Kniha Bible (Autor neznámý)

Kniha Bible (Autor neznámý)

Kniha Bible (Autor neznámý) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Bible (Autor neznámý)
  • Elérhető fájlok: Kniha Bible (Autor neznámý).pdf, Kniha Bible (Autor neznámý).epub, Kniha Bible (Autor neznámý).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Obsah: Bible

Bible (z Е™ec. τбЅ° βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které kЕ™esЕҐanství povaЕѕuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je oznaДЌována téЕѕ jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, nД›které církve jej oznaДЌují také jako BoЕѕí slovo. Lze se také setkat s oznaДЌením Kniha knih.

První ДЌást bible tvoЕ™í Starý zákon, který obsahuje Еѕidovský soubor posvátných knih (tanach), který kЕ™esЕҐané pЕ™evzali z Еѕidovství. Tato ДЌást spisЕЇ je obД›ma náboЕѕenstvím spoleДЌná, Еѕidé ji ovšem jako bibli neoznaДЌují; v akademickém prostЕ™edí se spisy spoleДЌné ЕѕidЕЇm i kЕ™esЕҐanЕЇm oznaДЌují jako hebrejská bible. Starý zákon byl pЕЇvodnД› z velké ДЌásti napsaný v hebrejštinД›, nД›které ДЌásti aramejsky a Е™ecky.

Druhá ДЌást bible, Nový zákon, je specificky kЕ™esЕҐanská a na Starý zákon navazuje; podle víry církve je vlastní obsah Nového zákona, totiЕѕ zpráva o JeЕѕíši Kristu a jeho osoba naplnД›ním oДЌekávání starozákonních spisЕЇ. PЕЇvodním jazykem Nového zákona je Е™eДЌtina.

Bible Svatá

kniha od: neznámý

Židé, křesťané (a v zásadě i muslimové) čtou Bibli s vědomím, že jde o pilíř jejich víry. A tak ji i vnímají.
Pro mě Bible představuje úžasný soubor nejrůznějších starověkých literárních žánrů, zprostředkovávající nám prastarý myšlenkový svět, který ovlivnil i náš způsob myšlení a celou naši civilizaci. Bible je kronikou života, obsahuje mytologii, pověsti, legendy, proroctví, písně, přísloví, zákony atd. A v tomto smyslu je to vzácný a jedinečný pramen.

Bible, kniha všech knih, je jediná kniha, která se dá číst stále dokola. Lze v ní nalézat stále nové myšlenky a inspirace k správnému žití. Mám doma ekumenický překlad. Skládá se ze Starého a Nového zákona, osobně dávám přednost tomu Novému. Vždy, když je mi smutno, najdu zde povzbuzení. Dělám si výpisky, které se vztahují k určité životní situaci nebo po ní sáhnu při řešení určitého problému. Často najdu odpověď v náhodně otevřené stránce.
Je to nejčtenější kniha na světě. Budu ji číst až do konce svého života.
“Bible není kniha člověka, ale kniha pro člověka.” (L.Rejchrt)

(Můj komentář byl zlovolně smazán, takže znovu):

KE „STARÉMU ZÁKONU”:
Jak hodnotit konvolut židovských spisů z doby bronzové, v němž jsou obsaženy tak různorodé žánry jako dějepisná vypravování a svatební písně?
Jako starověkou literaturu? Nu, v tom případě je „Píseň písní" divukrásná a řekněme dějepisné knihy nic moc ve srovnání s literaturou egyptskou, ale vesměs lepší než literatura sumerská. – Jako historický pramen? Pokud k němu smíme přistupovat kriticky, je to žírný zdroj přísloví, etiologických mýtů a informací o každodennosti doby bronzové.
Jako dílo náboženské, nebo dokonce moralistické? V tom případě je mi z něj zle. (Všimli jste si, že „Kniha Ester" je jednou velkou oslavou genocidy, kterou Židé spáchali na Peršanech?) – Jako fantasy? Má otřesně nesympatické postavy. Nejhorší je takové to cholerické strašidlo, které trestá děti za jejich otce, ženy za jejich chotě, národy za panovníky a zvířata za pány.
Jako text dodnes určující politiku a zákony mnohých abrahámovsko-monoteistických států, a často dokonce chápaný doslovně? No potěš pánbu. – Jako korpus obratů a obrazů, které byly pro předchozí pokolení našich národů tak teplé, živé a vlastní jako jejich krev? Jistě ano, nedocenitelný; ale je škoda, že se tím korpusem nestala třeba Plútarchova pojednání. Jsou mnohem osvícenější a lidštější.

Přijde mi, že náboženství je zlo zmírněné dobrotou církví. Mezi dnešními abrahámovskými věřícími bychom našli řadu lidí lepších než jejich bůh, tak jako byla řada starých Řeků smířlivější a cudnější než Zeus. Vždyť člověk Elí své neřádné syny miluje, kdežto bůh-otec je z uražené pýchy a pomstychtivosti zabíjí.
Deus mortus, vivat homo.

Mám tenhle překlad ráda. Spousta odkazů, takže se začít jedním veršem, od něj se odrazit do jiných knih, hledat souvislosti mezi různým použitím téhož slova či fráze. Užitečné vysvětlivky (ne ale vyloženě výkladové, spíš uvádějící do kontextu), a hodně poznámek s jinými možnostmi překladu daného úseku, které jsou často i dost význam-měnící. Někdy méně čtivá a obtížně pochopitelná, protože se snaží o věrnost, doplňuji tedy sem tam jinými překlady (ekumenický, Slovo na cestu).

K bibli samotné.

Nejde vstřevávat to jak je napsaná a co obsahuje dnešníma očima. Člověk musí přemýšlet jak obsah vnímali lidi před generacemi, lidi co byli negramotní, nebo pologramotní, kdy kniha byla drahou cenností, kdy hlavním interpretem bible byl kněz, člověk vzdělaný, který uměl číst, měl vzdělání a znal filozofii, a díky podobenstvím z bible znal "odpověď" na každou otázku.

Knihy vznikly v dobách kdy zázraky byly poměrně běžně popisovanou událostí, běžně se stávalo, že kráva porodila zajíce nebo ovci, běžně se stávalo, že bohové ovlivnili bitvy. Bylo běžné věřit výpovědím, protože proč by někdo něco přikrášloval?

Pro všechny kdo se chtějí rozhodnout bibli číst z pohledu ateisty, nejprve vězte že knihy vznikly dlouho poté, co k událostem mělo dojít a psali je tak, aby zaujali a otočili lidi k víře (nebyly psány jako moderní dějiny. ani jako kroniky). S tímto ve vědomí JE TŘEBA SI NEJPRVE PŘEČÍST Marek 4. . až pochopíte to, můžete se pustit do dalších knih. když bude problém s tím pochopit obsah jakékoliv knihy. vraťte se k Marek 4 a popřemýšlejte kdo bibli napsal a pro koho.

Podařilo se mi získat (jako studijní materiál a investici) svatou bibli z roku cca 1850. Přes velice zastaralý sloh i pojmy rozumím obsahu, švabach je s trochou snahy taky čitelný, ale ta náplň, to je ten pravý masakr, s moderním vydáním bible se to nedá ani v nejmenším srovnávat, 170 let stará bible je teprve ten pravý metal! Poměrně detailně popisované masakry žen, mužů i nemluvňat, střeva sem, hlavy tam, do toho poněkud vyšší level incestu i zoofilie, exkrementy, mučení, popravy, svatá genocida a to jsem to jen zběžně pročetl.
Skutečně jsem čekal, že tak stará bible z prudérní a upjaté doby bude stejně prudérní a upjatá, skutečnost mě nepřestává udivovat. Tohle že četly naše praprababičky? Pak se není čemu divit, že měli z boha smrtelnou hrůzu a pro nedostatek jiného čtiva i informací všeobecně se z bible stala životní náplň. Že to někdo bral vážně tehdy, je pochopitelné, ale že to někdo ještě pořád bere vážně i dnes..

Rok a půl jsem četla všechny knihy, ne postupně, ale v abecedním pořadí. Pro mě je tato kniha obrovským vyznáním lásky Boha k lidem, i když toho navyváděli až až, On je nikdy neopustil, nikdy se k nim neotočil zády, nikdy je nepřestal milovat. Miloval je dokonce tak, že obětoval vlastního Syna. S velkou vděčností jsem objevovala, jak je Boží slovo živé, jak je aktuální i dnes, jak dokáže měnit srdce a životy. A tohle bych přála všem čtenářům, aby dokázali vidět víc, než historické kruté popisy, ale objevovali to, co je skryto v pozadí. Protože o tom to celé je, Bůh lidi neopouští, to my se k němu obracíme zády.

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

autor neznámý (*od nevidím – †do nevidím)

Bible (5)

Bible (Písmo svaté) je jednou z největších a nejstarších literárních památek v historii. Je to posvátná kniha křesťanů, která vznikla přibližně v 1. století před naším letopočtem, byla rozšířena do všech člověkem prozkoumaných míst, přeložena do mnoha jazyků a také hrála velkou roli během vývoje lidstva. Samotné slovo Bible vzniklo z řečtiny a v překladu znamená kniha. Bible je v podstatě kniha z knih, je totiž tvořena souborem 66 menších knih (spisů). Bible je rozdělena na 2 části: Starý a Nový zákon.

Starý zákon
Starý zákon je základem židovského náboženství judaismu, ze kterého jej převzali křesťané, vznikal v prvním tisíciletí př.n.l., byl napsán hebrejsky, popisuje období se začátkem kolem roku 2300 př.n.l. až do poloviny 1. století př.n.l. a je tvořen 39 knihami, v nichž jsou obsaženy žalmy, báje, novely, milostná lyrika, právní předpisy, historické záznamy, .
Nejstarší část Starého zákona je tvořena Pěti knihami Mojžíšovými (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium), které obsahují báje o stvoření světa a člověka. V první knize Genesis se dozvídáme o vzniku světa a lidí (Adam a Eva), jejich vyhnání z ráje, prvním zločinu (syn Adama a Evy Kain ze závisti zabil svého bratra Ábela), dále o velké potopě, kterou na stále se horšící lidstvo seslal Hospodin a jediný Noe se svou rodinou a párem zvířat od každého druhu se zachránil na korábu, aby po opadnutí vody znovu vdechl zemi život, a konečně o stavbě Babylonské věže, kdy se chtěli lidé přiblížit bohu a postavit věž až do výšin, Hospodin zmátl jejich jazyk, a tak si lidé nerozuměli, věž se nemohla dostavět a lidé se rozdělili do mnoha národů. V další knize Exodus se zase můžeme dočíst o vysvobození lidu z otroctví a jeho vyvedení z Egypta. Ve třetí knize Leviticus se dozvídáme o Božím odpouštění hříchů. Čtvrtá kniha Numeri vypráví o putování izraelského národa. V poslední knize Deuteronomium jsou 3 Mojžíšovy proslovy a svědectví o jeho smrti. Ve zbytku Starého zákona se ještě můžeme dočíst o dávné historii izraelského národa v historických knihách.

Nový zákon
Nový zákon byl sepsán apoštoly v 1.-2. století našeho letopočtu, byl napsán řecky na základě hebrejsko-aramejských pramenů, popisuje události z 1. století n.l., vypráví o učení a životě Ježíše Krista, je tvořen 27 knihami (spisy), ty obsahují evangelia (Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo), apoštolské skutky a listy.
Někdy kolem roku 6 př.n.l. se Marii v Betlému narodil syn bez otce, jmenoval se Ježíš (Mesiáš). Ježíš měl předpovězeno stát se Spasitelem, který vysvobodí lidstvo od zlého. Ježíš vyrůstal v Nazaretu a již v dětství chápal svůj zvláštní vztah k Bohu. Aby očistil svou duši, byl pokřtěn v řece Jordán Janem Křtitelem, a tak začal plnit své mimořádné poslání. Své učení začal šířit doma v Nazaretu, vybral si zde 12 apoštolů, kteří měli šířit jeho učení. Díky svým nadpřirozeným schopnostem přiblížil své učedníky Bohu, a tak mohlo být konečně šířeno jeho učení. Po vraždě Jana Křtitele v roce 28/29 n.l. se dostal Ježíš do Jeruzaléma, kde od něj spousta nadšených lidí očekávala, že jim pomůže ukončit římskou nadvládu, Ježíš však očekával brzký konec, který mu byl předpovězen. Zanedlouho byl Ježíš zrazen svým apoštolem Jidášem, byl uvězněn, nezákonně odsouzen k trestu smrti ukřižování, který mu byl předpovězen. A tak byl roku 30 n.l. ukřižován, za 3 dny však vstal z mrtvých a zjevil se těm, kteří přestali věřit, aby obnovil jejich víru. Apoštol Petr se stal vůdcem těch, jenž šířili křesťanství. Ježíšovo učení tak bylo dokončeno a on vstoupil do nebes.

I když jsem zpočátku nebyl příliš nadšený, že se budu muset "seznámit" s Biblí, její četba nebyla tím nejhorším, s čím jsem se doposud setkal. Některé části nebyly příliš srozumitelné a jasné pro člověka, jako jsem já, občas mně vadilo, že jsem se zde setkal se slovy, kterým jsem nerozuměl, ale jinak celkový dojem byl dobrý.

Zdroj: Petr Souček, 12.01.2008

Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

autor neznámý (*od nevidím – †do nevidím)

Bible (4)

5. a 6. kapitola
Již v nejstarších částích bible se můžeme dočíst o desateru. Ale nyní, v dnešní době, lidé neberou tato pravidla úplně vážně a neřídí se jimi. Ale proč? Nevěřící si mohou myslet, že věřící boha uctívají a dodržují těchto deset základních pravidel, ale co z toho mají? Vždyť pořád něco nesmí! Nevěřící vidí desatero jako "omezování", a proto se mu snaží uniknout a tedy i když ho poruší, nedělají si s tím větší hlavu. Věřící se je snaží dodržovat. Když jsem si kdysi četla příběhy ze starého zákona (v upravené dětské formě), četla jsem i, jak Mojžíš dostal kamenné desky, na kterých bylo desatero napsáno. Mojžíš v náhlém vzteku desky rozbil, ale Hospodin je zase obnovil. Lidé se od příkazů snaží odpoutat, ale věřícím jsou neustále připomínány v kostelech, aby na ně nezapomněli.
Já si myslím, že desatero není pevný zákon, ale spíše, jak se tomu někdy říká základní – pravidla dobrého bytí. Často jsem slyšela názor, že kdyby bylo jen desatero, které by se dodržovalo, byl by svět "dobrý". Myslím, že se každá situace musí soudit zvlášť, i když se jedná o stejný zákon. Co by se stalo, kdyby se vše pevně určilo? To už si myslím, že by to byl zákon a prohřešky by řešili soudci a obhájci. Myslím, že to nejde, protože před Božím soudem musí každý stát sám a zodpovídat se za své hříchy.
V desateru je obsažena jak smlouva jak mezi Bohem a lidmi, tak i mezi lidmi navzájem.

  1. nebudeš mít jiného boha mimo mne
    Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících – do církve. Církev, to je dnešní lid boží, který dnes už nemusí putovat pouští do země zaslíbené, ale musí se prodírat trnitými cestami dnešního světa, aby přežil všechny nástrahy, které mu Bůh připravil. Po úmorné cestě životem se dostaneme před Boha, ale proč je cesta k němu tak obtížná? Myslím, že proto, abychom až k němu dojdeme, poznali, že jsme v ráji, ve kterém nejsou žádné války ani složité situace.
    Bůh v nás působí jen s naší pomocí. Je-li člověk zavřený do sebe, nemůže se bůh dostat do našich srdcí a myslí. Toto už je zcela na nás, jestli se Bohu otevřeme, nebo vždy zůstaneme uzavření. Jak se mu máme otevřít a dát najevo, že mu nasloucháme? Myslím, že se stačí modlit nebo jen na něj myslet. Takže možná 1. přikázání nám přikazuje i modlitbu k Bohu. Modlitba ale není povinností člověka. Spíš to je jen právo, kterého můžeme využít nebo nemusíme. Člověk se smí modlit a tím pádem i předstoupit před Boha se svými názory. Kde se máme ale modlit. Nezáleží kde, ale jak. Je jedno, jestli se člověk modlí v kostele, doma nebo v práci, ale hlavní je, že se modlí a tím pádem musí myslet na Boha. Záleží na tom, zda-li Boha máme v srdci.
  2. nebudeš si mne spodobňovat
  3. nevezmeš boží jméno nadarmo
  4. pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý
  5. cti otce svého i matku svou, aby ti na zemi dobře bylo
    Myslím, že toto přikázání není určeno jen dětem, ale i jejich rodičům, jelikož dítě je může uctívat pouze tehdy, když je rodiče budou milovat, starat se o ně a nebudou je týrat. Myslím si, že by neměli své děti omezovat ani v jejich samostatném projevu. Potom mají děti velmi dobré důvody a zázemí, aby své rodiče mohly uctívat. Myslím si, že to nebudou brát jako povinnost, ale spíše jako samozřejmost, protože jejich vztahy budou pěkné. V této části bible není napsáno, kdo jsou děti a kdy pro ně tento zákon končí. Není stanovena věková hranice pro termín "děti". Myslím si, že tento zákon je skoro celoživotní, protože většinou máme rodiče i do pozdějšího věku. Naše povinnosti vůči rodičum se časem mění, ale určitě se nemění naše láska k nim.
  6. nezabiješ
  7. nezesmilníš
  8. nepokradeš
    Tato tři přikázání obsahují jedny z nejdůležitějších věcí pro člověka, které nejspíš jsou: život (zdraví), rodina, domov (zázemí). Asi jsou velmi důležité, ale i přesto, že jsou jednoslovné, jsou výstižné. Skoro se mi zdá, že když je před slovem "ne", tak to tomu dá větší důraz, než když to je v nějakém verši. Verš mi přijde spíše jen jako nějaká dobrá rada. Zato "ne" je jasný a stručný zákaz. V tomto případě je to velmi důležité, protože si ani bez jednoho nedovedu představit život. Zdraví je důležité, aby člověk byl, ale když má rodinu může se vyléčit i z mnoha nemocí, protože má podporu, ale jakmile si rodinu rozbije, tak už potom se těžko vrací ztracená důvěra.
  9. nepromluvíš proti svému bližnímu křivého svědectví
  10. nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po manželce jeho, ani po děvce jeho, ani po oslu jeho.
    Toto přikázání se často spojuje se šestým. Myslím, že mají společný základ, ale přesto jsou jiné. Toto přikázání nám říká, že nesmíme ohrozit manželství. Proto nesmíme ani žárlit, vzplanout k druhému, protože bychom mohli porušit manželské pouto. Jak to vidí děti a jejich přikázání "kdo chce rodině odloudit maminku nebo tatínka, ať to nedělá, my ji chceme celou." A z pohledu dospělých: "kdo se svévolně pokouší narušit svazek manželský, trápí tím nejen děti, ale i celou rodinu."

Řekla bych, že desatero je platné pro všechny lidi na světě, jak pro věřící, tak i nevěřící. Rozhodně by nebylo špatné, kdyby je lidé dodržovali.

Evangelium sv. Matouše

5. kapitola – Kázání na hoře
V evangeliu podle Matouše vystoupí Matouš na horu, kde vyučuje učedníky o tom, kdo je šťastný(blahoslavený) a jak tohoto stavu dosáhnout nebo čeho se mají naopak vyvarovat. Matouš je "prodlouženou rukou boha". Hlásá věřícím, čím by se měli řídit – desaterem. Dává jim návod, jak desatero dodržovat a tím jim i přibližuje cestu k Bohu.
Ale proč Matouš usnadňoval věřícím cestu? Proč jim dával návod jak dodržovat desatero? Nechtěl měnit boží zákony, pouze je lidem interpretoval, aby pochopili smysl. Je zajímavé, že se vždy říká, že si musí každý najít cestu, kterou půjde a také i cestu k Bohu. V bibli je řada míst, kde vidíme, že Bůh se snaží k nám přiblížit. V řadě jiných věr musí první krok udělat věřící, ale v křesťanství je tomu jinak. Bůh se stal člověkem, aby se nám přiblížil a my jsme ho buď mohli následovat, nebo si ho nevšímat, ale to už je na každém z nás. Bible je o tom, že máme právo se rozhodnout a to buď podle křesťanské víry, nebo jít úplně jinou cestou.
Prvním z přikázání vysvětluje zákon o vraždě. Matouš říká, že již zlořečení ke svému bratru je veliký hřích, za který budou lidé souzeni. Koho ale myslel jako bratra? Přímo pokrevní nebo bratry a sestry jako všechny křesťany. Proč uvádí tento zákon jako první, když je v desateru uváděn až později? Možná mu připadalo, že jedna z nejdůležitějších věcí je úcta, pěkné chování k ostatním a právo na život. Když se lidé budou k sobě chovat dobře, tak budou mít pěkné vzájemné vztahy, budou držet pospolu a stane se z nich velká rodina. A z toho usuzuju, že Bůh myslel bratra jako všechny křesťany. Protože si myslel, že k sobě budou chovat úctu a budou početnou rodinou. A vzájemná tolerance v rodině je velmi důležitá a rodina tvoří základ celé společnosti.
Poté jim vykládal i další zákony – cizoložství, křivá přísaha a také jeden zákon vysvětluje přes větu "Oko za oko, zub za zub" (M 5,38). Toto bylo napsáno v Chamurappiho zákoníku a nyní je to použito i v bibli. Ale zde je to považováno za špatné. Pokud bychom se měli řídit pravidlem oko za oko, zub za zub bylo by to strašné. Jenom bychom opláceli zlo zlem. Matouš se proto snažil lidem vysvětlit, že by toto oplácení bylo nekonečné. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že hodně lidí se řídí pravidlem oko za oko, zub za zub. Kdyby třeba zkusili neoplácet zlo zlem mohlo by se jim to vyplatit, ale také nemuselo. Dnes žijeme ve světě, kdy každý pomlouvá každého a když by se některé zlo neoplatilo, mohlo by být příště ještě horší a neustále narůstat. Co je tedy správné? Nechat na sobě konat zlo, a nebo se proti němu bránit, ale zase jenom zlem.
Další zákon, který s předchozím trochu souvisí je o lásce k nepřátelům. Láska k bližním nám nepřijde jako povinnost, ale jako něco samozřejmého. Milujeme svou rodinu a pomáháme jejim členům, ale Matouš nyní říká: "Milujte nepřítely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteříž vás utiskují a vám, se protiví." (M 5,44). "Abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích; nebo slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé." (M 5,45). Proč by to měli věřící dělat? Je to proto, aby se podobali Bohu, jak káže Matouš? Nebo aby se odlišili od nevěřících, kteří málokdy dokáží odpustit a pomoci nepříteli? Možná, že to je i kvůli tomu, že když pomohou nepříteli, tak už to potom nemusí být jejich nepřítel, ale přítel a příště pomůže on jim. Hodně se mi líbí, jak Matouš říká, že Slunce svítí na všechny, dešťové kapky také dopadají bez rozdílu a i Bůh je pro všechny stejný. Proč by si tedy lidé měli vybírat komu pomohou a komu ne? I toto ale souvisí s předchozím odstavcem.
Myslím, že to jakým způsobem Matouš vykládá zákony, je velice dobře přibližuje obyčejným lidem a daleko snáze se chápou. Připadá mi docela neobvyklé, že Matouš vykládá jak a co lidé mají dělat a jak se tím řídit. Většinou si věřící na správnou cestu a řešení musí přijít sami.

Evangelium sv. Lukáše

Toto evangelium je součástí Nového zákona a patří mu poměrně obsáhlá část Bible.
Autorem je sv. Lukáš, řecký lékař, průvodce sv. Pavla. Doba, kdy bylo sepsáno se odhaduje po roce 70 n.l. Evangelium je ohlasem kázání sv. Pavla a bývá obecně charakterizováno jako evangelium Spasitele a milosrdenství, ale také evangeliem žen.
Toto evangelium popisuje celý život Ježíše – od Mariina neposkvrněného početí až k jeho smrti ukřižováním na hoře Olivetské.
V první kapitole se dozvídáme, že v rodině kněze Zachariáše a jeho ženy Alžběty, která byla neplodná se i přes jejich vyšší věk na boží zásah narodil syn. Dostal jméno Jan. Křesťanské dějiny jej znají jako Jana Křtitele. Právě on později provedl křest ponořením do vody i u Ježíše. Když byla Alžběta v šestém měsíci, sestoupil archanděl Gabriel a zvěstoval panně Marii, že do ní sestoupí Duch svatý a ona porodí syna Božího – Ježíše.
Obsah druhé kapitoly je aktuální právě teď před vánočními svátky, kdy se celý křesťanský svět připravuje na oslavu narození Ježíše Krista. Všichni známe dojemný příběh Ježíšova narození. Myslím si, že význam toho, že se narodil v obyčejném chlévě, je pro dnešní materialistický svět hlavně v tom, že i člověk, který může být pro lidstvo velmi významný, se může narodit v tom nejchudším prostředí v docela obyčejné rodině. Proto bychom se neměli dívat na chudší lidi, třeba i ve třetím světě, s despektem. Ale každá lidská bytost by se měla soudit až podle svých skutků a ne podle majetku.
V dalších kapitolách se dozvídáme jak byl Ježíš i jako dítě učenlivý a zvídavý. Kolem jeho třicátého roku se také dal pokřtít a po těžké zkoušce získal moc činit zázraky a uzdravovat nevyléčitelně nemocné, malomocné, ochrnuté, posedlé zlým duchem a dokonce zázračně vrátit do života ty, kteří již zemřeli. Na otázky jak je to možné odpovídal vždy Ježíš: "Tvá víra Tě uzdravila."
Ježíše na cestách doprovázelo mnoho lidí. Mezi nimi také rybáři Šimon Petr, Jakub a Jan, které o síle víry přesvědčilo to, že Ježíš je po neúspěšném rybolovu poslal zpět na moře a oni se vrátili s přeplněnými sítěmi. Jednoho dne po motlitbě na posvátné hoře si Ježíš zavolal své učedníky a vyvolil si mezi nimi 12, které nazval apoštoly. Jejich úkolem bylo šířit slávu Božího království a křesťanské víry mezi lidi. Ježíše doprovázely i ženy. Mezi nimi i Marie Magdalská (Máří Magdaléna). Právě tuto ženu zmiňuji úmyslně, protože její postavení v křesťanské víře je až do dnešních dnů neustále zkoumáno. Křesťanské materiály se o ní zmiňují jako o ženě, která byla posedlá sedmi démony, které z ní Ježíš vyhnal. Také naznačují, že žila poměrně nevázaně. Jiné prameny naopak uvádí, že byla na svou dobu vzdělaná, pocházela ze zámožné rodiny. S Ježíšem ji pojila nejen víra v boha, kterou po jeho smrti šířila dál, ale i partnerský vztah. Na utajování tohoto vztahu, ze kterého se narodily i děti a který se údajně církev snaží ze všech sil do dnešního dne utajit, je založena i hlavní zápletka letošního knižního bestselleru Šifra Mistra Leonarda.

Evangelium sv. Lukáše 9 / 57-62, O rozhodnutí k následování
59. I řekl jinému: Pojď za mnou. Ale on řekl: Pane, dopusť mi prvé jíti a pochovati otce mého.
60. I di jemu Ježíš: Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království Boží.
61. I řekl opět jiný: Půjdu za tebou, Pane, ale prvé dopusť mi, ať se rozžehnám s těmi kteříž jsou v domě mém.
62. Řekl jemu Ježíš: žádný kdož vztáhl ruku svou k pluhu ohlídal by se na zpět, není způsobný k království Božímu.

Této pasáži moc nerozumím v tom smyslu, že páté desatero zní: Cti otce svého i matku svou, aby ti na zemi dobře bylo.
A tady odpovědi Ježíše vyznívají tak, že pokud se rozhodnu věřit a jít za Bohem, tak bych měla zapomenout i na osud vlastní rodiny. To je to, co si nedovedu dost dobře představit. Myslím si, že pokud by se někdo dokázal zříc bez vážného důvodu svých nejbližších, tak by si ani nemohl najít ani správnou cestu k Bohu. Tím, že máme rádi svou rodinu, své blízké a přátele a obecně lidi, vzdáváme Bohu poctu, protože podle křesťanských výkladů jsme všichni dítka boží.
Další pasáží v tomto evangeliu která mne zaujala je tato.

Evangelium sv. Lukáše 10 / 38-42, Marie a Marta
38. I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého.
39. A ta měla sestru, jménem Marii, kteráž sedíce u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.
40. Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši, řekla: pane, nemáš-liž o tom péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůže.
41. A odpověděv, řekl jí Ježíš: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutiš se při mnohých věecch.
42. Ale jednohoť jest potřebí. Maria dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odňata od ní.

Pochopila jsem to tak, že je samozřejmě dobré starat se i o věci jako je dům, jídlo atd.
Ale Marie, která v tuto chvíli dala přednost tomu, co Ježíš říkal, získala více, protože to, co ví, co si zapamatovala, co se jí uložilo do srdce a duše je daleko hodnotnější a hlavně to má trvalý charakter.To co víme, už nám nikdy nikdo nevezme. Proto je dobře, když se učíme nejen ve škole, ale i hodně čteme, sledujeme televizi, povídáme si, protože nás to vše trvale obohacuje. Je dobré mít krásné zážitky s kamarády, s rodiči a sourozenci, protože to co cítíme nám nikdo nevezme. Naopak to máme uloženo v sobě a když je někdy hůře, tak i pěkná vzpomínka, kterou si dokážeme vybavit, nám může hodně pomoct.

Job pocházel ze země Uz. Měl sedm synů a tři dcery, velká stáda dobytka, velká množství ovcí, nespočet oslů a velbloudů, velký počet čeledi a dařilo se mu velmi dobře.
Ale toto vše mu bylo odepřeno po rozmluvě Boha se satanem. Satan: "Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi." (Job 1,10) Hospodin: "Aj, cožkoli má, v moci tvé buď. Toliko na něj nevztahuj ruky své." (Job 1,12) Job ze dne na den přišel o vše. Všichni se od něj odvrátili. Žena ho naváděla, ať zlořečí bohu, ale on se ani nyní od Boha neodvrátil.
Přišli ho navštívit 3 přátelé. V bolestech se ptal proč ho Bůh trestá bez důvodu. Přeci žil spravedlivě a nijak se proti Bohu neprovinil. Napomínali Joba ať se takto nerouhá. Ale Job se i přesto ptal Boha, který se mu zdál nespravedlivý. Jednou Hospodin Jobovi odpověděl, že jej obviňuje neprávem, protože je stvořitelem celého světa, který Joba obklopuje. A jen se zeptal, jak by proto mohl člověku přát zlé. Job se Bohu omluvil za to, že mluvil lehkovážně a ničemu nerozuměl a že nyní pochopil, že Bůh není nepřítelem lidí, ale pouze jim pomáhá.
Hospodin za tuto víru v něj a toto přiznání vrátil Jobovi dvojnásobek toho, co mu Satan vzal.

Kniha Job nás nutí k zamyšlení nad skutečností, proč musel trpět spravedlivý člověk. V té době si lidé mysleli, že Bůh spravedlivé odměňuje a zlé trestá. Toto však tento příběh vyvrací. Utrpení spravedlivého bylo neobjasněno a vznášel se nad vírou velký otazník.
I mne zaráží, že Job trpěl aniž by se něčím provinil. Takže je možné, že si někteří slušní lidé řeknou, že si třeba Bůh příště vybere je jako "zkušební králíky". Bude na nich zkoumat, jestli jsou lidé ve své víře pevní, jestli dokáží obstát v těžké zkoušce. I když byl Job čestný, spravedlivý a vytrvalý ve své víře, tak i přesto byl zkoušen, Proč bychom se měli my snažit být dobří, když si Bůh může rozmyslet, že nám všechno vezme? To se rovnou můžeme chovat špatně. Také si to ale nebudou myslet asi úplně všichni lidé. Vždyť i Job tuto zkoušku ustál i když za pomoci přátel, ale nejen Job má rodinu a milující přátelé.
Tuto zkoušku by Hospodin Jobovi asi nepřipravil, kdyby nebylo Satana. U Satana je jasné proč to dělal. Chtěl škodit lidem, ale především jeho moc a postavení sláblo s narozením každého dobrého a víře vytrvalého člověka. Jen si nejsem jistá, proč se všemohoucí Bůh nechal Satanem ovlivnit a zviklat. Vždyť Boží slovo je vše a on – Bůh je jediný a nejvyšší, proč tedy věřil Satanovi, který škodil? Proč se neřídil, tím co vidí? Vždyť mu přeci Job byl oddán celým svým srdcem. Mohl si být Bůh ve víře lidí nejistý? Myslím, že ano, ale proč se zrovna řídil satanovými radami? Proč zkoušel zrovna jemu oddaného? Asi proto, že kdyby zkoušel někoho jiného, ve víře ne tak jistého, zjistil by, že lidé nejsou ve své víře pevní. Ale to Bůh věděl, on chtěl vědět, zda-li je někdo takový, který touto dlouhou a trnitou cestou projde.

Job musel být velice oddán Bohu, když dokázal ustát tak těžkou zkoušku, kterou mu Hospodin na popud Satana připravil a neuhnout přitom z cesty víry. Ze začátku se nedal zviklat ani ženou, která mu radila, ať se k Bohu obrátí zády, ale postupně jak mu Satan házel klacky pod nohy, polevoval ve své víře a často se ptal proč trpí zrovna on. Ale i tak vše ustál a zjistil, že život není peříčko, jak si ze začátku myslel.
Myslím si, že se Job četl docela dobře, protože to nebyly jen nějaké verše, ale byl to především příběh, který byl plný ponaučení. Často se spekuluje, zda-li se tyto biblické příběhy staly či nikoli, protože chybí důkazy, které by to potvrdily, ale myslím, že se na nějaké pravdě musely zakládat. Určitě musely být sepsány na základě nějaké zkušenosti.

Epištola (s.) Pavla apoštola k Římanům

Apoštol Pavel napsal dopis (list), když se připravoval na cestu do Říma. Chtěl se Římanům představit, získat jejich důvěru i pomoc. Píše o velkých otázkách křesťanství, se kterými se setkal při svých návštěvách jiných států.
Apoštol Pavel byl odhodlán přijet do Říma, ale jeho povinnosti mu to nedovolovaly, proto napsal tento list. Chtěl Římany připravit na svůj pozdější příchod a dát jim návod, jak se mají chovat a jednat než mu jeho povinnosti dovolí přijet.
Píše jim i o posledním soudu. Božímu soudu se podle bible nevyhne vůbec nikdo. Bůh nesoudí národy ani určité skupiny lidí, ale pouze jednotlivé lidi. Proto se člověk musí chovat tak, aby se nebál před boží soud předstoupit. Souzení nepřísluší žádnému člověku, ale nýbrž jen Bohu. Proto bychom nikoho neměli soudit. Často se stává že se lidé soudí navzájem, ale potom dělají to samé za co kárali toho druhého. Je to správné? Ne! Jak píše apoštol Pavel právo soudit má opravdu jen Bůh, který soudí spravedlivě, nikomu nenadržuje, ale ani taky nekřivdí a ani se nenechá nikým ovlivnit. Ospravedlňuje ty, kteří věří v Ježíše.
Ježíš Kristus zemřel jak za nevěřící, tak i věřící. V normálním životě se málokdo obětuje pro druhé aniž by věděl, že mluví pravdu a jsou v právu natož tak, aby se obětoval za někoho, kdo něco porušil, nebo udělal něco špatného. Ale Ježíš to udělal a tím dal možnost i těm, kteří v Boha nevěří. A Bůh je Bohem jak věřících, tak i nevěřících. Je jen jeden, a tak se za své činy zodpovídáme pouze u něj. Co je bezbožnost? Kdo je bezbožný? Pravý věřící je věřícím tehdy, pokud má víru v srdci ani nemusí být rituálně přijat do křesťanské nebo náboženské komunity. Pravým věřícím je ten, kdo dodržuje boží přikázání aniž by ho k tomu nutil. Jeho víra je pravá pouze tehdy, pokud si ji člověk vybral sám a nebyl k ní donucen. Proto se to jmenuje víra, protože tomu sami věříme a jsme o tom přesvědčeni a nejsme k tomu pouze dotlačeni.
Hříšní lidé jsou na světě od počátku. Ale kdy se hříšnými stali, kdy je Bůh mohl soudit? Pouze tehdy, když byla dána pravidla a zákon. V bibli se píše: "Nebo až do zákona hřích byl na světě, ale hřích se nepočítá, když zákon není." (Řím 5,13) Kdy pro nás přestává platit zákon? Pouze tehdy, když zemřeme, pak tedy i zemřeme v hříchu a neplatí pro nás, ale pořád žijeme Bohu a Ježíši Kristu věčným životem. V bibli je taky příklad cizoložství, když vdaná žena podvede manžela je to hřích, ale pokud její manžel zemře, zemřou s ním i manželské povinnosti. Proto si může žena po jeho smrti najít nového muže aniž by porušila jakékoli přikázání či zákon.
Nad kým má Bůh smilování? Nade všemi a nad nikým. Může se smilovat nad kým chce a může ospravedlnit koho chce. Ale také nás může činit zlými, nepříjemnými a špatnými. Podle bible jsme jeho výtvorem a on si s námi může dělat co chce, může nám dát vlastnosti a podobu jaká ho napadne. Bible to přirovnává k hrnčíři a hlíně. "Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě?" (Řím 9,21) Ale jak nás tedy může soudit, když nám vlastnosti dává sám? Můžeme si dělat aspoň něco jak chceme? Myslim, že ano. Bůh nám nejspíš dává jen základní vlastnosti a podobu, a potom je již jen na nás, jak s tim naložíme. Vždy máme volbu jít složitou nebo jednoduchou cestou, také si můžeme vybrat mezi dobrem a zlem.
Také apoštol Pavel píše o tom, že bychom si měli pomáhat, chovat se k sobě uctivě a neoplácet zlým zlé. Proč? V bibli je také psáno, že jsme jedno tělo, jedna velká rodina. Rodina se dá přirovnat k hodinám. Hodiny jsou plné koleček, které do sebe zapadají a navazují na sebe, ale čím jsou hodiny větší, je jejich údržba těžší. Bůh se tedy dá v tomto případě přirovnat k hodináři, který se o hodiny stará.

Zdroj: kpuldice, 29.01.2006

18 Kniha Jobova

Popis:

Leave a Reply