Kniha Vichr smrti (Steven Erikson)

Kniha Vichr smrti (Steven Erikson)

Kniha Vichr smrti (Steven Erikson) stáhnout knihu pdf, epub, mobi

  • Název knihy: Kniha Vichr smrti (Steven Erikson)
  • Elérhető fájlok: Kniha Vichr smrti (Steven Erikson).pdf, Kniha Vichr smrti (Steven Erikson).epub, Kniha Vichr smrti (Steven Erikson).mobi
  • Jazyk knihy: Český jazyk
  • Podmínky pro stažení této knihy: zdarma

Vichr smrti

kniha od: Steven Erikson (p)

Lederská říše, poháněná korupcí a sobectvím, se rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují pikle. Říšská tajná policie vede zastrašovací válku proti vlastnímu lidu. Bloud, kdysi prozíravý bůh, náhle přestává vidět budoucnost. Chaos a děsiv é síly se stahují ze všech stran. Na tomto rozbouřeném, zrádném pozadí se snaží říši opustit skupinka uprchlíků. Jedním z nich je Strach Sengar, hledající duši Skabandariho Krvookého, protože by tak mohl zachránit svého bratra císaře. Jenomže s ním putuje Skabandariho nejstarší a nejzatrpklejší nepřítel: Silchas Zmar, bratr Anomandera Dlouhý vlas. A nezahojené rány v jeho zádech nezpůsobil nikdo jiný než právě Skabandari. Motivy Silchase Zmara rozhodně nejsou jasné. A k domovu se blíží velká edurská flotila s válečníky vybranými z bezpočtu národů. A s ní připlouvají i Karsa Orlong a Icarium Zloděj životů – a oba hodlají zkřížit zbraně se samotným císařem. Jenomže při plavbě přes polovinu světa za sebou Tiste Edur zanechali záplavu krve. A taková krutost nemůže zůstat bez odezvy. Někdo za to musí zaplatit, pro někoho to zdaleka neskončilo. Vichr smrti je surový, drásavý příběh o válce, zradě a temné, nezvladatelné magii. Je to nanejvýš nápaditá epická fantasy vyprávěná tím nejnapínavějším stylem. . celý text

Malazská Kniha padlých 7.

Literatura světová, Romány, Fantasy
Vydáno 2009 , Talpress Orig. název

Reaper’s Gale , 2007

Komentáře (30)

Kniha Vichr smrti

Tentokrát som sa maximálne sústredil na každé slovo a musím povedať, že som si ten dej užil viac. Už sa aj v tých Lovcoch kostí ako tak orientujem. Táto kniha spája a uzatvára príbehy piatej a šiestej knihy, a aj keď sa to nezaobišlo bez strát, potešil ma vývoj väčšiny udalostí. Nových postáv tu nie je až toľko, takže sa v nich ľahšie orientuje, ale stále ich tu je veľmi veľa. Dej je síce stále rovnaký, to znamená, že niekoľko skupiniek putuje v rôznych častiach ríše, v podstate všetci sa spolu stretnú na konci knihy na jednom mieste, kedy je to najintenzívnejšie a najzaujímavejšie a samozrejme kde sa odohráva mela a to je všetko. Už to čítam iba zo záujmu, že ako to všetko (a najmä Karsa Orlong) skončí. Mnohé postavy som si už obľúbil a veľakrát je dej napínavý a skvelý, len bohužiaľ pri takto objemných knihách je tam aj veľa opisov.

A vracíme se do Lederu. V této knize se konečně naplno propojí linie Ledeřanů z páté knihy s Malažanama. A střet těchto dvou říší toho nabídne hodně. Taktéž se vrací postavy z páté knihy, kvůli kterým jsem si ten díl tak oblíbil. Zejména Tehol a Bugg… Zkrátka, sedmý díl byl zatím nejlepší.

. Může obsahovat spoilery.

Linie v Lederas byla pro mě asi nejlepší. Tehol a Bugg měli znova vtipné dialogy. Bavily mě intriky uvnitř Věčného příbytku mezi kancléřem a císařem. A ve stínu skrytým Bloudem, který vše pozoroval. Bloud dostal více prostoru a já nevím… Doslechl jsem se, že to má být jeden z hlavních záporáků, ale já mu prostě zatím fandím. No a pak tu jsou ještě patriotisti, parchanti, ale bavily mě číst jejich kapitoly. Tedy Karose. Tanala jsem nesnášel.

Linie v Dren nabízí akci už od začátku knihy (později se o to postarají mariňáci). Jsem rád za Toca a za K’Chain Che’Malle. Bavilo mě to, ale celá ta akce ohledně Rudomaska a Oulanů byla pro knihu celkem zbytečná. Tak snad v dalších dílech bude o tom něco více, aby tato linie měla smysl.

Linie Silchase byla pro mě bohužel nejnudnější a to jsem se na něj dost těšil. Silchas byl nevýrazný, a celou linie táhly postavy v jeho doprovodu. Což byl problém, protože kromě Silchase a Stracha mi byl osud ostatních postav celkem jedno. Tato linka mě ale dostala ve sbíhání. Dopadlo to dost smutně, když si uvědomím, že jediný kdo musel zemřít byla Konývka a Strach padl naprosto zbytečně.

Mariňáci zde byli parádní. Moc se mi líbilo jejich tažení k Laderas. Ne jako velká armáda, ale jako malé jednotky. Zase trochu odlišný druh války.

Sbíhání bylo po mírném zklamání z finále šesté knihy opět super. Jak už jsem napsal, sbíhání v chodbě Tellann (teda, doufám, že to byla Tellann) se Silchasovou linkou a Trullovou linkou mě zaskočila. Ale to nebylo nic proti sbíhání v Lederas. Zobákovi svíčky byl ten nejsmutnější moment zatím v sérii. A pak tu byly další skvělé momenty, Karsa proti Rhuladovi, Icarium najde svůj stroj. Zkrátka sbíhání bylo velké. Jsem rád, že se vrátil Brys a Křováka. Jsem rád, že jsem se po tolika knihách dozvěděl, co se stalo s Šedými meči a nebo, kde se ukrývá Fener.

Standardní sedmička:-). člověk potřebuje fakt dobrou paměť, protože pamatovat si, kde jaké postavy skončily v předchozích dílech, je nad mé síly. Dějové linky jsou fajn (Rhulad a patriotisti; Tehol & Bugg; Udinaas; Lovci k.; Rychlej;. to je fakt šílený, kolik toho je!), sbíhání a finále měly drajv. Tak jdeme dál, no.

Vichr smrti uzavřel dění mého oblíbeného 5.dílu. Svižně kompaktně, opět s gradujícím uzavřením. Opravdu důkaz toho, že u mne bodují Eriksonova díla, kde není 3 000 postav, ale jenom 2 000, a stejně tak počet dějových odboček. Celistvé, srozumitelné. Mrknu na přebal knihy a vím, o čem byla.

Za mě rozhodně jeden z nejlepších dílů..zase jsem si pobrečela, zasmála se, bála se, prostě užívala každou jednu stránku..Karsa vs Rhulad – dokonale napsáno, celkově posledních 100 stran je opět neřízený fičák..a nejvíc mě dostal Zobák 🙁

Vichr smrti se ,stejně jako všechny předchozí knihy, dělí na pár příběhových linií, které rád přirovnávám k větvičkám stromu. Jak se příběh posouvá, jednotlivé větvičky se spojují, tloustnou a na samém konci už je to jeden velmi mohutný kmen – finále. Žel, tento kmen byl velmi melancholický, prohnilý a ani trochu pozitivní (snad až na Tehola).

Vichr smrti vskutku dostál svému jménu a zanechal mě rozhořčeného, smutného a v slzách beznaděje. Velmi silný díl. Více netřeba říkat.

Tak sedmá skládačka do puzzle úspěšně zasazena a musím říct, že to na začátku vypadalo na nejlepší knihu ze série, bohužel v závěru přišlo několik okamžiků, kdy jsem si řekl: "pro mistra kápě, proč?" Především změna chování Rudomaska, kdy byl nejdříve skvěle a chladnokrevně uvažující mašina na zabíjení, později už jen ne příliš schopný a zmatkující velitel, který vede své vojsko jak telata na porážku – odkud se vzala ta proměna? Nebyli tam oulané vlastně tak trochu navíc? Pak přišel příchod barghastů do války, what the fuck? Proč? Vůbec nebyli potřeba, ani nikdo nevysvětlil jak se tam dostali. Pro Toca, ale jděte. Icarium zase tak nějak vyšuměl, jako již obvykle, ten hajzlík mě neskutečně vytáčí 🙂

Ještě, že tam jsou paliči – s těma je sranda vždycky. O Masan Gilani už se mi snad i zdá. A Tehol jako císař, to je největší bomba – i když trochu očekávaná. Kam nás pan Eriksson vezme teď? Chromý Bůh přišel o svého nesmrtelného favorita, ale určitě se nevzdá tak lehce, je tu ještě pár dalších hajzlíků, kteří se rádi nachytají na nějaké to pozlátko. Takže je pořád čas na to, hodit do davu pár práskavek a svítivek. Ohňostroj ještě zdaleka neskončil.

První kniha, která mě kdy přiměla brečet!

Kniha dlouho drží v zajímavém duchu, napětí houstne, zajímavé a nebezpečné postavy se hromadí, zvratů přibývá a zkrátka všechno se pomalu ale jistě připravuje k velkého vyvrcholení. Člověk si až říká, jestli se to všechno stihne.
A pak přijde to neskutečné tempo poslední třetiny. Bitva střídá bitvu, krev teče, magie vybuchuje a postavy umírají ještě v mnohonásobně větším počtu než v předchozích dílech.

Kniha je pro mě zatím v MKP na třetím místě, hned po Půlnočních vlnách a Vzpomínkách ledu. Za těmi trochu zaostává hlavně kvůli trošku pomalejším prvním dvěma třetinám.

Vichr smrti – Steven Erikson

Lederská říše, poháněná korupcí a sobectvím, se rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují celá specifikace

V porovnání cen u tohoto produktu již není zařazen žádný obchod.

V porovnání cen u produktu Vichr smrti – Steven Erikson již není zařazen žádný obchod. Doporučujeme Vám tyto podobné produkty:

Dobrá znamení – Pratchett Terry, Gaiman Neil, Pevná vazba vázaná

Malazská Kniha 1- Měsíční zahrady 2.vyd – Erikson Stev

Mistborn 3: Hrdina věků – Brandon Sanderson

Meč přísahy – Brandon Sanderson

Vichr smrti – Steven Erikson – Specifikace

Steven Erikson

sci-fi a fantasy

Talpress

910

2009

Lederská říše, poháněná korupcí a sobectvím, se rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují pikle. Říšská tajná policie vede zastrašovací válku proti vlastnímu lidu. Bloud, kdysi prozíravý bůh, náhle přestává vidět budoucnost. Chaos a děsivé síly se stahují ze všech stran. Na tomto rozbouřeném, zrádném pozadí se snaží říši opustit skupinka uprchlíků. Jedním z nich je Strach Sengar, hledající duši Skabandariho Krvookého, protože by tak mohl zachránit svého bratra císaře. Jenomže s ním putuje Skabandariho nejstarší a nejzatrpklejší nepřítel: Silchas Zmar, bratr Anomandera Dlouhý vlas. A nezahojené rány v jeho zádech nezpůsobil nikdo jiný než právě Skabandari. Motivy Silchase Zmara rozhodně nejsou jasné. A.

E-kniha: Vichr smrti – Steven Erikson

Elektronická kniha: Vichr smrti
Autor: Steven Erikson


95% 2 hodnocení 0 recenzí počet hodnocení
95 % celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí
Nakladatelství: TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788071975687
Ukázka: » zobrazit ukázku

Lederská říše, poháněná korupcí a sobectvím, se rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují pikle. Říšská tajná policie vede zastrašovací válku proti vlastnímu lidu. Bloud, kdysi prozíravý bůh, náhle přestává vidět budoucnost. Chaos a děsivé síly se stahují ze všech stran. Na tomto rozbouřeném, zrádném pozadí se snaží říši opustit skupinka uprchlíků. Jedním z nich je Strach Sengar, hledající duši Skabandariho Krvookého, protože by tak mohl zachránit svého bratra císaře. Jenomže s ním putuje Skabandariho nejstarší a nejzatrpklejší nepřítel: Silchas Zmar, bratr Anomandera Dlouhý vlas. A nezahojené rány v jeho zádech nezpůsobil nikdo jiný než právě Skabandari. Motivy Silchase Zmara rozhodně nejsou jasné. A k domovu se blíží velká edurská flotila s válečníky vybranými z bezpočtu národů. A s ní připlouvají i Karsa Orlong a Icarium Zloděj životů – a oba hodlají zkřížit zbraně se samotným císařem. Jenomže při plavbě přes polovinu světa za sebou Tiste Edur zanechali záplavu krve. A taková krutost nemůže zůstat bez odezvy. Někdo za to musí zaplatit, pro někoho to zdaleka neskončilo… Vichr smrti je surový, drásavý příběh o válce, zradě a temné, nezvladatelné magii. Je to nanejvýš nápaditá epická fantasy vyprávěná tím nejnapínavějším stylem.

Copyright © 2007 by Steven Erikson

Translation © 2009 Dana Krejčová

Cover design © 2007 Steve Stone

This edition is published by arrangement with Transworld Publishers,

a division of The Random House Group Ltd. All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

Věnováno Glenu Cookovi

Děkuji svým zkušebním čtenářům: Rickovi, Chrisovi, Markovi, Bil

lovi, Hazel a Bowenovi. Dále děkuji lidem z Black Stilt Cafe, Ambi

ente Cafe a Cafe Teatro ve Victorii za stolek, spoustu kávy a klima

tizaci. A za veškerou další podporu, která mě drží nad vodou, patří

díky Clare, Simonovi z Transworldu, Howardovi a Patrickovi, děsi

vým davům na Malazanempire.com, Davidovi a Anne, Peterovi a Nic

Teho lBeddikt, zchud lý obyvate l

Bugg, Teholův komorník

Šurk Elalle, kočovná pirátka

Skorgen Kaban, první důstojník Šurk

Ublala Pung, nezaměstnaný tarthenalský míšenec

Ormly, člen cechu chytačů krys

Ruket, vrchní vyšetřovatelka cechu chytačů krys

Karos Inviktad, dozorce patriotistů

Tana lJatvanar, Karosův osobní asistent

Rautos Havanar, mistr Osvobozenské vkladové

Vennit Sathad, Rautosův vrchní agent v terénu

Triban Gnol, kancléř Nové říše

Nisall, první konkubína starého císaře

Janall, sesazená císařovna

Turuda lBrizad, býva lý krá lovnin první choF

Žanat Anar, politická vězeňkyně

Sirryn Kanar, palácový gardista

Brullyg (Třas), vládce Druhého Děvína, ale jen podle jména

Yedan Derryg (Stráž)

Orbyn „Pravdohledač“, druhý velitel patriotistů

Letur Anikt, faktor v Drene

Bivatt, atripreda Východní armády, žena

Péřová čarodějka, lederská otrokyně Uruth

Rhulad, vládce Nové říše

Hannan Mosag, říšský ceda

Uruth, matka císaře a choF Tomada Sengara

K’risnan, císařův zaklínač

Bruthen Trana, Edur v paláci

Broh lHandar, doh ližite lvýchodu v Drene

S edurskou flotilou připlouvají

Yan Tovis (Šero), atripreda lederské armády, žena

Varat Taun, její poručík

Taralak Výd, gralský agent Bezejmenných

Icarium, Taralakova zbraň

Hanradi Chalag, zaklínač Tiste Edur

Tomad Sengar, otec císaře

Samar Dev, učenec a čarodějka ze Sedmiměstí

Karsa Orlong, toblakajský válečník

Rudomask, vracející se vyhnanec

Masarch, válečník klanu Renfajar

Hadralt, válečný náčelník klanu Ganetok

Sag’Churok, tělesný strážce Rudomaska

Gunth Mach, tělesný strážce Rudomaska

Seren Pedak, lederský akvizitor, žena

Strach Sengar, Tiste Edur

Konývka, lederská sirota

Udinaas, uprchlý lederský otrok

Chřad, stínový přízrak

Silchas Zmar, potomek Tiste Andii

Ulsun Pral, Imass

Rud Elalle, adoptovaný nalezenec

Hostille Rator, T’lan Imass

Til’Aras Benok, T’lan Imass

Gr’istanas Is’Ilm, T’lan Imass

Tavore Paran, velitel Lovců kostí, žena

Lostara Yil, zástupkaně Tavore

Keneb, pěst Lovců kostí

Blistig, pěst Lovců kostí

Faradan Sort, kapitán, žena

Madan’tu lRada, poručík Faradan Sort

Žrout, Kenebův adoptivní syn

Zobák, mág přidělený kapitánu Faradan Sort

Koryk, setijský míšenec, mariňák

Smíška, Kanéšanka, mariňák

Flaška, oddílový mág

Corabb Bhilan Thenu’alas, voják

Píska, mariňák, žena

Krátkonos, těžká pěchota

Bystroška, těžká pěchota, žena

Uru Hela, těžká pěchota, žena

Jepice, těžká pěchota, žena

Ebron, oddílový mág

Krump (Jamber Kmen), sapér

Hellian, seržant, žena

Truc, kaprá lč. 1

Bezdech, kaprá lč. 2

Balgrid, oddílový mág

Tavos Pond, mariňák

Lutes, oddílový léčitel

NešFast, oddílový mág

Thom Tissy, seržant

Ramp, těžká pěchota

Jibb, střední pěchota

Pružník, střední pěchota

Blátomet, střední pěchota

Bellig Harn, těžká pěchota

Masan Gilani, mariňák, žena

Šálek, těžká pěchota

Hanno, těžká pěchota

Sololiz, těžká pěchota

Sotva, těžká pěchota

Pravalak Rim, kaprál

Řemen Mull, sapér

Houfy, těžká pěchota

Ohlíd, těžká pěchota

Badan Gruk, seržant

Volán, mariňák, žena

Pěna, mariňák, žena

Reliko, těžká pěchota

Hromsky Tupej, těžká pěchota

Mulvan Děsič, mág

Prvnitas, těžká pěchota

Banaschar, poslední kněz D’rek

Withal, mekroský mečíř

Sandalat Drukorlat, Tiste Andii, Withalova choF

Nimander Golit, Tiste Andii, potomek Anomandera Dlouhý vlas

Phaed, Tiste Andii, potomek Anomandera Dlouhý vlas, žena

Cudrn, posedlá ještěří kostra

Telorast, posedlá ještěří kostra

Onrak, T’lan Imass, osvobozený

Trull Sengar, Tiste Edur, uprchlík

Ben Adaefón Delat, čaroděj

Menandor, převtělenec (Sestra úsvit)

Šeltata Lor, převtělenec (Sestra soumrak)

Suku lAnchadu, převtě lenec (Sestra Strakatá)

Kilmandaros, starší bohyně

Stříž, Tiste Andii

Kotilion, Špagát, božský patron asasínů

Imrot, zlomená T’lan Imass

Starý hrbáč Arbat, Tarthenal

Pádeň, bývalý vězeň, žena

Kráteň, bývalý vězeň, žena

Pully, třasská čarodějka

Skwish, třasská čarodějka

Starší chodba Kurald Emurlahn Doba Rozštěpení V

krajině rozervané žalem ležely v nerovné řadě táhnoucí se na

tisíc kroků přes pláň mrtvoly šesti draků. Potrhané maso, z ně

hož trčely zlámané kosti, tlamy otevřené, oči vyschlé. Tam,

kde se jejich krev vylila na zem, se seběhly přízraky jako mouchy, aby se napojily, a uvázly v pasti. Jen se kroutily a hluše křičely zoufalstvím, zatímco krev tmavla a vsakovala se do jalové půdy. Když krev konečně zaschla a ztvrdla ve sklovitý kámen, duchové skončili navěky polapení v tmavém vězení.

Nahý tvor kráčející po stezce vytvořené padlými draky jim odpovída lve likostí, by lvšak spojený se zemí a kráče lpo dvou ohnutých nohou se stehny tlustými jako tisíc let staré stromy. V ramenou byl široký, jako je vysoký Tartheno Toblakai, a od silné šíje schované pod lesklou černou hřívou mu hlava vyčnívala dopředu – čelo, lícní kosti a sanice a zapadlé oči s černými zornicemi obklopenými opaleskujícím bělmem. Obrovské paže měl nepřiměřeně dlouhé a rukama se téměř dotýkal země. Prsa měl velká, svěšená a světlá. Cestou kolem hnijících zdechlin se pohyboval plavně, vůbec se nešoural, a bylo vidět, že jeho končetiny mají klouby navíc.

Kůži měl barvy sluncem vybělené kosti, na konečcích rukou tmavnoucí do krvavě ruda. Na kotnících na rukou mě lpod litiny a v síti popraskaného masa byla občas vidět kost. Ruce mu poničily děsivé rány, které zasadil.

Tvor se zastavil, zvedl hlavu a sledoval tři draky přelétající mezi převalujícími se mračny, objevující se a zase mizející v kouři umírající říše.

Pozemskému tvorovi se zatřásly ruce a z hloubi hrdla se mu vydralo zavrčení.

Po dlouhé době se znovu vydal na cestu.

Za posledním mrtvým drakem se zvedal hřeben hor se stržemi, jako by pohoří rozhrábl obří spár, a v největší roklině zuřila trhlina

v prostoru, z níž se v perleFových proudech řinula energie. Zloba té energie byla zřejmá z toho, jak pohlcovala stěny rozsedliny a rozežírala skály a balvany prastaré bermy jako kyselina.

Trhlina se brzy uzavře, neboF kdo tudy prošel poslední, se bránu za sebou pokoušel uzavřít. Jenomže takové léčení se nikdy nemá dělat ve spěchu, a rána začala znovu krvácet.

Tvor si nevšímal nakažliviny hrnoucí se z trhliny a přistoupil blíž. Na prahu se zastavi la oh léd lse zpátky.

Dračí krev ztvrdla v kámen a vytvořila vrstvy substance, které se pomalu oddělovaly od okolní půdy a zvedaly se v hranu, vytvářející podivné, nesouvislé zdi. Některé se pomalu propadaly a mizely z této říše. Propadaly se jednou říší za druhou v závislosti na aspektu té které krve, a tyto zákonitosti nebylo možné změnit. Starvald Demelain, krev draků a smrt krve.

V dálce za tvorem se v předsmrtných křečích svíjela Kurald Emurlahn, Říše stínu, první říše zrozená ze spojení tmy a světla. Ještě dál dosud zuřila občanská válka, kdežto v jiných oblastech již započalo lámání, obrovitánské kusy hmoty tohoto světa se odlamovaly, nespojené, ztracené a opuštěné – aby se buQ samy zahojily, nebo zahynuly. Přesto sem dál přicházeli vetřelci, jako mrchožrouti sbíhající se kolem padlého leviatana, dychtivě trhající vlastní soukromé kousky říše. A nad zbytky se navzájem ničili v zuřivých bitvách.

Nikdo si neumě lpředstavit, že ce lá říše může zemřít takovýmto způsobem. Že ohavné skutky jejích obyvate lmohou zničit. vše. Panova lnázor – předpok lad – že obyd lené světy žijí dá lbez oh ledu na činnost těch, kdo je obývají. Rozervané tělo se zahojí, nebe se vyčistí a ze slaného bláta vyleze něco jiného.

Ne však tentokrát.

Příliš mnoho různých sil, příliš mnoho zrady, příliš velké a všepohlcující zločiny.

Tvor se opět podíva lna bránu.

A pak bránou prošla Kilmandaros, starší bohyně. Zničená říše K’Chain Che’Malle po pádu Silchase Zmara Stromy vybuchovaly v prudkém mrazu, jenž tento poničený les halil jako rubáš, neviditelný, přesto hmatatelný.

Gothos bez problémů sledoval stezku bitvy, srážky dvou starších bohů bojujících s převtěleneckým drakem, a jak procházel rozrytou

zemí, přinášel s sebou krutý chlad Omtose Phellack, chodby ledu. Plním dohodu, jak jsi m ěpožádal, Maeli. Uzamykám pravdu na míst ě, aby byla víc než jen vzpomínkou. Do dne, než dojde na rozbití samotné Omtose Phellack. Gothose maně napadlo, zda někdy existovala doba, kdy věřil, že k takovému rozbití nedojde. Že Jaghuti, ve vší své dokonalé chytrosti, jsou jedineční, vítězní ve věčné nadvládě. Nesmrtelná civilizace, když všechny ostatní jsou odsouzené k záhubě.

Možné to bylo. Nakonec kdysi věřil i tomu, že veškeré bytí je pod vlídnou nadvládou laskavé všemohoucnosti.A že cvrčci tu jsou proto, aby nás uspávali. Už si nevzpomínal, jaké další hlouposti mu před všemi těmi tisíciletími táhly mladým, naivním mozkem.

To už samozřejmě neplatilo. Věci končí. Druhy vymírají. Víra v cokoliv je klam, produkt nespoutaného ega, prokletí pocitu nejvyšší důležitosti.

V co vlastn ěv ěřím dnes?

Nedovolil si ani melodramatický smích v odpověQ na tuto otázku. K čemu by to bylo? Nebyl tu nikdo, kdo by ho ocenil. Včetně jej. Ano, jsem prokletý a musím žít ve společnosti sebe sama.

To je soukromá kletba.

Ta nejlepší ze všech.

Vyšplhal po rozeklaném svahu, výchozu podložní skály, při níž vznikla velká puklina a jejíž svahy se již leskly ledem, než došel na okraj a podíval se dolů. Z tmavé hlubiny se nesly dva hádající se hlasy.

Gothos se usmál.

Otevře lsvou chodbu a s využitím nepatrného množství energie se pomalu snesl do šera na dně propasti.

Když se přiblížil, hlasy utichly a zůstalo jenom drsné syčení – dýchání ve velkých bolestech – a o kámen se o kousek dál otřely šupiny.

Postavil se na rozlámanou skálu několik kroků od Maela a deset kroků za ním stála s rukama zaFatýma v pěst obrovská Kilmandaros, s matně se lesknoucí kůží – nechutně se lesknoucí kůží – a s bojechtivým výrazem na krutých rysech.

Převtělenecký drak Skabandari byl zahnán do dutiny v útesu a nyní se tam krčil s polámanými žebry, takže každé nadechnutí bylo bezpochyby doprovázeno agonií. Jedno křídlo měl přeražené a zpola utržené, zadní končetinu zlomenou a z masa mu trčely kosti. Dolétal.

Oba starší se podívali na Gothose, jenž popošel blíž. „Vždycky mě potěší,“ začal, „když je zrádce sám zrazen. V tomto případě zrazen vlastní hloupostí. Což je ještě větší potěšení.“

„Rituál. jsi dokončil, Gothosi?“ otázal se Mael, starší bůh moře.

„Více méně.“ Jaghut upře lzrak na Ki lmandaros. „Starší bohyně, tvé děti v této říši ztratily směr.“

Obrovská žena-zvíře pokrčila rameny. „Ony pořád ztrácejí směr, Jaghute,“ opáčila slabým, melodickým hlasem.

„A proč s tím tedy něco neuděláš?“

„Proč to neuděláš ty?“

Gothos zved ltenké obočí a pak vyceni lk ly v úsměvu. „Je to žádost, Kilmandaros?“

Podívala se na draka. „Na tohle nemám čas. Musím se vrátit do Kurald Emurlahn. Zabiju ho hned –“ Přiblížila se.

„To nesmíš,“ zarazi lji Mae l.

Obrátila se k němu. Otevřela ruce a zase je zaFala v pěst. „Přestaň to říkat, ty vařený krabe.“

Mae lpokrči lrameny a otoči lse ke Gothosovi. „Vysvět li jí to, prosím tě.“

„Jak moc mi chceš být zavázaný?“ zepta lse ho Jaghut.

„No dobře. Kilmandaros, v rituálu, který se nyní spouští na tuto zemi, na bojiště a tyhle ohavné lesy, je sama smrt popřena. Pokud tohoto Tiste Edur zabiješ zde, jeho duše opustí tělo, ale zůstane tu, jen s nepatrně omezenou mocí.“

„Já ho chci zabít,“ namítla Kilmandaros svým hebkým hlasem.

„Na to budeš potřebovat mě.“ Gothos se usmá lvíc.

„Proč potřebuju tebe?“ zeptala se Kilmandaros Jaghuta.

Pokrčil rameny. „Musí se připravit finist. Kvůli domu, kvůli uvěznění duše toho převtělence.“

„Dobrá, tak ho vyrob.“

„Jako laskavost pro vás dva? To těžko, starší bohyně. Ne. Žel, stejně jako tady Mael, musíš uznat svůj dluh. Vůči mně.“

„Mám lepší nápad,“ podotkla Kilmandaros. „Rozmáčknu v prstech tvou lebku a nacpu ji Skabandarimu do krku, takže se udusí tvým nafoukaným egem. To mi přijde jako vhodná smrt pro vás pro oba.“

„Bohyně, ve svém věku jsi už zahořklá a mrzutá,“ poznamenal Gothos.

„A není divu,“ odsekla. „Udělala jsem chybu, když jsem se snažila zachránit Kurald Emurlahn.“

„Proč vůbec?“ zajíma lse Mae l.

Vycenila nerovné zuby. „Precedens je. nevítaný. Běž zase strčit hlavu do písku, Maeli, ale varuju tě, smrt jedné je příslibem pro všechny ostatní říše.“

„Jak říkáš,“ promluvil starší bůh po chvíli. „A tuto možnost připouštím. V každém případě Gothos žádá odměnu.“

Zase zaFala a otevřela pěsti. „Nuže dobrá. Jaghute, vyrob finist.“

„Tohle bude stačit.“ Gothos z trhliny ve své rozedrané košili vytáhl jakýsi předmět.

Starší bohové na něj chvíli zírali, pak Mael zabručel. „Aha, už to chápu. Dosti zvláštní volba, Gothosi.“

„Jiné nedělám,“ ujistil ho Jaghut. „Běž tedy, Kilmandaros, pokračuj v tom rafinovaném ukončení žalostné existence toho převtělence.“

Když se starší bohyně přiblížila, drak zasyčel, zavřískl vzteky a strachem.

Udeřila ho pěstí do lebky, do hřebene mezi a nad očima, a puknutí silné kosti zazvonilo jako žalozpěv a neslo se celou puklinou. Při nárazu bohyni vytryskla krev z kloubů na ruce.

Drakova rozbitá hlava ztěžka dopadla na skálu a zpod ochabujícího těla se vyřinuly tekutiny.

Kilmandaros se obrátila ke Gothosovi.

Ten kývl. „Mám toho chudáka.“

Přistoupi lk němu Mae la natáh lruku. „Vezmu si tedy finist –“

Starší bohové se podívali na Gothose, jenž se znovu usmál. „Splátka dluhu. Vás obou. Žádám finist, duši Skabandariho, pro sebe. Nyní si již více nejsme zavázáni. Nemáte radost?“

„Co s ním chceš dělat?“ chtěl vědět Mael.

„Ještě jsem se nerozhodl, ale ujišFuju vás, že to bude převelice nepříjemné.“

Kilmandaros opět zaFala ruce v pěst a zvedla je. „Láká mě poslat své děti za tebou, Jaghute.“

„Hrozná smůla, že ztratily směr.“

Gothos opouštěl roklinu a starší bohové mlčeli. Měl velkou radost, kdykoliv ty roztřesené staré zmetky a jejich starobylou, surovou sílu přechytračil. Tedy v každém případě chvilkovou radost.

Kilmandaros se vrátila k trhlině a nalezla před ní další bytost. V černém plášti, s bílými vlasy. Na zmučenou puklinu upírala pohled plný vznešeného rozjímání.

Chystá se vstoupit do brány, nebo čeká na ni? Starší bohyně se zamračila. „V Kurald Emurlahn nejsi vítán,“ pravila.

Anomandaris Purake na ni upře lch ladné oči. „Mys líš si snad, že hodlám získat trůn pro sebe?“

„Neby lbys první.“

Znovu se podíval na trhlinu. „Jsi v obklíčení, Kilmandaros, a Pomezičník má práci jinde. Nabízím svou pomoc.“

„Tiste Andii já nedůvěřuju snadno.“

„Neoprávněně,“ odvětil. „Na rozdíl od mnoha jiných mého druhu, já zastávám názor, že odměna za zradu nikdy nepostačí k tomu, aby pokryla její cenu. V Kurald Emurlahn nyní kromě divokých draků bojují i převtělenci.“

„Kde je Osserk?“ zeptala se starší bohyně. „Mael mi sdělil, že se –“

„Mi hodlá znovu postavit do cesty? Osserk si myslel, že se zúčastním zabití Skabandariho. Proč bych to dělal? S Maelem jste na to docela stačili.“ Zabručel. „Umím si představit Osserka, jak tu krouží a hledá mě. Pitomec.“

„A to, jak Skabandari zradi ltvého bratra? Netoužíš se pomstít?“

Anomandaris se po ní podíva la nepatrně se usmá l. „Odměna za zradu. Cena byla pro Skabandariho příliš vysoká, že? Co se Silchase týče, inu, dokonce ani azath nevydrží věčně. Skoro mu závidím nově nalezené odloučení od všeho, co nás v nadcházejících tisíciletích postihne.“

„Vskutku. Nechceš se tedy k němu připojit v podobné mohyle?“

„To asi Silchas Zmar nebude v den, až se osvobodí, zrovna ochotný odpustit ti tvůj nezájem.“

„Možná se budeš divit, Kilmandaros.“

„Ty a tvůj lid jste pro mě záhadou, Anomandaride Purake.“

„Já vím. Nuže, bohyně, jsme dohodnuti?“

Naklonila hlavu na stranu. „Hodlám vyhnat podvodníky z říše – musí-li už Kurald Emurlahn zemřít, aF tak učiní sama.“

„Jinými slovy, chceš nechat Trůn stínu prázdný.“

Zamyslel se a pak kývl. „Souhlasím.“

„Nezklam mě, převtělenče.“

„Nezklamu. Připravená, Kilmandaros?“

„Vytvoří spojenectví,“ podotkla. „Povedou proti nám válku.“

Anomandaris pokrči lrameny. „Dnes nemám na práci nic lepšího.“

Poté oba ascendenty prošly bránou a společně za sebou uzavřely trhlinu. Do říše ostatně vedly jiné stezky. Stezky, které nebyly otevřenými ranami.

Když dorazily do Kurald Emurlahn, pohlédly na poničený svět.

A pustily se do očisty toho, co z něj zbylo.

Oul’dan, poslední dny krále Diskanara Preda Bivatt, kapitán drenské posádkové pevnosti, byla daleko od domova – jedenadvacet dní jízdy vozem. Velela expedičnímu sboru čítajícímu dvě stě vojáků z Armády Rozedraného praporce, oddíl třiceti modrorůžských lehkých jezdců a čtyřistačlenný pomocný sbor včetně civilistů. Když vydala rozkazy k rozbití tábora, sklouzla z koně a udělala asi padesát kroků na kraj srázu.

Na skále se do ní opřel vítr, jako by ji do prsou udeřilo kladivo, jako by se ji snaži lsrazit na záda, seškrábnout ji z tohoto oš lehaného kusu země. Oceán dole byl jako vize z umělcovy noční můry, rozbouřený, s vysokými vlnami a těžkými, kroutícími se mračny trhajícími se na obloze. Voda byla víc bílá než modrozelená, samá pěna, a mezi skalisky létaly chuchvalce kapek, jak do břehu bušily vlny.

Ona však s mrazením v morku kostí poznala, že je na správném místě.

Rybářský člun byl odnesený daleko mimo kurs do vražedného víru, v nějž se změni ltento úsek oceánu, úsek, kam se žádný kupecký koráb, byF sebevětší, dobrovolně neodvážil. Úsek, který před osmdesáti lety zachytil mekroské město a roztrhal ho na kusy, stáhl do hlubin přes dvacet tisíc obyvate ltéto p lovoucí osady.

Posádka člunu přežila dost dlouho, aby vytáhla poničené plavidlo do mělčí vody asi třicet kroků od skalnatého břehu. Bez úlovku, o který přišli, s člunem rozbitým neúnavnými vlnami na třísky, se nicméně čtyřem Ledeřanům podařilo dosáhnout suché země.

Preda Bivatt si dotáhla řemínek přílby, aby jí ji vítr neutrhl i s hlavou, a dál se rozhlížela po vracích lemujících pobřeží. Skalní výběžek, na němž stála, byl podemletý a spadal asi tři sáhy do hradby bílého písku, na němž byly v protáhlých řadách vyplavené mrtvé chaluhy, vyvrácené stromy a zbytky osmdesát let starého mekroského města. A ještě něco. Něco nečekanějšího.

Válečné kánoe. Ty schopné plavby po moři, každá dlouhá jako korálová velryba, s vysokou přídí, delší a širší než tisteedurská plavidla. Nebyly vyhozeny na pobřeží jako vraky – ne, ani jediná lodice nebyla na pohled nijak poškozená. Byly vytažené do řad vysoko na pláž, třebaže bylo zřejmé, že se to stalo již dávněji – možná před několika měsíci, možná před několika lety.

Kdosi se k ní připojil. Kupec z Drene, jenž dostal smlouvu na zásobování expedice. Bledý, s tak světlými vlasy, až byly skoro bílé. Na větru mu obličej zrudl, ale světle modré oči upíral na sbírku válečných

kanoí a sledoval ji nejdřív na západ, pak na východ. „Mám jisté nadání,“ poznamenal dost hlasitě, aby ho bylo přes vichr slyšet.

Bivatt neřekla nic. Kupec to nepochybně uměl s čísly – to bylo jeho nadání. A ona byla důstojník v lederské armádě a dokázala odhadnout pravděpodobnou posádku každého obřího plavidla i bez jeho pomoci. Sto, plus minus dvacet.

Kupec bezmocně ukáza lrukou. „Ty kánoe.“ Máv lpodé lp láže. „Musí být. “ Pak mu došla slova.

Chápala ho dobře.

Ano. Řady a řady, všechny vytažené na toto nepřátelské pobřeží. Drene, nejbližší město království, bylo tři týdny cesty odtud na jihozápadě. Přímo na jih odsud ležely země Oul’dan a o kmenech táhnoucích každoročně se svými ohromnými stády se nevědělo téměř nic. Ledeřané si je nakonec teprve podrobovali. O něčem takovém se neobjevily žádné zprávy.

Tak. Nedávno doplula k tomuto břehu flotila. Poté se všichni vylodili, posbírali si své věci a zřejmě vyrazili do vnitrozemí.

Měly se objevit stopy, řeči, aspoň vlny mezi Oulany. Měli jsme se o tom doslechnout.

Jenomže nedoslechli. Cizí vetřelci prostě. zmizeli.

To není možné. Jak je to možné? Znovu si lodice prohlédla, jako by doufala, že objeví nějakou důležitou podrobnost, která utiší rozbušené srdce a zahřeje promrzlé údy.

Ano. Stovka válečníků na plavidlo. A tady jich je před námi. naskládáno ve čtyřech pěti řadách – kolik? Čtyři, možná pět tisíc?

Severní pobřeží bylo pokryté válečnými kánoemi ze šedého dřeva, kam až na obě strany dohlédla. Vytaženými. Opuštěnými. Vyplňujícími břeh jako pokácený les.

„Přes pů lmi lionu,“ řek lkupec. „To je můj odhad. Predo, kam se v Bloudově jménu všichni poděli?“

Bivatt se zamračila. „Vykopejte to svoje hnízdo mágů, Leture Anikte. AF si ty přehnané platy zaslouží. O tomhle se musí král dozvědět. Každou podrobnost. Všechno.“

„Provedu,“ vyhrk lkupec.

Totéž udělá s cedovým oddílem akolytů. Násobení bylo nezbytné. Bez Kuru Qanových vybraných žáků by nikdy nezjistila, co všechno si Letur Anikt necha lv závěrečné zprávě pro sebe, ani by nedokáza la oddělit pravdu od pololží a vyložených lží. Věčný problém s najímá

ním soukromých dodavatelů – každý má vlastní zájmy a věrnost koruně je u osob jako Letur Anikt, nový faktor Drene, až na druhém místě.

Začala hledat cestu dolů. Chtěla se na kánoe podívat zblízka, zvlášF proto, že části přídí byly zřejmě rozebrané. Což je další podivnost. Přesto však záhada, se kterou se dokážu srovnat, abych nemusela myslet na to ostatní.

„Přes půl milionu.“

Bloudovo požehnání, kdo je to nyní mezi námi? Oul’dan po dobytí Edury Vlci přišli a odešli, a kde byly z hromady na kopci vytahané mrtvoly – kde neznámí vojáci dobojovali do posledního – byly vidět stopy po jejich krmení, což neuniklo osamělému jezdci, pomalu projíždějícímu mezi nehybnými těly. Takové drancování bylo. neobvyklé. Pískově hnědí vlci z planin byli pochopitelně stejně oportunističtí jako kteříkoliv jiní predátoři z Oul’dan. Přesto měli podle dávných zkušeností s lidmi prchnout, jakmile ucítili první nakyslý pach, třebaže byl promíšený se vší tou prolitou krví. Co je tedy přilákalo na ztichlé bojiště?

Osamělý jezdec s tváří zakrytou maskou z karmínových šupin zastavi lkoně pod nízkým kopcem. Jeho kůň umíra l, zmíta la jím zimnice, a než skončí den, bude z jezdce pěšák. Když ráno balil tábor, uštkl koně, pasoucího se na trsech tenké trávy na kraji palouku, rohonosý had. Jed působil pomalu, ale byl smrtelný a nedal se neutralizovat žádnou z léčivých bylin, které měl muž u sebe. Ztráty litoval, nicméně to nebyla žádná pohroma, protože nikam nespěchal.

Nad hlavou mu kroužili krkavci, ale žádný neslétl – a jeho příjezd žádného nevyplašil od hostiny. Vlastně ho sem dovedli právě oni, jak poletovali nad návrším. Jejich křik byl nepravidelný, podivně tlumený, téměř žalostný.

Drenské legie si odnesly své mrtvé a za potravu travinám na pláních zanechaly pouze své oběti. Jinovatka, dosud vytvářející blyštivé vzorce na kůži ztmavlé smrtí, se již rozpouštěla, a on měl dojem, že mrtví vojáci roní slzy z nehybných tváří, otevřených očí, smrtelných ran.

Postavi lse ve třmenech a obh léd lobzor – nako lik ho vidě l– hledaje své dva společníky. Ti hrozní tvorové se však ještě nevrátili z lovu a jeho napadlo, že možná našli novou, zajímavější stopu někde na západě – lederské vojáky z Drene, vítězoslavně pochodující zpátky k městu. Pokud ano, dojde k masakru. Pomyšlení na pomstu bylo jen

náhodné, jeho společníci takovými pocity netrpěli. Zabíjeli pro radost, aspoň pokud věděl. A tak vyhubení Drene a pomsta, kterou by bylo lze tomu skutku připsat, existovaly pouze v jeho představách. Ten rozdí lby ldů ležitý.

Přesto to byla uspokojivá představa.

Ale oběFmi byli cizinci, vojáci v šedočerných uniformách. Nepřítel jim sebra lzbraně a zbroj a praporce odnes ljako trofeje, a jejich přítomnost v Oul’dan – v srdci jezdcovy domoviny – byla znepokojivá.

Nakonec znal lederské útočníky. Věděl o bezpočtu legií s podivnými jmény a zuřivým soupeřením. Stejně dobře zna lneohroženou kavalerii z Modré růže, i dosud svobodná království a území hraničící s Oul’dan – soupeřící D’rhasilhaniové, Kerynové, Bolkandské království a Safinandský stát – se všemi obchodoval nebo s nimi zkřížil zbraně, a nikde neměli vojáky, jako byli tihle.

S bledou pletí, s vlasy barvy slámy či rudými jako rez, očima modrýma a šedýma. A. tolik žen.

Zrak mu spočinu lna jedné takové ženě těsně pod vrcho lkem kopce. Zbroj poničená magií se jí spojila s potrhaným tělem – a na zbroji byly vidět odznaky.

Muž sesed la vykroči ldo svahu. Obcháze ltě la a mokasíny mu klouzaly v krvavém blátě. Konečně si dřepl vedle mrtvé.

Na začerněném bronzovém hauberku byla barva. Dvě vlčí hlavy. Jedna s bílou srstí a jednooká, druhá se stříbročernou srstí. Odznak, jaký dosud neviděl.

Jinozemci. Tady, v zemi jeho srdce.

Pod maskou se zamračil.Byl jsem pryč příliš dlouho. Jsem teD taky cizinec?

Půdu pod nohama mu rozvibrova ltěžký dupot. Narovna lse. Společníci se vraceli. Na pomstu tedy nedošlo. Však je ještě čas.

Ráno ho probudilo žalostné vytí vlků a sem ho přitáhlo právě jejich volání, jako by hledali svědka, jako by ho skutečně přivolali. Ač ho poháně ljejich křik, nezah léd lcestou jedinou še lmu.

Vlci se tu přesto krmili, někteří dnes ráno. Vytahali těla z hromady.

Cestou dolů zpomaloval, až se zastavil, zadržel dech a lépe se podíva lna mrtvé vojáky ko lem sebe.

Vlci se krmili. Ale ne tak, jak to vlci dělají. ne takhle.

Hrudníky rozervané, žebra trčící. požírali srdce. Nic jiného. Jenom srdce.

Dupot zněl hlasitěji, z větší blízkosti, drápy šustily v trávě. A krkavci kroužící nad kopcem se s křikem rozletěli do všech stran.

K N I H A J E D N A

C Í S A Ř V E Z L A T Ě

Lež stojí sama, osamělý klam

obrácený zády bez ohledu na to,

z jaké strany se váhavě blížíš, a s každým krokem

je tvůj cí lodháněn dá l, tvůj krok sváděn stranou,

stezka se skládá sama do sebe, chodíš stále

v kruzích, a co samo stálo před tebou

zbloudilé jako smůla, náhodně pronesené slovo,

nyní odhaluje legii dětí, hotový zástup

hemžící se ve vláknech a uzlech, jež tě obklopuje,

že nemůžeš dýchat, nemůžeš se hnout.

Svět tento je tvým dílem a jednoho dne,

příteli můj, budeš stát sám uprostřed

moře mrtvých, nakoupená slova

všude kolem tebe a vítr se ti vysměje

na nové cestě do nekonečných muk –

osamělý klam je vlastní osamělostí, lež je

lží stojící o samotě, vlákna a uzly

zástupů se stahují ve spravedlivém soudu,

jímž jsi kdysi tak svobodně uškrtil

každého pravdomluvce, každý nesouhlas.

A tak nyní utiš svou žízeň mým soucitem

a zemři vyprahlý v pustině.

Úryvek nalezený v den,

kdy byla básnířka Tesora Veddikt

(šest dní před svým utápěním)

K A P I T O L A J E D N A

Dvě síly, kdysi v zuřivé opozici, se nyní nalézají doslova

v jedné posteli, ač žádná se nemůže rozhodnout, která

jako první roztáhla nohy. Prostým faktem je, že se

původní hierarchická struktura tisteedurských kmenů

ukázala jako dokonale vyhovující lederskému systému

moci získávané skrze bohatství. Edurové se stali

korunou, snadno se usadili na nafouklém obžerství

Lederu, ale má snad koruna vlastní vůli? Zhroutí se její

nosite lpod tím břemenem? Při zpětném poh ledu je

zřejmá i další pravda. Jakkoliv toto spojení vypadá

bezproblémové, k jinému, mnohem rafinovanějšímu

a vražednějšímu spojení došlo pod povrchem: spojení

specifických vad každého z obou systémů, a z tohoto

splynutí měla vzejít nanejvýš výbušná kaše.

Hirotská dynastie (Svazek XVII)

Kolonie, historie Lederu

Tanal Jatvanar se díval, jak dozorce v baculatých rukou

pomalu obrací podivný předmět. Onyxy v mnoha prste

nech na krátkých prstech se blýskaly v paprscích slunečního světla, pronikajících otevřeným oknem. Karos Inviktad si pohráva ls pokroucenou sbírkou bronzových špendlíků, jejichž konce byly ohnuté do oušek a zkroucené kolem sebe, takže vytvářely pevnou klec.

„Z Modré růže, myslím,“ odvětil Tanal. „Od Senorba. Průměrná

doba řešení je tři dny, i když rekord je těsně pod dva –“

„Kdo?“ chtěl vědět Karos, sedící za stolem, a vzhlédl.

„Jakýsi tarthenalský míšenec, pokud tomu lze věřit, pane. Tady

v Lederas. Je to údajně prosFáček, nicméně má přirozené nadání k luštění skládaček.“

„A úkolem je přesunout špendlíky do takové konfigurace, aby se to celé naráz zbortilo.“

„Ano, pane. Zploští se to. Co jsem slyšel, přesný počet manipulací je –“

„Ne, Tanale, neříkej mi to. Víš přece, co se sluší.“ Dozorce, velitel patriotistů hlavolam odložil. „Děkuju za dárek. Již,“ následovalo pousmání, „jsme Bruthena Tranu trápili dost dlouho, nemyslíš?“ Vsta la upravi lsi karmínový hedváb – jedinou barvu a materiá l, jaké kdy nosil – popadl krátké žezlo, představující oficiální symbol jeho úřadu, z černého krvodřeva z edurské domoviny se stříbrnými čepičkami natlučenými do leštěných onyxů, a ukázal na dveře.

Tana lse uk loni la vyše lna chodbu. Po širokém schodišti sestoupi li do přízemí a dvoukřídlými dveřmi ven.

Řada vězňů trčela na plném slunci u západní zdi. Vyvedli je z cel jedno zvonění před rozbřeskem a nyní bylo krátce po poledni. Nedostatek vody a jídla a dopolední vedro spolu s krutými výslechy, probíhajícími poslední týden, měly za následek, že více než polovina z osmnácti zadržených ztratila vědomí.

Tana lsi všim l, jak se dozorce nad nehybnými tě ly zhroucenými v řetězech mračí.

Tisteedurský styčný důstojník Bruthen Trana z kmene Den-Ratů stál ve stínu před vězni. Když se Tanal s Karosem přiblížili, pomalu se otočil.

„Bruthene Trano, vítej,“ prones lKaros Inviktad. „Je vše v pořádku?“

„Pokračujme, dozorce,“ pravi lvysoký šedý vá lečník.

„Hned. Doprovodíš-li mne, můžeme si prohlédnout zde shromážděné vězně. Konkrétní případy –“

„Nijak netoužím přiblížit se k nim ještě víc,“ přerušil jej Bruthen. „Jsou znečištění vlastními výkaly a mezi těmito zdmi se vzduch téměř nehne.“

Karos se usmál. „Chápu, Bruthene.“ Položil si žezlo na rameno a obráti lse k řadě zadržených. „Nemusíme chodit b líž, jak říkáš. Začnu s tím na kraji nalevo, pak –“

„S tím v bezvědomí nebo mrtvým?“

„Kdo to odsud pozná?“

Tana lsi všim lEdurova mračení. Pok loni lse mu a Karosovi a udělal patnáct kroků k vězňům. Sklonil se, prohlédl si bezvládnou postavu a narovna lse. „Žije.“

„Tak ho probuQ!“ rozkázal Karos. Když zesílil hlas, zněl mu pronikavě natolik, aby sebou hloupý posluchač trhl – hloupý, pokud si

dozorce té instinktivní reakce všiml. Takové neopatrné chyby se stávaly pouze jednou.

Tanal do vězně kopal, dokud neuslyšel suchý, chraplavý vzlyk. „Vstávej, zrádce,“ vyzva lho Tana lpotichu. „Dozorce si to žádá. Vstaň, nebo ti zlámu všechny kosti v tom žalostném pytli, který nazýváš tělem.“

Díva lse, jak se vězeň s námahou zvedá.

„Už ani slovo. Narovnej se, čel svým zločinům. Jsi Ledeřan, že? Ukaž našemu edurskému hostu, co to znamená.“

S tím se vrátil ke Karosovi a Bruthenovi. Dozorce mluvil. „. zná- mé spolky s rozkladnými elementy v kolegiu lékařů – tolik přiznal. Ačkoliv mu nelze přisoudit nějaký konkrétní zločin, je jasné, že –“

„Další,“ uFal ho Bruthen Trana.

Karos si odkašlal a usmál se, aniž by ukázal zuby. „Samozřejmě. Další je básník, který psal a rozšiřoval volání po revoluci. Nic nepopírá a jeho stoický vzdor můžeš vidět i odsud.“

„A ten vedle něj?“

„Majite lhostince, taverny, kam chodíva ly nežádoucí živ ly – přesněji nespokojení vojáci – a dva z nich jsou také mezi zadrženými. Informaci o pobuřování jsme obdrželi od jisté počestné kurvy –“

„Počestné kurvy, dozorce?“ Edur se pousmál.

Karos zamrkal. „Inu ano, Bruthene Trano.“

„Protože udala hostinského.“

„Hostinský se zapoji ldo zrádného –“

„Spíš žáda lpří liš vysoký podí lna jejích ziscích. Pokračuj, a buQ tak laskav, zkraF své popisy zločinů co nejvíc.“

„Samozřejmě.“ Karos Inviktad si poklepával žezlem na rameno jako holí odměřující pomalý pochod.

Tanal, stojící vedle velitele, dával pozor, zatímco dozorce pokračoval v hlášení jednotlivých přestupků přítomných Ledeřanů. Osmnáct vězňů bylo celkem přesným vzorkem více než tří set přikovaných v podzemních kobkách. To je na týden celkem slušný počet zatčení, říka lsi Tana l. Většinu ohavných zrádců mezi nimi čeka lo utápění. Ze tří set dvaceti se třetina projde po dně kanálu s drtivou váhou na zádech. Bookmakeři si stěžovali, protože v posledních dnech nikdo tuto zkoušku nepřežil. Pochopitelně si nestěžovali příliš hlasitě, protože skuteční rozvratníci mezi nimi riskovali utápění také – stačilo jich pár na začátku, aby to umlčelo námitky ostatních.

Tento detail Tanal oceňoval, jeden z dokonalých zákonů nátlaku

a ovládání, jaké Karos Inviktad vyhlásil, znovu a znovu zdůrazňovaných v obsáhlém traktátu, jejž dozorce sepisoval na téma jeho srdci nejdražšímu. Vezmi kteroukoliv část obyvatelstva, vnuE jejím konkrétním vlastnostem přísná, přesto jasná omezení a přinuE ji k poslušnosti. PodplaE slabé, aby udali silné. Zabij silné a zbytek máš v hrsti. Přejdi k další části.

Bookmakeři byli snadný cíl, protože je měl rád jen málokdo – zvlášF ne notoričtí hráči, a těch s každým dnem přibývalo.

Karos Inviktad zakončil litanii. Bruthen Trana kývl, otočil se a odešel.

Jakmile byl z dohledu, dozorce se obrátil k Tanalovi. „Trapné,“ poznamenal. „Ti v bezvědomí.“

„Vyměň hlavy na vnější zdi.“

„TeQ, Tanale Jatvanare, musíš především jít se mnou. Bude to jen chvilka, pak se můžeš vrátit ke svým úkolům.“

Vraceli se k budově. Karos dělal krátké kroky a Tanal musel cestou do jeho pracovny neustále zpomalovat.

Nejmocnější muž hned po císaři se znovu usadil za stůl. Zvedl klícku z bronzových špendlíků, několik jich rychle přesunul a hlavolam se složil do placky. Karos Inviktad se usmál na Tanala a hodil placku na stůl. „Pošli Senorbovi v Modré růži úřední list. Sděl mu, jak dlouho mi trvalo najít řešení, a dodej můj vzkaz pro něj, že se obávám, že ztrácí vliv.“

Karos Inviktad zved ljeden ze svitků. „Na ko lika procentech z výnosů hostince U Obráceného hada pro mě jsme se dohodli?“

„Myslím, že Rautos naznačil čtyřicet pět, pane.“

„Dobře. Přesto je podle mě na řadě setkání s mistrem Osvobozenské vkladové. Později tento týden postačí. Přes všechny poslední příjmy nám stále scházejí hotové peníze, a já chci vědět proč.“

„Pane, jistě víte, jaké má Rautos Hivanar podezření.“

„Zhruba. Rád uslyší, že jsem připravený řečená podezření si poslechnout pozorněji. To jsou dvě věci z pořadu dne. Připrav setkání na jedno zvonění. Ach, a ještě poslední věc, Tanale.“

„Bruthen Trana. Tyhle návštěvy každý týden. Chci vědět, zda je k tomu nucen. Je to nějaký edurský způsob královské nemilosti, nebo trest? Nebo ty parchanty opravdu zajímá, co děláme? Bruthen nikdy nic neřekne. Dokonce se ani nezeptá, jaký trest následuje po odsou

zení. Navíc mě jeho sprostá netrpělivost unavuje. Stálo by za to se o něm něco dozvědět.“

Tana lzved lobočí. „Vyšetřovat Tiste Edur?“

„Nenápadně ovšem. Jistě, na pohled se tváří, že jsou neochvějně věrní, ale nemůžu si pomoct. Zajímá mě, zda jsou sami skutečně imunní vůči pobuřování.“

„I kdyby nebyli, pane, se vší úctou, jsou patriotisté ta pravá organizace –“

„Patriotisté, Tanale Jatvanare,“ přerušil jej Karos ostře, „mají císařskou chartu na policejní správu říše. V té chartě se nerozlišuje mezi Edury a Ledeřany, pouze mezi věrnými a zrádci.“

„Myslím, že tě teQ čekají jisté úkoly.“

Tana lJatvanar se uk loni la odeše lz pracovny.

Sídlo vévodilo severnímu břehu řeky Leder, čtyři ulice od Quillasova kanálu. Stupňovité hradby vyznačující jeho hranice sestupovaly dolů po břehu a sahaly až do vody – na kůlech, aby na ně tolik nepůsobil proud – na délku nejméně dvou člunů. U hradby čněly dvě kotvicí tyče. Byly záplavy. V posledním století se objevovaly nepravidelně, všiml si Rautos Hivanar, listující v Sídelním kompendiu – svazku rodinných poznámek a map, zaznamenávajícím plných osm set let hivanarské krve na této půdě. Rautos se opřel v plyšovém křesle a se zádumčivou netečností dopil balatový čaj.

Tiše k němu přistoupi lsprávce domácnosti a h lavní agent Venitt Sathad. Uložil Kompendium do dřevěné a železné truhly zapuštěné v podlaze pod stolem s mapami, položil zpátky prkna a uhladil nad nimi koberec. Poté se vráti lna své místo u dveří.

Rautos Hivanar by lve lký muž, ruměný, s těžkými rysy. Kdeko liv byl přítomen, ovládl místnost, byF byla sebevětší. Nyní seděl v knihovně, jejíž stěny byly od podlahy ke stropu obložené policemi. Každé volné místo vyplňovaly svitky, hliněné tabulky a vázané knihy, nahromaděné vědomosti tisíců učenců, z nichž mnozí nosili jméno Hivanar.

Jako hlava rodu a dohližitel nad rozsáhlými finančními državami by lRautos Hivanar zaneprázdněný č lověk, a požadavky na jeho intelekt se zdvojnásobily ve chvíli, kdy Tiste Edur dobyli Leder – což zpustilo oficiální zformování a uznání Osvobozenské vkladové, spolku nejbohatších rodin v Lederské říši – a to způsobem, jaký si předtím neumě lpředstavit. Mě lby potíže vysvět lit, proč mu veškerá činnost připadá únavná a vysilující, ale tak tomu bylo, a jeho pode

zření se pomalu, neznatelně změnilo v jistotu. Někde tam venku působi lnepříte l– či nepřáte lé – soustředící se na jedinou věc, a to ekonomickou sabotáž. Nešlo o pouhé vlastní obohacení, s kteroužto činností byl Rautos osobně dobře obeznámen, ale o něco hlubšího, obsáhlejšího. Nepřítel. Všeho, co živilo Rautose Hivanara a Osvobozenskou vkladovou, jejímž byl mistrem. Vlastně všeho, co živilo samotnou říši, bez ohledu na to, kdo zrovna seděl na trůně, dokonce bez ohledu na ty divoké, žalostné barbary, kteří se nyní naparovali na samotném vrcholku lederské společnosti jako straky s šedým peřím na hromadě tretek.

Takové poznání by u něj kdysi vyvolalo nanejvýš zapálenou reakci. Samotná hrozba měla ospravedlnit úporný hon a představa podniku s tak Qábelským cílem – a jak musel přiznat, vedeného nanejvýš rafinovaným géniem – měla oživovat hru, dokud by pronásledování nenabylo rozměrů posedlosti.

Místo toho Rautos Hivanar hledal v zaprášených účetních knihách důkazy o minulých povodních a věnoval se mnohem přízemnější záhadě, která zajímala pouze hrstku huhlajících akademiků. A to, jak si často připouštěl, bylo podivné. Nicméně nátlak nabíral na síle a on v noci lehával vedle odpočívající zpocené masy – což byla již třiatřicet let jeho manželka – a v duchu neúnavně zápolil s proudy cyklického toku času a se vší svou vnímavostí se snaži lprodrat zpátky do minulých věků. Hledal. Něco hledal.

Vzdychl si, odložil prázdný šálek a vstal.

Cestou ke dveřím k němu přistoupi lVenitt Sathad – jehož rodina byla u Hivanarů zadlužená již po šest pokolení – uchopil křehký šálek a vyda lse za pánem.

Rautos seše ldo lů k přístavišti přes mozaiku zpodobňující uvedení Skovala Hivanara do úřadu říšského cedy před třemi staletími a po nízkých schodech sestoupi lk místu, kde za sušších časů býva la do lní terasovitá zahrada. Mezitím se tudy prohnaly říční proudy, odnesly půdu a rostliny a obnažily nanejvýš podivné uskupení balvanů, zasazených jako dlážděná ulice a rámovaných dřevěnými sloupky seřazenými do čtverce, i když ze sloupků zbývaly jen uhnilé pahýly, čnící z kaluží přetrvávajících po povodni.

Na horní terase dělníci podle Rautosových příkazů použili dřevěné podpěry, aby se stavba nezbortila, a vedle stála kolečka naplněná prapodivnými předměty, které záplava vynesla na světlo. Tyto předměty předtím ležely na dlážděné podlaze.

Pro Rautose to byla záhada. Nikde neexistovaly záznamy, že by dolní terasovitá zahrada byla cokoliv jiného než dolní terasovitá

zahrada, a poznámky zahradního návrháře – z doby krátce po dokončení hlavních budov sídla – ukazovaly, že břeh na této úrovni tvořilo jen naplavené bahno.

Jíl uchoval dřevo, alespoň do nedávné doby, a tak se nedalo poznat, kdy byla podivná konstrukce zbudována. Jediným náznakem starobylosti byly ony předměty, všechny z bronzu nebo mědi. Nebyly to zbraně, jaké by se daly spojit s mohylou, a pokud to byly nástroje, musely sloužit činnostem dávno zapomenutým, protože jediný z dělníků, jež sem Rautos přivedl, nedokázal určit účel těch věcí – nepřipomínaly žádné známé nástroje ani pro opracovávání kamene či dřeva, ani pro přípravu jídla.

Rautos jeden zved la aspoň posté si ho proh léd l. Bronzový od litek – nálitky byly jasně vidět – byl podlouhlý, zakulacený, a přitom ohnutý v téměř pravých úhlech. Kolem ohybů tvořily zářezy křížový vzor. Ani na jednom konci nebyla možnost uchycení – neměla to tudíž být součást nějakého většího mechanismu. Rautos jej potěžkal. Neby l lehký a přes ohyb uprostřed neby lvyvážený. Rautos bronz odložil a zvedl tenké měděné kolečko, tenčí než vrstva vosku na písařově tabulce. Kov byl po styku s hlínou zčernalý, ale na okrajích se teprve teQ začínala objevovat měděnka. V kolečku byl vyražen bezpočet otvorů, které netvořily žádný viditelný vzor, ale každá díra byla dokonale kulatá, stejná jako ostatní, a nebylo poznat, z které strany byla vyražená.

„Venitte,“ řek lRautos, „máme mapu zaznamenávající přesné rozložení předmětů, když byly nalezeny?“

„Zajisté, pane, jen s několika výjimkami. Zkoumal jste ji minulý týden.“

„Vážně? No dobrá. Polož mi ji znovu na stůl v knihovně, hned odpoledne.“

Úzkým bočním průchodem podé l levé strany domu k nim doš la hlídačka od brány, zastavila se deset kroků před Rautosem a poklonila se. „Pane, zpráva od dozorce Karose Inviktada.“

„Dobře,“ opáči lRautos nepřítomně. „Hned se tomu budu věnovat. Čeká pose lna odpověQ?“

„Ano, pane. Je na nádvoří.“

„AF mu donesou občerstvení.“

Hlídačka s úklonou odešla.

„Venitte, budeš se muset kvůli mně vydat na cestu.“

„Dozorce konečně pochopi lrozsah nebezpečí.“

Venitt Sathad neřek lnic.

„Musíš se vydat do města Drene,“ pokračova lRautos, oči opět upřené na záhadnou stavbu na dolní terase. „Vkladová vyžaduje přesné hlášení o tamních přípravách. Žel, faktorovy zprávy jsou neuspokojivé. Pokud se mám plně soustředit na bližší hrozbu, požaduji v těchto věcech spolehlivost.“

Venitt opět mlčel.

Rautos se zadíva lna řeku. Na protějším břehu se shromažQova ly rybářské čluny a k hlavnímu přístavu mířily dva koráby. Jeden, plující pod vlajkou rodu Esterriktů, vypadal poškozený, zřejmě ohněm. Rautos si opráši lruce a zamíři lk budově. S luha ho nás ledova l.

„Zajímalo by mě, co leží pod těmi kameny.“

„Zapomeň na to, Venitte. Jen jsem přemýšlel nahlas.“

Na oulanský tábor zaútočily za úsvitu dva oddíly modrorůžské kavalerie atripredy Bivatt. Dvě stě zkušených kopiníků vjelo do víru paniky, jak lidé vybíhali z kožených chýší, a drenští váleční psi, dorazivší chvíli před jezdci, se vrhli na smečku oulanských honáckých a tažných psů a ve chvilce se všechna tři plemena pustila do zuřivé bitvy.

Oulanští válečníci byli nepřipravení a jen málokterý měl čas si aspoň najít zbraň, než mezi ně vpadli kopiníci. Vraždění se ve chvilce přeneslo i na starce a děti. Většina žen bojovala po boku mužských příbuzných – manželka vedle manžela, sestra vedle bratra, umírali bok po boku v posledních kapkách krve.

Střet mezi Ledeřany a Oulany trval jen chviličku. Válka mezi psy byla delší, protože honáčtí psi – ač menší a kompaktnější než útočníci – byli rychlí a neméně zákeřní, kdežto tažní, chovaní k tahání vozů v létě a saní v zimě, se drenskému chovu vyrovnali. Byli cvičení k zabíjení vlků, a tak se válečným psům mohli směle postavit, a nebýt toho, že se kopiníci začali bavit zabíjením skvrnitých šelem, byla by se bitva obrátila. Takhle se oulanská smečka nakonec rozprchla, přeživší utekli na východ přes pláně a několik drenských válečných psů se je jalo pronásledovat, než je psáři odvolali.

Kopiníci sesedli, aby se přesvědčili, že z Oulanů nikdo nepřežil, a další vyjeli pro stáda myridů a rodar ve vedlejším údolí.

Atripreda Bivatt seděla na hřebci a snažila se ho zvládnout, protože ho vyvádě lz míry pach krve v ranním vzduchu. Ved le ní sedě lneohrabaně v neznámém sedle Brohl Handar, nově jmenovaný tisteedurský dohližitel Drene, a díval se, jak Ledeřané systematicky rabují tábor, svlékají mrtvoly a vytahují nože. Oulané si zaplétali šperky –

většinou zlaté – do copů, takže Ledeřané museli vlasy uřezávat, aby získali kořist. V takovém mrzačení šlo pochopitelně o víc než jen o prospěch, protože se vztahovalo i na sbírání pruhů kůže zdobených tetováním ve zvláštním oulanském stylu, v sytých barvách a často obšitých zlatou nití. Tyto trofeje zdobily nejeden kopinický štít.

Ukořistěná stáda nyní patřila drenskému faktorovi Leturu Aniktovi, a když tak Broh lHandar pozorova lstovky myridů přicházejících přes kopec, s hustou černou srstí připomínající balvany valící se po stráni, bylo zřejmé, že se faktorův majetek právě podstatně rozrostl. Po myridech následovaly vyšší rodary s modrými hřbety a dlouhými krky, panicky mávající dlouhými ocasy, jak se váleční psi na krajích pouštěli znovu a znovu do hraných útoků.

Atripreda zasyčela. „Kde je vlastně ten faktorův člověk? Ty zatracené rodary se za chvíli splaší. Poručíku! AF si psáři odvolají psy! Honem!“ Sňala si přílbu a pověsila ji na sedlovou hrušku. Podívala se na Brohla. „Tady to máte, dohližiteli.“

„Takže tohle jsou Oulané.“

Zaškaredila se a odvrátila zrak. „Podle jejich měřítek jen malý tábor. Asi sedmdesát dospělých.“

„Přesto velká stáda.“

Škleb se změnil v zamračení. „Kdysi bývala větší, dohližiteli. Mnohem větší.“

„Předpokládám, že toto tvoje tažení úspěšně zahání narušitele hranic pryč.“

„Není to moje tažení.“ Zřejmě v jeho výraze něco zachytila, protože dodala: „Ano, samozřejmě, velím expedičnímu sboru, dohližiteli. Ale rozkazy dostávám od faktora. A přesně řečeno, Oulané nejsou narušitelé.“

„Faktor tvrdí opak.“

„Letur Anikt má vysoké postavení v Osvobozenské vkladové.“

Brohl Handar si ji chvíli prohlížel. „Ne všechny války jsou vedeny pro majetek a půdu, atripredo.“

„Musím nesouhlasit, dohližiteli. Copak jste nás vy Tiste Edur nenapadli jako první, protože jste si mysleli, že vám hrozí ztráta půdy a zdrojů? Kulturní asimilace, konec vaší nezávislosti? Já v nejmenším nepochybuju,“ pokračovala, „že jsme se my Ledeřané snažili zničit vaši civilizaci, jako jsme to udělali už s Tarthenaly a mnoha dalšími. Takže ekonomická válka.“

„Nedivím se, atripredo, že to tvůj druh vidí takto. A nepochybuju, že podobné obavy měl i král-zaklínač. Podrobili jsme vás, abychom

přežili? Možná.“ Chtěl ještě něco dodat, ale pak jen zavrtěl hlavou a díva lse, jak se čtyři vá leční psi vrh li na zraněného honáckého psa. Kulhající šelma se bránila, ale brzy ji strhli, takže jen chvíli kopala a nakonec znehybněla, když jí váleční psi rozervali břicho.

„Přemýšlel jste někdy, dohližiteli,“ zeptala se Bivatt, „kdo z nás tu válku skutečně vyhrál?“

Vrh lpo ní chmurný poh led. „Ne, nepřemýš le l. Vaši zvědové, jak jsem slyšel, nenašli v této oblasti žádné další Oulany. Takže faktor teQ zkonsoliduje lederský nárok obvyklým způsobem?“

Bivatt kývla. „Posádky. Hraniční pevnosti a silnice. Budou následovat osadníci.“

„A pak faktor rozšíří své hamižné úsilí dál na východ.“

„Jak říkáte, dohližiteli. Pochopitelně víte, že zisky obohatí i Tiste Edur. Území říše se rozšíří. Císař bude mít bezpochyby radost.“

Broh lHandar by lguvernérem Drene druhý týden. V tomto odlehlém koutě Rhuladovy říše bylo jen pár Tiste Edur, necelá stovka, a pouze tři členové štábu byli Arapajové z Brohlova kmene. Anexe Oul’dan probíhající jako genocida začala před lety – dávno před edurským vpádem – a jednotlivé vlády v daleké Lederas neměly pro toto vojenské tažení větší význam. Broh lHandar, patriarcha k lanu věnujícího se lovu kelnatých tuleňů, uvažoval – a nikoliv poprvé – co tu vlastně dělá.

Titulární velení jako dohližitel zřejmě obnášelo pouze pozorování. Skutečnou moc vládnout měl v rukou Letur Anikt, drenský faktor, který „má vysoké postavení v Osvobozenské vkladové“. Zjistil, že je to nějaká kupecká gilda, ač netušil, co přesně je na této záhadné organizaci osvobozujícího. Pokud ovšem to nebyla svoboda dělat si, co se jim zlíbí. Včetně využívání říšských oddílů k napomáhání při získávání dalšího bohatství.

„Tito Oulané – brání se někdy? Ne, nemyslím jako dneska. Myslím, jestli někdy provádějí nájezdy? ShromažQují válečníky na cestu války?“

Zatvářila se rozpačitě. „Dohližiteli, tohle má dvě. inu, roviny.“

„Roviny. Co to znamená?“

„Oficiální a. neoficiální. Je to otázka úhlu pohledu.“

„Obyčejní lidé věří tomu, co rozhlašují říšští agenti, že se Oulané spojili s Keryny na jihu a s D’rhasilhanii a dvěma královstvími Bolkandem a Safinandem – zkrátka se všemi územími hraničícími s říší –

a vytvořili válkychtivou a případně nebezpečnou sílu – Hordu bolkandského spiknutí – která ohrožuje všechna východní území Lederské říše. Je jenom otázka času, než se horda sejde, a pak vytáhne. Proto každý útok provedený lederskými vojáky slouží ke zmenšení počtu bojovníků, jakým můžou Oulané přispět, a dále ztráta cenného dobytka zase divochy oslabí. Hlad možná lépe zvládne to, co nedokážou samotné meče – naprostý kolaps Oulanů.“

„Chápu. A neoficiální verze?“

Loupla po něm pohledem. „Žádné spiknutí není, dohližiteli. Žádné spojenectví. Pravdou je, že Oulané dál bojují mezi sebou – v konečném důsledku se jejich pastviny zmenšují. A Keryny a D’rhasilhanii opovrhují a nejspíš se nikdy ani nesetkali s někým z Bolkanda nebo Safinandu.“ Zaváhala. „Přede dvěma měsíci jsme se sice srazili s jakousi žoldnéřskou skupinou – zřejmě to byla ta hrozná bitva, která popohnala vaše jmenování. Bylo jich asi sedm set a po půl tuctu šarvátek jsem se je vydala pronásledovat se šesti tisíci Ledeřany. Dohližiteli, v té poslední osudové bitvě jsme ztratili skoro tři tisíce vojáků. Nebýt našich mágů. “ Potřásla hlavou. „A stále nemáme tušení, kdo to byl.“

Brohl si ji prohlížel. O žádném takovém střetu nevěděl. Důvod jeho jmenování? Možná. „Ta oficiální verze, o které jsi mluvila – ta lež – ospravedlňuje vraždění Oulanů v očích obyčejných lidí. Což všechno slouží faktorově touze ještě víc se obohatit. Chápu. Pověz mi, atripredo, k čemu potřebuje Letur Anikt tolik zlata? Co s ním dělá?“

Bivatt pokrčila rameny. „Zlato je moc.“

„Kromě Tiste Edur, kteří jsou k lederské představě majetku lhostejní.“

Usmála se. „A jste, dohližiteli? Ještě stále?“

„V Drene jsou Hiroti – ano, setka ljste se s nimi. Všichni tvrdí, že jsou příbuzní císaře, a na základě tohoto tvrzení zabrali nejlepší sídla a půdu. Mají stovky dlužníků jako otroky. Brzy možná budou členy Osvobozenské vkladové i Tiste Edur.“

Brohl Handar se zamračil. Na vzdáleném hřebeni stáli tři oulanští psi, dva tažní a jeden menší honácký, a pozorovali stáda hnaná zničeným táborem – dobytek v pachu prolité krve a výměšků bučel. Broh lsi proh líže ltři si luety na vršku. Přemýš le l, kam teQ psi půjdou. „Už jsem vidě ldost.“ Otoči lkoně a pří liš mu přitáh lotěže, a ten hodi l hlavou, zafrkal a při otáčení couvl. Brohl se snažil udržet rovnováhu.

Pokud to atripredu pobavilo, byla natolik moudrá, aby to na sobě nedala znát.

Na obloze se objevili první mrchožraví ptáci.

Po levém břehu Jižní Jasp, jednoho ze čtyři přítoků Lederu, vytékajícího z Modrorůžských hor, vedla silnice, která zanedlouho začala stoupat k průsmyku, za nímž leželo starobylé království Modrá růže, nyní poddané Lederské říši. Jižní Jasp tu proudila rychle, hybnost prudkého sestupu z hor ještě nezbrzdila rozlehlá pláň, kterou dále překonávala. Ledová voda bušila do obrovských b

The 4 stories we tell ourselves about death | Stephen Cave

Popis:
Philosopher Stephen Cave begins with a dark but compelling question: When did you first realize you were going to die? And …

Leave a Reply