Kniha Hodinář (Jeffery Deaver)

Kniha Hodinář (Jeffery Deaver)

Kniha Hodinář (Jeffery Deaver) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Hodinář (Jeffery Deaver)
  • Elérhető fájlok: Kniha Hodinář (Jeffery Deaver).pdf, Kniha Hodinář (Jeffery Deaver).epub, Kniha Hodinář (Jeffery Deaver).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Hodinář

kniha od: Jeffery Deaver

Souboj dvou "nadlidí" pachatele a Lincolna Rhymea. Čte se to hezky, ostatně jako vše od Deavera, ale.

Hodinář.
V pořadí již sedmé pokračování ze série Případy Lincolna Rhyma.
Do ruky se mi dostalo vydání z 2015, které má 624 stran. Je mu v mé neustále se zvětšující knihovně, s předchozími šesti, fajn. Už jsou tam s nimi i některé další díly z této úžasné série. 😉
Duo Lincoln Rhyme a Amélie Sachsová si prostě musíte oblíbit, stejně jako tým pracující s nimi. Tentokrát pátrají po pachateli vražd, který na místě činu zanechává svoji vizitku – starobylé hodiny. Z tohoto důvodu je pachatel pojmenovaný jako Hodinář. Vše vypadá od začátku naprosto jasně, ale Jeffery Deaver Vás postupně vyvede z omylu tak, že zůstanete nad stránkami zírat s otevřenou pusou. 😉
Pro mě osobně bylo zajímavé i setkání se zvláštní agentkou Kathryn Danceovou – expertkou na vyšetřovací techniky a kinezii – vědu zabývající se pozorováním a vyhodnocováním řeči těla a verbálních projevů svědků a podezřelých. I její série na mě vykukuje z knihovny. 😉 Zřejmě se mám na co těšit.
Můj závěr je 90 procent, zaokrouhlím to nahoru – na pět hvězdiček.

Svět geniálních zloduchů a o chlup geniálnějších vyšetřovatelů je pro mě vždycky super oddechové čtení. Ale tento příběh byl na můj vkus až moc překombinovaný. Celá ta hra s překrýváním hodinářových motivů mi přišla nevěrohodná.

Velmi dobře napsané a poutavé. Jeffery Deaver prostě umí.

Aj táto kniha J. Deavera sa mi páčila, tak ako všetky, ale tentokrát to trochu prehnal s falošnými stopami a marením vyšetrovania.

Všechny případy Lincolna a Amelie mám ráda. V této knize bylo až neuvěřitelné, kolik falešných záměrů měl pachatel. Co na to říct. někdy méně znamená víc.

Napínavé čtení plné zvratů

Opět další skvělý díl, tým Rhyma je jako by se vrátila rodina k vám domů. Znáte jejich zvyky, vyšetřovací postupy, jen příběhy jsou jiné a tak to má být.

E-kniha: Hodinář — 2. vydání – Jeffery Deaver

Elektronická kniha: Hodinář
Autor: Jeffery Deaver
Podnázev: 2. vydání

Titul je dostupný ve formě:


92% 5 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
92 % celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 624
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 3.
Název originálu: Cold moon
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložil Jiří Kobělka
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Ostrava, Domino, 2015
ISBN: 978-80-749-8047-3
Ukázka: » zobrazit ukázku

Brutální vraždy dvou lidí doprovází nález starobylých hodin, sloužících jako pachatelova vizitka a jako výzva pro policii. Lincoln Rhyme a jeho spolupracovníci mají na dopadení pachatele jen omezený čas, protože ten dal jasně najevo, že počet obětí není konečný. Hodiny a čas jsou důležité vodítko, nestačí však policisty okamžitě přivést na stopu pachatele a zabránit dalším vraždám. Geniální vyšetřovatel brzy zjistí, že jeho tým stojí před jedním z nejrafinovanějších soupeřů, s nimiž se za celou svou kariéru setkal a jeho konečná porážka si vyžádá všechny jejich síly. Kriminální thriller z cyklu o tělesně postiženém geniálním vyšetřovateli Lincolnu Rhymovi je věnován vyčerpávající práci při vyšetřování sériových vražd na Manhattanu, v němž ubíhající čas ohrožuje další a další oběti.

Vrah posedlý č asem plánuje vra ž dy s d ě sivou precizností.

Za mrazivé prosincové noci, kdy na černé obloze nad New Yorkem září úplněk, jsou brutálně zavražděni dva lidé. Jejich trýznivou smrt doprovází cynická pachatelova vizitka: hodinky s ciferníkem ve tvaru měsíce, které odtikávají poslední minuty života obětí.

Vyšetřování se ujímá Lincoln Rhyme se svým týmem. Na dopadení šíleného „Hodináře" má jen několik hodin, poněvadž pachatel dal jasně najevo, že další útok je otázkou striktně vymezeného času. Rhyme ví, že vraha je nutné brát v tomto ohledu vážně, protože právě posedlost časem ho nutí plánovat příští masakry s přesností jemného hodinového strojku.

Lincoln postupně zjišťuje, že Hodinář možná není jen šílenec oddávající se vražednému běsnění, nýbrž mnohem úskočnější zločinec, než si kdo dokázal představit. V souboji dvou geniálních mozků čeká na čtenáře více zápletek a nečekaných zvratů než v předchozích Deaverových knihách – a také střetnutí s nejděsivějším a nejuhrančivějším zločincem, jakého kdy tento autor stvořil.

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Detektivní romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Detektivky

Próza – beletrie > Romány > Detektivní romány

Próza – beletrie > Detektivky

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > D > Deaver – Jeffery Deaver

Katalog nakladatelství > D > Domino

Copyright © 2006 by Jeffery Deaver

Translation © 2006 by Jiří Kobělka

Cover design © 2015 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE COLD MOON,

Vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2006,

přeložil Jiří Kobělka

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Korektura: Hana Pušová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Grafické zpracování obálky: Radek Urbiš

Vydání třetí, v elektronické verzi druhé

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava,

Autoři jsou jen tak dobří, jak dobří jsou přátelé a spo­ lupracovníci kolem nich, a já mám to mimořádné štěstí, že mne obklopuje vskutku báječný ansámbl: Will a Tina Ander­ sonovi, Alex Bonham, Louise Burkeová, Robby Burroughs, Britt Carlsonová, Jane Davisová, Julie Reeceová­Deaverová, John Gilstrap, Cathy Gleasonová, Jamie Hodder­Williams, Kate Howardová, Emma Longhurstová, Diana Mackayová, Joshua Martino, Carolyn Maysová, Tara Parsonsová, Seba Pezzaniová, Carolyn Reidyová, Ornella Robbiatiová, David Rosenthal, Marysue Rucciová, Deborah Schneiderová, Vi­ vienne Schusterová, Brigitte Smithová, Kevin Smith a Alexis Tainesová.

Zvláštní dík jako vždy náleží Madelyn Warcholikové.

Čtenářům, které zajímá téma výroby a sběratelství hodi­ nek, jistě udělá radost hutná a lyrická kniha Marking Time (Jak měřit čas) z pera Michaela Kordy.

Nemůžete mne vidět, a přesto jsem neustále přítomen.

Utíkejte seberychleji, leč mně nikdy neuniknete.

Bojujte se mnou ze všech sil, leč mne nikdy neporazíte.

Zabíjím, kdy se mi zlíbí,

a přesto mne nikdo nikdy nevydá spravedlnosti.

Čas starého člověka.

dokud je odměřován drobnými ozubenými kolečky;

teprve když se hodiny zastaví, probouzí se k životu.

„Jak dlouho trvalo, než umřeli?“

Muž, kterému byla tato otázka položena, jako by ji neslyšel. Znovu pohlédl do zpětného zrcátka a soustředil se na řízení. Bylo krátce po půlnoci a v ulicích dolního Manhattanu mrzlo, až praštělo. Studená fronta pročistila oblohu a změnila první sníh v kluzkou glazuru na asfaltu a betonu. Oba muži seděli v rozhrkaném flastromobilu, jak Chytrý Vincent přezdíval to­ muto béžovému sportovně užitkovému vozu. Automobil byl několik let starý; brzdy potřebovaly seřídit a pneumatiky vo­ laly po výměně. Jezdit s ukradeným autem do servisu by však nebylo moudré, zvláště když se dva z jeho posledních pasažé­ rů stali oběťmi vraždy.

Řidič vozu – štíhlý padesátník s nakrátko ostříhanými čer­ nými vlasy – opatrně odbočil do vedlejší uličky a pokračoval v jízdě. Ani jednou nepřekročil předepsanou rychlost, precizně soustružil zatáčky a držel se přesně uprostřed jízdního pruhu. Jezdil vždy stejně bez ohledu na to, zda jsou silnice kluzké, nebo suché, zda bylo jeho vozidlo použito při vraždě, či nikoliv. JEFFERY DEAVER 12

Opatrně a pedantsky.

Jak dlouho jim to trvalo?

Velký Vincent – Vincent s dlouhými klobásovitými prs­ ty, které byly neustále vlhké, a s hnědým opaskem přespříliš utaženým na první dírce – se prudce otřásl. Když mu jako dočasné stenografické síle skončila noční služba, čekal na ná­ roží. Venku panovala krutá zima, ale Vincent neměl vestibul té budovy rád. Svítilo tam nazelenalé světlo a stěny pokrýva­ la velká zrcadla, v nichž viděl své zaoblené tělo ze všech mož­ ných úhlů. Raději tedy vyšel na chladný prosincový vzduch, chodil sem a tam a dával si k tomu čokoládovou tyčinku. No dobrá, tak dvě.

Když nyní pohlédl nahoru na úplněk, na onen děsuplně bílý disk, který na okamžik probleskl v kaňonu budov, pro­ nesl Hodinář zamyšleně: „Jak dlouho trvalo, než umřeli? Za­ jímavé.“

Vincent znal Hodináře – který se ve skutečnosti jmeno­ val Gerald Duncan – teprve krátkou dobu, ale už věděl, že otázky se tomuto muži kladou na vlastní nebezpečí. I jed­ noduchý dotaz totiž mohl otevřít dveře monologu. Teda, ten chlap měl ale vyřídilku. Jeho odpovědi byly navíc vždy utří­ děné jako výklad univerzitního profesora. Vincent věděl, že ticho v posledních několika minutách panovalo jen proto, že si Duncan v duchu sumíroval odpověď.

Otevřel plechovku pepsi. Byla zima, ale on potřeboval něco sladkého. Vypil ji najednou, zastrčil si prázdnou ple­ chovku do kapsy a snědl balíček nugátových sušenek. Dun­ can se na něj zadíval, aby se ujistil, že má na rukou rukavice. Ve flastromobilu nosili rukavice vždy.

„Řekl bych, že na tuto otázku existuje několik odpovědí,“ odpověděl konečně Duncan tichým a zdánlivě nezúčastně­ ným hlasem. „Moje první oběť měla například dvacet čty­ ři let, takže by se dalo říct, že jí trvalo dvacet čtyři let, než umřela.“

No jasně. pomyslel si Vincent se sarkasmem puberťá­ ka, ačkoliv musel přiznat, že ho tato očividná odpověď ne­ napadla.

„Druhé oběti bylo, tuším, třicet dva.“

Naproti nim projelo policejní auto. Vincentovi začalo bu­ šit ve spáncích, ale Duncan nedal najevo žádnou reakci. Poli­ cisté neprojevili o ukradený Ford Explorer žádný zájem.

„Další možností, jak na tuto otázku odpovědět,“ pokra­ čoval Duncan, „je vzít v úvahu čas uplynulý od okamžiku, kdy jsem začal, do chvíle, kdy jim přestala tlouci srdce. To jsi měl pravděpodobně na mysli ty. Víš, lidé chtějí zasadit čas do přehledných a snadno porovnatelných rámců. To je legitim­ ní do té míry, do jaké je to užitečné. Vědět, že porodní stahy přicházejí každých dvacet vteřin, to je užitečné. Stejně jako vědět, že atlet uběhl patnáctistovku za tři minuty padesát šest vteřin, takže v závodě zvítězil. Ale ptát se, jak dlouho jim konkrétně dnes večer trvalo, než umřeli. to není důležité, protože se to nestalo rychle.“ Pohlédl na Vincenta. „Čímž ne­ chci kritizovat tvoji otázku.“

„Já vím,“ řekl Vincent, kterému by bylo jedno, i kdyby ho Hodinář kritizoval. Vincent Reynolds neměl mnoho přátel a od Geralda Duncana by si toho nechal líbit spoustu. „Jen mě to zajímalo.“

„Chápu. Ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Příště to ovšem změřím.“ JEFFERY DEAVER 14

„U té holky? Zítra?“ Vincentovi se trochu zrychlil tep.

Hodinář přikývl. „Chtěl jsi říct dneska.“

Bylo už po půlnoci. Před Geraldem Duncanem se člověk musel vyjadřovat přesně, zvláště když se jednalo o čas.

Když teď přemýšlel o Joanne – o dívce, která zemře příště –, vytěsnil Hladový Vincent Chytrého Vincenta.

Hodinář se po komplikované trase vrátil do jejich dočas­ ného domova v manhattanské čtvrti Chelsea, jižně od Mid­ townu a kousek od řeky. Ulice byly opuštěné; teplota se po­ hybovala mezi minus pěti a minus deseti a úzkými uličkami se proháněl nepolevující vítr.

Duncan zaparkoval u obrubníku, vypnul motor a zatáhl ruční brzdu. Oba muži vystoupili z auta a ušli v ledovém vět­ ru půl bloku. Duncan pohlédl na svůj stín, který v měsíčním světle dopadal na chodník. „Napadla mě ještě jedna odpověď na otázku, jak dlouho trvalo, než umřeli.“

Vincent se znovu otřásl – především zimou, ale nejen proto.

„Když se na to podíváš z jejich pohledu,“ řekl vrah, „dá se říct, že to trvalo věčnost.“

Statný muž uvelebený v rozvrzaném křesle v teplé kance­ láři se napil kávy, zamžoural do oslnivého ranního světla a na­ mířil pohled k protějšímu konci mola. Byl to inspektor ranní směny v opravně vlečných člunů, která se nacházela na řece Hudson severně od Greenwich Village. Za čtyřicet minut sem měl dorazit Moran s porouchaným dieselem, ale momentál­ ně bylo molo prázdné a inspektor si vychutnával teplo bou­ dy, kde seděl s nohama na stole a šálkem kávy položeným na prsou. Setřel z okna sraženou páru a zadíval se ještě jednou.

U okraje mola na straně orientované k Jersey stála malá černá skříňka. Když se opravna včera v šest hodin zavírala, skříňka tam rozhodně ještě nebyla, a po šesté večer už by tu nikdo nezakotvil. To znamenalo, že sem skříňku musel ně­ kdo dopravit ze souše. Vstupu nepovolaných osob do objek­ tu sice bránil pletivový plot, ale během let se odtud ztratilo příliš mnoho nářadí a sudů na odpadky (představte si to),

aby inspektor věděl, že pokud se sem chce někdo vloupat, tak

se sem prostě vloupá.

Proč by však něco nechával uvnitř?

Inspektor se na předmět chvíli díval a přemýšlel. Venku je

zima a fouká vítr, zatímco káva je právě tak akorát. Nakonec

se však rozhodl. Ále co, radši to prověří. Nasadil si teplou še­

dou bundu, rukavice a čepici, dal si poslední hlt kávy a vyšel

ven na mrazivý vzduch.

Kráčel proti větru po molu a uslzené oči mhouřil na čer­

Co to sakra je? Předmět měl obdélníkový tvar, na výšku

neměřil ani třicet centimetrů a od čehosi na jeho čelní části se ostře odráželo sluneční světlo. Inspektor do něj zamžou­ ral. Zpěněná voda řeky Hudson čvachtavě narážela do pilířů pod ním.

Tři metry od skříňky se zarazil, poněvadž si uvědomil, co

Hodiny. Staromódní hodiny s takovými těmi zvláštní­

mi čísly – římské číslice tomu říkají – a tváří Měsíce na ci­ ferníku. Vypadaly luxusně. Inspektor se podíval na vlastní hodinky a zjistil, že hodiny jdou: čas ukazovaly přesně. Kdo tu mohl nechat tak pěknou věcičku? No jo, pomyslel si, tak jsem prostě přišel k dárku.

Když ovšem vykročil vpřed, aby hodiny sebral, podjely

mu nohy a on prožil okamžik panické hrůzy, protože si už byl téměř jist, že spadne do vody. Nakonec však přesunul těžiště dozadu, dopadl na pás náledí, které předtím neviděl, a už dál neklouzal.

Zkroutil se bolestí, zalapal po dechu a vstal. Pohlédl pod

sebe a zjistil, že to není normální led. Měl načervenale hně­ dou barvu.

„Kristepane,“ zašeptal, když zjistil, že se dívá na velkou krvavou louži, která se utvořila nedaleko od hodin a zmrzla v kluzké náledí. Předklonil se a jeho šok se ještě prohloubil, neboť si uvědomil, jak se tam krev dostala. Na dřevěné plo­ še mola totiž spatřil něco, co vypadalo jako zkrvavené stopy po nehtech, jako by se mola držel člověk s useknutými prsty nebo podřezaným zápěstím a snažil se nespadnout do roz­ bouřené řeky.

Inspektor se opatrně dosoukal k okraji mola a pohlédl dolů. Ve zčeřené vodě nikdo neplaval. Inspektora to nijak nepřekvapilo; pokud bylo jeho tušení správné, tak zde ten nebožák visel už hodně dávno – jinak by krev nestačila za­ mrznout –, a pokud ho někdo nezachránil, tak je teď jeho tělo někde v polovině cesty na Liberty Island.

Inspektor zašmátral po mobilním telefonu, odplazil se od hrany mola a pomocí zubů si sundal rukavici. Naposledy po­ hlédl na hodiny a rychle se vrátil do boudy, aby roztřeseným buclatým prstem vyťukal číslo na policii.

Předtím a Potom.

Město teď bylo jiné, po tom zářijovém ránu, po těch ex­ plozích, po obrovských sloupcích kouře a budovách, které zmizely.

Nedalo se to popřít. Člověk mohl poukazovat na ne­ zdolnost, na houževnatost, na věcný přístup Newyorčanů, a všechno byla pravda. Přesto se lidé dodnes zastavovali, když letadla nad jejich hlavami letěla během závěrečného přiblíže­ ní na letiště LaGuardia o něco níže než obvykle. Obcházeli širokým obloukem opuštěné nákupní tašky. A nikoho nepře­ kvapovalo, že vidí na ulici vojáky nebo policisty v tmavých uniformách a s černými samopaly přes rameno.

Přehlídka na Den díkůvzdání se obešla bez incidentů a nyní v ulicích panoval předvánoční shon – všude se valily davy lidí. Nade vším veselím se však jako odraz ve vánoční výloze obchodního domu vznášel neodbytný obraz věží, kte­ ré už nejsou, a lidí, kteří nás opustili. A spolu s nimi samo­ zřejmě i tíživá otázka: Co se stane příště?

Lincoln Rhyme si prožil vlastní Předtím a Potom, takže tomuto konceptu velmi dobře rozuměl. Bývala doba, kdy dokázal chodit a fungovat, a pak přišla doba, kdy už to ne­ dokázal. V jednom okamžiku byl zdravý jako všichni ostat­ ní, ohledával místo činu, ale pak mu náhle trám přerazil vaz a učinil z něj kvadruplegika se zlomeninou čtvrtého krčního obratle, člověka od ramen až dolů téměř úplně ochrnutého.

Předtím a Potom.

Existují okamžiky, které člověka navždy změní.

Lincoln Rhyme se však zároveň domníval, že pokud z nich člověk učiní příliš velkou ikonu, pak to jejich dopad jen a jen umocní. A padouši zvítězí.

Právě tyto myšlenky se Rhymovi honily onoho chladné­ ho úterního rána hlavou, když poslouchal moderátorku ve­ řejnoprávního rádia, jak neochvějně rozhlasáckým hlasem informuje o přehlídce plánované na pozítří, po níž budou následovat nějaké oslavy a set kání s vládními představiteli. Všechny tyto akce se měly logicky konat v hlavním městě, avšak u Američanů jednoznačně převládl postoj „jsme s New Yorkem“, takže se dalo očekávat, že newyorské ulice budou ucpané diváky i demonstranty, což ještě více ztíží život po­ licistům v okolí Wall Streetu, již tak citlivým na jakoukoliv bezpečnostní hrozbu. A stejné jako s politikou to bylo i se sportem: vyřazovací utkání, která se měla sehrát v New Jer­

sey, byla přeložena do newyorské Madison Square Garden – z nějakého důvodu to prý byl projev vlastenectví. Rhyme si cynicky pomyslel, jestli se napřesrok nebude v New Yorku konat i Bostonský maraton.

Předtím a Potom.

Lincoln Rhyme dospěl k přesvědčení, že on sám se v době Potom zase tolik nezměnil. Jeho fyzický stav – jeho silueta města, chcete­li – jisté změny doznala, to ano. Jinak byl ov­ šem v podstatě stejným člověkem jako v době Předtím: poli­ cistou a vědcem, který byl netrpělivý, temperamentní (budiž, někdy i za hranicí protivnosti), neúnavný a netolerantní ke šlendriánu a lenosti. Nevynucoval si výhody poukazováním na své ochrnutí, nenaříkal, nedělal ze svého stavu problém (i když Bůh chraň majitele budov, v nichž se Rhyme v rámci vyšetřování pohyboval a jejichž šířka dveří a nájezdové ram­ py nesplňovaly kritéria předepsaná Zákonem o postižených Američanech).

Poslouchal rozhlasovou zprávu a byl naštvaný, že někte­ ří lidé ve městě zjevně podléhají sebelítosti. „Napíšu dopis,“ oznámil Thomovi.

Štíhlý mladý ošetřovatel v tmavých kalhotách, bílé košili a tlus tém svetru (Rhymův dům v západním Central Parku trpěl špatným topením a prastarou izolací) zvedl hlavu. Mo­ mentálně dělal v domě vánoční výzdobu a trochu to přehá­ něl. Rhyme si vychutnával tu ironii: ošetřovatel právě kladl miniaturní umělý stromek na stůl, pod nímž už čekal dárek, byť nezabalený – pytel s jednorázovými plenami pro dospělé.

Kriminalista mu vysvětlil svou teorii, že více vlastenec­ kým přístupem je počínat si úplně normálně. „Já jim to vy­ tmavím. Myslím Timesům.“ JEFFERY DEAVER 20

„To udělej,“ požádal ho ošetřovatel, jehož profese se ofici­ álně jmenovala „poskytovatel péče“ (ačkoliv samotný Thom se nechal slyšet, že ve službách Lincolna Rhyma by bylo pří­ hodnější označení „světec“).

„Vytmavím,“ neoblomně trval na svém Rhyme.

„No výborně. ale můžu namítnout jednu věc?“

Rhyme zvedl obočí. Tělesnými partiemi, které mu zbyly – rameny, obličejem a hlavou –, dokázal vyjádřit neskutečné věci, a také to dělal.

„Většina lidí, kteří tvrdí, že napíšou dopis, ho nikdy ne­ napíše,“ vysvětlil Thom. „Zatímco lidi, kteří to myslí vážně, prostě jdou a ten dopis napíšou. Nehlásají to do světa. Všiml sis toho někdy?“

„Děkuji ti za geniální psychologický postřeh, Thome. Je ti doufám jasné, že teď už mě nic nezastaví.“

„Výborně,“ zopakoval ošetřovatel.

Rhyme se dotkl prstem touchpadu a zajel s červeným in­ validním vozíkem Storm Arrow před jeden ze šestice velkých plochých monitorů, které se v místnosti nacházely.

„Příkaz,“ řekl systému rozpoznávání hlasu přes mikrofon připojený k vozíku. „Textový procesor.“

Na obrazovce se poslušně otevřel WordPerfect.

„Příkaz: psát. ‚Vážení pánové.‘ Příkaz: čárka. Příkaz: nový odstavec. Příkaz: psát. ‚Neuniklo mé pozornosti. ‘“

U dveří zazvonil zvonek a Thom se šel podívat, kdo to je.

Rhyme zavřel oči a dál v duchu sumíroval svůj projev k světu, když vtom ho přerušil hlas: „Nazdar, Linku. Veselé Vánoce.“

„Ehm, nápodobně,“ zabručel Rhyme na břichatého a neu­ praveného Lona Sellitta, jenž právě vstoupil do dveří. Tělnatý

detektiv musel opatrně manévrovat: místnost sice ve viktori­ ánské éře sloužila jako starosvětský salon, avšak nyní se v ní těsnala hromada soudně kriminalistického vybavení: optické mikroskopy, elektronový mikroskop, plynový chromatograf, kádinky, stojany na zkumavky, pipety, Petriho misky, odstře­ divky, nejrůznější chemikálie, knihy a časopisy, počítače. a taky tlusté kabely, které se táhly úplně všude. (Když Rhyme začal ve svém domě pracovat jako kriminalistický konzul­ tant, energeticky hladové vybavení mu často vyhazovalo po­ jistky. Spotřeba proudu v jeho domě se pravděpodobně rov­ nala spotřebě všech ostatních sousedů z ulice dohromady.)

„Příkaz: hlasitost, úroveň tři.“ Prostřeďová ovládací jed­ notka poslušně ztlumila rádio.

„Nemáme zrovna sváteční náladu, viď?“ zeptal se detek­ t iv.

Rhyme neodpověděl a podíval se zpátky na monitor.

„Ahoj, Jacksone.“ Sellitto se sklonil a polaskal malého dlouhosrstého psíka, který ležel stočený v důkazní krabici newyorské policie. Zvíře zde našlo dočasný domov, neboť jeho někdejší majitelka – Thomova postarší tetička – nedáv­ no po dlouhé nemoci zemřela ve Westportu ve státě Connec­ ticut. Mezi položkami, které po ní mladý ošetřovatel zdědil, figuroval i Jackson, havanský psík. Tato rasa, příbuzná pleme­ nu bichon frisé, pocházela z Kuby a Jackson měl v Rhymově domě zůstat až do chvíle, než mu Thom najde vhodný domov.

„Máme zlý případ, Linku,“ řekl Sellitto a vstal. Začal si sundávat kabát, ale pak si to rozmyslel. „Ježíši, to je zima. Není to nějaký rekord?“

„Na meteorologický kanál se moc nedívám.“ Právě ho na­ padl vhodný úvodní odstavec jeho dopisu šéfredaktorovi. JEFFERY DEAVER 22

„Fakt zlý,“ zopakoval Sellitto.

Rhyme na něj pohlédl s vytaženým obočím.

„Dvě vraždy, stejný styl. Víceméně.“

„,Zlých vražd‘ je spousta, Lone. Proč jsou zrovna tyhle horší?“ Rhyme míval v únavných dnech mezi jednotlivými případy často špatnou náladu; ze všech pachatelů, na které kdy narazil, byla nejhorší nuda.

Sellitto však s kriminalistou pracoval už řadu let a vypěs­ toval si vůči jeho postojům imunitu. „Zrovna mi volali z vel­ kého baráku. Hlavouni chtějí, aby ses tohohle případu ujal ty s Amélií. Prý na tom trvají.“

„Ale, tak oni na tom trvají?“

„Slíbil jsem, že ti nepovím, že to řekli takhle. Vím, jak těž­ ce neseš, když na tebe někdo vyvíjí nátlak.“

„Můžeme už přejít k tomu, co je na tom ‚zlé‘, Lone? Nebo po tobě chci příliš?“

„Dělá ve Westchesteru na jednom případu. Co nevidět by se měla vrátit.“

Detektiv zvedl prst a naznačil „momentíček“, poněvadž se mu rozezvonil mobilní telefon. Chvíli s kýmsi hovořil, ký­ val u toho hlavou a dělal si poznámky. Nakonec ukončil ho­ vor a podíval se na Rhyma. „Dobrá, takže jde o tohle: někdy včera v noci se náš pachatel zmocnil. “

„Zmocnil, nebo zmocnila?“ zeptal se Rhyme významně.

„Dobrá, jasně. Pohlaví pachatele zatím neznáme. Prostě přepadl nějakého chudáka a odvlekl ho k molu u opravny lodí na řece Hudson. Nevíme úplně přesně, jak to dokázal, ale nějakým způsobem se mu podařilo pověsit toho chlapa – nebo ženskou – nad řeku a pak mu podřezat zápěstí. Vypadá

to, že se tam oběť chvíli držela – každopádně dost dlouho na to, aby na molu nechala setsakramentskou spoustu krve –, ale pak se chtě nechtě musela pustit.“

„Ještě ho nemáme. Pátrá po něm pobřežní stráž a spe­ ciálka.“

„Mluvil jsi o dvou vraždách.“

„Jasně. O pár minut později nám někdo zavolal znovu. Abychom prý proklepli jednu boční uličku v centru, kousek od Cedar Street nedaleko od Broadwaye. Pachatel tam se­ jmul další oběť. Jeden uniformovaný policista ji našel ležící na zádech a spoutanou páskou. Pachatel tomu chudákovi za­ věsil nad krk železnou tyč – mohla vážit takových pětatřicet kilo – a on ji musel držet ve vzduchu, aby mu nerozdrtila hrdlo.“

„Pětatřicet kilo? V tom případě s tebou souhlasím, že pa­ chatelem je pravděpodobně muž.“

Do pokoje vstoupil Thom s kávou a sladkostmi. Sellit­ to, jenž se neustále potýkal s nadváhou, se nejprve vrhl po koláčku – jeho dieta byla během vánočních svátků uložena k ledu. Dojedl půlku, otřel si ústa a pokračoval: „Takže oběť teda držela tu tyč. Což se jí možná nějakou dobu dařilo – ale nakonec to nezvládla.“

„Znáte její totožnost?“

„Chlapík jménem Theodore Adams. Bydlel kousek od Bat tery Parku. Jeho zmizení ohlásila včera v noci žena, která tvrdila, že měla s bratrem domluvenou večeři, jenže on se neobjevil. A uvedla jeho jméno. Seržant z tamního okrsku se jí dneska ráno chystá zavolat.“

Lincoln Rhyme obecně pokládal mlhavé popisy za neu­ JEFFERY DEAVER 24 žitečné. Nyní však musel připustit, že přídavné jméno „zlý“ dobře vystihuje situaci.

Stejně jako slovo „fascinující“. Odmlčel se a pak se zeptal: „Co tě vede k názoru, že styl těch vražd je stejný?“

„Pachatel na obou místech zanechal poznávací znamení. Hodiny.“

„Normální hodiny, co tikají?“

„Jo. Ty první ležely na molu vedle kaluže krve. Ty druhé měla oběť vedle hlavy. Vypadalo to, jako by vrah chtěl, aby na ně oběti viděly. A možná je i slyšely.“

„Popiš je. Myslím ty hodiny.“

„Vypadaly staromódně. Víc nevím.“

„A nebyly to bomby?“ Dnes – v době Potom – byl jaký­ koliv tikající předmět automaticky prověřen, zda neobsahuje výbušninu.

„Ne. Neměly vybouchnout. Pyrotechnici je nicméně po­ slali na střelnici v Rodman’s Neck, aby ověřili přítomnost biologických nebo chemických látek. Zdá se, že šlo v obou případech o stejnou značku. Jeden ze zasahujících policistů je označil za ‚strašidelné‘. Na ciferníku mají měsíční tvář. Jo, a pro případ, že bysme byli natvrdlí, nám pachatel nechal pod těmi hodinami vzkaz. Napsaný na počítači. Žádný rukopis.“

Sellitto se tentokrát nespolehl na vlastní paměť, ale zahle­ děl se do poznámkového bloku. Rhyme to u detektiva oce­ ňoval. Ne byl geniální, ale byl to buldok, který dělal všechno pomalu a důkladně.

Detektiv začal číst: „Studený Měsíc v úplňku svítí na tělo umrlce v zemině jaté, označuje hodinu smrti a konec pouti zrodem započaté.“ Zvedl hlavu. „Jako podpis bylo uvedeno ‚Hodinář‘.“

„Takže máme dvě oběti a měsíční motiv.“ Narážky na as­ tronomická tělesa velmi často znamenala, že vrah hodlá úto­ čit opakovaně. „Ten člověk toho má v plánu víc.“

„No a proč jsem podle tebe přišel, Linku?“

Rhyme pohlédl na začátek svého formálního dopisu do Timesů a zavřel textový procesor. Slohová práce na téma Předtím a Potom bude muset počkat.

Za oknem se ozval slabý zvuk. Zachroupání sněhu.

Amélie Sachsová strnula. Vykoukla z okna na tichý zadní dvorek pokrytý sněhem. Nikoho však neviděla.

Nacházela se ve starobylém předměstském domě v tudo­ rovském stylu asi půl hodiny jízdy severně od města, který byl tichý jako smrt. Trefné přirovnání, pomyslela si Sachso­ vá, poněvadž majitel této nemovitosti již nebyl mezi živými.

Znovu ten zvuk. Sachsová byla městské dítě, zvyklé na neustálou směsici zvuků civilizace – hrozivých i neškodných. Výprava do tohoto přílišného předměstského ticha v ní vy­ volávala nervozitu.

Mohla ten zvuk způsobit lidská chůze?

Vysoká rusovlasá detektivka, která teď měla na sobě čer­

nou koženou bundu, tmavě modrý svetr a černé džínsy, chví­

li pozorně naslouchala a nepřítomně si přitom drásala kůži

ve vlasech. Po chvíli zaslechla další zachroupání. Rozepnu­

la si bundu, aby měla snadný přístup k pistoli, přikrčila se

a rychle vyhlédla ven. Nic tam ovšem neviděla.

Vrátila se tedy ke svému úkolu. Posadila se na luxusní ko­ ženou kancelářskou židli a začala si prohlížet obsah velkého psacího stolu. Byl to skličující úkol, poněvadž nevěděla, co přesně má hledat. Když člověk ohledával druhotné, terciární nebo čtverné – nebo jak se vlastně čtvrté odvozenině říká – místo činu, stávalo se to často. Po pravdě řečeno se zdráhala vůbec tento dům označovat za místo činu. Bylo nepravděpo­ dobné, že se tu kdy pohybovali nějací pachatelé, nenašla se tu totiž žádná těla, neskrýval se tu žádný lup. Byla to prostě jen málo užívaná rezidence muže jménem Benjamin Creeley, který zemřel mnoho kilometrů odtud a v tomto domě týden před smrtí nepobýval.

Přesto musela Amélie Sachsová dům prohledat, a to peč­ livě – nepůsobila zde totiž v obvyklé roli specialistky na ohle­ dávání míst činu, nýbrž poprvé jako vedoucí vyšetřovatel případu vraždy.

Venku se ozvalo další zapraskání. Led, sníh, větvička, srna, veverka. Sachsová si zvuku nevšímala a pokračova­ la v ohledávání, které zde zahájila před několika týdny kvůli uzlu na kusu bavlněného provazu.

Těch pár decimetrů prádelní šňůry totiž ukončilo život šestapadesátiletého Bena Creeleyho, jenž byl nalezen oběše­ ný na zábradlí svého domu na Upper East Side. Na stole ležel vzkaz na rozloučenou a nic nenasvědčovalo tomu, že se zde hraje nečistá hra.

Krátce po mužově smrti však vdova Suzanne Creeleyová na­ vštívila služebnu newyorské policie. Jednoduše totiž nevěřila, že si její manžel mohl vzít život sám. Tento zámožný podnikatel a účetní byl prý v poslední době náladový, to ano. Podle Su­ zanne Creeleyové za to však mohla skutečnost, že právě usi­ JEFFERY DEAVER 28 lovně pracoval na několika obtížných a časově náročných projektech, a jeho příležitostná zatrpklost měla daleko k se­ bevražedným depresím. V minulosti navíc neměl žádné du­ ševní ani citové problémy a nebral antidepresiva. Finanční poměry Creeleyových byly uspokojivé a v poslední době ne­ provedl Benjamin žádné změny v závěti nebo životní pojist­ ce. Jeho obchodní partner Jordan Kessler právě pobýval na služební cestě u jednoho klienta v Pensylvánii, avšak Sachso­ vá s ním měla možnost krátce promluvit a Kessler jí potvrdil, že Creeley sice v poslední době opravdu působil sklíčeně, ale podle něj se o sebevraždě nikdy ani slůvkem nezmínil.

Sachsová byla natrvalo přidělena k Lincolnu Rhymovi, za něhož ohledávala místa činu, avšak ona si přála dělat i něco jiného než jen soudní kriminalistiku. Lobbovala proto na oddělení závažných trestných činů, aby jí dali příležitost vy­ šetřovat nějakou vraždu nebo teroristický čin jako vedoucí detektiv. Někdo ve velkém baráku nakonec opravdu usoudil, že Creeleyho smrt stojí za bližší prověření, a přidělil tento případ jí. Kromě všeobecného přesvědčení, že Creeley ne­ trpěl sebevražednými tendencemi, však Sachsová zpočátku nemohla odhalit žádné náznaky, že s jeho úmrtím není něco v pořádku. Poté však učinila objev. Soudní patolog totiž ve zprávě uvedl, že Creeley měl v době své smrti zlomený palec; pravou ruku měl až po loket v sádře.

Což mu jednoduše neumožňovalo uvázat na šňůře katov­ skou smyčku nebo ji zajistit na balkonovém zábradlí.

Sachsová to věděla, protože si to nejméně dvanáctkrát vy­ zkoušela. Bez použití palce je to prostě nemožné. Možná si smyčku uvázal ještě před tou nehodou na bicyklu, která se mu stala týden před smrtí, ale nezdálo se pravděpodobné, že by

si potenciální sebevrah jen tak uvázal smyčku a měl ji k dis­ pozici pro případ, že se někdy v budoucnu rozhodne se zabít.

Sachsová proto dospěla k závěru, že označí Creeleyho smrt za podezřelou a zahájí vyšetřování vraždy.

Z případu se však vyklubal tvrdý oříšek. Při vyšetřování vražd platí pravidlo, že buďto se případ vyřeší během prv­ ních čtyřiadvaceti hodin, anebo pak jeho rozlousknutí trvá celé měsíce. Sachsová měla k dispozici jen minimum důkazů (lahev alkoholu, z níž Creeley před smrtí pil, vzkaz na roz­ loučenou a šňůru), které navíc nikam nevedly. V případu nefigurovali žádní svědkové a zpráva newyorské policie ne­ byla delší než půl strany. Detektivové, kteří Creeleyho úmrtí vyšetřovali, mu nevěnovali prakticky žádný čas – což bylo ostatně pro sebevraždy typické – a neposkytli Sachsové žád­ né doplňující informace.

Stopa vedoucí k jakýmkoliv případným podezřelým té­ měř úplně vychladla – tedy alespoň v New Yorku, kde Cree­ ley pracoval a kde jeho rodina trávila většinu času; na Man­ hattanu zbývalo již jen podrobněji vyslechnout Creeleyho obchodního partnera Kesslera. Nyní se tedy Sachsová za­ měřila na jeden z posledních zbývajících objektů, kde ještě mohla najít nějaké vodítko: na předměstský dům Creeleyo­ vých, v němž ovšem rodina trávila jen velmi málo času.

Prozatím však nenašla nic. Nyní se opřela v křesle a zadí­ vala se na fotografii z nedávné doby, na níž si Creeley třásl pra­ vicí s člověkem působícím dojmem byznysmena. Oba muži stáli na asfaltu letištní dráhy před soukromým tryskáčem ja­ kési firmy. V pozadí byly vidět vrtné věže a ropovody. Cree­ ley se na snímku usmíval. Rozhodně nevypadal sklíčeně – jenže kdo taky vypadá na fotkách sklíčeně? JEFFERY DEAVER 30

V tu chvíli se ozvalo další zachroupání, tentokrát již veli­ ce blízko, přímo u okna za Sachsovou. A po něm další, ještě blíže.

Tohle není veverka.

Glock s jednou lesklou devítimilimetrovou kulkou v ko­ moře a třinácti dalšími pod ní putoval z pouzdra. Sachsová se tiše přesunula k hlavnímu vchodu, vykradla se ven a za­ mířila k boku domu. Pistoli přitom držela v obou rukou, ale blízko u těla (když člověk zahýbá za roh, nikdy nesmí držet zbraň před sebou, protože by mu ji někdo mohl vykopnout – ve filmech je to vždycky úplně špatně). Rychlý pohled. Boč­ ní strana domu byla čistá. Sachsová se tedy začala přesouvat dozadu a černýma botama přitom opatrně našlapovala na chodníček pokrytý ledem.

Zastavila se a poslouchala.

Ano, určitě jsou to kroky. Člověk za rohem se váhavě po­ hyboval, možná mířil k zadním dveřím.

Chvíle ticha. Krok. Znovu ticho.

Připrav se, řekla si Sachsová v duchu.

Přisunula se ještě těsněji k zadnímu rohu domu.

A právě v tom okamžiku jí na ledu podklouzla noha

a Sachsová bezděky slabě hekla. Zdálo se jí, že ten zvuk té­

měř nebyl slyšet.

Vetřelci za rohem to však stačilo – vzápětí slyšela, jak se

od ní přes zadní dvorek rychle vzdalují kroky a chroupou

přitom ve sněhu.

Sachsová se přikrčila – pro případ, že to všechno byla jen

léčka, která ji měla nalákat k cíli –, nakoukla za roh a rych­

le napřáhla pistoli. Přitom si stačila všimnout, jak přes sníh

pádí pryč vychrtlý muž v džínsách a péřové bundě.

Zatraceně. Jak já nesnáším, když prchají. Sachsová do­ stala do vínku vysokou postavu a nemocné klouby – kon­ krétně artritidu – a kvůli této kombinaci byl pro ni běh ryzím utrpením.

„Jsem policistka. Stůj!“ Vyrazila za mužem.

Na jeho pronásledování však byla úplně sama. Westches­ terské okresní policii nenahlásila, že je zde. Případná pomoc by se tak mohla dostavit až po vytočení čísla 911 a na to ne­ měla Sachsová čas.

„Nebudu ti to říkat znovu. Stůj!“

Uháněli v tandemu přes rozlehlou zahradu a pak se vno­ řili do lesa za domem. Sachsová ztěžka oddechovala, bolest pod žebry se přidávala k trýznivému pocitu v kolenou, uhá­ něla, seč jí síly stačily, avšak muž na ni stále získával náskok.

Sakra, já ho ztratím.

Nakonec však zasáhla příroda. Jeho bota se zachytila ve větvi trčící ze sněhu, vetřelec ztěžka upadl a vydal přitom ze sebe silné heknutí, které Sachsová slyšela i na vzdálenost dvanácti metrů. Zadýchaně k němu doběhla a položila mu na krk boční stranu glocka. Muž se okamžitě přestal svíjet.

„Neubližujte mi! Prosím vás!“

Pouta šla z pouzdra.

Muž zamžoural. „Já nic neudělal!“

Vetřelec poslechl, ale učinil tak nemotornými pohyby, které Sachsové prozradily, že pravděpodobně ještě nikdy ne­ byl zatčen. Byl mladší, než si myslela – v podstatě výrostek s obličejem posetým akné. JEFFERY DEAVER 32

„Neubližujte mi, prosím!“

Sachsová popadla dech a prohledala ho. Žádná legitima­ ce, žádná zbraň, žádné drogy. Jen peníze a svazek klíčů. „Jak se jmenuješ?“

„Bydlíš tady v okolí?“

Mladík zalapal po dechu a pokýval hlavou napravo. „Tam­ hle v tom domě, hned vedle Creeleyových.“

„Kolik je ti let?“

„Proč jsi utíkal?“

„Já nevím. Lekl jsem se.“

„Copak jsi mě neslyšel říkat, že jsem od policie?“

„Jo, jenže vy nevypadáte jako polda. jako policistka. Opravdu jste policistka?“

Sachsová mu ukázala služební průkaz. „Cos dělal v tom do mě?“

„Bydlím hned vedle.“

„To už jsi říkal. Ale cos tam dělal?“ Přitáhla ho do sedu. Mladík vypadal zděšeně.

„Viděl jsem někoho uvnitř. Myslel jsem, že je to paní Cree leyová nebo možná někdo z rodiny. Chtěl jsem jí jen něco říct. Pak jsem nakoukl dovnitř a viděl, že máte pistoli. Tak jsem se polekal. Myslel jsem, že patříte k nim.“

„K těm chlapům, kteří se sem vloupali. O tomhle jsem chtěl

s paní Creeleyovou mluvit.“

„Viděl jsem, jak se do jejich domu vlamují dva chlapi. Před pár týdny – někdy kolem Dne díkůvzdání.“

„Volal jsi policii?“

„Ne. Myslím, že jsem asi měl. Ale nechtěl jsem se do toho nechat zatáhnout. Ti chlapi vypadali. no docela tvrdě.“

„Pověz mi, co se přesně stalo.“

„Byl jsem venku na naší zahradě a viděl jsem, jak přichá­ zejí k zadním dveřím, rozhlížejí se a pak nějakým způsobem rozlamují zámek a jdou dovnitř.“

„Myslím, že bílí. Ale takhle blízko jsem u nich nestál. Do tváří jsem jim neviděl. Byli to prostě normální chlapi. V dží­ nách a bundách. Jeden byl větší než druhý.“

„Jakou barvu vlasů měli?“

„A jak dlouho se zdrželi uvnitř?“

„Řekl bych, že tak hodinu.“

„Viděls jejich auto?“

„Odnesli si odtamtud něco?“

„Jo. Stereosoupravu, cédéčka, televizi. A myslím, že i ně­ jaké hry. Můžu už vstát?“

Sachsová ho vytáhla na nohy a odpochodovala s ním k domu. Všimla si, že zadní dveře jsou skutečně vypáčené. A že je to elegantní prácička.

Rozhlédla se kolem sebe. Obývacímu pokoji stále vévo­ dila velkoplošná televize. Ve vitríně se pak leskla spousta hezkého čínského porcelánu. Nechybělo ani stříbro – pravé stříbro. Hypotéza, že zde byl někdo krást, nedávala při tako­ vém množství ponechaných cenností smysl. Že by pachatelé ukradli jen pár věcí, aby svedli policii ze stopy? JEFFERY DEAVER 34

Sachsová si znovu prohlédla přízemí. Dům byl zcela ne­ porušený – tedy až na krb. Amélie si všimla, že je to plynový model, avšak uvnitř se válela spousta popela. Jenže v plyno­ vém krbu nebyl žádný papír ani podpálka zapotřebí. Že by tu lupiči rozdělávali oheň?

Aniž se Sachsová něčeho uvnitř dotkla, posvítila baterkou na obsah krbu.

„Nevšiml sis, jestli tu ti muži rozdělávali oheň, když byli uvnitř?“

Před krbem se navíc táhlo několik blátěných šmouh. Sachsová měla v kufru auta základní ohledávací vybavení. Popráškovala krb i psací stůl, sejmula z nich otisky a sesbíra­ la popel, bláto i ve škeré ostatní fyzické důkazy, které mohly být užitečné.

V tu chvíli jí zavibroval mobilní telefon. Pohlédla na dis­ plej. Byla to naléhavá textová zpráva od Lincolna Rhyma. Po­ třeboval, aby se co nejrychleji vrátila do města. Sachsová mu odpověděla, že to bere na vědomí.

Co tady spálili? přemýšlela a dál se upřeně dívala na krb.

„Tak co?“ zakňoural Greg. „Můžu už teda jít?“

Sachsová si ho prohlédla. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale po jakémkoliv úmrtí provádí policie úplný soupis všeho, co se v den majitelovy smrti v domě nacházelo.“

„Jo?“ Mladík sklopil oči.

„Za hodinu zavolám na westchesterskou okresní policii

a nechám je porovnat jejich soupis s tím, co se v domě na­

chází teď. A jestli tu bude něco chybět, zavolají mi, já jim

sdělím tvoje jméno a brnknu tvým rodičům.“

„Ti muži tady vůbec nic neukradli, že ne? Když odešli, vklouzl jsi do domu zadními dveřmi a dopomohl sis ke. K čemu všemu?“

„Akorát jsem si vypůjčil pár věcí, nic víc. Z Toddova po­ koje.“

„To je syn pana Creeleyho?“

„Jo. A jedno nintendo bylo navíc stejně moje. Nevrátil mi ho.“

„A co ti muži? Odnesli si něco?“

Greg zaváhal. „Nezdálo se mi.“

Sachsová mu sundala pouta a řekla: „Takže tam do ho­ diny všechno vrátíš. Strč to do garáže. Nechám ti odemčená vrata.“

„No jo, jasně, slibuju,“ hlesl mladík. „Určitě. Jenže. “ Začal natahovat moldánky. „Jenže já tam taky snědl nějaký dort. Ležel v lednici. Já jsem. Koupím jim jinej.“

„Jídlo se do soupisu neuvádí,“ prohlásila Sachsová.

„Stačí, když tam vrátíš všechno ostatní.“

„Slibuju. Fakt.“ Otřel si obličej do rukávu.

Vyrazil pryč, ale Sachsová ho zastavila. „Ještě jedna věc. Když ses doslechl, že pan Creeley spáchal sebevraždu, pře­ kvapilo tě to?“

Chlapec se zasmál. „Měl sedmičkovou řadu. Dlouhou sedm set čtyřicítku. A kdo by se chtěl zabíjet, když jezdí v BMW, že jo?“

Existují příšerné podoby smrti.

Amélie Sachsová je už viděla prakticky všechny, nebo si to alespoň myslela. Tyto dvě se však řadily k tomu nejkrutěj­ šímu, s čím se kdy setkala.

Když se Rhymovi ozvala z Westchesteru, řekl jí, ať spěchá na dolní Manhattan a projde tam místa dvou vražd spácha­ ných podle všeho v rozmezí pouhých několika hodin člově­ kem, který si říká Hodinář.

Sachsová již ohledala jednodušší z obou míst činu – molo na řece Hudson. Ohledání probíhalo rychle; tělo se na mís­ tě již nenacházelo a většinu stopových důkazů odnesl nebo kontaminoval drsný vítr prohánějící se nad řekou. Sachsová tedy alespoň místo činu vyfotografovala a pořídila videoka­ merou záběry ze všech úhlů. Poznamenala si, kde se nachá­ zely hodiny, a byla mrzutá, že místo narušila pyrotechnická četa, která si je odnesla k testům. Vzhledem k možnosti, že se v hodinách nachází výbušnina, však nebyla jiná alternativa.

Amélie neopomněla vzít ani pachatelův vzkaz, částečně

pokrytý krví, a poté odebrala vzorky zmrzlé krve. Všimla si stop po nehtech, které na molu zanechala oběť, když visela nad vodou a pak sklouzla dolů. Dokonce se jí podařilo sebrat jeden utržený nehet – byl široký, krátký a nenalakovaný, což naznačovalo, že obětí byl muž.

Do objektu se pachatel dostal tak, že prostříhal pletivo plotu, který chránil molo. Sachsová odebrala vzorek drá­ tu pro případnou identifikaci stop po nástroji. U plotu ani kolem louže zmrzlé krve však neobjevila žádné otisky prstů, bot ani pneumatik.

Stejně tak se nepodařilo najít žádné svědky.

Soudní patolog uvedl, že pokud oběť skutečně spadla do řeky Hudson, což se zdálo pravděpodobné, pak zemřela na podchlazení přibližně za deset minut. Potápěči newyorské policie a pobřežní stráž mezitím pokračovali v pátrání po těle a jakýchkoliv případných důkazech.

Nyní se Sachsová nacházela na místě druhé vraždy, totiž v boční uličce u Cedar Street nedaleko Broadwaye. Pětatři­ cátník Theodore Adams tam ležel na zádech s ústy přelepe­ nými páskou, kterou měl svázané rovněž kotníky a zápěstí. Vrah přehodil provaz přes požární schodiště tři metry nad mužem a na jeden konec uvázal těžký, téměř dvoumetrový kovový trám s otvory na koncích, které připomínaly ucho jehly. Tento trám pak zavěsil nad hrdlo oběti a druhý konec provazu jí vložil do rukou. Jelikož byl Adams spoutaný, ne­ mohl se zpod trámu vysoukat. Jeho jediná naděje spočívala v tom, že vynaloží veškerou sílu a udrží mohutnou zátěž ve vzduchu tak dlouho, až se třeba náhodou objeví někdo, kdo ho bude moci zachránit.

Nikdo takový se však nevyskytl. JEFFERY DEAVER 38

Muž byl už nějakou dobu mrtev a trám mu dál stlačoval hrdlo. Jeho tělo zmrzlo v prosincovém chladu na kost a jeho krk byl pod tíhou drtivého kovu stlačený přibližně na dva a půl centimetru. V obličeji měl neutrální, křídový výraz smrti, ale Sachsová si dokázala představit, jak musela jeho tvář vypadat během – kolika vlastně? – deseti či patnácti mi­ nut, kdy se zoufale snažil zůstat naživu, kdy jeho tvář bru­ nátněla a poté fialověla vysílením a vytřeštěné oči mu lezly z důlků.

Kdo probůh mohl vraždit těmito způsoby, s tak očivid­ nou snahou uchystat obětem co nejzdlouhavější smrt?

Oděna v bílé tyvekové kombinéze, která zabraňovala tomu, aby stopové látky z jejího oblečení a vlasů kontamino­ valy místo činu, připravila Sachsová vybavení pro sběr důka­ zů a během této činnosti diskutovala o místě činu se dvěma kolegy z newyorské policie, konkrétně s Nancy Simpsonovou a Frankem Rettigem, kteří působili v hlavním soudně krimi­ nalistickém policejním komplexu v Queensu. Opodál stálo jejich vozidlo rychlého nasazení – velká dodávka plná veš­ kerého základního vybavení pro vyšetřování na místě činu.

Sachsová si natáhla na boty gumové pásky, aby odlišila své šlépěje od případných pachatelových. (To byl další z Rhy­ mových nápadů. „Ale proč se obtěžovat? Jsem přece v ty­ veku, Rhyme, ne ve vycházkových botách,“ namítla jednou Sachsová, ale on jí věnoval jen utrápený pohled. „Aha, pro­ miň. Pachatele by asi nikdy nenapadlo koupit si tyvekovou kombinézu taky. Kolik tak asi může stát, Sachsová? Čtyřicet devět devadesát pět?“)

Ze všeho nejdříve měla pocit, že tyto vraždy jsou buďto nájemnými vraždami souvisejícími s organizovaným zloči­

nem, anebo dílem psychopata; organizovaní zločinci s obli­ bou zasazovali vraždy do podobných kulis, aby vyslali vzkaz znepřáteleným gangům. Sociopat by zase takto důmyslnou smrt naplánoval z nějakého přeludu nebo kvůli ukojení vlast­ ních choutek, které mohly mít sadistický charakter – pokud měly vraždy sexuální motiv –, anebo pachatele uspokojovala samotná krutost, jež neměla s chtíčem nic společného. Bě­ hem let, kdy pracovala jako pochůzkářka, se Sachsová nauči­ la, že působení bolesti jiným může být samo o sobě prostřed­ kem uspokojení, a dokonce může být návykové.

K Sachsové nyní přistoupil Ron Pulaski v uniformě a ko­ žené bundě. Štíhlý, mladý a světlovlasý pochůzkář newyor­ ské policie vypomáhal Sachsové s prošetřováním Creeleyho sebevraždy a byl k dispozici na telefonu v případech, které vyšetřoval Rhyme. Po jednom ošklivém střetu s pachatelem, jehož následkem musel být dlouhodobě hospitalizován, mu byl nabídnut odchod do výslužby ze zdravotních důvodů.

Pulaski se již dříve Sachsové svěřil, že tuto otázku pro­ bíral se svou mladou manželkou Jenny: měl by se vrátit do policejních řad, anebo ne? Svůj názor přihodilo i Pulaského dvojče, rovněž policista. Nakonec se Pulaski rozhodl dokon­ čit rekonvalescenci a vrátit se do služby. Na Sachsovou s Rhy­ mem udělal jeho mladistvý zápal velký dojem, a tak zatahali za nitky a nechali ho přidělit k sobě, kdykoliv to bude možné. Policista se později Sachsové přiznal (Rhymovi pochopitelně nikdy), že na jeho rozhodnutí vrátit se do činné služby mělo hlavní vliv Rhymovo sveřepé odmítání podlehnout kvadru­ plegii a buldočí vůle, s níž podstupuje náročnou každodenní terapii.

Pulaski v tyveku nebyl, a tak se zastavil u žluté pásky JEFFERY DEAVER 40 ohraničující místo činu. „Ježíšikriste,“ zamumlal, když spat­ řil ten bizarní výjev.

Sdělil Sachsové, že Sellitto s dalšími policisty právě vyslý­ chají členy ostrahy a recepční v budovách kolem uličky, aby zjistili, zda někdo útok neviděl nebo neslyšel, případně zda někdo nezná přímo Theodora Adamse. Nakonec dodal: „Py­ rotechnici pořád prověřují ty hodiny a později je dovezou k Rhymovi. Já mezitím sepíšu poznávací značky všech aut, která parkují v okolí. Nařídil mi to detektiv Sellitto.“

Sachsová, která stála zády k Pulaskému, pokývala hlavou. Ve skutečnosti však nevěnovala této informaci příliš velkou pozornost; v tuto chvíli pro ni nebyla důležitá. Právě se chys­ tala ohledat místo činu a snažila se vyčistit si hlavu od všeho, co by ji mohlo rozptylovat. Navzdory faktu, že práce na místě činu se již z podstaty zabývá neživými objekty, je v této práci také kus zvláštní intimity; specialisté na ohledávání se musí mentálně i emocionálně sami stát pachateli. V jejich fanta­ zii se znovu přehrává celý děsivý scénář vraždy: co si myslel vrah, kde stál, když zvedal pistoli, tyč nebo nůž, jak měnil držení těla, zda setrval na místě a sledoval smrtelnou agonii oběti, nebo zda okamžitě odešel, co na místě činu upoutalo jeho pozornost, co ho lákalo nebo v něm vyvolávalo odpor, jakou zvolil únikovou cestu. Toto nebylo psychologické pro­ filování – ono příležitostně užitečné a mediálně vděčné se­ stavování portrétu podezřelých –, nýbrž umění prošťourat tu obrovskou hromadu hlušiny na místě činu a najít v ní něko­ lik málo důležitých zlatých valounků, které by mohly vést ke dveřím podezřelého.

Sachsová nyní činila právě to: shora dolů, zleva doprava; dlažební kostky, zdi, tělo, železný trám.

Jsem on. jsem on. Co se mi honí hlavou? Proč jsem chtěla ty lidi zabít? A proč takto? Proč na molu, proč tady?

Příčina smrti však byla tak neobvyklá a mysl pachatele tak vzdálená mysli její, že Amélie nenašla na žádnou z těchto otázek odpověď, alespoň prozatím. Nasadila si sluchátka. „Jsi tam, Rhyme?“

„A kde jinde bych byl?“ zeptal se Rhyme a jeho hlas zněl pobaveně. „Čekám tady. Kde jsi ty? Na druhém místě činu?“

„A co vidíš, Sachsová?“

„Boční uličku, Rhyme,“ řekla Sachsová do mikrofonu na tyčince. „Je to slepá ulička určená pro zásobování. Nedá se projet. Oběť leží kousek od hlavní ulice.“

„Čtyři a půl metru od ústí – celkem ulička měří asi třicet metrů.“

„Jak se tam dostal?“

„Nikde nevidím žádné stopy pneumatik, ale pachatel oběť na místo vraždy bezpochyby dovlekl: na spodní straně saka i kalhot má sůl a sníh.“

„Jsou někde poblíž oběti dveře?“

„Ano. Přímo před jedněma vlastně leží.“

„Pracovala oběť v budově?“

„Ne. Mám tu vizitky zavražděného. Byl to reklamní tex­ tař na volné noze. Jeho pracovní adresa se shoduje s adresou jeho bytu.“

„Mohl mít v některé z těch budov klienta.“

„Lon to právě ověřuje.“

„Dobře. A co ty dveře, které jsou nejblíž? Nemohl na něj pachatel čekat někde tam?“ JEFFERY DEAVER 42

„Jo,“ odvětila Sachsová.

„Tak ať ti je nějaký dozorce otevře a ty pak ohledej všech­ no, co je za nimi.“

Zpoza pásky na ni zavolal Lon Sellitto: „Žádní svědci. Všichni jsou úplně slepí. Jo, a taky hluší. V budovách ko­ lem téhle uličky má navíc sídlo nejmíň čtyřicet nebo padesát různých firem. Jestli ho někdo znal, může chvíli trvat, než se o tom dozvíme.“

Sachsová mu tlumočila kriminalistovu žádost o otevření zadních dveří nedaleko od těla.

„Jasně.“ Sellitto vyrazil splnit úkol a foukal si přitom teplý vzduch do schoulených dlaní.

Sachsová natočila místo činu na videokameru a vyfoto­ grafovala je. Hledala stopy po sexuální činnosti na těle nebo v jeho blízkosti, ale žádné nenašla. A pak začala procházet rošt – dvakrát prošla každý čtvereční centimetr místa činu a hledala na něm fyzické důkazy. Na rozdíl od mnoha jiných profesionálů v této branži trval Rhyme na tom, aby místo činu – samozřejmě s výjimkou hromadných neštěstí – ohle­ dával jen jeden člověk, a Sachsová tak vždy procházela rošt sama.

Ten, kdo vraždu spáchal, si však dal hodně záležet, aby za sebou nic očividného nezanechal, tedy s výjimkou vzkazu, hodin, kovového trámu, lepicí pásky a provazu.

Sachsová to Rhymovi sdělila.

„Oni zkrátka nemají v povaze usnadňovat nám práci, že jo,

Jeho bodrost šla Sachsové na nervy; on nestál těsně vedle

oběti, která zemřela tak ohavnou smrtí. Nevšímala si jeho

poznámky a dál procházela místo činu: provedla základní

ohledání mrtvoly, která se poté mohla odvézt na soudní pa­ tologii, sebrala osobní předměty zavražděného, popráškova­ la místo činu daktyloskopickým práškem, pořídila elektro­ statické otisky podrážek a sesbírala stopové důkazy pomocí přilnavého válečku, jaký se používá na odstraňování psích chlupů z látky.

Vzhledem k hmotnosti trámu bylo pravděpodobné, že sem pachatel přijel autem, ale nikde nebyly vidět žádné otis­ ky pneu matik. Střed uličky pokrývala posypová sůl, jejíž zrnka bránila dobrému kontaktu s dlažebními kostkami.

Poté však Sachsová zavrtěla hlavou. „Rhyme, je tady něco divného. Kolem těla do vzdálenosti přibližně jednoho metru něco leží.“

„Co to podle tebe je?“

Sachsová se sklonila a přes lupu si prohlédla materiál, kte­ rý připomínal jemný písek. Sdělila to Rhymovi.

„Myslíš, že je to posyp proti náledí?“

„Ne. Vidím ho jen kolem těla. Nikde jinde v uličce nic podobného není. A na sníh a led tady navíc používají sůl.“ Odstoupila. „Kromě toho tu zůstaly jen jemné zbytky. Je to, jako by. ano, Rhyme. On tu po sobě zametl. Koštětem.“

„Vidím stopy po slámě. Jako by na místě činu rozsypal několik hrstí písku a pak je po sobě zametl. Ale možná to neudělal on. Na prvním místě činu, myslím na tom molu, jsem nic podobného nenašla.“

„Je nějaký písek taky na oběti nebo na tom trámu?“

„Já nevím. Moment. ano, je.“

„Takže to udělal až po vraždě,“ prohlásil Rhyme. „Pravdě­ podobně ho používá jako maskovací činidlo.“ JEFFERY DEAVER 44

Horliví pachatelé někdy roztrousí na místě činu nějaký práškový či granulový materiál – písek, krmivo pro kočky, nebo dokonce mouku. Poté za sebou zametou nebo vyluxují a spolu s maskovací látkou odstraní z místa činu i převážnou část stopových částic.

„Ale proč?“ zadumal se Rhyme.

Sachsová se upřeně zadívala na tělo a po něm i na uličku dlážděnou kočičími hlavami.

Proč bych tu zametala?

Pachatelé po sobě velmi často stírají otisky prstů a odná­ šejí z místa činu očividné stopy, ale je velmi vzácné, aby se někdo namáhal i s maskovacím činidlem. Sachsová zavřela oči, a třebaže to bylo těžké, představila si sama sebe, jak stojí nad mladým mužem, který se usilovně snaží nepustit si na hrdlo trám.

„Možná tady něco rozlil.“

Rhyme ovšem nesouhlasil. „To se nezdá pravděpodobné. Tak neopatrný by nebyl.“

Sachsová tedy přemýšlela dál: Jsem opatrný, to se rozumí. Ale proč bych zametal?

„Proč?“ zašeptal Rhyme.

„Žádné on,“ opravil ji kriminalista. „Ty jsi on, Sachsová.

Nezapomínej na to. Ty.“

„Já jsem perfekcionista. Chci se zbavit co největšího

„To je pravda, ale všechno, co získáš, když za sebou zameteš,“

oponoval Rhyme, „zase ztratíš tím, že se na místě činu zdržíš

o něco déle. Podle mě pro to musel mít jiný důvod.“

Sachsová se tedy ponořila hlouběji: cítila, jak zvedá trám, jak vkládá muži do rukou provaz, jak se z výšky dívá na jeho ztrhaný obličej, na vypoulené oči. Pokládám mu vedle hlavy hodiny. Tikají, tikají. Sleduji, jak umírá.

Nenechávám žádné důkazy, zametám.

„Uvažuj, Sachsová. O co mu jde?“

A pak náhle vyhrkla: „Vrátím se, Rhyme.“

„Vrátím se na místo činu. Teda, vlastně on se vrátí. Proto za sebou zametl. Za žádnou cenu tady totiž nechtěl zanechat nic, co by nám poskytlo jeho popis: žádná vlákna, vlasy, otis­ ky bot, hlínu v podrážkách. Nebojí se, že by se nám podařilo vypátrat jeho skrýš – na to, aby zanechával takové stopy, je příliš dobrý. On se prostě bojí, že najdeme něco, co nám ho pomůže identifikovat, až se sem vrátí.“

„Jo, to by mohlo být ono. Možná je to voyeur, rád se dívá na umírající lidi, rád sleduje policisty při práci. Anebo chce vidět, kdo po něm jde. aby i on mohl zahájit svůj lov.“

Sachsová cítila, jak jí po zádech stéká krůpěj strachu. Rozhlédla se kolem sebe. Na protější straně ulice postával jako obvykle malý hlouček čumilů. Je mezi nimi i vrah? Sle­ duje ji právě nyní?

Poté však Rhyme dodal: „Anebo už možná zpátky byl. Zastavil se tam dnes časně ráno, aby se přesvědčil, že je oběť doopravdy mrtvá. Což znamená. “

„. že mohl nechat stopy někde jinde, mimo samotné místo činu. Na chodníku, na ulici.“

Sachsová podlezla pásku označující místo činu, rozhlédla JEFFERY DEAVER 46 se po ulici a zadívala se na chodník před budovou. Ve sněhu našla asi šest různých otisků bot. Neměla jak zjistit, jestli ně­ který z nich patří Hodináři, ale přítomnost několika širokých otisků zimních bot s hrubým vzorkem naznačovala, že v ústí uličky stál několik minut člověk – pravděpodobně muž – a přešlapoval z nohy na nohu. Amélie se rozhlédla po okolí a dospěla k závěru, že ne existuje žádný důvod, aby se zde někdo zdržoval – nikde poblíž se nenacházel žádný telefonní automat, poštovní schránka nebo výkladní skříň.

„V ústí uličky, konkrétně u obr

JEFFERY DEAVER

Jeffery Deaver je americký autor detektivních románů.

Jeffery Deaver se narodil 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaver, která píše romány pro mládež. Deaver napsal svou první knihu, když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem dvaceti tří románů a dvou sbírek povídek. Proslavil se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.

Kniha Jóbova – Biblia SK

Popis:
Pre audio Bibliu bol použitý druhý revidovaný preklad z roku 1969, s prihliadnutím na iné staršie preklady. Prof. Roháček pri …

Leave a Reply