Kniha Pěna dní (Boris Vian)

Kniha Pěna dní (Boris Vian)

Kniha Pěna dní (Boris Vian) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Pěna dní (Boris Vian)
  • Elérhető fájlok: Kniha Pěna dní (Boris Vian).pdf, Kniha Pěna dní (Boris Vian).epub, Kniha Pěna dní (Boris Vian).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Pěna dní

kniha od: Boris Vian

Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.

Literatura světová, Romány
Vydáno 1994 , Mladá fronta Orig. název

ĽÉcume des jours , 1947

Komentáře (153)

Kniha Pěna dní

Byl jsem v necelé polovině knihy, když se mě otec zeptal, o čem to je. Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Do té doby se nic nestalo, dějově kusé, ale stylově a jazykově geniální. Kluk poznal holku a bez jakéhokoli balastu seznamování, dvoření, zamilování si jí po deseti krátkých nesouvisejících kapitolách bral.
Až v poslední třetině začíná být jasné, co tím chtěl básník říci. Radši bych happyend, který jsem až do konce naivně očekával, ale bohužel..

Za sebe bych vedle Nicolasových receptů podle Gouffého vypíchl kapitolu odehrávající se v obchodu s léky. Tam je to absurdno ještě o stupeň koncentrovanější, než ve zbytku knihy.

70 let stará kniha a přitom tak současná. Ona je taková impresionistická 🙂 Asi nejlepší bude, když si ji přečtete 🙂

Je to hodně divné, ale nádherně divné! A kdo by nechtěl mít Chloe za kamarádku. Nebo alespoň tu myšku.

Ze začátku mě kniha mátla a přečetla jsem hodně volným tempem první čtvrtinu. Dnes jsem se ke knize vrátila a jedním dechem ji dočetla. Je to nádherná kniha, smutná, ale zároveň tak barevná. Na těch 238 stránkách toho pro mě bylo opravdu hodně.

K niecomu takemu sa citatel bezne nedostava. Zazitok.

Musel brať silný matroš, keď to písal 🙂
Súhlasím s autorom, že absurdnosť je to jediné, čo má v živote, v tomto bezútešnom a vopred prehratom zápase so smrťou, zmysel.
Edit: po prečítaní je dobré pozrieť si rovnomenný film.

Dobře jitro holky a kluci – věděli jste, že jitro a jitrnice jsou sourozenci? Já to věděl, ale tak rád se podělím, že ano. No a takhle nějak ve zkratce funguje Boris Vian.

Pěna dní je romantika jak se patří. Kdyby prodávali růžovej heroin, tak by způsoboval přesně tohle. Za mne 10/10 a druhé čtení po osmi letech mi potvrdilo, jak skvělej literaturča sem už tehdá byl. Protože už tenkrát to bylo 10/10. Konec.

Pěna dní – rozbor díla k maturitě

Kniha: Pěna dní

Přidal(a): Peggy

Charakteristika uměleckého textu

Hlavními hrdiny Vianova románu jsou:

  • Colin – bohatý pohledný mladík, bydlí v krásném bytě se soukromým kuchařem, díky jeho finančnímu zabezpečení nemusí pracovat, hluboce a oddaně miluje Chloé, udělal by pro ni cokoliv; když ho výdaje na Chloinu léčbu zruinují, musí si hledat práci, ovšem i přes jeho snahu se mu nikde nedaří a vždy dostane záhy vyhazov
  • Chloé – později Colinova manželka, krásná, milá, křehká; v průběhu příběhu těžce onemocní (na levé plíci jí vyroste leknín), takže je čím dál tím víc zesláblá a nemůže se nijak projevovat
  • Chick – Colinův přítel, fanaticky obdivuje Jean-Sol Partra a sbírá jeho díla, není tak bohatý, takže musí pracovat jako inženýr, jenže inženýrský plat mu nestačí na nákladné knihy a jiné předměty spojené s jeho idolem, a tak musí žádat o půjčku svého strýce, později mu půjčuje i Colin
  • Alise – Colinova přítelkyně, taktéž obdivuje Partra, ovšem je rozumnější než Chick a ví, kde jsou patřičné meze; chce si Chicka vzít, avšak ten nemá na svatbu dost peněz, protože všechny utratí za svou Partrovu sbírku

Román se odehrává v Paříži, nelze přesně určit v jaké době, ale nejspíš někdy kolem roku jeho napsání (1947). Děj se točí kolem dvou mladých mileneckých dvojicí, které se navzájem přátelí – Colina s Chloé a Chicka s Alise. Na počátku sledujeme, jak se tyto páry daly dohromady a všichni jsou šťastní.

Colin si brzy vezme Chloé, odjedou spolu na svatební cestu, ovšem Chloé někde onemocní (nejspíš během cesty), a tak se musejí vrátit a Chloé má nařízeno jen odpočívat. Doktor zjistí, že na levé plíci jí roste leknín, a to je příčinou všech potíží. Aby mu Chloé neusnadňovala růst, nesmí za den vypít víc než dvě lžičky vody a má být stále obklopena jinými květinami, jejichž vůně by měla leknín hubit.

Mezitím mají problémy i Chick a Alise, ačkoliv zpočátku byli velmi spokojení. Oba jsou náruživými milovníky slavného spisovatele Jean-Sol Partra, na jehož přednášce se také potkali. Chick sbírá jeho díla, ale také různé předměty, které mu kdy patřily nebo kterých se kdy dotknul, což ho přijde hodně draho. Vzhledem k tomu, že je jen obyčejným inženýrem a nedostává moc velký plat, nemůže si takové náklady dovolit, a tak postupně redukuje všechny své výdaje, jen aby měl na svou sbírku. Kvůli tomu odkládá i svatbu s Alise, která po ní velice touží, a od té doby, co spolu začali bydlet, za Partra už vůbec neutrácí.

Colin dělá vše, co může, aby opatřil Chloé co nejvíce květin a aby měla co nejlepší péči, takže nakonec téměř přijde na mizinu, ačkoliv býval velmi bohatý. Musí si najít práci, aby měl z čeho platit všechny ty květiny, ale protože nikdy předtím nepracoval, nic mu pořádně nejde. Nejdříve pracuje v továrně na zbraně, kde dostane za úkol rovnoměrně zahřívat klíčící pušky tak, aby vyrostly rovně. To se mu ovšem nedaří, takže je propuštěn. Další práci sežene v bance, kde musí obcházet podzemní trezor zlata a hlídat ho tak před zloději. Jenže poněvadž je unavený a nekráčí dost rychle, zloději ho předběhnou a zlatou ukradnou, takže znovu o práci přijde. Nakonec se stane poslem špatných zpráv, chodí po lidech a ohlašuje jim den předem, co špatného se jim nebo jejich blízkým přihodí, za což ho samozřejmě všichni nenávidí a uráží ho nebo po něm hází předměty. Jednoho dne dostane k doručení obálku s vlastní adresou a je mu jasné, že Chloé příštího dne zemře.

Chickovo fanatické zbláznění do Partra dojde tak daleko, že přestane platit i daně v domnění, že mu stát nemůže nic špatného udělat. Alise s tím nesouhlasí, ovšem proti Chickově tvrdohlavosti nic nezmůže. Nakonec Chick oznámí Alise, že už spolu nemohou dál žít, neboť už nemá pro ně pro oba dost peněz a Alise si zaslouží někoho lepšího. Poté se Alise vydá za samotným Partrem, aby ho přesvědčila odložit vydání jeho nové knihy, která by Chicka už úplně zruinovala. Ten však odmítá, a tak ho Alise zavraždí srdcerváčem, jež tajně vzala Chickovi. Posléze se vydává po knihkupectvích celém městě a systematicky je zapaluje a vraždí prodavače, to vše jen proto, aby už Chick nemohl za Partra zbytečně utrácet a aby spolu mohli šťastně žít. V posledním knihkupectví ovšem sama uhoří. V tu dobu přijdou k Chickovi domů vymahači dluhů a zastřelí ho.

Pohřbu Chloé se tedy účastní jen Colin, jeho bývalý kuchař Nicolas a přítelkyně Isis. Poněvadž se Colin ocitl na mizině, nemohl si dovolit jiný pohřeb než pro chudé, a tak je nucen dívat se, jak nosiči rakve, řidič, ministrant a kostelník zneuctívají nevhodným chováním Chloino tělo, protože úctyhodný pohřeb si mohou dovolit jen ti, kteří štědře zaplatí.

Na závěr se nechá zabít i malá myška, jež žila u Chloé a Colina, který nakonec nejspíš zemřel žalem, a po tragických událostech nechce dál pokračovat v životě – nechá se sníst kočkou.

Ukázka:

Colin se zadíval na druhou stranu na svůj protějšek. Přešel tam a se sklopeným zrakem se zeptal Chicka, jestli neměl nějaké potíže s tou úhoří paštikou.

„Ani mi o tom nemluv,“ řekl Chick. „Lovil jsem ve svém kohoutku celou noc, abych se přesvědčil, jestli v něm není nějaký úhoř. Ale mám tam jenom pstruhy.“

„Nicolas si s tím bude umět poradit,“ ujistil ho Colin. „Máte neobyčejně schopného strýčka,“ dodal, obraceje se teď především na Alise.

„Je pýchou rodiny,“ odpověděla Alise. „Maminka je celá nešťastná, že si vzala za muže jenom profesora matematiky, zatímco bratříček to dotáhl v životě tak daleko.“

„Váš otec je profesorem matematiky?“

„Ano, přednáší na College de France a je členem Akademie nebo něčeho takového…,“ řekla Alise, „je to k pláči…, v osmatřiceti letech. Musel se asi hodně snažit. Naštěstí je tu ještě strýček Nicolas.“

„Neměl sem ráno přijít?“ připomněl Chick.

Ze světlých Alisiných vlasů stoupala rozkošná vůně. Colin kousek poodstoupil.

„Myslím, že přijde později. Vzal si dnes ráno něco do hlavy… Nechtěli byste jít oba ke mně na oběd…? Uvidí se aspoň, co to bylo…“

„To je ohromné,“ řekl Chick, „ale jestli si myslíš, že ti na to skočím, tak sis to špatně vypočítal. Musíš si nejdřív najít nějakou dívku, abychom byli do páru. Nedopustím, aby Alise šla k tobě sama, ty se svými harmoniemi a pianocktailem bys ji mohl svést, a to bych nechtěl.“

„Prosím tě!“ bránil se Colin. „Slyšíte, co říká…?“

Odpověď neslyšel, protože jakési nesmírně dlouhé individuum, které už asi pět minut předvádělo ukázky rychlé jízdy, mu právě projelo mezi nohama, ohnuté dopředu, jak nejvíce mohlo, a vzniklý průvan vynesl Colina hezkých pár metrů nad zem. Zachytil se o výstupek galerie v prvním patře, udělal výmyk a spadl zase dolů, stranou od Chicka a Alise, protože jej provedl opačným směrem.

„Jezdit tak rychle by se mělo zakázat,“ postěžoval si Colin.

Potom se pokřižoval, neboť onen bruslař se právě rozplácl o stěnu restaurace na protější straně kluziště a zůstal tam přilepený jako medúza z papírové hmoty, rozmáčknutá nějakým krutým děckem.

Čističi se zase chopili své práce a jeden z nich postavil na místo nehody kříž z ledu. Než roztál, přehrál správce několik desek s nábožnými písněmi.

Pak se vše zase uklidnilo. Chick, Alise a Colin jezdili stále dokola.

Tento úryvek pochází z počátku románu, přesněji ze třetí kapitoly. Odehrává se na kluzišti, kde spolu měli Chick s Alise schůzku, na kterou Chick pozval i přítele Colina. Při bruslení si trojice povídá, přičemž například část o lovení úhořů v kohoutku působí na čtenáře značně surrealisticky. Tím je charakteristická celá kniha, těmito neskutečnými událostmi, které by se v normálním světě nikdy nestaly. Román také působí humorně a hravě, což taktéž dokládá pasáž o úhořích.

Celý příběh se vyznačuje ironií, která je znatelná například v části ukázky, kde Alise mluví o svém otci („Ano, přednáší na College de France a je členem Akademie nebo něčeho takového…,“ řekla Alise, „je to k pláči…, v osmatřiceti letech.) a znevažuje jeho povolání jako uznávaného profesora s tím, že to je k pláči.

Na kluzišti dochází k pro nás nepředstavitelným událostem, ovšem postavy románu se tomu vůbec nepodivují, naopak jim to přijde naprosto normální. Kdyby se někdo zabil na bruslích v naší realitě, rozhodně by tomu všichni takhle klidně nepřihlíželi a vzniklo by kolem toho velké pozdvižení. Hrdiny knihy to však ani v nejmenším nevyvádí z míry. To je také pro román příznačné, vykytují se zde rysy magického realismu. Takže vše, co se pro mrtvého vykoná, ilustruje tato část ukázky: Čističi se zase chopili své práce a jeden z nich postavil na místo nehody kříž z ledu. Než roztál, přehrál správce několik desek s nábožnými písněmi.

Ukázka evokuje rozvernou a žertovnou náladu, obzvlášť její první část, pojednávající o pstruzích ve vodovodním kohoutku. Také čtenáře částečně uvádí do rozpaků (viz rozplácnutý muž na kluzišti), ovšem v průběhu čtení si na takové situace zvykne, takže mu později už nepřipadají podivné.

Celý román je napsaný spisovně, občas se vyskytují hovorové nebo neformální výrazy či obraty (Uvidí se aspoň, co to bylo; jestli si myslíš, že ti na to skočím, tak sis to špatně vypočítal). Najdeme zde také zdrobněliny (bratříček, strýček). Hojně se objevují cizí slova (College de France, Akademie, individuum), občas i vlastní Vianova slova pro nové vynálezy (pianocktail). Převažuje přímá řeč postav, tedy dialogy, jež je prokládaná popisným stylem.

V ukázce se vyskytuje z přímých pojmenování básnický přívlastek v podobě přirovnání (zůstal tam přilepený jako medúza z papírové hmoty). Z figur najdeme řečnickou otázku (Slyšíte, co říká…?), z tropů hyperbolu (Lovil jsem ve svém kohoutku celou noc), metonymii (Je pýchou rodiny), ironii (přednáší na College de France a je členem Akademie nebo něčeho takového…,“ řekla Alise, „je to k pláči…), personifikaci (Ze světlých Alisiných vlasů stoupala rozkošná vůně; vzniklý průvan vynesl Colina hezkých pár metrů nad zem), metaforu (ale jestli si myslíš, že ti na to skočím) a oxymóron (medúza z papírové hmoty).

Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla

Dle mého názoru je Pěna dní v dnešní době rozhodně aktuální, pojednává totiž o nadčasových hodnotách, jakými jsou láska, přátelství či smrt. Že se lidé zamilovávají, přátelí a umírají, to se přece děje ve všech dobách. Jedná se o velice dojemný příběh, plný emocí, zpočátku jen pozitivních a vyvolávajících dobrou náladu, postupem času však čím dál tím víc pochmurných, vrcholících v tragickém závěru, kdy vlastně téměř všechny postavy románu zemřou, každá jiným a neobvyklým způsobem. Takový příběh je aktuální pro všechny generace, poněvadž znázorňuje pomíjivost lidského štěstí a také sílu lásky. To, jak se blíží žalostný konec, můžeme pozorovat na Colinově bytě – zpočátku byl velký a světlý, když spolu byli Colin s Chloé šťastni, ovšem s počátkem Chloiny zákeřné nemoci se začne postupně smrskávat, až nakonec z něj malá myška na poslední chvíli jen těsně stihne utéct, jinak by ji zdi rozmáčkly.

V době svého vydání a ještě za autorova života nesklidil román valný úspěch, toho se mu dostalo až v 60. letech. V příběhu můžeme najít odkazy na známé osobnosti Vianovy doby, především Jean-Sol Partra, který je očividně parafrází na slavného existencionalistického spisovatele a filozofa Jean-Paul Sartra. Parodií na Sartrovu Nevolnost je zde Zvracení a místo Sartrova Bytí a nicoty (L’Être et le Néant) nazval Vian Partrovu knihu Písmo a neón (La Lettre et le Néon), což je jazykovou hříčkou ve francouzštině, poněvadž tyto názvy znějí vlastně stejně, ačkoliv znamenají něco naprosto odlišného. Vian si v podstatě dělá legraci z kultu, který kolem Sartra vznikl, a přehnaný do extrému ho ztvárnil ve svém románu. V knize se také několikrát objevuje zmínka o Vianově oblíbeném jazzovém skladateli, Dukeu Ellingtonovi.

Vian se řadí mezi existencionalisty, ačkoliv – jak již bylo zmíněno v předešlém odstavci – většinou spíš částečně paroduje existencionalistické autory, i když určité znaky tohoto směru se v jeho knihách objevují. Porovnáme-li však Vianovu tvorbu například se Sartrem, musíme uznat, že Vian existencialismus rozhodně nebere tak vážně. Existencionalismus je filozofický a literární směr, jenž vznikl v Německu po první světové válce. K jeho většímu rozšíření však došlo až po druhé světové válce, a to ve Francii. Základní myšlenkou existencionalistického spisovatele je postavit svou postavu, osamělou a izolovanou od společnosti, do vyhrocené situace, kdy se ocitne v ohrožení života, a sledovat, jak se zachová. V té chvíli je hrdina „odsouzen“ ke svobodě rozhodnout se, co udělat. Tato postava nakonec dojde k závěru, že na jeho volbě stejně vůbec nezáleží, protože smrt je nevyhnutelná, a že samotná existence je nesmyslná. Důležitým rysem je heslo „Bůh je mrtev“, takže se postavy ani nemohou obracet k náboženství, aby jim z bezvýchodné situace pomohlo. Člověk se potom snaží překonat své zoufalství, až nakonec dojde k sebepoznání.

K tomu se jeho knihy vyznačují surrealistickým nádechem. Surrealismus je umělecký směr kladoucí důraz na podvědomí člověka, na svobodné myšlení a zachycení snů, pocitů, představ a myšlenek. Vznikl na počátku dvacátých let minulého století. V doslovném překladu znamená tento termín „nadrealita“, takže v surrealistické tvorbě se vyskytují jevy a děje, které by v obyčejném světě nebyly možné.

Toto dílo má nezanedbatelný filozofický rozměr, neboť pojednává o strachu ze smrti své a svých bližních, o zármutkem nad ztrátou milovaných osob, ale také o štěstí, které s sebou přináší láska a o tom, jak se postupně může vytratit. Upozorňuje na fanatičnost (ať už způsobenou čímkoliv) a její možné katastrofální důsledky a na zaslepenost těchto beznadějných fanoušků. Kritizuje sociální poměry, manipulovatelnost penězi (bez peněz se na člověka dívají všude skrz prsty a neprojevují mu žádnou úctu a důstojnost, ovšem k bohatému člověku se chovají zdvořile a úslužně; „bez peněz ani kuře nehrabe“) a lhostejnost k osudům cizích lidí, které denně potkáváme na ulici (to, že někdo jen tak zemře, nikoho nezajímá). Absurdnost, provázející celý román, je dovedená k dokonalosti v závěru, kdy nešťastná Colinova myška prosí kočku, aby ji snědla, ta je však moc líná a nechce se jí, takže si nakonec dá říct až po dlouhém přemlouvání.


Další podobné materiály na webu:

Pěna dní

Boris Vian , francouzský spisovatel, překladatel, hudebník, malíř a herec se narodil 10. března 1920. Vzhledem k srdečním potížím byl středem matčiny péče. V době studií Vian našel své nejbližší, většinou celoživotní přátele. Jejich jmény a přezdívkami později křtil protagonisty svých románů. V.

Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.

Posielame do 11 dní

Odporúčané tituly a kolekcie

Viac o knihe

Z nášho blogu: Klasika, kterou budete hltat

Máte o knihe viac informácií ako je na tejto stránke alebo ste našli chybu? Budeme vám veľmi vďační, ak nám pomôžete s doplnením informácií na našich stránkach.

Recenzie

Colin je bohatý a krásný a má perfektního kuchaře Nicolase a báječné přátelé Chicka a Alise. Když potká půvabnou Chloé, získá i lásku, takže se stane pravděpodobně nejšťastnějším mužem na světě. Jenže pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Chick se utápí v dluzích kvůli směšnému zbožňování filozofa Jean-Sol Partra, Alise trpí kvůli němu a co hůř, Chloé je nemocná, Colin utrácí peníze za její léčbu a k tomu všemu se jejich byt začíná zcela nepochopitelně scvrkávat. Kdy už tahle zlá noční můra skončí?

Odpověď? Nikdy. Depresivní konec je přesným opakem laskavého začátku. Je dechberoucí sledovat, jak se něco tak veselého a hravého zvrhne v ponurou skepsi. Příběh odvíjející se po krátkých kapitolách je stručný, ale za necelých dvě stě stran se v něm odehraje tolik věcí, tak moc dramat, že člověk nestačí hltat řádku za řádkou. Boris Vian je ovšem nejen vynikající fabulátor. Hodně se inspiroval vlastním životem – pocházel totiž z velmi bohaté rodiny, která ale začátkem 20. století zbankrotovala. Jeho rodiče se však dál snažili žít na vysoké noze, což se promítá v nechuti hlavních hrdinů pracovat; Colin a Chick považují práci za něco odporného, nedůstojného. Vian do knihy také vtiskl svou lásku k hudbě, především k jazzu. Ellingtonova Chloé jako by udávala rytmus celému příběhu.

A to nezmiňuji dokonalý pianoctail, nástroj umožňující vyrábět koktejly podle melodie, kterou na něj zrovna hrajete. V Pěně dní je takových zvláštnůstek spoustu, včetně myšky, která dělá Colinovi a Chloé společnost nebo Chickovy zbraně nazývané srdcerváč. Příběh se odehrává v Paříži v blíže neurčené době a občas se mi zdálo, jako by to celé byl sen nějakého romantického surrealistického malíře.

Nesmírně mě bavilo hledat v knize nejrůznější odkazy na cokoliv. Tím nejsnadnějším byl samozřejmě filozof Jean-Sol Partre alias Jean-Paul Sartre. Na jeho obdivovateli Chickovi Vian ukázal bezduchost slepého fanouškovského šílenství. Až budete Pěnu dní číst, napovím vám, abyste se soustředili i na názvy Partrových knih, určitě vám také něco připomenou. Myslím, že byste si tenhle příběh určitě přečíst měli. A to jak kvůli optimistickému začátku, tak i smutnému konci, protože život není plný jen těch dokonalých slunečných dní, ale je v něm také spousta hořkosti a beznaděje – ještě, že nás nad vodou drží vzpomínky na ty hezké chvíle. I když v otevřeném závěru knihy, domnívám se, nedrželo hlavního hrdinu nad vodou už vůbec nic. Čítaj viac

O autorovi

Boris Vian , francouzský spisovatel, překladatel, hudebník, malíř a herec se narodil 10. března 1920. Vzhledem k srdečním potížím byl středem matčiny péče. V době studií Vian našel své nejbližší, většinou celoživotní přátele. Jejich jmény a přezdívkami později křtil protagonisty svých románů. V roce 1942 se Vian setkává s Claudem Abadiem, který Viana angažoval do svého džezového orchestru a založil tak Vianovu kariéru džezového hudebníka. Francouzskou porážku a německou okupaci Vian odmítl brát na vědomí a uzavřel se do mikrosvěta mejdanů, krásných dívek a džezu. Přesto v této zkušenosti válečného dospívání lze hledat zdroje toho, že ve Vianových textech je úzkost tak trvale přítomna, že násilí je v nich rubem komiky a krutost rubem něhy. Konec války strávil Vian jako zaměstnanec Francouzského normalizačního úřadu, jehož činnost podnítila Viana například k pokusu normalizovat používání nadávek. Od února 1946 pak získal místo v Živnostenské komoře papírenského průmyslu. Poválečnou éru prožíval ve znamení džezu a literatury, ale žádná z jeho próz neměla čtenářský úspěch. Zato mimořádného ohlasu se dostalo románové mystifikaci Naplivám na vaše hroby (1946), která byla čtenářům předložena jako Vianův překlad amerického autora Vernona Sullivana. Paradoxně byla Vianova literární sláva až do jeho smrti spojena právě s tímto obratným pastišem. Finanční úspěch mu umožnil dát výpověď v Živnostenské komoře a začal vystupovat s Abadieho orchestrem. Pokoušel se malovat, psal divadelní skeče, spolupracoval s rozhlasem i filmem. Roli trumpetisty postupně vyměnil za roli hudebního publicisty. Jeho nemocné srdce se zastavilo 23. června 1959 při promítání filmové verze románu Naplivám na vaše hroby.
Vianovo vypravěčské dílo se skládá ze šesti románů, ze čtyř sullivanovských mystifikací a ze čtyř knih povídek. Pouze jediná povídková kniha – Mravenci (1949) – je však skutečně autorským souborem, ostatní tři svazky – Podšité chvilky (1962), Vlkodlak (1970) a Flanďákova koupel (1981) – připravili editoři po Vianově smrti. Romány – Rozruch v Andénách (1966), Vercoquin a planktón (1946), Pěna dní (1947), Podzim v Pekingu (1947), Červená tráva (1950), Srdcerváč (1953) – se v době vydání nesetkaly se zájmem širšího publika a čtenáři je objevili teprve v šedesátých letech. Pro většinu čtenářů je Vian autorem, který stvořil něžný a krutý snový svět, v němž předměty, rostliny i zvířata žijí svými autonomními životy. Půvab tohoto světa učinil z Viana kultovního autora.
Motivy ke svému poslednímu románu Srdcerváč si Vian poznamenával již od roku 1947, dopsal ho v roce 1951 a knižní vydání se objevilo v roce 1953. Je to patrně nejsložitější a nejpesimističtější Vianův text, plný freudovské symboliky. Jedním z jeho podstatných témat je rozpor mezi mužským a ženským světem. K freudovské inspiraci odkazuje postava Kubohnáta, který se sám prohlašuje za psychoanalytika a psychiatra. Trpí vědomím vnitřní prázdnoty a chce používat seancí k tomu, aby si přivlastnil touhy druhých. Mužský svět je reprezentován především obyvateli podivné vesnice, nejvýraznější postavou románu je však Klementina – sugestivní obraz agresivního mateřství -, vyhánějící manžela poté, co splnil svou manželskou povinnost, a uzamykající své děti do klecí, aby je mohla lépe chránit. Nejenže se v této pesimistické symbolice mužský a ženský svět beznadějně rozcházejí, ale stojí proti sobě s veškerou zběsilostí, jíž jsou schopny.

Vydavateľstvo

Nakladatelství Argo vzniklo v roce 1992 a vydalo více než dva tisíce titulů. Naší hlavní zásadou je týmová práce, díky níž dokážeme seznamovat čtenářskou obec se zajímavými knihami známých autorů, ale i objevovat pozoruhodné autory nové. Samozřejmou podmínkou naší práce je úzká a pečlivá spolupráce autorů a překladatelů s redaktory při přípravě textů, kooperace technických redaktorů s grafiky a tiskárnami i zodpovědné fungování propagačního i odbytového oddělení.

Snažíme se také získávat a podporovat talentované autory a kvalitní překladatele. Také díky tomu Argo za dobu své existence získalo pověst vydavatele kvalitní beletristické, historické i jiné odborné literatury, a to českého i zahraničního původu. Přeložené beletristické tituly soustřeďujeme do reprezentativních edic AAA (edice anglo-amerických autorů) a SSP (edice současné světové prózy), případně je vydáváme mimo řady, ovšem se stejným ohledem na kvalitní grafickou úpravu. Úroveň námi vydávané současné české beletrie snad ilustruje i přehled našich oceněných titulů v rámci ceny Magnesia Litera, péče o kvalitní grafické a knihařské zpracování našich knih nám přinesla i řadu ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku (kompletní seznam našich úspěchů zde). Žánrové spektrum jsme v poslední době obohatili o sci-fi a fantasy tituly. Stále se rozšiřuje nabídka odborných titulů, především z oblasti společenských věd. Velkou oblibu si získaly historické edice Historické myšlení, Každodenní život , Ecce Homo a Dějiny Evropy. Pro svou vysokou odbornou úroveň je ceněna edice kulturní antropologie Capricorn. Do svého profilu Argo čím dál tím více zahrnuje i velké obrazové publikace.

Audiokniha Pěna dní – Boris Vian

Popis:
Audiokniha

Leave a Reply