Kniha Terror (Dan Simmons)

Kniha Terror (Dan Simmons)

Kniha Terror (Dan Simmons) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Terror (Dan Simmons)
  • Elérhető fájlok: Kniha Terror (Dan Simmons).pdf, Kniha Terror (Dan Simmons).epub, Kniha Terror (Dan Simmons).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Terror

kniha od: Dan Simmons

Mráz takový, že ho běžný teploměr nezměří. Nevlídná krajina plná ledu, který se neustále mění. Tlakové hřebeny vysoké několik metrů, trhliny, kry. Tma. Spoustu dní slunce vůbec nevyjde nad obzor, takže ztrácíte pojem o času. Stísněné prostory lodi, které nejdou vytopit více než na pár stupňů pod nulou. Smrad ze spousty nemytých těl. Jídla je málo a ještě k tomu se zásoby čím dál víc začínají kazit. A do toho všeho se venku pohybuje něco velkého, dravého a nemilosrdného. Posádky dvou lodí se snaží přežít, jak se dá. Ale nejde jen o přežití. Jde taky o to se nezbláznit, zachovat si základní míru lidskosti a morálky. Někdo tyto hodnoty staví nade vše, pro jiného jsou jen přítěží.

Pro mě osobně se neuchopitelné monstrum do příběhu nehodilo, bylo přebytečné a vykonstruované. Klidně by stačily samotné vztahy mezi členy posádky, aby to bylo dost velké drama. Nicméně když konečně dostali více prostoru i eskymáci a jejich způsob života, tak se mnohé objasnilo a vzal jsem ho na milost.

Navíc bylo zajímavé sledovat, jakými způsoby se s extrémní zimou dokážou vypořádat primitnivní národy, pro které se jedná o přirozené prostředí a moderní civilizace, která však žije v mnohem mírnějších pásmech. Projel jsem si o této expedici dostupné články na internetu a jsem rád, že v mnoha ohledech se autor držel skutečností a celé téma měl zřejmě velmi pečlivě nastudované. Jsem rád, že právě začíná jaro. :o)

AUDIOKNIHA
Skvěle načteno. Tím, že každá z postav vypravěčů má svůj hlas se příběh stal hodně sugestivním. Moc se mi líbily charaktery postav, jejich vývoj v příběhu, to jak byl příběh zasazen do známých skutečností o Franklinově výpravě a také ten konec s vysvětlením Inuitských legend.
Parádní.

Většinou se snažím být objektivní, ale někdy to fakt nejde. Prostě se nedokážu oprostit od osobních pocitů. Během čtení Terroru jsem si ujasnil, co mi na knihách nejvíc vadí. Vata. Zbytečná literární výplň.
A tady té vaty bylo příliš. Dalo by se vyhodit nějakých 400 stran. Přes to se nedokážu přenést. Pak to nejde nevnímat jako ztrátu času. Možná bude problém taky v tom, že jsem to četl pomalu. Jen 50 stran denně.
Ta šílená jednotvárnost se nedala přežít. Prakticky celá kniha se odehrává nejdřív na lodích a jen v prostředí ledu a sněhu. Jenže jsem se nedokázal na nic zaměřit. Styl psaní by šel popsat jako vymyšlená literatura faktu.
Autor se skutečností jen inspiroval. Původně jsem myslel, že se dozvím spoustu nových informací. To sice ano, ale prakticky jen na začátku. Hororová linka příběhu byla minimální. Díky spoustě vaty chybělo napětí.
Prvních 150 stran se mi líbilo. Simmons střídal různé časové roviny a celkový příběh se začal skládat jako puzzle. Jenže pak už pokračuje jen jedna dějová linie, která se mění podle osoby, kterou sleduje.
Když mi na straně 400 došlo, že mě jich čeká ještě 200, přemýšlel jsem, že to vzdám. Ať už námořníci udělají cokoliv, jejich počet postupně klesá. Když vás na knize nic neosloví, čtete prakticky bez emocí.
Jako nezaujatý pozorovatel sledujete neuvěřitelné utrpení námořníků na ledu. Neměl jsem důvod dál číst a tak to byl horor. Ale ne obsahem, čtením. Musel jsem to dočítat na sílu a to dojem z knihy definitivně zkazilo.
Naopak závěr byl napsaný skvěle. Jako by to dopsal někdo jiný. Jenže před čtením jsem očekával, že taková bude celá kniha a ne až konec. Perfektní zakončení se povedlo, ale na tři hvězdy to stejně nemá. Tohle mi vážně nesedlo. 55%

Kdo dá své lodi jméno Teror? Není v překladu jiný, než hrůzu budící pojem. Myslím, že jména lodí (lidí. ) mají svou symboliku a předznamenávají jejich osud. A protože se jedná o skutečnou historickou předlohu, tedy vojenskou válečnou loď hledající společně s lodí Erebus Severozápadní průjezd kolem Severní Ameriky, usoudila jsem, že jako taková měla tato loď – tento ” Teror či Postrach” – strach vzbuzovat. V Simmonsově představivosti, která se v jeho hlavě rozproudila kolem nevyřešené záhady této námořní expedice v první polovině 19. st., ovšem strach pociťují hlavně sami námořníci na Postrachu a Erebusu, než jejich nepřítel. a mají k tomu hodně dobrý důvod. Teror zjevně nebyla dobrá volba.

Teror a mráz. Dokonalé literární/hororové spojení. Ze stránek tohoto knižního megatěžítka doslova odkapává strach a člověk po většinu času cítí ledové sevření z mrazivého podnebí nehostinné Arktidy. I když Země (ostrov) Krále Viléma se na mapě nezdá být od kanadské pevniny vzdáleným ostrovem. Ovšem průlivů a zálivů je tam požehnaně a najít ten správný v arktických podmínkách bylo zjevně nemožné. Jednoho zábnou prsty, jen se na knihu podívá. Kdysi dávno mi, byť jen lehce, omrzly prsty na nohou a v posledních měsících pobývám v opravdu hodně studené zemi, a tak Simmonsovo plastické vyprávění ve mně vzbuzovalo věrné pocity mrazení duševní a téměř i tělesné.

Ale nejde zdaleka jen tak o ledajaký horor. Simmons nás vtahuje do podivného žánrového mixu, čerpá z mysticismu, světa duchů a šamanů, zavadí o prvopočátky stvoření světa a taky nás vtahuje do života Inuitů. Jo, a taky už vím, jak naporcovat člověka. Kanibalismus zdá se vždy nakonec vystrčí své drápky z hlubin šera lidské duše, když její nositel překročí práh zdravého rozumu. Má vlastní průzkumná expedice Simmonsovým románovým světem může začít.

V minulosti jsem několik knih od Simmonse četl a jsem rád, že jsem narazil v knihkupectví i na Terror. Bylo to něco jiného, než třeba trilogie Doba mrchožroutů, ale rozhodně stejně bravurně napsáno. Kniha je plná zvratů, napětí, očekávání – co která postava udělá a jak se charakterově projeví. Mrzí mě, že několik mých oblíbených postav se nedožilo konce, ale o to víc jsem byl z konce knihy překvapený. Doporučuji těm, kdo se rádi bojí a mají rádi dobrodružství 🙂

Výborný, fantasy hororový příběh, až na námořnický odborný žargon který nemusí každýmu sednout je to velmi kvalitní čtivo

Simmonsovo zpracování osudu ztracené polární expedice jako dobrodružný příběh s hororovými prvky, tak zručně a čtivě napsaný, že navzdory tloušťce se dá bezmála vdechnout.
Obohacující (pro mne většinou naprosto neznámé) reálie, i přes jasný konec napínavý děj . a taky poněkud přebytečná polární nestvůra . Ale můstek přes inuitské legendy na konci románu byl vlastně dostatečně elegantním vyústěním, umožňujícím navíc alespoň malinko pozitivní vyznění tohoto jinak skličujícího příběhu o odvrácené straně historie objevitelských cest.

Poprvé. Objevit novou zajímavou knihu, nebo autora díky filmu, případně televiznímu seriálu, není vůbec nic neobvyklého. Naopak, stává se to… Mám široký rozsah zájmů na tomto poli a takto jsem vlastně objevil i Terror. TV seriál mě svým námětem i zpracováním hned zaujal, proto už během jeho sledování jsem pátral po knižní předloze. Díky velmi kladnému místnímu hodnocení, jsem nejprve zaměřil svou pozornost na jeho audio úpravu a přiznávám, nebyl nikterak zklamán. K mému údivu a překvapení jsem však během poslechu rychle zběhl raději ke knize. Byl jsem prostě příliš nedočkavý a napjatý, nemohl jsem zůstat v klidu a jen pasivně poslouchat… Musel jsem se tím mrazivým povětřím Arktidy prodírat nad jednotlivými písmenky a slovy na každé stránce svou rychlostí já sám.
Terror míří nekompromisně do mé novodobé Top 10.

Dan Simmons

Roku 1971 dostudoval angličtinu na univerzitě v St. Louis, poté 18 let vyučoval na základních školách, poslední čtyři roky se věnoval zvláště nadaným dětem. Spisovatelem na plný úvazek je od roku 1987, první práce (povídka Řeka Styx teče proti proudu) mu byla otištěna 15. února 1982 – v den, kdy se mu narodila dcera Jane. S ní a svou ženou Kathryn žije v Longmontu ve státě Colorado. Je známý zejména svým románem Hyperion a jeho pokračováními Pád Hyperionu, Endymion a Vzestup Endymionu. Od konce 90. let napsal také několik mainstreamových a detektivních románů.

Americký spisovatel science fiction a hororu.

Roku 1971 dostudoval angličtinu na univerzitě v St. Louis, poté 18 let vyučoval na základních školách, poslední čtyři roky se věnoval zvláště nadaným dětem. Spisovatelem na plný úvazek je od roku 1987, první práce (povídka Řeka Styx teče proti proudu) mu byla otištěna 15. února 1982 – v den, kdy se mu.

Terror

Kniha ( pevná vazba )

Arktická výprava se mění v boj o přežití Terror, je ve všech smyslech toho slova „mrazivý“ horor, vycházející z historických událostí. Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu sira Franklina, která se roku 1845 vydala hledat tzv. severozápadní cestu a jejíž osud je dodnes zahalen tajemstvím a je předmětem mnoha odborných i laických… Přejít na celý popis

Mrkněte se, na jaké knížky vám knihkupci zařídili slevu 30 %! Jejich výběr obsahuje samá slavná jména Více informací

Arktická výprava se mění v boj o přežití Terror, je ve všech smyslech toho slova „mrazivý“ horor, vycházející z historických událostí. Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu sira Franklina, která se roku 1845 vydala hledat tzv. severozápadní cestu a jejíž osud je dodnes zahalen tajemstvím a je předmětem mnoha odborných i laických spekulací. V pestrém kaleidoskopu, proloženém četnými retrospektivními pasážemi, sledujeme osudy námořníků, kteří uvázli v ledové arktické pasti, docházejí jim potraviny, sužují je kurděje i jiné choroby a pronásleduje je tajemný a nelítostný netvor.

Bestseller v knihy Dobrovský

45496. v e-shopu | 38942. minulý týden

160. v Horor | 141. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.9 z 5 7 hodnocení čtenářů

6× 5 hvězdiček 1× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

5 z 5 hvězdiček Anonym 18. července 2018

Vynikající a silný příběh, stejně sugestivní, jako jeho zpracování pro televizi (AMC).

Pomohla vám tato recenze? Ano 16

Kniha, BB art, 2016, 9788075076519

5 z 5 hvězdiček Kateřina Hušková 28. února 2019

Kniha, která zamrazí. Velmi pěkně hororová kniha. Doporučuji všem si přečíst.

Pomohla vám tato recenze? Ano 0

Kniha, BB art, 2016, 9788075076519

5 z 5 hvězdiček Pavel Skurovec 7. února 2019

Opravdu mrazivá kniha. Na to, kolik má stran, jsem při čtení nenašel žádné hluché místo. Děj je napínavý, má spád a vyprávění je naprosto uvěřitelné. Dan Simmons je skutečně vynikající autor. Jedna z nejlepších knih, které jsem četl.

Terror

Arktická výprava se mění v zoufalý boj o přežití.

Terror, je ve všech smyslech toho slova „mrazivý“ horor, vycházející z historických událostí. Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu sira Franklina, která se roku 1845 vydala hledat tzv. severozápadní cestu a jejíž osud je dodnes zahalen.

Bežná cena Bežne 22,70 €

Vypredané , sú však dostupné iné vydania.

Zadajte e-mail a budeme vás informovať, keď bude kniha dostupná.

Odporúčané tituly a kolekcie

Viac o knihe

Máte o knihe viac informácií ako je na tejto stránke alebo ste našli chybu? Budeme vám veľmi vďační, ak nám pomôžete s doplnením informácií na našich stránkach.

Recenzie

Knihu som nedokazala zohnat.. bola som zufala, tolko dobrych recenzii a Vy ani za ten svet nedokazete najst obchod, v kt. by lezal posledny, zabudnuty kusok (uz len to o niecom svedci) :-). Ale neustalym channelovanim energie a hlasnymi myslienkami (a istym internetovym bazarom) sa mi tato tajuplna kniha, nakoniec, do ruk dostala. Ake z nej mam pocity? Je mi zima, hoci vonku je 26 stupnov, na prstoch sa mi objavuju omrzliny a pery su popraskane, mam chut si doliat zivot s brandy alebo s whiskey a .. viem, ze cosi sa blizi.. uz je nas len par.

Bravo Dan Simmons, dostal si ma!
A teraz vazne, ak sa Vam ju podari zohnat, chodte do nej, myslim, ze nebudete lutovat. a ak sa Vam bude zdat byt prilis hruba, verte mi, Simmons nema otravne opisy, neunudi Vas a jeho talent zasiahnut realitu, je enormny. Citala som ju pomaly, pretoze sa vsetko predomnou odvijalo ako mrazive divadlo. A myslim, ze nie som jedina, kto sa zacal trosku zaoberat skutocnostami z rokov 1845-51 🙂 Čítaj viac

Terror

Arktická výprava se mění v zoufalý boj o přežití.

Zatím poslední kniha Dana Simmonse, Terror, je ve všech smyslech toho slova “mrazivý” horor, vycházející z historických událostí. Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu sira Franklina.

Bežná cena Bežne 17,75 €

Vypredané , sú však dostupné iné vydania.

Zadajte e-mail a budeme vás informovať, keď bude kniha dostupná.

Odporúčané tituly a kolekcie

Viac o knihe

Máte o knihe viac informácií ako je na tejto stránke alebo ste našli chybu? Budeme vám veľmi vďační, ak nám pomôžete s doplnením informácií na našich stránkach.

Recenzie

Knihu som nedokazala zohnat.. bola som zufala, tolko dobrych recenzii a Vy ani za ten svet nedokazete najst obchod, v kt. by lezal posledny, zabudnuty kusok (uz len to o niecom svedci) :-). Ale neustalym channelovanim energie a hlasnymi myslienkami (a istym internetovym bazarom) sa mi tato tajuplna kniha, nakoniec, do ruk dostala. Ake z nej mam pocity? Je mi zima, hoci vonku je 26 stupnov, na prstoch sa mi objavuju omrzliny a pery su popraskane, mam chut si doliat zivot s brandy alebo s whiskey a .. viem, ze cosi sa blizi.. uz je nas len par.

Bravo Dan Simmons, dostal si ma!
A teraz vazne, ak sa Vam ju podari zohnat, chodte do nej, myslim, ze nebudete lutovat. a ak sa Vam bude zdat byt prilis hruba, verte mi, Simmons nema otravne opisy, neunudi Vas a jeho talent zasiahnut realitu, je enormny. Citala som ju pomaly, pretoze sa vsetko predomnou odvijalo ako mrazive divadlo. A myslim, ze nie som jedina, kto sa zacal trosku zaoberat skutocnostami z rokov 1845-51 🙂 Čítaj viac

Terror – Dan Simmons

Zatím poslední kniha Dana Simmonse, Terror, je ve všech smyslech toho slova „mrazivý“ horor, vycházející z historických událostí. Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu celá specifikace

V porovnání cen u tohoto produktu již není zařazen žádný obchod.

V porovnání cen u produktu Terror – Dan Simmons již není zařazen žádný obchod. Doporučujeme Vám tyto podobné produkty:

Země mrtvých nadějí – Christopher John Sansom

Šest žen Jindřicha VIII. – Alison Weir

Exodus – Leon Uris

Motörhead – Lemmy Kilmister

Terror – Dan Simmons – Specifikace

Dan Simmons

beletrie

BB ART

648

2016

Zatím poslední kniha Dana Simmonse, Terror, je ve všech smyslech toho slova „mrazivý“ horor, vycházející z historických událostí. Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu sira Franklina, která se roku 1845 vydala hledat tzv. „severozápadní cestu“ a jejíž osud je dodnes zahalen tajemstvím a je předmětem mnoha odborných i laických spekulací. V pestrém kaleidoskopu, proloženém četnými retrospektivními pasážemi, sledujeme osudy námořníků, kteří uvázli v ledové arktické pasti, docházejí jim potraviny, sužují je kurděje i jiné choroby a pronásleduje je tajemný a nelítostný netvor. Výprava se postupně mění v zoufalý boj o přežití. Kniha je navzdory rozsahu plná nepřetržitého napětí, nesporného vypravěčského umu a dokonale zvládnutých dobových reálií. Autor: Simmons Dan Rok vydání.

E-kniha: Terror – Dan Simmons

Elektronická kniha: Terror
Autor: Dan Simmons


90% 2 hodnocení
100% 1 recenze počet hodnocení
93 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 646
Rozměr: 24 cm
Vydání: 1. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Terror
Spolupracovali: přeložil Pavel Medek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, BB/art, 2007
ISBN: 978-80-738-1214-0
Ukázka: » zobrazit ukázku

Horor amerického autora je tentokrát inspirovaný tajemnými okolnostmi zániku polární výpravy sira Johna Franklina při hledání takzvané severozápadní cesty, které dodnes nebyly objasněny. Výchozím bodem napínavého děje je říjen roku 1847, kdy u pobřeží Arktidy bezmocně spočívají dvě sesterské lodě anglického královského námořnictva, Erebus a Terror, pátrající po Franklinově výpravě, se zdecimovanou posádkou beznadějně zamrzlé v ledu. Námořníkům docházejí potraviny, většina jich onemocněla kurdějemi a hlavně jsou pronásledováni kromě nepřátelsky naladěných Eskymáků i záhadnými úkazy a přízrakem nořícím se z ledových hlubin, který usiluje nejen o jejich životy, ale i zdravý rozum. Snahy o vyproštění ztroskotávají, mužstvo ztrácí naději i trpělivost a pokusy o výstup na pevnou zem vedou nakonec za dramatických okolností k objevení pozůstatků výpravy Johna Franklina. Úděl obou výprav se tak naplní a přeživší členové splývají s domorodým kmenem. V pestré mozaice se prolínají četné retrospektivní pasáže se skutečnými historickými fakty a dohromady tvoří dramatický a barvitý příběh boje o přežití.

Arktická výprava se mění v zoufalý boj o přežití… tajemný a nelítostný netvor nemá slitování.

Kniha Terror je ve všech smyslech toho slova „mrazivý“ horor, vycházející z historických událostí. Dan Simmons jako kulisu svého příběhu použil výpravu sira Franklina, která se roku 1845 vydala hledat tzv. severozápadní cestu a jejíž osud je dodnes zahalen tajemstvím a je předmětem mnoha odborných i laických spekulací.

V pestrém kaleidoskopu, proloženém četnými retrospektivními pasážemi, sledujeme osudy námořníků, kteří uvázli v ledové arktické pasti, docházejí jim potraviny, sužují je kurděje i jiné choroby a pronásleduje je tajemný a nelítostný netvor. Výprava se postupně mění v zoufalý boj o přežití.

Kniha TERROR je navzdory rozsahu plná nepřetržitého napětí, nesporného vypravěčského umu a dokonale zvládnutých dobových reálií.

Na rok 2017 se chystá premiéra TV seriálu, natočeného na motivy tohoto románu. Producentem jsou mimo jiné: Ridley Scott a Dan Simmons.

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Horory

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > S > Simmons – Dan Simmons

Katalog nakladatelství > B > BB art

bojka 2018-11-17
Úžasná kniha. Nebude se vám ji chtít odložit dokud ji celou nepřečtete. Stránky budete doslova hltat a po pár dnech budete litovat, že už je konec. Konec, který mě zasáhl a tak nějak rozesmutnil – nedokážu svoje pocity přesně definovat, ale byl to skvělý čtenářský zážitek. Díky, Dane.

Přeložil Pavel Medek

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2007 by Dan Simmons

All rights reserved.

Z anglického originálu The Terror

(First published by Little, Brown and Company

in New York in 2007)

přeložil © 2007, 2016 Pavel Medek – dědicové

Redakce textu: Richard Podaný

Jazyková korektura: Jan Řehoř

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-844-5 (pdf)

Tato kniha je s láskou a s mnoha díky za nesmazatelné arktické

zážitky věnována Kennethu Tobeymu, Margaret Sheridanové,

Robertu Cornthwaiteovi, Douglasi Spencerovi, Deweymu Marti

novi, Williamu Selfovi, Georgi Fennemanovi, Dmitrii Tiomkinovi,

Charlesi Ledererovi, Christianu Nybymu, Howardu Hawkesovi

a Jamesi Arnessovi.

Právě tento nádech prchavosti způsobuje, že bělost, oddělená od

lahodnějších představ a spojená s kterýmkoli hrozným předmětem,

zvyšuje jeho hrůzu až do krajnosti. Svědčí o tom bílý medvěd

polární a bílý žralok z tropů. Není právě jejich hebká bělost tím, co

vyvolává tak nesmírnou hrůzu? Tato příšerná bělost dodává jejich

vzhledu tak strašné mírnosti, že jej činí spíše odporným než strašli

vým. Proto na heraldickém štítu tygr se zuřivými drápy neodnímá

odvahu tolik jako bílý medvěd nebo bílý žralok.

Bílá velryba (1851)

Překlad S. V. Klíma, Družstevní práce, 1947

EXPEDICE SIRA JOH

ARKTICKÁ EXPEDICE SIRA JOHNA FRANKLINA

HLEDAJÍCÍ SEVEROZÁPADNÍ CESTU

apitán Crozier vystupuje na palubu a zjišťuje, že na jeho loď útočí du

chové z nebes. Nad jeho hlavou – nad Te r ro re m – vystřelují fosfores

kující řasy světla, rychle se ale stahují zpět jako pestrobarevné paže agresivních, ale přesto vlastně nejistých přízraků. Ektoplazmatické kostnaté prsty se vztahují k lodi, rozevírají se, připraveny po ní drapnout, a zase ustupují.

Teplota je na minus pětačtyřiceti stupních Celsia a rychle klesá. V mlze,

která se před krátkou dobou snesla během oné jediné hodiny slabého světla, jež jim nyní nahrazuje den, vypadají zkrácené stěžně – tři košové čnělky, bramové čnělky, horní lanoví a nejvyšší ráhna, to vše bylo odstraněno a uskladněno, aby se zmenšilo nebezpečí padajícího ledu a snížilo riziko, že se loď vahou ledu převrhne – jako bezohledně ořezané a celé koruny zbavené stromy, odrážející polární záři, která tančí od jednoho matně viděného obzoru k druhému. Rozeklaná ledová pole kolem lodi před Crozierovýma očima zmodrají, pak chvíli září fialově a nakonec světélkují zeleně jako nízké kopce jeho dětství v severním Irsku. Téměř míli vpravo od přídě gigantickou plovoucí ledovou horu, za níž se skrývá Erebus, sesterská loď Te r ro r u, jako by na kratičký, klamný okamžik zevnitř ozářilo světlo žhnoucí vlastním chladným vnitřním ohněm.

Crozier si přitahuje límec ke krku, zaklání se, aby zkontroloval stav stěžňů

a lanoví, jak mu velí čtyřicetiletý zvyk, a vidí, že hvězdy nad ním planou chladnou nehybnou září, zatímco ty poblíž obzoru nejen že pomrkávají, ale poskakují sem a tam, když se na ně upřeně zadívá; přesouvají se trhanými pohyby doleva a zase doprava, nahoru i dolů. Crozier to nevidí poprvé – viděl to daleko na jihu s Rossem i ve zdejších vodách při dřívějších expedicích. Na plavbě k jižnímu pólu mu jistý vědec, který celou první zimu v ledu strávil tím, že brousil a leštil čočky pro vlastní teleskop, vysvětlil, že tyhle pohyby hvězd pravděpodobně působí rychle se měnící lom paprsků v chladném vzduchu, jehož těžké ale neklidné vrstvy leží nad zamrzlým mořem a neviděnými zledovatělými pevninami. Jinak řečeno, nad novými kontinenty, které dosud

nespatřilo oko člověka. Nebo alespoň, myslí si Crozier, v téhle severní arktické oblasti oko bělocha.

Právě takový dosud neobjevený kontinent – Antarktidu – našli Crozier a jeho přítel a tehdejší velitel James Ross před necelými pěti lety. Pojmenovali moře, zálivy i pevninskou masu po Rossovi. Hory pojmenovali po svých mecenáších a přátelích. Obě sopky, které viděli na obzoru, pojmenovali po svých dvou lodích – stejných jako dnes –, takže dýmající vulkány nesou jména Erebus a Terror. Croziera překvapilo, že žádný význačný zeměpisný bod nepojmenovali po lodním kocourovi.

Po něm samém nepojmenovali nic. Do tohoto temného říjnového ledového večera roku 1847 neexistuje žádný arktický ani antarktický kontinent, ostrov, zátoka či záliv, horský hřeben, ledovec, sopka či alespoň mizerný plovoucí kus ledu, který by nesl jméno Francise Rawdona Moiry Croziera.

Crozierovi je to ovšem úplně putna. Při tomhle pomyšlení si uvědomí, že je trochu opilý. No a co, pomyslí si a automaticky přizpůsobuje rovnováhu zledovatělé palubě, která je teď nakloněná dvanáct stupňů k pravoboku, už tři roky jsem přece častěji opilý než střízlivý. Už od Sophie. I opilý jsem ale pořád lepší námořník a kapitán, než kdy byl ten ubožák a parchant Franklin za střízliva. A určitě lepší než ten jeho růžolící šišlavý oblíbený pudlík Fitzjames.

Crozier zavrtí hlavou a přejde po ledové palubě na příď k jedinému muži na hlídce, kterého vidí v pomrkávajícím světle polární záře.

Je jím mužík s krysím obličejem, temovačův pomocník Cornelius Hickey. Tady ve tmě na hlídce vypadají všichni muži stejně, protože všichni fasují totéž teplé oblečení: několik vrstev flanelu a vlny pod těžkými nepromokavými plášti, baňaté rukavice vykukující z objemných rukávů, takzvané velšské paruky – objemné tmavomodré pletené čepice s chrániči na uši – naražené hluboko do čela a pod nimi často kolem hlavy omotané šály či šátky, takže jim vykukují jen špičky omrzlých nosů. Každý námořník ale svoje teplé oblečení navléká a nosí trochu jinak – doplní je třeba doma pletenou šálou, ještě jednou čepicí přetaženou přes tu první, nebo snad barevnými rukavicemi, které mu láskyplně upletla matka, manželka či milenka a které vykukují zpod vnějších předpisových rukavic královského námořnictva – a Crozier se naučil i zdálky a potmě bezpečně rozeznat všech svých devětapadesát dosud žijících důstojníků i námořníků.

Hickey je upřeně zahleděný kamsi do dáli, za rampouchy osypaný čelen, jehož přední tři metry jsou teď pohřbeny v brázdě mořského ledu; tlak ledové masy vytlačil záď Terroru do výše a příď naopak sklonil dolů. Hickey je tak ztracen v myšlenkách nebo mrazu, že si kapitánovy přítomnosti všimne až v okamžiku, kdy Crozier dojde až k němu a stane u zábradlí, které se změnilo v ledový a sněhový oltář. Opřená o oltář stojí brokovnice, jíž je hlídka vyzbrojena. Nikdo se tady v mrazu dobrovolně nedotýká kovu, a to ani v rukavicích.

Hickey sebou nepatrně škubne, když se Crozier u zábradlí nakloní až k němu. Kapitán Terroru nevidí šestadvacetiletému temovači do obličeje, ale pod tlustým kruhem několika šál a velšské paruky menšího muže se na okamžik objevuje obláček dechu, který se okamžitě mění v mračno ledových krystalků odrážejících paprsky polární záře.

Je sice tradicí, že za zimy v ledu muži nesalutují, ani oním ledabylým cvrnknutím kotníků do čela, jehož se důstojníkům dostává na moři, zachumlaný Hickey přesto předvádí ono zvláštní zhoupnutí, pokrčení ramen a malou úklonu, jíž námořníci reagují na přítomnost svého kapitána na palubě. Hlídky byly kvůli mrazu zkráceny ze čtyř hodin na dvě – bůh ví, myslí si Crozier, že na to máme na téhle přelidněné lodi dostatek mužů, dokonce i pro zdvojené hlídky, a podle Hickeyho pomalých pohybů je mu jasné, že je námořník napůl zmrzlý. Bůhvíkolikrát už hlídkám kladl na srdce, že se musí na palubě stále pohybovat, chodit, běhat na místě, třeba i poskakovat, je-li to třeba, a neustále při tom sledovat led, přesto všichni většinu hlídky prostojí na místě, jako by byli v jižních mořích, měli na sobě tropickou uniformu a vyhlíželi mořské panny.

„Pane Hickey. Něco nového?“

„Nic od tý střelby. od toho jednoho výstřelu. to už jsou skoro dvě hodiny, pane. Zrovna před chvilkou jsem slyšel, teda myslel jsem, že slyším. možná výkřik nebo co, kapitáne. přišlo to zpoza tý ledový hory. Oznámil jsem to poručíku Irvingovi, ten ale říkal, že to nejspíš jen pracuje led.“

Crozier dostal před dvěma hodinami hlášení, že od Erebu se ozval zvuk výstřelu, a okamžitě vyběhl na palubu, zvuk se však neopakoval a Crozier nevyslal posla na druhou loď ani pátrací skupinu na led. Vyjít na zamrzlé moře v téhle tmě a v situaci, kdy ta. ta věc. čeká v bludišti tlakových hřebenů a zmrzlých sněhových vln, znamenalo jistou smrt. Zprávy se teď z lodě na loď předávaly jen v těch stále se krátících minutách polosvětla kolem poledne. Za několik dní už nebude vůbec žádný opravdový den, jen arktická noc. Čtyřiadvacet hodin denně. Sto dnů noci.

„Třeba to byl led,“ přikyvuje Crozier a přemýšlí o tom, proč Irving nenahlásil, že se možná ozval i výkřik. „A ten výstřel taky. Jen led.“

„Ano, kapitáne. Určitě to byl led, pane.“

Ani jeden z obou mužů tomu nevěří – výstřel z muškety nebo rána z brokovnice má i ze vzdálenosti jedné míle charakteristický zvuk a takhle daleko na severu se zvuk nese téměř nadpřirozeně rychle a daleko –, je ale pravda, že ledová masa, která Te r ro r svírá stále pevněji, neustále duní, sténá, praská, křupe, hučí a ječí.

Právě to ječení Crozierovi nejvíc vadí, protože ho každou noc budí z té hodiny nebo dvou pořádného spánku. Hrozně se totiž podobá křiku, který

vydávala jeho matka v posledních dnech před smrtí. tomu a povídačkám jeho staré tety o vílách, které v noci kvílením věští smrt někoho v domě. Obojí ho jako malého kluka nenechávalo spát.

Crozier se pomalu otáčí. Víčka už má obalená ledem a horní ret potažený vrstvou zmrzlého dechu a hlenů z nosu. Muži už se naučili schovávat plnovousy hluboko pod šálami a svetry, často jim ale nezbývá nic jiného než uřezat si nožem vlasy či vousy, které jim přimrzly k oblečení. Crozier se jako většina důstojníků i nadále každé ráno holí, přestože kvůli snaze šetřit uhlím je „horká voda“, kterou mu stevard nosí, většinou sotva víc než rozpuštěný led a holení bývá dost bolestivá záležitost.

„Mlčenlivá dáma je ještě na palubě?“ ptá se Crozier.

„Ano, kapitáne, je, ta je tady skoro pořád,“ odpovídá Hickey šeptem, jako by na tom snad záleželo. I kdyby je Mlčenlivá slyšela, stejně by jejich angličtině nerozuměla. Muži ale věří – a jsou o tom přesvědčenější každým dalším dnem, kdy je ta věc na ledu pronásleduje –, že je mladá Eskymačka čarodějnice nadaná tajemnými silami.

„Je na levoboku s poručíkem Irvingem,“ dodává Hickey.

„S poručíkem Irvingem? Tomu měla hlídka končit před víc než hodinou.“

„Ano, pane. Jenže ať se poslední dobu Mlčenlivá dáma vrtne kamkoli, poručík je tam s ní, pane, jestli to smím takhle říct. Když nejde dolů ona, nejde ani on. Pokud nemusí, totiž. nikdo z nás venku nevydrží tak dlouho, jako ta ča. ta ženská.“

„Nespouštějte oči z ledu a držte se své práce, pane Hickey.“

Při zvuku Crozierova drsného hlasu sebou temovačův pomocník opět škubne, pak ale zopakuje to svérázné zasalutování a znovu upře bílý nos k temnotě za přídí.

Crozier kráčí po palubě k hlídkovému stanovišti na levoboku. Minulý měsíc připravil po třech týdnech falešných srpnových nadějí na únik loď na zimu. Nařídil znovu natočit nižší ráhna rovnoběžně s podélnou osou lodě a použít jich jako hřebenových tyčí stanu. Pak znovu vztyčili stan tvaru pyramidy zakrývající většinu hlavní paluby a vyztužili ho dřevěnými nosníky, které na oněch několik týdnů optimismu uložili do podpalubí. Přestože ale muži každý den celé hodiny pracují, prohazují uličky v oněch přibližně třiceti centimetrech sněhu, který na palubě zůstává jako izolace, krumpáči a dláty odsekávají led, odhrabují navátý sníh, který pronikl pod plátěnou střechu, a konečně posypávají vyčištěné uličky pískem, na palubě neustále přetrvává tenký ledový povlak. Crozierův pohyb po zdvižené a nakloněné palubě občas spíš než chůzi připomíná elegantní bruslařské výkruty.

Plavčík Tommy Evans, který má podle rozpisu služeb držet hlídku na levoboku – Crozier nejmladšího člena posádky poznává podle směšně zelené pun

čochové čepice, kterou chlapci zjevně upletla matka a on ji vždy nosí přetaženou přes objemnou velšskou paruku –, ustoupil asi o deset kroků k zádi, aby poručíku Irvingovi a Mlčenlivé poskytl trochu soukromí.

Když to kapitán Crozier vidí, má chuť někoho – všechny – nakopat do zadku.

Eskymačka ve své kožešinové parce s kapucí a v kalhotách vypadá jako kulatý medvídek. K vysokému poručíkovi stojí napůl otočená zády. Irving je ovšem u zábradlí těsně vedle ní – nedotýká se jí sice, ale stojí blíž, než by důstojník a džentlmen stál od dámy na zahradní slavnosti nebo na výletní jachtě.

„Poručíku Irvingu!“ Crozier neměl v úmyslu vložit do oslovení tolik štěkavé přísnosti, nijak ho ale nemrzí, když vidí, jak mladík nadskočil, jako by ho někdo bodl ostrou čepelí, málem ztratil rovnováhu, levou rukou se zachytil ledem pokrytého zábradlí a pravou mu salutuje – což zatvrzele dělá pořád, přestože už se s protokolem chování na zamrzlé lodi dávno seznámil.

Je to dost ubohé zasalutování, myslí si Crozier, a to nejen proto, že v objemných rukavicích, velšské paruce a několika vrstvách teplého oblečení mladý Irving trochu připomíná salutujícího mrože, ale také proto, že si ten utřinos nechal spadnout šálu z hladce vyholeného obličeje – snad aby Mlčenlivé ukázal, jaký je fešák – a od nosních dírek mu teď visí dva dlouhé rampouchy, díky nimž vypadá ještě víc jako mrož.

„Pokračujte,“ štěkne Crozier. Pitomče zatracená, dodává v duchu.

Irving prkenně stojí, pak pohlédne na Mlčenlivou – či alespoň na zadní stranu její huňaté kapuce – a otevře ústa, jako by chtěl něco říct. Očividně ho ale nic nenapadá, takže je zase zavře. Rty má stejně bílé jako promrzlý obličej.

„Teď nemáte hlídku, poručíku,“ konstatuje Crozier a jeho hlas znovu zazní jako prásknutí bičem.

„Ano, pane. Totiž, ne, pane. Chci říct, kapitán má pravdu, pane. Totiž. “ Irving opět zavře ústa, výsledný efekt ale poněkud ruší cvakání jeho zubů. V tomhle mrazu mohou zuby po dvou či třech hodinách popraskat – či spíše explodovat a rozprsknout po jeskyňce tvořené sevřenými čelistmi šrapnel kostí a skloviny. Crozier ze zkušenosti ví, že někdy je těsně předtím, než zuby vybuchnou, slyšet pukání skloviny.

„Proč jste ještě tady venku, Johne?“

Irving se pokouší mrknout, víčka má ale doslovně zmrazená v otevřené poloze. „Nařídil jste mi, abych dával pozor na našeho hosta. abych se o ni postaral. abych Mlčenlivou ohlídal, kapitáne.“

Crozierův povzdech na sebe bere podobu ledových krystalků, které okamžik visí ve vzduchu a pak spadnou na palubu jako hrst miniaturních diamantů. „Nemyslel jsem tím každou minutu, poručíku. Nařídil jsem vám, abyste ji sledoval, hlásil mi, co dělá, postaral se, aby na lodi neprováděla nic

nepatřičného, a dohlédl na to, aby nikdo z mužů neudělal nic, co by ji. mohlo kompromitovat. Myslíte, že tady na palubě hrozí nebezpečí, že by ji někdo kompromitoval, poručíku?“

„Ne, kapitáne.“ Irvingova slova zní spíš jako otázka než odpověď.

„Víte, jak dlouho trvá, než tady venku nechráněná tkáň zmrzne, poručíku?“

„Ne, kapitáne. To jest ano, kapitáne. Myslím, že to jde dost rychle, pane.“

„Měl byste to vědět, poručíku Irvingu. Už šestkrát jste měl omrzliny, a to ještě není oficiální začátek zimy.“

Poručík Irving nešťastně přikyvuje.

„Trvá necelou minutu, než nechráněný prst na noze či ruce – nebo jakákoli jiná masitá část těla – zmrzne na kámen,“ pokračuje Crozier, přestože ví, že je to nehorázná pitomost. Při pouhých pětačtyřiceti stupních pod nulou to trvá mnohem déle, Crozier ale doufá, že to Irving neví. „A pak se vám takový zmrzlý prst odlomí jako rampouch,“ dodá ještě.

„Vážně tedy vidíte nějaké nebezpečí, že by byla naše návštěvnice. tady na palubě. kompromitována, pane Irvingu?“

Irving se tváří, jako by musel o odpovědi chvíli přemýšlet. Je docela možné, uvědomuje si Crozier, že už třetí poručík do téhle rovnice dosadil příliš mnoho úvah.

„Běžte dolů, Johne,“ přikazuje Crozier. „A zajděte za doktorem McDonaldem, ať se vám podívá na obličej a na prsty. Přísahám bohu, že pokud zase máte vážné omrzliny, zařídím vám u Průzkumné služby stržení měsíčního platu a navíc napíšu vaší matce.“

„Ano, kapitáne. Děkuji, pane.“ Irving se znovu chystá salutovat, pak si to rozmyslí, vklouzne pod plachtu a s jednou rukou stále napůl zdviženou zamíří k hlavním schůdkům. Po Mlčenlivé se neohlédne.

Crozier si znovu povzdechne. Má Johna Irvinga rád. Ten hoch se přihlásil dobrovolně – spolu se dvěma kamarády z Excellentu, druhým poručíkem Hodgsonem a prvním palubním důstojníkem Hornbym –, jenže Excellent byla zatracená trojpalubová kocábka, která byla stará dávno předtím, než začalo Noemovi rašit chmýří pod nosem. Crozier věděl, že jí vzali stěžně a že už přes patnáct let trvale kotví v Portsmouthu, kde slouží jako cvičná loď pro nejslibnější dělostřelce královského válečného námořnictva. Bohužel, pánové, řekl Crozier mládencům během jejich prvního dne na palubě – byl tehdy o něco opilejší než obvykle –, rozhlédnete-li se, zjistíte, že byť byly Terror i Erebus postaveny jako ostřelovací lodě, pánové, ani jedna nemá na palubě jediné dělo. Jsme tu, vážení mladí dobrovolníci z Excellentu – nepočítám-li muškety námořní pěchoty a pár brokovnic uložených ve skladu lihovin – stejně nevyzbrojení jako novorozeňata. Jako zasranej Adam ve svým zasraným novoroze

neckým oblečku. Jinými slovy, pánové, dělostřelečtí experti jsou téhle expedici platní asi jako cecky kanci.

Crozierova ironie toho dne nadšení mladých dělostřeleckých důstojníků nijak neutlumila – Irving i druzí dva stále dychtili vydat se na plavbu, na níž měli na několik zim zamrznout v ledu. Samozřejmě, to bylo v Anglii za vlahého květnového dne roku 1845.

„A teď se ten nešťastný cucák navíc zamiluje do eskymácké čarodějky,“ huhlá hlasitě Crozier.

Jako by rozuměla jeho slovům, Mlčenlivá se pomalu otočí k němu.

Její tvář je obvykle neviditelná, schovaná v hlubokém tunelu kápě, nebo jsou její rysy překryté širokým límcem z vlčí kožešiny, dnes večer ale Crozier vidí její drobný nosík, velké oči a plná ústa. V těch černých očích se odráží chvějivá polární záře.

Na kapitána Francise Rawdona Moiru Croziera nepůsobí nijak přitažlivě; je v ní příliš mnoho divošky, než aby ji – dokonce i jako presbyteriánský Ir – mohl považovat za zcela lidskou, natož pak tělesně přitažlivou, a navíc má kapitán mysl i nižší partie stále plné jasných vzpomínek na Sophii Cracroftovou. Dokáže ale pochopit, že Irving, daleko od domova, od rodiny a od děvčete, pokud nějaké má, by se do téhle pohanské ženy zamilovat mohl. Už její zvláštnost – a možná i ponuré okolnosti jejího příchodu k nim a smrti jejího mužského společníka, tak podivně propojené s prvními útoky tajemného netvora, číhajícího tam venku ve tmě – musí na takového mladého beznadějného romantika, jakým je třetí poručík John Irving, působit jako plamen na poletující můru.

Naproti tomu Crozier, jak zjistil ve Van Diemenově zemi roku 1840 a znovu naposledy v Anglii v oněch měsících před vyplutím expedice, je už na romantiku příliš starý. A příliš irský. A příliš obyčejný.

Právě teď by si ze všeho nejvíc přál, aby se ta dívka vyšla projít na temný led a nikdy už se nevrátila.

Vzpomíná si na onen den před čtyřmi měsíci, kdy doktor McDonald podal Franklinovi a jemu zprávu o výsledku její prohlídky; bylo to odpoledne téhož dne, co její eskymácký společník zemřel, zadusil se vlastní krví. Podle McDonaldova lékařského názoru bylo Eskymačce něco mezi patnácti a dvaceti lety – u domorodců se věk velmi těžko určuje –, měla už první menstruaci, ale podle všech příznaků byla dosud virgo intacta. Dále McDonald uvedl, že důvodem, proč nepromluvila a nevydala jediný zvuk, ani když byl její otec či manžel postřelen a umíral, je skutečnost, že nemá jazyk. Podle McDonaldova názoru nebyl jazyk vyříznut, ale ukousnut těsně u kořene; buď to provedla sama Mlčenlivá, nebo někdo či něco jiného.

Croziera to ohromilo – ani ne tak chybějící jazyk, jako spíše sdělení, že je Eskymačka panna. Strávil v severních arktických oblastech – zejména za

Parryho expedice, která přezimovala v blízkosti eskymácké osady – dost času, aby věděl, že místní domorodci berou pohlavní styk na tak lehkou váhu, že muži často nabízejí velrybářům nebo námořníkům Průzkumné služby vlastní manželky a dcery výměnou za ty nejlacinější tretky. Vzpomínal si, že ženy se někdy samy nabízely jen tak pro zábavu, chichotaly se a povídaly si s jinými ženami a dětmi i ve chvílích, kdy námořníci přiráželi, hekali a sténali mezi jejich roztaženýma nohama. Domorodci byli jako zvířata. Podle názoru Francise Croziera mohly ty kožešiny a chlupaté kůže, v nichž chodili oblečení, klidně být jejich vlastní zvířecí srstí.

Kapitán zvedá ruku v rukavici ke štítku čepice, schované pod dvěma pevně utaženými tlustými šálami, takže ji nemůže smeknout ani posunout na stranu. „Uctivě zdravím, madam, a doporučoval bych vám ke zvážení, abyste se co nejdříve vrátila dolů do své kajuty. Tady venku začíná být trochu chladno.“

Mlčenlivá na něj upřeně hledí. Nemrká, přestože na jejích dlouhých řasách kupodivu není žádný led. Samozřejmě také nic neříká, jen se dívá.

Crozier ještě jednou symbolicky cvrnkne do čepice a pokračuje v obchůzce paluby, šplhá na ledem vyzdviženou záď, jde dál dolů po pravoboku a na chvíli se zastaví s druhými dvěma muži na hlídce; chce dát Irvingovi čas, aby slezl dolů a vysvlékl se z venkovního oblečení. Nechce, aby to vypadalo, že se kapitán hrne dolů v patách svému poručíkovi.

Právě končí rozhovor s poslední roztřesenou hlídkou, námořníkem první třídy Shanksem, když se zpod plachty vyřítí vojín Wilkes, nejmladší člen oddílu námořní pěchoty, který je na palubě. Wilkes si přes uniformu volně přehodil jen dvě vrstvy teplého šatstva, takže mu zuby začnou cvakat, ještě než promluví.

„Pan Thompson se nechává kapitánovi poroučet, pane. Strojní důstojník vzkazuje, že by měl kapitán co nejrychleji sejít dolů do podpalubí.“

„Proč?“ Crozier ví, že pokud kotel konečně vypověděl službu, jsou všichni mrtví.

„Velice se kapitánovi omlouvám, pane, ale pan Thompson říká, že je kapitánova přítomnost nezbytná, protože námořník Manson je na pokraji vzpoury, pane.“

Crozier se prudce napřímí. „Vzpoury?“

„,Na pokraji vzpoury‘, tak přesně to pan Thompson říkal, pane.“

„Mluvte anglicky, vojíne Wilkesi.“

„Manson odmítá nosit další pytle uhlí kolem kajuty mrtvejch, pane. Taky odmítá slézt dolů do skladiště. Říká, že ve vší úctě odmítá, pane. Nechce vylézt nahoru, jen sedí na zadku na spodním schůdku a odmítá nosit další uhlí dozadu do strojovny.“

„Co je to za nesmysly?“ Crozier cítí první nával dobře známého nezadržitelného irského vzteku.

„To kvůli těm duchům, pane,“ vysvětluje vojín Wilkes mezi cvakáním zubů. „Všichni je slyšíme, když nosíme uhlí nebo když jdeme pro něco do spodních skladišť. Proto nikdo z chlapů nesleze pod dolní palubu, pokud ho tam nepošle někdo z důstojníků, pane. Dole v tom skladišti, potmě, něco je. Je tam slyšet škrábání a bouchání zevnitř lodi, kapitáne. Není to jen led. Manson si je jistej, že je to jeho starej parťák Walker, on. to. a ty další mrtvoly, co jsou v kajutě mrtvejch uložený, a že se chtěj dostat ven.“

Crozier se ubrání nutkání uklidnit vojína námořní pěchoty fakty. Mladého Wilkese by možná fakta příliš neuklidnila.

Prvním prostým faktem je, že ty škrábavé zvuky, které se nesou z kajuty mrtvých, téměř určitě vydávají stovky nebo tisíce velkých černých krys, které hodují na Wilkesových mrtvých druzích. Norské krysy – jak Crozier ví lépe než mladý vojín – jsou noční živočichové, což znamená, že během dlouhé arktické zimy jsou aktivní ve dne v noci, a mají zuby, které nepřetržitě dorůstají. To zase znamená, že ta zatracená havěť musí neustále něco hlodat. Viděl už, jak se prokousaly dubovými sudy královského námořnictva, dva a půl centimetru tlustými plechy a dokonce i olověnými pláty. Tam dole nemají krysy se zmrzlými pozůstatky námořníka Walkera a jeho pěti nešťastných druhů – včetně tří nejlepších Crozierových důstojníků – o nic větší problémy, než by měl on sám se žvýkáním kusu studeného soleného hovězího.

Crozier si ale nemyslí, že to, co Manson a ostatní slyší, jsou jen krysy.

Krysy, jak Crozier ví ze smutných zkušeností z třinácti zim strávených v ledu, většinou vaše přátele požírají tiše a efektivně, s výjimkou občasného hlasitého pištění, které značí, že se krví zmámené a vyhladovělé potvory pustily jedna do druhé.

To, co dole v podpalubí vydává ty škrábavé a bouchavé zvuky, je něco jiného.

Crozier se rozhodne nepřipomínat vojínu Wilkesovi ani druhý prostý fakt: zatímco za normálních okolností by dolní paluba pod čarou ponoru nebo pod zimní čarou zamrzlého mořského ledu byla chladným, ale bezpečným místem, záď Terroru se pod tlakem ledu zvedla skoro o čtyři metry výš, než by měla být. Lodní trup je stále ponořený, kryje ho ale jen pár set tun nahromaděné zubaté ledové tříště a několik dalších tun sněhu, který k němu muži nahrnuli do výše několika desítek centimetrů pod zábradlí, aby během zimy zajistil dodatečnou izolaci.

Kapitán Crozier má podezření, že něco se těmi tunami sněhu prohrabalo a provrtalo si tunel jako železo tvrdými ledovými deskami, aby se dostalo k lodnímu trupu. Ta věc nějak vycítila, které části vnitřních prostor podél trupu, jako například vodní nádrže, jsou obloženy železnými pláty, a našla jednu z mála dutých vnějších skladištních prostor – kajutu mrtvých – vedoucích přímo do lodi. A teď tam škrábe, bouchá a snaží se dostat dovnitř.

Crozier ví, že na celém světě existuje jen jedna věc obdařená takovou silou, smrtící vytrvalostí a zlovolnou inteligencí. Nestvůra z ledu se snaží proniknout k nim zespodu.

Bez dalšího slova k vojínu Wilkesovi sestupuje kapitán Crozier do podpalubí, aby vyřešil nastalou situaci.

už, který snědl vlastní boty – tím byl a tím měl navždy zůstat.

Čtyři dny před stanoveným datem vyplutí dostal kapitán sir John

Franklin chřipku, která řádila v okolí. Byl si jistý, že ji nechytil od

žádného z obyčejných námořníků a přístavních dělníků, kteří nakládali jeho lodě v londýnském doku, ani od žádného ze svých sto třiceti čtyř členů posádky a důstojníků – ti byli všichni zdraví jako pivovarští koně –, ale od nějakého neduživého patolízala z některého kruhu společenských přátel lady Jane.

Muž, který snědl vlastní boty.

Manželky arktických hrdinů tradičně vlastnoručně šijí vlajku, která má být umístěna někde na nejsevernějším bodu výpravy, nebo v tomto případě vztyčena, až expedice úspěšně najde a překoná hledanou Severozápadní cestu, a když se Franklin vrátil domů, jeho manželka Jane právě došívala hedvábného Union Jacka. Sir John vešel do salonu a napůl se zhroutil na žíněnou pohovku kousek od ní. Později si nevzpomínal, že by si zouval vysoké boty, někdo mu je ale stáhnout musel – buď Jane, nebo někdo ze služebnictva –, protože brzy už v polospánku ležel na zádech; bolela ho hlava, žaludek mu prováděl mnohem horší kousky než kdykoli na moři a kůže ho pálila od horečky. Lady Jane mu vyprávěla o svém činorodostí nabitém dni a ani na okamžik se nezastavila. Sir John se pokoušel ji poslouchat a horečka ho unášela na přerývaných vlnách.

Je ten, co snědl vlastní boty, a je jím už třiadvacet let, od roku 1822, kdy se vrátil do Anglie ze své první neúspěšné pozemní expedice do severní Kanady, kde hledal Severozápadní cestu. Vzpomínal si na posměšky a žerty, které si po návratu vyslechl. Franklin snědl vlastní boty – a jedl na té zpackané tříleté výpravě i horší věci, včetně tripe-de-roche, odporné kaše uvařené z lišejníků, seškrábaných z kamenů. Dva roky po začátku výpravy, když umírali hladem, on a jeho muži – už dřív Franklin svůj oddíl rozdělil na tři skupiny a druhé dvě nechal, aby se o sebe postaraly samy – uvařili svršky svých vysokých i kotní

kových bot, aby přežili. Sir John – tehdy ještě jen John, titul mu byl pro neschopnost udělen až po pozdější pozemní výpravě a zpackané námořní polární expedici – roku 1821 celé dny neměl k jídlu nic kromě kousků nevydělané kůže. Jeho muži snědli i buvolí kožešiny, v nichž spali. Pak někteří z nich přešli i na další věci.

On sám ale nikdy neokusil lidské maso.

Do dnešního dne měl Franklin vážné pochyby o tom, zda se ostatním členům expedice, včetně jeho dobrého přítele a hlavního pobočníka doktora Johna Richardsona, podařilo tomuto nutkání odolat. Stalo se toho příliš mnoho – za tu dobu, co byly jednotlivé skupiny oddělené, protloukaly se arktickými pláněmi a lesy a zoufale se snažily najít cestu zpět k Franklinově malé improvizované základně zvané Fort Enterprise a ke skutečným pevnostem Fort Providence a Fort Resolution.

Zemřelo devět bělochů a jeden Eskymák. Devět mrtvých z původních jedenadvaceti mužů, kteří pod velením mladého poručíka Johna Franklina, třiatřicetiletého a už tehdy trochu obtloustlého a proplešatělého, roku 1819 vyrazili z Fort Resolution, a k tomu jeden z místních průvodců, které přibrali cestou – Franklin mu odmítl dovolit, aby se od expedice odloučil a hledal si potravu sám. Dva z jeho mužů byli chladnokrevně zavražděni. Přinejmenším jednoho bez nejmenších pochybností ostatní snědli. Zemřel ale jen jeden Angličan. Jen jeden opravdový běloch. Všichni ostatní byli jen francouzští voyageurs nebo indiáni. To byl svého druhu úspěch – jen jeden mrtvý Angličan, přestože všichni ostatní se změnili v blábolící zarostlé kostlivce. Přestože všichni ostatní přežili jen díky tomu, že podporučík George Back, ten zatracený sexuální maniak, ušel na sněžnicích dva tisíce kilometrů a vrátil se k nim se zásobami a – což bylo ještě důležitější než zásoby – s dalšími indiány, kteří Franklina a jeho umírající oddíl nakrmili a postarali se o něj.

Ten zatracený Back. Vůbec to nebyl dobrý křesťan. Arogantní. Žádný opravdový džentlmen, přestože byl později povýšen do šlechtického stavu za arktickou expedici, při níž se plavil na tomtéž Te r ro r u, kterému nyní velí sir John.

Na téhle expedici, Backově expedici, byl Te r ro r zvedající se ledovou krou vyhozen patnáct metrů do vzduchu a zpátky do vody dopadl tak prudce, že mezi všemi dubovými prkny jeho trupu začalo dovnitř zatékat. George Back doplul s prosakující lodí zpět až k irskému pobřeží a najel na mělčinu pouhých pár hodin před tím, než by se byla definitivně potopila. Posádka omotala trup řetězy, které prkna stáhly natolik, že je loď stačila dopravit domů. Všichni muži měli kurděje – zčernalé dásně, krvácející oči a vypadávající zuby – a trpěli šílenstvím a vidinami, které jsou průvodním jevem kurdějí.

Backovi pak samozřejmě udělili titul. Tak tomu bylo v Anglii a na Admiralitě zvykem, když jste se vrátili z polární výpravy, která skončila absolutním

fiaskem a vedla k obrovským ztrátám na životech; pokud jste přežili, dali vám titul a uspořádali slavnostní přehlídku. Když se Franklin roku 1827 vrátil ze své druhé expedice, na níž mapoval nejsevernější pobřeží severoamerického kontinentu, převzal titul osobně z rukou krále Jiřího IV. Pařížská Zeměpisná společnost ho vyznamenala zlatou medailí. Dostal hodnost kapitána a velení na překrásné malé fregatě Rainbow, vyzbrojené šestadvaceti děly, a byl vyslán do Středozemního moře, což je přidělení, za jaké se každý kapitán královského námořnictva denně modlí. Požádal o ruku jednu z nejdražších přítelkyň své zemřelé manželky Eleanor, energickou, krásnou a přímočarou Jane Griffinovou.

„Tak jsem u čaje siru Jamesovi vysvětlila,“ říkala právě Jane, „že pro mne má úspěch a dobrá pověst mého drahého sira Johna nesrovnatelně větší váhu než sobecká potěcha z manželovy společnosti, i když to znamená, že bude pryč čtyři roky. nebo pět.“

Jak se jmenovala ta patnáctiletá indiánka z kmene Žlutých nožů, kvůli níž chtěl Back svést souboj na jejich zimovišti ve Fort Enterprise?

Zelená punčocha. To je ono. Zelená punčocha.

Ta holka byla zlá. Krásná, to ano, ale zlá! Nestydatá. Franklin sám, přestože se všemožně snažil nikdy se na ni nedívat, viděl, jak jedné měsíčné noci vyklouzla ze svých pohanských hábitů a nahá prošla podél poloviny jejich srubu.

Bylo mu tehdy čtyřiatřicet let, indiánka byla ale první nahou ženou, kterou kdy spatřil, a dodnes zůstávala tou nejkrásnější. Ta tmavá kůže. Ňadra už těžká jako kulaté ovoce, zároveň ale dosud nedospělá, bradavky ještě nezdvižené, dvorce kolem nich jako podivné hladké tmavohnědé kruhy. Ten obraz sir John nedokázal vymazat z paměti – ať se jakkoli snažil a modlil – za celé čtvrt století, které od té doby uplynulo. Dívka neměla klasické stydké ochlupení ve tvaru V, jaké Franklin později viděl na své první manželce Eleanor – vlastně jen jednou zahlédl, když se připravovala do koupele, protože Eleanor nikdy nedovolila, aby bylo jejich vzácné milování ozářeno jediným paprskem světla –, ani řidší, ale zcuchanější slámově žluté houští, které zdobilo stárnoucí tělo jeho současné manželky Jane. Ne, mladá indiánka Zelená punčocha měla nad pohlavím jen uzoučký, ale uhlově černý kolmý proužek. Jemný jako havraní pírko. Černý jako sám hřích.

Skotský podporučík Robert Hood, který už zplodil jednoho parchanta s jinou indiánkou za té nekonečné první zimy ve srubu, který Franklin pojmenoval Fort Enterprise, se do patnáctileté squaw Žlutých nožů Zelené punčochy okamžitě zamiloval. Dívka předtím spávala s jiným podporučíkem, Georgem Backem, když ale Back odešel na loveckou výpravu, přenesla svoji sexuální přízeň na Hooda s lehkostí, jakou znají pouze pohanské a primitivní národy.

Franklin si dodnes vzpomínal na vášnivé sténání za dlouhé noci – a nebyla to vášeň několika minut, s jakou měl zkušenosti ze soužití s Eleanor (při níž

samozřejmě nesténal a nevydával žádné jiné zvuky, protože něco takového by džentlmen nikdy neudělal), a dokonce ani dva krátké výbuchy vášně jako oné památné noci na svatební cestě s Jane. Ne, Hood a Zelená punčocha si to rozdali půltucetkrát. Sotva Hoodovy a dívčiny vzdechy ze sousedního přístřešku ustaly, hned začaly znovu – smích, tiché chichotání, pak tlumené sténání vedoucí opět k hlasitějším výkřikům, jak ta nestydatá sotva odrostlá ženská Hooda pobízela k pokračování.

Jane Griffinové bylo 5. prosince 1828, kdy se provdala za zcela čerstvě pasovaného sira Johna Franklina, třicet šest let. Na svatební cestu jeli do Paříže. Franklinovi se město nijak zvlášť nezalíbilo, nelíbili se mu ani Francouzi, hotel byl ale přepychový a jídlo velmi dobré.

Franklin měl trochu strach, aby na svých cestách na kontinentu nenarazili na toho chlapa Rogeta – Petera Marka Rogeta, který získal jistou reputaci v literárních kruzích, protože připravoval k vydání ten svůj hloupý slovník, nebo co to bylo –, téhož Rogeta, který kdysi požádal Jane Griffinovou o ruku a byl odmítnut stejně jako všichni ostatní nápadníci v jejích mladších letech. Franklin později tajně nakoukl do jejích deníků z té doby – ospravedlňoval svůj přečin tím, že podle něj chtěla, aby tu spoustu svazků vázaných v teletině našel a přečetl si je, protože proč by je jinak nechávala ležet někde, kde na ně mohl tak snadno narazit? – a našel úhledným a přesným rukopisem své milované zaznamenanou pasáž, kterou si zapsala v den, kdy se Roget konečně oženil s jinou – „s mojí životní láskou je konec.“

Robert Hood dělal se Zelenou punčochou kravál šest nekonečných arktických nocí, když se z lovecké výpravy s indiány vrátil druhý podporučík George Back. Oba muži se dohodli, že se druhý den ráno za svítání – tedy kolem desáté hodiny – utkají v souboji na život a na smrt.

Franklin nevěděl, co si počít. Tělnatý poručík si nedokázal vynutit jakoukoli kázeň mezi neurvalými voyageurs či pohrdlivě se tvářícími indiány, natož pak zvládnout paličatého Hooda nebo impulzivního Backa.

Oba podporučíci byli výtvarníci a kresliči map. Franklin od té doby nikdy žádnému výtvarnému umělci nevěřil. Když ten sochař v Paříži modeloval ruce lady Jane a ten navoněný sodomita k nim tady v Londýně skoro měsíc chodil a maloval její oficiální portrét, Franklin ji s nimi ani na okamžik nenechal samotnou.

Back s Hoodem se za svítání chystali utkat v souboji na život a na smrt a John Franklin nebyl schopen ničeho jiného než schovat se ve srubu a modlit se, aby následné úmrtí či zranění definitivně nezlikvidovalo poslední zbytky zdravého rozumu mezi členy jeho již tak neúspěšné expedice. Jeho rozkazy neuváděly, že by se měl na svou dva tisíce kilometrů dlouhou pouť přes arktickou pevninu, pobřežní moře a řeky zásobovat potravou. Z vlastní kapsy zaplatil dostatek potravin pro šestnáct mužů na jeden den. Předpokládal, že pak pro

ně budou lovit a dostatečně je krmit indiáni, právě tak jako průvodci ponesou jeho zavazadla a ujmou se pádlování v jeho kánoi z březové kůry.

Kánoe z březové kůry, to byl omyl. O dvacet tři roky později už byl ochoten to přiznat – alespoň sám sobě. Po pouhých několika dnech na ledem zatarasených vodách podél severního pobřeží, k nimž dospěli za víc než půl druhého roku po odchodu z Fort Resolution, se chatrná plavidla začala rozpadat.

Franklin se zavřenýma očima, rozpáleným čelem a bolestí v hlavě bez zájmu poslouchal nepřetržitý proud manželčina brebentění a zároveň vzpomínal na to ráno, kdy také se zavřenýma očima ležel v tlustém spacím pytli, zatímco Back s Hoodem před srubem odpočítávali patnáct kroků a pak se otočili ke střelbě. Ti zatracení indiáni a právě tak zatracení voyageurs – v mnoha směrech stejní divoši – považovali souboj na život a na smrt za příležitost k zábavě. Ze Zelené punčochy, jak si Franklin vzpomínal, to ráno vyzařovalo téměř erotické potěšení.

Byť ležel ve spacím pytli a rukama si zakrýval uši, přesto slyšel povel k odkrokování vzdálenosti i další povely k otočení, zamíření a palbě.

Následovalo dvojí kovové cvaknutí. Smích shromážděného davu.

Starý skotský námořník, který celý souboj svými povely řídil, drsný a nedžentlmensky obhroublý John Hepburn, někdy v noci z pečlivě připravených pistolí odstranil prach i kule.

Přemoženi neutuchajícím řehotem davu voyageurs i indiánů, kteří se pobaveně plácali do kolen, se Hood s Backem trucovitě rozešli opačným směrem. Krátce poté Franklin Georgi Backovi nařídil, aby se vrátil k pevnostem a nakoupil u společnosti Hudson Bay Company další zásoby. Back byl skoro celou zimu pryč.

Franklin snědl vlastní boty a živil se lišejníkem seškrábaným z kamení – odporným jídlem, z jakého by se každý slušný anglický pes pozvracel –, nikdy ale neokusil lidské maso.

Rok po onom odvráceném souboji v Richardsonově oddílu – poté, co se od něj Franklinova skupina oddělila – ten vzpurný a napůl šílený Irokéz, který expedici doprovázel, Michel Teroahaute, střelil podporučíka, výtvarníka a kresliče map Roberta Hooda doprostřed čela.

Týden před vraždou indián odněkud hladovějící skupince přinesl kus masa zvláštní výrazné chuti; tvrdil, že pochází z vlka, kterého buď rozpáral a zabil karibu, nebo kterého zabil sám Teroahaute svým kostěným nožem – indiánova historka se neustále měnila. Vyhladovělí muži maso uvařili a snědli, ještě předtím si však Richardson všiml na kůži malého znamínka, které vypadalo jako tetování. Doktor se později Franklinovi svěřil, že se Teroahaute nepochybně vrátil k tělu jednoho z voyageurs, který ten týden na stezce zemřel.

V okamžiku, kdy Richardson, který právě seškrabával z kamenů lišejník,

zaslechl výstřel, byli vyhladovělý indián a umírající Hood sami. Teroahaute zatvrzele prohlašoval, že šlo o sebevraždu, jenže Richardsonovi, který v minulosti viděl nejednu oběť sebevraždy, bylo podle umístění kule v mozku jasné, že se Robert Hood sám zastřelit nemohl.

Indián byl nyní ozbrojený britským bajonetem, mušketou, dvěma plně nabitými a na půl kohoutku nataženými pistolemi a nožem dlouhým jako jeho předloktí. Dva zbývající neindiánští členové výpravy – Hepburn a Richardson – měli dohromady jen jednu malou pistoli a jednu nespolehlivou mušketu.

Richardson, dnes jeden z nejváženějších vědců a chirurgů v celé Anglii, přítel básníka Roberta Burnse, tehdy však pouhý slibný expediční lékař a přírodovědec, vyčkal na chvíli, kdy se Michel Teroahaute vrátil z výpravy pro palivo, ujistil se, že má indián plné ruce dřeva, pak zvedl pistoli a chladnokrevně mu prostřelil hlavu.

Richardson později přiznal, že snědl Hoodův buvolí plášť, Hepburn ani Richardson – jediní dva, kteří ze svého oddílu zůstali naživu – však nikdy nemluvili o tom, co dalšího jedli v následujícím týdnu namáhavého usilovného pochodu na zpáteční cestě do Fort Enterprise.

Franklin a jeho oddíl byli ve Fort Enterprise tak slabí, že nebyli schopni stát ani chodit. Richardson a Hepburn se v porovnání s nimi zdáli plní sil.

John Franklin je možná ten, co snědl vlastní boty, zato ale nikdy.

„Kuchařka připravuje na večeři rostbíf, drahoušku. Tvoje oblíbené jídlo. Protože je nová – vím jistě, že ta Irka nás při nákupech brala na hůl, krást je pro Iry stejně přirozené jako chlastat –, připomněla jsem jí, že musí být propečený jen tak, aby při doteku porcovacího nože pouštěl krev.“

Franklin, stále ještě unášený ustupující vlnou horečky, se pokusil zformulovat nějakou odpověď, přívaly bolesti hlavy, nevolnosti a horečky byly ale příliš silné. Měl propocené celé spodní tílko i dosud nepovolený límec.

„Manželka admirála sira Thomase Martina nám dnes poslala roztomilé přáníčko a nádhernou kytici. Ozvala se jako poslední, musím ale říct, že ty růže vypadají v hale překrásně. Všiml sis jich? Měl jsi na té recepci dost času popovídat si s admirálem Martinem? Pravda, on zase není až tak důležitý, že? I když je to hlavní inspektor námořnictva. Rozhodně ne tak vysoce postavený jako první lord Admirality nebo první komisaři, nemluvě o tvých přátelích z Arktické rady.“

Kapitán sir John Franklin měl mnoho přátel. Kapitán sir John Franklin byl mezi všemi oblíbený, nikdo k němu ale nechoval úctu. To první si Franklin už celá desetiletí spokojeně uvědomoval a to druhé si odmítal připustit, teď už ale věděl, že je to pravda. Všichni ho mají rádi, ale nikdo si ho neváží.

Hlavně po Van Diemenově zemi ne. A po tom tasmánském vězení a po té blamáži.

Jeho první manželka Eleanor umírala – a on ji opustil a vydal se na svou druhou velkou expedici.

Věděl, že umírá, a ona to věděla také. Její souchotiny – a vědomí, že na ně zemře dlouho předtím, než její manžel přijde o život někde v bitvě nebo na výpravě – stály při svatebním obřadu vedle nich jako třetí osoba. Za dvaadvacet měsíců manželství mu dala dceru, jeho jediné dítě, malou Eleanor.

Jeho první manželka byla drobná a křehká, překypovala však téměř hrozivým elánem a energií. Poslala ho, aby na své druhé expedici hledal Severozápadní cestu, údajnou suchozemskou a vodní trasu vedoucí podél severoamerického pobřeží, přestože už vykašlávala krev a věděla, že se blíží konec. Tvrdila, že se bude cítit líp, bude-li manžel někde jinde, a Franklin jí věřil. Nebo přinejmenším věřil, že se bude cítit líp on.

Jako hluboce nábožensky založený muž se John Franklin modlil, aby Eleanor zemřela ještě před jeho odjezdem. Nestalo se. Odplul 16. února 1825, cestou k Velkému otročímu jezeru napsal své milované mnoho dopisů, odeslal je z New York City a z Albany a o její smrti se dozvěděl 24. dubna na britské námořní základně v Penetanguishene. Zemřela krátce poté, co jeho loď opustila Anglii.

Když se z expedice roku 1827 vrátil, čekala na něj Eleanořina přítelkyně Jane Griffinová.

Recepce Admirality se konala před necelým týdnem – vlastně ne, přesně před týdnem, než chytil tu zatracenou chřipku. Kapitán sir John Franklin se jí samozřejmě zúčastnil se všemi svými důstojníky a pobočníky z Erebu azTe r – roru. Přítomni byli i civilní účastníci expedice – ledařský mistr Erebu James Reid a ledařský mistr Terroru Thomas Blanky a s nimi také intendanti, lékaři a lodní hospodáři.

V novém modrém dlouhém fraku, modrých kalhotách se zlatými lampasy, se zlatě lemovanými výložkami, ceremoniálním mečem a nelsonovským dvourohým kloboukem vypadal sir John úžasně. Korvetní kapitán jeho vlajkové lodi Erebu, James Fitzjames, často označovaný za nejpohlednějšího muže celého královského námořnictva, vzhledem nijak nezadal své pověsti skvělého a skromného válečného hrdiny. Francis Crozier působil jako vždy prkenně, neobratně, melancholicky a lehce opile.

Jane se ale mýlila – členové „Arktické rady“ nebyli přáteli sira Johna. Arktická rada vlastně oficiálně neexistovala. Spíše než oficiální instituce to byla jakási čestná společnost a zároveň nejexkluzivnější veteránský klub v celé Anglii.

Všichni se na recepci potkávali a mluvili spolu – Franklin, jeho nejvyšší důstojníci a vysocí, hubení a šedovlasí členové legendární Arktické rady.

Získat členství v Radě bylo jednoduché; stačilo velet nějaké expedici do nejsevernějších končin Arktidy. a vrátit se živý.

Vikomt Melville – první z vysokých hodnostářů v dlouhé uvítací řadě, v jejichž přítomnosti se Franklin zcela nepříznačně potil a jazyk měl jako svázaný – byl prvním lordem Admirality a patronem jejich patrona, sira Johna Barrowa. Melville ale nepatřil ke zkušeným arktickým harcovníkům.

Skutečné legendy Arktické rady – většinou sedmdesátníci a starší – ten večer nervóznímu Franklinovi připomínaly spíš sabat čarodějnic z Macbetha nebo houf nějakých šedých přízraků než skutečné lidi. Každý z těch mužů stejně jako Franklin v minulosti hledal Severozápadní cestu a všichni se vrátili živí, ne ale zcela živí.

Může se vůbec někdo, přemýšlel Franklin ten večer, po přezimování v arktických oblastech vrátit skutečně živý?

Sir John Ross, z jehož skotského obličeje vystupuje víc ostrých hran než z ledovce a jehož vysoké obočí je vykroužené jako náprsenky a peří oněch tučňáků, které popsal jeho synovec sir James Clark Ross po své plavbě do jižních arktických moří. Rossův hlas zní stejně drsně jako kus pemzy přejíždějící po palubě plné třísek.

Sir John Barrow, starší než bůh a dvakrát tak mocný. Otec seriózní britské snahy o průzkum Arktidy. Všichni ostatní, kteří tam ten večer byli, dokonce i šedovlasí sedmdesátníci, byli hoši. Barrowovi hoši.

Sir William Perry, džentlmen nad džentlmeny, a to i v přítomnosti členů královské rodiny, který se čtyřikrát pokusil najít Severozápadní cestu a dosáhl jen toho, že se díval, jak jeho muži umírají a jeho loď Fury drtí, rozbíjí a potápí led.

Sir James Clark Ross, nedávno povýšený do šlechtického stavu, se také nedávno oženil a manželka ho donutila přísahat, že už nevyjede na žádnou další výpravu. Kdyby byl chtěl, mohl být velitelem této expedice místo Franklina, a oba to dobře věděli. Ross a Crozier stáli kousek stranou od ostatních, pili a tiše se bavili jako dva spiklenci.

Ten zatracený sir George Back; Franklinovi se příčilo nosit stejný titul jako pouhý podporučík, který pod ním kdysi sloužil, a navíc sukničkář. Toho slavnostního večera kapitán sir John Franklin téměř litoval, že Hepburn tehdy před pětadvaceti lety vysypal ze soubojových pistolí prach a kule. Back byl nejmladším členem Arktické rady a vypadal spokojeněji a samoliběji než všichni ostatní i poté, co Te r ro r pod jeho velením utrpěl takové škody a málem se potopil.

Kapitán sir John Franklin byl abstinent, ale ostatní se po třech hodinách šampaňského, vína, brandy, šery a whisky začali uvolňovat, smích kolem něj sílil, konverzace ve velkém sále ztrácela na formálnosti a Franklin se pomalu začínal cítit klidnější. Uvědomil si, že celá tahle recepce, všechny ty zlaté knoflíky, hedvábné nákrčníky, zářící výložky, skvělé jídlo, doutníky a úsměvy jsou dnes pro něj. Tentokrát je ústřední postavou on.

Proto jím otřáslo, když ho starší Ross téměř nezdvořilým pohybem odtáhl

stranou a začal ho zpoza doutníkového dýmu, převalujícího se v záři svící z křišťálových lustrů, bombardovat otázkami.

„Frankline, proč s sebou u všech čertů berete sto čtyřiatřicet chlapů?“ zaskřípěla pemza na drsném dřevu.

Kapitán sir John Franklin zamrkal. „Je to velká expedice, sire Johne.“

„Až zatraceně moc velká, jestli chcete znát můj názor. Je dost obtížné dostat přes led, do člunů a zpátky do civilizace třicet mužů, když se něco zvrtne. A sto třicet čtyři. “ Starý badatel si posměšně odfrkl a odkašlal si, jako by si chtěl odplivnout.

Franklin se usmíval a přikyvoval, v duchu si ale říkal, ať už ho staroch nechá na pokoji.

„A co váš věk,“ pokračoval Ross. „Je vám šedesát, proboha.“

„Padesát devět,“ opravil ho prkenně Franklin. „Pane.“

Starší Ross se nepatrně pousmál, jeho tvář ale ještě víc připomínala ledovec. „Jaký má Te r ro r výtlak? Tři sta třicet tun? A Erebus něco kolem tří set sedmdesáti?“

„Tři sta sedmdesát dva má moje vlajková loď,“ upřesnil Franklin, „a tři sta dvacet šest má Te r ro r.“

„A ponor mají obě pět metrů osmdesát, že ano?“

„To je absolutní šílenství, Frankline. Vaše lodě budou plavidla s nejhlubším ponorem, jaká byla kdy vyslána na arktickou expedici. Všechno, co o těch oblastech víme, naznačuje, že vody, do kterých míříte, jsou mělké, plné písčin, skal a skrytého ledu. Moje Victory měla ponor jen dva metry sedmdesát a nemohli jsme se dostat přes písčinu před přístavem, kde jsme zimovali. George Back na ledu málem utrhl dno vašeho Terroru.“

„Obě lodě jsou zesílené, sire Johne,“ vysvětloval Franklin. Cítil, jak mu po hrudi a po žebrech stéká pot na mohutné břicho. „Jsou to teď nejsilnější lodě pro plavbu v ledu na celém světě.“

„A co je to za nesmysly s těmi parními stroji pro lokomotivy?“

„To nejsou nesmysly, mylorde,“ odporoval Franklin a postřehl ve vlastním hlase jistý blahosklonný tón. Sám o páře nic nevěděl, na expedici s sebou ale vezl dva výborné strojníky a měl i Fitzjamese, který sloužil u nového parního loďstva. „Jsou to velice výkonné stroje, sire Johne. Umožní nám plout ledem tam, kde plachty nebudou stačit.“

Sir John Ross si odfrkl. „Ty vaše parní stroje nejsou ani určeny pro pohon lodí, nemám pravdu, Frankline?“

„Ne, sire Johne. Jsou to ale nejlepší parní stroje, jaké nám mohla Londýnská a greenwichská železnice prodat. Přestavěné pro námořní účely. Po čertech silné potvory, pane.“

Ross usrkl trochu whisky. „Možná silné, pokud máte v plánu vydláždit Severozápadní cestu pražci a kolejnicemi a jezdit tam zatracenou lokomotivou.“

Franklin se jeho poznámce dobromyslně zasmál, nepovažoval ji ale ani trochu za vtipnou a její hrubost ho hluboce urážela. Č

Endymion ( Hyperion 3) Dan Simmons audio kniha část 1

Popis:
třetí část výborné ságy odehrávající se v daleké budoucnosti.

“>

Leave a Reply