Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss)

Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss)

Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss)
  • Elérhető fájlok: Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss).pdf, Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss).epub, Kniha Jméno větru 2 (Patrick Rothfuss).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Jméno větru

kniha od: Patrick Rothfuss

Jedna z knih, které snad nejde vůbec nic vytknout. Kromě toho, že série je zatím nedokončená (jak někdo někde vtipně poznamenal, “Chtěl jsem nějak vyplnit čas při čekání na dokončení Game of Thrones, tak jsem začal číst Kroniku královraha, a hádejte co?”), takže teď nevím, jestli mám co nejdřív otevřít druhý díl, nebo se uklidnit a trochu si to dávkovat, protože se ještě načekáme.

Chvílemi si připadáte jako po boku Zaklínače, chvílemi jako v Bradavicích, ale není to žádná napodobenina, to teda ne. Tenhle svět má svoje zákonitosti (a na klasické postavy fantasy jako jsou elfové, trpaslíci. rovnou zapomeňte). Podstatné je, že hlavní hrdina Kvothe je ve všech zatáčkách svého příběhu otevřený, lidský, chybující, střídá štěstí a smůlu, a tím pádem je maximálně uvěřitelný. Trochu otravně přechytralý, což ale kompenzuje svojí zbrklostí, takže se na něj nemůžete zlobit, že mu všechno jde, protože si to obratem stejně pokazí. Kvothův život v Tarbeanu připomíná Dickensovský Londýn.
Některé čtenáře zřejmě úplně netěší, že místo akčních scén si častěji přečtou o emocích, které Kvothe prožívá a že místo rychlého postupu děje zůstává po prvním díle většina podstaty pořád utajena. Mně osobně to tak vyhovuje.

Jméno větru se objevilo velmi nečekaně. Velmi příjemným způsobem, kdy se člověk dozví, že jde “jakoby” o novou Píseň ledu a ohně, ale svou, originální a jinak udělanou. Svou. A navíc z toho bude seriál. Byl jsem natěšený, co si budeme. A příběh sám o sobě není zlý. Jasně, musíme se probrat přes hodně zvláštní úvod, kde se seznamujeme s postavami, kde zjistíme, že z těch 15 nakonec budou důležité jenom 2 nebo 3. Pak se tedy vydáme tam kam chceme, tam nás zase pro změnu čeká seznámení s dalšími X postavami, se kterými se stane to, co se s nimi stane, jasné. Takže zase lehce zabitá část. Ale hej, stejně jako o všech knížek od Martina, se to dokáže číst hrozně rychle, a když autor dá, tak i příjemně. Pak tedy přijde konečně milovaná Univerzita. Na ní však dojde k zajímavému faktu, že to, co by vypadalo jako největší nuda byla z knihy asi největší zábava. Proto jsem si střed asi nejvíce užil. Jenže pak to bohužel jde dolů ze srázu. Příběh se totiž začne točit v nějaké smyčce toho, že hlavní hrdina se snaží nalézt nějaké otázky na odpovědi, co může znít jako super motivace pro něj. Pro mě je tam ale motivace skoro nulová, jelikož mě ty odpovědi jednoduše nezajímají. Protože Rothfuss má jednu neuvěřitelnou slabinu ve svém příběhu, na kterou jsem hlavně trpěl skoro celých posledních 200 stran a to, že jeho vývoj příběhu není ve výsledku nic důležitý. Kniha má neuvěřitelný přehršel kapitol, které jenom zaplňují děj, aby se neřeklo a dělají knihu tlustší, ale ony vám vlastně nic neřeknou. K čemu nám je Kvotheho neustále snažení se o dívku a její nahánění přes desetinu odhalení mapy příběhu na 600 stránkách? Jeho neustálé bojování o to, zda může nebo nemůže drnkat na loutnu a podobně? Jeho lezení za kanálovou kamarádkou? Jeho zadlužení, univerzitní trampoty a nepřátelství jsou v celku logické, a proto mě drží a baví celou knihu. jenže potom se v tom začnou motat divno-draci, lidi, kteří měli tak nezáživnou linku, že když se pak kolem nich začne točit dalších 50 stran, tak nevím proč a kvůli čemu. Jasně, je to moje chyba. Ale je to moje chyba za přispění toho, že se z mého subjektivního úhlu pohledu se v půlce knihy vlastně nic neděje. A to je dost smutné. Nechci to srovnávat s GoT už z principu, že to stále jsou dvě rozdílné knihy, ale když to vezmu obecně, tak Martin měl kouzlo v tom, že v každé kapitole z každé z postav se něco dělo pod nějakým záměrem. A těch pár stránek, kde třeba se někoho ptali na kraviny jste přetrpěli, protože ta kniha byla skvěle napsaná. Zde se prodíráme příběhem, který je někdy už zábavná asi jako poslouchat Andreje Babiše dva roky v kuse, že je vyvolený, bezúhonný a čistý jako hovno spadnuté z nebe. Posledních asi 200 stran už opravdu dočítám s lehkým odstupem a posledních pár kapitol skoro s odporem. Je mi jasné, že o něčem další dvě knihy na více jak 500 stran být musí, ale samo o sobě je vtipné, že z toho Kvotheho úvodu, co vše dokázal, tak v první knize je zmíněna jen jedna věc. A to mi přijde spíše jako pěkně drzá loupež než jako nálada na to si přečíst další knihy. Což je taky škoda, jelikož jsem hned počítal s tím, že se vrhnu rychle na druhou a zatím poslední knihu, ale poté, co jsem zde byl spokojen a pak jsem spadl tvrdě na hubu, budu spíše rád, když najdu sílu se jenom podívat na připravovaný seriál. Za mě neuvěřitelná škoda.

Absolutně skvělé fantasy, ale rozhodně ho nedoporučuji číst. Proč. No protože je to s autorem podobné jako s jeho kolegou, co napsal Píseň ledu a ohně (Hra o trůny v seriálové podobě). Poslední vydaný díl Strach moudrého muže totiž vyšel v roce 2012 a od té doby se o dalším dílu jen mluví. Vzhledem k tomu, že je to už 8 let, tak se bojím, že další knížka série už nevyjde (tak jako u George R. R. Martina). Tak asi takhle 🙁

Prostě a jednoduše. Asi jsem narušená, protože normálně takové knihy nečtu, ale mě se Kvothuv příběh líbil. Příjemný útěk z reality.

Kniha se mi líbila, i když jsem od ní neměla žádné očekávání. Některé pasáže knihy jsou velice poutavě napsané, jiné mi přišly zdlouhavé. Převažovaly ty poutavé.

Asi jedno z nejlepších fantasy, které jsem kdy četla. Skvělý příběh 🙂

Velmi zdařilé dílo ze světě fantasy. Doslova jsem knihu hltal 🙂 autorův osobitý styl psaní a popisování věcí, pocitů, dění, mě zaujal hned od samého začátku a řadím ho k mým oblíbencům. Jestli váháte nad tím, jestli si knihu Jméno větru přečíst, tak vám radím, neváhejte, rozhodně za to stojí.

Co určitě nelze autorovi upřít, tak to je mistrovství slova. Opravdu, je to neobyčejně čtivé, lehké, čtení jde samo od sebe. A vtáhne do děje. (Nemenší poklonu si tedy zaslouží překladatel.)

V čem je tedy problém? Právě že v tom, že když jste uprostřed té skvělé jízdy, začnete mít pocit, že kloužete tak trochu po povrchu. Možná skutečné Rothfussovo mistrovství tkví v tom, napsat knihu (knihy), kde se v podstatě nic nestane. To je samozřejmě trochu nadsázka, ale skutečně, děj se ponejvíce hýbe na začátku a k závěru. Někde mezi tím si člověk říká: O co tu vlastně jde?

To je ještě posíleno tím, že čtenář vlastně všechno vidí skrze hlavní postavu. Což samozřejmě vede k silné identifikaci s ní, bohužel, alespoň pro mě, je Kvothe hrdina samolibý a sebestředný. I jeho “slabší chvíle” tady vlastně slouží k ukázání toho, jak velkým je. Přitom, mám pocit, že v klíčových okamžicích prostě zasáhl nějaký osud, který ho popostrčil, není to důsledkem jeho mimořádných schopností.

S tím souvisí i to, že zákonitě ohledně všech a všeho ostatního se dosti klouže po povrchu. Nečekejte drobnohled postav a prostředí, jako u některých jiných fantasy. Tady většinou slouží jenom jako stafáž hlavnímu hrdinovi a i u těch, kde by se to přímo nabízelo, se toho o nich příliš nedozvíme, protože buď jsou to postavy mimořádně “tajemné” (že, Denno) nebo tak trochu blázni (zdravím mistra Jmenovače).

Chvílemi ta kniha velice baví, chvílemi jsem měl chuť ji zahodit, a udržel jsem se pouze silou vůle. Pokud dám šanci druhému dílu, tak za nějakou dobu. To vše s vědomím, že zase tak špatná není. Přinejmenším po stylové stránce. Na druhé straně, zcela určitě je přeceňovaná.

Jméno větru 2.

Kniha ( pevná vazba )

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích. V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti kočovných umělců, o děsivé smrti svých… Přejít na celý popis

Drobek má knížky pro všechny dětské zvídavé hlavičky. Právě teď je koupíte se 40% slevou Více informací

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích. V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti kočovných umělců, o děsivé smrti svých rodičů rukou bájných Čandrínů, o všem, co zažil jako sirotek v drsném přístavním městě Tarbeanu, prolezlém zločinem, a o těžkých začátcích na Univerzitě, vyučující magická umění, kde se chce dovědět co nejvíc o tajemných vrazích, kteří pro většinu rozumných, vzdělaných lidí vůbec neexistují. Děj knihy se rozvíjí pomalu, ale postupně strhne jako velká řeka, která slibuje moře s pořádným vlnobitím, a čtenář by chtěl hned, teď, číst dál a vědět, jak to dopadlo. Autor románu, Patrick Rothfuss, žije ve Wisconsinu a učí tam na univerzitě. Toto je jeho první román – aspoň to o sobě prohlašuje, ale zní to dost neuvěřitelně.

Bestseller v knihy Dobrovský

50188. v e-shopu | 49072. minulý týden

711. v Světová fantasy | 686. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.7 z 5 1 hodnocení čtenářů

1× 5 hvězdiček 0× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Jméno větru – kniha první

(The Kingkiller Chronicle #1, Part 1 of 2)

První kniha trilogie Kronika Královraha.
první část ze dvou

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích.
V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti První kniha trilogie Kronika Královraha.
první část ze dvou

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích.
V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti kočovných umělců, o děsivé smrti svých rodičů rukou bájných Čandrínů, o všem, co zažil jako sirotek v drsném přístavním městě Tarbeanu, prolezlém zločinem, a o těžkých začátcích na Univerzitě, vyučující magická umění, kde se chce dovědět co nejvíc o tajemných vrazích, kteří pro většinu rozumných, vzdělaných lidí vůbec neexistují.
Děj knihy se rozvíjí pomalu, ale postupně strhne jako velká řeka, která slibuje moře s pořádným vlnobitím, a čtenář by chtěl hned, teď, číst dál a vědět, jak to dopadlo. . more

Get A Copy

Friend Reviews

Reader Q&A

Be the first to ask a question about Jméno větru – kniha první

Lists with This Book

Community Reviews

Jag har två problem med den här boken. Det första är huvudkaraktären. Han är så jävla smart och bra på allting att man blir alldeles matt. Han ska nödvändigtvis lära sig allting tio gånger fortare än alla andra och vara yngst och mest begåvad i världshistorien. Ett riktigt geni. Som om det inte räckte med att han har ett underbart akademiskt intellekt, han är också bäst på att spela luta. Hans uppväxt med ett kringresande teatersällskap och sedermera som gatubarn gör också att han är orädd, Jag har två problem med den här boken. Det första är huvudkaraktären. Han är så jävla smart och bra på allting att man blir alldeles matt. Han ska nödvändigtvis lära sig allting tio gånger fortare än alla andra och vara yngst och mest begåvad i världshistorien. Ett riktigt geni. Som om det inte räckte med att han har ett underbart akademiskt intellekt, han är också bäst på att spela luta. Hans uppväxt med ett kringresande teatersällskap och sedermera som gatubarn gör också att han är orädd, modig och så att säga gatusmart, kan manipulera folk lätt och bedöma hästar och tja, det finns egentligen ingenting han inte är bra på, och då menar jag verkligen jättebra. All den här begåvningen är förstås fascinerande, men jag hade tyckt bättre om honom om han var lite mer.. tja, mänsklig.

Eller, det finns faktiskt ett område där han påstås inte vara speciellt begåvad, och detta tar mig till mitt andra problem: kvinnorna. Man kan inte vara “dålig på kvinnor” eller “förstå sig på kvinnor”, kvinnor är inte en speciell ras av människor som alla fungerar på ett visst sätt. Man kan vara socialt kompetent eller man kan vara en idiot som inte har förstått att kvinnor är människor precis som vilka andra människor som helst, dvs olika. Författaren tycks tillhöra kategori nummer två. Alltså snälla, bara för att man är kvinna håller man inte på med irrationellt springande och skuttande hela tiden. Det görs liksom en stor grej av varje kvinnlig karaktärs kvinnlighet. Man ba “åh en KVINNLIG olaglig pengautlånare, det hade jag INTE VÄNTAT MIG” suck. Hon är naturligtvis ung och söt och flirtig också. För att inte tala om stackars KVINNLIGA studenten Fela, som beskrivs som en kapabel och intelligent kvinna, men trots det måste bli räddad inte mindre än två gånger av vår käre hjälte. Och hur de pratar om kvinnor! “Kvinnor är som eld” jo man tackar. Sen så har vi ju då förstås KVINNAN: Så vacker, så flyktig, så stark men ändå så svag och i behov av hjälten, ingen förstår hur hon lider innanför det vackra skalet, så självständig, men ändå fast i sitt mansberoende liv, och vem ska rädda henne ur det, om inte en man! Men han är ju inte som de andra! Hurra.

Inga av lärarna på universitetet är kvinnor. Bara en av tio studenter är kvinnor. Kvinnornas situation beskrivs som helt beroende av männen omkring dem: ensamma kvinnor måste mer eller mindre prostituera sig. Alltså en tanke till författaren här: Du har skapat en helt ny fantasivärld med nya länder, nya språk, nya historier, helt nya lagar för hur materia kan manipuleras genom tankekraft, men en värld där män och kvinnor är likvärdiga? Nu när du har chansen liksom? Njaaeäh, det vore för orealistiskt. Eller är det helt enkelt så att du faktiskt njuter lite av att skapa den här magiska patriarkala lekplatsen där män har all makt och kvinnor är som sköra skuttande fjärilar som ditt superbegåvade super-alterego kan säga tjusiga saker till och rädda lite titt som tätt? Bara en tanke.

Jaha, men om jag nu tycker att boken är så störig varför ger jag den då fyra stjärnor? För att jag trots allt läste ut den (och halva bok nr 2) på en dag, för tredje gången. Antingen så har den andra kvalitéer eller så är jag helt enkelt lite störd. Jag vet inte. . more

2019: inte riktigt lika makalöst bra, men fortfarande mer än normalbra. Det var något med beskrivningarna av kvinnor som inte riktigt satt rätt hos mig. Vissa stycken var också lite väl skrytiga

2015: Ni vet den där svinjobbiga frågan som inte har något svar, men som alla älskar att ställa; vad är din favoritbok?

Well, i åratal har jag artigt svarat att jag inte kan välja en, för jag älskar helt enkelt för många böcker, men om personen i fråga fortsätter att fråga brukar jag svara “Vindens namn” 2019: inte riktigt lika makalöst bra, men fortfarande mer än normalbra. Det var något med beskrivningarna av kvinnor som inte riktigt satt rätt hos mig. Vissa stycken var också lite väl skrytiga

2015: Ni vet den där svinjobbiga frågan som inte har något svar, men som alla älskar att ställa; vad är din favoritbok?

Well, i åratal har jag artigt svarat att jag inte kan välja en, för jag älskar helt enkelt för många böcker, men om personen i fråga fortsätter att fråga brukar jag svara “Vindens namn” av Patrick Rothfuss. Men så för några månader sedan insåg jag att det var en hel evighet sedan jag faktiskt läste boken. Jag måste erkänna att jag var lite rädd för att läsa om denna bok, jag fruktade att jag hade ändrat smak eller byggt upp hur fantastisk den var i mitt minne eller att den skulle visa sig vara helt barnslig.

Ingen av dessa rädslor var befogade.

Jag älskade den (surprise surprise)

Jag älskade Kvothe, jag älskade hur smart han var, hur vitsig han var, hans hår och hur han tänker. Jag älskade hur han hanterade sorg och hur han alltid klarar sig i slutändan. Jag älskade honom när han var rädd och jag älskade honom när han utförde onödiga hämnder (tänker speciellt på Pikes leksakshäst) Jag älskade Kvothes relation till musik och till historier. Jag ÄLSKADE(!!) Abenthy och Kvothes föräldrar. (Okej, ni fattar grejen. Jag älskade Kvothe)

Sättet som Patrick Rothfuss berättar denna historia är fantastiskt. Makalöst. Varje kapitel är en bragd och i sin helhet är Vindens namn en storartad berättelse som fångar en med storm.

Tyvärr är ju jag en väldigt petig läsare och sällan är allt frid och fröjd. Exempelvis tycker jag att början på denna bok är urkass. Jag försökte uttrycka det där lite smidigare, men det gick inte. Början är helt enkelt urkass. Den är långsam, svår att förstå och har en ton av berättade som jag inte uppfattade i resten i berättelsen. Man pratar om tre olika typers tystnad, men ingen av dom tystnaderna är bara avsaknaden av ljud utan dom är något annat Boken jag älskar, den börjar runt kapitel 8. Allting innan kan man skumläsa (Speciellt det första kapitlet, herregud vilket dravel) Men samtidigt tycker jag att dom första kapitlerna ger en fin grund till resten av historien, man får lära känna Kvothe och vart han kommer hamna. Vindens namn är ett äventyr av episka mått, och den början som den har gör så att man har en grund att stå på. Man vet vart Kvothe kommer hamna i slutändan, på ett värdshus i ingenstans, och det är resan dit som är äventyret.

Sen ska jag också passa på att tala om att jag tyckte valuta-systemet i Kvothes värld var urkasst förklarat. Silverpenningar och järnflisor och talentar plus en drös andra pengavarianter som jag aldrig lyckades lista ut.

Sen ska jag också tillägga att jag var väldigt, väldigt nära att börja gråta när jag läste denna. Kommer inte avslöja när, bcs spoilers, men woah. It was sad stuff.

Efter att ha läst om denna fantastiska bok kan jag konstatera att den fortfarande förtjänar sin plats som min ultimata favorit. . more

Jméno větru 1.

Kniha ( pevná vazba )

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích. V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti kočovných umělců, o děsivé smrti svých… Přejít na celý popis

Poznejte Monu Kasten, královnu romantického čtení. Její knížky teď objednáte za 149 Kč Více informací

Je to příběh z jiného světa, ale žádný strach, dostanete k němu mapu. Podle slov autora jde o legendu o Hrdinovi, viděnou ze zákulisí, o zkoumání a odhalování světa, o hledání pravdy, skryté v pohádkách a bájích. V první knize začíná Kvothe vyprávět, či spíš diktovat Kronikáři, o svém dětství ve společnosti kočovných umělců, o děsivé smrti svých rodičů rukou bájných Čandrínů, o všem, co zažil jako sirotek v drsném přístavním městě Tarbeanu, prolezlém zločinem, a o těžkých začátcích na Univerzitě, vyučující magická umění, kde se chce dovědět co nejvíc o tajemných vrazích, kteří pro většinu rozumných, vzdělaných lidí vůbec neexistují. Děj knihy se rozvíjí pomalu, ale postupně strhne jako velká řeka, která slibuje moře s pořádným vlnobitím, a čtenář by chtěl hned, teď, číst dál a vědět, jak to dopadlo.

Bestseller v knihy Dobrovský

76296. v e-shopu | 81666. minulý týden

958. v Světová fantasy | 1007. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.6 z 5 5 hodnocení čtenářů

4× 5 hvězdiček 0× 4 hvězdičky 1× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

Hodnocení našich knihkupců: 4.7 z 5

5 z 5 hvězdiček 8. září 2017

Děj jsem shltla jedním dechem, poutavý děj, hlavní hrdina je velmi zajímavý. Správně se u něj pere nadání, chytrost s rošťáctvým a špatným úsudkem, takže nikdy nevíte co udělá dalšího.

Pomohla vám tato recenze? Ano 32

Kniha, Triton, 2008, 9788025700891

3 z 5 hvězdiček Klara 11. září 2017

Pro mě celkem pohodová fantasy. V jednu chvíli jsem se ale nemohla vůbec dostat do děje. Ke konci se to ale naštěstí zlepšilo.

Pomohla vám tato recenze? Ano 27

Kniha, Triton, 2008, 9788025700891

5 z 5 hvězdiček adask2000 10. září 2017

Jméno větru se mi četlo těžce. Nevím čím to je, kniha mě bavila, dost jsem i prožívala Kvotheův život a strasti. Kniha je velmi dobře propracovaná, ale nevím, kdy se dostanu k druhé části Jména větru a dalšímu dílu, vzhledem k tomu, že jsem četla v podstatě 300 stránek několik týdnů.

Pomohla vám tato recenze? Ano 24

Kniha, Triton, 2008, 9788025700891

5 z 5 hvězdiček Klára 16. září 2017

Nebyla to láska na první písmenko, ale o to větší je to láska celkově. Prvních 50 stran jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem se k tomu pročetla a jsem za to ráda. Rothfuss je Pan vypravěč a vzytvořil nádherný svět. Jen škoda že se s tím pokračováním, tak courá.. Kdo to má vydržet:-D

Pomohla vám tato recenze? Ano 21

Kniha, Triton, 2008, 9788025700891

5 z 5 hvězdiček Kristýna Holková 16. září 2017

K této knize není potřeba vymýšlet dlouhý komentář- stačí pár slov. Pro mě je naprosto dokonalá! Ano, možná je na začátku “rozjížděcí část” ale krásně navodí na autorův styl vyprávění. Samotný styl autora je mi velmi blízký, a celá kniha mi přišla jako ta “správná fantasy”.

Jméno větru – kniha druhá

(The Kingkiller Chronicle #1, Part 2 of 2)

Get A Copy

Friend Reviews

Reader Q&A

Be the first to ask a question about Jméno větru – kniha druhá

Lists with This Book

Community Reviews

Český nakladateľ rozdelil prvý diel na dve 300-stranové časti a toto je dojmológia k druhej z nich. (K prvej tu.)

Knižku som zhltla za jeden deň a na rozdiel od mnohých nespokojných čitateľov si myslím, že Denna bola dôležitou súčasťou Kvotheho života i príbehu.

Jag hoppades att berättelsen skulle ta fart, för jag hade redan köpt de två följande delarna och kände att det vore tråkigt om de bara skulle samla damm i väntan på att aldrig bli lästa. Men efter att ha läst den andra delen av “Vindens namn” gillar jag denna serie väldigt starkt hittills. Äntligen har en ny stark och nyanserad kvinnlig karaktär presenterats, och även om hon behöver räddas, som alla hjältesberättelser, är hon också extremt självständig och kvinnlig på ett högst inspirerande Jag hoppades att berättelsen skulle ta fart, för jag hade redan köpt de två följande delarna och kände att det vore tråkigt om de bara skulle samla damm i väntan på att aldrig bli lästa. Men efter att ha läst den andra delen av “Vindens namn” gillar jag denna serie väldigt starkt hittills. Äntligen har en ny stark och nyanserad kvinnlig karaktär presenterats, och även om hon behöver räddas, som alla hjältesberättelser, är hon också extremt självständig och kvinnlig på ett högst inspirerande sätt. Jag gillar kvinnliga karaktärer som tillåts vara starka i just sin kvinnlighet, som kan både lämna folk ensamma åt sitt öde, kvinnor som är interlligenta och kvinnor som kan skaffa berämmelse och rikedomar genom att bedra. Rothfuss lyckas blanda skönheten hos “prinsessan” med en blandning av egenskaper och strategier som kanske inte skulle anses vara åtråvärda som kvinna. Denna är åtråvärd, men hon är också sin egen, och har sina kunskaper och bördor, sin överlevnadsstrategi och sin vilja – hon är en egen person.

Sedan tillåts människor skadas och dö. Det är väl lite typiskt att alla olyckor som huvudkaraktären Kvothe lyckas skapa inte leder till fatala skador mot andra individer, men jag tror att det är en tidsfråga. Rothfuss vågar hur som helst skildra förödelse, skräckinjagande scener och fruktansvärd och onödig död. Han vågar helt enkelt, för det mesta, gå dit det bränns. Jag är dock lite irriterad på att jag inte får grepp om dagens Kvothe, som äger ett värdshus, men jag har förhoppningar om att det kommer i kommande böcker.

Vad som framför allt gör att jag nu älskar denna bok, jämfört med den första delen, är att Rothfuss tillåter medskapande; han släpper nu lite på detaljerna, och låter läsaren vara med och fantisera händelser. Nu handlar et heller inte längre om hur tapper han är ; det handlar också om kärlek, helt vanlig, ungdomlig längtan, och det illustreras på ett sätt som vilken tonåring som helst skulle kunna känna igen sig i. Kvothe blir mer och mer mänsklig. Rothfuss vidgar känslan av att berättelsen kan ta oss vart som helst, från ett vidunderligt vilddjur som hög på droger eldar upp en hel stad, till det vanliga mänskliga i kärlek, vänskap och viljan att höra hemma, och jag ser fram emot att se vart vi hamnar nästa gång.
. more

Raringen fixade ju så att jag igår kväll kunde lägga mig i soffan och fortsätta läsa om Kvothe, och idag sa jag: “Bara en liten stund till. ” vid tiotiden för att få läsa klart.

Kvothe fortsätter att berätta sin historia för Krönikören. Han berättar om universitetet och studierna, han berättar om den stora olyckan där han sprang rakt in i elden för att rädda sin vän. Han berättar om hur han sätter sig i skuld hos en ockrare för att ha råd att gå kvar. Han berättar om hur han lämnar precis allt Raringen fixade ju så att jag igår kväll kunde lägga mig i soffan och fortsätta läsa om Kvothe, och idag sa jag: “Bara en liten stund till. ” vid tiotiden för att få läsa klart.

Kvothe fortsätter att berätta sin historia för Krönikören. Han berättar om universitetet och studierna, han berättar om den stora olyckan där han sprang rakt in i elden för att rädda sin vän. Han berättar om hur han sätter sig i skuld hos en ockrare för att ha råd att gå kvar. Han berättar om hur han lämnar precis allt för att följa ett vagt rykte om chandrierna, de varelser/demoner som slaktade hela hans familj. De varelser alla andra anser vara amsagor men Kvothe vet existerar. På den jakten möter han en drake, och i alla äventyr finns den mystiska Denna som ett gäckande frågetecken.

Denna del två är ju egentligen bara sista delen av bok ett, så historien fortsätter ju rakt av. Då och då kastas vi tillbaka till “nutid” där Kvothe är väldigt förändrad och hans vän/tjänare Bast väldigt oroad. Mot slutet slå något till (en skinndansare) mot Kvothes lugna värdshus och vi anar att något är på gång. Detta något är kanske varför Kvothe alls berättar om sitt liv.

Jag gillade även denna del och har redan lånat de två böcker som utgör volym två. . more

What Do You Love? Episode 3: Patrick Rothfuss

Popis:
Patrick Rothfuss

“>

Leave a Reply