Kniha Selekce (Kiera Cass)

Kniha Selekce (Kiera Cass)

Kniha Selekce (Kiera Cass) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Selekce (Kiera Cass)
  • Elérhető fájlok: Kniha Selekce (Kiera Cass).pdf, Kniha Selekce (Kiera Cass).epub, Kniha Selekce (Kiera Cass).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Kniha: Selekce – Kiera Cassová

Kniha: Selekce
Autor: Kiera Cassová

Předpokládaný termín doručení dle zvoleného dopravce:
GLS: 20.2.2020
Česká pošta: 20.2.2020

Osobní odběr
Předpokládané připravení zboží proběhne v odpoledních hodinách dle zvoleného místa v termínu:
Ostrava: 19.2.2020
Ostatní výdejny: 20.2.2020
Uloženka: 20.2.2020

Pozn.: doručení nebo připravení na výdejním místě závisí na nejpomalejším produktu ve Vaší objednávce.‘, -80, 15);" onmouseout="hide_help();">Kdy zboží dostanu

Titul je dostupný ve formě:


94%
5 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
94 % celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 288
Rozměr: 145 x 205 mm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Selection
Spolupracovali: přeložila Jana Montorio Doležalová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2014-37
Datum vydání: 1. 1. 2016
Nakladatelské údaje: V Praze, CooBoo, 2014
ISBN: 9788074476242
EAN: 9788074476242
Ukázka: » zobrazit ukázku

Pohádkově laděný příběh zasazený do post-apo prostředí království Illéa je určený především dívkám a zavede čtenáře do světa, kde jsou lidé rozděleni do kast. Z těch je těžké se povznést a uniknout tak z tohoto životního předurčení. Únikem však může být specifická reality show, ve které pětatřicet dívek soupeří o srdce prince Maxona. Nevypadá to zdálky vůbec špatně, oblékat se do překrásných šatů, být opečovávána a jen se snažit zaujmout mladého vysoce postaveného muže. Ale nikoliv pro Americu Singerovou. I když je do soutěže vybrána, chce zůstat ve svém vlastním životě a věrná lásce mladíkovi, který je však kastovně mnohem níže. Když už však jednou do Selekce vstoupí, bude těžké nepropadnout jejímu pozlátku a možná se America dočká i velkého překvapení. Úvod stejnojmenné romantické dystopické série. Osudy dívek vybraných pro svéráznou reality show postapokalyptické kastovní budoucnosti lidstva v období po čtvrté světové válce.

Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunku. Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala – a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit.

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog předmětový > Y > YA sci-fi a dystopie

Katalog předmětový > Y > YA romantika

Katalog předmětový > R > Romantika

Katalog předmětový > L > Love story

Pro děti a mládež > Publikace pro děti > Literatura pro dívky

Pro děti a mládež > Publikace pro mládež

Katalog vybraných autorů > C > Cassová – Kiera Cassová

Katalog nakladatelství > C > COOBOO

Vybrané knižní novinky

Když nám ten dopis přišel do schránky, máma byla radostí bez sebe. Byla přesvědčená, že se tak vyřeší všechny naše problémy, že prostě zmizí. Její skvostný plán měl jediný háček, a to mě. Nebyla jsem vyloženě neposlušná dcera, ale v tomhle jsem se jí vzepřela.

Nechtěla jsem patřit do královské rodiny. Nechtěla jsem být První. Nechtěla jsem se o to ani pokusit.

Zavřela jsem se ve svém pokoji, jediném místě, kam nedolehlo brebentění celého domu, a snažila jsem se přijít na nějaký argument, kterým bych mámu zviklala. Měla jsem sice už celkem slušnou sbírku vlastních a upřímných názorů. jenže slyšet by nechtěla ani jeden z nich.

Moc dlouho jsem se jí vyhýbat nemohla. Blížil se čas večeře, a jelikož jsem byla z dětí nejstarší, náležely mi kuchařské povinnosti. Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do hadího hnízda.

Máma se na mě jenom beze slova podívala.

Zatímco jsme připravovaly kuře, těstoviny a jablečné plátky a prostíraly pro pět, předváděly jsme mezi kuchyní a jídelnou tichý taneček. Kdykoli jsem k matce zvedla oči, upřela na mě tak nelítostný pohled, jako by chtěla, abych se cítila provinile a přála si to, co ona. Takhle to na mě občas zkoušela. Třeba kdykoli jsem odmítla pracovat pro rodinu, o které jsem věděla, že je hrubá. To po mně máma například chtěla, abych provedla generální úklid, protože jsme si nemohli dovolit Šestého na výpomoc.

Někdy to zabralo, někdy ne. V tomhle se mnou ale nic nezmohla.

Máma nesnášela, když jsem byla tvrdohlavá. Jenže to jsem měla po ní, takže ji to nemělo překvapovat. Tady ale nešlo jenom o mě. Máma byla poslední dobou hodně nervózní. Léto se chýlilo ke konci a brzy nás čekala zima. A starosti.

Vtom máma rozzlobeně položila džbánek čaje s bouchnutím doprostřed stolu. Při myšlence na čaj s citronem se mi v ústech začaly sbíhat sliny. Musela jsem si ale počkat. Byla by škoda vypít si svou sklenku ještě před večeří a pak zůstat jen o vodě.

„Zabilo by tě, kdybys tu přihlášku vyplnila?“ vyštěkla, když už se nedokázala udržet. „Selekce by pro tebe mohla být skvělá příležitost. Pro nás pro všechny.“

Nahlas jsem si povzdychla. Kdybych formulář vyplnila, dobrovolně bych se přiblížila smrti. Nebylo žádným tajemstvím, že na palác často a nemilosrdně útočili rebelové – podzemní kolonie, které nesnášely Illeu, naši rozlehlou a srovnatelně mladou zemi. V Karolíně jsme jejich řádění už zažili. Spálili na troud jeden z domů soudců a zničili auta několika Druhým. Jednou dokonce přepadli vězení, ale tehdy jsem se nemohla zbavit pocitu, že udělali správně, protože vysvobodili jen jakousi těhotnou náctiletou dívku a jednoho Sedmého, otce devíti dětí.

Možné nebezpečí ale nebylo to jediné, co mě od účasti v Selekci odrazovalo. Přišlo mi, že by mi snad puklo srdce, kdybych ji jen vzala v úvahu. S úsměvem jsem pomyslela na všechny důvody, pro které jsem chtěla zůstat přesně tam, kde jsem byla.

„Poslední roky byly pro tvého otce strašně těžké,“ poznamenala máma. „Měla bys myslet na něj, pokud je v tobě aspoň špetka soucitu.“

Táta. No jo. Vážně jsem mu chtěla pomoct. I May a Geradovi. A matce nejspíš taky. Když o tom takhle mluvila, moc do smíchu mi nebylo. Situace byla napjatá už pěkně dlouhou dobu. Zajímalo mě, jestli tohle táta považuje za způsob, jak se vrátit k normálu, pokud ovšem peníze mohly vůbec něco zlepšit.

Nebyli jsme na tom tak bídně, abychom se báli o přežití. Nebyli jsme úplně chudí, ale moc nám k tomu nechybělo.

Naše kasta byla jen třetí odspodu. Patřili jsme mezi umělce a stejně jako třeba klasické hudebníky nás dělily jen tři stupně od špíny. Doslovné. Opasky jsme měli utažené, že víc to už nešlo, a náš příjem závisel na změnách ročních období.

V jedné zastaralé učebnici dějepisu jsem četla, že kdysi do zimních měsíců spadaly všechny větší svátky. Jakýsi Halloween, po něm Díkůvzdání, pak Vánoce a Silvestr. Všechny pěkně po sobě.

Vánoce byly stále stejné. Datum Božího narození jen tak nezměníte. Ovšem Nový rok se po uzavření mírové smlouvy s Čínou začal v Illeji slavit podle lunárního kalendáře až v lednu či únoru. Ostatní jednotlivé oslavy díků a nezávislosti se na naší straně světa shlukly do jediného Svátku vděku, který se konal v létě. Byla to slavnost k výročí založení Illey a taky výraz radosti, že jsme ještě živí.

Halloween jsem nikdy nepoznala. Ztratil se bůhvíkam.

Takže naše rodina byla plně zaměstnaná aspoň třikrát v roce. Táta s May vyráběli umělecké předměty, které si panstvo kupovalo jako dárky, máma a já jsme vystupovaly na oslavách – já jsem zpívala, ona hrála na klavír – a nikdy jsme neodmítli práci, kterou jsme mohli zvládnout. Když jsem byla mladší, děsilo mě to, ale později jsem s kulisovou hudbou splynula. Tak nás totiž naši zaměstnavatelé brali. Měli jsme být slyšet, ale ne vidět.

Gerad svůj talent ještě neobjevil. Bylo mu teprve sedm, měl ještě trochu času.

Listí mělo brzy změnit barvu a náš skromný svět měl opět znejistět. Pět hladových krků, ale jenom čtyři pracující. A žádná zaručená zakázka až do vánočních svátků.

V tomhle ohledu mi Selekce přece jenom připadala jako záchranné lano, kterého bych se mohla zachytit. Ten hloupý dopis mě mohl vytáhnout z temnoty i s celou mou rodinou.

Ohlédla jsem se na matku. Na Pátou byla trochu moc plnoštíhlá, což bylo dost zvláštní. Nebyla žádný velký jedlík, kromě toho jsme ani neměli nic, čím by se mohla přejídat. Nejspíš tak vypadá každé tělo po tolika porodech. Stejně jako já měla zrzavé vlasy, ale v jejích zářila spousta bílých pramínků. Ty se zničehonic a ve velkém počtu objevily dva roky předtím. U očí měla hluboké vrásky, přesto byla pořád moc hezká. Zatímco se pohybovala po kuchyni, všimla jsem si, jak je shrbená. Jako by na ramenou nesla neviditelnou tíhu.

Věděla jsem, že má hodně starostí. Taky mi bylo jasné, že právě kvůli nim se mnou snaží manipulovat. Hádaly jsme se spolu i v méně obtížných obdobích, jenže jak se blížil podzim bez práce, byla čím dál podrážděnější. Nepochybně mě považovala za nerozumnou holku, když jsem tu stupidní přihlášku nechtěla ani vyplnit.

Jenže na světě byly určité věci, důležité věci, které jsem milovala. A ten kus papíru představoval zeď, která mě oddělovala od toho, po čem jsem toužila. Možná jsem toužila po hloupostech, možná po něčem, co jsem ani nemohla mít. Ale bylo to něco mého. Svých snů jsem se nehodlala vzdát a bylo jedno, kolik pro mě rodina znamená. Kromě toho jsem jí dala už dost.

Po tom, co se Kenna vdala a Kota odešel, jsem byla nejstarší dítě a své role jsem se ujala tak rychle, jak jen to šlo. Dělala jsem všechno proto, abych rodině přispěla. Domácí výuku jsme podřídili zkouškám, které zabíraly většinu dne, protože vedle zpěvu jsem se učila hrát i na několik nástrojů.

Jenže ve chvíli, kdy nám doručili ten dopis, veškerá moje dřina ztratila smysl. V máminých představách jsem už byla královna.

Kdybych byla chytřejší, schovala bych tu hloupou zásilku ještě předtím, než se táta s May a Geradem vrátili domů. Netušila jsem ale, že ji máma strčila mezi své šaty, aby ji otevřela během jídla.

„Singerovým,“ zapěla nahlas.

Pokusila jsem se jí dopis vytrhnout z rukou, ale máma byla rychlejší. Dřív nebo později by se to rodina stejně dozvěděla, ale štvalo mě, že jim to máma chce sdělit tímhle způsobem. Tak si bude moct všechny získat na svou stranu.

„Mami, prosím!“ žadonila jsem.

„Já to chci slyšet!“ vypískla May. To mě ani nepřekvapilo. Moje mladší sestra vypadala úplně stejně jako já, akorát s tříletým zpožděním. Ačkoli vzhledově jsme byly téměř totožné, naše osobnosti se naprosto lišily. Na rozdíl ode mě byla May společenská a taky velice talentovaná. A momentálně blázen do kluků. Bylo jasné, že tahle příležitost jí bude připadat neuvěřitelně romantická.

Bylo mi tak trapně, až jsem zrudla. Táta pozorně poslouchal, zatímco May doslova skákala radostí. Gerad, můj drahoušek, pokračoval klidně v jídle. Máma si odkašlala a dala se do čtení.

„Nedávné sčítání obyvatelstva potvrdilo, že ve vašem domě v současnosti pobývá mladá žena ve věku mezi šestnácti a dvaceti lety. Rádi bychom vás upozornili na blížící se příležitost k uctění velkého illejského národa.“

May mě popadla za předloktí a znovu vypískla. „To jsi ty!“

„Já vím, ty opičko. Pusť mě, nebo mi zlomíš ruku.“ Ruku mi ovšem nepustila a dál vesele poskakovala.

„Náš milovaný princ, Maxon Schreave,“ pokračovala máma, „dosáhne tento měsíc plnoletosti. Na cestu touto novou životní etapou by si rád mezi pravými dcerami Illey našel společnici a oženil se s ní. Pokud vaši dceru, sestru či chráněnku, která splňuje podmínky, zajímá možnost stát se chotí prince Maxona a zbožňovanou illejskou princeznou, vyplňte prosím přiloženou přihlášku a doručte ji zpět na nejbližší Správní úřad. Z každé provincie bude pro setkání s princem nahodile vybrána jedna žena. Účastnice budou po celou dobu ubytovány v nádherném illejském paláci v Angeles. Rodiny všech účastnic budou za službu prokázanou království štědře odměněny.“ Máma schválně zdůraznila poslední slova.

Zakoulela jsem očima a nechala ji číst dál. Takhle to u dvora chodilo. Všechny princezny narozené do královské rodiny se musely podřídit domluveným sňatkům, které měly upevnit vztahy s jinými zeměmi. Chápala jsem, že potřebujeme získat spojence, ale tenhle způsob se mi vůbec nelíbil, a to i přesto, že se mě to netýkalo, a doufala jsem, že nikdy ani nebude. V královské rodině chyběla princezna už celé tři generace. Princové měli zase za úkol udržovat morálku našeho občas prchlivého národa, a proto se ženili s ženami z lidu. Tím nás nejspíš chtěli všechny spojit a připomenout nám, že i samotná Illeá vznikla prakticky z ničeho.

Nic z toho mě nelákalo. A představa, že bych vstoupila do televizní soutěže, při které celá země sleduje, jak si ten nafoukaný strašpytel vybírá z řady holek tu nejúžasnější a nejpovrchnější, aby jen mlčky stála vedle něj a usmívala se. už jen z toho bych řvala. Existuje něco víc ponižujícího?

V domech Druhých a Třetích jsem toho viděla dost, abych věděla, že mezi ně nechci nikdy patřit, natož pak mezi První. Kromě časů, kdy jsme skutečně trpěli hladem, mi nevadilo, že jsem Pátá. To máma se chtěla vyšplhat do vyšších kast, ne já.

„A princ by si samozřejmě vybral Americu! Je totiž nejkrásnější ze všech,“ rozplývala se máma.

„Prosím tě, mami. Vždyť jsem tuctová.“

„To teda nejsi!“ vykřikla May. „Vypadáme přece stejně a já jsem krásná!“ Zubila se na mě tak zeširoka, že jsem se rozesmála. Vlastně se nemýlila. May byla skutečně krásná.

Nejen díky své tvářičce, vítěznému úsměvu a jasným očím, bylo v tom něco víc. Z May vyzařovala energie a nadšení, kvůli kterým jste chtěli zůstat v její blízkosti. Byla magnetická, což já jsem tedy popravdě nebyla.

„Gerade, co si myslíš ty? Podle tebe jsem hezká?“ zeptala jsem se.

Všechny oči se upřely na nejmladšího člena rodiny.

„Ne! Holky jsou trapný!“

„No tak, Gerade,“ povzdychla si máma přehnaně nahlas, ale zlobila se jen naoko. Na Gerada se nikdo naštvat neuměl. „Americo, ty přece víš, že jsi moc pohledná dívka.“

„Když jsem tak pohledná, proč o mě kluci nemají zájem?“

„Ale oni mají zájem, jenže já je vždycky odeženu. Moje holky jsou příliš hezké na to, aby se vdaly za nějakého Pátého. Kenna si vzala Čtvrtého a vsadím se, že ty se můžeš dostat ještě výš.“ Nato se máma napila čaje.

„Jmenuje se James. Přestaň mu říkat číslem. A odkdy za mnou ti kluci chodí?“ Hlas se mi postupně zvýšil. Nikdy jsem u našich dveří žádného kluka neviděla.

„Už nějakou chvíli,“ ozval se poprvé za celý večer táta. Jeho hlas zněl utrápeně a oči upíral jen do svého šálku. Zajímalo mě, co ho tak strašně znepokojuje. Že za mnou chodí kluci? Že se s mámou zase hádáme? Že se nechci přihlásit do soutěže? Nebo to, kam až bych to mohla dotáhnout, kdybych do ní přece jenom šla?

S tátou jsme si byli dost blízcí. Myslím, že když jsem se narodila, máma byla už tak unavená, že se o mě většinu času staral táta. Povahu jsem zdědila po mámě, ale soucit jsem měla po něm.

Vtom ke mně táta na kratičkou chvíli vzhlédl a celé mi to okamžitě došlo. Nechce to po mně žádat. Neposílal by mě tam. Jenže nemůže popřít užitek, který by naše rodina měla, kdybych se do soutěže dostala byť jen na jediný den.

„Buď rozumná, Americo,“ řekla máma. „V celé zemi jsme nejspíš jediní rodiče, kteří k tomu musí svou dceru přemlouvat. Mysli na to, jaká je to příležitost! Jednou by z tebe mohla být královna!“

„Mami. I kdybych chtěla být královna, což rozhodně nechci, z provincie se tam hlásí tisícovky dalších holek. Tisícovky. A i kdybych nějakým zázrakem prošla, soutěžit bude dalších třicet čtyři holek a v koketování budou určitě mnohem lepší, než bych já mohla předstírat.“

Gerad našpicoval uši. „Co je to koketování?“

„Nic,“ odbyli jsme ho všichni sborově.

„Pokud si myslíte, že bych přes to všechno mohla vyhrát, tak jste směšní,“ dokončila jsem.

Matka se odtáhla, pak vstala a nahnula se ke mně přes stůl.

„Někdo to vyhrát musí, Americo. A ty máš stejnou šanci jako ostatní.“ Odhodila svůj ubrousek a zamířila ke dveřím. „Gerade, až dojíš, půjdeš se vykoupat.“

Bráška jen zamručel.

May v tichosti jedla. Gerad si chtěl přidat, ale nic nezbylo. Když oba vstali, začala jsem sklízet ze stolu. Táta ještě seděl a popíjel čaj. Ve vlasech měl zase barvu, trošičku žluté, což mě rozesmálo. Pak se zvedl a rukou si smetl drobky z košile.

„Nezlob se, tati,“ zamumlala jsem, zatímco jsem sbírala talíře.

„Co tě napadá, broučku. Já se nezlobím,“ usmál se něžně a vzal mě jednou rukou kolem ramen.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, zlatíčko. Já to chápu.“ Políbil mě na čelo. „Musím zpátky do práce.“

Pak jsem šla do kuchyně, abych uklidila. Své jídlo, kterého jsem se téměř ani nedotkla, jsem zabalila do ubrousku a schovala do lednice. Ostatní nechali jen drobečky.

S povzdechem jsem se vydala do svého pokoje, připravená do postele. Celé to bylo k vzteku.

Proč na mě máma musí tak tlačit? Copak není s tátou šťastná? Copak ho nemiluje? Proč pro ni nic není dost dobré? Proč nás pořád musí někam cpát?

Natáhla jsem se na svou proleželou matraci a snažila se utřídit si myšlenky ohledně Selekce. Nejspíš měla i své výhody. Nebylo by špatné aspoň chvíli dobře jíst. Navíc nehrozilo, že bych se do prince Maxona zamilovala, protože podle toho, co jsem viděla ve Zprávách z Illejského kapitolu, by se mi ten kluk ani nelíbil.

Připadalo mi to jako věčnost, než se přehoupla půlnoc. Zastavila jsem se u zrcadla vedle dveří, ujistila se, že moje vlasy vypadají stejně dobře, jako vypadaly ráno, a nanesla jsem si lesk na rty, abych svému obličeji dodala trochu barvy. Máma dost striktně hlídala, abychom šminky používaly jen na veřejná vystoupení, ale já jsem pro noci, jako byla tahle, vždycky nějaké potajmu sebrala.

Co nejtišeji jsem se vkradla do kuchyně, kde jsem vzala svůj talíř se zbytky od večeře, kus ztvrdlého chleba, jedno jablko a všechno jsem to zabalila. Měla jsem zpoždění a štvalo mě, že se k sobě do pokoje musím vrátit pomalu a tiše, jenže kdybych vyšla dřív, byla bych zase moc nervózní.

Otevřela jsem okno a vyhlédla ven na dvorek. Z měsíce byl vidět jenom srpek, takže jsem oči musela nechat přivyknout tmě, než jsem vyrazila. Stromový domek vzadu na trávníku nebyl skoro vidět. Když jsme byli menší, Kota uvazoval na větvě prostěradla, aby to vypadalo jako loď. Brácha byl vždycky kapitán a já jeho první plavčík. Mezi moje povinnosti patřilo hlavně zametání podlahy a vaření jídla, které jsem v máminých kastrolech připravovala z bláta a klestí. Kota si nabíral plné lžíce a „jedl“ tak, že si všechno házel přes rameno. Tím pádem jsem měla zase co zametat. Byla jsem ale šťastná, že s ním na lodi jsem.

Rozhlédla jsem se. Ve všech sousedních domech bylo zhasnuto. Nikdo mě nemohl vidět. Opatrně jsem z okna vylezla. Když jsem to ještě neuměla, mívala jsem břicho samou modřinu, ale už mi to šlo. Během let jsem to natrénovala. Taky proto, že jsem musela dávat pozor na jídlo.

V nejpěknějším pyžamu, co jsem měla, jsem přecupitala trávník. Nemusela jsem se převlékat, ale takhle jsem se cítila líp. Pravděpodobně bylo úplně jedno, co mám na sobě, ale v krátkých hnědých šortkách a bílé košili jsem si připadala hezká.

Schůdky přibité ke stromu jsem zvládla vylézt i s jednou rukou. To jsem taky nacvičila. S každým zdolaným stupínkem jsem cítila větší úlevu. Od domu jsem sice nebyla daleko, ale rozruch v něm mi připadal kilometry vzdálený. Na stromě jsem nemusela být ničí princezna.

Jakmile jsem se vyšplhala až do budky, kde bylo moje útočiště,

poznala jsem, že nejsem sama. V protějším rohu se někdo skrýval

ve tmě. Dech se mi zrychlil, nemohla jsem s tím nic dělat. Polo

žila jsem jídlo na zem a přimhouřila oči. Postava se pohnula a za

pálila téměř shořelou svíčku. Světla nebylo moc, nikdo v domě

by ho neviděl, ale stačilo. Nakonec vetřelec promluvil a na tváři

Selekce

Kniha ( pevná vazba )

  • Skladem u dodavatele
  • Doručení ZDARMA od 899 Kč, v úterý 25.2. u Vás doma (Typy doručení )
  • Osobní odběr zítra po 15:00 ZDARMA, ( Vyberte prodejnu )

223 Kč s DPH
Ušetříte 26 Kč Běžně 249 Kč

  • Audiokniha ( CD ) 268 Kč s DPH Skladem
  • Kniha ( měkká vazba ) 205 Kč s DPH Skladem u dodavatele

Poznejte Monu Kasten, královnu romantického čtení. Její knížky teď objednáte za 149 Kč Více informací

Pro třicet pět dívek je Selekce životní šancí. Příležitostí k útěku od života, který jim byl stanoven od narození. Být obklopena světem třpytivých šatů a drahocenných šperků. Žít v paláci a soutěžit o srdce krásného prince Maxona. Ale pro Americu Singerovou je Selekce noční můrou. Znamená to pro ni otočit se zády ke své tajné lásce Aspenovi, který je o kastu níž než ona. Nechce se jí odejít z domova a vstoupit do nelítostné soutěže o korunku. Pak America potká prince Maxona. Postupně začne zpochybňovat všechny plány, které si předsevzala – a uvědomí si, že život, o kterém vždycky snila, si už nemůže v porovnání s budoucností představit.

E-kniha: Elita – Kiera Cassová

Elektronická kniha: Elita
Autor: Kiera Cassová


93%
4 hodnocení
0 recenzí
počet hodnocení
93 % celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 278
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Montorio Doležalová
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-7861-1
Ukázka: » zobrazit ukázku

Další kniha romantické série. Osudy dívek vybraných pro svéráznou reality show postapokalyptické kastovní budoucnosti lidstva v období po čtvrté světové válce. Pohádkově laděný příběh zasazený do post-apo prostředí království Illéa je určený především dívkám a zavede čtenáře do světa, kde jsou lidé rozděleni do kast. Z těch je těžké se povznést a uniknout tak z životního předurčení. Únikem však může být specifická reality show, ve které pětatřicet dívek soupeří o srdce prince Maxona. Do tohoto výběru – Selekce se dostává i svérázná America Singerová, která chce od života víc, nežli jen zaujmout vysoce postaveného mladého muže. America se nakonec dostává mezi nejužší výběr, tzv. Elitu šesti dívek a zůstává v paláci, dokud jedna z nich nebude vybrána. Její srdce je však rozpolcené. Částečně touží po princi Maxonovi, který je jí čím dál bližší, ale lásku cítí i k Aspenovi, palácovému strážci. Když má America pocit, že se konečně rozhodla, dramatické povstání rebelů nutí všechny obrátit pozornost jiným směrem. Naděje na happy-end se tak odkládá.

Do Selekce vstoupilo 35 dívek. Nyní jich je již jen šest, ale soutěž o srdce prince Maxona je tvrdší než kdykoli předtím. A k tomu všemu se America nemůže rozhodnout, po kom vlastně touží. Je to Maxon, s kterým by mohla žít jako v pohádce? Nebo Aspen, její první láska?
America nejvíce ze všeho nejvíce potřebuje více času, avšak zbytek Elity přesně ví, co chce. A okamžik rozhodnutí se neodvratně blíží.

Próza – beletrie > Romány > Milostné romány

Pro děti a mládež > Publikace pro mládež

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Milostná beletrie

Próza – beletrie > Milostná beletrie

Elektronické knihy > Pro děti a mládež > Publikace pro děti

Elektronické knihy > Pro děti a mládež > Publikace pro mládež

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Milostné romány

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > C > Cassová – Kiera Cassová

Katalog nakladatelství > C > COOBOO

Přeložila Jana Montorio Doležalová

Copyright © 2013 by Kiera Cass

Translation © Jana Montorio Doležalová, 2015

Volejte sluhy! Královna je vzhůru!

V Angeles bylo ticho. Chvíli jsem ležela bez hnutí a naslouchala zvuku Maxonova dechu. Bylo stále vzácnější přistihnout ho skutečně klidného a spokojeného, takže jsem si ten moment užívala a byla vděčná za to, že právě se mnou o samotě vypadá nejšťastnější.

Od té doby, kdy se počet dívek v Selekci zúžil na šest, byl Maxon nervózní víc, než když nás do paláce přišlo všech třicet pět. Nejspíš si myslel, že bude mít pro svůj výběr mnohem více času. A ačkoli to připouštím jen nerada, už tehdy jsem věděla, že si to přál hlavně kvůli mně.

Princ Maxon, následník illejského trůnu, byl do mě zamilovaný. Týden předtím mi řekl, že pokud mu jednoduše povím, že k němu cítím totéž, co on ke mně, a nic mi v lásce k němu nebrání, celou soutěž bez prodlení ukončí. Občas jsem si vážně pohrávala s myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdybych byla jeho jediná.

Ovšem věc se měla tak, že Maxon nebyl skutečně můj. Ucházelo se o něj dalších pět dívek. I s nimi chodil na schůzky, také jim šeptal něžnosti a já jsem nevěděla, jak se s tím mám vyrovnat. Navíc kdybych řekla Maxonovi ano, musela bych říct ano i koruně, což byla skutečnost, kterou jsem se snažila nevnímat. Už jen proto, že jsem neměla představu o tom, co by to pro mě znamenalo.

A samozřejmě tu byl Aspen.

Technicky to už sice nebyl můj přítel (rozešel se se mnou ještě před vylosováním mého jména do Selekce), jenže sotva se zjevil v paláci jako jeden ze strážců, všechny city, kterých jsem se snažila zbavit, znovu zaplavily moje srdce. Aspen byl moje první láska, a jakmile jsem se na něj podívala. byla jsem jeho.

Maxon netušil, že je Aspen v paláci, nicméně věděl, že existuje někdo, na koho se pokouším zapomenout, a laskavě mi nechával čas, abych se dala dohromady. Mezitím hledal mezi ostatními soutěžícími tu, se kterou by mohl být šťastný v případě, že bych ho nikdy nemohla milovat.

Vtom pohnul hlavou a nadechl se těsně nad linií mých vlasů. Zamyslela jsem se, jaké by to asi bylo, kdybych ho prostě milovala.

„Víš, kdy naposledy jsem se díval na hvězdy?“ nadhodil.

Přitulila jsem se k němu na dece blíž ve snaze zahřát se v chladné noci. „To netuším.“

„Před pár lety jsem měl učitele astronomie. Když hvězdy pozoruješ zblízka, poznáš, že mají vlastně různé barvy.“

„Počkat, to znamená, že naposledy ses na ně díval, protože jsi je studoval? A co takhle pro zábavu?“

Uchechtl se. „Zábava. Tu bych musel vmáčknout někam mezi porady o rozpočtu a schůze Výboru pro infrastrukturu. A nezapomínejme na vojenské strategie, které mi mimochodem vůbec nejdou.“

„A co ti ještě nejde?“ zeptala jsem se a dlaní mu přejela po naškrobené košili. Můj dotek Maxona povzbudil a rukou, kterou mě objímal kolem ramen, mi začal na kůži kreslit kroužky.

„Proč to chceš vědět?“ podivil se s hranou ironií.

„Protože o tobě pořád skoro nic nevím. A protože vždycky vypadáš dokonale. Ráda bych měla důkaz, že to tak není.“

Zvedl se na loktu a upřeně se mi zahleděl do tváře. „Ty přece víš, že nejsem dokonalý.“

„Ale blížíš se tomu,“ namítla jsem. Nenápadně jsme se dotkli jeden druhého. Koleny, rukama, prsty.

Potřásl hlavou a pousmál se. „Tak dobře. Neumím plánovat války. Nemám na to vůbec talent. A řekl bych, že bych byl příšerný i jako kuchař. Nikdy jsem to nezkusil, takže. “

„Možná sis všimla toho houfu lidí, co tě cpou až po krk cukrovinkami. Čirou náhodou se starají i o mou stravu.“

Zahihňala jsem se. Doma jsem pomáhala v kuchyni s přípravou prakticky každého jídla. „Dál,“ dožadovala jsem se. „Co dál ti nejde?“

Přitáhl si mě k sobě a hnědé oči mu zajiskřily tajemstvím. „Nedávno jsem něco zjistil. “

„Vyšlo najevo, že mi vůbec nejde být bez tebe. To je vážný problém.“

Usmála jsem se. „A snažíš se pořádně?“

Naoko se zamyslel. „No, vlastně ne. A nečekej, že s tím začnu.“

Tiše jsme se rozesmáli, jeden druhému v náručí. V podobných chvílích jsem si docela snadno dokázala představit, že takhle zůstaneme po zbytek života.

Zakřupání suchého listí a trávy nám oznámilo, že se k nám někdo blíží. Přestože naše schůzka nebyla tajná, bylo mi trochu trapně a rychle jsem se posadila. Maxon mě napodobil těsně předtím, než k nám zpoza živého plotu vyšel strážce.

„Vaše Výsosti,“ promluvil a přitom se uklonil. „Nezlobte se, že vyrušuji, pane, ale skutečně není moudré zůstávat tu dlouho takhle v noci. Rebelové by mohli. “

„Rozumím,“ povzdychl si Maxon. „Hned budeme uvnitř.“

Když nás strážce nechal zase samotné, Maxon se otočil zpátky ke mně. „Tohle je další věc, kterou nezvládám – ztrácím trpělivost s rebely. Už mě unavuje s nimi vyjednávat.“

Nato vstal a podal mi ruku. Jak jsem se jí chytla, všimla jsem si smutku v jeho očích. Od začátku Selekce nás rebelové napadli už dvakrát (jednou to byli Seveřané, kteří nás chtěli spíš polekat, a podruhé zabijáčtí Jižané). Přestože jsem s nimi neměla velké zkušenosti, chápala jsem, že je z nich Maxon vyčerpaný.

Sebral deku ze země a začal ji vytřepávat. Bylo jasné, že z konce naší schůzky není zrovna nadšený.

„Víš co?“ nadhodila jsem a donutila ho, aby se na mě podíval. „Dneska jsem si to užila.“

„No vážně,“ trvala jsem na svém a přistoupila k němu. Přehodil si deku přes ruku a druhou mě chytil kolem ramen. „Někdy bysme si to měli zopakovat. Můžeš mi vyprávět, jakou mají různé hvězdy barvu, protože já to vážně nepoznám.“

Posmutněle se na mě usmál. „Někdy si přeju, aby všechno bylo jednodušší. Normální.“

Objala jsem ho oběma rukama a Maxon upustil deku, aby udělal totéž. „Nechci vám kazit radost, Vaše Výsosti, ale i bez stráží máte k normálnímu hodně daleko.“

Výraz v jeho obličeji trochu pookřál, nicméně zůstal vážný. „Měla bys mě tak radši.“

„Chápu, že je těžké tomu uvěřit, ale já tě mám vážně ráda takového, jaký jsi. Potřebuju jen víc. “

„Času. Já vím. A já ti ho rád dám. Kéž bych ale věděl, že až ten čas uplyne, budeš opravdu chtít být se mnou.“

Odvrátila jsem se. Něco takového jsem mu slíbit nemohla. Ve svém srdci jsem stále dokola porovnávala Maxona a Aspena, ale jeden nepřevažoval nad druhým. Možná jedině ve chvílích, kdy jsem byla o samotě s jedním z nich. Jako právě teď s Maxonem, kterému bych nejradši přísahala, že až bude po všem, budu tu pro něj.

Jenže to jsem nemohla.

„Maxone,“ zašeptala jsem, když jsem viděla, jak sklíčeně se tváří na to, že neodpovídám. „Tohle ti slíbit nemůžu. Můžu ti říct jen to, že tu chci být. A chci zjistit, jestli existuje možnost, že. že. “ koktala jsem, protože jsem nevěděla, jak to vyjádřit.

„Budeme spolu?“ doplnil mě.

Potěšilo mě, jak snadno mi rozumí, a usmála jsem se na něj. „Ano. Chci zjistit, jestli existuje možnost, že se z nás dvou stane my.“

Odhrnul mi pramen vlasů z ramene na záda. „Podle mě máme vysokou šanci,“ prohlásil jakoby mimochodem.

„Taky si myslím. Jen. čas, dobře?“

Přitakal už o něco veselejší. Přesně tak jsem si přála, aby náš večer skončil. S nadějí. No, možná ještě s něčím. Kousla jsem se do rtu a s tázavým pohledem se natáhla k Maxonovi.

Bez váhání se sklonil k mým ústům. Jeho polibek byl hřejivý a něžný. Připadala jsem si zbožňovaná a ihned jsem zatoužila po dalším. Vydržela bych tam stát hodiny, jen abych ten krásný pocit prodloužila, jenže Maxon se odtáhl.

„Pojďme,“ zavelel hravě a zatlačil mě směrem k paláci. „Radši honem dovnitř, než si pro nás stráž přijede na koni a s kopím.“

Jakmile jsme se rozloučili u schodiště, padla na mě únava. Do druhého poschodí jsem se musela vyloženě dovléct, ovšem sotva jsem zahnula za roh ke své komnatě, rychle jsem se zase probrala.

„Ale!“ vyhrkl Aspen, překvapený, že mě vidí. „Tak to jsem asi ten nejhorší strážce všech dob, protože jsem si celou dobu myslel, že jsi uvnitř.“

Zahihňala jsem se. S každou členkou Elity měla přes noc zůstávat alespoň jedna komorná. To se mi ale nelíbilo, a tak mi Maxon před komnatu postavil stráž. Pro případ pohotovosti. Náhoda ovšem chtěla, aby to byl většinou Aspen. Vědomí, že téměř každou noc stojí přímo před mou komnatou, mě naplňovalo jak vzrušením, tak i hrůzou.

Atmosféra zhoustla ve chvíli, kdy Aspenovi došlo, co znamená, že nejsem bezpečně uložená v posteli. Nervózně si odkašlal.

„Bavila ses dobře?“

„Aspene,“ zašeptala jsem, přičemž jsem se rozhlédla, jestli není někdo poblíž. „Nebuď naštvaný. Takhle to v Selekci prostě chodí.“

„Jak o tebe ale můžu bojovat, Mer? Vždyť mluvíš jenom s jedním z nás.“ Měl pravdu, ale co jsem mohla dělat?

„Nezlob se na mě, prosím tě. Snažím se to vyřešit.“

„Ne, Mer,“ pronesl opět laskavým hlasem. „Já se na tebe nezlobím. Jenom mi prostě chybíš.“ A protože se to neodvážil říct nahlas, jen neslyšně zaartikuloval: Miluju tě.

V tu ránu jsem roztála.

„Já vím,“ povzdychla jsem si a dlaní se mu přitiskla na hruď. Na chvíli jsem si dovolila zapomenout, jak moc riskujeme. „Jenže to nemění nic na tom, kde jsme, ani na tom, že teď jsem Elita. Potřebuju čas, Aspene.“

Vzal mou dlaň do své a přikývl. „Ten ti klidně dám. Jen. pokus se najít si trochu času i na mě.“

Nemělo cenu namítat, jak je to složité, tak jsem se na něj jen usmála a stáhla z něj ruku. „Musím jít.“

Díval se, jak vcházím do komnaty a zavírám za sebou dveře.

Čas. O ten jsem v posledních dnech žádala několikrát. Doufala jsem, že pokud ho budu mít dostatek, všechno se nějakým zázrakem vyřeší.

„Ne, ne,“ odpověděla královna Amberly se smíchem. „Měla jsem jen tři družičky, ačkoli Clarksonova matka chtěla, abych jich měla víc. Přála jsem si jen svou sestru a svou nejlepší přítelkyni, se kterou jsem se čirou náhodou seznámila v Selekci.“

Mrkla jsem se na Marlee a s radostí jsem zjistila, že se na mě také dívá. Než jsem přijela do paláce, nikdy by mě nenapadlo, že by se ke mně v tak důležité soutěži mohla nějaká z dívek chovat přátelsky. Marlee mě při našem prvním setkání objala a od té chvíle jsme tu byly jedna pro druhou. Až na jednu drobnou výjimku jsme se ani jednou nepohádaly.

Před pár týdny přede mnou Marlee prohodila, že o Maxona vlastně ani nestojí. Když jsem chtěla, aby mi to objasnila, uzavřela se do sebe. Nebyla na mě naštvaná, to jsem poznala, ale několik dalších osamělých dní jsme spolu nemluvily.

„Já chci sedm družiček,“ prohlásila Kriss. „Tedy, pokud si Maxon vybere mě a budu moct uspořádat velkou svatbu.“

„Tak to já nebudu mít žádnou,“ vyjádřila Celesta docela opačný názor. „Jen odvádějí pozornost od nevěsty. Jelikož tam bude televize, chci, aby se všichni dívali jen na mě.“

V duchu jsem zuřila. Nestávalo se moc často, abychom si sedly a povídaly si s královnou Amberly, a Celesta se přesto musela chovat jako rozmazlený spratek a ten vzácný okamžik musela ničit.

„Já bych do své svatby chtěla zapojit i některé tradice naší kultury,“ ozvala se Elise tiše. „V Nové Asii se dívky oblékají do červené a ženich si musí nevěstu vykoupit dárky u jejích přítelkyň, aby jim sňatek dovolily.“

Kriss rázem oživla. „Tak to si tvou svatbu nenechám ujít. Miluju dárky!“

„Já taky!“ zvolala Marlee.

„Lady Americo, dnes jste neobvykle tichá,“ poznamenala královna Amberly. „Co byste si přála na své svatbě vy?“ Zrudla jsem, protože jsem neměla připravenou odpověď.

Svou svatbu jsem si vždycky představovala jednoduše – měla se konat na Správním úřadě naší provincie, a to po vyčerpávající hromadě papírování.

„No, vím jistě jen to, že chci, aby mě k oltáři vedl můj táta. Znáte tu chvíli, kdy vezme vaši ruku a vloží ji do ruky nastávajícího? Tohle je jediná část, na kterou jsem zatím myslela.“ Znělo to sice trapně, ale byla to pravda.

„To dělá přece každý,“ namítla Celesta. „To není nic originálního.“

Možná jsem se na ni měla zlobit, že mě tak shazuje, ale jen jsem pokrčila rameny. „V den, kdy na tom opravdu záleží, chci prostě vědět, že můj táta mého vyvoleného schvaluje.“

„Hezké,“ pronesla Natalie, zatímco usrkávala čaj z šálku a koukala ven z okna.

Královna Amberly se lehce zasmála. „To skutečně doufám, že ho schválí. Ať už to bude kdokoli,“ dodala honem, aby to nevypadalo, že mluvíme o Maxonovi jako o mém vyvoleném.

Zajímalo mě, jestli na to pomyslela. Jestli jí o nás Maxon pověděl.

Krátce nato se téma svatby vyčerpalo a královna odešla pracovat do své komnaty. Celesta sebou plácla před obří vestavěnou televizi na zdi a ostatní se pustily do karetní hry.

„To byla legrace,“ řekla Marlee, když jsme se spolu posadily k jednomu stolu. „Takhle moc jsem královnu mluvit ještě neslyšela.“

„Mám dojem, že se začíná těšit.“ Nikomu jsem neřekla, co mi královnina sestra prozradila o tom, že se královna v minulosti několikrát marně pokoušela o další dítě. Adele předpověděla, že jakmile se skupinka soutěžících zúží, její sestra pookřeje. A měla pravdu.

„Fajn, teď mi to musíš říct: Vážně si na svou svatbu nic dalšího neplánuješ, nebo jsi o tom jen nechtěla mluvit?“

„Vážně nic neplánuju,“ přísahala jsem. „Neumím si představit velkou svatbu. Jsem Pátá, rozumíš?“

Marlee zavrtěla hlavou. „Byla jsi Pátá. Teď jsi Třetí.“

„Jasně.“ Vzpomenu si na svou novou nálepku.

Narodila jsem se do rodiny Pátých, mezi špatně placené výtvarníky a hudebníky, a přestože jsem systém kast nenáviděla, to, čím jsem se živila, se mi líbilo. Nedokázala jsem si zvyknout, že jsem Třetí, a neuměla jsem si představit, že bych se měla věnovat učení nebo psaní.

„Buď v klidu,“ ponoukla mě Marlee, když viděla můj vyděšený obličej. „Zatím si nemusíš s ničím dělat starosti.“

Užuž jsem jí chtěla odporovat, ale přerušil nás Celestin výkřik.

„No tak!“ zaječela a praštila dálkovým ovládáním o gauč. Pak ho znovu namířila na televizi. „Uf!“

„Zdá se mi to, nebo je to s ní stále horší?“ zašeptala jsem Marlee. Sledovaly jsme, jak Celesta s ovladačem dokola mlátí, dokud to nevzdala a nešla kanál přepnout ručně. Kdybych se narodila jako Druhá, asi by mi to za rozčilování stálo.

„Podle mě za to může stres,“ poznamenala Marlee. „Nevšimla sis, že Natalie je čím dál víc. já nevím, flegmatická?“

Přikývla jsem a obě jsme pohlédly na trojici dívek, které hrály karty. Kriss byla na tahu a rozjařeně se usmívala, ale Natalie si netečně zkoumala konečky vlasů, sem tam nějaký vytrhla. Vypadala nesoustředěně.

„Myslím, že to padá na nás na všechny,“ připustila jsem. „Teď, když nás zbylo tak málo, se nedokážeme bavit jako dřív.“

Vtom Celesta zabručela, tak jsme se podívaly jejím směrem, ale jelikož nás načapala, honem jsme zase uhnuly pohledem.

„Omluvíš mě na minutku?“ nadhodila Marlee a poposedla si. „Jen si odskočím.“

„Taky jsem na to myslela. Půjdeme spolu?“ nabídla jsem jí.

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Běž první. Já si zatím dopiju čaj.“

„Dobře. Hned se vrátím.“

Vyšla jsem z Dámského salónu a místo toho, abych spěchala, pomalu jsem se loudala úchvatnou chodbou. Tušila jsem, že nikdy nezapomenu, jak nádherné to v paláci bylo. Aniž bych se soustředila na cestu, zabočila jsem za roh a narazila přímo do strážce.

„Jejda!“ vyhrkla jsem.

„Omlouvám se, slečno. Snad jsem vás nepolekal.“ Chytil mě za lokty a pomohl mi udržet rovnováhu.

„Ne,“ odpověděla jsem se smíchem. „To je v pořádku. Měla jsem se dívat, kam šlapu. Děkuju, že jste mě chytil. Praporčíku. “

„Woodwork,“ představil se s úklonou.

„Já jsem America.“

Zakoulela jsem očima. Jistěže to věděl.

„Doufám, že až na vás narazím příště, nebude to tak doslovné,“ zavtipkovala jsem.

Uculil se. „Taky doufám. Přeju vám hezký den, slečno.“

Po návratu do salónu jsem o své trapné srážce s praporčíkem Woodworkem vyprávěla Marlee. Varovala jsem ji, aby se dívala na cestu. Jen se smíchem potřásla hlavou.

Zbytek dne jsme proseděly u oken, povídaly si o domově, o ostatních dívkách a vystavovaly se sluníčku.

Zničehonic jsem posmutněla. Trápilo mě, že až Selekce skončí, bude mi Marlee chybět. Nepochybovala jsem sice o tom, že si zůstaneme i nadále blízké, ale věděla jsem, že spolu nebudeme moct mluvit každý den. Marlee byla první opravdová kamarádka, kterou jsem kdy měla, a nejradši bych ji u sebe měla napořád.

Zatímco jsem takhle dumala, Marlee hleděla zasněně z okna ven. Zajímalo mě, na co asi myslí, ale všude byl takový klid, že jsem se jí nezeptala.

Široké dveře na balkon byly otevřené a stejně tak i dveře do chodby. Komnatu vyplňoval hřejivý, voňavý vzduch přivátý ze zahrady. Doufala jsem, že mě jemný větřík zklidní a pomůže mi soustředit se na hromadu práce na stole. Místo toho mě spíš rozptyloval, protože mě lákal pryč od učení.

S povzdychem jsem se zaklonila na židli tak, že jsem se zátylkem dotýkala opěradla. „Anne!“ zavolala jsem.

„Ano, slečno?“ odpověděla hlavní komorná z rohu, v kterém šila. Aniž bych je viděla, tušila jsem, že Mary i Lucy, další dvě komorné, nastražily uši a čekaly, jestli mi budou moct také v něčem vyhovět.

„Nařizuju ti, abys přišla na to, co znamená tahle zpráva,“ řekla jsem a líně ukázala na podrobný záznam z vojenské statistiky, který ležel přede mnou. Šlo o úkol, z kterého měla Elita brzy psát test, jenže já jsem se na něj nedokázala soustředit.

Všechny tři komorné se rozesmály. Nejspíš proto, že můj požadavek byl skutečně směšný, a také proto, že jsem si vůbec troufla jednu z nich pověřit něčím takovým. Neměla jsem zrovna silné řídící vlohy.

„Je mi líto, má lady, ale tohle je jaksi za hranicí mých schopností,“ odvětila Anne. Ačkoli byl můj rozkaz myšlený jako vtip a její odpověď také, v jejím hlase zazněla upřímná omluva za to, že mi nedokáže pomoct.

„Fajn,“ zabručela jsem a napřímila se na židli. „Tak to prostě vyřeším sama. Všechny jste mi tady k ničemu. Zítra si řeknu o nové komorné. Tentokrát mluvím vážně.“

Znovu se zahihňaly a já jsem se už po několikáté pokusila zaměřit na čísla na papírech. Měla jsem dojem, že ta zpráva není v pořádku, ale nebyla jsem si jistá. Pořád dokola jsem pročítala odstavce a tabulky, mračila se nad nimi a přitom okusovala konec tužky, aby mi to pomohlo v soustředění.

Vtom jsem zaslechla Lucyin tichý smích, tak jsem zvedla hlavu, abych viděla, co ji tak pobavilo. Ve dveřích stál Maxon a opíral se o zárubeň.

„Prozradila jsi mě!“ postěžoval si k Lucy, která se dál chichotala.

Rychle jsem se odsunula na židli a vběhla mu do náruče. „Ty mi čteš myšlenky!“

„Prosím tě, řekni mi, že můžeme jít ven. Alespoň na chviličku.“

Usmál se. „Mám dvacet minut, pak se musím vrátit.“

Vytáhla jsem ho do chodby a nechala za námi vzrušené špitání komorných.

Zahrada se stala nepopiratelně naším místem. Chodili jsme do ní téměř pokaždé, když jsme spolu mohli být o samotě. Byla jako pravý opak stísněného stromového domku na našem zadním dvorku, v kterém jsem kdysi trávila čas s Aspenem – zalezlí v jediném bezpečném úkrytu.

Najednou mě napadlo, jestli Aspen není někde kolem. Nerozeznatelný od ostatních početných strážců by mohl vidět, jak mě Maxon drží za ruku.

„Co je to?“ zeptal se Maxon a při chůzi mi pohladil polštářky prstů.

„Mozoly. Udělaly se mi po tom, co jsem čtyři hodiny denně mačkala struny houslí.“

„Nikdy předtím jsem si jich nevšiml.“

„Vadí ti?“ Ze všech šesti dívek v Elitě jsem byla z nejnižší kasty, takže mi bylo jasné, že žádná nemá tak drsné ruce jako já.

Maxon mi ošoupané prstíky přestal hladit, zvedl si je k ústům a políbil.

„Naopak. Připadají mi krásné.“ Zčervenala jsem. „Viděl jsem už kus světa, ačkoli připouštím, že většinou jen skrz neprůstřelné sklo nebo z věže nějakého starodávného zámku, ale viděl jsem ho. A mám přístup k odpovědím na tisíc otázek. Ale tahle ručka tady?“ Pohlédne mi upřeně do očí. „Téhle tvojí ručce se nevyrovná nic, co jsem kdy slyšel. Někdy mám pocit, že to byl jen sen, když jsem tě slyšel hrát na housle. Bylo to příliš krásné. Tyhle mozoly jsou důkazy, že se to skutečně stalo.“

Slova a způsob, jimiž ke mně mluvil, byly tak romantické, že jsem jim skoro nevěřila. Hřály mě sice na srdci, ale nikdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli jim můžu důvěřovat. Jak jsem mohla vědět, jestli podobně nemluví i s ostatními dívkami? Okamžitě jsem si přála změnit téma.

„Opravdu máš odpovědi na tisíc otázek?“

„Rozhodně. Zeptej se mě na cokoli, a pokud ti nedám odpověď hned, vím, kde ji najít.“

Přijít s nějakou otázkou takhle zničehonic nebylo vůbec snadné, natož s nějakou, se kterou by si nevěděl rady – což byl přesně můj záměr. Snažila jsem se vzpomenout si na něco, co mě zajímalo, když jsem vyrůstala. Jak létají letadla? Jaké byly Spojené státy? Jak fungovaly drobné hudební přehrávače, které měly vyšší kasty?

A pak se mi rozsvítilo.

„Co je to Halloween?“ vybafla jsem na něj.

„Halloween?“ Očividně o něm nikdy neslyšel. Ani mě to nepřekvapovalo. Sama jsem to slovo viděla jen jednou ve staré dějepisné knize svých rodičů. Kniha byla zčásti potrhaná tak, že byla téměř nečitelná. Některé listy v ní chyběly nebo byly poničené. Vždycky mě ale fascinovala zmínka o svátku, o kterém jsme v naší době nic nevěděli.

„Najednou si nejste už tak jistý, Vaše královská moudrosti?“ poškádlila jsem ho.

Maxon se na mě otráveně zašklebil, ale bylo jasné, že to jen hraje. Mrkl se na hodinky a sykl.

„Pojď se mnou. Musíme si pospíšit,“ řekl, popadl mě za ruku a rozběhl se.

Přestože jsem na nízkých podpatcích trochu klopýtala, držela jsem s ním krok. S širokým úsměvem na tváři mě zavedl zpátky do paláce. Milovala jsem, když se Maxon dokázal bezstarostně odvázat, protože mnohem častěji byl příliš vážný.

„Pánové,“ pozdravil stráž, kterou jsme minuli u dveří.

V půlce chodby jsem to už ve střevíčcích nemohla vydržet. „Maxone, zastav se!“ lapala jsem po dechu. „Už nemůžu!“

„Pospěš si, tohle se ti bude líbit,“ naléhal a tahal mě přitom za ruku, jelikož jsem zpomalila. Nakonec se přizpůsobil mé klidnější chůzi, ale bylo na něm poznat, že by nejradši sprintoval.

Zamířili jsme k severní chodbě poblíž studia, kde se natáčely Zprávy, ale dřív, než jsme se dostali tak daleko, zabočili jsme na schodiště, po němž jsme stoupali stále výš. To jsem zvědavost už nemohla udržet na uzdě.

Otočil se na mě a najednou zvážněl. „Přísahej, že o téhle místnosti nikdy nikomu nepovíš. O její existenci ví jen několik členů královské rodiny a hrstka strážců.“

Tak tohle mě víc než zaujalo. „Rozhodně.“

Když jsme vyšli až nahoru, Maxon mi podržel otevřené dveře. Znovu mě vzal za ruku a táhl další chodbou, dokud se nezastavil před stěnou, kterou z větší části pokrývala nádherná malba. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že jsme sami, a pak sáhl za rám na vzdálenější straně. Ozvalo se slabé cvaknutí a obraz se odlepil od zdi.

Ohromeně jsem vydechla, Maxon se jen zazubil.

Za malbou byla dvířka, která nedosahovala až na zem, a na nich malá klávesnice podobně jako na telefonu. Maxon do ní naťukal několik čísel a nato dvířka zapípala. S pohledem upřeným na mě vzal za kliku.

„Pomůžu ti. Je to docela vysoký schod.“ Podal mi ruku a naznačil, abych vešla jako první.

Byla jsem v šoku.

Místnost bez oken byla vybavená regály plnými knih, které vypadaly velmi starodávně. Dvě police obsahovaly vazby s podivnými červenými zářezy a opřený o zeď jsem uviděla masivní atlas otevřený na dvoustraně s obrázkem jakési země, kterou bych podle tvaru nepoznala. Uprostřed stál stůl a na něm další knihy. Zdálo se, že s těmi se v poslední době pracovalo a že je někdo nechal venku, aby se k nim mohl ještě vrátit. A nakonec zde byla do zdi vestavěná široká obrazovka podobná televizi.

„Co znamenají ty červené zářezy?“ podivila jsem se.

„To jsou zakázané knihy. Pokud je nám známo, jsou to poslední kopie, které v celé Illeji ještě existují.“

Obrátila jsem se na něj a očima se zeptala na to, co jsem se neodvažovala vyslovit nahlas.

„Ano, můžeš si je prohlédnout,“ řekl způsobem, kterým dal najevo, že by se kvůli mně mohl dostat do potíží, ale podle výrazu jeho tváře bylo jasné, že doufal, že se zeptám.

Opatrně jsem zvedla jeden svazek. Třásla jsem se hrůzou, že bych mohla takový poklad nešťastnou náhodou zničit. Prolistovala jsem si ho a skoro okamžitě ho vrátila na místo. Měla jsem k němu až posvátnou úctu.

Když jsem se otočila zpátky na Maxona, našla jsem ho u jakéhosi placatého psacího stroje připojeného k televizní obrazovce.

„Co je to?“ vyzvídala jsem.

„Počítač. Ty jsi nikdy žádný neviděla?“ Zavrtěla jsem hlavou a Maxona to zjevně ani nepřekvapilo. „Moc lidí je dneska už nevlastní. Tenhle slouží jako katalog všech informací v téhle místnosti. Pokud tady o tom tvém Halloweenu něco máme, počítač nám řekne, kde to najdeme.“

Moc dobře jsem nerozuměla, co mi to povídá, ale neptala jsem se. Do několika vteřin měl Maxon na obrazovce seznam s třemi odkazy.

„Výborně!“ zvolal. „Počkej tady.“

Zatímco hledal tři publikace, které by nám mohly odhalit podstatu Halloweenu, já jsem zůstala stát u stolu. Doufala jsem, že to nebude nějaká hloupost a že jsem ho k tomu všemu úsilí nenutila pro nic za nic.

První kniha popisovala Halloween jako keltský svátek, který značil konec léta. Abych nezdržovala, neobtěžovala jsem se přiznat, že netuším, co znamená keltský. Prý se tehdy věřilo, že na Halloween procházeli duchové ze svého světa volně do našeho, a lidé se převlékali do masek, aby zahnali ty zlé. Později se z něj stal světský svátek, a to hlavně pro děti, které se oblékaly do kostýmů a procházely městem, přitom zpívaly a dostávaly za to sladkosti. Klasickým dětským veršíkem bylo „Koledu, nebo vám něco provedu!“

V druhé knize jsme našli podobné vysvětlení, jen s tím rozdílem, že se mluvilo navíc o dýních a křesťanství.

„Tohle bude nejzajímavější,“ prohlásil Maxon a začal listovat v knížce, která byla mnohem tenčí než ostatní a k tomu byla psaná ručně.

„Jak to?“ zeptala jsem se a přešla k němu, abych si ji lépe prohlédla.

„Tohle je, lady Americo, jeden z deníků, které si psal osobně Gregory Illeá.“

„Cože?“ vykřikla jsem. „Můžu si sáhnout?“

„Nejdřív najdeme stránku, kterou hledáme. Podívej, je tu i obrázek!“

A najednou jsme před sebou měli jako zjevení z neznámé minulosti portrét napřímeného Gregoryho s upjatým výrazem v obličeji a v nažehleném obleku. Bylo zvláštní, jak moc jsem v tom postoji viděla krále Clarksona i Maxona. Vedle něj se do foťáku křečovitě usmívala jeho žena. Cosi v její tváři prozrazovalo, že kdysi byla velmi laskavá, ale v očích jí chyběl třpyt. Vypadala unaveně.

Kolem této dvojice stály další tři postavy. Náctiletá dívka, krásná a plná života, se širokým úsměvem, korunkou na hlavě a nařasenou sukní. Legrační! Byla oblečená jako princezna. A pak dva chlapci – jeden o něco vyšší než druhý a oba velmi podivně oblečení. Od pohledu pěkní rošťáci. Pod fotografií byl popisek, který napsal vlastnoručně sám Gregory Illeá. LETOS JSME DĚTEM K HALLOWEENU USPOŘÁDALI OSLAVU. POVAŽUJI TO SICE ZA DOBRÝ ZPŮSOB, JAK ZAPOMENOUT NA PROBÍHAJÍCÍ UDÁLOSTI, NICMÉNĚ PODLE MĚ JE TO SPÍŠ LEHKOMYSLNÉ. JSME JEDNA Z MÁLA PŘEŽIVŠÍCH RODIN, KTERÁ MÁ DOST PENĚZ, ABY SI TAKOVOU OSLAVU MOHLA DOVOLI T, ALE TAKOVÉTO DĚTSKÉ HRÁTKY MI PŘIPADAJÍ JAKO ZBY TEČNÉ PLÝ TVÁNÍ.

„Myslíš, že právě proto Halloween už dnes neslavíme? Protože je to plýtvání peněz?“ nadhodila jsem.

„To je možné. Podle uvedeného data se to stalo těsně po tom, co se Čínsko-americký stát začal stavět Číně na odpor. Krátce nato vypukla čtvrtá světová válka. Tehdy lidé neměli vůbec nic. Uvědom si, že celý národ byl složený prakticky ze Sedmých a jen hrstky Druhých.“

„Týjo.“ Představila jsem si, jaké to asi bylo, když se naše země zdevastovaná válkou snažila postavit zase na nohy. Obdivuhodné.

„Kolik tady těch deníků máte?“ zeptala jsem se.

Maxon ukázal na polici s řadou sešitů podobných tomu, z kterého jsme právě četli. „Asi tucet.“

Přišlo mi to neuvěřitelné! Celá historie v jedné místnosti.

„Děkuju,“ pronesla jsem. „Nikdy se mi ani nesnilo o tom, že něco takového uvidím. Nemůžu uvěřit, že tohle všechno skutečně existuje.“

Maxon celý zářil. „Chtěla by sis ho přečíst celý?“ Kývl směrem k deníku.

„Ano, samozřejmě!“ vykřikla jsem dřív, než jsem si stačila připomenout, jak se mám chovat. „Nemůžu tady ale zůstat. Musím dořešit tu příšernou zprávu. A ty se musíš vrátit k práci.“

„Pravda. No a co třeba takhle? Můžeš si ho vzít s sebou a pár dní si ho nechat.“

„To vážně můžu?“ užasla jsem.

Zaváhala jsem. Dostala jsem strach. Co když ho ztratím? Co když ho poškodím? Maxona napadlo určitě totéž. Takovou příležitost už ale nedostanu. Prostě budu tenhle dárek střežit jako oko v hlavě.

„Dobře. Jen jednu nebo dvě noci a pak ho zase honem vrátím.“

„Pořádně ho ukryj.“

To jsem také udělala. Šlo víc než jen o knihu, šlo o Maxonovu důvěru. Deník jsem schovala do úložného prostoru v klavírní stoličce, pod stoh notových zápisů. Bylo to jediné místo, které komorné nikdy neuklízely. Jediné ruce, které se ho mohly dotknout, byly ty moje.

„Jsem úplně marná!“ postěžovala si Marlee.

„Ale ne, jde ti to,“ lhala jsem.

Už déle než týden jsem Marlee dávala téměř každý den hodiny klavíru a popravdě řečeno se zdálo, že se spíš zhoršuje. Ježišmarjá, vždyť jsme ještě pořád opakovaly stupnice. Marlee znovu zahrála špatnou notu a já jsem sebou škubla.

„Stačí se podívat, jak se tváříš!“ zvolala. „Jsem příšerná. Mohla bych hrát rovnou lokty.“

„To můžeme zkusit. Třeba by ti to šlo líp.“

„Já to vzdávám. Nezlob se, Americo, měla jsi se mnou trpělivost, ale nevydržím se poslouchat. Když hraju já, zní to, jako by byl klavír nemocný.“

„Spíš jako by umíral.“

Marlee vybouchla smíchy a já jsem se k ní přidala. Když se mě ptala, jestli ji naučím hrát, netušila jsem, že své uši vystavím tak hrozné, ačkoli legrační, tortuře.

„Možná by ti sedly spíš housle. S těmi se dá hrát krásná hudba,“ navrhla jsem.

„Pochybuju. S mým štěstím bych je nejspíš zničila.“ Marlee vstala a přešla k mému stolečku, na kterém jsme odsunuly stranou horu učiva, abychom si na něj nechaly postavit čaj a sušenky.

„To by nevadilo. Stejně patří paláci. Mohla bys je rozbít Celestě o hlavu, kdybys chtěla.“

„Nepokoušej mě,“ usmála se a nalila nám oběma čaj. „Ty mi budeš tolik chybět, Americo. Nevím, co si počnu, až tě neuvidím dennodenně.“

„Maxon je zatím dost nerozhodný, takže si s tím nedělej starosti.“

„Já nevím,“ pronesla, najednou docela vážná. „Sice mi to neřekl přímo, ale já vím, že jsem tady jenom proto, že se líbím publiku. Teď, když většina holek vypadla, nebude trvat dlouho a veřejnost změní názor. Jakmile si najde novou favoritku, Maxon mě pošle domů.“

Snažila jsem se pečlivě vybírat slova, protože jsem doufala, že mi vysvětlí, proč o Maxona přestala usilovat, ale zároveň jsem nechtěla, aby se znovu uzavřela. „A tobě to nevadí? Myslím to, že Maxona nezískáš?“

Malinko pokrčila rameny. „Prostě to není ten pravý. Vypadnout ze soutěže by mi nevadilo, ale nechce se mi odejít odtud,“ upřesnila. „Kromě toho bych nechtěla skončit s mužem, který miluje jinou.“

Honem jsem se napřímila. „Koho. “

V Marleeiných očích se objevil vítězoslavný pohled a její úsměv schovaný za šálkem čaje říkal: Dostala jsem tě!

Ve zlomku vteřiny jsem si uvědomila, jak moc žárlím jen při myšlence na to, že by Maxon mohl milovat někoho jiného. Nesnesla bych to. A ve chvíli, kdy jsem pochopila, že Marlee myslela mě, spadl mi balvan přímo ze srdce.

Mohla jsem blafovat, jak jsem chtěla, vtipkovat na Maxonův účet a vychvalovat kvality ostatních dívek, ale Marlee mě dokázala jednou jedinou větou prokouknout.

„Proč už s tím nedáš pokoj, Americo?“ zeptala se mě sladce. „Víš přece, že miluje tebe.“

„To nikdy neřekl,“ přísahala jsem a byla to pravda.

„Jistěže neřekl,“ pronesla, jako by to bylo naprosto zjevné. „Strašně moc se o tebe snaží, a kdykoli se ti dostane blíž, ty ho odeženeš. Proč to děláš?“

Mohla jsem jí to říct? Mohla jsem jí prozradit, že zatímco se moje city k Maxonovi prohlubovaly (jak se zdálo hlouběji, než jsem sama tušila), existoval ještě někdo, na koho jsem nedokázala zapomenout?

„Já. nejspíš si jen nejsem jistá.“ Důvěřovala jsem jí, opravdu, ale pro nás obě bylo bezpečnější, pokud to nevěděla.

Přikývla. Tvářila se, jako by poznala, že je v tom něco víc, ale netlačila na mě. Tohle naše vzájemné pochopení pro tajemství mi dodávalo klid.

„Tak se to snaž změnit. Rychle. To, že Maxon není ten pravý pro mě, ještě neznamená, že to není skvělý člověk. Nerada bych, abys ho ztratila jen proto, že máš strach.“

Zase měla pravdu. Měla jsem strach. Z toho, že Maxonovy city nejsou tak upřímné, jak se zdá. Z toho, jak by koruna mohla změnit můj život. Z toho, že bych mohla přijít o Aspena.

„Teď něco veselejšího,“ nadhodila a odložila svůj šálek. „Jak jsme si včera povídaly o svatbách, tak mě něco napadlo.“

„Šla bys mi, no víš, za družičku? Jestli se budu někdy vdávat?“

„Marlee, jasně že šla! A ty půjdeš za mou?“ Popadla jsem ji za ruce a ona mi je, celá šťastná, stiskla.

„Vždyť máš sestry. Nebude jim to vadit?“

„Pochopí to. Prosím?“

„Rozhodně! Tvou svatbu si nenechám ujít za nic na světě!“ Tón jejího hlasu naznačoval, že moje svatba bude událostí století.

„Slib mi, že tam budeš, i když si budu brát třeba jen nevýznamného Osmého někde na ulici.“

Vrhla na mě pochybovačný pohled, přesvědčená, že něco takového se nikdy nestane. „Slibuju, že i v takovém případě tam budu.“

Nechtěla, abych jí slíbila něco podobného, a to mě přinutilo k myšlence, která mě nenapadla poprvé, jestli nemá Marlee doma náhodou nějakého Čtvrtého, na kterého si myslí. Nemínila jsem na ni ale tlačit. Bylo jasné, že obě máme nějaká tajemství, ale Marlee byla moje nejlepší kamarádka a já bych pro ni udělala cokoli. Ten večer jsem doufala, že strávím alespoň chvíli s Maxonem. Rozhovor s Marlee mě přiměl k tomu, abych se zamyslela nad svým jednáním, nad svými názory a pocity.

Po večeři, když jsme všichni vstali od stolu a začali opouštět Hodovní síň, jsem zachytila Maxonův pohled a zatahala se za ucho. Bylo to naše tajné znamení, kterým jsme toho druhého žádali o schůzku, a jen málokdy se mu nevyhovělo. Jenže tentokrát se Maxon zatvářil zklamaně a neslyšně artikuloval „práce“. Z legrace jsem na něj našpulila rty a ještě před odchodem mu nenápadně zamávala.

Možná to tak bylo lepší. Skutečně jsem si potřebovala rozmyslet několik věcí, které se ho týkaly.

Sotva jsem zabočila za roh ke své komnatě, před dveřmi jsem uviděla Aspena na stráži. Sjel mě od hlavy až k patě. Přiléhavé zelené šaty, které jsem měla právě na sobě, úžasně zvýrazňovaly těch pár křivek na mém těle. Beze slova jsem prošla kolem něj, ale jak jsem vzala za kliku, jemně mě pohladil po paži.

Ačkoli to byl jen mžik, ucítila jsem přesně tu potřebu a touhu, kterou tím ve mně chtěl vyvolat. Stačil jeden pohled do jeho smaragdových očí, hladových a hlubokých, a roztřásla se mi kolena.

Zapadla jsem do komnaty, co nejrychleji to šlo. Spojení, které mezi námi bylo, mě mučilo. Naštěstí jsem neměla čas o něm přemýšlet, protože mě okamžitě obklopily komorné a začaly mě připravovat do postele. Zatímco brebentily a česaly mě, snažila jsem se na chvíli vypustit všechno z hlavy.

Nešlo to. Musela jsem si prostě vybrat. Aspen, nebo Maxon.

Jak si mám ale zvolit mezi dvěma dobrými možnostmi? Jak mám učinit rozhodnutí, které mě tak jako tak mělo bolet? Utěšila jsem se myšlenkou na to, že mám stále čas. Mám ještě čas.

„Takže podle vás, lady Celesto, není vojáků dostatečný počet a nábory nových posil by se měly navýšit?“ ujišťoval se Gavril Fadaye, moderátor diskusí v rámci Zpráv z Illejského kapitolu a jediná osoba, která kdy dělala rozhovor s královskou rodinou.

Naše debaty ve Zprávách byly vlastně testy, což jsme dobře věděly. Přestože Maxon neměl určenou žádnou lhůtu, veřejnost se nemohla dočkat, až svůj výběr opět zúží. Měla jsem dojem, že stejně nedočkaví jsou i král s královnou a jejich rádci. Pokud jsme chtěly zůstat, musely jsme se umět předvést, a to kdykoli a kdekoli se jim zlíbilo. Byla jsem ráda, že mám otázky z vojenské statistiky za sebou. Něco mi přece jenom utkvělo v hlavě, takže se mi před kamerou povedlo udělat celkem dobrý dojem.

„Přesně tak, Gavrile. Válka v Nové Asii trvá už celé roky. Podle mě by nám jeden či dva větší nábory poskytly dostatečné množství vojáků, abychom ji ukončili.“

Celestu jsem nemohla ani vystát. Postarala se, aby ze soutěže vyloučili jednu dívku, minulý měsíc pokazila Krissinu narozeninovou oslavu a pokusila se ze mě doslova servat šaty. Jelikož byla původem Druhá, měla dojem, že stojí nad námi všemi. Abych byla upřímná, ohledně počtu illejských vojáků jsem žádný názor neměla, ale s tím Celestiným jsem rozhodně nesouhlasila.

„Zde bych oponovala,“ pronesla jsem, co nejelegantněji jsem dokázala. Celesta se ke mně otočila a přitom si odhodila tmavé vlasy za rameno. Jelikož se tak ocitla zády ke kameře, bezostyšně na mě upřela nasupený pohled.

„Lady Americo, podle vás je navýšení počtu špatný nápad?“ zeptal se mě Gavril.

Ucítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Druzí se mohou z vojenské služby vyplatit, takže je jasné, že lady Celesta nikdy nepoznala, co znamená ztráta synů pro chudší rodiny. Pokud jich odvedeme víc, obzvláště nižším kastám jenom přitížíme. Ty mívají větší rodiny a potřebují, aby pracoval každý člen, protože jinak nepřežijí.“

Marlee, která seděla po mém boku, do mě přátelsky dloubla.

Slova se ujala Celesta. „No a co bychom tedy měli dělat? Přece nechceš, abychom jen nečinně seděli a sledovali, jak se války dál táhnou.“

„Ne, ne. Jistěže chci, aby Illeá válčit přestala.“ Odmlčela jsem se, abych si utřídila myšlenky, a podívala se na Maxona v naději, že mě nějak podpoří. Vedle něj seděl král a tvářil se podrážděně.

Potřebovala jsem se honem s něčím vytasit, tak jsem plácla to první, co mě napadlo. „Co kdyby byla vojenská služba dobrovolná?“

„Dobrovolná?“ zopakoval užasle Gavril.

Celesta a Natalie se zahihňaly, což mému návrhu moc nepomohlo. Jenže pak jsem se nad ním zamyslela. Copak je to vážně tak hloupý nápad?

„Ano. Muži by samozřejmě museli splňovat určité požadavky, ale pokud by se stali vojáky dobrovolně, možná bychom tak získali mnohem silnější armádu. Zatím v ní máme chlapce, kteří se snaží hlavně přežít a vrátit se k životům, které opustili.“

Ve studiu nastalo zahloubané ticho. Očividně jsem nemluvila úplné hlouposti.

„To je dobrý nápad,“ ozvala se Elise. „A zatímco by se dobrovolníci hlásili, každý měsíc či dva bychom mohli posílat do boje nové vojáky. To by mohlo povzbudit muže, kteří by byli ve službě už déle.“

„Souhlasím,“ přidala se Marlee, což byl většinou její jediný komentář. V debatách se zrovna moc necítila.

„No, vím, že to bude znít trochu moc moderně, ale co kdyby se mohly do služby hlásit i ženy?“ nadhodila Kriss.

Celesta se hlasitě rozesmála. „Kdo si myslíte, že by se přihlásil dobrovolně? Vy byste se snad na bitevní pole vydaly?“ Její hlas zněl nevěřícně a zároveň opovržlivě.

Kriss se nenechala vyvézt z míry. „Ne. Nemám na vojáka potřebné kvality. Ovšem,“ pokračovala ke Gavrilovi, „v Selekci jsem se naučila, že existují dívky, které mají až děsivý zabijácký instinkt. Nenechte se zmást plesovými šaty,“ dokončila s úsměvem. Po návratu do své komnaty jsem komorným dovolila, aby se mnou zůstaly o něco déle než obvykle a pomohly mi z účesu vytáhnout horu vlásenek.

„Mně se váš nápad s dobrovolnou službou v armádě líbí,“ podotkla Mary, zatímco se mi její hbité prsty pohybovaly ve vlasech.

„Mně taky,“ připojila se Lucy. „Pamatuju si, jak naše sousedy zničilo, když jim odvedli nejstarší syny. A strašné to bylo i potom, když se jim všichni nevrátili.“ Viděla jsem, jak jí před očima probíhají desítky podobných vzpomínek. Také jsem nějaké měla.

Miriam Carrierová ovdověla ještě jako mladá. Se synem Aidenem to naštěstí zvládali, i když byli jen dva. Když se u jejích dveří objevili vojáci s oznámením, vlajkou a bezcennými kondolencemi, úplně se zhroutila. Sama neměla šanci udržet se nad vodou. I kdyby chtěla sebevíc, neměla k tomu dost síly.

Občas jsem ji vídala, jak na náměstí, kde jsem se rozloučila s Karolínou, žebrala jako Osmá. Bohužel jsem jí nemohla ani pomoct.

„Já vím,“ řekla jsem Lucyinu odrazu v zrcadle.

„Myslím, že Kriss zašla trochu daleko,“ poznamenala Anne. „To, že by ženy bojovaly ve válce, si skutečně nedokážu představit.“

Usmála jsem se na její upjatou tvář, soustředěnou na mé vlasy. „Podle mého táty ženy kdysi. “

Náhle se ozvalo rázné zaklepání na dveře a my jsme leknutím nadskočily.

„Něco mě napadlo,“ oznámil Maxon, který vešel, aniž by čekal na vyzvání. Zdálo se, že z naší páteční schůzky po Zprávách se stalo pravidlo.

„Vaše Výsosti,“ pozdravily ho komorné sborově. Mary při úkloně vyklouzly vlásenky z ruky.

„Pomůžu vám,“ nabídl se Maxon a vyrazil jí na pomoc.

„To je v pořádku,“ ujistila ho a rudá jako rajče začala couvat z komnaty ven. Nápadněji, než měla nejspíš v úmyslu, pobídla očima Lucy a Anne, aby šly s ní.

„Tak, ehm, dobrou noc, slečno,“ rozloučila se Lucy a zatahala Anne za rukáv uniformy.

Když se vytratily, s Maxonem jsme se rozesmáli. Obrátila jsem se zpátky k zrcadlu a pokračovala v uvolňování vlásenek.

„Jsou vážně legrační,“ pronesl Maxon.

„To proto, že tě strašně obdivují.“

Nad pochvalou jen skromně mávl rukou. „Nezlob se, že jsem sem tak vtrhl,“ řekl mému odrazu.

„To nevadí,“ odpověděla jsem a vytáhla si poslední sponku. Prsty jsem si pročísla vlasy a rozhodila si je na ramena. „Vypadám dobře?“

Maxon přikývl a zůstal na mě hledět déle, než bylo třeba. Pak se probral. „Tak k tomu nápadu. “

„Pamatuješ, co jsme četli o Halloweenu?“

„Pamatuju. Jé, ten deník jsem ještě nedočetla. Ale dobře jsem ho schovala,“ přísahala jsem.

„V pořádku. Nikdo se po něm neshání. Teď k tomu, co mě napadlo. Všechny knihy uváděly, že spadal na říjen, že ano?“

„Ano,“ odpověděla jsem jen tak mimochodem.

„Teď máme říjen. Co kdybychom si udělali halloweenskou párty?“

Prudce jsem se na něj otočila. „Vážně? Maxone! A můžeme?“

„Líbilo by se ti to?“

„Všem dívkám by se mohly nechat ušít kostýmy a strážci, co nebudou ve službě, by se mohli zúčastnit jako tanečníci, aby žádná z vás nemusela stát v koutě a čekat, až si se mnou bude moct zatančit. Během příštího týdne nebo dvou bychom si mohli dát pár lekcí tance. Říkala jsi, že přes den nemáte skoro co dělat. A cukrátka! Necháme si přivézt ty nejlepší bonbony. A ty, má drahá, budeš na konci oslavy přecpaná k prasknutí. Z parketu tě budeme muset odkutálet.“

Fascinovaně jsem na něj zírala.

„A celé zemi oznámíme, aby taky oslavovala. Ať se děti převléknou do masek a chodí si od domu k domu pro koledu jako kdysi. Tvá sestra bude jistě nadšená, co myslíš?“

„Samozřejmě že bude! Všichni budou nadšení!“

Na okamžik se odmlčel a našpulil přitom zadumaně rty. „Co bys řekla tomu, kdyby přijela na oslavu sem do paláce?“

Zůstala jsem naprosto ohromená. „Cože?“

„Podle pravidel soutěže se předpokládá, že se seznámím s rodiči Elity. Mohli bychom je nechat přijet i se sourozenci a využít k tomu slavnostní příležitosti. “

Přestal mluvit, protože jsem se mu vřítila do náručí. Představa, že bych se mohla vidět s May a rodiči, mě nadchla tak, že jsem se nedokázala udržet. Maxon mě objal kolem pasu a pohlédl mi do očí. I ty jeho radostně zářily. Jak je možné, že tenhle člověk (od kterého jsem původně očekávala, že bude mým protikladem) vždycky dokáže najít způsob, jak mě co nejvíc potěšit?

„Myslíš to vážně? Opravdu můžou přijet?“

„Jistě,“ odvětil. „Už se těším, až je poznám. Do soutěže to patří. Navíc si myslím, že vám všem udělá dobře, když se s rodinami zase uvidíte.“

Když se mi konečně povedlo zaplašit slzy, zašeptala jsem: „Děkuju.“

„No, rádo se stalo. Já vím, jak moc ti na nich záleží.“

Pousmál se. „Je mi jasné, že bys pro ně udělala cokoli. Vždyť v Selekci jsi zůstala kvůli nim.“

Odtáhla jsem se, abych se mu podívala do očí. Nebyla v nich žádná kritika, jen překvapení z mého prudkého pohybu. Nemohla jsem to ale jen tak přejít. Musela jsem být naprosto upřímná.

„Maxone, zčásti jsem zůstala kvůli nim, ze začátku to tak bylo, ale oni nejsou důvodem, pro který jsem tady teď. To přece víš, že ano? Jsem tady, protože. “

Viděla jsem, jak moc doufá. Řekni to, Americo. Prostě mu to řekni.

„Protože?“ zopakoval, tentokrát se mu rty zkroutily do uličnického úsměvu, což mě ještě víc rozněžnilo.

Vzpomněla jsem si na svůj rozhovor s Marlee a na to, jak jsem se cítila, když jsme mluvily o Selekci. Jelikož Maxon chodil na schůzky i s ostatními dívkami, nedokázala jsem na něj myslet jako na svého partnera, ale zároveň jsem ho nepovažovala jen za kamaráda. Znovu mě přepadl pocit naděje a sama sebe jsem se ptala, jestli se z nás dvou může stát pár. Maxon pro mě byl víc, než jsem si chtěla připustit.

Koketně jsem se na něj usmála a vydala se ke dveřím.

„Americo Singerová, hned se vrať.“ Doběhl mě a přitáhl si mě k hrudi. „Řekni to,“ vyzval mě polohlasem.

Pevně jsem stiskla rty.

„Fajn, tak v tom případě se budu muset spolehnout na jiný prostředek komunikace.“

Bez varování mě políbil. Nechala jsem se malinko zaklonit, opřená pouze o jeho paže, a objala jsem ho kolem krku, protože jsem cítila potřebu mít ho u sebe co nejblíž. a přitom jsem si něco uvědomila.

Když jsme spolu byli o samotě, obvykle jsem všechny ostatní vypustila z hlavy. Jenže dnes večer jsem si na svém místě představila jinou. Jenom z toho obrázku – jiná dívka v Maxonově náručí, jak ho rozesmívá, jak se za něj vdává. mi málem puklo srdce. Nemohla jsem si pomoct a rozbrečela jsem se.

„Co se děje, miláčku?“

Miláčku? To slovo, tak něžné a důvěrné, mě celou obalilo. V té chvíli se moje vůle bránit se citům k Maxonovi vytratila. Najednou jsem si skutečně přála být jeho drahá, jeho miláček. Chtěla jsem být jeho jediná.

Sice to znamenalo, že bych musela přijmout i budoucnost, jíž jsem se spíš obávala, a rozloučit se s věcmi, kterých jsem se vzdát nikdy nechtěla, ale myšlenka na to, že bych o Maxona přišla, mi připadala nesnesitelná.

Věděla jsem, že nejsem nejlepší kandidátka na korunu. Ovšem pokud jsem neměla dost odvahy na to, abych přiznala, jak se cítím, nezasluhovala jsem si ani účast v soutěži.

Povzdychla jsem si a pokusila se o vyrovnaný tón. „Nemůžu tohle všechno opustit.“

„Pokud si dobře vzpomínám, při našem prvním setkání jsi tvrdila, že je to tu jako v kleci,“ usmál se. „Na pohodlí se zvyká dobře, že ano?“

Malinko jsem potřásla hlavou. „Někdy jsi vážně trouba.“ A z vyschlého hrdla se mi vydral slabý smích.

Maxon uvolnil své objetí tak, abychom si viděli do očí.

„Nejde o palác, Maxone. Bez oblečení a postele, a věř mi, i bez jídla, bych se mohla klidně obejít.“

To ho rozesmálo. Nebylo žádným tajemstvím, jak moc jsem byla z pochoutek v paláci nadšená.

„Jde o tebe,“ řekla jsem. „Nechci opustit tebe.“

Zíral na mě tak nevěřícně, až jsem se rozhihňala. „Přesně to ti tady říkám.“

Na chvíli se odmlčel. „Jak. Ale. Co jsem udělal?“

„Já nevím.“ Pokrčila jsem rameny. „Prostě si myslím, že bysme mohli být fajn pár.“

Ústa se mu pomalu roztáhla do úsměvu. „Mohli bychom být úžasný pár.“

Přitáhl si mě k sobě, hruběji než bylo jeho zvykem, a znovu mě políbil.

„Seš si jistá?“ zeptal se, když se ode mě zase vzdálil na délku paží, a upřeně se na mě zadíval. „Stoprocentně jistá?“

„Pokud seš si jistý ty, jsem si jistá i já.“

Na tváři mu přeběhl stín. Byl to jen mžik a zmizel tak rychle, že jsem zapochybovala, jestli se mi to jen nezdálo.

Hned nato mě zavedl k posteli a společně jsme se posadili na její okraj. Drželi jsme se za ruce a já jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Čekala jsem, až promluví. Nebylo tohle nakonec to, co si přál? Jenže zůstal zticha. Jen sem tam si dlouze povzdychl a i z toho mála bylo slyšet, jak je šťastný. To mě uklidnilo.

Po chvíli – možná proto, že jsme ani jeden nevěděli, co říct – se Maxon napřímil. „Asi bych už měl jít. Jestli chceme na oslavu pozvat i všechny rodiny, musím se pustit do plánování.“

S úsměvem jsem se od něj odlepila. Stále jsem nemohla uvěřit, že brzy obejmu mámu, tátu i May. „Ještě jednou děkuju.“

Oba jsme vstali a přešli ke dveřím. Pevně jsem mu svírala dlaň. Z nějakého důvodu jsem měla strach ji pustit. Jako by ten moment byl příliš křehký a mohl se roztříštit.

„Uvidíme se zítra,“ slíbil polohlasem a s nosem velmi blízko u mého. Díval se na mě s takovým obdivem, že mi moje dřívější pochybnosti připadaly hloupé. „Jsi nádherná.“

Když odešel, zavřela jsem oči a znovu si v hlavě projela naši společnou chvíli: jeho upřené pohledy, jeho rozpustilé úsměvy, jeho sladké polibky. Přehrávala jsem si je stále dokola, přitom jsem se chystala do postele a přemýšlela, jestli Maxon dělá totéž.

Elita (Kiera Cass) | Recenze knihy

Popis:
Ahoj všichni 🙂 VŠECHNO INFO NÍŽE….KLIKNI…. VAROVÁNÍ-video obsahuje spoilery !!!!! -SLEDUJTE V HD -Přináším Vám …

Leave a Reply