Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett)

Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett)

Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett).pdf, Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett).epub, Kniha Otec prasátek (Terry Pratchett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Otec prasátek

kniha od: Terry Pratchett

Nejdřív to vypadalo, že jde o další Pratchettův laboratorní experiment, v němž spustí své postavy do světa, kde někdo důležitý pro běh světa zmizel (tentokrát zeměplošská obdoba Santy). Nakonec se z toho ovšem vyvinula zábavná hříčka o dalších antropomorfních personifikacích (ano, Smrť je zde rovněž: HO! HO! HO!) Z těch musím vypíchnout skřeta Bradavčáka, roznášejícího v koupelnách kožní nákazu, vílu Fajnáladu, která všem vymýšlí hry na deštivá odpoledne a pláče, když je nikdo nechce hrát a v neposlední řadě geniálního boha kocoviny Žlučoblije (jejky, jejky, mě je tak špatně). K tomu přidejme jednoho vraha s něčím jako Aspergerovým syndromem (představte si zákonně zlého Sheldona Coopera) a dostaneme klasickou pratchettovku, která se sice jako obvykle v závěru zvrhne v chaos, ale to od ní přece všichni čekáme. 85%

U této knihy bych tošinku v hodnocení ubral, protože mi asi unikla pointa. A nebo si ji budu muset přečíst znova.

Celkem fajn kniha, lehký humor, docela zajímavý námět a čteno těsně před vánoci, takže to dodalu trochu té atmosféry. Co bych vytknul a vadilo mi to celkem dost, bylo že se to zcela nestrukturovaně proplétalo – paralelní děje se střídaly třeba po 2-3 větách a to přepínání kdo že to aktuálně hovoří a čí dějovou linku čtenář sleduje na mě působilo spíše rušivě než příjemně. A taky jako drobné mínus pro mě bylo, že se vůbec nevyznám v tradicích jež jsou s vánočními svátky spojené v anglo-americké kultuře a tedy chyběly mi souvislosti a někdy mi asi unikaly různé vtipné narážky a odkazy. Ale nebylo to vůbec špatně a přečetl jsem si to rád.

Skvělá takhle před Vánoci (✷‿✷)

Knihu jsem začínala číst na 3x. Nevím, proč, ale vůbec jsem se nemohla začíst. Když už jsem se začetla, tak opět jedna dějová linie byla dobrá (Smrť), ale ta druhá Mágové již tolik ne. Pro mě hodně nudné a zbytečné.

Opět skvělá parodie. Epizoda v obchoďáku nemá chybu a přál bych podobné zážitky všem obchodníkům, kteří začínají s Prasečnicemi už někdy začátkem října. Dále potom, tolik známých postav v jednom dílu, který byl napěchovaný humorem nemělo chybu a do toho nakonec i krapet filozofie, prostě a jednoduše 5* a jde se na další díl.

Ča-snač-aj je naprosto úchvatný, stejně tak bubáci a další obludy. Budu si muset taky pořídit jeden pohrabáč. Chudák Žlučoblij, jak mu rozumím. A myšlení Smrtě. co dodat, stále je to můj hrdina.

5* už jen za Časnačaje, který je nejlepším psychopatickým vrahem v dějinách literatury.

Kniha: Otec prasátek – Terry Pratchett; Kirby Josh

Kniha: Otec prasátek
Autor: Terry Pratchett ; Kirby Josh

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 20.2.2020
Česká pošta: 20.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 19.2.2020
Ostatní výdejny: 20.2.2020
Uloženka: 20.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);” onmouseout=”hide_help();”>Kdy zboží dostanu


85% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
85 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » TALPRESS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2006
Počet stran: 445
Rozměr: 18 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Hogfather
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
Vazba: brožovaná
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 1998
ISBN: 80-7197-077-8
EAN: 9788071970774

Humorné fantasy se odehrává na Zeměploše v předvečer Svátku prasečí hlídky – svátku, který velmi připomíná Vánoce. V dalším příběhu z Úžasné zeměplochy se setkáváme opět se Smrtěm a jeho vnučkou Zuzankou. V předvečer svátků, na které se těší všechny děti, se začnou dít divné věci – objevují se různá strašidla a strašidýlka – stačí na ně pomyslet. Dělá to starost i mágům. Nastala však daleko větší pohroma – ztratil se Otec prasátek (obdoba Santa Clause), který naděluje dětem. Smrť, vědom si nebezpečí pro celý svět, pokud děti ztratí víru v existenci Otce prasátek, se ujme nadělování dárků. Jeho vnučka Zuzana se snaží přijít na kloub tomu, proč si její dědeček počíná tak divně a v rozporu se svými povinnostmi.

Nadešel předvečer Svátku prasečí hlídky. Je nápadný klid. Sněhu je dost, červenek celá hejna, ozdobený stromeček za každým oknem. Je však absolutní nedostatek velkého tlustého muže v červenobílém oblečení, který doručuje hračky. Ten zmizel. Dětská vychovatelka Zuzana ho musí najít nejpozději do rána, jinak nejen že nikdo nedostane dárky, ale nevyjde slunce. A naneštěstí jsou jejími jedinými pomocníky havran s oční vadou, krysí Smrť a bůh kocoviny. A co je ještě horší, někdo leze komínem. Není to bába. Tentokrát má místo kosy pytel, ale je na něm něco smrtelně povědomého. HO. HO. HO. Šíří se podivné zvěsti. A jestli se vám navíc kýve nějaký zub, buďte opatrní.

E-kniha: Otec prasátek – Terry Pratchett

Elektronická kniha: Otec prasátek
Autor: Terry Pratchett


90%
2 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 1998
Počet stran: 445
Rozměr: 18 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Hogfather
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložil Jan Kantůrek
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 1998
ISBN: 978-80-719-7077-4
Ukázka: » zobrazit ukázku

Humorné fantasy se odehrává na Zeměploše v předvečer Svátku prasečí hlídky – svátku, který velmi připomíná Vánoce. V dalším příběhu z Úžasné zeměplochy se setkáváme opět se Smrtěm a jeho vnučkou Zuzankou. V předvečer svátků, na které se těší všechny děti, se začnou dít divné věci – objevují se různá strašidla a strašidýlka – stačí na ně pomyslet. Dělá to starost i mágům. Nastala však daleko větší pohroma – ztratil se Otec prasátek (obdoba Santa Clause), který naděluje dětem. Smrť, vědom si nebezpečí pro celý svět, pokud děti ztratí víru v existenci Otce prasátek, se ujme nadělování dárků. Jeho vnučka Zuzana se snaží přijít na kloub tomu, proč si její dědeček počíná tak divně a v rozporu se svými povinnostmi.

Nadešel předvečer Svátku prasečí hlídky. Je nápadný klid.
Sněhu je dost, ozdobený stromeček za každým oknem. Je však absolutní nedostatek velkého tlustého muže v červenobílém oblečení, který doručuje hračky.
Ten zmizel. Dětská vychovatelka Zuzanka ho musí najít nejpozději do rána, jinak nejen že nikdo nedostane dárky, ale nevyjde ani slunce. A naneštěstí jsou jejími jedinými pomocníky havran s oční vadou, Krysí Smrť a bůh kocoviny.
A co je ještě horší, někdo leze komínem. Není to bába. Tentokrát má místo kosy pytel, ale je na něm něco smrtelně povědomého. HO. HO. HO. Šíří se podivné zvěsti. A jestli se vám navíc kýve nějaký zub, buďte opatrní.

Copyright © 1996 by Terry Pratchett

Translation © 1998 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1996 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

Gerilovému majiteli knihkupectví,

známému mezi přáteli jako „ppint“,

za to, že mi už před léty položil onu otázku,

kterou klade v téhle knize Zuzana.

Překvapila mě jen skutečnost,

že se tak nezeptalo mnohem víc lidí.

A příliš mnoha nepřítomným kamarádům.

Všechno někde začíná, ikdyž s tím tvrzením mnoho fyz iků nesouhlasí.

Lidé si však vždycky mlhavě uvědomovali potíže se začátkem věcí. Projevují například hlasitý údiv nad tím, jak se dostane při sněhové kalamitě do práce řidič sněžného pluhu nebo kde tvůrc islovníků zj istí, k čemu který výraz patří a jak se správně píše. Neustále pak vládne touha najít v té pokroucené, zauzlované a potrhané časoprostorové sít inějaký bod, na nějž by se dal položit metaforický prst, a ukázat, že tady, tady je to místo, kde všechno začalo.

Něco taky začalo ve chvíli, kdy Cech vrahů přijal do svých řad pana Časnačaje, který viděl věci jiným způsobem než ostatní lidé. Tak například jeden z těch jiných způsobů spočíval v tom, že všechny ostatní lidi viděl jako věci (lord Odkraglli, jeden z představených cechu, pozděj iřekl: „Bylo nám ho líto, protože přišel v mladém věku za nejasných okolností o oba rodiče. Myslím, že když se na to teO podívám zpětně, měl ijsme se nad tím trochu důkladněj izamyslet. “).

Ale ještě předtím, než se stalo tohle, většina lidí zapomněla, že ty nejstarší příběhy vždycky vyprávěly více č iméně o krv i. Pozděj ise z n ich krev začala postupně vynechávat, aby byly snáze stravitelné pro děti, nebo přesněji řečeno spíše pro ty lidi, kteří je dětem vyprávějí a čítávají, než kvůl idětem samým (protože dět ivšeobecně jsou proléváním krve obvykle nadšené, je-l i prolévána těmi, kdo si to opravdu zaslouží)*, až v nich nezů* Pozn. autora:Abychom si rozuměli:že potečeztěch, kdosizaslouží,

aby jejich krev byla prolita. Ale třeba taky ne. U některých dětí si

nikdy nemůžete být docela jistí.

stala krev žádná. A v té chvíl izačal il idé užasle přemýšlet, kam se poděly ty dobré příběhy.

Ale ještě předtím s iněco v nejčernějších jeskyních a nejtemnějších pralesích pomyslelo: Co jsou zač, tahle stvoření? Budu je pozorovat.

Ale ještě předtím vznikla Zeměplocha, aby se mohla vydat na svou cestu vesmírem na hřbetech čtyř slonů stojících na krunýř iobrovské želvy A’Tu in.

Možná, že jak se tak pohybuje, zaplétá se – jako slepec v domě plném pavučin – do těch vysoce specializovaných časoprostorových vláken, která mají tendenci se množit při každé historické události, s níž se setkají, napíná je, trhá a vytahuje do nových tvarů.

A nebo taky ne. Filozof Didactylos shrnul všechny alternativní hypotézy do dvou vět. „Věci se prostě dějí. Čert je vem.“

Starší mágové Neviditelné univerzity stáli a upírali oči na dveře.

Nebylo pochyb o tom, že ten, kdo je zavřel, chtěl, aby zůstaly zavřené. ZajišWovalo je několik velkých hřebů zatlučených do dveřního rámu. Přes dveře bylo přibito několik silných prken. A co víc, až do dnešního rána byly ukryty za velikou knihovnou, kterou před ně někdo postavil.

„A potom je tady ten nápis, Výsměšku,“ upozorňoval děkan. „Četl jste ho přece, předpokládám. Víte který? Ten, co říká ,za žádných okolností neotvírejte tyto dveře‘.“

„Samozřejmě, že jsem ho četl,“ zabručel Výsměšek. „Proč si myslíte, že je chc iotevřít?“

„Ehm. proč?“ zeptal se lektor Zaniklých run.

„Abych zjistil, proč někdo chtěl, aby zůstaly zavřené, samozřejmě!“* * Pozn. autora:Tentodialogobsahujepraktickyvše,cojepotřeba vědět

o lidské civilizaci. Nebo alespoň o těch jejích částech, které skončily

hluboko pod mořskou hladinou nebo ze kterých se ještě kouří.

Pokynul Afektovi, univerzitnímu zahradníkovi a trpaslíkovi pro všechno, který stál opodál s páčidlem.

„Dej se do toho, mládenče.“

Zahradník zasalutoval. „Rozkaz, pane.“

A doprovázen zvuky tříštícího se dřeva, Výsměšek pokračoval. „Podle plánů na tom místě byla koupelna. Na koupelně přece není nic strašidelného, proboha. Já chci vlastní koupelnu. Už mám plné zuby toho společného sprchování, lidičky. Je to nehygienické. Člověk může chytit kdoví co. To už mi říkal otec. Kde se koupe moc lidí společně, tam pobíhá skřet Bradavčák se svým malým pytlíkem.“

„To je něco jako víla Zubnička?“ zeptal se jízlivě děkan.

„Jsem tady šéfem a chc isvou vlastní koupelnu,“ prohlás il Výsměšek pevně. „A tím to všechno končí, jasné? Chc ikoupelnu a chci, aby byla hotová na Noc prasečí hlídky, rozumíte?“

A to je samozřejmě ta potíž se začátky. Někdy, když máte co dělat s okultními říšemi, které mají úplně jiný vztah k času, můžete se dočkat důsledku o něco dřív než příčiny.

Odněkud až od hranice slyšitelnosti se ozvalo tichoučké klingleklingleklingle, jako kdyby někde daleko zněly malé stříbrné zvonečky.

Zhruba v době, kdy arcikancléř tak autoritativně uplatňoval svá práva, seděla Zuzana Stohelitská v posteli a četla si při svíčce.

Okno bylo pokryto ledovým ikvěty.

Měla ráda tyhle časné večery. Jakmile jednou uložila děti do postele, měla více méně volno. Paní Kamašná měla až úzkostlivé obavy z toho, udílet Zuzaně nějaké příkazy, přestože jí platila gáži.

Ne že by ta gáže byla nějak důležitá. Důležité bylo to, že Zuzana stála na Vlastních nohou a měla Skutečné zaměstnání. A být vychovatelkou bylo skutečné zaměstnání. Jediná choulostivá situace nastala, když její zaměstnavatelka zjistila, že je Zuzana vévodkyně, protože podle všeho, co paní Kamašná věděla

(a kdyby se sepsalo, co věděla, byla by z toho velm ikrátká kniha psaná hodně velkými písmeny), nepředpokládalo se, že bude společenská smetánka pracovat. Čekalo se od ní, že se bude jen tak poflakovat kolem. Jediné, co se Zuzaně nakonec podařilo, bylo přesvědčit svou zaměstnavatelku, že se jí nemusí klanět, kdykoliv se potkají.

Jakýsi pohyb ji přinutil pootočit hlavu.

Plamen svíčky se ohnul a hořel vodorovně jako v silném ječícím větru.

Záclony se vzdouvaly od okna, které se.

. se zařinčením otevřelo.

Bylo naprosté bezvětří.

Přinejmenším nevál vítr z tohoto světa.

V její mysl ise formovaly představy. Rudá koule. ostrá vůně sněhu. A ty pak zmizely a místo nich tam byly.

„Zuby?“ řekla Zuzana nahlas. „Zase zuby?“

Zamrkala. Když oč iznovu otevřela, bylo okno, ostatně jak s ibyla předem naprosto j istá, pevně zavřené. Záclony ochable visely. Plamen svíce si hořel nahoru, jako by se nechumelilo. Och ne, znovu už ne. Ne po takové době. Všechno zatím probíhalo tak dobře.

Ohlédla se. Dveře jejího pokoje byly dokořán otevřené a na prahu stála malá bosá postavička v pyžámku.

Povzdechla si. „Copak, Tyldo?“

„Já fe bojím té obvudy ve fkvepě, Vuvano. Ona mě fní.“

Zuzana rozhodným pohybem zavřela knihu a pozvedla varovný prst.

„Copak jsem t iříkala o tom, když se někdo naschvál snaží mluvit jako roztomilý sladký mazlíček, Tyldo?“

Holčička jí odpověděla: „Řekla jsi, že to nesmím dělat. Řekla jsi, že úmyslné šišlání je hrdelní zločin a že to dělám jen proto, abych k sobě přilákala pozornost.“

„Výborně. Víš, jaká obluda je to tentokrát?“

„Je to obvovská chvupatá obvuda f of –“

Zuzana znovu pozvedla varovný prst.

„– obluda s osm irukama,“ oprav ila se Tylda.

„Cože? Už zase tahle? No dobrá.“

Zuzana vstala z postele, oblékla s ižupan, a zatímco j idítě pozorovalo, pokoušela se zůstat úplně klidná. Takže se zase vracely. Oh, ne ty obludy ve sklepě. To patřilo k její práci. Ale zdálo se, že už s izase začíná vzpomínat na budoucnost.

Zavrtěla hlavou. AW už utečete jakkoliv daleko, nakonec se vždycky zase dohoníte.

Obludy, to bylo alespoň jednoduché. Jak se vypořádat s obludami, se už naučila. Sebrala pohrabáč z kuchyňského uhláku a pustila se s Tyldou v patách dolů po schodech.

Kamašných měl ivečerní společnost. Směrem od obývacího pokoje se nesly tlumené hlasy.

Právě když se plížila kolem, dveře pokoje se otevřely a nějaký hlas zvolal: „Propánakrále, tady je nějaké děvče v noční košili a s pohrabáčem.“

Viděla několik siluet, které se objevily ve světlém obdélníku dveří, a podařilo se jí rozeznat ustaranou tvář paní Kamašné.

„Zuzano? Hm. co se děje?“

Zuzana se podívala na pohrabáč ve své ruce a pak zpět na ženu. „Tylda říká, že se bojí obludy ve sklepě, paní Kamašná.“

„A vy jste se na ni vypravila s pohrabáčem, co?“ nadhodil jeden z hostů. Z pokoje se šířila ostrá vůně koňaku a doutníků.

„Ano,“ odpověděla jednoduše Zuzana.

„Slečna Zuzana je naše vychovatelka,“ řekla paní Kamašná. „Tedy. říkala jsem vám o ní.“

Bylo vidět, jak se obličeje vyhlížející z pokoje mění. Objevil se na nich výraz pobavené úcty.

„Ona je schopná utlouct obludu pohrabáčem?“ ozval se kdosi.

„No, já myslím, že je to velm ichytrý nápad,“ řekl někdo j iný. „Když s imalé holč ičky občas vezmou do hlavy, že je ve sklepě

bubák, zajdete tam s pohrabáčem, a zatímco dítě nad schody do sklepa poslouchá, několikrát tím pohrabáčem do něčeho udeříte a všechno je zase v pořádku. Tomu děvčet ito opravdu myslí. Je velmi citlivé. A velmi moderní.“

„Je to to, co děláte, Zuzano?“ zeptala se paní Kamašná dychtivě.

„Samozřejmě, paní Kamašná,“ odpověděla Zuzana poslušně.

„Tak to chci vidět, u Slepého Ia! Člověk každý den nevidí, jak děvče utlouká nějakou obludu,“ prohlásil další muž ve dveřích. Zavlnilo se hedvábí a doutníkový kouř a hosté se vyřinuli do haly.

Zuzana s iznovu povzdechla a vydala se po schodech dolů do sklepa, zatímco Tylda seděla nahoře a objímala s ikolena.

Dole se otevřely a pak zavřely dveře.

Nastalo krátké ticho a pak se ozval strašlivý řev. Jedna z žen omdlela a jakýs imuž upust il doutník.

„Nemusíte se bát, všechno bude v pořádku,“ uklidňovala je Tylda. „Vona vždycky vyhraje. Všechno bude dobrý.“

Bylo slyšet tupé údery, zvonění kovu o kov, pak kňučivé zvuky, které přešly v rychle slábnoucí chroptivé bublání.

Zuzana otevřela dveře. Pohrabáč byl ohnutý do pravého úhlu. Zazněl nervózní potlesk a pochvaly.

„Dobrá práce,“ prohlásil jeden z hostů. „Dokonale psychologické. A ten skvělý nápad s ohnutým pohrabáčem. A řekl bych, že ty už se nebojíš, viO, holčičko?“

„Nebojím,“ přikývla Tylda.

„Vážně, dokonalá psychologie.“

„Zuzana říká, abych se nebála, ale rozzlobila,“ pokračovala Tylda.

„Ehm, děkuj ivám, Zuzano,“ řekla paní Kamašná, která se změnila v roztřesený uzlíček nervů. „A, ehm, teO, sire Geoffreyi, kdybychom se snad vrátili do obýváku – pardon, myslela jsem do salonu –“

Společnost se vracela do salonu. Poslední, co Zuzana slyšela,

než se zavřely dveře, bylo: „Po čertech přesvědčivé, jak ohnula ten pohrabáč –“

„Už jsou všichni pryč, Tyldo?“

„Výborně.“ Zuzana se vrátila do sklepa, a když se znovu objevila, táhla za sebou něco velkého, chlupatého a osminohého. Podařilo se jí to vyvléct po schodech nahoru a chodbičkou k zadním dveřím, kterým iobludu vykopla ven. Do svítání se určitě vypaří.

„Tak tohle děláme s obludami my,“ řekla Zuzana.

Tylda j ipozorně sledovala.

„A teO šup zpátky do postele, má drahá.“

„A mohla bych s inechat ten pohrabáč na noc v našem pokoj i?“

„Ale zabíjí jenom obludy, že jo. “ zeptalo se dítě ospale, když je Zuzana nesla nahoru po schodech.

„Jistěže,“ přikývla Zuzana. „Všechny druhy.“

Uložila holčičku do postele vedle jejího bratra a opřela pohrabáč o skříňku na hračky.

Pohrabáč byl vyroben z jakéhos ilevného kovu s mosaznou koulí na konci. Zuzanu napadlo, že by dala mnoho za to, kdyby ho mohla použít na Tyldinu předchozí vychovatelku.

Vrátila se do své malé ložničky, uložila se znovu do postele a př itom podezřívavě pozorovala záclony.

Bylo by hezké, kdyby s imohla myslet, že se jí to jen zdálo. Jenže by to bylo taky pěkně hloupé. I když už byla skoro dva roky docela normální, starala se sama o sebe ve skutečném světě a vůbec už s ina budoucnost nevzpomínala.

A třeba se jí to opravdu jenom zdálo (ale isny mohou být velm iskutečné. ).

Pokoušela se nevšímat s idlouhého jazýčku vosku, který

jí neodbytně připomínal, že svíčka několik vteřin hořela vodorovně.

Zatímco se Zuzana snažila usnout, seděl lord Odkraglli ve své pracovně a pokoušel se dohonit svoje papírové povinnosti. Lord Odkragll ibyl vrah. Tedy přesněj iVrah. To velké písmeno bylo důležité. Oddělovalo onen odporný póvl, muže, kteří se potuloval ipo městě a zabíjel il id ikvůl ipenězům, od gentlemana, jehož tu a tam požádal o radu a o pomoc jiný gentleman, který si přál, aby někdo za jistou finanční náhradu odstranil z cukrové vaty jeho života nějaké ty žiletky, jež se tam občas objevily.

Členové Cechu vrahů se považoval iza vzdělané a kult ivované muže, kteří milují dobrou hudbu, jídlo a literaturu. A dobře znali cenu lidského života. V mnoha případech na penny přesně.

Pracovna lorda Odkraglliho byla obložená dubovým dřevem a její podlaha pokryta vysokým kobercem. Nábytek byl starý a hodně užívaný, ale jeho vzhled byl takový, jaký na sebe bere velmi kvalitní nábytek, když ho opatrně používáte nějakou tu stovku let. Byl to prostě zralý nábytek.

Na mřížce v krbu hořelo velké poleno. Před krbem spal idva ps ive velkém chomáč i, jak spávají velcí chlupatí ps ivšude.

Kromě občasného zvuku, jejž vydával ips ive spaní, nebo zapraskání polena v krbu bylo ticho v místnosti rušeno jen skřípáním pera lorda Odkraglliho a tikáním velkých stojacích hodin vedle dveří. drobné, soukromé zvuky, které pomáhaly vymezit ticho.

Tedy tak to alespoň bylo, dokud s iněkdo neodkašlal.

Ten zvuk velm ijasně naznačoval, že jeho důvodem není potřeba odstranit z dýchacího traktu drobeček sušenky, který tam omylem zabloudil, ale nutnost co možná nejméně rušivým způsobem naznačit přítomnost majitele krku.

Odkragll ipřestal psát, ale hlavu nezvedl.

Pak, po nějaké chvíli, kdy vypadal, jako že uvažuje, řekl hlasem zkušeného obchodníka: „Dveře jsou zamčené. Okna zamřížovaná. Psi se, jak se zdá, nevzbudili. Skřípající podlaha neskřípala. A další malá opatření, která vám přesně nepopíšu, nezabrala. To velm idrast icky omezuje výběr. Velm ipochybuj i o tom, že jste duch, a bohové se většinou na scénu dostavují s bohatším iefekty. Samozřejmě, mohl byste být SmrW, ale nevěřím, že ten by se unavoval společenskými zdvořilůstkami, a kromě toho se cítím velm idobře. Hmm.“

Něco se vznášelo ve vzduchu před jeho stolem.

„Zuby mám v dokonalém pořádku, takže nemůžete být ani víla Zubnička. A už dávno jsem zjistil, že pořádná brandy před spaním člověka zbaví nutnost ivyužívat Hajajovy služby. Melodii udržím docela dobře, mám hudební sluch, takže nemyslím, že bych přilákal pozornost starého dědka Potíže. Hmm.“

Postava připlula o něco blíže.

„Předpokládám, že skřítek by sem mohl vlézt myší dírou, ale v těch mám pastičky,“ pokračoval Odkraglli. „Bubák by sice dokázal projít stěnou, ale dával by s ivelký pozor, aby se neprozradil. Musím přiznat, že jste mě skutečně zaskočil. Hmm?“

Ve vzduchu viselo šedé roucho. Zdálo se, že je něčím vyplněno, protože mělo tvar, ikdyž ten, kdo je vyplňoval, nebyl vidět.

Odkragll iměl najednou velm ineodbytný poc it, že onen tvor není ve skutečnosti neviditelný, ale že tady jednoduše, ve fyzickém slova smyslu, prostě není.

„Dobrý večer,“ řekl.

Roucho řeklo: Dobrý večer, lorde Odkraglli.

Jeho mozek vnímal slova. Jeho uš iby ale byly přísahaly, že nic neslyší.

Jenže jeden se nestává představeným Cechu vrahů, pokud se snadno vyděsí. Kromě toho ta věc nebyla nijak děsivá. Byla naopak nesmírně nudná, pomyslel s iOdkragll i. Kdyby na sebe

mohla vzít monotónní bezvýraznost tvar, jistě by si vybrala tenhle.

„Vypadáte jako zjevení,“ řekl.

Náš vzhled a původ není předmětem rozhovoru, ozvalo se mu v hlavě. Nabízíme vám obchod.

„Přejete si snad někoho inhumovat?“ naklonil Odkraglli hlavu mírně na stranu.

Odkragll io tom chv ilku uvažoval. Nebylo to tak neobvyklé, jak to vypadalo. Byly tady precedenty. Služby cechu s imohl koupit každý. Cech si například v minulosti zaplatilo několik zombií, aby si tak vyrovnaly účty se svými vrahy. Odkraglli si rád pohrával s myšlenkou, že cech praktikuje absolutní demokracii. Nepotřebovali jste inteligenci, sociální postavení, krásu an ipůvab, abyste s ijej mohl inajmout. Potřeboval ijste jen peníze, které, na rozdíl od všech těch ostatních věcí, byly dostupné každému. Snad s výjimkou chudých, ale některým lidem prostě nepomůžeš.

Ukončit. To byl dost zvláštní způsob, jak věc vyjádřit.

„Mohl ibychom. “ začal.

Výška honoráře naznačí obtížnost úkolu.

„Ceník našich služeb je –“

Zaplatíme tři miliony tolarů.

Odkragll ise opřel v křesle. To bylo čtyř ikrát víc než nejvyšší honorář, jaký s ikdy vydělal člen cechu, a to v něm byl ještě speciální rodinný bonus, který zahrnoval všechny hosty nocující v domě.

„Žádné otázky, předpokládám?“ nadhodil, aby získal čas.

„A máme tedy vycházet z toho, že výška honoráře odráží obtížnost úkolu? Že je klient například dokonale střežen?“

Není střežen vůbec. Ale bude téměř nemožné vymazat ho obyčejným izbraněm i.

Odkragll ipř ikývl. To by zase nemusel být takový problém,

pomyslel si. Cech během let nashromáždil pěknou řádku velmi neobyčejných zbraní. Vymazat ho? Neobvyklý obrat, skutečně.

„Vždycky rád ivíme, pro koho pracujeme,“ řekl.

„Chtěl jsem tím říci, že potřebujeme znát vaše jméno. Nebo jména. Je to samozřejmě přísné obchodní tajemství. Musíme něco zapsat do našich záznamů.“

Můžete nás označit jako. Auditory.

„Skutečně? A v jakém oboru vykonáváte svůj audit?“

„Obávám se, že o vás potřebujeme vědět něco víc.“

Jsme zákazník, který je ochoten zaplatit tři miliony tolarů.

Odkraglli na ten argument přistoupil, i když velmi nerad. Jenže za tři miliony tolarů jste ochotni neptat se na spoustu věcí.

„Skutečně?“ řekl nakonec. „Za těchto okolností, a protože jste úplně nový klient, myslím, že bychom měli požadovat platbu předem.“

Jak s ipřejete. Zlato je složeno ve vašem trezoru.

„Chcete říci, že bude složeno do našeho trezoru.“

Ne. Vždy bylo ve vašem trezoru. Víme to, protože jsme je tam právě dopravili.

Odkraglli chvilku pozoroval prázdnou kápi a pak, aniž odvrátil pohled, natáhl ruku a chopil se mluvicí trubky.

„Pan Vyhrožal?“ řekl, když do ní nejprve hvízdl. „Vy. Dobrá. Mohl byste mi laskavě říci, kolik máme k dnešnímu dni v pokladnicích peněz? Ne, stačí zhruba. Zaokrouhleno na celý milion, řekněme.“ Na okamžik si mluvicí trubku podržel u ucha a pak do ní znovu promluvil. „Dobrá, ale buOte od té dobroty a prověřte m ito, ano?“

Pověsil trubku a položil ruce před sebe dlaněmi na stůl.

„Mohl bych nabídnout něco k pití, zatímco budeme čekat?“

Odkragll is j istou úlevou vstal a přešel k velkému baru maskovanému ve starožitné skříni. Jeho ruka se vznášela nad pra

starou a nesmírně cennou cechovní skříňkou na alkohol, v níž spočívaly velké karafy označené Mur, Nig, Otrop a Yksihw*.

„A co byste s itak dal?“ zeptal se Odkragll ia napadlo ho, kde má Auditor asi ústa. Jeho ruce se jen na okamžik vznášely nad nejmenší karafou, nadepsanou Dej – Rozop.

„Ale vždyW jste m iprávě teO řekl, že vám můžu nabídnout něco k pití. “

Jistě. Považujeme vás za plně schopného tuto akci provést.

„Ah.“ Odkraglliho ruka zaváhala nad karafou s whisky, ale pak si to rozmyslela. V tom okamžiku se ozvalo z mluvicí trubice písknutí.

„Ano, pane Vyhrožale? Skutečně? Opravdu? Já osobně například nacházím neustále nějaké drobné v gauči, je zajímavé, jak se tam vždycky.. ne, nebyl jsem. Ano, měl jsem jistý důvod se. ne, vaše vina to v žádném případě. Ne, ani já si nedovedu představit, jak se. Ano, běžte si odpočinout, to je skvělý nápad. Děkuj ivám.“

Pověsil mluvicí trubku. Šedé roucho se nepohnulo.

„Bude přirozeně nutné, abychom se dozvěděli kde, kdy, a hlavně koho,“ řekl po chvilce.

Místo se ovšem na žádné mapě nenajde. Byl ibychom rád i, kdyby byla zakázka vyřízena do týdne. To je důležité. A co se týče toho koho. * Pozn. autora: Je to smutná a hrozná věc, že vysoce urození a bohatí

lidé skutečně věří, že sloužící budou naprosto zmateni, když se

alkohol naleje do karaf, které jsou mazaně nadepsány pozpátku.

Jenže během dlouhých historických let každý sociálně uvědomělý

butler dospěl k přesvědčení – a můžeme říci, že na mnohem reál

nějším základě než oni –, že jeho zaměstnavatelé nepoznají, když

po odebrání jistého dílu se do jejich karafy s whisky doleje aniru.

Na Odkraglliho stole se objevila kresba a v hlavě mu zazněla slova: Říkejme mu TlusWoch.

„To má být žert?“ řekl Odkraglli.

Ne, vy as ine, pomyslel s iOdkragll i. Zabubnoval prsty.

„Je mnoho lidí, kteří by vám tvrdili, že. ta osoba neexistuje,“ řekl.

Musí existovat. Jak jinak byste tak snadno poznal jeho obrázek? A mnoho lidí si s ním dopisuje.

„No ano, to je pravda, v jistém smyslu existuje. “

V jistém smyslu existuje všechno. My jsme tady ale právě kvůl izrušení té ex istence.

„Najít ho as inebude tak docela snadné.“

V každé ulici můžete potkat osoby, které vám sdělí jeho přibližnou adresu.

„Ano, to jistě,“ přikývl Odkraglli a podivil se, jak jim může někdo říkat osoby. To byl nezvyklý výraz. „Ale jak říkáte, pochybuji, že by nám ho mohly přesně lokalizovat například na mapě. A ipotom, jak by mohl být. TlusWoch inhumován? Máte na mysl inapříklad sklen ic iotráveného sherry?“

V káp inebyla tvář, která by se mohla usmát.

Vy as idost dobře nechápete význam slova najmout, ozvalo se v Odkraglliho hlavě.

To v něm vzbudilo odpor. Vrahové nebyli nikdy najímáni. Byli vyhledáni, požádáni, zainteresováni, přizváni, ale nikdy najati. Najímal ise jen služebníc i.

„A co že to na něm dost dobře nechápu?“

My platíme. Vy s inajdete způsob jak a čím.

Roucho začalo blednout.

„Jak bych se s vám imohl spoj it?“

My se spojíme s vámi. Víme, kde jste. Víme, kde je každý.

Postava zmizela. V témže okamžiku se rozletěly dveře a v nich stanul rozrušený pan Vyhrožal, pokladník cechu.

„Promiňte, pane, ale já jsem za vámi prostě musel přijít!“

hodil na stůl před Odkraglliho několik koleček. „Podívejte se na ně!“

Odkragll iopatrně vzal do prstů jeden zlatý plíšek. Vypadal jako mince, ale.

„Nemá žádné značení, ražbu, hodnotu!“ zvolal Vyhrožal. „An iorel, an ipanna, žádný náp is! Je to prostě hladký kotouč. Jsou to všechno takovéhle plíšky!“

Odkraglli otevřel ústa, aby řekl: „Jsou bezcenné?“, a přistihl se, jak tajně doufá, že je to ten případ. Jestliže by jim ti – aW už ti byli kdokoliv – zaplatili bezcenným kovem, pak nemohlo být o nějaké smlouvě ani řeči. Bohužel viděl, že to není ten případ. Rozpoznat peníze, to byla jedna z prvních věcí, které se vrazi ve svém povolání učili.

„Hladké kotoučky z čistého zlata,“ řekl.

Vyhrožal němě přikývl.

„To bude bohatě stačit,“ zabručel Odkraglli.

„Musí být magické!“ vykřikl Vyhrožal. „A my nikdy nebereme magické peníze!“

Odkraglli několikrát Wukl plíškem o stůl. Vydával uspokojivě plný zvonivý zvuk. Nebyly magické. Magické peníze by vypadaly jako peníze, protože jejich jediným úkolem bylo zmást. Ale tyhle věcičky nemusely napodobovat něco tak lidského a přirozeného jako hodnotu a značení mincí. Tohle je zlato, říkaly mu jeho prsty. Ber, nebo neber.

Odkragll iseděl a přemýšlel, zatímco Vyhrožal stál a dělal s i starosti.

„Vezmeme je,“ řekl nakonec Odkraglli.

„Děkuj ivám, pane Vyhrožale. To je mé rozhodnutí,“ ukončil Odkraglli hovor. Chvilku upíral oči do neurčita a najednou se mu na rtech objevil úsměv. „Je pan Časnačaj stále ještě v budově?“

Vyhrožal o něco ustoupil. „Myslím, že se Rada nakonec rozhodla ho propustit,“ odpověděl škrobeně. „Po tom případu –“

„Pan Časnačaj nevidí svět stejně jako většina ostatních lidí,“ řekl Odkraglli, zvedl ze stolní desky obrázek a zamyšleně se na něj zadíval.

„Tedy, ano, v tom s vám imusím souhlas it, to je každopádně pravda.“

„Prosím, pošlete m iho sem.“

Cech přitahoval různé lidi, pomyslel si Odkraglli. Přistihl se př imyšlence, že by ho zajímalo, jak je možné, že př itáhl především Vyhrožala. Bylo téměř nemožné představit si, jak bodá někoho do srdce, protože Vyhrožal by se určitě bál, že peněženku své obět izamaže krví. Zatímco m istr Časnačaj.

Potíž byla v tom, že cech přijímal mladé hochy a dával jim skvělé vzdělání a shodou okolností je také učil, jak zabíjet čistě a bez emocí, za peníze a pro blaho společnosti, nebo alespoň pro dobro té část ispolečnost i, která má peníze, a koneckonců, cožpak tady byla ještě nějaká jiná společnost?

Bohužel se občas stávalo, že jste narazili na někoho, jako je mistr Časnačaj, který považoval peníze za zbytečné rozptylování. Mistr Časnačaj měl skutečně oslňující mysl, ale oslňující jako popraskané zrcadlo – nádherné obrazce a duhový lom světla, ale v konečném výsledku přece jen něco, co bylo polámané.

Mistr Časnačaj si sám se sebou velmi užíval. A s jinými lidmi teprve.

Odkragll ise rozhodl, že už brzo se Časnačajov istane nějaká nehoda. Jako mnoho ostatních lidí, kteří nemají skutečnou morálku, měl lord Odkragll ij isté normy a Časnačaj ho odpuzoval. Zabíjení lidí, to byla velmi opatrná hra, obvykle hraná proti lidem, kteří sami znali její pravidla, nebo si alespoň mohli dovolit služby těch, kdo je znali. Člověk nacházel potěšení v tom, když se mu podařilo provést celou věc rychle a čistě. Co se ovšem nečekalo, bylo, že s iněkdo bude l ibovat ve smrtích pomalých a špinavých. Takové věci vyvolávaly zbytečné řeči.

Na druhé straně bylo Časnačajovo vědomí, pokroucené jako vývrtka, přesně tou zbraní, jíž bylo třeba se vypořádat s podob

ným problémem, jaký teO vyvstal. A kdyby se mu to nepodařilo. pak by to sotva byla Odkraglliho vina, že?

Chvilku věnoval pozornost papírům. Bylo až neuvěřitelné, jak se ty věci množily. Ale vyřídit se to muselo. Nebyli přece nějací laciní zabijáci, nebo co.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Odstrčil papíry stranou a opřel se.

„PojOte dál, pane Časnačaji.“ Nikdy nebylo na škodu udělat na své návštěvníky trochu dojem.

Dveře se otevřely a stál v nich cechovní sluha, který opatrně balancoval podnosem s čajovým příslušenstvím. „Ah, Zavozníku,“ řekl Odkraglli, jenž se dokonale ovládl. „Položte to támhle na stůl, ano?“

„Jistě, pane,“ přikývl sluha. Obrátil se a kývl hlavou. „Promiňte, pane, hned půjdu a donesu druhý šálek.“

„Pro vašeho hosta, pane.“

„Jakého hosta? No, až pan Časnačaj přijde, tak –“

Zarazil se a otočil.

Na koberečku u krbu seděl mladík a hrál s ise psy.

„Má se to vyslovovat Ča-snač-aj, pane,“ řekl mladík jen s náznakem výčitky. „Většina lidí to říká špatně, pane.“

„Jak jste to udělal?“

„No, to je jednoduché. Jen na posledním metru nebo dvou jsem se trochu připálil, pane.“

Na koberci před krbem bylo vidět několik chomáčů sazí. Odkragll is iuvědom il, že slyšel, jak padají, ale na tom nebylo celkem nic zvláštního. Krbem se nikdo dovnitř dostat nemohl. Kousek pod jeho ústím na střeše byla do šachty vsazena silná mříž.

„Ale za starou knihovnou je zaslepený krb,“ odpověděl Časnačaj, který mu očividně četl myšlenky. „Oba sopouchy se spojují, a to pod úrovní mříže. Byla to jednoduchá věc, pane.“

Odkraglli přikývl. To, že věkovité budovy bývají doslova protkány starým ikrbovým ikomíny, byla jedna z věcí, kterou se člověk musel naučit hned na začátku své kariéry. A pak, pomyslel si, na to postupně zapomenete. Je vždycky dobré udělat na ty druhé patřičný dojem. Zapomněl, že i tohle se u nich v cechu učí.

„Zdá se, že vás t ips imají docela rád i,“ poznamenal.

„Vycházím se zvířaty moc dobře, pane.“

Časnačajova tvář byla mladá, otevřená a přátelská. Rozhodně se neustále usmívala. Většina lidí však považovala celý efekt za znehodnocený tím, že měl jen jedno oko. O to druhé přišel př ijakés inevysvětl itelné nehodě a chybějící bulva byla nahrazena skleněnou koulí. Výsledek byl dost znepokojující. Jenže tady byla jedna věc, která lorda Odkraglliho znepokojovala mnohem víc, a to bylo Časnačajovo druhé oko, to, kterému by se snad dalo říkat normální. Nikdy neviděl tak malou a ostrou zorničku. Časnačaj se díval na svět špendlíkovou dírkou.

Odkragll is iuvědom il, že se stáhl za svůj stůl. Tak to bylo s Časnačajem pokaždé. Vždycky jste se cítili šWastnější, když mez ivám ia jím něco stálo.

„Takže vy máte rád zvířata, co?“ řekl Odkraglli. „Mám tady hlášení, že jste přibil psa sira Jiřího na strop.“

„Copak jsem ho mohl nechat štěkat, zatímco jsem pracoval, pane?“

„Někteří lidé by ho byli omámili.“

„Oh.“ Časnačaj se na chvilku zatvářil rozpačitě, ale pak se zase rozzářil. „Ale smlouvu jsem splnil do posledního puntíku, pane. O tom nemůže být nejmenších pochyb, pane. Ověřil jsem si, že sir Jiří nedýchá, zrcátkem, přesně podle instrukcí. Je to v mém hlášení, pane.“

„Ano, jistě.“ V tom okamžiku si Odkraglli v duchu připomněl hlavu sira Jiřího ležící skoro dva metry od těla. Strašné bylo pomyšlení, že na tom Časnačaj pravděpodobně neviděl nic divného.

„A. ti sloužící. “ neodpustil si.

„No, nemohl jsem přece dopustit, aby tam vpadli a rušili mě, pane.“

Odkraglli přikývl, napůl hypnotizován skleněným pohledem a špendlíkovou dírkou. Ne, ty js ij im prostě nedal možnost, aby vpadli dovnitř. Vrah skutečně mohl narazit na vážný profesionální odpor, mohl se dokonce srazit s lidmi, kteří byli vyškolen istejným iuč itel ijako on sám. Ale starý muž a služebná, dva neškodní lidé, kteří měli jen smůlu, že v té době byli v domě. na tohle opravdu nebylo žádné pravidlo, to musel Odkraglli připustit. Prostě a jednoduše, za ta dlouhá léta existence cechu se vyvinula určitá etika a členové se snažili být ve své práci co nejpreciznější a nejnenápadnější, většinou po sobě nahrubo poklidili a nikdy nezapomněli zavřít dveře, když odcházeli. Ubližovat neškodným bylo horší než provinit se prot imorální struktuře společnost i, bylo to porušení dobrých mravů. Bylo to ještě horší. Bylo to nevkusné. Ale pravidlo, které by to zakazovalo, skutečně neexistovalo.

„Bylo to v pořádku, pane, že ano?“ ujišWoval se Časnačaj s nelíčeným znepokojením.

„Víte, ono to jaksi. postrádalo eleganci,“ řekl Odkraglli.

„Aha. Děkuji, pane. Jsem vždycky rád, když mě někdo opraví. Budu s ito příště pamatovat.“

Odkragll ise zhluboka nadechl.

„Ale chtěl jsem s vámi mluvit o něčem jiném,“ řekl. Zvedl obrázek. Jak že mu to ta věc říkala? . TlusWoch?

„Jen tak pro zajímavost,“ pokračoval, „jak byste postupoval, kdybyste měl inhumovat tohohle. gentlemana?“

Byl si jistý, že kdokoliv jiný by se rozesmál. Říkali by věci jako: „To je vtip, pane?“ Časnačaj se jen s podivně soustředěným výrazem naklonil kupředu.

„To by bylo obtížné, pane.“

„Samozřejmě,“ přikývl Odkraglli.

„Potřeboval bych nějaký čásek na to, abych s irozpracoval plán, pane,“ pokračoval Časnačaj.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vešel Zavozník s dalším šálkem na čaj. Uctivě se uklonil lordu Odkragllimu a tiše se vyplížil z místnosti.

„To by šlo, pane,“ řekl Časnačaj.

„Promiňte?“ podíval se na něj Odkraglli, momentálně zmatený.

„Napadl mě jistý plán,“ vysvětloval mu Časnačaj trpělivě.

„Ale, pane, vždyW vy sám jste nám říkal, že s imáme cv ičně řešit různé hypotetické případy. “

„To jistě, je to velmi cenné cvičení –“ Odkraglli se zarazil a pak se mu na tvář iobjev il šokovaný výraz.

„Chcete snad říci, že jste se ve svém volném čase věnoval vymýšlení plánu, jak by se dal inhumovat Otec prasátek?“ řekl pak mdle. „Že jste s iprostě sedl a uvažoval, jak by se to dalo udělat? Vy jste skutečně věnoval nějaký čas tomuhle problému?“

„Ale jistě, pane. A taky Kačerovi Svátku pečené duše. A Hajajovi. A SmrWovi.“

Odkragll iznovu zamrkal. „Vy jste s iopravdu sedl a uvažoval, jak –“

„Jistě, pane. Nastřádal jsem si řadu velmi zajímavých námětů a vytvořil několik skvělých plánů. Ve svém volném čase, pochopitelně.“

„Chtěl bych s ibýt naprosto j istý jednou věcí, pane Časnačaji. Vy jste se. vážně. věnoval studiu možností. jak zabít Smrtě?“

„Bral jsem to jen jako koníčka, pane.“

„Jako koníčka? No, koníčky, ony jsou. koníček, ano. Tedy já jsem kdys isbíral motýly,“ řekl Odkragll ia př ipomněl s i ty první chvilky probouzející se radosti při práci se špendlíky a smrtničkou*, „ale –“

„Věřil byste, pane, že základní metodologie je úplně stejná jako u člověka? Příležitost, místopis, technika. Musíte jen vycházet z daných faktů, které se týkají konkrétního jedince. Samozřejmě, o tomhle se toho ví hodně.“

„A vy jste tedy vypracoval plán, ano?“ zeptal se téměř fascinovaně Odkraglli.

„Ano, ale to už je hodně dávno, pane.“

„Mohu se zeptat kdy?“

„Myslím, že to bylo jednoho večera, když jsem ležel v posteli před Nocí prasečí hlídky.“

Můj bože, napadlo Odkraglliho, když si pomyslím, že já tak akorát čekal, kdy uslyším rolničky.

„No tohle!“ řekl nahlas.

„Budu muset znovu promyslet některé drobnosti. Byl bych rád, kdybyste mi umožnil přístup k některým knihám v Temné knihovně. Ale řekl bych, že základní tvar plánu je hotov.“

„A přece. tahle osoba. Je hodně lidí, kteří by řekli, že je technicky nesmrtelná.“

„Každý má své slabiny, pane.“

„Ale samozřejmě! O tom není pochyb. Jakpak by ne.“

Odkragll iznovu zabubnoval prsty na stolní desku. Ten mladík nemůže mít skutečný plán, řekl s iv duchu. J istě, jeho mysl je svým způsobem pokřivená, ale. Pokřivená? Je pokroucená * Pozn. překl.: Nejde o zvrhlou příbuznou víly Zubničky, ale o lah

vičku s jedem, kam se vhazují ulovené exempláře hmyzu, hlavně

motýlů, aby se usmrtily před dalším zpracováním.

jako paragraf! Ale TlusWoch nebyl nějaký obyčejný cíl, na obyčejném místě, v obyčejném domě. Bylo jen logické předpokládat, že se ho lidé v minulosti pokusili lapit už mnohokrát.

Při tom pomyšlení pocítil nával spokojenosti. Časnačaj zklame, a možná to pro něj bude dokonce zklamání fatální, jestliže je jeho plán dostatečně hloupý. A cech pak možná přijde o své zlato, ale možná taky, že ne.

„Výborně,“ přikývl. „Váš plán snad ani nemusím znát.“

„To jsem moc rád, pane.“

„Protože bych vám ho an inemohl prozrad it, pane. Musel byste s ním nesouhlasit.“

„Žasnu jen nad jistotou, s jakou předpokládáte, že bude fungovat, Časnačaji.“

„Prostě jsem se nad tím problémem logicky zamyslel, pane,“ odpověděl mladík. Jeho hlas zněl mírně káravě.

„Logicky?“ zopakoval Odkraglli.

„No, předpokládám, že já vidím některé věci jinak než obyčejní lidé,“ odpověděl Časnačaj.

Zuzana si užila celkem klidný den, i když cestou do parku Gábin šlápl na spáru v chodníku. Naschvál.

Jedna z mnoha hrůz vyvolaných bezstarostným přístupem předchozí guvernantky k dětem byl imedvěd i, kteří čekají hned za rohem ulice, aby vás mohli sežrat, když šlápnete na spáru v chodníku.

Zuzana s izvykla nos it pod svým nenápadným kabátem pohrabáč. Většinou stačil jeden nářez. Medvědy vždycky zaskočilo, že je vidí ještě někdo jiný.

„Gábine?“ řekla Zuzana a upírala oči na nervózního medvěda, který s ijí vš iml na poslední chvíl ia teO se pokoušel nonšalantně zmizet.

„Ty js ina tu spáru šlápl naschvál, abych musela uhod it něja

kého nevinného tvora, jehož jediná chyba spočívá v tom, že tě chce roztrhat kousek po kousku.“

„Já s ijen tak skákal –“

„To určitě. Obyčejné děti neskáčou jako bláznivé a dívají se pod nohy. Pokud nejsou zdrogované.“

Zasmál se na ni.

„Jestli tě ještě jednou přistihnu, jak děláš naschvál něco tak ošklivého, svážu ti ruce na uzel za hlavou,“ řekla Zuzana klidně.

Přikývl a rozběhl se shodit Tyldu z houpačky.

Zuzana se spokojeně uvolnila. To byl její osobní objev. Absurdní a komické výhrůžky je nelekaly, ale pokyny jimi doprovázené byly respektovány. Obzvláště ty, s nimiž se pojily výhrůžky detailně popsané.

Předchozí vychovatelka používala jako jistou formu kázně různé obludy a bubáky. Vždycky někde čekalo něco, co mohlo sežrat nebo odnést nezbedné chlapce a děvčátka za takové zločiny, jako bylo koktání nebo umíněné a nesmyslné trvání na psaní levou rukou. Vždycky tady byl Šmikmalík, číhající na holčičky, které si cumlají palec, aby jim ho ustříhl zahradnickými nůžkami, vždycky byl nějaký ten bubák ve sklepě. Z takových cihel je budována dětská nevinnost.

Zuzaniny pokusy přesvědčit děti, aby na takové věci přestaly věřit, jen všechno zhoršily.

Tylda se začala počurávat do postýlky. Možná že to byla provizorní obrana před strašlivou obludou s mnoha drápy, o které Tylda věřila, že pod postýlkou žije.

O téhle obludě se Zuzana dozvěděla hned první večer, potom, co se holčička s křikem probudila, protože se bála bubáka ve skříni.

Zuzana s ipovzdechla a šla se podívat. Byla tak rozzuřená, že milého bubáka vytáhla ven, několikrát ho uhodila přes hlavu pohrabáčem, pak mu vykloubila rameno, aby si to lépe pamatoval, a vykopla ho zadním idveřm iven.

Dět iodmítaly přestat věř it na obludy, protože věděly po čertech dobře, že ty věc iex istují. Čestně.

Ale Zuzana brzo zjistila, že dokážou také velmi pevně věřit na pohrabáč.

TeO seděla na lavičce a četla knihu. Pravidelně, každý den, vodila děti někam, kde se mohly setkat se svými vrstevníky. Jestliže si zvyknou na hřiště, pomyslela si, nebudou se muset bát života v dospělosti. Kromě toho bylo docela hezké slyšet hlasy malých dětí, které s ihrají, za předpokladu, že sedíte dostatečně daleko, abyste nerozuměl itomu, co říkají.

Později se s nimi bude učit. Šlo jim to teO mnohem lépe od chvíle, kdy se zbavila knih jako Míček Hopla nebo O štěňátku. Nalákala Gábina na Válečná tažení generála Taktika, jehož popisy byly příhodně krvavé, ale, což bylo důležitější, byly také považovány za příliš těžké pro děti. Výsledkem bylo, že se chlapcova slovní zásoba každý týden téměř zdvojnásobovala a slova jako „vykuchat“ už dokázal používat v běžné konverzaci. Koneckonců, jaký smysl má učit dítě, aby bylo dítětem? V tom jsou všechny dět idobré od přírody.

A ona ke svému mírnému zděšení zjišWovala, že jí to s nimi velm ijde. S podezřením se zamyslela nad tím, zda to není dědičné a zda – soudě podle toho, jak se jí vlasy pohotově stáčely do upraveného drdůlku – není k podobným zaměstnáním odsouzena na celý život.

Byla to chyba jejích rodičů. Nechtěli, aby to dopadlo takhle. Alespoň ona s ilaskavě myslela, že to nechtěl i.

Chtěl ij ichrán it, držet j idál od světů rozprostírajících se mimo ten lidský, chránit proti věcem, o nichž si lidé myslí, že jsou okultní, proti. dobrá, řekněme si to rovnou, i proti jejímu dědečkovi. A to na ní přece jen, jak sama cítila, zanechalo určité následky.

Samozřejmě, abychom byl iupřímní, to byla rod ičovská povinnost. Svět byl tak plný ostrých rohů, že kdyby vás občas nepostrčili sem a nezakázali vám vlézt támhle, neměli jste ani tu

nejmenší šanc ise v něm někam dostat. A měl ipro n ipochopení, byl ilaskaví a dal ijí nejen hezký domov, ale ivzdělání.

A dobré vzdělání. Ale teprve pozděj is iuvědom ila, že to bylo vzdělání v, no, dejme tomu, ve vzdělání. Znamenalo to, že když někdo potřeboval vypočítat objem jehlanu, mohl se s důvěrou obrátit na Zuzanu Stohelitskou. Kdokoliv by si nedokázal vybavit podrobnosti o taženích generála Taktika nebo odmocninu z 27,4, zjistil by, že se na ni neobrátil marně. A pokud jste sháněl iněkoho, kdo by dokázal hovoř it o domácnost inebo nákupu věcí v pět ijazycích, stála by Zuzana v čele fronty. Vzdělání bylo lehká věc.

Naučit se věci, to bylo mnohem těžší.

Získat vzdělání, to bylo tak trochu jako nakažlivá pohlavní nemoc. Znemožňovalo vám to dělat spoustu zaměstnání a kromě toho jste měl ineodbytné nutkání předávat to dál.

Stala se vychovatelkou. Byla to jedna z mála profesí, které mohla vzdělaná dáma vykonávat. A zatím jí to šlo docela dobře. Na druhé straně s ipřísahala, že kdyby se náhodou jednou přistihla, jak tančí na střeše s kominíkem, utluče se k smrti vlastním deštníkem*.

Po čaji jim četla pohádku. Její svěřenci pohádky milovali. Ta, která byla na řadě teO, byla dost hrozná, ale Zuzaninu verzi byly dět iochotny vzít na m ilost. Převáděla pohádku do svého jazyka přímo př ičtení.

„. a pak Jack podsekl fazolový stvol, a přidal tak ke krádeži, svádění a nepovolenému vniknutí do soukromého objektu, o nichž už jsme mluvili, ještě vraždu a ekologický vandalismus, ale prošlo mu to a žil pak šWastně až do smrti. Ani jedinkrát ho nepotrápilo svědomí po tom, co všechno provedl, ani jedinkrát * Pozn. překl.:To by bylo dlouhé vysvětlování, přečtěte si knihu Mary

Poppinsová, která vypráví o vychovatelce – idolu všech dítek –,

a možná že se někteří z vás utlučou i tak. (Pamela Lyndon Traver

sová: Mary Poppinsová, Albatros 1987.)

se necítil provinile. Což dokazuje, že když jste hrdinou, může se vám prominout skoro všechno, protože se nikdo neodváží klást vám nepohodlné otázky. A teO,“ dodala a s hlasitým plesknutím sklapla knihu, „je čas jít spát.“

Minulá vychovatelka naučila děti modlitbičku, která zahrnovala naději, že ten či onen bůh si vezme jejich dušičku, kdyby náhodou umřely ve spánku, a tak – pokud to Zuzana dokázala posoudit – také obsahovala poselství, že by to bylo dobré.

Zuzana s iv duchu často sl ibovala, že jednoho krásného dne se za tou ženskou vypraví a uštve ji.

„Zuzano,“ ozvala se Tylda odněkud zpod pokrývek.

„Vzpomínáš si, jak jsme minulý týden psali psaní Otci prasátek?“

„Víš. v parku nám Ráchel říkala, že Otec prasátek neexistuje a že to ve skutečnost ije tvůj táta. A vš ichn iříkají, že je to pravda.“

Pokrývky na druhé posteli se pohnuly. Tyldin bratr se obrátil tváří k nim a napjatě naslouchal.

No maucta, pomyslela s iZuzana. Doufala, že tomuhle se jí podaří vyhnout. Bude to úplně to samé jako ta věc s Kačerem o Svátku pečené duše.

„A záleží na tom, když stejně dostanete dárky?“ snažila se je lehce odbýt přímým nasměrováním k hrabivosti.

A sakra, holka, sakra. Zuzana s isedla na kraj postele a zamyslela se nad tím, jak se, u všech čertů, dostane z tohohle. Popleskala jedinou ručku, která byla vidět.

„Tak se na to podívej takhle,“ řekla a v duchu se zhluboka nadechla. „Když jsou lidé tupí a nemožní. a když, podle skutečně velm imírných měřítek, mají pozorovací schopnost malého kuřete během hurikánu a pátrací schopnosti jednonohého švába. a kdekoliv jsou lidé pošetile lehkověrní, pateticky zá

vislí na jistotách dětského pokoje a schopni pochopit reálno fyzického vesmíru asi tak jako ústřice horolezectví. pak ano, Tyldo: Otec prasátek existuje.“

Pod přikrývkami bylo ticho, ale Zuzana cítila, že tón jejího hlasu vykonal své. Ta slova neznamenala nic. A to máte, jak by řekl její dědeček, celé lidstvo v kostce.

„Dobrou noc,“ odpověděla Zuzana.

Nebyl to an ibar. Byla to jakás inálevna, místnost, kde l idé pili, zatímco čekali na jiné lidi, se kterými měli smluvený nějaký obchod. Ten obchod většinou zahrnoval převod vlastnictví něčeho z jedné osoby na druhou, ale řekněme s iupřímně, který obchod je o něčem jiném?

Kolem kulatého stolu, osvětleného svíčkou přilepenou na talířku, sedělo pět obchodníků. Kolovala mez in im iotevřená láhev a bylo vidět, že se ji snaží udržet co možná nejdál od plamenu svíčky na stole.

„Je šest pryč,“ zavrčel jeden z nich, obrovský muž s dlouhými, nemytým ivlasy a vousy, v n ichž by se daly úspěšně chovat kozy. „Hodiny už vodbyly kdoví kdy. Ten nepříde. Deme vocáO.“

„Sedni si, jo? Vrazi vždycky choděj pozdě. To je jejich styl, jasný?“

„Tendle je ale na hlavu.“

„Je jenom výstřední.“

„A jakej je v tom rozdíl?“

Zbylí tři muži, kteří zatím nepromluvili, se podívali jeden na druhého.

„Vo čem to de řeč? Nikdá si nám neřek, že je to vrah,“ ozval se Pletiplot. „Řek nám někdy jediný slovo vo tom, že by to byl vrah, Banjo, co?“

Zazněl zvuk, který se podobal vzdálenému dunění hromu. To s iBanjo Běloskvoj odkašlával.

„BodejW,“ ozval se hlas odněkud z vyšší polohy. „Řek s inám prd.“

Ostatní vyčkali, až hřmění utichlo. Banjo měl mocný a neohrabaný dokonce ihlas.

„Je to –“ první mluvčí nejistě zamával rukou a pokoušel se přenést přes skutečnost, že někdo dokázal rozšlapat spoustu jídla, zničit několik skládacích křesílek, ubrus, téměř celý sortiment kuchyňského náčiní a celou kolonii mravenců, a to vše za necelý piknik, „– prostě mákoš. A má divný voko.“

„DyW je to jenom sklo, né?“ řekl ten, jemuž se říkalo Kočičák, a mávl na číšníka, aby jim přinesl čtyři piva a sklenici mléka. „A je ochotnej vysolit deset tisíc toláčů každýmu z nás. V takovým případě je m ijedno, jaký má voko.“

„Já slyšel, že je vyrobený ze stejnýho materiálu jako ty věštecký koule. Nikdo mi nebude vykládat, že něco takovýho je správný. A tim se na člověka kouká,“ přisadil si první mluvčí. Říkalo se mu Broskyňa, i když nikdo nikdy nezjistil proč*.

Kočičák si zhluboka povzdechl. Na panu Časnačajovi bylo doopravdy něco zvláštního, o tom nebylo pochyb. Ale na všech vrazích bylo něco divného. A ten chlap platil skvěle. Mnoho vrahů používalo informátory a zámečníky. Technicky to bylo proti pravidlům, ale úroveň klesala ve všem, ne? Obvykle platili pozdě a neochotně, jako kdyby dělal im ilost oni vám. Ale Časnačaj byl O.K. Pravda, když jste s ním několik minut hovořili, začaly vám slzet oč ia cít il ijste, že byste se potřeboval ipoškrábat po celém těle, a především zevnitř, ale nakonec, nikdo není dokonalý, že?

Broskyňa se naklonil kupředu. „A víte co?“ řekl. „Myslím, že už by tady mohl bejt. Přestrojenej! A celou dobu se nám * Pozn. autora: Broskyňa byl ten typ, kterého se člověk raději na nic

neptá, a když, tak jsou to většinou otázky typu: „Kdy-kdy-kdybych

vám dal v-všechny peníze, které m-mám, mohl byste být tak hodný

a n-nelámat mi tu druhou nohu?“

směje. No, ale jestl itady fakt icky je a dělá s iz nás srandu –“ sepjal šunkám podobné paže a vztekle zapraskal klouby.

Běloskvoj David, alias Mezinima, poslední z pětice, se rozhlédl kolem. V nízké tmavé místnost ibylo poměrně hodně lidíaznichmnozíseděli sami. Většina z nich měla široké pláště s kápí. Posedával iosaměle v koutech a ukrýval ise ve stínu svých kapucí. Ani jeden z nich nevypadal nijak přátelsky.

„NebuO labuW, Broskyňo,“ zamumlal Kočičák.

„To je přesně taková věc, jakou von idělaj,“ trval na svém Broskyňa. „Sou to mistři převlekůch.“

„S tím jeho vokem?“

„Támhleten chlápek, co sedí u vohně, má přes voko pásku,“ řekl Mezinima. Mezinima toho moc nenamluvil, ale hodně si všímal.

Ostatní se obrátili a upřeli pohledy naznačeným směrem.

„Počká si, až si nebudem dávat pozor, a pak se začne chechtat,“ vrčel Broskyňa.

„Nesměj tě zabít, když jim za to někdo nezaplatí,“ uklidňoval je Kočičák. Ale teO už se mu do hlasu vplížil stín pochybnosti.

Všichni po očku pozorovali muže s páskou přes oko. On zase po očku pozoroval je.

Kdyby se jich někdo zeptal, jak si vydělávají na živobytí, bylo by všech pět mužů sedících kolem stolu odpovědělo „dělám to a ono“ nebo „dělám, co můžu“, ikdyž v Banjově případě by odpověO pravděpodobně zněla: „D ise bodnout!“ Podle měřítek lhostejné společnosti byli zločinci, i když oni sami by o sobě takhle nesmýšlel ia rozhodně by neuměl isprávně napsat slovo „recidivisté“. To, co všeobecně dělali, bylo, že přemisWovali věci. Řekněme, že někdy byly některé z těch předmětů na nesprávné straně ocelových dveří nebo třeba v cizím domě. Někdy šlo dokonce i o lidi, to v případě, když dotyčná osoba nebyla dostatečně důležitá, aby stálo za to obtěžovat s ní Cech vrahů, ale byla momentálně na nevhodném místě, to je na takovém, kde zrovna potřeboval ibýt on i. Takže jí vždycky vybral inějaké

vhodnější místo, kde by se vyjímala mnohem lépe, třeba mořské dno*. Ani jeden z nich nepatřil k žádnému cechu a všeobecně si hledali zákazníky mezi lidmi, kteří z vlastních, většinou velmi temných pohnutek nechtěl icechy do věc izatahovat. Třeba proto, že byl isam ipříslušníky některého z n ich. Parta měla práce až nad hlavu. Vždycky tady bylo něco, co bylo třeba dopravit z A do B nebo – pochopitelně – na dno C.

„Měl ibysme dopít a vypadnout,“ prohlás il Broskyňa, když jim číšník konečně přinesl jejich piva.

Banjo s iodkašlal. To bylo znamení, že doraz ila další myšlenka.

„Věc, který nerozumim,“ začal pomalu, „je. “

„No, co teda?“ ušklíbl se na něj jeho bratr Mezinima**.

„To, čemu nerozumim, je, vodkdy maj v týhle špeluňce vrchního?“

„Dobrý večer,“ řekl Časnačaj a položil plato na stůl.

Všichni na něj mlčky zírali.

Obdařil je přátelským úsměvem.

Broskyňa udeřil obrovskou dlaní do stolu.

„Takže ty ses k nám takhle připlížil, jo, ty malej zas–“ začal.

Muži jejich typu si vypěstují jisté podmíněné reflexy. David * Pozn. autora:Pletiplot dostal svou přezdívku díky svému osobnímu

příspěvku k jistému specializovanému způsobu odstraňování od

padků, jemuž se říkalo „betonové přezůvky“. Nevýhodou onoho

procesu bylo, že po nějaké době začínaly mít různé kousky klientova

těla tendenci se oddělovat a vyplouvat na hladinu, což zase vyvo

lávalo mezi obyčejnými obyvateli spoustu řečí. On přišel s tím, že

když se použije dostatek drátěného pletiva, bude tento problém

vyřešen, aniž při tom bude omezena možnost krabů a ryb podílet

se na urychlení recyklačního procesu. ** Pozn. autora: Ankhmorporské podsvětí, které bylo tak rozlehlé, že

nadsvětí se na něm tetelilo jako maličká slepička, která se snaží

postarat o hnízdo pštrosat, už mělo Velkýho Davida, Tlustýho

Davida, Pako Davida, Davida Chcáče a Davida Kim-ho. Každý si

musel najít své místo.

Mezinima a Kočičák, kteří seděli z obou stran vedle Broskyni, se nonšalantně odklonili stranou.

„Ahoj!“ zvolal vesele Časnačaj. Vzduchem se něco mihlo a do stolu mez iBroskyňovým palcem a ukazovákem se zabodl nůž.

Broskyňa vyděšeně sklopil oči.

„Jmenuju se Časnačaj a vy?“

„Já. já sem. Broskyňa,“ vypravil ze sebe Broskyňa, který nedokázal odtrhnout oč iod chvějícího se nože.

„To je zajímavé jméno,“ podivil se Časnačaj. „A proč ti říkají Broskyňa, Broskyňo?“

David Mezinima se rozkašlal.

Broskyňa se podíval Časnačajov ido obl ičeje. Skleněné oko bylo jednoduše koulí matně se lesknoucí šedi. Druhé oko bylo černou tečkou v bílem moři. Broskyňův způsob, jak komunikovat s inteligencí, byl ztlouci ji do bezvědomí a ukrást jí, co se dalo, ale náhlý nával pudu sebezáchovy ho přitiskl na židli.

„Páč se neholim,“ odpověděl.

„Broskyňa je alergickej na čepele a vostří, pane,“ odvážil se Kočičák.

„A máš hodně kamarádů, Broskyňo?“ ptal se dál Časnačaj.

„No, ňáký mám, to jó. “

Bleskovým pohybem, při němž se všichni muži vyděsili, se Časnačaj otočil, uchopil židli u vedlejšího stolu, přenesl ji a přisedl s i. Tř iz pět imužů u stolu už měl inapůl vytažené meče.

„No, já jich tedy moc nemám,“ řekl omluvně. „Nějak na to nemám buňky. Na druhé straně. jak se zdá, nemám vůbec žádné nepřátele. An ijed iného. Není to krásné?“

Časnačaj přemýšlel a v tom praskajícím, bzučícím a prskajícím ohňostroji, který měl uvnitř hlavy, stíhala myšlenka myšlenku. Ta, která se držela v čele nyní, zněla „nesmrtelnost“.

Možná že byl dokonale nepříčetný, ale nebyl hlupák. V budově Cechu vrahů byla hezká řádka maleb a bust proslulých

členů, kteří v minulosti odstranili. ne, samozřejmě, tak to přece nebylo. Byly tam obrazy ibusty proslulých klientů některých členů, s velm iskromným imosazným itabulkam i, př ipevněným i někde nablízku, na nichž byly nicneříkající krátké poznámky jako: „Opustil toto slzavé údolí třetího zelence roku Šikmé pijavky, za asistence ctihodného K. W. Dopsyna (kolej Zmijí).“ Mnoho výtečných vzdělávacích zařízení udržuje památníky v halách, kde jsou zaznamenány činy „našich studentů“, kteří položili život pro svého vládce, nebo alespoň svou vlast. Památník cechu byl velmi podobný, až na to, že se poněkud lišil v otázce toho, čí život byl položen.

Každý člen cechu toužil být tam někde uveden. Protože být uveden v pamětní sín iznamenalo stát se nesmrtelným. A čím proslulejší či důležitější byl váš klient, tím diskrétnější a nenápadnější bude ta malá mosazná tabulka, takže každý se k ní bude muset naklonit a přečíst si vaše jméno.

Ve skutečnost ito bylo dokonce tak, že jestl iže jste byl proslulý,opravduproslulý, pak tam možná an ivaše jméno nebudou muset napsat.

Muž ikolem stolu ho pozoroval i. Bylo vždycky těžké odhadnout, co s imyslí Banjo, nebo jestl ivůbec myslí, ale t iostatní čtyř imyslel itím jednoduchým způsobem: nafoukanej malej vychcánek jako všichni vrazi. Myslí si, že sežral Šalamounovo tentononc. Sejmul bych ho jednou rukou, žádnej problém. Ale. člověk slyší různý historky. A ty jeho voči. de mi z nich mráz po zádech.

„Takže vo jakej kšeft de?“ zeptal se Pletiplot.

„My neděláme kšefty,“ odpověděl mu Časnačaj. „My poskytujeme služby. A ta služba vám každému vynese deset tisíc tolarů.“

„To je vo hodně víc, než kolik platěj zloději,“ zkonstatoval spokojeně David Mezinima.

„Já zloděje nikdy neměl rád,“ řekl Časnačaj, aniž otočil hlavu.

„Mají zbytečně mnoho otázek.“

„My se na nic neptáme!“ pospíšil si Pletiplot.

„Myslím, že jeden druhému skvěle posloužíme,“ přikývl Časnačaj. „Co kdybychom s idal idalší rundu, než se dostaví ostatní členové naší malé skupiny?“

Pletiplot viděl, jak se rty Davida Mezinima pomalu formují k otázce „Kdo –“. V

Terry Pratchett Otec prasátek Hogfather 2006 HD720p komplet film

Popis:

Leave a Reply