Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe)

Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe)

Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe)
  • Elérhető fájlok: Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe).pdf, Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe).epub, Kniha Jáma a kyvadlo a jiné povídky (Edgar Allan Poe).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Jáma a Kyvadlo – rozbor díla k maturitě

Kniha: Jáma a Kyvadlo

Přidal(a): Anniesa, sliwkova.svetlana

Edgar Allan Poe

Americký prozaik a básník. Jako člověk nebýval příliš šťastný a společenský a své pocity vyjadřoval svou poetickou a prozaickou tvorbou. Svou vlastní vinou byl vyloučen ze dvou různých univerzit a nakonec pracoval jako redaktor za pár dolarů měsíčně. Oženil se se svou 13ti letou sestřenicí, trpěl depresemi a po předčasné smrti své ženy začal pít a tělesné i duševně chátrá. Za svůj život napsal 78 zejména hororových povídek, několik básnických sbírek a esejí a napsal dokonce i pár satir a parodií, které se ovšem nikdy nestaly známými. Edgar Allan Poeova tvorba silně ovlivnila světovou literaturu a je známa po celém světě. Jáma a Kyvadlo je jedna z jeho nejslavnějších hororových povídek ze sbírky Jáma a kyvadlo a jiné povídky. Znal se s evropskými spisovateli, ve své době byl nedoceněný (19.-20. století).

Tvorba

  • Příběh Artura Gordona Pyma, Lenora, Zvonky
  • využil prostředí malé plochy – v divadlech
  • Jáma a kyvadlo, Předčasný pohřeb, Zlatý skarabeus, Vražda v uliciMorgue
  • Havran
    • báseň, psal ji od prostředí, vlivný a slavný text často překládaný, u nás to překládal V. Nezval, který pochopi jak je NEVER MORE (vícekrát ne) důležité, zesiluje pocit hrůzy, celou básní prostupuje žal, zoufalství, najdeme zde rysy romantismu, jako je samota, smutek, zima, úvahy o smrti, skládá se ze 100 veršů, na konci každé sloky je refrén Never More, báseň vypráví o muži, který je starý a nemocný, vzpomíná na svou zemřelou ženu, do místnosti mu vkráčí Havran a muž sním vede dialog, odpovědí havrana jsou bolestné, můžeme je chápat jako hlas svědomí a muž se jich už nikdy nezbaví
    • Černý kocour
    • Charakteristika období:

      • Edgar Allan Poe je představitelem romantismu.
      • Romantismus = umělecký směr i životní postoj (touha po svobodě) 1. poloviny 19. století.
      • Formoval se v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v celé Evropě = Bylo to období nadějí na nové společenské uspořádání, které ale nebyly naplněny – napoleonské války. To vedlo k nespokojenosti a buřičství – r. 1848).
      • Název tohoto literárního a uměleckého hnutí pochází z francouzského romantique – jako v románu, ale také tajemný, fantastický.
      • Romantismus kladl důraz na původnost, osobitost autora, na bezprostřední zážitek, na city a fantazii.
      • Hlavní hrdina, který často splývá s autorem (mladá žena 13.let, neteř, alkoholik, odešel z vojenské akademie)
      • Hrdina je v romantismu netypický (vrah, zloděj, duševně vyšinutý člověk, postižený člověk)
      • Romantismus více pohlíží do minulosti a maximálně do přítomnosti. Budoucnost neřeší.
      • Základním motivem se stal konflikt mezi jedincem jako tvůrcem snů a ideálů a společností, v níž převládaly peněžní vztahy.
      • Východiskem v tvorbě byl obdiv k minulosti, mystice, lidové slovesnosti, exotice a přírodě, únik do vlastního nitra.
      • Láska jako jedno z hlavních témat zůstávala zpravidla nenaplněná.

      Hlavní znaky romantismu:

      • individualismus – každý je výjimečný, sní o něčem jiném
      • subjektivismus – autor do postavy promítá své já
      • schematismus – použití ustálených symbolů – obrazné pojmenování skutečnosti (poutník – hledání, loupežníci – svoboda, mnichové – osamocení atd.)
      • V dílech E. A. Poa vždy ženy vystupuji jako oběti

      Próza 19. stol.

      • Jacob a Wilhelm Grimmové
      • Pohádky pro děti a celou rodinu
    • George Gordon Byron
      • Childe Haroldova pouť
      • Walter Scott
        • Waverly, Rob Roy, Ivanhoe
        • Percy Bysshe Shelley
          • Odpoutaný Prométheus
          • Victor Hugo
            • Legenda věků, Chrám Matky Boží v Paříži, Ubožáci (Bídnici)
            • Stenhal
              • Červený a černý, Kartouza parmská
              • Alexandr Sergejevič Puškin
                • Evžen Oněgin
                • Adam Mickiewicz
                  • Konrád Wallenrod
                  • Další spisovatelé spadající do tohoto období:

                    • Německo: Novalis, bratři Grimmové, Heinrich Heine
                    • Anglie: Lord Georgie Gordon Byron, Walter Scott, Persy Bysshe Shelley, John Keats..atd.
                    • Francie: Victor hugo, Francois René de Chateaubriand, Stendhal, Alexander Dumas ml.,
                    • Rusko: Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Nikolaj Vas. Gogol
                    • Polsko: Adam Mickiewicz

                    Rozbor díla: Jáma a Kyvadlo

                    • Lit. druh: epika
                    • Lit. forma: próza
                    • Lit. žánr: hororová povídka (povídka s motivy hrůzy)

                    Hl. postavy:

                    • Trestanec
                    • Jedná se o kacíře, který je před inkvizičním soudem odsouzen k trestu smrti.
                    • Odvážný, chytrý člověk, který v cele smrti čelí různým nástrahám.

                    Prostředí:

                    • Odehrává se ve vězení v Toledu.
                    • Časově doba není přesně určena, ale podle všeho se jedná o začátek 13. století (období Napoleonských válek, kdy byla inkvizice zrušena).

                    Děj:

                    Příběh začíná v soudní síni, kde se setkáváme s trestancem, který je souzen pravděpodobně za kacířství. Soud rozhodne o trestu smrti a hlavní hrdina poté omdlí. Když se probudí, nemá ponětí, kde je. Má zavřené oči, protože se bojí, co uv >

                    Ideový obsah:

                    • Téměř všechny Poeovy povídky mají hororový a psychologický charakter. Příběh zobrazuje období inkvizice a upozorňuje na krutost lidí a činy, které byli schopni ve středověku udělat. E. A. Poe to navíc dělá svým osobitým způsobem – hororovým příběhem přímo „z místa činu“. Děj výborně vystihuje myšlenky a pocity psychicky trestaného zajatce.

                    Jazykové prostředky:

                    • Autor používá výhradně spisovný jazyk a v českém překladu se objevují některé zastaralé české výrazy jako: drkotaje, kutna, chřípí apod. Text je velmi čtivý, realistický a autor je nemilosrdný, dokáže udržet čtenáře v napětí a nahnat mu strach. Jsou použita mnohá zvolání, kterými jsou podtrhnuta přání a naděje hlavní postavy. Důležité vjemy, či věci jsou zvýrazněny kurzívou.
                    • Použitý jazyk velmi obratně a detailně popisuje místo a děj. Povídka je psána v ICH-formě. Je zde na straně jedné snaha o přesvědčivý a úplný popis příčinných souvislostí, na straně druhé odpoutáním duševních konstrukcí prostřednictvím mystifikací, slovních hříček apod.

                    Znaky hororu

                    • Je to příběh, který nás má vyděsit a vzbudit v nás hrůzu. Některé části mohou být smyšlené, ale nemusí.
                    • Jde o napínavý děj, napětí budí:
                    • a) prostředí- les, mlha, tma, tmavé a křivolaké uličky, chudinské čtvrti
                    • b) postavy- duševně vyšinutý člověk, tělesně postižený člověk
                  • Jde o ohrožení života a smrti. Horor popisuje kriminální čin, ale není jeho úkolem tento čin vyřešit.
                  • Citace:

                    „Oběti tyranské inkvizice měly na vybranou: umírat buď za strašných muk tělesných, anebo s obludnými hrůzami duševními. Mně zřejmě určili smrt druhou.“

                    Jedná se o citaci z počátku příběhu, kdy nám Poe umožňuje nahlédnout do mysli vězně prostřednictvím jeho myšlenek. V této větě odsouzený uvažuje o tom, jakou smrt pro něj inkviziční soud přichystal. Usuzuje podle toho, v jaké situaci se nachází – tma, kruhová místnost, jáma, kyvadlo, světelné obrazy na rozžhavených zdech nebo zmenšující se cela.

                    Hodnocení:

                    Povídka Jáma a Kyvadlo se mi moc líbila. Líbilo se mi napětí, které autor do povídky vkládá. Je plná hlubokých myšlenek a pocitů. Příběh se čte velmi dobře a je vidět Poeovo nadání. Je opravdu lehké se do příběhu vžít a děj téměř prožívat s hlavním hrdinou. Některé hororové příběhy jsou jen nezdařeným pokusem o strašidelný příběh, ale Jáma a Kyvadlo mezi ně podle mě rozhodně nepatří. Je to opravdu skvělý zástupce hororového žánru, který dokáže člověka napnout a to mě baví. Podle mého názoru se autorovi jeho záměr naprosto vydařil a tato povídka, stejně jako stejnojmenná sbírka povídek je opravdu podařená.


                    Další podobné materiály na webu:

                    Jáma a kyvadlo a jiné povídky

                    kniha od: Edgar Allan Poe

                    V jednom malém antikvariátu jsme společně s přítelkyní narazili na vydání Jámy a kyvadla od Odeonu z roku 1987 s krásnými ilustracemi od Adolfa Borna, okamžitě mi řekla, že si musím doplnit “literání vzdělání” a protože E.A.Poa zbožňuje, bylo mi řečeno, že si to musím koupit a přečíst. Cukal jsem se a nakonec mi byla daná jako předvánoční dárek, ze začátku jsem se k tomu neměl, ale pustil jsem se do čtení a užíval si krásného jazyka, který byl pro mě..no řekněme něco jiného než jsem zvyklý, ale ke knize a povídkám samotným.
                    Rozhodně víc jak půlka povídek se mi líbila, u některých jsem byl napnutý jak struna na mojí zaprášené baskytaře, u některých jsem se pousmíval, ale bohužel, u některých jsem se nudil, ano některé povídky byly opravdu nemastné, neslané (např. Senzace s balónem, Von Kempelen a jeho objev), ale jinak tuto sbírku hodnotím rozhodně kladně a chtěl bych vyzdvihnout tyto povídky, které se mi opravdu líbily:
                    Zánik domu Usherů, Maska Červené smrti, Černý kocour, Anděl pitvornosti a Na slovíčko s mumií.

                    Četla jsem jenom tři povídky – Jámu a kyvadlo, Vraždy v ulici Morgue a Černého kocoura.
                    Autorův styl psaní mi moc nesedl, na čtení jsem se musela hodně soustředit a do něj i trochu nutit, abych vůbec ty tři dočetla (celou knížku bych asi nezvládla). Nejméně se mi líbila Jáma a kyvadlo, nejvíc Vraždy.
                    Čteno jako povinná četba k maturitě.

                    Některé povídky byly pěkně vypracované, ale většina se mi nelíbila. Asi jsem do nic nich ještě nedospěl a obávám se, že ani nedospěji.

                    Moje první seznámení s Poem. Už první povídkou mě nadchl, protože to bylo nečekané a napínavé. Pak přišlo menší zklamání. Z čehož vyplívá, že některé povídky jsou naprosto famózní. Některé jsou zajímavé, jiné úsměvné nebo nápadité. Knihu jsem prostě nedokázala odložit. A pak tu jsou ty povídky, které mě moc nebavily, byly neslané nemastné a jejich četba trvala delší dobu. Přesto se na autorovy další knihy těším.

                    Některé povídky byly skvělé, jiné průměrné. Každopádně jsem ráda, že jsem si tuto klasiku přečetla. Jazyk byl srozumitelný, četlo se to samo 🙂

                    krásně děsuplná atmosféra. ke knížce se určitě ještě vrátím

                    Geniální knížka.
                    Soubor povídek detektivních, hororových, filozofických i humorných.

                    E. A. Poe (a R. Dahl) jsou pro mě mistry povídky.

                    (citáty v cizích jazycích by zasloužily překlad pod čarou; googlení vyrušuje ze čtení)

                    Tyto povídky jsem před lety nedočetl – ani nevím proč. A tak jsem si dal druhý pokus. Ač nejsem „povídkář“ (mám rád větší celky), rád přiznávám, že jsem si to docela užil.
                    Na Poeovi je nutno ocenit jeho představivost, rozmanitost žánrů, témat a stylů. Je-li někdy Poe označován jako jeden z otců hororu, pak může být stejně dobře označen jako otec detektivních či sci-fi příběhů. Jeho záběr byl opravdu široký.
                    Ve výběru čítajícím na čtyři desítky povídek je nesnadné udržet čtenářovu pozornost po celou dobu. Ani já jsem neobdivoval vše stejnou měrou a nejvíce mne snad potěšily povídky, které mají blízko právě k tomu, co začalo být později označováno jako vědecká fantastika. Namátkou třeba povídka „Tisící druhý Šeherezádin příběh“ nebo „Rozhovor Eirose s Charmionem“. Věřím, že to v té době – době, kdy jsme si tu „užívali“ Metternicha a mladá Barbora Novotná dováděla se Sultánem a Tyrlem -, nebylo příliš obvyklé zabývat se tím, jak bude vypadat svět v roce 2045.
                    Oceňuji Poeův smysl pro humor, díky němuž se některé povídky krásně rozvily.
                    Zanedlouho nás bude od zrodu Poeových povídek oddělovat dvě stě let, ale stále stojí za to.
                    Pět hvězdiček dávám jak poctu autorovi.

                    Povídky

                    kniha od: Edgar Allan Poe

                    Můj původní rozsáhlý komentář se úspěšně jedním nešikovným klikem vymazal, takže si jdu uvařit kafe a pokusím se ho ve vší stručnosti a poněkud méně elegantně a propracovaně shrnout.
                    V této knize Poe jako autor povídek vystupuje jinak, než jak jej známe (nebo lépe a výstižněji řečeno – než jak si myslíme, že jej známe). V podobě ironického (a to i prudce sebeironického!) žurnalisty mě opravdu bavil ve všech svých blackwoodovských povídkách – Kterak psáti článek pro Blackwood, V tísni (tam ta ironie přimo tryská z každého slovního spojení), Literární život pana Tenta Nonce. V podobě komičtější se čtenáři představuje v povídkách, jako jsou například Brýle. Pak tu existuje ještě ta známější Poeova podoba, a to ta "jámokyvadlovská". V té se tu však zračí i Poeova touha po lidské společnosti a potřebě blízkého člověka. A ikdyž třeba ne hmatatelně, tak alespoň jaksi imaginárně. Podoba, která mě osobně nenadchla, je podoba Poea estéta a Poea pozorovatele, kdy jeho zdlouhavé popisy přírodních scenérií, veškerého rostlinstva a květeny, byly prostě už moc. Stejně tak povídka, kde nosným tématém byl popis nábytku a estetického zařízení domu (přestože v sobě obsahoval i spoustu rýpavých poznámek ke vkusu ostatních.) Ně že bych snad zněvažovala Edgarovo popisné mistrovství.
                    Mé nadšení tudíž naznalo mezí a knize pět hvězdiček nedám. Čtyři si ale zaslouží. A každý, kdo by chtěl Poea poznat o trochu víc a blíž, než jak je nám doposud předkládán (a že je nám v některých ohledech předkládán zcela mylně a zkresleně), bych doporučila rozšíření si obzorů o tuto knihu. Za zmínku určitě stojí i doslov Michala Peprníka zabývající se právě různými stránkami osobnosti Edgara Allana Poea a těmi velkými neshodami v jejich interpretaci.

                    Tuto knihu bych dal povinně jako četbu do všech škol. Mistrné vyjadřování autora, popis děje, včleňování cizích slov a frází do textu, bohatý a vytříbený jazyk – vše co je třeba ke správnému sestavení slohových prací. Doporučuji.

                    Pan Poe mě vcelku překvapil, musím říct. A to dosti příjemně. možná jsem už ze Zániku domu Usherů nebo Jámy a kyvadla měla předpovídat, že není tak úplně obyčejný autor. (Jediné, co se mi na sbírce nelíbilo byly povídky, bohužel jsem zapomněla, jak se jmenovali, které popisovali příchod krajinou k domu na "dokonalém místě" a potom popis samotného domu. Kdo četl, tak ví co myslím. Já prostě takové dlouhé popisování krajin a jinak statických vjemů moc nemusím. Pro mě bylo už náročné číst od Tolkiena popis Beleriandu v Silmarilionu.)

                    Nevím jak dílo přesně popsat, prostě- skvělé,originální počtení .. Všem, kdo neví, co k maturitě, DOPORUČUJI. Všem, kteří rádi čtou povídky, DOPORUČUJI. Prostě ji VŠEM Doporučuji!!

                    Zdravím Vás přátelé písmenek a krásných příběhů,
                    kniha Povídky od Edgara Allana Poa byla hodně velká změna ve čtení. EAP píše jinak než ostatní spisovatelé. Možná proto byl zatracován a jinými vyzdvihován za to, že píše lépe než ostatní. Každopádně u knížky mě trochu potrápili velké písmena. Nejsem na ně zvyklí. Velké významné plus je zpracování knížky (tisk, obal) je vidět, že si někdo dal tu práci a vydal více peněz do obalu knížky a také do papíru. Je vidět, že se u vydání knihy přemýšlelo nejen nad ziskem, ale i nad přidanou hodnotou samotného příběhu a knihy.
                    Oceňuji vložení obrázku do desek knihy. Obrázek je ohraničen vyraženým rámečkem. Je příjemné zjistit, že písmena na obalu jsou plastická. Jsou vyražena do desek a nabarvena "zlatou" barvou. Výborně složené listy a pečlivě sešité. Takže drží tvar.
                    Dle mého za takovou knížku (zpracování) jsem ochoten vydat větší finanční obnos. Podle mého taková knížka déle vydrží a nerozpadá se. Vím, že některé postřehy jsou subjektivní, a někdo je přehlédne, někdo zase upřednostní.
                    Povídka jako taková se četla velice dobře. EAP umí napínat své čtenáře, někdy zase protahuje děj až na hranici zapamatování a stane se Vám, že se musíte vracet v textu několik odstavců nebo listů zpět, aby jste pochopil(a) děj. Popravdě děj knížky nejde rychle přečíst. Knížka si Vás musí vybrat a Vy musíte mít čas a náladu na čtení. Za sebe tuto knížku doporučuji. Je to opravdu "jiné" čtení.
                    Na závěr, aby jste pochopili autorský styl Edgara Allana Poa tak nestačí přečíst jen jednu knihu. Sám mám v plánu si sehnat více jeho spisovatelských počinů.
                    David

                    Kniha „Povídky“ je krásnou ukázkou různorodosti tvorby amerického velikána Edgara Allana Poa a právě v tomhle smyslu je kniha skutečně velmi přínosná a může vám podat vhodný obrázek o tom, co všechno tenhle mistr slova dokázal napsat. Nebude se vám všechno líbit, ale z hlediska pestrosti je sbírka skvělá.

                    Těžko přemýšlet, kdy jsem četl náročnější knihu. Jak již je zmíněno v předchozích komentářích, tento výběr nastavuze zcela jinou tvář, než na kterou je čtenář u Poea zvyklý. Poměrně těžko stravitelné eseje nám ale neuvěřitelným způsobem rozšíří obzory u tak vyjímečné osobnosti. Přece jen do nekonečna omýlat "Jámu a kyvadlo" nebo "Havrana" je dost omezené. A to je škoda, protože satirické "Kterak psáti článek pro Blackwood" a navazující "V tísni" jsou neskutečně chytlavé a vtipné povídky. Rozhodně můžu jen doporučit všem, kteří mají rádi E. A. Poea!

                    po téhle knize musím přiznat, že jsem spíš "jámokyvadlová".

                    Český-jazyk.cz aneb studentský underground ­

                    Poe Edgar Allan (*19.01.1809 – †07.10.1849)

                    Jáma a kyvadlo a jiné povídky

                    Pád do Malströmu
                    Povídka vyšla v roce 1841 v Graham’s Magazine, kde pracoval Poe jako redaktor. V povídce autor vyslechne vyprávění svého průvodce, "starého" námořníka, který přežil pád do Malströmu. U břehu Norska je mnoho ostrůvků – Vurrgh, Moscoe, Ambaaren, Iflesen, Hoeyholm, Kiedholm a mnoho dalších. Vypravěč s námořníkem sedí na hoře Helseggenu a námořník vypráví, jak mezi ostrovy se nedá plout, protože mořské proudy způsobují vír, kterému neodolá žádná sebevětší loď. Námořník spolu s bratry však směr proudů znal, proto se odvážili přiblížit až k Malströmu, aby nalovili co nejvíce ryb. Věděli, že tak mohou učinit, jen když vane příznivý vítr. Na jedné plavbě se ale vítr otočil a oni se dostali přímo do vodního víru. Námořník pozoroval, jak se vír točí a zjistil, že pokud ho vír strhne do hlubin, nemá šanci, ale oválný předmět klesá nejpomaleji. Tak se také zachránil, protože si sedl na sud. Přežil pád do Malströmu, byl však zestárlý o mnoho desítek let a zbělely mu vlasy.

                    Rukopis nalezený v láhvi
                    Tato povídka zvítězila v roce 1833 v soutěži listu The Baltimore Saturday Visiter a Poe navázal úzký kontakt z jedním z porotců – s předním baltimorským právníkem Johnem P. Kennedyem.
                    Vypravěč je cestovatelem, kterého nic neváže k rodině ani k zemi, kde žije, proto se jako turista vydá do světa a procestuje jej. Nakonec z přístavu Batávie se vydá s bárkou plnou oleje na ostrov Jávu a po Sundském souostroví. Cítí ve vzduchu, že se blíží obrovská bouře, ale nikdo z posádky ho neposlouchá. Mořská vlna smete do moře z lodi vše živé kromě něho a jednoho námořníka. Jsou odsouzeni k zániku, protože bouře neutichá. Obrovskou vlnou je vyhozen na kolem plující velikou námořní loď právě ve chvíli, kdy se jeho bárka o ni roztříštila. Velká loď je divná, je plná námořníků, kteří ho nevidí a neslyší. Loď pluje pořád dál a vypravěči je jasné, že nemá naději a na lodi nakonec najde svůj osud. Napíše celý příběh a vzkaz dá do lahve, kterou hodí přes palubu ve chvíli, kdy loď vplouvá do Polárního zálivu a pohlcují ji útroby Země.

                    Podlouhlá bedna
                    Jedná se o hororovou povídku o setkání dvou spolužáků na jedné zaoceánské lodi. Vypravěč se velmi těší na společnost bývalého spolužáka Wyatta, jeho mladou a krásnou manželku i dvě jeho sestry, které s ním cestují. Wyatt je ale divný, je zasmušilý, s nikým nekomunikuje, jeho manželka je ošklivá a hloupá, proto to autorovi nedá, aby nezkoumal, co za tím vězí. Wyatt spí v kajutě s podlouhlou truhlou, jeho manželka na noc odchází do jiné kajuty. Vypravěč si myslí, že má Wyatt v truhle vzácné obrazy, které mu nechce ukázat. V noci se strhne bouře, cestující musí do záchranných člunů, jen Wyatt vyskočí zpět do lodě, připoutá se k truhle a skočí do vody. Kapitán to komentuje slovy, že půjdou ke dnu a truhla se vynoří, až se rozpustí sůl. Po letech se vypravěč s kapitánem setká a ptá se ho, co tím myslel. Nyní se teprve dozvídáme rozuzlení příběhu. Wyatt se oženil s krásnou dívkou, kterou chtěl ukázat v New Yorku, kam si koupil lodní zájezd. Manželka však zemřela a Wyatt – šílený žalem – ji nechal balzamovat, uložil do rakve, kterou vyplnil solí. Jeho manželku na lodi hrála jejich služebná.

                    Vraždy v ulici Morgue
                    Jméno majitelky internátní školy v Chelsea, kterou navštěvoval Poe od roku 1816, zařadil do této povídky. Povídka vyšla v roce 1841 v Graham’s Magazine, kde pracoval Poe jako redaktor. Jedná se o "první příběh logického úsudku", kde vystupuje prototyp detektiva C.Augustin Dupin.
                    Vypravěč se spřátelil s C.Augustinem Dupinem, který mu vysvětlil rozdíl mezi logikou, inteligencí a teorií dedukce. Protože měli stejné zájmy a nedostatek peněz, bydleli spolu ve vesnickém domku a chodili v noci po Paříži a rozmlouvali. Jednou četli v novinách, že v ulici Morgue se stala bestiální dvojnásobná vražda. Paní Ľ Espanayová bydlela s dcerou Kamilou v domku, který jim patřil, žily jen pro sebe, ven téměř nevycházely, neměly nepřátele. Přesto je někdo brutálně zavraždil, dceru uškrtil a vrazil ji do komína hlavou dolů a matku našly pod okny domku s proříznutým hrdlem. Policie vyslechla svědky a jejich svědecké výpovědi byly otištěny v místních novinách, kde si je Dupin s vypravěčem přečetli, potom se vydali na místo činu a Dupin případ rozřešil. Vrahem byl orangután, kterého si jeden námořník přivezl z Bornea. Opice mu utekla, když ji přistihl s břitvou v tlapě a chtěl ji zbít. Orangután utíkal noční ulicí, uviděl okno, kde ženy přerovnávaly truhlu, vyšplhal po hromosvodu a napadl starší ženu, která ho vyháněla. Mladší žena omdlela. Starší ženu orangután podřízl břitvou a vyhodil ji oknem na chodník. Mladší ženu uškrtil a vrazil do komína. Stejným způsobem jako přišel i odešel.

                    Zlatý brouk
                    V roce 1827 vstoupil Poe do americké armády a dělostřelecká baterie, ve které sloužil. Ta byla převelena do Fort Moultrie v Charlestonu. Zde obdivuje krásu Sullivanova ostrova, kterou vylíčil v povídce Zlatý brouk. Povídka byla napsána Poeem v roce 1842, v době, kdy po onemocnění manželky ztratil práci redaktora, neměl materiální zajištění a nepodařilo se mu pro ni sehnat ani vydavatele. Teprve v roce 1843 získává Poe první cenu v soutěži o nejlepší povídku časopisu Dollar Newspaper a honorář 100 dolarů.
                    Vypravěč se spřátelil s Williamem Legrandem, který pocházel z významné rodiny, ale protože byl na mizině, odešel na Sullivanův ostrov, a tam žil stranou od lidí pouze se svým černým sluhou Jupiterem. Legrand byl velmi podivínský, sbíral brouky a našel jednoho neznámého zlatého chrobáka. Jeho zálibu v broucích ale sluha nesdílel. Po krátké návštěvě u přítele vypravěč odjel domů a po určité době mu přišel dopis, kde ho Legrand vyzývá, aby ho neprodleně navštívil. Sluha vypravěči pověděl o zhoršeném stavu svého pána a za vinu bere právě brouka. Jakmile vypravěč dojede za Legrandem, vydají se společně se sluhou na výpravu, sluha musí vylézt na sedmou větev vysokého stromu, kde na konci větve je přivázána lebka, levým okem lebky protáhnout provázek s broukem a na místě, kde na zemi provázek ukáže, kopat. Vykopou poklad a Legrand všem vysvětluje, že se jedná o poklad kapitána Kidda a že na všechno přišel, když chtěl nakreslit na nalezený kousek pergamenu podobu zlatého brouka. Pergamen náhodou podal příteli nad ohněm a teplem se uvolnil na pergamenu tajný inkoust, který zjevil zašifrovanou zprávu. Stejným systémem jako Sherlock Holmes s povídce Tančící figurky vyluštil i Legrand tajné písmo a zjistil, kde je poklad. Funkce brouka na špagátě byla jen okrajová, chtěl pozlobit Jupitera, který toho brouka nesnášel.

                    Vrah jsi ty!
                    Povídka byla vydána v roce 1844 v době autorovy velké materiální nouze.
                    Charles Goodfelow byl všemi zvaný Karlíček Dobráček, ač přišel chudý do vesnice, našel si za přítele toho nejbohatšího, všemi byl milován a všichni ho rádi hostili. Jednou se jeho přítel Shuttleworthy nevrátí z cesty a celá vesnice ho hledá. Když nejdou jeho postřeleného koně, padne podezření na jeho synovce pana Pennifeathera, se kterým měl Goodfelow spor, protože najdou i zakrvavenou vestu Pennifeathera a jeho kudlu. Vypravěčovi se ale shoda náhod nezdá, proto vše zaonačí tak, že Goodfelowovi přijde bedna s vínem, které tak rád píval u svého přítele a které mu jeho přítel ještě za svého života nechal poslat. Místo vína v bedně je ale mrtvola Shuttleworthyho, která se po otevření víka vztyčí a ruka ukáže na Goodfelowa a řekne "Vrah jsi ty!". Všechno zaonačil vypravěč s tím, že ona slova vytvořil břichomluvecky. Pennifeather, který byl mezi tím odsouzen k smrti a čekal ve věznici na vykonání rozsudku, byl osvobozen.

                    Předčasný pohřeb
                    Povídka byla vydána v roce 1844, kdy Poe velmi horečně pracoval.
                    Vypravěč se bojí pohřbení za živa, vypráví historky, kdy a za jakých okolností se to komu stalo. Trpí duševní chorobou s příznaky ztuhnutí svalů -katalepsií, proto učiní všechna opatření, aby byl uchráněn pohřbení zaživa – rakev má otvírání zevnitř, vzduchové průduchy, hrobka má také otvírání zevnitř, stálý přísun vody a jídla, světlo, velký zvonec. Jaká ho ale pojme hrůza, když se probudí po záchvatu, všude tma, a vše vypadá, že je pohřben zaživa mimo svojí vybavenou hrobku. Vzpomene si, že byl na lovu, a tak usoudil, že zemřel a pohřbili ho. Slyší hlasy a myslí si, že již je v záhrobí, ale jsou to jen hlasy lovců a jemu se všechno jen zdálo.

                    Jáma a kyvadlo
                    Povídka byla napsána Poeem v roce 1842, v době, kdy po onemocnění manželky ztratil práci redaktora, neměl materiální zajištění a nepodařilo se mu sehnat vydavatele pro tuto povídku.
                    Povídka je z jiné doby a jiného stylu než ostatní Poeovy povídky. Vypravěč je odsouzen k smrti inkvizicí a uvržen do kobky, kde je tma. Šmátrá po stěnách a uklouzne při tom na kluzké podlaze. Bradou se uhodí o podlahu, ale nos a čelo jsou ve vzduchoprázdnu. Když pátrá po příčině, zjistí, že před ním je hluboká propast a pád do ní znamená jistou smrt. Napije se z připraveného džbánu a upadne do spánku. Po probuzení je spoután na lůžku a nad ním na provaze se kýve kyvadlo, které se stále snižuje a míří mu na hrudník. V poslední chvíli se zachrání tím, že jednou volnou rukou namaže provazy, co ho spoutávají, jídlem z připravené misky, seběhnou se krysy a žravostí mu provaz překoušou. Jakmile uteče v poslední chvíli ze smrtícího lůžka, kyvadlo je vysunuto nahoru a stěny vězení se rozpálí do ruda, protože jsou z kovu, který byl inkvizitory rozpálen, aby to odsouzence donutilo skočit do jámy. Ten se ale nedá a čeká na okraji jámy, takže inkvizitoři použijí další léčku – posouvají stěny vězení tak, až zbude jen ta jáma. Vězeň vlastně neměl na výběr. Když jsou stěny skoro až u něj, podá mu někdo ruku a je to ruka generála Lasalla, který velel francouzské armádě, když osvobodila Toledo.

                    Zánik domu Usherů
                    Povídku vydal Poe v roce 1838, když pracoval jako pomocník vydavatele Burton’s Gentleman’s Magazine.
                    Roderick Usher se přítelem vypravěče z dětských let, který ho pozve k sobě na návštěvu. Rozsáhlý dům Usherů však působí na pozvaného zasmušile, tajemně a truchlivě. Roderick je podivín, který střídá melancholické nálady s třeštěností. Sestra Rodericka Madeline je stižena neznámou chorobou, postupně chřadne a není naděje na její záchranu. Jednoho dne zemře a je přenesena do kobky v neobývané části domu. Odtud se ozývají divné zvuky a klepání. Za jedné bouřky se rozrazí dveře, za nimi stojí živá Madeline a křičí na Rodericka "šílenče", ten padne mrtev k zemi. Roderick věděl, že Madeline nebyla mrtvá a klepala na sklepení, neměl však odvahu ji osvobodit. Vypravěč v hrůze prchá z domu, který za ním v mlze zaniká.

                    Sud vína amontillandského
                    Vypravěč, pán z rodu Montresore, je uražen Fortunatem a přísahá mu pomstu. Jednou se potkají na karnevalu a vypravěč naláká Fortunata k sobě domu pod záminkou, že má amontillanské víno, ale není si jistý jeho pravostí. Fortunato se chytí do léčky, vejde s vypravěčem do podzemních chodeb jeho domu, kde je zazděn v nejzazším koutě.

                    Skokan
                    Povídka byla vytištěna na konci Poeova života v roce 1849 v bostonském Flag of Our Union.
                    Zlý král měl šaška, který byl zakrslý, nohy mu pořádně nesloužily, chodil jako skokan, měl silné ruce a byl trpěn pro svůj smysl pro humor. Skokan byl zajat spolu s Tripettou, také trpaslicí, která ale byla krásná a uměla dobře tančit. Král se nudil a chtěl spolu se svými sedmi ministry zábavu pro maškarní bál. Věděl, že skokan nesmí pít, protože alkohol nesnáší, přesto ho pít nutil a dokonce uhodil Tripettu, když chtěla Skokana před alkoholem chránit. To Skokana rozlítilo, vymyslel pro krále a jeho ministry masky – byli převlečeni za opice, postaveni doprostřed tanečního sálu pod lustr, který, zavěšený na laně, se snižoval. Na lustru byl Skokan, který opice před všemi hosty upálil a potom společně s Tripettou utekli zpátky do své vlasti.

                    Maska červené smrti
                    Povídka je poslední, kterou uveřejnil Poe v časopise Graham’s Magazine, protože v roce 1842 po onemocnění Virginie tuberkulózou sám také onemocní a po návratu do práce zjistí, že jeho místo redaktora je již obsazené.
                    Zemi prince Prospera zužoval mor, který se projevoval červenými skvrnami na těle a hlavně na tvářích. Princ ze strachu před smrtí shromáždil tisíc dvořanů a odebrali se na jeho zámek mimo město, kde se opevnili a zakovali přístupové brány. Tam se bavili a tančili. Při jednom maškarním plese se objevila maska červené smrti, která se dostala až k princovi, protože nikdo neměl odvahu ji zastavit. Do masky se neoblékl člověk, maska byla sám mor. Zabila prince a všechny jeho dvořany.

                    Muž davu
                    Vypravěč se po dlouhé nemoci cítí jako znovuzrozený, celý den sedí v kavárně a pozoruje hosty i kolemjdoucí. Pozoruje nejprve bohaté a vlivné muže, potom střední třídu jdoucí z práce, potom udřené dělníky a dělnice a k večeru spodinu vylézající z děr. Jeho pozorování jsou velmi obsáhlá a vypravěč se vyžívá v tom, jaký má pozorovací talent, nikdy neopomene se zmínit o kvalitě látky a jakosti bot a zařazení každého ve společnosti. Tohoto pozorování si užívá, protože je po nemoci a je rád, že žije, že může pozorovat život kolem sebe. Večer vidí muže, který ho upoutá natolik, že vyjde z kavárny a stopuje ho. Stráví tím celou nastávající noc i další den. Potichu za ním jde a pozoruje ho, muž je ztělesněné zlo, jakoby ukrýval hřích, který se nedá vypovědět. Jakmile si toto vypravěč uvědomí, zjistí, že již není důvod za mužem dál chodit.

                    Démon zvrácenosti
                    Povídka je nejprve pojednáním o frenologii (nauka o tom, že povaha a sklony člověka jsou určovány podle tvaru jeho lebky) a teprve v závěru se vypravěč přizná k tomu, že chtěl získat majetek svého bohatého strýce, proto dlouho a důkladně rozmýšlel jeho vraždu. Nakonec po přečtení příběhu madame Pilausové, která málem podlehla otravě, když napouštěla svíčku, geniální plán vraždy našel. Vypravěč tedy sám vyrobil svíčku napuštěnou jedem a strýc ve spánku zemřel. Dlouho žil pachatel vraždy spokojeně z blahobytu po strýci, až ho výčitky svědomí dohnaly k tomu, že se sám k vraždě přiznal. Příběh vypráví jako odsouzenec v cele, kde čeká na rozsudek smrti.

                    Berenice
                    Povídka vznikla v roce 1834 v době Poeovy duševní i materiální krize.
                    Egeus pochází ze starobylé rodiny, je mladý a duševně nemocný. Zamiluje se do své mladší sestřenice, která je vážně nemocná a nakonec zemře. Již za jejího života poznal Egeus, že vlastně nemiluje ji, ale její zuby, od kterých při rozhovoru s ní nemůže odtrhnout oči. Jakmile Berenice zemře, jde do její hrobky a zuby ji vytrhá.

                    William Wilson
                    V této postavě popsal Poe svého učitele Johna Bransbyho ze školy Stoke Newingtonu, kterou navštěvoval Poe v roce 1818. Povídku potom vydal Poe v roce 1838, když pracoval jako pomocník vydavatele Burton’s Gentleman’s Magazine.
                    Vypravěč se jmenuje William Wilson a studuje na internátní střední škole, kde s ním studuje jeho jmenovec, který je vždy lepší než on, svědomitější ve studiu, má lepší nápady než on, zkazí mu každou taškařici. Jmenovec nejen, že je lepší student než on, ale i stejně vypadá a narodil se ve stejný den jako vypravěč povídky. Autor velmi dlouze popisuje budovu školy, zřejmě se jednalo o shodnou školu, do které v Stoke Newingtonu chodil. Po škole odchází studovat do Etonu, nejen on, ale i jeho jmenovec. Škola je proslulá pitkami, hýřením, kartami a drogami a v tomto všem vypravěč vyniká. Jednou se zaměřil na to, aby vyhrál v kartách nad bohatým studentem Gledinningem, hraje falešně a skutečně se mu podaří boháče úplně finančně zruinovat. V tom do místnosti vstoupí jeho jmenovec a všem přítomným ukáže, že vypravěč hrál falešně, tím ho vyloučí nejen ze společnosti studentů, ale musí okamžitě opustit i školu. A tak to pokračovalo i na jiných vysokých školách i v jiných městech, kam se vypravěč dostal, tam ztropil skandál a musel po zásahu jmenovce školu nebo město opustit. Začal proto jmenovce nenávidět. Nakonec se potkají v Římě na karnevalu u vévody Di Broglia, vypravěč jmenovce vyzve na souboj a rapírem ho propíchne. Zuřivě do něj znovu bodá až sám klesne mrtev k zemi. Jmenovec neexistoval, bylo to druhé lepší já autorovo, a souboj byl veden proti zrcadlu.

                    Černý kocour
                    Povídka byla napsána Poeem v roce 1842, v době, kdy po onemocnění manželky ztratil práci redaktora, neměl materiální zajištění a nepodařilo se mu sehnat vydavatele pro tuto povídku.
                    Černý kocour je hororová až nechutná povídka. Vypravěč již jako dítě miloval zvířata, i ženu si vybral takovou, aby měla ráda zvířata a po svatbě měli psa, kocoura a další zvířata. Kocoura měl ale pán nejraději. Kocour za ním všude chodil, poslouchal ho na slovo a vzal si ho za svého pána. Pán ale místo kocoura začal mít rád alkohol a stal se z něj alkoholik. V alkoholovém opojení bez příčiny vzal nůž a kocourovi vydloubl oko. Kocour přežil, ale začal se pána bát a vyhýbat se mu. Tato strašná událost na čas vypravěče odvedla od alkoholu, ale za nějakou dobu pozapomněl, co udělal a pil znova. Šel z hospody, potkal kocoura a pověsil ho na stromě, zakrátko mu vyhořel dům do základů. Na jedné stěně se objevil obraz kocoura, pověšeného na stromě. Opět vypravěč dostal strach, hryzaly ho výčitky svědomí a přestal pít. Ale když na výjev zapomněl, šel zase do hospody a po návratu se mu do cesty připletl kocour, kterého pohladil a kocour šel s ním domů. Vypravěč se začal kocoura bát a přemýšlel, jak by ho zabil. Když šel do sklepa, kocour šel s ním a vypravěč o něj málem zakopl, to ho rozzuřilo a chtěl kocoura zabít. Když se manželka postavila na obranu kocoura, zabil vypravěč sekyrou ji a zazdil ji ve sklepě. Policisté nemohli na nic přijít, i když prohledali celý dům. Vrah se cítil povznesený nad svoje činy, cítil potřebu se chlubit a tak chodil a před policisty se vychloubal, jak je dům dobře stavěný. Když došli do sklepa, v místě zazdění slyšeli mňoukat kocoura. Po zbourání zdi našli mrtvolu manželky a na její hlavě živého kocoura.

                    Zrádné srdce
                    Povídka byla uveřejněna v roce 1843 v časopise Pioneer v době, kdy byl Poe zcela na mizině a doma měl těžce nemocnou ženu.
                    Vypravěč je člověk stižený těžkou duševní chorobou – je šílený. Žije v domě se starcem, který má "bleděmodré oko porostlé mázdrou". Šílenec má starce rád, ale oko nenávidí a bojí se ho. Vymyslí plán a starce zabije a jeho mrtvolu schová pod podlahu v jeho pokoji. Policie na nic nepřijde, ale když jsou v místnosti, šílenec slyší tlouct starcovo srdce a přizná se k vraždě.

                    Eleonora
                    V době, kdy Poe pracuje jako redaktor pro Graham’s Magazine, vydává povídku Eleonora, která je braná jako obraz jeho ženy Virginie. S ní se oženil v době, když jí bylo 13 let, byla dcerou jeho tety Marie Clemmové a Poe s ní byl šťastný. Po uveřejnění povídky na jaře 1841 ale Virginie těžce onemocní a v roce 1847 umírá na tuberkulózu.
                    I v této povídce vystupuje vypravěč, mladík stižený šílenstvím. Zamiluje se do své sestřenice Eleonory, se kterou prožíval dětství. Ve chvíli, kdy se jejich láska naplní, Eleonora, která je těžce nemocná, umírá. Před smrtí jí milenec přísahá, že bude jeho jedinou láskou. Svůj slib dlouho dokáže dodržet, ale nakonec se znova zamiluje a ožení. Mrtvá Eleonora mu dává poslední polibek.

                    Medailón
                    Vypravěč se uchýlil při cestě po Apeninském poloostrově ze strachu před loupežníky do opuštěného zámku. Je nemocný, má vysokou horečku a je s ním pouze sluha, který ho nemůže opustit, aby sehnal lékařskou pomoc, právě ze strachu před loupežníky. Vypravěč si tedy pomáhá hrstkou opia, kterou jinak kouřil společně s tabákem v dýmce. Protože opium polyká a nemá s tím zkušenosti, přežene velikost dávky a upadne do transu. Vidí na zdi viset obraz krásné dívky a čte příběh, jak se tato dívka zamilovala do malíře, stala se jeho ženou, ale malíř miloval víc malování než ji. Chtěl namalovat její obraz, který se mu stále nezdál dostatečně autentický, až když s ním byl hotov, byla dívka na obraze jako živá, ale ve skutečnosti před ním seděla jako model mrtvá manželka.

                    Rozhovor Eirose s Charmionem
                    Eiros je mladý anděl, ještě nezaučený, a proto ho Charmion poučuje, jak se stát andělem. Na Zemi bylo dobře, dokud kolem neletěla kometa a všechno živé nezahubila. Astronomové to věděli, ale snažili se tuto skutečnost před lidmi skrýt z obavy před panikou. Kometa nejprve šlehla po Zemi ohonem, plným kyslíku, takže lidé byli v povznesené náladě, zpívali si a tančili, mysleli si, že jim nebezpečí od komety nehrozí. No a potom jádro komety dopadlo na Zemi a Eiros se stal andělem.

                    Příběh z Rozeklaných hor
                    V době studia na University of Virginia v Charlottesvillu se mimo studia francouštiny, latiny, italštiny a španělštiny Poe rád toulal okolní krajinou, kterou zachytil právě v této povídce, kterou vydal v roce 1844.
                    V Charlottesvillu se vypravěč seznámí s Augustinem Bedloem, mladým mužem, který je jako všichni Poeovi hrdinové trochu zvláštní. Pečuje o něj dr. Templeton, který jej uváděl do hypnotického spánku. Bedloe šel na procházku do Rozeklaných hor a zabloudil, přitom potkal divného skřítka s kruhy, obrovskou hyenu, najednou se oteplilo a on si sedl pod velkou palmu a viděl město z pohádek Tisíce a jedné noci, tržiště, kde pulsoval život. Sám do tohoto města vstoupil, pozoroval v něm život a připletl se do rvačky, při které byl zabit ranou šípu do spánku. Jeho duše opustila tělo a šla cestou zpátky, kudy se do města dostal, dostal se až k místu, kde potkal hyenu. Tam procitl a vrátil se domů. Tento svůj příběh vyprávěl Bedloe Templetonovi, který jím byl velmi udiven. Sám mu vyprávěl, že měl přítele, který se jmenoval Oldeb a toho zabil otrávený šíp střelený do jeho spánku. Do týdne však Bedloe umírá, neboť Templeton mu omylem přiložil jedovatou pijavici ke spánku. Z novin se vypravěč dozvídá, že jméno Bedloe je zde zapsáno bez "e" na konci, tedy Bedlo, což pozpátku zní Oldeb.

                    Tisící druhý Šeherezádin příběh
                    Ironizující příběh z roku 1845 byl otištěn v souboru šesti nových povídek. Tato povídka již není tak zajímavá jako předchozí.
                    Vypravěč vzpomíná na základní osnovu příběhu o Šeherezádě – panovník si ze žárlivosti vybere vždy nejkrásnější dívku v zemi, stráví s ní noc a ráno ji nechá usmrtit. Potom přijde řada na Šeherezádu, ta je po tisíci dnech a nocích zachráněna a vypráví panovníkovi – již svému manželovi – 1002. příběh. Je jiný, než všechny před tím. Vypráví o námořníku Sindibádovi, který již byl starý, ale znovu se vydal na moře, viděl obrovskou obludu, na ní seděli divní tvorové, kteří měli obojek na krku a jejich úkolem bylo obludu kousat, aby byla divoká a zlá. Sindibád je také uloven a stává se také tímto tvorem na hřbetě obludy, s ní procestuje celý svět. Jednou přistál u břehů Ameriky a viděl novodobé vynálezy – telegraf, lokomotivu, galvanoplastiku, galvanický sloup, galv. tiskařský stroj, počítačové stroje, umělou líheň kuřat a mnoho dalších. Pochopitelně vynálezy byly z jiné doby, než žila Šeherezáda, panovník jí neuvěřil a dal ji popravit.

                    Senzace s balónem
                    Povídka vznikla v roce 1844, když se rodina přestěhovala do New Yorku. Povídka vzbudila velký ohlas.
                    V novinách se objevil článek o přeletu Atlantiku balónem za 75 hodin. Autor povídky rozebírá, jak k tomuto rekordu došlo. Stalo se tak omylem, protože balón měl letět z Londýna do Paříže, ale vítr vzal jiný směr a tak se rozhodli, že se podívají do Ameriky. Za 72 hodin přistáli v Jižní Karolíně.

                    Tři neděle v týdnu Zábavná kratičká povídka o strýci Trumberonovi, který je bohatý, zásadový a ironizující. Bobík je jeho chudý synovec, kterého vychoval a který se zamiloval do jeho dcery Katušky. Strýc jim ale nechce dát svolení ke svatbě, říká, že se mohou vzít, až budou tři neděle v týdnu. Bobík s Katuškou mají štěstí, kterého hned využijí, na večeři ke strýci přijdou cestovatelé – pan Pratt obeplul mys Horn a pan Smitherton obeplul mys Dobré naděje. Tak předběhli resp. se zpozdili o 24 hodin a protože byla neděle, Smitherton měl sobotu a Pratt měl pondělí, a byly tři neděle v jednom týdnu, Strýc to uznal a konala se svatba.

                    Von Kempelen a jeho objev
                    Povídka byla vytištěna na konci Poeova života v roce 1849 v bostonském Flag of Our Union. Tuto povídku považuji za hodně nepovedenou , je o tom, jak chemik vyráběl z olova zlato.

                    O šizení jakožto exaktní vědě
                    Šidič je mistr svého oboru, který se musí držet pevných zásad: nepatrnost (pokud překročí tuto zásadu, není šidičem, ale finančníkem), zištnost (dělá to pro peníze), vytrvalost, vynalézavost, smělost, nonšalance (všechny tyto vlastnosti je třeba rozvíjet, neboť bez nich není úspěchu), originalita (jen originální kousek může ošidit důvěřivého klienta), nestoudnost (pochopitelně podvod chce, aby jednání bylo nestoudné), škleb, který mistr oboru ve skrytu projeví jako znak toho, že se mu dílo povedlo. Příkladů šizení uvedl Poe v povídce mnoho, jeden z neotřelých: muž naučí svého psa trhat papír namočený v troše omáčky. Když přijde věřitel se směnkou, stačí dlužníkovi jen papírem zatřepat před naučeným psem a je po důkazu.

                    Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!
                    Velmi žertovná povídka. Tobiáš Mordián se velmi rád sázel, rád říkal: "vsadím se s tebou o hlavu". Jednou s ním šel vypravěč na most a vidí Tobiáše, jak se s čertem vsadil, že přeskočí turniket. Nepřeskočil a vypravěč jen viděl, jak mu čert vzal hlavu a utíkal s ní pryč. Zbytek těla Tobiáše dali na žrádlo pro psy.

                    Ďáběl ve zvonici
                    Holandské město Vondervotteimittiss bylo rájem na zemi. Obyvatelé v něm žijící se starali o své vepřové se zelím a hodiny na radniční věži. Nikdy nevyšli ven z města. Život se odehrával podle věžních hodin. Jednou 5 minut před 12. hodinou (ve 12 hodin se v městě obědvalo) přišel do města mladý muž s houslemi, šel za zvoníkem na radnici, tam ho zbil a sám zvonil, ale nikoli 12 hodin, ale 13 hodin. Tím pádem již obyvatelé města nemohli obědvat, protože se mělo obědvat ve 12 hodin, a když nezvonilo 12 hodin, byli tedy bez oběda. Mladík zůstal na věži a řád města se zhroutil a bylo po ráji na Zemi.

                    Král Mor
                    Povídka z roku 1834 je inspirovaná epidemií cholery v Baltimoru v roce 1831. Bylo to za vlády Edvarda III., když dva námořníci tichý, dlouhý a hubený Bidlo a tlustý, malý a mnohomluvný Hugo zvaný Vratiplachtě vešli do hospody v londýnské farnosti sv. Ondřeje, najedli se a napili a bez placení utekli. Utíkali pořád dál ze strachu před dopadením, až se dostali za morovou zábranu a procházeli zapovězenou částí města. V době moru totiž napadené oblasti byly zataraseny zábranami a za ně se pod trestem smrti nesmělo. Oni tam vlezli, chodili po městě, až zaslechli hlasy a dostali se k hrobařovu domu. V místnosti hrobaře seděl vyzáblý muž-král Mor, jeho manželka, tlustá vysoká královna Morana, vyzáblá mladá chráněnka arcivévodkyně Morbidia, všichni oblečeni do sukna, kterým se vykládají rakve. Dále malý stařík v aristokratickém rouchu-arcivévoda Morfém, muž svázaný na rukou a nohou s ovázanou hlavou, co sebou škubal jako při záchvatu-vévoda Tumor a šestým byl muž, co seděl v rakvi-vévoda Morous. Král Mor Bidla a Huga přizve mezi stolovníky a představí jim sebe a ostatní, a dodá, že všichni jsou sloužícími té, která se jmenuje Smrt. Podroušený Hugo vyhrkne, že její jméno je Slaná Zubatá. To krále rozzlobí a chce po Hugovi, aby vypil galon rosolky nebo že ho utopí v pivu. Hugo odmítl pít, tak byl vhozen do sudu s pivem, kde se začal topit. To Bidla rozzlobí, pobije královu rodinu, vyjma arcivévodkyně Morbidie a královny Morany, a vytáhne Huga ze sudu. Bidlo s královnou vyběhnou z domu, za nimi pak běží Hugo s Morbidií. Všichni utíkají směrem k přístavu, kde děj končí.

                    Anděl pitvornosti
                    Také zábavná povídka. Vypravěč se najedl a napil a četl noviny. Přečetl i článek o muži, co foukal šipky do terče, ale dal omylem šipku do opačného konce trubičky, vdechnul jí, propíchla mu plíci a zemřel. Vypravěč se nad tím rozesmál a řekl si, že takové hlouposti číst už nebude. Najednou se před ním objevil anděl pitvornosti, vypravěč ho ale urazil a anděl se mu mstil. Nejprve přišel pozdě na schůzku, potom mu vyhořel dům, když před ohněm utíkal, shořely mu vlasy. Na požárním žebříku si zlomil ruku. Neměl nic, tak se snažil finančně se zajistit bohatou vdovou, ale spadla mu paruka a vdova utekla. Druhá vyhlídka na bohatý sňatek se urazila, když jí nepozdravil. To nemohl udělat, protože mu právě spadlo smítko do oka a nic neviděl. Chtěl se utopit, ale vrána mu kradla na břehu oděv, tak vylezl z vody a na břehu mu zůstalo jen sako, navlékl si jej na nohy a pronásledoval vránu. Když už ji skoro měl, zjistil, že padá se srázu dolu, zachytil se o provaz z balónu, na kterém seděl anděl pitvornosti a řekl, že mu pomůže, když odvolá své rouhačství vůči němu. Vypravěč nemohl odvolat a tak anděl přeřízl lano a vypravěč spadl do komína svého krbu – tedy přímo domů.

                    Metoda doktora Téra a profesora Péra
                    Vypravěč se jednou dostal ve Francii do blízkosti soukromého blázince a toužil po tom vidět, jak to uvnitř vypadá. Doktor Maillard ho provedl budovou a vyprávěl mu, že zde byl volný režim, když blázni mohli chodit volně po budově, ale museli tento systém změnit a izolovat je v kobkách, protože byli nebezpeční. Při večeři jednotliví stolovníci, které představil doktor Maillard jako ošetřovatele, vyprávěli o různých projevech pacientů, jako by to byly dobré vtipy. Před nimi bylo ohromné množství jídla a pití. Uprostřed večeře se strhl řev, dovnitř vrazilo komando těch, kteří se z kobek osvobodili, všechny zbili a zavřeli do cel. Vyšlo najevo, že doktor Maillard a tzv. ošetřovatelé byli ve skutečnosti blázni, kteří provedli v blázinci převrat, zajali doktory a ošetřovatele, polili je dehtem, posypali peřím a zavřeli do kobek o chlebě a vodě. Sami vyjídali spižírny a slavili.

                    Na slovíčko s mumií
                    Povídka byla vydána v roce 1845 společně ve sbírce šesti nových povídek a odkrývá autorův nedůvěřivý pohled na demokracii. V noci vzbudí vypravěče vzkaz od dr. Ponnonera, aby za ním okamžitě přišel, že bude v 11:00 rozbalovat mumii. Tu mu přivezl bratr z libanonských hor. Vypravěč ani na okamžik neváhá a za doktorem jede. Mumie je v rakvi z cedrového dřeva zabalená do papyru a zasádrovaná v pozlacené sádře. Ta cedrová rakev je ještě v jedné rakvi a ta je v dřevěné schránce. Když mumii rozbalí, nevidí nikde stopy po balzamování, proto ji chtějí pitvat, ale je pozdě v noci, tak to chtějí nechat na druhý den. Tu někdo dostane nápad vpustit do mumie elektrický proud. Nejprve do spánku, potom do palce u nohy a potom do nosu, to mumii oživí a ta s nimi rozmlouvá o svém životě. Jedná se o muže – hraběte z rodu Skarabů – což měl být tak významný rod, že je balzamovali zaživa tedy bez odstraněný vnitřností a mozku, v době balzamování mu bylo 800 let, což bylo v jejich rodě obvyklé stáří. Vypráví si spolu s vynálezech své doby a zjistí, že vynálezy dneška nejsou zase takovou výhrou a vzácností. Druhý den se vypravěč rozloučí s manželkou a rozhodne se také pro balzamování, protože chce vidět, kdo bude americkým prezidentem v roce 2045.

                    Muž, který se rozpadl
                    Tuto povídku uveřejnil Poe v sešitovém vydání, které vydal v roce 1843 spolu s povídkou Vraždy v ulici Morgue, další pokračování sešitů ale již vydáno nebylo.
                    John A.B.C.Smith byl honorální brigádní generál, muž skvělého zevnějšku, charakteru a požívající obdiv žen. Vypravěč se s ním seznámil na večírku, kde někdo o něm pronesl, že bojoval s Indiány. Víc se ale vypravěč nedozvěděl, proto šel druhý den ráno přímo za ním a zjistil, že je jen kouskem zmuchlaniny a má umělé nohy, ruce, oči, zuby, vlasy, trup, patro. To byl důsledek jeho boje s Indiány.

                    Zdroj: Petra Mishka, 06.04.2005

                    Leave a Reply