Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz)

Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz)

Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz)
  • Elérhető fájlok: Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz).pdf, Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz).epub, Kniha Quo vadis (Henryk Sienkiewicz).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Quo vadis

kniha od: Henryk Sienkiewicz

Historický román významného polského prozaika, v němž na pozadí Neronova a Petroniova Říma vylíčil podstatu moci, kterou člověku dává mravní čistota a láska. Bohatství a pompézní sofistikovanost Říma se postarala o věčnou slávu svých obětí. Nejen Petr i Pavel vykoupili Ježíšovo učení, i nekonečné zástupy umučených prvotníc h křesťanů se staly nesmazatelným poselstvím víry, že je to láska, která vítězí. . celý text

Literatura světová, Romány, Historické romány
Vydáno 1990 , Tatran (Bratislava) Orig. název

Quo vadis. Powieść z czasów Nerona , 1896

Komentáře (241)

Kniha Quo vadis

Quo Vadis? jsem přečetl, protože jsem se chtěl dozvědět o mocí opilém Neronovi, který pro svou inspiraci vypálil Řím. Arbitr elegancie Petronis mne jako postava zaujal svou svébytnou morálkou a jeho osud mne ve finále dojal. Na tomto poli kniha uspěla.
Linka Vinicia a Lygie úzce spojená s křesťanstvím mne však moc nebavila. Uznávám však, že téma křesťanství musí mít v tomto příběhu své místo.

jenže Polák Sienkiewicz až moc omývá jednu a tu samou pohádku učení lásky a odpuštění, jehož sílu dokáži uznat v době vlády šíleného císaře Nera, ale chraň komplikovaný moderní svět před rigiditou náboženství. Pro moderního člověka to není dobré. Každý můj znamý, jenž má tendenci věřit v něco většího či vyloženě věří, je na určitých rovinách svého smýšlení omezený. není to dobré pro ducha – respektive né tak dobré ajko jiné alternativy: Kdokoliv chce hledat odpovědi a morálku, tak udělá líp, když bude vstřebávat umění a číst filosofie.
Kniha však rezonuje v mé představě o tom, že jeden extrém je půdou pro růst druhého.

Historický romám o úpadku římského impéria pod vládou císaře Nerona, krvavého básníka.
Román o počátcích křesťanství a jeho pronásledování.
Pro někoho román o lásce i nenávisti, podlosti i čestnosti, statečnosti i zbabělosti, utrpení, krutosti, pýše i pokoře. Romám o životě a smrti.
Pro mě osobně román o jedné otázce a jedné odpovědi.
,,Quo vadis, Domine?"
,,Do Říma," odpověděl apoštol.
A vrátil se zpět.

P.S: Ach Petronie, kam se poděla tvá elegance.
P.P.S: Láska se dává, láska se nebere.
P.P:P.S: Velmi dobře udělena Nobelova cena za literaturu (1905)

Neuvěřitelná kniha, s kterou jsem jako s jednou z mála prožíval celičký děj. Byl to užasný příběh, plný vášní, lásky, zloby, hněvu, pomsty a hlavně odpuštění.
Nejvíce se mi zalíbilo vykreslení Nerona, z převážně jemnocitného vladaře, který se nechal ovlivňovat vůli lidu, na bezcitné monstrum, jemuž osudy lidí byly lhostejné.

Docela zajímavá je také duchovní podtext. V ději narazíme na mnoho pohledů, jak chápat víru (zejména tu křesťanskou). Je zde až fanaticky nemilosrdný Crispus a na druhou stranu milosrdní apoštolové Petr a Pavel, kteří se nesnaží zastrašovat člověka krutostí Boha. V tomto spatřuji, jak vlastně sám Sienkiewicz chápe svoji víru.

Naprosto výjimečná kniha, která ani po více než sto letech od vydání neztrácí kouzlo a obdiv čtenářů. Jedna z nejlepších, jakou jsem četla. Úplně mne pohltila. Pan Sienkiewicz bravurně popsal atmosféru starověkého Říma a jeho obyvatel.

Jednoznačně velký klenot světové literatury.

Kvalitni kniha. Hodne odpovida historicke realite. Nektere dobre myslenky. Nicmene se nemohu ubranit pocitu, ze kdyz jsem to cetl na stredni, nejakych 14 let zpatky, libilo se mi to vic. Ted mi prvni pulka knihy hrozne pomalu utikala, strasne zdlouhave vylevy.

Strhující, fascinující, úžasně živé čtení. Po více než stovce let od vydání pořád moderní a současné. Zasloužená Nobelova cena za literaturu.

Na tuto knihu mne v minulosti nalákala Veronika z You-tube kanálu BICHLIČČIN VIDEO BLOG. Knihu jsem začal číst v dubnu v tomto roce, dostal jsem se do strany 186 a knihu jsem odložil. Historické romány nevyhledávám, není to můj šálek čaje, ale přesto jsem se pustil do čtení. Říkal jsem si, jestli knihu někdy dočtu, anebo zůstane navždy záložka na straně, kde jsem skončil. V prosinci jsem přemýšlel, jakou další knihu si vyberu ke čtení a napadlo mne, že budu pokračovat tam, kde jsem skončil..

Autor obdržel za tuto knihu Nobelovu cenu za literaturu v roce 1905. Kniha má 3 části, je hodně rozvláčná. Knihu jsem četl poměrně dlouho, čtení mi dalo docela zabrat, ale postupně jsem se celkem začetl. Román je z prostředí Říma, kde vládl Nero, pod jehož vedením byli pronásledováni první křesťané. Dočteme se o krutostech Nera vůči křesťanům a také o tom, že nechal vypálit Řím. V knize vystupuje řada postav, například Petronius, Chilón, Nero, a také Vinicius a Lygie, kteří se do sebe zamilovali. Tato romantická linka se mi hodně líbila. V knize se dočteme také o prorocích, kteří se jmenovali Petr a Pavel, kteří hlásali Ježíšovo učení, které předávali ostatním lidem. Na jedné straně vidíme Nera a jeho nejbližší lidi, jaký neřestný a rozpustilý život vedou a na druhé straně křesťanství, které zastává zcela jiný pohled na život.

Jsem rád, že jsem knihu nakonec přečetl do úplného závěru. Je poznat, že autor je romanopisec, kniha získala světový ohlas. V budoucnu neplánuji číst jeho další historické romány, možná zvažuji dětskou knihu POUŠTÍ A PRALESEM. V minulosti jsem přečetl knihu MARIE JEHO ŽIVOTA, kterou napsala Barbara Wachowiczová a ve které popisuje 5 žen, do kterých se zamiloval Henryk Sienkiewicz. Všechny ženy měly stejné jméno – Marie. Mamka tuto knihu četla za svého mládí, kniha vyšla v edici Srdce, později jsem si tuto knihu také přečetl.

V knize se nachází DOSLOV, který napsal Karel Krejčí a VYSVĚTLIVKY.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Učení, které mu přikazovalo milovat Parthy, Syřany, Řeky, Egypťany, Galy i Britanny, odpouštět nepřátelům, odplácet jim dobrem za zlo a milovat je, to učení se mu zdálo šílené, ale zároveň měl dojem, že v tom šílenství je přece jen něco silnějšího než ve všech dosavadních filozofiích. Zdálo se mu, že toto učení je pro svou šílenost neuskutečnitelné, pro svou neuskutečnitelnost však zase božské. Odmítal je v duchu, ale cítil, že se z něho jako z louky plné květů šíří jakási opojná vůně, a kdo tu vůni jednou vdechl, musí – jako v zemi Lotofagů – zapomenout na vše ostatní a toužit jen a jen po ní. Zdálo se mu, že v ní není nic skutečného, ale zároveň že skutečnost je vedle ní něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se nad ní člověk zamýšlel. Obklopil ho pocit jakýchsi prostorů, které dřív ani netušil, pocit něčeho obrovského, pocit, jako by byl zahalen v oblacích.

„Podívej se na nás: pro nás neexistuje odloučenost, ani bolest, ani utrpení – a jestliže na nás přijdou, proměňují se v radost. Ba i sama smrt, která znamená pro vás konec života, je pro nás teprve jeho začátkem a změnou horšího štěstí v lepší, neklidnějšího v klidnější a ve věčné. Jen uvaž, jaké to musí být učení, jestliže nám přikazuje milosrdenství dokonce i k nepřátelům, jestliže zakazuje lhát, očišťuje naše duše od zlosti a po smrti slibuje nevyčerpatelné štěstí.

Četla jsem dááávno .. v slzách.. a určitě jsem ji nečetla naposledy.

Quo vadis? – rozbor díla k maturitě

Kniha: Quo vadis?

Přidal(a): Štosi

1) Literární teorie – forma

Obecná charakteristika literárního díla

  • Literární druh: epika – velká
  • Výrazová forma:próza
  • Žánr: historický román

Pozitivismus – filosofický proud dokazující, že jen to je skutečné, co lze dokázat smysly a zkušeností.

Organizace jazykových prostředků. Charakteristika autorova stylu:

Styl:

  • sáhodlouhé, detailní popisy
  • skutečné historické postavy (Petronius, Nero)
  • autorova znalost historických faktů

Jazyk:

  • spisovný, často používá latinu, archaismy
  • objevují se tu i v té době vulgarismy – např. prase, opice, mule, trubče, pse jako ostré nadávky)
  • přenesená pojmenování, přirovnání
  • postavy se snaží věty obohacovat, jak nejvíce to jde
  • objevuje se odlišnost jazykových prostředků u jednotlivých postav např. Petronius (vznešený a vzdělaný) a Chilón (podlézavý, bezcharakterní) – výběr slovní zásoby je na první poslech od sebe odlišuje

např.:

  • Inkubace = obřad → kněží spí v chrámě, očekávajíce věštecké sny
  • Cuniculus = kobky pod cirkem, kde čekali odsouzenci
  • Macte! = výkřik znamenající obdiv a pochvalu, výborně!
  • Ave, caesarimperator! = Buď zdráv, císaři vládce!
  • Epilator = otrok, zbavující svého pána chloupků
  • Pax vobiscum! = Pokoj s Vámi (starý křesťanský pozdrav)
  • Hesper >

Literární teorie – obsah

Tematická výstavba:

  • Vypravěč: celé vyprávění je psáno v er – formě, jen dialogy a monology, které se v knize objevují často a kterými autor vkusně oživuje děj, jsou psány v ich – formě.
  • Čas: kolem roku 64 n.l.
  • Prostor: Řím, za vlády „šíleného“ Nera
  • Téma:
  • Hlavní: milostný příběh mladého patricija Vinicia a dcery krále Lygů
  • Vedlejší: autor popisuje počátky křesťanství, krutost Říma, pronásledování křesťanů, které končí až roku 313
  • Název: vychází ze staré křesťanské legendy, která je vylíčena v závěru románu. Svatý Petr je v době Neronova pronásledování křesťanů přesvědčen svými stoupenci, aby odešel z Říma do bezpečí. Cestou potkává Ježíše Krista, který kráčí do města, a Petr se ho překvapeně ptá: „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?), „Když ty opouštíš můj l >Kompoziční postupy: chronologický(vzpomínky: retrospektivní)
  • Postavy :
    • Vinitius-má rád válku, zamiluje se do Lygie, nechá se pokřtít a žijí spolu na Sicílii
    • Lygie – královská dcera Lygů, vlastním jménem Kalina
    • Petronius – nemá rád válku, protože: pod stany pukají nehty a ztrácejí svou růžovost
    • Lid ho měl velmi rád a popularita mu vzrostla zvláště od doby, kdy mluvil před ceasarem proti rozsudku smrti vynesenou nad celou rodinou – nad všemi otroky –bez rozdílu pohlaví a věku, a to, kdy jeden ubil v zuřivost svého krutého pána. S Euniké spáchal sebevraždu

      • Řek Chilón
      • Nero – nazýván – Měděnobradý- má rád zpěv – zvlášť svůj vlastní -otrávil Britannica i Agrippinu dal zavraždit, i Octávii(1. manželka Aulus Plautius , myslel si, že je velký umělec
      • Lygové – barbaři, když uslyšeli, že je Vannius bohatý – přitáhli i s dětmi a ženami, neměli překročit hranice (dali i slib a rukojmí, mezi nimi byla žena a dcera vojevůdce), ale nakonec jako bouřka přišli – porazili Vanniuse, přitom padl vojevůdce Lygů, a zase jako bouřka zmizeli. Matka umřela a dcera – byla dána místodržiteli celé Germánie Pomponiovi, protože nevěděl co sní (byla totiž zajatkyně a ne otrok) dal ji své sestře Pomponii Graecině – zde vyrostla dívka jako jejich vlastní dítě.
      • Pomponie Graecina– manželka Plautia, podezřívali ji z vyznavačství jakési východní pověry, která záleží v uctívání Chrésta – je jeden a je všemohoucí = Kristus.
      • PoppaeaSabina–hlavně zkazila Nerona, dcera Augusta
      • Euniké – otrokyně u Petroniuse, byla do něho zamilovaná
      • Chrysothemida–přítelkyně Petroniuse, podváděla ho
      • Akté – Neronova propuštěnkyně a bývalá jeho milenka, tichá, pokorná, získala si vděčnost mnoha lidí ,stále Nerona miluje , také věřila v Boha, čítá opisy Pavla z Tarsu
      • Glaukos– lékař z Neapole, Křesťan

      Ve městě byla pověra, že Křesťané otravují vodu ve studních, V té době ještě křesťanství nebylo uznáváno a jeho vyznavači se museli ukrývat

      Děj začíná, že mladý Markus Vinicius, který se vracel z Malé Asie, navštíví svého strýce Petronia. A vykládá mu, jak se zamiloval do krásné dívky. Spatřil ji u Auluse Plautise, když tam ležel s pohmožděnou nohou. Hned se do ní zamiloval, prohodil s ní pár slov a ona mu nakreslila rybu do písku. S pomocí svého přítele Petronia se ji snaží dostat ke královskému dvoru. Na další den přišel do domu Aulusecenzurio a chtěl Lygii. Šel s ní i její věrný sluha Lyg Ursus. Grecina napsala několik slov Neronově propuštěnkyni Akté, aby ochránila Lygii. Lygie čekala na slavnost, kam měl přijít i Vinicius. Těšila se na něho a doufala, že ji pomůže, aby se zase vrátila domů – k Pompeii. On se však opil a choval se nevhodně a přiznal, že za tento „únos“ může on a jeho strýc Petronius. To zranilo a zklamalo Lygii, nechce mu dělat milenku, a i když ho miluje, tak raději večer uteče.Další den potkala Lygie na zahradě Poppaeapu s dcerkou a otrokyněmi – Poppaea poslala (z hrůzy, že je krásnější než ona) Lygii jakootrokyni k Viniciusovi. (bohužel pro Lygii, dcerka další den onemocněla a nakonec umřela a Poppaeapa vinila Lygii, že ji uhranula, Nero odjel i s Petroniem do Achtaje?, kde napíše své zemřelé dcerce ódu)Když měla jet k Viniciusovi, naplánovala Lygie a Ursus útěk – přepadení za pomocí Křesťanů. Vinicius se na ni už moc těšil a velmi se rozzlobil, když za ním přišel otrok, že byli přepadeni a unesli Lygii. Zlostí rozbil otrokovi lebku. Euniké našla někoho, kdo by mohl zjistit, kde se Lygie nachází – byl to Chilón. Hledá Lygii a bere si stále více peněz. Jednou potkal starého muže, který byl smutný (strádal peníze pro svého syna, aby ho vykoupil z otroctví, ale jeho pán, mu všechny peníze sebral) a nakreslil mu do písku rybu a ten mu odpověděl: „I má naděje je v Kristovi.“ A tak poznal, že je Lygie Křesťanka musel se dostat do míst, kde se schází. Proto dal peníze na vykoupení syna starci- ten je mu pak vděčný a zavede ho do Ostriana – místo, kde se Křesťané schází, křtí a modlí. Tento stařec poradil Chilónovi, kdo je velmi silný a mohl by zabít Glaukuse (také Křesťan, mohl by ho poznat – kdysi ho Chilón zaprodal a vydal G. manželku a děti na smrt), a tak ho zavedl k Ursovi, který pracoval u mlynáře. Napovídal mu, že je to zrádce a chce vyzradit všechny Křesťany. Jednoho večera jdou Vinicius, Chilón a Krotóndo Ostrianu, poslouchali kázání Petra a po kázaní sledovali Lygii, aby ji unesli. Když došli na místo, Vinicius zavelel Krotónovi: „zabij!“ a mezitím šel pro Lygii. Ursus nakonec zabil gladiátora Krotóna a hodil ho do řeky a Vinicia uhodil tak, že měl pohmožděnou ruku, kterou pak dlouho léčil na místě, kde bydlela Lygie. Vinicius dal poslat pro Chilóna, když přišel, Glaukus ho poznal a řekl všem pravdu. Vinicius všechno pochopil, změnil se. Mezitím se Petronius zamiloval do Euniké. Chilón našel zase Lygii – bydlí u starého kněze Křasťanů Lina, Vinicius nechal Chilóna zmrskat, kvůli tomu, co udělal Glaukovi a šel za Lygii, Petr jim požehnal.Nero napsal píseň o vypálení Tróji a Petronius navrhl, aby složil ještě lepší, Nero souhlasí – vždyť ještě neviděl nic hořet, žádné město. Ochraptěl a proklínal Řím a klima a tak odjel do Antie i s Viniciem a Petroniem, kde složí lepší. Nero posílá Markuse zpět do Říma a ať se bez prstenu nevrací, když v tom přišel pretorián a pověděl, že celý Řím je v plamenech, a tak Markus jel rychle zachránit Lygii. Byl i pokřtěn Petrem. Přijel i Nero, který tam vystoupil s jeho písní – lid ho vypískal, a tak jel Petronius a sliboval lidem, že dostanou obilí, olej, můžou na zahrady … Lidé stále protestovali, Tigelius řekl, že chtějí pomstu a tak hledá Nero, kdo by se obětoval. Nakonec Tigelius, který nechal vypálit Řím, tak spolu s Popeapou navrhl, že vinu svedou na Křesťany. Petronius byl proti. Chilón vypověděl, že i Petronius je Křesťan a ztratí u Nera tolik důvěry. Nechali zavřít všechny Křesťany – uvěznili i Lygii. Chilón se stal váženým, nechal se nosit na nosítkách a oplatil to Viniciovi, který ho nechal zmrskat. Nero uspořádal zápasy. Lvi roztrhali Křesťany, nechal je ukřižovat a upálit na hranicích. Když jeli kolem Chilón to už nevydržel, řekl, že Nero nechal vypálit Řím, a když viděl Glauka, prosil ho o opuštění. Pak ho Pavel z Tarsu pokřtil. Lygie ve vězení onemocněla, chtěli naplánovat, že ji odvezou jako mrtvou, ale nepovedlo se. Petronia napadlo, že když dá císař svolení Lygii a Vinicio, tak ať ji pustí a jde jim na svatbu. Nakonec Ursus musel zastavit býka, na kterém byla už téměř mrtvá Lygie. Ursus vyhrál. Lidé zmlkli. Vinicius šel pro ni a volal: „věřím, věřím! Kriste! Zázrak“. Když všichni zvedli palec nahoru, Nero nakonec taky. Sklidil ten největší potlesk. Když se Lygie uzdravila, odjela s Viniciem na Sicílii. Nero byl rozzlobený, poslal cenzuria, aby vyřídil Petroniovi, že bude zabit. Jel tedy na Paladium i s Euniké, pronesl řeč a natáhl ruku lékaři, který mu podřezal žílu na zápěstí, Euniké chtěla jít taky. Petronius si uvědomil, jak moc ho milovala. Nakonec usnuli a zemřeli. Nero musel utéct, lid se vzbouřil. Nero si přiložil nůž ke krku a jen tak trošku se bodl (nechtěl umřít, takový umělec), Epafroditos teda dokonal jeho dílo a nůž mu zajel až po rukojeť. Akté ho pak další den zavinula do drahocenných tkanin a zapálila jej na hranici. Petra přemlouvali, aby odjel a zachoval učení. Ale nemohl, Kristus k němu promluvil. Tam kde se zeptal: Quo vadis, domine – dnes stojí kaplička.

      2) Význam sdělení (hlavní myšlenka)

      Je to historický román – autor vypraví, jak to v té době fungovalo, jaké těžké začátky měli Křesťané – museli se schovávat, tajně scházet, byli obviňování z činů, které nespáchali …

      Otázka (jež položil Kristu Petrovi, který prchá z Říma) Quo vadis? Pokládá ji autor Evropě a lidstvu. Román má dát odpověď na tuto otázku. Východisko z krize vidí Sienkiewicz v křesťanském světovém názoru a jeho morálce, jehož sílu a dokonalost se snaží ukázat na konfrontaci s úpadkovým stadiem slavné a vysoké společenské kultury římské, které v mnohém pomohlo připomínat to, co prožila současná Evropa. Návrat k apoštolské víře – je podle S. lék. (jako reformátoři minulých století se snažili léčit mravní choroby papežského renesančního Říma)

      3) Literární historie

      Společensko – historické období:

      a) Politická situace:

      – 2.polovina 19.století byla ve znamení soupeření mezi Anglií a Francií = 2 hlavními koloniálními velmocemi. Postupně došlo ke sjednocení Itálie a Německa a získávali tak v Evropě na vlivu. U řady národů vzrůstalo národní uvědomění a sílily snahy o kulturní i politickou nezávislost.

      – V tomto období docházelo k velkému rozmachu přírodních a technických věd. to naplňovalo lidstvo důvěrou v rozum, smyslové poznání a ve spolehlivost exaktních věd. metody přírodovědného bádání převzaly i vědy společenské. To vedlo ke vzniku pozitivismu a sociologie jako vědy z něho vycházející. Podle zásad exaktních věd začali spisovatelé studovat i lidské vnitro.

      b) Kontext dalších druhů umění (malířství, sochařství, hudba)

      – Revoluce, použití oceli a litiny

      – Francie – Gustave Coubet – krajinomalby

      – Rusko – „predvižikové“ – Ilja J. Repin – realisticky podané obrazy se sociální tématikou a psychologicky propracované portréty, Ivan I . Šiškina – krajinář

      – U nás – Karel Purkyně

      – Nový útvar – opereta – lehký veseloherní žánr se zpěvy, navazující na komickou operu, využití prvků dobových tanců, zakladatel Jacques Offenbach – opereta Vévodkyně z Gerolsteinu

      – Rozvíjí se italská opera – Guiseppe Verdi a Giacomo Puccini

      c) Kontext literárního vývoje; literární směr/sloh

      • Realismus (realis- věčný, skutečný)

      – Je umělecký směr, který střídá romantismus – zastoupil ho v 2. pol. 19. století.

      – Založený na kritickém poznávání skutečností, které vychází z úsilí opravdivé zobrazení lidské osobnosti. Přesné a všestranné studium společenského života, nitra člověka, zobrazení každodenního života.

      – Realisté chtěli přesně zobrazit skutečnost, zbavit jí příkras a iluzí tzn. že místo individuální odlišnosti si u člověka všímají toho, co je typické.

      – Hlavní žánry – román, povídka, drama.

      – je kvalitativně vyšší stupeň realismu.

      – Objevuje se později, tj. od 80. let 19. století.

      – Znakem je, že autoři se snaží o mnohem otevřenější, nesmiřitelnější pohled na společnost při zvětšování sociálních rozdílů, v jejichž důsledku vzniká napětí. Pokus o řešení soc. konfliktů.

      Pozitivismus – filosofický proud dokazující, že jen to je skutečné, co lze dokázat smysly a zkušeností.

      Naturalismus – (z lat. natura, příroda) je umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu (alespoň takovou, jaká je v očích naturalistů).

      – Vznikl v 70. letech 19. století ve Francii z klasického realismu. Za jeho tvůrce bývá označován Émile Zola, k dalším naturalistům v literatuře patří např. Guy de Maupassant, Gustave Flaubert a Alphonse Daudet. Naturalistické spisovatele láká pesimismus – lidská bída, smrt i stáří. Tématicky se zaměřují na podmínky lidské existence v urbanizované, vědecko-průmyslové civilizaci. Podle nich není dobré vytvářet realitu ze snů, vyšší cíle jsou pro ně jen klamnou iluzí. Naturalismus klade velký důraz na detailní popis prostředí i situací (například detailní líčení deliria v Zabijákovi) a na rozdíl od realismu, ve kterém hlavní postavu představuje průměrný člověk, naturalismus zobrazuje něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu (Rusko). Hlavní postavy jsou určitým způsobem zvláštní, poznamenané, vyřazené. Naturalisté se snaží o exaktní zobrazení předmětu pozorování, odmítají stylizaci.

      Autor

      a) Život autora + vlivy na jeho tvorbu:

      Henryk Adam Alexandr Pius Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve Woli Okrzejowské (tato část Polska byla okupována Ruskem). Vyrůstal na venkově, v zámožné šlechtické rodině, a od svých dvanácti let bydlel ve Varšavě. V roce 1866 zahájil studia na vysoké škole, studoval na právnické, lékařské a filologické fakultě. Už jako student působil jako žurnalista. Do roku 1871, kdy opustil školu bez složení závěrečných zkoušek, už měl za sebou i další pokusy. Nejprve psal literární a divadelní recenze, od roku 1874 mu pak vycházely pod pseudonymem Litwostýdenní fejetony v novinách Gazeta Polska. O dva roky později napsal své literární prvotiny – stručný obrázek Starý sluha, který později rozvedl v románový příběh Haňa. V roce 1876 odjel do Severní Ameriky, kde poznal zcela jiný společenský a myšlenkový okruh, značně odlišný od toho, který znal z mládí. Po pobytu v Americe se dal do služeb idejí pozitivismu, zajímal se o problémy současného života, a odklonil se od romantických příběhů šlechtických hrdinů. V Americe napsal drastický obraz ze současné polské vesnice Črty uhlem, po návratu do vlasti napsal v letech 1882 – 1883 řadu krátkých próz do novin a časopisů.

      Postupně pak ale začal pozitivismus opouštět a vrátil se k dávné minulosti. Začátkem osmdesátých let se pod vlivem své ženy Maryny Szetkiewiczovéa snad ještě víc pod vlivem vlasteneckého tchána začal zajímat o polské dějiny. Následně začal pracovat na rozsáhlé historicko-románové skladbě. Za necelé čtyři roky po návratu z Ameriky, v listopadu 1879, začaly v polském tisku vycházet první stránky románu Ohněm a mečem, díla, které znamenalo přelom v autorově vývoji. Následovaly další dvě části trilogie, Potopa a Pan Wolodyjowski.19.10.1885mu zemřela jeho zbožňovaná žena Maryna. Když v květnu 1888 dokončil svou Trilogiidostal poštou poukázku se sdělením Michal Wolodyjowski – Henryku Sienkiewiczovi. Poukázka zněla na 15 000 rublů. (Za první vydání Ohněm a mečem dostal osm set.) Dar nepřijal. Odesílatel se o peníze deponované v bance nepřihlásil, a tak z nich Sienkiewiczzaložil nadaci pod Maryniným jménem a roční důchod osm set rublů určil pro polské literáty, malíře, hudebníky nebo členy jejich rodin, ohrožené plicní nemocí. V letech 1897 – 1900 vytvořil Henryk Sienkiewicz další román – Křižáci. Psal jej v době, kdy v pruském záboru Polska zuřila ostrá protipolská germanizační kampaň. Připomíná hrdinské války polských králů proti německým křižákům v patnáctém století. Podobně jako předchozí prózy vycházel i tento román nejprve v časopise TygodnikIllustrowany, a to s častými přestávkami v tisku i v dodávání autorského rukopisu. Sienkiewicz se totiž celý život velice často stěhoval.Úvodní statě napsal autor ve Varšavě, potom putoval do Zakopaného, do rakouských lázní Kaltenleutgebenu u Vídně, zpět do Varšavy, do lázní Ragaz ve Švýcarsku, znovu do Zakopaného a nakonec do Francie. Román byl dopsán v Parc St. Maur 10. 3. 1900. Pro svá díla Sienkiewicz prostudoval mnoho historických materiálů, dokumentů a kronik z 14. a 15. století. Opíral se především o latinský spis HistoriaPolonica. V letech 1894 – 1896 začal časopisecky vycházet jeden z Sienkiewiczových nejznámějších románů – Quo vadis. Takřka rázem za něj sklízel ohromný úspěch mezi čtenáři v u kritiků. V roce 1905 dostal Nobelovu cenu, ovšem nejen za tento slavný román, ale především jako ohodnocení celého jeho dosavadního díla. Při jejím převzetí pronesl projev jako občan státu, který, přestože není na mapě světa, žije. Celý svůj život totiž bojoval za samostatnost své vlasti. Sienkiewicz už za sebou měl šedesátku a uznání a slávu po celém světě, když se rozhodl, že napíše knihu pro mládež – Pouští a pralesem. Děj umístil do Afriky, kterou poznal na lovecké výpravě roku 1891.

      Poslední léta před první světovou válkou prožil Sienkiewicz většinou na venkově, jen na zimu odjížděl do Varšavy. Když v roce 1914 válka vypukla, byl zrovna v Krakově. 17.9.1914 odjel přes Vídeň do Švýcarska, do malého městečka Vevey. Tam společně s klavíristou Paderewskim vytvořil Výbor pro pomoc Polsku. Všechny své síly věnoval organizování pomoci obětem války, posílal do rodné země léky, peníze, šatstvo i potraviny. Konce války už se nedožil – jeho poslední slova zněla: “Já už to svobodné Polsko nespatřím…”

      b) Další autorova tvorba:

      Historické téma, které je v Polsku v době pozitivismu velmi oblíbené, zpracovává Sienkiewicz i ve své trilogii z polských dějin 17. století. 1. díl má název „Ohněm a mečem“, kde proti sobě postavil dvě strany, stranu dobra, křesťanství proti násilí a zlu a kde dával do popředí kladné postavy rytířů a vojevůdců, jejich velká hrdinství a ctnost. Bojovali sice s přesilou, ale jejich víra je dovedla k vítězství. Z mnoha těchto hrdinů můžeme jmenovat Skrzetuského, Wolodyjowského, Podbipientu.

      Ve 2. dílu „Potopa“ už sice Kmicic není tak idealizovaný hrdina jako vojevůdci v 1. dílu, ale činí pokání, dobrými skutky smývá vinu a stává se rytířem. V tomto díle je dobře poznat, jak Sienkiewicz umělecky „dospívá“, což se projevuje v prokreslování prostředí i lidí.

      Potopa byla vrcholem jeho trilogie, a proto je snad 3. díl, „Pan Wolodyjowski“, označován jako slabší. To však nic nemění na tom, že celé velké dílo Henryka Sienkiewicze zobrazuje a do popředí vytlačuje vítězství národního ducha.

      Mimo historického tématu zpracovává Sienkiewicz i přítomnost, téma psychologické, a to ve svých skladbách „Bez víry“ a „Rodina Palanieckých“. Zabývá se zde rozborem současné lidské duše, dnešního života a jeho nástrahami, problémy doby. Zobrazuje zde dva typy lidí. Jeden, negativní, sebeanalytik, člověk, který trpí naprostým nedostatkem pevné víry v cokoliv, je ponořen do filozofování, nedovede najít pevný postoj k životu, k sobě, ke světu, k Bohu. Přesně takový je Ploszowski. Kladným typem je naopak Polaniecki. Tento realista méně uvažuje o všech společenských problémech, méně se zabývá filozofií, estetikou a naopak více pracuje, snaží se prosadit, bojuje o svou zemi. Samozřejmě není bez chyby a je jistě kulturně níže postavený

      c) Inspirace daným literárním dílem

      – Divadelní dramatizace i filmová verze

      – Na jeho motivy složena opera H. Caina

      • Quo Vadis, 1912, Itálie, režie Enrico Guazzoni, němý film
      • Quo Vadis, 1925, Itálie, režie GabriellinoD’Annunzio a Georg Jacoby, němý film
      • Quo Vadis, 1951, USA, režie MervynLeRoy
      • Quo Vadis, 2001, Polsko, režie JerzyKawalerowicz

      4) Literární kritika

      – Obrovský úspěch, poprvé vyšel v letech 1894 – 1896, pak následovalo hned vydání knižní a v několika následujících letech byla přeložena do světových jazyků

      – Úspěch ve světové čtenářské i kritické veřejnosti

      – Udělení Nobelovy ceny v r. 1905

      5) Srovnání

      Henryk Sienkiewicz – Quo vadis? vs. Jarmila Loukotková – Není římského lidu

      Společné rysy:

      – Čas: kolem rokem 64 – kolem roku 54 n.l.

      – Místo: ŘÍM – za vlády císaře Nera

      – Quo vadis?: 1.linie: Petronius a Vinitius snaží se získat zpět Lygii pro V. 2.linie: Nero má už jinou manželku Poppeapeu (Akté – už jen propuštěnkyně, miluje Nera), skládá básně, smrt jeho dcery – už po vraždě své 1.manželky Octavii i jeho matky Agrippiny

      – Není římského lidu: 1. linie Nero a jeho nástup na trůn, 2. linie: básník Petronius

      – Nerou v obou dílech nechá zapálit Řím a dává to za vinu Křesťanům. Petronius se snaží pomoct. V ulicích vyrůstají nové domy, ale nenávist k císařovi přetrvává. Hovoří se o spiknutí a svržení císaře.


      Další podobné materiály na webu:

      Henryk Sienkiewicz – Quo Vadis (rozhlasová hra / 1991 / slovensky)

      Popis:
      Preklad: Ján Sedlák, Úprava: Ladislav Hyža, Dramaturg: Štefan Šmihla, Zvuk: Ivan Kostolný, réžia: Ladislav Hyža. Účinkujú: …

      Leave a Reply