Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan)

Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan)

Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan)
  • Elérhető fájlok: Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan).pdf, Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan).epub, Kniha Betonová zahrada (Ian McEwan).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Betonová zahrada

kniha od: Ian McEwan

V době vydání to asi fakt mohlo být šokující, dnes ne (i když podle některých komentářů. ).

Ale zcela nepochybně se tu rýsuje McEwanův styl, který leckomu nesedne.

Psychologie dětí je zřejmě poplatná době, přišlo mi to jako by se jednalo o rodinku nějakých white trash, ale to by zjevně nevlastnili velký dům.

Každopádně i po druhém přečtení převládají pozitivní pocity, i když se zdaleka nejedná o top McEwanovy tvorby.

Tohle nebylo pro mě. Přišlo mi to přitažené za vlasy, všechny postavy mi hrozně lezly na nervy. Nijak jsem s nimi nesoucítila a ten konec jsem jim vlastně přála.

Za mě plný počet. Ano, možná je to už překonané, ale stejně. Má to v sobě naléhavost, bolest, smutek. Z knihy čpí osamění a prázdnota, jako by člověk šel po poušti a nedohlédl na konec. Jako by před ním ležel jen písek, výheň a nekonečná, bolestivá pouť.

Hrdinové betonové zahrady kamsi směřují – jen neznají cíl. Neví, kdy dojdou na konec a neví ani, jestli tam dojít chtějí. Život je překvapil, zaskočil v nejméně vhodnou chvíli a oni s ním bojují tak, jak umí.

Když jsem tuhle knihu četla poprvé, šokovala mě a přiznávám, že mě svou tématikou i lákala. Bylo to zkrátka něco jiného, něco, o čem běžně nečtete. Po téměř patnácti letech v ní vidím víc než jen to. Vidím snahu prostě nějak přežít. Nejde přece o to, jakým způsobem toho dosáhneme – jde jen o to zůstat naživu. Jedno jak.

K zemi mě však tlačila marnost toho počínání. Protože čtenáři je od počátku jasné, že tohle zkrátka dobře dopadnout nemůže.

Dnes už přežité, v době vydání určitě šokující, jestli moc, nebo jen málo, to nedokáži říci, ale dnes je to už skoro normální. Když chcete dnes šokovat, musíte napsat něco o incestu, gayích, lesbičkách. (nic proti ničemu, až na ten incest). Jinak bych skoro řekl, že dnes jiná možnost jak šokovat už neexistuje.
Zpět k betonové zahradě. Dle anotace jsem čekal něco úplně jiného. Četla se dobře, ale to je tak asi celé(čtení na jedno odpoledne) co k tomu mohu říci. Nějaká hlubší myšlenka ve mě nejspíše nezůstala, nebo ještě neuzrála. Třeba časem si na něco vzpomenu. 1-2*

Betonová zahrada v dnešní době, kdy jsou veškeré hranice únosnosti posouvány dál a dál, už neoslní tolik jako tomu mohlo být dříve. Necítil jsem se nijak výrazně pohoršen a ani znechucen. Kniha mě nedonutila dumat a přemýšlet. Dokonce jsem se přistihl, že při tak malém počtu stran stejně koukám, kolik mi ještě chybí – za jak dlouho bude té nudě konec.

Nepřipadá mi to tak perverzní, jak by se zdálo z anotace. Tak nevím, možná jsem sama už příliš zkažená. protože se mi knížka opravdu líbila.
Co by tak asi dělaly děti bez dozoru?

Atmosféra příběhu byla neuvěřitelná. Při čtení jsem byla myšlenkami mimo běžnou realitu, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli zrovna tenhle útěk je ten pravý. I když jsem knihu přečetla před několika lety, stále ve mně rezonuje a myšlenky se mi k ní občas zatoulají.

S tématem absence morálního rámce si před McEwanem pohrávali jiní. Kdo by neznal román Pán much od Williama Goldinga, který odpovídá na otázku: Co by se stalo, kdybyste nechali skupinu kluků bez dozoru a napospas sobě samým? McEwan pokládá podobnou otázku, která dovádí do extrému trochu jinou ideu. Myšlenku, nad kterou minimálně jednou během dospívání polemizoval každý z nás. Jaká by to byla svoboda, být třeba jeden den doma bez rodičů. Jak by to bylo krásné, dělat si, co chceme.

Ian McEwan stejně jako v jiných románech ukazuje čtenáři, že lidstvo je ve své podstatě zvrácené. A že když dětem seberete morální kompas a autoritu, budou dělat to, co jim pudy přikazují. Jednou za čas svá rozhodnutí zpochybní – třeba jestli bylo moudré zalívat tu krabici betonem.

Betonová zahrada

Nakladatel: Odeon (EUROMEDIA GROUP, a.s.) Edice: Světová knihovna Jazyk: česky Pořadí vydání: 2. Rok a měsíc vydání: 2015/06 Počet stran: 160 Typ, vazba: Kniha, pevná Formát, hmotnost: 133 × 207 mm, 280 g Více podrobností
Běžná cena: 249 Kč
Není skladem Bližší informace o dostupnosti nejsou k dispozici.

Zboží bohužel momentálně není skladem . Pokud chcete být emailem informováni o jeho naskladnění, klikněte na tlačítko “Sledovat titul” a zadejte svou emailovou adresu.

Poslední změna: 17.02.2020 11:08

  • Sledovat titul
  • Recenze (1)
  • Odkazy a akce (0)
  • Komentáře (0)

Anotace

Další verze titulu

Specifikace

Název: Betonová zahrada

Originální název: The Cement Garden

Titul je zařazen do žánrů:

ISBN: 978-80-207-1624-8

EAN: 9788020716248

Objednací kód:

Odborné recenze

Ve skořápce zranitelného l >26.9.2016

Proměna Iana McEwana z „básníka perverze“ v soucitného pozorovatele l >

McEwan makabrózní

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety.

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.
A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které – řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži – „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

McEwan smířený

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, česky 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, česky 2000). A nakonec i román Nevinný (The Innocent, 1989, česky 1997), jeden „z nejzdařilejších hororů současné britské prózy“, jak ho označil Martin Hilský ve své studii Současný britský román (1991), je odlehčený humornou nadsázkou.

V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu – ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež – jak se v závěru knihy dozvídáme – sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá – jako je tomu u McEwana nejednou – v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel – zapálený veřejný bojovník za svobodu slova – se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

Zdroj: Host – Ladislav Šenkyřík 22.9.2016

Betonová zahrada – rozbor díla k maturitě

Kniha: Betonová zahrada

Přidal(a): Niki

Období:

  • 2. pol.20. století
  • vrcholila ,,Studená válka“
  • tajně vycházejí samizdaty – strojopisné „knihy“ kritizující režim (Ludvík Vaculík – edice Petlice)
  • v zahraničí vydávány Listy, Index ,Svědectví, 68´Publishers – nakladatelství v Torontu (Škvorecký)
  • silná cenzura, upadá morálka

Ian McEwan (* 21. června 1948)

  • Anglický spisovatel
  • Přezdíván ,,básník perverze“
  • McEwan se narodil v Anglii,velkou část svého života strávil, v Německu a v severní Africe, kde byl jeho otec vyslán jako armádní důstojník.
  • největším oceněním je Řád britského impéria, jejž obdržel v roce 2000
  • Je členem Královské literární společnosti
  • Psal povídky, romány a literaturu pro děti
  • Jeho prvním vydaným dílem byla První láska, poslední pomazání -1975

Dílo:

  • Psychopolis a jiné povídky
  • První láska, poslední pomazání
  • Betonová zahrada
  • Cizinci ve městě
  • Nezničitelná láska, Snílek (pro děti)

Rozbor díla: Betonová zahrada

  • Román
  • vyprávění z pohledu pubertálního chlapce
  • zfilmováno – Andrew Birkinem

Charakteristika díla:

  • perverzní, šokující,, plná pubertální erotiky
  • autor se vlastně snaží jen o jedno – šokovat
  • úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků

Jazykový plán:

  • vulgarismy, hovorová a obecná čeština
  • popis událostí

Tématický plán:

  • Námět: úpadek morálních zásad
  • Prostředí: malé městečko, veliký dům a jeho betonová zahrada

Hlavní postavy:

  • Jack – puberťák se zvláštními sexuálními touhami, věčně nemytý a neupravený
  • Julii – nejstarší ze sourozenců, tichá, když matka onemocní, Julii se stará o domácnost a o své sourozence
  • Sue – druhá nejmladší, její vzhled popisován jako z jiné planety (světlé vlásky, nevýrazné oči, veliké čelo)
  • Tom – nejmladší člen rodiny, ve škole šikanovaný, převléká se za dívku

Kompoziční plán:

  • Román, psáno prózou, rozděleno do 10 kapitol, dějová linie pouze jedna

OBSAH:

Betonová zahrada je zvláštní, lehce morbidní příběh o čtyřech sourozencích, kteří přišli o rodiče.

Jedná se o rodinku žijící v malém městečku, do které patří nejmladší syn Tom, o něco starší sestra Sue a jejich dva nejstarší sourozenci Jack a Julii. jejich otec jednoho dne zemře při betonování zahrady, zatímco Jack masturboval v domě a nevnímal otcovo volání o pomoc . Tak zůstali sami s matkou. Ta však onemocní a postupem času učí Julii jak se má starat o sourozence a o domácnost.na důsledek nemoci také zemře. Starší sourozenci Jack a Julii si uvědomí, že nemají žádné jiné příbuzné a proto by smrt jejich matky znamenala jejich rozdělení a umístění do dětských domovů. Tak se rozhodnou smrt jejich matky utajit. Jediná možnost, která je napadla, bylo zabetonovat mrtvé tělo jejich matky do truhly a uschovat jej do sklepa.. Poslední přání jejich matky bylo, aby Jack a Julii nahradili mladším sourozencům rodiče. Ti si to vzali k srdci, obzvláště Jack, který začínal myslel na svou sestru Julii jinak než jako na sestru.Časem si Julii našla přítele, staršího muže Dereka a Jack začne žárlit. Postupem času Derek začne tušit, že něco skrývají a vyptává se na zápach, který se táhne ze sklepa. Jack si vymyslí, že v betonu je pohřbený pes, ale Derek přesto tuší, že Jack lže a posléze se i dozví , co doopravdy je zabetované ve sklepě. Ke konci příběhu vstoupí Derek do pokoje právě, když jsou Jack s Julii nazí v posteli. Žádá je o vysvětlení, ale oni si nemyslí, že dělají něco špatného. Derek odběhl do sklepa. Začal rozbíjet beton v krabici. V tu chvíli se spolu Jack a .Julie vyspí.Poté všichni pozorovali, jak k domu přijíždí policie a někdo vybíhá po schodech.

Doplnění z komentářů rozboru (Teva):

Autor se snaží vlastně jen o jedno – šokovat…autor se převážně snaží poukázat na dysfunkčnost a absurdní hodnoty dnešní společnosti a její základní jednotky – rodiny. Rodina je nejdůležitějším prostředkem socializace. Děti se mají skrze ní učit hodnotám a korektnímu způsobu života. Pokud je ovšem pokřivená společnost, pokřiví se i rodina. Z knihy nám ihned vyplyne, že otec je despotický chlap, který ostatní členy rodiny utlačuje a psychicky je týrá. Matka je submisivní, neschopná skutečně zasáhnout. Tak se nám autor pokusil přiblížit, co se stane takovým dětem, když oba rodiče zemřou. Neskutečně mrazivá výpoveď. Betonová zahrada je skvělou knížkou. Už jen její název je vhodně zvolený. Otec chce „zachovat“ svou dokonalou zahradu tím, že ji vlastně zcela zničí, zakonzervuje, zabije. To se snaží dělat i rodině. Nechce, aby si vodili přátele, jsou poslední, co zůstávají ve své čtvrti, která je jinak úplně rozpadlá a opuštěná. Julie se po smrti matky ji snaží nahradit, hledá o koho se opřít a tak si najde Dereka. U Sue sledujeme, jak se izoluje a u Toma zase nastala logická regrese. Jack je osoba, která je dokonalým příkladem člověka, jež v sobě nemá žádné hodnoty, co by v něm měla vytvořit rodina. Je nevzdělaný v oblasti sexu, se zbytkem rodiny nemá zdravé vztahy. Jediná postava, který symbolizuje morální hodnoty, je fiktivní kapitán v Jackově sci-fi knížce. A pak je to knížka s několika důležitými symboly – puklina na matčině hrobě a všudypřítomný zápach, který se ze sebe Jack snaží mnohokrát neúspěšně smýt.

Ukázka:

Na sklonku příštího dne Sue řekla: “Nemyslíte, že bysme to měli někomu říct?”
Seděli jsme kolem skalky. Celý den jsme strávili na zahradě, protože panovalo vedro a protože jsme se báli domu, jehož malá okna teď nenavozovala představu soustředění, ale hlubokého spánku.


Další podobné materiály na webu:

Ian McEwan – Skořápka

Popis:
Literárně kulturní časopis, který nestárne. Vybráno z Lógr magazínu číslo 26

“>

Leave a Reply