Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami)

Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami)

Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami)
  • Elérhető fájlok: Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami).pdf, Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami).epub, Kniha Konec světa & Hard-boiled Wonderland (Haruki Murakami).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

kniha od: Haruki Murakami

Nebavilo. Nebavilo mě sledovat příběh toho zbytečného člověka, jehož charakter je vyobrazen pomocí nazvu hudebních skladeb, věcí co si koupil, značek piva a whisky. Nebavilo mě sledovat ani jeho myšlenky, když na pozadí jakéhosi fantasmagorického příběhu čtyři stránky řeší kdy si naposledy došel na malou. Abych nebyl nefér, tak se musím zmínit, že kniha má nějakou nosnou myšlenku a až o ní Murakami napíše esej dám jí čtyři hvězdy, ale jinak si múže sebrat svého jalového hrdinu a jít s ním a s lahví whisky třeba pást chcíplé jednorožce.

Pokud řekl někdo něco podstatného k nebezpečím, která na nás číhají v současném světě, potom je to právě Haruki Murakami a jeho Konec světa. Hlavní hrdina a vypravěč se, jak víme, živí tím, že kóduje informace pro organizaci zvanou Systém. Aby se mohl této lukrativní činnosti věnovat, musí nejprve podstoupit speciální operaci mozku, protože data se kódují tak, že je kódman prožene přes své vlastní nitro. Podařené podobenství o člověku a společnosti, ve které by se měl uplatnit. Přísně vzato není ani třeba provádět nějakou operaci. Stereotypy, na které přistupujeme, abychom v systému uspěli, se mnohdy vypálí do mozku tak spolehlivě, že bez problémů splní funkci voperovaného čipu. Člověk se nevědomky samovolně přenastavuje a mění, jeho prostor a možnosti volby se nepozorovaně za chodu zužují. A stejně tak se i vypravěč příběhu vlivem procesů v Systému nakonec nuceně octne v posledním z možných světů, ve kterém se sice netrpí, ale ve kterém taky není duše. Jeho obraz dává čtenáři, ale nikoli už vypravěči, zpětně nahlédnout, kde všude se ve světě, který známe, vlastně tato “postradatelná” komodita nachází a jak tristně chladný a beze smyslu je i při nejlepší vůli svět, ve kterém chybí.

Můj třetí Murakami a rozhodně nejvíce podivuhodný. Po Norském dřevu, kde fantastický motiv jen probleskne (myslím scénu s nahou Naoko během Tóruovy návštěvy v sanatoriu) a hlavně po hodně fantastickém 1Q84 (s kuklami ze vzduchu) jsem nečekal, že Konec světa bude ještě podivnější, nicméně to tak je. Nejenže jsou oba paralelní světy mírně řečeno hodně zvláštní (stačí jen zmínit pokoutníky a jednorožce). Úplně nejvíc mě ale dostaly motivy oddělení stínu a zřeknutí se vlastní duše. Fakt by mě zajímalo, kam na to Murakami chodí. Ani v téhle knize nechybí Murakamiho trojice jídlo-hudba-sex (a pak, že někdo má rád holky, někdo zase vdolky – Murakami má očividně rád oboje ;-). Je to ale zatím nejhlubší kniha od tohodle autora a rozhodně i jedna z nejhlubších vůbec z toho, co jsem četl. Za mně tak 4,5 bodu, ale právě pro tu hloubku se přikláním k plnému počtu bodů. Jediné, co se mi nelíbilo, byla zmínka o izraelském komandu likvidujícím vesnici na Středním východě, protože hlavní hrdina mi nepřišel jako idiot, který věří takovým báchorkám.

Za mě jedna z těch výrazně lepších Murakamiho knih. Dva paralelní příběhy se rozvíjejí pomalu a postupně a hlavně zezačátku je tu mnohem více otázek než odpovědí. Zmatku v hlavě nepomáhá ani to, že ten zdánlivě reálný svět je vlastně taky dost fantaskní a neuvěřitelný. Postupně to však celé střípek po střípku do sebe začne zapadat a konec je absolutně skvělý. Nejen že se víceméně vše vysvětlí a vše do sebe zapadne, ale ještě se na závěr nastolí zásadní filosofická otázka, nad kterou si čtenář už může lámat hlavu sám (bez spoileru se nelze rozepsat víc). A jako tradičně obrovský výsledný dojem dělají popisy všedních maličkostí (například popis večeře, kterou hlavní hrdina vaří knihovnici), tím si mě Murakami ve všech svých knihách získává.

Hvězdičku strhávám jen za jeden podstatný problém, který koneckonců nemusí souviset s knihou, ale se mnou – na rozdíl od jiných jeho knih (třeba Kafky na pobřeží či 1Q84) ve mně tahle i přes důmyslný a dobrý příběh nevyvolávala prakticky žádné emoce. Vůbec jsem se nedokázal ztotožnit s postavami, nezáleželo mi na nich. Zvlášť patrné to bylo v situacích, kdy šlo hlavnímu hrdinovi o život, a mně to bylo tak nějak úplně jedno.

Výborná, akorát hlavní hrdina do sebe leje neskutečné množství alkoholu. místy mě to docela znechucovalo.

„Jenom si teď nějak všímám nejrůznějších maličkostí, co dávají dohromady svět.“

Jsou knihy, které máte po přečtení chuť začít číst znovu. Knihy, kde chcete zjistit, jak na vás budou působit při druhém čtení, hledat další významy, kterých jste si nevšimli.
Jistě ten pocit znáte – knihu dočtete, založíte zpět do poličky a říkáte si, že se k ní brzy vrátíte. Jenže máte ještě spoustu knih, které jste nečetli vůbec, a proto se již ke druhému čtení málokdy dostanete. Uvidíme, jestli a kdy se to v tomto případě povede.

„Člověk se pořád točí v kruhu, aby se znovu a znovu vracel na ta samá místa. Je to docela stejné jako s někým závodit na dřevěných koních kolotoče. Nikdo neujede dopředu, nikdo se neocitne vzadu, všichni nakonec skončíme jen tam, kde jsme vždycky byli.“

Čtenář musí znát Murakamiho knihy, aby dokonale pochopil, jaký význam mají jednotlivé části příběhu, jak dokládá doslov na konci knihy.
Kniha obsahuje dvě dějové linky. Průvodce první linky je zaměstnanec systému, který se živí kódováním informací jako kalkulátor a s nímž si osud pohraje a uvrhne ho do víru událostí, které mu nejsou zprvu milé a které pro něho znamenají „konec světa“. Nakonec se se svým osudem smíří a přijme ho jako něco, co musí nevyhnutelně přijít. Mezi řádky lze vycítit Murakamiho kritický pohled na současnou konzumní společnost. Druhou dějovou linkou nás provází osoba, která se ocitne ve městě obehnaném vysokou zdí na „konci světa“, který byl při vstupu do tohoto tajemného místa zbaven svého stínu a zaměstnán jako čtenář starých snů. Později zjistí, že ztratit svůj stín znamená ztratit svoji duši a žít v zapomnění, rozhodne se proto získat svůj stín zpět a z města uprchnout. Příběh postupně odhalí, že obě dějové linky spolu úzce souvisí.
Knížka je dobře napsaná, zvlášť se mi líbila tajemná až magická atmosféra z města na konci světa, oproti tomu linka kalkulátora, který se smířil se svým osudem, byla na můj vkus ke konci knihy dost táhlá a trochu nudila…

ťažké psycho. keď som dočítal, na jednej strane som bol rád, že som sa z príbehu dostal so zdravou kožou, na druhej by som ešte nejakých 500 strán vydržal. famózne prepletanie reality a fantázie, to asi nevie dnes z producentov farbotlačí nikto.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Haruki Murakami sa narodil v Kyote v roku 1949. Vyštudoval klasickú drámu na Katedre literatúry Univerzity Waseda v Tokiu. Jeho prvá novela Hear The Wind Sing bola publikovaná v roku 1979. Jeho ďalšia novela A Wild Sheep Chase získala v roku 1982 Noma Literary Award for New Writers. Nasledovali.

Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální.

Vypredané , je však dostupné ako e‑kniha.

Zadajte e-mail a budeme vás informovať, keď bude kniha dostupná.

Odporúčané tituly a kolekcie

Viac o knihe

Máte o knihe viac informácií ako je na tejto stránke alebo ste našli chybu? Budeme vám veľmi vďační, ak nám pomôžete s doplnením informácií na našich stránkach.

Recenzie

O autorovi

Haruki Murakami sa narodil v Kyote v roku 1949. Vyštudoval klasickú drámu na Katedre literatúry Univerzity Waseda v Tokiu. Jeho prvá novela Hear The Wind Sing bola publikovaná v roku 1979. Jeho ďalšia novela A Wild Sheep Chase získala v roku 1982 Noma Literary Award for New Writers. Nasledovali novely : Hard Boiled Wonderland and the End of the World, Norwegian Wood, At the Promised Place. Norwegian Wood zaznamenala úspech s 2,7 miliónmi predaných zväzkov a stala sa jeho najpredávanejšou knihou. Murakamiho novely obsahujú všetko od dnešného, nudného mestského života, cez jemnosť medziľudských vzťahov, až po tajomné podsvetia. Haruki Murakami je najpopulárnejší súčasný japonský autor v zahraničí. Jeho tvorba je značne ovplyvnená americkou kultúrou a často sa považuje za postmodernú. Spisovateľove príbehy sú zmesou surrealistických prvkov, záhad, nostalgie a svojského ľahkého humoru, ktoré zjednocuje spontánnosť, pocit prenikavej túžby a straty. Spontánnosť a rytmickosť Murakamiho diela súvisia s autorovým vzťahom k džezovej hudbe, v rokoch 1974 – 1981 bol majiteľom džezového klubu v Tokiu. Haruki Murakami je presvedčený, že práve milovaná džezová hudba ho obdarila rytmom, ktorý nachádzame aj v jeho tvorbe. Prítomnosť vnútorného rytmu umožňuje Murakamimu písať spontánne, improvizovať a nechať sa unášať dielom tak, akoby bol len jeho čitateľom, a nie tvorcom. Miestami jeho dielo hraničí s halucináciami, ktoré okoreňujú surrealistické prvky a nevysvetlené tajomstvá. Murakamiho knihy sú ako labyrinty. Všetko sa v nich javí dôverne známe, ale nikdy takým nie je. Pri prechádzkach jeho labyrintmi sa čitateľa zmocňujú pocity osamelosti a túžby. Podobné pocity prevládajú aj u protagonistov jeho diel, ktorí žijú v spoločnosti s materiálnym nadbytkom, ale zároveň uprostred duševnej prázdnoty a zmätku. Spoločnosť im neponúka žiadnu osobnú spokojnosť a oni cítia, že ľudské hodnoty sa stali irelevantnými. Murakamiho protagonisti sú zväčša samotári, vzdialení od čajového obradu a bojových umení, od tradičných prvkov japonskej zenovej kultúry, a zároveň od súčasnej slepej oddanosti zamestnaniu a skupinovému spôsobu existencie. Chýba im disciplína, formálnosť a rituál. Pracujú vtedy, keď sa im zachce, robia si, čo chcú, vychutnávajú si radosti a zároveň bolesti, ktoré život prináša. Práve táto sloboda, ktorú Murakamiho diela ponúkajú, je tým, vďaka čomu sa spisovateľova tvorba stala populárnou medzi mladými ľuďmi v Japonsku i vo svete. Murakami debutoval románom Počúvaj spev vetra (Hear the Wind Sing, 1979). Dielo dostalo cenu Gunzó, udeľovanú mladým talentom. Ďalšie ocenenie, Literárnu cenu Noma pre nových autorov, ktorá sa udeľuje každý rok, získal jeho román Hon na ovcu (Wild Sheep Chase) v roku 1982. Nasledovali ďalšie diela: Krutá krajina zázrakov a koniec sveta (Hard-Boiled Wonderland and the End of the World, 1985), Nórsky les (Norwegian Wood, 1987), dielo pomenované podľa jednej z piesní skupiny Beatles, Tancuj, tancuj, tancuj (Dance Dance Dance, 1988), Na juh od hraníc a západne od Slnka (South of the Border, West of the Sun, 1992), Kronika kukučkových hodín (Wind-up Bird Chronicle, 1994 – 1995), Miláčik Sputnik (Sputnik Sweetheart, 1999) a Kafka na brehu (Kafka on the shore, 2003). Okrem románov románov napísal Murakami aj príbehy, ktoré vyšli v zbierkach Stratený slon (The Elephant Vanishes, 1993) a Po otrasoch (After the Quake, 2000).

Vydavateľstvo

Současný ODEON navazuje od roku 1999 na tradici někdejšího renomovaného nakladatelství a věnuje se překladovým i domácím autorům. Knihy vycházejí v těchto edicích: Světová knihovna (190 svazků), Knihovna klasiků, Česká řada. Mezi kmenové autory Odeonu patří John Irving, Haruki Murakami, Chuck Palahniuk, Michel Houellebecq, Michael Cunningham či Sofi Oksanen. V České řadě vycházejí například díla Terezy Boučkové a Marka Šindelky. Odeon patří do nakladatelského domu Euromedia Group.

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Kniha ( pevná vazba )

  • Skladem 1 ks
  • Doručení ZDARMA od 899 Kč, ve středu 19.2. u Vás doma (Typy doručení)
  • Osobní odběr ZDARMA, zítra po 15:00 ( Vyberte prodejnu )

349 Kč s DPH

Kultovní román, odehrávající se ve dvou paralelních světech: v současném nočním Tokiu a v jakémsi světě představ, kde neplatí minulost ani budoucnost. Hrdina, specialista na kódování počítačových dat, přijme na první pohled normální zakázku a vzápětí se stane klíčovým prvkem v podivné hře. Netuší, že se už dávno ocitl na okraji… Přejít na celý popis

Drobek má knížky pro všechny dětské zvídavé hlavičky. Právě teď je koupíte se 40% slevou Více informací

Bestseller v knihy Dobrovský

18151. v e-shopu | 12360. minulý týden | 2307. nejlepší dosažené 01.01.2019

608. v Světová beletrie | 434. nejlepší dosažené 10.02.2020

Hodnocení čtenářů

4.9 z 5 14 hodnocení čtenářů

12× 5 hvězdiček 1× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

5 z 5 hvězdiček Daniela 12. září 2017

Chvíli mi trvalo prokousat se začátkem, ale když se mi to podařilo, vůbec jsem nelitovala. Nejvíce mě bavilo propojení oněch dvou světů, které spolu na začátku neměly, jak se zdálo, nic společného. Stojí za přečtení, dokáže člověka odreagovat a odpoutat od reality.

Pomohla vám tato recenze? Ano 32

Kniha, Odeon, 2017, 9788020717870

5 z 5 hvězdiček petrsparta 28. listopadu 2017

Hodně zajímavé čtení takové ponuré až vás mrazí.Dávám plný počet a vřele deoporučuji

Pomohla vám tato recenze? Ano 23

Kniha, Odeon, 2017, 9788020717870

5 z 5 hvězdiček ella 11. února 2019

První kniha od tohoto autora, kterou jsem četla. Trochu jsem se toho bála a ze začátku jsem tomu moc nerozuměla, ale ve výsledku mě to chytilo a nemohla jsem přestat. Kniha má sdělení, obdivuji Murakamiho styl psaní.

Pomohla vám tato recenze? Ano 0

Kniha, Odeon, 2017, 9788020717870

5 z 5 hvězdiček Kateřina Strýčková 9. února 2019

Jen stěží nacházím slova, jež by dokonale vystihla požitek z knihy. Mohla bych to zkusit takhle: opravdu intenzivní, mystické, napínavé, s dokonalou atmosférou. a uspokojujícím koncem. S Murakamiho knihami člověk zažívá naprosto až místy snové dobrodružství. Nad knihou budu ještě dlouho přemýšlet a s Kafkou se řadí zatím mezi nejoblíbenější od autora. Kniha se mi opravdu velmi líbila, prostě dokonalé propojení snů, vědomí a reality.

Pomohla vám tato recenze? Ano 0

Kniha, Odeon, 2017, 9788020717870

5 z 5 hvězdiček Renáta Platichová 7. února 2019

Murakamiho knihy miluji. A tahle je jedna z jeho nejlepších. Skvělá fantaskní kniha.

Pomohla vám tato recenze? Ano 0

Kniha, Odeon, 2017, 9788020717870

5 z 5 hvězdiček Anna 4. ledna 2019

Skvělá kniha, zajímavé prolínání světů. Toto je podle mě pro Murakamiho nejtypičtější kniha, společně s Kafkou na pobřeží.

Murakami, Haruki
Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Kde končí a začínají naše světy
Haruki Murakami:
Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Překlad a doslov Tomáš Jurkovič. Odeon, Praha 2008

Konec světa & Hard-boiled Wonderland, který český čtenář právě dostává do rukou, dosáhl mezi dosavadními romány Haruki Murakamiho jednoho z nejpříznivějších uznání jak z řad čtenářstva, tak z řad odborné kritiky. Je to zřejmě způsobeno silou výpovědi, kterou v sobě tento román má. Ve strhujícím ponurém podobenství o současném světě, spojeném se skrytými úvahami o soudobém Japonsku, autor nechává hrdinu jako v jediné své knize spadnout až na samé dno. Jeden špatný zvrat situace zde střídá druhý, a v závěru, jako by se autor čtenáři vyloženě poškleboval, dopadne všechno schválně ještě hůř, než naznačují melancholické konce Murakamiho jiných próz, o opatrných happyendech pozdějších období už ani nemluvě. Zdá se tedy, že je Konec světa & Hard-boiled Wonderland jakýmsi vyvrcholením jedné z autorových tvůrčích etap, dílem, ve kterém se v nejvyhrocenější podobě objevuje, co chce autor současnému světu sdělit.

Příběh anonymního pracovníka fiktivní firmy na ochranu informací, jehož krédem je rezignovaně držet ústa a krok, hlavně když za to bude dost peněz, který s překvapením zjišťuje, nakolik se mu tato pasivita nevyplatila, skutečně napohled mnoho naděje neskýtá. Snad to byla právě tato nebývale ostrá kritika principů konzumního stylu života, co způsobilo popularitu románu v celosvětovém rozsahu. V tomto smyslu opravdu Murakami překonal hranice japonské literatury, jelikož se mu povedlo přesně vystihnout celosvětový trend a precizně vylíčit myšlenkový svět člověka současné doby, žijícího uprostřed světa, ze kterého stále větší kusy ukrajuje invaze naleštěných značkových kulis, za nimiž se ovšem může skrývat cokoliv. Nepochybně právě proto je polovina románu, odehrávající se v „reálném“ světě, koncipována jako typický iniciační román, který svému protagonistovi nevybíravým způsobem otevírá oči a dává mu symbolicky poznat nepěkný rub světa, v němž se domníval žít. Respektive, staví jej zčistajasna před samý jeho konec. Jako bychom tu slyšeli byť velmi vzdálené ohlasy předválečných spisovatelů tzv. proletaria bungaku. I když používá navenek fantastické prostředky typické spíše pro někdejší zábavnou literaturu, ukazuje Murakami svůj zřejmý vztek ze stavu věcí neméně kritickým způsobem. Hrdina zjišťuje, že se mu svět, který zná, změnil v nevyzpytatelný Wonderland, kraj divů jako z Carrolovy Alenky, navíc v kraj divů s řádně přiostřenými hranami, svištícím si to naplno vpřed bez jakýchkoli zábran. Což je tematika, která nebyla Murakamimu nikdy zcela cizí. Nejzřetelněji se projevuje asi v raných dílech, jako je krom Konce světa & Hard-boiled Wonderland ještě například Hon na ovci či Tancuj, tancuj, tancuj, ani později však zcela nemizí a pozorný čtenář ji objeví i v Norském dřevu, v podobě kritického pohledu na postavu Nagasawy, nebo Na jih od hranic, na západ od slunce ve scénách setkání a posléze střetu protagonisty se svým tchánem.

K tomuto příběhu o Wonderlandu současného světa je pak připojen ještě příběh druhý – antiutopický obraz imaginárního města skrytého v protagonistově podvědomí. Jde o tvůrčí postup, jaký pak Murakami použije ještě několikrát, například v Kafkovi na pobřeží nebo Afterdarku. Málokdo přitom tuší, že jde o obraz dost staršího data než celý román, a že tu vlastně jde o jeden ze spisovatelových nejranějších počinů. Jen rok po svém prozaickém debutu totiž v září 1980 otiskl Haruki Murakami v literárním časopise Bungakkai dnes již zapomenutou prózu Město a jeho nejistá Zeď (Mači to, sono futašikana kabe). Její anonymní hrdina se v ní dozvídá od stínu jisté dívky, že kdesi existuje Město, obklopené vysokými zdmi, v němž v knihovně žije dívka, které stín patří, a stará se tam o staré sny. Vypraví se tam, a dále vše probíhá zhruba stejně, jak to už známe: musí při vstupu u Strážného odhodit svůj vlastní stín a své dny tráví v knihovně čtením snů a kreslením mapy Města. Když v zimě Strážný pálí těla uhynulých zvířat, setkává se hrdina opět se svým slábnoucím stínem, který jej přesvědčí, že se oba musí vrátit do světa venku. Vydají se na útěk, pronásledovaní hlasem Zdi obklopující Město. Hrdina i se stínem nakonec dosáhnou Tůně v řece, protékající Městem, a spojeni opaskem do ní společně skočí, čímž z Města uniknou.

Fiktivní prostor Města, zřejmě jeden z nejkrásnějších literárních obrazů, jaké zatím Murakami napsal, je popsán jako bezútěšný a krásný zároveň. Dýchá jímavou omšelostí, za kterou by se nemuseli stydět tvůrci her nó, jakou ale dobře znají i čeští poutníci, vyhledávajících trosky někdejších obcí na území Sudet. Nejlepší na něm zřejmě je množství interpretací, které umožňuje. My si zde kromě často zmiňovaného a zejména pro západní čtenáře okamžitě se nabízejícího výkladu o chátrajícím totalitním společenství za neprodyšnou železnou oponou, které své obyvatele zbavuje normální lidské existence, všimněme, že tento obraz vlastně příliš nevybočuje z řady popisů mimosvětských prostorů v japonské tradici. Japonské pohádky mluví o numinózních tajemných vesnicích, lákavých a děsivých zároveň, ve kterých je vše, co by si člověk přál, popisují paláce mořských králů, skýtajících mladíku Urašimovi zdánlivě vše, po čem touží, dodávají ale zároveň, že vstup do těchto prostor je jako vstup onoho českého ovčáka do Blaníku: ztrácíme jím zároveň svůj normální svět, jak jsme jej znali. Popisy země mrtvých Jomi no kuni ve sbírce japonských mýtů Kodžiki mluví dále o prostoru, který ve všem připomíná náš svět, a ti, kdo do něj přijdou, v něm přebývají docela podobně jako ve svém starém světě. Nečekají je soudy, tresty, ani odměny, bydlí tu v domech, ze kterých mohou vycházet ven, jedí jen zvláštní jídlo a žijí zvláštní životy, jak ale ukazuje orfeovská báje o bohu Izanagim a bohyni Izanami, kdo zde jednou zvláštního jídla pojedl, přichází o možnost návratu na zem.

Tuto svou „městskou“ meditaci na klasické téma falešnosti ideálních světů, které jsou v podstatě místy děsivými a za které je stejně vždy třeba zaplatit velkou cenu, Murakami po čase „oprášil“ a s úpravami použil, aby, tak trochu jako to dělali dávní sestavovatelé sbírek písní waka, vytvořil celek, jenž bude ještě něčím víc než jen součtem svých komponentů. Organicky ji propojil s příběhem číslo jedna a pojal ji jako obraz hrdinova uměle pozměněného nitra. Světa, vzniklého v románě interakcí hrdinova podvědomí a umělého zásahu zvenčí, který si hrdina v podstatě nechal bez řečí líbit. Ocitá se tak uvržen ve verzi vlastního povědomí, kterou mu nadiktovali jiní, pasti, z níž zdánlivě není úniku. Sledujeme tu jeho boj, ne nepodobný zápolení entomologa z Abeho Písečné ženy, uvrženého podobným způsobem do domu v písečné jámě. I vyústění je tu podobné: protagonista po dlouhém a vyčerpávajícím boji s okolím o vlastní identitu ji nakonec nalezne právě tam, kde ji čekal nejméně, v přijetí zdánlivě nelítostných podmínek daných okolím. Abeho entomolog objeví, že lze najít životadárnou vodu i uprostřed písečné jámy, Murakamiho hrdina přijímá beze zbytku svůj osud a poznává se v něm, činí to nakonec v obou rovinách románu. Kde by se drsný hrdina západního střihu rozhodl nejspíš ze všeho pro nějaký druh brutální osobní pomsty či vykonání velkého činu na poslední chvíli, který by jej proslavil, udělá Murakamiho kalkulátor něco jiného: usoudí, že už nelze udělat nic, než se se svým starým světem důstojně a bez vytáček rozloučit, docela podobně, jako to dělávali v časech válčících knížectví feudální páni, jejichž hrad byl beznadějně obležen. „Nedovedl jsem si dost dobře představit svět, v němž neexistuje smrt,“ přiznává prozaicky na konci románu, zcela v duchu japonského nazírání, které se v tomto ohledu drží pěkně při zemi a úvahy o věčném životě odkazuje do říše fantazie.

Jedná se tedy nakonec o úspěch, či neúspěch hrdiny? Nevíme. Při bližším čtení je jasné, že dost možná měl naději svému osudu uniknout, skočit podle návodu svého stínu do říční Tůně, která bezpochyby je oním spojovacím kanálem, o kterém mluví v románě postava profesora. Dostal by se tak pravděpodobně ven, do normálního světa. Hrdina však volí věrnost své konečně nalezené identitě, nachází v závěru sám sebe, svou vnitřní svobodu, své ukradené vzpomínky, paměť i totožnost a dochází do stavu, kdy se věci dějí ne proto, že to tak bylo dáno, ale proto, že se pro ně rozhodl. Podobně jako Abe, narozený mimo japonské ostrovy, a proto k nim v Písečné ženě evidentně hledající cestu, řeší tu Murakami vztah ke své vlastní zemi. Stejně jako románové město v lecčems funguje vzhledem ke svému okolí nespravedlivě, jako společnost, ve které se věci dějí, protože tak bylo dáno, a která dost možná funguje jako společnost privilegovaných, v níž se musíme vzdávat vlastního ega, abychom byli plnoprávnými členy, jinak nám hrozí vyhoštění na sám její okraj, která je ale přesto v posledku jediným opravdovým domovem, co její členové mají, a které proto dají nakonec vždy přednost před nejistými světy venku.

Ozvuky tématu Města, tentokrát pojatého otevřeněji jako země mrtvých, nalezneme s odstupem více než patnácti let i v Kafkovi na pobřeží, románu, o kterém Murakami ostatně otevřeně prohlásil, že jej původně zamýšlel jako jakési pokračování Konce světa & Hard-boiled Wonderland. Vývoj, jaký mezitím urazili Murakamiho protagonisté, ilustruje nejlépe fakt, že pro Kafku Tamuru už návštěvou imaginárního Města svět nekončí. Dokáže z ní vyjít a zjistit, že patří „už do nového světa,“ optimističtějšího než byl ten dosavadní ponurý, kterým nakonec zvládl přes počáteční panickou hrůzu projít.

Nakonec ještě pro jistotu poznamenejme, že co se týká pasáží s jednorožci, „citovaných“ Murakamim z knihy fiktivního Burtlanda Coopera, jsou samozřejmě vymyšlené samotným Murakamim. V japonském originále je sice kniha rafinovaně uvedena na poslední straně spolu s existující Borghesovou Fantastickou zoologií, jedná se ale o autorův žertík. Knihu sice připisuje Cooperovi, cituje však z údajného japonského překladu a jako jméno překladatele uvádí svůj vlastní akronym, Hiraku Makimura, čímž mu mohou pozornější japonští čtenáři nahlédnout trochu více „do kuchyně“. Je tu další z příběhů k naslouchání, další z písní, co zpívá vítr, jehož zpěv, je-li poslouchán pozorně, má v Murakamiho románech moc přivést hrdiny i čtenáře zpět k nim samým, na místo, kde nakonec skončí všechny cesty, tak jako když plujeme na lodích s rozbitým kormidlem.

A poslední poznámka závěrem: všímavější z čtenářů už dozajista přišli na to, že česká vydání Kafky na pobřeží a Konce světa & Hard-boiled Wonderland mají kromě výše uvedeného společné i to, že se v nich v obou objevuje zmínka o duši. Aby tu nevznikla mýlka, řekněme si rovnou, že se rozhodně nejedná o tytéž pojmy. Johnnie Walker z Kafky na pobřeží vyráběl své obskurní flétny z duší zabitých koček, z toho, co se podle víry, společné například i křesťanské tradici, oddělí od těla v okamžiku smrti. Naproti tomu „duše“, od které „čistí“ jednorožci Město hrdinova vnitřního světa, je, jak snad laskavý čtenář poznal, docela jiného druhu, jde o duši jako psýchu, jako projev živoucího člověka, jako známku toho, že člověk žije, cítí a vnímá, a ne pouze existuje, byť by to tak bylo pohodlnější. Převod tohoto klíčového slova románu z japonštiny do jazyka českého byl ostatně hlavním kamenem úrazu a poctivě přiznejme, že výraz duše je tu jen silně přibližným vyjádřením, pro které se překladatel rozhodl po důkladném zvážení všech alternativ, s vědomím, že jakýkoli překlad bude vždy jen náznakem, mnohdy splaceným šroubovaností vět. V japonském originále Murakami použil jedním slovem do češtiny dost dobře nepřeložitelný výraz kokoro, slovíčko, které trápí adepty překladu už od dob velikého Nacume Sósekiho, jehož stejnojmenný román zhusta mívá i v cizojazyčných verzích v názvu původní japonský výraz s tím, že si laskavý čtenář v průběhu vše domyslí. U Murakamiho však takový postup nebyl možný, zde si překlad žádal jednoslovný výraz a nutnou úvahu nad tím, oč jsou lidé v hrdinově vnitřním Městě vlastně připravováni, jelikož uvedený výraz kokoro představuje pojem jaksi bytostně japonský, až překvapivě na autora mnohdy poněkud trapně osočovaného z nejaponskosti. O radostech, jež si nad tímto výrazem, zapisovaným čínským znakem 心 s významem spoujícím pojmy jako srdce, duše, duch, mysl, nejrůznější překladatelé užili, nás poměrně snadno přesvědčí krátká exkurse do jinojazyčných vydání: kde německý překlad používá výrazu „Seele“, má Alfred Birnbaum v angličtině na mysli „mind“ a Dimitrij Kovalenin v ruské verzi necháva hrdinu ztrácet své „ja“. Český překladatel naopak kajícně doznává, že se nechal při řešení rébusu svést tím, co mu v daném kontextu ve většině případů napověděl za nejsprávnější duch jazyka (kokoro je v originálním textu oproti fixnímu pevnému českému srdci jakýmsi fluidem, podobně jako třeba česká mysl, na rozdíl od níž je ale výrazně emotivnější), spolu s velmi chytlavou ilustrací a komentáři v Komeniově prastaré učebnici Orbis Sensualium Pictus, tabule XLII, str. 86, a co mu posléze k jeho překvapení dodatečně potvrdil i japonsko-český znakový slovník. Inu, jak praví v úvodu své prvotiny Poslouchej, co zpívá vítr, sám Murakami, neexistuje dokonalý text, stejně jako neexistuje dokonalá beznaděj. Zcela podobně tedy není ani dokonalých překladů. Snad se laskavý čtenář nechá obměkčit a nahlédne podobným způsobem i na českou verzi knihy, jež právě dočetl.

Book Review | Hard-Boiled Wonderland and the End of the World #YearofMurakami

Popis:
Start the project from the beginning: …

“>

Leave a Reply