Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett)

Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett)

Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett).pdf, Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett).epub, Kniha Pohyblivé obrázky (Terry Pratchett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Pohyblivé obrázky

kniha od: Terry Pratchett

Všechno začalo v tajemném Holly Woodu – Svatém lese. Tam se zrodila jistá myšlenka, a když pak alchymisté na Zeměploše objevili magii stříbrného plátna, roztočily se kamery, takže skřeti-malíři sebou museli skutečně hodit. Brzy se vynořily první mužské a ženské hvězdy a pustili se do boje se zlem a filmovou reklamou. Dejte si sáček b rambůrků a sledujte natáčení světového trháku Střed proti Okraji – nejpodivnějšího filmu z prostředí občanské války. Vášnivá sága lásky odehrávající se pozadí válkou šílícího světa! Budete žasnout! Vystupuje tisíc slonů! . celý text

Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem 10.

Literatura světová, Humor, Fantasy
Vydáno 1996 , Talpress Orig. název

Moving Pictures , 1990

Komentáře (60)

Kniha Pohyblivé obrázky

Čtvrtý přečtený Pratchett a zatím asi nejslabší. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně ne, ale nějak mě ta kniha úplně nechytla a raději jsem dělala jiné věci, než šla číst. Příběh mi přišel hrozně natahovaný a to vyvrcholení. no to tam skoro nebylo 🙂 Tak doufám, že další budou zase o chloupek chytlavější.

Jak napovídá název této knihy, tentokrát si vzal Pratchett za cíl zparodovat svět kinematografie. Užijete si tak mnoho narážek na známé filmy, filmové postavy anebo na svět showbyznysu. Hlavní postavu Viktora, studenta magie, který se rozhodne dát se na dráhu filmového umění, považuji za nejméně zajímavou hlavní postavu Pratchettových Zeměploch. To ale moc nevadí, protože i když je Viktor nezajímavý, kolem něj se toho naopak děje mnoho vtipného a zábavného. Můžeme tak sledovat, jak si nový Arcikancléř Neviditelné univerzity poradí ve své funkci, a jak mágové reagují na krizi ohrožující jejich svět. Pronikneme do milostných námluv trollů a do snahy Kolíka ASP vydělat v kinematografickém oboru. Tedy vlastně v oboru pohyblivých obrázků. A také se dočkáte tisíce slonů! Nejspíš.

Odkazů na filmovou tvorbu je tu tolik, že jen málokdo pochytí všechny odkazy najednou. Napadlo vás třeba, že Společnost pohyblivých obrázků století Ovocného netopýra Kolíka ASP je parafrází na filmové studio 20th Century Fox?

Táák tohle mě hodně nudilo. Opravdu to psal Terry? Poloviční délka by neuškodila, možná ani třetinová ne. A nebýt Gaspody a výletu mágů do kina, ani moc hlášek by se nenašlo. Stejně jako děje. Škoda, i mistr tesař se někdy utne.

Poslouchal jsem jako audioknihu. Určitě jeden z lepších dílů Zeměplochy. Téměř nekorektní satira na filmový průmysl. Nejvíc mě asi bavila linka se slovy a mohla být trochu víc rozpracovaná. Příběh celkově byl poutavý a asi by fungoval i bez mysteriozní části, ale chápu, že je to propojení celého univerza. Jen zjišťuji, že mágové jsou asi nejhloupější a nejnudnější tvorové Zeměplochy.

Místy jsem se v příběhu ztrácela, ale jako celek mě bavil.

Pratchett tentoraz ryje do Hollywoodu a jeho pozlátkovej plochosti. A keďže sa to odohráva na Zemeploche, je aj tá satira dosť plochá. Alchymisti vynájdu film, niekto prihodí popcorn, postavia mestečko Holy Wood plné maľovaných priečelí, občas hádžu hlášky ako "keď to krváca, môžeme to zabiť" a hrdinka má halušky o tom ako stojí nad mriežkou a vzduch jej fúka pod sukňu. Väčšina z týchto narážok a citácií ma vôbec nebavila, snáď okrem vízií tajomného zlatého muža s mečom a rozhodne scéna s obrou ženou držiacou jačiacu opicu. Hrdina je na začiatku zaujímavo opísaný ako extrémny lenivec ktorý radšej poctivo posilňuje, lebo nosiť kilá naviac je príliš namáhavé, ale v zbytku knihy na tom nezáleží a je to v postate nímand. Viac zaujal cynický zázračný pes Gaspoda či trollské dvorenie tehlami po hlave. Samozrejme že nejaké tie vtipné scény a hlášky tam boli, ale celkovo to bolo proste také pozliepané čosi, čo nebolo ani dosť absurdné ( ako trebárs Pyramídy ), ani dostatočne dejovo prepracované a tak ostalo iba niekde visieť. Vypichol by som určite pasáž kde zbor mágov ide do kina, maskujúc sa pravými falošnými bradami a následne začnú z plátna vyliezať monštrá čo držia pokope iba silou vôle, to bolo konečne správne iskrivé. No a to je asi tak všetko čo by som k tomu povedal.

Z této knihy jsem velmi rozpačitá. Začátek knihy byl skvělý, říkala jsem si, že ji nemohu pomalu odložit. Napínavá a neustále se něco dělo. Od poloviny knihy se vše zlomilo a snažila jsem se prokousávat až do konce. Nebylo to tím, že by kniha změnila styl, ale spíš o to, že když se vše hodně opakovalo, tak toho už bylo prostě moc. Až to nakonec bylo nudné.

Vycizelované myšlenky a hlášky. Otupělé čučení na stříbro plátna, bez vlastního názoru, čiročirý konzum. . Klik. Aťsepicnu to byl skutečný obchodník – odborník. . Klik. Mágovská elita, taky k popukání, nemluvě o mluvících zvířatech. Klik. Jedním slovem další díl, který si musíte přečíst. Klik.

E-kniha: Pohyblivé obrázky – Terry Pratchett

Elektronická kniha: Pohyblivé obrázky
Autor: Terry Pratchett


85% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
85 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 1996
Počet stran: 412
Rozměr: 18 cm
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: z angličtiny přeložil Jan Kantůrek
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 1996
ISBN: 978-80-719-7004-0
Ukázka: » zobrazit ukázku

Obyvatelé Zeměplochy právě objevili kouzlo filmového plátna a autor si s originálním humorem pohrává se všemi lákadly a problémy, které přináší, stejně jako v pozemské realitě, komercionalizace. Teprve ve druhé části knihy se autor vrací k dějinám Zeměplochy, jak ji ztvárnil v předchozích dílech, a upozorňuje na chyby v historii této zvláštní planety, jejichž důsledky se projevují až nyní. Zcela volné pokračování cyklu o fantastickém svérázném světě zvaném Zeměplocha, v němž se s různým výsledkem odrážejí problémy pozemšťanů.

Všechno začalo v tajemném Holy Woodu – Svatém lese. Tam se zrodila myšlenka, a když pak alchymisté na Zeměploše objevili magii stříbrné plátna, roztočily se kamery, takže skřeti-malíři sebou museli skutečně hodit. Brzo se vynořily první mužské a ženské hvězdy a pustily se do boje se zlem a filmovou reklamou.

V sérii ÚžasnáZeměplocha

v nakladatelství Talpress dosud vyšlo:

BARVA KOUZEL Dalšítituly:

LEHKÉ FANTASTIČNO PORTFOLIO

ČAROPRÁVNOST KUCHAŘKA STAŘENKY

MAGICKÝ PRAZDROJ SVOBODNEJ NÁROD

SOUDNÉ SESTRY VĚDA NA ZEMĚPLOŠE

PYRAMIDY VÝTVARNÉ UMĚNÍ

STRÁŽE! STRÁŽE! ZEMĚPLOCHY

ERIK KLOBOUK S OBLOHOU

POHYBLIVÉ OBRÁZKY ULICE ANKH-MORPORKU

SEKÁČ MAPA ZEMĚPLOCHY

ČARODĚJKY SMRŤOVA ŘÍŠE – MAPA

NA CESTÁC HTURISTICKÝ PRŮVODCE

MALÍ BOHOVÉ PO LANCRE – MAPA

DÁMY A PÁNOVÉ KOBERCOVÉ

MUŽI VE ZBRANI ÚŽASNÝ MAURIC

TĚŽKÉ MELODIČNO KOULE

ZAJÍMAVÉ ČASY PRŮVODCE

MAŠKARÁDA PO ZEMĚPLOŠE

Copyright © 1990 by Terry and Lyn Pratchett

Translation © 1996 by Jan Kantůrek

Cover © 1990 by Josh Kirby

First published in Victor Gollancz Ltd.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobemreprodukovat

bez souhlasu nakladatele.

Rád bych poděkoval všem těm úžasným lidem,

kteří vznik téhle knihy umožnili. Děkuji vám.

Děkuji vám. Děkuji vám.

To je vesmír. Někdy je nazýván poslední hranicí.

(Jejasné,ženemůžeexistovatskutečná poslední hranice, protože kdyby to tak bylo, nebylo by za ní už nic, s čím by mohla hraničit, a v tom případě by bylaposledníhranicívlastnětapředposlední,ikdyž. )

A proti záplavě hvězd se temně rýsuje mlhovina, obrovská a černá, v jejímž středu září jako šílenství bohů jediný rudý obr.

Pak se něco zaleskne jako odraz světla v obrovském oku, svit je na okamžik zastřen pádem obrovského víčka, temnota pohne ploutví a z vesmírného chaosu vypluje Velká A’Tuin, vesmírná želva.

Najejíchzádechstojíčtyřisloni.Nasloníchhřbe- tech, lemována krajkou krajopádu, ohřívánamalým obíhajícímsluncemaotáčejícísekolemmajestátních horzmrzléhostředu,ležíZeměplocha–světazrcad- lo světů.

Je téměř neskutečná.

Skutečnost není digitální, není to stav typu vypnuto-zapnuto, ale je analogická. Je to něco postupného. Jinými slovy skutečnost je vlastnost, kterou mají věci stejně jako například hmotnost. Tak třeba někteřílidéjsoumnohemskutečnějšínežjiní.Odha- duje se, že na jakékoliv libovolně zvolené obydlené planetě žije zhruba pět set skutečných lidí, a to je důvod, proč se neustále a naprosto nečekaně setkávají.

Zeměplocha je tak neskutečná, jak je to jen možné,abychompřitomovšemzachovalialespoňzáklad reality, který jí umožní existovat.

Je dost skutečná na to, aby byla ve skutečném maléru.

Zhruba padesát kilometrů posměrně od Ankh-Morporku narážel příboj na holý výběžek země. Písečná výspa bičovaná větrem, porostlá ostrou pobřežnítravou,napůlztracenávmístech,kdeseKru- hové moře setkávalo s Okrajovým oceánem.

Sám pahorek bylvidětna kilometry.Nebyl příliš vysoký, ale ležel mezi dunami jako obrácený člun nebo velmi neš[astná velryba a bylporostlýzakrslými stromy. Pokud se tomu déš[ dokázal jen trochu vyhnout,nepršelotu.Přestoževítrneustálemodelo- val okolní duny a měnil je k obrazu svému, pahorek se svým kamenným základem zůstával k jeho pokusům netečný.

Celá staletí se v těchto místech neměnilo nic, jen písek.

Až do tohoto okamžiku.

Nadlouhémobloukuplážebylapostavenahrubá chatrčznaplavenéhodřeva,ikdyžvýraz„postavena“ by pravděpodobně urážel zkušené stavitele všech primitivních chatrčí v průběhu staletí. Kdyby její autor nechal moře,aby dřevonavršiloposvém,bylo by asi odvedlo mnohem lepší práci.

Uvnitř té chatrče právě zemřel stařec.

„Oh,“ prohlásil. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.Vposledníchdesetiletechužneviděljakodřív.

Pak spustil když ne skutečné nohy, tak alespoň vzpomínkunasvénohyzlůžkazmořskýchřasavstal. Vyšelvendoazurověmodréhorána.Milehopřekva-

pilo,kdyžzjistil,žemánasoběstáleještězbytkyob- řadníhoroucha–potrhanéašpinavé,nicméněneza- měnitelné – temně rudý plyš se spoustou zlatých šňůr,zapínanýchnaolivky,asbohatouzlatouvýšiv- kou.Takžeišatyumírajísnámi,pomyslelsi,alemož- ná že se člověk po smrti obleče silou vůle už jenom ze zvyku.

Zvyk ho také dovedl k hromadě dřeva vedle chatrče.Jenžekdyžsepokusilsebratpársuchýchvětví, ruce mu jimi prošly.

Teprve v té chvíli si všiml postavy, stojící těsně u vody, kterásekochala pohledemnamoře.Opírala se o kosu. Vítr jí nadouval široký černý pláš[.

Pomalu se belhal směrem k ní, ale pak si vzpomněl, že je mrtev, narovnal se a vykročil svižným krokem.Svižnýmkrokemužnešelněkolikdesetiletí, ale bylo úžasné, jak rychle se vám tyhle věci vracejí.

Než došel do půli cesty, černá postava na něj promluvila.

DÁKIN RIBOBE, řekla.

POSLEDNÍ STRÁŽCE BRÁNY.

TAK CO, ANO,NEBO NE? řekl.

Dákinsepoškrabalnanose.Samozřejmě,pomys- lel si mimochodem, musíte být schopný dotknout se sám sebe i po smrti, jinak byste se asi rozsypali.

„V technickém slova smyslu, by měl být Strážce vždyckyjmenovánNejvyššímknězem,“řekl.„Jenže posledních tisícletžádný Nejvyššíknězneexistoval. Podívejte, já se to prostě naučil od starého Tenta, který tady žil přede mnou. Ten mi prostě jednoho

dne řekl: ,Dákine, mám takový pocit, že umírám, takže teQ je to na tobě. Kdyby nezůstal nikdo, kdo bysivěcidobřepamatoval,všechnobyzačalonanovo a víš dobře, co by to znamenalo.‘ A to měl pravdu. Ale myslím, že něco takového bychom mohli jen těžko nazvat pravým zasvěcením.“

Zvedl pohled k písečnému kopci. „Byli jsme tady jen on a já,“ pokračoval. „A pak už jen já, kdo si pamatovalSvatýles.AteQ. “najednouzvedloběruce k ústům.

ANO, přikývl Smr[.

Kdybychom řekli, že Dákinu Ribobemu přeběhl po tváři záchvěv paniky, protože jeho tvář se v tomokamžikunacházelaoněkolikmetrůdálaneslakřečovitý úsměv, který jako by naznačoval, že konečně pochopila pointu celého vtipu. Jeho duch však byl plný obav.

„Podívejtese,“začalspěšně,„věcjevtom,žesem nikdynikdonepřijde,rozumíte,svýjimkounějakého toho rybáře z vedlejší zátoky. Jenže ti tady vždycky nechají rybu nebo dvě a utečou, protožejsou hrozně pověrčiví.Abychse vydal někamdo světa ahledalsi učedníka nebo co, to nešlo, protože jsem musel udržovat oheň a odříkávat modlitby. “

„. je to fakt velká zodpovědnost, když je člověk jediný, kdo ví co a jak. “

ANO, přikývl Smr[ znovu.

„Tedy, chtěl jsem říct, doufal jsem tak nějak, že tady někdo ztroskotá nebo co, nebo se sem vypraví

hledat poklad a já mu to vysvětlím, stejně jako to starýTentovysvětlilmně,naučímhomodlitby,anež umřu, všechno se vyjasní. “

„Hned jsem si to myslel,“ pokýval Dákin smutně hlavou.

Upřel oči na vlny, které se rozbíjely o pláž.

„Támhleokousekdálbývalokdysiobrovskéměsto,“ řekl. „Támhle, co je to moře, myslím. Když je rozbouřené, můžeš ještě dneska slyšet, jak tam dole vhlubinách zvoní staré dobré chrámové zvony.“

„Rád jsem tady sedával za bouřlivých nocí a poslouchal. Vždycky jsem si představoval, že tam dole žijí mrtví lidé a ti taky zvoní na ty zvony.“

A TEĎ UŽ MUSÍME JÍT.

„Starej Tento tvrdil, že tady pod těmi kopci je něco, co dokáže přimět lidi, aby se chovali úplně jinak. Prý jim to vkládá do hlav a myšlenek podivné touhy,“ pokračoval Dákin, který jen velmi nerad následoval postavu odcházející zvláštním plíživým krokem. „Mě nikdy nic divného nenapadlo.“

ALE TY SES PŘECE MODLIL,řeklSmr[alusklprsty.

Kůňsepřestalpástnařídkéžlutétrávěnaokraji duna pomalým klusemsevydalkeSmr[ovi.Dákina překvapilo, že nechával v písku otisky obyčejných okovaných kopyt. Byl by očekával spíš něco jako jiskřičky nebo spečenou lávu.

„Ehm,“odvážilsepochvilce,„mohlbystemiříct, tedy jaksi. co bude teQ?“

„Myslel jsem si to,“ přikývl zachmuřeně Dákin.

Hranice, která celou noc hořela nahoře na kopci, se teQ v záplavě popela sesula. V popelu však stále ještě doutnalo několik žhavých uhlíků.

Brzo však zhasnou i ty.

Celý den se nic nedělo. Pak se v dolíku na úpatí smutného kopce pohnulo několik písečných zrnek a zanechalo po sobě malou jamku.

Něco se objevilo. Něco neviditelného. Něco veselého,sobeckéhoaúžasného.Něcotaknepolapitelné- ho jako myšlenka, protože ono to vlastně nic jiného nebylo. Velmi divoká myšlenka.

Bylo to tak staré, že na změření věku by nestačil žádný kalendář stvořený člověkem, a v tomto okamžikutomělojenvzpomínkyapotřebu.Pamatovalo si to vlastní život v jiném čase a jiných vesmírech. Potřebovalo to lidi.

Zvedlo se to ke hvězdám, měnilo to tvar a vytvořilo něco jako kouřovou spirálu.

Na obzoru se třpytila světla.

Milovalo to světla.

Několik vteřin je to pozorovalo a pak, podobné neviditelnémušípu,vystřelilovelkýmobloukemšikmo vzhůru a s rostoucí rychlostí zamířilo k městu.

Mělo to rádo i akci.

Pak uběhlo několik týdnů.

Říká se, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy.

No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.

Není to pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, ale občas po nich lidé chodí špatným směrem.

Básníci se už dávno vzdali marné snahy popsat tohle město. V současné době se ho pokoušejí ti chytřejší z nich alespoň omluvit. Říkají, no, možná že má trochu silnější osobitou vůni, možná že je trochu přelidněné, třeb aby t ak opravdu vypadalo peklo, kdyby v něm uhasili ohně a ustájili na rok stádo krav trpících průjmem, ale na druhé straně musíte připustit, že je plné ryzího, vibrujícího adynamického života. A to je pravda, bez ohledu na to, že to říkají básníci. Ale lidé, kteří nejsou básníky, říkají ,a co?‘. Matrace občas bývají taky plné života anikdo o nich nepíše ódy. Obč ané nenáviděli život ve městě ati, kteří byli tu at am přinuceni vytáhnout z jeho hradeb za obchodem, dobrodružstvím nebo, ato nejč astěji, když překročili některý z jeho zákonů, už se nemohli dočkat, až se do města vrátí a zase si ten život pěkně znenávidí.

Na zadní strany vozů si často připevňovali tabule s nápisem: Ankh-Morpork – Užívej ho plnými doušky, nebo se v něm utop. Někteří mu říkají Velká Vahúni – podle toho ovoce.*

Právě proto nechal vládce města vybudovat ko

* Pozn. autora.:To je to ovoce, které dozrává jen v někte

rých částech pekelně vyschlého Jakazačistánu. Je skoro

sedm metrů dlouhé, pokryto ostrými trny barvy ušního

mazu a páchne jako mravenečník, který požil nějakého

velmi zkaženého mravence.

lem města hradby, aby dal ostentativně najevo, že cítísesvýmlidemachceudržetcizincedalekoodněj. JenžeAnkh-Morporksecizincůnebál.Veskutečnos- ti město cizince vítalo, alespoň ty, co měli dostatek peněz, které byli ochotni utratit.* Město přežilo záplavy,požáry,nájezdydivokýchhord,revoluceidra- ky.Někdypouhounáhodou,tojenutnopřipustit,ale prostě a jednoduše je přežilo. Optimistický a nezničitelněkorupčníduchměstadokázalodolatčemuko- liv.

Výbuch vyrazil všechna okna i dveře a pobořil

většinu krbových komínů.

Bylo to něco, co v ulici Alchymistů čekáte. Lidé

v nejbližším sousedství dávali přednost výbuchům, kteréjstepoznaliokamžitěaježbylyhnedpryč.Byly

* Pozn.autora:Abychom řekli pravdu ,byla upravena i no

vá vydání původní proslulé publikace „Průvodce Ankh

-Morporkem“ ,sepsaná cechem obchodníků. Kniha ,kte-

rá se jmenuje „Vítejte do Ankh-Morporku – města tisíce

zázraků“ ,te6 obsahuje celou novou kapitolu nazvanou

Jste barbarský útočník? ,ve které je návod ,jak si nejlépe

užít noční život ,typicky lidové zvyky jako třeba smlou

vání na bazaru nebo dobrodružství ve čtvrti kapsářů.

Pod hlavičkou Jako doma je výčet restaurací ,které

podávají kvalitní kobylí mléko a yačí puding. A mnoho

z těch vandalů s koňským chvostem na helmici přiklu

salo do své prochladlé jurty s utkvělou myšlenkou ,že

něco není v pořádku. Nemohli pochopit ,proč jsou mno

hem chudší a proč si z cest přivezli řídký koberec ,který

pouští barvu ,litr nepoživatelného vína a růžového ply

šového oslíka se slamáčkem na hlavě.

rozhodně mnohem lepší než zápachy, které se za vámi plížily často velmi zákeřně.

Výbuchy byly součástí místního panorámatu, tedy alespoň toho, co z něj zbývalo.

Atenhlevýbuchbylskutečně velmikvalitníipodle měřítek místních znalců. V záplavě černého dýmu žhnulo ohnivé rudé srdce, a to se vidí jen velice zřídka. Kusy napůl roztopených cihel byly roztopenějšínežobvykle.Výbuchnavětšinuokolníchznalců udělal opravdu dojem.

Minutu,možnádvěpoexplozisezčernéanepra- videlné díry, kde bývaly dveře, vyplížila postava. Vlasy jí shořely a zbytky šatů, které ještě měla na sobě, doutnaly.

Postava se dopotácela k malému zástupu, který obdivoval místo zkázy, a pravděpodobně náhodou položilarukunaramenoprodavačemasovýchpirohů a párků v rohlíku, přezdívaného A[sepicnu, který mělvzácnýdarobjevitsekdekoliv,kdekynulašance na prodej zboží.

„Hledám slovo,“ prohlásila ohořelá postava zasněně. „Mám to na špičce jazyka.“

„Puchejř?“ pokusil se A[sepicnu.

Paksekeslovupřihlásiljehoobchodnísmysl.„Po tak strašlivé zkušenosti,“ dodala pozvedl platoplné organickýchodpadkůtakvychvalovaných,žebyčlo- věk téměř uvěřil v jejich vlastní inteligenci, „potřebujete dopřát svému žaludku pár teplých pirohů –“

„Nene, ne, puchýř to není. Je to to, co řeknete, když něco objevíte. Vyběhnete do ulic a křičíte to,“ blábolilanaléhavýmtónempostava,zekteréještětu a tam stoupaly obláčky kouře. „Speciální slovo,“ dodala a čelo se jí pod vrstvou sazí nakrčilo.

Dav,který,ačnerad,pochopil,ževnejbližšídobě k dalším výbuchům nedojde, se začal stahovat kolem.Tohlevypadalojakoskorostejněkvalitnízábava.

„Jo, máte pravdu,“ přikývl starší muž a začal si nacpávat dýmku. „Běžíte po ulici a křičíte ,Hoří! Hoří!‘,“ prohlásil a zatvářil se vítězoslavně.

„To taky není ono. “

„Nebo ,Pomóc!‘, nebo –“

„Ba ne, počkejte,“ ozvala se najednou jedna žena s košíkem ryb na hlavě. „Má pravdu. Na to je úplně zvláštní slovo. Je cizí.“

„Nobodej[,richtig,“kývalhorlivěhlavoujejísou- sed. „Speciální cizí slovo pro lidi, kteří něco objevili. Vymyslel ho nějakej cizí mákoš ve vaně –“

„No,abychvámřekl,cosiotommyslímjá,“ozval se muž s dýmkou a připálil si oalchymistůvdoutnajícíklobouk,„takjánevidímdůvod,pročbymělilidi v tomhle městě pobíhat po ulici a vykřikovat cizí slova jenom proto,že se zrovnakoupou. Vždy[ se na nějpodívejte,onseaninekoupe.Potřebovalbyvanu, to jo, ale žádnou nemá. Tak proč by měl běhat po ulicíchavykřikovatnějakécizíslovo?Mámespoustu vlastních dobrých slov na vykřikování.“

„Třeba jaký?“ zeptal se A[sepicnu.

Kuřák dýmky zaváhal. „Nó,“ řekl nakonec, „třeba. ,něco jsem objevil‘. nebo ,hurá‘. “

„Ne,jámyslímtohomagora,onbylodněkudzTsor- tu, nebo tak nějak. Byl ve vaně, najednou ho něco napadlo, vyskočil z koupele, pádil po ulici a křičel.“

„Co já vím? Asi ,dejte mi někdo ručník!‘.“

„No, myslím si, že by určitě ječel, kdyby si zkusil něcopodobnýhounás,co?“šklebilseveseleA[sepic- nu.„TakateQ,dámyapánové,mámtakykřehoučké

„Heuréka,“ prohlásil učouzenec a kýval se sem a tam.

„A co je s tím?“ podíval se na něj A[sepicnu.

„No to je to slovo. Heuréka.“ Na černé tváři se usadil starostlivý výraz. „Znamená to ,Mám to!‘.“

„To. Konečně tomám.Osmocelulózu.Úžasnávě- cička.Drželjsemjivruce.Jenžejsemjipodrželpříliš blízko k ohni,“ prohlásila postava užaslým tónem člověka, který zažil šok. „Velice důležité. Musím si zapsat všechny velmi důležité údaje.“ Načež se otočila a potácivým krokem zmizela v kouřících troskách.

A[sepicnu ji zvědavě pozoroval.

„Tak by mě zajímalo, o čem to vlastně mluvil,“ řekl nakonec spíš sám pro sebe. Pak ale pokrčil rameny a zvedl hlas v hlasitém vyvolávání. „Pirožky!Horképárky!Vrohlíku!Všechnomasodokonale čerstvé! Čuníci si nestačili všimnout, že je melou!“

Leskláneposednámyšlenkazpísečnéhokopceod mořetovšechnopozorovala.Alchymistaaninetušil, že tam něcojakomyšlenkaje.Věděljediněto,žemá dnes výjimečně dobré nápady.

TeQmyšlenkapronikladomozkuprodavačepárků a pirohů.

Znalaitakovéhlemyšlení.Přímojemilovala.Člo- věk,kterýdokázalprodávatpirohyapárkypodobné noční můře, dokázal prodávat i sny.

Myšlenka si spokojeně poskočila.

Na vzdáleném písečném vrchu zavířil vítr v hraničce studeného popela.

O něco níž, na úbočí vrchu, v místě, kde zápasil

oživotzakrslýjalovec,sezačalsesouvatmalýpramí- nek písku.

NastůlVzoromilaVýsměška,novéhoarcikanclé- ře Neviditelné univerzity, se snesl závoj jemného omítkového prachu právě ve chvíli, kdy si pokoušel uvázat před zrcadlem jednoho zvláště vzdorovitého motýlka.

Podívalsekoknu,jehožspodnípůlebylazasklená matovým sklem. Nad horním Ankh-Morporkem se vznášel oblak hustého dýmu.

Udýchanýkvestorse objevilběhemněkolikavteřin. Hlasité zvuky ho vždycky znervózňovaly.

„To dělají alchymisté, pane,“ lapal po dechu.

„Toužjetenhletýdenpotřetí.Mizerníprodavači rachejtlí!“ zabzučel vztekle arcikancléř.

„Obávám se, že máte pravdu, pane,“ souhlasil kvestor.

„Co si o sobě ta pakáž myslí? Proč dělají takový kravál?“

„Továmopravduneřeknu,pane,“odpovědělkves- tor, kterému se pomalu vracel dech. „Alchymie mě nikdy nezajímala. Je všeobecně příliš. příliš. “

„Nebezpečná,“ prohlásil arcikancléř rozhodným hlasem.„Jetřebamíchatvníspousturůznýchpode- zřelých věcí a odříkávat zbytečné množství podivných slov, znáte to: ,a co by se teQ tak asi stalo, kdybychom do toho přidali kapku téhle žluté vodičky?‘ a pak chodíte čtrnáct dní bez řas a bez obočí.“

„Já jsem chtěl říci, že je spíš nepraktická,“ ozval se kvestor. „Oni se pokoušejí udělat věci tím těžším způsobem, a přitom máme k dispozici jednouchou magii pro všední den, že?“

„Já mám pocit, že se nějak pokoušejí vyléčit kámenmudrcůneboco,“odfrklsipohrdavěarcikancléř. „Podle mého je to všechno naprostá pitomost, to si myslímjá.Vkaždémpřípaděprodnešekjsemskončil.“

Arcikancléř se začal opatrně sunout k východu, ale kvestor na něj zamával svazkem papírů.

„Ještě než odejdete, arcikancléři,“ jeho hlas zněl dost zoufale, „napadlo mě, že byste mohl podepsat pár –“

„TeQ ne, člověče,“ vyštěkl na něj arcikancléř. „Mám se sejít s tím chlápkem kvůli tomu koni!“

„Správně.“ Dveře se zabouchly.

Neviditelnáuniverzitamělavminulýchletechuž všechnymožnédruhyarcikancléřů.Velké,malé,ma- zané,mírněnepříčetné,výjimečněpříčetné–tivšich- nipřicházeli,sloužilinějakýčas–vněkterýchpřípa- dechtakkrátce,žesenepodařiloaninamalovatjejichoficiálníportrétazavěsitjejdoVelkésíně–aumírali.Nejstaršímágvmagickémsvětěmázhrubastejnou naději,žesedožijedlouhéhověku,jakoten,kdobyse chtěl projíždět na houpacím koni minovým polem.

Toovšemzkvestorovapohleducelkemnicneznamenalo. Jménose prostěobčaszměnilo,ale důležité bylo, že arcikancléř neustále existoval, a nejdůležitějšípovinnostíkaždéhoarcikancléře,alespoňtakto kvestorviděl,bylopodepisovatlistiny,anejlépe,aniž je četl.

Tenhle byl jiný. Tak především málokdy se na univerzitě vůbec objevoval a když, tak většinouproto, aby si převlékl zablácené a potrhané šaty. Navíc křičel na lidi. Obvykle na kvestora.

A přece, v té době to vypadalo jako skvělýnápad,

zvolit arcikancléře, který na půdu Neviditelné univerzity nevstoupil dobrých čtyřicet let.

Jednotlivé magické řády byly plné vzájemné řevnivosti a vedly mezi sebou neustálé malicherné, neúspěšné a zbytečné šarvátky. Z toho důvodu se výjimečně a pro jednou starší mágové shodli na tom, že univerzita teQ potřebuje především období klidu, aby řády mohly svá spiknutí, intriky a lsti připravovatalespoňnějakoudobunerušeněavpokoji.Pátrání v rejstříku mágů vyneslo na světlo Výsměška Hnědého. Ten, když ve výjimečně mladém věku sedmadvaceti let dosáhl hodnosti mága sedmého stupně, opustiluniverzitu,aby,jakuvedl,dohlédlnarodinný majetek kdesi daleko na venkově.

Zdálo se, že je to ideální muž.

„Takovéhochlapapotřebujeme,“souhlasili všichni. „Dá to tady do pořádku. Nové koště. Venkovský mág.Návratkekouzlůmmyslivosti,ktěmkořenům magie. Bodrý starý brach s dýmkou a přimhouřenýma, veselýma očima. Takový ten venkovský mudrc, kterýpoznájednukytkuoddruhé,rozumísivleses každým zvířetem, ptákem nebo broukem a je bratrem a přítelem celému světu. Pravděpodobně spává pod širým nebem. Neudivilo by nás, kdyby rozuměl větru.Umípojmenovatvšechnystromy,natovsaQte krk. A rozmlouvá s ptáky jejich vlastní řečí.“

Vyslali posla. Výsměšek Hnědý si zhluboka povzdechl,vyprsklněkolikpeprnýchnadávek,pokrát- kémhledánínašelsvoumagickouhůl,kterávzahra- dě podpírala strašáka, a vydal se na cestu.

„A kdyby s ním náhodou byly nějaké potíže,“ dodávalisi mágové vhloubi svýchlbí, „zbavitsečlověka, který rozpráví se stromy, toby měla být velmi jednoduchá záležitost.“

Pakdorazilnauniverzituaukázalose,žeVýsmě- šekHnědýskutečněhovoříkptákům.Přesnějiřeče- no na ně křičel a jeho slova obvykle zněla: „Aby ti křídla uhnila, ty ksindle!“

Všechnazvířata,rybyiptáciVýsměškaHnědého skutečněznali.Jejichvztahkněmubyltakvyhraně- ný, že v okruhu zhruba třicetikilometrů kolem jehopozemkůsepřispatřeníšpičatéhokloboukuukrývali,dávalinaútěk,nebovevýjimečnýchpřípadechna něj podnikali sebevražedné útoky.

Během dvanácti hodin od svého příjezdu stačil Výsměšek ustájit v příručním skladu hlavního majordomasmečkuloveckýchdraků,několikrátvystře- lit ze své obávané kuše na havrany hnízdící pod střechouVěžeumění,vypíttucetlahvíjednohoznej- lepších ročníků červeného vína a ve dvě ráno se překulit do své postele za zpěvu písně, která se skládala ze slov, jejichž význam si většina starších mágů musela najít ve výkladovém slovníku.

Vstal v pět ráno a vyrazil na lov kachen, které hnízdily na univerzitním pozemku.

Vrátil se a stěžoval si každému, koho potkal, že v okruhušestikilometrůnenašeljedinýslušnýpstruhový potok. (V řece Ankhu se pochopitelně rybařit nedalo, protože když jste chtěli dostat háček pod hladinu, museli jste ho tam zašlápnout nohou.)

A ke snídani si poručil pivo.

A vyprávěl vtipy.

Na druhé straně, pomyslel si kvestor, alespoň se nezajímá,a tedynepletedokaždodenníhoběhuuniverzity.Výsměšek Hnědýsenezajímaloběhničeho, pokud to nebyla smečka loveckých draků. Cokoliv, nacojstenemohlivystřelitšíp,chytittodookanebo zaseknout, nepovažoval za důležité.

Pivo ke snídani! Kvestor se otřásl. Mágové se většinou dostávali do své nejlepší formy kolem poledne a snídaně ve Velké síni bývala tichá, křehká záležitost, rušená jen občasným odkašláním, tichými kroky sloužících a občasným zasténáním. Lidé, kteří se hlasitými výkřiky dožadovali nadívaných ledvinek, jelit a piva, tady byli zjevem novým a naprosto nevídaným.

Jediná osoba, která se toho děsivého člověka nelekla, byl stařičký Rumpál Žička, který nedávno slavil stotřicáté narozeniny a trpěl naprostou hluchotou. Byl specialistou na pradávná kouzelná písma a za vhodný rozjezd do nového dne považoval trochu konverzace. Podařilo se mu vstřebat ten fakt, že nový arcikancléř patří k těm chlapíkům, co milují ježky a pěstují si doma kavku, a že bude trvat přinejmenším nějaký ten týden, než se vpraví do věci. Rumpál Žička s ním tedy zatím navazoval velmi civilizované a společensky bezchybné rozhovory, založené na svých velmi chabých vědomostech o přírodě a věcech kolem ní.

Věty, kterými zahajoval, pak vypadaly zhruba takto:

„Předpokládám, hmm, že to musí být pro vás, hmm, velká změna, když můžete spát ve skutečné posteli, hmm, místo pod, hmm, hvězdami, co?“ Nebo: „Tyhle věcičky tady, hmm, těm se říká nože a vidličky, hmm.“ Nebo: „Tahle zelenina na míchaných vejcích, hmm, mohla by to být petrželka, hmm, co myslíte?“

A protože arcikancléř málokdy věnoval pozornost věcem, které kdokoliv říkal během jídla, a Žička si nevšiml, že mu Výsměšek vůbec neodpovídá, vycházeli spolu skvěle.

Jenže kvestor měl jiné starosti.

Taknapříkladalchymisty.Alchymistůmnesmíte nikdy věřit. Jejich mysl je příliš vážná.

A to byl poslední výbuch. Pak následovala celá řada dní, v nichž se neozvala jediná exploze. Město se zase uklidnilo, a to byla velká a velmi hloupá chyba.

Kvestor si totiž neuvědomil jednu věc, a totiž, že když už se neozývají další výbuchy, neznamená to, žejejichpůvodcepřestaldělatto,codělal.Tozname- nalo pouze jediné, že to začal dělat správně.

Byla půlnoc. Na pláži se tříštil příboj a nechával po sobě v noční temnotě lehce fosforeskující stopu. Kolemprastaréhopahorkusevšakjehozvuktlumil, jako by pronikal několika vrstvami sametu.

Otvor v písku už byl poměrně velký.

Kdybystekněmupřiložiliucho,mělibystedojem, že z něj zaznívá potlesk a jásot.

Stále ještě byla půlnoc. Nad kouřem a smogemAnkh-Morporkutišeplulměsícaděkovalsvémustvořiteli, že mezi ním a městem leží několik tisíc kilometrů prázdného nebe.

Zasedací síň cechu alchymistů byla úplně nová. Byla nová prakticky neustále. V posledních dvou letech byla výbuchy čtyřikrát zničena a vždy znovu vybudována, z toho naposled bez přednáškové síně aukázkovélaboratoře,vblahénaději,žebytomohlo pomoci.

Dnesvečersedobudovypostupněvplížiloněkolik téměř maskovaných osob, které se ostražitě rozhlížely na všechny strany. Několik minut na to, co

dorazila poslední z nich, světla v oknech nejvyššího poschodí potemněla a pak zhasla.

No tedy skoro zhasla.

Něco se tam dělo. Na krátkou chvíli zaplnily okno podivné záblesky. Následoval mírný jásot.

Se světelnými záblesky se ozval podivný zvuk. Tentokrát to nebyl výbuch, ale podivné mechanické předení, podobné předení kočky na dně plechového bubnu.

Znělo to jako klikaklikaklikaklikaklika. klik.

Záblesky i podivné cvakání trvaly několik minut a ozývaly se donich nadšené výkřiky. Nakonec jakýsi hlas řekl: „A to je pro dnešek všechno, lidičky.“

„To je všecko? A co je to všecko?“ prohlásil Patricij příštího rána.

Muž před ním se roztřásl strachem. „Opravdu nevím, vaše lordstvo,“ vypravil ze sebe. „Oni mě dovnitř nepustili. Nechali mě čekat přede dveřmi, vaše lordstvo.“

Nervózně si proplétal prsty. Patricij ho probodával pohledem. Byl to dobrý pohled a je třeba říci, že Patricij byl skvělý v jednom. Dokázal přimět lidi, aby pokračovali v řeči i ve chvíli, kdy byli přesvědčeni, že řekli naprosto všechno.

Jen Patricij věděl, kolik má ve městě špehů. Ten, který stál před ním, sloužil jako zřízenec v cechu alchymistů.Měl tusmůlu,žesenedlouhoponástupu docechudostalpředPatricijeabylobviněn zezlomyslné lenosti. Dobrovolně se rozhodl stát se špehem.*

* Pozn. autora: Jediná další alternativa, kterou si mohl

dobrovolně zvolit, byla, že bude vhozen do jámy plné

„To je všechno, vaše lordstvo,“ zakňoural. „Ozýval se tam ještě takový cvakavý zvuk a pode dveřmi seobjevovalynějakézáblesky.Apakještěřekli,žeje tady špatné denní světlo.“

„Špatné světlo? Jak?“

„Ehm. Nevím, pane. Prostě špatné, řekli. Že by tomělidělatněkde,kdejelepší,říkali.Tvrdiliprostě, že potřebují dobré světlo. Hm. A pak mi řekli,a[ jdu a seženu jim něco k jídlu.“

Patricij zívl. V těch starožitných alchymistických obřadech bylo něco nesmírně nudného.

„Jenžeonipřitomjedlipředpatnáctiminutami,“ vychrlil ze sebe sloužící.

„Pravděpodobně to, co tam podnikali, v lidech vyvolává chu[ k jídlu,“ odpověděl Patricij.

„Ano,atunocbylakuchyňzavřenáajámusel jít a koupit od Kolíka A[sepicnu plato pirohů a párků v rohlíku.“

„Rozumím.“ Patricij sklonil hlavu k papírům, kterémělrozloženépostole.„Děkujuti.Můžešjít.,“

„Ale víte co, vaše lordstvo?! Ono jim to chutnalo, chápete? Oni si na těch pirohách a párcích opravdu pochutnali!“

Skvělé bylo především to, že alchymisté měli vůbec svůj cech. Mágové byli právě tak neochotní ke spolupráci, ale ti byli naštěstí od přírody příznivci hierarchie a navíc soutěživí. Mágové potřebovali organizaci. K čemu by vám bylo být mágem sedmé úrovně,kdybystesenemohldívatsvrchunatěchšest úrovní pod sebou a nevzhlížel k té osmé, kam se jednou toužíte dostat? Potřebujete další mágy, abyste měl kým pohrdat a koho nenávidět.

Oproti tomu alchymisté byli samotáři, kteří pracovali v zatemněných laboratořích nebo hlubokých sklepeních a neustále usilovali o hlavní výhru – kámen mudrců, přeměnu olova ve zlato, nebo alespoň elixírmládí.Téměřkaždýalchymistabylnarůžověle bledý muž se začervenalýma očima, s vousy, které nebyly ani tak vousy jako spolek jednotlivých vzájemně se podporujících chlupů. Část znich měla navíc ten nepřítomný, vzdálený pohled, jaký mají lidé, kteřístrávípřílišmnohočasuvpřítomnostivařícíse rtuti.

Ne že byalchymisté nenáviděliostatníalchymisty. Většinou si jich ale nevšimli, nebo si mysleli, že jsou to mroži.

A tak jejich slabý, opovrhovaný cech nikdy neaspiroval na mocné místo mezi ostatními, jak to dělalavětšinacechů,napříkladcechzlodějů,žebráků nebovrahů,alezatosevěnovalpéčiovdovyarodiny těch alchymistů, kteří vstoupili do příliš důvěrného styku například s kyanidem draselným nebo vydestilovalinějakézajímavéhouby,vypilivýslednoulátku a pak sestoupili ze střechy, aby se prolétli s vílami. Veskutečnostivdovasirotkůmnohonebylo,protože pro alchymisty bylo velmi obtížné stýkat se nějakou delší dobu s cizími lidmi, a všeobecně se dalo říci, že když se některý z nich oženil, bylo to jen proto, aby získalněkoho,kdobymudrželjehokelímkyatyglíky.

Vzato kol a kolem, jediná dovednost, kterou alchymisté Ankh-Morporku spolehlivě ovládali, byla, jakproměniturčitémnožstvízlatavmenšímnožství zlata.

TeQ je naplnilo nervózní vzrušení člověka, který neočekávaně objevil na svém bankovním kontě ob

rovskou sumu peněz a teQ neví, zda na to má upozornitostatní,neboprostěajednodušepokladsbalit a vzít nohy na ramena.

„Tosenebudemágůmlíbit,“prohlásiljedenznich, drobný, váhavý mužík jménem Anišpit. „Určitě to prohlásí za magii. A dobře víte, jak se dovedou nasrat, když si myslí, že jim děláte do magie a přitom nejste mág.“

„V tom není nic magického,“ prohlásil Thomas Silverfish, prezident cechu.

„Jsou tam skřítci.“

„To není magie. To je jen obyčejný okultismus.“

„No, ale co ti salamandři?“

„To snad je normální přírodní jev. Na tom není nic zvláštního.“

„Tak dobře. Ale oni budou stejně tvrdit, že je to magie. Znáte je, prevíty.“

Alchymisté zachmuřeně pokyvovali hlavami.

„Jsoutoreakcionáři,“prohlásilPosílka,sekretář cechu. „Nadutí kouzlokrati! A ostatní cechy nejsou oniclepší!Covědíonezadržitelnémpokroku?Vůbec je to nezajímá! Všichni do posledního mohli něco takového vymyslet už před léty, a vymysleli? Ti určitě! Jen si pomyslete, co všechnomůžeme dát lidem – můžeme dosáhnout toho, že budou žít mnohem. no, řekněme spokojeněji. Možnosti jsou nesmírné.“

„Vzdělávací,“ přikývl hlavou Silverfish.

„Historické,“ přidal se Anišpit.

„Asamozřejměbychomnemělizapomínatanina zábavu,“ vmísil se do hovoru Hrachoboj, pokladník cechu. Byl to malý nervózní človíček. Většina alchymistůbylanervózní–pocházelotoztoho,žesinikdy nebyli jistí tím, co ta podivná bublající směs, se kterouprovádějípokusy,udělávnásledujícíminutě.

„No, asi ano. Zřejmě by se to dalo využít pro zábavu,“ přikývl Silverfish.

„Třeba pro některá velká historická dramata,“ chytil se jeho slov Hrachoboj. „Jen si představte tu scénu!Seženetepárherců,onitojednouzahrajíalidi naceléZeměplošesenatobudoumocidívattolikrát, kolikrát budou chtít! Mimochodem, víte kolik se ušetří na platech hercům?“ dodal.

„Ale je třeba udělat to s vkusem,“ upozorňoval Silverfish. „Je to velká zodpovědnost, musíme dohlédnout, aby se neudělalo nic, co by nějakým způsobem. “ hlas se mu postupně vytratil. „No, vždy[ víte. nic obhroublého.“

„Určitěsenáspokusízastavit,“vrtělzachmuřeně hlavou Anišpit. „Já ty mágy znám.“

„Trochu jsem o tom přemýšlel,“ řekl Silverfish. „Světlotadynenípřílišdobré.Natomjsmesevšichni shodli.Potřebujemejasné,bezmračnénebeaslunce. Atakybychomseměliztratitzdohledumágům.Mys- lím, že znám místo, které by se nám přesně hodilo.“

„Víte, já pořád ještě nemůžu uvěřit, že děláme něcotakového,“usmálsepokřiveněHrachoboj.„Před měsícem to byl jen takový bláznivý nápad. A teQ to vážně rozjíždíme! Je to skutečně kouzelné! Ale není v tom žádná magie, víte, co myslím?“ dodal rychle.

„Nenítojentaknějakáiluze,ale skutečná iluze,“ pomáhal mu Anišpit.

„Nevím, jestli vás to někoho napadlo,“ ozval se najednouHrachoboj,„alemyslím,žebychomnatom mohli taky vydělat nějaký ten šesták.“

„Ale to není důležité,“ odpověděl mu Silverfish.

„Ne,tojistěne,“zabručelHrachoboj.Rozhlédlse po ostatních.

dodal stydlivě. „Klidně budu točit klikou. A. a. já vím, že jsem k tomuhle projektu celkem ničím nepřispěl, ale vymyslel jsem tyhle. tuhle. tohle.“

Vytáhl z kapsy svého roucha velký papírový sáček a postavil ho na stůl. Sáček se položil a z něj se vykutálelo několik podivných, nažloutle bílých, nadýchaných, nepravidelných koulí.

Alchymisté na ně nejistě zírali.

„Co je to?“ zeptal se nakone cAnišpit.

„Nó,“ začal Hrachoboj rozpačitě, „vezmete prostě nějakou kukuřici, ne? A nasypete ji do kelímku, nejlíp tak číslo tři, a přidáte trochu jedlého oleje, ne? Pak na ten kalíšek položíte pokličku, nebo talíř, ne? A začnete to zahřívat. Když to zahřejete dost, vybouchne to, ne? Tedy ne doopravdy, ale tak jako to vybouchne, a když to přestane bouchat, sundáte poklici, ne? A zjistíte, že došlo k metamorfóze kukuřice na tuhle. tohle. tyhle. věci.“ Rozhlédl se po kruhu nechápavých tváří. „Dá se to jíst,“ zamumlal napůl omluvně. „Když k tomu přidáte kousek másla a soli, chutná to jako slané máslo.“

Silverfish natáhl ruku zbarvenou chemikáliemi a opatrně si vybral jednu nadýchanou kuličku. Vložil si ji do úst a zamyšleně žvýkal.

„Já vlastně ani nevím, jak jsem na to přišel a proč jsem to udělal,“ svěřoval se kolegům Hrachoboj a začervenal se. „Přišlo to najednou, zničehonic, měl jsem takovou myšlenku, že je to to pravé.“

Silverfish stále žvýkal.

„Chutná to jako papírová lepenka,“ prohlásil po chvíli.

„Odpus9te,“ zabreptal Hrachoboj a pokusil se shrnout zbytek kuliček zpět do sáčku. Silverfish ho jemně zadržel.

„Jestli ti to nevadí,“ řekl a vstrčil si do úst další kuličku,„onotomáopravdu něcodosebe.Taknějak se to sem hodí. Jak jsi říkal, že se to jmenuje?“

„Játozatímnijaknepojmenoval,“přiznalseHra- choboj. „Říkám tomu vybuchlá zrna.“

Silverfishsivzaldalšíkuličku.„Jelegrační,jaksi člověk vždycky vezme další, i když už vlastně ani nechce,“prohlásil.„Zvláštní.Vybuchlázrna?Dobrá. No. vkaždémpřípadě,pánové,roztočmeklikuještě jednou!“

Anišpit začal přetáčet film zpět v laterně nemagice.

„Říkaljste,žeznátemísto,kdebychommohlicelý projekt uskutečnit a přitom by nás mágové neobtěžovali?“ zeptal se.

Silverfish si nabral plnou hrst praženékukuřice.

„Jetokuscestypopobřeží,“vzpomínal.„Krásné aslunečnémístoadnestamnepřijdeaninoha.Není tam nic, jen větrem ošlehaný prales, starý chrám a písečné duny.“

„Chrám? Bohové se dovedou pěkně namíchnout, když –“ začal Hrachoboj.

„Podívej,“ začal Silverfish, „to místo je opuštěné celástaletí.Nenítamvůbecnic.Anilidé,anibohové, nikdo. Jen spousta slunce a zem,a oboječekájenna nás.Jetonaševelkápříležitost,mládenci.Nedovolili nám provozovat magii, nedokážeme vyrobit zlato, nedokážeme si často ani vydělat na živobytí – tak pojQmealespoňudělattyhle pohyblivé obrázky. PojQme spoluvytvářet dějiny!“

Alchymisté se opřeli ve svých křeslech a bylo viděl, že trochu pookřáli.

„Jo,“ řekl Anišpit.

„Hmm, bezva,“ přidal se Hrachoboj.

„Tak na biograf,“ prohlásil Posílka a zvedl hrst kukuřičných zrn. „Jak jsi se o tom místě dozvěděl?“

„No přece, já –“ najednou se zarazil. Zatvářil se užasle. „Ani nevím,“ přiznal nakonec. „Nějak si nevzpomínám. Musel jsem o něm slyšet, a zapomněl jsemkdea teQsemi tonějakznovuobjevilovhlavě. Vždy[ víte, jak to chodí.“

„No jo,“ přikývl Anišpit. „Je to to samý jako se mnou a osmocelulózovým pásem. Bylo to, jako kdybychsi pamatoval,jaktomámudělat.Jetozvláštní, co vám občas vyvede vaše vlastní mysl.“

„Jetoprostěmyšlenka,nakteroukonečněpřišla řada, ne?“

„Jinak to není možné.“

Kolemstoluserozhostilomírněnejistéticho.Byl to vlastně zvuk několika zmatených myslí, které se v duchu pokoušely položit mentální prst na to, co je znepokojovalo a čemu nemohly přijít na kloub.

Zdálo se, že vzduch v místnosti jiskří.

„A jak se to tam jmenuje?“ zeptal se po chvíli Anišpit.

„No,zastarýchčasůsetomuříkaloSvatýles,ale víte,jaktodneskachodí,“odpovídalSilverfish,který si mezitímksobě stačil přitáhnoutsáčekskukuřicí. „Všechno má nějaký ten cizí název a tomu místu se říká Holy Wood.“

„Holy Wood,“ naklonil Anišpit hlavu ke straně. „Zní to tak nějak. povědomě.“

„Tak dobrá,“ začal zvesela. „Holy Woode, tady násmáš!“

„Jo,jo,“přikyvovalSilverfishavrtělhlavou,jako bysechtělzbavitjakésineodbytnémyšlenky.„Toje zvláštní věc. Mám takový pocit. že tam máme namířenoceloutudobu,cojsmenasvětě. “

Zatím, několik tisíc kilometrů pod Silverfishem,seVelkáA’Tuinrozvážnýmkrokempřesouvalahvězdamiposetouvesmírnounocí.

Ale v tom není problém. Problém je v tom, že jí není tolik, kolik by jí být mělo. Podle těch nejmystičtějších textů, uložených v knihovně Neviditelné univerzity–

– nejpřednějšího magického ústavu Zeměplochy, proslulého svou magií a bohatými večeřemi, jehož sbírkamagickýchknihjetakobrovská,žekřivíves- míračas–

– leží přinejmenším devět desetin pravé reality vně mnohovesmíru, ale protože mnohovesmír dle definice zahrnuje absolutně všechno, co se dá považovat za něco, zjiš:ujeme, že tady nám věci začínají poněkudšponovat.

Mimo hranice vesmírů nám leží syrové, nezpracovanérealitytypu:cobybylo,kdybybylo–nejlepší bybylo,kdybybylo–kdybybylo,takbynebyloabylo by – prostě všechny ty divoké myšlenky a nápady, kterésevytvořilyazasezaniklyjakozákladníprvky vevznikajícíchsupernovách.

Jen občas se některé z nich podaří proniknout dovnitřvmístech,tam,kdeseochrannéstěnysvětů opotřebovaly.Avtěchokamžicíchpravárealitauniká.

Výsledek je podobný, jako když někdy vytryskne z mořských hlubin gejzír teplé vody, kolem kterého dočasně nalézají vhodné životní prostředí podivná podmořská stvoření. Nacházejí tam dost tepla a potravy, aby si vytvořila alespoň na krátký čas oázu života v prostředí, kde by vlastně vůbec žádný život být neměl.

Přesně tak, nevinně a hravě, pronikla na Zeměplochu myšlenka Holy Woodu.

A unikla realita.

A byla nalezena. Protože tam někde mimo žijí Věci,jejichžschopnostvyčenichatitynejmenší kousky pravé reality by zahanbila i proslulou schopnost žralokazjistitnavelkouvzdálenostsebemenší množství krve ve vodě.

Právě ty Věci se začaly shromažQovat.

Po písečném břehu se přehnala bouře, ale když dorazilakúpatínízkéhopahorku,zdálose,žehomra- ky obtékají. Na vyprahlou půdu dopadlo jen několik kapek vody a vichřice se změnila v příjemný vánek.

Váneknaváldalšívrstvujemnéhopískunadávno vyhaslé ohniště.

O kus dál, na úbočí pahorku, nedaleko jámy, do kterébysevešel,řekněme,jezevec,seuvolnilzpísku malý oblázek a skutálel se dolů.

Měsíc nad tím místem přeběhl velmi rychle, protože se tam nechtěl zbytečně zdržovat.

Kvestor uctivě zaklepal na arcikancléřovy dveře a opatrně je otevřel.

Střela z kuše mu přišpendlila klobouk k dřevěné výplni dveří.

Arcikancléř sklonil kuši a vyslal k němu zářivý úsměv.

„To bylozatraceněnebezpečné,nemyslíte?“ prohlásil. „Mohl jste zavinit ošklivou nehodu.“

Kvestor by se nikdy nedostal tam, kde byl dnes, nebo přesněji řečeno tam, kde byl před deseti vteřinami,kdysecítilbýtsilnouavyrovnanouosobností, nejakovtétochvíli,kdyprožívalstavmírnéhosrdeč- ního kolapsu, kdyby neměl až neuvěřitelnou schopnost vstřebat každý šok a vzpamatovat se z nejneočekávanějších událostí.

Vytrhl střelu i s kloboukem z ostění.

„Vůbec nic se nestalo,“ prohlásil. Žádný hlas nemohlbezvynaloženímaximálníhoúsilízníttakchlad- ně. „Ta díra skoro není vidět. A proč, tedy jaksi, střílíte na dveře, pane?“

„Myslete, člověče! Venku je tma a ty zatracené stěny jsou kamenné. Nečekáte snad, že budu střílet do těch mizerných stěn, co?“

„No ano,“ pokračoval opatrně kvestor, „ale ty dveře jsou, ehm, pět set let staré, víte?“ dodal s pečlivě dávkovaným pokáráním.

„Jo, vypadají na to,“ odpověděl nevzrušeně arcikancléř.„Jsouhnusnéačerné.Víte,cobychomtady potřebovali,člověče?Mnohemmíňkameneastarého dřevaamnohemvíclegraceapestrosti.Pársportov- ních plakátů a nějaké to zátiší s jelenem.“

„Hned na to dohlédnu,“ lhal kvestor hladce. Vzpomněl si na štůsek papírů, které nesl pod paží. „Ale mezitím, pane, možná byste mi mohl –“

„Dobrá,“ kývl arcikancléř a narazil si na hlavu svůjšpičatýklobouk.„Jsteskvělý.JáseteQmusím skočit podívat na jednoho nemocného draka. Chudák malý, už se nedotkl svého dehtového olejecelé dni.“

„Ale váš podpis na jednom dvou dokladech je naprosto –“ zaútočil kvestor okamžitě.

„Nemůžu pořád jenom podpisovat papíry,“ zahnal ho arcikancléř máchnutím ruky. „Je to tady saméúřadování,továmřeknurovnou.Aještějednu věc–“vočíchsemuobjevilnepřítomnýpohled,jako by si právě na něco vzpomněl.

„Dneska ráno jsem viděl legrační věc,“ naklonil se ke kvestorovi. „Potkal jsem na nádvoří opici. Upravenou jako ze škatulky.“

„Tak knihovník si chová takovéhle exotické domácí zvíře?“

„Ne,vyminerozumíte,pane,“odpovědělkvestor spokojeně. „To byl knihovník.“

Arcikancléř na něj upřel zkoumavý pohled.

Kvestorův úsměv poněkud zesklovatěl.

„Knihovník je opice?“

Chvíli trvalo, než se kvestorovi podařilo celou situacialespoňtrochujasněvysvětlit,akdyžskončil, arcikancléřprohlásil:„Takvysemitadysnažíteříct, že ten chlap, co dělal původně knihovníka, se působením magie změnil v opici?“

„Byla to nehoda v knihovně, tak to bylo, pane. Magickáexploze.Vjednéminutěbyl člověkem, v následující z něj byl orangutan. Ale nesmíte mu říkat opice, pane. Je to lidoop.“

„Copak je v tom, k sakru, nějaký rozdíl?“

„Jak se zdá, tak pro něj ano. Stává se velmi. agresivní, když o něm řeknete, že je opice.“

„Nevystrkuje náhodou na lidi zadek, nebo snad ano?“

„Aha!“Arcikancléřsenaokamžikzamyslel.„Ale ti tady nejsou zaměstnaní, že?“

„Ne, pane. Jenom knihovník, pane.“

„Takněcotakovéhotadynemůžemetrpět.Vžád- ném případě! Nikdo nestojí o to, aby se nám po celé univerzitě potulovaly veliké chlupaté. kdovíco!“ prohlásil arcikancléř rezolutně. „Zbavte se ho!“

„Pro rány boží, to ne! Je to nejlepší knihovník, jakého kdy univerzita měla. A kolik na něm ušetříme!“

„Proč? Co mu platíme?“

„Buráky,“ odpověděl kvestor okamžitě. „Kromě tohojetojedinýtvor,kterýví,jakknihovnaskutečně funguje.“

„Takhoproměňtenazpět.Tojehoubyživot,když musí chlap trávit život v opici.“

„Lidoopovi, arcikancléři. Obávám se, že tomu sám dává přednost, být lidoopem.“

„Ajakto,dopihele,můžetevědět?“podívalsena něj arcikancléř podezřívavě. „Nebo snad mluví?“

Kvestor zaváhal. Pokud se jednalo o knihovníka, vždyckysenarazilonajednoatosamé.Všichnisina něj tak zvykli, že už si snad ani napamatovali na dobu,kdyvknihovněneobsluhovallidoopsezažlout- lýmchrupemasíloutřímužů.Kdyžsenějakoudobu dějeněconeobyčejného,lidésinatozvyknouastává se z toho věc obyčejná. Jde jen o to, že když se to pokoušíte vysvětlit někomu cizímu, zní to dost podivně. Nervózně si odkašlal.

„Říká ,oook‘, arcikancléři,“ odpověděl.

„A co to znamená?“

„Znamená to ,ne‘, arcikancléři.“

„A jak teda řekne ,ano‘?“

Toho se kvestor obával. „,Oook‘, arcikancléři,“ odpověděl.

„Ale to bylo to samé oook jako to první oook!“

„Alene.Vůbecne!Ujiš[ujivás.Tambylúplnějiný přízvuk. chtěl jsem říci, že když jste zvyklý. “ kvestor pokrčil rameny. „My jsme se mu prostě tak nějak naučili rozumět, arcikancléři.“

„No, když už nic jiného, alespoň se udržuje fit,“ prohlásil arcikancléř s pohrdavým úšklebkem. „Ne jako vy ostatní, hoši. Zašel jsem si dnes ráno do společenské místnosti* a ta byla plná chrápajících chlápků! Člověče, to není společenská místnost, ale společenská nemístnost!“

„To asi byla rada starších, pane,“ vysvětloval kvestor. „Řekl bych, že ti jsou ve výjimečně skvělé formě.“

„Ve formě? Vždy[ například děkan vypadá, jako by polkl peřinu!“

„Alepane,“prohlásilkvestoravědoucněseusmál, „výrazveformě,jakmujározumím,znamenáschop- ný v místě nasazení, nebo vyhovující účelu a trvám na tom, že děkan dokonale vyhovuje svému úkolu, kterýspočívávtom,žesedícelýdenustoluakonzu- mujevelkémnožstvítěžkýchjídel.“Kvestorsipovo- lil malý úsměv.

Arcikancléř na něj vrhl pohled tak staromilský, že by nebylo divu, kdyby ho pochytil od trilobitů.

* Pozn. překl: Mágové jí podle vzoru kamrlík přezdívali

mágorlík. Studenti ovšem ,jak bývá často jejich zvykem ,

používali zkrácenou verzi tohoto slova a říkali jí ma

člověka, který by nepochopil výraz ,smysl pro humor‘, ani kdybyste mu jeho smysl vysvětlovali celou hodinu a přednášku doplnili barevnými grafy.

„To bylo jen takové moje soukromé pozorování,“ pustil se kvestor na tenký led.

Arcikancléřpotřáslhlavou.„Nesnášímtyhlehlou- pé žertíky. Nesnáším chlápky, kteří se snaží být neustále hrozně vtipní. To máte z toho, že trávíte většinučasupovalovánímpodstřechou.Párčtyřice- tikilometrovýchběhůnebopochodů,azděkanabude úplně jiný člověk.“

„Možná, ale stejně bude mrtvý.“

Arcikancléř popuzeně zašustil papíry na stole.

„Změkčilost,“zamručel.„Jetotadyprolezlézměk- čilostí.Celétohlemístonestojízafajfkutabáku.Lidi se celý denpovalujínebose proměňujívopice.Když jsem studoval já,nikohoznásanivesnunenapadlo, žebysemohlzměnitvopici.“Znechucenězvedlhlavu.

„Co jste to vlastně chtěl?“ vyštěkl.

„Cože?“ nechápal zmatený kvestor.

„Myslím, že když jste sem přišel, chtěl jste po mně, abych něco udělal, nebo ne? Vešel jste sem a něco jste ode mě chtěl. Možná že je to tím, že jsem jediný člověk široko daleko, který každé ráno nespí v křesle nebo neječí na nejbližším stromě,“ dodal arcikancléř se zadostiučiněním.

„Ehm.Myslímsi,žetodělajígibboni,pane,“upo- zorňoval ho takticky, kvestor.

„Cože?Cože?Snažtese,abytavašeřečmělahla- vu a patu, člověče!“

Kvestor se sebral. Neviděl důvodu, proč by s ním měl kdokoliv zacházet takovýmhle způsobem.

„No, chtěl jsem s vámi promluvit o jednom ze studentů, pane.“

„O jednom ze studentů?“ vyštěkl na něj arcikancléř.

„Ano, pane. To jsou takoví ti hubení, s bledými obličeji, vzpomínáte? My jsme totiž univerzita, víte? Musíme se s nimi smířit stejně jako s krysami –“

„Myslel jsem, že na to máme lidi, kteří se o ně dokážou postarat.“

„Sbor přednášejících. To ano. Jenže občas narazíme na takové případy. nevím, jak bych vám to řekl,arcikancléři,alekdybysteselaskavěpodívalna výsledky tady těch zkoušek. “

Byla půlnoc – ne tatáž půlnoc jako předtím, ale hodně podobná. Starý Tom, zvon bez srdce, který visel na jedné z věží univerzity, právě odbil svých dvanáct zvučných tich.

Deš[ová mračna vyždímala na město poslední kapkyvody.Ankh-Morporkserozkládalvslabézáři několika navlhlých hvězd, skutečný a hmatatelný jako cihla.

Rozšafín Ctibum, studující magických věd, odložil knihu a několikrát si rukama promnul obličej.

„Dobrá,“ prohlásil. „Zeptej se mě na něco. Na cokoliv. Dej se do toho.“

ViktorGrýnbaum,studujícímagie,vzalzestolku svůjodřenývýtiskknihy Nekrotelecomicon v úpravě pro studující s návodem k praktickým pokusům anamátkoujejotevřel.LeželpřitomnaRozšafínově posteli. Alespoň tou částí zad, která obsahuje lopatky. Zbytek těla a nohy měl vztyčené podél zdi a hlavu zalomenou téměř v pravém úhlu k trupu. To je

ovšem pro studenta, který si chce udělat pohodlí, celkem běžná pozice.

„Tak dobrá,“ prohlásil. „Takže – jsi připravený? Tak třeba. jo, řekni mi třeba, jak se jmenuje mimoprostorová obluda, jejíž charakteristický řev zní ,Hurhušhurhušhurhuš!‘?“

„Dobře. Jak přinutí pekelná obluda Amahoni Sinhrt–vesmírnýžabáksmilionempotomků–svou obě[, aby vypustila duši?“

„Ona. ne,počkej,nicmineříkej. připoutájina jedno místo a ukazuje jí tak dlouho obrázky svých mláQat, až tomu ubožákovi imploduje mozek.“

„Jo. Vždycky jsem si říkal, jak to asi funguje v praxi,“ řekl Viktor, který listoval v učebnici. „Předpokládámale,žekdyžřeknešpotisící,tyoči,to jste celý vy‘, jsi stejně zralý na to spáchat sebevraždu.“

„Umíš toho tak strašně moc,“ prohlásil Rozšafín s obdivem. „Já nechápu,jakto,že jsituškoludávno nedodělal.“

„Hmm, to víš,“ zabručel Viktor. „Takový je svět. Měl jsem prostě smůlu u zkoušek, řekl bych.“

„Takpokračuj,“nadhodilRozšafín.„Zeptejsemě ještě něco!“

Viktor znovu otevřel učebnici.

Chvíli bylo ticho.

Pak řekl: „Kde je Holy Wood neboli Svatý les?“

Rozšafínzavřeločianěkolikrátseudeřilpěstído čela. „Vydrž, vydrž. nic mi neříkej. “ Nakonec oči otevřel. „Co to má znamenat ,kde je Holy Wood?‘“ zeptal se nechápavě. „Na žádný Svatý les si nevzpomínám.“

Viktor upíral oči do učebnice. O nějakém Holy Woodu tam nebylo ani zmínky.

„Skorobychpřísahal,žejsemslyšel. myslím,že jsem se zamyslel nad nějakým nesmyslem,“ omlouval se nakonec neohrabaně. „Víš, mám to určitě z toho přezkoušení.“

„Jasně, to chápu. Leze ti to dost na nervy, co? Jenže pak budeš mágem, a to přece stojí za to, ne?“

Rozšafín sklapl knihu.

„Přestalo pršet. PojQ, skočíme si na jedno přes zeQ. Myslím, že si trochu pití zasloužíme.“

Viktor na něj zahrozil prstem. „Ale jenom jedno. Musíme být střízliví,“ dodal. „Zítra jsou závěrečné zkoušky. Musíme mít čisté hlavy!“

„To jo,“ souhlasil Rozšafín.

Každý chápe, jak je důležité jít ke zkouškám střízlivý. Na nepochopení této jednoduché skutečnostibylazaloženanejednakariérapočiš[ovače,sbě- rače ovoce nebo kytarového virtuosa v metru.

Jenže Viktor měl jiný, velmi pádný důvod, proč potřeboval čistou hlavu.

Stačila totiž sebemenší nepozornost, a mohl by projít!

Jeho zesnulý strýc mu zanechal doslova malé bohatství, pokud se nestane mágem. Když psal poslední vůli, neuvědomil si to, ale přesně to udělal. Myslel si, že pomáhá synovci dokončit studia, ale Viktor Grýnbaum byl velmi bystrý mladík a jako takový uvažoval následujícím způsobem:

Jakéjsouvýhodyanevýhodybýtmágem?Dobrá, tak tedy požíváte určité společenské úcty, ale na druhé straně se občas ocitáte v nebezpečných situacích a téměř neustále vám hrozí nebezpečí, že vás

zabije některý z kolegů – mágů. V tom, že se z něj stane společensky uctívaná mrtvola, neviděl žádné štěstí.

Na druhé straně.

Jaké výhody a nevýhody má studující magie? Mátepoměrněvelkémnožstvívolnéhočasu,lidévám mnohemsnáztolerujítakovévěcijakopitípivaazpěv košilatých písní. Nikdo se vás nepokouší zavraždit, s výjimkou běžných pokusů v rámci každodenního ankh-morporskéhoživota,amůžeteudržovatklidný a pohodlný způsob existence. Samozřejmě o nějaké extra úctě nemůže být ani řeč, ale protože jste spokojeně naživu, celkem snadno se s tím vyrovnáte.

Viktortedynejdřívevěnovalpoměrněvelkémnožství času a energie studiu podmínek poslední vůle, pak podrobnému rozborunařízení o studiu a studijních pravidel Neviditelné univerzity a nakonec statisticky zpracoval všechny výsledky zkoušek za posledních padesát let.

Minimálnípočetbodů,sekterýmistudujícíprošel u závěrečných zkoušek, byl 88.

Jenže Viktorův strýček idiot nebyl. Jedna z podmínek závěti stanovila, že když Viktor docílí při závěrečných zkouškách méně než 80 bodů, vyschne pramen jeho financí jako slina na horké plotně.

Strýček svým způsobem dosáhl svého. Jen málokterý student studoval tak pečlivě a tvrdě jako Viktor. Říkalo se, že jeho znalosti v některých oborech by zastínily i znalosti mágů z nejvyšších úrovní.Strávilbezpočethodinvpohodlnémknihovnímkřeslečtenímgrimoárů.Propátralzkušebníarchypísem- ných prací z minulých let a prostudoval zkouškové techniky přednášejících. Chodil na přednášky tak

Leave a Reply