Kniha Tetovaný (Peter V. Brett)

Kniha Tetovaný (Peter V. Brett)

Kniha Tetovaný (Peter V. Brett) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Tetovaný (Peter V. Brett)
  • Elérhető fájlok: Kniha Tetovaný (Peter V. Brett).pdf, Kniha Tetovaný (Peter V. Brett).epub, Kniha Tetovaný (Peter V. Brett).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Jádro

kniha od: Peter V. Brett

Tak. A je to za mnou. Víte, to samé jsem si mohla říct poté, co jsem dočetla trojku, vzhledem k tomu, že Démonský cyklus měl být trilogie, ehm ehm. Vzhledem k tomu, že je Brett pravděpodobně grafoman, není se čemu divit, že tahle série dostala ještě další dvě knihy (a pár povídek stranou). Cítím se nezvykle rozpačitě. Čekala jsem, že poslední díl bude plný akce, údernosti, překvapení, zvratů. Ale on celkem líně plyne. Přiznávám, posledních deset stran mě chytlo ..prostě konec, četla jsem skoro bez dechu.
A. dávám čtyři hvězdičky, protože mi prostě celou knihu to NĚCO chybělo, co bylo přítomno v předchozích dílech..
A jedna věc mě vytáčela do varu. Paní překladatelka používá jedno sloveso, které není moc běžné v klasické hovorové češtině, ani v té psané. A když tohle sloveso čtete už po několikáté, začíná to být celkem opruz – zvlášť, když existuje dostatek vhodných synonym, kterými by šlo toto sloveso nahradit. Schválně, nebudu prozrazovat o jaké sloveso jde. A vy, moji knižní přátelé, až dočtete Jádro, zkuste si tipnout, o jaké sloveso jde a napsat mi to 🙂
Jinak.. Velmi nutně potřebuji, aby Brett napsal něco dalšího a to co nejdřív! 😀

Spojlery!
Tak konečně jsme se dostali k cestě na mozkový trůn. Možná kdyby byla kniha víc věnovaná samotné cestě, a méně přípravě a loučení, bylo by to ještě lepší, nicméně i tak to bylo dobré čtení. Konečný nápor démonů zněl uvěřitelně, jsem rád že se do popředí dostali Arlenovi “pěstouni”. Samotná cesta do jádra mě taky bavila, tajemné zapomenuté město, polohmotní potomci bojových psů.
Konec sice asi předvídatelný, nicméně pěkný. Narozdíl od některých tady, jsem rád že démoni prohráli 😀

Konečně jsem úspěšně dokončila celou sérii. Pro mě to byla jízda jako na horské dráze, některé pasáže jednotlivých dílů mě až příliš nebavily, jiné byly tak nějak v neutrální rovině a určité momenty mě bavily moc. Nejlépe hodnotím první díl a pak asi ten poslední, kdy se opět vrátila knize pořádná akce a spád který mi v předposledním díle chyběl. Nakonec se vše uzavřelo, tak jak jsem tušila a konec byl nad očekávání dobrý. Jako velký nedostatek celé série považuji zdlouhavost a opakující se fráze stále a stále dokola. Jako pozitivum bych vyzdvihla originalitu a promyšlenost.

Som velmi sklamana – ani som to nedocitala. Pamatam si, ked som citala prvy diel, bola som maximalne nadsena, bolo to nieco nove, zaujimave, nesmierne putave – Arlena a Leeshu som si okamzite oblubila. Moje nadsenie ale pomaly klesalo. Este druhy diel bol dobry a aj treti sa dal citat, ale stvrty uz zacinal byt utrpenie a tento piaty. skoda reci. Ja stale hovorim, ze trilogia je zlata stredna cesta (cest vynimkam ako je Harry Potter). Ked sa autor rozhodne napisat nieco dlhsie, hrozi mu, ze sa zamota v mnozstve postav a dejovych liniek, nastane chaos a miestami aj nuda. Tu to bola predovsetkym ta nuda. Mozno casom, si knihu znova poziciam a docitam, ale momentalne len pri pomysleni, ze by som sa cez to mala prebojovavat nemam chut citat vobec nic.

Tak dokonané. No nie dokonalé. Myslím, že Peter V. Brett odviedol skvelý kus práce pri písaní tejto série a obohatil svet fantastiky. Jadro bolo veľmi dobrým zakončením tejto série, no mne osobne chýbal trochu rozpracovanejší koniec, respektíve taký konečný koniec. Nechal otvorené okno na možný návrat do Thesy a Krasie (čomu by som sa potešila), ale takéto konce nemám osobne veľmi rada. No jednoznačne odporúčam túto sériu!

Až po přečtení celé série mi došlo kolik to vlastně bylo stránek! Četlo se to všechno krásně i přes vysoký počet všemožných Krasijských dama-šarum-ji ‘ting, což se všechno ještě zkomplikovalo, když Krasijci “vystrčili hlavu z písku”.
Celý svět byl vymyšlen hezky, chranová magie zajímavá a s postavami bylo snadné se sžít, byť některé fráze se cyklicky opakovaly každých pár stránek.
Poslední díl, byl pro mě nutností, potřeboval jsem vědět jestli to dopadne tak, jak jsem od prvního dílu tušil a . ano, žádné překvapení se nekonalo. Pravda a láska zvítězila, nad lží a nenávistí, ale za jakou cenu. V tomhle ohledu se mi líbila proměna a výměna názorů Arlena a Jadira aneb šarak’ka až na prvním místě 🙂
Kdyby se v posledním díle ubralo dětí/kojenců/těhotných bylo by to fajn. Stejně tak závěrečná bitva s Královnou a spoustou mozkovců, kteří by v téhle finální kapitole zasloužili přejmenování na bezmozci, byla trochu přitažená za vlasy.
Jako celek musím říct, pěkná série!

Dočteno, za mě nejlepší fantazy co jsem kdy četla, určitě se k němu budu vracet.

Další fantasy sérii mám za sebou, chvála Everamovi! Byla to dlouhá cesta, kterou jsem neměla problém zdolávat vysokým tempem, protože Brett je dobrý vypravěč s darem uplést z hovna bič. Ale poslední díl mě nutil ke spěchu nikoliv dějovými zvraty či zájmem o hojnost postav; poháněla mě vidina osvobození, až mé oči prolétnou závěrečnou stránkou.
Už toho bylo prostě moc: nadbytek těhotných ženských, kojenců a batolat, příliš mnoho jmen a lidí se superschopnostmi. Z neustále se opakujících frází o potřebě hledat střed, ohnout se ve větru jako palma, případně o tom, že něčí čest či sláva nezná hranic, jsem měla nutkání třískat čelem do momentálně nejbližší tvrdé plochy. A rozhodně by neuškodilo ubrat řečí o krasijských ženách, zasouvajících kopí do pochvy, zatímco jejich severské kolegyně věčně šplhají na peň. Vůbec se pan spisovatel podezřele často zaobírá penisy a současně se k dotyčným orgánům (a jejich poddaným nositelům) chová velmi surově, zvrhle, prostě FUJ. Hasik je jeden z nejodpudivějších charakterů, s jakými jsem se v literatuře setkala, kam se hrabou démoni.
„Jádro“ mělo své silné momenty, na rozsah této knihy jich bylo bohužel málo a celý román na mě působil roztříštěným, nevyrovnaným dojmem. Zřejmě nejsem jediná, kdo chtěl mít tenhle cyklus z krku, zacyklený pan spisovatel se zdánlivě trápil daleko hůř – přesto si připravil pulce a rybníček pro pokračování. Prodávila jsem se kýčovitým epilogem a opravdu nevím, jestli budu mít někdy v budoucnu chuť k návratu do démonského světa. Zklamání? Vlastně ne, napůl jsem očekávala, že tento nejobjemnější díl bude zároveň nejslabší, což se holt potvrdilo. Nakreslím pro „Jádro“ tři nepříliš zářivé chrany, pro celou sérii uznalé čtyři.

Tetovaný

Kniha ( pevná vazba )

  • Poslední kusy lze odebrat pouze na vybraných prodejnách
  • Doručení Doručení domů není možné
  • Osobní odběr ZDARMA, zítra po 15:00 ( Vyberte prodejnu )

357 Kč s DPH
Ušetříte 42 Kč Běžně 399 Kč

Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci – démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami – mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká. Kdysi… Přejít na celý popis

Poznejte Monu Kasten, královnu romantického čtení. Její knížky teď objednáte za 149 Kč Více informací

Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci – démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami – mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká. Kdysi bojovali lidé s jadrnci za rovných podmínek a zastavili je. Jenže ty dny jsou dávno pryč. Démoni sílí, zatímco lidí díky každonočním útokům ubývá. Nyní svítá lidstvu naděje. Tři mladí lidé, kteří přežili krutý démonský útok, se odváží o nemožné – vystoupí zpoza křehkého bezpečí chran a riskují vše v zoufalé snaze odhalit tajemství minulosti.

Bestseller v knihy Dobrovský

5572. v e-shopu | 7380. minulý týden

119. v Světová fantasy | 155. minulý týden

Hodnocení čtenářů

4.8 z 5 14 hodnocení čtenářů

13× 5 hvězdiček 0× 4 hvězdičky 0× 3 hvězdičky 0× 2 hvězdičky 0× 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

Hodnocení našich knihkupců: 4.7 z 5

5 z 5 hvězdiček 1. září 2017

Skvělé a originální dílo. Líbí se mi nápad s chranami a nočními démony. Krásně se čte.

Pomohla vám tato recenze? Ano 14

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Atlantis 2. září 2017

Originálně vymyšlený svět, který lehce připomíná anime Attack on Titan. Lidé jsou zde naprosto bezmocní, cestování je téměř vyloučené. Opravdu výborný nápad i kniha, kterou drží zpátky pouze pouštní (nudné a občas nelogické) sekvence.

Pomohla vám tato recenze? Ano 12

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Daniela 17. března 2018

Vynikající a originální fantasy příběh.

Pomohla vám tato recenze? Ano 11

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Michaela Komárková 1. září 2017

Originální dílo, na které jen tak nezapomenete.

Pomohla vám tato recenze? Ano 10

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Charliev 22. září 2017

Úchvatná série. Dokonale vymyšlený svět i příběh. A u celé série tak nádherné obálky.

Pomohla vám tato recenze? Ano 9

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Andy 20. června 2017

Neotřelý námět knihy, nedočkavě jsem vyhlížela druhý díl, který také nezklamal, ale od třetího dílu jako by se změnil spisovatel. Postavy najednou postihla změna osobnosti a tak se z mých oblíbených hrdinů stal úplně někdo jiný. Škoda, snad to posledním dílem spisovatel ještě více nezkazí.

Pomohla vám tato recenze? Ano 9

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček andrea 26. února 2019

Tato kniha mě naprosto pohltila, ale prozradím dopředu. ostatní díly mě dost zklamaly.

Pomohla vám tato recenze? Ano 0

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Ali 24. února 2019

Za mňa osobne veľmi originálny fantasy svet, žiadni elfi či draky (nieže by mi vadili ;)). Každopádne na začiatku je kniha pomerne zdĺhavá, pretože autor to vzal naozaj skoro od nuly. 😀 Následne sa dej však rozbehne a potom už plynie naozaj dosť dynamicky. Nemohla som sa dočkať druhej knihy.

Pomohla vám tato recenze? Ano 0

Kniha, Triton, 2010, 9788073873547

5 z 5 hvězdiček Daniela Holcová 7. února 2019

Fantasy sága která rozhodně nezklame. Začátek je trochu pomalejší, takže může chvíli trvat, než se člověk pořádně dostane do děje, ale na druhou stranu to opravdu přiblíží postavy a vysvětlí jejich motivaci. Knížku už jsem četla tak pětkrát a stále neztratila své kouzlo.

E-kniha: Tetovaný – Peter V. Brett

Elektronická kniha: Tetovaný
Autor: Peter V. Brett


90% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
90 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 445
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Warded man
Spolupracovali: z anglického originálu . přeložila Mirka Polová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2010
ISBN: 978-80-738-7354-7
Ukázka: » zobrazit ukázku

Pod rouškou tmy přicházejí noc co noc jadrnci – démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami – mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká. Kdysi bojovali lidé s jadrnci za rovných podmínek a zastavili je. Jenže ty dny jsou dávno pryč. Démoni sílí, zatímco lidí díky každonočním útokům ubývá. Nyní svítá lidstvu naděje. Tři mladí lidé, kteří přežili krutý démonský útok, se odváží o nemožné – vystoupí zpoza křehkého bezpečí chran a riskují vše v zoufalé snaze odhalit tajemství minulosti. První kniha démonské fantasy trilogie.

Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci – démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami – mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká.

Kdysi bojovali lidé s jadrnci za rovných podmínek a zastavili je. Jenže ty dny jsou dávno pryč. Démoni sílí, zatímco lidí díky každonočním útokům ubývá.

Nyní svítá lidstvu naděje. Tři mladí lidé, kteří přežili krutý démonský útok, se odváží o nemožné – vystoupí zpoza křehkého bezpečí chran a riskují vše v zoufalé snaze odhalit tajemství minulosti.

Arlen přinese jakoukoli oběť za svobodu. Truchlivá životní pouť ho dovede až za hranice lidské moci.

Rojer, zmrzačený démonem, který mu zabil rodiče, hledá útěchu v hudbě – a objevuje, že hudba může být stejně tak útočištěm jako zbraní.

Krásná Leesha se stane obratnou léčitelkou, ale lektvary mohou i ublížit…

Společně budou čelit noci.

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Fantasy romány

Próza – beletrie > Fantasy

Próza – beletrie > Romány > Romány dle národů > Americké romány

Katalog vybraných autorů > B > Brett – Peter V. Brett

Katalog nakladatelství > T > Triton

Copyright © 2009 by Peter Brett

Translation © Mirka Polová, 2010

Ward symbols © Lauren K. Cannon, 2009

Cover © Larry Rostant, 2010

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

Otzimu, prapůvodnímu Tetovanému muži

Zvláštní poděkování všem, kdo tuto knihu cvičně četli, což byli: Dani,

Myke, Amelia, Neil, Matt, Joshua, Steve, máma, táta, Trisha, Netta

a Cobie. Vaše rady a podpora mi umožnily změnit zálibu v něco víc.

A mým nakladatelkám Liz a Emmě, které riskly nového autora a do

hnaly mne k tomu, abych překonal i své vlastní vysoké nároky. Bez vás

bych to nikdy nedokázal.

318–319 p. N. (po Návratu)

Zaduněl velký roh.

Arlen na chvíli ustal v práci a zadíval se na levandulovou šmouhu jitřní oblohy. Ve vzduchu ještě lpěla mlha, která v sobě nesla vlhkou, nakyslou pachuť, až moc dobře známou. Čekal v ranním tichu, doufal, že se mu to jen zdálo, a v útrobách se ponenáhlu rodil děs. Bylo mu jedenáct.

Přišla odmlka a pak roh zadul dvakrát rychle za sebou. Jednou dlouze a dvakrát krátce znamená jihovýchod. Podlesí. Táta má u Drvoštěpských kamarády. Za Arlenem se otevřely dveře do domu a Arlen věděl, že tam bude máma, s dlaněmi přitisknutými na ústa.

Arlen se vrátil k práci, nebylo zapotřebí mu říkat, ať si pospíší. Některé věci mohou den dva počkat, ale dobytek se stejně musí nakrmit a krávy podojit. Nechal zvířata v chlévech, otevřel seníky, prasatům nalil pomyje a utíkal pro dížku na mléko. Máma už dřepěla pod první krávou. Popadl volnou stoličku a společně nalezli při práci rytmus ve zvuku mléka dopadajícího na dřevo, který vybubnovával pohřební pochod.

Když se přesouvali k další dvojici v řadě, viděl Arlen, že táta začíná zapřahat do káry jejich nejsilnějšího koně, pětiletou kaštanovou hnědku Missy. Při práci se mračil.

Co najdou tentokrát?

Zanedlouho už seděli v káře a kodrcali k malému shluku chalup u lesa. Bylo to tam nebezpečné, přes hodinu běhu k nejbližší chraněné budově, jenže stavební dříví je potřeba pořád. Máma se za jízdy zachumlala do obnošeného šálu a pevně k sobě Arlena přitiskla.

„Já už jsem velký, mami,“ bránil se Arlen. „Nemusíš mě chovat jako malé dítě. Já se nebojím.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale u ostatních dětí mu nijak neposlouží, jestli ho uvidí přijíždět přilepeného na mámu. Už tak se mu posmívají ažaž.

„Já se bojím,“ řekla máma. „Co když potřebuji přitulit já?“

Arlen rázem zpychl, a jak kodrcali po cestě dál, zase se k matce přivinul. Nikdy ho nedokázala ošálit, ale stejně vždycky věděla, co říct.

Dávno před tím, než dojeli do cíle, jim sloup mastného kouře řekl víc, než toužili vědět. Pálí tam mrtvé. A rozdělat ohně tak brzy, ani nepočkat na ostatní, aby se mohli společně pomodlit, znamená, že jich je hodně. Moc na to, aby se modlili za každého zvlášť, jestli s tím mají být do soumraku hotoví.

Ze statku Arlenova otce do Podlesí to bylo víc jak pět mil. Než tam dojeli, bylo uhašeno i těch posledních pár hořících chalup, i když popravdě už tam nemělo moc co hořet. Patnáct chaloupek a všechny shořely na suť a popel.

„I sáhy dříví,“ poznamenal Arlenův táta a odplivl si přes postranici na zem. Bradou ukázal na zčernalé trosky, které zbyly ze sezonního rubání. Arlen se otráveně ušklíbl při pomyšlení, jak asi má rozviklaná ohrada kolem výběhu pro dobytek vydržet další rok, a okamžitě se zastyděl. Vždyť je to přece jen dřevo.

Když zastavovali, už se ke káře blížila starostka Selia, kterou Arlenova matka někdy nazývala Selií Jalovou; rázná žena, vysoká a hubená, s kůží hrubou jako podešev. Dlouhé šedé vlasy si stahovala do pevného drdolu a šál nosila jako odznak úřadu. Nestrpěla žádné hlouposti, jak Arlen nejednou zjistil z konce její hole, ale dnes ho její přítomnost uklidňovala. Stejně jako z táty i ze Selie čišelo něco, co v něm vzbuzovalo pocit bezpečí. I když Selia nikdy vlastní děti neměla, jednala s každým z Tibbetské Říčky jako rodič. Jen málo lidí se jí mohlo rovnat v moudrosti a ještě méně v tvrdohlavosti. Když to měl člověk u Selie dobré, cítil se s ní nejbezpečněji na světě.

„Dobře, že jste přišli, Jephe,“ řekla Selia Arlenovu otci. „I Silvy a malý Arlen,“ dodala a kývla jim na pozdrav. „Potřebujeme každou ruku. I chlapec může pomoci.“

Arlenův otec už slézal z káry a jenom ponuře zachrčel. „Vzal jsem sebou nářadí,“ poznamenal. „Stačí říct, kam se máme přidat.“

Arlen posbíral z káry drahocenné nářadí. Kov byl v Říčce vzácný a táta byl na své dvě lopaty, krumpáč a pilu pyšný. Dnes to všechno přijde velmi k užitku. 14 / Peter V. Brett • Tetovaný

„Kolik jich chybí?“ zeptal se Jeph, ale nevypadalo to, že by to chtěl vědět doopravdy.

„Dvacet sedm,“ odpověděla Selia. Silvy se zajíkla a přitiskla si dlaň na ústa. Do očí jí vhrkly slzy. Jeph si znovu odplivl.

„Přežil někdo?“ zeptal se.

„Pár,“ odpověděla Selia. „Manie“ – ukázala holí na chlapce, který stál a hleděl na pohřební hranici – „utíkal potmě celou cestu až k mému domu.“

Silvy vyjekla. Utíkat takovou dálku, to ještě nikdy nikdo nepřežil. „Chrany na domě Brina Drvoštěpa vydržely skoro celou noc,“ pokračovala Selia. „Brine s rodinou všechno viděli. Pár lidí jadrncům uteklo a schovalo se u nich, jenže pak se požáry rozšířily a jim chytla střecha nad hlavou. Čekali v hořícím domě, dokud nezačaly praskat trámy, a pak, jen pár minut před úsvitem, to riskli a vyběhli ven. Brinovu manželku Meenu a jejich syna Poula jadrnci zabili, ale ostatní to zvládli. Popáleniny se zahojí, i děti budou časem v pořádku, ale jinak. “

Ani to nemusela dopovědět. Ti, kteří útok démonů přežili, stejně brzy poté hledali smrt. No, ne všichni, to ne, ba dokonce ani většina, ale dost. Někteří si sami vzali život, jiní prostě tupě civěli do prázdna a odmítali jíst a pít, až uchřadli. Říkalo se, že útok člověk doopravdy nepřežije, dokud neuplyne rok a den.

„Pořád jsme se ještě asi tuctu nedopočítali,“ dodala Selia, ale s pramalou nadějí v hlase.

„Vykopeme je,“ souhlasil zachmuřeně Jeph, s pohledem upřeným na sesuté domy. Mnohé ještě doutnaly. Drvoštěpové si stavěli chalupy převážně z kamene, aby se chránili před požáry, ale dokonce i kámen hoří, když chrany selžou a na jednom místě se shromáždí dost ohnivých démonů.

Jeph se přidal k mužům, kteří s několika zdatnějšími ženami odklízeli trosky a odváželi mrtvé na pohřební hranici. Mrtvoly se samozřejmě musí spálit. Nikdo by nechtěl být pochován v zemi, z níž noc co noc povstávají démoni. Statný pastýř Harral si vykasal rukávy od hábitu a každého mrtvého zvedl na hranici sám, a zatímco nebožtíky stravovaly plameny, mumlal modlitby a kreslil do vzduchu chrany.

Silvy se přidala k ženám, které shromažďovaly menší děti a pod bdělým okem Coline Trigg, kořenářky z Říčky, ošetřovaly raněné. Ale žádné bylinky nemohly utišit bolest těch, kdo to přežili. Brine Drvoštěp, rovněž zvaný Brine Ramenáč, obr s dunivým chechotem, který vždycky Arlena vyhazoval do vzduchu, když přijeli pro dříví, teď seděl v popelu

Část první • Tibbetská říčka /15

u trosek svého domu, tupě bušil hlavou do zčernalé zdi, sám pro sebe si cosi mumlal a choulil se, jako by mu byla zima.

Arlena poslali s ostatními dětmi nosit vodu a vybírat ze sáhů dříví, co se dá zachránit. Do konce roku ještě zbývá pár teplých měsíců, ale narubat dřevo na celou zimu už nestihnou. Letos se zase bude topit trusem a doma to bude smrdět.

Arlena znovu hryzlo svědomí. On přece neleží na pohřební hranici ani se netluče do hlavy hrůzou, že o všechno přišel. Je horší osud než chalupa, kde smrdí lejna.

Jak dopoledne pomalu ubíhalo, přicházeli další a další vesničané s rodinami a veškerými zásobami, které mohli oželet. Přicházeli z Rybářské Zátoky a Návsí, přicházeli z Náhorních Slatin i z Mokrých Blat. Přišli dokonce i někteří až z Jižní Hlásky. A Selia jednoho po druhém vítala špatnými zprávami a hnala je do práce.

S více než stovkou rukou zdvojnásobili muži svůj výkon; polovina pokračovala v kopání, ostatní se vrhli na jedinou zachranitelnou budovu, která v Podlesí zbyla: dům Brina Drvoštěpa. Pustili se do odklízení trosek a už tam tahali i nové kameny, a Selia mezitím odvlekla pryč Brina; nějak se jí podařilo toho vrávorajícího obra podepřít. Pár lidí vytáhlo chraničářské náčiní a zatímco děti dělaly došky na střechu, začali malovat nové chrany. Než padne tma, bude chalupa zase opravená.

Na tahání dřeva dali Arlena do dvojice s Cobiem Rybářem. Děti už nakupily slušnou hromadu, ale stejně to byl jen zlomek toho, co bylo ztraceno. Cobie byl velký, zavalitý kluk s černými kudrnami a chlupatýma rukama. Mezi ostatními dětmi byl oblíbený, ale byla to obliba na cizí účet. Jen málo dětí toužilo být vystaveno jeho urážkám a ještě méně jeho bití.

Cobie týral Arlena celé roky a ostatní děti držely s ním. Jeph měl nejsevernější statek v Říčce, daleko od Návsí, kde se děti obvykle scházely, a Arlen se většinu svého volného času potuloval po Říčce sám, takže většině dětí připadalo výhodné předhodit zlomyslnému Cobiemu jako oběť právě jeho.

Kdykoli šel Arlen na ryby nebo procházel cestou do Návsí kolem Rybářské Zátoky, tak to Cobie a jeho kamarádi nějak vyčenichali a vždycky na tom samém místě čekali, až se bude vracet domů. Někdy mu jen nadávali nebo do něj strkali, jindy přišel domů zakrvácený a samá modřina a máma mu vyčítala, že se pere.

Nakonec toho měl Arlen už dost. Schoval si na tom místě pořádný klacek, a když se na něj Cobie se svými kamarády zase jednou vrhl, 16 / Peter V. Brett • Tetovaný

předstíral, že utíká, jen aby zničehonic vyčaroval svůj kyj, a jak se s ním vracel zpátky, už se rozmachoval.

Cobie to schytal první, dostal takovou ránu, že zůstal ležet v prachu, brečel a z ucha mu tekla krev. Willumovi to vyneslo zlomený prst a Gart víc jak týden kulhal. Oblibu u ostatních dětí to Arlenovi nezískalo a táta ho seřezal rákoskou, ale ti kluci už ho pak nikdy neotravovali. Dokonce i teď obcházel Cobie Arlena hezky obloukem, a i když byl mnohem větší, tak sebou při každém Arlenově nečekaném pohybu trhnul.

„Jsou tady živí!“ vykřikl najednou Bil Pekař, který stál u sesuté chalupy na kraji Podlesí. „Slyším je, jsou uvěznění ve sklepě na brambory!“

Všichni okamžitě nechali práce a utíkali k němu. Odklidit trosky by trvalo moc dlouho, a tak se muži pustili do kopání. Hřbety se ohýbaly s němou horlivostí. Brzy prorazili sklepní stěnu z boku a začali je vytahovat ven, špinavé a vyděšené, ale všechny plné života. Tři ženy, šest dětí a jeden muž.

„Strýčku Cholie!“ vykřikl Arlen a v tom okamžiku už tam byla máma a objímala bratra, který vrávoral jako opilý. Arlen utíkal k nim a vecpal se mu pod druhé rameno, aby ho podepřel.

„Cholie, co tady děláš?“ vyhrkla Silvy. Cholie opouštěl svou dílnu v Návsí jen vzácně. Máma Arlenovi vyprávěla snad tisíckrát, jak společně s bratrem vedla kovárnu a Jeph začal svým koním lámat podkovy, aby měl důvod tam za ní chodit.

„Šel jsem za Annou Drvoštěpovou,“ zamumlal Cholie. Rval si vlasy, už si vytrhal celé chumáče. „Zrovna když jsme otevřeli skrýš, tak prorazili přes chrany. “ Kolena se mu podlomila a svou váhou strhl Arlena a Silvy na zem. Klečel v prachu a plakal.

Arlen se podíval na ostatní zachráněné. Anna Drvoštěpova mezi nimi nebyla. Hrdlo se mu sevřelo, když šly kolem děti. Znal každé jedno z nich, znal jejich rodiny, věděl, jak vypadaly jejich chalupy uvnitř i zvenčí a jak se jmenovala jejich zvířata. Když šly kolem, na vteřinu se mu podívaly do očí a v tom okamžiku prožil ten útok jejich očima. Viděl sám sebe, jak ho cpou do díry v zemi, zatímco ti, kteří se tam už nevešli, se obracejí proti jadrncům a ohni. Najednou se začal dusit a nebyl schopen to zastavit, až ho nakonec Jeph praštil do zad a vzpamatoval ho.

Část první • Tibbetská říčka /17

Právě dojídali studený oběd, když na opačné straně Říčky zaduněl roh.

„Dva za jeden den, to snad ne?“ vyjekla Silvy a přitiskla si ruku na ústa.

„Pah,“ zavrčela Selia. „V poledne? Mysli, ženská!“

Selia si jí dál nevšímala, zvedla se a šla si pro nějaký roh, aby na signál odpověděla. Keven Blaťan měl roh po ruce, jako ostatně lidé z Mokrých Blat vždycky. Na blatech se člověk snadno ztratí a nikdo netouží bezmocně bloudit, když kolem povstávají bahenní démoni. Keven dul sled tónů, až se mu tváře nadouvaly jako žábě.

„Poslovský roh,“ sdělil Silvy Coran Blaťan, šedovousý starosta Mokrých Blat a Kevenův otec. „’si viděli kouř. Keven jim povidá, co se stalo a kde šickni sme.“

„Posel na jaře?“ podivil se Arlen. „Myslel jsem, že chodí na podzim po žních. Vždyť jsme posledního úplňku teprv skončili se setím!“

„Loni zpodzimka nepřišel posel vubec,“ odtušil Coran a dírou po chybějícím zubu vyplivl zpěněnou hnědou šťávu z kořínku, který zrovna žvýkal. „Dělali sme si starosti, že se něco stalo. Mysleli sme, že nám až do příštího podzimu žádný posel sůl nepřinese. Nebo že třeba jadrnci dobyli Svobodná města a my sme zůstali sami.“

„Jadrnci Svobodná města přece nikdy dobýt nemůžou,“ namítl Arlen.

„Arlene, sklapni!“ zasyčela Silvy. „Mluví stařešina!“

„Nech ho,“ řekl Coran. „Byls někdá ve Svobodném městě, chlapče?“ zeptal se Arlena.

„Ne,“ přiznal Arlen.

„Znáš někoho, kdo byl?“

„Ne,“ přiznal opět Arlen.

„Tak co z tebe dělá takového znalce?“ zeptal se Coran. „Kromě poslů nikdo v žádnym nikdá nebyl. Jedině poslové se odváží do noci a putujou tak daleko. Kdo může tvrdit, že Svobodná města nejsou jen nějaké osady jako Říčka? Dyž můžou jadrnci dostat nás, můžou dostat i je.“

„Starý Vepř je ze Svobodných měst,“ vzpomněl si Arlen. Rusco Vepř byl nejbohatší muž ve vesnici. Provozoval hokynářství, které bylo centrem veškerého obchodu v Tibbetské Říčce.

„Jo,“ řekl Coran, „a starý Vepř mi už před lety řek, že jedna cesta mu ouplně stačila. Myslel, že se za pár let vrátí, ale pak si řek, že mu to za to riziko nestojí. Takže se zeptej jeho, jestli je ve Svobodných městech bezpečnějc než jinde.“ 18 / Peter V. Brett • Tetovaný

Arlenovi se tomu nechtělo věřit. Na světě přece musí být někde bezpečno. Ale hlavou mu znovu bleskla vidina sebe sama, jak ho hážou do sklepa, a on věděl, že v noci není doopravdy bezpečno nikde.

Posel dorazil za hodinu. Byl to vysoký třicátník s hnědými vlasy na ježka, krátkou hustou bradkou a rozložitými rameny. Na sobě měl brněnici, dlouhý černý plášť, silné kožené rajtky a vysoké holínky. Jel na bujné štíhlé lesklé hnědce. K sedlu měl přivázaný postroj s množstvím různých oštěpů. Blížil se k nim celý zakaboněný, ale v ramenou se držel hrdě a záda měl rovná. Pohledem přelétl sešlost a snadno našel starostku, která vstoje vydávala rozkazy. Navedl koně k ní.

Pár kroků za ním jel na těžce naložené káře tažené dvojicí tmavě hnědých mul žonglér. Strakatý kabátek, vedle sebe na kozlíku položenou loutnu. Vlasy barvy, že to Arlen ještě nikdy neviděl, jako bledá mrkev, a pleť tak světlá, jako by se jí slunce nikdy nedotklo. Hrbil se v ramenou a vypadal, že je se silami na dně.

S pravidelným každoročním poslem vždycky jezdil žonglér. Pro děti i některé dospělé byl žonglér z těch dvou ten důležitější. Kam Arlenova paměť sahala, vždycky to byl ten samý, šedovlasý, ale čiperný a rozverný. Tenhle nový byl mladší a tvářil se nevrle. Děti se k němu okamžitě rozběhly a mladý žonglér rázem ožil; rozmrzelý výraz se rozplynul tak rychle, že Arlen začal váhat, jestli se mu to nezdálo. Žonglér byl vmžiku z káry dole a k nadšení dětí rozvířil ve vzduchu barevné koule.

Ostatní včetně Arlena zapomněli na práci a sbíhali se k příchozím. Selia je zhurta zahnala, že nic takového nebude. „Den není o nic delší jen proto, že přijel posel!“ vyjela na ně. „Zpátky do práce!“

Reptali, ale všichni se vrátili ke své práci. „Ty ne, Arlene,“ zadržela ho Selia. „Ty pojď sem.“ Arlen odtrhl zrak od žongléra a došel k ní, zrovna když k ní dojel i posel.

„Selia Jalová?“ zeptal se.

„Selia úplně postačí,“ odtušila škrobeně Selia. Posel vyjeveně zamrkal a zrudl, až skvrna bledých tváří nad vousy nabrala sytě červenou barvu. Seskočil z koně a hluboce se poklonil.

„Omlouvám se,“ řekl. „Nemyslel jsem to tak. Graig, váš obvyklý posel, mi sdělil, že ti tak říkají.“

„Je milé zjistit, co si o mně Graig po takových letech myslí,“ utrousila Selia, leč nijak potěšeně.

„Myslel,“ opravil ji posel. „Je mrtvý, paní.“

„Mrtvý?“ podivila se Selia a najednou posmutněla. „Byl to. “

Část první • Tibbetská říčka /19

Posel zavrtěl hlavou. „Dostalo ho nastuzení, ne jadrnci. Já jsem Ragen, váš letošní posel, dělám to jako laskavost pro jeho vdovu. Počínaje příštím podzimem vám cech vybere nového posla.“

„Zase rok a půl do dalšího posla?“ zeptala se Selia a vyznělo to, jako by se mu chystala vynadat. „Poslední zimu jsme bez podzimní soli přečkali jen taktak,“ dodala. „Já vím, že v Milnu ji berete jako samozřejmost, ale nám se kvůli mizernému láku zkazila polovina masa a ryb. A co naše dopisy?“

„Nezlob se, paní,“ hájil se Ragen. „Vaše osady jsou hodně stranou od obvyklých cest a vysílat každý rok zvláštního posla na více než měsíční cestu je drahé. Poslovskému cechu chybí lidé, a co teprve teď, když Graig zemřel na nastuzení.“ Trpce se uchechtl a potřásl hlavou, ale neuniklo mu, že se přitom Selia zachmuřila.

„Nechtěl jsem tě urazit, paní,“ dodal rychle. „Byl to i můj přítel. Jenomže. jen nemnoho nás poslů to dopracuje ke střeše nad hlavou, posteli pod sebou a mladé ženě po boku. Víš, dřív nás obvykle dostane noc.“

„Vím,“ povzdechla si Selia. „Ty máš ženu, Ragene?“ zeptala se.

„Jo,“ odpověděl posel, „i když ji k jejímu potěšení a mému utrpení vídám méně než svou kobylu.“ Dal se do smíchu a Arlena to zmátlo, protože mu nepřipadalo nijak veselé mít ženu, které muž nechybí.

Selia to zřejmě nepostřehla. „Co kdybys ji neviděl vůbec?“ zeptala se. „Co kdyby všechno, co tě s ní spojuje, byly dopisy jednou za rok? Jak by ti bylo, kdyby ses dozvěděl, že se tvoje dopisy o půl roku zpozdí? V této vesnici žijí lidé, kteří mají ve Svobodných městech příbuzné. Odešli s tím či oním poslem a někteří jsou pryč už dvě generace. Ti lidé se už domů nevrátí, Ragene. Dopisy jsou vše, co od nich máme, a oni od nás.“

„Plně s tebou souhlasím, paní,“ pravil Ragen, „ale já o tom nerozhoduji. Vévoda. “

„Ale po návratu budeš s vévodou mluvit, že?“ zeptala se Selia.

„Mám ti ten vzkaz napsat?“ zeptala se Selia.

Ragen se usmál. „Myslím, že si to dokážu zapamatovat, paní.“

Ragen se znovu uklonil, ještě hlouběji. „Omlouvám se, že přijíždím v tak pochmurný den,“ řekl a očima střelil po pohřební hranici.

„Neumíme poručit dešti, kdy má přijít, ani větru, ani zimě,“ povzdechla si Selia. „Ani jadrncům. Takže navzdory tomu musí jít život dál.“ 20 / Peter V. Brett • Tetovaný

„Život jde dál,“ souhlasil Ragen, „ovšem pokud mohu já nebo můj žonglér nějak pomoci. Mám silný hřbet a zranění po jadrncích jsem ošetřoval již mnohokrát.“

„Tvůj žonglér už pomáhá,“ odtušila Selia a kývla bradou směrem k mladíkovi, který zpíval a předváděl své kejkle. „Zabaví ty malé, dokud budou jejich rodiče pracovat. A pokud jde o tebe. Jestli se máme z této pohromy vzpamatovat, tak se příštích pár dní nezastavím. Nebudu mít čas roznášet poštu, ani číst dopisy těm, kdo se ještě číst nenaučili.“

„Můžu přečíst dopisy těm, kdo číst neumí, paní,“ nabídl se Ragen, „ale neznám vaši vesnici tak dobře, abych je mohl roznést.“

„To nebude zapotřebí,“ odpověděla Selia a popostrčila k němu Arlena. „Tady Arlen tě dovede do hokynářství v Návsí. Až budeš předávat sůl, dej Ruscovi Vepřovi i dopisy a balíčky. Když tam bude sůl, tak tam zaběhnou skoro všichni a Rusco je jeden z mála lidí ve vesnici, kteří umí číst a počítat. Ten starý vydřiduch sice bude lamentovat a bude to chtít zaplatit, ale řekni mu, že v krušných dobách se musí zapojit celá vesnice. Řekni mu, aby ty dopisy rozdal a těm, kdo neumí číst, je přečetl, jinak že příště nehnu prstem, až mu bude vesnice chtít hodit oprátku na krk.“

Ragen se na Selii pátravě zahleděl, asi se snažil zjistit, jestli nežertuje, ale její kamenný výraz nic takového nenaznačoval. Znovu se poklonil.

„Tak sebou hoďte,“ popohnala je Selia. „Mrskněte sebou, ať jste zpátky, než se tady budou lidi sbírat na noc k odchodu. Jestli ty a tvůj žonglér nechcete Ruscovi platit za nocleh, kdokoli tady vám rád nabídne svůj dům.“ Vyhnala je na cestu a obrátila se zpátky, aby vyhubovala těm, kdo přestali pracovat a hleděli na příchozí. „To je vždycky tak. rázná?“ zeptal se Ragen Arlena, když šli k žonglérovi, který se věnoval nejmenším dětem. Zbytek byl nahnán zpátky do práce.

Arlen si odfrkl. „Měl bys ji slyšet, jak mluví se stařešiny. Máš štěstí, že jsi vyvázl se zdravou kůží, když jsi ji nazval Jalovou.“

„Graig tvrdil, že jí takhle říkají všichni,“ bránil se Ragen.

„To ano,“ souhlasil Arlen, „ale ne jí do očí, pokud nechtějí dráždit jadrnce bosou nohou. Tady každý skáče, jak Selia píská.“

Ragen se uchechtl. „A přitom je to stará Dcera,“ mudroval. „U nás doma jen Matky předpokládají, že na jejich rozkaz každý vyskočí.“

„Jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se Arlen.

Část první • Tibbetská říčka /21

Ragen pokrčil rameny. „Já vlastně nevím,“ připustil. „Tak to prostě v Milnu chodí. Lidstvo udržuje svět v chodu a Matky udržují lidstvo, takže mají hlavní slovo.“

„Tady je to jedno,“ prohlásil Arlen.

„To všude na vesnici,“ souhlasil Ragen. „Lidí není nazbyt. Ve Svobodných městech je to jiné. Ale kromě Milnu vlastně nedávají ženám velké slovo vůbec nikde jinde.“

„To zní zrovna tak hloupě,“ zamumlal Arlen.

„To jo,“ souhlasil Ragen.

Posel se zastavil a podal Arlenovi otěže svého oře. „Počkej tady chvilku,“ požádal ho a zamířil k žonglérovi. Poodešli stranou, aby si pohovořili, a Arlen viděl, jak se žonglérův výraz opět mění. Nejdřív vzteklý, pak nedůtklivý a nakonec odevzdaný; marně se snažil vzepřít Ragenovi, který celou dobu zachovával kamennou tvář.

Aniž posel spustil z žongléra zlostný pohled, mávl na Arlena, aby k nim přivedl koně.

„. fuk, jak jsi unavený,“ syčel Ragen, „ti lidé tady dělají strašnou práci, a jestli ty budeš muset celé odpoledne tancovat a žonglovat, abys zabavil děti, než budou dospělí hotoví, tak na tom pořád budeš zatraceně líp! A teď zase nasaď veselý obličej a jdi na to!“ Vytrhl Arlenovi otěže a hodil je žonglérovi.

Než si mladý žonglér Arlena všiml, stihl si ho Arlen dobře prohlédnout a viděl výraz plný nevole a strachu. Ale jakmile žonglér zaznamenal, že ho někdo pozoruje, tvář se mu zčeřila a vzápětí z něj byl zase ten čiperný, veselý chlapík, který tančí dětem.

Ragen odvedl Arlena ke káře a oba si na ni vylezli. Ragen práskl otěžemi a obrátil zpátky na prašnou pěšinu, která vedla na hlavní cestu.

„O čem jste se to hádali?“ zeptal se Arlen do kodrcání káry.

Posel na něj chvíli hleděl, pak pokrčil rameny. „Keerin je poprvé tak daleko z města,“ řekl. „Když nás byla celá skupina a on měl krytý povoz na spaní, tak byl statečný ažaž, ale co jsme se odpojili a nechali zbytek karavany v Angiers, nezvládá to ani zdaleka tak dobře. Je z jadrnců strachy bez sebe, proto je z něj mizerný společník.“

„To by do něj jeden neřekl,“ poznamenal Arlen a ohlédl se dozadu na žongléra, který zrovna metal salta.

„Žongléři mají své komediantské fígle,“ sdělil mu Ragen. „Dokážou tak přesvědčivě předstírat, že jsou něco, co nejsou, až o tom na chvíli přesvědčí dokonce i sami sebe. Keerin předstíral, že je statečný. Dělal cechovní zkoušky na cestování a prošel, jenže dokud si to někdo nevy- 22 / Peter V. Brett • Tetovaný

zkouší doopravdy, nikdy nevíš, jak se bude držet po dvou týdnech na pusté cestě.“

„A jak vůbec dokážete přečkat noci venku na cestách?“ zeptal se Arlen. „Táta říká, že kreslit chrany do hlíny znamená koledovat si o problémy.“

„Tvůj táta má pravdu,“ přisvědčil Ragen. „Podívej se do té přihrádky, co máš u nohou.“

Arlen se tam podíval a vytáhl velký pytel z měkké kůže. Uvnitř byl provaz s uzly a na něm navlečené lakované dřevěné destičky větší než jeho dlaň. Vytřeštil oči, když uviděl, že na nich jsou vyřezané a namalované chrany.

Arlen to okamžitě poznal: cestovní chranový kruh, tak velký, aby se jím dala obehnat kára a ještě něco víc. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděl,“ vyhrkl.

„Není nijak snadné ho vyrobit,“ poučoval ho posel. „Většina poslů se tomuto umění učí celá učednická léta. Tyto chrany nerozmaže vítr ani déšť. Ale ani tak to není to samé, jako za chraněnými zdmi a dveřmi. Už jsi někdy stál tváří v tvář jadrnci, chlapče?“ zeptal se, obrátil se a stroze se na Arlena zadíval. „Už jsi někdy zažil, jak se po tobě rozmachuje a ty nemáš kam utéct a nemáš na obranu nic vyjma magie, kterou nevidíš?“ Potřásl hlavou. „Možná jsem na Keerina moc přísný. Zkoušku zvládl dobře. Trochu řval, ale to se dalo čekat. Jenže ono je to noc co noc jiné. Někdo za to zaplatí; vždycky se může stát, že na chranu dopadne nějaký zbloudilý list, a pak. “ Najednou zasyčel a prsty zaťatými jako pařáty máchl po Arlenovi a rozesmál se, když chlapec nadskočil.

Arlen přejížděl palcem po každé jedné hladké, lakované chraně a vnímal jejich sílu. Na každé stopě lana byla jedna malá destička, víceméně jako u každého chraničení. Napočítal jich více než čtyřicet. „Nemůžou do tak velkého kruhu vletět větrní démoni?“ zeptal se. „Na polích staví táta kůly, aby tam nemohli přistát.“

Muž se na něj maličko překvapeně podíval. „Tvůj táta pravděpodobně jen marní čas,“ poznamenal. „Větrní démoni jsou sice zdatní letci, ale aby vzlétli, tak potřebují místo, kde se můžou rozběhnout, nebo něco, na co můžou vylézt a skočit. Na poli nic moc takového není, takže se jim tam ani nechce přistávat, ledaže by viděli něco tak lákavého, že by nemohli odolat, jako třeba nějakého malého vzpurného chlapce, který natruc spí v obilí.“ Podíval se na Arlena stejným způsobem, jako se na něj díval Jeph, když ho varoval, že jadrnci jsou vážná věc. Jako by to Arlen sám nevěděl.

Část první • Tibbetská říčka /23

„Kromě toho se větrní démoni můžou otáčet jen širokým obloukem,“ pokračoval Ragen, „a navíc má většina z nich rozpětí křídel větší, než je tento kruh. Je sice možné, že by se nějaký dokázal dostat dovnitř, ale já jsem nic takového ještě nikdy nezažil. A i kdyby se dostal, tak. “ ukázal na dlouhé, silné kopí, které měl položené vedle sebe.

„Ty dokážeš zabít jadrnce kopím?“ užasl Arlen.

„Pravděpodobně ne,“ odpověděl Ragen, „ale slyšel jsem, že se dají omráčit připíchnutím na chrany.“ Uchechtl se. „Doufám, že si to nikdy nebudu muset ověřovat.“

Arlen na něj vyjeveně zíral.

Ragen se na něj podíval a najednou byl vážný. „Poslovství je nebezpečná práce, chlapče,“ dodal.

Arlen na něj dlouho upřeně hleděl. „Stálo by za to vidět Svobodná města,“ povzdechl si nakonec. „Řekni mi popravdě, jaké je hradiště Miln?“

„Je to to nejbohatší a nejkrásnější město na světě,“ odpověděl Ragen, vyhrnul si drátěný rukáv a ukázal Arlenovi obrázek města uhnízděného mezi dvěma horami, který měl vytetovaný na předloktí. „Vévodské doly skýtají hojnost soli, kovonosné rudy a uhlí. Hradby a střechy jsou tak dobře chráněné, že domovní chrany zažijí útoky jen vzácně. A když na hradby svítí slunce, tak zahanbují i samotné hory.“

„Já jsem ještě nikdy žádnou horu neviděl,“ posteskl si Arlen a prstem přejel po tetování. „Táta říká, že jsou to jen velké kopce.“

„Vidíš ten kopec?“ zeptal se Ragen a ukázal na sever od cesty.

Arlen přikývl. „Náhorní Slatiny. Odtamtud shora se dá vidět celá Říčka.“

Ragen přikývl. „Víš, co to znamená ‚sto‘, Arlene?“ zeptal se.

Arlen znovu přikývl. „Deset párů rukou.“

„No, tak dokonce i jen malá hora je větší než stovka vašich Náhorních Slatin naskládaných na sebe, a hory v Milnu nejsou malé.“

Arlen kulil oči, jak se snažil vstřebat takovou výšku. „Ty se musí dotýkat oblohy,“ usoudil.

„Některé se tyčí dokonce až nad mraky,“ chlubil se Ragen. „Z vršku se můžeš dívat na mraky shora.“

„To bych chtěl někdy vidět,“ zatoužil Arlen.

„Až budeš velký, tak můžeš vstoupit do poslovského cechu,“ řekl mu Ragen.

Arlen zavrtěl hlavou. „Táta říká, že lidé, kteří utíkají, jsou zběhové. A vždycky si odplivne, když to říká.“ 24 / Peter V. Brett • Tetovaný

„Tvůj táta neví, o čem mluví,“ prohlásil Ragen. „A pliváním se na tom nic nezmění. Bez poslů by vzala za své i Svobodná města.“

„Myslel jsem si, že ve Svobodných městech je bezpečno,“ namítl Arlen.

„Nikde není bezpečno, Arlene. Ne doopravdy. V Milnu žije víc lidí, takže dokáže unést smrt snáze než vesnice jako Tibbetská Říčka, ale stejně si tam jadrnci každý rok vybírají svou daň.“

„Kolik je v Milnu lidí?“ zeptal se Arlen. „V Tibbetské Říčce je nás devět set a Slunečná Pastvina nahoře je prý skoro taky tak velká.“

„V Milnu máme přes třicet tisíc lidí,“ sdělil mu hrdě Ragen.

Arlen se na něj zmateně podíval.

„Tisíc je deset stovek,“ upřesnil posel.

Arlen chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou. „Na světě není tolik lidí,“ prohlásil.

„Ale je, a mnohem víc,“ nedal se Ragen. „Tam venku je celý širý svět, pro ty, kdo jsou ochotní čelit tmě.“

Arlen neodpověděl a nějaký čas jeli mlčky. Trvalo asi hodinu a půl, než se kára dokodrcala do Návsí. Návsí, centrum Říčky, se skládalo z několika tuctů chraněných dřevěných chalup lidí, jež řemeslo nenutilo pracovat na obilných či rýžových polích, rybařit ani rubat dříví. Právě tady mohl člověk najít krejčího, pekaře, kováře, bednáře a další.

Uprostřed byla náves, kde se lidé scházeli, a na ní největší dům v Říčce, hokynářství. Vepředu mělo obrovský otevřený šenk se stoly a výčepním pultem, vzadu ještě větší sklad a dole sklep plný téměř všeho, co mělo v Říčce nějakou cenu.

Kuchyni vedly Vepřovy dcery Dasy a Catrin. Za dva body se dalo koupit jídla, že se člověk přecpal k prasknutí, ale Silvy i tak nadávala starému Vepřovi do šizuňků, protože za dva body se dalo koupit dost zrní na celý týden. Ale stejně to spousta svobodných mužů zaplatila, a nebylo to jen kvůli jídlu. Dasy byla srdečná a Catrin kyprá a strýček Cholie říkal, že ti, kteří se s nimi ožení, budou nadosmrti zajištění.

Všichni v Říčce nosili k Vepřovi své zboží, ať už to bylo obilí či kukuřice, maso nebo kožešiny, hrnčířské výrobky či látky, nábytek nebo nářadí. Vepř to převzal, spočítal a přidělil zákazníkovi body, aby si mohl v hokynářství nakoupit jiné věci.

Část první • Tibbetská říčka /25

Jenže to vypadalo, že všechno vždycky nějak stojí mnohem víc, než za to Vepř zaplatil. Arlen uměl počítat natolik, aby to poznal. Při prodeji došlo i k několika proslulým hádkám, ale ceny stanovoval Vepř a obvykle si prosadil svou. Stejně jako Vepře všichni nenáviděli, tak ho zároveň potřebovali, a když šel kolem, mnohem spíš mu oprášili kabát a otevřeli dveře, než aby si odplivovali.

Všichni ostatní v Říčce museli pracovat od slunka do slunka, aby si jen taktak vydobyli všechno, co potřebovali, ale Vepř a jeho dcery měli pořád tlusté tváře, kulatá břicha a čisté nové šaty. To Arlen se musel vždycky zachumlat do hadrů, když mu máma vzala šaty na praní.

Ragen s Arlenem uvázali muly před hokynářstvím a šli dovnitř. V šenku nikdo. Obvykle tam lákavě voněla slanina, ale dnes se z kuchyně žádná vůně nelinula.

Arlen rychle posla předběhl, aby byl u výčepního pultu první. Rusco tam měl malý bronzový zvonek, který si s sebou přinesl ze Svobodných měst, a Arlen ten zvonek miloval. Praštil do něj rukou, zvonek průzračně zacinkal a Arlen se nadšeně zazubil.

Vzadu něco bouchlo, závěsy za výčepem se rozhrnuly a vstoupil Rusco. Byl to urostlý chlap, i teď, v šedesáti, silný a rovný, ale kolem pasu visely měkké, odulé faldy a kovově šedé vlasy už z vrásčitého čela ustupovaly. Na sobě měl lehké kalhoty, kožené trepky a čistou bílou bavlněnou košili, s rukávy vykasanými do půlky masitých předloktí. Bílá zástěra byla jako vždy bez poskvrnky.

„Arlen Sedlák,“ uvítal chlapce se shovívavým úsměvem, když ho uviděl. „Přišel sis jen hrát se zvonkem, nebo jdeš obchodně?“

„Obchodně jdu já,“ ozval se Ragen a přistoupil blíž. „Rusco Vepř?“

„Rusco postačí,“ odtušil hokynář. „Venkované pořád házejí tím ‚Vepřem‘, i když ne přímo mně do očí. Nemůžou vystát, že se někomu daří.“

„To už je podruhé,“ zamumlal Ragen.

„Prosím?“ opáčil Rusco.

„Podruhé, co mne Graigův cestovní deník svedl na scestí,“ povzdechl si Ragen. „Dnes dopoledne jsem Selii do očí nazval Jalovou.“

„Cha!“ zahýkal Rusco. „Opravdu? Jestli něco stojí za skleničku na účet podniku, tak tohle. Jakže jsi říkal, že se jmenuješ?“

„Ragen,“ odvětil posel, shodil těžkou mošnu a posadil se k pultu. Rusco narazil soudek a sundal z háku dřevěný korbel.

Temně zlaté, kalné pivo napěnilo na korbelu bílou čepici. Rusco načepoval jeden Ragenovi a druhý sobě. Pak střelil pohledem po Arlenovi a načepoval malý pohárek. „Vezmi si to ke stolu a nech dospělé, ať si 26 / Peter V. Brett • Tetovaný

v klidu pohovoří u výčepu,“ nařídil mu. „A jestlis pobral rozum, tak nebudeš mámě vykládat, že jsem ti nalil.“

Arlen se rozzářil a utekl se svou kořistí dřív, než si to Rusco rozmyslí. Pivo ochutnával o svátcích z tátova korbele, ale vlastní pohár ještě nikdy neměl.

„Pomalu jsem si začínal dělat starosti, že už nikdy nikdo nepřijde,“ slyšel Rusca říkat Ragenovi.

„Graig loni na podzim nastydl, těsně před tím, než měl vyrazit,“ sdělil mu Ragen a zhluboka se napil. „Jeho kořenářka mu řekla, ať cestu odloží, dokud mu nebude líp, ale pak přišla zima a jemu bylo hůř a hůř. Nakonec mě požádal, abych převzal jeho trasu, dokud si cech nenajde někoho jiného. A já jsem beztak musel doprovodit do Angiers solnou karavanu, a tak jsem vzal jednu káru navíc a zajel sem, než to otočím zpátky na sever.“

Rusco mu vzal korbel a znovu ho naplnil. „Na Graiga,“ prohlásil, „skvělého posla a mazaného kšeftovníka.“ Ragen přikývl, muži si ťukli a napili se.

„Ještě jedno?“ zeptal se Rusco, když Ragen praštil korbelem zpátky na pult.

„Graig psal ve svém deníku, že i ty jsi mazaný obchodník,“ podotkl Ragen, „a že se mě nejdřív pokusíš opít.“

Rusco se uchechtl a znovu korbel naplnil. „Po kšeftu už na účet podniku čepovat nemusím,“ utrousil lakonicky a podal Ragenovi pivo s čerstvou čepicí.

„Ale musíš, jestli chceš, aby se tvoje pošta dostala do Milnu,“ ušklíbl se Ragen a přijal korbel.

„Tak koukám, že budeš stejně tvrdý oříšek, jako byl Graig,“ zamručel Rusco a načepoval si pro sebe. „Takhle,“ pravil, když pěna přetekla, „můžeme aspoň oba smlouvat opilí.“ Rozesmáli se a znovu si ťukli.

„Co nového ve Svobodných městech?“ zeptal se Rusco. „Krasijci pořád odhodlaní se sami zničit?“

Ragen pokrčil rameny. „Podle všeho ano. Do Krasie jsem přestal jezdit před pár lety, když jsem se oženil. Příliš daleko a příliš nebezpečné.“

„Takže to, že schovávají ženy pod dekami, s tím nemá nic společného?“ zažertoval Rusco.

Ragen se rozesmál. „Jakáž pomoc,“ povzdechl si, „ale hlavně šlo o to, že podle nich jsou všichni Seveřané, dokonce i poslové, zbabělci, protože netrávíme noci ve snaze nechat se pohltit Jádrem.“

Část první • Tibbetská říčka /27

„Možná by nebyli tak bojechtiví, kdyby se víc dívali na své ženy,“ mudroval Rusco. „A co Angiers a Miln? Pořád se vévodové hašteří?“

„Jako vždy,“ odpověděl Ragen. „Euchor potřebuje angierské dřevo, aby měl čím topit ve svých hutích, a obilí, aby měl čím krmit svůj lid. Rhinebeck potřebuje milnské kovy a sůl. Musí spolu obchodovat, aby přežili, ale místo aby si to navzájem usnadnili, tak se celou dobu snaží jeden druhého napálit, třeba když díky jadrncům přijdou na cestě o náklad. Loni v létě napadli démoni karavanu s ocelí a solí. Poháněče zabili, ale většinu nákladu nechali být. Rhinebeck ho dostal, ale odmítl ho zaplatit, že prý má právo na nálezné.“

„To musel vévoda Euchor pěkně zuřit,“ poznamenal Rusco.

„Byl sinalý vzteky,“ potvrdil mu Ragen. „A zrovna já jsem mu tu zprávu musel přinést. Zbrunátněl a přísahal, že Angiers neuvidí ani unci soli, dokud Rhinebeck nezaplatí.“

„Zaplatil Rhinebeck?“ zajímal se Rusco a zvídavě se k Ragenovi naklonil.

Ragen zavrtěl hlavou. „Pár měsíců se snažili jeden druhého vyhladovět, a pak zaplatil kupecký cech, aby dostal své zboží dřív, než přijde zima a všechno shnije ve skladištích. Rhinebeck na ně teď má vztek, že Euchorovi ustoupili, ale co, prestiž si zachránil a obchod se zase rozhýbal, což je to jediné, na čem všem ostatním kromě těch dvou mizerů záleží.“

„I takhle daleko je moudré dávat si pozor, jak o vévodech mluvíš,“ varoval ho Rusco.

„Kdo by jim to řekl?“ opáčil Ragen. „Ty? Ten chlapec?“ ukázal na Arlena. Oba muži se rozesmáli.

„A teď musím přinést Euchorovi zprávu o Říčním Mostu, čímž se to všechno ještě zhorší,“ posteskl si Ragen.

„To je ta víska na milnských hranicích,“ vzpomněl si Rusco, „ani ne den od Angiers. Mám tam styky.“

„Už ne, už nemáš,“ odvětil významně Ragen a oba na chvíli ztichli.

„Dost špatných zpráv,“ prohlásil nakonec Ragen a zvedl na pult těžkou mošnu. Rucso ji nedůvěřivě pozoroval.

„To nevypadá na sůl,“ podotkl, „a pochybuji, že já mám tolik pošty.“

„Ty máš šest dopisů a celý tucet balíků,“ sdělil mu Ragen a podal mu složený list papíru. „Tady je to všechno sepsané, včetně všech ostatních dopisů v mošně a balíků na káře, které se musí předat. Kopii seznamu jsem dal Selii,“ dodal výstražně.

„A co já s tím seznamem a tvou poštovní mošnou?“ opáčil Rusco. 28 / Peter V. Brett • Tetovaný

„Starostka má plné ruce práce a nebude schopná poštu předat ani přečíst dopisy těm, kdo číst neumějí. Pověřila tím tebe.“

„A copak mi vynahradí hodiny práce strávené čtením dopisů vesničanům?“ otázal Rusco.

„Uspokojení z dobrého skutku pro své sousedy?“ zkusil to Ragen.

Rusco si odfrkl. „Já jsem si nepřišel do Tibbetské Říčky hledat přátele,“ zavrčel. „Já jsem obchodník a dělám toho pro tuhle vesnici hodně i tak.“

„Opravdu?“ opáčil Ragen.

„To teda sakra jo,“ odsekl Rusco. „Než jsem sem přišel, tak tady provozovali jen výměnný obchod.“ Vyslovil to jako nadávku a odplivl si na podlahu. „Sklidili plody své dřiny a každého sedmeku se sešli na návsi a hádali se, kolik fazolí je za palici kukuřice nebo kolik rýže musíš dát bednáři, aby ti udělal sud, kam si budeš svou rýži dávat. A když jsi nedostal, cos potřeboval, onoho sedmeku, musel jsi čekat na příští nebo chodit ode dveří ke dveřím. Teď může každý přijít sem, kdy se mu zachce, kdykoli od slunka východu do slunka západu, směňovat za body a za ně si vzít cokoli jiného, co potřebuje.“

„Spasitel města,“ utrousil jízlivě Ragen. „A ty z toho nic nemáš?“

„Nic než přiměřený zisk,“ ušklíbl se Rusco.

„A jakpak často se tě vesničané snaží oběsit za šizení?“ zeptal se Ragen.

Rusco přimhouřil oči. „Až moc často na to, že polovina se nedopočítá dál než za prsty na rukou a druhá k tomu dokáže přidat jen prsty na nohou,“ odtušil.

„Selia řekla, že příště tě v tom nechá samotného. “ Ragenův přátelský tón najednou zdrsněl, „. pokud teď také nepřiložíš ruku k dílu. Na druhém konci vesnice je spousta lidí, kteří prožívají mnohem horší muka než muset číst poštu.“

Rusco se zamračil, ale vzal si seznam a odnesl si těžkou mošnu do skladu.

„Jak je to vlastně zlé?“ zeptal se, když se vrátil.

„Zlé,“ odpověděl Ragen. „Zatím dvacet sedm a pár lidí se ještě pohřešuje.“

„Stvořiteli,“ zaklel Rusco a nakreslil před sebe do vzduchu chranu. „Myslel jsem přinejhorším tak jedna rodina.“

„Kéž by,“ odvětil Ragen.

Oba se na chvíli odmlčeli, jak se sluší a patří, pak oba naráz vzhlédli a podívali se na sebe.

Část první • Tibbetská říčka /29

„Máš letošní sůl?“ zeptal se Rusco.

„Máš vévodskou rýži?“ opáčil Ragen.

„Schovávám ji celou zimu, hodně ses opozdil,“ utrousil Rusco.

Ragen přimhouřil oči.

„Eh, je pořád dobrá!“ vyhrkl Rusco a rychle vztáhl dlaně, jako by se hájil. „Skladuji ji uzavřenou a v suchu a v mém sklepě žádná havěť není!“

„Budu se muset přesvědčit, to snad chápeš,“ poznamenal Ragen.

„Jistě, jistě,“ zvolal Rusco. „Arlene, přines tamhletu lampu!“ nařídil chlapci a ukázal mu do kouta šenku.

Arlen utíkal k lucerně, popadl křesadlo, zapálil knot a nábožně ji zavřel. Ještě nikdy mu nebylo svěřeno do rukou sklo. Bylo studenější, než si představoval, ale jakmile ho olízl plamen, rychle se zahřívalo.

„Poneseš nám ji dolů do sklepa,“ nařídil mu Rusco. Arlen se snažil krotit vzrušení. Vždycky se toužil podívat za výčepní pult. Říkalo se, že i kdyby všichni z Říčky natahali svůj majetek na jednu hromadu, nemohla by soupeřit se zázraky z Vepřova sklepa.

Viděl, jak Rusco bere za kruh na podlaze a otevírá široké padací dveře, a rychle se protlačil dopředu ze strachu, aby si to starý Vepř nerozmyslel. Sestupoval po vrzajících schodech dolů a zvedal lucernu, aby osvětlil cestu. Světlo přitom dopadalo na vyrovnané šiky beden a sudů, naskládaných od podlahy až ke stropu, které se táhly dál a dál až někam, kam už světlo nedopadalo. Podlaha byla dřevěná, aby jadrnci nemohli povstat z Jádra přímo do sklepa, ale i přesto byly do polic na stěnách ještě vyřezané chrany. Starý Vepř byl na své bohatství opatrný.

Kupec je vedl uličkami až k zapečetěným sudům úplně vzadu. „Vypadají neporušeně,“ poznamenal Ragen, když prozkoumal dřevo. Chvíli dumal, pak si namátkou vybral. „Tamten,“ řekl a ukázal na jeden sud.

Rusco zamručel a vyvlekl požadovaný sud ven. Někteří lidé považovali jeho práci za lehkou, ale svaly měl tvrdé a silné jako kdokoli, kdo se oháněl sekerou nebo kosou. Zlomil pečeť, vyrazil víko od sudu a do mělké misky nabral Ragenovi rýži, aby si ji mohl prohlédnout.

„Dobrá blaťanská rýže,“ sdělil poslovi, „a nikde žádní moli a ani stopy po práchnivění. Ta vynese v Milnu hodně, zejména po takové době.“ Ragen zamručel a přikývl, takže sud byl zase zapečetěn a vrátili se nahoru.

Nějaký čas se dohadovali, kolik sudů rýže je za ty těžké pytle soli na káře. Nakonec se netvářil spokojeně ani jeden, ale potřásli si rukama, že je ujednáno. 30 / Peter V. Brett • Tetovaný

Rusco zavolal své dcery a všichni šli ven ke káře vykládat sůl. Arlen se pokusil jeden pytel zvednout, ale byl strašlivě těžký. Zavrávoral, upadl a upustil ho.

„Dávej pozor!“ vynadala mu Dasy a vlepila mu pohlavek.

„Když to neuzvedneš, tak jdi držet dveře!“ vyjela na něj Catrin. Sama už měla jeden pytel přes rameno a druhý pod svalnatou paží. Arlen se vyhrabal na nohy a utíkal podržet jí vstupní dveře.

„Doběhni pro Ferda Mlynáře a řekni mu, že mu zaplatíme pět. to bude dělat čtyři body za každý pytel, který semele,“ nařídil Rusco Arlenovi. V Říčce tak či onak pro Vepře pracovali skoro všichni, ale nejvíc ze všech Návesní. „Pět, jestli ji napěchuje do sudů s rýží, aby zůstala suchá.“

„Ferd je pryč, v Podlesí,“ řekl Arlen. „Tam jsou skoro všichni.“

Rusco zabrblal, ale neodpověděl. Brzy byla kára prázdná, až na těch pár beden a pytlů, ve kterých nebyla sůl. Ruscovy dcery po nich lačně pokukovaly, ale nic neříkaly.

„Večer vynosíme rýži ze sklepa a necháme ti ji vzadu ve skladu, dokud se nebudeš chystat zpátky do Milnu,“ poznamenal Rusco, když odtáhli dovnitř poslední pytel.

„Díky,“ odvětil Ragen.

„Takže vévodské obchody máme vyřízené, že?“ zazubil se Rusco a očima významně střelil po zbývajících věcech na káře.

„Vévodské obchody ano,“ odtušil Ragen a taky se zazubil. Arlen zadoufal, že jestli budou smlouvat, dají mu ještě jedno pivo. Točila se mu po něm hlava, jako kdyby nastydl, ale bez kašle a kýchání a bolestí. Ten pocit se mu líbil a chtěl si to vyzkoušet znovu.

Pomohl odnosit zbývající věci do šenku a Catrin přinesla tác obložených chlebů se spoustou masa. Arlen dostal druhý pohár piva, aby to spláchl, a starý Vepř mu řekl, že mu může zapsat do knihy za dnešní práci dva body. „Rodičům to neřeknu,“ dodal Vepř, „ale jestli je utratíš za pivo a oni tě při tom nachytají, tak si odpracuješ všechno trápení, které mi tvá máma způsobí.“ Arlen dychtivě přikývl. Ještě nikdy neměl vlastní body, které by mohl v krámě utratit.

Po jídle šli Rusco s Ragenem k výčepnímu pultu a otevřeli ty druhé bedny, které posel přivezl. Arlenovi zářily oči nad každým pokladem, který se tu předkládal. Byly tam štůčky látky jemnější, než kdy viděl, kovové nářadí, špendlíky a jehlice, hrnčířské zboží a cizokrajné koření. Bylo tam dokonce i pár pohárů z třpytivého, jiskřivého skla.

Část první • Tibbetská říčka /31

Na Vepře to zjevně takový dojem neudělalo. „To Graig přivezl loni lepší zboží,“ poznamenal. „Dám ti za to všechno. sto bodů.“ Arlenovi poklesla čelist. Sto bodů! Za to by mohl Ragen mít polovinu Říčky.

Ale Ragen na takovou nabídku nedbal. Oči mu ztvrdly, praštil pěstí do stolu, až to zadunělo a Dasy s Catrin vzhlédly od úklidu.

„Do Jádra s tvými dobropisy!“ zahřměl. „Já nejsem žádný venkovský křupan, a jestli nechceš, aby se cech dozvěděl, jaký jsi šejdíř, tak si mě s nikým takovým nepleť.“

„Nic ve zlém!“ rozchechtal se Rusco a svým typickým stylem smířlivě třepetal rukama ve vzduchu. „Zkusit jsem to musel, chápeš. Mají tam nahoře v Milnu pořád tak rádi zlato?“ zeptal se s lišáckým úsměvem.

„Stejně jako všude jinde,“ odtušil Ragen. Pořád se kabonil, ale vztek z jeho hlasu už vyprchal.

„Tady v tomhle zapadákově ne,“ poznamenal Rusco a zašel zpátky za závěs. Poslouchali, jak tam vzadu štrachá a nahlas, aby ho slyšeli, říká: „Tady v tomhle zapadákově, co se nedá sníst, obléct nebo použít na kreslení chran či obdělávání pole, to nemá skoro žádnou cenu.“ Za chvíli se vrátil s velkým plátěným pytlem a položil ho na pult, jen to zacinkalo.

„Tady lidi zapomněli, že světem hýbe zlato,“ dodal, sáhl do pytle, vytáhl dvě těžké žluté mince a zamával jimi Ragenovi před obličejem. „Tohle používaly Mlynářovic děcka místo hracích kamenů! Hrací kameny! Řekl jsem jim, že jim za to zlato dám celou vyřezávanou dřevěnou hru, co mám vzadu; mysleli si, jak na ně nejsem hodný! Ferd mi dokonce přišel druhý den poděkovat!“ Zaburácel smíchy. Arlen měl pocit, že by ho ten smích měl urazit, i když přesně nevěděl proč. Hrál tu Mlynářovic hru mnohokrát a připadala mu cennější než dvě kovová kolečka, i kdyby se leskla sebevíc.

„Přinesl jsem toho o hodně víc než za dvě slunce,“ poznamenal Ragen, ukázal bradou na mince a pak se podíval na pytel.

Rusco se usmál. „Neměj obavy,“ odvětil a rozvázal pytel úplně. Zatímco pytel na pultě splaskával, ven se sypaly další zářivé mince spolu s řetízky, prsteny a šňůrkami blýskavých kamínků. Je to všechno moc hezké, usoudil Arlen, ale stejně ho překvapilo, jak Ragen valí oči a jak se mu lačně lesknou.

Znovu smlouvali, Ragen zvedal kameny ke světlu a kousal do mincí, Rusco mnul v prstech látku a ochutnával koření. Arlenovi se z piva točila hlava a všechno se mu slévalo do rozmazané šmouhy. Od Catrin za výčepem chodil mužům korbel za korbelem, ale ti dva nejevili žádné známky, že by to na ně mělo takový vliv jako na něj. 32 / Peter V. Brett • Tetovaný

„Dvě stě dvacet zlatých sluncí, dva stříbrné měsíce, navlečenou šňůrku a ty tři stříbrné prsteny,“ prohlásil nakonec Rusco. „Ani o měděné světélko víc.“

„Žádný div, že pracuješ v takovém zapadákově,“ poznamenal Ragen. „Z města tě určitě vyhnali za šizení.“

„Urážky ti víc zlata nevynesou,“ odvětil sebevědomě Vepř, přesvědčený, že má navrch.

„Tentokrát mi to nevynese nic,“ odtušil Ragen. „Po odečtení cestovních nákladů půjde všechno do posledního světélka Graigově vdově.“

„Ach, Jenya,“ posteskl si Rusco. „Některým lidem v Milnu, kteří neuměli psát, psávala dopisy, mezi jinými i mému slabomyslnému synovci. Co s ní bude?“

Ragen potřásl hlavou. „Cech jí nevyplatil žádné úmrtné, protože Graig zemřel doma,“ povzdechl si. „A protože není Matka, tak jí bude hodně prací odepřeno.“

„To je mi líto,“ řekl Rusco.

„Graig jí zanechal nějaké peníze,“ dodal Ragen, „jenže on toho nikdy moc neměl. A cech jí bude pořád platit za psaní. S penězi z této cesty by měla nějaký čas vystačit. Ale je mladá a jednou jí dojdou, pokud se znovu nevdá nebo si nenajde lepší práci.“

„A pak?“ zeptal se Rusco.

Ragen pokrčil rameny. „Najít si nového manžela pro ni bude těžké, když už byla jednou vdaná a nepodařilo se jí porodit dítě, ale žebračka se z ní nestane. To jsme si já a mí druzi z cechu odpřísáhli. To si ji raději vezme někdo z nás k sobě jako služebnou.“

Rusco zavrtěl hlavou. „Stejně, klesnout z kupecké kasty do služebné. “ Sáhl do pytle, jemuž se teď značně odlehčilo, a vytáhl prsten s průzračným, jiskřivým kamenem. „Koukej, ať to dostane,“ řekl a podal mu prsten.

Ale když po něm Ragen sáhl, Rusco najednou ucukl. „Dostanu od ní zpátky vzkaz, rozumíš?“ řekl. „Já její písmo poznám.“ Ragen se na něj chvíli díval a Rusco rychle dodal: „Bez urážky.“

Ragen se usmál. „Tvoje šlechetnost tu urážku převáží,“ poznamenal a vzal si prsten. „Za tohle bude mít plný břich celé měsíce.“

„Ovšem, totiž,“ zavrčel Rusco a prohrábl splasklý pytel, „ať se to žádný vesničan nedozví, jinak by má pověst hamižníka silně utrpěla.“

„Tvé tajemství zůstane u mne jako v hrobě,“ slíbil Ragen.

„Možná bys jí mohl vydělat ještě víc,“ poznamenal Rusco.

Část první • Tibbetská říčka /33

„Dopisy, co tu mám, měly odejít do Milnu před šesti měsíci. Pobuď tu pár dnů, než jich napíšeme a sebereme víc, a třeba jich i pár pomoz napsat, a já ti to vynahradím. Žádné další zlato,“ objasnil na rovinu, „ale Jenya by jistě uvítala soudek rýže nebo nějakou tu nasolenou rybu či mouku.“

„To jistě ano,“ souhlasil Ragen.

„A tomu tvému žonglérovi zajistím práci taky,“ dodal Rusco. „Tady v Návsí najde pohromadě víc příznivců, než kdyby se kodrcal od statku ke statku.“

„Ujednáno,“ pravil Ragen. „Ale Keerin bude chtít zlato.“

Rusco se na něj nevrle podíval a Ragen se rozesmál „Zkusit jsem to musel. chápeš!“ řekl. „Tak teda stříbro.“

Rusco přikývl. „Budu vybírat měsíc za každé představení a z každého měsíce si nechám jednu hvězdu a on ty zbylé tři.“

„Mám dojem, žes říkal, že vesničané žádné peníze nemají,“ podotkl Ragen.

„Většina ne,“ souhlasil Rusco. „Já jim ty měsíce prodám. řekněme za pět bodů.“

„Takže Rusco Vepř slízne smetanu na obou koncích?“ zeptal se Rusco.

Vepř se usmál. Cestou zpátky byl Arlen vzrušením bez sebe. Dědek Vepř mu slíbil, že když rozhlásí, že zítra, až bude slunce na vrcholu, bude Keerin v Návsí pořádat představení za pět bodů nebo stříbrný milnský měsíc, tak ho nechá dívat na žongléra zadarmo. Moc času na to nemá, protože až se s Ragenem vrátí, budou se už rodiče sbírat k odchodu, ale než ho vytáhnou na káru, tak to určitě rozhlásit stihne.

„Vyprávěj mi o Svobodných městech,“ žebral Arlen cestou. „Kolik jsi jich viděl?“

„Pět,“ odpověděl Ragen. „Miln, Angiers, Lakton, Rizon a Krasii. Za horami nebo pouští jsou možná další, ale neznám nikoho, kdo by je viděl.“

„Jaká jsou?“ zeptal se Arlen.

„Hradiště Angiers, lesní tvrz, leží jižně od Milnu, za Meznou řekou,“ začal Ragen. „Angiers dodává ostatním městům dřevo. Ještě dál na jih leží velké jezero a na jeho hladině stojí Lakton.“

„Jezero, to je jako rybník?“ zeptal se Arlen. 34 / Peter V. Brett • Tetovaný

„Jezero je proti rybníku jako hora proti kopci,“ vysvětlil mu Ragen a dal mu chvilku, aby tu představu vstřebal. „Na vodě jsou Laktoňané v bezpečí před ohnivými, skalními i lesními démony. Jejich chranová síť odolává větrným démonům a nikdo se neumí lépe chranit před vodními démony než oni. Je to národ rybářů a na jejich úlovku závisí, jestli budou mít tisíce lidí v jižních městech co jíst.

Západně od Laktonu leží hradiště Rizon. Přísně vzato to není hradiště, protože jeho hradby můžeš doslova překročit, ale střeží ty nejrozlehlejší lány, jaké jsi kdy viděl. Bez Rizonu by ostatní Svobodná města hladověla.“

„A Krasia?“ zeptal se Arlen.

„Hradiště Krasii jsem navštívil jen jednou,“ odpověděl Ragen. „Krasijci nevidí cizince rádi a dostat se tam znamená týdny putování přes poušť.“

„Pískem,“ vysvětloval Ragen. „Nic než písek celé míle do všech stran. Žádné jídlo, žádná voda, jen to, co si neseš, a nic, co by ti poskytlo stín před palčivým sluncem.“

„A tam žijí lidé?“ podivil se Arlen.

„No ovšem,“ ujistil ho Ragen. „Krasijců kdysi bývalo dokonce víc než Milňanů, ale vymírají.“

„Proč?“ zeptal se Arlen.

„Protože bojují s jadrnci,“ odpověděl Ragen.

Arlen vykulil oči. „S jadrnci se dá bojovat?“ užasl.

„Bojovat můžeš s čímkoli, Arlene,“ prohlásil Ragen. „Problém při boji s jadrnci je v tom, že častěji prohráváš, než vyhráváš. Krasijci něco zabijí, ale jadrnci při tom víc škod napáchají, než utrpí. Krasijců je rok od roku méně.“

„Táta říká, že když tě jadrnci dostanou, pozřou ti duši,“ podotkl Arlen.

„Pah!“ odplivl se Ragen přes postranici. „Pitomé pověry.“

Když vyjeli ze zatáčky nedaleko od Podlesí, Arlen uviděl, že na stromě před nimi se něco houpe. „Co je to?“ vyhrkl a ukázal.

„Temnoto,“ zaklel Ragen, práskl otěžemi a popohnal muly do trysku. Arlena to srazilo na sedátko a chvíli mu trvalo, než se zase sebral, narovnal a podíval se na strom, který se rychle blížil.

„Strýček Cholie!“ vykřikl, když uviděl kopajícího muže, který si škubal za lano na krku.

„Pomoc! Pomoc!“ ječel Arlen. Za jízdy seskočil z káry, upadl, ale okamžitě zase vyskočil na nohy a pádil k Choliemu. Doběhl pod něj, ale

Část první • Tibbetská říčka /35

jedna kopající noha ho zasáhla do úst a srazila ho na zem. Cítil chuť krve, ale kupodivu žádnou bolest. Vyskočil, chytil Cholieho za nohy a snažil se ho nadzvednout, aby uvolnil lano, ale byl moc malý a Cholie navíc moc těžký a tak sebou dál zmítal a chrčel.

„Pomoz mu!“ křičel Arlen na Ragena. „Dusí se! Pomoc!“

Vzhlédl a viděl, že Ragen vytáhl ze zadku káry kopí. Rozmáchl se a hodil ho, nemířil snad ani okamžik, ale přesto měl dobrou trefu, kopí přeseklo lano, nebohý Cholie se sesypal na Arlena a oba spadli do bláta.

Ragen byl vmžiku u nich a stáhl Choliemu lano z krku. Ale nezdálo se, že by se tím něco změnilo, protože Cholie pořád chrčel a drásal si krk. Oči měl vypoulené, že mu lezly z důlků, a v obličeji byl nachově rudý. Pak se strašlivě vzepjal, až Arlen leknutím zaječel, a vzápětí znehybněl.

Ragen bušil Choliemu do hrudi a mocně do něj vdechoval vzduch, ale nemělo to žádný účinek. Nakonec to vzdal, svalil se do bláta a klel.

Arlenovi nebyla smrt cizí. Zubatá byla v Tibbetské Říčce častým hostem. Jenže když někoho zabijí jadrnci nebo mráz, tak je to něco jiného než tohle.

„Proč?“ zeptal se Ragena. „Proč včera v noci tak zoufale bojoval o život, když se teď sám zabil?“

„Opravdu bojoval?“ opáčil Ragen. „Opravdu někdo z nich bojoval? Anebo jen utíkali a schovávali se?“

„Já ne. “ začal Arlen.

„Schovávat se vždycky nestačí, Arlene,“ prohlásil Ragen. „Schovávat se někdy zabije něco v tobě uvnitř, takže i když démony přežiješ, nepřežiješ je doopravdy.“

CHVÁSTAČKA | Knižní přírůstky za září 2015

Popis:
Můj blog: http://www.suzannesworldofbooks.cz/ Instagram: http://instagram.com/suzanne_a._white FB: …

“>

Leave a Reply