaně. „Myslíš, že mi během zkurvenejch čtyř roků strávenejch po kreténskejch bezpečnostních agenturách zdegenerovala zasraná slovní zásoba?“

Snědí frajeři v reklamních papírových bundách se přestanou dohadovat nad herním automatem a otočí koule gelu, co jim trčí z límců. Chvíli je naprosté ticho. Kuffenbach se na Ostranského nedívá; upírá oči na svůj jablečný džus. Má barvu jako diabetikova moč. Kuffenbach si lokne. A taky tak chutná.

„Existujou horší povolání,“ řekne pak Ostranski tiše.

„No to je fakt,“ uzná Kuffenbach. „Ale tím nemůžeš argumentovat. Burzovní makléři jsou psychopati. Dělat burzovního makléře je úplný dno.“

„Jo.“ Ostranski vypadá nepřítomně. „Dno.“

Kolik jsem zabil lidí? letí Ostranskému hlavou. Šedesát? Osmdesát? Účetnictví nikdy nebylo jeho hobby. Každopád

ně dost. Ne víc než Kuffenbach, ale dost. Ještě před šesti lety mě Splatterhouse ve výročním žebříčku zařadil mezi padesát nejlíp placenejch žoldáků světa. Ostranski ví, že to bylo díky dvěma věcem: zaprvé díky Kuffenbachovi, zadruhé díky parašutistickému výcviku ve švédské armádě. Ostranski ho sice prodělal až koncem osmdesátých let, kdy už instruktoři nikoho nenutili jíst vlastní výkaly, aby po sobě v terénu zahladil stopy, ale boj zblízka se stále ještě trénoval na živých objektech a to s výkonností frekventanta dělá divy. K nácviku škrcení strunou se používaly ovce, pro vyřezávání jazyka a kastraci prasata. Jeden z padesáti nejlíp placenejch žoldáků na světě. Jen jsem strčil nos do hospody, chlapi mi platili panáky. Dvakrát jsem dokonce dělal s Bobem Denardem. A teď? Bejvalej čtyřicátej devátej nejlíp placenej žoldák světa sedí v baru, nemá na druhý pivo a přemýšlí, že se dá k popelářům. A nedělá si srandu, přizná si Ostranski v bolestivém výkmitu upřímnosti, jasně, ještě pořád bych to mohl otočit do humoru, ha ha, to jsem tě dostal, Martine, ale faktem je, dámy a pánové, že my si tady soukromě musíme říct, že tentokrát si čtyřicet devítka nedělá srandu. Vážně se chce dát k popelářům.

Ostranski pozvedne kelímek a chmurně s ním zakvrdlá. Martinovi se to prsí. Ví hovno, jaký to je, když člověk nedokáže uživit rodinu. Manželka mu zdrhla už před lety.

Přestože si Ostranski chtěl pivo šetřit co nejdéle (abys nemusel domů přiznat ženušce a synáčkovi, že seš zase bez práce, co?), kopne ho do sebe na ex.

Cítí, že si ho Kuffenbach prohlíží. Hlavně nic neříkej. Jestli vypotíš jeden z těch svejch pokusů o vtip, začnu mlátit hlavou o pult.

„Ten popelář,“ řekne Kuffenbach, „nám nechal číslo na svůj mobil.“

Ostranski se k němu otočí. „Jo, napsal ho na ubrousek. A já ho vyhodil do koše.“

Oba se podívají na zčernalý, oblemtaný, přetékající odpadkový koš a myslí na tu samou věc.

Jako první to řekne Ostranski: „To by mě zajímalo, jak často ho vynášejí.“

Kuffenbach vnoří ruku do odpadkového koše. Praskavě to začvachtá.

Mezi prsty cítí zmačkané kelímky, nacucané pivní tácky, vajgly, zakrvácené ubrousky, šplouchající prezervativy, co sem házejí děvčata cestou z pánských záchodků – všechno měkké a lepkavé. Páni, tohle je fakt dno, pomyslí si Kuffenbach, stále trochu zaskočený tím, co to dělá. Tohle je absolutní dno. Ještě že mě nikdo takhle nevidí.

„Major Martin Kuffenbach, pokud se nemýlím?“ ozve se mu za zády.

Otočí se, ruku v koši. Muž, který ho německy oslovil, je malý a stříbrovlasý a kůži mu na lebku napínal zkušený táborník. Husté obočí a dvouřadý oblek od Armaniho z vlněné tartanové tkaniny. Rudá hedvábná vázanka od Valentina Contury. Fantomaticky se lesknoucí boty od Ferragama. Ostranski, který měl Kuffenbachovi dělat zeď, se na muže culí jako školák na živou pornohvězdu: ten chlápek tě zná jménem a evidentně má prachy!

„Nemýlíte,“ řekne Kuffenbach a pokusí se nenápadně vytrhnout ruku z koše. Smrdutý humusotrysk zasáhne muže přímo do obličeje. Muž ani nemrkne. „Mohu vás na něco pozvat? A pana Ostranského samozřejmě taky?“

„Ne, díky,“ řekne Kuffenbach.

„Pro mě pivo,“ řekne Ostranski. „Nebo víte co? Dejte mi dvě, ať to furt nemusíte objednávat.“

„Apro vás džus, že, majore? Pochopitelně. Abstinence je pro bývalého alkoholika boj, který nikdy nekončí.“ Muž plácne o pult koženou šrajtoflí, na jejíž potáhnutí padlo několik stád šlechtěného australského skotu. Na všechny strany zní trčí dolaro- aeurobankovky vysokých hodnot jako lupení z vegetariánského hamburgeru. Ostranski na ni civí.

Muž ještě objedná misku buráků, aby zprávu JSEM GRAND! dvakrát podtrhl, jednu z bankovek podá barmanovi, mávne rukou, jako že JSEM TUPLOVANEJ GRAND!, a peněženku zase potopí do kapsy.

„Takže,“ řekne. „Znalostí vašich jmen a minulosti jsem dokázal, že jsem z branže, předvedením peněženky zase, že jsem ve vatě. Můžeme tedy přejít k věci? Omlouvám se, ale čím jsem starší, tím mám méně trpělivosti. Přestože by to mělo být naopak.“

To je rozumný úvod. „Vybalte to,“ řekne Kuffenbach a doufá, že muž bude prachatý teplouš vysazený na vojáky ve výslužbě. Hlavně aby viděl, jak se Ostranski bude rozhodovat. Ale má smůlu.

„Chci si najmout vaše komando,“ říká muž.

„Ne,“ odpovídá Kuffenbach okamžitě.

Jaký „ne“? Jaký „ne“? Vezmi to! Vezmi to, ty debile! křičí to vOstranském. Vezmi to, ať je to cokoliv! Ať bude chtít udělat převrat v banánový republice, unýst jihoamerickýho kokainovýho barona, dělat ochranku v Iráku, vyloupit přísně střeženej zbrojní sklad – ber to! Padni před ním na kolena a děkuj, že se tady zjevil! Vezmi to! Dělej! Vezmi to vezmi to vezmi to vezmi to!

Ostranski si klidnými pohyby bere zmisky buráky, žvýká a zdvořile se usmívá se zavřenými ústy.

Vezmi to vezmi to vezmi to vezmi to vezmi to VEZMI TO!

„Máte smůlu. My už v tomhle oboru nejedeme,“ říká Kuffenbach.

„To je mi známo,“ kývne muž pěšinkou, která vypadá jako sečná rána ve vlasech. „Rozpustil jste komando po té nešťastné akci v provincii Severní Kivu. Ale nic vám nebrání, abyste ho dal zase dohromady. Pravda, možná bude problém s četařem Vorošilovem, kterému se daří velice dobře, jak jsem náhodou zaslechl. I když myslím, že vy byste ho dokázal přesvědčit. A třeba tady pana Ostranského byste

podle mého skromného názoru nemusel přesvědčovat skoro vůbec.“

No to si piš, vole, NO TO SI PIŠ! Podej mi prst a utrhnu ti ruku i s ramenním kloubem!

„Musel bych si to ještě důkladně rozmyslet,“ řekne Ostranski a rezervovaně se usměje.

„Jediný, bez koho se asi budete muset obejít, je podporučík Spector. Leda že byste ho z toho neoznačeného hrobu poblíž Gomy chtěl exhumovat. Respektive některé jeho části.“

Úder do citlivého místa je tak nečekaný, že kdosi v Kuffenbachově hlavě vyhekne překvapením. On sám to rozhodně není, protože má plné ruce práce, aby udržel znuděný výraz. „Proč si nenajmete někoho jiného?“ navrhne. „MPRI. Sandline. Jihoafričany. Kvalitních specialistů na komerční bojovou asistenci běhají po světě tisíce.“

„Pravda. Ale váš tým je pro tuhle akci nejvhodnější.“

„My? Nejvhodnější? Vážně?“ diví se ležérně Ostranski.

„Jako jediní totiž máte zkušenosti s okultní komunitou. Dá se říct, že jste v tomhle oboru tak trochu specialisti.“

„Tím bych se zrovna moc nechlubil,“ řekne Kuffenbach. K té pověsti přišli až trapně jednoduše: jistého nepříliš schopného islandského mága napadlo, že místo neúčinných uřknutí bude lepší si na nepřítele najmout pár bouchačů. A protože satanisti, orákula, veleknězové pohanských kultů, vymítači a podobná verbež tvoří jednu šťastnou komunitu, začal kontakt na Kuffenbachovo komando putovat z ruky do ruky a brzy se v této sféře odehrávala dobrá čtvrtina jeho kšeftů. Ne že by bylo o co stát. Většinou pracujete pro hysterické egomaniaky s odpudivými hygienickými návyky a zhruba stejnou platební morálkou. Horší než scifisti. A to, jestli na těch magických kejklech opravdu něco je, Kuffenbacha a jeho lidi zajímalo asi jako výše hrubého domácího produktu v Botswaně.

„Plus je tady další věc,“ pokračuje muž. „Řekněme si to na rovinu – ze všech paravojenských skupin, které jsou k pronajmutí, rozhodně nejste nejlepší.“

Teď bych se měl asi zatvářit dotčeně, pomyslí si Kuffenbach, ale protože už je rozhodnutý a tohle není vyjednávání o ceně, kašle na to a nezatváří se nijak. Což mu jde.

„Nejste nejrychlejší, nejste nejefektivnější, nejste nejdiskrétnější, nemáte nejlepší technické vybavení ani výzbroj. Ale jste experti na průniky do střežených objektů. A taky,“ muž se předkloní, „máte úžasné výsledky, co se týče konfliktů s mnohonásobně větší přesilou.“

„Nemám ponětí, čím to je, protože analýzu jsem si ještě nenechal zpracovat. Můžu se jen dohadovat, jestli jde ozpůsob, jakým vaše komando dotáhlo kdokonalosti africký bojový styl, nechvalně známou konžskou bláznivou taktiku. Netuším. Ale co tuším, že v této zakázce to může být rozhodující faktor.“

„Čekáte, že se akce posere?“ zeptá se Ostranski. Vypadá překvapeně. Tohle obvykle klienti při úvodním tokání neříkají.

„Ano,“ řekne stříbrovlasý muž. „Čekám, že se akce posere. Ve stručnosti řečeno: jde o to –“

„Nechceme nic slyšet,“ přeruší ho Kuffenbach. „Nemáme zájem.“

„– že byste měli zabránit jistému krakovskému okultistovi,“ nenechá se muž vyhodit z tempa, „aby při jednom nesmyslném rituálu obětoval nezletilé dítě. Holčičku.“ Pohlédne Kuffenbachovi do očí. „Nevinnou malou holčičku. Která za nic nemůže. Vy přece taky máte holčičku, že, Martine? I když jste ji pár let neviděl. “

To snad není pravda, pomyslí si Kuffenbach. Co si o mně ten vůl myslí? Že stačí zatlačit na pár citlivých bodů, a já se rozpláču a změknu? Že stačí zmínka o Kláře, a já se vyřítím se vzlykáním do ulic zachraňovat volně ložený fakany?

Ví vůbec, co jsem zač?

„Jasně,“ kýve Ostranski. „Ubohé děťátko. Víte, já mám taky dítě. Vím naprosto přesně, co tím myslíte.“ Soucitně krabatí čelo. „No. A jak velkej honorář byste nám za to nebožátko jako vypláznul?“

A muž vyhodí svůj poslední trumf: „Patnáct miliónů.“

Patnáct miliónů, pomyslí si Ostranski. Zkurvenej Ježíši Kriste.

Jestli to nevezmeš, tak tě zabiju.

Kašlu na to, jak dlouho jsme kamarádi, kašlu na to, že jsi mi v Mosambiku zachránil život (protože potom jsi mě o něj svojí blbostí málem připravil), kašlu na to, že jsi za mnou po rozpuštění komanda přijel do Švédska a snažíš se mi pomoct ze srabu, na to všechno ti královsky prdím.

Je to patnáct miliónů, ty hovado.

Jestli to nevezmeš, tak tě vážně zabiju, Martine.

„Patnáct miliónů?“ zeptá se Kuffenbach.

„Ne,“ řekne Kuffenbach.

Sedí u baru ještě půlhodinu poté, co muž odejde, a ucucávají zaplacené pivo a jablečný džus.

Když vyjdou ven, vítr fouká stále stejně odporně. Kuffenbach si zapne šusťákovou bundu, kterou před měsícem výhodně koupil u Vietnamců.

Ostranski se dívá na nápis SATAN NENÍ ČLOVĚK, SATAN JE BŮH. Na Kuffenbacha ani nepohlédne. Vztek vněm ipo půlhodině bublá jako vrychlovarné konvici. Ale na druhou stranu. Kdo čeká, že se v tomhle věku jeho kamarádi radikálně změněj, je asi pěknej debil, co? „Nechceš. “ odplivne si na chodník, „. nechceš se u nás stavit na večeři?“

Kuffenbach začne kroutit hlavou a v polovině toho kroucení řekne: „Jasně. Proč ne?“

Zabiju tě až zejtra.

Nezaměstnaný mají času dost.

První věc, která Kuffenbacha u Ostranských pokaždé zaujme, je smrad. Pochopitelně nesmrdí Ostranski, malý Filip ani Lýdie – puch v bytě zůstal po předchozích nájemnících. Směs potu, mastných vlasů, kořeněného jídla a netěsnících odpadních trubek. Nasákly tím vybledlé tapety i bytové jádro, zažralo se to do syporexových stěn i skříní, kde kdysi byla Adamova sbírka DVD a braku, pohupuje to drátěnými ramínky, tetelí se kolem zářivky nad kuchyňskou linkou. A nehraje roli, jak intenzivně to Lýdie mýtí saponátem. Smrad není člověk, pomyslí si Kuffenbach, smrad je bůh.

Druhá věc, která Kuffenbacha pokaždé zaujme, je Lýdie. Ostranského manželka je poměrně malá – bez bot sto padesát sedm centimetrů – brunetka se špičatým nosem, unaveným úsměvem a hedvábnými řasami. Ke Kuffenbachovi se chová se směsí despektu & respektu. Kuffenbachovi se na ní líbí skoro všechno, dokonce izpůsob, jakým sOstranským komunikuje.

„Hádej, kdo přišel na večeři,“ volá Ostranski, zatímco otevírá dveře do komory a schovává krabici Lega za koš sprádlem. (Když ji tam den po jeho smrti Lýdie najde, zamkne se v koupelně a půl hodiny brečí, zatímco Filip lomcuje klikou a volá klíčovou dírkou.)

Lýdie se objeví v kuchyňských dveřích. „Urostlý černošský felčar, za kterého se chceš provdat?“

„Přesně. Protože vím, jak moc mě toužíšospencertracyovat.“

„Prostě děláš, co mi na očích vidíš. Nominace na manžela roku se udílejí večer vložnici. Tebe dneska vyhodili zpráce?“

Ostranski si s Kuffenbachem vymění pohled. „Jak. hm, to víš?“

„Nepřišel jsi v uniformě, drahoušku,“ usměje se Lýdie a zmizí v kuchyni.

Když vejdou do kuchyně, stojí Lýdie u linky a rozdýchává to. Sice okamžitě nahodí výraz všechno-je-v-pohodě-nic-se-neděje-nějak-to-zvládnem, ale Ostranskému připadá věrohodný asi jako štítek Wrangler na Kuffenbachových výhodně zakoupených džínách. Má chuť ji obejmout a utěšovat narychlo vymyšlenýma kecama, ale ví, že by mu to před Kuffenbachem nedovolila. Tak alespoň řekne: „Ale taky mám dobrou zprávu: dneska nám sMartinem nabídl jeden maník komandózní kšeft a hádej co? Poslali jsme ho do hajzlu.“

V duchu se sám sobě posmívá za naději, že jí tím udělá radost. Jasně, džob v komandu nesnášela. Jenže na fakt, že příští měsíc nebude na nájem ani na žrádlo, je to tenká náplast.

„Já vždycky věděla, že docházka k Anonymním Militarholikům k něčemu bude, kluci,“ usměje se, ale Ostranski vidí, že je její úsměv unavenější a nos špičatější než obvykle.

„Stejně nabízel jenom pár babek.“ Otočí se ke Kuffenbachovi. „Tak sedej, ať nám nevyneseš. Jídlo bude za chvíli. Že jo?“ ubezpečuje se.

Lýdie kýve a pořád se usmívá a Ostranskému z toho úsměvu není vůbec dobře. Dívá se, jak se Kuffenbach souká za stůl; monolitická silueta rýsující se proti oknu. Ostranski dobře ví, že Kuffenbach nerad sedává zády k oknům, a stejně dobře ví, že se tam vždycky bez řečí posadí. Protože je to místo, které mu přede dvěma měsíci Lýdie přidělila? Protože se rád cvičí v překonávání iracionálních pocitů nelibosti? Protože je to nějaký druh trestu, který sám sobě ukládá? No tak – nohu z plynu, amatérskej psychologu. Zapadající slunce barví Kuffenbachovy bílé vlasy do ohnivého nachu. Vypadá jako penzionovaný pankáč.

Přibíhá Filip a s indiánským pokřikem Ostranskému obejme nohu.

„Jezdím s autama, pojď se podívat!“

„Nevidíš, že máme návštěvu? Neumíš pozdravit?“

„Ahoj, strejdo,“ hodí Filip přes rameno.

„No pojď se podívat! Na auťáky!“

„Ty seš jak maminka – jak si něco vezmeš do hlavy, tak ti to člověk nevymlátí ani parním bucharem.“

„Achtung: Minen,“ upozorňuje ho Lýdie.

Ostranski se zazubí a nechá se Filipem odtáhnout do dětského pokoje.

Pohled na Adamova syna Kuffenbachovi pokaždé spolehlivě připomene Kláru. Ne že by jeho dcera byla v tomhle věku, včervnu jí bude třináct – ale Kuffenbach ji naposledy viděl jako osmiletou. Vzpomínka zacuká vmozku jako obnažený nerv. Dokonce ani neví, na kterém kontinentě teď Klára s Marií je. Poslední stopa, kterou mu detektiv dokázal sehnat, byla zKanady.

Slyší, jak Ostranski říká „Tak tohle je teda solidní dopravní zácpa“, apak se dveře dětského pokoje zavřou. Kuffenbach ví, že Filipovo hraní s autíčky není žádný vrum vrum kros po kokosáku, ale sofistikovaná hra spočívající vseřazení všech vozů za sebe. Tu šňůru pak Filip metodicky, auto po autu, posunuje vpřed. Kolikrát se tak mlčky pohybuje po bytě celé hodiny. Kuffenbacha to trochu znervózňuje. Když on byl dítě, hrál si s autíčky tak, že je omatlal rychleschnoucím lepidlem, zapálil aházel zbalkónu. Později sOstranským vyráběli dělbuchy a metali do ohně spreje na vlasy. Skvěle to bouchalo. Ve Filipově případě dopadlo jablko celkem daleko od stromu. Kdo ví, jestli je Adamův.

Lýdie je od něj odvrácená a něco krájí. Kuffenbach uvažuje, jestli se má omluvit, že se k nim dneska zase nasáčko

val. Promiň, že jsem sem vůbec chodil mu ovšem coby otvírací věta zní natolik blbě, že radši mlčí.

„Vy jste stejně neuvěřitelný dementi,“ promluví Lýdie.

Kuffenbacha v první chvíli napadne, že ho právě trumfla ještě blbější otvírací větou, ale pak si uvědomí, že je to zřejmě úvod k hysterickému výstupu, a v ústech mu zatrne. Proč to říkáš mně? Já jsem tady jenom na návštěvě. Já nejsem tvůj manžel, vykládej to jemu.

Proč tobě? Co třeba proto, že za všechno, co se dneska stalo, můžeš ty, brácho?

Už zase se snažíš vyvlíknout z odpovědnosti?

„Opravdu neuvěřitelný.“ Lýdie stále krájí. „Jako všichni chlapi. Máte pocit, že když umíte vyhazovat věci do luftu a masakrovat lidi, že to automaticky znamená, že budete dobrý ve všem.“ Krájí pořád dál. Zřejmě se to cosi rozhodla atomizovat.

„Jestli myslíš ten dnešek –“ pokusí se o odpověď Kuffenbach.

„Nemyslím ten dnešek. Myslím poslední čtyři roky, co se v tom vy dva dementi plácáte.“ Konečně otočí hlavu a podívá se na něj. Bál se, že bude ubrečená, ale oči má suché. A docela nasrané. „Copak ti po tý katastrofální sérii pokusů o normální zaměstnání ještě nedošlo, že vaše jediná šance je komando zase obnovit?“

Nevěří, že to řekla. Odchrchlá si. „Hele, to není tak jednoduchý –“

Lýdie přistoupí ke stolu a opře se o něj. V ústech se zalesknou zuby. „No jasně. Tvoje slavný Odpovědný Rozhodnutí. Nenapadá tě, že bys svoji čtyři roky starou volbu mohl ve světle novejch faktů třeba přehodnotit? Já teda samozřejmě nevím, co se tam tenkrát přesně stalo. “

Co by se tam stalo. Nechal jsem svůj tým na holičkách. Někdo z kluků tam chcípnul, někoho doživotně zmrzačili, někoho zajali, někoho mučili, něčí rodiny jsem finančně zruinoval. Normálka.

„. jenom co ses nám uráčil naznačit, ale že kvůli pitomejm výčitkám svědomí naděláš ze svejch kámošů zkrachovalý existence. “

Jaký výčitky svědomí? Co to blábolí? O ty tady přece nejde. Bylo to pragmatický rozhodnutí. Velitel, kterej to nezvládá, nemá co vodit svý muže do akce. Tečka.

„Co kdyby ses třeba taky konečně přestal zabejvat sám sebou a začal trochu myslet na druhý? Třeba na Adama. Je to snad tvůj kámoš, ne? Co kdybys to komando obnovil už jenom kvůli němu? Napadlo tě to vůbec někdy?“

Kuffenbachův mozek není schopen dát dohromady myšlenku. Nakonec z toho chaosu jedna vypadne, klasicky ta nejméně důležitá: Jak všechny tyhle věci do prdele ví?

„Jak to všechno do prdele vím? Protože nejseš tak neprůhlednej, jak by sis přál, víš, miláčku? Myslíš, že stačí s kamennym ksichtem futrovat do lidí jednoslabičný poznámky, a oblbneš je? Tím možná nakrmíš soudruhy z komanda, ale na mě si budeš muset nainstalovat upgrade, hochu.“

S dokonale špatným načasováním si všimne, že nemá podprsenku a že skrz bavlněné tričko prosvítají bradavky, a na sítnici mu naskočí scéna ze společné dovolené před šesti lety. Ostranski odjel do vesnice pro chlast a ona se vchatce převlékala aon ji pozoroval zproutěného křesla na verandě a ona se na něj podívala přes rameno a nahá záda pableskovala v přítmí a ona zvláštně naklonila hlavu a pořád se dívala, jako kdyby na něco čekala, a její vlasy kurva tak už dost.

Proč do toho vlastně tenkrát nešel?

Rád by si myslel, že by to kamarádovi nikdy neudělal.

Rád by si myslel, že se mu Lýdie nelíbí.

Ale někde těsně pod neokortexem se třepotá vědomí, že ani jedno není pravda.

Nezapíchal si s ní, protože si nechtěl komplikovat život. Nechtěl si přidělávat problémy.

Tak moment, pomyslí si shlavou náhle úplně čistou ajasnou. Takže nechci komando obnovit, protože cítím odpověd

nost za životy kluků, jo? Protože je nechci svěřit pod velení nezodpovědnýho debila Kuffenbacha, jo?

Anebo si jenom nechci přidělávat problémy?

„Nikdy bych nečekal, že mě k obnovení komanda budeš ukecávat zrovna ty,“ řekne.

Lýdie se narovná a zkříží ruce na prsou. Ušklíbne se. „Protože Adam ti tohle neřekne do konce světa. To radši bude furt uhejbat očima a dělat, že je všechno v pohodě. Stejně jako ty budeš dělat, že je všechno v pohodě. Panebože, když vidím, jak byste si vy dva chlapácký introverti radši ukousli jazyk, než abyste něco kvákli na rovinu, děkuju bohu, že jsem se nenarodila s koulema.“ Úšklebek se změní ve starý známý úsměv, který ale rychle odezní. Lýdie se otočí k plynovému sporáku, nalije guláš a postaví ho před Kuffenbacha. „No a tak jsem si říkala, že bude možná lepší to na tebe vyblejt.“

„Jo.“ Kuffenbach nepřítomně ponoří lžíci. Připadá si, že ho právě přejela třistatunová liebherrka. Plná. Bodnul by panák. „Ty sis tenhle proslov připravila, že jo?“

Lýdie skloní hlavu a úsměv se opět vynoří.

„I když bys na něm samozřejmě ještě mohla trochu zamakat.“

„Ale cením si toho, že se staráš.“A potřebuju si cvaknout.

Lýdie pokrčí nos. „Jo, ale ne o tebe. Jak myslíš, že mi asi je, když vidím, jak je Adam víc a víc v prdeli? Protože já ho miluju, jestli ti to nedošlo.“

City. Panebože. Situace je horší a horší. Potřebuju panáka. Fakt že jo. Na mrazáku mají broskvovou vodku. Mám si o ni říct?

Proč mi ji nenabídne sama?

Vyčítavě na Lýdii pohlédne.

Tak moment, zarazí se. Jak víš, že mají na mrazáku broskvovou vodku?

„Tak co?“ řekne Lýdie. „Uděláš to?“

Kuffenbach uhne očima.

Kuffenbach si vzpomene, že vlastně nemusí odpovídat, protože jí. Je tak rozhozený, že zapomene, kde je, a spolkne plnou lžíci. V hrdle mu zaduní napalm. Do očí vrazí slzy. Vlastně toho panáka právě dostal. Vitriolu.

„Mohl. “ zasípe, „mohl bych dostat něco k pití?“ Lýdie se na něj podívá a Kuffenbach na okamžik zaváhá.

Pak řekne: „Tonic nebo tak něco?“

„Vodu z vodovodu.“

Zatímco chlemtá způllitru, do kuchyně se vrátí Ostranski.

Ostranskému je okamžitě jasné, že se něco stalo. Kuffenbach sice popíjí s obvyklým nečitelným výrazem a usměvavé Lýdii při servírování neukápne ani kapka, ale přesto je něco jinak. Ovzduší zhoustlo. (Jako by to s takovým smradem v bytě bylo ještě možný.)

Mám se zeptat, o co jde? Ale jak, aby to neznělo totálně kravsky? Jak se člověk má ptát, když je sociální debil? Musí na to přece existovat návod. Příručka. „Umění citlivé konverzace pro idioty.“

Ostranski se rozhodne, že se na nic nezeptá. Nedělat nic. V tom jsem machr. Přeborník v těžký váze. Sedne si ke stolu, zamručí „Dobrou chuť“ a začne to do sebe házet. Guláš by potřeboval připepřit, ale to Lýdii neřekne. Horko stoupající z talíře mu zamlží brýle, odloží je na kraj stolu.

„Adame,“ ozve se zničehonic Kuffenbach. „Ty máš to telefonní číslo?“

„Co nám nechal ten děda vbaru. Kdybysme si to rozmysleli.“

Ostranského ruka s lžící se zastaví v půli cesty. Tak tohle si tady domlouvali. Paranoia se zasekne jako cepín. Že to číslo rituálně spálej!

Vole. Vyloví z kapsy zmuchlaný ubrousek a podává ho Kuffenbachovi.

Ale Kuffenbach si ho nevezme. Tyčí se za stolem nehnutě jako masa čedičové vyvřeliny, jejímž jediným pohybem je dlouhodobá eroze, a dívá se do prázdna.

Ostranski neví, co má dělat – tak prostě nechá ruku napřaženou.

Na Kuffenbachových čelistech se objeví boule zaťatých žvýkacích svalů. Dvacet sekund se hýbou jako podkožní písty.

Pak ubrousek převezme, položí na stůl a zadívá se na něj.

„Podej mi telefon.“

Ostranski vyvalí oči aotevře pusu. Otočí se kLýdii, která neznatelně vyklene levé obočí.

Vánoce, kurvadoprdelekurva, tohle jsou zasraný VÁNOCE, disco stromky, Santa Claus na raketovym sobu, heroin pro všechny!

Chvíli to vypadá, že se Kuffenbach skoro usměje. Ale jenom chvíli.

„Jo, to je dobrý. A pak co?“

„Pak proskočíš výlohou, v letu strhneš z lustru uzi a všech osm padouchů postřílíš. Samozřejmě ještě v letu.“

„Jinak bych to ani nedokázal.“

„Potom zneškodníš bombu – budeš mít spoustu času, čtyři sekundy – proběhneš zleva kolem plakátu na See You Next Wednesday a odvážeš Fairuzu od žirafy.“

„Načež vstoupí Madsen.“

„Načež vstoupí Madsen a ty řekneš. “

„Řeknu: Právě jsi doluštil svoje poslední sudoku, debile!“

„To je dobrý, ne? Právě jsi doluštil svoje poslední sudoku, debile! Nebo bych měl říct ty hovado? Víš, jako trochu dirty

harryovsky, s takovým tím pohrdáním. Právě jsi doluštil svoje poslední sudoku, ty hovado! Co myslíš?“

„Je to přece dobrá stíračka, ne? Nebo ne? Ne, máš pravdu, asi ne. To se musí změnit. Řeknu scenáristům, aby to přepsali. Jsem sice duševně narušený ruský superzabiják, ale současně citlivá bytost – a taky jsem se ještě nevzpamatoval z toho bolivijského traumatu. Co myslíš, že bych měl říct?“

„Fakt nevím, Johne.“

„Chci slyšet tvůj názor.“

„Kdybys byl scenárista, tak se s tebou nebavím.“

„Ne, vážně, Denisi. Řekni, co si o tom myslíš. Trvám na tom.“

„Tohle je mimo kompetence odborného poradce pro akční scény, Johne.“

„Jo, ale ty máš něco, co tady nikdo nemá. Zkušenosti. Opravdické zkušenosti z terénu. Živil ses přece jako námezdný žoldák – nebo tak mi to aspoň lidi z produkce řekli. Je to pravda, ne?“

„No ale vsadím se, že tak ostré jako při tomhle natáčení to v žádné akci nebylo, ne?“

„Teprve tady je to ten pravý adrenalin, že jo?“

„Já si to myslel. Kdepak, tady se všechno dělá pěkně naostro, žádní stunti, žádné CGI. Tohle je nejtvrdší natáčení, co jsem kdy zažil.“

„Tvrdší než Con Air?“

„Tvrdší než Jasný terč? Mimochodem, tam jsi bylvýborný.“

„A věřil bys, že tohle mi lidi říkají hodně často? Na to, že ten film vkinech tak prohučel. No nic, to je pryč. Ale byl to

můj srdeční projekt, víš, hrát nájemného vraha, co přijede na setkání maturitní třídy po deseti letech – Aha! Už to mám! Madsen nepřijde, ale proskočí zrcadlem nad barem! A já pak řeknu –“

„Promiň, Johne, ale to asi nepůjde. Madsen nikdy nedělá prudší pohyby.“

„Prudší pohyby. Mám pocit, že to má i ve smlouvě. Nebudu během natáčení dělat prudší pohyby. Já ho tedy nechci nijak pomlouvat, ale kdyby lenost byla rostlina, je Michael Mičurin. Povýšil to na umění.“

„Nejradši stojí nebo sedí. I Quentina ukecal, aby souboj s Umou mohl absolvovat z houpacího křesla. Nebo jsi ho viděl někdy ve filmu běžet?“

„No. když o tom mluvíš. tak. ve Zhasnutých světlech? Víš, ten film, jak je tam na blond?“

„A co v Mutantovi dvojce? Jak zbývají sekundy do konce světa? Jak hodí vidle asvět zachrání? Tam přece popoběhne.“

„Ne, to jenom rychle jde.“

„Chce s vámi mluvit režisér.“

„On už se probral?“

„A je. v pracovním? Chci říct, má na sobě nacistickou uniformu?“

„Dobře, hned tam budu. Děkuju vám, slečno. Víš, Denisi, tohle nechápu: proč musí takový biják, jako je Petrov: The Movie, akční film s myšlenkovým přesahem, v podstatě druhý Matrix, točit zrovna Milius? Panebože. No nic, jdu.“

„Nezapomeň při vstupu zahajlovat.“

„Heh. Jako kdyby na to šlo zapomenout. Dobrý den, paní Vorošilovová. Jdete za manželem?“

„Dobrý den, mistře. Ano, přesně za ním. Ahoj, Denisi.“

„Tak já vás tady nechám tokat a jdu za tím zoufalcem, co od Rudého úsvitu nenatočil dobrý film.“

„Tak zatím, Johne.“

„Tohle je vrchol tvé kariéry odborného poradce. Tedy zatím.“

„Nejdražší film, na kterém jsi kdy dělal.“

„A nejlepší práce, kterou jsi kdy měl. V bezpečí, žádné riziko, zábavná. “

„Právě to ti na ní vadí, viď? Že je bez rizika.“

„Neříkáš to moc přesvědčivě. A přitom je tak dobře placená. A můžeš s sebou mít na place svou krásnou mladou m

Leave a Reply